Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčata se svorně rozběhla pryč. Tedy. Rayster to celé popletl, ale Therion to nenechal jen tak a brzy byli všichni pryč. Výstup na vyhlídku nebyl nejlehčí, ale jí to přišlo mnohem lepší, než aby se tady všichni utopili. Samozřejmě, doufala, že to by se nestalo ani tak, ale byla by to starost navíc. Takhle se mohla spolu se Skyl soustředit jen na jednu věc.
"Mojo a Asta jsou v úkrytu," pověděla své alfě, aby věděla, že se není čeho obávat. I úkryt byl celkem vysoko položený a ony přece nedopustí, aby se voda dostala až tam. A kdyby náhodou, Mojo a Asta nebyli ani zdaleka tak zranitelní, jako ti tři broučci. "Sigy a Lothiel se někde toulají,..." Zrovna ji do nosu udeřila vůně jednoho z těch dvou a stáhla uši. "Nebo taky ne," zamumlala znepokojeně. Sigy je přece zraněný, co když se mu něco stane. Hned se začala brodit směrem na jih. Ostatně mluvit a plánovat mohly i za chůze.
"Ovládám vítr a vodu, s tím bych mohla tu řeku chvíli podržet, než jí něco postavíš do cesty?" Navrhla a snažila se neplýtvat energií. Tohle bude chtít kopu sil. Třetí vlček by mohl být se svou magií země také užitečný, nejdřív se ale musela ujistit, že je v pořádku. Naštěstí to bylo všechno při cestě. Ten ošklivý rámus ji ale dost znervózňoval a přistihla se, že ještě více přidává do kroku. Voda zase o kus stoupla a právě kolem ní proplula kláda?

Vlčata se tak nějak seznamovala a ona tak měla aspoň chvilku najít trochu opory v Therionově kožíšku. Celkem podobně, jako to dělal on, jen... Ona se snažila setřást zcela jiný druh nervozity. Ze vší té vody. Přitulila se k němu, jako k nějakému velkému plyšovému medvídkovi a snažila se dýchat. Byla tu nejvýše postavená, takže by měla celou situaci zvládnout, ale nějak se na to vůbec necítila. Co, když se kvůli ní někdo zraní? Ale. Nebyla tu sama, no ne? Měla tu Theriho a Lyl. Oba byli vlci, na které se mohla spolehnout. Už se nadechovala, že předá i další instrukce, když se odnikud zjevila záchrana, díky které jí spadl další kámen ze srdce.
Skyliet se tvářila, jako by se nechumelilo a ona ji za to musela obdivovat. Chtěla by být taky tak sebejistá a silná a tak... "Skylieth," pokynula jí hlavou a také se snažila tvářit klidně. Bylo by nejlepší, aby vlčata nepoznala, že se něco děje. Takže normální konverzace byla asi to nejlepší. "Našli jsme Raystera, jak si hraje v Močálech. Vyprávěl mi o tom, že ho od ostatních odnesla řeka. Je trochu jako Mojo," vysvětlila jí tedy a snažila se očima moc nepátrat po tom, jak stojí v čím dál tím větším mokru. Pak se na všechny děti zářivě usmála.
"Co kdybyste si s Therionem zahráli o to, kdo bude první na kopci?" Navrhla. Pokud šlo o bezpečí vlčat, Therionovi po těch dnech strávených společně bezmezně věřila. Zvládal to se Saturnem, takže určitě zvládne i další dva. Bianca působila jako poslušná holčička a Ray... Toho zvládne taky!
"Já chtěla jít zkontrolovat, co se děje dole," otočila se pak na svou alfu a hodila tázavý pohled i jí přes rameno, do míst, kde byla Lyl. Lylwelin byla také silná a statečná vlčice a těmi se hodlala obklopovat. Mojo byl v úkrytu, v bezpečí, spolu s Astou, takže tím se zatěžovat nemusela. Škoda jen, že tu nebyli i Loth a Sigy. Ale ony si určitě poradí i bez chlapů, no ne? Snad.

