Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Strom

Jako by nestačilo, co viděla o sobě, cestou zpět ji ještě čekaly výjevy z mysli jejího malého, zrzavého uzlíčku nervů. Byla za to ale svým způsobem vděčná. Nedívalo se na to hezky, bylo to plné smutku a bolesti, ale... Dík tomu mu více rozuměla. Jak skončil takový, jaký je. A že to bylo opravdu hrozivé, možná hrozivější, než si představovala.
O to více se upnula k tomu, že nedovolí, aby mu zase někdy někdo ublížil. Aby trpěl. Že ho chce obklopit láskou, skvělými vlky, dát mu pohodlí a radost ze života. A nejen jemu, ale i zbytku smečky. Byla teď gamma a zapřísáhla se, že se o všechny dobře postará.
"Tole bylo špatné místo na výlet," špitla k němu něžně a oblízla mu čumáček, jako by tím snad chtěla zahnat všechno zlé a pak se podívala kamsi dopředu, do dálky a usmála se. "Pojďme domů," ráda to slovo poslední dobou používala. Skoro, jako by na něm byla závislá. Doufala, že tam někoho najdou. Někoho, kdo jim pomůže na šeredný zážitek zapomenout. A taky, že tam najde i ty milé nováčky a že v době její nepřítomnosti neutekli. Mahar byl skvělé místo a oni byli skvělí přátelé. Chtěla to mít všechno.
A protože se sem někdo další hnal a dělal při tom pěkný rámus, rovnou se i vydala k dobře známé pláni, kterážto je dělila od močálů.

>>> Mahar přes Středozemku

// křišťály jsou křišťály, co bych s nima měla dělat? :D

// Ach :3... Ste miláčci

Fírovi do každé dovednosti 2 hvězdičky
1 hvězdička magie samozřejmě do země

15

>>> Jezero

Lau byla ráda, že Mojo uznával za rodinného příslušníka alespoň Astu. A moc si přála, aby to byl jen ten první záblesk světla, dík kterému se do jeho dušenky dostane oslnivá zář a ta odtud vyžene všechen ten smutek a temnotu.
To by si ale asi nesměla k procházce vybrat zrovna tohle místo. Že je zle, si uvědomila v okamžik, kdy je obklopila mlha. Už to bylo víc než dost, když sebou máte paranoidního tvorečka, co se třese strachy z vlastního stínu. A nevidět na krok před sebe a být v objetí hmoty, ve které se tak prazvláštně mihotají stíny… Jasně cítila, jak se na ni mačká, jak ji tahá za chlupy a třese se. Vyslovila jeho směrem několik konejšivých slov, ale pak konečně poznala tu nejstinnější stránku tohoto místa.
Přepadly ji vlastní vzpomínky. Naštěstí pro ni nebyl její život kdovíjak dobrodružný a těžký. Ani se nedopustila ničeho obzvláště špatného, ale něco málo by se našlo. Třeba ty téměř zapomenuté okamžiky z dětství, když se bratři hádali. Snažila se je sice zastavit, odvádět pozornost jinam… ale i tak si vyčítala, že se měla víc snažit. Nebo udělat něco jiného. Pak by rodina zůstala pohromadě. Možná kdyby zbaběle neutekla, když napětí ve smečce došlo vrcholu… Třeba by nikdo neodešel.
A ona by poklidně žila tam. Třeba by si našla i partnera, měla vlčata. Byla u toho, když rodiče zestárli… Ani nevěděla, že jí začaly téct z očí slzičky. Natož kdy. Prostě to tak bylo. Ten hluboký smutek byl skoro až směšný. Zvláště, když si vzpomněla, jak je teď sobecká. Že se zapomněla a myslí jen na sebe a svá trápení, zatímco tu spolu s ní je on. Vlček, který přišel o všechno mnohem hrůznějším způsobem. Ach bohové, jaká muka se zjevila jemu? Teď, když se všechno začínalo obracet k lepšímu?
I z toho jí bylo do pláče. Museli pryč. A hodně rychle! Nemohla dopustit, aby viděl víc a víc a víc. Nezáleželo na tom, co všechno u toho velikého stromu vytrousila. Ani na tom, že uprostřed panovala podobná atmosféra, jako u Života. Chtěla být pořádně daleko od toho všeho, co by mohlo Mojoa zraňovat.
Proto se k němu ještě těsněji přitulila, dala se tichého povídání čehokoliv, co jí na jazyk přišlo. Asi to fungovat nebude, ale pokus o odvedení pozornosti od špatných vzpomínek, dobrý. Sama na sobě ale cítila, že je to k ničemu a nic jiného, než úprk z té prokleté mlhy, to nezachrání. Pořád však musela přizpůsobovat tempo jemu. Utéct mu a nechat ho tu. To by bylo neodpustitelné a pravděpodobně to, co by tu při příští návštěvě viděla…

