Lau už ani nemohla být překvapená, když ten blázínek místo odpovědi nabral obrátky a rozběhl se přímo proti ní, připomínajíc u toho rozjetou lokomotivu. Oháňka se jí zhoupla sem a tam a pak už hezky ve dvojici sázeli nějaké ty kotrmelce. A ona se tomu smála jako pominutá, smířená s tím, že ať už Skyl plánuje cokoliv, reprezentativně upravená tam nedorazí. Krom bahna všude možně se mohla pochlubit i oslintaným obličejem a to je už co říct.
Než se ale stihla vzpamatovat, Mojo už zase měl myšlenky jinde a začal předvádět opět to stejné divadlo. Nicméně ona byla tady, takže ji už hledat nemusel. V tom případě nevěděla, po čem že o tak toužil... "Počkej Mojo, Skylieth chce, abychom se sešli s ostatními," zabroukala, když viděla, jak vlček bere nožky na ramena a šmejdí čumáčkem všude kolem. Někdy tou dobou jí doteklo ono gesto, kterým ji v tom zmatku počastoval. A překvapilo ji to. Však tu věc zahodil, zle se na ni šklebil a tak vůbec byl z ní velice nenadšen, a teď ji hledá? Někdy mu opravdu nerozuměla.
"Ale tohle bychom snad ještě vyzvednout mohli,..." rozhodla se nakonec, když se zdálo, že se zas tak nespěchá a rozklusala se močálem vpřed, přičemž synka jemně dloubla do boku, když jej míjela, aby ji následoval. Jestli to měli najít, nejlepší by bylo se vrátit do míst, kde ji našli prve a kde lovili tu volavku. To by mělo být to pravé.
>>> Jezírko
Loth se dočkal několika dalších rozpačitých úsměvů, hlavně v reakci na dotek jeho packy. Nebyla úplně zvyklá, že by na ni někdo sahal. S Mojoem to bylo něco maličko jiného. "A v čem?" Zajímalo ji, jak se ona podílela na tom, že u Alfy zabodoval. Nicméně pak už to svižně vyklusávala kupředu s čenichem namířeným jen jedním konkrétním směrem. Totiž tam, odkud vanul pach druhého místního zrzka. "Jdu najít Mojoa," oznámila oběma svým společníkům a pak se trochu trhla. Bylo jí jasné, že její zmatený synátor na nějaké svolávací vytí nezareaguje a taky to, že shromáždění celé smečky mu moc po chuti nebude.
Naštěstí nemusela hledat dlouho. On ji totiž také hledal, ačkoliv o dost méně systematicky než ona jeho. "Mojo," broukla aby ho na sebe upozornila a snad i zarazila v tom splašeném pobíhání. "Copak vyvádíš? Tady se ti přece neztratím," pousmála se jemně, s přáním toho, aby mu mezitím nestihlo přepnout v hlavě. Doufala, že předtím, než začal takhle zmatkovat alespoň sežral tu volavku a neběhá tu o hladu. To by na něj totiž perfektně sedělo.
Lau přihlížela oběma proslovům zcela tiše a ani nedutala. I svýma tyrkysovýma očima se držela zpět, aby se nemohlo říct, že příliš zírá a veškeré své reakce omezila jen na veselé poklepávání špičky ocásku, které vyvolal Skyliethin konečný verdikt. Loth byl teď jejich.
Jestli o ni v ty momenty zavadil pohledem, zjistil by, že se usmívá. Nicméně stále vyčkávala, jaká další slova zazní a ta byla nakonec celkem důležitá, protože je alfa vyzvala ke společnému přesunu. Lau se stále nestihla vytasit s tím, co měla na srdci, ale nechvátalo to, takže to neudělala ani nyní a místo toho to Skyl prostě radostně odkývala, vyskočila na nohy tak rychle, jak jí to klouby dovolovaly a rozklusala se za ní, ohlížejíc se při tom jak za Takkim tak za černočeným cizincem.
Zájem o ně ovšem celkem rychle ztratila, když se dostatečně přiblížila ke zrzavému nováčkovi. "Gratuluji," popřála mu jemně, zařazujíc se hned po jeho boku, snad aby měl poblíž někoho alespoň trochu známého. Taková deformace od Mojoa, kterému při takových sešlostech prostě musela stát za zády, aby se nesesypal. Což jí připomnělo, že by ho měla pěkně rychle dohledat a bezděky proto přidala do kroku...
