Příspěvky uživatele

< návrat zpět

470

Bylo milé, mít tak hezké uvítání. Dítko vrtící oháňkou a otírající se o kožíšek. K dokonalosti chybělo jen to, aby Mojo předvedl to stejné z druhé strany. Ten ovšem dál spal jako dudek. "Divočák," vysvětlila Saturnovi, nač se to vlastně dívá. "Je to nebezpečné zvíře a těžké na ulovení. To jen dokazuje, jak je Lylwelin šikovná," usmála se na něj a neodpustila si, aby i v jeho očích nepřidala Lyl nějaké plusové body. Nemohla přece dopustit, aby ho jen děsila.
"To víš, že je k jídlu. Jen kvůli té zimě zmrzl, tak bychom si měli dát pozor, ať si na něm nevylámeme zuby. Nebo počkat, až rozmrzne," snažila se mluvit tiše, aby nebudila rozmrzelou vlčici a chrápajícího vlka, ale nakonec to bylo celkem zbytečné, neb marod vytrhl ze spánku sám sebe i zlatonku.
"Dobré," popřála mu a přišla trochu blíž, aby si ho prohlédla. Konkrétně jeho nohu. "Mám přinést nový led? A nemáš žízeň? Měl jsi horečku, měl bys pít," spustila tu svou starostlivou písničku. Pečovatelka hadr. Nejradši by hned zkontrolovala, jestli končetina není zlomená, aby ji co nejdříve napravili, ale zatím držela svou trpělivost na uzdě. Však ta kost za půl hodiny nesroste...
Bylo hezké, jak milý byl na Saturna a tak jim mohla před drastickými procedurami dopřát trochu času na seznámení a bezcílné klábosení. Nebo cokoliv...

469

Než se jí povedlo v té tmě s promrzlým čumákem cokoliv najít, začalo svítat. Moc to nepomohlo, protože pak bylo všude kolem místo černa zase bílo. Nakonec ale sněhem zapadanou mršinu našla a jen co ji vyhrabala, se s ní zase začala táhnout dovnitř. Tentokrát ji větrem už jen maličko přizvedávala, protože po probdělé noci a té únavné cestě domů už se na nic víc necítila.
Vrátila se přesně včas, aby zaslechla Lylwelin promlouvající k vlčeti. Mimoděk se tomu usmála. Ta vlčice byla vážně protivná jak sáňky v létě. Ale k žádným přehnaně ochranitelským činům ji to nehnalo. Však je dobře, že malý vlček v brzku pozná vícero odlišných povah a naučí se s nimi vyjít. Nedopadne pak jako Mojo.
"Uš jshem thu," zahučela skrz zuby, ve kterých se táhla s tou sváčou a ještě dokončila několik namáhavých krůčků, než se celá zadýchaná svalila na zem a s vyplazeným jazykem se na vlče usmála. "Uh. Myslela jsem, že to i rozmrazím, ale teď na to nějak nemám sílu," přiznala rozpačitě a překvapeně se ohlédla, když jí s ušima trhl celkem děsivý zvuk, jehož zdrojem se ukázal být samotný Sigy. "Doufám, že tohle nedělá vždycky," projelo jí hlavou. To by se pravděpodobně nikdo ze smečky už nikdá pořádně nevyspal. Nicméně zachovala si své dekorum a neřekla nic. Dělat si legraci z nemocného kamaráda nebylo hezké. To ona přeci nemohla.

