Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Zdá se mi, že mi v inventáři přibyly šutry?
Edit: no, tak jestli se to lomítko vztahuje jen na ty mušličky, tak chci tu hvězdičku :-)

(17)

Lau o tom co jí za zády vyvádí ani v nejmenším nic netušila. A ani ji nenapadlo, že by si věc vzal sebou, když z ní byl tolik vylekaný. Na druhou stranu by jí to ale ani nevadilo. Nicméně pohled na to, jak Mojo sklání čenich k jedné z bahnitých kaluží jí na tváři vykouzlil mírně znechucený výraz. "Fuj, tohle nepij. Bude tě bolet břicho," zabrblala varovně.
Tou dobou však už měl zrzeček vybráno, co by rád ke svačině. To Launee schvalovala, a zareagovala rychlostí blesku. Vrhla velkému ptákovy proud větru rovnou do zad, aby jej zatlačila blíž k zemi a bylo snazší ho ve výskoku odchytit. Na první ani druhý pokus se jí to ale nepovedlo a při třetím dostala velkým křídlem přes čenich. To ovšem zvládla ignorovat a místo hysterčení hravě štěkla ke svému chráněnci, aby se taky trochu předvedl. Měla celkem dost práce s manipulováním vzduchu tak, aby si toho druhý vlček pokud možno nevšiml.
Když nad tím tak přemýšlela, tohle byla dokonalá tréninková kořist. Pták byl velký tak akorát a byla na něm spousta věcí, za které se dal chytit. Dlouhá křídla, ještě delší párátkovité nožky a taky ten úzký krk, jen... "Pozor na ten zobák," vydechla mezi dvěma výskoky a pak dováděla zase dál.

(16)

No, prozatím tu malou procházku odložit se ukázal jako dobrý nápad. Mojo byl totiž očividně úplně mimo a plácal hrozné nesmysly. Tedy, jemu to pravděpodobně smysl dávalo, ale ona rozuměla jen pramálo. Když tak o komsi prohlásil, že je zmatený, hlavou jí projela jasná myšlenka na to, že na to jsou tu teda dva. Poslouchala jej ale dál, s trochou to starostí vepsanou v očích.
Nebyla si jistá, zda mluví k Životovi, kterého podezírá z nekalostí, k ní, nebo sám k sobě a jeho druhému já, ale už toho měla celkem dost. Čas změnit téma a nechat jej na ozdůbku válící se v bahně zapomenout. Proto k tomu celému nic neřekla, jen mu konejšivě jazykem pocuchala čupřinu a s jeho souhlasem se pustila od náramku pryč. Přesto si s ním netroufala o moc hlouběji do močálů, aby ten bezmozek třeba někam nezahučel, to by jeho trauma z dneška spíš ještě zvětšilo. Proto se držela v úsecích, kde bahna nebylo zas tak moc a pevnina od podmáčených jezírek byla jasně ohraničená.
Hledat tu zajíce nebo vysokou by byla hloupost a to také ani nedělala. Místo toho se rozhlížela po ptácích, pro které byl močál plný žab a hmyzu rájem na zemi. Pomenší slípky a kachny, ale také volavky a čápy. Překvapivě rozmanitá spižírna. "Tak na co máš chuť?" zeptala se mírně, doufajíc, že už se trochu zklidnil.

//315 (15)

