Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Že s účastí na lovu souhlasila Asta, na tom nebylo nic divného. Ale Mojo. Ten překvapil obě přítomné. Nicméně mile, na což si Lau začínala trochu moc zvykat. Nicméně snažila se teď být více uvolněná a optimističtější, čemuž tenhle vývoj situace nahrával. Prostě zapomenout na to, co se událo v té hloupé mlze!
"Dobře, dobře," zasmála se, když se zase ocitla pod atakem jeho mazlivé nálady a vrátila mu trochu té něhy i nazpátek, aby si nemyslel, že ho zanedbává. Byla zvědavá, jak se tenhle lov vyvrbí, kaž to tak poslouchala. "A Mojo loví jen zajíce. Myslím, že to bude zajímavý lov," poznamenala. Zvesela! Žádný pesimismus a obavy. Musela si to trochu připomenout a stejně se tomu zcela neubránila.
"Hlavně, když se nikdo nezraní. Úlovek je vedlejší," kladla oběma na srdce. Sice se lovilo kvůli jídlu, ale když si při tom někdo zlomí nohu nebo rozbije hlavu... Inu, to se léčí dlouho, zatímco na lov můžou jít zítra klidně znovu a být úspěšnější. "A třeba nás na to bude víc, než jsme čekali," dodala ještě. Ostatně závan větru přivál vůně od hranic. Jednou byl skutečně Lothiel, čemuž se mírně zasněně usmála. A další dvě znala také, i když mnohem povrchněji. Těžko si představit, že by se někdo vrátil tak brzy a nechtěl se stát jedním z nich.
Nicméně výjimečně si nebyla jistá tím, že by z toho měla mít radost. Ostatně jednomu z nich nestála ani za pozdrav. A vlčice. Ta na ni zase koukala, jak kdyby byla tříoký mutant z vesmíru. Potřásla však hlavou. Zase to dělala a obávala se zcela zbytečně. Čas přeci ukáže! Měnit vlastní náturu bylo opravdu těžké...

"To jsem ráda," zamručela jemně ke své mladé kamarádce, po zjištění, jak se měla fajn, ale jejím konejšením se zas tak snadno uklidnit nenechala. Věděla, jaký Therion je. Nikdo nemohl tušit, jaké rozhodnutí udělá v následující chvíli. Zvlášť, když teď byl tam venku a sám. Že by ho napadlo, že takhle je všem vlastně lépe, nikomu nepřekáží a nikdo ho nehledá... Nebylo by na tom nic překvapivého. Možná by ho měla jít po tom lovu hledat.
Ale zpět k současnosti. Tedy ke Skylieth. "Já rozhodně," pověděla jí. Však onehdá slíbila, že pro smečku udělá práce za dva a hodlala to dodržet. I když nebyla rozený lovec, do počtu se určitě hodit bude, nevěděla ale jak Mojo. K tomu se ostatně obrátila hned, co alfa stočila své kroky k hranicím. Za Lothem a návštěvníky.
"Co ty? Budeš chtít jít taky lovit, nebo počkáš, až ti přineseme jídlo pod nos?" To byla otázka na místě. Protože Mojo byl Mojo. Na jednu stranu tušila, že se od ní nebude chtít hnout, což ukázal vlastně před malou chvilkou, když hrozil její odchod... Ale pak tu byla druhá věc. A to, aby se vlček spíš nepletl pod nohy. I když už ho lovit učila, šlo o králíky a ne o organizovanou skupinovou práci... Ale odpírat mu zájem rozhodně nehodlala. I pro něj by se určitě nějaké vhodná role našla.
A pak se tyrkysovým okem vrátila zpět k Astě. "Musím říct, že jsem celkem vzrušená. Už jsou to roky, co jsem naposledy lovila ve skupině," usmála se na ni. Sama si byla dobře vědoma toho, že i Asta je nadšená, a tak to z ní chtěla vymámit i ústně. Ostatně, nejlépe se povídá právě o takových věcech, které vám rozproudí krev v žilách.