>>> Úkryt

Vlček se nakonec opět ocitl na jejích zádech. A ne, že by jí to nedělalo radost. Než však vyrazila ven, tak trochu zkombinovala své dvě živelné magie, aby jim vyrobila jakýsi neviditelný deštník. Ve výsledku je dešťová voda prostě míjela, takže prcek během chvíle opětovně nepromočil. Pro sebe by se s tím nedělala.
"To hned zjistíme," odpověděla mu, když se začal zajímat o to, kde ostatní jsou a dala se hezky ho hledání příslušných vůní. To sice v tom dešti nebyl žádný med, ale ona nebyla nějaký začátečník, takže stopu svých přátel našla celkem rychle a pak se pomalu pustila podmáčenou krajinou kupředu. Ani trochu se jí nelíbilo, co ta obleva s mokřady dělá.
"Myslím, že se sem občas nějaká liška zatoulá," pověděla mu. Nemyslela si, že by tu nějaká rodinka žila přímo s nimi. Ale mýlit se mohla, o tom žádná. Pak konečně zahlédla všechny ty siluety a zavrtěla ocáskem. Zdálo se, že Therionovi se Saturnem dělala společnost maličká vlčí slečna. A byla u i Lylwelin a nějaká cizinka, které její pozici vůbec nezáviděla. Sama by mrzuté Zlatonce čelit nechtěla, kdyby ji už neznala.
"Tak co pamatuješ si ta jména?" Zašilhala vzhůru za Raysterem a se zavrcením ocásku se přesunula ke skupince dvou vlčat a jednoho dospělce. Lyl očividně situaci zvládala po svém a stejně by se jí o pomoc neprosila. "Tady jste," pronesla pak na všechny se usmála. "Co to tu máme za princezničku?" Věnovala jedno něžné pousmání i Biance. Byla rozkošná. Asi to nejrozkošnější, co kdy na území Maharu vstoupilo.
Pokud se chtěl jít Rayster kamarádit s vrstevníky, určitě mu vyhověla, nicméně hned, jak to chvilka dovolila, se soukromě přitočila k Therionovu uchu. "Vůbec se mi nelíbí, co dělá ta voda. Možná bychom je měli vzít někam výš. A já bych se pak zašla podívat, co se s tím dá dělat," zašeptala a starostlivým pohledem zabloudila i k druhé smečkové kolegyni. Ostatně byla ve stejných trablých, jako oni všichni. V téhle situaci by se hodila Skylieth, byla z nich magií nejvyzbrojenější, ale tu nikde bohužel necítila.

//521

Maličký se dal do vyprávění, ze kterého si musela dost domýšlet. Bylo od začátku zřejmé, že veselý příběh to nebude, ale to s jak bezstarostným výrazem to vyprávěl na tom bolelo asi nejvíc... Vyrozuměla, že jej asi odnesla řeka. A nejen jeho. Pravděpodobně sourozence také. Možná i rodiče?
Záhy se chtěla ujistit, že opravdu jedl šišky, ale dříve jí stihl ukázat stopy po malých čelistech na jeho tlapce a ona chápavě přikývla. Asi myslel tedy lišku, žádná jiná šelma jejíž název by byl foneticky podobný, ji nenapadala.
Pak jej zase pohltila voda a donesla do močálů? Asi. Mohla by se více vyptávat, aby z něj dostala víc informací. Ale měla toho smutku prozatím tak akorát dost, ačkoliv tu byla očividně jediná, kdo jej tu cítil. Jeho mysl prostě fungovala trochu... jinak. Bude vyzvídat jindy. Nebo u někoho jiného, když se naskytne příležitost. "Kdepak. Já mne sem zavedla veliká chumelenice," schválně zvolila slovo, které by ho mohlo zaujmout, aby si měli zase o čem jiném povídat a pak se zahleděla ven. Tam už se zase smrákalo.
Oblízla mu čenich a zase se usmála. "Víš co? Půjdeme se nakonec podívat za ostatními," pověděla mu. Už to bylo dlouho a pořád se nikdo nevrátil. Začínala být trochu nervozní. A možná se jí i trochu stýskalo? "Tak nastupujte, pane," pobídla jej čumáčkem k dalšímu výstupu na její záda. Jestli ale chtěl šlapkat po svých, určitě mu v tom nebránila. Jen pak bude muset mít asi oči všude. Aby jí v Močálech někam nezapadl a neutopil se. Což by bylo po tom všem, čím si prošel, tak trochu nešťastné.

