Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byla ráda, že to podle všeho netrvalo až tak dlouho, jak se obávala a ubrala něco málo z toho svého provinilého výrazu, na který záhy zapomněla zcela. Asta totiž měla očividně podobnou slinu toulavku, jako ona.
"Samozřejmě, že chci. Jinak bych se neptala," ujistila svou kamarádku a pak už se musela zamyslet. Byla přesvědčena o tom, že Skyl nebude vadit, když se ještě trochu zdrží a Mojo se mezitím může učit trochu osamostatnit. Navíc byla v močálech Amaya, která ho uměla uklidnit, takže neměla ani moc výčitek svědomí, že se svým toulavým tlapkám podřizuje.
"Mohly bychom navštívit pár těch míst, o kterých jsem ti vyprávěla," navrhla, zatímco z hlavy dolovala mapku známých kousků Gallireie a snažila se vymyslet nějakou tu vyhlídkovou trasu, kterou by se oklikou dostaly až na samotný sever, kde sídlí ta protivná potvora. "To červené jezero je celkem nedaleko. A kousek odtamtud je zase Zlatavý les..." mumlala u toho zamyšleně a pak se na Astu tázavě zakoukala. Co že na to říká.

>>> Vrcholek

Ještě nějakou dobu bojovala s nutkáním se vrátit, ale odolala tomu a po nějaké chvíli to naštěstí přestalo. A přesně v ten okamžik vlila do svých pohybů i o kus více energie a zrychlila. Vlk ví, jak dlouho na ni chudinka Asta čekala. Příště bude čekat ona na ni, aby jí to oplatila.
A když už jsme u její nové kamarádka... zrovna zahlédla její kožíšek, což jí z hlavy vyhnalo poslední obavy z toho, že třeba raději utekla a odešla si hledat zase jinou smečku, protože jsou Maharští hrozně nedochvilní. To by si zazlívala hodně dlouho.
Takhle ale mohla nasadit nadšený výraz a zdolávajíc těch posledních pár metrů už volat své omluvy. "Promiň mi. Určitě to trvalo hrozně dlouho," rozjela uši rozpačitě do stran, čekajíc na svůj verdikt a posadila se. Z toho sestupu dolů ji trochu zabolelo ono staré zranění, takže využila chvilky klidu. "Tentokrát měl nějak hravou náladu," dodala, aby řeč nestála a posléze se pousmála. "Tak. Chceš jít zpět, nebo se ještě projdeme?" Tak trochu ji napadlo, že by mohla zajít i za Smrtí, dokud měla tak optimistickou náladu, ale rozhodně to nehodlala dělat navzdory Astině nesouhlasu.

