Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzhledem k tomu, že bylo nemožné, před Lau skrýt jakékoliv emoce, věděla, že je vlček ohledně toho zážitku poněkud nejistý, ale nedošlo na žádný panický řev ani útěk o tři území dál, takže bylo snad všechno v pořádku a mohli se nerušeně zabývat debatou o zamračené obloze.
"Nedaleko odtud je jeden kopec, ze kterého se dají skvěle pozorovat hvězdy. A okolí. Ale hlavně ty hvězdy. Blíží se noc a už jsem tam dlouho nebyla, tak jsem myslela, že bychom tam mohli zajít spolu. Ale obávám se, že neuvidíme víc, než černé mraky," povzdechla si a přeměřila si oblohu kritickým pohledem. Pořád byla ale ochotná zkusit to veliké kouzlo, kdyby Saturnus o danou aktivitu projevil zájem.
A protože stejně nevěděla o lepším místě, kam se odtud vydat, rovnou stočila své kroky na jihozápad, obcházejíc kaskády zezadu a pak zamířila přímo nahoru po úbočí. Přímo za nosem. Celkem se těšila na to, jak ji budou z toho výstupu bolet nohy. Starý dobrý závan dobrodružství. "Řekni, kdybys chtěl vzít zase na záda," zabroukala na něj.

>>> Vyhlídka

"Přesně tak." Vlček měl očividně dost dobrý přehled o lovné zvěři a ten divočák byla asi spíš jen taková malá dirka ve vzdělání. Pak se jí před očima zase málem přerazil. Ještě jednou jí projelo hlavou to, co mu řekla u kaskád. Než vyroste, ještě si tolikrát nabančí. Nečekala, že první taková přijde jen o pár hodin později. Ani se nesnažila, jej vyzývat k tomu, ať je opatrný, protože by to bylo, jako házet hrách proti zdi.
A za chvíli skončili u tuho zátarasu z větví. "Když vítr fouká dostatečně silně, dokáže zvednou do vzduchu kopu věcí. Třeba i takové vlče, jako jsi ty. A já to s větrem náhodou moc dobře umím," zatvářila se naoko pyšně, ale pak na něj vřele mrkla a dala vzduch u jeho nohou do pohybu. Než se nadál, malý vír jej vyzvedl asi metr a půl vysoko a přenesl přes zátaras, který vlčice sama přeskočila vlastními silami a na druhé straně jej zase plynule postavila zpět na nožky. Kdyby tohle udělala Mojoovi, teď by jej pravděpodobně jímala hrůza a na zbytek dne by zalezl do nějakého křoví. Doufala, že tady to bude mít přijatelnější odezvu.
O něco později si uvědomila, že se smráká. Zdálo se jí, jako by ani nemrkla a přitom utekl celý den. "Co myslíš, bude dnes pod mrakem, nebo jasná obloha?" Zamyslela se. Vypadalo to spíš na to první, což se jí moc nehodilo do plánů, ale třeba by i s tím něco svedla? Nikdy nic tak velkého, jako odvát oblaka na obloze nezkoušela, ale třeba by to stálo za to?

>>> Kiërb

Nechali řeku plnou zábavy za zády a nechali se pohltit hvozdem, ve kterém rostli stromy občas tak blízko u sebe, že se stávali jedním. "Dávej pozor, ať tě tu zase nechytí nějaká rostlina," doporučila mu se smíchem, připomínajíc tu eskapádu s vodní řasou, kterou měl stále rozpatlanou na obličeji. Ale aspoň měl dobré maskování do lesního porostu. Tady pro změny vyselo všechno možné z větvoví nad jejich hlavami.
Kamzlíci. Květětiny. Vlčata byla vážně zlatá. Kamzíky ovšem očividně znal, takže mohli maličko popojet. "Jo. Taky mne překvapuje, že žijí v takovéhle lese. Čekala bych tady spíš muflony. Ale ve světě je možná asi všechno." Třeba tu žijí i ty stupidní ovce s tvrdou palicí, ale ještě žádnou nepotkala. "Proto je lovíme ve smečce. Nebo musíš být rychlejší. Nebo chytřejší," dala se do dalšího rozumbradování a zastavila se, když se jim do cesty připletl jeden takový propletenec stromů, který nebylo možné obejít.
"Chceš se trochu proletět?" Zeptala se jej s hravou jiskřičkou v oku. Sama by to celkem bez problémů přeskočila, i kdyby jej měla na zádech nebo v čelistech, ale tohle by mohla být větší zábava. Hlavně pro něj.

