Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Močály

A zase ta fáze ticha. Vůbec jí ovšem nevadila, protože sama občas potřebovala pauzu k přemýšlení. nicméně, nakonec se zase vyjádřil a ona hned vzápětí energicky přikývla. "Zvláštní," potvrdila to slovo a pak kývla hlavou k té zrzavé hroudičce, co si to za nimi spěšně šinula. Jako na zavolanou. "Zrovna sem jeden jde," připravila ho na to, že budou mít společnost a pak se dala do veselého vrtění ocáskem, které měl Mojo pro vítání prostě už vyhrazené.
"Sice je dospělý, ale má méně rozumu než většina vlčat," vysvětlila Therionovi, zatímco se k nim Lišák blížil a maličko ztišila hlas. "Vlk nikdy neví, co udělá. Jednou je celkem v pořádku a za chvilku umírá hrůzou, kvůli zubaté rybě," zkusila mu povahu maličkého trochu přiblížit, ještě před tím, než budou mít tu čest, protože na to se každý potřeboval trochu připravit. "Občas něco i řekne, ale většinou mám pocit, že ani nevnímá, co mu povídám." Toť k tomu, aby nečekal žádný velký příval slov a pak už skláněla hlavu níž, aby se zrzavému otřela něžně tváří o tvář. Zdálo se jí, že už zase trochu žárlí, takže se to pokusila zdusit už v zárodku. Nerada by, aby se jejich host cítil špatně, jen proto, že je Mojo jaký je.

Spokojeně se zatetelila a zase vyskočila na nohy. V rámci mezí toho, čeho byly její klouby schopné po všem tom cestování. "Výborně," hlesla uvolněně a kývla hlavou směrem, kterým se hodlala ubírat. Nedokázala se bránit pocitům, které k ní připlouvali z jeho strany, takže přibližně věděla, co se mu honí hlavou a doufala, že ho to za chvilku přejde. Nebylo čeho se bát. Na to ovšem musel přijít sám, ona ho o tom sotva přesvědčí. To věděla. Měla své zkušenosti s jednou zrzavou hroudou...
Nechala ho ať se hezky rozhlíží, sem tam jej upozornila na nějakou překážku, což tu byla především zrádná jezírka bahna skrytá pod sněhem a jinak se prostě jen tvářila mile a klidně. Vyčkávajíc toho, až se zase sám od sebe ozve. Nutit ho k rozhovoru nechtěla, protože sama věděla, jak na obtíž to umí být, když vlk zrovna nechce.
"Smečka?" dokončila jeho větu za něj, když se k tomu z nějakého důvodu neměl a pak přikývla. "Ano. Trochu zvláštní smečka," zasnila se jako vždy, když na to došlo. "Už jen to umístění, že?" To bylo vždy vděčné téma, když šlo o Mahar. Močály. "Ale máme tu i zvláštní vlky." Zvláštní přitom bylo možná mírně podhodnocené slovo, protože taková kombinace Zakkiho, Mojoa a Survaki by mohla být až vražedná. A to třeba ještě neznala takového Judaye. Otázka byla, kolik z nich mezi nimi vlastně ještě zůstalo. Proč tu bylo tak pusto?
Pak, když přemýšlela, na jaké místo by ho mohla vzít, aby na něj mělo jakés takés uvolňující účinky, vzpomněla si na to jezírko u kterého proběhlo Lothielovo přijímání. Tam bylo moc hezky a doufala, že bude i v tomhle počasí. Co na tom, že to bylo přímo uprostřed "lesa"?

