Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Mahar

To počasí bylo... odporné. To musela uznat i ona, kterážto jinak byla velmi shovívavá a laskavá. S tom hnusu bylo téměř nemožné udržet si sledovaného vlčka na očích, ale naštěstí to nijak zvlášť nepotřebovala. Měla přeci nos a i když sněžilo, nebylo to tak hrozné, aby jeho stopy byly po té chvilce nemilosrdně zaváty. Jedna z mála výhod hlubokého sněhu. Stopování se náhle stávalo tak snadným.
Pravděpodobně by jej dřív nebo později dohnala, i kdyby běžel dál, ale naštěstí pro oba se zastavil a došlo na to shledání mnohem dříve. Byl na něj vskutku žalostný pohled, který ji bodal u srdce. Zahnala svou zadýchanost několika hlubokými nádechy a pak se dala do práce. S trochou soustředění převzala moc nad tím hnusným fičákem, aby ho donutila se jim obloukem vyhnout a dopřál jim tak trochu oddechu, jak od sebe samotného, tak od toho protivného sněhu, kterým se Therion asi plánoval nechat pohřbít.
Spokojena s nastalým bezvětřím se pak konečně prodrala sněhem k němu, aby mu oblízla ucho, jako to dělávala zrzkovi. Ti dva si byli svým způsobem velmi podobní a přímo ji to k tomu svádělo. Pak si lehla hned vedle, tak že se jejich kožichy proplétaly do sebe a naklonila hlavu na bok. "To se ti u nás nelíbí tak moc, že raději umrzneš na ledové pláni?" Zeptala se, nicméně výčitka z jejího hlasu slyšet nebyla. Ostatně snažila se o vtip, i když jí vtipkování většinou moc nešlo. "Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že by bylo skvělé, kdybys u nás zůstal a ty takhle utečeš," zamumlala.

A Byl tu Therion. Opět toho moc neřekl, i když tušila, že v hlavě mu ta tlamka jede jako kolovrátek. Kdyby teda tušila, co to nějaký kolovrátek je. Ale přirovnání dobré. Nicméně dík tomu, kolik času s ním strávila, začínala chápat i tu emoci, co z něj ustavičně vyzařovala. Tu zvláštní kombinaci smutku, osamělosti a nechtěnosti.
Mrzelo ji, že se tu tak cítí a opravdu ji zajímalo proč. Jenže na takové otázky se vůbec necítila a nebyla Skyl aby si mohla v jeho mysli zalistovat a najít to, co hledá. Navíc by se jí to nezdálo zrovna hezké. On na rozdíl od Mojoa měl rozum a zvládal mluvit (i když jen maličko), takže nebylo nutné, aby z něj informace tahala násilím.
Zrovna mu chtěla nabídnout, že se může jít spolu s ní projít kolem hranic a trochu víc si to tu prohlédnout. Třeba by se mu tu pak začalo líbit, když by pochopil, že je to tu i hezké. Ale nestihla ho, protože ji předběhl svým velmi stručným "proslovem", na nic nečekal a rozběhl se pryč.
Vlčice překvapeně zamrkala a chvilečku strávila civěním na jeho mizící zadek. Pak se zamračila, konečně probrala ze šoku a rozběhla za ním. Samozřejmě, že to nemohla nechat jen tak! Ta bolest v jeho hlase byla až moc zřejmé na to, aby ji mohla ignorovat. A ona navíc neignoruje nikdy nikoho. Jestli se cítil osaměle, mělo to snadné řešení. Jestli se cítil nechtěně. I to mohla snad vyřešit. A pak. Pak třeba zmizí i ten smutek? U ní to tak přece fungovalo, tak proč ne u něj, ačkoliv je případ asi o dost extrémnější.
No. Přeznačení hranic bude muset zase chvilku počkat. Ale však nikam neutečou. Teď musela rychle proběhnout známý "les", aby toho ťuňtu dohnala dřív, než zmizí někam, kde už ho nenajde. Třen jako Nox. Ten na to byl snad expert. A ji už opravdu nebavilo přicházet o příbuzné, kamarády a známé.