>>> Mahar
Ještě se ani nestihla pořádně rozkoukat a už jejím směrem letěla otázka okořeněná špetkou nevěřícnosti. "Cože? Ne! Kdepak," vykoktala ze sebe zaskočeně a chvíli na to se tomu nervozně zasmála. "Myslím, že jednoho Mojoa mám až nad hlavu," sdělila se s tím, že na pořizování dalšího dítka nemyslí a mezitím oplatila Skyl její vděčné pokývnutí hlavou. Zdálo se, že cizinec s doprovodem byl v pořádku a ona si to zapsala za ušiska.
Poté se, s posledním povzbudivým mrknutím Lothovým směrem, od skupinky vzdálila, aby jim dopřála klid potřebný pro tak důležité rozhovory a ulehla opodál. Krom toho, že hodlala být nováčkovi aspoň malou oporou dík své němé přítomnosti, měla i ona jednu nebo dvě věci, které chtěla s alfou probrat, až tuhle záležitost vyřeší. A počkat bylo mnohem jednodušší, než ji potom znovu hledat. A možná byla taky maličko zvědavá na to, jak to dopadne a takhle mohla odposlouchávat. Nenápadně.
>>>
Kombinace jara, rozbouřených hormonů a společnosti mladého, galantního a rozhodně ne ošklivého vlka, se zdála být celkem smrtící. Lau se několikrát přistihla u toho, že zapomíná dýchat a vůbec se cítila vskutku prazvláštně. Bylo jí deset let, ale připadala si jako malá puberťačka což se stupňovalo s každým jeho úsměvem i přívětivým slovem. "Jsem moc stará na to, abych začínala s takovýma věcma," propleskla se v duchu ve snaze udržet si klidnou tvář, ale pravdou bylo, že určitá míra nervozity stejně prosákla na povrch a ona sem tam příležitostně klopýtla i na rovince a občas se i zadrhla.
"Z-záchrana?" pípla s rozpačitým pousmáním. "To se ještě uvidí. Někdy mi spíš připadám, že ho do všeho nutím," myslet na Mojoa se zdálo jako dobrý plán. Odvádělo to pozornost, bohužel se toho ale nešlo držet věčně, a chvíli na to byla nazvána moudrou a tak vůbec všechno. Prostě zase spousta důvodů, proč se vrátit ke svým rozpakům a přijít při té příležitosti o řeč. Slova proto alespoň nahradila dlouhým stydlivým úsměvem, a nakonec se po chvilce se zaváháním i vyžvejkla. "J-jsem ráda, že si to myslíš," zabroukala zatímco její oháňka se pomalu zhoupla z jedné strany na druhou a chvilku na něj zahloubaně hleděla.
Pak se však s trhnutím vzpamatovala, vmetla do své tváře energický úsměv a vrhla se k siluetám vlků před nimi. "Zdravím. Skylieth. Takki," kývla hlavou od jednoho k druhému, začínajíc u Alfy, jak se to hezky slušelo, pak její pohled mírně zvědavě doputoval i k černému vlkovi, kterého ještě neznala, otázky si však odpustila a místo toho se stále ještě rozechvěle chopila šance se po procházce s Lothielem trochu vzpamatovat. "Vedu návštěvu," uvedla to rovnou, přičemž s trochou obav sledovala, jak na to Skyl zareaguje a jestli jí třeba nevypráší kožich, že vodí cizince tak hluboko na území. Pak vrhla rychlý povzbudivý úsměv zrzkovým směrem. Opravdu rychlý, protože ji zase okamžitě polily rozpaky. A nechala jej vyniknout. Od pohledu to byl sebevědomý mladík, který nepotřeboval, aby mluvila za něj.
