Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> Z východního hvozdu

Lau neuměla číst myšlenky, ale zato svedla cítit emoce všech v okolí. A právě teď cítila z Asty hluboké znepokojení, což se jí vůbec nelíbilo. Hlavně protože nevěděla, proč tomu tak je. Věděla, že by jí mohla dopřát trochu klidu, kdyby svou magii použila i aktivně, ale nakonec od toho ustoupila. Však proč to dělat násilně, když si mohou o problému popovídat. Na tradičních metodách není nic špatného.
"Něco tě trápí?" Zeptala se proto starostlivě a pousmála se na zrzečka, který si to štrádoval s nimi. Když byl teď najedený, neměl by mít důvod k nespokojenosti. Možná krom žízně. A teď byli u jezera, takže i s tím problémem mohl s rychlostí blesku zatočit. Ona to udělala a pousmála se. Naposledy když tu byla, bylo jezero zamrzlé. Teď ho museli obejít. Nebo přeplavat, ale to bylo s Mojoem po boku velmi nepravděpodobné. Takže obchůzka. A to ničemu nevadilo. Čím je cesta ke Smrti delší, tím lépe. I když tam vlk chce, tak nějak si přeje, aby tam nikdy skutečně nedorazil. Nah.

>>> přes ZG do Jedlového pásu (Mojo je s ní)

>>> Midiam

Z Mojoova brblání si nic nedělala, zvláště když věděla, že nakonec se pro její nápad nadchl. Stejně jako Asta. To pro změnu dělalo radost zase jí, a celou dobu co se přes vyhlídku přesouvali do vytouženého lesa, vesele povlávala oháňkou. Na lov se těšila, už jen z toho důvodu, že konečně ukojí ten jejich déletrvající hlad.
S ničím se tedy moc nezdržovala a hned začala čenichat. Jako první si povšimla, že je tu celkem živo. Pachy vlků to tu bylo přímo prosycené. Ocenila, že si po delší době připomněla, že nejsou na celé Galli sami. Momentálně ale nehledali společnost. Chtěli jíst.
Možná nebyla lovkyně, ale byla tu nejzkušenější a asi také i nejlépe vybavená, co se dovedností týče. Proto se celkem nezvykle ujala vedení, i když u toho nerozdávala žádné velké instrukce. Prostě jen sykla, ať jsou potichoučku a pak už se museli jen trochu snažit. Svou magií se postarala o to, aby se k jejich kořisti nedostala jejich vůně a aby jim útěk komplikovaly padající větve a létající listí a nakonec dík své kooperaci určitě jednu z těch potvůrek složili a mohli se pustit do jídla, během kterého vlčice opět propadla zamyšlení. Už zase byli dost blízko místu, kam se chtěla už dlouho zastavit. Připadala si trochu divně s tím, jak často mění názory, ale tohle bylo naposledy, co to hodlala udělat.
"Kousek odtud je někdo, koho bych potřebovala navštívit. Ale jestli si chcete odpočinout a najíst se, klidně tu na mne počkejte. Nebudu pryč dlouho," pravila nakonec a na oba se usmála. Věřila tomu, že má Mojo Astu už dostatečně rád na to, aby s ní chvíli vydržel bez máti. Ale rozhodně by jim nebránila v tom, aby ji následovali.

