Gallirea - Příspěvky uživatele

Zařídila si další ránu na obličeji. Vlastně se tomu ani nesnažila moc uhnout, jen se postarala o to, aby jí zůstaly obě oči. Postřehla to, že jí po čenichu stéká vlastní krev, ale ani trochu ji to nezajímalo. Ne, když jí v uších rezonoval Saturnův hlas. Byla čím dál tím vzteklejší, a když se šedivec rozhodl rozptylovat vlčetem, bez sebemenšího zaváhání ho za to vytrestala. Zakousla se mu do hlezna, silou stisku při tom ani trochu nešetřila. Bylo jí upřímně jedno, jestli ho zmrzačí a on bude do konce svých dní belhat. Naopak, zasloužil by si to! A pak začala v tom bahně, táhnout vlka pryč od škvíry, ve které byl ukrytý její svěřenec. Rozhodně nehodlala dopustit, aby na něj ještě jednou jedinkrát sáhl. Adrenalin do ní pumpoval energii, o které ani nevěděla, že ji má, a smýkla mladším vlkem pryč od sebe i vlčete. Nezdržovala se nadávkami ani výhružkami, místo toho s tlamou od krve vyrazila zase do předu, aby mu vyprášila kožich, co to jen půjde. Byla odhodlaná ho zmalovat tak, že ho vlastní rodina nepozná.

//pardon za odflák, ale musím do práceeeee

Maličký se choulil mezi kameny, zatímco šedivec se ošklivě šklebil a sypal jí sůl do ran. Moc dobře věděla, že je to její vina a o to naštvanější byla. Chtělo se jí řvát a do něčeho si kopnout.Ale nakonec, jeden kopací pytel měla právě před očima. S tím jeho samolibým úšklebkem. Usmála se. Byl sebevědomý a pravděpodobně ji viděl jen jako slabou stařenu. To by ho mohlo obojí mrzet, protože čím déle se na něj dívala, tím více v ní mizela jakákoliv potřeba, řešit situaci mírovou cestou. Vlastně ne. Tady už žádná nebyla.
"Já vím Saturne, jsi moc statečný," ignorovala cokoliv, co šedivec řekl, jen ho nespouštěla z očí. "Brzy budeš zase u mě," slíbila uvězněnému vlčátku. Ať už byl ten rozjívenec s krvavou hubou kdokoliv, tohohle bude litovat. Vystrašit jejího svěřence.
S těmi jizvami možná působil drsně, ale na druhou stranu. Znamenalo to, že prostě nebyl dost dobrý, když se nechal takhle zranit. Její nezkušenost se souboji snad vynahradí roky pilování dovedností. Byla si celkem jistá tím, že je jedním z nejrychlejších vlků široko daleko, takže i když byla dál, nemuselo to vůbec nic znamenat, jestliže byla desetkrát obratnější než on. A její prioritou bylo, dostat se mezi toho zmetka a vlče. Jaký bebí ji to bude stát, ji vůbec nezajímalo.
A tak se vším, co měla, vrhla kupředu, aby ho od Saturnova úkrytu odtlačila dřív, než mu bude moct zkřivit jediný chlup. Zatím se spoléhala jen na vlastní síly, zuby a drápy. Příčilo se jí používat magii proti ostatním, takže se toho stranila, ale jestli to bude k ochraně Saturna potřeba, nakonec možná na všechny své zábrany zapomene. On byl ostatně důležitější, než její morální hodnoty.

