Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když viděla, jak se ten nový prcek chová a co povídá, došlo jí, že tohle bude asi opravdu celkem komplikované. Ale na rozdíl od Mojoa, tenhle alespoň komunikoval. Nebo se o to snažil. Vzhledem k tomu, že ukazoval na vodu a při tom byl smáčený jako slepice po dešti, si z toho vyvodila vlastní závěry a maličko se na vodní hladinu zamračila.
"Obávám se, že toho se nedočkáš," zabroukala k němu měkce a i když představa motýla, co by mu vyletěl zadkem mohla být celkem vtipná, ji to spíš bolelo u srdce. Bylo to ztracené slabomyslné dítko. A možná ne ani ztracené. Možná... možná byla na někoho výchova něčeho takového prostě příliš a zbavil se ho? Z té myšlenky ji zase popadal vztek, ale znát to na sobě nedala a usmívala se dál. Zvlášť, když se k ní bezelstně přitulil a pochválil jí kožíšek. "Heboučkost byla vždycky moje silná stránka," ohlédla se pořád stejně zakaboněná i na dva vlky, co scéně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti.Všimla si, že Therion použil svou magii, aby vlčátko vysušil a za to mu příslušel další vděčný pohled.
"Máš hlad, viď?" Malý mrznoucí tvoreček k sobě však táhl její pozornost, jako magnet. Nebyl její, ale přihlížet tomu prostě jen tak nemohla... Se Skyl si to vyříká, až bude nejhorší zažehnáno.
"Běžte napřed, já toho maličkého vezmu do úkrytu, snad tam ještě zbylo něco z toho divočáka," pobídla tu dvojku hnědých kumpánů, ať si s tímhle nedělají starosti a jdou tam, kam je nožky táhnout. Všimla si jisté netrpělivosti, co ze Saturna vyzařovala a protože i ona měla nos, tušila i to, čím by to mohlo být. Zdržovat ho tedy nechtěla. Ač u velkého rodinného setkání by ráda byla, tohle teď bylo trošičku... akutnější.

>>> Ze Šakalky

Byl to hezký pohled. Satrunus na Therionových zádech. Šimrání. Úsměvy. Navíc byli oba hnědí, takže vypadali celkem jako rodinka. A ona je taky hnědá. Heh. Raději to rychle vyhnala z hlavy a zapátrala v Therionových očích, které se nakrátko zadívaly do těch jejích, jen proto, aby zase vbrzku klesly k zemi. "Všichni si můžeme přát náhrdelníky. Saturnovi ho vyrobíme ze sněženek a tobě z pomněnek. A Sigy nám pomůže, ovládá magii země, takže to pro něj bude hračka," pověděla směrem k jeho temeni a ohlédla se i na vlčka na jeho zádech, co on na to. Věděla, že kluky kytky moc nezajímají, ale šlo přeci o legraci. Samozřejmě by pro ně ráda udělala cokoliv důležitějšího, ale nikdo se očividně neměl k tomu, to či ono vyslovit. A z pochopitelných důvodů. Oba měli asi podobná přání těm jejím. Obyčejnými vlky nesplnitelné.

Byla ráda, že jsou zase doma. Musela dojít zkontrolovat Mojoa, jestli stále spí. Než se ale mohla s tímhle záměrem sdělit, rozlehl se močály prapodivný smích, dík němuž se její ouška překvapeně zavlněla. "Slyšeli jste to?" Vyhrkla. Samozřejmě, že slyšeli. Ani jeden nebyl hluchý. Nicméně ji tolik neznepokojovali poněkud děsivé pasáže toho chichotání, jako to, že to znělo jako... vlče. Dost nezaměnitelným způsobem. Nemusela se ohánět svými povinnostmi ochranáře, aby se nevydala daným směrem a chvíli na to už zpovzdálí pozorovala vlčátko, jehož chování a tupý výraz v očích, jí byly až bolestně známé. Byl na kost vyhublý a třásl se zimou. Každým coulem, jako by před očima měla maličkatého Mojoa.
Pohlédla na Theriona se Saturnem, co oni na tu podívanou říkají, a pak opatrně vykročila vpřed. Nemohla ho tu nechat, koupat se v téměř mrznoucí vodě... "Ahoj, maličký. Kdepak ses tu vzal?" Zkusila na něj promluvit, doufajíc, že ho nevyleká. Ale tak nějak automaticky nečekala kloudnou odpověď. Už to v sobě měla asi tak nějak zakódované.

