Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemohla tak úplně uvěřit tomu, že se jí povedlo ho přinutit k úsměvu a navíc i k zahihňání. Sice se o to od začátku snažila, ale v úspěch moc nadějí nevkládala. Proto teď byla úplně jako u vytržení zářila jako slunce jasné. Kdyby podle toho i hřála, asi by byl všechen sníh kolem nich už změněný na louži.
"Dobře. Takže na tři se postavíme?" Navrhla zvesela. Nechtěla se vzdávat toho vzájemného těla i blízkosti, takže bylo potřeba, aby si přesun nějak naplánovali bez toho, aby se od sebe odlepili. A protože by jí sotva odporoval, tak tak i udělala. Následně změnila míru toho, jak moc ovlivňovala vítr kolem nich a dost ubrala. Takže teď už jen rozbíjela to, co by jim znesnadňovalo cestu. Ostatně ta tlustá vrstva sněhu úplně stačila. Už se opravdu těšila mezi stromy. Domů. I jí to slovo stále znělo tak neobvykle sladce.
"Jak dlouho jsi na cestách, Therione?" Zeptala se. Chtěla o svém novém kamarádovi vědět víc, to bylo jistě přirozené. A tetelila se blahem. Teď už nebude mít ve smečce jen Mojoa, ale také kulišáka Lotha, veselou Astu a milého Theriho. A na Skyl s Takkim a Amayou nemohla zapomínat!

>>> Mahar

Lau cítila tu nejistou a pomalou změnu a ocásek se jí při tom opatrně rozkmital. Nechtěla předbíhat, a tak jen se zatajeným dechem čekala. Omluva nebyla to, co chtěla slyšet. Vlastně ani nevěděla kam ji přiřadit. To co následovalo ji však uspokojilo už zcela. Rozšířila tlamu do nadšeného zubatého úsměvu a zvesela se mu otřela líčkem o líčko. Asi jako mazlivá kočka.
"Samozřejmě!" Prohlásila vzrušeně, ale hnedka si rozpačitě odkašlala. "Tedy o tom rozhoduje naše alfa, ale určitě bude taky ráda," doplnila svá slova o tu malou celkem podstatnou věc. Ona byla jen delta a hlídač hranic, nemohla přijímat nové členy. Ale plně věřila v to, co vyslovila - tedy že Skyl rozhodně nebude proti. Zvlášť jestli se dobře prospí. A v úkrytu se spalo zásadně jen dobře.
"Takže. Půjdeme domů? Vážně je tu ošklivo," zeptala se a ohlédla se po tom, co kolem nich zuřilo mimo tu bezpečnou bezvětrnou bublinu, co kolem nich vyčarovala. Už začínala i pociťovat jistou únavu... A navíc pořád ještě neobešla ty hranice. Ale ne že by ji Therion zdržoval, to by nikdy neřekla!

Tenhle rozhovor. Rozhovor v uvozovkách. Začínal být nějak moc filozofický. To jí moc nevyhovovalo. V tom se ztrácela a připomínala si, jak ubohé konverzační schopnosti dík rokům v izolaci a někdejšímu studu má. Naštěstí se nemuselo všechno řešit jen slovy a ona s hlubokým nádechem natáhla krk a položila si hlavu přes jeho hřbet, v jakémsi gestu, které mělo naznačit, že ji nijak neznechucuje, ani od něj nemá potřebu utíkat.
"Protože si myslím, že se rodíme proto, abychom byli šťastní a veškerá trápení jsou jen překážky na cestě za ním. Je jen na nás, jak se s nimi popereme a kdy své štěstí najdeme," zamumlala to nejrozumněji znějící vysvětlení, které ji napadlo, aniž by vyslovila to, že nešťastný život nemusí být vůbec žit. To by totiž asi nebyla úplně nejlepší volba slov, když měla po boku někoho tak depresivního.
"A přijde mi, že momentálně jsi největší překážkou s tvému štěstí ty sám." Moc ráda by mu pomohla, ale pravdou bylo, že když někdo něčemu zarputile věřil, jen sotva na tom mohla něco změnit. Therion měl vlastní rozum a nemohla mu prostě jen přikázat, aby zůstal a časem pochopil, že je skutečně doma, jako to udělala Mojoovi.