>>> Mahar

Pach, stopy v tajícím sněhu, značky na stromech. To vše ji vedlo celkem neomylně za vlčátkem, které sice nebylo její, ale péči o něj i tak měla. Kdyby se mu něco stalo, zatímco byl osamotě, těžko by si to odpouštěla. Proplétala se mezi stromy a přeskakovala jezírka, které jí stala v cestě a celkově si to kupředu hnala rychlostí větru. Přinášelo to vzpomínky na její někdejší nespoutanost, ale na to teď nebyl čas.
Vánek jí přivál pach dalšího vlka. Cizího. A také pach krve. Byla si jistá, že to byla krev nějakého býložravce, přesto jí podél páteře přejížděly vlny nervozity. Jestli narazil na nějaké nevrlé individuum během svačiny... Přiřítila se obratem jedna temná myšlenka. Pokusila se ji uklidnit tou druhou. Představou, že to je naopak někdo milý a se Saturnem se rozdělí, ale ty naděje ji přešli v okamžik, kdy si k jejím uším našel cestu dětský hlas.
Do té chvíle netušila, že by mohla běžet ještě rychleji, ale stalo se. Hrůza v tom hlásku ji poháněla až na hranice možností. Přeskočila poslední keř a stanula tváří v tvář té podívané. Tlama od krve a malý vystrašený uzlíček neštěstí. Neuvědomovala si, jak zježenou má srst na zádech a na krku, ani to, jak vzteklý vyraz ve tváři má, a že cení zuby tak, jako už roky ne. "Ty," zavrčela temně. "Chceš umřít, hajzle?" Sprostá už taky nebyla aspoň několik let, ale právě teď viděla rudě a rozum i svou smířlivou povahu odsunula stranou. Jak si ten grázl mohl dovolit, pouštět na Saturna hrůzu. Na toho vlčka, který se sotva vzpamatoval z hrůzných zážitků? To bylo prostě neodpustitelné. Bez prostoru na kompromis, klidně ať si je to nedorozumění.. Nikdo si nebude dovolovat na členy její smečky a na její blízké! Navíc to byla její povinnost. Chránit své podřízené. Ale to bylo až vedlejší.

Těžko říct kolik toho ještě ušla, než si uvědomila, že není všechno tak úplně v pořádku. Nejdřív jí došlo, že je kolem nějak moc ticho. Totiž. Žádné roztomilé žvatlání. Poté, co se s velmi nepříjemným tušením i rozhlédla, ji tak trochu zamrazilo. Saturnus byl opravdu fuč a ji polila čistoskvoucí panika.
Hlavou se jí honily tři zmatené emoce. Pohoršení nad sebou samou a svou neschopností, bezmoc, a co nejvíce. Strach o to malé traumatizované vlče. Přišel o rodinu a teď byl bůhvíkde a sám. Nechala se příliš ukolébat jeho mírnou povahou, až úplně zapomněla, jaká vlčata jsou. Ale asi není divu. Bylo to dlouho co měla co do činění se skutečným dítětem.
Zhluboka se nadechla, aby učinila přítrž hyperventilaci, ze které se jí už začínala točit hlava. Musela se uklidnit a začít racionálně uvažovat. Byl malý, nemohl dojít daleko. A ona je vlk. Má svůj nos a snadno ho vystopuje. Není to tak, že by se před ní snažil cíleně skrýt. Navíc má svou magii větru, která je v takovýhle situacích skutečně nápomocná.
Vměstnala si do těla co nejvíce klidu, kterého v téhle situaci byla schopná a dala se do větření, zatímco se vracela ve svých vlastních stopách, pátrajíc po místě, kde ji neposedný vlček opustil. Pořád tu byl sníh, takže to pozná celkem snadno. Najde ho snadno... Jen aby se mu do té doby nic nestalo.
Ale Gallirea je přeci mírumilovné místo. Bude v pořádku.
Nebo také ne? Nebyla z těch, co se snadno zbaví všech obav. Bohužel. Bohudík...