>>> Lavender

Stejně jako předtím sobě, i jemu dopřála čas k přemýšlení nad odpovědí, a když se osmělil zase otevřít tlamičku, s upřímným zájmem se zaposlouchala do toho, co jí chtěl sdělit. Automaticky kývla hlavou, aby věděl že smí. Cokoliv, co ho napadne. Jak už to dneska jednou řekla.
"Asi máš pravdu," přikývla nejprve, ale ještě neskončila. Ano, celý svůj život jen obětovala své dobro pro ostatní, takže teď na stará kolena by mohla konečně přijít na řadu. Ale zrzeček asi přece jen trpěl o dost víc a také by si svůj klid jistě zasloužil... "Ale i tak se cítím hrozně provinile, když na to pomyslím," dodala tedy a zvedla hlavu k nebi, ze kterého se bez přestávky sypal sníh. Něco jí říkalo, že dnešní noc by venku nebyla příjemná a byla ráda, že se vrátili včas domů.
Pak se střetla s jeho pohledem a přistihla se u toho, že se její ocas spokojeně pohnul tam a sem. Těšilo ji, že se otrkával a ještě víc to, že se rozhodl její nabídky využít. "Samozřejmě," pronesla zvesela. "Klidně můžeme jít i trochu hlouběji, ať na nás nefouká," navrhla navíc. Ovšem měla připravenou alternativu i pro to, kdyby se mu z jakéhokoliv důvodu nechtělo. Ostatně není nadarmo nadána větrnou magií, že? Zatím si to ale nechala v záloze, protože první varianta byla pořád ve hře a o maličko jednodušší.

Trpělivost se asi vyplácela, protože nakonec se osmělil vyslovit alespoň pár souvisících slov. Sice si byla zcela jistá tím, že ať už cítí cokoliv, se štěstím to nemá nic společného, ale rozhodně jej nechtěla soudit jako lháře, ani znepokojovat tím, že své podezření vysloví nahlas.
Místo toho se zamyslela nad jeho dotazem a na chvíli se kvůli tomu odmlčela. "Myslím, že ano," vyslovila nakonec nesměle a zadívala se na jeho tlapky. Ono i ona měla ve zvyku vyhýbat se očnímu kontaktu, zvlášť když si nebyla úplně jistá tím, co říká. A stejně tak váhala i s tím, jestli pokračovat a zatěžovat hlavu tohohle nešťastného stvoření svými obavami. Ostatně to byli věci, které by měla řešit s přáteli a ne s cizincem. Avšak. Na druhou stranu, někdy se snáz hovoří s neznalým.
"Ale zdá se mi, že se stávám chamtivou a chci být ještě šťastnější," vypadlo z ní nakonec. Na tom ostatně asi nebylo nic špatného, ale... "Bojím se však, že svou honbou za tím, ublížím těm, které mám ráda," v tomhle případě šlo velice konkrétně o konflikt mezi její touhou po vlastních vlčatech a Mojovými potřebami. On vyžadoval její plnou pozornost. Byl žárlivý a křehký.
Potřásla hlavou a znovu se srdečně usmála. "Nicméně, když už jsi tady. Nemáš hlad? Nebo potřebuješ zahřát?" V její rodné smečce bylo zvykem v zimním období oplývat nebývalou vstřícností. Někdo by asi řekl, že to je doba, kdy se naopak uzavřou do sebe a nikomu nesleví, ze strachu, že sami budou mít málo, ale ne. Zima je krutá a život těžký. Když si v tomhle období nebudou vlci pomáhat, tak kdy jindy? Jak by si někdo mohl vzít na svědomí to, že odmítne malou pomoc vlkovi v nesnázích? Ve dnech sněhu a mrazu prostě musí všichni stát při sobě! Navíc, když jednou pomůžeš ty, podruhé ti to jiný vrátí. To byla filozofie na které vyrostla.
Sice nevěděla, jak by se to líbilo Skylieth, ale byla připravená jí to vysvětlit a přijmout možné následky. Nikdo po ní nemohl chtít, aby se tak náhle vzdala vžitého obyčeje. A dokonce i ona Alfa jí přeci podala pomocnou tlapu uprostřed silné sněhové vánice!

