Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//4

Loth byl přesně tak ležérní, jak očekávala. Pobaveně se usmála. "Kdo by se zvládl ve tvé přítomnosti mračit? Nějak si takový scénář nedovedu představit," nadnesla už zase uvolněně. Rozhodně na ni měl dobrý vliv, o tom žádná. "Takový štramák musí vnést úsměv do tváře každé vlčice, že ano?" Pohodila při tom žertu ocáskem a tak trochu přemýšlela, jestli to skutečně míní jen z legrace, nebo doopravdy. Asi od každého trochu.
"Ah. Tak hlavně, že vše dobře dopadlo." Moc se jí představa toho, že její přátelé bloudí ve sněhové vánici nelíbila. Ale už se naučila neřešit problémy, které neexistují, protože jinak by se musela zbláznit. Pak se hned ohlédla za jeho pohledem a překvapeně zamrkala. "To je Fiér. Takkiho syn, toho trojbarevného vlka, co byl u tvého přijímání," vysvětlila mu a byla opravdu ráda, že dotyčného vidí. Rozloučili se za dost divokých podmínek a dosud si nebyla jistá, jak to s ním dopadlo. Očividně žil a to bylo fajn vědět. Škoda jen, že to mezi ním a alfou asi neprobíhalo zrovna dvakrát dobře, jinak by ho asi zašla i pozdravit...
Jenže pak se ještě lesem rozlehlo volání další existence. "To vypadá, že Mojo je vzhůru," poznamenala, stříhajíc ušima ve směru, odkud jeho kničení přicházelo. Mateřské pudy veleli jít za ním a konejšit, ale zároveň nechtěla Lotha opustit, sotva se dali po takové době do řeči. Proto nakonec jen zavyla, aby mu dala vědět, kde je. Však se musel trochu osamostatňovat, ne? A kde jinde, když ne doma v močálech?
Na dva cizince přitom čas od času vrhla kratičký pohled, aby se ujistila, kde jsou a kam jdou, a když se hnědý vlk rozhodl vyjít směrem k hranicím, nechala to být. Násilím tu rozhodně nikoho držet nemohla.

//3

Z chvilečky osamělého podléhání negativním emocím ji vyrušil velmi příjemný vetřelec. Uvítala to s opravdovým nadšením, které dávala najevo nejen opětovným zvednutím ušisek do pozoru, ale i pohybem chvostu, které dosud ležel na zasněžené zemi zcela nehybně. "Ahojky, Lothiele," vrátila mu jak pozdravení, tak oslovení a potěšeně se ošila, když projevil své obavy.
"Všechno je v pořádku, jen si trochu moc beru, že někomu nestojím ani za pozdrav," vysvětlila mu tiše. Nezdálo se ale, že by v mudrování hodlala pokračovat. Teď, když si jí všímal nejhezčí vlk v močálech. Která ženská by si stěžovala?
"Jaká byla procházka?" Zajímala se záhy a očkem loupla do míst, kde byla Skyl a tím pádem i Asta, se kterou Loth strávil čas předchozí. "Měla jsem trochu strach, jestli jste někde nezapadli," dodala. Nechtěla se bavit o počasí, ale každý musel uznat, že to, co se teď dělo, byla děsná hrůza. Bylo jen dobře, že měli bezpečný les a skvělý úkryt. A každý, kdo si toho nevážil, byl učiněný pitomec. Tak.

