Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> SMPŽ (přes Dusot)

Šlo to pomaloučku, ale šlo to. S několika přestávkami se doplahočila až k dobře známé řece. Vděčně se napila z jejích vod a pak se pohodlně uložila na břehu. Hezky bez hnutí, klidně a trpělivě s pohledem soustředěně upřeným pod hladinu. Potřebovala doplnit baterky. A co jiného se dá lovit v leže, než ryby? Mohla u toho odpočívat. Win a win.
První tři pokusy o chňapnutí do vody skončily neúspěchem, ale pak se jí podařilo rybu jakž takž zachytit. Ne že by ji na místě zakousla, ale vyhodila ji setrvačností na břeh a tam pak nějakou chvíli zápolila s kluzkým mrštným tělem. Celkem nedůstojné, ale co na tom záleželo...
Svůj úlovek pak spořádala do poslední kostičky, pro změnu se od břehu vzdálila a schoulila se v závětří do klubíčka. Spánek přišel rychle. Tentokrát však neusnula na celé týdny a prozřela za pár hodin, jak se sluší a patří. Zase o trochu čerstvější, než předtím. A zlepšovalo se to i nadále.
I tak jí cesta na sever trvala několik dní, ačkoliv normálně by tu vzdálenost zdolala během pár hodin. Možná i minut ve své větrné formě. Do té si teď ale netroufala a raději používala zcela tradičně své nohy.
Trochu ji překvapilo, když po několika nocích dorazila do míst, kde měl být "její" les a místo toho našla nějakou divnou pustinu. Připomněla si ale, že je přeci na Galliree a nebylo to prvně, co umístění území změnilo polohu. Mecháček určitě nemohl být nijak daleko. Instinktivně zabočila na západ. Prostě ji to tam táhlo.

>>> Mechový lesík (přes gejzíry)

Už ani nepočítala kolikrát na tomhle místě dezorientovaně otevřela oči. Tentokrát to ale nebylo tak hrozné jako předtím, což ji tak trochu utvrzovalo v tom, že její setkání s Ismou nebyl jen blud a opravdu jí její dcera přinesla něco k snědku. Proč se ale pak vypařila v polovině slova, to nechápala. Ale už moc dobře věděla, co všechno tahle země umí, tak se snažila se tím moc nevzrušovat.
Schroupala poslední zaječí kostičku, co jí u nohou zbyla a opatrně se postavila na všechny čtyři. Nebyla si na nich úplně jistá, ale něco jí říkalo, že to rozchodí. Dávala si do začátku však jen malé cíle. Nejprve našla malou tůňku, ze které doplnila tekutiny a po několika minutách vysedávání a odpočinku se dala zase do pohybu. Přišla si tak trochu jako pápěří. Pod jejím kožichem to nešlo moc vidět, ale byla vychrtlá. Kostnaté nožky však nijak skrýt nemohla.
Musela vypadat příšerně. Proto se cestou z pohostinného lesíka snažila hodně otírat o kmeny stromů a skalky, aby se zbavila co největšího množství zplstnatělé srsti. Bylo ovšem zřejmé, že to bude chtít trochu více snahy a času, než bude vypadat zase jako ze žurnálu. Ale to nevadilo. Nebylo kam spěchat. doma ji jistě rádi uvidí, i když bude trochu špinavá a zacuchaná.
A tak pomalým a rozvážným tempem vyrazila na sever. Ačkoliv předtím, než ji postihla tahle spavá nemoc, mířila zcela opačným směrem. Proč vlastně?

>>> Kiërb (přes Dusot)