Vymámila z něj úsměv. To ji opravdu těšilo a ráda mu ho oplatila. Jenže to bohužel moc dlouho nevydrželo a za chviličku bylo vše při starém. Nenechala na sobě ovšem znát zklamání a místo toho trpělivě vyčkala na to, co jí poví. Byl stručný. Jako vždy. A přitom toho řekl vlastně celkem hodně.
"Ale co je to za nesmysl? Každý má přeci právo na domov a rodinu. I kdybys udělal kdovíco, je to jen minulost, která má být hozena za hlavu," vyslovila své stanovisko překvapivě přímo. Na ni. Obyčejně měla ve zvyku chodit kolem horké kaše, ale od toho povýšení, které jí i maličko zvedlo sebevědomí, se zvládala vyjadřovat tak nějak... lépe. Minimálně se nebála každého svého slova, jako dříve.
"Už jen to, že nad něčím takovým přemýšlíš a cítíš se nehodným, tě hodným určitě dělá," dodala nakonec. Většina vlků prostě jen přišla a chtěla se stát členy smečky. Mít ty výhody, které to skýtá. Málokdo předem přemýšlel nad tím, jestli bude dostatečně užitečný, nebo nebude svou maličkostí ostatní obtěžovat. A ona byla opravdu nadšená tím, že dva takové potkala krátce po sobě. A ještě raději by si je přivázala před úkrytem, aby jí nemohli nikam utéct. Tak!
"Když jsme si povídali v Maharu, řekl jsi, že mám právo být šťastná. Proč by tomu u tebe mělo být jinak?" Možná rýpala do vosího hnízda, ale už se naučila, že občas musí vlk riskovat, aby něčeho dosáhl. Nemusel to být úplně úspěch, ale něco. Něco ano. I pád na hubu byl přece pohyb kupředu!

Očividně s její vlezlostí nepočítal, neb na ni vejral jako tele na nová vrata. "Už to tak bude," poznamenala hned poté, co vyslovil její jméno s tím zřetelným otazníkem na konci a přívětivě se usmála. "Není zač se omlouvat. Hádám, žes nás jen nechtěl už víc obtěžovat. Ale ve skutečnosti vůbec na obtíž nejsi," rozpovídala se na to téma, protože se lekla, aby ho tím pokusem o vtip nerozhodila nebo tak něco a cítila potřebu to pokud možno co nejrychleji napravit a vysvětlit.
Starosti s promočenými kožichy si vůbec nedělala, protože měla srst hustou až to hezké nebylo. Vlastně na zimu tak trochu připomínala huňatého medvídka. Plyšového. Nějaká zima ji vůbec netrápila, pokud nezahučela někam do řeky. Radši na takové zkušenosti vůbec nevzpomínat. Teď chtěla řešit příjemnější věci. Nebo alespoň doufala, že jsou příjemnější.
"Ovšemže skvělé," potvrdila svá předchozí slova. "Proč by nemělo být?" Zeptala se hned. Opravdu byla zvědavá na to, proč o sobě tenhle vlček tak pochyboval. Zatím neviděla nic, kvůli čemu by musel být kdekoliv nechtěný a přesto... Nezbylo než se zeptat a zjistit, jestli je ochotný o tom mluvit. A i kdyby ne, z jejího pohledu to na situaci nic neměnilo. Byl milý a neexistoval důvod, proč by ho Skyl nemohla přijmout, pokud by on sám chtěl.