>>>

Jak si to dychtivě šinula vzhůru a kochala se okolní scenérií, napadlo ji, zda Život bydlí na vrcholku proto, aby nedostatečně odhodlaní vlci odpadli cestou nahoru. Taková forma zkoušky, zda si příchozí jeho služby vůbec zaslouží. Inu ona byla motivovaná rozhodně dost a dvakrát už kopce zdolala, takže nepochybovala o tom, že to zvládne i tentokrát. Což bylo celkem zvláštní, normálně o sobě pochybovala velmi. Inu nejen člověk, ale i vlk se mění.
Vesele se usmála. Měla dnes navzdory horku dobrou náladu už sama od sebe, a když se k tomu přidal Životův vliv, cítila se trochu jako veverka po velkém šálku kávy. Oháňkou házela zběsile ze strany na stranu, ignorujíc všudypřítomný písek a zbývající vzdálenost dělící ji od bílého vlka už doslova doběhla, aby se zářícíma očima zastavila málem o jeho vlastní čenich.
„Ahoj Launee, rád tě zase vidím,“ zasmál se tomu Život pobaveně a foukl jí hravě do tváře, až se z toho mravenčení musela celá oklepat. „A já tebe,“ vydechla trochu opožděně vlastní pozdrav a připomínajíc si své vychování u toho i uctivě kývla hlavou. Bílý se culil jako sluníčku, kterým pro ni ostatně byl.
„Jsem rád, že jsi konečně přišla také kvůli sobě. To jak ti pokaždé musím své služby vnutit, už začíná být trapné,“ poznamenal rozverně. Takové vyznání by s Lau normálně dost zamávalo. Ostatně aby se kvůli ní někdo cítil nepříjemně, to byla hrozná představa. Ale tady ne. Tady hned věděla, že si z toho její společník dělá jen legraci a pobaveně se pousmála. „Tak to mne mrzí, snad ti tu újmu dnes dostatečně vynahradím,“ zabroukala vtipem, kterému se ale nezasmál a místo toho s hraným zamyšlením zakroutil hlavou. „Kdepak. Kožich obarvit stále nechceš. To si budeš dlouho žehlit.“ Div že uraženě nenafoukl tváře.
„Možná příště,“ odkašlala si vlčice, která vzápětí čelila Životově dětinštější stránce, která skutečně ty tváře nafoukla a dala se do mudrování. „Možná, možná… Oba víme, že by musely z nebe nejdřív padat trakaře, abych ti mohl udělat alespoň modrou tečku na čelo,“ ani teď se Lau nelekla a místo toho se rozesmála, až si musela tlapkami z tváří utírat malé slzičky. „To ty beztak můžeš snadno zařídit.“ Když už z nebe padaly šutry i žížaly, tak proč ne trakaře, že ano? A to rozpustilé zajiskření v jeho očích se jí vůbec nelíbilo. Ehm.
Rozhodla se raději změnit téma, aby odtud náhodou neodcházela s růžovým melírem a tyrkysovým podbarvením. „Cestou sem jsem potkala vlčici přeměněnou na vlče. To nebyla náhodou tvá práce?“ Život se posadil, hrdě vypnul hruď a pak… výmluvně uhnul pohledem. „Tentokrát ne. Ale svedl bych to! Ale myslím, že tobě by spíš prospělo pořídit si vlastní malé, než se na ně měnit,“ pokýval překvapivě vážně hlavou, přičemž tak pokradmu sledoval její reakci. A ta byla velice rozpačitá a také dost odmítavá. „Kdepak. Mojo mi docela stačí. Určitě by hrozně žárlil. A už jsem na první děti moc stará. A stejně nemám s kým,…“
„Takže jsi nad tím už přemýšlela,“ přerušil si bůžek potměšile, čímž jí donutil se pod srstí pořádně začervenat. „Víš, neměla bys váhat moc dlouho, protože pak už pozdě být může,“ podělil se s ní opět o trochu toho svého povzbudivého moudra, jak to míval ve zvyku během jejich předchozích setkání. Vzápětí ale zase poskakoval kolem jako čamrda, vířil písek a vůbec se choval jako takové přerostlé štěně. Snad aby jí připomněl roztomilost dětiček a trochu ji zviklal. To ale neměnilo nic na tom, že i kdyby chtěla, pořád jí k tomu dělání dětí chyběla ta druhá půlka. Příliš mnoho času strávila pobíháním po světě, aniž by se komukoliv pokusila proniknout hlouběji do srdce. Život plný spěchu si na ní vybral svou daň.
Nezdržovala se ale zbytečně dlouho s melancholií a raději přistoupila na tu jeho hru, která jí rychle pomohla zapomenout na všechny negativní myšlenky. Pro ty na vrcholku kopců prostě není místo. To už stihla pochopit dávno. „Ty si vůbec neumíš představit, jak je těžké najít v téhle době vlka s otcovskými pudy,“ poznamenala v uvolněném žertu, ale to na něj moc nefungovalo, protože jen nahodil výraz absolutního paka. „Jak to, že ne? Však taková Skylieth by tatínkování určitě moc slušelo.“ Jejich smích se smísil v jednom velkém chaosu, než se Launee oklepala a vzpamatovala, aby mu maličko vyčinila. „To kdyby slyšela. Že já jí to povím?“ Jeho rádoby zděšený výraz se změnil v bezstarostné zastříhání ušima a pak černohnědou vlčici dloubl čenichem do žeber, oznamujíc jí, že má babu. Lau nejprve zaprotestovala, že na takové věci je moc stará, a že se mu tu rozsype, ale pak se s vší vervou pustila za ním.
Po chvilce neúspěšného nahánění jeho maličkosti se ale zadýchaně zastavila a pohledem zabloudila do míst, odkud prve přišla. „Čeká na mne dole kamarádka,“ vzpomněla si totiž náhle. Byla ráda, že sem pokaždé s někým přišla, protože nebýt toho, že tu byl vždy ten druhý, za kterým musela jít, by se tu vždycky zabydlela na pěkně dlouho. A přitom čas plynul.
Život jako by se zastavil uprostřed pohybu, vrhl pohled stejným směrem a zakabonil se. „To je pravda,“ zabrblal a plácl zadkem do písku, aby si povzdychl. „Inu, vím, čeho si žádáš a nemusíš si o to dělat starosti,…“
„Ale žádné barvy!“ přerušila jej vlčice s hranou přísností, na což Život odpověděl nejprve zpruzeným protočením očí. Když se na něj ale mračila dostatečně dlouho, poraženecky svěsil uši. „Žádné barvy,“ přitakal a prackou jí naznačil, ať mu rychle zmizí z očí, než si to rozmyslí. Toho Lau využila a odklusala kus stranou, než se jí za zády ozval opět jeho hlas. „Ah a gratuluji k povýšení.“
Tehdy se otočila a málem toho až litovala, protože ten štěněčí pohled, který přímo zval k tomu, ať tu zůstane a stráví tady věky, ji dost nahlodal. Připomněla si však celou svou smečku a Mojoa a donutila se k dalšímu pohybu. „Takhle by ses dívat neměl, ještě se do tebe zakoukám,“ uchechtla se, zatímco odvracela tvář, přičemž doslova bojovala s každým dalším krokem.
„Mne milujou všichni,“ poznamenal Život zvesela s hrdě zvednutou hlavou, to ale už neviděla, protože se neodvažovala otočit. Jen se zasmála a ještě za ním broukla nějaké to rozloučení, aby za jejich dnešním setkáním udělala tlustou čáru a pustila se podél potoka zpět dolů.

