Gallirea - Příspěvky uživatele

Popravdě se dala do vyjmenovávání věcí, které nemůže znát, zcela záměrně. Aby ho přivedla na jiné myšlenky a očividně to zabralo. Jedna zvídavá otázka vystřídala druhou a hned bylo, o čem si povídat. "Tulipány jsou jedny z těch spících květin. Kvetou na jaře, takže je brzy určitě uvidíš," sama se na to moc těšila. Ta běloskvoucí zima prostě byla už příliš dlouhá. Chtělo to nějaké barvy. Zpěv ptáků a cvrkot broučků...
"Polární záře, nebo také aurora," zkusila mu poradit trochu jednodušší slovo, které by nemuselo dělat nezkušenému jazýčku takový problém. Na druhou stranu tam byla hned dvě "r". "To jsou taková prapodivná, ale krásná světla co se mohou mihotat na obloze. Ale z nějakého důvodu se ukazují jen daleko na severu. V místech, kde je obrovitánská zima," dala se do vysvětlování. "Tady uvidíš spíš duhu. To je takový pestrobarevný oblouk na obloze. Ukazuje se když prší a svítí sluníčko zároveň. A nebo také u vodopádů." Schválně zkoušela, která slova už maličký zná, a která mu bude muset zase dovysvětlit.
Pak se od ní odtáhl a demonstroval jí, co jej tolik zmátlo. Uculila se a sama se postavila na nohy, aby mohla přijít blíž. "Škrábu je, abych na nich zanechala stopy po svých drápech. Aby pak každý cizinec, co sem přijde, poznal, že tohle území patří naší smečce a dal si pozor, co tu bude vyvádět," rovnou označila i strom, u kterého stáli a pak se zase pomaličku vydala na jejich tůru močálem.
"Řekni, kdyby tě bolely nožky," vyzvala jej měkce a mírně znepokojeně si uvědomila, že Therionův pach zase mizí někde v dáli. Mrzelo ji to, chtěla jej pozdravit. Ale. Aspoň věděla, že je živý a zdraví a má v úmyslu se vracet. To byla úleva.

Všichni věděli, že je Skyl hodná, jen ona sama to možná nevěděla. Tomu se musela vnitřně uculit a ještě jednou Saturnovi oblízla čelo, aby mu urovnala číro, které tam předtím vykouzlila. Sama se k tomu tématu hledání a nalézání moc vracet nechtěla, protože v těm nechtěla zbytečně rozdmýchávat nadšení, ve kterém by se měl později zklamat. Ale světélko naděje, to bylo prostě potřeba.
"Rok," zamumlala a bylo na ní hodně vidět, že přemýšlí, jak mu to vysvětlit, aniž by musela zahrnout matematiku, jež byla nad jeho síly. Vnímání času takového prcka bylo něco úplně jiného, než u dospělého vlka. "Rok se dělí na jaro, léto, podzim a zimu. A ty jsi viděl jen kousek zimy. Je to mnohem déle, než jsi na světě," mumlala se stále zamyšleným výrazem. O tom, že ještě někdy Norta uvidí silně pochybovala. Už jen proto, že se na nějaké další hledání už necítila a on. On byl ostatně stejně starý jako ona. Ale kdo ví, třeba má tentokrát pravdu vlček a vskutku se nějak objeví. "To máš pravdu. Velikánský," přisvědčila mu. "Budeš mít, co objevovat... Losy, tulipány, polární zář," pořád si pamatovala s jakým nadšením ona objevovala nové věci. Teď už tu bylo málo co, co by neznala.
Ze zasnění ji však vytrhl další otázkou, které se upřímně zasmála. "Přímo blechy ne. Ale jiné broučky, co jim škodí, to mají. Třeba mšice. Jakpak tě to napadlo?" Poptala se po jeho myšlenkových pochodech a zhluboka se nadechla nočního vzduchu. Už z něj bylo trochu cítit přicházející jaro. Ale jen maličko.

