Příspěvky uživatele

< návrat zpět

To, co Aseti vyprávělo znělo vskutku... zajímavě. Lau docela zajímalo, jestli i jejich smečka má nějakého svého strážce. A jestli ano, tak jak by asi vypadal? Představa přátelské bahenní příšery ji vlastně docela nadchla. Nechala si to ale pro sebe a shovívavě se přidala k Astě. "Ale vůbec ne. A nebyla jsi vlče dlouho," informovala ji a pak přidala pár slov k dalším Astiným slovům. "Podél téhle řeky na sever a dorazíš k našim močálům," upřesnila polohu svého domova, aby to nebylo tolik abstraktní a nechala ty dvě ať si povídají o Sarumenu.
Než se po chvilce donutila do jejich konverzace opět vetřít. "Jsme na cestě za Životem, takže jestli se vracíš domů, můžeme jít kousek společně," nějak ji to nečinné postávání nebavilo a klábosit se dalo i za chůze. Dost se na setkání s bílým vlkem těšila a navíc slíbila, že bude brzy zase zpátky doma.

Aseti, jak se vlčice později představila, mluvila dost zmateně a Lau z toho vskutku moudrá moc nebyla. Možná byla na takové příhody už příliš stará, kdo ví. Postřehla něco o nějaké Mlhahuly a vůbec jí z toho šla hlava kolem a kolem a vlastně se z toho nic pořádného nedozvěděla.
Vlastně to z těch žvástů vypadalo, že vlčice pořád není úplně při smyslech a proto se rozhodla konverzaci na tohle téma trochu víc rozproudit. "Zpomal maličko a vysvětli to tak, aby to pochopil i někdo, kdo tam nebyl," navrhla jí. A možná částečně i proto, že byla celkem zvědavá, co z toho vzejde. Ale jen maličko.
Pak se zase pousmála. Hádala, že ta Sarumenské smečka bude za v tom hlubokém hvozdu na jihu. Hned vedle Narrských kopců. Moc hezky to tam vonělo a dost ji mrzelo, že tam nemůže jen tak nakouknout. To už byla ona temné stránka smeček. Zabíraly si pro sebe zajímavá místa, kam pak bránila ostatním ve vstupu. Bylo to ale pochopitelné.
Když se pak Asta chopila představování, tiše si odkašlala a po Asetině vzoru dodala i svou funkci. A taky se svým povýšením prostě jen ráda chlubila. Což byla její stránka, kterou ještě neznala. Normálně bývala velice skromná. Ale tohle pro ni bylo jako druhé Vánoce. Pořád si to musela připomínat, aby nezapomněla, že tomu tak opravdu je. "Delta Maharské smečky," a pak pomalu odkývala další Astina slova. Tak nějak nebylo nic víc, co by k tomu mohla říct.

Dělo se toho celkem dost, ale to důležité bylo celkem jednoduché. Přeměna dítka v dospělce, byla vskutku divná, ale Lau už byla z toho všeho dost otrlá, takže ji to ani nepřekvapilo. "Jen klid, říkala jsem přece, že se tu dějí zvláštní věci," pravila konejšivě k Astě, která z toho byla celá pryč a pak se podívala zase na tu proměněnkyni.
"Předpokládám správně, že tohle je tvá pravá podoba?" Zeptala se, a hezky si ji ze všech stran prohlédla, aby se ujistila, že má všechno na svém místě. Napadlo ji, zda to celé nebyl nějaký žert. Života nebo Smrti. Ale nehodlala dělat jakékoliv závěry dřív, než si to prověří.
"Cítíš se dobře?" zeptala se starostlivě, přesně jak to měla v povaze a pak se urychleně posadila, protože se jí po tom jejím čarování drobet zamotala hlava a seknout tu sebou nechtěla.