>>>

Objednávka
směnárna = 132 mušlí na 66 kytek
20% do vrozených za deltu - obratnost

ID - V01/obratnost/2*– 10kytek
ID - V02/síla/2* = 100 ametystů
ID - V02/rychlost /1* = 28 ametystů + 22 kytek
ID - V02/vytrvalost/3* = 150 kytek
ID - V02/taktika lovu/3* = 150 kytek

Po 50% slevě
66 mušlí (jestli na to sleva není tak budu mít z 66 mušlí 33kytek a ten zbytek doplnim z šutrů)
166 kytek
64 ametystů

>>> Tenebrae

Lau Se sunula dopředu a u toho stíhala chápavě pokyvovat hlavou. Život byl natolik štědrý, že nepochybovala o tom, že by Asta uspěla i se svými maličkými úsporami, ale přemlouvat ji nechtěla. Bylo to její rozhodnutí a bylo jí celkem jasné, že svůj díl na jejím odmítnutí má výška kopců.
Ne každý si lebedil ve strmých výstupech. Tuhle trochu námahy ale byla Launee ochotná snést, když to znamenalo setkání s Životem. "Rozumím," vydechla nakonec a udělala prvních pár kroků vzhůru, načež se ještě rozpačitě ohlédla. "Pokusím se vrátit co nejdříve, ale tam nahoře jako by čas plynul úplně jinak," varovala svou novou přítelkyni, aby se příliš nestrachovala, když se nebude dlouho vracet. Nebo aby jí při tom čekání neutekla. Obojí bylo celkem na místě.
Pak už dost dychtivě vybičovala své nohy k pohybu tak rychlému, jak to jen za daných podmínek šlo, nechtěla-li se vyčerpat už v první polovině výšlapu.

