Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jí trvalo, tak jako vždy, než se rozvzpomněla kde je. Hlavně ji dost zmátla ta hnědá tráva, co ji lechtala na čenichu. Když však zaslechla Therionův hlas, všechno začalo dávat hned smysl. "I tobě," popřála mu, zatímco se s rozpačitým úsměvem uráčila zvednout svůj pomačkaný obličej z příkrovu jeho chlupů. "Nerušila jsem tě, doufám?" Musela se ujistit. Absolutně neznala své vlastní spací návyky, takže se v noci mohlo stát téměř cokoliv. Mohla třeba mluvit ze spaní, nebo kopat do všeho kolem... Představa to byla ale tak hrozná, že doufala, že jí to vlček vyvrátí. Tak trochu se zatajeným dechem.
Jenže to už si vzpomněla, že když usínala, byl tu ještě jeden chlapík a ten se zrovna ozval, plivajíc mech a hlínu. Pocítila další chvilkové zděšení, že ho nechala samotného, ale... vlastně nenechala. Naštěstí tu byl Therion, aby jí odpomohl od těžkostí už jen svou tichou přítomností. Bylo vážně milé, nebýt na hlídání neposedného vlčete sama. "Určitě se najde něco, co mech jí, ale mi vlci to nejsme," poznamenala s úsměvem. "Jen prosím všechno bezhlavě neochutnávej, mohlo by tě pak bolet bříško," dodala o trochu vážněji. Čistě pro jeho vlastní dobro. A ono možná i dobro okolí. Vlčátko s bolavým bříškem znamenalo kopu pláče a probdělých nocí. A nikoliv tak příjemně probdělých, jako byla ta, ze které se zrovinka probudili.
"Ryby ale zní skvěle," rozzářila se vzápětí, po onom dost roztomilém Therionově výstupu. Měla vážně ráda ryby a i když jednu měla docela nedávno, ještě ji to neomrzelo. "V řece bych nelovila, ale o kousek níž je hezké jezero, pokud se dobře pamatuji," začala hned nahlas přemýšlet, kde by tenhle plán na snídani mohli realizovat a navzdory tomu, že se jí popravdě moc nechtělo vstávat a opouštět to vyhřáté místečko, přemohlo ji nadšení a chvíli na to už opatrně ťapkala z kopce dolů.

>>> Podél Midiam k Medvědímu jezeru

Bylo hezké, že měli kluci společné téma k rozhovoru, do kterého i ona sama mohla čas od času zasáhnout, aniž by se musela bát, že sekne vedle. Popravdě před lety by se neodvážila otevřít pusu, zatímco ostatní spolu mluví, ale už z toho takříkajíc vyrostla. Byla trochu moc stará na to, aby ztrácela čas nesmělostí a zbytečnými obavami.
"Někdo o nich vyprávěl tobě a ty teď o nich můžeš vyprávět zase někomu jinému. Koloběh, díky kterému se na ty věci nikdy nezapomene," zabroukala, zcela spokojeně zavrtaná v jeho kožichu. Napadlo ji, který z nich je asi tak huňatější, ale to asi musel posoudit někdo třetí. Po očku tedy vrhla pohled na do oblohy zakoukaného Saturna a sama pro sebe se usmála. Asi to počká.
"Možná žijí někde na jihu. Slyšela jsem, že je tam poušť," zamyslela se nad těmi lvy. "Ale žádného jsem tu zatím nepotkala. Obávám se však, že by vlka, klidně snědli," trochu ji mrzelo, že ho nemůže jednoduše zbavit strachu, ale na druhou stranu. Bylo dobré, aby věděl, co na něj ve světě venku čeká. A že ne všechno je přátelské. Ale to už ostatně poznal na vlastní kožíšek.
"Ale já ráda věřím tomu, že skutečně existují," pronesla, když se rozhovor přesunul od lvů k drakům. Přiznala se tak k tomu, jakým snílkem ve skutečnosti je a ani trochu se za to nestyděla. Rozhodně ne v téhle společnosti. "Ne všechno neuvěřitelné, musí být vymyšlené," zamumlala do Therionova kožichu, takže to skoro nebylo slyšet. Ale jen skoro.
Chvíli na to, jim ale výhled na oblohu zastřely mraky, které už dál nedokázala držet bokem. Omluvně si povzdechla a zadívala se hlavně na Saturna, kterého zase přepadl smutek, který samozřejmě cítila. Někdy byla ta magie emocí skutečné mučení. Smrt asi věděla, proč jí ji dala. Ráda všechny trápila. Na druhou stranu dík tomu hmatatelně cítila i Therionovu starost o její maličkost, což ji skutečně hřálo u srdce. "Popravdě. Nevím, kdy mi naposledy bylo takhle dobře. Jen jsem trochu utahaná." Nelhala a asi chvíli na to ukázkově odpadla, protože pak najednou bylo ráno...