>>> přes VG k jezeru

Launee byla ráda, že oni jsou rádi a to bylo asi to jediné, na čem sešlo. Když se však Mojo pustila za pachem, který mu očividně voněl a jí nakonec došlo, nad čím si teď oblizuje nos, úplně nadšená z toho nebyla. Želvy nebyly zrovna něco, co se dalo snadno zkomzumovat. A ona dost možná už měla moc staré zuby, aby se k něčemu pořádnému dostala. A na nohou a hlavě to moc výživné nebylo.
Inu. Prostě by raději něco, na čem si nevyláme chrup, i když jí bylo jasné, že by se Mojo u obracení bezmocné kořisti na záda určitě velice bavil. Nylo ostatně příliš mnoho tvorů, kteří by mu byli vydáni na milost a nemilost. Většinou byl on ten slabý. Ale doufala, že se to do budoucna zlepší. Za pár let. Aspoň o trochu. Aby se o sebe postaral, až tu nebude. Wow. To byla nečekaně depresivní myšlenka. Až se nad tím naježila.
Nicméně uklidnila se tím, že v případě potřeby teď má přece mladou kamarádku, co mu může stát po boku v časech následujících. Chudák Asta, kdyby tušila, co té matroně jede hlavou, asi by se lekla. Ale ona neřekla nic nahlas, a jen se zazubila. "V tom lese nad močály žijí kamzíci. Pojďme si pro jednoho," pronesla nečekaně autoritativně, nicméně stále něžně. Možná jí to ocenění od alfy trochu zvýšilo sebevědomí? No. Co je to kamzík, snad věděl i Mojo. Ostatně byla to ta samá věc, co mu už jednou ulovila...

>>> Východní hvozd

Zatímco Mojo se klepal, ona se tvářila, že se nic neděje. Nemohla ho pořád jen utěšovat. To to pak vypadalo, že je opravdu něco v nepořádku a za chvíli by se bál i škytnutí. Pokud tomu tak tedy nebylo už od začátku. Místo toho byla nenucená a znovu se usmála na Astu.
"Není to nic vážného. Když mne posledně do ocasu kousl Mojo, bolelo to víc," poznamenala s úsměvem a loupla očkem i po tom přehrávajícím štěněti. Ještě jí na mysl přišlo to, co jí s ocasem udělala Smrt, ale na to vzpomínat nechtěla. To už by zrzeček asi vážně neustál. "Nemám být tak neopatrná někde, kde to neznám," dodala ještě. Pravdou bylo, že před rokem nebo dvěma by takhle bez okolků do té řeky nevlezla. Co se to s ní probůh děje.
Ale zpátky k rybě, na kterou ti dva svorně vrčeli. Heh. Byli spolu takhle roztomilý. "Zubaté a jedovaté zároveň?" podivila se tomu a nakrčila obočí. Pravdou bylo, že hadi takoví také byli. Ale to trávili ty kolem sebe právě za pomocí zubů. Hmmm. Co když je teď otrávená?
No, rychle tu znepokojivou myšlenku zahnala. "No, dobře," uvolila se nakonec a mrtvou rybu zahodila zpět do řeky. Ať se o ni postarají její kanibalské kámošky. Tím snad oběma dostatečně ulevila a teď by se zase mohli začít chovat přiměřeně. Třeba nějaké to oblíznutí ucha zase pomůže?

Lau nevěděla co si o celé té situaci myslet. Mojo vypadal být zase v koncích a Asta výjimečně celkem taky. A ona se při tom v nitru smála, až se za břichy popadala. Kdyby teda měla ruce. Jo, ten ocas docela bolel, ale znala horší věci.
"To je v pořádku Asti, ty za to přece nemůžeš," jala se v první řadě uklidnit kamarádku, která působila tak, jako by se měla brzy rozplakat a se zakroucením hlavy přiskočila k rybě, nad kterou ti dva její blbouni dělali kdovíco. Bez větších rozpaků otevřela tlamu, párkrát po té bestii chňapla, přičemž jí ta mrcha kluzká několikrát vyklouzla, ale nakonec ji sevřela mezi tesáky a pomstila se jí za pokousaný chvost sama. Na zem ji zase pustila, až když se nehýbala. Pro jistotu. Nechtěla, aby Mojo víc panikařil.
"Však je to jen ryba. Co blázníte?" zasmála se uvolněně a naklonila hlavu na stranu. "Ještě jsem takovou ale neviděla. Jak asi chutná?" Zvedla obočí, jako by je pobízela k tomu, ať jí to prozradí a kecla si na zadek. Hned na to si zase poposedla, protože si uvědomila, že ji to vlastně bolí, ale úsměv neztrácela. Bylo to tak trapný, že nic jiného ani dělat nemohla. Pokousaná rybou...