>>> Vrcholek

Lau se zasmála otázce na močály. Byla to jedna z těch co se nabízí, když se zmíní o své domovině. Ani na to neodpovídala, ten úsměv byl snad výmluvný dost a další velice podobný si ve tváři vykouzlila, když Aseti zmínila toulavou náladu. Něco dost podobného pociťovala teď sama, takže vlčici dokonale rozuměla. Nicméně stejně jako Asta i ona pozvání odmítla a jen jí popřála hodně štěstí při tom jejím putování.
A obrátila se k vlčici, která tu s ní zůstala. "Rozhodně," odkývala jí její slova a hned své nohy donutila k pohybu. Uvolněně si to rozklusala podél řeky s pohledem upnutým ke kopcům na obzoru. "Půjdeš se mnou i na vrchol?" Zeptala se čistě pro informaci. "Jestli máš nějaké květiny nebo kamínky, mohl by Život pomoci i tobě," vysvětlila jí, když si připomněla, že Asta toho o Galliree vlastně moc neví.
Pak už si to zamířila k pískovcovým úpatím.

>>> Narrské kopce

To, co Aseti vyprávělo znělo vskutku... zajímavě. Lau docela zajímalo, jestli i jejich smečka má nějakého svého strážce. A jestli ano, tak jak by asi vypadal? Představa přátelské bahenní příšery ji vlastně docela nadchla. Nechala si to ale pro sebe a shovívavě se přidala k Astě. "Ale vůbec ne. A nebyla jsi vlče dlouho," informovala ji a pak přidala pár slov k dalším Astiným slovům. "Podél téhle řeky na sever a dorazíš k našim močálům," upřesnila polohu svého domova, aby to nebylo tolik abstraktní a nechala ty dvě ať si povídají o Sarumenu.
Než se po chvilce donutila do jejich konverzace opět vetřít. "Jsme na cestě za Životem, takže jestli se vracíš domů, můžeme jít kousek společně," nějak ji to nečinné postávání nebavilo a klábosit se dalo i za chůze. Dost se na setkání s bílým vlkem těšila a navíc slíbila, že bude brzy zase zpátky doma.

Aseti, jak se vlčice později představila, mluvila dost zmateně a Lau z toho vskutku moudrá moc nebyla. Možná byla na takové příhody už příliš stará, kdo ví. Postřehla něco o nějaké Mlhahuly a vůbec jí z toho šla hlava kolem a kolem a vlastně se z toho nic pořádného nedozvěděla.
Vlastně to z těch žvástů vypadalo, že vlčice pořád není úplně při smyslech a proto se rozhodla konverzaci na tohle téma trochu víc rozproudit. "Zpomal maličko a vysvětli to tak, aby to pochopil i někdo, kdo tam nebyl," navrhla jí. A možná částečně i proto, že byla celkem zvědavá, co z toho vzejde. Ale jen maličko.
Pak se zase pousmála. Hádala, že ta Sarumenské smečka bude za v tom hlubokém hvozdu na jihu. Hned vedle Narrských kopců. Moc hezky to tam vonělo a dost ji mrzelo, že tam nemůže jen tak nakouknout. To už byla ona temné stránka smeček. Zabíraly si pro sebe zajímavá místa, kam pak bránila ostatním ve vstupu. Bylo to ale pochopitelné.
Když se pak Asta chopila představování, tiše si odkašlala a po Asetině vzoru dodala i svou funkci. A taky se svým povýšením prostě jen ráda chlubila. Což byla její stránka, kterou ještě neznala. Normálně bývala velice skromná. Ale tohle pro ni bylo jako druhé Vánoce. Pořád si to musela připomínat, aby nezapomněla, že tomu tak opravdu je. "Delta Maharské smečky," a pak pomalu odkývala další Astina slova. Tak nějak nebylo nic víc, co by k tomu mohla říct.

Dělo se toho celkem dost, ale to důležité bylo celkem jednoduché. Přeměna dítka v dospělce, byla vskutku divná, ale Lau už byla z toho všeho dost otrlá, takže ji to ani nepřekvapilo. "Jen klid, říkala jsem přece, že se tu dějí zvláštní věci," pravila konejšivě k Astě, která z toho byla celá pryč a pak se podívala zase na tu proměněnkyni.
"Předpokládám správně, že tohle je tvá pravá podoba?" Zeptala se, a hezky si ji ze všech stran prohlédla, aby se ujistila, že má všechno na svém místě. Napadlo ji, zda to celé nebyl nějaký žert. Života nebo Smrti. Ale nehodlala dělat jakékoliv závěry dřív, než si to prověří.
"Cítíš se dobře?" zeptala se starostlivě, přesně jak to měla v povaze a pak se urychleně posadila, protože se jí po tom jejím čarování drobet zamotala hlava a seknout tu sebou nechtěla.

