Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Černohnědá vlčice se maličko ošila, když někdo ve spojitosti s její osobou použil slovo "rád". Sice šlo jen o vyprávění a vyslovil to někdo, koho znala jen velmi krátce, ale přesto to zvláštně hřálo u srdce. Pobízet se nenechávala a velice záhy mu to celé vysvětlila. "Našla jsem ho. Byl tak zubožený, že už nevypadal jako vlk a ani se tak nechoval. Byl hrozně ustrašený a bylo mi ho líto, jenže jsem vážně nevěděla, jak mu pomoci. Nakonec jsem se rozhodla, vzít ho za Životem," vyprávěla mírně zasněně, ale jemně se u toho usmívala. "Už ani nevím, jak jsem ho donutila, aby šel se mnou a než jsme tam došli, stihl se několikrát málem utopit a taky spadl ze stromu,..." koutky tlamy jí krátce cukli pobavením. Teď zpětně, když se slyšela, jak o tom mluví, to znělo vážně komicky, ale tehdy by se v ní krve nedořezal. "Nevím, co řekl Život jemu, ale mně požádal, ať se o něj postarám a od té doby jsem máma. Přerostlého a dost podivného vlčete," přeskočila větev ležící přes cestu a znovu se pousmála. Byla si vědoma toho, že Mojo není zrovna ideální stvoření, ale i tak ho měla ráda.
Pak se však Lothiel vytasil s dalšími obavami. Byla pravda, že dosud mluvila jen o Skylieth a o ostatních členech toho moc neřekla. Teď přišel čas to napravit a ačkoliv měla svou smečku ráda, měla trochu obavy, aby Lothiela moc nevystrašila a nebo dokonce neodradila. "No,..." Zamyslela se, kde začít. "Musím přiznat, že složení naší smečky není úplně klasické a někteří naši členové jsou hodně zvláštní, ale to je asi to, co se mi tu tak líbí. Jsme taková rodina složená ze ztracených existencí, které si Skyl vzala pod svá ochranná křídla," pokusila se mu trochu nastínit situaci bez toho, aby jej zbytečně vyděsila. "Každopádně jestli tě tu někdo nebude mít rád, bude to spíš tím, že prostě nemá rád nikoho," zasmála se nad představou všech těch místních podivínů, ale nakonec odsunula vtípky stranou a věnovala Lothovi konejšivý pohled. "Zatím jsi neukázal nic, proč bychom tě neměli mít rádi," konstatovala a v duchu poděkovala bohům, že vlci se nemohou červenat.
Řeč se pak nějak stočila k jejím bráškům a zrzek galantně nabídl pomocnou tlapu. "No ano, minimálně jeden tu byl. Dokonce jsem se přidala do jeho smečky, abych ho mohla vídat, ale nějak to celé nevyšlo," povzdechla si, ale pak s potřesením hlavy vyhnala smutek ze své tváře. "Je zbytečné hnát se za minulostí, která přede mnou utíká. Teď mám svou rodinu tady," dodala a než se nadála, zas její tvář okupovala smích.
"Kdepak, Takki je jen řadový člen jako já, ale je to dobrý přítel Alfy, hádám, že se znají už pěkně dlouho," podělila se ochotně o pár svých domněnek stavících na nějakém tom pozorování. "Skylieth to tu vede sama," doplnila ještě jednu stěžejní informaci a když Lothiel prohlásil, že je připraven (a to opět způsobem, který jí donutil se rozpačitě ošívat), zdolala těch posledních pár překážek, co byli mezi nimi a jejich cílem.

