Ti dva se trochu popichovali, ale nakonec to přecijen začalo připomínat i celkem normální konverzaci a Lau se spokojeně usmívala. Mojo sice asi nebyl moc nadšený, ale jí se právě dostávalo toho, co jí tak nějak chybělo. Úplně obyčejné sdílení času s ostatními vlky.
Škoda jen, že se tak kazilo to počasí. „Být matkou chce vždy trochu odvahy,“ zasmála se Jenniným slovům. Lau to aspoň měla bez vláčení břicha po zemi, bolestí zas a porodních křečí… Ale nedalo se říct, že by to ráda neobětovala… "A ne. Nepočítajíc smečku. Jsme jen my dva."
„Však nikoho nenutím, jen nás musím nenápadně promovat,“ zamrkala v legraci. Chápala to. Život v bažinách není pro každého. „Ale ráda tě uvidím, jen doufám, že při tom půl močálů nevyhoří,“ poznamenala a přitiskla si Mojoa ještě více k tělu, když je ovinul obzvláště studený poryv větru. Narážela tehdy hlavně na Jenninu kousavost. A Skyl byla také od rány. A Lylwelin tak také působila. Prostě celkem dobrý recept, jak si založit oheň na střeše.
„Mne tam tehdy vlastně také dotlačil mráz a podobná chumelenice, jako je tahle,“ pronesla zamyšleně a zadívala se i na Zakara, který zrovna odpovídal Jenně na další z kousavých otázek. Sama sem tehdy přišla v zimě a zorientovala se tu jen díky několika hodným vlčicím, takže chápala, jak těžké to měl. Sama byla dost odtažitá a měla s navazováním kontaktů problémy. Nouze ovšem světí prostředky. „Někteří prostě potřebují čas,“ pravila mírně a pak pokývla hlavou, když se začal řešit odchod do nějakého úkrytu.
„Tady je nějaká sopka?“ Byla na Galli už pár let a o tomhle neměl zdání. „Sice už nejsem tulák se vším všudy, ale stále ráda objevuji nová místa, takže… veď mne do neznáma! Máš můj mrzký život ve svých tlapkách,“ vybídla Jennu k činům a pomaličku popostrčila zrzečka, aby se zvednul na nohy, šeptajíc mu o tom, že se půjdou schovat někam, kde jim bude lépe. A aby jim to šlo snáze, zmobilizovala své síly a pomocí své magie kolem nich udělala bublinu bezvětří, takže se nemuseli prát s protivětrem ani sněhem v očích…
>>> někam :|
// asi přeskakovat a ona se pak chytí, má v tom praxi
Lau poslouchala Jennina slova a věděla, že je na nich něco málo pravdy. Rozpačitě se ošila. "Možná. Pravděpodobně si tím něco málo vynahrazuju," zamumlala. Třeba to, že nemá nikoho jiného o koho by se mohla starat. Stárnoucí rodiče, hloupé bratry ani vlastní děti. Nebylo to prvně, co ji napadlo, že je vlastně dost sobecká a Mojoa má jen proto, aby se mohla cítit lépe. A její laskavou duši to celkem trhalo na cáry. Pak však potřásla hlavou. "Až já tu nebudu, bude mít zbytek smečky," přemýšlet nad svým koncem nebylo zrovna příjemné, ale věřila tomu, že jí zbývá ještě dost času na to, aby ho naučila věřit i jejich alfě a ostatním. "Ale není to tak, že bych se nesnažila ho naučit, jak se o sebe postarat," dodala, by to nevyznělo tak uboze, že svůj úděl prostě hodí na ostatní.
A od Lišáčka ke smečkám. "Neona ani neznám. Jen Noxe a Coru," přiznala rudosrsté a pak měla odpovídat na onu klasickou otázku. "Žije se tam dobře, když se naučíš, kam šlapat. A vetřelci se nikdy moc daleko nedostanou," zalesklo se jí vesele v oku. Nemuseli přece být pořád jen vážní a zahloubaní. Nějaký ten vtip neuškodí. Snad. Nicméně oba přišli s tím, že jim tuláctví zatím vyhovuje. Chápavě pokývala hlavou. "To je škoda, myslím, že s tebou by tam byla větší zábava," pronesla k Jenně. Kousaví a upřímní vlci prostě umí rozproudit dění. Dost možná by pár menších potyček přijala spíše, než tu děsivou pasivitu, co Močály obepnula.