468

S tím, jestli vlčka napojit či nenapojit, se nikam moc nedostaly. Na jednu stranu to bylo určitě potřeba, na druhou to mělo svá rizika. Lau se nad tím problémem i trochu víc zamyslela a napadlo ji, že by mu prostě mohla do tlamy strčit rampouch. Znělo to ale dost směšně, takže to raději ani nenavrhla nahlas a lámala si s tím problémem hlavu dál. Tedy do chvíle, než donutila Lyl k nějakému tomu vyprávění.
"Musíš být zdatná lovkyně," konstatovala uznale. Z divočáků měla opravdový respekt a vůbec se nedivila, že vlčice neunikla nezraněná. Není moc nebezpečnější zvířat než umírající černá zvěř. Jestli si na to navíc troufla sama, byla asi i trochu nerozumná. Ale i tuhle úvahu si nechala pro sebe a překvapeně zastříhala ušima, když se Sigy zničehonic probral a uprostřed noci jim popřál dobrého rána. Pak z něj vypadla jedna velice roztomilá poznámka a záhy velmi neroztomile zase padl do náručí spánku.
Naštěstí spánku a nikoliv smrti. "Dobrou noc," pronesla pořád trochu konsternovaně, ale pak se usmála. "Asi je mu líp." Byla ráda, že byla pro jednou trochu užitečná. "Tak já dojdu pro ten úlovek, ať tvá práce nepřijde vniveč." Sigy už nevypadal úplně jako mrtvola, takže si mohla oddechnout a dopřát mu i Lyl trochu klidu. Všichni tady navíc určitě ocení dobré jídlo, až se probudí. Od toho maroda, přes Mojoa, zraněnou vlčici až po to vyčerpané vlče. Měli velké štěstí, že se jim jen tak válelo před vchodem a Lau má prostředky, jak ztuhlou kostku ledu proměnit zase v maso...
Vyběhla tedy zase na mráz, aby zvěřinu našla a odtáhla ji dovnitř. Netroufala si zůstat venku dlouho, kdyby se snad mělo něco dít s marodem, nebo by se probralo nějaké z dětí. Jančící Mojo, byl tím posledním, co jim tu scházelo...

467

Vlče naštěstí opravdu usnulo, takže si v téhle patálii nemusela dělat navíc starost o něj. Aspoň nějaká úleva. Stejně tak ji hřálo u srdce to, jakou starost projevila Lyl. Hádala, že je to opravdu vzácné. Ale na Sigyho situaci to moc neměnilo. Pořád byl v bezvědomí a potřeboval péči.
Nohu mu sice už chladila, ale nevěděla, jak dlouho to s kouzlením ještě vydrží, proto se rozhodla na krátko odběhnout z úkrytu, přenechávajíc zahřívání v režii zlatavé vlčice. "Hned jsem tu." Vzala sebou jednu z kožešin, na kterou venku nahrabala led a sníh a vlastními silami ji pak v zubech dotáhla i s nákladem dovnitř. S polámanou nožkou si netroufala manipulovat fyzicky a tak ji zvedla a do ledu položila zase pomocí magie. Byla ráda, že si to škemrání u Smrti neodpustila a teď byla aspoň trochu užitečná.
"Dostaneme do něj nějak vodu?" Zeptala se. Byla si jistá tím, že vlk s horečkou by měl hodně pít a ona by mu ji mohla i snadno přinést z jezírka, ale zvládne vlk v bezvědomí polykat? Nerada by mu přihoršila tím, že ho navíc utopí. "Co se vám vůbec stalo?" Nebylo to tak, že by prostě podlehla zvědavosti, ale třeba by osvětlení situace pomohlo. Minimálně s tím, jaký stav u něj očekávat. Je to jen pochroumané, nebo zlomené? Stalo se to před hodinou, nebo včera? To bylo důležité vědět.

