Gallirea - Příspěvky uživatele

Byla ráda, že zvládla Astu zaskočit a ta jí nestihla přihrát oplátku. Dokonce i Mojo stihl zaplout kamsi mezi květiny a docela se v nich utopit. Popravdě, jako hru na schovávanou to původně neplánovala, ale i to znělo fajn. Rozhodla se maličko podvádět a magií větru si k sobě přihnala Mojoův pach, neb prostě chtěla vědět, kde je. I když měl dobrou náladu, pořád to byl ten její troubík, kterého bylo potřeba hlídat.
Připlížila se k němu porostem a pak na něj hravě sykla. "Mojo! Musíš před ní utíkat, jinak tu babu dostaneš ty a budeš muset honit ostatní," pověděla mu šeptem, ale to už byla vlčice u nich a Lau se zase přikrčila, aby na ni nebylo moc vidět. Nechtěla tu babu schytat hnedka nazpátek. To vážně ne. a tak jen tak pro jistotu začala couvat dál od nich, aby měla trochu náskok, až (jestli) Mojo přebere štafetu. Rozhodně nehodlala dát svou kůži lacino.

Jednej noci sa mi snívalo niečo nové. Nebol to sen hrozivý alebo absurdní, ako to mávam vo zvyku. Bol spíše ako zabudnutá spomienka na detstvo. Moja mama ležala pri mne a svojom jazykom urovnávala srsť na mojom čele. Jej jemný hlas ma nabádal k čistotnosti a upravenosti. Som predsa vlčica a chci sa páčiť mladým vlkom, či?
„Ale mama, jediní vlci v mojom veku sú tu predsa moji bratia, prečo by som sa im mala páčiť?“ Vyzvedala som, ako sa na malé zvedavé vlče patri a tím ju očividno dostala do rozpakov. „Teraz tu možno iní nie sú, ale časom sa možno nejaký ukáže,“ povedala nakoniec a zase mi obliezla tvar. „A prečo to mam robiť už teraz, keď to bude potreba až za dlho?“ Nenechala som sa jen tak odbiť a pokračovala v pokladaní otázok.
Loona, čo bolo meno mojej drahej mamičky, si povzdychla. „Pretože vtedy by možno bolo neskoro bycha honiť.“ Cela zmetená som zamrkala a naklonila hlavu k strane. „A kto je to ten Bych?“ Také meno som nikdy nepočula a úplne mi to myšlienky pomotalo. Mama sa zhovievavo zasmiala. „Bych nie nikto. To sa len tak hovorí. Však vieš, keď sa niečo pokazí a ty si pák vyčítaš... Kiež bych sem neprišla. Keď bych sa to bola naučila už ako malá,“ v očiach jej zaiskrilo a ja to asi už pochopila. I to, kam to matka smeruje. „Ale mamička, také veci ja nehovorím. Ja používam kiež by som a keby som,“ zasmiala sa teraz zase moja maličkosť. Niečo také určitě nečakala. S takými zastaranými slovami si na mňa prísť nemohla.
Matka zakrútila hlavou. „Tak sa teda choď s bratmi vyválať v bahne,“ postrčila mňa s úsmevom. „Možem?“ uistila som sa ešte, ale hneď ako mi to odkývala, som bola na nohách a ponáhľala za nimi, nechávajúc ju za chrbtom.
To som sa prebudila. Čo som cítila bol prazvláštny smutok. Ako by som práve o niečo prišla a nevedela o tom. Mala som ale tušení, ktoré ma u srdca veľmi bolelo...

