Příspěvky uživatele

< návrat zpět

465

Lau sledovala to, jak vlček mizí v jejím kožichu, mírně fascinovaně. Rozhodně to nebylo prvně, kdy se k ní někdo přitulil. Ale s malým vlčátkem to bylo prostě jiné. Srdce jí přetékalo něhou, když viděla, jak zíve a zavírá očka. Mimoděk ji napadlo, jak roztomilý asi byl Mojo v jeho věku?
„Lyl se většinou tváří nevrle,“ pověděla mu šeptem, aby to pomlouvaná vlčice neslyšela. Ale považovala za nutné, aby věděl, že to není jejich chyba. Snad. Doufala, že pak už konečně zabere a odpočine si, ale nebylo tomu tak.
„Pohádku?“ Nepamatovala si, že by někdy někomu vyprávěla pohádku. V hlavě jako by jí v tu chvíli vybuchla bomba. Chtěla mu nějakou vyprávět, ale… jakou? Žádnou, co by se hodila, si nepamatovala! Ale. Vždycky byla snílek, takže by snad mohla nějakou vymyslet? Těžko říct, jak dobrý ten výtvor bude, ale… měl u toho usnout, tak možná bude dobře, když to bude nuda?
„D-dobře,“ vydechla pak, ztlumila svůj hlas a začala s tím, co musela každá pohádka mít. „Za sedmero horami a sedmero řekami, byla jedna veliká krásná země. Žilo tam hned několik smeček, a aby se mezi sebou nehádali a dobře si rozuměli, vládl jim všem jejich král se svou královnou. Byl moudrý a rozhřešil všechny jejich problémy a proto jej všichni respektovali, a těšili se z toho, když konečně po letech královský pár povil potomka. Malého prince. Opravdu maličkatého, protože byl hrozně neduživý a o to více péče potřeboval. Všechny smečky se o něj staraly. Jejich vlčice ho krmily, když královna nemohla. Když povyrostl, nosili mu i maso, hýčkali ho a starali se o to, aby nepoznal žádné z nebezpečenství světa. Věříc, že z něj vyroste stejně udatný vlk, jakým byl jeho otec. Jenže všechna ta péče malého vlčka zkazila. Nevážil si toho, ale bral to jako samozřejmost. O nic neprosil, jen rozkazoval. Neděkoval, jen bral a nosánek začal nosit hezky nahoru,“ odmlčela se, aby zjistila, zda Saturnus pořád poslouchá a ona bude muset vymýšlet i dál.

//pardon, napsala jsem to už včera, ale Galli mne odhlásila, přišla jsem o to a pak už nebyl čas to psát znovu xD

464

Maličký byl očividně smutný a to Lau trhalo srdce. Nejraději by ze světa všechen smutek a zmar vymazala, aby nemusela koukat na to, jak ostatní trpí. Držela si ve tváři však mírný úsměv. Všechno prý jde lépe s úsměvem. "To nemůžu říct s jistotou, protože nevím, kdo to je. Ale i kdyby ano, k tobě se určitě nedostanou, takže se nemusíš bát." Tvářila se velmi seriozně i přes to jeho roztomilé šišlání.
"No vlk jsi určitě," zasmála se pak vlídně. "Ale někteří vlci jsou tuláci, jiní alfy a pak mezi nimi můžou být i nějací ti princové," nechtěla mu motat hlavu monarchií, kterou dost možná používala nějaká smečka někde v dál za humny, ale už se stalo. "Princ je něco jako... syn alf, předurčený k tomu vládnout smečce po nich," pokusila se to tedy nějak polopatě vysvětlit.
Když však přiznal, že je unavený, což už samozřejmě věděla, na veškeré hlouposti zapomněla. "Tak pojď, není lepšího pelíšku, než je můj kožich. Mojo to určitě potvrdí." Napadlo ji, že až na to zrzek přijde, asi bude dost žárlit, ale jak se říká: "Co oči nevidí, to srdce nebolí."