>>> Kaskády

"Er dělá potíže spoustě vlčat," pokusila se zmírnit jeho rozhořčení a pak musela opět zakroutit hlavou. "To byl dobrý pokus. Ale padá právě ona voda. Nedaleko odtud jedny vodopády jsou, možná bychom se na ně mohli zajít podívat," navrhla mu jedno malé dobrodružství, které se nabízelo. Nebyla si jistá, jestli v tomhle mrazu nezamrzly i kaskády, ale zkusit se to mohlo. I když na duhu by nedošlo zcela určitě, jestli se tedy zázračně nerozjasní počasí.
"To budeš moc milý," pronesla dojatě nad jeho snahou pomáhat. Byl to vskutku hodný vlček. Nějaký jiný by určitě přemýšlel tak možná o tom, jak se ulejt nebo nad děláním rošťáren, ale Saturnus projevoval jen dobrosrdečnost a píli. Prostě úplné zlatíčko.
"Jen si dej pozor, ať si nezalomíš drápky," varovala jej. Nebyla si jistá jak pevné ty vlčecí spárky jsou a nerada by, aby si při tom pomáhání ublížil. Byť by to bylo zzranění celkem zanedbatelné.
"Ale jde ti to náramně. Určitě jednou budeš skvělý ochranář smečky," pochválila ho a postupně je vedla podél hranic s myšlenkou na to, že takhle budou mít pořádný kus hotový cobydup. A možná se zamyslela až trochu moc...

Popravdě se dala do vyjmenovávání věcí, které nemůže znát, zcela záměrně. Aby ho přivedla na jiné myšlenky a očividně to zabralo. Jedna zvídavá otázka vystřídala druhou a hned bylo, o čem si povídat. "Tulipány jsou jedny z těch spících květin. Kvetou na jaře, takže je brzy určitě uvidíš," sama se na to moc těšila. Ta běloskvoucí zima prostě byla už příliš dlouhá. Chtělo to nějaké barvy. Zpěv ptáků a cvrkot broučků...
"Polární záře, nebo také aurora," zkusila mu poradit trochu jednodušší slovo, které by nemuselo dělat nezkušenému jazýčku takový problém. Na druhou stranu tam byla hned dvě "r". "To jsou taková prapodivná, ale krásná světla co se mohou mihotat na obloze. Ale z nějakého důvodu se ukazují jen daleko na severu. V místech, kde je obrovitánská zima," dala se do vysvětlování. "Tady uvidíš spíš duhu. To je takový pestrobarevný oblouk na obloze. Ukazuje se když prší a svítí sluníčko zároveň. A nebo také u vodopádů." Schválně zkoušela, která slova už maličký zná, a která mu bude muset zase dovysvětlit.
Pak se od ní odtáhl a demonstroval jí, co jej tolik zmátlo. Uculila se a sama se postavila na nohy, aby mohla přijít blíž. "Škrábu je, abych na nich zanechala stopy po svých drápech. Aby pak každý cizinec, co sem přijde, poznal, že tohle území patří naší smečce a dal si pozor, co tu bude vyvádět," rovnou označila i strom, u kterého stáli a pak se zase pomaličku vydala na jejich tůru močálem.
"Řekni, kdyby tě bolely nožky," vyzvala jej měkce a mírně znepokojeně si uvědomila, že Therionův pach zase mizí někde v dáli. Mrzelo ji to, chtěla jej pozdravit. Ale. Aspoň věděla, že je živý a zdraví a má v úmyslu se vracet. To byla úleva.