>>> Středozemka

>>> úkryt

Sotva vylezla ven, zjistila, že se jí to před spaním asi opravdu nezdálo a Skyl tu určitě byla. S někým cizím. Asi se nějak minuli cestou, protože jejich pach mířil do míst, odkud právě přišla. Zvědavě nakrčila čumáček. Že by někdo nový do rodiny? Byla vážně zvědavá, ale prozatím si ten zájem musela nechat pro sebe. Přece ty dva nepůjde hned vzbudit, aby je podrobila výslechu. Ale rozhodně by to bylo bezva. S dvěma, nebo možná třemi, novými vlky by to tu konečně zase ožilo.
Ale to dost předbíhala. Skyl pravděpodobně spala a Asta s Lothem byli fuč. Nedivila se. Taky by šla s Lothem klidně na procházku, kdyby si řekl. Heh. Kdyby neměla za noze tu svou malou zrzavou kouličku, co by ho za to žárlivostí sežrala. Být matkou bylo vážně těžké!
A když už byla u toho, kde měla ty dva hlupáčky? Že by raději zůstali v jeskyni? Hm. Toho by se mohlo využít k obchůzce kolem hranic. Mojo by se jí při tom nepletl pod nohy. Nebo by spíš nezapadal do děr a nemizel vlkvíkde, odkud by jej musela tahat. A Therion by se u toho nemusel s ní nudit. Nicméně i tak se rozhodla ještě chvíli počkat, jestli se nějaký z nich přece jen z úkrytu nevykutálí.

403.

Lau mohla být v tenhle okamžik jen ráda, že mu nevidí do hlavy. I za to, že tu není Skyl, která to umí, protože jinak by asi musela hodně těžko vysvětlovat, co za dalšího magora, to sem přitáhla. Ale! Bylo to jak bylo a ona věděla zas jen o tom hlubokém znepokojení, jehož důvod jí zůstával skryt.
Nicméně vyhověl jí a konečně se představil. O den později, ale přece. Zářivě se usmála a trhla uchem za sebe, když zaznamenala nějaký pohyb. Zrzek byl dle všeho vzhůru. "Ráda tě poznávám," odvětila a konečně za zvukem otočila i svou huňatou hlavu. "Zdá se, že jsme všichni vzhůru, tak můžeme jít zjistit, jestli se už vyčasilo," navrhla. Napadlo ji, že by se ti dva mohli takhle mezi stěnami cítit stísněně a volné prostranství by jim prospělo. A i ona se těšila na čerství vzduch. I kdyby jí z něj měla omrznout hlava.
Taky by měla asi zkontrolovat Astu. S Lothem jí určitě nic nechybělo, ale třeba už mluvila se Skyl? Jestli ano, chtěla být mezi prvními, kdo ji uvítá ve smečce! No. V tom nadšení se rovnou rozhodla své plány realizovat.

>>> Mahar

402.

Během svého protahování si i labužnicky zívla a zamlaskala, přičemž si všimla, že jeden z jejích svěřenců už bdí. Nebo možná pořád, dle toho, jak vypadal. No, nehodlala jej obtěžovat starostlivými otázkami, někteří na přílišnou péči nereagovali zrovna pozitivně. Zvlášť samci.
Chovala se tedy jako by nic a přicapkala si to blíž k němu. Snad ne tolik, aby mu to bylo nepříjemné. "Dobré ráno přeji," pronesla tiše, aby neprobudila zrzka. Toho, že ještě spí se muselo využít. "Doufám, že tě nikdo nerušil," vzhledem k tomu, že tu byli sami, to bylo značně nepravděpodobné, ale stát se to mohlo. Otázka, jestli by ho tu pak vůbec našla.
Víc ji tedy trápila jiná věc. Pustila se do toho tedy s rozpačitým úsměvem. "Víš, včera jsi mi nedořekl, jak se to vlastně jmenuješ," pamatovala si, že začal s písmenkem "TÉ" ale to skýtalo tolik možností, že hádat by mohla ještě další týden. "Nechci na tebe volat hej ty, nebo něco podobného," dodala a pomalu se usadila na zadel. Vážně by jí to udělalo radost. A navíc by nemusela potom, až bude s alfou řešit kdo je a co tu dělá, že se tu promenáduje s někým, jehož jméno ani nezná. Ten první důvod ovšem převažoval.