>>> Zpátky

OBJEDNÁVKA
36 od Vlčíška + 15 za posty -> na Fiéra 34 bodů

14

>>> Středozemka

Překvapeně zamrkala, když promluvil. Promluvil! Mojo. To bylo jako svátek. Navíc to bylo asi to nejplynulejší, co kdy vyslovil a ona musela na chvilku zastavit a prohlédnout si ho. Možná se na něj na chvilku zatvářila, jako by viděla ducha, ale tolik šoků v jeden den. To muselo mít následky.
A pak se zářivě usmála. Opravdu jí to udělalo radost. Bylo to jako závan naděje. Že by mohl být někdy v budoucnu víc normální. A když rozpovídá jeho, tak kdo ví. Třeba najde cestu u k Theriho hlasivkám, které se zdály být uzamčené dost podobným způsobem. Vážně si přála, aby ti dva hlupáčci nebyli furt tak zbytečně nervozní. Připomínali jí ji samotnou a to, jak v těch časech trpěla. Akorát, že oni na tom byli hůř.
"Můžeme být spolu. Ale nemusíme u toho být jen dva," pronesla pak konejšivě. Myslela to zcela vážně. "Tak rodina funguje," dodala o něco tišeji. Byla sice už dost stará, ale tím snad neztrácela právo na to, chtít se zakoukat. I když už na vlastní vlčata bude pozdě, pořád by chtěla poznat to teplo, které vídávala mezi tátou a mámou. Ale to by bylo na zrzečka trochu moc složité téma. "Není to ale tak, že bys mi nestačil," oblízla mu čenich, když už se na ni tak pěkně mačkal a šla dál. Ani nevěděla kam.

>>> Osamělý strom

13

>>> Mahar

Lau si nebyla jistá, co jejím tělem momentálně rezonuje nejsilněji. Jestli dojetí z povýšení. Pocit zodpovědnosti. Nadšení z blížícího se jara. Nebo bolest. Z Mojoových pocitů. Ať už tak nebo tak, to jediné co mohla na místě řešit a zcela se tomu oddat nakonec byl právě nezdárný syn, který jí péči oplácel dost nešťastným způsobem. Ne, že by mu to hodlala vyčítat, taková ona nebyla, ale jen tak to také nechat nemohla.
"Ach Mojo. Mám tě ráda. Vážně," vydechla jeho směrem za pochodu do neznáma. "A že to občas není jednoduché," projelo jí ještě hlavou na doplněnou, ale z pochopitelných důvodů to tam uzavřela na zámek. "I když se tu objeví někdo další, koho budu mít ráda, na tebe přece nezapomenu. Neni důvod k takové žárlivosti. Nebo strachu," hlesla a ohlédla se. Mola toho říct víc. Třeba to, jak ji tou nedůvěrou zraňuje, ale na to byl Mojo příliš hloupoučký a křehký. Zase by to zveličil a místo prostého uvědomění by ztropil nějakou scénu. A toho se hodlala vyvarovat.
"Máma tu neni jenom pro tebe, ale zato tu bude vždycky, ano?" Pochybovala, že se chytí a bude řešení celé situace tak jednoduché. Ta jeho majetnickost se jí zdála zakořeněná velmi hluboko. Příliš na to, aby to vyřešila jedna krátká procházka. Ale byla to pravda. Krom matky teď byla navíc gammou a musela tu být i pro smečku. Celou! Ne jen pro něho. A že ta smečka byla plná podivínů, kteří potřebovali pohlazení na duši stejně nutně, jako on. Třeba Therion... Snad mu bylo dobře a už si zase nebalil kufry.