Černohnědá vlčice se maličko ošila, když někdo ve spojitosti s její osobou použil slovo "rád". Sice šlo jen o vyprávění a vyslovil to někdo, koho znala jen velmi krátce, ale přesto to zvláštně hřálo u srdce. Pobízet se nenechávala a velice záhy mu to celé vysvětlila. "Našla jsem ho. Byl tak zubožený, že už nevypadal jako vlk a ani se tak nechoval. Byl hrozně ustrašený a bylo mi ho líto, jenže jsem vážně nevěděla, jak mu pomoci. Nakonec jsem se rozhodla, vzít ho za Životem," vyprávěla mírně zasněně, ale jemně se u toho usmívala. "Už ani nevím, jak jsem ho donutila, aby šel se mnou a než jsme tam došli, stihl se několikrát málem utopit a taky spadl ze stromu,..." koutky tlamy jí krátce cukli pobavením. Teď zpětně, když se slyšela, jak o tom mluví, to znělo vážně komicky, ale tehdy by se v ní krve nedořezal. "Nevím, co řekl Život jemu, ale mně požádal, ať se o něj postarám a od té doby jsem máma. Přerostlého a dost podivného vlčete," přeskočila větev ležící přes cestu a znovu se pousmála. Byla si vědoma toho, že Mojo není zrovna ideální stvoření, ale i tak ho měla ráda.
Pak se však Lothiel vytasil s dalšími obavami. Byla pravda, že dosud mluvila jen o Skylieth a o ostatních členech toho moc neřekla. Teď přišel čas to napravit a ačkoliv měla svou smečku ráda, měla trochu obavy, aby Lothiela moc nevystrašila a nebo dokonce neodradila. "No,..." Zamyslela se, kde začít. "Musím přiznat, že složení naší smečky není úplně klasické a někteří naši členové jsou hodně zvláštní, ale to je asi to, co se mi tu tak líbí. Jsme taková rodina složená ze ztracených existencí, které si Skyl vzala pod svá ochranná křídla," pokusila se mu trochu nastínit situaci bez toho, aby jej zbytečně vyděsila. "Každopádně jestli tě tu někdo nebude mít rád, bude to spíš tím, že prostě nemá rád nikoho," zasmála se nad představou všech těch místních podivínů, ale nakonec odsunula vtípky stranou a věnovala Lothovi konejšivý pohled. "Zatím jsi neukázal nic, proč bychom tě neměli mít rádi," konstatovala a v duchu poděkovala bohům, že vlci se nemohou červenat.
Řeč se pak nějak stočila k jejím bráškům a zrzek galantně nabídl pomocnou tlapu. "No ano, minimálně jeden tu byl. Dokonce jsem se přidala do jeho smečky, abych ho mohla vídat, ale nějak to celé nevyšlo," povzdechla si, ale pak s potřesením hlavy vyhnala smutek ze své tváře. "Je zbytečné hnát se za minulostí, která přede mnou utíká. Teď mám svou rodinu tady," dodala a než se nadála, zas její tvář okupovala smích.
"Kdepak, Takki je jen řadový člen jako já, ale je to dobrý přítel Alfy, hádám, že se znají už pěkně dlouho," podělila se ochotně o pár svých domněnek stavících na nějakém tom pozorování. "Skylieth to tu vede sama," doplnila ještě jednu stěžejní informaci a když Lothiel prohlásil, že je připraven (a to opět způsobem, který jí donutil se rozpačitě ošívat), zdolala těch posledních pár překážek, co byli mezi nimi a jejich cílem.
>>> Lavender
Lau se občas přistihla u toho, že na něj po očku kouká, což by mělo být v rámci situace asi celkem normální - ostatně hlídala cizince na jejich území - ale připadala si u toho mírně zvláštně. Mívala ve zvyku spíše zdrženlivé civění jinam. Ale ukazovalo se, že tohle "zírání" má i své výhody. Měla třeba mnohem větší přehled o jeho reakcích (pomineme-li to, že jí v hlavě rezonují emoce všeho okolo, z čehož už jí začíná mírně hrabat).
"Jestli tím "tady" myslíš Gallire, tak ano. Už to tak bude. I když trochu neobvyklým způsobem," pousmála se. Cítila tu zvědavost a tak nějak ji to táhlo k tomu, jej trochu pozlobit tím, že na vše půjde oklikou. Možná se na stará kolena stávala škodolibou? "I přidání se do smečky je svým způsobem založení rodiny," poznamenala navíc a jen tak mimochodem jej upozornila na jedno z těch neviditelných blátivých jezírek, které bylo potřeba obejít.