//pardon, pátky mne zabíjí xD

Na mlčení byla zvyklá. Až moc, napadlo ji. Sama většinu života promlčela. A teď měla syna, který sotva řekl větu delší než o dvou slovech... Nespěchala na něj, jen se posadila a čekala, až si všechno promyslí, jakkoliv uzná za vhodné.
Jen když z něj ucítila krátký záchvěv radosti, zvědavě cukla uchem. Nicméně zmizelo to ještě rychleji, než se objevilo a pak zase přebralo vládu něco jiného. Negativního. Přetočila hlavu na druhou stranu, když už jí z jedné pozice tuhnul krk. Možná by při příští návštěvě života mohla navrch pořádat o magii myšlenek. Emoce byly užitečné, ale v tomhle případě by asi ocenila i schopnosti stříbrookých.
Pak se konečně ozval. Nedořekl ale nic z toho, co načal. Chvíli přemýšlela, co tím či oným myslel a nakonec se rozhodla to risknout. "Měl bys,..." včas se zastavila a opravila se. "Můžeš mi říct cokoliv, co máš na srdci," pobídla ho opatrně. Věděla jaké to je, když má vlk strach z vlastních slov. Z reakce svého okolí. Z toho, že někoho neuváženým slovem zraní nebo urazí. Nebyla si ale jistá, z čeho má strach on.

Vlček měl očividně v hlavě pěkný zmatek. Vůbec se v tom nevyznala a to i přes to, že byla uživatelkou magie emocí celkem dlouho. A tím jí převelice připomínal Lišáčka. Ztěžka vydechla, protože jí bylo jasné, že tenhle rozhovor nebude nic jednoduchého a ze strachu, aby jí tu nervozitou nezkolabovat sáhla po prostředku, který používala jen zřídka. Opatrně a co nejméně invazivně mu podsunula trošku svého klidu a uvolněnosti.
"Není zač se omlouvat," pronesla mírně. "Každý se občas zapomene a dojde někam, kam nechtěl. Lepší, než spadnout do nějaké díry," zkusila to nenuceně a ležérně. Byla ráda, že ho tu našla ona, protože si neuměla úplně představit, jak by se s ním vypořádal třeba takový Takki. Aby si chudák malá po takové zkušenosti neodešel skočit ze srázu. V mysli se nad tou představou zhrozeně otřásla, ale navenek si vydržovala úsměv.
"Já jsem Launee. A tohle jsou Maharské močály," kývla hlavou k tomu všemu, co je obklopovalo. Cítila jistou potřebu něco říct, ale nic lepšího ji nenapadlo. Zároveň to ale nebylo něco, co by bylo na škodu, ne? To si troufala tvrdit i ona, ačkoliv jinak v komunikaci taky dvakrát neexcelovala.

Když Lotha tak pozorovala, napadlo ji, že kdyby mu někdo nasadil parohy (ehm), vypadal by úplně jako malý zrzavý sob. Dokonce by to i ráda zkusila, ale neměla k dispozici žádnou magii, co by to dovedla... No, zpět do reality, kam vlk s parohy patří asi tolik co yetti.
"To je ovšem nemilé," vzdychla zklamaně a popravdě, ani kdyby mu tu teď na místě od zadku odpadl bobek (sorry jako ), nebyla by překvapenější. Však jejich močály jsou skvělé, tak proč jsou tak pusté? Je to tu stejně hezké jako kdekoliv jinde. I taky ze stromů visí ledově se blyštící rampouchy a na jaře tu pro změnu kvetou voňavoučké levandule. Nechápala to. Ale! Sama jednoho nového člena přivedla, tak to tu teď bude určitě veselejší.
"Domluvil se ten lov, nebo z toho sešlo? Musela jsem odejít dřív, než se to projednalo," zeptala se ho rovnou s vysvětlením své neznalosti a bokem se uculila na Astu, kvůli které tehdy tak zdrhla. Doufala, že i ona se do rozhovoru nějak zapojí, až se trochu okouká a mezitím se snažila tu nudli konverzace udržovat sama všetečnými dotazy.
A pak nad sebou zaslechla všeříkající zapraskání. Věděla, co bude následovat, ale už nestihla zareagovat a ze stromu, pod kterým ležela se jí na hlavu snesla kupka sněhu. Rozbila se jí o čelo, část se jí roztekla podél hlavy jako poleva a zbytek jí mezi ušima vyrobil malou sněhovou čepičku. S tlamou otevřenou v nádechu párkrát zamrkala a pak se tomu rozesmála. Byla mezi přáteli, tak se snad nemusela cítit trapně, ne?