Proti návratu do smečky ani jeden neprotestoval, takže měla hned další důvod k úsměvu. Napadlo ji. Jestli jí z toho všeho usmívání huba třeba neupadne. Ale zatím to tak nevypadalo.
Saturnus navíc projevil zájem se zase nechat pocítit a nechal na dospělých, který z nich se toho ujme. A jelikož Therion zněl, jako by mu to udělalo radost, bylo hned zřejmé, jak to dopadne. "Samozřejmě, že můžeš," pověděla mu a aby si to snad nerozmyslel nebo si nezačal vymýšlet kopy důvodů proč by nemohl, sklonila se k vlčeti, nabrala si ho na čenich a přenesla Therionovi na hřbet. Ona si to mimčo povozí zase jindy. No ne?
A pak vyrazili směrem k Maharu. "A vy jste ještě neřekli svá přání pro zlatou rybku," vzpomněla si a rovnou to připomněla i jim, aby řeč nestála.

>>> Mahar

"Jste ti nejšikovnější vlci pod sluncem," usmála se na toho malého breptu. Vážně si nedovedla představit, proč by měla být smutná, když měla ve své blízkosti takové dva pečovatele. Zavrtěla tedy oháňkou a zahleděla se na svou nově ozdobenou končetinu.
"Děkuju," oblízla mu zvesela čelo, až mu mezi ušima vykouzlila malé číro. "Tobě to taky sluší," neodolala, aby své dílo neokomentovala a pohledem pak vyhledala Theriona, který vypadal, jako by pořádně nevěděl kam s očima, jen proto, aby jí vzal z úst prakticky všechna slova. Chvíli si nebyla jistá, jestli jen špatně neslyšela. Řekl to ostatně tak potichu, že musela hodně špicovat ouška. Ale... Nikdy neměla dost sebevědomí na to, aby si něco takového domyslela. Takže to musela být pravda a ona celkem jasně cítila, jak se jí polilo podivné vřelé teplo.
Nevěděla co na to říct a přistihla se u toho, jak stydlivě sklápí pohled zpět ke svému náramku. "Děkuju," vydechla nakonec to stejné slovo, kterým už častovala Saturna, ale znělo o poznání jinak. Netušila, proč je pro ni pochvala od vlčátka a pochvala od Theriona tak odlišná a celkově se v duchu plácala do čela, že se nechá tak rozhodit obyčejnou lichotkou. Nebylo to tak, jako s Lothielem, který na ni svůdně mrkal a očividně se snažil dostat se jí pod kůži. Přesto se cítila velmi podobně. Ale pořád jinak.
Uvědomila si ale, že asi mlčí a čučí na své nohy trochu moc dlouho. Zprudka tedy zvedla hlavu a zářivě se usmála. Nechtěla aby si kluci mysleli, že ji rozbili! "Nevím jak vy, ale na mne bylo těch dobrodružství už dost. Co se vrátit dom... Maharu?" Co bylo domovem pro ni, nemuselo být domovem pro ně. Pořád jí přišlo, že Theriona tehdy ke členství tak trochu dostrkala proti jeho vůli. A Saturnus, ten pořád doufal v návrat k rodině, takže nazývat Mahar jeho domovem nebylo úplně správné. Proto se rozhodla vážit trochu slova. Aspoň ji to přemýšlení nad formulacemi trochu distancuje od přemýšlení nad svými zmatenými pocity, teplem po těle a tak.

Fírko chce svých 18 libovolných kytek.
A omluvuje se, že to tak zazdil, ale dělal jiný (snad užitečný) věci
Díky :)