401.

Pravdičkou bylo, že neměla moc s kým si popovídat. Mojoínek skoro mluvit ani neuměl a Theironek byl zase takový nesměloučký. Tedy ona to nebyla úplně nesměličkost, ale nevěděla, jak jinak by to mohla pojmenovat.
Proto mu zase jen kývnula hlavičkou a doufala v to, že ránečko bude moudřejší večerečka. Že se třeba malilinkato uklidňánkuje, získá jistotičku a pak si konečně popovídánkují. To by bylo vskutku miloučké. Až tak, že jí to poslední ospaloučký úsměveček ve tvářičce vykouzlilo.
A pak už spinkala, jako malé vlčátko. Ouška jí sebou občas škubnula, když se ozval nějaký zvouček, ale jinak měla tělíčko celkem klidňoučké. A kožíšek ji hřál. Úkryteček byl prostě fajn, hlavně když byl taky hezky vytopeňoučký. Bylo to učiněné blažíčko.
Ale nemohla spinkat navěky! A když se probudila, okamžitě očičkama zamžourala kolem sebe, opatrníčko se odtáhla od zrzečka svého a dala se do protahování. Jedna nožička, druhá, třetí, čtvrtá. Víc jich neměla. Pak zádíčka a krčíček. Možná v ní při tom maličko křupinkalo, ale dalo se to přežít. A pak už jen ležela a trpělivě čekala, kdo se první probudí, aby mu poskytla první přáníčko hezkého dníčku.

400.

Dneska s ním bylo obzvláště těžké pořízení. Takhle umíněný už dlouho nebyl. Že by se jí mstil, za to jak ho nechala samotného v lese? Možné to bylo. Věděla, že v sobě má i tu škodolibou násilnickou potvůrku. Byla ale ráda, že se už nějakou dobu neukázala a doufala, že to tak zůstane. Napořád, pokud možno.
Nicméně řešení bylo jednoduché. Když nechtěl on k ní, šla ona k němu, lehla si tam, přehodila mu ocas přes hřbet a usmála se do šera k jejich hostovy. "Jen se klidně prospi. Nevím jestli máš rád tulení, nebo ne. Ale jestli chceš, určitě se vejdeš," nabídla mu, připravená ztlumit jakýkoliv Mojoův negativní projev svou magií. Jednoduše proto, že věděla, jak nevítaný a nadbytečný se tu Therion cítí a nechtěla, aby tomu zrzek přidával pod kotel. Kdepak. I bez toho vyselo ve vzduchu trápení až až.
Nicméně zatímco se jí zavíraly oči, k jejím uším doputoval jakýsi hlas. Nebo si alespoň myslela, že jsou to uši a reflexivně jimi zastříhala. Teprve pak si uvědomila, že to byl hlas v její hlavě. Skyliethin, Její ocas se spokojeně pohnul, ačkoliv tou dobou už byla v polospánku. Těšila se na to, až alfa udělá Astu jednou z nich. A třeba by mohla nějak pomoci i Hnědobílému, který jí vlastně pořád neřekl své jméno.
"Všechno je v pořádku," pokusila se takhle na dálku odpovědět tím, že se na danou myšlenku upnula, z poza přivřených víček vrhla uvolněný pohled k Therimu, zavrtala čenich do Mojoova krku a pak se nechala pohltit spánkem. Nacajdala toho už dost. I ty hranice byli alespoň částečně obstarané.

399.