Vlčice prostě ležela ve sněhu, tiskla vlčátko k sobě a trpělivě čekala, až se vypláče. Nic lepšího dělat nemohla, když mu nechtěla dodat falešný pocit klidu pomocí magie. Napadlo ji, jestli se maličký neunaví až ke spánku, ale nakonec tomu tak nebylo a on sebral odvahu k tomu, aby svůj příběh dovyprávěl až do konce.
"To je dobře, že jsi došel zrovna za Skylieth," usmála se a dala se do opatrného oblizování jeho obličeje. Nechtěla, aby mu dík slzám zamrzl obličej, to bylo to poslední, co jim chybělo. A taky potřeboval trochu vykoupat, ne že ne. "Ona je moc hodná. I když se snaží tvářit, že ne."
"Ztraceného by tě určitě nenechali," odkývala mu tuhle domněnku. "Ale nesmíme na to myslet hned tak temně... Třeba tě jen hledají na špatných místech. Svět je hrozně veliký," pokusila se mu dodat trochu naděje, ke které se sama upínala. Sice byla moc ráda, že teď mají ve smečce dítko, neb po tom hrozně dlouho toužila, ale moc dobře věděla, že děti patří v první řadě k jejich rodičům. A pokud Saturnovi rodiče žily, byla odhodlaná je najít, ale... "Já své bratry hledala roky, než jsem jednoho našla a toho druhého pořád hledám," přiznala zarmouceně a tak trochu zapomněla, že vlček asi nebude mít ponětí, co to ten rok je...

Květiny a magie. Obojí se zdálo brzy zcela nepodstatné. Už začátek jeho vyprávění ji rozesmutnil a vehnal do tváře znepokojený výraz. Věděla, že by se měla snažit, aby to na ní nebylo vidět, ale nepatřila k těm, co dokáží mít své emoce dokonale pod kontrolou.
Jak Saturnus vyprávěl, srdce se jí svíralo více a více a nejen kvůli příběhu, který neskýtal moc nadějí na šťastný konec, ale také kvůli tomu, co vzpomínání s maličkým dělalo. Pár slziček se změnilo v usedavý pláč. Tížilo ji svědomí, že ho k tomu dotlačila, ale bylo to nutné. Že? Bylo...
"Ach maličký," hlesla a ze sedu zhroutila do lehu, aby se k němu ještě trochu přiblížila a volnou packou si ho přitáhla k huňaté hrudi. Konejšivě mu oblízla ouško a pak druhé, když ke tváři a slzám jí přístup zamezil a ztěžka si povzdechla.
To co vlček prožil, by někdo jeho věku zažít neměl. A pravděpodobně ani z v žádném věku. Proč jen musel být svět tak ošklivý? Proč spolu nemohou všichni vycházet, místo toho, aby si kradli vlčata a zápasili spolu? Cítila, jak se v ní zdvihá docela nová a nevítaná emoce. Nenávist. K těm, co Saturnovi tohle udělali. A nejen jemu. Na mysl jí samozřejmě musel vytanout i zcela zdevastovaný Mojo. Tomu také někdo v dětství šeredně ublížil, ač se to mohla jen domýšlet.
"Jen se vyplač," špitla nakonec a překryla třesoucí se tělíčko svým krkem, by jej skryla před tím zlým světem ve svém něžném objetí. Mohla by mu od těžkostí pomoci svou magií, ale tak nějak se jí to zdálo nesprávné. Truchlit v téhle situaci bylo zcela přirozené. Jí samotné bylo do pláče, ale byla velká holka a držela se.
To, že všude byla krev přeci není rozhodující. Mohl přežít. Jsou v pořádku. Opravdu si přála, aby se maličký mohl vrátit ke své rodině a snažila se být optimistická. Ostatně v tom příběhu o mamince nepadlo ani slovo, takže aspoň ta by mohla...