>>> Mahar

To počasí bylo... odporné. To musela uznat i ona, kterážto jinak byla velmi shovívavá a laskavá. S tom hnusu bylo téměř nemožné udržet si sledovaného vlčka na očích, ale naštěstí to nijak zvlášť nepotřebovala. Měla přeci nos a i když sněžilo, nebylo to tak hrozné, aby jeho stopy byly po té chvilce nemilosrdně zaváty. Jedna z mála výhod hlubokého sněhu. Stopování se náhle stávalo tak snadným.
Pravděpodobně by jej dřív nebo později dohnala, i kdyby běžel dál, ale naštěstí pro oba se zastavil a došlo na to shledání mnohem dříve. Byl na něj vskutku žalostný pohled, který ji bodal u srdce. Zahnala svou zadýchanost několika hlubokými nádechy a pak se dala do práce. S trochou soustředění převzala moc nad tím hnusným fičákem, aby ho donutila se jim obloukem vyhnout a dopřál jim tak trochu oddechu, jak od sebe samotného, tak od toho protivného sněhu, kterým se Therion asi plánoval nechat pohřbít.
Spokojena s nastalým bezvětřím se pak konečně prodrala sněhem k němu, aby mu oblízla ucho, jako to dělávala zrzkovi. Ti dva si byli svým způsobem velmi podobní a přímo ji to k tomu svádělo. Pak si lehla hned vedle, tak že se jejich kožichy proplétaly do sebe a naklonila hlavu na bok. "To se ti u nás nelíbí tak moc, že raději umrzneš na ledové pláni?" Zeptala se, nicméně výčitka z jejího hlasu slyšet nebyla. Ostatně snažila se o vtip, i když jí vtipkování většinou moc nešlo. "Zrovna jsem přemýšlela nad tím, že by bylo skvělé, kdybys u nás zůstal a ty takhle utečeš," zamumlala.

A Byl tu Therion. Opět toho moc neřekl, i když tušila, že v hlavě mu ta tlamka jede jako kolovrátek. Kdyby teda tušila, co to nějaký kolovrátek je. Ale přirovnání dobré. Nicméně dík tomu, kolik času s ním strávila, začínala chápat i tu emoci, co z něj ustavičně vyzařovala. Tu zvláštní kombinaci smutku, osamělosti a nechtěnosti.
Mrzelo ji, že se tu tak cítí a opravdu ji zajímalo proč. Jenže na takové otázky se vůbec necítila a nebyla Skyl aby si mohla v jeho mysli zalistovat a najít to, co hledá. Navíc by se jí to nezdálo zrovna hezké. On na rozdíl od Mojoa měl rozum a zvládal mluvit (i když jen maličko), takže nebylo nutné, aby z něj informace tahala násilím.
Zrovna mu chtěla nabídnout, že se může jít spolu s ní projít kolem hranic a trochu víc si to tu prohlédnout. Třeba by se mu tu pak začalo líbit, když by pochopil, že je to tu i hezké. Ale nestihla ho, protože ji předběhl svým velmi stručným "proslovem", na nic nečekal a rozběhl se pryč.
Vlčice překvapeně zamrkala a chvilečku strávila civěním na jeho mizící zadek. Pak se zamračila, konečně probrala ze šoku a rozběhla za ním. Samozřejmě, že to nemohla nechat jen tak! Ta bolest v jeho hlase byla až moc zřejmé na to, aby ji mohla ignorovat. A ona navíc neignoruje nikdy nikoho. Jestli se cítil osaměle, mělo to snadné řešení. Jestli se cítil nechtěně. I to mohla snad vyřešit. A pak. Pak třeba zmizí i ten smutek? U ní to tak přece fungovalo, tak proč ne u něj, ačkoliv je případ asi o dost extrémnější.
No. Přeznačení hranic bude muset zase chvilku počkat. Ale však nikam neutečou. Teď musela rychle proběhnout známý "les", aby toho ťuňtu dohnala dřív, než zmizí někam, kde už ho nenajde. Třen jako Nox. Ten na to byl snad expert. A ji už opravdu nebavilo přicházet o příbuzné, kamarády a známé.