Chování té malé bylo vskutku matoucí, nakonec to ale dopadlo přesně tak, jak Lau čekala a maličká to celé vzala jako velkou hru. Nechtěla, aby se jim to nedochůdče nadobro ztratilo a pak se obrátila na svou novou přítelkyni. "Počkej chviličku," zastavila ji ve zbytečném pobíhání a pak se začala soustředit.
Nejprve nechala vítr vát přesně tak silně, aby dlouhá stébla trav ohnul a odhalila si tak polohu té malé nezbednice, a když už věděla vše potřebné, přidala trochu soustředění i síly a nechala vzduch kolem prcka hezky rotovat a tím ji zvedla do vzduchu. Protože byla tak maličká a lehoučká, byla schopná s ní i hýbat a přesunout si zpět k nim, kde ji zase nechala dosednout na zadek.
"Maličká tohle není dobré místo na hraní a tvoji kamarádi tě jistě hledají," broukla nejistě protože úplně nevěděla jaký tón zvolit. Nechtěla znít moc káravě, ale zároveň si přála aby vlče pochopilo, že to myslí vážně.

Inu zdálo se, že nebyla jediná, kdo podivný zvuk slyšel a nakonec měly obě dvě pravdu. A vlče se hned dalo do toho typicky dětského štkaní. Ukázalo se, že je jen osamělá, což bylo mnohem lepší než kdyby si zabodla do tlapky trn nebo něco podobného. "Asi jsi na ně byla moc rychlá," pousmála se celá v rozpacích z toho, jak je to stvoření rozkošné. A chvíli na to se projevila i ta dětská zvědavost.
"Mám je modré podle magie, kterou jsem se naučila jako první," vysvětlila jí. Trochu zmateně, protože ona měla modré oči ostatně taky (?) což u takového prcka ještě nikdy neviděla.
Co bylo ale důležitější. "A kde jsi ty kamarády nechala? A rodiče?" doufala, že se to prcíče nevzdálilo od domova moc daleko. I tak mohli členové rodiny touhle dobou umírat strachy. Ona by asi umírala, kdyby jí takhle zmizel Mojo mimo území smečky.
Jenže pak Asta dostala babu a maličká se až moc nebezpečně přiblížila k dravému proudu řeky, díky čemuž se Lau na okamžik zděšeně zastavilo srdce. Naštěstí mělo vlčátko v hlavě dostatek rozumu a zamířilo si to jinam.
"To vypadá na pořádné číslo" broukla k Astě a vyrazila tu skrytou lasičku hledat. Tak nějak se cítila povinna postarat se o její bezpečí, než si pro ni někdo přijde nebo ji snad odvést tam odkud přišla.

>>>Mahar

Rozklusala se svižně kupředu. Pevně věřila, že mladá vlčice jí bude v pohodě stačit a tak se nemusí loudat. "Když jsem naposledy odešla z močálů, uvízla jsem v zakletém lese," prozradila své společnici jen tak mimochodem, aby se nedivila, když se něco semele.
A ono to netrvalo ani moc dlouho a k uším jí dolehlo vzdálené vytí, které znělo jako vytí štěněčí. To bylo celkem znepokojivé. Co by tady a teď dělalo jakékoliv vlče. Však vůbec nebyla jejich sezóna a tak vůbec. "Slyšelas to taky?" Zeptala se pro jistotu, jestli jen nemá příliš bujnou fantazii, ale stejně hned vyrazila tím směrem. Pro jistotu. Jestli se tam něco skutečně dělo, mohli o výsledku rozhodovat vteřiny a ty ona ztrácet nehodlala.
Když pak nalezly tmavohnědou vlčici s bílým ouškem, jak tu sedí a vyje jako na lesy, hodila po Astě mírně zmatený pohled. Popravdě měla děti ráda, ale to neznamenalo, že to s nimi umí. Mojo byl něco trochu jiného... "Jsi v pořádku? Copak se děje?" Rozhodla se nakonec chovat jako normálně. Třeba lépe vynikne Asta.