Všichni věděli, že je Skyl hodná, jen ona sama to možná nevěděla. Tomu se musela vnitřně uculit a ještě jednou Saturnovi oblízla čelo, aby mu urovnala číro, které tam předtím vykouzlila. Sama se k tomu tématu hledání a nalézání moc vracet nechtěla, protože v těm nechtěla zbytečně rozdmýchávat nadšení, ve kterém by se měl později zklamat. Ale světélko naděje, to bylo prostě potřeba.
"Rok," zamumlala a bylo na ní hodně vidět, že přemýšlí, jak mu to vysvětlit, aniž by musela zahrnout matematiku, jež byla nad jeho síly. Vnímání času takového prcka bylo něco úplně jiného, než u dospělého vlka. "Rok se dělí na jaro, léto, podzim a zimu. A ty jsi viděl jen kousek zimy. Je to mnohem déle, než jsi na světě," mumlala se stále zamyšleným výrazem. O tom, že ještě někdy Norta uvidí silně pochybovala. Už jen proto, že se na nějaké další hledání už necítila a on. On byl ostatně stejně starý jako ona. Ale kdo ví, třeba má tentokrát pravdu vlček a vskutku se nějak objeví. "To máš pravdu. Velikánský," přisvědčila mu. "Budeš mít, co objevovat... Losy, tulipány, polární zář," pořád si pamatovala s jakým nadšením ona objevovala nové věci. Teď už tu bylo málo co, co by neznala.
Ze zasnění ji však vytrhl další otázkou, které se upřímně zasmála. "Přímo blechy ne. Ale jiné broučky, co jim škodí, to mají. Třeba mšice. Jakpak tě to napadlo?" Poptala se po jeho myšlenkových pochodech a zhluboka se nadechla nočního vzduchu. Už z něj bylo trochu cítit přicházející jaro. Ale jen maličko.

Vlčice prostě ležela ve sněhu, tiskla vlčátko k sobě a trpělivě čekala, až se vypláče. Nic lepšího dělat nemohla, když mu nechtěla dodat falešný pocit klidu pomocí magie. Napadlo ji, jestli se maličký neunaví až ke spánku, ale nakonec tomu tak nebylo a on sebral odvahu k tomu, aby svůj příběh dovyprávěl až do konce.
"To je dobře, že jsi došel zrovna za Skylieth," usmála se a dala se do opatrného oblizování jeho obličeje. Nechtěla, aby mu dík slzám zamrzl obličej, to bylo to poslední, co jim chybělo. A taky potřeboval trochu vykoupat, ne že ne. "Ona je moc hodná. I když se snaží tvářit, že ne."
"Ztraceného by tě určitě nenechali," odkývala mu tuhle domněnku. "Ale nesmíme na to myslet hned tak temně... Třeba tě jen hledají na špatných místech. Svět je hrozně veliký," pokusila se mu dodat trochu naděje, ke které se sama upínala. Sice byla moc ráda, že teď mají ve smečce dítko, neb po tom hrozně dlouho toužila, ale moc dobře věděla, že děti patří v první řadě k jejich rodičům. A pokud Saturnovi rodiče žily, byla odhodlaná je najít, ale... "Já své bratry hledala roky, než jsem jednoho našla a toho druhého pořád hledám," přiznala zarmouceně a tak trochu zapomněla, že vlček asi nebude mít ponětí, co to ten rok je...

Květiny a magie. Obojí se zdálo brzy zcela nepodstatné. Už začátek jeho vyprávění ji rozesmutnil a vehnal do tváře znepokojený výraz. Věděla, že by se měla snažit, aby to na ní nebylo vidět, ale nepatřila k těm, co dokáží mít své emoce dokonale pod kontrolou.
Jak Saturnus vyprávěl, srdce se jí svíralo více a více a nejen kvůli příběhu, který neskýtal moc nadějí na šťastný konec, ale také kvůli tomu, co vzpomínání s maličkým dělalo. Pár slziček se změnilo v usedavý pláč. Tížilo ji svědomí, že ho k tomu dotlačila, ale bylo to nutné. Že? Bylo...
"Ach maličký," hlesla a ze sedu zhroutila do lehu, aby se k němu ještě trochu přiblížila a volnou packou si ho přitáhla k huňaté hrudi. Konejšivě mu oblízla ouško a pak druhé, když ke tváři a slzám jí přístup zamezil a ztěžka si povzdechla.
To co vlček prožil, by někdo jeho věku zažít neměl. A pravděpodobně ani z v žádném věku. Proč jen musel být svět tak ošklivý? Proč spolu nemohou všichni vycházet, místo toho, aby si kradli vlčata a zápasili spolu? Cítila, jak se v ní zdvihá docela nová a nevítaná emoce. Nenávist. K těm, co Saturnovi tohle udělali. A nejen jemu. Na mysl jí samozřejmě musel vytanout i zcela zdevastovaný Mojo. Tomu také někdo v dětství šeredně ublížil, ač se to mohla jen domýšlet.
"Jen se vyplač," špitla nakonec a překryla třesoucí se tělíčko svým krkem, by jej skryla před tím zlým světem ve svém něžném objetí. Mohla by mu od těžkostí pomoci svou magií, ale tak nějak se jí to zdálo nesprávné. Truchlit v téhle situaci bylo zcela přirozené. Jí samotné bylo do pláče, ale byla velká holka a držela se.
To, že všude byla krev přeci není rozhodující. Mohl přežít. Jsou v pořádku. Opravdu si přála, aby se maličký mohl vrátit ke své rodině a snažila se být optimistická. Ostatně v tom příběhu o mamince nepadlo ani slovo, takže aspoň ta by mohla...