>>> Ohnivé jezero

12

Skyl se tím zdála být opravdu zaujatá. Což Lau mírně znervózňovalo a Mojo do toho předváděl žárlivé scény. Prostě jedno vedle druhého a to ještě netušila, že ji čeká další překvápko. "Ne. Myslím, že si jen hraje. A jde mu to," vyslovila to jediné, co jí dávalo smysl. Teď, když měla čistou hlavu. Proč by taky měl mít někdo jako on, vážný zájem o ni, že?
Byla ráda, že Skyl vzala na vědomí její stav a vlastně jí dovolila malou procházku. Než je ale vypustila, měla na srdci právě tu věc, která jí zase jednou vyrazila dech. Už ani nepočítala po kolikáté se dnes zakoktala. "Ga-gamma?" Ten výraz upřímného překvapení mohl celkem stát za to. Dokonce na chvíli zapomněla i na Mojoa, což se dosud zdálo celkem nemožné.
"Já. Nevím, co říct. Je to čest..." Celkem se rozblekotala, protože cítila neodbytnou potřebu něco povědět a kdyby to u vlků šlo, asi by jí vhrkly slzy dojetí do očí. Pak ji ale napadlo, že na tak vysoké pozici nikdo nebude chtít tak přecitlivělou vlčici, a tak se zhluboka nadechla, zamrkala a pak promluvila o něco pevněji. "Děkuji za důvěru. Vynasnažím se plnit svou úlohu co nejlépe." Toho dojetí se ovšem dokonale nezbavila a za chviličku její pohled zase zvlhl. "Myslím, že po tomle tu procházku opravdu potřebuji," dodala se zasmáním a jestli neměla Skyl na srdci nic dalšího, drcla do Mojoa a vyrazila za hranice. Procházka ve dvou ho snad obměkčí a vyžene mu z hlavy ty absurdní myšlenky o tom, že ho nechce.

>>> Středozemka (nestíhámé :-| a děkujííí )

11

Skyl očividně něco na celé situaci zaujalo. A Lau si nebyla jistá, jestli ji to nemá znepokojovat. Zvlášť, když vyslovila to slovo, které vyvolalo Mojoův zarputilý odpor. "Ne, to ne," zajíkla se hnedka a kdyby to u vlků šlo, asi by na místě zrudla ve vyzrálé rajčátko. Než se stihla rozpovídat, Mojo jí nakrátko vyrazil dech vlastní těžkou palicí.
"Mojooo," zaúpěla a tentokrát ho ze sebe opravdu setřásla, aby se mohla volně nadechnout. "Já si nemyslím, že by mezi námi něco bylo. Tedy... líbí se mi, samozřejmě. Je to hezký mladý vlk." Zdálo se jí, nebo se u toho zakoktala? A proč tohle vůbec Skyl vypráví. Ach. Ptala se. "Ale nemyslím si, že by v tom byla láska nebo tak... něco." Vydechla rozpačitě a uvědomila si při tom, že to vskutku tak není. Tohle byla sice přitažlivost, ale... O tom by ale vážně nikomu povídat asi neměla. Zvlášť ne v přítomnosti žárlivého synátora.
"Možná bych se měla zase projít," zamumlala a zahanbeně zakoulila očima do Mojoova kožichu. Obtěžovat alfu takovými malichernostmi, jako jsou vlastní rozbouřené hormony.

//hmm... asi bychom taky mohli pomalu ke stromu?

//10

Za doprovodu Mojoových zvukových projevů a lísání se na Skyl mírně pousmála. "Ani jedno a přitom obojí?" Navrhla kompromis mezi navrženými možnostmi a ona to asi i byla pravda. Svým způsobem to bolelo, ne?
Pak ovšem musela rychle dát věci do pořádku a poopravit to, jak to z jejích slov zapůsobilo. Loth rozhodně nebyl žádný zloun a nikdo si to nesměl myslet! "Ne, naopak. Jen je velmi přítulný," přiznala s rozpaky a šťouchla do zrzka, ve snaze se alespoň nějak civilizovaně posadit, ale těžko říct, jestli jí to dovolil. Vlastně. Mojo se na ni mačkal o dost víc, ale tam to holt postrádalo tu potřebnou jiskru. Byl to její malý synátor.
Mezitím se ozvalo cizí zavytí, za kterým se pokusila ohlédnout a s potěšením vysledovala, že se cizince poctivě ujala jejich dvojička nováčků. Bylo skvělé, že se nestydí a jsou přičinliví. Říkala přece, že budou skvělí členové! Přesto hodila zvědavě očkem i po alfě, jestli si to bude chtít ošéfovat. Samozřejmě by to zcela chápala. Proto s ničím dalším zatím nezačínala.