"Výborně," na důkaz svého nadšení zvesela zamávala oháňkou obratem se chopila odpovědi na otázku, která prostě musela přijít a také přišla. "Jsou to kopce na jejichž vrcholu žije jeden z místních bůžků. Je moc milý a za úplatu ti pomůže zlepšit se v mnoha ohledech," vysvětlila jí tolik, kolik věděla a hned se rozhodla vyzkoušet jednu z rad a místo toho, aby běžela vyrušit poradu, kvůli své osobní záležitosti, začala se hodně soustředit na své myšlenky kolem toho, že půjde za Životem a brzy se vrátí. Podle toho co bílá vlčice říkala, by to měla Skyl slyšet... Ověřit si to nemohla a tak prostě jen důvěřovala.
Pak se myšlenkami vrátila zpět k Astě, které v reakci na její výraz věnovala konejšivý úsměv. "Nemusíš být tak vyděšená. Extrémně ošklivo je občas všude. Navíc, ty budeš mít přeci smečku a teplý úkryt, ne?" V očích jí vesele zaplálo. Ona totiž neměla pochybnosti o tom, že by tuhle milou vlčici Skyl odmítla. Pokud si to teda mezitím Astička nerozmyslí. Doufala, že ne.
"Půjdeme tedy?" navrhla pak rovnou. Pryč z území to měla doslova jen pár metrů a ty během oné otázky zdolala a pak svůj čumáček i tlapky nasměrovala směrem na jih. Už se rozhodla podél kterého z toků budou cestovat. Raději ten, který už dobře znala včetně všech možných přechodů.
Doufala, že se na ni Mojo nebude zlobit, že šla bez něj. Ostatně kdykoliv tak s ním zajde znovu.

>>> Tenebrae

Lau byla ráda, že když už si pouští tlamu na špacír, že to něčemu je a když už byla u toho, napadla ji jedna věc. "Víš, já už nějakou dobu plánuji návštěvu jednoho speciálního místa. Možná bychom tak mohly zajít, než se to tu vyřeší?" navrhla jí, přičemž si vzpomněla na její předchozí slova. "A jestli máš hlad, můžeme ti při té příležitosti i něco sehnat," cestovat s prázdným žaludkem totiž nebyla sranda. Na vysokou si sice netroufala, ale něco malého by se jim třeba povedlo. Například takový rybolov zněl fajn a po cestě ke kopcům je víc než jen jedna řeka.
"To ano, ale zrovna tehdy byla taková zima, že jsem i já byla zmrzlá na kost a nebýt krve v očích, tak bych o tom škrábanci asi ani nevěděla," přiznala a nic na tom, že krátce předtím taky dík Mojoovi zapadla do ledové řeky. Pobaveně se ušklíbla. Tehdy to rozhodně žádná sranda nebyla, ale teď už to byla jen milá vzpomínka na to, jak se dostala do Maharu.
A pak zase to moře. "To ano. Ale aspoň mi to ty rány rovnou vyčistilo," zazubila se zase a oblízla si onu jizvu na pacce. Ani nevěděla proč. Prostě se jí chtělo. "Pevně věřím, že ano," dodala a snažila se, aby v jejím hlase bylo co nejvíce jistoty. Nechtěla si kazit náladu neopodstatněnými obavami.