Vyprovodila dcerku vděčným pohledem. Když už se jí ovšem naskytl pohled na její zadní partie, trochu znepokojeně naklonila hlavu na bok. Co to měla s ocáskem? Byla to vůbec ona a ne nějaká její fantazie? Nepovedená iluze? Její dotek ovšem působil velice reálně, takže se rozhodla do odcházející vlčice vložit veškerou svou důvěru. Ustrašená a nervózní byla většinu života, čas to změnit.
A opravdu se vrátila. A s voňavoučkým zajícem v zubech. "Děkuju. Kdopak tě učil lovit?" Zajímala se o to, kdo její dceři poskytl potřebnou průpravu, když ona sama to nezvládla. Měla by dotyčného zahltit svým vděkem, že?
Chvíli se prala s vlastním tělem i jemnou králičí kůží, než se dostala k vlastnímu přežvykování chutného sousta v tlamě. Přišla si, jakoby maso jedla prvně, a ačkoliv to byl mladičký zajíček, přišel jí tuhý a boleli ji z toho čelisti. Stáří je hrozná věc. Heh.
"Popravdě. Ani nevím kde jsme. Jak je to daleko?" Potřebovala se dostat trochu do obrazu, než cokoliv slíbí. Byla na cestě do Sarumenu, ale pokud se dobře pamatovala, sem ji přeneslo nějaké kouzlo. Takže mohla být kdekoliv. Ale snad bude mít Isma dobré zprávy. Také by se do Mecháče chtěla ještě vrátit. Ztěžka polkla další sousto a s potěšením uznala, že se jí vrací trochu energie.

Zvuk kroků tlumených mechem jí neunikl, přesto si nemohla být tak úplně jistá tím, jestli se jí to jen nezdá. Dokonce i v okamžik, kdy se rozhrnuly větve a do jejího zorného pole se dostala vlčí silueta, si nebyla jistá jestli sní či bdí. Ale usmála se. I kdyby to měl být jen sen, bylo fajn vidět svou maličkou. A dospělou. Neviděla ji tak dlouho. Ani její hlas nepoznávala. Však ji naposledy viděla jako úplného prcka.
Ano dopustila se na ní a jejím bratrovi hříchu, kterému se chtěla tak moc vyhnout. Nechala je vyrůstat s ostatními, místo toho aby se o ně pořádně starala. Na to kolika vlčatům dala v minulosti život, byla překvapivě špatnou matkou pro svou vlastní krev. Přesto jí stále oslovovala tak láskyplně. Mami.
Slabě se na ni usmála. "Ahoj broučku," sebe samu překvapila, že je schopná mluvit, ačkoliv její hlas byl nakřáplý a tichý. "Asi jsem to trochu přepískla se zimním spánkem," jala se ji uklidňovat. Nebyla si jistá, jak moc příšerně z pohledu někoho jiného vypadá. Jestli tak zle, jak se cítila, tak asi dost. "Jsem jen drobet bez energie." Trochu zamlaskala, protože měla sucho v tlamě. "Asi bych zkusila něco sníst," dodala hned, jak to zase šlo. Styděla se za svůj stav i to, že musí svou dceru prosit o pomoc, ale jestli tu opravdu nechtěla umřít, nic jiného nezbývalo.

Dvoubarevné oči staré vlčice se otevřely tak pomalu jak to jen šlo. Skoro, jako by její víčka byla po všem tom spánku tak zlenivělá, že nechtěla už ani plnit svou funkci. Ale i když své vlastní tělo přeprala a dívala se teď na svět s očima plně dokořán, moc to nepomáhalo. Byla dezorientovaná a nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila kde je. Ještě déle pak přemýšlela, jak se sem vlastně dostala. A jak dávno to už asi bylo? A vlk, se kterým sem přišla. Byl skutečný nebo jen výplod její fantazie?
Zvedla těžkou hlavu, kterou její pod kožichem vyzáblí krk skoro ani neudržel. Že by byla už tak mimo, že celé měsíce snila o někom, kdo neexistuje? To dělala spíše pubertální děvčátka, ne? Ale kdo ví, třeba už přehoupla tu fázi, kdy stařec začne dementnět a naopak se mentálně vracet pozvolna do rodného pelechu. Popravdě. Vůbec by jí nevadilo snít ten sen dál a už se nikdy neprobudit. Měla v něm šarmatního pana dokonalého. Neměla v něm hlad a necítila bolest...
Bodl ji však mírně osten pochyb. Jestliže cítila, že její konec se blíží, měla by se aspoň rozloučit se svou rodinnou. Ne každý měl takovou příležitost. A když už pro své potomky v poslední době neudělala zhola nic, mohla realizovat aspoň tohle. Dokonce se jí zdálo, že přímo v tomhle lese cítí pach, tak podobný tomu svému, až to bolelo... Možná to byla i dceřina přítomnost, co ji donutilo po celé té době procitnout? Málo co se děje bezdůvodně.
Přesto ale neměla dost energie ani na sebemenší další pohyb. Nechala svou hlavu jen bezvládně padnout zpět na tlapky a pohled upřela mezi stromy, které jí dělaly tichou společnost. Nebylo to nejhorší místo na umření. Bylo tu vážně hezky. Mnohem raději by sice skonala v Mechovém lese, obklopená bližními, ale tak nějak se už dávno smířila s tím, že ne všechna přání se plní.