466

Vypadalo to, že opravdu hezky usínal, ale paradoxně její zmlknutí bylo tím rušivým elementem, který ho vrátil částečně zpět k vědomí. "Kdepak, to je samozřejmě jen začátek," pověděla mu s úsměvem, přemýšlejíc o tom, jestli ve světě existuje něco roztomilejšího, než rozespalé vlče. "Jen kontroluji, že nevyprávím do větru," vysvětlila a už se nadechovala, že bude s pohádkou pokračovat. Dopřáno jim to však nebylo.
Zastříhala ušima, když zaslechla zadunění od východu. Zcela nepopiratelně zvuk dopadnutí něčího těla. Zcela automaticky se ohlédla za Lylwelin, co ona na to a pak vrhla lítostivý pohled na Saturna. "Musím dojít něco zkontrolovat, ale ty klidně spi. Mojoa se bát nemusíš," dokud spí a neví o světě. Heh. Ale nepochybovala o tom, že dotyčný prospí ještě kopu času, takže nebylo nad čím se strachovat. Tedy krom toho podivného zvuku.
"Pak ti to určitě dovyprávím," slíbila a pomalu se postavila na nohy. Naštěstí už stihla nabrat nějakou tu energii. A pak se vydala k východu, kde bezvládně ležel další člen jejich smečky. Zraněná Lyl, zraněný Sigy, ztracené vlče. Musela se sebe sama zděšeně ptát, co se tu proboha dělo.
"Ah pro bohy," hlesla při pohledu na tu nohu a celé rozpálené tělo. Pomocí své větrné magie, jej co nejšetrněji zvedla do vzduchu a pak čelem odtlačila hlouběji do jeskyně, kde bylo bezpečněji, než ve vchodu a opatrně jej položila na vhodné místo. Stejnou magií pak začala chladit tu nohu a mírně bezradně se ohlédla po pomoci. "Nevíš něco o léčení?" Lylwelin by na to netipovala, ale naučila se nesoudit knihu podle obalu. Navíc byl Sigy její kamarád, tak by snad mohla projevit nějaký zájem, když o ni jej měla minimální. Kéž by tu byla Amaya. Ale kde té byl konec...

465

Lau sledovala to, jak vlček mizí v jejím kožichu, mírně fascinovaně. Rozhodně to nebylo prvně, kdy se k ní někdo přitulil. Ale s malým vlčátkem to bylo prostě jiné. Srdce jí přetékalo něhou, když viděla, jak zíve a zavírá očka. Mimoděk ji napadlo, jak roztomilý asi byl Mojo v jeho věku?
„Lyl se většinou tváří nevrle,“ pověděla mu šeptem, aby to pomlouvaná vlčice neslyšela. Ale považovala za nutné, aby věděl, že to není jejich chyba. Snad. Doufala, že pak už konečně zabere a odpočine si, ale nebylo tomu tak.
„Pohádku?“ Nepamatovala si, že by někdy někomu vyprávěla pohádku. V hlavě jako by jí v tu chvíli vybuchla bomba. Chtěla mu nějakou vyprávět, ale… jakou? Žádnou, co by se hodila, si nepamatovala! Ale. Vždycky byla snílek, takže by snad mohla nějakou vymyslet? Těžko říct, jak dobrý ten výtvor bude, ale… měl u toho usnout, tak možná bude dobře, když to bude nuda?
„D-dobře,“ vydechla pak, ztlumila svůj hlas a začala s tím, co musela každá pohádka mít. „Za sedmero horami a sedmero řekami, byla jedna veliká krásná země. Žilo tam hned několik smeček, a aby se mezi sebou nehádali a dobře si rozuměli, vládl jim všem jejich král se svou královnou. Byl moudrý a rozhřešil všechny jejich problémy a proto jej všichni respektovali, a těšili se z toho, když konečně po letech královský pár povil potomka. Malého prince. Opravdu maličkatého, protože byl hrozně neduživý a o to více péče potřeboval. Všechny smečky se o něj staraly. Jejich vlčice ho krmily, když královna nemohla. Když povyrostl, nosili mu i maso, hýčkali ho a starali se o to, aby nepoznal žádné z nebezpečenství světa. Věříc, že z něj vyroste stejně udatný vlk, jakým byl jeho otec. Jenže všechna ta péče malého vlčka zkazila. Nevážil si toho, ale bral to jako samozřejmost. O nic neprosil, jen rozkazoval. Neděkoval, jen bral a nosánek začal nosit hezky nahoru,“ odmlčela se, aby zjistila, zda Saturnus pořád poslouchá a ona bude muset vymýšlet i dál.

