Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//9... pardon, poslední zkouška mne trochu rozbila

No, s Mojoovým znepokojením nepočítala. I když by měla. "Jsem v pořádkuu," zaúpěla, když se na ní, po té menší scéně, rozplácl. Zdálo se jí to nebo přibral? To by byla skvělá zpráva! Neměla ale jak si to ověřit a navíc na to ani nebyl čas, protože jim přišla společnost. Samotná Skyl.
Rozpačitě se ošila. Tohle asi nebyla úplně situace, ve které by ji chtěla vidět. Ale už se stalo. "No, myslím, že ano," vydechla a ani se nesnažila zvedat, když si z ní Mojo udělal takhle lehátko. Za prvé na to neměla dost sil a za druhé mu to nechtěla kazit, když vypadal tak spokojeně.
"Jen... má Loth talent na trápení stránoucích dam," zasmála se pořád mírně nervózně, a jak jen jí to současná pozice dovolovala, se rozhlédla, jestli ji pomlouvaný nedejbože neslyší. "Potřebovala jsem zchladit," ani nevěděla proč to z ní lítá tak snadno. Byly to celkem ošemetný věci a navíc před alfou! Ale prostě se potřebovala vypovídat a přišla zrovna Skyl. Už se stalo.

// 8

Ach. A v takhle trapný moment za nimi přijdou Asta s Therionem. To byl přímo děs. Co si asi mohli tak myslet? Nejraději by zalezla do nějaké umírací jámy a už odtamtud nevylezla. To by ovšem nemohla Mojoovi udělat, nehledě na to, jak zbabělé by to bylo. Je přece už dost velká na to, aby se svedla s takovou situací vypořádat!
"Vůbec nerušíte," pronesla a doufala, že to bude znít přesvědčivě. Pořád byla z toho všeho mírně mimo, takže se jí mohl zatřást hlas nebo tak něco... I tak to ale vypadalo, že ti dva už došli ke svému názoru a ona na tom nic nezmění. "Jistě. Užijte si to," popřála jim alespoň. Nejraději by se jim nalepila na paty a utekla odtud pěkně daleko. Asi si skočit do toho jezera, aby se trochu zchladila. tušila totiž, že po tomhle nebude schopná se na Lotha normálně podívat, natož s ním mluvit!
Naštěstí to zrzek vyřešil za ní a odporoučel se. S výzvou, ze které jí vyschlo v krku. Na okamžik pevně zavřela oči, ale ten jeho úcul viděla stále. To bylo špatný. Moc, moc špatný! "Ach Mojo, víš, že jsi mne asi zachránil?" Zamumlala k tomu jedinému, kdo jí tu zbyl a zabořila ženich do jeho kožíšku. Jak se postupně zklidňovala a přemýšlela o tom, začalo jí docvakávat, co se tu vlastně událo. I to, k čemu mohlo dojít! A jak by tu po něčem takovém mohla zůstat? A potkávat ho každý den!
Zaúpěla a převalila se do sněhu na bok. Kde teď měla nějakou kamarádku, se kterou by si o tom mohla promluvit? Amelis. Ashe. Všechno se zdálo tak dávno. A bylo to dávno. Ještě nikdy se asi necítila tak osaměle jako teď. Ano, byl tu Mojo, ale tomu sotva mohla vyprávět o svých hormonálních výkyvech, morálních dilematech a nenaplněných tužbách... Buď by vůbec nerozuměl, nebo by se z toho zvencnul a pak zaběhl Lothiela zakousnout.
No. doufala, že alespoň Therion s Astou se teď někde dobře baví. Haha.

// 7

Nojo. Řekla děsnou blbost. Ale copak za to mohla? Tohle všechno bylo tak matoucí! Je přirozené, že u toho zmatkuje. Čekala, že po tom Loth asi značně ochladne, možná by to i uvítala, protože by pak dostala prostor k oddechu a vyrovnání se s tím, co se to tu vlastně událo. Ale on místo toho chtěl pokračovat v konverzaci.
Nicméně nestihl vyslovit už nic jiného, než její jméno a najednou se ocitla v sevření nejen jednoho, ale rovnou dvou zrzků! To by mohlo být celkem k zbláznění, kdyby jeden z nich nebyl její syn. "Mojo," hekla, když se jí černí čenich zavrtal do kožichu a vlček se začal lísat, jako by to mělo být naposledy v jejich životech. Chtěla mu, tak jako vždy říct, že není proč žárlit, ale pak si uvědomila, že tentokráte asi přeci jen ano. Ta horkost, kterou v ní Loth probudil, byla rozhodně speciální, ať už to bylo cokoliv.
Proto zadržela jazyk za zuby, rozpačitě se usmála na pana "El", zatímco pana "Em" obšťastnila nějakou tou pusinkou na přivítanou a pak mezi nimi nechala viset to trapné ticho, které zcela dokonale vystihovalo její vlastní bezradnost.