Pak zaznělo zase její jméno a opět tóninou, na kterou nebyla zrovna zvyklá. Okamžitě strhla svůj pohled od cesty, na kterou se zrovna soustředila a pohlédla na něj. Asi tak zaujatě, když pán zavolá na svého psa a mává při tom ve vzduchu piškotem. "Umh,..." vypadlo z ní, vykouzlila další rozpačitý úsměv, oči zase pomalu přenesla před sebe, kde byly potřeba v rámci zachování bezpečnosti a při tom se dala do odpovídání. "Je jaro, nemám žádný nedostatek, Mojo se zakulacuje a mám příjemného společníka," shrnula svou momentální situaci. "Myslím, že se mám výborně," aby o tom nebylo pochyb, ještě si to odkývala. nicméně nakonec jeden kaz na tom všem našla. "Jen mi trochu chybí moji bratři,..." Jejich hledání už nějakou dobu nebylo hlavním smyslem jejího života, ale občas si postesknout mohla.
A jak tak povídali, postupně se dostávali hlouběji a hlouběji do močálů a ona si už byla i celkem jistá, kam až je nohy zanesou, jestliže jim Skyl nepřijde naproti. "Vypadá to, že jsou s Takkim u jezírka. To je asi nejhezčí část území," nadhodila a předtím, než vykročila daným směrem k němu pozvedla obočí. "Připravený?" zajímalo ji, jestli mohou vlézt do té jámy lvové...
Číst myšlenky neuměla, zato celkem hmatatelně cítila nedůvěru, kterou k ní teď směřoval. Zastříhala znepokojeně ušima a zase pro jednou vrátila svůj pohled k vlastním packám. Tentokrát k tomu měla trochu jiný důvod a doufala, že když vynechá oční kontakt, třeba se to čtení v emocích zmírní. Zatím ale nepostřehla moc velký rozdíl a proto se chytala čehokoliv, k čemu mohla odvrátit svou pozornost.
"Mojo je můj syn," vrhla se do odpovídání s trochu větší vervou, než bylo potřeba. "Hmm, je zrzavý a asi tak starý, jako ty," popsala mu to své nemohlo s mírným záchvěvem rozpaků. Prakticky se tu přiznávala, že je stará jak Metuzalém. Inu, pravdě neutečeš.
A hned na to mu další slova nadšeně odkývala pročež v okamžení si to už vykračovala do útrob močálů. "Jestli jí to bude vadit, bude to na mne," konstatovala o dost bezstarostněji, než mívala zvykem. Však proč ne? Byl hezký den, byla doma a měla příjemného společníka. Přinejhorším dostane vynadáno a útrum se slíbeným povýšením. Nic tak hrozného. Ona přeci není kariéristka.
Lau cítila, že se mu něco málo na jejím proslovu nelíbí. A to se pro změnu nelíbilo jí. Odkdy uměla v emocích číst tak lehce a aniž by to sama pořádně chtěla? Trénink se vyplácel nebo snad Život uznal, že si za vlk ví co zaslouží nějakou odměnu? Bude si na to muset chvíli zvykat...
"Když řekneš, kam jdeš, tak tě nechá jít kamkoliv si vzpomeneš," zneužila té nehody alespoň k něčemu prospěšnému a pak s lehkým úsměvem zavrtěla hlavou. "Ne. Alespoň ne za tu dobu, co tu jsem," dokonce ani Mojo v žádné bažině ještě nezahučel a to bylo co říct, protože on byl na takové věci přímo ideální.
"Zatím jsem nedostala jediný důvod si stěžovat," konstatovala mírně zasněně. "Přijali mne a Mojoa v tu nejnevhodnější chvíli, slabé a neschopné jim to nějak oplatit... A nebylo to poprvé. Je to skvělé místo se skvělými vlky," dodala sebejistě, ačkoliv ještě úplně všechny zdejší neznala. Věřila ale tomu, že i kdyby byl někdo nepříjemný, Skyl by to jen tak nenechala.