Ačkoliv jej s lítostí v srdci vyzvala k odchodu, zůstal Mojo stát. Nicméně zrovna pozitivní na tom toho moc nebylo. Civěl totiž na ten předmět jako očarovaný a bylo z něj celkem silně cítit, že mu po rozumu běhají zase nějaké hlouposti. Ještě aby mu kvůli takové hlouposti ještě více přeskočilo, to by jim tak scházelo.
Nevěděla co s tím dělat. Vzít si to nechtěl a odejít také ne. Bylo snad něco co mohla říct nebo udělat? Kdepak, musela to nechat na něm a po nějakém čase se konečně ozval, by vznesl tu nejabsurdnější otázku, co snad kdy slyšela. Okamžitě zavrtěla hlavou, aby se za magického polobůžka postavila.
"Život nikomu neškodí. Život je hodný a chce, aby všichni měli radost," chtěla dodat něco na ten způsob, že od škodění je tu jeho sestra, ale včas se zarazila s myšlenkou na to, že by situaci hnedka celou převrátil na Smrt. Pravděpodobně. A to by se nelíbilo ani jednomu z nich. O smrti se nemluvilo ani zdaleka tak lehce, jako o jejím bratrovi a čím déle mu zůstane její existence skryta, tím lépe.
Co ovšem teď? "Můžeme za ním dojít a zeptáš se ho sám, proč ti tu věc připletl do cesty," navrhla nakonec. A znělo to dobře. Už to byla zase nějaká doba, co kopce navštívila naposledy. Spočinout okem na tom milém obličeji, nasát pozitivní atmosféru toho místa a chviličku zase zapomenout na čas. Znělo to příliš dobře. Nicméně rozhodnutí nechávala na svém synkovi, který teď vypadal vskutku bezradně a neodvážila by se jej do čehokoliv nutit.
"Ale nejdřív se najíme," dodala rozhodně. Její vlastní žaludek skučel hlady a Mojo byl v jejích očích prostě pořád to malé nedochůdče, co potřebovalo plnit břich až dokud se neobalí tukem do kuličky.

//loterie 14

Inu celkem nedávno nabyla pocitu, že ji na něm už nic nepřekvapí, ale očividně se zmýlila. Mojo totiž dělal cokoliv, jen radosti z dárku se to ani za mák nepodobalo. Vypadalo to trochu jako když si žralok pohrává z s mrtvým lachtanem. Jen si nebyla tak úplně jistá jestli má být predátorem on, nebo ona věcička. "Pozor, neubliž si," zajíkla se nejistě, když viděla jak tvrdý kovový kroužek létá z jedné strany na druhou. Byla jen otázka času, kdy se tím bací do čenichu.
Nakonec se uráčil jí k té věci i něco málo říct, čímž ji zanechal stát naprosto perplex a zkoprnělou. "Cože, co?" projelo jí hlavou zmateně zatímco na něj čučela s otevřenou tlamkou a z hrdla jí unikalo jen velice protáhlé: "Eeeeeeeeeeeeeeeh?" Několikrát do toho mrkla jako ve zpomaleném filmu. "Mami, měla jsem s tebou trávit víc času,..." posteskla si s myšlenkou na vlčiči, jež jí dala život, což neudělala už velice a velice dlouho. Jednoduše proto, že ji u toho jímal smutek. Lau už bylo deset zim, bylo snadné domyslet si co je s jejími rodiči.
"No dobře, tak to tu nech. Život se určitě zlobit nebude," konstatovala nakonec mírně rozpačitě a ukročila vzad, by se zase vydala na cestu za nějakým tím úlovkem. Přišlo jí to sice jako plýtvání, ale jestliže Mojo nechtěl a byl z toho vyděšený, nedalo se nic dělat.

//loterie 13

Inu, šlo se. A po nějaké chvíli prcek nezbednej zase vzal kramle. Tentokrát se tím nenechala vyděsit a prostě se jen soustředila na jeho pach, aby měla přesný přehled o tom, kde zrovna je. Díky čemuž vzal maličko za své onen lov, ale tak, na všechno dojde.
A za chvíli ho zase dohnala. U jednoho z jezírek, jak na něj divže nevrčí. Že by se zas bál vlastního odrazu? Napadlo ji mírně znepokojeně, ale pravda nakonec byla jinde a po chvilce sebepřemlouvání a zápolení s vodou za ní zase přiběhl s něčím v zubech. Jakýsi řemínek a kovovým očkem.
"Páni, ty jsi našel jednu z těch věcí," pochválila ho s rozzářenýma očima. "Vypadá to trochu jako to, co nosí na noze naše Alfa," přemýšlela trochu nahlas, jak nad tím kroutila krk, aby si to ze všech stran hezky prohlédla. "Život ti to asi poslal za to, jak dobře si vedeš," napadlo ji možná mírně absurdně, ale nechme ji snít. I s otevřenýma očima je to čas od času zdravé.
"Zkusíme to nasadit? Určitě ti bude slušet," navrhla s nadšením, přičemž se neubránila trošce té závisti. Taky by jednu z těch záhadných ozdůbek chtěla. Ale všechno má svůj čas a i ona se dárku z Narrských kopců určitě jednou dočká.