Pak jí ovšem k nosu doputovala vůně, která nebyla poznamenaná močály a nepatřila Astě. Potřásla hlavou, aby si shodila sníh z hlavy a postavila se na nohy. Moc si sice neodpočala, ale co se dalo dělat. Povinnosti jsou povinnosti. A ona tu byla nejvýše postavený přítomný člen a navíc ochranář, takže kdo jiný by měl jít.
"Vypadá to, že máme návštěvu," zabroukala s nadějí v hlase, šťouchla Lotha do boku, jako by říkala "koukej se starat" a pak se s omluvou vzdálila. Jestli šel Mojo za ní, nebo si raději hověl ve společnosti nové sestřičky/kamarádky nechala čistě na něm a chvilku na to, už měla na dohled kajícně se tvářícího vlčka. Vypadal ještě hůř, než ona v dobách svého největšího sebemrskačství a jasně cítila tu depresi, co se kolem něj vlnila. Až se jí z toho sevřelo srdce.
Schválně tlapkou nakopla našlápla nějakou tu větvičku, aby si její přítomnost uvědomil dřív, než na něj promluví a nasadila co nejmilejší a nejmírnější výraz, který svedla. "Zdravím tě," pozdravila ho měkce a zvědavě a možná až starostlivě nahnula hlavu ke straně. "Můžu ti nějak pomoci?" Upřímně doufala, že ano.

>>> Kiërb (i s Mojoem - přidá se o víkendu)

Cítila, že je zase nervozní. Ale tentokrát to nevytahovala. Ais se s tím chtěla vypořádat sama a ona jí chtěla vyjít vstříc. A pak najednou byli tady. Lau spokojeně nasála pach močálů a uznala, že je opravdu ráda zpátky. Od radosti dokonce zvedla hlavu k nebi a krátce zavyla, aby případní přítomní věděli, že už je tu taky.
A když už byla na hranicích, čas od času se o nějaký strom více otřela, nebo do kůry vyryla pár rýh svými drápy. Už to bylo potřeba, protože staré značky začínal požírat běh času. Nicméně měla tu Astu, která potřebovala najít Skyl a Mojoa, který si určitě potřeboval odpočinout, takže to zatím dělala jen tak zběžně a bez váhání je vedla hlouběji do teritoria smečky. Tentokrát neměla důvod o svém rozhodnutí pochybovat. Astu stihla během té cesty poznat dostatečně a věřila jí. A navíc teď byla ochranář, který s nováčky prostě kooperovat měl.
"Neměj strach a pojď, aspoň si to tu trochu prohlédneš," pravila k ní povzbudivě a pak pohledem zabloudila k Mojoovi. "A co ty? Chceš jít spát?" Zeptala se ho přesně v okamžik, kdy jim do zorného pole přišel další zrzoun.
Takže tu je, prolítlo jí hlavou radostně a ještě v ten okamžik se její nadšení projevilo i na ní samotné. Ocásek se jí rozhoupal tam a sem a napřímila uši. "Lothiele!" Křikla na něj, doufajíc, že ještě nestihl zaříznout a nebudí ho. Ale prostě měla chuť si povídat a přivést Astu na jiné myšlenky. A hezký mladý vlk, by takový účinek mít mohl, ne? "Doufám, že oceníš společnost," usmála se na něj a kývla hlavou ke své kamarádce. "Tohle je Asta, chce se přidat mezi nás," vysvětlila nejprve jemu. "A Loth. Byl náš nejnovější člen, když jsme se viděli naposledy. Změnilo se na tom něco?" A protože ji po té túře vážně bolely nohy, lehla si kousek od něj a začala se rozhlížet po Mojoovi. Takový zlozvyk už trochu. Ale užitečný.