//pardon, napsala jsem to už včera, ale Galli mne odhlásila, přišla jsem o to a pak už nebyl čas to psát znovu xD

464

Maličký byl očividně smutný a to Lau trhalo srdce. Nejraději by ze světa všechen smutek a zmar vymazala, aby nemusela koukat na to, jak ostatní trpí. Držela si ve tváři však mírný úsměv. Všechno prý jde lépe s úsměvem. "To nemůžu říct s jistotou, protože nevím, kdo to je. Ale i kdyby ano, k tobě se určitě nedostanou, takže se nemusíš bát." Tvářila se velmi seriozně i přes to jeho roztomilé šišlání.
"No vlk jsi určitě," zasmála se pak vlídně. "Ale někteří vlci jsou tuláci, jiní alfy a pak mezi nimi můžou být i nějací ti princové," nechtěla mu motat hlavu monarchií, kterou dost možná používala nějaká smečka někde v dál za humny, ale už se stalo. "Princ je něco jako... syn alf, předurčený k tomu vládnout smečce po nich," pokusila se to tedy nějak polopatě vysvětlit.
Když však přiznal, že je unavený, což už samozřejmě věděla, na veškeré hlouposti zapomněla. "Tak pojď, není lepšího pelíšku, než je můj kožich. Mojo to určitě potvrdí." Napadlo ji, že až na to zrzek přijde, asi bude dost žárlit, ale jak se říká: "Co oči nevidí, to srdce nebolí."

Mezitím se do doupěte přidala i Lylwelin. Že má špatnou náladu bylo celkem jasné i bez toho, aby jí četla emoce. To ale už dělala tak nějak automaticky a podvědomě, takže si tím mohla být naprosto jistá. A i když jim nevěnovala pozornost a ani nepozdravila, ona jejím směrem kývnutý poslala, protože prostě jinak nemohla. Jinak by se cítila hrozně divně.
Cítila pach krve, což ji tak trochu hnalo k tomu, aby se zvedla a šla o Lyl pečovat, ale tušila, že o to zlatavá vlčice ani za mák nestojí. A kdyby pomoc potřebovala, nebyla by tak upejpavá, aby si o ni jednoznačně neřekla. A tak ji nechala zatím jejímu osudu a dál se věnovala Saturnovi, kterého mohla přítomnost cizinky znepokojit. "To je Lylwelin. Jedna z našich." To snad k uklidnění stačilo. Věděla, že dotyčná umí být dost kousavá, ale vlčeti by snad neublížila. Někoho takového by Skyl do smečky beztak nepustila. A Lau plně věřila Skyliethině úsudku.

463

Vlčátko bylo samozřejmě hrozně roztomilé. Mělo roztomilý ksichtík. Roztomilé pacičky.Vlastně úplně všechno. A ještě k tomu šišlalo. A Lau se postupně roztékala jak čokoláda v horké vodní lázni. Škoda jen, že tohle setkání muselo mít onen smutný podtext. Dítě, co se ztratilo své rodině. To znělo přímo příšerně a ji obestřela upřímná lítost. "To mne mrzí, že ses ztratil, ale snad s tím něco uděláme," nechtěla říkat, že to určitě společně napraví, neb to nemohla říct s naprostou jistotou a lhát tomu maličkému nechtěla. "Ne všichni cizinci, kteří do smečky nepatří, jsou zlí," pokusila se mu trochu otevřít mysl a usmála se. "Každý náš člen, sem původně nepatřil," nevěděla čím to je, že má teď takovou potřebu vypouštět do světa taková moudra...
"Ráda tě poznávám Saturne. To je překvapivě vznešené jméno. Nejsi nějaký princ?" Chtělo by to místo rozumbradování asi odlehčit, tak se o to s úsměvem pokusila a prohlédla si Torena, se kterým už tak nějak trochu čest měla, ale nikdy ne úplně moc. Skyl se o to pískle očividně opravdu starala a to Lau hřálo u srdce. Alfa sice působila nepřístupně, ale měla dobré srdce.
"Jsem. Mnohem déle, než ty běháš po světě," původně chtěla říct, že je tu už roky, ale to by si ten chudák maličký stejně nedokázal představit. Jak dlouho trvá jeden rok. Však mu nemohlo být více než dva měsíce. "Nejsi ze všech těch dobrodružství unavený?" Zeptala se záhy. Po bolestivé minulosti se vyptávat nechtěla, ale nabídnout mu měkký kožíšek k odpočinku, to mohla.