Poté se obrátila na Zakara. "V téhle zemi se dějí šílené podivnosti," zhodnotila nejprve tu patálii s duchy a kostlivci, které vůbec nerozuměla a radši se po ničem víc nepídila. "Také jsem se přišla s jiným cílem. Hledala jsem bratry. Nakonec jsem jednoho opravdu našla. Už dvakrát. Ale vždy jen na krátko. Doufám, že budeš úspěšnější, ať jde o cokoliv." Mrzelo ji to a bylo to vidět, ale chvíli na to se zase usmívala. "Adoptivního syna a usazení jsem vůbec neplánovala, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné." Nedalo se říct, že by ji to nějak mrzelo. Stejně ji z velkého pobíhání už často pobolívaly nohy. Byla ráda, že se má kam vracet, ale... "Máme jídla dost. Teplý a bezpečný úkryt. Ale asi je to tam moc velké, protože s ostatními se potkám málokdy a jsme si... celkem cizí. Což mne mrzí. Ale chápu, že ne každý chce trávit čas v mé a Mojoově společnosti," docela dost se na své poměry rozpovídala. Asi jí nějaké ty interakce a rozhovory opravdu chyběli.
„Jen jez,“ pobídla to své nemehlo, když s tím otálel a usmála se, když se postupně všichni dali do jídla. Ten pohled ji hřál u srdce. Byla ráda, že má dovednosti dostačující k tomu, aby mohla pomáhat svému okolí. „Je traumatizovaný, ale i tak zvládal přežít sám, než jsme se potkali,“ pokusila se na Mojoa vrhnout i nějaké to lichotivé světlo, ač tušila, že na Jennu to dojem asi neudělá. Ona prostě cítila tu mateřskou potřebu, mluvit o svém dítku hezky.
Nicméně když se Jenna rozhodla konfrontovat právě Mojoa, zvedlo to v ní vlnu obav. Nemyslela si, že by mu snad chtěla ublížit, ale to neznamenalo, že ho to nevyděsí k smrti. Proto se tak trochu vlísla mezi ně a na Jennu se usmála, zatímco zrzečka se pokusila trochu korigovat svou magií emocí. „Myslím, že by mi tak trochu zlomilo srdce, kdyby se rozpovídal s úplně cizí vlčicí, zatímco přede mnou sotva hlesne,“ snažila se o humornou tóninu, ale v hloubi srdce cítila, že by se jí to asi opravdu dotklo.
„No. Tehdy mne Cora přijala do Zlatavé smečky. Malovala jsem si to hezky. Že budu žít s bráškou pod stejnými stromy, ale… Pak se odtamtud všichni vypařili. Tak jsem odešla také, našla Mojoa a teď žijeme v Maharských močálech. Vlků tam moc není, ale je to domov,“ byla celkem překvapená, jak se zrzka zajímá.
„A co vy? Bezcílně se touláte? Nebo snad hledáte to pravé místo?“ Nechtěla, aby konverzace zamrzla na slepém bodě a zároveň chtěla zapojit i Zakara, který z nich byl tak znuděný, že dokonce poodešel kus od nich! A proto se ptala obou. Ne, že by jim obratem chtěla nabízet pohodlí močálů, ale… No. Možná i chtěla.
Mojo vyváděl, ale ji to nijak neznepokojovalo. Byl to zcela normální stav, tak proč taky? Že se mu nelíbí ohnivá magie, tomu se ani nedivila. Sama k tomu živlu měla minimální důvěru, ale to sem tak úplně nepatřilo.
Nejprve se usmála na Jennu. "Pořád stejná," špitla přívětivě. Zrzka byla přímá a celkem neortodoxní a i takové svět potřeboval. Pak pohlédla na tu svou hromádku nešťastných zrzavých chlupů. "Nevím, kolik mu je. Se mnou je ale bezmála dva roky," doufala, že z toho vlčice pochopí, že Mojo není ve skutečnosti její. Nebylo to něco, co by chtěla vyslovit nahlas před ním. Měl ve zvyku věci zle pochopit a přehnaně na to reagovat. Vlk ví, co by se stalo, kdyby řekla "není moje krev" nebo něco podobného.