>>> VVJ

Během cesty kolem řeky noc neříkala. Jen s úsměvem přihlížela tomu, jak Asta dovádí a snaží se k veselí vyprovokovat i Mojoa. "Mohlo by se jí to podařit," napadlo ji a byla ráda, že na ní setkání se smrtí nezanechalo následky. To ona sama se pořád těmi slovy trápila, ale rozhodně se s tím nehodlala svěřovat. Zatím.
Kdyby to bylo potřeba, byla připravena magicky zasáhnout a trochu Mojoovu náladu zlepšit. Ale jen maličko. Prostě jen aby zapomněl na ten strach, který předtím cítil a mohl se znovu uvolnit. Nechtěla si jeho výchovu o nic ulehčovat, protože by pak nemohla cítit to zadostiučinění, po kterém toužila.
A teď. Prostě chtěla domů. Už ji bolely nožky. A zajímalo ji, kdo tam na ně čeká. Koho by ráda pozdravila? Třeba Amayu. S tou nemluvila už dlouho. A nebo Lothiel. Jak se mu u nich asi líbí? Doufala, že moc, ale na druhou stranu... Vypadal jako akční vlček a třeba mu život ve smečce nezachutnal, a už je pryč? Ta myšlenka ji skoro až polekala a mimoděk přidala do kroku.
A co hranice? Obešel je někdo? Jsou cítit jak se patří? To je teď její práce, že ano? Potěšeně se uculila. Měla práci. A hodlá ji udělat. A to dobře!

>>> Mahar

>>> ZG

Krok sem, krok tam, ještě kus. Sníh přec není žádný hnus! Jen zamrká vícero, by pročistila zraky, a už vidí jezero, a to za ním vskutku taky. "Od posledně nezamrzlo," projelo jí hlavinou, takže je tu stále pusto, a ani oni tu chvilku nespočinou. Musí jít dál, tam k té řece. Ta domů je vezme přece.
Sama si to odkývala. Na ty dva se usmála. Copak by se vychloubala, jak na problém vyzrála? Kdepak, taková ona není, netřeba ocenění. Hlavně když jsou spokojení a nikam jí nepláchnou. Nemá ráda osamění a cestu suchopárnou. Možná dříve než si zvykla. Teď by nad tím ale vzlykla.
Krok sem, krok tam, kolem vody. Hodíme se do pohody. Už jen kousek maličký. Držíme se cestičky. "Pozor ať tam nespadnete," varovala prozřetelně. Snad to bude co k čemu. Musí ho hlídat, ničemu. Zrzoun jeden nezvedený, přitahuje problémy, a řešit je pak musíme samozřejmě všechny my...

>>> Kiërb
//jdu napřed!

>>> Jedlák

Byla šťastná, když mohla ten les opustit. Mimoděk si při tom uvědomila, že odtud odchází stejnou cestou jako posledně. Přes pláň k jezeru. Tam tehdy potkala Fiéra a Bellraye. A pak Lindasu. Kde je jim všem asi konec? Mají se dobře? Už dal Lindě někdo životní lekci, nebo je pořád stejně nesnesitelná?
A jen co se ocitli mimo ten ponurý les, rozverně chňapla po jedné z padajících vloček a pohlédla na své přerostlé vlče, které se očividně ještě úplně nevzpamatovalo z toho, že ho nechala samotného. Zase jí jednou připomněl, že má tendence ho maličko přeceňovat. A protože nechtěla Smrti dopřát radost z vlastních chyb, kladla si na srdce, že musí být opatrnější...
"Není to paráda?" zeptala se těch dvou náhle a kývla hlavou před sebe, kde trochu víc zamanipulovala s větrem a sehnala vločky k sobě, takže ve vzduchu vytvořily několik jednoduchých obrazců. Spirály, kroužky, vlnovky. "Magie umí být... kouzelná," zasmála se tomu, co za větu vyplodila a přehodila svou huňatou oháňku Mojoovi přes záda, jak to měla ve zvyku už minulý rok. "Řekněte mi, když vám bude zima. Umím i užitečné věci," dodala záhy. A přiměřeně rychle spěchala dál. Mahar už jí chyběl.