462

Její ucho sebou překvapeně škublo, když zaslechlo hlásek, který nebyl jen zcela neznámý, ale hlavně bezpochyby patřil vlčátku. Chvíli na prcka zmateně koukala s poněkud absurdními myšlenkami na to, že si někdo ze smečky pořídil malé a ona o tom ani neví. Nicméně na svůj smutek hned zapomněla a pohled jí úplně zjihl. Byly to věky, co naposledy viděla opravdové mimino.
"Ahoj maličký, kdepak ses tu vyloupl?" Zeptala se přívětivě a gestem mu naznačila, ať se nestydí a jde blíž. "Mne nikdo neposlal, ale bát se nemusíš, taky jsem jedna z místních. Jmenuji se Launee. Tohle je Mojo. A jakpak se jmenuješ ty?" Takže Skyl o něm věděla a poslala jej sem. To byla úleva a místo starostí se mohla soustředit na to, aby mu zajistila potřebný komfort. Cítila ovšem jeho strach a tak sáhla po své druhé magii, aby ho svou přívětivostí trochu uklidnila. I magie emocí mohla být užitečná. Byla ale unavená, takže s tím nijaké veliké zázraky vymýšlet nemohla. Holt se bude muset pro jednou spolehnout na své neobratné schopnosti komunikace. S dětmi...

461

>>> Kiërb,přes Mahar

Tentokrát tak nějak zapomínala na všechno. Na tvorbu značek, na oznámení, že jsou zpět. Chtěla prostě jen jedno. Dostat Zrzka do bezpečí úkrytu, rozmrazit ho a pak se shánět po něčem do jeho prázdného žaludku. Ten její byl prázdný stejně, ale ona to vydrží. Ještě není tak slabá.
A tak se celkem slepě skrz území vrhla až do jeho středu, aby udělala to, co měla na mysli. V první řadě musela Mojoa někam uložit. Byl chudák tak zesláblý, že i kdyby chtěl odporovat, bylo by mu to k ničemu. A jen co ho zachumlala do starých kožešin, ještě jednou sáhla po své magii a nechala celý ukryt prostoupit teplým vánkem, který měl vyhnat zimu i z toho nejzazšího koutu. Pak se sama unaveně položila na zem a pevně zavřela oči. Bylo jí do pláče. Zase dopustila něco takového...
Jestli tu s nimi někdo byl, ani to nepostřehla.

>>> Východní úkryt

Pořád byla příšerná zima a všude kopa sněhu. Naštěstí spánkem nabrala dost sil na to, aby teď mohla zase čarovat a celé to potácení se domů, jim usnadnit. Ohřát promrzlé tlapky, odehnat vločky padající do očí, předpřipravit jim cestu závějemi. Až dorazí domů, bude zase asi pořádně unavená, ale na tom jí až tolik nezáleželo. Zase si odpočine, no ne?
Pro ni, jakožto vlčici ze severu, to nebylo tak hrozné, ale Mojo? Ten hubený Mojo bez pořádného kožichu? Kdepak, nemohla ho nechat bez pomoci. A kde tulení nepomáhalo, muselo zasáhnout kouzlení. "Už budeme doma," konejšila jej cestou a sama doufala, že to bude opravdu brzy. Těšila se tam. Na ty známé tváře. Na úkryt. Na všechno...