"Nejen květiny. Budeš se divit, jak vypadá svět bez sněhu," slíbila mu fascinující podívanou. Vlček si všechno hezky rovnal v hlavě a dopřával jí tak odpočinek mezi jednotlivými frázemi. Na další otázky ale nečekala dlouho. "Inu, kvetly celý rok a teď odpočívají, aby mohli vykvést znovu," usmála se a nemohla se zbavit dojmu, že podobnou konverzaci už někdy s někým vedla. Ale kdy a s kým? Že by jí už i paměť přestávala sloužit?
"Kouzlení je namáhavé. Musíš nejdřív vyrůst a zesílit. A pak to přijde samo. Ve správný čas," vysvětlila mu mírně a pomalu je od severu vedla na západ. Tušila že s dítkem za patami celé hranice neobejde, to bylo trochu moc kilometrů najednou, ale aspoň něco. Zbytek dodělá zase později. Navzdory těmhle plánům se však zastavila velmi záhy a s lítostivým pohledem se posadila.
"To já nevím maličký. Co se vůbec stalo, že jste se rozdělili?" Byla to konverzace, na kterou muselo dříve nebo později dojít, aby pochopila a mohla vyvodit nějaké závěry. Nedovedla si představit, že by nějaká matka dopustila, aby se jí dítě ztratilo z dohledu. Nicméně nějaké šeredné scénáře jí na mysl přicházeli, ale zatím si je nechtěla připustit.

>>> Úkryt

Nakonec úkryt opustila s vlčátkem v patách. A nebylo asi nic moc zvláštního na tom, jak začalo projevovat svou zvědavost. Magie ostatně dost vykolejily i ji, když je viděla prvně a to už byla v pokročilém věku. Na druhou stranu, mladý mozek všechno vstřebává snáz.
"Hmm. Řekněme, že tyhle končiny jsou trochu zvláštní tím, že tu vlci umí věci, které nejsou úplně normální. Říkáme tomu magie. Nebo kouzla,"začala a snažila se jít přesně tak rychle, aby jí vlčátko pohodlně stačilo. Ostatně sama žádné ostré tempo už nějakou dobu nevyhledávala. "Magií existuje několik druhů. Já použila magii vody, díky které mne voda poslouchá, jak já chci. Sigy zase použil magii země. Ovládá rostliny. Stromy a také květiny. Ale ty jsi ještě žádnou květinu asi neviděl, jsi mladičký a ještě jsi neviděl, co je pod sněhem, že?" Bylo vlastně celkem zvláštní, potkat vlče, které se narodilo uprostřed zimy. Kdo by to jen takhle hloupě načasoval? Ale svět skýtá různá překvapení, no ne?
"Každý vlk se narodí s nadáním na nějakou magii a u některých se podle toho zabarví i oči. Vidíš? Třeba já je mám tyrkysové, podle magie větru. A Skylieth šedivé podle magie myšlenek," vysvětlovala dál, zatímco se přesouvali k severní hranici močálů, kde se během té jejich poklidné procházky začala otírat o kmeny stromů svou srstí a čas od času hyzdit kůru stopami po svých drápech. "Během života se můžeš naučit i další magie, ale musíš kvůli tomu navštívit jednu protivnou a zlou vlčici nebo Života, jejího bratra. A trochu je uplatit," zdálo se jí, že se jí o nos otřely nějaké ty povědomé pachy, ale nechtěla se za nimi hned jako šílená hnát. Měla tu teď dítko, na které musela brát ohledy a rozdělanou práci. A navíc, trpělivost růže přináší.