>>> Medvědí jezero

Když ty dva doběhla, bylo už tak trochu po všem. Šakal byl fuč, věcička z jezera ležela Saturnovi u nohou a Therion. Ten zrovna dokončoval větu, opět s výrazem, který ji kdovíjak netěšil. "Proč bych měla být smutná?" Zeptala se zmateně a očima se Saturna vyloženě ptala, co se tu událo, než se sem dostala. Zároveň při tom zkontrolovala, že ani jeden se při té honičce nezranil a pak se pomalu přesunula k náramku, kvůli kterému se to celé seběhlo. Měla dost jasnou představu o tom, co s ním udělá.
S trochou šikovnosti a asi i Saturnovou pomocí, si jej nasadila na levou přední a pobaveně se usmála, když přesně padl na místo, kde jí končetinu hyzdila stará jizva z oceánu. Jako by k tomu byl přímo stvořený. Skrýt jednu z jejích viditelných chyb. Nebyla sice nijak ješitná, přesto ale k oběma vlčkům zvedla zvědavý pohled. "Tak co? Stálo to za tu honičku? Sluší mi?" A možná při té otázce byla o trochu napjatější, než si připouštěla. Čeho přesně se bála? Že jí řeknou, že je stará a ošklivá? Ani jeden by nikdy nic takového neudělal, tím si byla jistá. Ale, co když to byla pravda... To jaro jí asi vážně lezlo na mozek. Nikdy si starosti o svůj zjev nedělala a teď se parádí náramky a říká si o náhrdelníky z květin. Jako by ji to snad mohlo omladit. Heh.
Na její radosti to ale nic moc neměnilo. Pořád byla neskonale šťastná za to, že se kvůli ní tak hnali. Malé gesto, které hřálo všude po těle. A chtěla, aby to oba dva věděli, takže jim ten svůj pocit oběma vtiskla do myslí. Tak aby věděli, že je to její práce a vyjádření upřímného vděku.

Možná jí tu věcičku poslal samotný rybí princ. Nebo možná Život. Tak jako tak, šakalovi to bylo jedno a pelášil s tím pryč, až se mu za patami prášilo. Byla připravená na to, nechat to prostě být, ale to by tu musela být sama a ne s těmihle dvěma. Ti se oba rozhodli, že zloděje musí chytit a tu věc jí vrátit. Ať už to bylo cokoliv.
"Máš pravdu, to se nedělá," odkývala to nakonec vlčeti a rozběhla se za zlodějem, za Saturnem i za Therionem. Byla pravda, že minimálně spravedlnosti by mělo být učiněno za dost, když už tu sebou měli to vlče na výchovu. Co by si pak o světě myslelo, kdyby to zlodějíčkovi prošlo? Že na lumpárny se netrestá a vlk ví, kam by to vedlo. A navíc. V hloubi své duše tu věc prostě chtěla. Našla ji a vylovila! A byla hezká. Odrážela světlo. A to je něco pro ženské!
"Dobře! Máte veškerou mou důvěru," křikla za těmi stíhači a vděčně se za jejich hřbety usmála. Přišlo jí, že je má oba každou chvilkou radši a radši. A nebyla si jistá, zda-li je to dobře. Minimálně u toho vlčátka, se kterým se bude muset v dohledné době dost možná rozloučit...

>>> Šakalka

Klouzal pohledem od jednoho vlčka k druhému. Oba byli očividně čestní a nesobečtí, protože Saturnus začal protestovat a přisuzovat výhru Therionovi a ten zase, celkem překvapivě, trval na svém. Z obou zase zavál smutek a tentokrát to byla ona, kdo se provinile zahleděl na své tlapy. Asi měla jako výhru vybrat něco jiného. Zase jednou něco moc nepromyslela. Ale vypadalo to, že Therion má na srdci nějaký kompromis a ten jim i sdělil, jen co se zmáčený vrátil s třetí rybou. Tři ryby pro tři vlky, samozřejmě. Ale ona by se o svou klidně podělila, jen jí ta slova tak nějak zadrhla v krku. Teď už to bylo jedno.
"Ty jsi vážně poklad, že?" Dloubla čenichem, do hrudi hnědého vlčka, neb se zdálo, že se zase stahuje do té své bubliny a to tak nějak nechtěla dovolit. Aby byl zas odtažitý a smutný. Kvůli jejím pitomým nápadům. "Ty ryby sice nejsou zlaté jako v pohádkách, ale určitě taky umí splnit tři malá přání," odkývala to. Sice z těch ryb už skoro nic nezůstalo, protože ona byla vskutku vděčný strávník, hlavně takhle po zimě, ale to byl jen detail.
"Já bych si přála... náhrdelník z květin," vypadlo z ní to nejbanálnější a nejpovrchnější, co zvládla vymyslet. Čistě proto, aby trochu odlehčila atmosféru. A aby to bylo pro ty dva v dohledné době splnitelné. V jejím nitru samozřejmě hořela i jiná přání, třeba aby se Mojo uzdravil, aby se Therion pořád usmíval, aby se našla Saturnova rodina, aby ji do močálů přišli navštívit oba bratři a usmířili se,... Ale to bylo na hony vzdálené hře, kterou měla původně na mysli.
Během čekání na to, až se se svými přáními sdělí i její společníci, si povšimla podivného záblesku nedaleko, pod hladinou. Zvídavě naklonila hlavu ze strany na stranu a celému tomu vábení tak nějak neodolala. Požádala je tedy, ať na ni počkají, pomalu vklouzla do vody, a když jí sahala až někam po prsa, ponořila se, aby nad hladinu vytáhla podivný lesklý kroužek. Rozhodně to nevypadalo, jako dílo přírody, prohlédnout si to však chtěla až na břehu.
Když ale s vítězoslavným výrazem vyskočila zpět na sucho, během chvíle měla tlamu prázdnou a nikoliv svým zaviněním. Odnikud se zjevil malý šakal, co jí úlovek, pravděpodobně si myslíc, že je to další ryba, vyrval ze zubů a už si to pelášil pryč. Šokovaně zastříhala ušima a zcela perplex za ním čučela, jako by jí uletěly včely. Asi vypadala velmi inteligentně. "Ale..." Věděla, že tu žijí, ale že takhle kradou?

