Gallirea - Příspěvky uživatele

//514

Pokousána nakonec nebyla, ale její nos byl podroben další prohloubenější prohlídce. Tentokráte došla řada na palpaci a překvapené dětské vyjeknutí. Jak tak na ni poulel očka, byl opravdu neskutečně roztomilý. Jen kdyby byl ještě zdravě baculatý a bylo by všechno v naprostém pořádku. Co na tom, jak to má v hlavince pomíchané.
"Ano. Všichni máme mokré čumáčky," pověděla mu se smíchem a mírně naklonila hlavu, když se dal do zkoumání jejího nově nalezeného náramku. Vůbec se nedivila, že ho ta věc fascinuje. Byla hezká a odrážela i to tlumené světlo v jeskyni. Mimoděk ji napadlo, jestli to nebude překážet na lovu, ale kdyby na to došlo, mohla ho přeci jen sundat a uložit na bezpečné místo... Nebo zašpinit blátem.
Po všem tom pohybu ale asi prcka začínala stíhat únava. Nebylo divu. Vlk ví, jakou cestu a zážitky za sebou měl. A každý ví, že po vydatné svačině je čas na spaní, aby pořádně vytrávilo. Bylo to tedy už druhé vlčátko, které se schoulilo v její srsti, aby si tak zajistilo příjemné spaní. Bylo úsměvné, jak byl každý jiný. Saturnus se stydlivě zdráhal, zatímco Rayster to vzal jako naprostou samozřejmost.
"Hezky se vyspi," popřála mu a doufala, že opravdu usne. Něžně mu při tom začala svým jazykem smývat z kožíšku špínu z cest, skoro jako nějaká kočičí máma. A aniž by si to uvědomila, začala si u toho tiše pobrukovat jakousi klidnou melodii. Sama byla najedené a vyspaná dost, takže byla právě teď vlastně hodně spokojená vlčice. Konečně používající své nevyužité mateřské pudy.

Sama se zasmála, když se o stěny jeskyně rozbíjel maličkého hlas. Ozvěnu tím ještě umocnila, ale pak si vzpomněla, že tu někdo spí a ještě nějakou dobu by spát měl, takže se ztišila. Ale Raystera nechala, ať si zatím dělá, co chce. On zas tak pronikavý hlas neměl.
Když se ale zahryzl do vlastní nohy, už to bylo trochu horší. Mírně zděšeně se zvedla na nohy a bezradně za ním chodila tudy, kudy válel kotrmelce. "Do sebe nekousej, prosímtebe," požádala jej, když se konečně pustil. "Ani do ostatních vlků," dodala tišeji a zase se posadila. Muselo to bolet a ona neuměla nic, čím by mu mohla ulevit. Bylo to frustrující, ale ona přeci nemohla ztrácet svůj optimismus. Ostatně, nakonec se jí naskytl pohled na vlčka, co spokojeně válčil s masem a plnil si bříško, které to velice potřebovalo. "Můžeš," odkývala mu to do toho divadélka a raději tu větu moc nerozvíjela. O to, že kvůli tomu sem přeci přišli. Nějak jí furt připadalo, že když mu poví delší větu, nebude jí rozumět. Možná se mýlila, ale brala to tak.
"To je dobře." Měl plné bříško a sám si toho všiml! Pak překonal tu vzdálenost mezi nimi, přišel tam, kde si válela šunky a začal se zajímat o její obličej. Chvíli si nebyla jistá, jestli na ní třeba neulpěla nějaká špína, ale směrem kterým šilhala za jeho tlapičkou, byla jen jedna věc. "Čumáček. Taky jeden máš," usmála se a když už ho měla tak blízko, oblízla mu mastnou tlamičku. Trochu se bála, aby ji nekousl, ale nakonec se rozhodla, že to za ten risk stojí. Prokousnutý jazyk nebo čistý obličej dítka? Jasná volba.