>>> Lavender

Lau se občas přistihla u toho, že na něj po očku kouká, což by mělo být v rámci situace asi celkem normální - ostatně hlídala cizince na jejich území - ale připadala si u toho mírně zvláštně. Mívala ve zvyku spíše zdrženlivé civění jinam. Ale ukazovalo se, že tohle "zírání" má i své výhody. Měla třeba mnohem větší přehled o jeho reakcích (pomineme-li to, že jí v hlavě rezonují emoce všeho okolo, z čehož už jí začíná mírně hrabat).
"Jestli tím "tady" myslíš Gallire, tak ano. Už to tak bude. I když trochu neobvyklým způsobem," pousmála se. Cítila tu zvědavost a tak nějak ji to táhlo k tomu, jej trochu pozlobit tím, že na vše půjde oklikou. Možná se na stará kolena stávala škodolibou? "I přidání se do smečky je svým způsobem založení rodiny," poznamenala navíc a jen tak mimochodem jej upozornila na jedno z těch neviditelných blátivých jezírek, které bylo potřeba obejít.
Pak zaznělo zase její jméno a opět tóninou, na kterou nebyla zrovna zvyklá. Okamžitě strhla svůj pohled od cesty, na kterou se zrovna soustředila a pohlédla na něj. Asi tak zaujatě, když pán zavolá na svého psa a mává při tom ve vzduchu piškotem. "Umh,..." vypadlo z ní, vykouzlila další rozpačitý úsměv, oči zase pomalu přenesla před sebe, kde byly potřeba v rámci zachování bezpečnosti a při tom se dala do odpovídání. "Je jaro, nemám žádný nedostatek, Mojo se zakulacuje a mám příjemného společníka," shrnula svou momentální situaci. "Myslím, že se mám výborně," aby o tom nebylo pochyb, ještě si to odkývala. nicméně nakonec jeden kaz na tom všem našla. "Jen mi trochu chybí moji bratři,..." Jejich hledání už nějakou dobu nebylo hlavním smyslem jejího života, ale občas si postesknout mohla.
A jak tak povídali, postupně se dostávali hlouběji a hlouběji do močálů a ona si už byla i celkem jistá, kam až je nohy zanesou, jestliže jim Skyl nepřijde naproti. "Vypadá to, že jsou s Takkim u jezírka. To je asi nejhezčí část území," nadhodila a předtím, než vykročila daným směrem k němu pozvedla obočí. "Připravený?" zajímalo ji, jestli mohou vlézt do té jámy lvové...

Číst myšlenky neuměla, zato celkem hmatatelně cítila nedůvěru, kterou k ní teď směřoval. Zastříhala znepokojeně ušima a zase pro jednou vrátila svůj pohled k vlastním packám. Tentokrát k tomu měla trochu jiný důvod a doufala, že když vynechá oční kontakt, třeba se to čtení v emocích zmírní. Zatím ale nepostřehla moc velký rozdíl a proto se chytala čehokoliv, k čemu mohla odvrátit svou pozornost.
"Mojo je můj syn," vrhla se do odpovídání s trochu větší vervou, než bylo potřeba. "Hmm, je zrzavý a asi tak starý, jako ty," popsala mu to své nemohlo s mírným záchvěvem rozpaků. Prakticky se tu přiznávala, že je stará jak Metuzalém. Inu, pravdě neutečeš.
A hned na to mu další slova nadšeně odkývala pročež v okamžení si to už vykračovala do útrob močálů. "Jestli jí to bude vadit, bude to na mne," konstatovala o dost bezstarostněji, než mívala zvykem. Však proč ne? Byl hezký den, byla doma a měla příjemného společníka. Přinejhorším dostane vynadáno a útrum se slíbeným povýšením. Nic tak hrozného. Ona přeci není kariéristka.

