Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Lau jde na Tulipánku a Fíro zevluje v píscích, kdyby měl kdokoliv zájem xD

>>> Mahar

Bylo to zvláštní. Odejít z území a bez jakéhokoliv doprovodu. Vždy měla v patách Mojoa. Nebo Astu. Posledně dokonce celou smečku. Bylo jí jasné, že chvilku potrvá, než si na tu skutečnost zvykne, ale volné prostranství, které měla před nosem ji lákalo k sobě a poddala se tomu. Dřív než si to uvědomila, hnala se podél klikatícího se proudu, jazyk skoro až na hrudi. Nepamatovala se, kdy naposledy to udělala, aniž by se hnala za kořistí nebo topícím se zrzečkem. Jen tak pro radost.
Zastavila se značně zadýchaná až o pár kilometrů později. Bylo to trochu zvláštní, ale přišlo jí, že je rychlejší a vytrvalejší než bývala, i když by tomu mělo být s rostoucím věkem právě naopak. Přisoudila to Životovi. Jako ostatně vše dobré, co se jí tady událo.
Oblízla si čenich a zamyslela se. Vzpomněla si totiž na to, proč vlastně odešla. Najít Theriona. Znělo to jednoduše, ale ona už věděla, že je Gallirea veliká a možná to pro ni bude moc velké sousto. Ale zkusit to musela, jinak by si to vyčítala do smrti smrťoucí. Otázka byla, kde začít a kam jít.
Pohodila ocasem a pohlédla na druhý břeh řeky. Měla pocit, že tam ještě nikdy nebyla. Možná by mohla spojit svou misi s ukájením cestovatelských choutek, které sice pociťovala čím dál tím méně, ale přece pořád ano. Jen kdyby překonávání řek nebylo tak vyčerpávající. Kdyby jen jí šla ta voda z cesty... A jen co tu myšlenku dokončila, k vlastnímu překvapení zjistila, že jí řeka vychází vstříc a opravdu se před ní rozestupuje. Ne úplně, ale dost na to, aby nemusela plavat. Vážně netušila, odkdy tuhle magii ovládá, ale rozhodně se za to nezlobila a hned se vrhla vpřed, aby byla na druhé straně dřív, než přijde o všechny síly.

>>> Tulipánová louka

Alfa očividně nic nenamítala, což bylo pozitivní. Na druhou stranu tu byl ale Mojo, který se svým rozhořčením netajil. S tím ovšem počítala. "Neboj se. Nechej odpočinout nožky, já se vrátím," konejšivě se na něj usmála a pak se vděčně uculila i na Astu, která se přihnala s nabídkou opatrovatelství.
To byl mimořádně dobrý vývoj situace. S ní bude zrzeček rozhodně klidnější. A i ona sama. Nesnažila si namluvit, že nebude mít starost, zatímco se bude toulat kolem, ale malou pauzu prostě potřebovala. A stejně tak se ujistit, že je to druhé trdlo v pořádku. A tak se rozloučila, snažíc se, aby to nebylo moc srdceryvné - však by pak z toho mohl nabýt mylného dojmu, že ho opouští nadobro a to nechtěla. Dík své magii mu předhodila své jasně dobré úmysly a pak už se rozcapkala k hranicím.
Při té příležitosti nezaváhala, aby neobnovila pár stárnoucích pachových značek a potom vyšla vstříc světu, po kterém se zcela osamělá nepohybovala už pěkně dlouho. Na jednu stranu povznášející, na druhou i trochu děsivé. A pak tu byl ten staronový pocit vzrušení z neznámého, který jí jako malé vlče nutil k výpravám za dobrodružstvím...