//513

>>> Mahar

Sice ji pořád trochu bolelo čelo i vytahaná srst na krku, ale nezlobila se. Záleželo jen na tom, že se nakonec přestal bát a místo toho si jízdu začal užívat. Chichot který vycházel z jeho hrdla teď zněl o něco příjemněji, než když jej našla. Moc ale nerozuměla tomu, na co se jí ptal. "Jsem vlčice z Močálů," odpověděla nakonec a doufala, že ho to uspokojí nebo svůj dotaz trochu zkonkretizuje.
Došli až ke vstupu do jeskyně, který zase začínal obrůstat příkrovem rostlin. Musela je trochu odklidit z cesty, aby se dovnitř dostali a pak se mezi nimi prosmýkla přímo do vstupní haly s jezírkem. Ulevilo se jí, že divočák tu pořád je. Dost jí to ulehčovalo situaci. A bylo celkem jedno, že toho na něm už moc nebylo. Malý vlček toho zas tolik nesní, ať je hladový jakkoliv.
"Tak jsme tu," oznámila mu a znovu se opatrně položila na zem, aby mohl kdykoliv bezpečně seskočit. Ale nenutila jej do toho, jestli nechtěl. "Měl bys nakrmit ty motýlky. Třeba pak konečně vyletí ven," pobídla jej a sama úplně nevěřila tomu, co říká. Ale speciální osůbky vyžadovaly speciální zacházení. A když u těch speciálů byla... Měla by zkontrolovat Mojoa, který pořád spal v místnosti pro kappy. Spící vlk jí ale nikam neuteče, na rozdíl od rozjíveného vlčete a tak zatím jen čekala, co z Raystera vypadne nebo co předvede tentokrát. Další berany berany duc by asi přežila, ale nebyla si úplně jistá jeho maličkatou lebkou...

//512

Nádherně zkomolil všechna ta jména, která mu sdělila, to musela uznat. Rionthee přitom znělo překvapivě dobře. Za mnohem úsměvnėjší ale považovala to, jak se rozhopkal. Bylo až s podivem, kolik energie se v tom vyhublém tělíčku skrývalo. Zavedení hlavou kombinované s kladnou odpovědí bylo celkem matoucí, ale jeho následující snaha prozradila, že bé je správně a pocítit se chce.
"Výdrž," zasmála se a pokrčila nohy, aby před ním spořádaně ulehla a umožnila mu o něco snazší výstup na její záda. Kde bylo potřeba, vypomohla svým čenichem. "Držíš se?" Počkala si až to bude bezpečné a opatrně se zase postavila na nohy. Pak se obezřetně dala na cestu. Nerada by, aby ho najednou něco popadli, seskočil a ublížil si. Křehký na to byl dostatečně.
"Máš rád jeskyně?" Udržovala jejich rozhovor a pomalu je nesla do centra Maharu, kde se nacházel smečkový úkryt.

>>> Úkryt
// Mrňavý mobilní post xD

Usmála se, když Saturnus začal škemrat o to, ať mohou jít a ještě jednou Theriona pobídla pokývnutím hlavy. Věděla, že má dobré srdce a nenechá vlčka, aby se topil v nejistotě. A brzy se zase shledají. Močály nebyly tak velké!
Pak se plně zaměřila na nové vlčátko, které dál brebentilo o motýlcích ve svém bříšku. Nevymlouvala mu to, protože nechtěla napáchat víc škod než užitku, což se klidně mohlo stát, a raději mu odpověděla na zvídavou otázku. "To jsou moji přátelé. Therion a Saturnus. Musí teď někam jít, ale určitě se brzy zase uvidíte," pověděla mu. I když bylo tohle vlče slabomyslné, určitě bylo pořád stejně hravé, jako normální dítko. A těšilo se z přítomnosti vrstevníků. Sice by bylo nejlepší, aby se všichni vrátili ke svým rodičům, ale jestli jim tu zůstanou, alespoň si budou mít s kým hrát. Na budoucnost ale zcela výjimečně tentokrát myslet nechtěla.
Trpělivě čekala, až se prcek vynadívá kamkoliv jen chce, a jak chce, a hned, jak se s vrcením ocásku podíval zase na ni, usmála se. "Já jsem Launee," představila se na oplátku. Bylo hezké, že z něj jeho jméno nemusela vytáhnout čtením myšlenek, jako z Mojoa. "Chceš taky povozit na zádech Raystere? Mohli bychom dojít nakrmit, ty tvé motýlky," navrhla mu ne zcela bezelstně, ale s dobrými úmysly. Nemohla to kručení v břiše poslouchat. A čím dřív ten maličký přibere, tím lépe. Na jejích nohou budou v úkrytu dřív, než když jej tam mezi jezírky povede.