474

To šišlání ho budou muset rychle odnaučit, nebo se Lau velmi brzo rozteče v želé. Tak roztomilé to bylo! Nicméně Sigy roztomilý být přestával. Lau v duchu protočila očima, ale uznala, že je trochu moc stará na to, aby tu marnila čas s nějakým umíněncem a rozhodla se přistoupit na ten jeho kompromis. Bylo to lepší než nic. "Spokojená nejsem, ale budiž," pronesla a celkem tím sebe samu překvapila. Bylo to trochu moc upřímné na její poměry. Asi vážně stárla. "Jestli z toho budeš mít potíže, budu ti to ale do konce života předhazovat." Tohle pro změnu vážně nemyslela, ale pohrozit tím mohla, když už nic. Samozřejmě by byla raději, aby na to nedošlo a Sigy se z toho bez následků vylízal.
Zatímco Lyl se vyplížila beze slova z úkrytu pryč, ona samotná následovala jejich "vlkomedvěda" k mrtvole a usmála se na Saturna. "Měl jsi dost?" Ujistila se předtím, než se dala sama do jídla. Kdyby ne, ještě by mu s radostí kus utrhla. Až když si začala plnit žaludek, uvědomila si, jak hrozně prázdný byl. Měla obrovský hlad, aniž by si to uvědomovala. To asi ta péče o okolí, ji donutila to ignorovat. O kolik za tu ošklivou zimu asi pohubla? A proč vlastně byla tahle zima, tak dlouhá?
Nicméně, to že teď byla doma neznamenalo, že má čas na odpočinek. "Myslím, že bych měla obejít hranice a obnovit značky," zamumlala, jen co polkla poslední své sousto a podívala se na pestrobarevné vlčátko. "Chceš jít se mnou, nebo budeš dělat společnost Sigymu?" Doufala, že vlk hodlá v úkrytu ještě aspoň chvíli zůstat, než začne nohu zatěžovat, ale už mu nemínila v ničem domlouvat. Jeho zdraví bylo ostatně hlavně jeho vlastní zodpovědnost.
A pak se vydala ven. Hned potom, co je ujistila že bude Mojoovi teplo. Ať už se společností či bez.

>>> Mahar

473

"Až naberu trochu energie, můžu ti takových bublinek vyčarovat kolik jen budeš chtít," jala se uklidňovat rozhořčené vlče a myslela to zcela vážně. Bublinky, vytvářet větrem z vloček obrazce... Tolik krásných věcí, co by mohla se svými magiemi pro dětičky vymyslet. A oni tu dosud žádné neměli. Hodlala se v tom do budoucna pořádně vyřádit.
Teď ale vyřešit jiný problém. Totiž dospělého vlčka, který se právě teď vykrucoval úplně stejně jako dítko, kterému chce máti utřít ústa nasliněným kapesníkem. Byl celkem roztomilý. Pomoc hledal dokonce i u Lylwelin, která ale prokázala že je z dvojky ta rozumnější a chtěla, aby laskavě spolupracoval. A v mezičase se stihla postarat prckovi o kus žvance. Nakonec nebyla až tak špatná no ne? Jen doufala, že z toho následujícího pohledu nebude mít někdo z přítomných do konce života noční můry.
"Jen použijeme trochu listí nebo mechu, aby tě to netlačilo. Jeden klacek dáme zepředu, druhý zezadu a přivážeme to nějakou liánou," vysvětlila mu svou ideu, ze které také jasně vyplývalo, proč se ptala po magii země. "Po třech bys musel chodit tak jako tak a takhle se zajistí, že si víc neublížíš, když na ni náhodou šlápneš. A kdyby byla zlomená, sroste rovně." Popravdě to byla jen dedukce. Nikdy v životě to nedělala. Nikdy dřív ostatně neměla po ruce takový druh pomoci, jako jsou magie. Ale smysl to snad dávalo a doufala, že se vlček přestane kroutit a všichni se budou moci brzy vrátit ke svým aktivitám... Spaní, jedení, vyprávění pohádek a tak...