Zdálo se, že Mojo si hraje na schovku. Nebyla si jistá, zda v té hravé podobě, nebo v té ustrašené. Omluvně mrkla na Theriona. "Doufám, že ti nevadí kouzla," pronesla, ale na potvrzení nečekala a hned se dala do díla. Přivála si k čenich vzduch ze všech koutů doupěte a hned měla jasno v tom, kde se ten lišák zrzavá zašívá.
To byl ovšem jen první krok, hned na to se tím směrem vydala a začala jim danou oblast úkrytu vyhřívat teplým vzduchem, aby jim tu bylo příjemněji než příjemně. A s potěšením shledala, že je to jednodušší, než bývalo. Únava k ní rozhodně nepřicházela tak rychle.
"Mojo. Netrucuj. Jde se spát," houkla do míst, kde měl ten blboun být, sedla si na zadek a dala se do čekání, během kterého vrhala na Theriona rozpačité pohledy. Bylo trochu nešťastné, jak své dítko nezvládala, ale v porovnání s tím, jaký býval, tohle byla růžová zahrada. "Naše alfa, si sebou v kožichu nosí ještěrku," promluvila najednou, aby řeč nestála.
Na první pohled mimo téma, ale bavili se přece o místních zvláštnostech, ne? A tohle bylo rozhodně divné. A to nevěděla, že si s ní dokonce povídá! K tomu zjištění vážně ještě neměla příležitost, jen to jednou z dálky náhodou zahlédla. Třeba tím trochu odlehčí situaci.

398.

>>> Jezírko

"Jen klid. On jen žárlí na každého, s kým se bavím," zkusila Theriona uklidnit, když viděla, co v něm Mojoovo chování vyvolalo a pak už si to pomalu a opatrně doklouzali až k jejich "kouzelné" jeskyni. Bez okolků nakráčela dovnitř a zamžourala do stupňující se tmy. První pohlédla směrem k jezírku, doufajíc, že v té vodě Mojoa nenajde, ale stát se mohlo cokoliv. S ním opravdu naprosto cokoliv.
"Mojo?" Zavolala do nitra doupěte a zaposlouchala se, jestli se jí dostane odpovědi. Pak se obrátila zase na Theriho. "Vítej u nás doma," uculila se a uznala se, že nakonec to není tak špatné, i když je sem zavedla náhoda. Venku se stmívalo a určitě bude mrznout. A tady jim bude dobře. Zvlášť když jim tu zatopí, a to vskutku v plánu měla. Nejdřív ale musí najít toho ňoumu ztřeštěného. Pokud se tedy neuráčí přicapkat sám.
A možná by sem za nimi mohli přijít i Loth a Asta. Nerada by aby venku umrzli. A jejich novému příteli by určitě prospěla přítomnost dvou milých a optimistických vlků. Ono to totiž bylo celkem nakažlivé!

"To ani já nevím. Někdy se lekne i vlastního stínu a jindy je nebývale troufalý," usmála se na ustarostněného vlčka konejšivě a protože se Mojo osmělil k zavrčení, bylo to dnes očividně to druhé. Pobaveně sledovala, jak si to žene za něčím, co se mu asi zdálo zajímavé. "Ani jedno není třeba si brát osobně," dodala pro jistotu a pak už stříhala ušima za tím jeho vytím.
Už se naučila, na ty jeho výlevy nereagovat tolik přecitlivěle a zachovala chladnou tvář, i když trocha obav se asi přece promítla. "Nikdy se s ním nenudím," poznamenala a už pomalu stáčela tlapy směrem k němu. "Pojďme ho raději zkontrolovat," vydechla záhy a rozklusala se kupředu. Na rozdíl od něj si ale hlídala, aby se jí na náledí nerozjely tlapky. "Opatrně," broukla ještě přes rameno. To by byla polízanice, kdyby se jí tu host ještě zmrzačil.
Asi by neměla vodit nečlena do úkrytu, ale když si měla vybrat mezi tím, jestli ho tu nechá bez dozoru nebo vezme sebou, měla v tom celkem jasno. Navíc si byla dost jistá tím, že od něj nikomu nic nehrozí, tak proč být zbytečně úzkostlivý? To byla celý život.