Když viděla, jak se ten nový prcek chová a co povídá, došlo jí, že tohle bude asi opravdu celkem komplikované. Ale na rozdíl od Mojoa, tenhle alespoň komunikoval. Nebo se o to snažil. Vzhledem k tomu, že ukazoval na vodu a při tom byl smáčený jako slepice po dešti, si z toho vyvodila vlastní závěry a maličko se na vodní hladinu zamračila.
"Obávám se, že toho se nedočkáš," zabroukala k němu měkce a i když představa motýla, co by mu vyletěl zadkem mohla být celkem vtipná, ji to spíš bolelo u srdce. Bylo to ztracené slabomyslné dítko. A možná ne ani ztracené. Možná... možná byla na někoho výchova něčeho takového prostě příliš a zbavil se ho? Z té myšlenky ji zase popadal vztek, ale znát to na sobě nedala a usmívala se dál. Zvlášť, když se k ní bezelstně přitulil a pochválil jí kožíšek. "Heboučkost byla vždycky moje silná stránka," ohlédla se pořád stejně zakaboněná i na dva vlky, co scéně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti.Všimla si, že Therion použil svou magii, aby vlčátko vysušil a za to mu příslušel další vděčný pohled.
"Máš hlad, viď?" Malý mrznoucí tvoreček k sobě však táhl její pozornost, jako magnet. Nebyl její, ale přihlížet tomu prostě jen tak nemohla... Se Skyl si to vyříká, až bude nejhorší zažehnáno.
"Běžte napřed, já toho maličkého vezmu do úkrytu, snad tam ještě zbylo něco z toho divočáka," pobídla tu dvojku hnědých kumpánů, ať si s tímhle nedělají starosti a jdou tam, kam je nožky táhnout. Všimla si jisté netrpělivosti, co ze Saturna vyzařovala a protože i ona měla nos, tušila i to, čím by to mohlo být. Zdržovat ho tedy nechtěla. Ač u velkého rodinného setkání by ráda byla, tohle teď bylo trošičku... akutnější.

>>> Ze Šakalky

Byl to hezký pohled. Satrunus na Therionových zádech. Šimrání. Úsměvy. Navíc byli oba hnědí, takže vypadali celkem jako rodinka. A ona je taky hnědá. Heh. Raději to rychle vyhnala z hlavy a zapátrala v Therionových očích, které se nakrátko zadívaly do těch jejích, jen proto, aby zase vbrzku klesly k zemi. "Všichni si můžeme přát náhrdelníky. Saturnovi ho vyrobíme ze sněženek a tobě z pomněnek. A Sigy nám pomůže, ovládá magii země, takže to pro něj bude hračka," pověděla směrem k jeho temeni a ohlédla se i na vlčka na jeho zádech, co on na to. Věděla, že kluky kytky moc nezajímají, ale šlo přeci o legraci. Samozřejmě by pro ně ráda udělala cokoliv důležitějšího, ale nikdo se očividně neměl k tomu, to či ono vyslovit. A z pochopitelných důvodů. Oba měli asi podobná přání těm jejím. Obyčejnými vlky nesplnitelné.