Mojo se jí držel. Jako obvykle. Byl taková stálice, na kterou se mohla kdykoliv spolehnout. Nikdy ji nenechá osamělou. A ona jeho. Tak... Přesto by ráda, aby tu nebylo tak pusto. Naštěstí to brzy napravila Asta, která se vrátila z toulek a nadšeně se k nim vrhla. Byla za to ráda, protože tohle setkání udělá radost i zrzečkovi.
"Asti! Jak bylo na procházce?" Usmála se na ni a tak nějak automaticky zabloumala pohledem do míst, odkud vlčice přišla. "Kde máš Theriona?" Pamatovala si, že byli spolu. Rozhodně nikomu nechtěla kazit radost, ale i tak její mysl přepadl jistý strach, kterému celkem rychle podlehla. "Nevrátí se?" Zeptala se s očividnými obavami. Věděla, jak váhal, zda se přidat. Cítila, jak nevítaný si všude přijde... Nechal se tím snad ovládnout?
Nebylo ale moc času na to, poddávat se temným myšlenkám, které dost možná ani nebyly opodstatněné. Zvlášť, když se zjevila Skylieth. "Pěkný den přeji," popřála jí s nově nalezeným úsměvem a pohlédla na tu jejich skvadru. "Obávám se, že víc nás tu není. Možná Lothiel," jeho pach se mírně vznášel ve vzduchu ale netroufala si odhadovat, kampak se šarmantní vlček zašil a jestli celé to vytí neprospí, ale zkusit se to dalo...
Jenže pak se ozvalo další zavytí. Takové, jaké neznala. Ale vůně přicházející od hranic jí povědomé rozhodně přišly. "Mám tam zajít, nebo?" pohlédla na svou alfu s otázkou v oku. Právě chtěla řešit lov, ale jestli mají na hranicích potenciální přírůstky do rodiny, stejně to bude muset vyřídit Skylieth osobně. A pak by také měli o těch pár tlap k lovu více.

// Ach tak,... hádám, že bych to přežila :D

>>> Od ohnivého jezera

Snažila se moc nepřemýšlet o minulosti i obávat se budoucnosti. Těšit se ze současnosti, ale nikdy nebylo jejím krédem, takže jí to moc nešlo. Silueta močálů v dálce však měla jakés takés účinky a při vstupu do nich se už zase usmívala. Zvesela zavyla, aby oznámila jejich příchod komukoliv, kdo tu zůstával a zatímco se s Mojoem proplétali mezi stromy a jezírky, plnila poctivě své povinnosti a otřela se skoro o každý druhý strom.
Vzhledem k tomu, že konečně přišlo to všemi milované jaro a ona přicházela o zimní srst, nechávala při tom na kůře nejen svůj pach, ale i chuchvalce chlupů. A zároveň se u toho trochu podrbala. Tři mouchy jednou ranou, jak se říká. Tak proč se mračit že?
Jediné, co jí tu radost maličko kazilo, byla ta okolní pustota. Jako by snad byli v močálech sami, jen oni dva. Což by zrzečkovi určitě nevadilo, ale jí se to nelíbilo ani maličko. Kde asi všichni byli? Snad se také neztratili v té ošklivé mlze? A co Skyl. Co to, že nebyla doma? To bylo celkem neobvyklé. Ale samozřejmě si také občas zaslouží procházku, o tom žádná...

>>> Strom

Jako by nestačilo, co viděla o sobě, cestou zpět ji ještě čekaly výjevy z mysli jejího malého, zrzavého uzlíčku nervů. Byla za to ale svým způsobem vděčná. Nedívalo se na to hezky, bylo to plné smutku a bolesti, ale... Dík tomu mu více rozuměla. Jak skončil takový, jaký je. A že to bylo opravdu hrozivé, možná hrozivější, než si představovala.
O to více se upnula k tomu, že nedovolí, aby mu zase někdy někdo ublížil. Aby trpěl. Že ho chce obklopit láskou, skvělými vlky, dát mu pohodlí a radost ze života. A nejen jemu, ale i zbytku smečky. Byla teď gamma a zapřísáhla se, že se o všechny dobře postará.
"Tole bylo špatné místo na výlet," špitla k němu něžně a oblízla mu čumáček, jako by tím snad chtěla zahnat všechno zlé a pak se podívala kamsi dopředu, do dálky a usmála se. "Pojďme domů," ráda to slovo poslední dobou používala. Skoro, jako by na něm byla závislá. Doufala, že tam někoho najdou. Někoho, kdo jim pomůže na šeredný zážitek zapomenout. A taky, že tam najde i ty milé nováčky a že v době její nepřítomnosti neutekli. Mahar byl skvělé místo a oni byli skvělí přátelé. Chtěla to mít všechno.
A protože se sem někdo další hnal a dělal při tom pěkný rámus, rovnou se i vydala k dobře známé pláni, kterážto je dělila od močálů.