Lau cítila, že se mu něco málo na jejím proslovu nelíbí. A to se pro změnu nelíbilo jí. Odkdy uměla v emocích číst tak lehce a aniž by to sama pořádně chtěla? Trénink se vyplácel nebo snad Život uznal, že si za vlk ví co zaslouží nějakou odměnu? Bude si na to muset chvíli zvykat...
"Když řekneš, kam jdeš, tak tě nechá jít kamkoliv si vzpomeneš," zneužila té nehody alespoň k něčemu prospěšnému a pak s lehkým úsměvem zavrtěla hlavou. "Ne. Alespoň ne za tu dobu, co tu jsem," dokonce ani Mojo v žádné bažině ještě nezahučel a to bylo co říct, protože on byl na takové věci přímo ideální.
"Zatím jsem nedostala jediný důvod si stěžovat," konstatovala mírně zasněně. "Přijali mne a Mojoa v tu nejnevhodnější chvíli, slabé a neschopné jim to nějak oplatit... A nebylo to poprvé. Je to skvělé místo se skvělými vlky," dodala sebejistě, ačkoliv ještě úplně všechny zdejší neznala. Věřila ale tomu, že i kdyby byl někdo nepříjemný, Skyl by to jen tak nenechala.
To ovšem nebyl jediný okamžik, kdy se vrátila v čase k onomu osudnému dni. Lothiel se totiž ptal, jak dlouho že v Močálech už straší. Tedy mnohem milejším způsobem. A ten kukuč. Lau se opravdu snažila. Dokonce čelisti sevřela tak pevně, až ji to zabolelo, ale po pár promlčených vteřinkách zase stočila pohled. Tentokrát k obloze, předstírajíc, že přemýšlí.
"Přišli jsme sem začátkem zimy... Půl roku?" Byl to velice hrubý odhad, ale pochybovala o tom, že vlček chce slyšet přesné datum, proto se nad tím víc nepozastavovala a přešla raději k praktičtějším věcem. "Mám tě zavést za alfou? Je teď v samém srdci území, takže si to tu budeš moci i prohlédnout," navrhla jen proto, aby se tolik nesoustředila na jeho podmanivé vystupování. "Když tě u toho budu hlídat, asi by to nemělo nikomu vadit," alespoň v to věřila. Upřímně neměla zrovna přehled o tom, jaké pravomoce má a co si ještě může dovolit...

"To rozhodně," odkývala mu to. Samozřejmě že to bylo důležité, ani ona sama si nebyla tehdy svým rozhodnutím úplně jista, zatím ale neměla důvod toho litovat. Oblízla si čenich a aby moc nepřemýšlela nad lichotkami, se kterými si nevěděla dvakrát rady, chytila se tématu "Maharská alfa". To bylo asi to nejrozumnější, co mohla udělat, přesto se nedonutila k tomu, aby svůj stydlivý pohled vrátila k jeho tváři . "Skylieth je... impozantní? Umí se tvářit drsně, ale rozhodně není zlá," zahájila svůj proslov, zatímco se snažila vybavit všechna jejich setkání. "Má pro určité přešlapy pochopení," zmínila se vzpomínkou na to, jak vtrhla na území bez povolení a hned na to sklonila huňatou hlavu zas na druhou stranu. "A o členy smečky se hezky stará. Jen nemá ráda, když na dlouho někam zmizí bez omluvy," to bylo asi tak všechno, co ji na toto téma napadlo a pak se celkem dost okatě a křečovitě přesunula k dalšímu, které se netýkalo toho, jestli je nebo není hezká.
"Moc se to neliší. Jen si musíš dávat trochu pozor kam šlapeš. A myslím, že tu máme o dost méně nevítaných návštěv. Močál vetřelce celkem odrazuje," pousmála se, zatímco popisovala, jak se žije v jejím novém domově. "Akorát, když chceme ulovit něco, z čeho se všichni nají, musíme někam jinam," to byla taková nevýhoda, kterou bylo asi nutné přiznat. Pak její oči zase náhodou zavadily o ty jeho. Tentokrát silně sevřela čelisti, aby se ovládla a zůstala tak. Nechtěla svého potenciálního spolubydlícího urazit a i té své dětinskosti měla celkem dost. Nemohla se přece nechat rozhodit každým mladíkem, co jí polichotí...