Mezitím se do doupěte přidala i Lylwelin. Že má špatnou náladu bylo celkem jasné i bez toho, aby jí četla emoce. To ale už dělala tak nějak automaticky a podvědomě, takže si tím mohla být naprosto jistá. A i když jim nevěnovala pozornost a ani nepozdravila, ona jejím směrem kývnutý poslala, protože prostě jinak nemohla. Jinak by se cítila hrozně divně.
Cítila pach krve, což ji tak trochu hnalo k tomu, aby se zvedla a šla o Lyl pečovat, ale tušila, že o to zlatavá vlčice ani za mák nestojí. A kdyby pomoc potřebovala, nebyla by tak upejpavá, aby si o ni jednoznačně neřekla. A tak ji nechala zatím jejímu osudu a dál se věnovala Saturnovi, kterého mohla přítomnost cizinky znepokojit. "To je Lylwelin. Jedna z našich." To snad k uklidnění stačilo. Věděla, že dotyčná umí být dost kousavá, ale vlčeti by snad neublížila. Někoho takového by Skyl do smečky beztak nepustila. A Lau plně věřila Skyliethině úsudku.

463

Vlčátko bylo samozřejmě hrozně roztomilé. Mělo roztomilý ksichtík. Roztomilé pacičky.Vlastně úplně všechno. A ještě k tomu šišlalo. A Lau se postupně roztékala jak čokoláda v horké vodní lázni. Škoda jen, že tohle setkání muselo mít onen smutný podtext. Dítě, co se ztratilo své rodině. To znělo přímo příšerně a ji obestřela upřímná lítost. "To mne mrzí, že ses ztratil, ale snad s tím něco uděláme," nechtěla říkat, že to určitě společně napraví, neb to nemohla říct s naprostou jistotou a lhát tomu maličkému nechtěla. "Ne všichni cizinci, kteří do smečky nepatří, jsou zlí," pokusila se mu trochu otevřít mysl a usmála se. "Každý náš člen, sem původně nepatřil," nevěděla čím to je, že má teď takovou potřebu vypouštět do světa taková moudra...
"Ráda tě poznávám Saturne. To je překvapivě vznešené jméno. Nejsi nějaký princ?" Chtělo by to místo rozumbradování asi odlehčit, tak se o to s úsměvem pokusila a prohlédla si Torena, se kterým už tak nějak trochu čest měla, ale nikdy ne úplně moc. Skyl se o to pískle očividně opravdu starala a to Lau hřálo u srdce. Alfa sice působila nepřístupně, ale měla dobré srdce.
"Jsem. Mnohem déle, než ty běháš po světě," původně chtěla říct, že je tu už roky, ale to by si ten chudák maličký stejně nedokázal představit. Jak dlouho trvá jeden rok. Však mu nemohlo být více než dva měsíce. "Nejsi ze všech těch dobrodružství unavený?" Zeptala se záhy. Po bolestivé minulosti se vyptávat nechtěla, ale nabídnout mu měkký kožíšek k odpočinku, to mohla.

462

Její ucho sebou překvapeně škublo, když zaslechlo hlásek, který nebyl jen zcela neznámý, ale hlavně bezpochyby patřil vlčátku. Chvíli na prcka zmateně koukala s poněkud absurdními myšlenkami na to, že si někdo ze smečky pořídil malé a ona o tom ani neví. Nicméně na svůj smutek hned zapomněla a pohled jí úplně zjihl. Byly to věky, co naposledy viděla opravdové mimino.
"Ahoj maličký, kdepak ses tu vyloupl?" Zeptala se přívětivě a gestem mu naznačila, ať se nestydí a jde blíž. "Mne nikdo neposlal, ale bát se nemusíš, taky jsem jedna z místních. Jmenuji se Launee. Tohle je Mojo. A jakpak se jmenuješ ty?" Takže Skyl o něm věděla a poslala jej sem. To byla úleva a místo starostí se mohla soustředit na to, aby mu zajistila potřebný komfort. Cítila ovšem jeho strach a tak sáhla po své druhé magii, aby ho svou přívětivostí trochu uklidnila. I magie emocí mohla být užitečná. Byla ale unavená, takže s tím nijaké veliké zázraky vymýšlet nemohla. Holt se bude muset pro jednou spolehnout na své neobratné schopnosti komunikace. S dětmi...