Bylo milé, když o vás měl občas někdo drobet péči. A přesně ten moment si teď Launee mohla užít. Jen by byla raději, kdyby při tom toho druhého tak nepolekala. "Všechno v pořádku," jala se vysvětlovat spěšně. "Jen jsem schytala menší kopanec do žeber," usmívala se u toho, aby bylo jasné, že to není nic vážného. Jen to nečekala a lekla se toho. "Ano. Vypadá to, že si předáváme i bebina a únavu," v očích jí nad tím poznáním drobet zasvítilo. Jako dítěti, co se dozví něco nového a fascinujícího.
"Já jsem ráda, že můžu předat dobré zprávy," uculila se nazpátek a myslela to vážně. Nechtěla, aby byl kvůli ní a jejímu domovu zbytečně napjatý. A pak jej s tím úsměvem sledovala i nadále. Byl zábavný. Podle všeho žádný malý kluk, ale mladickou jiskru si zachovával i nadále. A bylo to celkem nakažlivé. "Vlastně už ani nejsem alfa," pronesla s očividnou úlevou. "Ale mé zásluhy se tím určitě nemění," dodala a dost možná to bylo poprvé po dlouhé době, co uznala, že si zaslouží i něco příjemného.
Přistoupila tedy ke Kesselovi blíže, aby prozkoumala ten úkaz, na který poukazoval. "Páni. To je paráda!" Ujelo jí z úst pár slov, která do jejího slovníku moc nepatřila, ale co bylo špatného na tom, cítit se pro jednou skvěle a uvolněně. "Skoro to vypadá, jako by tu na nás čekal," pronesla, dávajíc důraz slovo "nás" a udělala druhému vlkovi vedle sebe místo. Mohli tu mít pohodlí oba. Vlastně tu možnost preferovala.
"Vím, že tam smečka byla, ale nikdy jsem ji nenavštívila," navázala přitom plynule na jejich konverzaci, a spokojeně se na nahřátém kameni uvelebila. Jako kuře pod lampičkou. Bylo to blaho.

>>> Narvinij (osudem)

Zdálo se, že její magie vyvolala zvědavost. Bylo to dobře, protože se alespoň konečně řádně rozpovídali, místo starostí o dění na jiných územích. "Popravdě toho sama moc nevím, tohle je podruhé, co jsem to použila," přiznala s úsměvem, ale o to málo, co věděla, se podělit mohla. Teda. Asi by tak úplně neměla vyprávět o svých schopnostech takhle na potkání, ale... Kessel působil mile a neškodně. A jí se prostě chtělo mu upřímně odpovídat. "Budu to muset teprve otestovat," broukla. "Ale vím, že ji po splynutí nemohu nějakou dobu zase použít. "
Pak zamyšleně naklonila hlavu na stranu. "Říkám tomu klon," rozhodla se nakonec. "Rozpoznat od sebe asi nejdeme, když to nepoznal ani můj syn," pronesla také v žertu. "Myslím si, že obě jsme stejně skutečné," dodala pak opět zadumaně. "Možná je jedno, která z nás se rozplyne a spojí se s tou druhou," zauvažovala nahlas a kdyby neměla zrovna tak milou společnost, asi by to i vyzkoušela, místo toho se jí však zamotala hlava a když o chvíli později otevřela oči, scenérie kolem nich byla úplně jinačí. Zase nějaké ty Gallireiské čáry. Už ji to ani nemohlo šokovat.
"Nemám zdání," přiznala bez okolků. Tohle místo rozhodně ještě nikdy neviděla. Ale nebyla vůbec proti tomu, tu být. Hezky to tu vonělo a tak všechno. Připadala si jako v dokonalém světě... Jen kdyby jí zrovna kožich nenačechral vítr a ona se nečekanou bolestí nemusela zkroutit jak paragraf. Divže sebou neplácla na zem. "A-aaaa-au," zahudrovala nespokojeně. Ani se nemusela ptát, co její druhá půlka vyváděla, protože spolu s namoženými žebry se také dozvěděla vše, co potřebovala vědět.
"Pardon. Mechový les je v pořádku," broukla tedy ke Kesselovi, který si o osud její domoviny předtím dělal takové starosti. "Dokonce teď máme i plnou spíž," pousmála se spokojeně, ale bylo vidět, že je najednou nějaká unavenější. "Ale chtěl jsi mi vyprávět něco o Narvinijské smečce," pobídla to k tomu, aby pokračoval, kde díky Gallireiským rozmarům ztratil nit.