472

Bublinka si prokousala svou cestu vzduchem až k jejímu ochromenému adresátovi a Lau se spokojeně usmála, když během chvilky zmizela ve vlkově břiše. Samozřejmě jí neuniklo, jaký zájem o to malé kouzlo projevilo přítomné mládě. Chtěla se ho zeptat, jestli pochází, stejně jako ona, z končin kde vlci nekouzlí, ale to by mu asi připomnělo nedávné smutné události, tak od toho prozatím upustila a jen na něj rádoby tajemně mrkla.
Pak se ovšem s vážným výrazem obrátila zase k Sigymu. "Ale jistě to nevíš," odtušila vyčítavě. "To, že to zpevníme ničemu neublíží. Zatímco, kdyby zlomená byla a my s tím nic neudělali... Mohl bys mít taky kloub navíc nebo ti ta noha sroste nakřivo. Tak jako tak, by sis už moc nezaběhal." Zkusila apelovat na jeho lásku k pohybu. Byla možná trochu pesimista, ale nehodlala dopustit, aby vlček doplatil na svou nerozvážnost. Navíc by se za to pak musela do konce života obviňovat. To byla tak trochu její přirozenost.
"Děkuju," usmála se pak na Lyl, která přinesla nejen ten led ale i klacky, o které ji požádala. A pak, jen co si spolu dopovídali, na oba vlky pohlédla s otázkou vepsanou v pomněnkových očích. "Takže?" Zajímalo ji jejich finální stanovisko. Samozřejmě by jim celou léčbu mohla nařídit, po Skyl tu byla nejvýše postavený vlk, ale na to ona moc nehleděla. Prostě jen chtěla, aby všichni byli zdraví, vycházeli spolu a byli v rámci svých možností... šťastní.
A divočák si tu pomalu rozmrzal.

471

Vlče se rozhodlo poznat význam slova "zmrzlý" na vlastní pěst. Nebránila mu v tom. Takové zkušenosti jsou ostatně ty nejlepší a nejpoučnější. Na to, aby mršinu rozmrazila se popravdě po tom všem už necítila, ale když si Sigy řekl o vodu, neváhala nijak dlouho. Tohle bylo ostatně o dost jednodušší čarování. Přenést mu z bublinu vody až k čumáku. Ani k tomu nemusela vstávat. Naštěstí, jinak by sem jí u toho dost možná zamotala hlava.
Znaveně tedy nechala konverzaci a vysvětlování na vlčkovi, kterému se, na rozdíl od Lyl, Saturnus očividně líbil. Stejně tak byla vděčná, že donášky ledu se zhostila druhá vlčice, jenž nezapomněla okomentovat ani stav kamarádovi nožky. "Um. Asi by se hodily nějaké rovné klacky," navrhla, když už si to šinula ven. Mohla vyřešit dvě věci jednou ranou. "Ovládáte někdo magii země?" Čím dál tím více litovala toho, že si o ní Životovi nikdy neřekla. Už se naskytlo tolik příležitostí, při kterých jí právě tohle nadání přišlo jako to nejužitečnější. Byla si celkem jistá, že Skylieth ji ovládat umí, ale raději by všechno vyřešila bez toho, aby se musela honit za alfou. Musí být přece také trochu soběstační a efektivně spolupracovat.

470

Bylo milé, mít tak hezké uvítání. Dítko vrtící oháňkou a otírající se o kožíšek. K dokonalosti chybělo jen to, aby Mojo předvedl to stejné z druhé strany. Ten ovšem dál spal jako dudek. "Divočák," vysvětlila Saturnovi, nač se to vlastně dívá. "Je to nebezpečné zvíře a těžké na ulovení. To jen dokazuje, jak je Lylwelin šikovná," usmála se na něj a neodpustila si, aby i v jeho očích nepřidala Lyl nějaké plusové body. Nemohla přece dopustit, aby ho jen děsila.
"To víš, že je k jídlu. Jen kvůli té zimě zmrzl, tak bychom si měli dát pozor, ať si na něm nevylámeme zuby. Nebo počkat, až rozmrzne," snažila se mluvit tiše, aby nebudila rozmrzelou vlčici a chrápajícího vlka, ale nakonec to bylo celkem zbytečné, neb marod vytrhl ze spánku sám sebe i zlatonku.
"Dobré," popřála mu a přišla trochu blíž, aby si ho prohlédla. Konkrétně jeho nohu. "Mám přinést nový led? A nemáš žízeň? Měl jsi horečku, měl bys pít," spustila tu svou starostlivou písničku. Pečovatelka hadr. Nejradši by hned zkontrolovala, jestli končetina není zlomená, aby ji co nejdříve napravili, ale zatím držela svou trpělivost na uzdě. Však ta kost za půl hodiny nesroste...
Bylo hezké, jak milý byl na Saturna a tak jim mohla před drastickými procedurami dopřát trochu času na seznámení a bezcílné klábosení. Nebo cokoliv...