A pak ta trapná debata o rybách. No, sama ji začala. Alespoň Mojoovi to ale vlilo krev do žil a zdálo se, že by si opravdu nějakou dal. Potěšeně sklopila zrak, když jí Zakar nabídl svou pomoc, ale odmítla ji.
"Není třeba aby se kdokoliv znovu máčel," vysvětlila mu a pohlédla za temnou vodní plochu. Už před nějakou dobou si všimla, že krom větru ji poslouchá i vodní živel a dnes měla příležitost zjistit, jak moc. K jejímu překvapení šlo všechno, co si vymyslela, tak snadno, až to bylo zarážející. Zvedla z jezera několik vodních bublin, a pak prostě vybrala tu, ve které se to přiměřeně hemžilo životem, aby jí nechala dolevitovat vzduchem až mezi ně. Pak ji prostě nechala klesnout na zem, kde se voda vsála do sněhu a rybám nezbylo nic jiného, než se bezmocně plácat na suchu.
"Zbytek už zvládneš?" zeptala se lišáčka zvídavě. Nebylo to tak, že by neuměl něco zamordovat. Naopak. Otázka byla, jestli se už oklepe od svého strachu z cizinců, nebo radši zůstane zachumlaný v jejím kožichu a počká, až mu všechno naservíruje až pod nos.
"Nabídněte si," dodala pak k dalším dvěma vlkům. Z prvního setkání s Jennou hádala, že nemá zrovna ráda milodary, ale třeba to bylo prostě tím bobrem a rybou nepohrdne? A Zakar. Třeba se ještě nenajedl dost, no ne?
Jen jestli se ale Mojo zase nepředvede jako ukázkový krkoun.
Celkem zřetelně cítila Mojoovi emoce, a samozřejmě by jej nerada trápila. Na druhou stranu, bylo to potřeba. Nemohla s ním být pořád a napořád a musí si zvyknout. Potkávat ostatní. Čelit přírodě... Když bude pořád zalezlý v teple úkrytu, hustý kožíšek mu nikdy nenaroste.
Nicméně, když na to upozornil i Zakar, jak se nový známí představil, asi to už bylo celkem vážné. Proto se na svého adoptivního synka omluvně pousmála. "To je pravda. Ale, to se nevylučuje," pronesla s úsměvem. Mohla přeci pomoci oběma. Dřív, než se ale mohla dát do práce, jim přišla nová společnost. Lau měla celkem dobrou paměť na tváře, zvlášť, když byly tak výjimečné, jako zrovna tahle. Zase ji přepadla vlna nostalgie. Tuhle vlčici poznala ještě před Mojoem. Ještě před tím, než se přidala ke Zlatavé smečce, která teď už ani neexistovala. "Ahoj Jenno,"pozdravila ji, i když ona se tvářila jako ledová královna. To k ní ale už asi prostě patřilo a každý je holt nějaký.
Pak se nechala inspirovat jejím magickým počínáním a sama zrealizovala svůj původní plán. S hlubokým výdechem rozpohybovala vzduch v širokém kruhu kolem nich. Celkem pomalu, ale dostatečně na to, aby dotěrné vločky udržel od jejich kožíšků. A zvýšení teploty, to bylo samozřejmostí. "Už je líp?" Zeptala se Mojoa něžně a předstírala, že to co proběhlo mezi dalšími vlky neviděla a neslyšela. Ostatně nic jí do toho nebylo, dokud si nevjeli do chlupů. To by totiž jen tak nechat nemohla, už jen proto, že zrzečkovi by z toho asi přecvaklo v hlavě a to nikdo nechtěl zažít.
Zároveň ale nevěděla, co by do té mírně napjaté atmosféry měla pronést, aby to nevyznělo příšerně. Byla v konverzacích dost marná. "J-jsou ty ryby dobré?" Vypadlo z ní nakonec. Třeba by si Mojo rybu dal. Už určitě dlouho žádnou neměl. A ticho být nemohla, bylo by to trapné...
>>> Z Východního hvozdu přes VG
Naposledy když tu byla také padal sníh, ale zima byla o dost hlubší a jezero bylo zamrzlé tak, že se ve vánici nedalo odlišit od pevné země. Vychrupovala si to tu v závěji a pak narazila na dva mladé milé vlčky. A jednu rovněž mladou, ale ne zas tak milou vlčici. Pobaveně se tomu usmála. Zajímalo ji, jak by asi dopadlo takové setkání Mojoa s Lindasou, ale byla celkem ráda, že to nezažila.