461

>>> Kiërb,přes Mahar

Tentokrát tak nějak zapomínala na všechno. Na tvorbu značek, na oznámení, že jsou zpět. Chtěla prostě jen jedno. Dostat Zrzka do bezpečí úkrytu, rozmrazit ho a pak se shánět po něčem do jeho prázdného žaludku. Ten její byl prázdný stejně, ale ona to vydrží. Ještě není tak slabá.
A tak se celkem slepě skrz území vrhla až do jeho středu, aby udělala to, co měla na mysli. V první řadě musela Mojoa někam uložit. Byl chudák tak zesláblý, že i kdyby chtěl odporovat, bylo by mu to k ničemu. A jen co ho zachumlala do starých kožešin, ještě jednou sáhla po své magii a nechala celý ukryt prostoupit teplým vánkem, který měl vyhnat zimu i z toho nejzazšího koutu. Pak se sama unaveně položila na zem a pevně zavřela oči. Bylo jí do pláče. Zase dopustila něco takového...
Jestli tu s nimi někdo byl, ani to nepostřehla.

>>> Východní úkryt

Pořád byla příšerná zima a všude kopa sněhu. Naštěstí spánkem nabrala dost sil na to, aby teď mohla zase čarovat a celé to potácení se domů, jim usnadnit. Ohřát promrzlé tlapky, odehnat vločky padající do očí, předpřipravit jim cestu závějemi. Až dorazí domů, bude zase asi pořádně unavená, ale na tom jí až tolik nezáleželo. Zase si odpočine, no ne?
Pro ni, jakožto vlčici ze severu, to nebylo tak hrozné, ale Mojo? Ten hubený Mojo bez pořádného kožichu? Kdepak, nemohla ho nechat bez pomoci. A kde tulení nepomáhalo, muselo zasáhnout kouzlení. "Už budeme doma," konejšila jej cestou a sama doufala, že to bude opravdu brzy. Těšila se tam. Na ty známé tváře. Na úkryt. Na všechno...

>>> Mahar - úkryt

Nebylo to jedno z těch příjemných probuzení. Ne proto, že by jí něco spadlo na hlavu, nebo ji ze snění vytrhla noční můra, ale... Byli sami. Ztěžka si povzdechla. Vždycky když si najde někoho, koho by mohla zvát kamarádem, nějak to pokazí. A tentokrát usnula. Vpravdě, byla ze všeho toho čarování unavená, ale i tak... A teď bili pryč.
Naštěstí, Mojo to stále byl. A jí přišla na mysl další věc. Kdo ví, jak dlouho byli pryč. Museli domů, dřív, než Skyl napadne, že ji snad zradili. Ne, to se nemohlo stát! Nechala mu ještě chvilku, než ho co nejněžněji probudila. Byl zase tak hubený. Kolik svých povinností ještě zanedbala? Smečku, své dítě, své kamarády. Nejraději by se do země propadla, ale pak by nezmohla už vůbec nic.
Místo toho se rozhodla začít jedno po druhém napravovat. Nejdřív se vrátí domů. Tam snad bude mít příležitost Mojoa nakrmit a pak. Pak. Potřásla hlavou a vydala se kupředu, kontrolujíc Mojoovi bezpečnou cestu k řece. U té se už zorientují. Ostatně ta tekla jen jedním směrem...

>>> Kiërb

>>> Neprobádaný les

Plahočili s dál. Jenna je vedla vlastně celkem sebejistě, takže to tu asi opravdu dobře znala. !Určitě lépe než Lau. Tohle objevování nových zákoutí ale nepatřilo k těm nejpříjemnějším. I to se ostatně stává. A jako by sníh s mrazem a kluzkými skalisky nestačili, přidaly se k tomu ještě blechy. Dost divné blechy.
Jak moc divné se první projevilo na Zakarovi, který se k ní otočil s velmi podivnou otázkou. O níž si sám uvědomoval, jak hrozně divná je. Lau v odpověď nejprve zmateně zamrkala. Pak se ovšem dala do trpělivého odpovídání. Mělo to však jeden háček. "To je vážně zvláštní dotaz, neberme to teď však v potaz. Zakar je prý jméno tvoje, a mám to hned ode zdroje." Sotva domluvila, šokovaně vykulila své tyrkysové oči na všechny své společníky a tlamu pevně sevřela. Takové hovadiny z tlamy ještě nikdy nevypustila a teď si asi pro jistotu chtěla zamknout pusu na zámek, aby z ní nevypadlo něco podobného. No, ale aspoň už byli v tom úkrytu. Něco pozitivního...