Vlk vypadal mile, ale Lau byla ostražitá. Velela to její vlastní přirozenost i potřeba dělat věci kolem smečky pořádně. I když je to poprvé. "Zdá se, že si tím nejsi úplně jistý," poznamenala s mírným úsměvem na jeho vnitřní rozkol, který díky své magii cítila velice hmatatelně. Nicméně drama z toho dělat nechtěla, sama se rozhoupávala několik let, než v nějaké lese natrvalo složila hlavu.
"Tušíš správně," odkývala mu jeho domněnku a v zamyšlení se zahleděla směrem, odkud se táhl Skylin pach. "Myslím, že měla co dělat s jiným vetřelcem," odhadovala a mírně se u toho zamračila. Moc jí nešlo do hlavy, jak by se někdo cizí dostal tak hluboko na území. Ale byla pravda, že ona sama té zasněžené noci dolezla Skyl skoro až k doupěti. Heh.
Od vzpomínání a přemítání ji ovšem celkem rychle odradil svou poznámkou. Jestli se Lothovi líbí zmatené a rozpačité reakce, narazil na tu správnou vlčici. Lau totiž viditelně zaskočeně zamrkala, než ze sebe vymáčkla nějakou tu odpověď. "Takového úkazu jsem si vskutku nevšimla," špitla nesměle a od té chvíle se opravdu velice snažila vyhnout pohledu do jeho očí a raději ty své zabodla někam do víru nazrzlých chlupů.
Popravdě bylo to asi prvně, co jí někdo řekl, že je krásná. A ona nebyla už tak úplně naivka, aby mu tu lichotku sežrala i s navijákem, přesto jí to do očí vmetlo znatelnou stopu polichoceného studu, který se pokusila skrýt za "nenápadným" podrbáním, pročež se i rozvzpomněla v jaké souvislosti vlastně krásnou nazvána byla. "Launee," dodala tedy spěšně a stále dost odvařeně.

Tomu jak se vlček ochotně nastavuje se musela zasmát do jeho kožíšku, který mimochodem začínal i za něco málo stát. Bylo tu jaro, a bylo to cítit i slyšet. Zpěv ptáků, který jejich idylickou rodinnou scénku doprovázel byl přímo překrásný.
Mojo ji pobídl ať se svačinou začne. Věděla, že je zbytečné se bránit, tak si ze slušnosti kus z ptáka odtrhla, ale závratnou většinu pak přihrnula čenichem zpět k němu. Když už mu srst začínala houstnout, ráda by se dožila i toho, kdy mu narostou trochu svaly a kosti se obalí sádlem. Takže musel jíst! A jedna volavka by jim oběma stejně nestačila.
Ještě jednou ho blízla a pak pozvedla hlavu za táhlým zavytím, které se rozeznělo močálem. Zastříhala ušima, jak se soustředila na to, zda v močálech nezahlédne nějaký pohyb, který by vypovídal o tom, že někdo pospíchá cizince uvítat, ale nakonec se postavila na nohy ona sama. "Hezky se najez, já se tam zajdu podívat," špitla k zrzečkovi a pak se rozklusala pryč. Pevně věřila, že už je s tímhle místem sžitý dostatečně na to, aby přežil chvilku sám.

Cestou k hranicím si ještě slízala krev z tlamy, aby návštěvníka omylem nevyděsila a pak už si to s mírnou nervozitou zamířila za zvláštně, ale slušivě zbarveným kožichem. "Zdravím tě. Mohu ti nějak pomoci?" Cizinec čekal kde měl a dal o sobě vědět, proto nikde neviděla jediný důvod, proč být hned z kraje agresivní. Sama si jednou takové zacházení zažila a nikomu jinému to dělat nehodlala.

"Mojo," povzdechla nešťastně, když viděla, co se stalo. To by nebyl on, aby se tu něco obešlo bez nehody. No. Skončila s dováděním a místo toho si švihla s tím, aby nebohého ptáka co nejrychleji popadla za krk a mezi zuby mu zlomila vaz. O hladu kvůli malému škrábanci rozhodně zůstat nemohl, takže holt musela činit.
Pak už si to i se zdechlinou v hubě doklusala za svým nešikovným synkem, který kničel, jako kdyby to byla jeho poslední vteřinka. Lau výjimečně nepanikařila. Už ty jeho přehnané reakce znala. Ale ani je nepodceňovala. Co kdyby jednou vážně trpěl a ona to kvůli předsudku ignorovala? Ne, to se nemohlo stát.
Volavku vyplivla kousek bokem. "Říkala jsem to," zabrblala trochu káravě, ale stále měkce a už rejdila svým čumákem v jeho kožichu, aby tu nešťastnou bolístku našla a opatřila ji slinovým povlakem. Protože co na rány zabírá nejvíce? No políbení od maminky. To ví každé malé vlče. A snad to zabere i na zrzečka.