Lau nejistě stáhla uši k hlavě. Cizinec jí pozdrav neplatil a béžová se koukala, jako by ji chtěla zabít. Přitom chtěla být jen milá. Povzdechla si, odvrátila pohled a tak trochu raněně si v mysli připomněla, že někomu se nezavděčí, ani když opravdu moc chce. Možná, že kdyby vypadla a poskytla jim nerušené soukromí, stalo by se, ale ona byla ochranářka pověřená alfou, ať onu "Lyl" pohlídá, než si na ni zase najde čas, takže to udělat nemohla.
Holt se musela jednou smířit s tím, že povinnost má přednost před tím, aby všem vyhověla. Muselo jim stačit to, že se k nim obrátila zády, v jakž takž snesitelné vzdálenosti a hleděla si svého. Respektive svého zájmu o přijímání Asty a Theriona do řad Maharských. Doufala, že už to nebude trvat moc dlouho a i ona se dozví jejich verdikty. Nicméně Asta se tvářila vesele, což bylo zřejmě dobrým znamením. A u vlčka si netroufala odhadovat. Však se pořád tvářil jako hromádka neštěstí! A když už byla u toho, napadlo ji, že by asi měla v dohledné době zkontrolovat Mojoa. Vychrupoval v úkrytu už nějak dlouho. Ne, že by mu to nemělo prospět.

// nemyslim si, že naší skupinku potřebuješ :D

Jak Skyl žádala, zůstala na místě. Jen za dvojicí nováčků vrhla povzbudivý pohled a pak stočila pohled k béžové cizince, která nevypadala zrovna komunikativně, takže ji neobtěžovala bezduchým žvástáním, pokud to šlo. I když byla mírně zmatená tím, že na rozdíl od Lucy zůstala. Co ji tu asi drželo. Tentokrát ale držela svou všetečnost na uzdě a dělala tichoučkou a snad neobtěžující stráž, přičemž umírala touhou po tom vědět, co se odehrává u Skyl.
Překvapeně trhla uchem, když se béžová znenadání ozvala. Nezdálo se jí, že by si měla chtít s ní povídat, ale obrátila se naň a pak sledovala pohledem ten její. Další neznámý vlk. Dle pachu ten, který přišel ze Skyl a přespával v úkrytu. Asi se znali a tohle bylo jeho jméno. rozum velel dát jim prostor, ale slušné vychování zase alespoň pozdravit.
"Ahoj," usmála se i jeho směrem a pak pohlédla zpět k béžovce, která dál seděla jako pecka, i přes to, že prve vypadala tak nadšeně. "Klidně můžete k sobě, za těch pár kroků nám snad nikdo hlavu neukousne," navrhla čistě pro jistotu, kdyby to snad mělo být obavami z cizího území a dál hodlala předstírat, že tu jakože není.

// Skyl, Asta, Lyl, Já, Theri

Pobaveně trhla ouškem. Lucy byla přesně tak akční, jak si ji pamatovala. Ještě ani pořádně neskončila rozhovor a už svou kamarádku táhla zase pryč. "Mějte se," popřála jí, nebo jim oběma, na cestu a nadšeně se zamávala ocáskem, když je tu vystřídala Astička, kterážto bez váhání nadnesla svou žádost. Byla ráda, že se to takhle sešlo a oba její schovanci žádají současně. Vždycky je dobře, když v tom či onom nejsi sám. A třeba alespoň Therion nebude tolik nervózní.
Nicméně Alfa ji celkem překvapila, když se zeptala na její názor. Proč by ji měl zajímat? Teď to byla ona, kdo se nervozně ošil. "No. Ano," hlesla rozpačitě. "Jinak bych ho ani nepřivedla," dodala a zase se na něj usmála. Cítila, že je to potřeba. "S oběma," trhla pak pohledem k Astě. "Jsem strávila nějaký čas a oba jsou moc milí a určitě se budou snažit, aby byli i užiteční." Usuzovala tak z jejich obav o to, zda jsou smečky vůbec hodni. Když se někde cítíte dlužni, tak o to více se pak snažíte, ne? Nicméně nic jí nepřipadalo jako pádnejší argument než to, že je má prostě ráda a nerada by je nechala odejít s nepořízenou. Což si ovšem mohla alfa počíst jen v její mysli.