Lau měla kopu důvodů, proč se tetelit blahem. Jednak samotné jí bylo dobře a druhak... i z jejích společníků sálala dobrá nálada. Pro jednou byla opravdu vděčná, že tuhle magii ovládá a může se v těch emocích koupat s podobným nadšení, s jakým nastavovala svou tvář prvním jarním slunečním paprskům.
Saturnus nezaváhal a prohlásil, že soutěžit jakože chce a hned se do toho i pustil. Pokradmu jej pozorovala a trochu ztuhla, když zahučel do vody. Sobě samotné ale připomněla, že je vlček jen na mělčině a nic se mu nestane. A malá lekce mu neuškodí. "A jsi si jistý, že za to mohou ty ryby?" Blýskla na něj zvesela očima.
Navíc se staral i Therion a dal jí důvod k tomu, aby její pohled ještě více zjihl. Za chvíli mělo vlče suchý kožíšek a mohlo jít klidně řádit dál. Když navíc Therion vytáhl z vody rybu, dost velkou na to, aby mu tu soutěž vyhrála a věnoval ji Saturnovi, byla opravdu hodně na měkko. "Hodný a nesobecký, co?" Zamumlal si pro sebe a sklopila svůj pomněnkový pohled k vodní hladině, ve které si zrovna ráchala nohy. Bylo mrzuté, že ti nejhodnější vlci si o sobě zákonitě myslí to nejhorší. Jako by se dobré srdce snoubilo s neúměrnou sebekritikou. Znala to z vlastní zkušenosti.
Měla ale lovit ryby! Bleskově tedy zmáčela svou tvář, když postřehla pohyb, a pak na břeh doklusala s vlastním úlovkem v zubech. Položila jej k rybě od Theriona, aby bylo dobře vidět, která je větší a pak se na oba vlky uculila. "Tak to vypadá, že Saturnus vyhrál? Co si račte přát mladý pane?" Pohlédla na něj, jestli třeba nebude protestovat. "Nejdřív ale svačina," připomněla, za jakým účelem vůbec ty šupinatky vypustily duši. A sama byla zvědavá, co na rybinu vlčátko poví.