Tak teda doplnit emoce a tu druhou slevu ke smrti :D
Děkuji

Odměna přidána :)
~ Sky

1 žlutá hvězda = 10%
Vrozené dovednosti jsou ty, co sis určila při registraci. Dokud je nenaplníš, bude tě jedna hvězda stát 5 šutrů/ kytek... když půjdeš pak nad ně už platíš 5 šutrů/kytek za 1% -> za jednu hvězdičku zaplatíš 50 šutrů/kytek
Červené hvězdičky jsou darované od ostatních hráčů, v případě střetu s někým, kdo má stejný počet hvězd ti můžou pomoci...
Hádám že to najde napsané na Vrcholu Narrských kopců...

Svůj inventář najdeš v Úkrytu

// Zdá se mi, že mi v inventáři přibyly šutry?
Edit: no, tak jestli se to lomítko vztahuje jen na ty mušličky, tak chci tu hvězdičku :-)

(17)

Lau o tom co jí za zády vyvádí ani v nejmenším nic netušila. A ani ji nenapadlo, že by si věc vzal sebou, když z ní byl tolik vylekaný. Na druhou stranu by jí to ale ani nevadilo. Nicméně pohled na to, jak Mojo sklání čenich k jedné z bahnitých kaluží jí na tváři vykouzlil mírně znechucený výraz. "Fuj, tohle nepij. Bude tě bolet břicho," zabrblala varovně.
Tou dobou však už měl zrzeček vybráno, co by rád ke svačině. To Launee schvalovala, a zareagovala rychlostí blesku. Vrhla velkému ptákovy proud větru rovnou do zad, aby jej zatlačila blíž k zemi a bylo snazší ho ve výskoku odchytit. Na první ani druhý pokus se jí to ale nepovedlo a při třetím dostala velkým křídlem přes čenich. To ovšem zvládla ignorovat a místo hysterčení hravě štěkla ke svému chráněnci, aby se taky trochu předvedl. Měla celkem dost práce s manipulováním vzduchu tak, aby si toho druhý vlček pokud možno nevšiml.
Když nad tím tak přemýšlela, tohle byla dokonalá tréninková kořist. Pták byl velký tak akorát a byla na něm spousta věcí, za které se dal chytit. Dlouhá křídla, ještě delší párátkovité nožky a taky ten úzký krk, jen... "Pozor na ten zobák," vydechla mezi dvěma výskoky a pak dováděla zase dál.

(16)

No, prozatím tu malou procházku odložit se ukázal jako dobrý nápad. Mojo byl totiž očividně úplně mimo a plácal hrozné nesmysly. Tedy, jemu to pravděpodobně smysl dávalo, ale ona rozuměla jen pramálo. Když tak o komsi prohlásil, že je zmatený, hlavou jí projela jasná myšlenka na to, že na to jsou tu teda dva. Poslouchala jej ale dál, s trochou to starostí vepsanou v očích.
Nebyla si jistá, zda mluví k Životovi, kterého podezírá z nekalostí, k ní, nebo sám k sobě a jeho druhému já, ale už toho měla celkem dost. Čas změnit téma a nechat jej na ozdůbku válící se v bahně zapomenout. Proto k tomu celému nic neřekla, jen mu konejšivě jazykem pocuchala čupřinu a s jeho souhlasem se pustila od náramku pryč. Přesto si s ním netroufala o moc hlouběji do močálů, aby ten bezmozek třeba někam nezahučel, to by jeho trauma z dneška spíš ještě zvětšilo. Proto se držela v úsecích, kde bahna nebylo zas tak moc a pevnina od podmáčených jezírek byla jasně ohraničená.
Hledat tu zajíce nebo vysokou by byla hloupost a to také ani nedělala. Místo toho se rozhlížela po ptácích, pro které byl močál plný žab a hmyzu rájem na zemi. Pomenší slípky a kachny, ale také volavky a čápy. Překvapivě rozmanitá spižírna. "Tak na co máš chuť?" zeptala se mírně, doufajíc, že už se trochu zklidnil.