Vážně jí dělalo radost, že mohla někomu vlastními silami zlepšit náladu. Saturnus byl tak trochu jako pohlazení na duši. Než mu však mohla vysvětlit, jak se to má s těmi lvy, ukázal se Therion a na chvíli na to úplně zapomněla.
Nicméně, hned jak se všichni pohodlně uložili, dostala důvod, se rozvzpomenout. Popravdě trochu ji překvapilo, když se Therion ozval. Příjemně. Znělo to o něco uvolněněji, než u něj byla zvyklá. Okamžitě se usmála od ucha k uchu. „Zrovna jsem se Saturna ptala, jestli jsou na obloze i lvi, když jsi přišel,“ pověděla mu a zaujatě se zadívala do míst, kam ukazoval svou packou. Změť světélek jí nedávala moc smysl, ale pevně věřila tomu, že tam skutečně jsou.
A pak se natočila k vlčeti, aby mu odpověděla na jeho dříve nezodpovězenou otázku. „Lev je taková velká puma. Větší než vlk. Některým roste na krku dlouhá srst. Vypadají celkem impozantně,“ když už nemohla sama moc přispět svými hvězdářskými znalostmi, mohla se trochu vytáhnout se svými zkušenostmi z cest. Hned se ale zase vrátila k tématu, protože i když v tom nebyla zběhlá, pořád jí to přišlo okouzlující. „A když je tam rak, je tam i drak?“ Byl to dost ubohý rým, ale i tak se tomu zasmála. Široký úsměv se ale jako kouzlem přeměnil v ještě širší zívnutí a ona si pak unaveně položila hlavu na Therionův hřbet. Byl celkem pohodlný polštářek.
A jí bylo takhle dobře. S milými vlky kolem sebe, dělajíc něco jen tak pro radost. Poslouchat jejich hlasy a nechávat se jimi ukolébávat. Nebýt toho, jak ji bolela ta rána na krku, byla by na to ranní ošklivé dobrodružství už dočista zapomněla. Naštěstí se ale zbavila už všeho toho vzteku, který jí tolik neslušel a teď si mohla užívat ten všeobjímající klid a mír.