I dnes jí ale jezero přihodilo do cesty nové setkání. Byla za to celkem ráda. Poslední dobou potkávala jen samé staré známé, takže to byla příjemná změna. A ona sama už nebyla ani zdaleka tak nesmělá a ustrašená, aby se každého cizince děsila jako nějaké zubaté příšery.
Bylo jí jasné, že Mojoovi (on někdy doleze xD) se to moc líbit nebude, ale zvědavě vyrazila právě za oným vlkem, který zrovna dojídal. Zastavila se v uctivé vzdálenosti a usmála se na něj. Trochu nervozně, ale mile. Jinak to ani neuměla. "Zdravím. Jsem Launee a tohle je Mojo," předvedla své slušné vychování, které mnohdy bylo úplně k ničemu, ale na tom zas až tolik nezáleželo.
"Napadlo mne, jestli Vám není zima?" Byl chudák docela promočený a mrzlo, což bylo něco, čemu by sotva mohla nečinně přihlížet. zároveň své služby ale také nerada vnucovala a znala vlky, kteří to mohli brát i jako urážku. "Mohla bych..." Nechala tu nabídku mezi nimi viset nevyslovenou, neb ji náhle napadlo, jestli nemluví až moc. Ještě ho nepustila ke slovu. Nejistě sklopila zrak.
>>> Mahar
S Mojoem za zadkem došla přesně na to známé místo, které přinášelo kopu vzpomínek. Právě s ním spjaté. Tady mu ulovila kamzíka, když si pochroumal tlapku v Třešňovém háji. V dobách, kdy z ní měl ještě pořád strach. A pak to byl samozřejmě ten lov s Maharskými. První skupinová zkušenost, kterou ten ňouma asi měl.
I dnes to vypadalo, že o kořist tu není nouze, ale napadlo ji, jestli se Bažinné rodince kamzičí už nezajídá. A možná. Možná by mohla znovu navštívit další místa, která jí nějakým způsobem přirostla k srdci a už tam dlouho nebyla? "Trochu si to protáhneme, co ty na to?" Usmála se na zrzečka a pak si to vyrazila podél řeky. O té moc dobře věděla, kam ji zavede. K jezeru. To u něj se tehdy probudila, když jí Ashe šlápla na nohu. Měla holt nějakou nostalgickou a nemohla se ubránit myšlence na onu strakatou vlčici. Jak se asi měla? Byla pořád v té smečce? Nezaložila třeba od té doby vlastní rodinku? Nepochybovala o tom, že by byla super máma.
Potřásla hlavou. Čekalo je zdolání jedné hrbolaté planiny a pak už tam budou!
>>> VVj přes Východní Galtavar
Lau jen pokývala hlavou, když Asta vyjádřila svou touhu jít jinam a vyprovodila ji pohledem. Vypadalo to, že má radost a to zase dělalo radost jí. Kéž by všechny bytosti byly šťastny, to by bylo na světě krásně.
Z oblohy se začal snášet sníh, jasný důkaz toho, že plánovaný lov je potřeba. Chtělo to naplnit spíž, než všechno zmizí pod tlustou bílou peřinou. Vzhledem k tomu, jas se všichni rozutekli, to ale nevypadalo na brzkou výpravu. Oblízla Mojoovi ucho a zamyšleně si povzdechla. Nebýt jeho, byla by teď opravdu osamělá.
"Možná bychom se mohli jít podívat po nějaké kořisti, ať pak neztrácíme čas," zamumlala spíš pro sebe, ale i tak se na něj podívala, ač nečekala žádnou odpověď. Takový on už byl. "A tobě procházka prospěje," dodala něžně. Byl tu zalezlý už dlouho. Oba si mohli zavzpomínat na ty časy, kdy spolu trajdali po světě, no ne?
"Tak pojďme," pobídla jej a vyškrábala se z pod něj na nohy. Zamířila na sever. Tak nějak instinktivně. Žádný přesný záměr za tím nebyl. Ale posledně v tom lese nad Močály lovili, tak proč to tam nezkouknout jako první, když už ji všechno táhne nahoru, do míst, odkud sem před lety přitáhla...
