Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lau se pobaveně uculila tomu, co její kamarádka pronesla. Samozřejmě hned pochopila, jak to bylo myšleno a ani by ji nenapadlo se na ni zlobit, nebo se urážet. Asta byla nečekaně roztomilá. "To máš pravdu. Je potřeba v tom hledat ta pozitiva," odkývala jí to celé, kladla to ovšem na srdce hlavně sobě samé, protože to byla ona, kdo v těhle ohledech běžně selhával.
Když se k ní přitočil zrzeček, usmívala se od ucha k uchu. Měl pravdu a ona to věděla. ostatně sama nad tím stejným předtím uvažovala. Nicméně vědět, že on to vidí stejně bylo... prostě mírně euforizující. Prostě nebyl důvod, aby se o něj neotřela nazpátek a chvíli jej doprovázela pohledem, když šmejdil kolem.
nicméně nechtěla se vyhýbat pohledu z očí do očí, který ke konverzaci s někým dalším patří. Když už se tedy za ty roky pomalu otrkala a byla toho schopná. A tak po chvilce koukala zase do Astiny tváře. "Myslím, že celkově různá drobotina. Ptáci. Zajíci," přemítala. "Jestli budeme chtít chytit něco většího, z čeho se najíme všichni, budeme muset asi ještě popojít na sever." Podávala své návrhy, čekajíc na verdikt. Než jej však dostala, vytrhlo ji z přemýšlení Mojoovo vytí. Kdyby mohl vlk jen tak zblednout, právě teď by se tak stalo, ale něco takového chlupáči ve vínku nemají, takže mohla jen trhnout hlavou daným směrem a tvářit se, jako by ji na nože braly.

Lau se usmála na synáčka, odkývala mu to slovo, které tak krásně zkomolil a nechala jej, ať začne šmejdit kolem. Svou pozornost stočila k Astě. Tak jako už tolikrát předním. "Ano," znovu pohnula hlavou nahoru a dolů na znamení souhlasu a neubránila se dalšímu melancholickému úsměvu.
"Smečka ke které patřil můj bratr," vysvětlila částečně tu story, která se za tím skrývala a pohledem kontrolovala, co dělá ten její uličník zrzavý. To on teď byl její rodina. A pak Skyl. Takki. Loth. A zbytek Maharu. Nebyl důvod smutnit.
Přesto tak trochu smutnila. Když už nemohli být spolu, ráda by jej alespoň čas od času potkala. Posledně si toho moc neřekli. A ona mu chtěla ukázat jeho adoptivního synovce. Asi by z toho nebyl kdovíjak odvařený, ale to by nevadilo. "Rozpadla se krátce poté, co jsem se přidala," dodala a rozešla se lesíkem dál. Vlastně ani s tímhle místem se tehdy nestihla pořádně seznámit natož sžít.
Bylo ale třeba žít současností, proto se potřepáním hlavy navrátila do reality a zase s elánem zvedla hlavu, aby i ona začenichala a pak velkým skokem vyhnala z blízkého křoví pár bažantů. Nenamáhala se ale s tím, aby se za nimi hnala. Od toho tu byly mladší nohy, ne?

>>> Ohnivé jezero

Při příchodu sem, ji polila ona nostalgie, kterou očekávala. Tohle místo bylo jejím domovem sice jen chviličku a moc si ho neužila, ale přesto. Nadechla se vůni lesa, ve kterém po smečce nezbyl už ani náznak a tentokrát místo na Astu promluvila na Mojoa.
"Tady jsem tě učila lovit zajíce," usmála se na něj rozněžněle. Už si nebyla úplně jistá, jestli se mu to tehdy povedlo, ale na výsledku tolik nezáleželo. Tady šlo o hezkou vzpomínku na onen proces. "Pamatuješ si, jak voní lasičky?" Tyhle potvůrky mu tehdy lovit zakázala, ze strachu, že by ho mohly pokousat, ale teď už měl hustější srst, takže by to mohl možná zkusit. To záleželo na něm, jakou stopu se rozhodně následovat. Ona sama měla už pár pachů v merku a věřila tomu, že Asta na tom nebude jinak. Lehkým šťouchnutím ho pobídla k činnosti.
"Kdysi tu byla smečka, ke které jsem krátce patřila," obrátila se pak na druhou vlčici a mírně zasněně se rozhlédla. "Tehdy mne ani nenapadlo, že skončím v močálech," zasmála se a pomalu vykročila za stopou, která by mohla někoho z nich nasytit. Ne že by to vůně těch máků nějak usnadňovala.