>>> Narrské kopce

Lau z kroku přešla do svižného poklusu, ale dala si záležet na tom, aby svůj krok moc nenatahovala a nehnala se. Ostatně nebyla na to cestování sama. Měla tu kamarádku a také svého synátora. A navíc se nechtěla uhnat hned na začátku.
Moc toho nenamluvila a užívala si větřík v kožichu a tu neobvyklou Mojoovu náladu. Svůj hluboký hlas nechala zaznít teprve, když se jim louka dostala na dohled a zdála se být stejně rozkvetlou jako na jaře. Vesele zamávala oháňkou. Dělala to poslední dobou nějak často. Možná jí Život něčím zdrogoval. Nedivila by se. "Nebyla jsem si jistá, jak to tu bude v tuhle roční dobu vypadat, ale zdá se, že je to tu vážně kouzelné," poznamenala s ohlédnutím po těch dvou a pak jí v očích zajiskřilo.
Konečně i ona poskočila jako vlče, dloubla Astu čumákem do boku a pak se vrhla do té záplavy kvítí s dětinským zvoláním. "Máš babu!" Byla zvědavá, jestli Mojo ví, co je tohle za hru, nebo bude jen zmateně koukat a nechá se chytit jako nic.

Lau se nechala pohltit tím veselím také, ačkoliv u toho neskotačila jako malé vlče. Byla na to už trochu stará. Nebo si tak alespoň připadala.
Když se však ozvala Asta se svou otázkou, zareagovala prakticky okamžitě. "No," zarazila se, neb to úplně promyšlené ve skutečnosti neměla a musela si trochu ujasnit kde jsou a co je tak kolem. "Když přejdeme tu řeku, tak se dostaneme na Kopretinovou louku. A kousek odtamtud je to červené jezero. Západněji je pak Zlatavý les a louka s vlčími máky," rozpovídala se zamyšleně a ocas jí při tom koskakoval nadšením tam a sem. "Pak bychom se mohli vydat na sever. Přeš Křišťálový lesík," něžně se pousmála na Mojoa. Protože právě tam se před časem poznali. "K řece. A pak uvidíme?" Hodila po těch dvou tázavým pohledem, co oni na to. Už takhle jim naplánovala celkem dlouhou štreku, ale to snad nemuselo ničemu uškodit. "Pak je tu jedno místo, které sice není úplně hezké, ale potřebovala bych tam zajít," dodala s myšlenkou na zříceninu v Jedlovém páse a tak trochu se jí zježila srst na hřbetě. "Ale to je až daleko na severu."
A pak se pomalu rozešla smšrem, odkud prve přišli. Však nebylo nač čekat. A jestli na to její společníci měli chuť, mohli se cestou smočit v té řece. Nebo se v ní spíš určitě smočili. Ostatně museli se přebrodit na druhý břeh...

>>> Kopretinová louka
//Mojo chce přeskočit :D

To co vlček prožíval bylo tak intenzivní, že se to na ni přenášelo zcela a bezezbytku. Až se jí z toho mírně motala hlava. Kdyby byly bývaly jejích emoce odlišnější, asi by byla navíc i dost zmatená. Naštěstí pro ni, oběma hlavou běhaly šťastné myšlenky.
Celé tohle ji donutilo si vzpomenout na to, že si o tomhle čtení v hlavách ostatních chtěla promluvit se Skyl. Tedy o tom, jestli se to dá nějak ovládat, protože jí přišlo, že si ta magie dělá co chce. Nedovedla si představit, co se stane, až se ocitne v nějakém davu... Ale na to teď bylo moc pozdě. Nebo spíše příliš brzy, vzhledem k tomu, že měli v plánu obejít celou Gallireu než se do močálů vrátí.
Nerozptylovala se takovým přemýšlením ale dlouho. Ostatně tohle byl dost speciální okamžik, který si chtěla vychutnat. Co jiného by si měla matka ukládat do paměti, než pohled na své veselé vlče. Něžně se pousmála, visíc na něm pohledem a bezděky kmitala svou oháňkou ze strany na stranu.
"Ještě aby ne," špitla mírně, aby jen mlčky nestála a pohlédla na Astu. Zajímalo ji, jak si poradí s tímhle. Zatím jí to očividně šlo. A Lau. Ta byla potěšená. Ostatně o to, aby se Mojo uvolnil a otevřel trochu světu, jí vždycky šlo. Už od jejích setkání. Ach. Jak dlouho už to jen bylo? Bylo to trochu jako splněný sen a ona se z něj nechtěla probudit.