>>> Mahar - úkryt

Nebylo to jedno z těch příjemných probuzení. Ne proto, že by jí něco spadlo na hlavu, nebo ji ze snění vytrhla noční můra, ale... Byli sami. Ztěžka si povzdechla. Vždycky když si najde někoho, koho by mohla zvát kamarádem, nějak to pokazí. A tentokrát usnula. Vpravdě, byla ze všeho toho čarování unavená, ale i tak... A teď bili pryč.
Naštěstí, Mojo to stále byl. A jí přišla na mysl další věc. Kdo ví, jak dlouho byli pryč. Museli domů, dřív, než Skyl napadne, že ji snad zradili. Ne, to se nemohlo stát! Nechala mu ještě chvilku, než ho co nejněžněji probudila. Byl zase tak hubený. Kolik svých povinností ještě zanedbala? Smečku, své dítě, své kamarády. Nejraději by se do země propadla, ale pak by nezmohla už vůbec nic.
Místo toho se rozhodla začít jedno po druhém napravovat. Nejdřív se vrátí domů. Tam snad bude mít příležitost Mojoa nakrmit a pak. Pak. Potřásla hlavou a vydala se kupředu, kontrolujíc Mojoovi bezpečnou cestu k řece. U té se už zorientují. Ostatně ta tekla jen jedním směrem...

>>> Kiërb

>>> Neprobádaný les

Plahočili s dál. Jenna je vedla vlastně celkem sebejistě, takže to tu asi opravdu dobře znala. !Určitě lépe než Lau. Tohle objevování nových zákoutí ale nepatřilo k těm nejpříjemnějším. I to se ostatně stává. A jako by sníh s mrazem a kluzkými skalisky nestačili, přidaly se k tomu ještě blechy. Dost divné blechy.
Jak moc divné se první projevilo na Zakarovi, který se k ní otočil s velmi podivnou otázkou. O níž si sám uvědomoval, jak hrozně divná je. Lau v odpověď nejprve zmateně zamrkala. Pak se ovšem dala do trpělivého odpovídání. Mělo to však jeden háček. "To je vážně zvláštní dotaz, neberme to teď však v potaz. Zakar je prý jméno tvoje, a mám to hned ode zdroje." Sotva domluvila, šokovaně vykulila své tyrkysové oči na všechny své společníky a tlamu pevně sevřela. Takové hovadiny z tlamy ještě nikdy nevypustila a teď si asi pro jistotu chtěla zamknout pusu na zámek, aby z ní nevypadlo něco podobného. No, ale aspoň už byli v tom úkrytu. Něco pozitivního...

>>> od VVJ

Aby se dostali do lesa, museli překonat nejprve jakousi pláň. Naštěstí nebyla tak veliká, jako Galtavary, protože počasí jim to určitě neusnadňovalo. Hrabala se sněhem, zahřívala Mojoa a snažila se jim držet od těla protivný vítr. Do řeči jí při tom všem snažení moc nebylo, zvlášť když při tom musela očima mžourat do tmy.
Na druhou stranu měly ty závěje svou výhodu. Nemusela se bát, že zakopne o nějaký kámen nebo klacek a rozbije si papuly. Všechny totiž byly schované hluboko pod jejich nohama. A nejen ty. Během chůze se jakýmsi řízením osudu (děkuju pěkně Živote) trefila přední nožkou do jakéhosi kovového kruhu. Přirozeně si toho nevšimla. Byla tma, nohy měla utopené v té bělobě a zmrzlé, že je málem ani necítila, takže ji čeká malé překvapení do budoucna.
Ale zpět do současnosti. Dorazili k lesu. "Viděla" jej neskutečně ráda. Už byla z toho kouzlení unavená, takže ocenila pomoc od stromů, které tlumily nárazy větru zcela přirozeně. Od čarování tedy dost zadýchaná upustila. "Všichni v pořádku?" ujistila se nejen pohledem ale i otázkou a pak nechala Jennu ať je vede dál. V těhle končinách vskutku nikdy nebyla. Škoda jen, že v zimě to vypadá všude dost podobně. Už se těšila na nitro jeskyně, až si lehne a natáhne nohy...

>>> Východní úkryt

Hlásim všechny tři. (jestli chcete každého zvlášť, cinkněte mi xD)