>>> Mahar

//520

Malé kouzlo přineslo svůj užitek na na nějakou chvíli maličkého zabavilo. Sice se trochu bála, aby se při té své hře nerozbil o stěnu, ale nemohla být přece přehnaně úzkostlivá. Ostatně i Saturnovi řekla, že než vyroste zraní se tolikrát, že to ani nespočítá. A Terry, ten na tom bude asi ještě hůř...
Vykulila oči, když se mu podařilo kuličku z vody chytit a jen se po ní zaprášilo. Asi to byla jen náhoda, ale vypadalo to celkem impozantně. A taky legračně. Hlavně ten jeho zmatený výraz, kterému se asi nebylo co divit. "Myslím, že se přidal k motýlkům," pověděla mu, přihlížejíc, tomu, jak svou hračku hledá. Chtěla dodat i to, že mu může kdykoliv udělat další, ale jeho záchvat smíchu tu snahu zcela přebil. Tak se jen usmála a čekala, co ten prďola vyvede dál. Prý ukáže kouzlo on jí. Byla zvědavá.
A on nezklamal. Nejprve se lekla, že si zase bude chtít ukousnout kus sebe sama, ale nestalo se. Neubránila se tomu, aby se smíchem nesložila svou tvář za vlastní packy. Taková vlčí obdoba facepalmu. To vítězoslavné zvolání tomu nasadilo korunku. "Ty jsi trumbera,"zakroutila nad tím nevěřícně hlavou.
Veškeré jiskřičky veselí z jejích očí ovšem vyprchaly, když promluvil znovu. "To já nevím, broučku," přiznala upřímně a tak trochu vycítila příležitost k tomu, z něj možná i něco užitečného dostat. "Jak jste se vůbec rozdělili? Pamatuješ si něco?" Zeptala se. Vždy tu byla hrozba toho, že spustí kaskádu nehezkých vzpomínek. Ale uměla magii emocí, takže si to snad mohla dovolit.

//519

Vraceli se zpět do vstupní haly a vlček si prozpěvoval. Samozřejmě naprostý nesmysl, ale asi nemělo smysl to řešit, tak si raději jen užívala jeho nevázaného veselí a celou dobu si u toho vrtěla ocáskem. A občas si zanotovala s ním, culíc se u toho jako andílek. Nezapomněla mu nenápadně vysušit kožíšek od přebytečné vody.
"Hmmm." Chtěl představit zbytek smečky. To nebyl špatný nápad, na to, že vzešel z takové choré hlavičky. Asi by měla všechny seznámit se svým novým svěřencem, co nejdříve. A hlavně tedy alfu, které musela jeho pobyt v Močálech posvětit. Pevně ale věřila, že s tím nebude problém. Skyl měla dobré srdce a určitě by nenechala malé vlče samotné bloudit světem, kde by pravděpodobně našlo jen jeden jediný osud. A navíc se zdálo, že Močály teď byly nezvykle plné. Dokonce tu cítila i Astu! Skvělá příležitost zvládnout to téměř jedním vrzem. "Až přestane pršet?" Navrhla a protože viděla, jak si maličký neví rady se svou vlastní neposedností, posadila se u jezírka a usmála se na něj.
"Chceš vidět kouzlo?" Na odpověď ovšem nečekala a udělala to, čím celkem ohromila Saturna před pár dny. Oddělila z vodní hladiny kuličku velkou asi jako tenisák a a nechala ji po jeskyni poskakovat jako nějaký potrhlý hopík.