To o čem vlčice mluvila Lau zcela chápala. Sama se snažila nikomu nezavdat důvod, proč by ji měl mít nerad. Jen svým vlastním způsobem. Zatímco Asta byl milá, ona byla... úzkostlivá udělat snad cokoliv, krom pozdravu. Ještě štěstí, že ty časy už byly pryč. Volně dýchat bylo totiž moc fajn. Chápavě se pousmála a pak zase měla proč svou huňatou oháňku rozpohybovat. "To jsem ráda," vydechla spokojeně, ač stále trochu nejistě. Vynucovat si od někoho, aby to potvrdil nahlas, jí také nepřišlo úplně v pořádku. Ale už se stalo.
Ještě že tu byl Mojo, ke kterému modrooká vlčice přesunula svou pozornost. Lau tak trochu zatajila dech v očekávání, ale uklidnila se, když v jeho mysli nenašla nic znepokojivého a jen se zájmem přihlížela tomu, co z něj vypadne. Na téma přátelství a rodina býval totiž dost přecitlivělý, ale dneska to zatím šlo dobře. "No samozřejmě. I takový malý zrzavý ťuňťa může mít kamarády," zkusila těm dvěma opatrně pomoci, ale vůbec netušila, jestli na to jde správně.

Asta se zdála být vskutku optimistickou dušičkou. Lau měla takové existence ráda, protože uměli ostatním vnést do života trochu světla. Pokud to tedy nepřeháněli tak, že to začalo být k vzteku. Sama však zůstávala ve svých soudech opatrná. Teď to Mojo myslel upřímně, ale ona věděla, jak vrtkavý je a také to, že v jeho hlavě není tak úplně jen jedna osoba.
"No, on je dost nevypočitatelný, ale doufám, že máš pravdu," usmála se, přičemž ji varovala před možným budoucím zklamáním, ale víc to nerozmazávala. Sama totiž chtěla věřit tomu, že tenhle jeho uvolněný a spokojený stav přetrvá co nejdéle. Možná snad na trvalo.
"Neměla bys vlky soudit podle jednoho krátkého setkání," zabroukala pak mírně. Jako starší a zkušenější tak nějak cítila potřebu předat dál pár rad do života. Nerady by, aby Asta byla nešťastná, až jí někdo naoko milý obrazně řečeno skopne ze skály. Tahle situace taková nebyla, ale kdo ví, co čas přinese. A ona by byla raději, aby na to vlčice nemusela přijít osobní zkušeností.
Rychle se však navrátila do své povznesené nálady. "A já myslela, že rodiče mají chránit své děti," zasmála se, a už zase hlavu stáčela za hlasem svého synka, který dnes překvapoval nejen ji, ale i sám sebe."No. Myslím že ano? To nezáleží jen na mě," usmála se na něj, přičemž vrhla mírně nesmělý tázavý pohled za Astou. Na to, že mluvila právě s ním, sáhla po celkem složité odpovědi.

V dalších chvílích byla jen tichým pozorovatelem. Nejen scény před sebou ale i podivných věcí, co se děli v Mojoově hlavě. Popravdě když Asta udělala to, co udělala, očekávala jednoznačně odmítavou reakci a úprk nebo podráždění. Podle toho jaké Mojoova část by zrovna převažovala. Ale tohle bylo úplně... No byla tím zmatená úplně stejně jako zrzek sám. Výčitky svědomí ve spojení s touhle zrzavou hroudou. To byla novinka.
A vlastně ji to těšilo, což ukázala světu nejen dalším úsměvem ale celkovou řečí těla která se náhle rozzářila a zenergičtěla. "Teda. Tak tohle jsem viděla prvně," přiznala pořád trochu zaskočeně. Byl to tak velký krok dopředu, že ani nevěděla, co víc na to říct, ač tušila, že to bylo výjimečné a nemohla počítat s tím, že to odteď bude na denním pořádku.
"Každopádně jestli bude zase protivný, neber si to tolik osobně. Takový je na všechny. Trvalo hrozně dlouho, než si k sobě pustil i mne, a teď je trochu ustrašený, že mu uteču. Hlupáček," oblízla tomu nekňubovi ucho a nechala ho, ať se v jejím kožichu schovává dle libosti. Jako ostatně vždy.