Chování té malé bylo vskutku matoucí, nakonec to ale dopadlo přesně tak, jak Lau čekala a maličká to celé vzala jako velkou hru. Nechtěla, aby se jim to nedochůdče nadobro ztratilo a pak se obrátila na svou novou přítelkyni. "Počkej chviličku," zastavila ji ve zbytečném pobíhání a pak se začala soustředit.
Nejprve nechala vítr vát přesně tak silně, aby dlouhá stébla trav ohnul a odhalila si tak polohu té malé nezbednice, a když už věděla vše potřebné, přidala trochu soustředění i síly a nechala vzduch kolem prcka hezky rotovat a tím ji zvedla do vzduchu. Protože byla tak maličká a lehoučká, byla schopná s ní i hýbat a přesunout si zpět k nim, kde ji zase nechala dosednout na zadek.
"Maličká tohle není dobré místo na hraní a tvoji kamarádi tě jistě hledají," broukla nejistě protože úplně nevěděla jaký tón zvolit. Nechtěla znít moc káravě, ale zároveň si přála aby vlče pochopilo, že to myslí vážně.

Inu zdálo se, že nebyla jediná, kdo podivný zvuk slyšel a nakonec měly obě dvě pravdu. A vlče se hned dalo do toho typicky dětského štkaní. Ukázalo se, že je jen osamělá, což bylo mnohem lepší než kdyby si zabodla do tlapky trn nebo něco podobného. "Asi jsi na ně byla moc rychlá," pousmála se celá v rozpacích z toho, jak je to stvoření rozkošné. A chvíli na to se projevila i ta dětská zvědavost.
"Mám je modré podle magie, kterou jsem se naučila jako první," vysvětlila jí. Trochu zmateně, protože ona měla modré oči ostatně taky (?) což u takového prcka ještě nikdy neviděla.
Co bylo ale důležitější. "A kde jsi ty kamarády nechala? A rodiče?" doufala, že se to prcíče nevzdálilo od domova moc daleko. I tak mohli členové rodiny touhle dobou umírat strachy. Ona by asi umírala, kdyby jí takhle zmizel Mojo mimo území smečky.
Jenže pak Asta dostala babu a maličká se až moc nebezpečně přiblížila k dravému proudu řeky, díky čemuž se Lau na okamžik zděšeně zastavilo srdce. Naštěstí mělo vlčátko v hlavě dostatek rozumu a zamířilo si to jinam.
"To vypadá na pořádné číslo" broukla k Astě a vyrazila tu skrytou lasičku hledat. Tak nějak se cítila povinna postarat se o její bezpečí, než si pro ni někdo přijde nebo ji snad odvést tam odkud přišla.

>>>Mahar

Rozklusala se svižně kupředu. Pevně věřila, že mladá vlčice jí bude v pohodě stačit a tak se nemusí loudat. "Když jsem naposledy odešla z močálů, uvízla jsem v zakletém lese," prozradila své společnici jen tak mimochodem, aby se nedivila, když se něco semele.
A ono to netrvalo ani moc dlouho a k uším jí dolehlo vzdálené vytí, které znělo jako vytí štěněčí. To bylo celkem znepokojivé. Co by tady a teď dělalo jakékoliv vlče. Však vůbec nebyla jejich sezóna a tak vůbec. "Slyšelas to taky?" Zeptala se pro jistotu, jestli jen nemá příliš bujnou fantazii, ale stejně hned vyrazila tím směrem. Pro jistotu. Jestli se tam něco skutečně dělo, mohli o výsledku rozhodovat vteřiny a ty ona ztrácet nehodlala.
Když pak nalezly tmavohnědou vlčici s bílým ouškem, jak tu sedí a vyje jako na lesy, hodila po Astě mírně zmatený pohled. Popravdě měla děti ráda, ale to neznamenalo, že to s nimi umí. Mojo byl něco trochu jiného... "Jsi v pořádku? Copak se děje?" Rozhodla se nakonec chovat jako normálně. Třeba lépe vynikne Asta.