"Nejen květiny. Budeš se divit, jak vypadá svět bez sněhu," slíbila mu fascinující podívanou. Vlček si všechno hezky rovnal v hlavě a dopřával jí tak odpočinek mezi jednotlivými frázemi. Na další otázky ale nečekala dlouho. "Inu, kvetly celý rok a teď odpočívají, aby mohli vykvést znovu," usmála se a nemohla se zbavit dojmu, že podobnou konverzaci už někdy s někým vedla. Ale kdy a s kým? Že by jí už i paměť přestávala sloužit?
"Kouzlení je namáhavé. Musíš nejdřív vyrůst a zesílit. A pak to přijde samo. Ve správný čas," vysvětlila mu mírně a pomalu je od severu vedla na západ. Tušila že s dítkem za patami celé hranice neobejde, to bylo trochu moc kilometrů najednou, ale aspoň něco. Zbytek dodělá zase později. Navzdory těmhle plánům se však zastavila velmi záhy a s lítostivým pohledem se posadila.
"To já nevím maličký. Co se vůbec stalo, že jste se rozdělili?" Byla to konverzace, na kterou muselo dříve nebo později dojít, aby pochopila a mohla vyvodit nějaké závěry. Nedovedla si představit, že by nějaká matka dopustila, aby se jí dítě ztratilo z dohledu. Nicméně nějaké šeredné scénáře jí na mysl přicházeli, ale zatím si je nechtěla připustit.

>>> Úkryt

Nakonec úkryt opustila s vlčátkem v patách. A nebylo asi nic moc zvláštního na tom, jak začalo projevovat svou zvědavost. Magie ostatně dost vykolejily i ji, když je viděla prvně a to už byla v pokročilém věku. Na druhou stranu, mladý mozek všechno vstřebává snáz.
"Hmm. Řekněme, že tyhle končiny jsou trochu zvláštní tím, že tu vlci umí věci, které nejsou úplně normální. Říkáme tomu magie. Nebo kouzla,"začala a snažila se jít přesně tak rychle, aby jí vlčátko pohodlně stačilo. Ostatně sama žádné ostré tempo už nějakou dobu nevyhledávala. "Magií existuje několik druhů. Já použila magii vody, díky které mne voda poslouchá, jak já chci. Sigy zase použil magii země. Ovládá rostliny. Stromy a také květiny. Ale ty jsi ještě žádnou květinu asi neviděl, jsi mladičký a ještě jsi neviděl, co je pod sněhem, že?" Bylo vlastně celkem zvláštní, potkat vlče, které se narodilo uprostřed zimy. Kdo by to jen takhle hloupě načasoval? Ale svět skýtá různá překvapení, no ne?
"Každý vlk se narodí s nadáním na nějakou magii a u některých se podle toho zabarví i oči. Vidíš? Třeba já je mám tyrkysové, podle magie větru. A Skylieth šedivé podle magie myšlenek," vysvětlovala dál, zatímco se přesouvali k severní hranici močálů, kde se během té jejich poklidné procházky začala otírat o kmeny stromů svou srstí a čas od času hyzdit kůru stopami po svých drápech. "Během života se můžeš naučit i další magie, ale musíš kvůli tomu navštívit jednu protivnou a zlou vlčici nebo Života, jejího bratra. A trochu je uplatit," zdálo se jí, že se jí o nos otřely nějaké ty povědomé pachy, ale nechtěla se za nimi hned jako šílená hnát. Měla tu teď dítko, na které musela brát ohledy a rozdělanou práci. A navíc, trpělivost růže přináší.