//6

Těšilo ji, že ji Loth za blázna nemá, ačkoliv si nemohla být jista tím, jak moc vážně to myslí. Byla celkem naivní a důvěřivá, takže klidně mohl lhát jako když tiskne a ona se při tom bude tetelit blahem. A skromně klopit pomněnková očka k zamrzlé zemi. A nebo stydlivě.
Už ani nebyla schopná poznat, co ji ke všemu tomu zírání pod nohy vede. Nicméně hladově na ni nikdy nikdo nezíral, natož aby byla nazývána drahou nebo jakkoliv podobně, takže je celkem přirozené, že vůbec neví, co v takové situaci dělat. Přijímat lichotky není vůbec tak snadné, jak se zdá! "Děkuji," broukla alespoň, protože nechtěla všechno přejít bezmocným mlčením, to by nebylo vůbec hezké, i když by to zle rozhodně nemyslela. V rozhovoru se vždycky musí snažit oba...
Pak se jí jeho tvář objevila přímo před čenichem. Se zajíknutím napřímila krk a překvapeně naň zamrkala. Tehdy učinila velké poznání. Ten vlk nemá žádné zábrany. Choval se tak sebejistě, že jí to až bralo dech. Dokonce víc, než to, jak sladce znělo její jméno, když ho vyslovil. Což bylo tak jediné, co dokázala z jeho slov pochopit okamžitě. Zbytek musela chvíli zpracovávat, než jí doteklo, o čem vlastně mluví a nač se ptal.
Tentokrát pohledem neuhnula, místo toho se celkem ochotně ztratila mezi těmi jiskřičkami v jeho očích a... Nějak se jí z toho motala hlava. Možná to bylo tím jak mělce oddychovala, ale víc jí stažený hrudník prostě dovolit nechtěl. "Myslím... že jsem asi nemocná," vypadlo z ní nakonec poněkud malátně. Cítila se trochu, jako by její tělo nebylo vlastně vůbec její a přitom to nebylo nepříjemné. Byla opravdu řádně zmatená, takže mu lépe odpovědět ani nemohla. Protože nevěděla, na co teď vlastně myslí. Tak nějak na nic a na všechno?

//5

Bylo to legrační. Kvůli Mojoovi byla zvyklá vážit slova i své činy. Obdobnou opatrnost vyžadovala i rozmluva s Therionem. A teď čelila něčemu úplně jinačímu. Něčemu, čemu se dost těžko bránilo. Šarmantní zrzeček podle všeho přesně věděl, kam tnout, aby kmínek padl na kolena.
i když jí uvnitř v hlavě cosi dost silně explodovalo, snažila se chovat úměrně svému věku a nevyšilovat. Musí mít přece nějakou důstojnost, ne? Musí zachovat klid a odpovědět nějak normálně. "A já myslela, že o mém zdravém rozumu většina vlků silně pochybuje," vypadlo z ní nakonec a výmluvně pohybem tlamy naznačila hlásky, které dohromady dávaly Mojoovo jméno. Kdo to byl, jak se divil, že se někdo dobrovolně ujme takové kreatury? "A co do půvabu... Nemyslíš, že takhle v zimě vypadám trochu tlustě?" Nemyslela to vážně, což dokázala rozzářeným úsměvem, svůj huňatý kožich ovšem demonstrativně natřásla, aby jeho objem hezky vynikl.
S trochou obav sledovala, jak se odtud dvojička cizích vlčků vypařila, ale Loth jí zase nedával moc času na chmury. "Popravdě nevím, ale tvářila se vesele, takže věřím, že teď máme o člena víc. Vlastně o dva," zamávala ocáskem. Byla ráda, že se Asta hned bez váhání Theriona ujala, a že si to tu prohlédnou společně. Aspoň se vlček nebude cítit tak narušitelsky a...
"Hmm?" Zaskočeně zase stočila pohled k Lothovi. Jeho intonace zněla tak prapodivně. Nikoliv však nepříjemně. Vlastně dost silně pocítila, že se v ní něco pohnulo a kdyby promluvila hned, asi by se zakoktala. "S-samozřejmě, byla jsem přeci na procházce." Nakonec se tomu očividně stejně nevyhnula. Ale když ono to drcnutí bylo tak nečekané, že jí zase rozhodilo. Rozpačitě zatěkala očima po celém širém okolí. Snad to vypadalo, že se rozhlíží po Mojoovi. Snad. Ale spíš ne.