>>> Kopretinka

S Mojoem nalepeným na zadku se jí moc dobře nešlo, ale naštěstí to nebylo kdovíjak daleko a hned na kraji louky je čekalo ono prapodivné jezero se skoro až přízračnou barvou. Prostě jedna ze záhad přírody. Jednoduše proto, že červené řasy modrooké vlčici nic neříkaly. Tak daleko její vzdělání nesahalo.
Když se dostatečně přiblížili, podlehla té zvědavosti, které se posledně ubránila a sklopila k hladině hlavu, aby vodu ochutnala. Zalitovala toho prakticky okamžitě. Prudce vytrčela hlavu do vzduchu a znechuceně vyplázla na červeno obarvený jazyk. "Nepijte to," varovala své dva společníky hlasem někoho, komu zrovna zapíchli špendlík pod nehet. Cítila se, jako by si kousla do plesnivého jablka. Fujky.
Ještě jednou potřásla hlavou a pak se už pokusil navrátit do své tváře úsměv. "Zdá se, že je to hezké jen na pohled," poznamenala k Astě, která tu byla asi jediná, od koho se dočká nějaké odpovědi. Pak oběma dala trochu času na to, se pořádně vynadívat, a zase si to štrádovala o dům dál. Jestliže měli všichni hlad, spěch byl přece na místě!

>>> Zlatavý les

Když Lau pocítila Mojoovu paniku, zase se kousek vrátila. Nemohla to ostatně nechat jen tak. Tou dobou už však byl zase na nožkách. S Astinou pomocí. Vděčně se na ni usmála a nečekajíc na znamení, přiklusala mezi ně a konejšivě zabořila čenich do zrzavého kožíšku. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Byla to jen legrace," zabroukala. Nechala se unést tím, jak rozkošný dnes byl a zapomněla být opatrná. Zapřísáhla se, že víckrát to nedopustí.
"No, myslím, že tady toho moc neulovíme," zamumlala, ale rozhodně to nebylo zamítnutí lovu. Jen přemýšlela. Na středozemce mohli chytat tak možná myši. Do hvozdu tady pod nimi nemohli a do Maharu se zatím vracet nechtěla. Na severu ale zase byla Ashina smečka, a Lau věděla, že místní alfa by jim spíš vyprášila kožichy,než aby je nechala si tam něco chytit.
"Můžeme to zkusit v tom Zlatavém lese," navrhla nakonec. Pamatovala se, že ani tam žádná velká kořist nebývala, ale i lasička je víc, než křeček... "A když tam nic pořádného nebude, najdeme něco severněji." Co se pamatovala, ty lesy kolem rokle vypadaly dobře. A přinejhorším tu byla jistota v podobě Západní louky. Tam tehdy ulovila srnu spolu s Fiérem. Jej. ak to už jen bylo dlouho?
A aby neztráceli čas, hned vyrazila směrem k jezeru, které měli po cestě.

>>> Ohnivé jezero

Byla ráda, že zvládla Astu zaskočit a ta jí nestihla přihrát oplátku. Dokonce i Mojo stihl zaplout kamsi mezi květiny a docela se v nich utopit. Popravdě, jako hru na schovávanou to původně neplánovala, ale i to znělo fajn. Rozhodla se maličko podvádět a magií větru si k sobě přihnala Mojoův pach, neb prostě chtěla vědět, kde je. I když měl dobrou náladu, pořád to byl ten její troubík, kterého bylo potřeba hlídat.
Připlížila se k němu porostem a pak na něj hravě sykla. "Mojo! Musíš před ní utíkat, jinak tu babu dostaneš ty a budeš muset honit ostatní," pověděla mu šeptem, ale to už byla vlčice u nich a Lau se zase přikrčila, aby na ni nebylo moc vidět. Nechtěla tu babu schytat hnedka nazpátek. To vážně ne. a tak jen tak pro jistotu začala couvat dál od nich, aby měla trochu náskok, až (jestli) Mojo přebere štafetu. Rozhodně nehodlala dát svou kůži lacino.