>>> Středozemka

>>> úkryt

Sotva vylezla ven, zjistila, že se jí to před spaním asi opravdu nezdálo a Skyl tu určitě byla. S někým cizím. Asi se nějak minuli cestou, protože jejich pach mířil do míst, odkud právě přišla. Zvědavě nakrčila čumáček. Že by někdo nový do rodiny? Byla vážně zvědavá, ale prozatím si ten zájem musela nechat pro sebe. Přece ty dva nepůjde hned vzbudit, aby je podrobila výslechu. Ale rozhodně by to bylo bezva. S dvěma, nebo možná třemi, novými vlky by to tu konečně zase ožilo.
Ale to dost předbíhala. Skyl pravděpodobně spala a Asta s Lothem byli fuč. Nedivila se. Taky by šla s Lothem klidně na procházku, kdyby si řekl. Heh. Kdyby neměla za noze tu svou malou zrzavou kouličku, co by ho za to žárlivostí sežrala. Být matkou bylo vážně těžké!
A když už byla u toho, kde měla ty dva hlupáčky? Že by raději zůstali v jeskyni? Hm. Toho by se mohlo využít k obchůzce kolem hranic. Mojo by se jí při tom nepletl pod nohy. Nebo by spíš nezapadal do děr a nemizel vlkvíkde, odkud by jej musela tahat. A Therion by se u toho nemusel s ní nudit. Nicméně i tak se rozhodla ještě chvíli počkat, jestli se nějaký z nich přece jen z úkrytu nevykutálí.

403.

Lau mohla být v tenhle okamžik jen ráda, že mu nevidí do hlavy. I za to, že tu není Skyl, která to umí, protože jinak by asi musela hodně těžko vysvětlovat, co za dalšího magora, to sem přitáhla. Ale! Bylo to jak bylo a ona věděla zas jen o tom hlubokém znepokojení, jehož důvod jí zůstával skryt.
Nicméně vyhověl jí a konečně se představil. O den později, ale přece. Zářivě se usmála a trhla uchem za sebe, když zaznamenala nějaký pohyb. Zrzek byl dle všeho vzhůru. "Ráda tě poznávám," odvětila a konečně za zvukem otočila i svou huňatou hlavu. "Zdá se, že jsme všichni vzhůru, tak můžeme jít zjistit, jestli se už vyčasilo," navrhla. Napadlo ji, že by se ti dva mohli takhle mezi stěnami cítit stísněně a volné prostranství by jim prospělo. A i ona se těšila na čerství vzduch. I kdyby jí z něj měla omrznout hlava.
Taky by měla asi zkontrolovat Astu. S Lothem jí určitě nic nechybělo, ale třeba už mluvila se Skyl? Jestli ano, chtěla být mezi prvními, kdo ji uvítá ve smečce! No. V tom nadšení se rovnou rozhodla své plány realizovat.

>>> Mahar

402.

Během svého protahování si i labužnicky zívla a zamlaskala, přičemž si všimla, že jeden z jejích svěřenců už bdí. Nebo možná pořád, dle toho, jak vypadal. No, nehodlala jej obtěžovat starostlivými otázkami, někteří na přílišnou péči nereagovali zrovna pozitivně. Zvlášť samci.
Chovala se tedy jako by nic a přicapkala si to blíž k němu. Snad ne tolik, aby mu to bylo nepříjemné. "Dobré ráno přeji," pronesla tiše, aby neprobudila zrzka. Toho, že ještě spí se muselo využít. "Doufám, že tě nikdo nerušil," vzhledem k tomu, že tu byli sami, to bylo značně nepravděpodobné, ale stát se to mohlo. Otázka, jestli by ho tu pak vůbec našla.
Víc ji tedy trápila jiná věc. Pustila se do toho tedy s rozpačitým úsměvem. "Víš, včera jsi mi nedořekl, jak se to vlastně jmenuješ," pamatovala si, že začal s písmenkem "TÉ" ale to skýtalo tolik možností, že hádat by mohla ještě další týden. "Nechci na tebe volat hej ty, nebo něco podobného," dodala a pomalu se usadila na zadel. Vážně by jí to udělalo radost. A navíc by nemusela potom, až bude s alfou řešit kdo je a co tu dělá, že se tu promenáduje s někým, jehož jméno ani nezná. Ten první důvod ovšem převažoval.