//518

Řekl pojď a tak se šlo. Až k východu, takže mohli oba cítit vlhkost a chlad, které venku dík dešti panovaly. Sama po jeho vzoru zvedla tvář vzhůru a nastavila ji padajícím kapkám. Pořád ji trochu bolela ta poraněná líce a tohle bylo jako balzám. "A tys mi nevěřil," loupla po něm očkem, když začal dávat najevo svůj úžas. "Voda, je přece vždycky mokrá," zasmála se jeho stížnosti, která asi nakonec nebyla stížností, protože schovat se nešel.
"Vlků! Smečka je skupina vlků," pokusila se ještě zachránit to nedorozumění, ke kterému dík jeho pomaličkému mozečku právě došlo. Ale asi moc nevnímal, protože začal chytat kapky ve vzduchu. Rozhodně milá zábava, a bylo hezké to pozorovat, ale byl za chvíli úplně zmáčený. A jakmile došlo na pšíkání a nudle, napřímila uši a popošla k němu, aby jej zakryla vlastním tělem.
"Tak pojďme zase dovnitř, nastydneš se," tak vyhublé vlče nemohlo mít nijak silnou imunitu a určitě něco chytí během chvíle. Místo tohohle skotačení v dešti by měl být zavrtaný ve vyhřátém úkrytu a odpočívat. "Takových dešťů si za život zažiješ ještě spousty," dodala, doufajíc, že se pak nebude jejímu požadavku moc vzpouzet.

//517

Asi se mu ta přezdívka vážně líbila, když se začal tak nadšeně smát. Byla z toho mírně v rozpacích a nevěděla, co úplně dělat, tak se tedy zase začala tlumeně smát s ním. Zdálo se, že je mu vtipná i představa vody, padající z nebe. "Jo, tak ty mi nevěříš?" Zeptala se s na oko ublíženým pohledem a přiskočila k němu blíž, aby do něj hravě dloubla čenichem. "Ale já nikdy nelžu! Chceš se na to jít podívat?" Navrhla mu. Dojít jen k východu a nakouknout ven. "Sníh přeci znáš? To je také voda, co padá z nebe. Když ti dopadne vločka na čumáček, rozteče se v kapičku vody," vysvětlovala mu jednu věc a hned se naskytla další.
"Smečka. To je, když skupina kamarádů společně žije ve stejném lese a pomáhající si." Jojo, dětská verze vysvětlení smečky. Odváděla dobrou práci, nebo ne? Nebyla si jistá. Dosud se o opravdová vlčata nikdy nestarala a najednou dvě. A obě zvídavá a každé jiným způsobem složité k uchopení. Ale. Bylo to hezké. Škoda, že neměla svá a už asi nikdy mít nebude. Teď by měla ve smečce kopu kamarádů, se kterými by si mohla hrát. Ach. Proč jen ji zase popadl ten smutek.
Zkomolená jména smečkových soukmenovců byla vážně roztomilá. Jen Asta vyvázla. To jméno asi bylo příliš jednoduché nebo nezkomolitelné. "Skylieth," dodala to poslední, na které zapomněl a čekala, jestli tedy bude chtít jít okouknout tu padající vodu, či nikoliv.