>>> Vřesový palouk

Došli k řece, kterážto jí byla již dobře známá. Říct, že se tu cítila jako doma, bylo celkem slabé slovo. A proto ani nebyla nějak zvlášť nervózní, když se malý vlček, začal ochomýtat kolem břehu. Přesto jej po očku sledovala, když pil a pak pokývla hlavou. "Zkusím. Když už nic, tak se alespoň umyju." A hned do ledové vody opatrně vklouzla. Té krve se vážně chtěla moc zbavit, takže byla ochotná tu malou oběť přijmout.
Chvíly se čachtala v místech, kde ještě dosáhla na dno a pozorovala, co Saturnus dělá. Nebylo nijak překvapivé, že zase nějakou lumpačinu. Respektive jen platil za svou zvědavost. Nic nového. Pobaveně se ušklíbla, když prohlásil, že našel vodní květinu a přitom nic netušil o tom, že má obličej obarvený na zeleno. "Ty ji? Nebo ona tebe?" Zeptala se a vyskočila z vody zpět na souš. S mokrou srstí vypadala tak trochu jako zmoklá slepice a navíc dost k popukání. "Pozor! Prší!" Zahlásila tentokrát ona a mohutně se otřásla, aby se nějaké té vody zbavila. Za krkem to samozřejmě docela zabolelo, ale pořád žila, takže dobrý. Jestli byla ta voda léčivá, asi nepůsobila moc rychle. "A teď bude foukat," dodala a hned sebe i vlčka zbavila zbytečné vlhkosti pomocí prohřátého větru. Pak pro změnu vypadala jako načepýřené kuře, ale bylo jí hezky a o to přece šlo.
"A kam teď? Chceš vidět les, kam se smečkou chodíme lovit kamzíky?" Zajímalo ji, jestli ví, co je kamzík, nebo zase bude muset vymýšlet, jak mu dotyčné zvířátko popsat a přiblížit. Nebo mu ho ukáže? Teď když bylo tepleji, by se snad mohla konečně nějaká ta zvěř ukázat.

>>> Východní hvozd

"Kytiti mititi bledule nikde," projelo jí hlavou. Byla to škoda. Po pomněnkách byly její nejoblíbenější. Ale mohli je ostatně hledat jinde. Saturnovo nadšení pro objevování okolí tomu nápadu i přálo. "Půjdeme tak daleko, jak jen budeš chtít," přitakala mu s výrazem, který sliboval, že by mu dost možná snesla i modré z nebe. Přesně v takovém rozpoložení teď byla.
A vlny něhy ji polévaly i dál, protože maličký se očividně poučil ze svých chyb a držel se v její blízkosti jako klíště. A i ona se poučila a nespouštěla z něj své tyrkysové zraky. "Tímhle směrem je řeka. Říká se o ní, že má léčivé účinky. Měla bych to zkusit? Třeba pomůže i na klouby? Nebo mi pak poroste hustější srst?" Řekla to především z legrace, ale měla v plánu vodního toku určitě využít a smýt ze sebe poslední stopy po tom ošklivém zážitku. Aby jim to už nepřipomínalo nic jiného, než ta rána na líci, se kterou bohužel nešlo nic víc dělat. Kiërb patřila k těm klidným řekám, takže se to zdálo jako celkem ideální příležitost.

>>> Kiërb

S tím, jak jsou větve zákeřné, nemohla nic, než jen souhlasit a stejně tak mu odkývala i probouzení kytiček. Mimoděk ji napadlo, že kdyby ovládala magii země, mohla by mu je ukázat hned a tady. To bylo už podruhé v krátkém čase, co po ní zatoužila. Byla odhodlána, že jestli si po ní povzdechne potřetí, dojde si o ni Životovi říct.
"Fialová je podobná modré. Jen je v ní trochu více červené," sama se zatvářila udiveně nad tím, co právě řekla. Když ten prcek neznal fialovou, pravděpodobně nevěděl ani jak vypadá červená. To byla ostatně jedna z nejletnějších barev. "Když přechází den v noc, můžeš ji někdy vidět na obloze," zkusila ho tedy nasměrovat ještě tímhle směrem a pak se s úlekem zabývala tím, jak jí sjel ze hřbetu.
Naštěstí to nevypadalo, že by se zranil. A navíc nedošlo ani na pláč, nýbrž nadšení. Trochu zkoumavě naklonila hlavu, aby si prohlédla ten malý zázrak, který našel a pak hrdě pokývala hlavou. "Květina. Téhle se říká sněženka. Protože kvete, když je kolem ještě sníh," doplnila mu zase nějaké ty vědomosti. "Kdyby na sobě měla žluté tečky, byla by to bledule." Sama se rozhlédla, jestli nějakou takovou neuvidí a mezitím mu odpověděla i na další otázku. "Přesně tak. Každá květina má svůj čas." Byla ráda, že se zase usmívá. Samotnou ji to nutilo k ustavičnému culení.