//315 (15)

Ačkoliv jej s lítostí v srdci vyzvala k odchodu, zůstal Mojo stát. Nicméně zrovna pozitivní na tom toho moc nebylo. Civěl totiž na ten předmět jako očarovaný a bylo z něj celkem silně cítit, že mu po rozumu běhají zase nějaké hlouposti. Ještě aby mu kvůli takové hlouposti ještě více přeskočilo, to by jim tak scházelo.
Nevěděla co s tím dělat. Vzít si to nechtěl a odejít také ne. Bylo snad něco co mohla říct nebo udělat? Kdepak, musela to nechat na něm a po nějakém čase se konečně ozval, by vznesl tu nejabsurdnější otázku, co snad kdy slyšela. Okamžitě zavrtěla hlavou, aby se za magického polobůžka postavila.
"Život nikomu neškodí. Život je hodný a chce, aby všichni měli radost," chtěla dodat něco na ten způsob, že od škodění je tu jeho sestra, ale včas se zarazila s myšlenkou na to, že by situaci hnedka celou převrátil na Smrt. Pravděpodobně. A to by se nelíbilo ani jednomu z nich. O smrti se nemluvilo ani zdaleka tak lehce, jako o jejím bratrovi a čím déle mu zůstane její existence skryta, tím lépe.
Co ovšem teď? "Můžeme za ním dojít a zeptáš se ho sám, proč ti tu věc připletl do cesty," navrhla nakonec. A znělo to dobře. Už to byla zase nějaká doba, co kopce navštívila naposledy. Spočinout okem na tom milém obličeji, nasát pozitivní atmosféru toho místa a chviličku zase zapomenout na čas. Znělo to příliš dobře. Nicméně rozhodnutí nechávala na svém synkovi, který teď vypadal vskutku bezradně a neodvážila by se jej do čehokoliv nutit.
"Ale nejdřív se najíme," dodala rozhodně. Její vlastní žaludek skučel hlady a Mojo byl v jejích očích prostě pořád to malé nedochůdče, co potřebovalo plnit břich až dokud se neobalí tukem do kuličky.

//loterie 14

Inu celkem nedávno nabyla pocitu, že ji na něm už nic nepřekvapí, ale očividně se zmýlila. Mojo totiž dělal cokoliv, jen radosti z dárku se to ani za mák nepodobalo. Vypadalo to trochu jako když si žralok pohrává z s mrtvým lachtanem. Jen si nebyla tak úplně jistá jestli má být predátorem on, nebo ona věcička. "Pozor, neubliž si," zajíkla se nejistě, když viděla jak tvrdý kovový kroužek létá z jedné strany na druhou. Byla jen otázka času, kdy se tím bací do čenichu.
Nakonec se uráčil jí k té věci i něco málo říct, čímž ji zanechal stát naprosto perplex a zkoprnělou. "Cože, co?" projelo jí hlavou zmateně zatímco na něj čučela s otevřenou tlamkou a z hrdla jí unikalo jen velice protáhlé: "Eeeeeeeeeeeeeeeh?" Několikrát do toho mrkla jako ve zpomaleném filmu. "Mami, měla jsem s tebou trávit víc času,..." posteskla si s myšlenkou na vlčiči, jež jí dala život, což neudělala už velice a velice dlouho. Jednoduše proto, že ji u toho jímal smutek. Lau už bylo deset zim, bylo snadné domyslet si co je s jejími rodiči.
"No dobře, tak to tu nech. Život se určitě zlobit nebude," konstatovala nakonec mírně rozpačitě a ukročila vzad, by se zase vydala na cestu za nějakým tím úlovkem. Přišlo jí to sice jako plýtvání, ale jestliže Mojo nechtěl a byl z toho vyděšený, nedalo se nic dělat.