Byla ráda, že jsou zase doma. Musela dojít zkontrolovat Mojoa, jestli stále spí. Než se ale mohla s tímhle záměrem sdělit, rozlehl se močály prapodivný smích, dík němuž se její ouška překvapeně zavlněla. "Slyšeli jste to?" Vyhrkla. Samozřejmě, že slyšeli. Ani jeden nebyl hluchý. Nicméně ji tolik neznepokojovali poněkud děsivé pasáže toho chichotání, jako to, že to znělo jako... vlče. Dost nezaměnitelným způsobem. Nemusela se ohánět svými povinnostmi ochranáře, aby se nevydala daným směrem a chvíli na to už zpovzdálí pozorovala vlčátko, jehož chování a tupý výraz v očích, jí byly až bolestně známé. Byl na kost vyhublý a třásl se zimou. Každým coulem, jako by před očima měla maličkatého Mojoa.
Pohlédla na Theriona se Saturnem, co oni na tu podívanou říkají, a pak opatrně vykročila vpřed. Nemohla ho tu nechat, koupat se v téměř mrznoucí vodě... "Ahoj, maličký. Kdepak ses tu vzal?" Zkusila na něj promluvit, doufajíc, že ho nevyleká. Ale tak nějak automaticky nečekala kloudnou odpověď. Už to v sobě měla asi tak nějak zakódované.

Proti návratu do smečky ani jeden neprotestoval, takže měla hned další důvod k úsměvu. Napadlo ji. Jestli jí z toho všeho usmívání huba třeba neupadne. Ale zatím to tak nevypadalo.
Saturnus navíc projevil zájem se zase nechat pocítit a nechal na dospělých, který z nich se toho ujme. A jelikož Therion zněl, jako by mu to udělalo radost, bylo hned zřejmé, jak to dopadne. "Samozřejmě, že můžeš," pověděla mu a aby si to snad nerozmyslel nebo si nezačal vymýšlet kopy důvodů proč by nemohl, sklonila se k vlčeti, nabrala si ho na čenich a přenesla Therionovi na hřbet. Ona si to mimčo povozí zase jindy. No ne?
A pak vyrazili směrem k Maharu. "A vy jste ještě neřekli svá přání pro zlatou rybku," vzpomněla si a rovnou to připomněla i jim, aby řeč nestála.

>>> Mahar

"Jste ti nejšikovnější vlci pod sluncem," usmála se na toho malého breptu. Vážně si nedovedla představit, proč by měla být smutná, když měla ve své blízkosti takové dva pečovatele. Zavrtěla tedy oháňkou a zahleděla se na svou nově ozdobenou končetinu.
"Děkuju," oblízla mu zvesela čelo, až mu mezi ušima vykouzlila malé číro. "Tobě to taky sluší," neodolala, aby své dílo neokomentovala a pohledem pak vyhledala Theriona, který vypadal, jako by pořádně nevěděl kam s očima, jen proto, aby jí vzal z úst prakticky všechna slova. Chvíli si nebyla jistá, jestli jen špatně neslyšela. Řekl to ostatně tak potichu, že musela hodně špicovat ouška. Ale... Nikdy neměla dost sebevědomí na to, aby si něco takového domyslela. Takže to musela být pravda a ona celkem jasně cítila, jak se jí polilo podivné vřelé teplo.
Nevěděla co na to říct a přistihla se u toho, jak stydlivě sklápí pohled zpět ke svému náramku. "Děkuju," vydechla nakonec to stejné slovo, kterým už častovala Saturna, ale znělo o poznání jinak. Netušila, proč je pro ni pochvala od vlčátka a pochvala od Theriona tak odlišná a celkově se v duchu plácala do čela, že se nechá tak rozhodit obyčejnou lichotkou. Nebylo to tak, jako s Lothielem, který na ni svůdně mrkal a očividně se snažil dostat se jí pod kůži. Přesto se cítila velmi podobně. Ale pořád jinak.
Uvědomila si ale, že asi mlčí a čučí na své nohy trochu moc dlouho. Zprudka tedy zvedla hlavu a zářivě se usmála. Nechtěla aby si kluci mysleli, že ji rozbili! "Nevím jak vy, ale na mne bylo těch dobrodružství už dost. Co se vrátit dom... Maharu?" Co bylo domovem pro ni, nemuselo být domovem pro ně. Pořád jí přišlo, že Theriona tehdy ke členství tak trochu dostrkala proti jeho vůli. A Saturnus, ten pořád doufal v návrat k rodině, takže nazývat Mahar jeho domovem nebylo úplně správné. Proto se rozhodla vážit trochu slova. Aspoň ji to přemýšlení nad formulacemi trochu distancuje od přemýšlení nad svými zmatenými pocity, teplem po těle a tak.

