Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mojo se choval přesně jako Mojo, což jí v téhle situaci vyhovovalo. Byla si díky tomu jistá tím, že nic nevyvede a neublíží si. Zároveň byla ráda, že se Asta chytá a také za to, že už teď považovala Mahar za svou smečku. Lau musela víc a víc doufat v to, že se bude Skyl líbit, protože přijít o tak milou kamarádku a navíc vlčici, se kterou si rozuměl i Lišáček, by bylo vskutku nemilé a asi by to byla jedna z těch mála situací, kdy by se pak proti své alfě bouřila. Se srdcem až v kalhotách, ale přeci. Snad to ale nebude potřeba.
"Áno, i tudy se tam dá dostat," usmála se na ni. Bylo to trochu jako s tím Římem. Vedou tam všechny cesty. Nebo s tomhle případě řeky. Ostatně někde se tam ta vlhkost vzít musela. Asi trochu absurdní úvahy, ale nechme ji být. Však brzy měla úplně jiné problémy.
Tak se totiž do toho fantazírování zasoustředila, že si vůbec nevšimla toho, co k ní plavalo a než se nadála, pocítila dost nepříjemnou bolest v zadních partiích. Konkrétně na špičce svého do vody ponořeného ocasu. V úleku zapištěla jako malá holka a poskočila. Ocas vymrštila nad hladinu a na něm jí jako na udici visela divná ryba. "Jáááj, co to je?" Pokřikovala, zatímco sebou prudce házela, aby se toho parazita zbavila.
Nakonec se piraňa pustila a odletěla na břeh skoro až pod čumák Mojoovi. "Mojo pomsti mně," kníkla z vody pořád značně překvapeně, ale s humorem. Ostatně vlek slíbenou sváču dostal, jen byla trochu zubatější a původně ulovila ona ji. "Ať tě to ale nekousne," dodala a pak vyskočila na břeh, častujíc hladinu nedůvěřivým pohledem. A pomalu se sunouc za synkem, aby ohlídala, že se vážně nic nepokazí.
"Tak s tímhle jsem nepočítala," zazubila se k Astě rozpačitě.

>>> Středozemka

Asta zůstávala skeptická. Launee ale věřila tomu, že si povede dobře. Jakmile šlo o ostatní a jejich výkony, byla důvěřivá velice. Jo, kdyby se měly bavit o tom, co dovede ona sama, taky by se držela dost při zemi a sdělovala vše jen s velkou opatrností. Teď šlo ale o její kamarádku, kterou s radostí povzbuzovala. "Však se uvidí. A nachlazení se neboj, o to se postarám," zatvářila se rádoby záhadně, ale nic složitého za tím nebylo. Už dávno uměla vysoušet srst horkým vzduchem a hodněkrát se to velice hodilo. Už žádné klepání kosy po pádu do ledové řeky. Kdepak.
"No přiznám se, že tudy jsem zatím jen procházela, takže nevím, jaké ryby tu žijí. Ale nějaké snad ano," zabroukala a hodila očkem ku zrzounkovi. Určitě by byl zklamaný, kdyby mu po tom slibu naplnění bříška žádnou rybu nechytila. A zklamat své dítko nechce žádná milující matinka. A tou ona rozhodně je. Takže něco z té řeky vytáhne, i kdyby byla stejně bez života jako Mrtvé moře. Tak.
A protože chtšla jít hezky příkladem, vstoupila do vody jako první. Zatím jen nad packy, aby zjistila, jak studená je či není a trochu se po té nazelenalé hladině rozhlédla. Jestli neuvidí nějaký pohyb, za kterým by se mohla pustit.
Dalo se říct, že dneska bylo počasí ještě celkem ideální pro rybolov. Slunko svítilo, ani nemrzlo. Slibovalo to hezký zážitek. A pro jistotu čas od času hodila pohled k zrzkovi, aby se ujistila, že je tam, kde má být a tím je mimo nebezpečí z namočení.