>>> Říční eso

>>> Východní hvozd

Byla Astou ujištěna o tom, že je vše v pořádku. Ale kopanec do břicha přece není nic, co by se mělo podceňovat. I když ho má na svědomí jen maličký kamzík. Když se dobře trefí... Inu zase zapracovala ta její super starostlivá a úzkostlivá část. Ale nechtěla, aby si Asta dělala starosti s její náladou, takže jí úsměv oplatila a zůstala jen u nenápadného pozorování. Kdyby se náhodou mladičké vlčici přitížilo...
Udržovat cestou příjemnou konverzaci pak nebylo nic tak těžkého, když byli všichni tak plní zážitků z lovu a protože se nemuseli ani složitě táhnout s úlovkem, uteklo to velmi rychle a brzy se zase ocitali v sevření jejich domovských Močálů. Bylo asi legrační, jak moc nadšená byla z toho, že ji zas obklopuje ten bažinný pach mixovaný s vůní levandulí...
Sama si na Alfin pokyn uzmula něco z kořisti a pobídla k tomu i Mojoa, kdyby se snad ostýchal. Což asi ve spojení s jídlem nehrozilo, ale kdo ví. Zrzeček je ostatně dost nevyzpytatelný. Nicméně, bylo tu něco, co jí radost kazilo. A to to, že tu nebyl poslední člen smečky. Ani ho tu necítila, což dávala tušit, že se neukázal ani v době jejich nepřítomnosti. Měla o něj strach. Možná se snad v koutku mysli u trochu zlobila, že o Asta nechala venku samotného, ale nikdy by to nepřiznala, protože ostatně vždy převážila vlastní vina. Neměla ho nechat v péči někoho jiného tak brzy...
Náhle se tedy zvedla na nohy, oblízla si krev z tlamy a zahleděla se na Skylieth. "Já bych se šla projít a zkusila najít Theriona, kdyby to nevadilo," nechala se slyšet. V zásadě jí nijak nezáleželo na tom, jestli se vlček rozhodl smečku opustit, protože se tu necítil nebo ho srdce táhlo jinam, ale chtěla vědět, že je v pořádku a neválí se teď někde se zlomenou nohou nebo něčím podobným. Sýčkovat ona uměla náramně.
"A Mojoa bych tu nechala," pohlédla vzápětí pevně i na lišáčka. Ten se pro změnu musel naučit, že je v bezpečí i bez toho, aby byl na ní nalepený. Že může věřit i zbytku smečky. A hodlala k tomu zneužít jeho nečekané přívětivý vztah k Astě. A. Asi po všech těch měsících potřebovala chvilku absolutní samoty. Tak, jak strávila většinu života... Jen sama se sebou. Alespoň na chvilku.

Bylo hotovo. Proběhlo to tak rychle a bez problémů, že se to zdálo až nemožné. Ale tak, proč by pro jednou nemohli mít trochu toho štěstíčka? Cítila, že si to všichni zaslouží. Že celá smečka si to zaslouží. A už se těšila na to, až budou zpátky v močálech a poklábosí si nad úlovkem. To byly takové ty okamžiky z dětství, které jí chyběly.
Pochvala od Alfy byla pak už jen vedlejší. Zvlášť když došlo na onu otázku směrem k Astě, kterou Lau nepřehlédla a okamžitě ji polekala. Stalo se snad něco, co nepostřehla? Rozhodně by to nebylo nic divného, soustředila se na svou práci, ale... Asta byla její kamarádka a jestli si ublížila, měla by si všimnout.
Proto ostatně bez dalšího zájmu o kořist, jejíhož transportu se ujala samotná Skyl, doklusala právě za mladičkou vlčicí. Nepochybně s Mojoem po boku a začala se starostlivě zajímat. "Stalo se něco Asti?" Prohlížela si ji tak důkladně, že by jeden myslel, že má snad rentgenový zrak. Stejně tázavým pohledem hodila i k Lothielovi, který s ní byl ve dvojici a tentokrát se u toho ani nezarděla! To byl dobrý postup... a nebo byla prostě jen příliš zaměstnaná jinými myšlenkami, že si to ani neuvědomila.
Od cesty domů ale nikoho nezdržovala. Povídat si ostatně mohli i za chůze, během které samozřejmě nezaváhala, aby Astě nesdělila, jak byl Mojo šikovný. Cítila, že na to Lišáček čeká a sama uznala, že si to rozhodně zaslouží. Překonal všechna její očekávání!

