Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadala mile ač trochu bázlivě. Ne že by pro to zrovna Lau neměla pochopení. Sama byla vlk dost podobného ražení. Přesto byla mírně rozpačitá z toho, že se tak někdo chová k ní. K té nejplyšovější vlčici v močálech. Ehm.
"Já jsem Launee, místní peč... delta ochranářka," musela i sama sobě připomenout svůj zbrusu nový post a bezděky se u toho uculila. Bylo to to nejvíc čeho v životě zatím dosáhla a ještě nějakou chvilku ji to nebude nechávat klidnou. "To mne těší, ale to je něco, co musí rozhodnout alfa a ta má teď pár věcí, které musí dořešit," srozuměla ji s tím, jak se teď věci mají a pousmála se.
"Ale můžeme si zatím povídat," navrhla obratem, aby to vlčice nevzala tak, že není vítána a zamyslela se nad tím, o čem by si tak mohla s cizinkou povídat. Nebyla zrovna přeborník v konverzacích. Když to šlo ale s Lothem, tak proč se v modroočkou. "Už jsi na Galliree dlouho Asto?" Napadlo ji jako první a vzápětí položila otázku, která se v souvislosti s Maharem nabízela vždy. "A proč ses rozhodla zrovna pro močály?" Doufala, že její společnice je ten povídavější typ, co obstará většinu konverzace protože jinak se brzy utopí v trapném mlčení.

//sorry za přeskakování, ale post za měsíc mne fakt zabíjí...

Skylieth se pustla do mluvení během kterého jí objasnila několik nevyřčených otázek. Třeba to kdo je ten černofialový vlk a bílá vlčice s drahokamem v čele. Byla ráda že obdobný šperk nedostal Mojo, protože z toho by se rozhodně tuplem zcvoknul. Jestlipak to Clawdii během slunečných dní hází prasátka do očí? A nepřekáží to při plížení?
Nicméně všechny tyhle vágní otázky jí z hlavy vyhnala jedna jediná věta, kterou alfa vyslovila tak zlehka a jakoby mimochodem, že se jí chvilku zdálo... že se jí to jen zdálo. Byla povýšena? No ano, Skyl tu možnost už jednou zmínila, ale tehdy se to Lau zdálo tak nedosažitelně daleko. A přesto. Ani nevěděla co cítí, mísil se v ní šok s radostí a obavami z toho, jestli na to má. Ale nakonec jí ve tváři vykvetl potěšený úsměv, který rozpačitě schovala v kožichu svého synátora, do kterého stejně neohrabaně zamumlala svůj dík. "Děkuji za důvěru. Bude se snažit tě nezklamat," ani si nebyla jistá jestli to bylo dost nahlas, aby se to dostalo k těm správným uším.
K jejím uším se toho ale pak dostalo už jen málo, tak byla zmatená. I tak se snažila vnímat, alespoň okrajově o čem je řeč, než Mahar rozezvučilo cizí zavytí. Její hlava i slechy rázem vyletěly nahoru a ona se se zájmem otočila po směru odkud přišlo. "Já. Já se na lov ve skupině moc necítím, takže bych to s prominutím vynechala a došla zabavit toho cizince, než se domluvíte?" Skutečně se necítila. Navíc jít na lov by znamenalo vzít sebou i Mojoa a to žádnému lovu nesvědčí ani za mák, takže to bylo i pro dobro lovecké skupinky. Navíc se vážně chtěla vrhnout do svých nových povinností aby si dokázala, že na to má, a cizinec na hranicích byl ta správná výzva. Navíc už měla s vítáním nových zkušenosti ne? S Lothielem to vyšlo, tak proč ne...

Poté spěšně odklusala k hranicím, kde vysedávala neznámá modrooká vlčice. Stejně jako u jejího předchůdce se chovala tak, jak se sluší a patří, takže si v jejích očích nezasluhovala jakékoliv nepřátelské chování. Proto se usmála, přátelsky zvedla ušiska i ocásek a pozdravila... "Zdravím tě. Čehopak si žádáš?" dokázala si celkem přesně představit co vlčice chce, ale nějak jejich konverzaci začít musela.

Mojo měl asi co dělat sám se sebou, tak ho zatím nechávala být, aby si to trochu srovnal, ale svůj slib plnila a nehnula se od něj na krok a nechala jej, aby se po ní plazil a schovával, jak jen uzná za vhodné. To jí ale nenutilo k tomu, aby se věnovala jen jemu. Je přece ženská a zvládá rozkouskovat svou pozornost na víc kusů.
A přesně proto se s úsměvem přitočila k nejnovějšímu přírůstku ve smečce, kterým byl vskutku Lothiel. Tvářil se dost znuděně a s tím chtěla něco udělat. Pořád se cítila mírně nejistě když s ním měla hovořit, ale když si s ním povídat chtěla, musela se s tím nějak poprat.
"U jezírka je hezky, že?" nadnesla čistě konverzačním tonem. Nějak ji nenapadalo jak jinak začít. Ptát se jak se mu tu líbí, když pravděpodobně ještě nestihl udělat po území víc než pár kroků jí přišlo hloupé a řešit počasí ještě hloupější. Zato kytky zněly přímo báječně. Ironicky myšleno. rozpačitě se ošila a nadšeně zamávala oháňkou, když se zjevila bílá vlčice.
"To je naše Gamma Amaya," špitla k Lothovi, aby jim zkrátila čekání, přičemž jen tak mimochodem konejšivě oblízla Mojoa za uchem. Ráda by ty dva představila, ale Loth už si určitě domyslel a Mojo by si pravděpodobně ani nevšiml, že mu něco povídá. Navíc bude jejich nový zrzeček pravděpodobně jednou z atrakcí téhle sešlosti, takže to brzy místo ní udělá Skyl. Snad dřív než později, protože už teď jí dřevěněly nohy.