Asta se hodně rozpovídala. Což bylo Lau poněkud líto, neb věděla, co všechno z toho si Mojo asi tak odnese. Absolutní minimum. Pokud vůbec. A zrzek nezklamal a vytasil se s jednou z těch jeho již klasických lakových vět. K Astě vyslala jeden svůj omluvný a také velmi výmluvný pohled a pak se otočila ke svému synátorovi.
"Pořád stejný krkoun? Však ti mě nikdo nevezme," Zasmála se sledujíc, co že to ten její malý posera dělá. Vlastně se z toho zdálo, že teď už takový strašpytel zase není. Což ji těšilo, a vykreslilo v obličeji další šťastný úsměv. Už jen to, že byl schopný ji najít a sám bez zranění zdolat tu vzdálenost bylo skvělé. Když se tedy donutila nemyslet na to, co všechno se mu mohlo stát a že by to byla její chyba, protože mu takhle pláchla.
"Myslím, že ho necháme trochu vydýchat... a pak se můžeme zajít zchladit do řeky!" No jistě. Nejlepší řešení těhle veder je přece koupel. Že ji to nenapadlo dřív. Sice bude muset nastražit všechny své smysly naplno, aby nedošlo k nějaké nehodě, ale s tím už se počítalo. Beztak se obávala toho, že vlček bude z vody spíš vyděšený, po tom jejich posledním zážitku.

Lau byla vážně nadšená a už už chtěla Astě odkývat, že mohou vyrazit, když ji najednou o čenich plácl známý pach. A chvíli na to už se ocitala po palbou Mojoovi majetnickosti. "Mojo!" Vyhrkla překvapeně, ale vlastně potěšeně. Její ocas se zase vesele rozhoupal do všech stran. "Ty uličníku, ty jsi utekl?" Nechala ho, ať se o ni otírá, jak uzná za vhodné a když se k tomu naskytla příležitost tu mu oblízla čenich a tamhle zase čupřinu. Z toho jakým tonem na koho jak vrčí si nic nedělala, ostatně díky magii emocí měla celkem dobrý přehled o tom, co se v jeho hlavě odehrává. Začínala být za tohle nechtěné nadání celkem vděčná...
Na Astu ale nezapomínala. "Ah, seznamte se. Tohle je můj syn Mojo. Také je ve smečce," začala u představování zrzka a záhy jej dloubla čumáčkem do líčka. "A tohle je Asta. Také se chce přidat do smečky. A laskavě souhlasila s tím, že by bude dělat na procházce doprovod," mluvila na něj jako obyčejně a nezapomínala se u toho usmívat. Však neměla také jediný důvod proč by se měla mračit. "Zrovna se chystáme na cestu. Chceš jít s námi? Nejsi unavený?" Bylo jí celkem jasné, že chtít bude, ale tím druhým si už tolik jista nebyla.

Byla ráda, že to podle všeho netrvalo až tak dlouho, jak se obávala a ubrala něco málo z toho svého provinilého výrazu, na který záhy zapomněla zcela. Asta totiž měla očividně podobnou slinu toulavku, jako ona.
"Samozřejmě, že chci. Jinak bych se neptala," ujistila svou kamarádku a pak už se musela zamyslet. Byla přesvědčena o tom, že Skyl nebude vadit, když se ještě trochu zdrží a Mojo se mezitím může učit trochu osamostatnit. Navíc byla v močálech Amaya, která ho uměla uklidnit, takže neměla ani moc výčitek svědomí, že se svým toulavým tlapkám podřizuje.
"Mohly bychom navštívit pár těch míst, o kterých jsem ti vyprávěla," navrhla, zatímco z hlavy dolovala mapku známých kousků Gallireie a snažila se vymyslet nějakou tu vyhlídkovou trasu, kterou by se oklikou dostaly až na samotný sever, kde sídlí ta protivná potvora. "To červené jezero je celkem nedaleko. A kousek odtamtud je zase Zlatavý les..." mumlala u toho zamyšleně a pak se na Astu tázavě zakoukala. Co že na to říká.