>>> Kaskády

Vlček proti dalším podobným zraněním protestoval, ale vlčice o tom věděla své. "Tomu se jen těžko vyhneš. Stačí chvilka nepozornosti a bacíš se o větev, nebo zakopneš o nějaký kámen. A bebí je na světě," sama si v mládí tolikrát namlátila, že by o tom mohla napsat knížku. Kdyby tedy vlci uměli psát. Všimla si toho, jak se nervozně rozhlíží a hlavně jeho obavy cítila prostřednictvím své magie, a tak vytahovala na světlo další a další malichernosti. Zdálo se, že to zabírá.
"Hmm," zamručela zamyšleně. "Vypadá to, že ano. Už se otepluje a sníh se pomalu mění ve vodu. A díky té vodě, pak všechno kolem ožije," podělila se o své skromné dedukce a zahleděla se na palouk před nimi. "Třeba tady bude celá zem pokrytá fialovým vřesem. Víš, jak vypadá fialová barva?" Snažila se nejít moc rychle, aby s vlčetem příliš neotřásala a zároveň to pomáhalo i jí samotné. Že se nemusí s těmi zraněními nikam divoce štvát.
"Toulavá je, když tě najednou napadne, že bys chtěl vědět, jak vypadá svět kolem a odejdeš ho objevovat. Většině vlků se to po nějakém čase stane. Ostatně, být pořád jen v jednom lese není moc zábava," o tom by taky mohla vyprávět elegie. Ona byla svého času zosobněním toulavosti. A nebylo to ani tak dávno. Teď jí ale život ve smečce a občasné vycházky naprosto vyhovovali. A s vlčetem poblíž, se to dost blížilo splněnému snu.

"Jsi prostě hrozně statečný," pochválila jej, ačkoliv by byla trochu raději, kdyby zůstal v bezpečí ukrytý, než aby se zapojoval do souboje. Ale už se stalo a tu statečnost mu na vrub prostě připsat musela. "Takových škrábanců ještě mít budeš, než vyrosteš," usmála se, když prohlásil, že mu skoro nic není. Trochu s ní škublo, když pod jeho dotekem zakňučel, ale naštěstí měl pravdu a pravděpodobně mu nezůstane ani jizva. A jestli ano, přes srst nebude vidět.
Když se pak znaveně schoulil na jejích zádech, znovu se uculila. "Tak se tedy někam podíváme. Bylo by lepší, kdyby už nebyl sníh a tys viděl všechny ty barvy, ale aspoň budeš vědět, kam se vydat, až tě později popadne toulavá," asi toho řekla o dost víc, než bylo třeba, ale tak nějak cítila potřebu si s ním povídat. O ničem a o všem. Ale. Proč tak nějak počítala s tím, že s nimi ten maličký zůstane? Pořád měla v plánu najít jeho rodiče, ale bylo možné že v koutku mysli to už předem vzdala? Nah. Nechtěla nad tím přemýšlet.
"Tak kde začneme? Hmmm... Co třeba tudy?" Stočila své kroky na východ a zamířila dolů k mírumilovnému paloučku, na které se snad už s žádným pomateným vrahounem nesetkají. Vnitřně ale byla připravená už tak nějak na cokoliv.