401.

Pravdičkou bylo, že neměla moc s kým si popovídat. Mojoínek skoro mluvit ani neuměl a Theironek byl zase takový nesměloučký. Tedy ona to nebyla úplně nesměličkost, ale nevěděla, jak jinak by to mohla pojmenovat.
Proto mu zase jen kývnula hlavičkou a doufala v to, že ránečko bude moudřejší večerečka. Že se třeba malilinkato uklidňánkuje, získá jistotičku a pak si konečně popovídánkují. To by bylo vskutku miloučké. Až tak, že jí to poslední ospaloučký úsměveček ve tvářičce vykouzlilo.
A pak už spinkala, jako malé vlčátko. Ouška jí sebou občas škubnula, když se ozval nějaký zvouček, ale jinak měla tělíčko celkem klidňoučké. A kožíšek ji hřál. Úkryteček byl prostě fajn, hlavně když byl taky hezky vytopeňoučký. Bylo to učiněné blažíčko.
Ale nemohla spinkat navěky! A když se probudila, okamžitě očičkama zamžourala kolem sebe, opatrníčko se odtáhla od zrzečka svého a dala se do protahování. Jedna nožička, druhá, třetí, čtvrtá. Víc jich neměla. Pak zádíčka a krčíček. Možná v ní při tom maličko křupinkalo, ale dalo se to přežít. A pak už jen ležela a trpělivě čekala, kdo se první probudí, aby mu poskytla první přáníčko hezkého dníčku.

400.

Dneska s ním bylo obzvláště těžké pořízení. Takhle umíněný už dlouho nebyl. Že by se jí mstil, za to jak ho nechala samotného v lese? Možné to bylo. Věděla, že v sobě má i tu škodolibou násilnickou potvůrku. Byla ale ráda, že se už nějakou dobu neukázala a doufala, že to tak zůstane. Napořád, pokud možno.
Nicméně řešení bylo jednoduché. Když nechtěl on k ní, šla ona k němu, lehla si tam, přehodila mu ocas přes hřbet a usmála se do šera k jejich hostovy. "Jen se klidně prospi. Nevím jestli máš rád tulení, nebo ne. Ale jestli chceš, určitě se vejdeš," nabídla mu, připravená ztlumit jakýkoliv Mojoův negativní projev svou magií. Jednoduše proto, že věděla, jak nevítaný a nadbytečný se tu Therion cítí a nechtěla, aby tomu zrzek přidával pod kotel. Kdepak. I bez toho vyselo ve vzduchu trápení až až.
Nicméně zatímco se jí zavíraly oči, k jejím uším doputoval jakýsi hlas. Nebo si alespoň myslela, že jsou to uši a reflexivně jimi zastříhala. Teprve pak si uvědomila, že to byl hlas v její hlavě. Skyliethin, Její ocas se spokojeně pohnul, ačkoliv tou dobou už byla v polospánku. Těšila se na to, až alfa udělá Astu jednou z nich. A třeba by mohla nějak pomoci i Hnědobílému, který jí vlastně pořád neřekl své jméno.
"Všechno je v pořádku," pokusila se takhle na dálku odpovědět tím, že se na danou myšlenku upnula, z poza přivřených víček vrhla uvolněný pohled k Therimu, zavrtala čenich do Mojoova krku a pak se nechala pohltit spánkem. Nacajdala toho už dost. I ty hranice byli alespoň částečně obstarané.

399.