474

To šišlání ho budou muset rychle odnaučit, nebo se Lau velmi brzo rozteče v želé. Tak roztomilé to bylo! Nicméně Sigy roztomilý být přestával. Lau v duchu protočila očima, ale uznala, že je trochu moc stará na to, aby tu marnila čas s nějakým umíněncem a rozhodla se přistoupit na ten jeho kompromis. Bylo to lepší než nic. "Spokojená nejsem, ale budiž," pronesla a celkem tím sebe samu překvapila. Bylo to trochu moc upřímné na její poměry. Asi vážně stárla. "Jestli z toho budeš mít potíže, budu ti to ale do konce života předhazovat." Tohle pro změnu vážně nemyslela, ale pohrozit tím mohla, když už nic. Samozřejmě by byla raději, aby na to nedošlo a Sigy se z toho bez následků vylízal.
Zatímco Lyl se vyplížila beze slova z úkrytu pryč, ona samotná následovala jejich "vlkomedvěda" k mrtvole a usmála se na Saturna. "Měl jsi dost?" Ujistila se předtím, než se dala sama do jídla. Kdyby ne, ještě by mu s radostí kus utrhla. Až když si začala plnit žaludek, uvědomila si, jak hrozně prázdný byl. Měla obrovský hlad, aniž by si to uvědomovala. To asi ta péče o okolí, ji donutila to ignorovat. O kolik za tu ošklivou zimu asi pohubla? A proč vlastně byla tahle zima, tak dlouhá?
Nicméně, to že teď byla doma neznamenalo, že má čas na odpočinek. "Myslím, že bych měla obejít hranice a obnovit značky," zamumlala, jen co polkla poslední své sousto a podívala se na pestrobarevné vlčátko. "Chceš jít se mnou, nebo budeš dělat společnost Sigymu?" Doufala, že vlk hodlá v úkrytu ještě aspoň chvíli zůstat, než začne nohu zatěžovat, ale už mu nemínila v ničem domlouvat. Jeho zdraví bylo ostatně hlavně jeho vlastní zodpovědnost.
A pak se vydala ven. Hned potom, co je ujistila že bude Mojoovi teplo. Ať už se společností či bez.

>>> Mahar

473

"Až naberu trochu energie, můžu ti takových bublinek vyčarovat kolik jen budeš chtít," jala se uklidňovat rozhořčené vlče a myslela to zcela vážně. Bublinky, vytvářet větrem z vloček obrazce... Tolik krásných věcí, co by mohla se svými magiemi pro dětičky vymyslet. A oni tu dosud žádné neměli. Hodlala se v tom do budoucna pořádně vyřádit.
Teď ale vyřešit jiný problém. Totiž dospělého vlčka, který se právě teď vykrucoval úplně stejně jako dítko, kterému chce máti utřít ústa nasliněným kapesníkem. Byl celkem roztomilý. Pomoc hledal dokonce i u Lylwelin, která ale prokázala že je z dvojky ta rozumnější a chtěla, aby laskavě spolupracoval. A v mezičase se stihla postarat prckovi o kus žvance. Nakonec nebyla až tak špatná no ne? Jen doufala, že z toho následujícího pohledu nebude mít někdo z přítomných do konce života noční můry.
"Jen použijeme trochu listí nebo mechu, aby tě to netlačilo. Jeden klacek dáme zepředu, druhý zezadu a přivážeme to nějakou liánou," vysvětlila mu svou ideu, ze které také jasně vyplývalo, proč se ptala po magii země. "Po třech bys musel chodit tak jako tak a takhle se zajistí, že si víc neublížíš, když na ni náhodou šlápneš. A kdyby byla zlomená, sroste rovně." Popravdě to byla jen dedukce. Nikdy v životě to nedělala. Nikdy dřív ostatně neměla po ruce takový druh pomoci, jako jsou magie. Ale smysl to snad dávalo a doufala, že se vlček přestane kroutit a všichni se budou moci brzy vrátit ke svým aktivitám... Spaní, jedení, vyprávění pohádek a tak...