>>> Od vyhlídky

Cesta z kopce byla podobně náročná, jako ta nahoru. Jen trochu jinak. Hlavně proto, že musela pořád hlídat, aby se někdo neskutálel dolů. Myslela při tom hlavně na to nemotorné vlče, ale sama měla s vlastníma nohama co dělat. Byly po tom dlouhém spánku pořád takové gumové.
Téma ryb už nekomentovala, když záruku dobrého chutnání garantoval už Therion a místo toho se věnovala Therionově otázce. Bylo vážně neobvyklé, že se nebál pokládat své otázky a ještě se u toho málem nezakoktal. Nevěděla, co za tou změnou stálo, ale ať už to měl na svědomí kdokoliv, nejraději by ho objala a možná mu i dala pusu. Kéž by šlo něco podobného i s Mojoem. Ono možná šlo, ale možná ona na to není vhodná osoba?
Ale pryč s chmury. "Vyspala jsem se výborně. Jsi bezesporu velmi pohodlný pelíšek," pověděla mu s dalším z těch úsměvů. Byla si jistá, že kdyby šlo o někoho jiného, asi by dost váhala, jestli tohle říct nahlas, ale co se Theriona týkalo, věřila, že ho to neurazí ani si ji za to pak nebude věky dobírat. Tak proč ne?
A protože v dobré společnosti utíká všechno rychle, brzy se ocitli u toho jezera, ke kterému mířili. Nebyla tu snad už celé roky a přinášelo to vzpomínky. Na Amelis. Na Mojoa. Asi se na chviličku ztratila v myšlenkách, jak to mívá ve zvyku. Pak si ale uvědomila, jak to skončilo posledně. Totiž včera a hodně rychle se vzpamatovala. "No, není krásné?" Zeptala se a byla ráda, že tu toho ledu a sněhu skutečně už moc není. Místo toho na druhé straně jezera zpozorovala nějaké vlčí siluety, ale nebylo třeba se jimi zabývat.
"Takže. Kdo uloví větší rybu, vyhrál a ten druhý mu musí splnit libovolné přání?" Navrhla hravě a nezapomněla při tom slíbit, že magie jsou pasé. Pokud se jim ale do soutěžení nechtělo, nezlobila se.

Chvíli jí trvalo, tak jako vždy, než se rozvzpomněla kde je. Hlavně ji dost zmátla ta hnědá tráva, co ji lechtala na čenichu. Když však zaslechla Therionův hlas, všechno začalo dávat hned smysl. "I tobě," popřála mu, zatímco se s rozpačitým úsměvem uráčila zvednout svůj pomačkaný obličej z příkrovu jeho chlupů. "Nerušila jsem tě, doufám?" Musela se ujistit. Absolutně neznala své vlastní spací návyky, takže se v noci mohlo stát téměř cokoliv. Mohla třeba mluvit ze spaní, nebo kopat do všeho kolem... Představa to byla ale tak hrozná, že doufala, že jí to vlček vyvrátí. Tak trochu se zatajeným dechem.
Jenže to už si vzpomněla, že když usínala, byl tu ještě jeden chlapík a ten se zrovna ozval, plivajíc mech a hlínu. Pocítila další chvilkové zděšení, že ho nechala samotného, ale... vlastně nenechala. Naštěstí tu byl Therion, aby jí odpomohl od těžkostí už jen svou tichou přítomností. Bylo vážně milé, nebýt na hlídání neposedného vlčete sama. "Určitě se najde něco, co mech jí, ale mi vlci to nejsme," poznamenala s úsměvem. "Jen prosím všechno bezhlavě neochutnávej, mohlo by tě pak bolet bříško," dodala o trochu vážněji. Čistě pro jeho vlastní dobro. A ono možná i dobro okolí. Vlčátko s bolavým bříškem znamenalo kopu pláče a probdělých nocí. A nikoliv tak příjemně probdělých, jako byla ta, ze které se zrovinka probudili.
"Ryby ale zní skvěle," rozzářila se vzápětí, po onom dost roztomilém Therionově výstupu. Měla vážně ráda ryby a i když jednu měla docela nedávno, ještě ji to neomrzelo. "V řece bych nelovila, ale o kousek níž je hezké jezero, pokud se dobře pamatuji," začala hned nahlas přemýšlet, kde by tenhle plán na snídani mohli realizovat a navzdory tomu, že se jí popravdě moc nechtělo vstávat a opouštět to vyhřáté místečko, přemohlo ji nadšení a chvíli na to už opatrně ťapkala z kopce dolů.