>>> Skála Mahar

>>> Močály

A zase ta fáze ticha. Vůbec jí ovšem nevadila, protože sama občas potřebovala pauzu k přemýšlení. nicméně, nakonec se zase vyjádřil a ona hned vzápětí energicky přikývla. "Zvláštní," potvrdila to slovo a pak kývla hlavou k té zrzavé hroudičce, co si to za nimi spěšně šinula. Jako na zavolanou. "Zrovna sem jeden jde," připravila ho na to, že budou mít společnost a pak se dala do veselého vrtění ocáskem, které měl Mojo pro vítání prostě už vyhrazené.
"Sice je dospělý, ale má méně rozumu než většina vlčat," vysvětlila Therionovi, zatímco se k nim Lišák blížil a maličko ztišila hlas. "Vlk nikdy neví, co udělá. Jednou je celkem v pořádku a za chvilku umírá hrůzou, kvůli zubaté rybě," zkusila mu povahu maličkého trochu přiblížit, ještě před tím, než budou mít tu čest, protože na to se každý potřeboval trochu připravit. "Občas něco i řekne, ale většinou mám pocit, že ani nevnímá, co mu povídám." Toť k tomu, aby nečekal žádný velký příval slov a pak už skláněla hlavu níž, aby se zrzavému otřela něžně tváří o tvář. Zdálo se jí, že už zase trochu žárlí, takže se to pokusila zdusit už v zárodku. Nerada by, aby se jejich host cítil špatně, jen proto, že je Mojo jaký je.

Spokojeně se zatetelila a zase vyskočila na nohy. V rámci mezí toho, čeho byly její klouby schopné po všem tom cestování. "Výborně," hlesla uvolněně a kývla hlavou směrem, kterým se hodlala ubírat. Nedokázala se bránit pocitům, které k ní připlouvali z jeho strany, takže přibližně věděla, co se mu honí hlavou a doufala, že ho to za chvilku přejde. Nebylo čeho se bát. Na to ovšem musel přijít sám, ona ho o tom sotva přesvědčí. To věděla. Měla své zkušenosti s jednou zrzavou hroudou...
Nechala ho ať se hezky rozhlíží, sem tam jej upozornila na nějakou překážku, což tu byla především zrádná jezírka bahna skrytá pod sněhem a jinak se prostě jen tvářila mile a klidně. Vyčkávajíc toho, až se zase sám od sebe ozve. Nutit ho k rozhovoru nechtěla, protože sama věděla, jak na obtíž to umí být, když vlk zrovna nechce.
"Smečka?" dokončila jeho větu za něj, když se k tomu z nějakého důvodu neměl a pak přikývla. "Ano. Trochu zvláštní smečka," zasnila se jako vždy, když na to došlo. "Už jen to umístění, že?" To bylo vždy vděčné téma, když šlo o Mahar. Močály. "Ale máme tu i zvláštní vlky." Zvláštní přitom bylo možná mírně podhodnocené slovo, protože taková kombinace Zakkiho, Mojoa a Survaki by mohla být až vražedná. A to třeba ještě neznala takového Judaye. Otázka byla, kolik z nich mezi nimi vlastně ještě zůstalo. Proč tu bylo tak pusto?
Pak, když přemýšlela, na jaké místo by ho mohla vzít, aby na něj mělo jakés takés uvolňující účinky, vzpomněla si na to jezírko u kterého proběhlo Lothielovo přijímání. Tam bylo moc hezky a doufala, že bude i v tomhle počasí. Co na tom, že to bylo přímo uprostřed "lesa"?

>>> Lavender

Stejně jako předtím sobě, i jemu dopřála čas k přemýšlení nad odpovědí, a když se osmělil zase otevřít tlamičku, s upřímným zájmem se zaposlouchala do toho, co jí chtěl sdělit. Automaticky kývla hlavou, aby věděl že smí. Cokoliv, co ho napadne. Jak už to dneska jednou řekla.
"Asi máš pravdu," přikývla nejprve, ale ještě neskončila. Ano, celý svůj život jen obětovala své dobro pro ostatní, takže teď na stará kolena by mohla konečně přijít na řadu. Ale zrzeček asi přece jen trpěl o dost víc a také by si svůj klid jistě zasloužil... "Ale i tak se cítím hrozně provinile, když na to pomyslím," dodala tedy a zvedla hlavu k nebi, ze kterého se bez přestávky sypal sníh. Něco jí říkalo, že dnešní noc by venku nebyla příjemná a byla ráda, že se vrátili včas domů.
Pak se střetla s jeho pohledem a přistihla se u toho, že se její ocas spokojeně pohnul tam a sem. Těšilo ji, že se otrkával a ještě víc to, že se rozhodl její nabídky využít. "Samozřejmě," pronesla zvesela. "Klidně můžeme jít i trochu hlouběji, ať na nás nefouká," navrhla navíc. Ovšem měla připravenou alternativu i pro to, kdyby se mu z jakéhokoliv důvodu nechtělo. Ostatně není nadarmo nadána větrnou magií, že? Zatím si to ale nechala v záloze, protože první varianta byla pořád ve hře a o maličko jednodušší.