>>> Vrcholek

Ještě nějakou dobu bojovala s nutkáním se vrátit, ale odolala tomu a po nějaké chvíli to naštěstí přestalo. A přesně v ten okamžik vlila do svých pohybů i o kus více energie a zrychlila. Vlk ví, jak dlouho na ni chudinka Asta čekala. Příště bude čekat ona na ni, aby jí to oplatila.
A když už jsme u její nové kamarádka... zrovna zahlédla její kožíšek, což jí z hlavy vyhnalo poslední obavy z toho, že třeba raději utekla a odešla si hledat zase jinou smečku, protože jsou Maharští hrozně nedochvilní. To by si zazlívala hodně dlouho.
Takhle ale mohla nasadit nadšený výraz a zdolávajíc těch posledních pár metrů už volat své omluvy. "Promiň mi. Určitě to trvalo hrozně dlouho," rozjela uši rozpačitě do stran, čekajíc na svůj verdikt a posadila se. Z toho sestupu dolů ji trochu zabolelo ono staré zranění, takže využila chvilky klidu. "Tentokrát měl nějak hravou náladu," dodala, aby řeč nestála a posléze se pousmála. "Tak. Chceš jít zpět, nebo se ještě projdeme?" Tak trochu ji napadlo, že by mohla zajít i za Smrtí, dokud měla tak optimistickou náladu, ale rozhodně to nehodlala dělat navzdory Astině nesouhlasu.