>>> Mahar přes Středozemku

// křišťály jsou křišťály, co bych s nima měla dělat? :D

// Ach :3... Ste miláčci

Fírovi do každé dovednosti 2 hvězdičky
1 hvězdička magie samozřejmě do země

15

>>> Jezero

Lau byla ráda, že Mojo uznával za rodinného příslušníka alespoň Astu. A moc si přála, aby to byl jen ten první záblesk světla, dík kterému se do jeho dušenky dostane oslnivá zář a ta odtud vyžene všechen ten smutek a temnotu.
To by si ale asi nesměla k procházce vybrat zrovna tohle místo. Že je zle, si uvědomila v okamžik, kdy je obklopila mlha. Už to bylo víc než dost, když sebou máte paranoidního tvorečka, co se třese strachy z vlastního stínu. A nevidět na krok před sebe a být v objetí hmoty, ve které se tak prazvláštně mihotají stíny… Jasně cítila, jak se na ni mačká, jak ji tahá za chlupy a třese se. Vyslovila jeho směrem několik konejšivých slov, ale pak konečně poznala tu nejstinnější stránku tohoto místa.
Přepadly ji vlastní vzpomínky. Naštěstí pro ni nebyl její život kdovíjak dobrodružný a těžký. Ani se nedopustila ničeho obzvláště špatného, ale něco málo by se našlo. Třeba ty téměř zapomenuté okamžiky z dětství, když se bratři hádali. Snažila se je sice zastavit, odvádět pozornost jinam… ale i tak si vyčítala, že se měla víc snažit. Nebo udělat něco jiného. Pak by rodina zůstala pohromadě. Možná kdyby zbaběle neutekla, když napětí ve smečce došlo vrcholu… Třeba by nikdo neodešel.
A ona by poklidně žila tam. Třeba by si našla i partnera, měla vlčata. Byla u toho, když rodiče zestárli… Ani nevěděla, že jí začaly téct z očí slzičky. Natož kdy. Prostě to tak bylo. Ten hluboký smutek byl skoro až směšný. Zvláště, když si vzpomněla, jak je teď sobecká. Že se zapomněla a myslí jen na sebe a svá trápení, zatímco tu spolu s ní je on. Vlček, který přišel o všechno mnohem hrůznějším způsobem. Ach bohové, jaká muka se zjevila jemu? Teď, když se všechno začínalo obracet k lepšímu?
I z toho jí bylo do pláče. Museli pryč. A hodně rychle! Nemohla dopustit, aby viděl víc a víc a víc. Nezáleželo na tom, co všechno u toho velikého stromu vytrousila. Ani na tom, že uprostřed panovala podobná atmosféra, jako u Života. Chtěla být pořádně daleko od toho všeho, co by mohlo Mojoa zraňovat.
Proto se k němu ještě těsněji přitulila, dala se tichého povídání čehokoliv, co jí na jazyk přišlo. Asi to fungovat nebude, ale pokus o odvedení pozornosti od špatných vzpomínek, dobrý. Sama na sobě ale cítila, že je to k ničemu a nic jiného, než úprk z té prokleté mlhy, to nezachrání. Pořád však musela přizpůsobovat tempo jemu. Utéct mu a nechat ho tu. To by bylo neodpustitelné a pravděpodobně to, co by tu při příští návštěvě viděla…