>>> Mahar

A čekalo se. Předpokládala, že trpělivosti Mojo moc neprojeví, ale překvapil ji a v tomhle ohledu si vedl velice dobře. Proto nemusela přílišné množství pozornosti věnovat jen jemu a mohla podat pomocnou tlapku i ostatním tak, že dík svému magickému nadání držela jejich pachy dál on citlivých nosů jejich kořisti.
A pak došlo na ten vytoužený povel. A zrzeček vypadal vskutku bezradně. Kývla na něj hlavou, aby jej pobídla k pohybu, ale nakonec to asi ani nepotřeboval, protože vyskočil kupředu. Tou kuráží jí rozhodně udělal radost, ale mírně zkoprněla, když si uvědomila, kam běží. Svou chuť zasáhnout ale potlačila. Chtěla aby to zvládl sám. Aby měl něco, na co může být pyšný. A hodlala mu propůjčit tolik důvěry, co to jen šlo. A prosbu o to samé vyslala i ke Skyl - samozřejmě jen v myšlenkách, protože tady a teď na nikoho ze svého úkrytu pokřikovat nemohla.
A skutečně po nějaké chvíli se dostavil úspěch a kamzík i s vlčkem zamířili k ní. Teď byl na řadě její tah. A popravdě do přímého střetu se jí dvakrát nechtělo. Ostatně už není žádná mladice, tak proč zbytečně riskovat, když není kdovíjak soutěživý ani krvelačný typ? Proto, místo skoku vstříc rychle se pohybujícímu cíli, sáhla zase po kouzlech a vrhla proti němu silný proud větru, který jej srazil na zem. Náhoda tomu chtěla, že zvíře hlavou padlo na kámen a ztratilo vědomí. Dobře pro něj i pro ni. Ona totiž neměla pak žádnou práci s dokončovákem a on už necítil žádnou bolest...
Usmála se na zadýchaného synka, nechala ho ať se klidně zakousne, jestli chce a využila příležitosti k tomu, aby se rozhlédla po ostatních a jejich práci. Vypadalo to dobře a neubránila se hrdému úsměvu, skoro jako by byla mamka jich všech a nejen Mojoova.

Vzhledem k tomu, jak se mi teď dařilo, jsem se popravdě už ani neodvažovala doufat, takže děkuju převelice :)...

>>> Mahar

Lau cupitala s téměř celou svou smečkou a byla náramně spokojená. Normálně by byla v takové skupině nervozní, ale tohle byla přece její rodina a většinu z nich už znala. Proto si veškerou nejistotu schovávala pro vzrušení z nadcházejícího lovu. Čenichala stejně svědomitě, jako všichni ostatní, snažila se nehlučit a k tomu stejnému nabádala i Mojoa, pro kterého mělo tohle všechno být vskutku velkou výzvou. Byla ovšem připravená být mu oporou a Skyl očividně měla stejné smyšlení, protože nechala jejich dvojičku pohromadě i v dalším kroku plánu.
Poslušně si poslechla plán, pak drcla čenichem do Mojoa, aby šel s ní a začala se plížit na smluvené místo. "Budeš v záloze, ano?" navrhla mu, ale bylo to spíš oznámení než-li otázka. Nemyslela si, že je připravený na to, aby se pral s živou cukající se vahou zvířete o téhle velikosti. Však byl takový maličký a hubený! Ani ten kožich neměl takový, aby ztlumil sílu případných kopanců. Kdepak, tohle udělá ona. Navíc i její magická výbava byla o něco užitečnější, než ta jeho.
A jen co se dostali na místo, povzbudivě mu oblízla líčko a pak zbývalo už jen vyčkat na signál. Skyliethinu akci. A udělat to nejlepší, co je v jejich silách.

Asta se opět projevila jako pravý optimista, což Lau vneslo úsměv do tváře a chvíli na to rázně kývla. "Určitě bude všechno fajn!" Snažila se tím přesvědčit samu sebe a zahnat tu věčnou skeptičnost a prozatím to i zabíralo. I Mojo vypadal neobvykle vesele!
A pak se už přihnala Skyl se svou společností. Všechny pozdravila kývnutím hlavy a automaticky se postavila na nohy, které jí po tom sezení začínaly trochu dřevěnět. Krom Lothielala tu byli i ti dva, kteří se to stavili před nedávnem a mírně jí zkazili náladu, což pak musel právě Veverčák napravovat. Při vzpomínce na to, ji zase přepadly rozpaky, ale snažila se tvářit normálně, přiměřeně mile a ne moc zvědavě. Ostatně neznala ani jejich jména. Ale to se snad před lovem nějak napraví. Volal na ně "hej ty" by nemuselo být uprostřed takového dění úplně efektivní.
Na Alfin povel se rozpohybovala, drcla do Mojoa, aby nezaostával a taky tak trochu povzbudivě, ostatně bylo jich tu zas celkem dost pohromadě. A během cesty k hvozdu se zamyslela nad otázkou, kterou jí prve Asta položila. "No, moc ne. Některé jsem už dlouho neviděla," vysvětlila jí zadumaně a kdyby mohla asi by si prsty promnula bradu. Na otázku, kdo všechno půjde na lov už odpověď dostaly obě a tak... "Asi my, co tu jsme, a Therion?" Pořád si nebyla jistá tím, jak to s dotyčným vlkem je, takže ten otazník použila zcela záměrně a pak se ještě jednou pokusila rozvzpomenout. "Možná ještě Clawdie. Taková bílá s kamenem v čele," napadla ji další vlčice, která by tu snad mohla stále být. Zbytek... Survaki, Aston, Dani... Takki. Kde těm byl konec. Dost ji to mrzelo, ale nic s tím dělat nešlo.
"Ale tohle bude rozhodně skvělý lov, i když nás není dvacet," nadnesla o něco optimističtěji, když už se o to tolik snažila a usmála se nejen na ni a Mojoa, ale i na Lotha. A o něco opatrněji i na ten zbytek. Těšila se, až si Mojo zase naplní bříško, takže se to muselo povést!