"Ehm," přikývla, když vlčkovi došlo, jakým způsobem chce jejich pozorování hvězd realizovat i navzdory černým mrakům. Pak se s nadšením rozpovídal a ani jí to nemusel přímo říct, aby poznala, že je nadšený pozorovatel noční oblohy. Celou dobu, co brebentil se na něj zaujatě usmívala a jakmile začal vyjmenovávat souhvězdí, jenž znal, vzhlédla k nebi a s velkým soustředěním a vypětím sil se pokusila ovládnou vzduch vysoko nad jejich hlavami a donutit ty protivné mraky se aspoň o kousek odsunout. Nepotřebovali celou oblohu jako vymetenou. I kousek by stačil a nakonec to zabralo a okénko ke hvězdám jim doopravdy vybojovala. "A co takový lev? Je tam lev?" Zeptala se zadýchaně. Tohle bylo trochu složitější kouzlo, než zvednou do vzduchu malé vlče.
Nicméně od další konverzace ji vytrhl známý hlas. A ten navíc vyslovoval její jméno. Jen těžko by to mohla ignorovat a její huňatá oháňka se dala šťastně do pohybu. "Therione! Také tě ráda vidím!" Zvedla se, aby k němu i přes svou únavu došla a na pozdrav se otřela svou nezraněnou lící o jeho. "Cítila jsem tě v močálech, ale zrovna jsem neměla čas a ty jsi zase zmizel," postěžovala si s úsměvem, během kterého si znaveně zase lehnula u jeho nohou. Asi to s tím čarováním poslední dobou trochu přehání. Nechtěla, aby si o ní on nebo Saturnus dělali starosti. A když už jí jméno vlčátka přišlo na mysl....
"Ah! Saturne, tohle je můj kamarád Therion. Také patří ke smečce," ohlédla se po dítku, které dneska čelilo už druhému setkání s cizincem. Ale snad o dost příjemnějšímu, než tomu prvnímu. A pak její modré zraky padly opět na nově příchozího. "A tady mladý pán je Saturnus, ztratil se své rodině a Skylieth ho přivedla k nám. Přišli jsme se podívat na hvězdy, ale příroda nám moc nepřeje," rozpovídala se ze své pozice v leže a zadívala se na to rychle mizející okénko mezi mraky. Nechtěla mu vyprávět o tom, jak dneska ráno někoho málem přizabila. Rozhodně si tím nechtěla kazit náladu. Ale!
"Vypadáš unaveně," pronesla pak starostlivě a trochu se posunula, aby si mohl lehnout. "Pojď se dívat s námi. Saturnus nám poví, jaká souhvězdí vidí, něž je spolknou ty protivné mraky," ani nevěděla, proč tak šíleně brebentí. Asi na ní už lezla senilita spojená s láskou k drbům. Nebo tak něco. Nebo prostě jen nechtěla, aby moc přemýšlel. Ale tušila, že tomu stejně nezabrání.

>>> Východní hvozd

Byla celkem překvapená tím nadšením. Čekala u vlčete lásku k jiným, akčnějším, aktivitám, než je zrovna pozorování hvězd. Ale zdálo se, že se mu opravdu trefila do noty. "Opravdu," odkývala mu to, když se začal ujišťovat, že to myslí vážně, a jak se tak plahočili do toho kopce, pořád pohledem hodnotila, jak moc je jejich plánům příroda nakloněna.
"Obvykle je jich k vidění celá hromada," přitakala znovu a zamračila se na ta protivná oblaka. "A nějak snad zařídíme, abychom je viděli i dnes." Uměla přeci vyčarovat tornádo a fujavici o takové síle, že vytrhávala stromy z kořenů. Určitě svede odfouknout nějaký ten mrak. Nebo ne? Nebyla si jistá. Ale přemýšlením o tom odpověď očividně nenajde.
"Máš rád hvězdy, Saturne? Nejmenuje se jedna náhodou, jako ty?" Obrátila pro jednou jejich role a začala se vyptávat, aby jim ta cesta vzhůru lépe utíkala. A mezitím je postupně obklopovala větší a větší tma. Snad to nahoru stihnou předtím, než ztratí přehled o tom, kde mají vlastní nohy. Kopec nebyl zrovna vhodný terén k noční procházce. "Znáš nějaká souhvězdí?" Hlavní otázka byla, jestli vůbec ví, že něco takového existuje, ale myslela si že ano.

Vzhledem k tomu, že bylo nemožné, před Lau skrýt jakékoliv emoce, věděla, že je vlček ohledně toho zážitku poněkud nejistý, ale nedošlo na žádný panický řev ani útěk o tři území dál, takže bylo snad všechno v pořádku a mohli se nerušeně zabývat debatou o zamračené obloze.
"Nedaleko odtud je jeden kopec, ze kterého se dají skvěle pozorovat hvězdy. A okolí. Ale hlavně ty hvězdy. Blíží se noc a už jsem tam dlouho nebyla, tak jsem myslela, že bychom tam mohli zajít spolu. Ale obávám se, že neuvidíme víc, než černé mraky," povzdechla si a přeměřila si oblohu kritickým pohledem. Pořád byla ale ochotná zkusit to veliké kouzlo, kdyby Saturnus o danou aktivitu projevil zájem.
A protože stejně nevěděla o lepším místě, kam se odtud vydat, rovnou stočila své kroky na jihozápad, obcházejíc kaskády zezadu a pak zamířila přímo nahoru po úbočí. Přímo za nosem. Celkem se těšila na to, jak ji budou z toho výstupu bolet nohy. Starý dobrý závan dobrodružství. "Řekni, kdybys chtěl vzít zase na záda," zabroukala na něj.

