Příspěvky uživatele

< návrat zpět

duben 1 - Tomáš

Bylo hezké být zase plně naživu a nejen se polovičatě plácat mezi realitou a snem. Tak nějak jako by ji ta ošklivá zkušenost nutila k tomu, si užívat každý krok a každý nádech, kterého byla schopna. Každý okamžik jí měl být teď posvátným. Už žádné myšlenky na konec. Žádná touha následovat Theriona v jeho rozhodnutích. Měla pro co žít a teď to mohla konečně vidět jasně.
Nastavila svou tvář úsvitu a pousmála se. Vypadalo to na další prosluněný jarní den, který se dal nějak využít. Třeba koupelí, protože tu vskutku potřebovala. Za prvé, vypadala jako trhan, díky všem těm měsícům v nicotě a navíc jí chladná voda a vztlaková síla dělali dobře na bolavé nohy. Jak jinak se dostat do kondice, než za pomoci hydroterapie?
Spokojeně si tedy čubičkovala na mělčině a pobavením se ohlížela za tím pruhem špíny, co za sebou zanechávala. Jakou měl její kožich vůbec barvu, než do vody vlezla? A jakou bude mít, až vyleze?

Pousmála se, když se ji pokusil povzbudit. Nebo tak jeho slova minimálně pochopila a krátce zakroutila hlavou. "Ne. Stihla jsem se jen připlazit a dát si šlofíčka, než jsi mne tu vyčenichal," přiznala poklidně a zvědavě naklonila hlavu v bok, když ji oslovil. Znělo to, jakože jí plánuje říct něco důležitého, proto i nastražila uši.
"Takže jsme na tom vlastně velmi podobně," poznamenala jemně, když vyslovil první větu. On na rozdíl od ní věděl, že byl Saturnus otcem, takže byl pryč pořád o něco kratší dobu, než ona sama. Další slova musela chvíli zpracovávat. Jestli správně slyšela. Jestli význam těch slov správně chápe a jen si něco nedomýšlí. Nakonec uznala, že tentokrát jsou její závěry určitě správné a její zanedbaná huňatá oháňka se s novou energií párkráte přeplácla nalevo a napravo. "To ráda slyším." Obdarovala jej přívětivým pohledem, ale pak zprudka zamrkala, když si uvědomila, co řekla. "Tedy, že jsi našel někoho, kvůli komu jsi ochotný takové oběti... A že je má dcera v péči někoho, na koho se dá spolehnout... Ne to, že jsi odešel. A že jsi tu z donucení," jala se vysvětlovat o překot a sklopila dvoubarevný zrak k zabahněným tlapkám. "Omlouvám se, jestli... jsem tě nekdy do něčeho natlačila proti tvé vůli." Snažila se rozvzpomenout na okolnosti Meinereho přijetí do smečky a jeho růstu v žebříčku. Zeptala se vůbec někdy na jeho názor? Ach ta paměť zpropadená. Aspoň že současnost se zdála býti růžovější.

Od Smrti se téma přehouplo k novému životu a pak zase někam doprostřed, kde se řešilo životní štěstí. Po odhalení toho, že si Saturnus založil vlastní rodinu, přišla na paškál Bianca. Poslouchala, jak o jejích těžkostech Meinere vypráví. Duší jí přitom jedno po druhém otřásaly obavy a provinění. Ale nakonec se rozhodla pozdržet si v hlavě pozitivitu.
"Ale kdež. Samozřejmě že víš. Být betou se od alfování tolik neliší," sice nemohla tušit, jestli černobílý tuhle funkci zastával i po jejím odchodu, ale rozhodně tu pozici jednou měl a ona si stála za tím, že ji plnil bravurně. "Popravdě si nemyslím, že je to něco v čem se vlk naučí chodit. Je to těžké a vždycky to bude těžké," pronesla zadumaně. "Proto je dobré mít po boku vlky, na které se lze spolehnout. Kdybych věděla, co se mi přihodí, nikdy bych z lesa neodešla a poskytla jim do začátku trochu podpory." Sklopila rozpačitě zrak. Bohužel to skončilo tak, že přehodila tíhu povinnosti na mladší a pak se vypařila jako pára nad hrncem. Upřímně ji to mrzelo, ale... nebyla jasnovidec, bohužel.