Fírko chce svých 18 libovolných kytek.
A omluvuje se, že to tak zazdil, ale dělal jiný (snad užitečný) věci

Díky :)

>>> Medvědí jezero

Když ty dva doběhla, bylo už tak trochu po všem. Šakal byl fuč, věcička z jezera ležela Saturnovi u nohou a Therion. Ten zrovna dokončoval větu, opět s výrazem, který ji kdovíjak netěšil. "Proč bych měla být smutná?" Zeptala se zmateně a očima se Saturna vyloženě ptala, co se tu událo, než se sem dostala. Zároveň při tom zkontrolovala, že ani jeden se při té honičce nezranil a pak se pomalu přesunula k náramku, kvůli kterému se to celé seběhlo. Měla dost jasnou představu o tom, co s ním udělá.
S trochou šikovnosti a asi i Saturnovou pomocí, si jej nasadila na levou přední a pobaveně se usmála, když přesně padl na místo, kde jí končetinu hyzdila stará jizva z oceánu. Jako by k tomu byl přímo stvořený. Skrýt jednu z jejích viditelných chyb. Nebyla sice nijak ješitná, přesto ale k oběma vlčkům zvedla zvědavý pohled. "Tak co? Stálo to za tu honičku? Sluší mi?" A možná při té otázce byla o trochu napjatější, než si připouštěla. Čeho přesně se bála? Že jí řeknou, že je stará a ošklivá? Ani jeden by nikdy nic takového neudělal, tím si byla jistá. Ale, co když to byla pravda... To jaro jí asi vážně lezlo na mozek. Nikdy si starosti o svůj zjev nedělala a teď se parádí náramky a říká si o náhrdelníky z květin. Jako by ji to snad mohlo omladit. Heh.
Na její radosti to ale nic moc neměnilo. Pořád byla neskonale šťastná za to, že se kvůli ní tak hnali. Malé gesto, které hřálo všude po těle. A chtěla, aby to oba dva věděli, takže jim ten svůj pocit oběma vtiskla do myslí. Tak aby věděli, že je to její práce a vyjádření upřímného vděku.

Možná jí tu věcičku poslal samotný rybí princ. Nebo možná Život. Tak jako tak, šakalovi to bylo jedno a pelášil s tím pryč, až se mu za patami prášilo. Byla připravená na to, nechat to prostě být, ale to by tu musela být sama a ne s těmihle dvěma. Ti se oba rozhodli, že zloděje musí chytit a tu věc jí vrátit. Ať už to bylo cokoliv.
"Máš pravdu, to se nedělá," odkývala to nakonec vlčeti a rozběhla se za zlodějem, za Saturnem i za Therionem. Byla pravda, že minimálně spravedlnosti by mělo být učiněno za dost, když už tu sebou měli to vlče na výchovu. Co by si pak o světě myslelo, kdyby to zlodějíčkovi prošlo? Že na lumpárny se netrestá a vlk ví, kam by to vedlo. A navíc. V hloubi své duše tu věc prostě chtěla. Našla ji a vylovila! A byla hezká. Odrážela světlo. A to je něco pro ženské!
"Dobře! Máte veškerou mou důvěru," křikla za těmi stíhači a vděčně se za jejich hřbety usmála. Přišlo jí, že je má oba každou chvilkou radši a radši. A nebyla si jistá, zda-li je to dobře. Minimálně u toho vlčátka, se kterým se bude muset v dohledné době dost možná rozloučit...