>>> Podél Midiam k Medvědímu jezeru

Bylo hezké, že měli kluci společné téma k rozhovoru, do kterého i ona sama mohla čas od času zasáhnout, aniž by se musela bát, že sekne vedle. Popravdě před lety by se neodvážila otevřít pusu, zatímco ostatní spolu mluví, ale už z toho takříkajíc vyrostla. Byla trochu moc stará na to, aby ztrácela čas nesmělostí a zbytečnými obavami.
"Někdo o nich vyprávěl tobě a ty teď o nich můžeš vyprávět zase někomu jinému. Koloběh, díky kterému se na ty věci nikdy nezapomene," zabroukala, zcela spokojeně zavrtaná v jeho kožichu. Napadlo ji, který z nich je asi tak huňatější, ale to asi musel posoudit někdo třetí. Po očku tedy vrhla pohled na do oblohy zakoukaného Saturna a sama pro sebe se usmála. Asi to počká.
"Možná žijí někde na jihu. Slyšela jsem, že je tam poušť," zamyslela se nad těmi lvy. "Ale žádného jsem tu zatím nepotkala. Obávám se však, že by vlka, klidně snědli," trochu ji mrzelo, že ho nemůže jednoduše zbavit strachu, ale na druhou stranu. Bylo dobré, aby věděl, co na něj ve světě venku čeká. A že ne všechno je přátelské. Ale to už ostatně poznal na vlastní kožíšek.
"Ale já ráda věřím tomu, že skutečně existují," pronesla, když se rozhovor přesunul od lvů k drakům. Přiznala se tak k tomu, jakým snílkem ve skutečnosti je a ani trochu se za to nestyděla. Rozhodně ne v téhle společnosti. "Ne všechno neuvěřitelné, musí být vymyšlené," zamumlala do Therionova kožichu, takže to skoro nebylo slyšet. Ale jen skoro.
Chvíli na to, jim ale výhled na oblohu zastřely mraky, které už dál nedokázala držet bokem. Omluvně si povzdechla a zadívala se hlavně na Saturna, kterého zase přepadl smutek, který samozřejmě cítila. Někdy byla ta magie emocí skutečné mučení. Smrt asi věděla, proč jí ji dala. Ráda všechny trápila. Na druhou stranu dík tomu hmatatelně cítila i Therionovu starost o její maličkost, což ji skutečně hřálo u srdce. "Popravdě. Nevím, kdy mi naposledy bylo takhle dobře. Jen jsem trochu utahaná." Nelhala a asi chvíli na to ukázkově odpadla, protože pak najednou bylo ráno...

Vážně jí dělalo radost, že mohla někomu vlastními silami zlepšit náladu. Saturnus byl tak trochu jako pohlazení na duši. Než mu však mohla vysvětlit, jak se to má s těmi lvy, ukázal se Therion a na chvíli na to úplně zapomněla.
Nicméně, hned jak se všichni pohodlně uložili, dostala důvod, se rozvzpomenout. Popravdě trochu ji překvapilo, když se Therion ozval. Příjemně. Znělo to o něco uvolněněji, než u něj byla zvyklá. Okamžitě se usmála od ucha k uchu. „Zrovna jsem se Saturna ptala, jestli jsou na obloze i lvi, když jsi přišel,“ pověděla mu a zaujatě se zadívala do míst, kam ukazoval svou packou. Změť světélek jí nedávala moc smysl, ale pevně věřila tomu, že tam skutečně jsou.
A pak se natočila k vlčeti, aby mu odpověděla na jeho dříve nezodpovězenou otázku. „Lev je taková velká puma. Větší než vlk. Některým roste na krku dlouhá srst. Vypadají celkem impozantně,“ když už nemohla sama moc přispět svými hvězdářskými znalostmi, mohla se trochu vytáhnout se svými zkušenostmi z cest. Hned se ale zase vrátila k tématu, protože i když v tom nebyla zběhlá, pořád jí to přišlo okouzlující. „A když je tam rak, je tam i drak?“ Byl to dost ubohý rým, ale i tak se tomu zasmála. Široký úsměv se ale jako kouzlem přeměnil v ještě širší zívnutí a ona si pak unaveně položila hlavu na Therionův hřbet. Byl celkem pohodlný polštářek.
A jí bylo takhle dobře. S milými vlky kolem sebe, dělajíc něco jen tak pro radost. Poslouchat jejich hlasy a nechávat se jimi ukolébávat. Nebýt toho, jak ji bolela ta rána na krku, byla by na to ranní ošklivé dobrodružství už dočista zapomněla. Naštěstí se ale zbavila už všeho toho vzteku, který jí tolik neslušel a teď si mohla užívat ten všeobjímající klid a mír.