>>> VVJ

>>> Zřícenina

Asi neexistoval vlk, který by se od smrti vracel s dobrou náladou. A ona v tom výjimečná rozhodně nebyla. Vlastně sem přiběhla stejně vyděšená jako posledně, ačkoliv tentokrát ji netrápil strach o vlastní život, ale o zdraví někoho jiného. Tak nějak tušila, že Smrt je všehoschopná a jímala ji hrůza jen těžko popsatelná.
Nicméně, když dorazila, Mojo tu byl a zdál se být v pořádku. Tedy v rámci jeho maličkosti. Samozřejmě se mu vůbec nelíbilo, že tu byl sám. V cizím lese. Cítila to, a hned si to k němu přihnala. Místo omluv ho ale prostě zavalila vlastním tělem a div, že se úlevou nerozplakala. Ať už ji bohyně děsila čímkoliv, zatím na to nedošlo a byl prostě jen nervozní úměrně situaci. Což nemuselo být úplně pozitivní, neb ji to odsuzovala k životu ve strachu z budoucího. Ale. Pohlídá ho. Nedovolí, aby mu cokoliv na světě ublížilo. Ani ona sama.
Ztěžka vydechla a konečně se posadila. Tehdy jí na čenichu přistála malá vločka. Překvapeně zamrkala a ještě zaskočeněji vzhlédla. Sněžilo. A ne zrovna málo. Ach. Jak moc rozrušená musela být, že jí to uniklo? Rázem se jí v obličeji usadil mírný úsměv. Měla ráda sníh, pokud zrovna nepanovala taková vánice, která ji před rokem málem stála život. Ale letos se to opakovat nebude. Teď je ve smečce. A zrzeček taky. Takové nepěkné dny stráví ve společnosti ostatních v teple a bezpečí úkrytu. Nemusela si dělat starosti s tím, jak řídký má kožich ani s nedostatkem jídla. Tahle zima, bude krásná...
Přitulila se k Lišáčkovi ještě víc, aby hned potvrdila své myšlenky a dodala mu trochu vlastního tělesného tepla a zatímco kolem nich romanticky a líně klesal sníh, trpělivě čekala na návrat jejich přítelkyně. Doufala, že se nevrátí tak rozhozená, jako ona. A jestli ano, tak v to, že i jí příchod zimy zvedne náladu.
A kdyby se náhodou nemělo stát ani jedno, hodlala jí pomoct jinak. Například srdečným úsměvem a nadšeným zavrtěním ocásku na uvítanou. A místo toho, aby jejich rozhovor stočila k nepříjemnému zážitku navrhla jedinou věc, která jí připadala správná. "Pojďme domů." A nechtěla slyšet žádné námitky. Rozhodně to bude i Astin domov, pokud si to na poslední chvíli nerozmyslí.