"Výborně," na důkaz svého nadšení zvesela zamávala oháňkou obratem se chopila odpovědi na otázku, která prostě musela přijít a také přišla. "Jsou to kopce na jejichž vrcholu žije jeden z místních bůžků. Je moc milý a za úplatu ti pomůže zlepšit se v mnoha ohledech," vysvětlila jí tolik, kolik věděla a hned se rozhodla vyzkoušet jednu z rad a místo toho, aby běžela vyrušit poradu, kvůli své osobní záležitosti, začala se hodně soustředit na své myšlenky kolem toho, že půjde za Životem a brzy se vrátí. Podle toho co bílá vlčice říkala, by to měla Skyl slyšet... Ověřit si to nemohla a tak prostě jen důvěřovala.
Pak se myšlenkami vrátila zpět k Astě, které v reakci na její výraz věnovala konejšivý úsměv. "Nemusíš být tak vyděšená. Extrémně ošklivo je občas všude. Navíc, ty budeš mít přeci smečku a teplý úkryt, ne?" V očích jí vesele zaplálo. Ona totiž neměla pochybnosti o tom, že by tuhle milou vlčici Skyl odmítla. Pokud si to teda mezitím Astička nerozmyslí. Doufala, že ne.
"Půjdeme tedy?" navrhla pak rovnou. Pryč z území to měla doslova jen pár metrů a ty během oné otázky zdolala a pak svůj čumáček i tlapky nasměrovala směrem na jih. Už se rozhodla podél kterého z toků budou cestovat. Raději ten, který už dobře znala včetně všech možných přechodů.
Doufala, že se na ni Mojo nebude zlobit, že šla bez něj. Ostatně kdykoliv tak s ním zajde znovu.

>>> Tenebrae

Lau byla ráda, že když už si pouští tlamu na špacír, že to něčemu je a když už byla u toho, napadla ji jedna věc. "Víš, já už nějakou dobu plánuji návštěvu jednoho speciálního místa. Možná bychom tak mohly zajít, než se to tu vyřeší?" navrhla jí, přičemž si vzpomněla na její předchozí slova. "A jestli máš hlad, můžeme ti při té příležitosti i něco sehnat," cestovat s prázdným žaludkem totiž nebyla sranda. Na vysokou si sice netroufala, ale něco malého by se jim třeba povedlo. Například takový rybolov zněl fajn a po cestě ke kopcům je víc než jen jedna řeka.
"To ano, ale zrovna tehdy byla taková zima, že jsem i já byla zmrzlá na kost a nebýt krve v očích, tak bych o tom škrábanci asi ani nevěděla," přiznala a nic na tom, že krátce předtím taky dík Mojoovi zapadla do ledové řeky. Pobaveně se ušklíbla. Tehdy to rozhodně žádná sranda nebyla, ale teď už to byla jen milá vzpomínka na to, jak se dostala do Maharu.
A pak zase to moře. "To ano. Ale aspoň mi to ty rány rovnou vyčistilo," zazubila se zase a oblízla si onu jizvu na pacce. Ani nevěděla proč. Prostě se jí chtělo. "Pevně věřím, že ano," dodala a snažila se, aby v jejím hlase bylo co nejvíce jistoty. Nechtěla si kazit náladu neopodstatněnými obavami.