//sorry? :D

Mojo se choval přesně jako Mojo, což jí v téhle situaci vyhovovalo. Byla si díky tomu jistá tím, že nic nevyvede a neublíží si. Zároveň byla ráda, že se Asta chytá a také za to, že už teď považovala Mahar za svou smečku. Lau musela víc a víc doufat v to, že se bude Skyl líbit, protože přijít o tak milou kamarádku a navíc vlčici, se kterou si rozuměl i Lišáček, by bylo vskutku nemilé a asi by to byla jedna z těch mála situací, kdy by se pak proti své alfě bouřila. Se srdcem až v kalhotách, ale přeci. Snad to ale nebude potřeba.
"Áno, i tudy se tam dá dostat," usmála se na ni. Bylo to trochu jako s tím Římem. Vedou tam všechny cesty. Nebo s tomhle případě řeky. Ostatně někde se tam ta vlhkost vzít musela. Asi trochu absurdní úvahy, ale nechme ji být. Však brzy měla úplně jiné problémy.
Tak se totiž do toho fantazírování zasoustředila, že si vůbec nevšimla toho, co k ní plavalo a než se nadála, pocítila dost nepříjemnou bolest v zadních partiích. Konkrétně na špičce svého do vody ponořeného ocasu. V úleku zapištěla jako malá holka a poskočila. Ocas vymrštila nad hladinu a na něm jí jako na udici visela divná ryba. "Jáááj, co to je?" Pokřikovala, zatímco sebou prudce házela, aby se toho parazita zbavila.
Nakonec se piraňa pustila a odletěla na břeh skoro až pod čumák Mojoovi. "Mojo pomsti mně," kníkla z vody pořád značně překvapeně, ale s humorem. Ostatně vlek slíbenou sváču dostal, jen byla trochu zubatější a původně ulovila ona ji. "Ať tě to ale nekousne," dodala a pak vyskočila na břeh, častujíc hladinu nedůvěřivým pohledem. A pomalu se sunouc za synkem, aby ohlídala, že se vážně nic nepokazí.
"Tak s tímhle jsem nepočítala," zazubila se k Astě rozpačitě.

>>> Středozemka

Asta zůstávala skeptická. Launee ale věřila tomu, že si povede dobře. Jakmile šlo o ostatní a jejich výkony, byla důvěřivá velice. Jo, kdyby se měly bavit o tom, co dovede ona sama, taky by se držela dost při zemi a sdělovala vše jen s velkou opatrností. Teď šlo ale o její kamarádku, kterou s radostí povzbuzovala. "Však se uvidí. A nachlazení se neboj, o to se postarám," zatvářila se rádoby záhadně, ale nic složitého za tím nebylo. Už dávno uměla vysoušet srst horkým vzduchem a hodněkrát se to velice hodilo. Už žádné klepání kosy po pádu do ledové řeky. Kdepak.
"No přiznám se, že tudy jsem zatím jen procházela, takže nevím, jaké ryby tu žijí. Ale nějaké snad ano," zabroukala a hodila očkem ku zrzounkovi. Určitě by byl zklamaný, kdyby mu po tom slibu naplnění bříška žádnou rybu nechytila. A zklamat své dítko nechce žádná milující matinka. A tou ona rozhodně je. Takže něco z té řeky vytáhne, i kdyby byla stejně bez života jako Mrtvé moře. Tak.
A protože chtšla jít hezky příkladem, vstoupila do vody jako první. Zatím jen nad packy, aby zjistila, jak studená je či není a trochu se po té nazelenalé hladině rozhlédla. Jestli neuvidí nějaký pohyb, za kterým by se mohla pustit.
Dalo se říct, že dneska bylo počasí ještě celkem ideální pro rybolov. Slunko svítilo, ani nemrzlo. Slibovalo to hezký zážitek. A pro jistotu čas od času hodila pohled k zrzkovi, aby se ujistila, že je tam, kde má být a tím je mimo nebezpečí z namočení.