>>> Vřesový palouk

Násilník byl pryč a teď přišly na řadu jiné problémy k řešení. Nebyla si úplně jistá jestli je snazší se prát, nebo konejšit k smrti vyděšené vlče. Trochu se bála, aby nebyl vyděšený až tak, že by nechtěl ze svého úkrytu vyjít, ale byl to statečný brouček a chvíli na to, se jí tulil k noze a chrlil na ni své omluvy. Snažila se si nepovzdechnout, ale nakonec to asi přece jen udělala. "Já jsem se také zapomněla ohlížet, Saturne. Není to tak, že by to bylo celé tvoje vina," zabroukala a ke své hrůze zjistila, že je chudáček také zranění. V hlavě jí explodovala další vlna hněvu. Pohled na všechny ty slzičky a starost, ji ale zase rychle uklidnit a ona sklonila hlavu, aby mu smyla krev z tlamičky i rány, svým hřejivým jazykem. Nechtěla se na něj koukat, když byl celý od krve. Trhalo jí to srdce.
"To nic není. Nebyl tak drsný, jak se tvářil," jala se uklidňovat jeho obavy o její maličkost. "Mnohem víc by mne bolelo, kdyby se ti něco stalo," dodala s něžným úsměvem. Ano bolelo to, ale nelhala. Kdyby ten grázl maličkému skutečně ublížil, trpěla by mnohem a mnohem víc. Už takhle věděla, že bude mít dlouho a předlouho pořádné výčitky svědomí.
"Samozřejmě!" Zasmála se pak, nad jeho zvoláním. "A zachráním tě i kdykoliv jindy, takže se nemusíš už ničeho zbytečně bát," to byla tak trochu lež. Nemohla by ho zachránit, kdyby u toho nebyla. Ale. Nechtěla, aby byl do konce života ustrašeným uzlíčkem nervů. Jako Mojo. Chtěla, aby se cítil v bezpečí. A proto to řekla. "A když ne já, tak někdo jiný ze smečky," dodala. Znělo to tak realističtěji.
Vypadalo to, že z něj ten zážitek vycucal veškerou energii a nebylo se čemu divit. Sama byla vyčerpaná. Hlavně kvůli emociálnosti toho všeho. Usmála se, ještě jednou mu oblízla tvář a pak jej nabrala na svůj čenich, aby si ho položila na huňatý hřbet. "To je pochopitelné. Hezky si odpočiň," vybídla jej." Kdyby si dala takhle na záda Mojoa, asi by toho moc neušla, ale Saturnus byl lehký jako pírko. "Mám tě vzít zpět do Močálů, nebo bys raději viděl, jak hezké máme okolí?" Zeptala se jej přes to zakrvácené rameno a připomněla si, že by se měla pořádně vykoupat, až se trochu oteplí.

Ta jeho snaha dostat se k vlčeti byla příšerná.Byl to naprosto bezpáteřní šmejd, který si nezasloužil slitování. Přesto, když uznal porážku, se vlčice zarazila. Pořád jí cloumal vztek a vlastní krev hučela v uších, ale nebyla přece monstrum. Tam, kde neměla srst slepenou krví, se stále ježila tak, že svou mohutností připomínala medvěda. Stála nad ním bez hnutí a stále ostražitá nad něčím očividně přemítala. Bylo by ostatně tak snadné, s ním teď skoncovat.
Nakonec jí ale z hrdla uniklo jen temné zavrčení. "Táhni. A opovaž se tu ještě někdy ukázat," štěkla to pěkně zostra. Až ji z toho zabolelo v hrdle, ale nezabývala se tím a jestli se svým zpráskaným odchodem otálel, neváhala, aby ho ještě několika kousanci nevyprovodila. Takovou ji pravděpodobně ještě nikdy nikdo neviděl.

Počkala si, až bude ten hajzl dost daleko, aby si mohla být jistá tím, že nevyvede nějakou další pitomost a teprve tehdy povolila napjaté svaly, nechala srst zplihnout a několika kroky se přesunula k vodě, ze které se napila.. Byl to trochu moc intenzivní zážitek a potřebovala se z něj maličko vzpamatovat a taky si smýt tu krev z obličeje, dřív, než to uvidí ten maličký. Bylo jedno, jak studené to bylo. Na krk bohužel nedosáhla, takže tam se jí srst lepila v ošklivý mokrý chuchvalec, ale co se dalo dělat.
"Už můžeš ven, všechno je v pořádku," špitla vlídně k vlčkově úkrytu a do tváře, kterou zdobil nový šrám, vtlačila přívětivý úsměv. "Zdá se, žes ty vodopády nakonec našel sám," poznamenala zcela mimo soubojové téma.