Pokývala hlavou. Na tohle opravdu ani jeden z nich nemohl znát odpověď. Byla to otázka pro povolanější entity, a takovým se asi ani nechtěli plést do cesty. "Já zatím neplánuju umřít, ale když to přijde, bránit se tomu nebudu," zadívala se na něj vážně, aby uvedla na pravou míru, jak to celé vnímá. A že neplánuje skákat do kráteru sopky, jako někdo další. Věděl o té příhodě ale vůbec někdo, kromě ní samotné? Řekla o tom někomu, nebo je té skutečnosti, že se otec rozhodl ukončit svůj život dobrovolně, zarputile chránila? Nepamatovala si nic. Jako by se to všechno událo v dávné minulosti.
Znovu se pousmála. Bylo hezké se v něčem nemýlit. A ti dva spolu byli tak rozkošní, přála jim to. Samozřejmě by se nejraději hned rozběhla po lese, být toho tedy schopna, a šla svou rozšířenou rodinku hledat, ale... Nemusela se pořád za něčím hnát. Mohla nechat události, ať přijdou také někdy za ní. Jako třeba Meinere. "Ještě nějaké dobré zprávy?" Zamrkala na něj, ať jí ještě něco poví. Byla škoda, že tak málo mluvil. Ale bývala také taková, takže mu to nemohla mít za zlé.

No. Mohli si povídat o kopě jiných a veselejších věcí, ale asi to bylo jejich stářím nebo co, že se zastavili zrovna u tohohle. "To nejen tady. A přesto je to přirozená součást bytí," pronesla přemoudřele. "Alespoň pro někoho mého věku. Ačkoliv Život dokáže zázraky." Jen díky místnímu bůžkovi se tu po kopcích nebelhala jako vyzáblá artrotická stařenka, bezzubá a slepá. "Otázka, jestli je to dobře," dodala. A obsáhla do toho jak Meinereho slova o tom, jak se zánik Galliree vyhýbá, tak ono Životovo magické činění. Do některých věcí by se neměli šťourat ani bohové, pokud měla rovnováha zůstat zachována.
Nicméně se zdálo, že černobílý vzal její slova trochu drsněji, než zamýšlela. Ostatně takovým temným myšlenkám se po ztrátě Theriona oddávala často. Když se nad tím zamyslela, asi to mohla formulovat trochu jinak. Ale zase... Ve snaze ji rozveselit, jí poskytl velmi potěšující zprávu, takže to nebylo úplně ke škodě. Našpicovala ouška a obličejem se jí rozlil šťastný úsměv s kapkou hrdosti navrch. Její lenivé mozkové buňky se okamžitě upnuly k obrázku toho nesmělého oťukávání mezi Sheyou a Saturnem, tehdy celé věky zpátky. Ale nebyla to jediná možnost. "Kdo?" Zeptala se tedy, připravená slavit. Svým osobitým způsobem, přizpůsobeným tomu, že byla unavená sotva už z pouhého dýchání.

Potěšeně se uculila. Bylo hezké slyšet, že Mechová rodinka zůstala víceméně stejná, takže se nemusí děsit toho, že se vrátila do lesa plného cizinců. Navíc to také znamenalo, že tu najde i své děti. Doufala v to, že všechna. Kromě Mojoa. Ten už pravděpodobně zmizel v nenávratnu. To vědomí bolelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Musí být vděčná za to, co má.
"Takový už je asi život, co?" Nadhodila, když Meine stručně vyprávěl o časech, kdy to nebylo zcela ideální. Důležité bylo, že nakonec vše překonali a teď to snad, podle jeho slov, fungovalo ku spokojenosti většiny zúčastněných. Byla ráda, že se po jejím odchodu dokázali o sebe postarat sami. Nejlepším způsobem jak se naučit plavat, je prostě skočit do hluboké vody. Byla na ně pyšná. Ale to pak někdy řekne každému zvlášť.
"To jsem ráda," mávla oháňkou. Možná trochu nespokojeně, protože druhý vlk tam pořád stál jak tvrdé Y. Možná by se měla alespoň posadit? Ah. Nah. Radši se zamyslela nad jeho dotazem. "To bych také ráda věděla. Myslím, že jsem většinu času strávila v nějakém magickém spánku. Bylo pár chvilku, kdy jsem se snad probrala k životu, ale nejsem si jistá, jestli to nebyl ve skutečnosti jen sen... Přijdu si teď úplně vyždímaná," pousmála se rozpačitě. "Ale chtěla jsem se vrátit domů, než to úplně zabalím, tak jsem se sem nějak dohrabala." Jo, chvílemi si myslela, že opravdu udeřila její poslední vteřinka.