>>> Zpátky

OBJEDNÁVKA
36 od Vlčíška + 15 za posty -> na Fiéra 34 bodů

14

>>> Středozemka

Překvapeně zamrkala, když promluvil. Promluvil! Mojo. To bylo jako svátek. Navíc to bylo asi to nejplynulejší, co kdy vyslovil a ona musela na chvilku zastavit a prohlédnout si ho. Možná se na něj na chvilku zatvářila, jako by viděla ducha, ale tolik šoků v jeden den. To muselo mít následky.
A pak se zářivě usmála. Opravdu jí to udělalo radost. Bylo to jako závan naděje. Že by mohl být někdy v budoucnu víc normální. A když rozpovídá jeho, tak kdo ví. Třeba najde cestu u k Theriho hlasivkám, které se zdály být uzamčené dost podobným způsobem. Vážně si přála, aby ti dva hlupáčci nebyli furt tak zbytečně nervozní. Připomínali jí ji samotnou a to, jak v těch časech trpěla. Akorát, že oni na tom byli hůř.
"Můžeme být spolu. Ale nemusíme u toho být jen dva," pronesla pak konejšivě. Myslela to zcela vážně. "Tak rodina funguje," dodala o něco tišeji. Byla sice už dost stará, ale tím snad neztrácela právo na to, chtít se zakoukat. I když už na vlastní vlčata bude pozdě, pořád by chtěla poznat to teplo, které vídávala mezi tátou a mámou. Ale to by bylo na zrzečka trochu moc složité téma. "Není to ale tak, že bys mi nestačil," oblízla mu čenich, když už se na ni tak pěkně mačkal a šla dál. Ani nevěděla kam.

>>> Osamělý strom

13

>>> Mahar

Lau si nebyla jistá, co jejím tělem momentálně rezonuje nejsilněji. Jestli dojetí z povýšení. Pocit zodpovědnosti. Nadšení z blížícího se jara. Nebo bolest. Z Mojoových pocitů. Ať už tak nebo tak, to jediné co mohla na místě řešit a zcela se tomu oddat nakonec byl právě nezdárný syn, který jí péči oplácel dost nešťastným způsobem. Ne, že by mu to hodlala vyčítat, taková ona nebyla, ale jen tak to také nechat nemohla.
"Ach Mojo. Mám tě ráda. Vážně," vydechla jeho směrem za pochodu do neznáma. "A že to občas není jednoduché," projelo jí ještě hlavou na doplněnou, ale z pochopitelných důvodů to tam uzavřela na zámek. "I když se tu objeví někdo další, koho budu mít ráda, na tebe přece nezapomenu. Neni důvod k takové žárlivosti. Nebo strachu," hlesla a ohlédla se. Mola toho říct víc. Třeba to, jak ji tou nedůvěrou zraňuje, ale na to byl Mojo příliš hloupoučký a křehký. Zase by to zveličil a místo prostého uvědomění by ztropil nějakou scénu. A toho se hodlala vyvarovat.
"Máma tu neni jenom pro tebe, ale zato tu bude vždycky, ano?" Pochybovala, že se chytí a bude řešení celé situace tak jednoduché. Ta jeho majetnickost se jí zdála zakořeněná velmi hluboko. Příliš na to, aby to vyřešila jedna krátká procházka. Ale byla to pravda. Krom matky teď byla navíc gammou a musela tu být i pro smečku. Celou! Ne jen pro něho. A že ta smečka byla plná podivínů, kteří potřebovali pohlazení na duši stejně nutně, jako on. Třeba Therion... Snad mu bylo dobře a už si zase nebalil kufry.