To ovšem nebyl jediný okamžik, kdy se vrátila v čase k onomu osudnému dni. Lothiel se totiž ptal, jak dlouho že v Močálech už straší. Tedy mnohem milejším způsobem. A ten kukuč. Lau se opravdu snažila. Dokonce čelisti sevřela tak pevně, až ji to zabolelo, ale po pár promlčených vteřinkách zase stočila pohled. Tentokrát k obloze, předstírajíc, že přemýšlí.
"Přišli jsme sem začátkem zimy... Půl roku?" Byl to velice hrubý odhad, ale pochybovala o tom, že vlček chce slyšet přesné datum, proto se nad tím víc nepozastavovala a přešla raději k praktičtějším věcem. "Mám tě zavést za alfou? Je teď v samém srdci území, takže si to tu budeš moci i prohlédnout," navrhla jen proto, aby se tolik nesoustředila na jeho podmanivé vystupování. "Když tě u toho budu hlídat, asi by to nemělo nikomu vadit," alespoň v to věřila. Upřímně neměla zrovna přehled o tom, jaké pravomoce má a co si ještě může dovolit...
"To rozhodně," odkývala mu to. Samozřejmě že to bylo důležité, ani ona sama si nebyla tehdy svým rozhodnutím úplně jista, zatím ale neměla důvod toho litovat. Oblízla si čenich a aby moc nepřemýšlela nad lichotkami, se kterými si nevěděla dvakrát rady, chytila se tématu "Maharská alfa". To bylo asi to nejrozumnější, co mohla udělat, přesto se nedonutila k tomu, aby svůj stydlivý pohled vrátila k jeho tváři . "Skylieth je... impozantní? Umí se tvářit drsně, ale rozhodně není zlá," zahájila svůj proslov, zatímco se snažila vybavit všechna jejich setkání. "Má pro určité přešlapy pochopení," zmínila se vzpomínkou na to, jak vtrhla na území bez povolení a hned na to sklonila huňatou hlavu zas na druhou stranu. "A o členy smečky se hezky stará. Jen nemá ráda, když na dlouho někam zmizí bez omluvy," to bylo asi tak všechno, co ji na toto téma napadlo a pak se celkem dost okatě a křečovitě přesunula k dalšímu, které se netýkalo toho, jestli je nebo není hezká.
"Moc se to neliší. Jen si musíš dávat trochu pozor kam šlapeš. A myslím, že tu máme o dost méně nevítaných návštěv. Močál vetřelce celkem odrazuje," pousmála se, zatímco popisovala, jak se žije v jejím novém domově. "Akorát, když chceme ulovit něco, z čeho se všichni nají, musíme někam jinam," to byla taková nevýhoda, kterou bylo asi nutné přiznat. Pak její oči zase náhodou zavadily o ty jeho. Tentokrát silně sevřela čelisti, aby se ovládla a zůstala tak. Nechtěla svého potenciálního spolubydlícího urazit a i té své dětinskosti měla celkem dost. Nemohla se přece nechat rozhodit každým mladíkem, co jí polichotí...
Vlk vypadal mile, ale Lau byla ostražitá. Velela to její vlastní přirozenost i potřeba dělat věci kolem smečky pořádně. I když je to poprvé. "Zdá se, že si tím nejsi úplně jistý," poznamenala s mírným úsměvem na jeho vnitřní rozkol, který díky své magii cítila velice hmatatelně. Nicméně drama z toho dělat nechtěla, sama se rozhoupávala několik let, než v nějaké lese natrvalo složila hlavu.
"Tušíš správně," odkývala mu jeho domněnku a v zamyšlení se zahleděla směrem, odkud se táhl Skylin pach. "Myslím, že měla co dělat s jiným vetřelcem," odhadovala a mírně se u toho zamračila. Moc jí nešlo do hlavy, jak by se někdo cizí dostal tak hluboko na území. Ale byla pravda, že ona sama té zasněžené noci dolezla Skyl skoro až k doupěti. Heh.
Od vzpomínání a přemítání ji ovšem celkem rychle odradil svou poznámkou. Jestli se Lothovi líbí zmatené a rozpačité reakce, narazil na tu správnou vlčici. Lau totiž viditelně zaskočeně zamrkala, než ze sebe vymáčkla nějakou tu odpověď. "Takového úkazu jsem si vskutku nevšimla," špitla nesměle a od té chvíle se opravdu velice snažila vyhnout pohledu do jeho očí a raději ty své zabodla někam do víru nazrzlých chlupů.