Asi zase tak trochu usnula, protože nepostřehla, že se k ní někdo přiblížil. Byl to ale spánek jen lehoučký, takže vyřčené slůvko ji probralo zpět k vědomí. Dokonce ani nebyla moc dezorientovaná. Však byla doma. Otevřela dvoubarevná očka a srdečně se usmála. "Ahoj Meinere," oslovila starého přítele mírně. Nějakou okrajovou kůrou mozkovou, co se pojila k její plně vyvinuté magii emocí, vnímala jeho nervozitu, jen si ji nedokázala zatím vysvětlit. Proč by z ní měl být asi tak na nerva? Ze všech na světě zrovna z ní.
"Jsem ráda, že se tady pořád vyskytuješ. Ani nevím, jak dlouho jsem byla pryč. Je uklidňující vědět, že tu ještě pořád někoho poznám. A někdo pozná mne," dala se do povídání. Věděla, že černobílý mluvenému slovu moc neholdoval, takže měla potřebu brebentit za oba. Z místa se nehnula, naopak ho pohybem hlavy vyzvala ať se k ní přidá v odpočinku mezi modrými kvítky. Byl na to den jako malovaný a ona pořád postrádala sílu k další procházce.
"Jak jste se tu měli?" Zakončila to otázkou, aby si zaručila, že jí něco málo bude muset říct. I kdyby to mělo být jen jedno slovo.

>>> Kiërb (přes gejzíry)

Těch pár dní pomalé pěší chůze jí vlastně prospělo. Monotónní pohyb, čerstvý vzduch a sluneční zář, která doplňovala životodárné vitamíny. Po cestě se krmila převážně různými lesními plody a libovala si nad tím, že se tentokrát probudila do hojného jara.
Pustina s gejzíry, to byla ale celkem jiná. Jeden ji málem sejmul, než pochopila, kde že se to nachází a zvolila poněkud opatrnější přístup k postupu. Tady se nic moc k snědku najít nedalo. Ani živočišného, ani rostlinného. Proto jí zase trochu kručelo v břiše, když se dostavila na okraj milovaného lesa. Ten pro změnu životem jen bujel. A to i tím vlčím, což jí prozradila ta směsice pachů, která ji uhodila do nosu. Pachy v ní byly dobře známé, ale i neznámé. Jak dlouho vlastně byla pryč? Třeba s ní už ani nepočítali?
Ale ani přes tuhle myšlenku ji nenapadlo se na okraji lesa slušně zastavit. Tohle byl její domov dříve, než kohokoliv jiného. Přivedla tu na svět své děti. A i když alfování předala jiným, pořád to byl její les a vždy bude. Nezavyla, aby na svůj příchod upozornila a jen se líně procházela mezi stromy, které znala tak dobře, že bylo až překvapivé, že je neměla jeden do jednoho pojmenované. Zastavila se teprve na malé mýtince poseté modrým kvítím, kde už jí nohy vypověděly službu. Ale nebránila se tomu. Nebylo to nepříjemné místo k odpočinku. Ležela s hlavou zdviženou. Zavřela oči a nasávala vůni mechu a sopečného prachu. Poslouchala stěbetání ptáků, třepotání listí ve větru a nasávala klidnou atmosféru, kterou na tomhle místě tak milovala.