Bez trošky toho divadýlka se to neobešlo, ale nakonec všechno dobře dopadlo a náramek skončil tam, kde měl skončit. Totiž na jedné z Mojoových černých nožek. Vypadalo to dobře a ona si zase jednou uvědomila, jak roztomile zbarvený kožich vlastně její synáček má. Přesně jako liška. Byl taková hříčka přírody.
Jenže pak se ozval ten zvuk, na který celou dobu čekala a který zrzka z nějakého důvodu vyděsil. "Ale no tak, to je přece naše alfa. Chce abychom za ní přišli," vysvětlila mu zprávu, co se za tím vytím schovávala a konejšivě mu položila packu na záda.
"Asi nás tam bude víc, tak se neboj, nehnu se od tebe," dala se do ujišťování té jeho malé rozklepané dušičky a sama se u toho snažila tvářit velice sebejistě. Pořád byli ve smečce vlci, se kterými se ještě neznala, takže byla trochu nervozní, ale to on nesměl vědět.
Dala mu dost času na to, si to celé promyslet, přičemž přidala i nějaké to slůvko na přesvědčení a pak se pomalu vydala k místu toho setkání. Pomalu čistě proto, aby oba měli čas se na to připravit. A nakonec stejně skončili kde měli. Lau rozdala za ně za oba všechny potřebné pozdravy a usadila se drobet stranou. Hlavně kvůli Mojoovi, ale taky trochu kvůli sobě samé. Mačkání a centrum dění moc nemusela stále.

Lau cítila, jak to v Mojoovi "vře". Bylo celkem o rozum se v tom jeho chaosu vyznat, ale zase bylo fajn vědět, že jeho emoce nesměřují nějakým rizikovým směrem. Dávala si záležet na tom, aby se naň neustále usmívala, a když se konečně rozhodl a ukázal na místo, kde měla ona věcička skončit, rozzářily se jí oči a v radosti mu oblízla čumák.
"Tak ukaž," pobídla ho, aby k inkriminované noze sklonil i hlavu a tím i kožený řemínek, který držel v zubech. Chtěla se podívat, jak to asi může fungovat a jak to můžou dát dva vlci bez rukou dohromady. "Hmm, myslím, že když trochu zakouzlím, tak to půjde," nadnesla. Nebyla si jistá, jak moc nervozní ještě vlček z magie je a tak mu to raději předem oznámila. "Nemusíš se bát," dodala ještě a pak s pomocí větříku kroužícího kolem jeho tlapky přidržela náramek na správném místě a ve správné poloze a pak už jen stačilo použít zuby, a to zcela nenásilně, a bylo všechno hotové.
Pak poodstoupila stranou, aby mu dala čas se se vším vypořádat. S divným větrem i tím, že ho teď něco šimrá na nožce. "Neškrtí to?" Nepřestávala mluvit, aby trochu rozjitřila jeho pozornost a nakonec zavrtěla ocáskem. "Sluší ti to," pochvala přece nikdy neuškodí.

Mojo byl dneska podezřele přítulný. Snad to nebyla předzvěst nějakých problémů. Musela se naučit nebýt zas tolik pesimistická a prostě si jeho čím dál častější světlé chvilky užívat. Jako správná máti. Ale byla jí? To netušila. Nevěděla jak se to pozná, že je někdo dobrá máma. Dík svému nevysokému sebevědomí se zatím spokojila s tím, že se alespoň snaží...
Pobaveně se uculila nad tím, jak maličký znervozněl. Její malá bouda možná i fungovala, ale zase to nesměla moc přehnat, aby se to nezvrátilo k horšímu. Proto se jen zasmála. "Já vím, já vím," konejšila ho mírně a sama do toho jeho pokladu drkla čenichem. "Ale přece to sebou nebudeš furt takhle nosit, však bys ho musel pořád odkládat. Aby ses napil. Aby ses najedl," apelovala nenápadně na jeho zakrnělý rozum. "Ale třeba by se to dalo někam namotat?"
Začala si jej zadumaně prohlížet, jak hledala ono vhodné místo, na které by ta parádička měla pasovat a kde by držela a nepřekážela, neb jí bylo jasné, že jestli to skončí někde, kde mu to bude vadit, zvencne se z toho a bude v Maharu pěkně veselo.

Největší výhodou neexistence života je také neexistence filozofických blvostí, jako jsou tyhle xD...

Láska a štěstí stejně byly pocity velice pomíjivé po kterých následoval zas jen smutek, takže je to ve všech ohledech vysvobození.

Díky tomu nikdo nemusí řešit své existenční problémy, jako je sexuální orientace, zkouškové nebo hlad.

Tak i ti se zničej navzájem a pak bude ve vesmíru svatej klid.

Což budou mít IZI, když se všechny rasy ve vesmíru zlikvidovaly sami.

Naše Země ale bohudík nepřestavuje celý vesmír, takže můžeme s klidem říci, že někde jinde život určitě existuje a na jeho formě vůbec nezáleží.

Díky energii z obleků ale byl dostatek paliva pro vesmírné lodě, kterými mohli lidé odletět zdevastovat jinou planetu.

Nakonec se zjistilo, že se obleky dají likvidovat a při té příležitosti vzniká čistá energie, kterou mohlo lidstvo začít používat místo elektřiny.

Nejlepším materiálem pro výrobu těchto obleků se ukázal být recyklovaný plast a kov, takže když už se lidé postarali o vyhubení všeho živého, začalo být v ulicích alespoň čisto.