Když se vlčice před ní přiznala ke svým objevitelským sklonům, hnědočerná se zase celá nadšená rozpovídala. "Určitě musíš vidět Třešňový háj na jaře, ten je hned tady vedle močálů. A pak Zlatavý les s Loukou vlčích máků tam je krásně. A Bobří ostrov. Křišťálový lesík a Cedrový háj. Velké jezero a Červené jezero..." Prakticky vyjmenovala téměř všechna území, na která kdy zavítala, přičemž sama v sobě probouzela své cestovatelské choutky, zahrabané někde v pozadí. Bylo pravdou, že se z Močálů už nějakou dobu nehnula a výlet do toho zakletého lesa v sousedství se moc počítat nedal. Třeba by mohli dát tlapky dohromady, i s Lothielem a Mojoem, a vyrazit na nějakou delší procházku. Když to tedy Skyl dovolí a až budou mít spíž plnou. Přesto jí ten nápad v hlavě rezonoval velice silně.
Každopádně byla Nee ráda, že Asta přežila svou příhodu s oceánem bez zranění a velice s ní soucítila, a aby se vzdálila od nepříjemného tématu, zakousla se pro změnu do toho následujícího. "To ano, ale občas se tu popravdě dějí i divné věci. Třeba že prší žížaly. Nebo jednou přišla tak velká bouře, že vyvracela stromy z kořenů, to nebylo dobré. A zimy jsou tu celkem kruté. Asi jako tohle léto," letos bylo vážně horko a ona byla vděčná, že jej trápí ve vlhkých bažinách, protože jinak by asi zdechla. "Ah, je to děsné, pocházím ze severu, ale dokud dýchám, nebudu si stěžovat. Každý kožich má své výhody i nevýhody," poznamenala a přejela návštěvnici pohledem. Její kožíšek byl hezký, určitě dobře splýval s prostředím. Žádné křiklavé klikyháky. Bylo vidět že s Životem se ještě nepotkala.
A pak přišla řeč na její jizvy. "Hm. Tu na čele mi udělal jezevec, před kterým jsem bránila svého syna. To bylo krátce před tím, než jsem přišla sem," usmála se. Moc dobře si pamatovala, že když prosila Skyl o zázemí, styděla se za to, že má kožich slepený krví. "A tu na uchu a na noze mám z toho, jak mne samotnou vyvrhlo moře," zasmála se té ironii. "Blížila se bouře a kamarád si hrál na břehu, když se mu zachytila packa a já mu šla pomoci. Pak už si pamatuju jen to, jak jsem se probudila na ostrůvku nedaleko," od toho dne už Fiéra neviděla a bylo jí z toho trochu úzko.

I Lau doufala, že to nebude trvat moc dlouho, ale smečkový lov nikdy neorganizovala, takže to tak nějak nemohla posoudit. Co už ale posoudit mohla, byla délka Astina pobytu v Gallireiských končinách. "To je vskutku jen chvilička," pousmála se. "To pravděpodobně ještě ani zdaleka netušíš, jak neobyčejné to tu je," poznamenala mírně zasněně. Ona měla tehdy jako nováček skvělou průvodkyni. Kéž by každý nový příchozí takovou měl.
"Vyplavilo moře?" Zasnění vystřídalo zděšení. Ona sama se jednou ocitla v příboji vln a jen šťastným řízením osudu nenatáhla brka, proto teď Astu přejela starostlivým pohledem. "A nezranila ses?" Lau si z té své zkušenosti odnesla dvě jizvy. Ty sice nebyly skoro ani vidět, ale tehdy to bolelo pořádně.
"Zdá se, že v téhle době mají Alfy plné ruce práce," poznamenala zase pro změnu zamyšleně. Konec léta, příchod podzimu... To už skoro padal sníh. Jo, asi to bylo moudré začít s přípravami včas. Však ona si ani nedovedla pořádně představit, co to musí být, starat se o tolik krků. Jeden Mojo ji zaměstnával dostatečně.
"Oh vážně? Víš, většině vlků se to tu moc nelíbí... Mne osobně sem přivedlo zoufalství a respekt k místním vlkům, ale nelituji toho. Je tu opravdu mnoho věcí, které ti ukradnou kus srdce," přiznala se k tomu, že jí močály původně nijak neučarovali, ačkoliv se jí ani nikdy nijak nehnusily. Teď už si svůj šedivějící kožich neuměla představit jinde. A když už jsme u toho... "V zimě to bude rok," pravila hrdě. "A na Galliree tři."

Vypadala mile ač trochu bázlivě. Ne že by pro to zrovna Lau neměla pochopení. Sama byla vlk dost podobného ražení. Přesto byla mírně rozpačitá z toho, že se tak někdo chová k ní. K té nejplyšovější vlčici v močálech. Ehm.
"Já jsem Launee, místní peč... delta ochranářka," musela i sama sobě připomenout svůj zbrusu nový post a bezděky se u toho uculila. Bylo to to nejvíc čeho v životě zatím dosáhla a ještě nějakou chvilku ji to nebude nechávat klidnou. "To mne těší, ale to je něco, co musí rozhodnout alfa a ta má teď pár věcí, které musí dořešit," srozuměla ji s tím, jak se teď věci mají a pousmála se.
"Ale můžeme si zatím povídat," navrhla obratem, aby to vlčice nevzala tak, že není vítána a zamyslela se nad tím, o čem by si tak mohla s cizinkou povídat. Nebyla zrovna přeborník v konverzacích. Když to šlo ale s Lothem, tak proč se v modroočkou. "Už jsi na Galliree dlouho Asto?" Napadlo ji jako první a vzápětí položila otázku, která se v souvislosti s Maharem nabízela vždy. "A proč ses rozhodla zrovna pro močály?" Doufala, že její společnice je ten povídavější typ, co obstará většinu konverzace protože jinak se brzy utopí v trapném mlčení.