469

Než se jí povedlo v té tmě s promrzlým čumákem cokoliv najít, začalo svítat. Moc to nepomohlo, protože pak bylo všude kolem místo černa zase bílo. Nakonec ale sněhem zapadanou mršinu našla a jen co ji vyhrabala, se s ní zase začala táhnout dovnitř. Tentokrát ji větrem už jen maličko přizvedávala, protože po probdělé noci a té únavné cestě domů už se na nic víc necítila.
Vrátila se přesně včas, aby zaslechla Lylwelin promlouvající k vlčeti. Mimoděk se tomu usmála. Ta vlčice byla vážně protivná jak sáňky v létě. Ale k žádným přehnaně ochranitelským činům ji to nehnalo. Však je dobře, že malý vlček v brzku pozná vícero odlišných povah a naučí se s nimi vyjít. Nedopadne pak jako Mojo.
"Uš jshem thu," zahučela skrz zuby, ve kterých se táhla s tou sváčou a ještě dokončila několik namáhavých krůčků, než se celá zadýchaná svalila na zem a s vyplazeným jazykem se na vlče usmála. "Uh. Myslela jsem, že to i rozmrazím, ale teď na to nějak nemám sílu," přiznala rozpačitě a překvapeně se ohlédla, když jí s ušima trhl celkem děsivý zvuk, jehož zdrojem se ukázal být samotný Sigy. "Doufám, že tohle nedělá vždycky," projelo jí hlavou. To by se pravděpodobně nikdo ze smečky už nikdá pořádně nevyspal. Nicméně zachovala si své dekorum a neřekla nic. Dělat si legraci z nemocného kamaráda nebylo hezké. To ona přeci nemohla.

468

S tím, jestli vlčka napojit či nenapojit, se nikam moc nedostaly. Na jednu stranu to bylo určitě potřeba, na druhou to mělo svá rizika. Lau se nad tím problémem i trochu víc zamyslela a napadlo ji, že by mu prostě mohla do tlamy strčit rampouch. Znělo to ale dost směšně, takže to raději ani nenavrhla nahlas a lámala si s tím problémem hlavu dál. Tedy do chvíle, než donutila Lyl k nějakému tomu vyprávění.
"Musíš být zdatná lovkyně," konstatovala uznale. Z divočáků měla opravdový respekt a vůbec se nedivila, že vlčice neunikla nezraněná. Není moc nebezpečnější zvířat než umírající černá zvěř. Jestli si na to navíc troufla sama, byla asi i trochu nerozumná. Ale i tuhle úvahu si nechala pro sebe a překvapeně zastříhala ušima, když se Sigy zničehonic probral a uprostřed noci jim popřál dobrého rána. Pak z něj vypadla jedna velice roztomilá poznámka a záhy velmi neroztomile zase padl do náručí spánku.
Naštěstí spánku a nikoliv smrti. "Dobrou noc," pronesla pořád trochu konsternovaně, ale pak se usmála. "Asi je mu líp." Byla ráda, že byla pro jednou trochu užitečná. "Tak já dojdu pro ten úlovek, ať tvá práce nepřijde vniveč." Sigy už nevypadal úplně jako mrtvola, takže si mohla oddechnout a dopřát mu i Lyl trochu klidu. Všichni tady navíc určitě ocení dobré jídlo, až se probudí. Od toho maroda, přes Mojoa, zraněnou vlčici až po to vyčerpané vlče. Měli velké štěstí, že se jim jen tak válelo před vchodem a Lau má prostředky, jak ztuhlou kostku ledu proměnit zase v maso...
Vyběhla tedy zase na mráz, aby zvěřinu našla a odtáhla ji dovnitř. Netroufala si zůstat venku dlouho, kdyby se snad mělo něco dít s marodem, nebo by se probralo nějaké z dětí. Jančící Mojo, byl tím posledním, co jim tu scházelo...