Oi,

neni toho moc, co můžu napsat. Prostě bych ráda třetí slot. Za Fíru moc nahráno nemám, ale to je hlavně tím, že jsem 3/4 roku čekala na přislíbené mládě. Mít ho celou tu dobu, vypadala by ta čísla dost jinak. Ale myslím, že za tři měsíce není padesátka úplně málo.
Nemůžu slíbit, že budu tak aktivní jako doposud. Musím začít chodit na kliniky a stáže, čeká mne (snad) šestý ročník a státnice. Ale zároveň nemám v plánu to tu položit a zmizet. Možná už tu nebudu celý den, ale to popravdě ani není potřeba xD.
To jak píšu by měli posuzovat ostatní a stejně si myslím, že pár ujetých čárek ve větě nebo y/i, jsou vedle nepopiratelné věrnosti dost vedlejší. Nicméně dostala jsem teď jednu velkou odměnu (ještě jednou dík), takže pochopim, když to neprojde, ale ráda bych aspoň tu sledovačku, neb bych chtěla nějakého toho prcka konečně, a měla něco v záloze místo dalšího roku čekání, kdyby mi třeba někdo chtěl projevit tu čest :).

Dík za zvážení.

Těšilo ji, že jde Theri s ní, ale bylo jí jasné, že pak asi nebude chudák vědět kam s očima. A tak se i stalo. Povzbudivě se na něj usmála a pak se už musela věnovat dvěma cizím vlčicím. "Obávám se že Skyl," začala větu o tom, že alfa pravděpodobně spí, když se jí její hlas ozval v hlavě.
Automaticky se ohlédla a uctivě jí kývla hlavou na pozdrav. "Všechno v pořádku," potvrdila a hezky se po všech přítomných rozhlédla. A protože mohla, tak poskočila zpět k Therionovi, by mu opět stanula těsně po boku, jako psychická podpora. "Tohle je Therion, rád by se přidal do smečky," pronesla radostně a rozhodně nemohla zapomenout ani na svou drahou kamarádku. "A ještě je tu Asta, která se šla zatím někam projít s Lothielem," dodala tedy jen tak ve stručnosti, aby měla alfa přehled a přitom to netrvalo roky.
"A Lucy tady s kamarádkou prý přišly za tebou," doplnila i to, co už asi bylo zřejmé a čistě pro úplnost a protože byly otázky obou vlčic směřovány právě ke Skyl, přenechala jí slovo. Ostatně to byly i dotazy, na které úplně neznala odpovědi. Co ona věděla o fungování smečky a pohnutkách k tomu, nějakou vytvořit. Ona se mohla raději věnovat jedinému přítomnému klukovi, aby se necítil jako páté kolo u vozu.

>>>> Středozemka

Lau tak nějak napadlo, že si vynahrazuje ty roky osamění tím, že je teď nadmíru mazlivá. Mojoovi to nevadilo a Therionovi. No snad taky ne, protože s tím neplánovala zatím přestat. V té kose to totiž skýtalo jen samé výhody a to navíc pro oba. A jí vždy leželo na srdci blaho ostatních.
"Hm. Brzy mi bude jedenáct. A toulala jsem se většinu života. Nevím přesně," zasmála se. Jo, cestovala asi déle, než bylo zdrávo. A zase si připomněla, jak stará je! Jojo. Čas plyne rychle a neúprosně. Za chvíli aby se začala bát zubaté.
Nicméně s ničím takovým se nevyslovila a s nadšeným očekáváním vyhlížela hranice jejich smečky. A v dobré náladě je provedla zpět do srdce močálů, kde zrovna chtěla navrhnout, aby si po té procházce odpočinul, když se ozvalo zavytí. Stříhla ušima a pousmála se na něj.
"Jsem ochránce, takže tam musím skočit, ale ty tu můžeš zůstat a odpočinout si, jestli chceš." Nechtěla jej nutit k tomu, aby se jí nudil za zadkem. Počkala tedy na odpověď a ať už byla jakákoliv vzápětí proklusala teritoriem až do míst, kde čekala jejich návštěva. Ne že by ji těšilo to, že přišla o své boční vyhřívání.
Jako vždy ale nasadila úsměv a promlouvala přátelsky. Tady navíc měla o důvod více. Jednu z vlčic totiž trochu znala. "Zdravím vás. Procházíte nebo jdete na návštěvu?" Zeptala se hnedka k věci, aby nikoho z přítomných nezdržovala od příjemnějších kratochvílí nebo důležitějších záležitostí.