Lau byla o dost unavenější, než by měla. Asi tak unavená jako posledně, když měla těsně před porodem. Tentokrát to ale bylo způsobené rozvětvením, o kterém toho popravdě ještě sama moc nevěděla. Vypáčila své tesáky z masa, obličej celý od krve a zadýchaně se usmála na všechny přítomné. "Dobrá práce," pochvala musela být, zvlášť když šlo o ty mladé, co se pořád jen učili.
Zdálo se však, že tímhle se jejich skupinka rozpadne. Sheya chtěla jít pochopitelně hledat svou matku, Meinere vypadal, že chce zase pár chvil pro sebe a ona sama cítila, že její duální tělíčko přišlo do kontaktu s vlastními limity. "Samozřejmě. Děkujeme za pomoc. Kdykoliv se zastav. I s maminkou." Sice už nebyla alfa, aby zvala cizí do lesa, ale předpokládala, že v tomhle případě nebude mít Saturnus nic proti. Ostatně byla to jeho kamarádka a... "Bohužel i já se rozloučím. Vypadá to, že tahle kopie na pokraji sil," vydechla pak omluvně k sousmečkovníkům. Naštěstí to vypadalo, že Meinere má vše pevně v paži. Jako vždy. Nebylo se o co bát a mohla se s tichým rozloučením na rtech rozplynout ve větrnou nicotu, by se opět spojila se svým originálem v jeden jediný celek. Nádhera.

>>> zpátky do původního těla

Bylo smutné, že s jí děti takhle rozutekly, ale teď nebyl zrovna čas to nad tím plakat. Pak už jen prakticky všechno odkývala Meineremu. Ještě aby ne. To ona ho za své vlády ustanovila lovcem, takže v tomhle ohledu v něm měla plnou důvěru. Když něco zavelel, mělo být po jeho. Ona jen použije svaly, tak ji to situace žádá.
Následovala honička, během které ze začátku kopyta zběsile létala vzduchem, ale v okamžiku, kdy se jim podařilo vyhlédnutého chudáka oddělit od stáda, už bylo prakticky jasné, že mají vyhráno. Nenechávala se však ovládnout adrenalinem a ještě se několikrát stihla ujistit, že nikdo nepřišel k úhoně. Protože to by jinak lov nechala lovem a vrhla se dotyčnému na pomoc.
Nakonec skončila se zuby zarytými v měkkém sobím krku, zatímco ostatní , co ještě měli sil nazbyt, na něm viseli jako kabáty na věšáku, držíc ho svou vahou při zemi. I tak bylo zvíře pořád celkem nebezpečné a jí samotnou stihlo v posledních chvílích svého života ještě řádně kopnout přední nohou do žeber. Bylo to ale lepší než parohem do oka nebo přeražená noha.