>>> SMPŽ (přes Dusot)

Šlo to pomaloučku, ale šlo to. S několika přestávkami se doplahočila až k dobře známé řece. Vděčně se napila z jejích vod a pak se pohodlně uložila na břehu. Hezky bez hnutí, klidně a trpělivě s pohledem soustředěně upřeným pod hladinu. Potřebovala doplnit baterky. A co jiného se dá lovit v leže, než ryby? Mohla u toho odpočívat. Win a win.
První tři pokusy o chňapnutí do vody skončily neúspěchem, ale pak se jí podařilo rybu jakž takž zachytit. Ne že by ji na místě zakousla, ale vyhodila ji setrvačností na břeh a tam pak nějakou chvíli zápolila s kluzkým mrštným tělem. Celkem nedůstojné, ale co na tom záleželo...
Svůj úlovek pak spořádala do poslední kostičky, pro změnu se od břehu vzdálila a schoulila se v závětří do klubíčka. Spánek přišel rychle. Tentokrát však neusnula na celé týdny a prozřela za pár hodin, jak se sluší a patří. Zase o trochu čerstvější, než předtím. A zlepšovalo se to i nadále.
I tak jí cesta na sever trvala několik dní, ačkoliv normálně by tu vzdálenost zdolala během pár hodin. Možná i minut ve své větrné formě. Do té si teď ale netroufala a raději používala zcela tradičně své nohy.
Trochu ji překvapilo, když po několika nocích dorazila do míst, kde měl být "její" les a místo toho našla nějakou divnou pustinu. Připomněla si ale, že je přeci na Galliree a nebylo to prvně, co umístění území změnilo polohu. Mecháček určitě nemohl být nijak daleko. Instinktivně zabočila na západ. Prostě ji to tam táhlo.

>>> Mechový lesík (přes gejzíry)

Už ani nepočítala kolikrát na tomhle místě dezorientovaně otevřela oči. Tentokrát to ale nebylo tak hrozné jako předtím, což ji tak trochu utvrzovalo v tom, že její setkání s Ismou nebyl jen blud a opravdu jí její dcera přinesla něco k snědku. Proč se ale pak vypařila v polovině slova, to nechápala. Ale už moc dobře věděla, co všechno tahle země umí, tak se snažila se tím moc nevzrušovat.
Schroupala poslední zaječí kostičku, co jí u nohou zbyla a opatrně se postavila na všechny čtyři. Nebyla si na nich úplně jistá, ale něco jí říkalo, že to rozchodí. Dávala si do začátku však jen malé cíle. Nejprve našla malou tůňku, ze které doplnila tekutiny a po několika minutách vysedávání a odpočinku se dala zase do pohybu. Přišla si tak trochu jako pápěří. Pod jejím kožichem to nešlo moc vidět, ale byla vychrtlá. Kostnaté nožky však nijak skrýt nemohla.
Musela vypadat příšerně. Proto se cestou z pohostinného lesíka snažila hodně otírat o kmeny stromů a skalky, aby se zbavila co největšího množství zplstnatělé srsti. Bylo ovšem zřejmé, že to bude chtít trochu více snahy a času, než bude vypadat zase jako ze žurnálu. Ale to nevadilo. Nebylo kam spěchat. doma ji jistě rádi uvidí, i když bude trochu špinavá a zacuchaná.
A tak pomalým a rozvážným tempem vyrazila na sever. Ačkoliv předtím, než ji postihla tahle spavá nemoc, mířila zcela opačným směrem. Proč vlastně?

>>> Kiërb (přes Dusot)

Vyprovodila dcerku vděčným pohledem. Když už se jí ovšem naskytl pohled na její zadní partie, trochu znepokojeně naklonila hlavu na bok. Co to měla s ocáskem? Byla to vůbec ona a ne nějaká její fantazie? Nepovedená iluze? Její dotek ovšem působil velice reálně, takže se rozhodla do odcházející vlčice vložit veškerou svou důvěru. Ustrašená a nervózní byla většinu života, čas to změnit.
A opravdu se vrátila. A s voňavoučkým zajícem v zubech. "Děkuju. Kdopak tě učil lovit?" Zajímala se o to, kdo její dceři poskytl potřebnou průpravu, když ona sama to nezvládla. Měla by dotyčného zahltit svým vděkem, že?
Chvíli se prala s vlastním tělem i jemnou králičí kůží, než se dostala k vlastnímu přežvykování chutného sousta v tlamě. Přišla si, jakoby maso jedla prvně, a ačkoliv to byl mladičký zajíček, přišel jí tuhý a boleli ji z toho čelisti. Stáří je hrozná věc. Heh.
"Popravdě. Ani nevím kde jsme. Jak je to daleko?" Potřebovala se dostat trochu do obrazu, než cokoliv slíbí. Byla na cestě do Sarumenu, ale pokud se dobře pamatovala, sem ji přeneslo nějaké kouzlo. Takže mohla být kdekoliv. Ale snad bude mít Isma dobré zprávy. Také by se do Mecháče chtěla ještě vrátit. Ztěžka polkla další sousto a s potěšením uznala, že se jí vrací trochu energie.