//sorry za přeskakování, ale post za měsíc mne fakt zabíjí...

Skylieth se pustla do mluvení během kterého jí objasnila několik nevyřčených otázek. Třeba to kdo je ten černofialový vlk a bílá vlčice s drahokamem v čele. Byla ráda že obdobný šperk nedostal Mojo, protože z toho by se rozhodně tuplem zcvoknul. Jestlipak to Clawdii během slunečných dní hází prasátka do očí? A nepřekáží to při plížení?
Nicméně všechny tyhle vágní otázky jí z hlavy vyhnala jedna jediná věta, kterou alfa vyslovila tak zlehka a jakoby mimochodem, že se jí chvilku zdálo... že se jí to jen zdálo. Byla povýšena? No ano, Skyl tu možnost už jednou zmínila, ale tehdy se to Lau zdálo tak nedosažitelně daleko. A přesto. Ani nevěděla co cítí, mísil se v ní šok s radostí a obavami z toho, jestli na to má. Ale nakonec jí ve tváři vykvetl potěšený úsměv, který rozpačitě schovala v kožichu svého synátora, do kterého stejně neohrabaně zamumlala svůj dík. "Děkuji za důvěru. Bude se snažit tě nezklamat," ani si nebyla jistá jestli to bylo dost nahlas, aby se to dostalo k těm správným uším.
K jejím uším se toho ale pak dostalo už jen málo, tak byla zmatená. I tak se snažila vnímat, alespoň okrajově o čem je řeč, než Mahar rozezvučilo cizí zavytí. Její hlava i slechy rázem vyletěly nahoru a ona se se zájmem otočila po směru odkud přišlo. "Já. Já se na lov ve skupině moc necítím, takže bych to s prominutím vynechala a došla zabavit toho cizince, než se domluvíte?" Skutečně se necítila. Navíc jít na lov by znamenalo vzít sebou i Mojoa a to žádnému lovu nesvědčí ani za mák, takže to bylo i pro dobro lovecké skupinky. Navíc se vážně chtěla vrhnout do svých nových povinností aby si dokázala, že na to má, a cizinec na hranicích byl ta správná výzva. Navíc už měla s vítáním nových zkušenosti ne? S Lothielem to vyšlo, tak proč ne...

Poté spěšně odklusala k hranicím, kde vysedávala neznámá modrooká vlčice. Stejně jako u jejího předchůdce se chovala tak, jak se sluší a patří, takže si v jejích očích nezasluhovala jakékoliv nepřátelské chování. Proto se usmála, přátelsky zvedla ušiska i ocásek a pozdravila... "Zdravím tě. Čehopak si žádáš?" dokázala si celkem přesně představit co vlčice chce, ale nějak jejich konverzaci začít musela.