Mojo se opět nijak konkrétně nevyjádřil, ale to nevadilo. Viděla přeci do jeho emocí, a ačkoliv to čas od času bylo na obtíž, jindy to zase bylo velmi užitečné. Jako třeba teď. Spokojeně se pousmála a směr tedy neměnila. Jen možná stočila tlapky více na východ, aby to pak měli domů blíž.
"Tak to teda potrénujeme. Alespoň se budeš mít s čím pochlubit," pověděla Astě a měla tak nějak na mysli přijímací pohovor. Většina alf se ptala po tom, co daný vlk umí, a jak bude smečce prospěšný a Skyl to dělálavala také. A umět ulovit rybu je víc, než neumět nic.
"Ty se hlavně drž kus od břehu, ať zase do té vody nespadneš," pravila pak k Lišákovi, který si v úleku přišel k máti pro ochranu. Jako obvykle mu oblízla čenich a šinula si to dál k řece. "My ti s Astou snad něco naservírujeme," zabroukala. Vůbec nepochybovala o tom, že něco uloví. Když to nepůjde normálními prostředky, prostě použije magii a před tou už ryby jen tak neutečou. Bylo to sice trocu nefér vůči nim, ale co je důležitější než naplnit bříška svých přátel? Skoro nic, beztak.

>>>řeka Midiam

>>> Zlatavý les

Z krásného lesa na pustinu. Nicméně ji to nijak neděsilo, protože to tu už dobře znala a dalo se říct, že by odtud trefila snad kamkoliv, kde kdy byla. Kdyby chtěla rovnou do močálů, stačilo by nabrat východní směr a a čekat, až uvidí první stromy. Což Astě i řekla. Určitě se jí bude hodit, že se v okolí smečky neztratí. Ten scénář, že by ji Skyl odmítla si prostě nepřipouštěla.
"Odtud na východ a dorazíš k močálům a třešňovému hájku," pověděla jí tedy a sama při tom mířila na sever. "Kdybys byla moc jižně, narazíš na tu řeku, podél které jsme šly, takže stačí jen jít podél v protisměru," upřesnila, ale tím směrem se zatím moc neohlížela. Cítila totiž zrzečkův hlad. "Mojo, máš rád ryby?" Zeptala se ho. Když se setkali, tak taky zrovna rybařila, ale už si nepamatovala, co on na to. Ne každý měl ty kostěné potvůrky rád.
Nicméně na odpověď nečekala a jen příjemným procházkovým tempem pokračovala dál. "Teď míříme k jiné řece a takovému menšímu jezeru. Ale jestli ne, můžeme pochytat pár myší," usmívala se za ním a čekala na to, jak se zatváří. Plnohodnotnou odpověď nečekala ani v nejmenším, ale nějaká změna výrazu by se dostavit mohla. A protože tu nebyli sami tak stejnou otázku položila i Astě. "A co ty a ryby?"

Zdálo se, že její popis rodinné situace byl až moc stručný, protože to Asta vzala z té negativní stránky věci. Lau se tomu pousmála a zakroutila hlavou. "Byla to i má chyba. Měla jsem hlavu v oblacích a hrozně toulavé packy," vysvětlila jí, aby z toho její drazí rodiče nevyšli jako ti špatní. To by nerada, protože je oba měla vážně ráda. I když s bratry si byla vždy blíž.
"Snad," špitla pak s pohledem zahnízděným na zrzounkovi, který to po jejím vzoru zabalil a poddal se spánku. Však už bylo načase. Přesto se nedalo říct, že by měla tvrdé spaní. Asi měla nějaké ty mateřské senzory, co dávaly vědět, když je s dítkem něco v nepořádku. Proto se probudila, jen proto, aby se k Astě a Mojoovi víc přitulila. Byla sice krásná a jasná noc, ale už byl hluboký podzim, takže byla celkem zima. Ale o to nešlo ani zdaleka tolik jako o kontakt, který dle jejího soudu snící vlček potřeboval.
Potom to zase zapíchla a spala až do rána. Vyčkala jak byla, až se probudí i její "svěřenci" a po malé snídani se zahleděla k severu. "Tak vyrazíme?" Zeptala se, ale na odpověď nečekala a vyrazila k té makové louce, kterou chtěla Astě ukázat, předtím, než zapadne sněhem a pak ještě dál. Nijak při tom ale nehnala, takže bylo jasné, že se rozhodla pro kompromis. Ke smečce se vrátí, ale nebudou to lámat přes koleno.