>>> Šakalka

Klouzal pohledem od jednoho vlčka k druhému. Oba byli očividně čestní a nesobečtí, protože Saturnus začal protestovat a přisuzovat výhru Therionovi a ten zase, celkem překvapivě, trval na svém. Z obou zase zavál smutek a tentokrát to byla ona, kdo se provinile zahleděl na své tlapy. Asi měla jako výhru vybrat něco jiného. Zase jednou něco moc nepromyslela. Ale vypadalo to, že Therion má na srdci nějaký kompromis a ten jim i sdělil, jen co se zmáčený vrátil s třetí rybou. Tři ryby pro tři vlky, samozřejmě. Ale ona by se o svou klidně podělila, jen jí ta slova tak nějak zadrhla v krku. Teď už to bylo jedno.
"Ty jsi vážně poklad, že?" Dloubla čenichem, do hrudi hnědého vlčka, neb se zdálo, že se zase stahuje do té své bubliny a to tak nějak nechtěla dovolit. Aby byl zas odtažitý a smutný. Kvůli jejím pitomým nápadům. "Ty ryby sice nejsou zlaté jako v pohádkách, ale určitě taky umí splnit tři malá přání," odkývala to. Sice z těch ryb už skoro nic nezůstalo, protože ona byla vskutku vděčný strávník, hlavně takhle po zimě, ale to byl jen detail.
"Já bych si přála... náhrdelník z květin," vypadlo z ní to nejbanálnější a nejpovrchnější, co zvládla vymyslet. Čistě proto, aby trochu odlehčila atmosféru. A aby to bylo pro ty dva v dohledné době splnitelné. V jejím nitru samozřejmě hořela i jiná přání, třeba aby se Mojo uzdravil, aby se Therion pořád usmíval, aby se našla Saturnova rodina, aby ji do močálů přišli navštívit oba bratři a usmířili se,... Ale to bylo na hony vzdálené hře, kterou měla původně na mysli.
Během čekání na to, až se se svými přáními sdělí i její společníci, si povšimla podivného záblesku nedaleko, pod hladinou. Zvídavě naklonila hlavu ze strany na stranu a celému tomu vábení tak nějak neodolala. Požádala je tedy, ať na ni počkají, pomalu vklouzla do vody, a když jí sahala až někam po prsa, ponořila se, aby nad hladinu vytáhla podivný lesklý kroužek. Rozhodně to nevypadalo, jako dílo přírody, prohlédnout si to však chtěla až na břehu.
Když ale s vítězoslavným výrazem vyskočila zpět na sucho, během chvíle měla tlamu prázdnou a nikoliv svým zaviněním. Odnikud se zjevil malý šakal, co jí úlovek, pravděpodobně si myslíc, že je to další ryba, vyrval ze zubů a už si to pelášil pryč. Šokovaně zastříhala ušima a zcela perplex za ním čučela, jako by jí uletěly včely. Asi vypadala velmi inteligentně. "Ale..." Věděla, že tu žijí, ale že takhle kradou?