>>>

Jak si to dychtivě šinula vzhůru a kochala se okolní scenérií, napadlo ji, zda Život bydlí na vrcholku proto, aby nedostatečně odhodlaní vlci odpadli cestou nahoru. Taková forma zkoušky, zda si příchozí jeho služby vůbec zaslouží. Inu ona byla motivovaná rozhodně dost a dvakrát už kopce zdolala, takže nepochybovala o tom, že to zvládne i tentokrát. Což bylo celkem zvláštní, normálně o sobě pochybovala velmi. Inu nejen člověk, ale i vlk se mění.
Vesele se usmála. Měla dnes navzdory horku dobrou náladu už sama od sebe, a když se k tomu přidal Životův vliv, cítila se trochu jako veverka po velkém šálku kávy. Oháňkou házela zběsile ze strany na stranu, ignorujíc všudypřítomný písek a zbývající vzdálenost dělící ji od bílého vlka už doslova doběhla, aby se zářícíma očima zastavila málem o jeho vlastní čenich.
„Ahoj Launee, rád tě zase vidím,“ zasmál se tomu Život pobaveně a foukl jí hravě do tváře, až se z toho mravenčení musela celá oklepat. „A já tebe,“ vydechla trochu opožděně vlastní pozdrav a připomínajíc si své vychování u toho i uctivě kývla hlavou. Bílý se culil jako sluníčku, kterým pro ni ostatně byl.
„Jsem rád, že jsi konečně přišla také kvůli sobě. To jak ti pokaždé musím své služby vnutit, už začíná být trapné,“ poznamenal rozverně. Takové vyznání by s Lau normálně dost zamávalo. Ostatně aby se kvůli ní někdo cítil nepříjemně, to byla hrozná představa. Ale tady ne. Tady hned věděla, že si z toho její společník dělá jen legraci a pobaveně se pousmála. „Tak to mne mrzí, snad ti tu újmu dnes dostatečně vynahradím,“ zabroukala vtipem, kterému se ale nezasmál a místo toho s hraným zamyšlením zakroutil hlavou. „Kdepak. Kožich obarvit stále nechceš. To si budeš dlouho žehlit.“ Div že uraženě nenafoukl tváře.
„Možná příště,“ odkašlala si vlčice, která vzápětí čelila Životově dětinštější stránce, která skutečně ty tváře nafoukla a dala se do mudrování. „Možná, možná… Oba víme, že by musely z nebe nejdřív padat trakaře, abych ti mohl udělat alespoň modrou tečku na čelo,“ ani teď se Lau nelekla a místo toho se rozesmála, až si musela tlapkami z tváří utírat malé slzičky. „To ty beztak můžeš snadno zařídit.“ Když už z nebe padaly šutry i žížaly, tak proč ne trakaře, že ano? A to rozpustilé zajiskření v jeho očích se jí vůbec nelíbilo. Ehm.
Rozhodla se raději změnit téma, aby odtud náhodou neodcházela s růžovým melírem a tyrkysovým podbarvením. „Cestou sem jsem potkala vlčici přeměněnou na vlče. To nebyla náhodou tvá práce?“ Život se posadil, hrdě vypnul hruď a pak… výmluvně uhnul pohledem. „Tentokrát ne. Ale svedl bych to! Ale myslím, že tobě by spíš prospělo pořídit si vlastní malé, než se na ně měnit,“ pokýval překvapivě vážně hlavou, přičemž tak pokradmu sledoval její reakci. A ta byla velice rozpačitá a také dost odmítavá. „Kdepak. Mojo mi docela stačí. Určitě by hrozně žárlil. A už jsem na první děti moc stará. A stejně nemám s kým,…“
„Takže jsi nad tím už přemýšlela,“ přerušil si bůžek potměšile, čímž jí donutil se pod srstí pořádně začervenat. „Víš, neměla bys váhat moc dlouho, protože pak už pozdě být může,“ podělil se s ní opět o trochu toho svého povzbudivého moudra, jak to míval ve zvyku během jejich předchozích setkání. Vzápětí ale zase poskakoval kolem jako čamrda, vířil písek a vůbec se choval jako takové přerostlé štěně. Snad aby jí připomněl roztomilost dětiček a trochu ji zviklal. To ale neměnilo nic na tom, že i kdyby chtěla, pořád jí k tomu dělání dětí chyběla ta druhá půlka. Příliš mnoho času strávila pobíháním po světě, aniž by se komukoliv pokusila proniknout hlouběji do srdce. Život plný spěchu si na ní vybral svou daň.
Nezdržovala se ale zbytečně dlouho s melancholií a raději přistoupila na tu jeho hru, která jí rychle pomohla zapomenout na všechny negativní myšlenky. Pro ty na vrcholku kopců prostě není místo. To už stihla pochopit dávno. „Ty si vůbec neumíš představit, jak je těžké najít v téhle době vlka s otcovskými pudy,“ poznamenala v uvolněném žertu, ale to na něj moc nefungovalo, protože jen nahodil výraz absolutního paka. „Jak to, že ne? Však taková Skylieth by tatínkování určitě moc slušelo.“ Jejich smích se smísil v jednom velkém chaosu, než se Launee oklepala a vzpamatovala, aby mu maličko vyčinila. „To kdyby slyšela. Že já jí to povím?“ Jeho rádoby zděšený výraz se změnil v bezstarostné zastříhání ušima a pak černohnědou vlčici dloubl čenichem do žeber, oznamujíc jí, že má babu. Lau nejprve zaprotestovala, že na takové věci je moc stará, a že se mu tu rozsype, ale pak se s vší vervou pustila za ním.
Po chvilce neúspěšného nahánění jeho maličkosti se ale zadýchaně zastavila a pohledem zabloudila do míst, odkud prve přišla. „Čeká na mne dole kamarádka,“ vzpomněla si totiž náhle. Byla ráda, že sem pokaždé s někým přišla, protože nebýt toho, že tu byl vždy ten druhý, za kterým musela jít, by se tu vždycky zabydlela na pěkně dlouho. A přitom čas plynul.
Život jako by se zastavil uprostřed pohybu, vrhl pohled stejným směrem a zakabonil se. „To je pravda,“ zabrblal a plácl zadkem do písku, aby si povzdychl. „Inu, vím, čeho si žádáš a nemusíš si o to dělat starosti,…“
„Ale žádné barvy!“ přerušila jej vlčice s hranou přísností, na což Život odpověděl nejprve zpruzeným protočením očí. Když se na něj ale mračila dostatečně dlouho, poraženecky svěsil uši. „Žádné barvy,“ přitakal a prackou jí naznačil, ať mu rychle zmizí z očí, než si to rozmyslí. Toho Lau využila a odklusala kus stranou, než se jí za zády ozval opět jeho hlas. „Ah a gratuluji k povýšení.“
Tehdy se otočila a málem toho až litovala, protože ten štěněčí pohled, který přímo zval k tomu, ať tu zůstane a stráví tady věky, ji dost nahlodal. Připomněla si však celou svou smečku a Mojoa a donutila se k dalšímu pohybu. „Takhle by ses dívat neměl, ještě se do tebe zakoukám,“ uchechtla se, zatímco odvracela tvář, přičemž doslova bojovala s každým dalším krokem.
„Mne milujou všichni,“ poznamenal Život zvesela s hrdě zvednutou hlavou, to ale už neviděla, protože se neodvažovala otočit. Jen se zasmála a ještě za ním broukla nějaké to rozloučení, aby za jejich dnešním setkáním udělala tlustou čáru a pustila se podél potoka zpět dolů.