//lot12

No, jsou spolu už celkem dlouho, přesto stále docházelo k situacím, kdy jeden druhému příliš nerozuměl. Jako třeba zrovna teď, když Lau za jeho ušklíbnutím hledala jen nevinnou hru. Kdyby tušila co přesně mu běhá hlavou, asi by si to trochu s dalšími úsměvy rozmyslela, nicméně číst myšlenky neuměla. Jen emoce. A to navíc čistě nárazově, povětšinou, když to ani sama nechtěla.
Proto zůstávala veselá a rozradostnělá z toho, že s ní vlček mluví. Když se vracela bála se totiž nejhoršího. Výčitek a ztráty té důvěry, kterou mezi sebou v minulých měsících tak horko těžko vybudovali. "Ty bys chtěl vědět, že jsem nedaleko potkala její dceru?" Bylo jí zcela jasné, že nikoliv, ale třeba ji překvapí? No, spíše ne, měla jej za kde co, jen ne za altruistu, kterým byla ona sama.
No a když už mluvíme o nesobectví a péči o ostatní, přišel čas projevit se v plné míře. "Tak tedy něco smlsneme," oznámila v odpověď na kručení v bříšku i kroucení hlavou a stejně jako synáček dala se do čenichání. "Máš něco?" poptala se v mezičase a rozklusala se bažinami, jestli hlouběji nepochodí více.

//lot11

Překvapeně zamrká, když jí vlček vlastní tlapkou zabrání v rozhlížení se po druhém bláznovi, velice zvědava na to, co z toho vyleze. Štěněčí pohled s ní ale samozřejmě udělá své a ona se tiše zasměje. "Ty jsi pěkný krkoun, víš o tom?" Natáhne nožku, aby mu jí přehodila přes krk v jakési vlčí obdobě objetí a pořádně se o něj otře, aby jeho kožichu navrátila trochu svého vlastního pachu. By každý jasně poznal, že patří k sobě i když jinak jsou si značně nepodobní.
Když pak opět zakroutil hlavou, což dělal v odpověď na její otázky nějak podezřele často, ztěžka si povzdechla. Nicméně záhy opět zpozorněla. On se totiž uráčil použít svůj hlas! To se moc často nedělo a její chvost se okamžitě divoce rozmával na všechny strany. Takovou radost jí to udělalo. Ačkoliv obsah těch slov taky nebyl zrovna růžový. "No občas třeba někomu potřebuji říct něco důležitého," pousmála se, ale jestliže ji neviděl, stejně bylo zbytečné se tím zabývat. Prostě doufala, že na ni v dohledné době narazí. Teď musela ona dohánět zanedbané mateřské povinnosti.
"Jedl jsi, nemáš hlad?" začala se zajímat. Když odcházela, Skyl zrovna donesla sváču, ale neměla tušení, jestli se k ní Mojo dostal či nikoliv.