Lau měla kopu důvodů, proč se tetelit blahem. Jednak samotné jí bylo dobře a druhak... i z jejích společníků sálala dobrá nálada. Pro jednou byla opravdu vděčná, že tuhle magii ovládá a může se v těch emocích koupat s podobným nadšení, s jakým nastavovala svou tvář prvním jarním slunečním paprskům.
Saturnus nezaváhal a prohlásil, že soutěžit jakože chce a hned se do toho i pustil. Pokradmu jej pozorovala a trochu ztuhla, když zahučel do vody. Sobě samotné ale připomněla, že je vlček jen na mělčině a nic se mu nestane. A malá lekce mu neuškodí. "A jsi si jistý, že za to mohou ty ryby?" Blýskla na něj zvesela očima.
Navíc se staral i Therion a dal jí důvod k tomu, aby její pohled ještě více zjihl. Za chvíli mělo vlče suchý kožíšek a mohlo jít klidně řádit dál. Když navíc Therion vytáhl z vody rybu, dost velkou na to, aby mu tu soutěž vyhrála a věnoval ji Saturnovi, byla opravdu hodně na měkko. "Hodný a nesobecký, co?" Zamumlal si pro sebe a sklopila svůj pomněnkový pohled k vodní hladině, ve které si zrovna ráchala nohy. Bylo mrzuté, že ti nejhodnější vlci si o sobě zákonitě myslí to nejhorší. Jako by se dobré srdce snoubilo s neúměrnou sebekritikou. Znala to z vlastní zkušenosti.
Měla ale lovit ryby! Bleskově tedy zmáčela svou tvář, když postřehla pohyb, a pak na břeh doklusala s vlastním úlovkem v zubech. Položila jej k rybě od Theriona, aby bylo dobře vidět, která je větší a pak se na oba vlky uculila. "Tak to vypadá, že Saturnus vyhrál? Co si račte přát mladý pane?" Pohlédla na něj, jestli třeba nebude protestovat. "Nejdřív ale svačina," připomněla, za jakým účelem vůbec ty šupinatky vypustily duši. A sama byla zvědavá, co na rybinu vlčátko poví.

>>> Od vyhlídky

Cesta z kopce byla podobně náročná, jako ta nahoru. Jen trochu jinak. Hlavně proto, že musela pořád hlídat, aby se někdo neskutálel dolů. Myslela při tom hlavně na to nemotorné vlče, ale sama měla s vlastníma nohama co dělat. Byly po tom dlouhém spánku pořád takové gumové.
Téma ryb už nekomentovala, když záruku dobrého chutnání garantoval už Therion a místo toho se věnovala Therionově otázce. Bylo vážně neobvyklé, že se nebál pokládat své otázky a ještě se u toho málem nezakoktal. Nevěděla, co za tou změnou stálo, ale ať už to měl na svědomí kdokoliv, nejraději by ho objala a možná mu i dala pusu. Kéž by šlo něco podobného i s Mojoem. Ono možná šlo, ale možná ona na to není vhodná osoba?
Ale pryč s chmury. "Vyspala jsem se výborně. Jsi bezesporu velmi pohodlný pelíšek," pověděla mu s dalším z těch úsměvů. Byla si jistá, že kdyby šlo o někoho jiného, asi by dost váhala, jestli tohle říct nahlas, ale co se Theriona týkalo, věřila, že ho to neurazí ani si ji za to pak nebude věky dobírat. Tak proč ne?
A protože v dobré společnosti utíká všechno rychle, brzy se ocitli u toho jezera, ke kterému mířili. Nebyla tu snad už celé roky a přinášelo to vzpomínky. Na Amelis. Na Mojoa. Asi se na chviličku ztratila v myšlenkách, jak to mívá ve zvyku. Pak si ale uvědomila, jak to skončilo posledně. Totiž včera a hodně rychle se vzpamatovala. "No, není krásné?" Zeptala se a byla ráda, že tu toho ledu a sněhu skutečně už moc není. Místo toho na druhé straně jezera zpozorovala nějaké vlčí siluety, ale nebylo třeba se jimi zabývat.
"Takže. Kdo uloví větší rybu, vyhrál a ten druhý mu musí splnit libovolné přání?" Navrhla hravě a nezapomněla při tom slíbit, že magie jsou pasé. Pokud se jim ale do soutěžení nechtělo, nezlobila se.