>>> Přes louku na středozemku

Lau se jen snažila potlačit všechny ty cizí emoce, co se jí tlačily do hlavy. S tímhle by vážně potřebovala pomoct, jinak se z toho pravděpodobně brzy zblázní. Zavřela oči a tiše si povzdechla. Teď prostě nemohla jinak, než jeho city ignorovat a pevně věřit v to, že to ona má pravdu a tohle je pro něj lepší, než to, po čem touží. Hrozná věc, být matkou.
Rozhodla se tvářit, jako by to celé neproběhlo a poklidně pokračovala v tématu, které nadhodila. "To muselo být těžké, vychovávat mladé bez smečky," zabroukala. Ona to tak provozovala jen chvíli a její mladý při tom nebyl tak úplně mladý a měla toho i tak až nad hlavu.
Pak mírně zakroutila hlavou. "Kdepak. Já pocházím ze severu. Moji rodiče byli alfy naší malé smečky. Měli spoustu práce, takže mne a bratry vychovávali tak nějak všichni dohromady... Když jsme vyrostli, bratři spolu začali opravdu hodně nevycházet a oba odešli. Já je pak šla hledat a dovedlo mne to až sem," vysvětlila stručně a zase pohled stočila k zrzečkovi. "Nedaleko odtud jsem narazila na Mojoa, ujala se ho a později jsme se společně přidali k Maharským. Jak vidíš, moc se mu to občas nelíbí," pousmála se tak trochu posmutněle a položila si hlavu na přední packy. "O jeho minulosti moc nevím, ale hezká asi není." Nechtěla to moc rozebírat, aby náhodou nepřivodila zrzečkovi další hysterák. To dneska už stačilo.
Byla vážně unavená, takže pak pravděpodobně během jejich rozhovoru na chvíli usnula.

// pardon

Asta se zdála být maličko mimo. Nedivila se tomu. Sama byla po tom Mojoově výstupu pořád trošku tumpachová. A navíc byla shovívavá vždy. Proto to nechala být a prostě pokývala hlavou na znamení souhlasu. Popravdě ani nevěděla, jestli už Astě jméno alfy stihla sdělit.
Nicméně byla ráda za její souhlas. "Ale on očividně ano," poznamenala, když se Mojo zase začal projevovat a dělat přesný opak toho, co jeho okolí. Lau se tomu mírně ušklíbla a zívla. Neměla se k odchodu okamžitě, takže hysterčil zcela zbytečně. Ale v dohledné době na to dojde, a jestli se zrzek do té chvíle neuklidní, tak... Asi přijde řada na trošku násilí.
Sice chápala, že je Mojo jaký je a většinou to respektovala, ale smečku kvůli němu rozhodně opouštět nebude. Skyl se jich ujala, když jim bylo nejhůř a neměli nic, co by jí dali na oplátku. Odejít by bylo pěkně nevděčné a podlé. Navíc takhle před zimou, když je bylo nejvíce potřeba. Respektive jí, protože od zrzka nikdo žádnou velkou výpomoc čekat nemohl.
Protáhla si nohy. "Takže, odkud vůbec jsi Asto?" Zeptala se, aby udržela jejich rozhovor naživu. Když si to vzala tak kolem a kolem, ještě si o ničem pořádném nepromluvily. Jen chodily sem a tam a žasly nad tím, co dokáže Mojo vymyslet.