>>> Vyhlídka

"Přesně tak." Vlček měl očividně dost dobrý přehled o lovné zvěři a ten divočák byla asi spíš jen taková malá dirka ve vzdělání. Pak se jí před očima zase málem přerazil. Ještě jednou jí projelo hlavou to, co mu řekla u kaskád. Než vyroste, ještě si tolikrát nabančí. Nečekala, že první taková přijde jen o pár hodin později. Ani se nesnažila, jej vyzývat k tomu, ať je opatrný, protože by to bylo, jako házet hrách proti zdi.
A za chvíli skončili u tuho zátarasu z větví. "Když vítr fouká dostatečně silně, dokáže zvednou do vzduchu kopu věcí. Třeba i takové vlče, jako jsi ty. A já to s větrem náhodou moc dobře umím," zatvářila se naoko pyšně, ale pak na něj vřele mrkla a dala vzduch u jeho nohou do pohybu. Než se nadál, malý vír jej vyzvedl asi metr a půl vysoko a přenesl přes zátaras, který vlčice sama přeskočila vlastními silami a na druhé straně jej zase plynule postavila zpět na nožky. Kdyby tohle udělala Mojoovi, teď by jej pravděpodobně jímala hrůza a na zbytek dne by zalezl do nějakého křoví. Doufala, že tady to bude mít přijatelnější odezvu.
O něco později si uvědomila, že se smráká. Zdálo se jí, jako by ani nemrkla a přitom utekl celý den. "Co myslíš, bude dnes pod mrakem, nebo jasná obloha?" Zamyslela se. Vypadalo to spíš na to první, což se jí moc nehodilo do plánů, ale třeba by i s tím něco svedla? Nikdy nic tak velkého, jako odvát oblaka na obloze nezkoušela, ale třeba by to stálo za to?

>>> Kiërb

Nechali řeku plnou zábavy za zády a nechali se pohltit hvozdem, ve kterém rostli stromy občas tak blízko u sebe, že se stávali jedním. "Dávej pozor, ať tě tu zase nechytí nějaká rostlina," doporučila mu se smíchem, připomínajíc tu eskapádu s vodní řasou, kterou měl stále rozpatlanou na obličeji. Ale aspoň měl dobré maskování do lesního porostu. Tady pro změny vyselo všechno možné z větvoví nad jejich hlavami.
Kamzlíci. Květětiny. Vlčata byla vážně zlatá. Kamzíky ovšem očividně znal, takže mohli maličko popojet. "Jo. Taky mne překvapuje, že žijí v takovéhle lese. Čekala bych tady spíš muflony. Ale ve světě je možná asi všechno." Třeba tu žijí i ty stupidní ovce s tvrdou palicí, ale ještě žádnou nepotkala. "Proto je lovíme ve smečce. Nebo musíš být rychlejší. Nebo chytřejší," dala se do dalšího rozumbradování a zastavila se, když se jim do cesty připletl jeden takový propletenec stromů, který nebylo možné obejít.
"Chceš se trochu proletět?" Zeptala se jej s hravou jiskřičkou v oku. Sama by to celkem bez problémů přeskočila, i kdyby jej měla na zádech nebo v čelistech, ale tohle by mohla být větší zábava. Hlavně pro něj.