Nemohla tak úplně uvěřit tomu, že se jí povedlo ho přinutit k úsměvu a navíc i k zahihňání. Sice se o to od začátku snažila, ale v úspěch moc nadějí nevkládala. Proto teď byla úplně jako u vytržení zářila jako slunce jasné. Kdyby podle toho i hřála, asi by byl všechen sníh kolem nich už změněný na louži.
"Dobře. Takže na tři se postavíme?" Navrhla zvesela. Nechtěla se vzdávat toho vzájemného těla i blízkosti, takže bylo potřeba, aby si přesun nějak naplánovali bez toho, aby se od sebe odlepili. A protože by jí sotva odporoval, tak tak i udělala. Následně změnila míru toho, jak moc ovlivňovala vítr kolem nich a dost ubrala. Takže teď už jen rozbíjela to, co by jim znesnadňovalo cestu. Ostatně ta tlustá vrstva sněhu úplně stačila. Už se opravdu těšila mezi stromy. Domů. I jí to slovo stále znělo tak neobvykle sladce.
"Jak dlouho jsi na cestách, Therione?" Zeptala se. Chtěla o svém novém kamarádovi vědět víc, to bylo jistě přirozené. A tetelila se blahem. Teď už nebude mít ve smečce jen Mojoa, ale také kulišáka Lotha, veselou Astu a milého Theriho. A na Skyl s Takkim a Amayou nemohla zapomínat!

>>> Mahar

Lau cítila tu nejistou a pomalou změnu a ocásek se jí při tom opatrně rozkmital. Nechtěla předbíhat, a tak jen se zatajeným dechem čekala. Omluva nebyla to, co chtěla slyšet. Vlastně ani nevěděla kam ji přiřadit. To co následovalo ji však uspokojilo už zcela. Rozšířila tlamu do nadšeného zubatého úsměvu a zvesela se mu otřela líčkem o líčko. Asi jako mazlivá kočka.
"Samozřejmě!" Prohlásila vzrušeně, ale hnedka si rozpačitě odkašlala. "Tedy o tom rozhoduje naše alfa, ale určitě bude taky ráda," doplnila svá slova o tu malou celkem podstatnou věc. Ona byla jen delta a hlídač hranic, nemohla přijímat nové členy. Ale plně věřila v to, co vyslovila - tedy že Skyl rozhodně nebude proti. Zvlášť jestli se dobře prospí. A v úkrytu se spalo zásadně jen dobře.
"Takže. Půjdeme domů? Vážně je tu ošklivo," zeptala se a ohlédla se po tom, co kolem nich zuřilo mimo tu bezpečnou bezvětrnou bublinu, co kolem nich vyčarovala. Už začínala i pociťovat jistou únavu... A navíc pořád ještě neobešla ty hranice. Ale ne že by ji Therion zdržoval, to by nikdy neřekla!

Tenhle rozhovor. Rozhovor v uvozovkách. Začínal být nějak moc filozofický. To jí moc nevyhovovalo. V tom se ztrácela a připomínala si, jak ubohé konverzační schopnosti dík rokům v izolaci a někdejšímu studu má. Naštěstí se nemuselo všechno řešit jen slovy a ona s hlubokým nádechem natáhla krk a položila si hlavu přes jeho hřbet, v jakémsi gestu, které mělo naznačit, že ji nijak neznechucuje, ani od něj nemá potřebu utíkat.
"Protože si myslím, že se rodíme proto, abychom byli šťastní a veškerá trápení jsou jen překážky na cestě za ním. Je jen na nás, jak se s nimi popereme a kdy své štěstí najdeme," zamumlala to nejrozumněji znějící vysvětlení, které ji napadlo, aniž by vyslovila to, že nešťastný život nemusí být vůbec žit. To by totiž asi nebyla úplně nejlepší volba slov, když měla po boku někoho tak depresivního.
"A přijde mi, že momentálně jsi největší překážkou s tvému štěstí ty sám." Moc ráda by mu pomohla, ale pravdou bylo, že když někdo něčemu zarputile věřil, jen sotva na tom mohla něco změnit. Therion měl vlastní rozum a nemohla mu prostě jen přikázat, aby zůstal a časem pochopil, že je skutečně doma, jako to udělala Mojoovi.