//10 loterie

Zrzečkova gestikulace na ni byla momentálně příliš složitá. Pořád byla z nečekaných Skyiných slov celá tumpachová a navíc se až příliš upnula na představu maličkých chlupatých kuliček, aby zvládla pochopit co "říká" mimo tento kontext. Zrovna totiž přemýšlela nad tím, jestli by to mohla být Survaki. K Astonovi se celkem měla. Teda, rozhodně s ním byla uvolněnější. Nebo snad samotná alfa? Launee si ovšem nedokázala představit vlka, se kterým by byla její drsná alfa ochotná se spustit. Proto si nespokojené cenění zubisek vzala po svém.
"Nebude?" pípla zmateně. Tak na co pečovatelku? Ještě chvíli musela na Mojoa bezduše civět, než jí to docvaklo. "Tak to se mám asi starat o tebe!" zasmála se se zavrtěním ocásku. Hnedka se cítila trochu sebejistěji. Ostatně v tom už praxi měla. "A možná o něj?" rozhlédla se po černobílém vlčkovi, který zmizel vlk ví kam. Zdálo se, že si měla přičíst první selhání už pár minut po jmenování do funkce. Heh. To zas ego trochu skoplo k zemi, ale co naplat. Někteří vlci byli prostě neuhlídatelní.
Když se tedy oklepala ze svého šoku, začala se konečně zajímat i o něco jiného. Cítila na území ještě tři vlky, ze kterých táhly močály a přitom je neznala? Kolik členů to tu vlastně má? Jedna z vůní patřila vlčici. "To bude Clawdia," přišlo jí okamžitě na mysl poslední jméno, které před ní Skyl vyslovila. O dalších dvou vlcích ovšem dosud neslyšela jedinou zmínku. Ale snad na to brzy dojde a ona bude mít konečně přehled o tom, s kým tu teď vlastně žijí.
"Neviděl si Danique? Taková šedivá s dlouhým ocasem a bílými pruhy?" obrátila se s další otázkou na svého synka. Připomněla si totiž Riveneth. Určitě by bylo na místě dát její matce nějakou zprávu, když už jí dceru nepřivedla na místo.

//lot 9

Vymáčknout z něj nějakou odpověď bylo těžké pořád stejně. Takže asi v pořádku byl a nic moc se nezměnilo. Ne že by nějakou změnu neuvítala - samozřejmě k lepšímu, ale to by asi chtěla moc. Nemohla být tak hamižná. Donutila ho přijmout ji a přidat se ke smečce, to bylo na jeden rok celkem dost! Proto neumazala ani kousek ze svého mírného úsměvu a konejšivě mu oslintala obličej. Byl to rituál, který jí docela dost chyběl a zároveň se tak trochu ujistila, že je skutečně celý.
No, alfa se podle něj nezlobila, což znělo optimisticky, přesto zůstávala trochu skeptická. Ne však nadlouho, protože jí to přišla ukázat osobně. Lau potěšeně zavrtěla ocáskem, když zaznělo to něco málo o tom, že ji ráda vidí. Ráda by jí povyprávěla do detailu o tom, co si zažila, před slechy těch dvou nevypočitatelných mamlasů se rozhodla to zkrátit na potřebné minimum. "Zdravím. No, zabloudila jsem začarovaného bludiště... Amaya tam byla taky, ale rozdělilo nás to. Možná je pořád tam. A potkala jsem Daninu dceru, asi nás přijde někdy navštívit,..." jak tak mluvila postupně se rozpomínala koho všeho vlastně nechala za zády a celkem se zastyděla. Všechny tam nechala svému osud. Ale copak to šlo jinak, když padla únavou do bezvědomí. Tíhu na svědomí jí ta chabá omluva ovšem neubrala.
Pak na ni Skyl v rychlosti vychrlila pár celkem podstatných informací, které ji zanechali značně zaskočenou. "Ah, ano, jistěže, později," zakoktala za jejím zadkem, který se hnal už zase dál a zaskočeně zůstala zírat. Funkci pečovatele? Povýšit? Ji? Na to si musela sednout a i tak se jí z toho mírně zatočila hlava. Překvapilo ji to natolik, že ani nebyla schopná pořádně uvažovat a jen se tak trochu jako ve snách otočila ke smečkovým bláznům. "On bude mít někdo vlčata?" Při té představě okamžitě zjihla.