Trpělivost se asi vyplácela, protože nakonec se osmělil vyslovit alespoň pár souvisících slov. Sice si byla zcela jistá tím, že ať už cítí cokoliv, se štěstím to nemá nic společného, ale rozhodně jej nechtěla soudit jako lháře, ani znepokojovat tím, že své podezření vysloví nahlas.
Místo toho se zamyslela nad jeho dotazem a na chvíli se kvůli tomu odmlčela. "Myslím, že ano," vyslovila nakonec nesměle a zadívala se na jeho tlapky. Ono i ona měla ve zvyku vyhýbat se očnímu kontaktu, zvlášť když si nebyla úplně jistá tím, co říká. A stejně tak váhala i s tím, jestli pokračovat a zatěžovat hlavu tohohle nešťastného stvoření svými obavami. Ostatně to byli věci, které by měla řešit s přáteli a ne s cizincem. Avšak. Na druhou stranu, někdy se snáz hovoří s neznalým.
"Ale zdá se mi, že se stávám chamtivou a chci být ještě šťastnější," vypadlo z ní nakonec. Na tom ostatně asi nebylo nic špatného, ale... "Bojím se však, že svou honbou za tím, ublížím těm, které mám ráda," v tomhle případě šlo velice konkrétně o konflikt mezi její touhou po vlastních vlčatech a Mojovými potřebami. On vyžadoval její plnou pozornost. Byl žárlivý a křehký.
Potřásla hlavou a znovu se srdečně usmála. "Nicméně, když už jsi tady. Nemáš hlad? Nebo potřebuješ zahřát?" V její rodné smečce bylo zvykem v zimním období oplývat nebývalou vstřícností. Někdo by asi řekl, že to je doba, kdy se naopak uzavřou do sebe a nikomu nesleví, ze strachu, že sami budou mít málo, ale ne. Zima je krutá a život těžký. Když si v tomhle období nebudou vlci pomáhat, tak kdy jindy? Jak by si někdo mohl vzít na svědomí to, že odmítne malou pomoc vlkovi v nesnázích? Ve dnech sněhu a mrazu prostě musí všichni stát při sobě! Navíc, když jednou pomůžeš ty, podruhé ti to jiný vrátí. To byla filozofie na které vyrostla.
Sice nevěděla, jak by se to líbilo Skylieth, ale byla připravená jí to vysvětlit a přijmout možné následky. Nikdo po ní nemohl chtít, aby se tak náhle vzdala vžitého obyčeje. A dokonce i ona Alfa jí přeci podala pomocnou tlapu uprostřed silné sněhové vánice!

//pardon, pátky mne zabíjí xD

Na mlčení byla zvyklá. Až moc, napadlo ji. Sama většinu života promlčela. A teď měla syna, který sotva řekl větu delší než o dvou slovech... Nespěchala na něj, jen se posadila a čekala, až si všechno promyslí, jakkoliv uzná za vhodné.
Jen když z něj ucítila krátký záchvěv radosti, zvědavě cukla uchem. Nicméně zmizelo to ještě rychleji, než se objevilo a pak zase přebralo vládu něco jiného. Negativního. Přetočila hlavu na druhou stranu, když už jí z jedné pozice tuhnul krk. Možná by při příští návštěvě života mohla navrch pořádat o magii myšlenek. Emoce byly užitečné, ale v tomhle případě by asi ocenila i schopnosti stříbrookých.
Pak se konečně ozval. Nedořekl ale nic z toho, co načal. Chvíli přemýšlela, co tím či oným myslel a nakonec se rozhodla to risknout. "Měl bys,..." včas se zastavila a opravila se. "Můžeš mi říct cokoliv, co máš na srdci," pobídla ho opatrně. Věděla jaké to je, když má vlk strach z vlastních slov. Z reakce svého okolí. Z toho, že někoho neuváženým slovem zraní nebo urazí. Nebyla si ale jistá, z čeho má strach on.