467

Vlče naštěstí opravdu usnulo, takže si v téhle patálii nemusela dělat navíc starost o něj. Aspoň nějaká úleva. Stejně tak ji hřálo u srdce to, jakou starost projevila Lyl. Hádala, že je to opravdu vzácné. Ale na Sigyho situaci to moc neměnilo. Pořád byl v bezvědomí a potřeboval péči.
Nohu mu sice už chladila, ale nevěděla, jak dlouho to s kouzlením ještě vydrží, proto se rozhodla na krátko odběhnout z úkrytu, přenechávajíc zahřívání v režii zlatavé vlčice. "Hned jsem tu." Vzala sebou jednu z kožešin, na kterou venku nahrabala led a sníh a vlastními silami ji pak v zubech dotáhla i s nákladem dovnitř. S polámanou nožkou si netroufala manipulovat fyzicky a tak ji zvedla a do ledu položila zase pomocí magie. Byla ráda, že si to škemrání u Smrti neodpustila a teď byla aspoň trochu užitečná.
"Dostaneme do něj nějak vodu?" Zeptala se. Byla si jistá tím, že vlk s horečkou by měl hodně pít a ona by mu ji mohla i snadno přinést z jezírka, ale zvládne vlk v bezvědomí polykat? Nerada by mu přihoršila tím, že ho navíc utopí. "Co se vám vůbec stalo?" Nebylo to tak, že by prostě podlehla zvědavosti, ale třeba by osvětlení situace pomohlo. Minimálně s tím, jaký stav u něj očekávat. Je to jen pochroumané, nebo zlomené? Stalo se to před hodinou, nebo včera? To bylo důležité vědět.

466

Vypadalo to, že opravdu hezky usínal, ale paradoxně její zmlknutí bylo tím rušivým elementem, který ho vrátil částečně zpět k vědomí. "Kdepak, to je samozřejmě jen začátek," pověděla mu s úsměvem, přemýšlejíc o tom, jestli ve světě existuje něco roztomilejšího, než rozespalé vlče. "Jen kontroluji, že nevyprávím do větru," vysvětlila a už se nadechovala, že bude s pohádkou pokračovat. Dopřáno jim to však nebylo.
Zastříhala ušima, když zaslechla zadunění od východu. Zcela nepopiratelně zvuk dopadnutí něčího těla. Zcela automaticky se ohlédla za Lylwelin, co ona na to a pak vrhla lítostivý pohled na Saturna. "Musím dojít něco zkontrolovat, ale ty klidně spi. Mojoa se bát nemusíš," dokud spí a neví o světě. Heh. Ale nepochybovala o tom, že dotyčný prospí ještě kopu času, takže nebylo nad čím se strachovat. Tedy krom toho podivného zvuku.
"Pak ti to určitě dovyprávím," slíbila a pomalu se postavila na nohy. Naštěstí už stihla nabrat nějakou tu energii. A pak se vydala k východu, kde bezvládně ležel další člen jejich smečky. Zraněná Lyl, zraněný Sigy, ztracené vlče. Musela se sebe sama zděšeně ptát, co se tu proboha dělo.
"Ah pro bohy," hlesla při pohledu na tu nohu a celé rozpálené tělo. Pomocí své větrné magie, jej co nejšetrněji zvedla do vzduchu a pak čelem odtlačila hlouběji do jeskyně, kde bylo bezpečněji, než ve vchodu a opatrně jej položila na vhodné místo. Stejnou magií pak začala chladit tu nohu a mírně bezradně se ohlédla po pomoci. "Nevíš něco o léčení?" Lylwelin by na to netipovala, ale naučila se nesoudit knihu podle obalu. Navíc byl Sigy její kamarád, tak by snad mohla projevit nějaký zájem, když o ni jej měla minimální. Kéž by tu byla Amaya. Ale kde té byl konec...