>>> Východní hvozd
// hádám, že se k tomu dostanu nejdřív zítra večer :)
Lau upřímně mrzelo, že se s ní Sigy nudí, že Asta mlčí a Mojo je všem akorát pro smích. Co se s tím ale dalo dělat? Byla holt stará a nudná vlčice, Asta neměla povídavou a Mojo byl tak trochu blázen. A vlastně měla radost, že ji vždy vítá tak láskyplně. Byl to důkaz toho, že ji má opravdu rád a to byl oproti minulosti veliký rozdíl. Než jej poznala byla pro všechny jen obyčejná cizinka, co se jim mihla životem a nestála za zapamatování.
Každý by měl mít někoho, kdo se rozzáří nadšením, když jej spatří. Jako třeba právě příchozí Lylwelin. Maharská gamma se skrytě pousmála tomu, jak začal Sigy hned jančit, zatímco po celou předchozí dobu působil jako někdo, kdo by nejraději srostl se zemí a nebyl. Jednoduše roztomilé. Celkem to od pohledu shipovala, ale to ona prakticky každého. Byla romantický snílek.
"Určitě se přidám," sdělila béžové vlčici a pak tu nesourodou dvojičku vyprovodila pohledem, což jí kňučící Mojo zrovna neulehčoval, ale ona už měla své fígle, jak s tím pracovat. A když osaměli, dala se do čištění jeho kožíšku, který byl v mnohem lepším stavu než před rokem. Lišáček si to možná neuvědomoval, ale nakonec mu život ve smečce prospíval. A protože ho nechala dlouho samotného, hodlala mu to před lovem aspoň trochou té péče vynahradit. I když to znamenalo opět s ním osamět. Aspoň měla kopu času na přemýšlení...
Launee se popravdě velmi ulevilo, když Sigy odpověděl na její dotaz kladně. Nenechala se ani rozhodit tím, že se jí znovu představil a pro jistotu to sama udělala znovu, aby oběma konverzaci usnadnila. "Launee. S tím se mi bohužel nesvěřil, ale snad brzy," usmála se. Opravdu v to doufala, protože velmi fandila veškerým rodinným setkáním a tak nějak sympatizovala se Saviorovou starobou. Hah.
Nicméně byla tu i zvědavka Asta, které se ostatně hned sama musela pochlubit. "Theriona jsem bohužel nenašla, ale potkala jsem se se svým mladším bráškou, takže to rozhodně bylo k něčemu dobré," zavrtěla huňatou oháňkou a pak... pak už nestihla nic než heknutí. To dorazil Mojo.
"Mojo, zlato, taky jsi mi chyběl," zasmála se, zatímco mu pečlivě oblízala tvář, připadal jí nějaký špinavý. Nikdo jiný mu asi s koupáním holt nepomáhá. Od toho jsou tu mamky. "Doufám, žes moc nezlobil," zavrněla a očkem přitom tázavě vrhla k dvojici přihlížejících vlčků. Věděla, že lišáček umí být pořádně nesnesitelný. Ale Mahar pořád stál, takže to snad příliš hrozné nebylo.
A když se ozvalo táhlé vytí od hranic, měla další důvod k radosti. "To vypadá, že se Therion vrátil," usmála se spokojeně a bylo na ní vidět, že jí spadl pořádný šutrák ze srdce. Ani ne tolik kvůli tomu, že neodešel ze smečky, ale hlavně proto, že je živ a snad i zdráv. Nejraději by to došla hned zkontrolovat, ale už se toho ujala Skyl a ona tu měla už jiné společníky. Přesto mu vyslala aspon jěakou tu mentální podporu a podívala se zase na Astu se Sigym.
"Zbylo nám ještě něco z lovu? Mám hlad jako vlk," rozpačitě se zasmála. Na cestách na jídlo úplně zapomněla. Skoro se až divila, že byla schopná pořád stát a jít. Ale to je asi to volání domova.
>>> Ježčí mýtina
Do Močálů dorazila mírně rozpačitá. Ostatně, nenašla Theriona, jak si uložila. Na druhou stranu ale měla za sebou setkání s bráškou, které jí zase vlilo krev do žil. A tak se nemohla rozhodnout, zda převažuje smutek z neúspěchu, nebo radost ze setkání. Vůně domova ji však celkem ukonejšila, jen se trochu zamračila tomu, že její značky potřebovaly obnovit a rovnou to při své cestě udělala.