>>>

Objednávka
směnárna = 132 mušlí na 66 kytek
20% do vrozených za deltu - obratnost

ID - V01/obratnost/2*– 10kytek
ID - V02/síla/2* = 100 ametystů
ID - V02/rychlost /1* = 28 ametystů + 22 kytek
ID - V02/vytrvalost/3* = 150 kytek
ID - V02/taktika lovu/3* = 150 kytek

Po 50% slevě
66 mušlí (jestli na to sleva není tak budu mít z 66 mušlí 33kytek a ten zbytek doplnim z šutrů)
166 kytek
64 ametystů

>>> Tenebrae

Lau Se sunula dopředu a u toho stíhala chápavě pokyvovat hlavou. Život byl natolik štědrý, že nepochybovala o tom, že by Asta uspěla i se svými maličkými úsporami, ale přemlouvat ji nechtěla. Bylo to její rozhodnutí a bylo jí celkem jasné, že svůj díl na jejím odmítnutí má výška kopců.
Ne každý si lebedil ve strmých výstupech. Tuhle trochu námahy ale byla Launee ochotná snést, když to znamenalo setkání s Životem. "Rozumím," vydechla nakonec a udělala prvních pár kroků vzhůru, načež se ještě rozpačitě ohlédla. "Pokusím se vrátit co nejdříve, ale tam nahoře jako by čas plynul úplně jinak," varovala svou novou přítelkyni, aby se příliš nestrachovala, když se nebude dlouho vracet. Nebo aby jí při tom čekání neutekla. Obojí bylo celkem na místě.
Pak už dost dychtivě vybičovala své nohy k pohybu tak rychlému, jak to jen za daných podmínek šlo, nechtěla-li se vyčerpat už v první polovině výšlapu.

>>> Vrcholek

Lau se zasmála otázce na močály. Byla to jedna z těch co se nabízí, když se zmíní o své domovině. Ani na to neodpovídala, ten úsměv byl snad výmluvný dost a další velice podobný si ve tváři vykouzlila, když Aseti zmínila toulavou náladu. Něco dost podobného pociťovala teď sama, takže vlčici dokonale rozuměla. Nicméně stejně jako Asta i ona pozvání odmítla a jen jí popřála hodně štěstí při tom jejím putování.
A obrátila se k vlčici, která tu s ní zůstala. "Rozhodně," odkývala jí její slova a hned své nohy donutila k pohybu. Uvolněně si to rozklusala podél řeky s pohledem upnutým ke kopcům na obzoru. "Půjdeš se mnou i na vrchol?" Zeptala se čistě pro informaci. "Jestli máš nějaké květiny nebo kamínky, mohl by Život pomoci i tobě," vysvětlila jí, když si připomněla, že Asta toho o Galliree vlastně moc neví.
Pak už si to zamířila k pískovcovým úpatím.

>>> Narrské kopce