Zdálo se, že Mojo si hraje na schovku. Nebyla si jistá, zda v té hravé podobě, nebo v té ustrašené. Omluvně mrkla na Theriona. "Doufám, že ti nevadí kouzla," pronesla, ale na potvrzení nečekala a hned se dala do díla. Přivála si k čenich vzduch ze všech koutů doupěte a hned měla jasno v tom, kde se ten lišák zrzavá zašívá.
To byl ovšem jen první krok, hned na to se tím směrem vydala a začala jim danou oblast úkrytu vyhřívat teplým vzduchem, aby jim tu bylo příjemněji než příjemně. A s potěšením shledala, že je to jednodušší, než bývalo. Únava k ní rozhodně nepřicházela tak rychle.
"Mojo. Netrucuj. Jde se spát," houkla do míst, kde měl ten blboun být, sedla si na zadek a dala se do čekání, během kterého vrhala na Theriona rozpačité pohledy. Bylo trochu nešťastné, jak své dítko nezvládala, ale v porovnání s tím, jaký býval, tohle byla růžová zahrada. "Naše alfa, si sebou v kožichu nosí ještěrku," promluvila najednou, aby řeč nestála.
Na první pohled mimo téma, ale bavili se přece o místních zvláštnostech, ne? A tohle bylo rozhodně divné. A to nevěděla, že si s ní dokonce povídá! K tomu zjištění vážně ještě neměla příležitost, jen to jednou z dálky náhodou zahlédla. Třeba tím trochu odlehčí situaci.

398.

>>> Jezírko

"Jen klid. On jen žárlí na každého, s kým se bavím," zkusila Theriona uklidnit, když viděla, co v něm Mojoovo chování vyvolalo a pak už si to pomalu a opatrně doklouzali až k jejich "kouzelné" jeskyni. Bez okolků nakráčela dovnitř a zamžourala do stupňující se tmy. První pohlédla směrem k jezírku, doufajíc, že v té vodě Mojoa nenajde, ale stát se mohlo cokoliv. S ním opravdu naprosto cokoliv.
"Mojo?" Zavolala do nitra doupěte a zaposlouchala se, jestli se jí dostane odpovědi. Pak se obrátila zase na Theriho. "Vítej u nás doma," uculila se a uznala se, že nakonec to není tak špatné, i když je sem zavedla náhoda. Venku se stmívalo a určitě bude mrznout. A tady jim bude dobře. Zvlášť když jim tu zatopí, a to vskutku v plánu měla. Nejdřív ale musí najít toho ňoumu ztřeštěného. Pokud se tedy neuráčí přicapkat sám.
A možná by sem za nimi mohli přijít i Loth a Asta. Nerada by aby venku umrzli. A jejich novému příteli by určitě prospěla přítomnost dvou milých a optimistických vlků. Ono to totiž bylo celkem nakažlivé!

"To ani já nevím. Někdy se lekne i vlastního stínu a jindy je nebývale troufalý," usmála se na ustarostněného vlčka konejšivě a protože se Mojo osmělil k zavrčení, bylo to dnes očividně to druhé. Pobaveně sledovala, jak si to žene za něčím, co se mu asi zdálo zajímavé. "Ani jedno není třeba si brát osobně," dodala pro jistotu a pak už stříhala ušima za tím jeho vytím.
Už se naučila, na ty jeho výlevy nereagovat tolik přecitlivěle a zachovala chladnou tvář, i když trocha obav se asi přece promítla. "Nikdy se s ním nenudím," poznamenala a už pomalu stáčela tlapy směrem k němu. "Pojďme ho raději zkontrolovat," vydechla záhy a rozklusala se kupředu. Na rozdíl od něj si ale hlídala, aby se jí na náledí nerozjely tlapky. "Opatrně," broukla ještě přes rameno. To by byla polízanice, kdyby se jí tu host ještě zmrzačil.
Asi by neměla vodit nečlena do úkrytu, ale když si měla vybrat mezi tím, jestli ho tu nechá bez dozoru nebo vezme sebou, měla v tom celkem jasno. Navíc si byla dost jistá tím, že od něj nikomu nic nehrozí, tak proč být zbytečně úzkostlivý? To byla celý život.

>>> Skála Mahar