Mojo se opět nijak konkrétně nevyjádřil, ale to nevadilo. Viděla přeci do jeho emocí, a ačkoliv to čas od času bylo na obtíž, jindy to zase bylo velmi užitečné. Jako třeba teď. Spokojeně se pousmála a směr tedy neměnila. Jen možná stočila tlapky více na východ, aby to pak měli domů blíž.
"Tak to teda potrénujeme. Alespoň se budeš mít s čím pochlubit," pověděla Astě a měla tak nějak na mysli přijímací pohovor. Většina alf se ptala po tom, co daný vlk umí, a jak bude smečce prospěšný a Skyl to dělálavala také. A umět ulovit rybu je víc, než neumět nic.
"Ty se hlavně drž kus od břehu, ať zase do té vody nespadneš," pravila pak k Lišákovi, který si v úleku přišel k máti pro ochranu. Jako obvykle mu oblízla čenich a šinula si to dál k řece. "My ti s Astou snad něco naservírujeme," zabroukala. Vůbec nepochybovala o tom, že něco uloví. Když to nepůjde normálními prostředky, prostě použije magii a před tou už ryby jen tak neutečou. Bylo to sice trocu nefér vůči nim, ale co je důležitější než naplnit bříška svých přátel? Skoro nic, beztak.

>>>řeka Midiam

>>> Zlatavý les

Z krásného lesa na pustinu. Nicméně ji to nijak neděsilo, protože to tu už dobře znala a dalo se říct, že by odtud trefila snad kamkoliv, kde kdy byla. Kdyby chtěla rovnou do močálů, stačilo by nabrat východní směr a a čekat, až uvidí první stromy. Což Astě i řekla. Určitě se jí bude hodit, že se v okolí smečky neztratí. Ten scénář, že by ji Skyl odmítla si prostě nepřipouštěla.
"Odtud na východ a dorazíš k močálům a třešňovému hájku," pověděla jí tedy a sama při tom mířila na sever. "Kdybys byla moc jižně, narazíš na tu řeku, podél které jsme šly, takže stačí jen jít podél v protisměru," upřesnila, ale tím směrem se zatím moc neohlížela. Cítila totiž zrzečkův hlad. "Mojo, máš rád ryby?" Zeptala se ho. Když se setkali, tak taky zrovna rybařila, ale už si nepamatovala, co on na to. Ne každý měl ty kostěné potvůrky rád.
Nicméně na odpověď nečekala a jen příjemným procházkovým tempem pokračovala dál. "Teď míříme k jiné řece a takovému menšímu jezeru. Ale jestli ne, můžeme pochytat pár myší," usmívala se za ním a čekala na to, jak se zatváří. Plnohodnotnou odpověď nečekala ani v nejmenším, ale nějaká změna výrazu by se dostavit mohla. A protože tu nebyli sami tak stejnou otázku položila i Astě. "A co ty a ryby?"

Zdálo se, že její popis rodinné situace byl až moc stručný, protože to Asta vzala z té negativní stránky věci. Lau se tomu pousmála a zakroutila hlavou. "Byla to i má chyba. Měla jsem hlavu v oblacích a hrozně toulavé packy," vysvětlila jí, aby z toho její drazí rodiče nevyšli jako ti špatní. To by nerada, protože je oba měla vážně ráda. I když s bratry si byla vždy blíž.
"Snad," špitla pak s pohledem zahnízděným na zrzounkovi, který to po jejím vzoru zabalil a poddal se spánku. Však už bylo načase. Přesto se nedalo říct, že by měla tvrdé spaní. Asi měla nějaké ty mateřské senzory, co dávaly vědět, když je s dítkem něco v nepořádku. Proto se probudila, jen proto, aby se k Astě a Mojoovi víc přitulila. Byla sice krásná a jasná noc, ale už byl hluboký podzim, takže byla celkem zima. Ale o to nešlo ani zdaleka tolik jako o kontakt, který dle jejího soudu snící vlček potřeboval.
Potom to zase zapíchla a spala až do rána. Vyčkala jak byla, až se probudí i její "svěřenci" a po malé snídani se zahleděla k severu. "Tak vyrazíme?" Zeptala se, ale na odpověď nečekala a vyrazila k té makové louce, kterou chtěla Astě ukázat, předtím, než zapadne sněhem a pak ještě dál. Nijak při tom ale nehnala, takže bylo jasné, že se rozhodla pro kompromis. Ke smečce se vrátí, ale nebudou to lámat přes koleno.