Každý jí svým vlastním způsobem za králíka poděkoval. Už to samo o sobě jí ke štěstí stačilo, ale tomu klidu a míru, který tu zavládl se vůbec nebránila. Sedla si. Lehla si. Zavřela oči a užívala toho. Počasí jim sice už úplně nepřálo a obloha byla zatažená, ale i tak se to dalo.
Nicméně pomohlo jí to, uvědomit si jistou maličkost. Podzim je tady. A zima se blíží. V močálech teď určitě bude spousta práce, předtím, než se přižene první sníh. Možná by bylo lepší se nejprve vrátit, pomoci a pak teprve hledat Smrt a obdivovat krásy Gallireiské? Byla teď ve smečce a navíc delta, měla by dbát na své povinnosti.
Proto oči pomalu otevřela a pohlédla na ty dva tulící se holoubky. Něžně se tomu usmála a pak nejistě promluvila. To ticho prolamovala jen nerada, zvláěť když věděla, jak to Mojo celé cítí. "Možná bychom mohli zkusit, jestli už nebude Skylieth k mání?" navrhla Astě, čímž tak trochu připomněla okolnosti jejich seznámení. "Jsme ještě celkem blízko a ve výletování můžeme pokračovat později?" Navrhla.

To co stihlo mezi Mojoem a Astou za tu chvilku vzniknout, bylo jako zázrak. Už předtím si moc přála, aby si to hnědá vlčice nerozmyslela a opravdu se přidala k jejich smečce, protože si vážně byla jistá, nakolik by byl zrzek zklamaný, kdyby je po tomhle výletu opustila. A co se týkalo Skylieth. Věřila, že ta tomu v cestě stát nebude a jestli ano, tak oni dva ji snad nějak přesvědči...
Teď byli ale tady. Celkem daleko od hranic močálů i přijímání nových členů. Teď tady všichni hezky po své bojovali se svým šokem. Launee vidouc tu scénu před sebou, se uvolnila celkem rychle a usmála se na ty dva. "Odpočiňte si," pobídla je, oblízla Mojoovi ouško a pak zmizela mezi stromy. Kousek od nich si pak s magií větru trochu pomohla od té vůně květin, neb se nechtěla s ničím moc zdržovat a po nějakém tom snažení si to přihnala za chvilku zpět se zajícem v zubech. Ti beztak chutnali lépe než lasičky.
"Dejte si svačinu, než najdeme něco pořádného," usmála se na ně, jako nějaká vlčí mamina a sama si lehla do mechu. Hlad takový neměla, ale uběhaná pořád maličko byla, takže to byl vhodný okamžik k oddechu, který by snad mohla vyplnit podívanou na dva spokojené vlky. To byla ta pravá záplata na výčitky svědomí.

Zatímco ona zcepeněla, Asta bez váhání vyrazila vpřed. Lau se mezitím prala s vlastním tělem, aby se dalo do pohybu. Jen jí k uším doléhal naléhavý křik vlčice i Mojoův pláč. Zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla i vydechla. Ztrácela tu čas, to věděla, ale co jiného mohla dělat, když jí šokem ztuhly všechny svaly?
Prostě se musela uklidnit a rozhýbat se. Což se jí nakonec povedlo a ona se pomalu začala sunout kupředu. Za Astiným hlasem, protože to byl momentálně asi jediný ukazatel směru, kterého se mohla držet. Děsila se toho, co uvidí až je najde. Hlavou jí už zase proskakovali různé krvavé scénáře. Třeba si zase udělal něco s nohou, jako tehdy v Třešňovém háji? A zase to bude její chyba.
Okamžiky hrůzy ovšem pominuli hned, jak jí zrzavý kožich padl do zorného pole. Místo toho se dostavila úleva. Ačkoliv výčitky svědomí zůstávali. Povzdechla si, když se maličký po ní sháněl. "Tady jsem," broukla mírně zostuzeně, ale dotlačila si do tváře úsměv. "Ty víš, jak nás vyděsit," dodala už jen šeptem a kecla si na zadek. Těch pár minut, jako by z ní úplně vysálo život, potřebovala se uklidnit.
Vůbec si nedomýšlela, co by se mohlo stát, kdyby tu nebyla Asta.