//lot 8

Všeříkající reakce se jí jako obvykle nedostalo, nicméně ani se jí Mojo odměnou nezakousl do čenichu, což bylo pozitivní a to něco, co připomínalo provinilý pohled ji zcela uspokojilo. Zachmuření vystřídal maličký jemný úsměv. A zdálo se, že ani nejsou nějak víc zranění. Sic to pro jistotu ještě jednou překontrolovala.
"Omlouvám se, že jsem tě tu tak dlouho nechala, plánovala jsem jen malou procházku a místo toho..." tady své omluvné blekotání zarazila. Uvědomovala si moc dobře, že mluvit o plamenech, bludištích a obřích jedovatých hadech zrovna před ním, nebyl ten nejlepší nápad. Proto se rozhodla změnit téma.
"Co se dělo tady? Nezlobí se Alfa?" neptala se zrovna těch nejlepších exemplářů, kterých by mohla, ale byli po ruce a Lau dávala vždycky šanci všem. Byla by celkem příjemná změna po nějaké době slyšet Mojoův hlas. A ten druhý toho taky zatím moc neřekl, krom nesourodých zvuků. Celkem rychle se domyslela, kdo to asi bude a proč že si měl se zrzkem dle ostatních rozumět. Zatím ten předpoklad ale asi moc nevycházel, když je našla zakousnuté do sebe navzájem.

>>> Zarostlý les

Trefit domů z těhle lesů zvládala zcela spolehlivě. Ostatně byla to přesně ta cesta, kterou jsem posledně přišla žádat o místo pro sebe a tu svou zrzavou kuličku neštěstí. Zhluboka se nadechla pachů, které už přijala za znak svého domova a spokojeně se pousmála. Po té šílenosti co tam venku zažila, se vracela vskutku ráda, ačkoliv ji stále zžíraly obavy. co když tam spala celé měsíce a teď zjistí, že tu už žádná smečka není. Jako když se vrátila do Zlatavého lesa. To by s ní pořádně zamávalo. Nicméně zdálo se, že je vše v naprostém pořádku a Skyl snad důvody její nepřítomnosti nějak přijme...
Teď se ještě přesvědčit, že je v pořádku i ten blázínek, o kterého šílela strachy. A to tak moc, že ignorovala i pachy cizinců, které byli k cítění u hranic a hnala se do středu močálů jako splašená. Ale s dostatečnou opatrností, aby někam nezahučela. To by bylo značně kontraproduktivní...
A to co našla, jí vyrazilo dech. Mojo a jakési podobné vyhublo, zakousnutí jeden do druhého? Vytřeštila oči, a z hrdla jí okamžitě unikl vyděšený výkřik. "Hej!" Ozvěna ještě ani nedozněla a ona už mezi ně strkala čenich, aby je od sebe odtrhla. to jak se ti pomatenci brání jí bylo docela jedno a nebála se rozdat pár ran, kdyby to bylo potřeba.
Celé to vyústilo v tom, že oba propálila nazlobeným pohledem, hezky maminkovsky jim vyhubovala a svého adoptivního potomka odtáhla za kožní řasu na krku, z dosahu toho druhého. Samozřejmě v ní převládal strach o jeho zdraví, přesto nemohl počítat s tím, že si třeba Mojo nezačal, což byl ten důvod proč to nijak nerozmazávala a prostě jen zčekla, jak moc si stihli ublížit. Zlost jí samozřejmě velice rychle přešla a v pohledu převládla ona typická starostlivost. "Co blázníte?" mumlala rozrušeně, zatímco se rozhlížela po krvi a podobných věcech...