>>> Přes louku na středozemku

Lau se jen snažila potlačit všechny ty cizí emoce, co se jí tlačily do hlavy. S tímhle by vážně potřebovala pomoct, jinak se z toho pravděpodobně brzy zblázní. Zavřela oči a tiše si povzdechla. Teď prostě nemohla jinak, než jeho city ignorovat a pevně věřit v to, že to ona má pravdu a tohle je pro něj lepší, než to, po čem touží. Hrozná věc, být matkou.
Rozhodla se tvářit, jako by to celé neproběhlo a poklidně pokračovala v tématu, které nadhodila. "To muselo být těžké, vychovávat mladé bez smečky," zabroukala. Ona to tak provozovala jen chvíli a její mladý při tom nebyl tak úplně mladý a měla toho i tak až nad hlavu.
Pak mírně zakroutila hlavou. "Kdepak. Já pocházím ze severu. Moji rodiče byli alfy naší malé smečky. Měli spoustu práce, takže mne a bratry vychovávali tak nějak všichni dohromady... Když jsme vyrostli, bratři spolu začali opravdu hodně nevycházet a oba odešli. Já je pak šla hledat a dovedlo mne to až sem," vysvětlila stručně a zase pohled stočila k zrzečkovi. "Nedaleko odtud jsem narazila na Mojoa, ujala se ho a později jsme se společně přidali k Maharským. Jak vidíš, moc se mu to občas nelíbí," pousmála se tak trochu posmutněle a položila si hlavu na přední packy. "O jeho minulosti moc nevím, ale hezká asi není." Nechtěla to moc rozebírat, aby náhodou nepřivodila zrzečkovi další hysterák. To dneska už stačilo.
Byla vážně unavená, takže pak pravděpodobně během jejich rozhovoru na chvíli usnula.

// pardon

Asta se zdála být maličko mimo. Nedivila se tomu. Sama byla po tom Mojoově výstupu pořád trošku tumpachová. A navíc byla shovívavá vždy. Proto to nechala být a prostě pokývala hlavou na znamení souhlasu. Popravdě ani nevěděla, jestli už Astě jméno alfy stihla sdělit.
Nicméně byla ráda za její souhlas. "Ale on očividně ano," poznamenala, když se Mojo zase začal projevovat a dělat přesný opak toho, co jeho okolí. Lau se tomu mírně ušklíbla a zívla. Neměla se k odchodu okamžitě, takže hysterčil zcela zbytečně. Ale v dohledné době na to dojde, a jestli se zrzek do té chvíle neuklidní, tak... Asi přijde řada na trošku násilí.
Sice chápala, že je Mojo jaký je a většinou to respektovala, ale smečku kvůli němu rozhodně opouštět nebude. Skyl se jich ujala, když jim bylo nejhůř a neměli nic, co by jí dali na oplátku. Odejít by bylo pěkně nevděčné a podlé. Navíc takhle před zimou, když je bylo nejvíce potřeba. Respektive jí, protože od zrzka nikdo žádnou velkou výpomoc čekat nemohl.
Protáhla si nohy. "Takže, odkud vůbec jsi Asto?" Zeptala se, aby udržela jejich rozhovor naživu. Když si to vzala tak kolem a kolem, ještě si o ničem pořádném nepromluvily. Jen chodily sem a tam a žasly nad tím, co dokáže Mojo vymyslet.