Lau se pobaveně uculila tomu, co její kamarádka pronesla. Samozřejmě hned pochopila, jak to bylo myšleno a ani by ji nenapadlo se na ni zlobit, nebo se urážet. Asta byla nečekaně roztomilá. "To máš pravdu. Je potřeba v tom hledat ta pozitiva," odkývala jí to celé, kladla to ovšem na srdce hlavně sobě samé, protože to byla ona, kdo v těhle ohledech běžně selhával.
Když se k ní přitočil zrzeček, usmívala se od ucha k uchu. Měl pravdu a ona to věděla. ostatně sama nad tím stejným předtím uvažovala. Nicméně vědět, že on to vidí stejně bylo... prostě mírně euforizující. Prostě nebyl důvod, aby se o něj neotřela nazpátek a chvíli jej doprovázela pohledem, když šmejdil kolem.
nicméně nechtěla se vyhýbat pohledu z očí do očí, který ke konverzaci s někým dalším patří. Když už se tedy za ty roky pomalu otrkala a byla toho schopná. A tak po chvilce koukala zase do Astiny tváře. "Myslím, že celkově různá drobotina. Ptáci. Zajíci," přemítala. "Jestli budeme chtít chytit něco většího, z čeho se najíme všichni, budeme muset asi ještě popojít na sever." Podávala své návrhy, čekajíc na verdikt. Než jej však dostala, vytrhlo ji z přemýšlení Mojoovo vytí. Kdyby mohl vlk jen tak zblednout, právě teď by se tak stalo, ale něco takového chlupáči ve vínku nemají, takže mohla jen trhnout hlavou daným směrem a tvářit se, jako by ji na nože braly.

Lau se usmála na synáčka, odkývala mu to slovo, které tak krásně zkomolil a nechala jej, ať začne šmejdit kolem. Svou pozornost stočila k Astě. Tak jako už tolikrát předním. "Ano," znovu pohnula hlavou nahoru a dolů na znamení souhlasu a neubránila se dalšímu melancholickému úsměvu.
"Smečka ke které patřil můj bratr," vysvětlila částečně tu story, která se za tím skrývala a pohledem kontrolovala, co dělá ten její uličník zrzavý. To on teď byl její rodina. A pak Skyl. Takki. Loth. A zbytek Maharu. Nebyl důvod smutnit.
Přesto tak trochu smutnila. Když už nemohli být spolu, ráda by jej alespoň čas od času potkala. Posledně si toho moc neřekli. A ona mu chtěla ukázat jeho adoptivního synovce. Asi by z toho nebyl kdovíjak odvařený, ale to by nevadilo. "Rozpadla se krátce poté, co jsem se přidala," dodala a rozešla se lesíkem dál. Vlastně ani s tímhle místem se tehdy nestihla pořádně seznámit natož sžít.
Bylo ale třeba žít současností, proto se potřepáním hlavy navrátila do reality a zase s elánem zvedla hlavu, aby i ona začenichala a pak velkým skokem vyhnala z blízkého křoví pár bažantů. Nenamáhala se ale s tím, aby se za nimi hnala. Od toho tu byly mladší nohy, ne?