//4

Loth byl přesně tak ležérní, jak očekávala. Pobaveně se usmála. "Kdo by se zvládl ve tvé přítomnosti mračit? Nějak si takový scénář nedovedu představit," nadnesla už zase uvolněně. Rozhodně na ni měl dobrý vliv, o tom žádná. "Takový štramák musí vnést úsměv do tváře každé vlčice, že ano?" Pohodila při tom žertu ocáskem a tak trochu přemýšlela, jestli to skutečně míní jen z legrace, nebo doopravdy. Asi od každého trochu.
"Ah. Tak hlavně, že vše dobře dopadlo." Moc se jí představa toho, že její přátelé bloudí ve sněhové vánici nelíbila. Ale už se naučila neřešit problémy, které neexistují, protože jinak by se musela zbláznit. Pak se hned ohlédla za jeho pohledem a překvapeně zamrkala. "To je Fiér. Takkiho syn, toho trojbarevného vlka, co byl u tvého přijímání," vysvětlila mu a byla opravdu ráda, že dotyčného vidí. Rozloučili se za dost divokých podmínek a dosud si nebyla jistá, jak to s ním dopadlo. Očividně žil a to bylo fajn vědět. Škoda jen, že to mezi ním a alfou asi neprobíhalo zrovna dvakrát dobře, jinak by ho asi zašla i pozdravit...
Jenže pak se ještě lesem rozlehlo volání další existence. "To vypadá, že Mojo je vzhůru," poznamenala, stříhajíc ušima ve směru, odkud jeho kničení přicházelo. Mateřské pudy veleli jít za ním a konejšit, ale zároveň nechtěla Lotha opustit, sotva se dali po takové době do řeči. Proto nakonec jen zavyla, aby mu dala vědět, kde je. Však se musel trochu osamostatňovat, ne? A kde jinde, když ne doma v močálech?
Na dva cizince přitom čas od času vrhla kratičký pohled, aby se ujistila, kde jsou a kam jdou, a když se hnědý vlk rozhodl vyjít směrem k hranicím, nechala to být. Násilím tu rozhodně nikoho držet nemohla.

//3

Z chvilečky osamělého podléhání negativním emocím ji vyrušil velmi příjemný vetřelec. Uvítala to s opravdovým nadšením, které dávala najevo nejen opětovným zvednutím ušisek do pozoru, ale i pohybem chvostu, které dosud ležel na zasněžené zemi zcela nehybně. "Ahojky, Lothiele," vrátila mu jak pozdravení, tak oslovení a potěšeně se ošila, když projevil své obavy.
"Všechno je v pořádku, jen si trochu moc beru, že někomu nestojím ani za pozdrav," vysvětlila mu tiše. Nezdálo se ale, že by v mudrování hodlala pokračovat. Teď, když si jí všímal nejhezčí vlk v močálech. Která ženská by si stěžovala?
"Jaká byla procházka?" Zajímala se záhy a očkem loupla do míst, kde byla Skyl a tím pádem i Asta, se kterou Loth strávil čas předchozí. "Měla jsem trochu strach, jestli jste někde nezapadli," dodala. Nechtěla se bavit o počasí, ale každý musel uznat, že to, co se teď dělo, byla děsná hrůza. Bylo jen dobře, že měli bezpečný les a skvělý úkryt. A každý, kdo si toho nevážil, byl učiněný pitomec. Tak.