>>> Kierb

Známost mezi přítomnými očividně trvala o dost déle, než by se Lau odvážila hádat. "Páni, tak to mám co dohánět," konstatovala a vřele se na zamyšlenou Sheyu usmála, pročež její uši maličko smutkem povysly. "Tak to máme podobné s mými dětmi. Akorát Ismu a Santého už dlouho nikdo neviděl... Natož aby mne hledali," odtušila podhroušeně. Otazníky jí z těch očí vyloženě lezly. Ale nečekala, že by o těch dvou někdo slyšel byť jen půl slova. Halt si musela přiznat, že jakožto matka samoživitelka selhala. "Aspoň, že my se vždycky nějak najdem," zadívala se rozněžněle na Saturna a rozhlédla se po té ledové planině, co se před nimi otevřela.
"Asi bych byla pro to zůstat pohromadě a zaměřit se na jedno zvíře. Já jsem jen polovina sebe, takže nejsem tak při síle, jako obvykle," prozradila svým soukmenovcům maličko rozpačitě, protože na to sama vlastně zvládala celkem dobře zapomínat. Pořád ale mohla říct, že je to s ní lepší než posledně, když při lovu sebou táhla také břicho nacpané k prasknutí vlčaty, co se už chtěla drát na svět. Ehm. To nebyla na lovu vážně tak dlouho?
"Nesnažila bych se to uspěchat, prostě vybereme nějakého mrzáka, oddělíme ho a uštveme. Není třeba riskovat kus v plné polní," dodala a natáhla krk, protože na obzoru se začalo rýsovat stádo, které rozhodně nemělo tisíc hlav, ale i tak bylo vskutku impozantní. Bylo na čase stočit kroky tak, aby vítr nehnal jejich pach nežádoucím směrem.

Zdálo se, že Meinere je se situací ok a rozhodl s je na lovu podpořit. Lau se na něj vděčně usmála a obrátila pozornost k mladší dvojce vlků. Především k Saturnovi , který doplatil na její nedostatky ve výchově a vzdělávání a musel se doptat, co to ten sob je. Meinere to celkem ochotně vysvětlil, a aby nezůstala pozadu doplnila nějaké to zbytečné info. "Mají ale trochu jiné paroží. Obě pohlaví," vlastně to možná nebylo zas tak zbytečné. Vědět, že i samice se mohou bránit nebezpečným párem klacků nebylo úplně k zahození. "Žijí v tisícihlavých stádech na planinách," dodala, aby se na ten pohled připravil a jala se následovat svižným krokem Meinereho, který se podle všeho už rozhodl a nic jej nemohlo zastavit.
"Jdem," odsouhlasila a neubránila se tomu, aby se trochu nezapojila do konverzace. "A jak vy se všichni znáte?" Očividně byla jediná, pro koho byla Sheya novou tváří. Do více osobních detailů, jakože kdo je to ta Thia, ovšem nerýpala a celkem nadšeně si to šinula k Tundře. Která dříve byla přes celou mapu daleko, ale teď to k ní měli, co by kamenem dohodil. Divné jí to nepřišlo.

>>> Tundra

Bylo hezké vidět, že někomu v tomhle světě není ukradený osud smečky, se kterou nemá vůbec nic společného. Chvíli nad jeho nabídkou rozjímala, ale poté zakroutila hlavou a konejšivě se na něj usmála. Nebylo třeba, aby se zbytečně rozrušoval. Na rozdíl od ní očividně Životových omlazovacích kůr ještě nevyužil a nerada by, aby jej z toho kleplo.
"Jestli se něco vážného děje, stejně s tím nic nenaděláme." I se všemi těmi magiemi stále považovala sílu živelné katastrofy za vlky nezvládnutelnou. "Jen to trochu prozkoumám. Až se má druhá část rozplyne, získám její vzpomínky a budu vědět na čem jsme," dodala na vysvětlenou. "Spíš bych pak vyrazila hledat členy smečky, než se snažit zachraňovat území," broukla. Dokud se najdou se smečkou konec nebude. Les mohou vyměnit za jiný. Není třeba se kvůli území mrzačit, jak jako kdysi Sigy kvůli Maharu.
"Akorát to tedy musí udělat," dodala po nějaké chvíli ticha, během které čekala na nějaké ty novinky, které nepřicházely. Nakonec pokrčila rameny. "No, asi to bude v pořádku, když s tím nespěchá," poznamenala s malým pousmáním a zavrtěla ocáskem. "Každopádně děkuji za péči. Jsi hodný," pronesla vděčně a zadívala se na něj s nově nabytým klidem.
"Co tě přivedlo zrovna do tohohle lesa, smím-li se ptát?" rozhodla se zklidnit atmosféru návratem k bezcílné a nedůležité konverzaci, přičemž sobě samé připomněla, proč je tu vlastně ona.