>>> Východní hvozd

1x Zlaté - Asta (na nos)
1x Stříbrné - Lothiel (na ocas)
1x Oranžové - Mojo (na tlapky)
2x Modré - Therion (na hřbet)
3x Zelené - Zakar (na záď)
4x Žluté - Awnay (na krk)

Že s účastí na lovu souhlasila Asta, na tom nebylo nic divného. Ale Mojo. Ten překvapil obě přítomné. Nicméně mile, na což si Lau začínala trochu moc zvykat. Nicméně snažila se teď být více uvolněná a optimističtější, čemuž tenhle vývoj situace nahrával. Prostě zapomenout na to, co se událo v té hloupé mlze!
"Dobře, dobře," zasmála se, když se zase ocitla pod atakem jeho mazlivé nálady a vrátila mu trochu té něhy i nazpátek, aby si nemyslel, že ho zanedbává. Byla zvědavá, jak se tenhle lov vyvrbí, kaž to tak poslouchala. "A Mojo loví jen zajíce. Myslím, že to bude zajímavý lov," poznamenala. Zvesela! Žádný pesimismus a obavy. Musela si to trochu připomenout a stejně se tomu zcela neubránila.
"Hlavně, když se nikdo nezraní. Úlovek je vedlejší," kladla oběma na srdce. Sice se lovilo kvůli jídlu, ale když si při tom někdo zlomí nohu nebo rozbije hlavu... Inu, to se léčí dlouho, zatímco na lov můžou jít zítra klidně znovu a být úspěšnější. "A třeba nás na to bude víc, než jsme čekali," dodala ještě. Ostatně závan větru přivál vůně od hranic. Jednou byl skutečně Lothiel, čemuž se mírně zasněně usmála. A další dvě znala také, i když mnohem povrchněji. Těžko si představit, že by se někdo vrátil tak brzy a nechtěl se stát jedním z nich.
Nicméně výjimečně si nebyla jistá tím, že by z toho měla mít radost. Ostatně jednomu z nich nestála ani za pozdrav. A vlčice. Ta na ni zase koukala, jak kdyby byla tříoký mutant z vesmíru. Potřásla však hlavou. Zase to dělala a obávala se zcela zbytečně. Čas přeci ukáže! Měnit vlastní náturu bylo opravdu těžké...