//9... pardon, poslední zkouška mne trochu rozbila

No, s Mojoovým znepokojením nepočítala. I když by měla. "Jsem v pořádkuu," zaúpěla, když se na ní, po té menší scéně, rozplácl. Zdálo se jí to nebo přibral? To by byla skvělá zpráva! Neměla ale jak si to ověřit a navíc na to ani nebyl čas, protože jim přišla společnost. Samotná Skyl.
Rozpačitě se ošila. Tohle asi nebyla úplně situace, ve které by ji chtěla vidět. Ale už se stalo. "No, myslím, že ano," vydechla a ani se nesnažila zvedat, když si z ní Mojo udělal takhle lehátko. Za prvé na to neměla dost sil a za druhé mu to nechtěla kazit, když vypadal tak spokojeně.
"Jen... má Loth talent na trápení stránoucích dam," zasmála se pořád mírně nervózně, a jak jen jí to současná pozice dovolovala, se rozhlédla, jestli ji pomlouvaný nedejbože neslyší. "Potřebovala jsem zchladit," ani nevěděla proč to z ní lítá tak snadno. Byly to celkem ošemetný věci a navíc před alfou! Ale prostě se potřebovala vypovídat a přišla zrovna Skyl. Už se stalo.

// 8

Ach. A v takhle trapný moment za nimi přijdou Asta s Therionem. To byl přímo děs. Co si asi mohli tak myslet? Nejraději by zalezla do nějaké umírací jámy a už odtamtud nevylezla. To by ovšem nemohla Mojoovi udělat, nehledě na to, jak zbabělé by to bylo. Je přece už dost velká na to, aby se svedla s takovou situací vypořádat!
"Vůbec nerušíte," pronesla a doufala, že to bude znít přesvědčivě. Pořád byla z toho všeho mírně mimo, takže se jí mohl zatřást hlas nebo tak něco... I tak to ale vypadalo, že ti dva už došli ke svému názoru a ona na tom nic nezmění. "Jistě. Užijte si to," popřála jim alespoň. Nejraději by se jim nalepila na paty a utekla odtud pěkně daleko. Asi si skočit do toho jezera, aby se trochu zchladila. tušila totiž, že po tomhle nebude schopná se na Lotha normálně podívat, natož s ním mluvit!
Naštěstí to zrzek vyřešil za ní a odporoučel se. S výzvou, ze které jí vyschlo v krku. Na okamžik pevně zavřela oči, ale ten jeho úcul viděla stále. To bylo špatný. Moc, moc špatný! "Ach Mojo, víš, že jsi mne asi zachránil?" Zamumlala k tomu jedinému, kdo jí tu zbyl a zabořila ženich do jeho kožíšku. Jak se postupně zklidňovala a přemýšlela o tom, začalo jí docvakávat, co se tu vlastně událo. I to, k čemu mohlo dojít! A jak by tu po něčem takovém mohla zůstat? A potkávat ho každý den!
Zaúpěla a převalila se do sněhu na bok. Kde teď měla nějakou kamarádku, se kterou by si o tom mohla promluvit? Amelis. Ashe. Všechno se zdálo tak dávno. A bylo to dávno. Ještě nikdy se asi necítila tak osaměle jako teď. Ano, byl tu Mojo, ale tomu sotva mohla vyprávět o svých hormonálních výkyvech, morálních dilematech a nenaplněných tužbách... Buď by vůbec nerozuměl, nebo by se z toho zvencnul a pak zaběhl Lothiela zakousnout.
No. doufala, že alespoň Therion s Astou se teď někde dobře baví. Haha.

// 7

Nojo. Řekla děsnou blbost. Ale copak za to mohla? Tohle všechno bylo tak matoucí! Je přirozené, že u toho zmatkuje. Čekala, že po tom Loth asi značně ochladne, možná by to i uvítala, protože by pak dostala prostor k oddechu a vyrovnání se s tím, co se to tu vlastně událo. Ale on místo toho chtěl pokračovat v konverzaci.
Nicméně nestihl vyslovit už nic jiného, než její jméno a najednou se ocitla v sevření nejen jednoho, ale rovnou dvou zrzků! To by mohlo být celkem k zbláznění, kdyby jeden z nich nebyl její syn. "Mojo," hekla, když se jí černí čenich zavrtal do kožichu a vlček se začal lísat, jako by to mělo být naposledy v jejich životech. Chtěla mu, tak jako vždy říct, že není proč žárlit, ale pak si uvědomila, že tentokráte asi přeci jen ano. Ta horkost, kterou v ní Loth probudil, byla rozhodně speciální, ať už to bylo cokoliv.
Proto zadržela jazyk za zuby, rozpačitě se usmála na pana "El", zatímco pana "Em" obšťastnila nějakou tou pusinkou na přivítanou a pak mezi nimi nechala viset to trapné ticho, které zcela dokonale vystihovalo její vlastní bezradnost.