>>> Ohnivé jezero

12

Skyl se tím zdála být opravdu zaujatá. Což Lau mírně znervózňovalo a Mojo do toho předváděl žárlivé scény. Prostě jedno vedle druhého a to ještě netušila, že ji čeká další překvápko. "Ne. Myslím, že si jen hraje. A jde mu to," vyslovila to jediné, co jí dávalo smysl. Teď, když měla čistou hlavu. Proč by taky měl mít někdo jako on, vážný zájem o ni, že?
Byla ráda, že Skyl vzala na vědomí její stav a vlastně jí dovolila malou procházku. Než je ale vypustila, měla na srdci právě tu věc, která jí zase jednou vyrazila dech. Už ani nepočítala po kolikáté se dnes zakoktala. "Ga-gamma?" Ten výraz upřímného překvapení mohl celkem stát za to. Dokonce na chvíli zapomněla i na Mojoa, což se dosud zdálo celkem nemožné.
"Já. Nevím, co říct. Je to čest..." Celkem se rozblekotala, protože cítila neodbytnou potřebu něco povědět a kdyby to u vlků šlo, asi by jí vhrkly slzy dojetí do očí. Pak ji ale napadlo, že na tak vysoké pozici nikdo nebude chtít tak přecitlivělou vlčici, a tak se zhluboka nadechla, zamrkala a pak promluvila o něco pevněji. "Děkuji za důvěru. Vynasnažím se plnit svou úlohu co nejlépe." Toho dojetí se ovšem dokonale nezbavila a za chviličku její pohled zase zvlhl. "Myslím, že po tomle tu procházku opravdu potřebuji," dodala se zasmáním a jestli neměla Skyl na srdci nic dalšího, drcla do Mojoa a vyrazila za hranice. Procházka ve dvou ho snad obměkčí a vyžene mu z hlavy ty absurdní myšlenky o tom, že ho nechce.

>>> Středozemka (nestíhámé :-| a děkujííí )

11

Skyl očividně něco na celé situaci zaujalo. A Lau si nebyla jistá, jestli ji to nemá znepokojovat. Zvlášť, když vyslovila to slovo, které vyvolalo Mojoův zarputilý odpor. "Ne, to ne," zajíkla se hnedka a kdyby to u vlků šlo, asi by na místě zrudla ve vyzrálé rajčátko. Než se stihla rozpovídat, Mojo jí nakrátko vyrazil dech vlastní těžkou palicí.
"Mojooo," zaúpěla a tentokrát ho ze sebe opravdu setřásla, aby se mohla volně nadechnout. "Já si nemyslím, že by mezi námi něco bylo. Tedy... líbí se mi, samozřejmě. Je to hezký mladý vlk." Zdálo se jí, nebo se u toho zakoktala? A proč tohle vůbec Skyl vypráví. Ach. Ptala se. "Ale nemyslím si, že by v tom byla láska nebo tak... něco." Vydechla rozpačitě a uvědomila si při tom, že to vskutku tak není. Tohle byla sice přitažlivost, ale... O tom by ale vážně nikomu povídat asi neměla. Zvlášť ne v přítomnosti žárlivého synátora.
"Možná bych se měla zase projít," zamumlala a zahanbeně zakoulila očima do Mojoova kožichu. Obtěžovat alfu takovými malichernostmi, jako jsou vlastní rozbouřené hormony.

//hmm... asi bychom taky mohli pomalu ke stromu?

//10

Za doprovodu Mojoových zvukových projevů a lísání se na Skyl mírně pousmála. "Ani jedno a přitom obojí?" Navrhla kompromis mezi navrženými možnostmi a ona to asi i byla pravda. Svým způsobem to bolelo, ne?
Pak ovšem musela rychle dát věci do pořádku a poopravit to, jak to z jejích slov zapůsobilo. Loth rozhodně nebyl žádný zloun a nikdo si to nesměl myslet! "Ne, naopak. Jen je velmi přítulný," přiznala s rozpaky a šťouchla do zrzka, ve snaze se alespoň nějak civilizovaně posadit, ale těžko říct, jestli jí to dovolil. Vlastně. Mojo se na ni mačkal o dost víc, ale tam to holt postrádalo tu potřebnou jiskru. Byl to její malý synátor.
Mezitím se ozvalo cizí zavytí, za kterým se pokusila ohlédnout a s potěšením vysledovala, že se cizince poctivě ujala jejich dvojička nováčků. Bylo skvělé, že se nestydí a jsou přičinliví. Říkala přece, že budou skvělí členové! Přesto hodila zvědavě očkem i po alfě, jestli si to bude chtít ošéfovat. Samozřejmě by to zcela chápala. Proto s ničím dalším zatím nezačínala.