Lau nejistě stáhla uši k hlavě. Cizinec jí pozdrav neplatil a béžová se koukala, jako by ji chtěla zabít. Přitom chtěla být jen milá. Povzdechla si, odvrátila pohled a tak trochu raněně si v mysli připomněla, že někomu se nezavděčí, ani když opravdu moc chce. Možná, že kdyby vypadla a poskytla jim nerušené soukromí, stalo by se, ale ona byla ochranářka pověřená alfou, ať onu "Lyl" pohlídá, než si na ni zase najde čas, takže to udělat nemohla.
Holt se musela jednou smířit s tím, že povinnost má přednost před tím, aby všem vyhověla. Muselo jim stačit to, že se k nim obrátila zády, v jakž takž snesitelné vzdálenosti a hleděla si svého. Respektive svého zájmu o přijímání Asty a Theriona do řad Maharských. Doufala, že už to nebude trvat moc dlouho a i ona se dozví jejich verdikty. Nicméně Asta se tvářila vesele, což bylo zřejmě dobrým znamením. A u vlčka si netroufala odhadovat. Však se pořád tvářil jako hromádka neštěstí! A když už byla u toho, napadlo ji, že by asi měla v dohledné době zkontrolovat Mojoa. Vychrupoval v úkrytu už nějak dlouho. Ne, že by mu to nemělo prospět.

// nemyslim si, že naší skupinku potřebuješ :D

Jak Skyl žádala, zůstala na místě. Jen za dvojicí nováčků vrhla povzbudivý pohled a pak stočila pohled k béžové cizince, která nevypadala zrovna komunikativně, takže ji neobtěžovala bezduchým žvástáním, pokud to šlo. I když byla mírně zmatená tím, že na rozdíl od Lucy zůstala. Co ji tu asi drželo. Tentokrát ale držela svou všetečnost na uzdě a dělala tichoučkou a snad neobtěžující stráž, přičemž umírala touhou po tom vědět, co se odehrává u Skyl.
Překvapeně trhla uchem, když se béžová znenadání ozvala. Nezdálo se jí, že by si měla chtít s ní povídat, ale obrátila se naň a pak sledovala pohledem ten její. Další neznámý vlk. Dle pachu ten, který přišel ze Skyl a přespával v úkrytu. Asi se znali a tohle bylo jeho jméno. rozum velel dát jim prostor, ale slušné vychování zase alespoň pozdravit.
"Ahoj," usmála se i jeho směrem a pak pohlédla zpět k béžovce, která dál seděla jako pecka, i přes to, že prve vypadala tak nadšeně. "Klidně můžete k sobě, za těch pár kroků nám snad nikdo hlavu neukousne," navrhla čistě pro jistotu, kdyby to snad mělo být obavami z cizího území a dál hodlala předstírat, že tu jakože není.

// Skyl, Asta, Lyl, Já, Theri

Pobaveně trhla ouškem. Lucy byla přesně tak akční, jak si ji pamatovala. Ještě ani pořádně neskončila rozhovor a už svou kamarádku táhla zase pryč. "Mějte se," popřála jí, nebo jim oběma, na cestu a nadšeně se zamávala ocáskem, když je tu vystřídala Astička, kterážto bez váhání nadnesla svou žádost. Byla ráda, že se to takhle sešlo a oba její schovanci žádají současně. Vždycky je dobře, když v tom či onom nejsi sám. A třeba alespoň Therion nebude tolik nervózní.
Nicméně Alfa ji celkem překvapila, když se zeptala na její názor. Proč by ji měl zajímat? Teď to byla ona, kdo se nervozně ošil. "No. Ano," hlesla rozpačitě. "Jinak bych ho ani nepřivedla," dodala a zase se na něj usmála. Cítila, že je to potřeba. "S oběma," trhla pak pohledem k Astě. "Jsem strávila nějaký čas a oba jsou moc milí a určitě se budou snažit, aby byli i užiteční." Usuzovala tak z jejich obav o to, zda jsou smečky vůbec hodni. Když se někde cítíte dlužni, tak o to více se pak snažíte, ne? Nicméně nic jí nepřipadalo jako pádnejší argument než to, že je má prostě ráda a nerada by je nechala odejít s nepořízenou. Což si ovšem mohla alfa počíst jen v její mysli.