Zařídila si další ránu na obličeji. Vlastně se tomu ani nesnažila moc uhnout, jen se postarala o to, aby jí zůstaly obě oči. Postřehla to, že jí po čenichu stéká vlastní krev, ale ani trochu ji to nezajímalo. Ne, když jí v uších rezonoval Saturnův hlas. Byla čím dál tím vzteklejší, a když se šedivec rozhodl rozptylovat vlčetem, bez sebemenšího zaváhání ho za to vytrestala. Zakousla se mu do hlezna, silou stisku při tom ani trochu nešetřila. Bylo jí upřímně jedno, jestli ho zmrzačí a on bude do konce svých dní belhat. Naopak, zasloužil by si to! A pak začala v tom bahně, táhnout vlka pryč od škvíry, ve které byl ukrytý její svěřenec. Rozhodně nehodlala dopustit, aby na něj ještě jednou jedinkrát sáhl. Adrenalin do ní pumpoval energii, o které ani nevěděla, že ji má, a smýkla mladším vlkem pryč od sebe i vlčete. Nezdržovala se nadávkami ani výhružkami, místo toho s tlamou od krve vyrazila zase do předu, aby mu vyprášila kožich, co to jen půjde. Byla odhodlaná ho zmalovat tak, že ho vlastní rodina nepozná.

//pardon za odflák, ale musím do práceeeee

Maličký se choulil mezi kameny, zatímco šedivec se ošklivě šklebil a sypal jí sůl do ran. Moc dobře věděla, že je to její vina a o to naštvanější byla. Chtělo se jí řvát a do něčeho si kopnout.Ale nakonec, jeden kopací pytel měla právě před očima. S tím jeho samolibým úšklebkem. Usmála se. Byl sebevědomý a pravděpodobně ji viděl jen jako slabou stařenu. To by ho mohlo obojí mrzet, protože čím déle se na něj dívala, tím více v ní mizela jakákoliv potřeba, řešit situaci mírovou cestou. Vlastně ne. Tady už žádná nebyla.
"Já vím Saturne, jsi moc statečný," ignorovala cokoliv, co šedivec řekl, jen ho nespouštěla z očí. "Brzy budeš zase u mě," slíbila uvězněnému vlčátku. Ať už byl ten rozjívenec s krvavou hubou kdokoliv, tohohle bude litovat. Vystrašit jejího svěřence.
S těmi jizvami možná působil drsně, ale na druhou stranu. Znamenalo to, že prostě nebyl dost dobrý, když se nechal takhle zranit. Její nezkušenost se souboji snad vynahradí roky pilování dovedností. Byla si celkem jistá tím, že je jedním z nejrychlejších vlků široko daleko, takže i když byla dál, nemuselo to vůbec nic znamenat, jestliže byla desetkrát obratnější než on. A její prioritou bylo, dostat se mezi toho zmetka a vlče. Jaký bebí ji to bude stát, ji vůbec nezajímalo.
A tak se vším, co měla, vrhla kupředu, aby ho od Saturnova úkrytu odtlačila dřív, než mu bude moct zkřivit jediný chlup. Zatím se spoléhala jen na vlastní síly, zuby a drápy. Příčilo se jí používat magii proti ostatním, takže se toho stranila, ale jestli to bude k ochraně Saturna potřeba, nakonec možná na všechny své zábrany zapomene. On byl ostatně důležitější, než její morální hodnoty.