>>> Západní Galtavar

>>> Jedlový pás

Jak kráčela kupředu, cítila, jak jí do mysli vstupuje strach. Ach. Naposledy tu byla před dobrými dvěma lety, ale i tak byla vzpomínka na to setkání velice živá. Skoro měla pocit, že ji zase začíná pobolívat ocas, za který ji tehdy Smrt dost ošklivě zatahala. Počkat. Není to tak dávno, co ji tam kousla ta zubatá ryba, že? Začíná být vážně paranoidní.
Zhluboka se nadechla. Ohlédla se za Astou, která se nakonec rozhodla, že tu také zkusí své štěstí a pak pokračovala ve své cestě. O odhodlání zatím nepřicházela, to bylo poziční. Teď otázka, k čemu ji to zavede.
Ostatně o tom nemusela přemýšlet nijak dlouho. Sotva zahlédla první nechvalně známý zelený odlesk, netrvalo dlouho a stála jí tváří v tvář. Tentokrát žádné schovávání a chichotání ze stínů. Vidět ji takhle celou v plné její strašlivosti však také bylo velmi impozantní a donutilo ji naprázdno polknout.
„Tak polez, nemám na tebe celej den,“ pobídla ji nepřívětivým zavrčením k činům. Lau se neodvažovala odporovat a velice váhavě přistoupila blíž. Ani s tím očividně nebyla vlčice spokojená, protože podrážděně přivřela oči. „Snad by ses mě nebála? Koušu snad?“ Její ohyzdný úsměv bral dech přesně tak, jak si pamatovala. Nechápala, jak může být tahle bytost sestrou někoho takového, jako je Život. Neslo to sebou hrozivé poselství.
V krku měla sucho jako na poušti, ale i tak se donutila promluvit. „Obě dobře víme, že ano,“ hlesla a polekaně stáhla uši nazad, když se bohyně šeredně zasmála. Na ten zvuk se nedalo zvyknout. I kdyby sem přišla tisíckrát, vždy na něj zareaguje stejně. Tím si byla jistá.
„Zdá se, že máš víc kuráže než posledně,“ mohla by to snad být i pochvala, kdyby se u toho netvářila jako vraždící maniak a nešťourala se při tom drápem mezi zuby. Sotva si představit lhostejnějšího gesta, než tohoto. „Posledně ses mi tu málem počurala. Bylas tak směšná… Ale víš, kdo by mne pobavil ještě víc? Ten tvůj malý, ubohý…“ Lau byla vážně připravená snést cokoliv, co si pro ni připraví. Ať už jí bude ubliřovat nebo se jí posmívat, snese to. Ale tohle nečekala, i když možná měla. Aniž by si to uvědomila, z hrdla jí uniklo temné zavrčení. Popravdě nepamatovala si, že by někdy dřív takový zvuk vypustila z tlamy. A navíc na Smrt. Jaký blázen si dovolí vrčet na Smrt. Ale… „Mojoa z našich záležitostí vynech. Prosím,“ začala dost sebevědomě, ale jak bohynin pohled potemněl, přešla postupně v prosebné kničení.
„Já si můžu dělat, co chci. Kdy chci. Jak chci. A s kým chci,“ připomněla Smrt s křikem a z hlasu jí přitom odkapávalo to vše, čím byla. Zlá. Panovačná. Podlá… Launee se z toho málem zamotala hlava, ale udržela se na nohou, sic o kousek couvla. Byla si té skutečnosti dobře vědoma a měla pocit, že právě teď musí doslova šedivět před očima. Takový děs ji popadl. „Mojo,“ nadechla se přiškrceně k marnému odporu, ale Smrt ji nenechala se rozpovídat a skočila jí do řeči s nesmyslem, kterému Launee nebyla sto rozumět. „Copak by asi řekl na to, že ho chceš opustit?“
Nee šokovaně vytřešila oči. „O čem to mluvíš? Nic takového,…“
„Přemýšlíš přece o děckách, ne? Vlastních. Takových, kvůli kterým pro něj nezůstane místo,“ pravila úlisně a shlížela na ni ze své vyvýšené pozice, jako na toho největšího pozéra pod sluncem.
„I kdybych někdy nějaké měla, vždy by,…“
„Ano, ano. Jak sladké a naivní. Klidně si tomu věř. Ale z jeho úhlu pohledu to bude vždycky zrada.“ Slovo zrada vyslovila s takovým zvráceným zalíbením. Jako by snad mluvila pro změnu o vlastním milovaném dítku. Vlastně. Zrada by bylo určitě úžasné jméno, pro případného Smrtina potomka. Ale to v myšlenkách odběhla příliš daleko.“Chudáček. Už teď je mi ho líto.“ Těžko si představit, že by takové emoce byla vůbec schopna, ale své to splnilo.
Launee znejistěla. Semínko pochybností bylo zaseto a dost možná vyhnalo i maličký klíček. Ale. Život. Ten ji přece podporoval. Neudělal by to, kdyby si myslel, že Mojoovi ublíží. Nebo ano? Ne! Ano? Nějak těžko se jí dýchalo. Nechtěla to dál poslouchat. Nechtěla pochybovat. Nechtěla tu být. I když tentokrát ji Smrt neděsila svými kousky, ani jí necvakala zuby u obličeje, byla tahle návštěva nesrovnatelně nepříjemnější. Byla znepokojena na nejvyšší možnou míru a věděla, že ji to jen tak nepustí.
Nedá jí víc důvodů ke spokojenosti. Nenechá se víc rozhodit. Už jí řekne jen jedno. V rychlosti té potvoře předložila všechny své kameny a zvedla k ní oči, což si dosud nedovolila. „Dej mi to, proč jsem přišla. Žádám tě o to,“ zaprosila s prázdným pohledem, ale Smrt musela dělat jako vždy drahoty. „Hmm. Uvidíme. Možná si za to vezmu ještě něco,“ ten tajemný návrh pronesla s grimasou, která dávala tušit, že nic moc pěkného na mysli nemá. Jak jinak. A Launee jí tak dopřála ještě jedno vyděšené zakolísání a pak se jejich cesty konečně rozešly.
Vystřelila odtud jako blesk. Musela se vrátit co nejrychleji a ujistit se, že je zrzeček v pořádku. Živ a zdráv. V rámci jeho mezí. Nerada by, aby ji tahle návštěva vyšla příliš draho.