Vymámila z něj úsměv. To ji opravdu těšilo a ráda mu ho oplatila. Jenže to bohužel moc dlouho nevydrželo a za chviličku bylo vše při starém. Nenechala na sobě ovšem znát zklamání a místo toho trpělivě vyčkala na to, co jí poví. Byl stručný. Jako vždy. A přitom toho řekl vlastně celkem hodně.
"Ale co je to za nesmysl? Každý má přeci právo na domov a rodinu. I kdybys udělal kdovíco, je to jen minulost, která má být hozena za hlavu," vyslovila své stanovisko překvapivě přímo. Na ni. Obyčejně měla ve zvyku chodit kolem horké kaše, ale od toho povýšení, které jí i maličko zvedlo sebevědomí, se zvládala vyjadřovat tak nějak... lépe. Minimálně se nebála každého svého slova, jako dříve.
"Už jen to, že nad něčím takovým přemýšlíš a cítíš se nehodným, tě hodným určitě dělá," dodala nakonec. Většina vlků prostě jen přišla a chtěla se stát členy smečky. Mít ty výhody, které to skýtá. Málokdo předem přemýšlel nad tím, jestli bude dostatečně užitečný, nebo nebude svou maličkostí ostatní obtěžovat. A ona byla opravdu nadšená tím, že dva takové potkala krátce po sobě. A ještě raději by si je přivázala před úkrytem, aby jí nemohli nikam utéct. Tak!
"Když jsme si povídali v Maharu, řekl jsi, že mám právo být šťastná. Proč by tomu u tebe mělo být jinak?" Možná rýpala do vosího hnízda, ale už se naučila, že občas musí vlk riskovat, aby něčeho dosáhl. Nemusel to být úplně úspěch, ale něco. Něco ano. I pád na hubu byl přece pohyb kupředu!

Očividně s její vlezlostí nepočítal, neb na ni vejral jako tele na nová vrata. "Už to tak bude," poznamenala hned poté, co vyslovil její jméno s tím zřetelným otazníkem na konci a přívětivě se usmála. "Není zač se omlouvat. Hádám, žes nás jen nechtěl už víc obtěžovat. Ale ve skutečnosti vůbec na obtíž nejsi," rozpovídala se na to téma, protože se lekla, aby ho tím pokusem o vtip nerozhodila nebo tak něco a cítila potřebu to pokud možno co nejrychleji napravit a vysvětlit.
Starosti s promočenými kožichy si vůbec nedělala, protože měla srst hustou až to hezké nebylo. Vlastně na zimu tak trochu připomínala huňatého medvídka. Plyšového. Nějaká zima ji vůbec netrápila, pokud nezahučela někam do řeky. Radši na takové zkušenosti vůbec nevzpomínat. Teď chtěla řešit příjemnější věci. Nebo alespoň doufala, že jsou příjemnější.
"Ovšemže skvělé," potvrdila svá předchozí slova. "Proč by nemělo být?" Zeptala se hned. Opravdu byla zvědavá na to, proč o sobě tenhle vlček tak pochyboval. Zatím neviděla nic, kvůli čemu by musel být kdekoliv nechtěný a přesto... Nezbylo než se zeptat a zjistit, jestli je ochotný o tom mluvit. A i kdyby ne, z jejího pohledu to na situaci nic neměnilo. Byl milý a neexistoval důvod, proč by ho Skyl nemohla přijmout, pokud by on sám chtěl.