Oi,

neni toho moc, co můžu napsat. Prostě bych ráda třetí slot. Za Fíru moc nahráno nemám, ale to je hlavně tím, že jsem 3/4 roku čekala na přislíbené mládě. Mít ho celou tu dobu, vypadala by ta čísla dost jinak. Ale myslím, že za tři měsíce není padesátka úplně málo.
Nemůžu slíbit, že budu tak aktivní jako doposud. Musím začít chodit na kliniky a stáže, čeká mne (snad) šestý ročník a státnice. Ale zároveň nemám v plánu to tu položit a zmizet. Možná už tu nebudu celý den, ale to popravdě ani není potřeba xD.
To jak píšu by měli posuzovat ostatní a stejně si myslím, že pár ujetých čárek ve větě nebo y/i, jsou vedle nepopiratelné věrnosti dost vedlejší. Nicméně dostala jsem teď jednu velkou odměnu (ještě jednou dík), takže pochopim, když to neprojde, ale ráda bych aspoň tu sledovačku, neb bych chtěla nějakého toho prcka konečně, a měla něco v záloze místo dalšího roku čekání, kdyby mi třeba někdo chtěl projevit tu čest :).

Dík za zvážení.

Těšilo ji, že jde Theri s ní, ale bylo jí jasné, že pak asi nebude chudák vědět kam s očima. A tak se i stalo. Povzbudivě se na něj usmála a pak se už musela věnovat dvěma cizím vlčicím. "Obávám se že Skyl," začala větu o tom, že alfa pravděpodobně spí, když se jí její hlas ozval v hlavě.
Automaticky se ohlédla a uctivě jí kývla hlavou na pozdrav. "Všechno v pořádku," potvrdila a hezky se po všech přítomných rozhlédla. A protože mohla, tak poskočila zpět k Therionovi, by mu opět stanula těsně po boku, jako psychická podpora. "Tohle je Therion, rád by se přidal do smečky," pronesla radostně a rozhodně nemohla zapomenout ani na svou drahou kamarádku. "A ještě je tu Asta, která se šla zatím někam projít s Lothielem," dodala tedy jen tak ve stručnosti, aby měla alfa přehled a přitom to netrvalo roky.
"A Lucy tady s kamarádkou prý přišly za tebou," doplnila i to, co už asi bylo zřejmé a čistě pro úplnost a protože byly otázky obou vlčic směřovány právě ke Skyl, přenechala jí slovo. Ostatně to byly i dotazy, na které úplně neznala odpovědi. Co ona věděla o fungování smečky a pohnutkách k tomu, nějakou vytvořit. Ona se mohla raději věnovat jedinému přítomnému klukovi, aby se necítil jako páté kolo u vozu.

>>>> Středozemka

Lau tak nějak napadlo, že si vynahrazuje ty roky osamění tím, že je teď nadmíru mazlivá. Mojoovi to nevadilo a Therionovi. No snad taky ne, protože s tím neplánovala zatím přestat. V té kose to totiž skýtalo jen samé výhody a to navíc pro oba. A jí vždy leželo na srdci blaho ostatních.
"Hm. Brzy mi bude jedenáct. A toulala jsem se většinu života. Nevím přesně," zasmála se. Jo, cestovala asi déle, než bylo zdrávo. A zase si připomněla, jak stará je! Jojo. Čas plyne rychle a neúprosně. Za chvíli aby se začala bát zubaté.
Nicméně s ničím takovým se nevyslovila a s nadšeným očekáváním vyhlížela hranice jejich smečky. A v dobré náladě je provedla zpět do srdce močálů, kde zrovna chtěla navrhnout, aby si po té procházce odpočinul, když se ozvalo zavytí. Stříhla ušima a pousmála se na něj.
"Jsem ochránce, takže tam musím skočit, ale ty tu můžeš zůstat a odpočinout si, jestli chceš." Nechtěla jej nutit k tomu, aby se jí nudil za zadkem. Počkala tedy na odpověď a ať už byla jakákoliv vzápětí proklusala teritoriem až do míst, kde čekala jejich návštěva. Ne že by ji těšilo to, že přišla o své boční vyhřívání.
Jako vždy ale nasadila úsměv a promlouvala přátelsky. Tady navíc měla o důvod více. Jednu z vlčic totiž trochu znala. "Zdravím vás. Procházíte nebo jdete na návštěvu?" Zeptala se hnedka k věci, aby nikoho z přítomných nezdržovala od příjemnějších kratochvílí nebo důležitějších záležitostí.