>>> Mahar

Pach, stopy v tajícím sněhu, značky na stromech. To vše ji vedlo celkem neomylně za vlčátkem, které sice nebylo její, ale péči o něj i tak měla. Kdyby se mu něco stalo, zatímco byl osamotě, těžko by si to odpouštěla. Proplétala se mezi stromy a přeskakovala jezírka, které jí stala v cestě a celkově si to kupředu hnala rychlostí větru. Přinášelo to vzpomínky na její někdejší nespoutanost, ale na to teď nebyl čas.
Vánek jí přivál pach dalšího vlka. Cizího. A také pach krve. Byla si jistá, že to byla krev nějakého býložravce, přesto jí podél páteře přejížděly vlny nervozity. Jestli narazil na nějaké nevrlé individuum během svačiny... Přiřítila se obratem jedna temná myšlenka. Pokusila se ji uklidnit tou druhou. Představou, že to je naopak někdo milý a se Saturnem se rozdělí, ale ty naděje ji přešli v okamžik, kdy si k jejím uším našel cestu dětský hlas.
Do té chvíle netušila, že by mohla běžet ještě rychleji, ale stalo se. Hrůza v tom hlásku ji poháněla až na hranice možností. Přeskočila poslední keř a stanula tváří v tvář té podívané. Tlama od krve a malý vystrašený uzlíček neštěstí. Neuvědomovala si, jak zježenou má srst na zádech a na krku, ani to, jak vzteklý vyraz ve tváři má, a že cení zuby tak, jako už roky ne. "Ty," zavrčela temně. "Chceš umřít, hajzle?" Sprostá už taky nebyla aspoň několik let, ale právě teď viděla rudě a rozum i svou smířlivou povahu odsunula stranou. Jak si ten grázl mohl dovolit, pouštět na Saturna hrůzu. Na toho vlčka, který se sotva vzpamatoval z hrůzných zážitků? To bylo prostě neodpustitelné. Bez prostoru na kompromis, klidně ať si je to nedorozumění.. Nikdo si nebude dovolovat na členy její smečky a na její blízké! Navíc to byla její povinnost. Chránit své podřízené. Ale to bylo až vedlejší.

Těžko říct kolik toho ještě ušla, než si uvědomila, že není všechno tak úplně v pořádku. Nejdřív jí došlo, že je kolem nějak moc ticho. Totiž. Žádné roztomilé žvatlání. Poté, co se s velmi nepříjemným tušením i rozhlédla, ji tak trochu zamrazilo. Saturnus byl opravdu fuč a ji polila čistoskvoucí panika.
Hlavou se jí honily tři zmatené emoce. Pohoršení nad sebou samou a svou neschopností, bezmoc, a co nejvíce. Strach o to malé traumatizované vlče. Přišel o rodinu a teď byl bůhvíkde a sám. Nechala se příliš ukolébat jeho mírnou povahou, až úplně zapomněla, jaká vlčata jsou. Ale asi není divu. Bylo to dlouho co měla co do činění se skutečným dítětem.
Zhluboka se nadechla, aby učinila přítrž hyperventilaci, ze které se jí už začínala točit hlava. Musela se uklidnit a začít racionálně uvažovat. Byl malý, nemohl dojít daleko. A ona je vlk. Má svůj nos a snadno ho vystopuje. Není to tak, že by se před ní snažil cíleně skrýt. Navíc má svou magii větru, která je v takovýhle situacích skutečně nápomocná.
Vměstnala si do těla co nejvíce klidu, kterého v téhle situaci byla schopná a dala se do větření, zatímco se vracela ve svých vlastních stopách, pátrajíc po místě, kde ji neposedný vlček opustil. Pořád tu byl sníh, takže to pozná celkem snadno. Najde ho snadno... Jen aby se mu do té doby nic nestalo.
Ale Gallirea je přeci mírumilovné místo. Bude v pořádku.
Nebo také ne? Nebyla z těch, co se snadno zbaví všech obav. Bohužel. Bohudík...

>>> Kaskády

"Er dělá potíže spoustě vlčat," pokusila se zmírnit jeho rozhořčení a pak musela opět zakroutit hlavou. "To byl dobrý pokus. Ale padá právě ona voda. Nedaleko odtud jedny vodopády jsou, možná bychom se na ně mohli zajít podívat," navrhla mu jedno malé dobrodružství, které se nabízelo. Nebyla si jistá, jestli v tomhle mrazu nezamrzly i kaskády, ale zkusit se to mohlo. I když na duhu by nedošlo zcela určitě, jestli se tedy zázračně nerozjasní počasí.
"To budeš moc milý," pronesla dojatě nad jeho snahou pomáhat. Byl to vskutku hodný vlček. Nějaký jiný by určitě přemýšlel tak možná o tom, jak se ulejt nebo nad děláním rošťáren, ale Saturnus projevoval jen dobrosrdečnost a píli. Prostě úplné zlatíčko.
"Jen si dej pozor, ať si nezalomíš drápky," varovala jej. Nebyla si jistá jak pevné ty vlčecí spárky jsou a nerada by, aby si při tom pomáhání ublížil. Byť by to bylo zzranění celkem zanedbatelné.
"Ale jde ti to náramně. Určitě jednou budeš skvělý ochranář smečky," pochválila ho a postupně je vedla podél hranic s myšlenkou na to, že takhle budou mít pořádný kus hotový cobydup. A možná se zamyslela až trochu moc...