Jednej noci sa mi snívalo niečo nové. Nebol to sen hrozivý alebo absurdní, ako to mávam vo zvyku. Bol spíše ako zabudnutá spomienka na detstvo. Moja mama ležala pri mne a svojom jazykom urovnávala srsť na mojom čele. Jej jemný hlas ma nabádal k čistotnosti a upravenosti. Som predsa vlčica a chci sa páčiť mladým vlkom, či?
„Ale mama, jediní vlci v mojom veku sú tu predsa moji bratia, prečo by som sa im mala páčiť?“ Vyzvedala som, ako sa na malé zvedavé vlče patri a tím ju očividno dostala do rozpakov. „Teraz tu možno iní nie sú, ale časom sa možno nejaký ukáže,“ povedala nakoniec a zase mi obliezla tvar. „A prečo to mam robiť už teraz, keď to bude potreba až za dlho?“ Nenechala som sa jen tak odbiť a pokračovala v pokladaní otázok.
Loona, čo bolo meno mojej drahej mamičky, si povzdychla. „Pretože vtedy by možno bolo neskoro bycha honiť.“ Cela zmetená som zamrkala a naklonila hlavu k strane. „A kto je to ten Bych?“ Také meno som nikdy nepočula a úplne mi to myšlienky pomotalo. Mama sa zhovievavo zasmiala. „Bych nie nikto. To sa len tak hovorí. Však vieš, keď sa niečo pokazí a ty si pák vyčítaš... Kiež bych sem neprišla. Keď bych sa to bola naučila už ako malá,“ v očiach jej zaiskrilo a ja to asi už pochopila. I to, kam to matka smeruje. „Ale mamička, také veci ja nehovorím. Ja používam kiež by som a keby som,“ zasmiala sa teraz zase moja maličkosť. Niečo také určitě nečakala. S takými zastaranými slovami si na mňa prísť nemohla.
Matka zakrútila hlavou. „Tak sa teda choď s bratmi vyválať v bahne,“ postrčila mňa s úsmevom. „Možem?“ uistila som sa ešte, ale hneď ako mi to odkývala, som bola na nohách a ponáhľala za nimi, nechávajúc ju za chrbtom.
To som sa prebudila. Čo som cítila bol prazvláštny smutok. Ako by som práve o niečo prišla a nevedela o tom. Mala som ale tušení, ktoré ma u srdca veľmi bolelo...

>>> Narrské kopce

Lau z kroku přešla do svižného poklusu, ale dala si záležet na tom, aby svůj krok moc nenatahovala a nehnala se. Ostatně nebyla na to cestování sama. Měla tu kamarádku a také svého synátora. A navíc se nechtěla uhnat hned na začátku.
Moc toho nenamluvila a užívala si větřík v kožichu a tu neobvyklou Mojoovu náladu. Svůj hluboký hlas nechala zaznít teprve, když se jim louka dostala na dohled a zdála se být stejně rozkvetlou jako na jaře. Vesele zamávala oháňkou. Dělala to poslední dobou nějak často. Možná jí Život něčím zdrogoval. Nedivila by se. "Nebyla jsem si jistá, jak to tu bude v tuhle roční dobu vypadat, ale zdá se, že je to tu vážně kouzelné," poznamenala s ohlédnutím po těch dvou a pak jí v očích zajiskřilo.
Konečně i ona poskočila jako vlče, dloubla Astu čumákem do boku a pak se vrhla do té záplavy kvítí s dětinským zvoláním. "Máš babu!" Byla zvědavá, jestli Mojo ví, co je tohle za hru, nebo bude jen zmateně koukat a nechá se chytit jako nic.

Lau se nechala pohltit tím veselím také, ačkoliv u toho neskotačila jako malé vlče. Byla na to už trochu stará. Nebo si tak alespoň připadala.
Když se však ozvala Asta se svou otázkou, zareagovala prakticky okamžitě. "No," zarazila se, neb to úplně promyšlené ve skutečnosti neměla a musela si trochu ujasnit kde jsou a co je tak kolem. "Když přejdeme tu řeku, tak se dostaneme na Kopretinovou louku. A kousek odtamtud je to červené jezero. Západněji je pak Zlatavý les a louka s vlčími máky," rozpovídala se zamyšleně a ocas jí při tom koskakoval nadšením tam a sem. "Pak bychom se mohli vydat na sever. Přeš Křišťálový lesík," něžně se pousmála na Mojoa. Protože právě tam se před časem poznali. "K řece. A pak uvidíme?" Hodila po těch dvou tázavým pohledem, co oni na to. Už takhle jim naplánovala celkem dlouhou štreku, ale to snad nemuselo ničemu uškodit. "Pak je tu jedno místo, které sice není úplně hezké, ale potřebovala bych tam zajít," dodala s myšlenkou na zříceninu v Jedlovém páse a tak trochu se jí zježila srst na hřbetě. "Ale to je až daleko na severu."
A pak se pomalu rozešla smšrem, odkud prve přišli. Však nebylo nač čekat. A jestli na to její společníci měli chuť, mohli se cestou smočit v té řece. Nebo se v ní spíš určitě smočili. Ostatně museli se přebrodit na druhý břeh...