Do středu dění tedy dorazila trochu rozcuchaná a urousaná, nicméně s úsměvem na tváři. Jako první se samozřejmě rozhlížela po Mojoovi, ale zatím ho neviděla. Neděsila se ale ničeho, však byl doma a v péči přátel, určitě byl v pořádku. A teď tu měla Sigyho, se kterým vlastně ještě pořádně nemluvila a měla by to napravit. Navíc měla celkem dobré téma ke konverzaci, no ne?
Potlačila tedy tu mírnou nervozitu, kterou stále pociťovala, když měla začít hovořit s někým cizím, usmála se a posadila se poblíž. Byla tu i Asta, což jí to trochu usnadňovalo. už jen její přítomnost byla jako balzám na duši. "Zdravím," začala nutnou formalitkou.
"Potkala jsem venku Saviora a říkal, že by sem rád zašel za svým synem. To budeš asi ty?" Hnědá a bílá, podobné obličeje. Mohla se mýlit a jestli ano, prostě jí to vyvrátí a budou předstírat, že se ten omyl nikdy nestal, no ne?
Lau se rozpačitě ošila, když Savior připomněl, že o jejích bojových schopnostech má celkem jasný obrázek. Však to nebylo až tak dávno, co spolu museli změřit síly v aréně. Na to setkání by vzpomínala ráda, na to, že mu poranila nohu už tolika ne. Nadechla se k tomu, že se mu za tu zkušenost ještě jednou omluví, ale nakonec sklapla a usmála se. Udělat pro něj nějakou maličkost znělo mnohem lépe než prázdná, leč upřímně myšlená slova a on jí teď dal příležitost.
„Myslím, že takové setkání zprostředkovat zvládnu,“ odkývala mu to a byla ráda, že to udělat může, neb se jí moc nelíbila představa toho, že by se kvůli setkání otce se synem musela prolévat krev ochránců území. A tím byla vlastně ona. Heh. Otázka byla, který ze jmenovaných vlčků měl být Saviorovým synem. Sigy, Loth nebo Therion? Věk na to asi měli všichni, nejpodobnější mu ovšem byl první jmenovaný, než se však stihla zeptat, už si to starý vlk šinul pryč. Muselo tedy zůstat u hypotézy.
Tak trochu ji z jeho slov jímal zármutek. Naznačil, že jemu sourozenci žádní nezůstali, což bylo smutné a stejně tak i dvojitá ztráta domova. Chápala, že po tolika zklamáních se do další smečky už moc nehrne, sama by asi zvolila smrt na cestách, kdyby měla přijít i o Mahar. Tušila ovšem, že o její soucit stál jen pramálo, proto si ve tváři ponechala vykreslený milý úsměv a popřála mu šťastnou cestu.
Nicméně ještě než zmizel, donutil ji k rozpačitému sklopení pohledu. Na jakoukoliv formu lichotek nebyla zvyklá a teď jí nějakou složil druhý vlk v celkem krátké době. Od tohohle lety protřelého ji to však těšilo přecijen o maličko víc. Navíc Lothiel určitě šeptal sladká slůvka každé, na kterou narazí…
A pak byl pryč a ona tu zůstala s Noxem, na kterého se obrátila. „Mně ten vítr také nedělá příliš dobře bratříčku,“ hlesla mírně. „A už jsem dlouho pryč z Močálů, měla bych se tam ukázat,“ pověděla mu s mírným nakloněním hlavy na bok. „Můžeš jít klidně se mnou. Nebo mne kdykoliv navštívit, na toulání se už moc necítím, takže tam budu pravděpodobně velmi často,“ rozpovídala se. Doufala v delší setkání a výživnější rozhovor, než byl tento, ale tížilo ji svědomí. Za Skylieth i za Mojoa. Měla vůči nim své povinnosti. Nicméně bráška věděl, kde ji hledat a jestli bude někdy chtít, ona jej tam vždy přivítá s otevřenou náručí. V to, že ho náhodou potká na toulkách moc nevěřila. Však by to bylo už potřetí a příliš velká náhoda.
A pak. Pak zamířila na ten sever. Do míst, která už delší dobu nazývala svým domovem. Hned po tom, co ho láskyplně rozcuchala.
>>> Mahar
// ok