Když se vlčice před ní přiznala ke svým objevitelským sklonům, hnědočerná se zase celá nadšená rozpovídala. "Určitě musíš vidět Třešňový háj na jaře, ten je hned tady vedle močálů. A pak Zlatavý les s Loukou vlčích máků tam je krásně. A Bobří ostrov. Křišťálový lesík a Cedrový háj. Velké jezero a Červené jezero..." Prakticky vyjmenovala téměř všechna území, na která kdy zavítala, přičemž sama v sobě probouzela své cestovatelské choutky, zahrabané někde v pozadí. Bylo pravdou, že se z Močálů už nějakou dobu nehnula a výlet do toho zakletého lesa v sousedství se moc počítat nedal. Třeba by mohli dát tlapky dohromady, i s Lothielem a Mojoem, a vyrazit na nějakou delší procházku. Když to tedy Skyl dovolí a až budou mít spíž plnou. Přesto jí ten nápad v hlavě rezonoval velice silně.
Každopádně byla Nee ráda, že Asta přežila svou příhodu s oceánem bez zranění a velice s ní soucítila, a aby se vzdálila od nepříjemného tématu, zakousla se pro změnu do toho následujícího. "To ano, ale občas se tu popravdě dějí i divné věci. Třeba že prší žížaly. Nebo jednou přišla tak velká bouře, že vyvracela stromy z kořenů, to nebylo dobré. A zimy jsou tu celkem kruté. Asi jako tohle léto," letos bylo vážně horko a ona byla vděčná, že jej trápí ve vlhkých bažinách, protože jinak by asi zdechla. "Ah, je to děsné, pocházím ze severu, ale dokud dýchám, nebudu si stěžovat. Každý kožich má své výhody i nevýhody," poznamenala a přejela návštěvnici pohledem. Její kožíšek byl hezký, určitě dobře splýval s prostředím. Žádné křiklavé klikyháky. Bylo vidět že s Životem se ještě nepotkala.
A pak přišla řeč na její jizvy. "Hm. Tu na čele mi udělal jezevec, před kterým jsem bránila svého syna. To bylo krátce před tím, než jsem přišla sem," usmála se. Moc dobře si pamatovala, že když prosila Skyl o zázemí, styděla se za to, že má kožich slepený krví. "A tu na uchu a na noze mám z toho, jak mne samotnou vyvrhlo moře," zasmála se té ironii. "Blížila se bouře a kamarád si hrál na břehu, když se mu zachytila packa a já mu šla pomoci. Pak už si pamatuju jen to, jak jsem se probudila na ostrůvku nedaleko," od toho dne už Fiéra neviděla a bylo jí z toho trochu úzko.

I Lau doufala, že to nebude trvat moc dlouho, ale smečkový lov nikdy neorganizovala, takže to tak nějak nemohla posoudit. Co už ale posoudit mohla, byla délka Astina pobytu v Gallireiských končinách. "To je vskutku jen chvilička," pousmála se. "To pravděpodobně ještě ani zdaleka netušíš, jak neobyčejné to tu je," poznamenala mírně zasněně. Ona měla tehdy jako nováček skvělou průvodkyni. Kéž by každý nový příchozí takovou měl.
"Vyplavilo moře?" Zasnění vystřídalo zděšení. Ona sama se jednou ocitla v příboji vln a jen šťastným řízením osudu nenatáhla brka, proto teď Astu přejela starostlivým pohledem. "A nezranila ses?" Lau si z té své zkušenosti odnesla dvě jizvy. Ty sice nebyly skoro ani vidět, ale tehdy to bolelo pořádně.
"Zdá se, že v téhle době mají Alfy plné ruce práce," poznamenala zase pro změnu zamyšleně. Konec léta, příchod podzimu... To už skoro padal sníh. Jo, asi to bylo moudré začít s přípravami včas. Však ona si ani nedovedla pořádně představit, co to musí být, starat se o tolik krků. Jeden Mojo ji zaměstnával dostatečně.
"Oh vážně? Víš, většině vlků se to tu moc nelíbí... Mne osobně sem přivedlo zoufalství a respekt k místním vlkům, ale nelituji toho. Je tu opravdu mnoho věcí, které ti ukradnou kus srdce," přiznala se k tomu, že jí močály původně nijak neučarovali, ačkoliv se jí ani nikdy nijak nehnusily. Teď už si svůj šedivějící kožich neuměla představit jinde. A když už jsme u toho... "V zimě to bude rok," pravila hrdě. "A na Galliree tři."