>>> Kopretinová louka
//Mojo chce přeskočit :D

To co vlček prožíval bylo tak intenzivní, že se to na ni přenášelo zcela a bezezbytku. Až se jí z toho mírně motala hlava. Kdyby byly bývaly jejích emoce odlišnější, asi by byla navíc i dost zmatená. Naštěstí pro ni, oběma hlavou běhaly šťastné myšlenky.
Celé tohle ji donutilo si vzpomenout na to, že si o tomhle čtení v hlavách ostatních chtěla promluvit se Skyl. Tedy o tom, jestli se to dá nějak ovládat, protože jí přišlo, že si ta magie dělá co chce. Nedovedla si představit, co se stane, až se ocitne v nějakém davu... Ale na to teď bylo moc pozdě. Nebo spíše příliš brzy, vzhledem k tomu, že měli v plánu obejít celou Gallireu než se do močálů vrátí.
Nerozptylovala se takovým přemýšlením ale dlouho. Ostatně tohle byl dost speciální okamžik, který si chtěla vychutnat. Co jiného by si měla matka ukládat do paměti, než pohled na své veselé vlče. Něžně se pousmála, visíc na něm pohledem a bezděky kmitala svou oháňkou ze strany na stranu.
"Ještě aby ne," špitla mírně, aby jen mlčky nestála a pohlédla na Astu. Zajímalo ji, jak si poradí s tímhle. Zatím jí to očividně šlo. A Lau. Ta byla potěšená. Ostatně o to, aby se Mojo uvolnil a otevřel trochu světu, jí vždycky šlo. Už od jejích setkání. Ach. Jak dlouho už to jen bylo? Bylo to trochu jako splněný sen a ona se z něj nechtěla probudit.

To o čem vlčice mluvila Lau zcela chápala. Sama se snažila nikomu nezavdat důvod, proč by ji měl mít nerad. Jen svým vlastním způsobem. Zatímco Asta byl milá, ona byla... úzkostlivá udělat snad cokoliv, krom pozdravu. Ještě štěstí, že ty časy už byly pryč. Volně dýchat bylo totiž moc fajn. Chápavě se pousmála a pak zase měla proč svou huňatou oháňku rozpohybovat. "To jsem ráda," vydechla spokojeně, ač stále trochu nejistě. Vynucovat si od někoho, aby to potvrdil nahlas, jí také nepřišlo úplně v pořádku. Ale už se stalo.
Ještě že tu byl Mojo, ke kterému modrooká vlčice přesunula svou pozornost. Lau tak trochu zatajila dech v očekávání, ale uklidnila se, když v jeho mysli nenašla nic znepokojivého a jen se zájmem přihlížela tomu, co z něj vypadne. Na téma přátelství a rodina býval totiž dost přecitlivělý, ale dneska to zatím šlo dobře. "No samozřejmě. I takový malý zrzavý ťuňťa může mít kamarády," zkusila těm dvěma opatrně pomoci, ale vůbec netušila, jestli na to jde správně.

Asta se zdála být vskutku optimistickou dušičkou. Lau měla takové existence ráda, protože uměli ostatním vnést do života trochu světla. Pokud to tedy nepřeháněli tak, že to začalo být k vzteku. Sama však zůstávala ve svých soudech opatrná. Teď to Mojo myslel upřímně, ale ona věděla, jak vrtkavý je a také to, že v jeho hlavě není tak úplně jen jedna osoba.
"No, on je dost nevypočitatelný, ale doufám, že máš pravdu," usmála se, přičemž ji varovala před možným budoucím zklamáním, ale víc to nerozmazávala. Sama totiž chtěla věřit tomu, že tenhle jeho uvolněný a spokojený stav přetrvá co nejdéle. Možná snad na trvalo.
"Neměla bys vlky soudit podle jednoho krátkého setkání," zabroukala pak mírně. Jako starší a zkušenější tak nějak cítila potřebu předat dál pár rad do života. Nerady by, aby Asta byla nešťastná, až jí někdo naoko milý obrazně řečeno skopne ze skály. Tahle situace taková nebyla, ale kdo ví, co čas přinese. A ona by byla raději, aby na to vlčice nemusela přijít osobní zkušeností.
Rychle se však navrátila do své povznesené nálady. "A já myslela, že rodiče mají chránit své děti," zasmála se, a už zase hlavu stáčela za hlasem svého synka, který dnes překvapoval nejen ji, ale i sám sebe."No. Myslím že ano? To nezáleží jen na mě," usmála se na něj, přičemž vrhla mírně nesmělý tázavý pohled za Astou. Na to, že mluvila právě s ním, sáhla po celkem složité odpovědi.