"To jsem ráda," zamručela jemně ke své mladé kamarádce, po zjištění, jak se měla fajn, ale jejím konejšením se zas tak snadno uklidnit nenechala. Věděla, jaký Therion je. Nikdo nemohl tušit, jaké rozhodnutí udělá v následující chvíli. Zvlášť, když teď byl tam venku a sám. Že by ho napadlo, že takhle je všem vlastně lépe, nikomu nepřekáží a nikdo ho nehledá... Nebylo by na tom nic překvapivého. Možná by ho měla jít po tom lovu hledat.
Ale zpět k současnosti. Tedy ke Skylieth. "Já rozhodně," pověděla jí. Však onehdá slíbila, že pro smečku udělá práce za dva a hodlala to dodržet. I když nebyla rozený lovec, do počtu se určitě hodit bude, nevěděla ale jak Mojo. K tomu se ostatně obrátila hned, co alfa stočila své kroky k hranicím. Za Lothem a návštěvníky.
"Co ty? Budeš chtít jít taky lovit, nebo počkáš, až ti přineseme jídlo pod nos?" To byla otázka na místě. Protože Mojo byl Mojo. Na jednu stranu tušila, že se od ní nebude chtít hnout, což ukázal vlastně před malou chvilkou, když hrozil její odchod... Ale pak tu byla druhá věc. A to, aby se vlček spíš nepletl pod nohy. I když už ho lovit učila, šlo o králíky a ne o organizovanou skupinovou práci... Ale odpírat mu zájem rozhodně nehodlala. I pro něj by se určitě nějaké vhodná role našla.
A pak se tyrkysovým okem vrátila zpět k Astě. "Musím říct, že jsem celkem vzrušená. Už jsou to roky, co jsem naposledy lovila ve skupině," usmála se na ni. Sama si byla dobře vědoma toho, že i Asta je nadšená, a tak to z ní chtěla vymámit i ústně. Ostatně, nejlépe se povídá právě o takových věcech, které vám rozproudí krev v žilách.

Mojo se jí držel. Jako obvykle. Byl taková stálice, na kterou se mohla kdykoliv spolehnout. Nikdy ji nenechá osamělou. A ona jeho. Tak... Přesto by ráda, aby tu nebylo tak pusto. Naštěstí to brzy napravila Asta, která se vrátila z toulek a nadšeně se k nim vrhla. Byla za to ráda, protože tohle setkání udělá radost i zrzečkovi.
"Asti! Jak bylo na procházce?" Usmála se na ni a tak nějak automaticky zabloumala pohledem do míst, odkud vlčice přišla. "Kde máš Theriona?" Pamatovala si, že byli spolu. Rozhodně nikomu nechtěla kazit radost, ale i tak její mysl přepadl jistý strach, kterému celkem rychle podlehla. "Nevrátí se?" Zeptala se s očividnými obavami. Věděla, jak váhal, zda se přidat. Cítila, jak nevítaný si všude přijde... Nechal se tím snad ovládnout?
Nebylo ale moc času na to, poddávat se temným myšlenkám, které dost možná ani nebyly opodstatněné. Zvlášť, když se zjevila Skylieth. "Pěkný den přeji," popřála jí s nově nalezeným úsměvem a pohlédla na tu jejich skvadru. "Obávám se, že víc nás tu není. Možná Lothiel," jeho pach se mírně vznášel ve vzduchu ale netroufala si odhadovat, kampak se šarmantní vlček zašil a jestli celé to vytí neprospí, ale zkusit se to dalo...
Jenže pak se ozvalo další zavytí. Takové, jaké neznala. Ale vůně přicházející od hranic jí povědomé rozhodně přišly. "Mám tam zajít, nebo?" pohlédla na svou alfu s otázkou v oku. Právě chtěla řešit lov, ale jestli mají na hranicích potenciální přírůstky do rodiny, stejně to bude muset vyřídit Skylieth osobně. A pak by také měli o těch pár tlap k lovu více.

// Ach tak,... hádám, že bych to přežila :D

>>> Od ohnivého jezera

Snažila se moc nepřemýšlet o minulosti i obávat se budoucnosti. Těšit se ze současnosti, ale nikdy nebylo jejím krédem, takže jí to moc nešlo. Silueta močálů v dálce však měla jakés takés účinky a při vstupu do nich se už zase usmívala. Zvesela zavyla, aby oznámila jejich příchod komukoliv, kdo tu zůstával a zatímco se s Mojoem proplétali mezi stromy a jezírky, plnila poctivě své povinnosti a otřela se skoro o každý druhý strom.
Vzhledem k tomu, že konečně přišlo to všemi milované jaro a ona přicházela o zimní srst, nechávala při tom na kůře nejen svůj pach, ale i chuchvalce chlupů. A zároveň se u toho trochu podrbala. Tři mouchy jednou ranou, jak se říká. Tak proč se mračit že?
Jediné, co jí tu radost maličko kazilo, byla ta okolní pustota. Jako by snad byli v močálech sami, jen oni dva. Což by zrzečkovi určitě nevadilo, ale jí se to nelíbilo ani maličko. Kde asi všichni byli? Snad se také neztratili v té ošklivé mlze? A co Skyl. Co to, že nebyla doma? To bylo celkem neobvyklé. Ale samozřejmě si také občas zaslouží procházku, o tom žádná...