Zvuk kroků tlumených mechem jí neunikl, přesto si nemohla být tak úplně jistá tím, jestli se jí to jen nezdá. Dokonce i v okamžik, kdy se rozhrnuly větve a do jejího zorného pole se dostala vlčí silueta, si nebyla jistá jestli sní či bdí. Ale usmála se. I kdyby to měl být jen sen, bylo fajn vidět svou maličkou. A dospělou. Neviděla ji tak dlouho. Ani její hlas nepoznávala. Však ji naposledy viděla jako úplného prcka.
Ano dopustila se na ní a jejím bratrovi hříchu, kterému se chtěla tak moc vyhnout. Nechala je vyrůstat s ostatními, místo toho aby se o ně pořádně starala. Na to kolika vlčatům dala v minulosti život, byla překvapivě špatnou matkou pro svou vlastní krev. Přesto jí stále oslovovala tak láskyplně. Mami.
Slabě se na ni usmála. "Ahoj broučku," sebe samu překvapila, že je schopná mluvit, ačkoliv její hlas byl nakřáplý a tichý. "Asi jsem to trochu přepískla se zimním spánkem," jala se ji uklidňovat. Nebyla si jistá, jak moc příšerně z pohledu někoho jiného vypadá. Jestli tak zle, jak se cítila, tak asi dost. "Jsem jen drobet bez energie." Trochu zamlaskala, protože měla sucho v tlamě. "Asi bych zkusila něco sníst," dodala hned, jak to zase šlo. Styděla se za svůj stav i to, že musí svou dceru prosit o pomoc, ale jestli tu opravdu nechtěla umřít, nic jiného nezbývalo.

Dvoubarevné oči staré vlčice se otevřely tak pomalu jak to jen šlo. Skoro, jako by její víčka byla po všem tom spánku tak zlenivělá, že nechtěla už ani plnit svou funkci. Ale i když své vlastní tělo přeprala a dívala se teď na svět s očima plně dokořán, moc to nepomáhalo. Byla dezorientovaná a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila kde je. Ještě déle pak přemýšlela, jak se sem vlastně dostala. A jak dávno to už asi bylo? A vlk, se kterým sem přišla. Byl skutečný nebo jen výplod její fantazie?
Zvedla těžkou hlavu, kterou její pod kožichem vyzáblí krk skoro ani neudržel. Že by byla už tak mimo, že celé měsíce snila o někom, kdo neexistuje? To dělala spíše pubertální děvčátka, ne? Ale kdo ví, třeba už přehoupla tu fázi, kdy stařec začne dementnět a naopak se mentálně vracet pozvolna do rodného pelechu. Popravdě. Vůbec by jí nevadilo snít ten sen dál a už se nikdy neprobudit. Měla v něm šarmatního pana dokonalého. Neměla v něm hlad a necítila bolest...
Bodl ji však mírně osten pochyb. Jestliže cítila, že její konec se blíží, měla by se aspoň rozloučit se svou rodinnou. Ne každý měl takovou příležitost. A když už pro své potomky v poslední době neudělala zhola nic, mohla realizovat aspoň tohle. Dokonce se jí zdálo, že přímo v tomhle lese cítí pach, tak podobný tomu svému, až to bolelo... Možná to byla i dceřina přítomnost, co ji donutilo po celé té době procitnout? Málo co se děje bezdůvodně.
Přesto ale neměla dost energie ani na sebemenší další pohyb. Nechala svou hlavu jen bezvládně padnout zpět na tlapky a pohled upřela mezi stromy, které jí dělaly tichou společnost. Nebylo to nejhorší místo na umření. Bylo tu vážně hezky. Mnohem raději by sice skonala v Mechovém lese, obklopená bližními, ale tak nějak se už dávno smířila s tím, že ne všechna přání se plní.