>>> od VVJ

Aby se dostali do lesa, museli překonat nejprve jakousi pláň. Naštěstí nebyla tak veliká, jako Galtavary, protože počasí jim to určitě neusnadňovalo. Hrabala se sněhem, zahřívala Mojoa a snažila se jim držet od těla protivný vítr. Do řeči jí při tom všem snažení moc nebylo, zvlášť když při tom musela očima mžourat do tmy.
Na druhou stranu měly ty závěje svou výhodu. Nemusela se bát, že zakopne o nějaký kámen nebo klacek a rozbije si papuly. Všechny totiž byly schované hluboko pod jejich nohama. A nejen ty. Během chůze se jakýmsi řízením osudu (děkuju pěkně Živote) trefila přední nožkou do jakéhosi kovového kruhu. Přirozeně si toho nevšimla. Byla tma, nohy měla utopené v té bělobě a zmrzlé, že je málem ani necítila, takže ji čeká malé překvapení do budoucna.
Ale zpět do současnosti. Dorazili k lesu. "Viděla" jej neskutečně ráda. Už byla z toho kouzlení unavená, takže ocenila pomoc od stromů, které tlumily nárazy větru zcela přirozeně. Od čarování tedy dost zadýchaná upustila. "Všichni v pořádku?" ujistila se nejen pohledem ale i otázkou a pak nechala Jennu ať je vede dál. V těhle končinách vskutku nikdy nebyla. Škoda jen, že v zimě to vypadá všude dost podobně. Už se těšila na nitro jeskyně, až si lehne a natáhne nohy...

>>> Východní úkryt

Hlásim všechny tři. (jestli chcete každého zvlášť, cinkněte mi xD)

Ti dva se trochu popichovali, ale nakonec to přecijen začalo připomínat i celkem normální konverzaci a Lau se spokojeně usmívala. Mojo sice asi nebyl moc nadšený, ale jí se právě dostávalo toho, co jí tak nějak chybělo. Úplně obyčejné sdílení času s ostatními vlky.
Škoda jen, že se tak kazilo to počasí. „Být matkou chce vždy trochu odvahy,“ zasmála se Jenniným slovům. Lau to aspoň měla bez vláčení břicha po zemi, bolestí zas a porodních křečí… Ale nedalo se říct, že by to ráda neobětovala… "A ne. Nepočítajíc smečku. Jsme jen my dva."
„Však nikoho nenutím, jen nás musím nenápadně promovat,“ zamrkala v legraci. Chápala to. Život v bažinách není pro každého. „Ale ráda tě uvidím, jen doufám, že při tom půl močálů nevyhoří,“ poznamenala a přitiskla si Mojoa ještě více k tělu, když je ovinul obzvláště studený poryv větru. Narážela tehdy hlavně na Jenninu kousavost. A Skyl byla také od rány. A Lylwelin tak také působila. Prostě celkem dobrý recept, jak si založit oheň na střeše.
„Mne tam tehdy vlastně také dotlačil mráz a podobná chumelenice, jako je tahle,“ pronesla zamyšleně a zadívala se i na Zakara, který zrovna odpovídal Jenně na další z kousavých otázek. Sama sem tehdy přišla v zimě a zorientovala se tu jen díky několika hodným vlčicím, takže chápala, jak těžké to měl. Sama byla dost odtažitá a měla s navazováním kontaktů problémy. Nouze ovšem světí prostředky. „Někteří prostě potřebují čas,“ pravila mírně a pak pokývla hlavou, když se začal řešit odchod do nějakého úkrytu.
„Tady je nějaká sopka?“ Byla na Galli už pár let a o tomhle neměl zdání. „Sice už nejsem tulák se vším všudy, ale stále ráda objevuji nová místa, takže… veď mne do neznáma! Máš můj mrzký život ve svých tlapkách,“ vybídla Jennu k činům a pomaličku popostrčila zrzečka, aby se zvednul na nohy, šeptajíc mu o tom, že se půjdou schovat někam, kde jim bude lépe. A aby jim to šlo snáze, zmobilizovala své síly a pomocí své magie kolem nich udělala bublinu bezvětří, takže se nemuseli prát s protivětrem ani sněhem v očích…