"Ehm," přikývla, když vlčkovi došlo, jakým způsobem chce jejich pozorování hvězd realizovat i navzdory černým mrakům. Pak se s nadšením rozpovídal a ani jí to nemusel přímo říct, aby poznala, že je nadšený pozorovatel noční oblohy. Celou dobu, co brebentil se na něj zaujatě usmívala a jakmile začal vyjmenovávat souhvězdí, jenž znal, vzhlédla k nebi a s velkým soustředěním a vypětím sil se pokusila ovládnou vzduch vysoko nad jejich hlavami a donutit ty protivné mraky se aspoň o kousek odsunout. Nepotřebovali celou oblohu jako vymetenou. I kousek by stačil a nakonec to zabralo a okénko ke hvězdám jim doopravdy vybojovala. "A co takový lev? Je tam lev?" Zeptala se zadýchaně. Tohle bylo trochu složitější kouzlo, než zvednou do vzduchu malé vlče.
Nicméně od další konverzace ji vytrhl známý hlas. A ten navíc vyslovoval její jméno. Jen těžko by to mohla ignorovat a její huňatá oháňka se dala šťastně do pohybu. "Therione! Také tě ráda vidím!" Zvedla se, aby k němu i přes svou únavu došla a na pozdrav se otřela svou nezraněnou lící o jeho. "Cítila jsem tě v močálech, ale zrovna jsem neměla čas a ty jsi zase zmizel," postěžovala si s úsměvem, během kterého si znaveně zase lehnula u jeho nohou. Asi to s tím čarováním poslední dobou trochu přehání. Nechtěla, aby si o ní on nebo Saturnus dělali starosti. A když už jí jméno vlčátka přišlo na mysl....
"Ah! Saturne, tohle je můj kamarád Therion. Také patří ke smečce," ohlédla se po dítku, které dneska čelilo už druhému setkání s cizincem. Ale snad o dost příjemnějšímu, než tomu prvnímu. A pak její modré zraky padly opět na nově příchozího. "A tady mladý pán je Saturnus, ztratil se své rodině a Skylieth ho přivedla k nám. Přišli jsme se podívat na hvězdy, ale příroda nám moc nepřeje," rozpovídala se ze své pozice v leže a zadívala se na to rychle mizející okénko mezi mraky. Nechtěla mu vyprávět o tom, jak dneska ráno někoho málem přizabila. Rozhodně si tím nechtěla kazit náladu. Ale!
"Vypadáš unaveně," pronesla pak starostlivě a trochu se posunula, aby si mohl lehnout. "Pojď se dívat s námi. Saturnus nám poví, jaká souhvězdí vidí, něž je spolknou ty protivné mraky," ani nevěděla, proč tak šíleně brebentí. Asi na ní už lezla senilita spojená s láskou k drbům. Nebo tak něco. Nebo prostě jen nechtěla, aby moc přemýšlel. Ale tušila, že tomu stejně nezabrání.

>>> Východní hvozd

Byla celkem překvapená tím nadšením. Čekala u vlčete lásku k jiným, akčnějším, aktivitám, než je zrovna pozorování hvězd. Ale zdálo se, že se mu opravdu trefila do noty. "Opravdu," odkývala mu to, když se začal ujišťovat, že to myslí vážně, a jak se tak plahočili do toho kopce, pořád pohledem hodnotila, jak moc je jejich plánům příroda nakloněna.
"Obvykle je jich k vidění celá hromada," přitakala znovu a zamračila se na ta protivná oblaka. "A nějak snad zařídíme, abychom je viděli i dnes." Uměla přeci vyčarovat tornádo a fujavici o takové síle, že vytrhávala stromy z kořenů. Určitě svede odfouknout nějaký ten mrak. Nebo ne? Nebyla si jistá. Ale přemýšlením o tom odpověď očividně nenajde.
"Máš rád hvězdy, Saturne? Nejmenuje se jedna náhodou, jako ty?" Obrátila pro jednou jejich role a začala se vyptávat, aby jim ta cesta vzhůru lépe utíkala. A mezitím je postupně obklopovala větší a větší tma. Snad to nahoru stihnou předtím, než ztratí přehled o tom, kde mají vlastní nohy. Kopec nebyl zrovna vhodný terén k noční procházce. "Znáš nějaká souhvězdí?" Hlavní otázka byla, jestli vůbec ví, že něco takového existuje, ale myslela si že ano.