Popravdě bylo to asi prvně, co jí někdo řekl, že je krásná. A ona nebyla už tak úplně naivka, aby mu tu lichotku sežrala i s navijákem, přesto jí to do očí vmetlo znatelnou stopu polichoceného studu, který se pokusila skrýt za "nenápadným" podrbáním, pročež se i rozvzpomněla v jaké souvislosti vlastně krásnou nazvána byla. "Launee," dodala tedy spěšně a stále dost odvařeně.
Tomu jak se vlček ochotně nastavuje se musela zasmát do jeho kožíšku, který mimochodem začínal i za něco málo stát. Bylo tu jaro, a bylo to cítit i slyšet. Zpěv ptáků, který jejich idylickou rodinnou scénku doprovázel byl přímo překrásný.
Mojo ji pobídl ať se svačinou začne. Věděla, že je zbytečné se bránit, tak si ze slušnosti kus z ptáka odtrhla, ale závratnou většinu pak přihrnula čenichem zpět k němu. Když už mu srst začínala houstnout, ráda by se dožila i toho, kdy mu narostou trochu svaly a kosti se obalí sádlem. Takže musel jíst! A jedna volavka by jim oběma stejně nestačila.
Ještě jednou ho blízla a pak pozvedla hlavu za táhlým zavytím, které se rozeznělo močálem. Zastříhala ušima, jak se soustředila na to, zda v močálech nezahlédne nějaký pohyb, který by vypovídal o tom, že někdo pospíchá cizince uvítat, ale nakonec se postavila na nohy ona sama. "Hezky se najez, já se tam zajdu podívat," špitla k zrzečkovi a pak se rozklusala pryč. Pevně věřila, že už je s tímhle místem sžitý dostatečně na to, aby přežil chvilku sám.
Cestou k hranicím si ještě slízala krev z tlamy, aby návštěvníka omylem nevyděsila a pak už si to s mírnou nervozitou zamířila za zvláštně, ale slušivě zbarveným kožichem. "Zdravím tě. Mohu ti nějak pomoci?" Cizinec čekal kde měl a dal o sobě vědět, proto nikde neviděla jediný důvod, proč být hned z kraje agresivní. Sama si jednou takové zacházení zažila a nikomu jinému to dělat nehodlala.
"Mojo," povzdechla nešťastně, když viděla, co se stalo. To by nebyl on, aby se tu něco obešlo bez nehody. No. Skončila s dováděním a místo toho si švihla s tím, aby nebohého ptáka co nejrychleji popadla za krk a mezi zuby mu zlomila vaz. O hladu kvůli malému škrábanci rozhodně zůstat nemohl, takže holt musela činit.
Pak už si to i se zdechlinou v hubě doklusala za svým nešikovným synkem, který kničel, jako kdyby to byla jeho poslední vteřinka. Lau výjimečně nepanikařila. Už ty jeho přehnané reakce znala. Ale ani je nepodceňovala. Co kdyby jednou vážně trpěl a ona to kvůli předsudku ignorovala? Ne, to se nemohlo stát.
Volavku vyplivla kousek bokem. "Říkala jsem to," zabrblala trochu káravě, ale stále měkce a už rejdila svým čumákem v jeho kožichu, aby tu nešťastnou bolístku našla a opatřila ji slinovým povlakem. Protože co na rány zabírá nejvíce? No políbení od maminky. To ví každé malé vlče. A snad to zabere i na zrzečka.
Tak teda doplnit emoce a tu druhou slevu ke smrti :D
Děkuji
Odměna přidána :)
~ Sky
1 žlutá hvězda = 10%
Vrozené dovednosti jsou ty, co sis určila při registraci. Dokud je nenaplníš, bude tě jedna hvězda stát 5 šutrů/ kytek... když půjdeš pak nad ně už platíš 5 šutrů/kytek za 1% -> za jednu hvězdičku zaplatíš 50 šutrů/kytek
Červené hvězdičky jsou darované od ostatních hráčů, v případě střetu s někým, kdo má stejný počet hvězd ti můžou pomoci...
Hádám že to najde napsané na Vrcholu Narrských kopců...
Svůj inventář najdeš v Úkrytu