V dalších chvílích byla jen tichým pozorovatelem. Nejen scény před sebou ale i podivných věcí, co se děli v Mojoově hlavě. Popravdě když Asta udělala to, co udělala, očekávala jednoznačně odmítavou reakci a úprk nebo podráždění. Podle toho jaké Mojoova část by zrovna převažovala. Ale tohle bylo úplně... No byla tím zmatená úplně stejně jako zrzek sám. Výčitky svědomí ve spojení s touhle zrzavou hroudou. To byla novinka.
A vlastně ji to těšilo, což ukázala světu nejen dalším úsměvem ale celkovou řečí těla která se náhle rozzářila a zenergičtěla. "Teda. Tak tohle jsem viděla prvně," přiznala pořád trochu zaskočeně. Byl to tak velký krok dopředu, že ani nevěděla, co víc na to říct, ač tušila, že to bylo výjimečné a nemohla počítat s tím, že to odteď bude na denním pořádku.
"Každopádně jestli bude zase protivný, neber si to tolik osobně. Takový je na všechny. Trvalo hrozně dlouho, než si k sobě pustil i mne, a teď je trochu ustrašený, že mu uteču. Hlupáček," oblízla tomu nekňubovi ucho a nechala ho, ať se v jejím kožichu schovává dle libosti. Jako ostatně vždy.

Asta se hodně rozpovídala. Což bylo Lau poněkud líto, neb věděla, co všechno z toho si Mojo asi tak odnese. Absolutní minimum. Pokud vůbec. A zrzek nezklamal a vytasil se s jednou z těch jeho již klasických lakových vět. K Astě vyslala jeden svůj omluvný a také velmi výmluvný pohled a pak se otočila ke svému synátorovi.
"Pořád stejný krkoun? Však ti mě nikdo nevezme," Zasmála se sledujíc, co že to ten její malý posera dělá. Vlastně se z toho zdálo, že teď už takový strašpytel zase není. Což ji těšilo, a vykreslilo v obličeji další šťastný úsměv. Už jen to, že byl schopný ji najít a sám bez zranění zdolat tu vzdálenost bylo skvělé. Když se tedy donutila nemyslet na to, co všechno se mu mohlo stát a že by to byla její chyba, protože mu takhle pláchla.
"Myslím, že ho necháme trochu vydýchat... a pak se můžeme zajít zchladit do řeky!" No jistě. Nejlepší řešení těhle veder je přece koupel. Že ji to nenapadlo dřív. Sice bude muset nastražit všechny své smysly naplno, aby nedošlo k nějaké nehodě, ale s tím už se počítalo. Beztak se obávala toho, že vlček bude z vody spíš vyděšený, po tom jejich posledním zážitku.

Lau byla vážně nadšená a už už chtěla Astě odkývat, že mohou vyrazit, když ji najednou o čenich plácl známý pach. A chvíli na to už se ocitala po palbou Mojoovi majetnickosti. "Mojo!" Vyhrkla překvapeně, ale vlastně potěšeně. Její ocas se zase vesele rozhoupal do všech stran. "Ty uličníku, ty jsi utekl?" Nechala ho, ať se o ni otírá, jak uzná za vhodné a když se k tomu naskytla příležitost tu mu oblízla čenich a tamhle zase čupřinu. Z toho jakým tonem na koho jak vrčí si nic nedělala, ostatně díky magii emocí měla celkem dobrý přehled o tom, co se v jeho hlavě odehrává. Začínala být za tohle nechtěné nadání celkem vděčná...
Na Astu ale nezapomínala. "Ah, seznamte se. Tohle je můj syn Mojo. Také je ve smečce," začala u představování zrzka a záhy jej dloubla čumáčkem do líčka. "A tohle je Asta. Také se chce přidat do smečky. A laskavě souhlasila s tím, že by bude dělat na procházce doprovod," mluvila na něj jako obyčejně a nezapomínala se u toho usmívat. Však neměla také jediný důvod proč by se měla mračit. "Zrovna se chystáme na cestu. Chceš jít s námi? Nejsi unavený?" Bylo jí celkem jasné, že chtít bude, ale tím druhým si už tolik jista nebyla.