Mojo měl asi co dělat sám se sebou, tak ho zatím nechávala být, aby si to trochu srovnal, ale svůj slib plnila a nehnula se od něj na krok a nechala jej, aby se po ní plazil a schovával, jak jen uzná za vhodné. To jí ale nenutilo k tomu, aby se věnovala jen jemu. Je přece ženská a zvládá rozkouskovat svou pozornost na víc kusů.
A přesně proto se s úsměvem přitočila k nejnovějšímu přírůstku ve smečce, kterým byl vskutku Lothiel. Tvářil se dost znuděně a s tím chtěla něco udělat. Pořád se cítila mírně nejistě když s ním měla hovořit, ale když si s ním povídat chtěla, musela se s tím nějak poprat.
"U jezírka je hezky, že?" nadnesla čistě konverzačním tonem. Nějak ji nenapadalo jak jinak začít. Ptát se jak se mu tu líbí, když pravděpodobně ještě nestihl udělat po území víc než pár kroků jí přišlo hloupé a řešit počasí ještě hloupější. Zato kytky zněly přímo báječně. Ironicky myšleno. rozpačitě se ošila a nadšeně zamávala oháňkou, když se zjevila bílá vlčice.
"To je naše Gamma Amaya," špitla k Lothovi, aby jim zkrátila čekání, přičemž jen tak mimochodem konejšivě oblízla Mojoa za uchem. Ráda by ty dva představila, ale Loth už si určitě domyslel a Mojo by si pravděpodobně ani nevšiml, že mu něco povídá. Navíc bude jejich nový zrzeček pravděpodobně jednou z atrakcí téhle sešlosti, takže to brzy místo ní udělá Skyl. Snad dřív než později, protože už teď jí dřevěněly nohy.

Bez trošky toho divadýlka se to neobešlo, ale nakonec všechno dobře dopadlo a náramek skončil tam, kde měl skončit. Totiž na jedné z Mojoových černých nožek. Vypadalo to dobře a ona si zase jednou uvědomila, jak roztomile zbarvený kožich vlastně její synáček má. Přesně jako liška. Byl taková hříčka přírody.
Jenže pak se ozval ten zvuk, na který celou dobu čekala a který zrzka z nějakého důvodu vyděsil. "Ale no tak, to je přece naše alfa. Chce abychom za ní přišli," vysvětlila mu zprávu, co se za tím vytím schovávala a konejšivě mu položila packu na záda.
"Asi nás tam bude víc, tak se neboj, nehnu se od tebe," dala se do ujišťování té jeho malé rozklepané dušičky a sama se u toho snažila tvářit velice sebejistě. Pořád byli ve smečce vlci, se kterými se ještě neznala, takže byla trochu nervozní, ale to on nesměl vědět.
Dala mu dost času na to, si to celé promyslet, přičemž přidala i nějaké to slůvko na přesvědčení a pak se pomalu vydala k místu toho setkání. Pomalu čistě proto, aby oba měli čas se na to připravit. A nakonec stejně skončili kde měli. Lau rozdala za ně za oba všechny potřebné pozdravy a usadila se drobet stranou. Hlavně kvůli Mojoovi, ale taky trochu kvůli sobě samé. Mačkání a centrum dění moc nemusela stále.

Lau cítila, jak to v Mojoovi "vře". Bylo celkem o rozum se v tom jeho chaosu vyznat, ale zase bylo fajn vědět, že jeho emoce nesměřují nějakým rizikovým směrem. Dávala si záležet na tom, aby se naň neustále usmívala, a když se konečně rozhodl a ukázal na místo, kde měla ona věcička skončit, rozzářily se jí oči a v radosti mu oblízla čumák.
"Tak ukaž," pobídla ho, aby k inkriminované noze sklonil i hlavu a tím i kožený řemínek, který držel v zubech. Chtěla se podívat, jak to asi může fungovat a jak to můžou dát dva vlci bez rukou dohromady. "Hmm, myslím, že když trochu zakouzlím, tak to půjde," nadnesla. Nebyla si jistá, jak moc nervozní ještě vlček z magie je a tak mu to raději předem oznámila. "Nemusíš se bát," dodala ještě a pak s pomocí větříku kroužícího kolem jeho tlapky přidržela náramek na správném místě a ve správné poloze a pak už jen stačilo použít zuby, a to zcela nenásilně, a bylo všechno hotové.
Pak poodstoupila stranou, aby mu dala čas se se vším vypořádat. S divným větrem i tím, že ho teď něco šimrá na nožce. "Neškrtí to?" Nepřestávala mluvit, aby trochu rozjitřila jeho pozornost a nakonec zavrtěla ocáskem. "Sluší ti to," pochvala přece nikdy neuškodí.