>>> Vřesový palouk

Došli k řece, kterážto jí byla již dobře známá. Říct, že se tu cítila jako doma, bylo celkem slabé slovo. A proto ani nebyla nějak zvlášť nervózní, když se malý vlček, začal ochomýtat kolem břehu. Přesto jej po očku sledovala, když pil a pak pokývla hlavou. "Zkusím. Když už nic, tak se alespoň umyju." A hned do ledové vody opatrně vklouzla. Té krve se vážně chtěla moc zbavit, takže byla ochotná tu malou oběť přijmout.
Chvíly se čachtala v místech, kde ještě dosáhla na dno a pozorovala, co Saturnus dělá. Nebylo nijak překvapivé, že zase nějakou lumpačinu. Respektive jen platil za svou zvědavost. Nic nového. Pobaveně se ušklíbla, když prohlásil, že našel vodní květinu a přitom nic netušil o tom, že má obličej obarvený na zeleno. "Ty ji? Nebo ona tebe?" Zeptala se a vyskočila z vody zpět na souš. S mokrou srstí vypadala tak trochu jako zmoklá slepice a navíc dost k popukání. "Pozor! Prší!" Zahlásila tentokrát ona a mohutně se otřásla, aby se nějaké té vody zbavila. Za krkem to samozřejmě docela zabolelo, ale pořád žila, takže dobrý. Jestli byla ta voda léčivá, asi nepůsobila moc rychle. "A teď bude foukat," dodala a hned sebe i vlčka zbavila zbytečné vlhkosti pomocí prohřátého větru. Pak pro změnu vypadala jako načepýřené kuře, ale bylo jí hezky a o to přece šlo.
"A kam teď? Chceš vidět les, kam se smečkou chodíme lovit kamzíky?" Zajímalo ji, jestli ví, co je kamzík, nebo zase bude muset vymýšlet, jak mu dotyčné zvířátko popsat a přiblížit. Nebo mu ho ukáže? Teď když bylo tepleji, by se snad mohla konečně nějaká ta zvěř ukázat.

>>> Východní hvozd

"Kytiti mititi bledule nikde," projelo jí hlavou. Byla to škoda. Po pomněnkách byly její nejoblíbenější. Ale mohli je ostatně hledat jinde. Saturnovo nadšení pro objevování okolí tomu nápadu i přálo. "Půjdeme tak daleko, jak jen budeš chtít," přitakala mu s výrazem, který sliboval, že by mu dost možná snesla i modré z nebe. Přesně v takovém rozpoložení teď byla.
A vlny něhy ji polévaly i dál, protože maličký se očividně poučil ze svých chyb a držel se v její blízkosti jako klíště. A i ona se poučila a nespouštěla z něj své tyrkysové zraky. "Tímhle směrem je řeka. Říká se o ní, že má léčivé účinky. Měla bych to zkusit? Třeba pomůže i na klouby? Nebo mi pak poroste hustější srst?" Řekla to především z legrace, ale měla v plánu vodního toku určitě využít a smýt ze sebe poslední stopy po tom ošklivém zážitku. Aby jim to už nepřipomínalo nic jiného, než ta rána na líci, se kterou bohužel nešlo nic víc dělat. Kiërb patřila k těm klidným řekám, takže se to zdálo jako celkem ideální příležitost.

>>> Kiërb

S tím, jak jsou větve zákeřné, nemohla nic, než jen souhlasit a stejně tak mu odkývala i probouzení kytiček. Mimoděk ji napadlo, že kdyby ovládala magii země, mohla by mu je ukázat hned a tady. To bylo už podruhé v krátkém čase, co po ní zatoužila. Byla odhodlána, že jestli si po ní povzdechne potřetí, dojde si o ni Životovi říct.
"Fialová je podobná modré. Jen je v ní trochu více červené," sama se zatvářila udiveně nad tím, co právě řekla. Když ten prcek neznal fialovou, pravděpodobně nevěděl ani jak vypadá červená. To byla ostatně jedna z nejletnějších barev. "Když přechází den v noc, můžeš ji někdy vidět na obloze," zkusila ho tedy nasměrovat ještě tímhle směrem a pak se s úlekem zabývala tím, jak jí sjel ze hřbetu.
Naštěstí to nevypadalo, že by se zranil. A navíc nedošlo ani na pláč, nýbrž nadšení. Trochu zkoumavě naklonila hlavu, aby si prohlédla ten malý zázrak, který našel a pak hrdě pokývala hlavou. "Květina. Téhle se říká sněženka. Protože kvete, když je kolem ještě sníh," doplnila mu zase nějaké ty vědomosti. "Kdyby na sobě měla žluté tečky, byla by to bledule." Sama se rozhlédla, jestli nějakou takovou neuvidí a mezitím mu odpověděla i na další otázku. "Přesně tak. Každá květina má svůj čas." Byla ráda, že se zase usmívá. Samotnou ji to nutilo k ustavičnému culení.