//516

"Inu. Protože by je to bolelo, jako tebe ta nožička. A kamarádům se neubližuje. Byli by pak smutní a naštvaní a už by nebyli kamarádi," tentokrát své tlamě popustila uzdu a pověděla mu i něco delšího, než tříslovnou větu. Musela zkusit, co to udělá. Jestli třeba už v půlce neztratí soustředění, nebo nezapomene o čem byla.
Z toho, jak tupě civěl kamkoliv jinam, usoudila, že ji pravděpodobně ani poslouchat nezačal. No, alespoň tu chvilku nečinnosti mohla využít k tomu, aby se podrbala za uchem a pak se mu mohla věnovat dále. Nejdříve se jí dostalo další zmatečné odpovědi na její otázku, kterou nakonec dík své magii emocí vyhodnotila jako souhlas. "Tak tedy Terry," zabroukala si a napadlo ji, že by se nějaké přátelské zkráceninky mohly vymyslet i pro Theriona a Saturna. Nechtěla jim říkat studeně celým jménem. Ale jak na to?
"Prší," odkývala mu to. Skutečně to trochu znělo, jako nějaký roj brouků. "Voda padá z nebe," dodala. Sice to znělo hezky, ale do mysli jí to opět vrátilo starosti s tím, jestli se močály nezmění v jednu velkou vodní plochu...
Když se zeptal, kolik má přátel, opět ji tak dostal do svízelné situace. Přátelství, známosti, kolegové ze smečky... A kolika z nich opravdu důvěřovala? A oni jí? Nakonec se to rozhodla zamluvit jinak. "Ve smečce je ještě sedm vlků," pronesla. Ale ví ten maličký vůbec, co je to sedm? Umí počítat? "Skylieth je naše šéfová, má bílý čumáček. Pak jsou tu Mojo a Lothiel, oba mají oranžový kožich. Theriona už jsi viděl. Pak je tu ještě zlatavá Lylwelin a béžová Asta. A Sigy, ten je hnědý s bílými tlapkami." Rozhodla se mu to nakonec pro jistotu vyjmenovat, aby měl trochu představu, ale těžko říct, jestli ji vůbec poslouchal a nezaujalo ho zase něco jiného.

//515

Těch pár hodin, kdy vlček nabíral síly na další řádění a spokojeně chrupkal, ona využila k přemýšlení. O tom, co se asi děje venku. Už se Saturnus potkal se svou rodinu? Jak to probíhalo?A co Therion, je v pořádku? Necítí se tam jako páté kolo u vozu? A jak asi ponese to, že hrozí, že jeho nový kamarád zase zmizí? A jak to ponese ona? Už si na to hvězdy milující vlče zvykla. Byly to asi tak tři dny, ale jí to připadalo jako věčnost.
Zamyšlená a vyčkávajíc toho, až se prcek dostatečně vyspí, položila si hlavu na tlapy a hleděla k východu. Tma za ním se opět měnila ve světlo úsvitu, jen... Zdálo se, že venku prší. "Spolu s tím, jak moc sněhu tu roztálo, by to nemuselo být hezké," napadlo ji starostlivě. Řeky které napájeli močály, musely být plné k prasknutí a vylévaly se zde. Možná by měla pro všechny dojít, ať se jdou schovat sem? Že to venku může být nebezpečné?
Přesně v tu chvíli se vlček zakroutil a pomalu se probudil. Vypadalo to, že každé oko se probouzelo zvlášť. Bylo to svým způsobem roztomilé a ona na obavy chviličku zapomněla. "Jídlo. Ne kamarád," pověděla mu a sledovala, jak se znovu pouští do masa. Vlčatům to trávilo rychle. Ostatně, potřebovala jíst. To dospělí vkl vydrží bez jídla celé dny a ani mu nezakručí v břiše.
"Co?" vyhrkla překvapeně, když se jí zase začal vyptávat. Na chvilku ztratila nit. Pak jí to došlo a maličko si povzdechla. Doufala, že během spaní na celou tu hloupost s motýlky zapomene a už to nikdy nebudou muset řešit. Žel, mýlila se. A teď nevěděla, co odpovědět. Říct, že ano nebo ne? Obojí mělo své dobré i špatné stránky. "Ne, ještě ne," řekla nakonec nejistě a usmála se.
"Raystere. Mohla bych ti říkat Rayi? Nebo Terry?"Zeptala se jej zvědavě. Jeho skutečné jméno jí přišlo takové... tvrdé a chladné. Chtěla mít po ruce nějaký něžnější ekvivalent, ale kdyby se to vlčkovi nelíbilo, určitě by nejednala proti jeho vůli.