>>> někam :|

// asi přeskakovat a ona se pak chytí, má v tom praxi

Lau poslouchala Jennina slova a věděla, že je na nich něco málo pravdy. Rozpačitě se ošila. "Možná. Pravděpodobně si tím něco málo vynahrazuju," zamumlala. Třeba to, že nemá nikoho jiného o koho by se mohla starat. Stárnoucí rodiče, hloupé bratry ani vlastní děti. Nebylo to prvně, co ji napadlo, že je vlastně dost sobecká a Mojoa má jen proto, aby se mohla cítit lépe. A její laskavou duši to celkem trhalo na cáry. Pak však potřásla hlavou. "Až já tu nebudu, bude mít zbytek smečky," přemýšlet nad svým koncem nebylo zrovna příjemné, ale věřila tomu, že jí zbývá ještě dost času na to, aby ho naučila věřit i jejich alfě a ostatním. "Ale není to tak, že bych se nesnažila ho naučit, jak se o sebe postarat," dodala, by to nevyznělo tak uboze, že svůj úděl prostě hodí na ostatní.
A od Lišáčka ke smečkám. "Neona ani neznám. Jen Noxe a Coru," přiznala rudosrsté a pak měla odpovídat na onu klasickou otázku. "Žije se tam dobře, když se naučíš, kam šlapat. A vetřelci se nikdy moc daleko nedostanou," zalesklo se jí vesele v oku. Nemuseli přece být pořád jen vážní a zahloubaní. Nějaký ten vtip neuškodí. Snad. Nicméně oba přišli s tím, že jim tuláctví zatím vyhovuje. Chápavě pokývala hlavou. "To je škoda, myslím, že s tebou by tam byla větší zábava," pronesla k Jenně. Kousaví a upřímní vlci prostě umí rozproudit dění. Dost možná by pár menších potyček přijala spíše, než tu děsivou pasivitu, co Močály obepnula.
Poté se obrátila na Zakara. "V téhle zemi se dějí šílené podivnosti," zhodnotila nejprve tu patálii s duchy a kostlivci, které vůbec nerozuměla a radši se po ničem víc nepídila. "Také jsem se přišla s jiným cílem. Hledala jsem bratry. Nakonec jsem jednoho opravdu našla. Už dvakrát. Ale vždy jen na krátko. Doufám, že budeš úspěšnější, ať jde o cokoliv." Mrzelo ji to a bylo to vidět, ale chvíli na to se zase usmívala. "Adoptivního syna a usazení jsem vůbec neplánovala, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné." Nedalo se říct, že by ji to nějak mrzelo. Stejně ji z velkého pobíhání už často pobolívaly nohy. Byla ráda, že se má kam vracet, ale... "Máme jídla dost. Teplý a bezpečný úkryt. Ale asi je to tam moc velké, protože s ostatními se potkám málokdy a jsme si... celkem cizí. Což mne mrzí. Ale chápu, že ne každý chce trávit čas v mé a Mojoově společnosti," docela dost se na své poměry rozpovídala. Asi jí nějaké ty interakce a rozhovory opravdu chyběli.