Netrvalo to dlouho a v odpověď na její volání se před nimi zjevil dobře známý černobílý vlk. Launeeina kopie zamávala oháňkou na znamení radosti a záhy se srdečně zazubila. Tak jak to umí asi jen ona. "Zdravím tě, Promiň jestli rušíme, ale vyrazili jsme na lov a hodil by se nám další do party. Jestliže se ti chce a netaháme tě od něčeho důležitějšího," jednoznačně dala najevo, že má právo odmítnout. Ostatně příliš často ho v něčí společnosti nevídala, takže to mohl být někdo velmi důležitý. Jestli tak důležitý jako zaplnění spíže na zimu, to mohl posoudit asi jen on sám osobně.
pousmála se i na Sheyu, která využila příležitosti a prohlížela si vlastní odraz ve vodě. Doufala, že je to kvůli tomu, že magické malování na jejím kožichu je pro ni novinka a nestojí za tím přehnaná marnivost. To totiž není zrovna hezká vlastnost. Ale... no existují i horší, co si budeme. Raději být drobet narcis, než žrát vlčata.
"Kam chcete jít?" poptala se rovnou na cílovou lokaci. Původně mířila do Východního hvozdu, ale ten byl teď vlastně celkem daleko. Když se nad tím zamyslela začala jí do hlavy naskakovat jiná území, která by mohli navštívit. "Co třeba tundra a sobi?" Navrhla, ale očividně to nebyla definitivní volba. Ostatně teď tu tomu nevelila ona, nýbrž mistr lovec nebo nová alfa. Klidně se o to mohli poprat. Ale to se asi nestane.

>>> mech (starý přechod)

V doprovodu dvojičky mladých vlků se vydala k řece, která se náhle zdála být vzdálenejší než bývala, ale její hlava odmítala nad tím přemýšlet a přijala to jako věc hotovou a nijak podivnou. "Magie se dá vždy použít, když není zbytí," pousmála se. Sama se snažila používání kouzel proti nemagickým tvorům omezovat, ale stále považovala její užití za lepší než odsoudit rodinu k hladovění. "Ano ač je to k nevíře. Jí jen ryby, ale v lovu vysoké je bravurní," pochválila svou, nebo tedy teď už Saturnovu, betu.
Pak upadla do mlčení, jen natáčela uši podle toho, kdo z těch dvou zrovna mluvil, sama pro sebe se uculovala a nijak se jim do rozhovoru nepletla. Místo úst zaměstnala svůj čenich, pátrajíc po pachu vlka, pro kterého sem přišli. Naštěstí byla vůně černobílého tak specifická a navíc nasáklá mechem tolik, že nebylo vlastně nic těžkého jej vystopovat.
Problém byl, že byl v něčí společnosti. Na chvíli zaváhala, jestli je vůbec vyrušovat. A nakonec se rozhodla pro kompromis. Vyruší je, ale ne přímo. Zavyla, aby Meinereho vzburcovala.

Zdálo se, že vyhlídky na lov Saturna celkem nadchly a byla ráda, že mu mohla také trochu zlepšit náladu, po tom, jak mu ji rozhodila. Na druhou stranu tušila, že ještě více by mu ji mohla zvednout vlčí slečna postávající opodál. Vypadala mile a měla hezké jméno. "Ráda tě poznávám," broukla k ní a bylo vidět, že to myslí zcela vážně.
Zprvu Sheya na jejich nabídku zareagovala tak trochu šokovaně, ale rychle se zberchala a celkem razantně obrátila list. "To samozřejmě nevadí. Nějak ty zkušenosti získat musíš," poznamenala zvesela. Nebylo to tak, že když neuspějí, všichni pomřou hlady. Zatím. Sníh ještě nenapadl.
"Cítím Meinereho od řeky. Stejně bych šla lovit do Východního hvozdu, takže tudy musíme. A kdo ví, třeba se k nám přidá," navrhla postup, který by mohl pomoci i béžovce s jejím hledáním a ne a ne se přestat uculovat. Nevěděla proč. Jestli to bylo tím, jakou tíži sňala z vlastních beder, nebo kvůli tomu, jak Saturnus roztomile koktal. Před dívkou.
Co se týkalo Meinereho. Věděla, že jí jen ryby, ale do lovů se zatím vždy významným způsobem zapojil. O to více si jej cenila a doufala, že bude ochotně stejně skvěle plnit své i pod vedením jejích dětí. "Je ostatně naším vrchním lovcem," dodala s ušklíbnutím a rovnou je nasměrovala směr řeka.

>>> kierb