(6)

Riveneth se na její pobídku moc netvářila, což bylo celkem přirozené. Přeci jen netušila, co má Lau v plánu. Když na to však došlo, nabídnuté příležitosti velice svižně využila. Díky bohu. Protože udržet alespoň část zvětšujícího se hadího těla ve vzduchu nebylo nic zrovna jednoduchého a dlouho jí to rozhodně vydržet nemohlo. Zvlášť když se u toho vypětí sil ještě sama musela doplazit k utvořené cestičce a protáhnout se jí.
Baziliškovo tělo jí při tom málem spadlo na hlavu, nakonec se to ale obešlo bez zranění a vytáhnutí zalehnuté oháňky kdovíjak obtížné nebylo. Chodbičkou, kterou jim les vytvořil, se pak sunula kupředu zcela mechanicky, ani u toho moc nevnímala. Znavená a s prázdnou hlavou. To, že na ni společnice mluví a záhy mizí někde mezi stromy, jí taky úplně nedopnulo.
Vyčerpání jí nakonec donutilo i navzdory přetrvávající hrozbě nebezpečí padnou u kořenů jednoho ze stromů a tam usnout spánkem spravedlivých. Později se samozřejmě probudila, ale absolutně netušila, jak dlouho ty mdloby trvaly, natož to, jak celá situace vyústila. Vlastně se vrátila i ona myšlenka, že to možná byl jen dost divoký sen... Nicméně silně nervozní z toho, že vlastně neví, jak dlouho byla mimo smečku a daleko od Mojoa ji donutilo okamžitě vyrazit jedním konkrétním směrem. Kručení v žaludku nedbajíc.

>>> Mahar

(5)

Bylo to tak trochu, jako házet hrách proti kamenné zdi. Vůbec nebylo poznat, že by mu něco dělaly a možná snad to bylo ještě horší. A ta potvora navíc rostla. Meh. Nebylo toho moc, co by se dalo dělat. Minimálně Lau nic moc nenapadalo.
Uskakovala a útočila tak nějak na přeskáčku, jak se to zrovna šiklo a ke komu se naštvaný tvor otočil a cítila, že úplně dlouho to taky nevydrží. Ona. Zadýchaně si odfrkla a zastříhala slechy, které už byly zpět na svém místě. Zaslechla něco? Něco celkem povědomého? Nazlobeně scukla obočí, ale rozhlížet se po hlase neriskovala a raději si stále hlídala tu hadici. Přesto jejím tělem ovládal spravedlivý hněv směřovaný k majiteli toho hlásku.
Nicméně záhy musela býti na pochybách. Tvořila se jim tu cesta? Na jednu stranu se jí ani za mák nechtělo následovat hlas, který je do jedné šlamastiky už namočil, na druhou... co jiného jim zbývalo? "Utíkej!" Křikla na svou společnici, která byla zároveň dcerou její smečkové parťačky a většinu své zbývající energie investovala do dalšího silného poryvu větru, kterým zvedla hada z cesty, kam si to tak odhodlaně šinul, aby mohla Riveneth projít...

(4)

Byla plně soustředěná na protivníka, proto se o to, že je nějakým zázrakem opět kompletní moc nezajímala. A i když viděla, že Riv má opět svůj chvost, nějak jí to nedotékalo. Beztak měla dost práce s uhýbáním spršce čehosi, co rozhodně nevinně nepůsobilo. Znechuceně se nad tím ušklíbla, a málem by schytala hned další várku. Trestu za svou nepozornost se vyhnula s pomocí své větrné magie, a místo toho jed poslala hezky zpátky k jeho majiteli. Nepředpokládala, že by mu jeho vlastní produkt ublížil, ale sebe ubránila úhoně určitě.
Nicméně ztratila svou výhodou pozici. Což až takový problém nebyl, neb Riventh dělala svou práci a táhla plazovu pozornost na sebe. Díky tomu se naskytla další dobrá příležitost a s trochou šikovného načasování se Lau konečně vrhla kupředu. Nicméně poradit si s něčím tak dlouhým a kroutícím se jako žížala taky nemuselo být úplně izi. A ani nebylo a chvíli na to se do hadových očí koukala pro změnu ona. Tak se alespoň ohnala zuby po jeho ksichtě a vrhla prosebný kukuč do míst, kde měla zhruba být druhá vlčí bojovnice.