„Jen jez,“ pobídla to své nemehlo, když s tím otálel a usmála se, když se postupně všichni dali do jídla. Ten pohled ji hřál u srdce. Byla ráda, že má dovednosti dostačující k tomu, aby mohla pomáhat svému okolí. „Je traumatizovaný, ale i tak zvládal přežít sám, než jsme se potkali,“ pokusila se na Mojoa vrhnout i nějaké to lichotivé světlo, ač tušila, že na Jennu to dojem asi neudělá. Ona prostě cítila tu mateřskou potřebu, mluvit o svém dítku hezky.
Nicméně když se Jenna rozhodla konfrontovat právě Mojoa, zvedlo to v ní vlnu obav. Nemyslela si, že by mu snad chtěla ublížit, ale to neznamenalo, že ho to nevyděsí k smrti. Proto se tak trochu vlísla mezi ně a na Jennu se usmála, zatímco zrzečka se pokusila trochu korigovat svou magií emocí. „Myslím, že by mi tak trochu zlomilo srdce, kdyby se rozpovídal s úplně cizí vlčicí, zatímco přede mnou sotva hlesne,“ snažila se o humornou tóninu, ale v hloubi srdce cítila, že by se jí to asi opravdu dotklo.
„No. Tehdy mne Cora přijala do Zlatavé smečky. Malovala jsem si to hezky. Že budu žít s bráškou pod stejnými stromy, ale… Pak se odtamtud všichni vypařili. Tak jsem odešla také, našla Mojoa a teď žijeme v Maharských močálech. Vlků tam moc není, ale je to domov,“ byla celkem překvapená, jak se zrzka zajímá.
„A co vy? Bezcílně se touláte? Nebo snad hledáte to pravé místo?“ Nechtěla, aby konverzace zamrzla na slepém bodě a zároveň chtěla zapojit i Zakara, který z nich byl tak znuděný, že dokonce poodešel kus od nich! A proto se ptala obou. Ne, že by jim obratem chtěla nabízet pohodlí močálů, ale… No. Možná i chtěla.

Mojo vyváděl, ale ji to nijak neznepokojovalo. Byl to zcela normální stav, tak proč taky? Že se mu nelíbí ohnivá magie, tomu se ani nedivila. Sama k tomu živlu měla minimální důvěru, ale to sem tak úplně nepatřilo.
Nejprve se usmála na Jennu. "Pořád stejná," špitla přívětivě. Zrzka byla přímá a celkem neortodoxní a i takové svět potřeboval. Pak pohlédla na tu svou hromádku nešťastných zrzavých chlupů. "Nevím, kolik mu je. Se mnou je ale bezmála dva roky," doufala, že z toho vlčice pochopí, že Mojo není ve skutečnosti její. Nebylo to něco, co by chtěla vyslovit nahlas před ním. Měl ve zvyku věci zle pochopit a přehnaně na to reagovat. Vlk ví, co by se stalo, kdyby řekla "není moje krev" nebo něco podobného.
A pak ta trapná debata o rybách. No, sama ji začala. Alespoň Mojoovi to ale vlilo krev do žil a zdálo se, že by si opravdu nějakou dal. Potěšeně sklopila zrak, když jí Zakar nabídl svou pomoc, ale odmítla ji.
"Není třeba aby se kdokoliv znovu máčel," vysvětlila mu a pohlédla za temnou vodní plochu. Už před nějakou dobou si všimla, že krom větru ji poslouchá i vodní živel a dnes měla příležitost zjistit, jak moc. K jejímu překvapení šlo všechno, co si vymyslela, tak snadno, až to bylo zarážející. Zvedla z jezera několik vodních bublin, a pak prostě vybrala tu, ve které se to přiměřeně hemžilo životem, aby jí nechala dolevitovat vzduchem až mezi ně. Pak ji prostě nechala klesnout na zem, kde se voda vsála do sněhu a rybám nezbylo nic jiného, než se bezmocně plácat na suchu.
"Zbytek už zvládneš?" zeptala se lišáčka zvídavě. Nebylo to tak, že by neuměl něco zamordovat. Naopak. Otázka byla, jestli se už oklepe od svého strachu z cizinců, nebo radši zůstane zachumlaný v jejím kožichu a počká, až mu všechno naservíruje až pod nos.
"Nabídněte si," dodala pak k dalším dvěma vlkům. Z prvního setkání s Jennou hádala, že nemá zrovna ráda milodary, ale třeba to bylo prostě tím bobrem a rybou nepohrdne? A Zakar. Třeba se ještě nenajedl dost, no ne?
Jen jestli se ale Mojo zase nepředvede jako ukázkový krkoun.