472

Bublinka si prokousala svou cestu vzduchem až k jejímu ochromenému adresátovi a Lau se spokojeně usmála, když během chvilky zmizela ve vlkově břiše. Samozřejmě jí neuniklo, jaký zájem o to malé kouzlo projevilo přítomné mládě. Chtěla se ho zeptat, jestli pochází, stejně jako ona, z končin kde vlci nekouzlí, ale to by mu asi připomnělo nedávné smutné události, tak od toho prozatím upustila a jen na něj rádoby tajemně mrkla.
Pak se ovšem s vážným výrazem obrátila zase k Sigymu. "Ale jistě to nevíš," odtušila vyčítavě. "To, že to zpevníme ničemu neublíží. Zatímco, kdyby zlomená byla a my s tím nic neudělali... Mohl bys mít taky kloub navíc nebo ti ta noha sroste nakřivo. Tak jako tak, by sis už moc nezaběhal." Zkusila apelovat na jeho lásku k pohybu. Byla možná trochu pesimista, ale nehodlala dopustit, aby vlček doplatil na svou nerozvážnost. Navíc by se za to pak musela do konce života obviňovat. To byla tak trochu její přirozenost.
"Děkuju," usmála se pak na Lyl, která přinesla nejen ten led ale i klacky, o které ji požádala. A pak, jen co si spolu dopovídali, na oba vlky pohlédla s otázkou vepsanou v pomněnkových očích. "Takže?" Zajímalo ji jejich finální stanovisko. Samozřejmě by jim celou léčbu mohla nařídit, po Skyl tu byla nejvýše postavený vlk, ale na to ona moc nehleděla. Prostě jen chtěla, aby všichni byli zdraví, vycházeli spolu a byli v rámci svých možností... šťastní.
A divočák si tu pomalu rozmrzal.

471

Vlče se rozhodlo poznat význam slova "zmrzlý" na vlastní pěst. Nebránila mu v tom. Takové zkušenosti jsou ostatně ty nejlepší a nejpoučnější. Na to, aby mršinu rozmrazila se popravdě po tom všem už necítila, ale když si Sigy řekl o vodu, neváhala nijak dlouho. Tohle bylo ostatně o dost jednodušší čarování. Přenést mu z bublinu vody až k čumáku. Ani k tomu nemusela vstávat. Naštěstí, jinak by sem jí u toho dost možná zamotala hlava.
Znaveně tedy nechala konverzaci a vysvětlování na vlčkovi, kterému se, na rozdíl od Lyl, Saturnus očividně líbil. Stejně tak byla vděčná, že donášky ledu se zhostila druhá vlčice, jenž nezapomněla okomentovat ani stav kamarádovi nožky. "Um. Asi by se hodily nějaké rovné klacky," navrhla, když už si to šinula ven. Mohla vyřešit dvě věci jednou ranou. "Ovládáte někdo magii země?" Čím dál tím více litovala toho, že si o ní Životovi nikdy neřekla. Už se naskytlo tolik příležitostí, při kterých jí právě tohle nadání přišlo jako to nejužitečnější. Byla si celkem jistá, že Skylieth ji ovládat umí, ale raději by všechno vyřešila bez toho, aby se musela honit za alfou. Musí být přece také trochu soběstační a efektivně spolupracovat.