Každý jí svým vlastním způsobem za králíka poděkoval. Už to samo o sobě jí ke štěstí stačilo, ale tomu klidu a míru, který tu zavládl se vůbec nebránila. Sedla si. Lehla si. Zavřela oči a užívala toho. Počasí jim sice už úplně nepřálo a obloha byla zatažená, ale i tak se to dalo.
Nicméně pomohlo jí to, uvědomit si jistou maličkost. Podzim je tady. A zima se blíží. V močálech teď určitě bude spousta práce, předtím, než se přižene první sníh. Možná by bylo lepší se nejprve vrátit, pomoci a pak teprve hledat Smrt a obdivovat krásy Gallireiské? Byla teď ve smečce a navíc delta, měla by dbát na své povinnosti.
Proto oči pomalu otevřela a pohlédla na ty dva tulící se holoubky. Něžně se tomu usmála a pak nejistě promluvila. To ticho prolamovala jen nerada, zvláěť když věděla, jak to Mojo celé cítí. "Možná bychom mohli zkusit, jestli už nebude Skylieth k mání?" navrhla Astě, čímž tak trochu připomněla okolnosti jejich seznámení. "Jsme ještě celkem blízko a ve výletování můžeme pokračovat později?" Navrhla.

To co stihlo mezi Mojoem a Astou za tu chvilku vzniknout, bylo jako zázrak. Už předtím si moc přála, aby si to hnědá vlčice nerozmyslela a opravdu se přidala k jejich smečce, protože si vážně byla jistá, nakolik by byl zrzek zklamaný, kdyby je po tomhle výletu opustila. A co se týkalo Skylieth. Věřila, že ta tomu v cestě stát nebude a jestli ano, tak oni dva ji snad nějak přesvědči...
Teď byli ale tady. Celkem daleko od hranic močálů i přijímání nových členů. Teď tady všichni hezky po své bojovali se svým šokem. Launee vidouc tu scénu před sebou, se uvolnila celkem rychle a usmála se na ty dva. "Odpočiňte si," pobídla je, oblízla Mojoovi ouško a pak zmizela mezi stromy. Kousek od nich si pak s magií větru trochu pomohla od té vůně květin, neb se nechtěla s ničím moc zdržovat a po nějakém tom snažení si to přihnala za chvilku zpět se zajícem v zubech. Ti beztak chutnali lépe než lasičky.
"Dejte si svačinu, než najdeme něco pořádného," usmála se na ně, jako nějaká vlčí mamina a sama si lehla do mechu. Hlad takový neměla, ale uběhaná pořád maličko byla, takže to byl vhodný okamžik k oddechu, který by snad mohla vyplnit podívanou na dva spokojené vlky. To byla ta pravá záplata na výčitky svědomí.

Zatímco ona zcepeněla, Asta bez váhání vyrazila vpřed. Lau se mezitím prala s vlastním tělem, aby se dalo do pohybu. Jen jí k uším doléhal naléhavý křik vlčice i Mojoův pláč. Zavřela oči a párkrát se zhluboka nadechla i vydechla. Ztrácela tu čas, to věděla, ale co jiného mohla dělat, když jí šokem ztuhly všechny svaly?
Prostě se musela uklidnit a rozhýbat se. Což se jí nakonec povedlo a ona se pomalu začala sunout kupředu. Za Astiným hlasem, protože to byl momentálně asi jediný ukazatel směru, kterého se mohla držet. Děsila se toho, co uvidí až je najde. Hlavou jí už zase proskakovali různé krvavé scénáře. Třeba si zase udělal něco s nohou, jako tehdy v Třešňovém háji? A zase to bude její chyba.
Okamžiky hrůzy ovšem pominuli hned, jak jí zrzavý kožich padl do zorného pole. Místo toho se dostavila úleva. Ačkoliv výčitky svědomí zůstávali. Povzdechla si, když se maličký po ní sháněl. "Tady jsem," broukla mírně zostuzeně, ale dotlačila si do tváře úsměv. "Ty víš, jak nás vyděsit," dodala už jen šeptem a kecla si na zadek. Těch pár minut, jako by z ní úplně vysálo život, potřebovala se uklidnit.
Vůbec si nedomýšlela, co by se mohlo stát, kdyby tu nebyla Asta.