//6

Těšilo ji, že ji Loth za blázna nemá, ačkoliv si nemohla být jista tím, jak moc vážně to myslí. Byla celkem naivní a důvěřivá, takže klidně mohl lhát jako když tiskne a ona se při tom bude tetelit blahem. A skromně klopit pomněnková očka k zamrzlé zemi. A nebo stydlivě.
Už ani nebyla schopná poznat, co ji ke všemu tomu zírání pod nohy vede. Nicméně hladově na ni nikdy nikdo nezíral, natož aby byla nazývána drahou nebo jakkoliv podobně, takže je celkem přirozené, že vůbec neví, co v takové situaci dělat. Přijímat lichotky není vůbec tak snadné, jak se zdá! "Děkuji," broukla alespoň, protože nechtěla všechno přejít bezmocným mlčením, to by nebylo vůbec hezké, i když by to zle rozhodně nemyslela. V rozhovoru se vždycky musí snažit oba...
Pak se jí jeho tvář objevila přímo před čenichem. Se zajíknutím napřímila krk a překvapeně naň zamrkala. Tehdy učinila velké poznání. Ten vlk nemá žádné zábrany. Choval se tak sebejistě, že jí to až bralo dech. Dokonce víc, než to, jak sladce znělo její jméno, když ho vyslovil. Což bylo tak jediné, co dokázala z jeho slov pochopit okamžitě. Zbytek musela chvíli zpracovávat, než jí doteklo, o čem vlastně mluví a nač se ptal.
Tentokrát pohledem neuhnula, místo toho se celkem ochotně ztratila mezi těmi jiskřičkami v jeho očích a... Nějak se jí z toho motala hlava. Možná to bylo tím jak mělce oddychovala, ale víc jí stažený hrudník prostě dovolit nechtěl. "Myslím... že jsem asi nemocná," vypadlo z ní nakonec poněkud malátně. Cítila se trochu, jako by její tělo nebylo vlastně vůbec její a přitom to nebylo nepříjemné. Byla opravdu řádně zmatená, takže mu lépe odpovědět ani nemohla. Protože nevěděla, na co teď vlastně myslí. Tak nějak na nic a na všechno?

//5

Bylo to legrační. Kvůli Mojoovi byla zvyklá vážit slova i své činy. Obdobnou opatrnost vyžadovala i rozmluva s Therionem. A teď čelila něčemu úplně jinačímu. Něčemu, čemu se dost těžko bránilo. Šarmantní zrzeček podle všeho přesně věděl, kam tnout, aby kmínek padl na kolena.
i když jí uvnitř v hlavě cosi dost silně explodovalo, snažila se chovat úměrně svému věku a nevyšilovat. Musí mít přece nějakou důstojnost, ne? Musí zachovat klid a odpovědět nějak normálně. "A já myslela, že o mém zdravém rozumu většina vlků silně pochybuje," vypadlo z ní nakonec a výmluvně pohybem tlamy naznačila hlásky, které dohromady dávaly Mojoovo jméno. Kdo to byl, jak se divil, že se někdo dobrovolně ujme takové kreatury? "A co do půvabu... Nemyslíš, že takhle v zimě vypadám trochu tlustě?" Nemyslela to vážně, což dokázala rozzářeným úsměvem, svůj huňatý kožich ovšem demonstrativně natřásla, aby jeho objem hezky vynikl.
S trochou obav sledovala, jak se odtud dvojička cizích vlčků vypařila, ale Loth jí zase nedával moc času na chmury. "Popravdě nevím, ale tvářila se vesele, takže věřím, že teď máme o člena víc. Vlastně o dva," zamávala ocáskem. Byla ráda, že se Asta hned bez váhání Theriona ujala, a že si to tu prohlédnou společně. Aspoň se vlček nebude cítit tak narušitelsky a...
"Hmm?" Zaskočeně zase stočila pohled k Lothovi. Jeho intonace zněla tak prapodivně. Nikoliv však nepříjemně. Vlastně dost silně pocítila, že se v ní něco pohnulo a kdyby promluvila hned, asi by se zakoktala. "S-samozřejmě, byla jsem přeci na procházce." Nakonec se tomu očividně stejně nevyhnula. Ale když ono to drcnutí bylo tak nečekané, že jí zase rozhodilo. Rozpačitě zatěkala očima po celém širém okolí. Snad to vypadalo, že se rozhlíží po Mojoovi. Snad. Ale spíš ne.