Bylo milé, když o vás měl občas někdo drobet péči. A přesně ten moment si teď Launee mohla užít. Jen by byla raději, kdyby při tom toho druhého tak nepolekala. "Všechno v pořádku," jala se vysvětlovat spěšně. "Jen jsem schytala menší kopanec do žeber," usmívala se u toho, aby bylo jasné, že to není nic vážného. Jen to nečekala a lekla se toho. "Ano. Vypadá to, že si předáváme i bebina a únavu," v očích jí nad tím poznáním drobet zasvítilo. Jako dítěti, co se dozví něco nového a fascinujícího.
"Já jsem ráda, že můžu předat dobré zprávy," uculila se nazpátek a myslela to vážně. Nechtěla, aby byl kvůli ní a jejímu domovu zbytečně napjatý. A pak jej s tím úsměvem sledovala i nadále. Byl zábavný. Podle všeho žádný malý kluk, ale mladickou jiskru si zachovával i nadále. A bylo to celkem nakažlivé. "Vlastně už ani nejsem alfa," pronesla s očividnou úlevou. "Ale mé zásluhy se tím určitě nemění," dodala a dost možná to bylo poprvé po dlouhé době, co uznala, že si zaslouží i něco příjemného.
Přistoupila tedy ke Kesselovi blíže, aby prozkoumala ten úkaz, na který poukazoval. "Páni. To je paráda!" Ujelo jí z úst pár slov, která do jejího slovníku moc nepatřila, ale co bylo špatného na tom, cítit se pro jednou skvěle a uvolněně. "Skoro to vypadá, jako by tu na nás čekal," pronesla, dávajíc důraz slovo "nás" a udělala druhému vlkovi vedle sebe místo. Mohli tu mít pohodlí oba. Vlastně tu možnost preferovala.
"Vím, že tam smečka byla, ale nikdy jsem ji nenavštívila," navázala přitom plynule na jejich konverzaci, a spokojeně se na nahřátém kameni uvelebila. Jako kuře pod lampičkou. Bylo to blaho.

>>> Narvinij (osudem)

Zdálo se, že její magie vyvolala zvědavost. Bylo to dobře, protože se alespoň konečně řádně rozpovídali, místo starostí o dění na jiných územích. "Popravdě toho sama moc nevím, tohle je podruhé, co jsem to použila," přiznala s úsměvem, ale o to málo, co věděla, se podělit mohla. Teda. Asi by tak úplně neměla vyprávět o svých schopnostech takhle na potkání, ale... Kessel působil mile a neškodně. A jí se prostě chtělo mu upřímně odpovídat. "Budu to muset teprve otestovat," broukla. "Ale vím, že ji po splynutí nemohu nějakou dobu zase použít. "
Pak zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Říkám tomu klon," rozhodla se nakonec. "Rozpoznat od sebe asi nejdeme, když to nepoznal ani můj syn," pronesla také v žertu. "Myslím si, že obě jsme stejně skutečné," dodala pak opět zadumaně. "Možná je jedno, která z nás se rozplyne a spojí se s tou druhou," zauvažovala nahlas a kdyby neměla zrovna tak milou společnost, asi by to i vyzkoušela, místo toho se jí však zamotala hlava a když o chvíli později otevřela oči, scenérie kolem nich byla úplně jinačí. Zase nějaké ty Gallireiské čáry. Už ji to ani nemohlo šokovat.
"Nemám zdání," přiznala bez okolků. Tohle místo rozhodně ještě nikdy neviděla. Ale nebyla vůbec proti tomu, tu být. Hezky to tu vonělo a tak všechno. Připadala si jako v dokonalém světě... Jen kdyby jí zrovna kožich nenačechral vítr a ona se nečekanou bolestí nemusela zkroutit jak paragraf. Divže sebou neplácla na zem. "A-aaaa-au," zahudrovala nespokojeně. Ani se nemusela ptát, co její druhá půlka vyváděla, protože spolu s namoženými žebry se také dozvěděla vše, co potřebovala vědět.
"Pardon. Mechový les je v pořádku," broukla tedy ke Kesselovi, který si o osud její domoviny předtím dělal takové starosti. "Dokonce teď máme i plnou spíž," pousmála se spokojeně, ale bylo vidět, že je najednou nějaká unavenější. "Ale chtěl jsi mi vyprávět něco o Narvinijské smečce," pobídla to k tomu, aby pokračoval, kde díky Gallireiským rozmarům ztratil nit.