>>> Kaskády

Vlček proti dalším podobným zraněním protestoval, ale vlčice o tom věděla své. "Tomu se jen těžko vyhneš. Stačí chvilka nepozornosti a bacíš se o větev, nebo zakopneš o nějaký kámen. A bebí je na světě," sama si v mládí tolikrát namlátila, že by o tom mohla napsat knížku. Kdyby tedy vlci uměli psát. Všimla si toho, jak se nervozně rozhlíží a hlavně jeho obavy cítila prostřednictvím své magie, a tak vytahovala na světlo další a další malichernosti. Zdálo se, že to zabírá.
"Hmm," zamručela zamyšleně. "Vypadá to, že ano. Už se otepluje a sníh se pomalu mění ve vodu. A díky té vodě, pak všechno kolem ožije," podělila se o své skromné dedukce a zahleděla se na palouk před nimi. "Třeba tady bude celá zem pokrytá fialovým vřesem. Víš, jak vypadá fialová barva?" Snažila se nejít moc rychle, aby s vlčetem příliš neotřásala a zároveň to pomáhalo i jí samotné. Že se nemusí s těmi zraněními nikam divoce štvát.
"Toulavá je, když tě najednou napadne, že bys chtěl vědět, jak vypadá svět kolem a odejdeš ho objevovat. Většině vlků se to po nějakém čase stane. Ostatně, být pořád jen v jednom lese není moc zábava," o tom by taky mohla vyprávět elegie. Ona byla svého času zosobněním toulavosti. A nebylo to ani tak dávno. Teď jí ale život ve smečce a občasné vycházky naprosto vyhovovali. A s vlčetem poblíž, se to dost blížilo splněnému snu.

"Jsi prostě hrozně statečný," pochválila jej, ačkoliv by byla trochu raději, kdyby zůstal v bezpečí ukrytý, než aby se zapojoval do souboje. Ale už se stalo a tu statečnost mu na vrub prostě připsat musela. "Takových škrábanců ještě mít budeš, než vyrosteš," usmála se, když prohlásil, že mu skoro nic není. Trochu s ní škublo, když pod jeho dotekem zakňučel, ale naštěstí měl pravdu a pravděpodobně mu nezůstane ani jizva. A jestli ano, přes srst nebude vidět.
Když se pak znaveně schoulil na jejích zádech, znovu se uculila. "Tak se tedy někam podíváme. Bylo by lepší, kdyby už nebyl sníh a tys viděl všechny ty barvy, ale aspoň budeš vědět, kam se vydat, až tě později popadne toulavá," asi toho řekla o dost víc, než bylo třeba, ale tak nějak cítila potřebu si s ním povídat. O ničem a o všem. Ale. Proč tak nějak počítala s tím, že s nimi ten maličký zůstane? Pořád měla v plánu najít jeho rodiče, ale bylo možné že v koutku mysli to už předem vzdala? Nah. Nechtěla nad tím přemýšlet.
"Tak kde začneme? Hmmm... Co třeba tudy?" Stočila své kroky na východ a zamířila dolů k mírumilovnému paloučku, na které se snad už s žádným pomateným vrahounem nesetkají. Vnitřně ale byla připravená už tak nějak na cokoliv.