>>> Jedlový pás

Černopátková sleva
ID - M03/vzduch/2 – 32 (zůstane 8)
ID - M02/voda/4 – 32 (zůstane 1)
ID - M03/voda/5 – 80 (zůstane 0)

>>> Od VVJ přes ZG

Visela na ní jemným pohledem. Chápala ji. Sama měla a pořád má problémy se sebevědomím. Bylo to tak trochu prokletí. Neustále o sobě pochybovat. Bát se selhání. Nicméně naopak se s tím pojila velká důvěra v ostatní a tak, když se dala do konejšení, mluvila zcela vážně.
„Co neumíš, se naučíš. Jsi mladičká a nikdo po tobě nemůže chtít kdovíjaké zázraky,“ začala trochu obecně a pak se pustila do věcí, které sama zmínila. „Plán lovu vymýšlet nemusíš. Od toho jsou ve smečce jiní a oni ti řeknou, co je potřeba udělat. A vlčata… Ta zatím v Maharu nemáme, když nepočítám Mojoa,“ pobaveně vrhla rychlý pohled zrzkovým směrem a zase se vrátila k Astě. „A když to umíš s Mojoem, tak tě žádné vlče překvapit nemůže.“ Snažila se do toho vnést i trochu humoru a pak se zase uculila.
„Máme tě rádi my dva, takže tě budou mít rádi i ostatní,“ tady se trochu zamyslela. „Ani nevím, kdo teď ve smečce je. Takki? Ten je sice trochu protivný, ale jen trochu a prostě takový je. Nelze si to brát osobně. Pak Lothiel. Ten je moc milý a těžko si představit, že byste si nerozuměli. Skylieth je alfa a drží si trochu odstup, ale to je asi normální. Amaya je také velmi milá a nápomocná…“ Asi by i pokračovala, ale to už dorazili k cíli jejich cesty.
Navzdory tomu, jak si prve přála, aby cesta utekla co nejpomaleji, najednou byli tady. Zhluboka se nadechla, zatímco procházela mezi jedlovými kmeny. „Pokud si chceš ale trochu zvýšit sebevědomí, možná bys mohla zajít za Smrtí také,“ nejistě se ohlédla, jestli Mojo to proklaté slovo náhodou nezaslechl, ale mluvila dost tiše, takže snad ne. „Setkání s ní není nic hezkého, ale za kameny ti pomůže se zlepšit v magii. Možná tě naučí i nějakou novou.“ Byl to jen návrh, do kterého rozhodně nechtěla Astu nutit. Ostatně dost do toho tlačila už sebe samu. Poslední setkání s tou příšerou měla stále živě v paměti.
Nicméně už se jednou rozhodla a tak svůj krok odhodlaně stočila ke zřícenině. Jen ještě Mojoovi pořádně domluvit, aby ji nenásledoval. Pro něj by totiž taková návštěva mohla být opravdu katastrofa…

>>> Zřícenina

// Lov v únoru zní jako něco, co by mohlo být v mé moci... A herní akce? Záleží samozřejmě na načasování a tempu, v letním semestru budu mít napilno.