>>> Ohnivé jezero

Při příchodu sem, ji polila ona nostalgie, kterou očekávala. Tohle místo bylo jejím domovem sice jen chviličku a moc si ho neužila, ale přesto. Nadechla se vůni lesa, ve kterém po smečce nezbyl už ani náznak a tentokrát místo na Astu promluvila na Mojoa.
"Tady jsem tě učila lovit zajíce," usmála se na něj rozněžněle. Už si nebyla úplně jistá, jestli se mu to tehdy povedlo, ale na výsledku tolik nezáleželo. Tady šlo o hezkou vzpomínku na onen proces. "Pamatuješ si, jak voní lasičky?" Tyhle potvůrky mu tehdy lovit zakázala, ze strachu, že by ho mohly pokousat, ale teď už měl hustější srst, takže by to mohl možná zkusit. To záleželo na něm, jakou stopu se rozhodně následovat. Ona sama měla už pár pachů v merku a věřila tomu, že Asta na tom nebude jinak. Lehkým šťouchnutím ho pobídla k činnosti.
"Kdysi tu byla smečka, ke které jsem krátce patřila," obrátila se pak na druhou vlčici a mírně zasněně se rozhlédla. "Tehdy mne ani nenapadlo, že skončím v močálech," zasmála se a pomalu vykročila za stopou, která by mohla někoho z nich nasytit. Ne že by to vůně těch máků nějak usnadňovala.

>>> Kopretinka

S Mojoem nalepeným na zadku se jí moc dobře nešlo, ale naštěstí to nebylo kdovíjak daleko a hned na kraji louky je čekalo ono prapodivné jezero se skoro až přízračnou barvou. Prostě jedna ze záhad přírody. Jednoduše proto, že červené řasy modrooké vlčici nic neříkaly. Tak daleko její vzdělání nesahalo.
Když se dostatečně přiblížili, podlehla té zvědavosti, které se posledně ubránila a sklopila k hladině hlavu, aby vodu ochutnala. Zalitovala toho prakticky okamžitě. Prudce vytrčela hlavu do vzduchu a znechuceně vyplázla na červeno obarvený jazyk. "Nepijte to," varovala své dva společníky hlasem někoho, komu zrovna zapíchli špendlík pod nehet. Cítila se, jako by si kousla do plesnivého jablka. Fujky.
Ještě jednou potřásla hlavou a pak se už pokusil navrátit do své tváře úsměv. "Zdá se, že je to hezké jen na pohled," poznamenala k Astě, která tu byla asi jediná, od koho se dočká nějaké odpovědi. Pak oběma dala trochu času na to, se pořádně vynadívat, a zase si to štrádovala o dům dál. Jestliže měli všichni hlad, spěch byl přece na místě!

>>> Zlatavý les

Když Lau pocítila Mojoovu paniku, zase se kousek vrátila. Nemohla to ostatně nechat jen tak. Tou dobou už však byl zase na nožkách. S Astinou pomocí. Vděčně se na ni usmála a nečekajíc na znamení, přiklusala mezi ně a konejšivě zabořila čenich do zrzavého kožíšku. "Promiň, nechtěla jsem tě vyděsit. Byla to jen legrace," zabroukala. Nechala se unést tím, jak rozkošný dnes byl a zapomněla být opatrná. Zapřísáhla se, že víckrát to nedopustí.
"No, myslím, že tady toho moc neulovíme," zamumlala, ale rozhodně to nebylo zamítnutí lovu. Jen přemýšlela. Na středozemce mohli chytat tak možná myši. Do hvozdu tady pod nimi nemohli a do Maharu se zatím vracet nechtěla. Na severu ale zase byla Ashina smečka, a Lau věděla, že místní alfa by jim spíš vyprášila kožichy,než aby je nechala si tam něco chytit.
"Můžeme to zkusit v tom Zlatavém lese," navrhla nakonec. Pamatovala se, že ani tam žádná velká kořist nebývala, ale i lasička je víc, než křeček... "A když tam nic pořádného nebude, najdeme něco severněji." Co se pamatovala, ty lesy kolem rokle vypadaly dobře. A přinejhorším tu byla jistota v podobě Západní louky. Tam tehdy ulovila srnu spolu s Fiérem. Jej. ak to už jen bylo dlouho?
A aby neztráceli čas, hned vyrazila směrem k jezeru, které měli po cestě.

>>> Ohnivé jezero