>>> Vřesový palouk

Násilník byl pryč a teď přišly na řadu jiné problémy k řešení. Nebyla si úplně jistá jestli je snazší se prát, nebo konejšit k smrti vyděšené vlče. Trochu se bála, aby nebyl vyděšený až tak, že by nechtěl ze svého úkrytu vyjít, ale byl to statečný brouček a chvíli na to, se jí tulil k noze a chrlil na ni své omluvy. Snažila se si nepovzdechnout, ale nakonec to asi přece jen udělala. "Já jsem se také zapomněla ohlížet, Saturne. Není to tak, že by to bylo celé tvoje vina," zabroukala a ke své hrůze zjistila, že je chudáček také zranění. V hlavě jí explodovala další vlna hněvu. Pohled na všechny ty slzičky a starost, ji ale zase rychle uklidnit a ona sklonila hlavu, aby mu smyla krev z tlamičky i rány, svým hřejivým jazykem. Nechtěla se na něj koukat, když byl celý od krve. Trhalo jí to srdce.
"To nic není. Nebyl tak drsný, jak se tvářil," jala se uklidňovat jeho obavy o její maličkost. "Mnohem víc by mne bolelo, kdyby se ti něco stalo," dodala s něžným úsměvem. Ano bolelo to, ale nelhala. Kdyby ten grázl maličkému skutečně ublížil, trpěla by mnohem a mnohem víc. Už takhle věděla, že bude mít dlouho a předlouho pořádné výčitky svědomí.
"Samozřejmě!" Zasmála se pak, nad jeho zvoláním. "A zachráním tě i kdykoliv jindy, takže se nemusíš už ničeho zbytečně bát," to byla tak trochu lež. Nemohla by ho zachránit, kdyby u toho nebyla. Ale. Nechtěla, aby byl do konce života ustrašeným uzlíčkem nervů. Jako Mojo. Chtěla, aby se cítil v bezpečí. A proto to řekla. "A když ne já, tak někdo jiný ze smečky," dodala. Znělo to tak realističtěji.
Vypadalo to, že z něj ten zážitek vycucal veškerou energii a nebylo se čemu divit. Sama byla vyčerpaná. Hlavně kvůli emociálnosti toho všeho. Usmála se, ještě jednou mu oblízla tvář a pak jej nabrala na svůj čenich, aby si ho položila na huňatý hřbet. "To je pochopitelné. Hezky si odpočiň," vybídla jej." Kdyby si dala takhle na záda Mojoa, asi by toho moc neušla, ale Saturnus byl lehký jako pírko. "Mám tě vzít zpět do Močálů, nebo bys raději viděl, jak hezké máme okolí?" Zeptala se jej přes to zakrvácené rameno a připomněla si, že by se měla pořádně vykoupat, až se trochu oteplí.

Ta jeho snaha dostat se k vlčeti byla příšerná.Byl to naprosto bezpáteřní šmejd, který si nezasloužil slitování. Přesto, když uznal porážku, se vlčice zarazila. Pořád jí cloumal vztek a vlastní krev hučela v uších, ale nebyla přece monstrum. Tam, kde neměla srst slepenou krví, se stále ježila tak, že svou mohutností připomínala medvěda. Stála nad ním bez hnutí a stále ostražitá nad něčím očividně přemítala. Bylo by ostatně tak snadné, s ním teď skoncovat.
Nakonec jí ale z hrdla uniklo jen temné zavrčení. "Táhni. A opovaž se tu ještě někdy ukázat," štěkla to pěkně zostra. Až ji z toho zabolelo v hrdle, ale nezabývala se tím a jestli se svým zpráskaným odchodem otálel, neváhala, aby ho ještě několika kousanci nevyprovodila. Takovou ji pravděpodobně ještě nikdy nikdo neviděl.

Počkala si, až bude ten hajzl dost daleko, aby si mohla být jistá tím, že nevyvede nějakou další pitomost a teprve tehdy povolila napjaté svaly, nechala srst zplihnout a několika kroky se přesunula k vodě, ze které se napila.. Byl to trochu moc intenzivní zážitek a potřebovala se z něj maličko vzpamatovat a taky si smýt tu krev z obličeje, dřív, než to uvidí ten maličký. Bylo jedno, jak studené to bylo. Na krk bohužel nedosáhla, takže tam se jí srst lepila v ošklivý mokrý chuchvalec, ale co se dalo dělat.
"Už můžeš ven, všechno je v pořádku," špitla vlídně k vlčkově úkrytu a do tváře, kterou zdobil nový šrám, vtlačila přívětivý úsměv. "Zdá se, žes ty vodopády nakonec našel sám," poznamenala zcela mimo soubojové téma.