//514

Pokousána nakonec nebyla, ale její nos byl podroben další prohloubenější prohlídce. Tentokráte došla řada na palpaci a překvapené dětské vyjeknutí. Jak tak na ni poulel očka, byl opravdu neskutečně roztomilý. Jen kdyby byl ještě zdravě baculatý a bylo by všechno v naprostém pořádku. Co na tom, jak to má v hlavince pomíchané.
"Ano. Všichni máme mokré čumáčky," pověděla mu se smíchem a mírně naklonila hlavu, když se dal do zkoumání jejího nově nalezeného náramku. Vůbec se nedivila, že ho ta věc fascinuje. Byla hezká a odrážela i to tlumené světlo v jeskyni. Mimoděk ji napadlo, jestli to nebude překážet na lovu, ale kdyby na to došlo, mohla ho přeci jen sundat a uložit na bezpečné místo... Nebo zašpinit blátem.
Po všem tom pohybu ale asi prcka začínala stíhat únava. Nebylo divu. Vlk ví, jakou cestu a zážitky za sebou měl. A každý ví, že po vydatné svačině je čas na spaní, aby pořádně vytrávilo. Bylo to tedy už druhé vlčátko, které se schoulilo v její srsti, aby si tak zajistilo příjemné spaní. Bylo úsměvné, jak byl každý jiný. Saturnus se stydlivě zdráhal, zatímco Rayster to vzal jako naprostou samozřejmost.
"Hezky se vyspi," popřála mu a doufala, že opravdu usne. Něžně mu při tom začala svým jazykem smývat z kožíšku špínu z cest, skoro jako nějaká kočičí máma. A aniž by si to uvědomila, začala si u toho tiše pobrukovat jakousi klidnou melodii. Sama byla najedené a vyspaná dost, takže byla právě teď vlastně hodně spokojená vlčice. Konečně používající své nevyužité mateřské pudy.

Sama se zasmála, když se o stěny jeskyně rozbíjel maličkého hlas. Ozvěnu tím ještě umocnila, ale pak si vzpomněla, že tu někdo spí a ještě nějakou dobu by spát měl, takže se ztišila. Ale Raystera nechala, ať si zatím dělá, co chce. On zas tak pronikavý hlas neměl.
Když se ale zahryzl do vlastní nohy, už to bylo trochu horší. Mírně zděšeně se zvedla na nohy a bezradně za ním chodila tudy, kudy válel kotrmelce. "Do sebe nekousej, prosímtebe," požádala jej, když se konečně pustil. "Ani do ostatních vlků," dodala tišeji a zase se posadila. Muselo to bolet a ona neuměla nic, čím by mu mohla ulevit. Bylo to frustrující, ale ona přeci nemohla ztrácet svůj optimismus. Ostatně, nakonec se jí naskytl pohled na vlčka, co spokojeně válčil s masem a plnil si bříško, které to velice potřebovalo. "Můžeš," odkývala mu to do toho divadélka a raději tu větu moc nerozvíjela. O to, že kvůli tomu sem přeci přišli. Nějak jí furt připadalo, že když mu poví delší větu, nebude jí rozumět. Možná se mýlila, ale brala to tak.
"To je dobře." Měl plné bříško a sám si toho všiml! Pak překonal tu vzdálenost mezi nimi, přišel tam, kde si válela šunky a začal se zajímat o její obličej. Chvíli si nebyla jistá, jestli na ní třeba neulpěla nějaká špína, ale směrem kterým šilhala za jeho tlapičkou, byla jen jedna věc. "Čumáček. Taky jeden máš," usmála se a když už ho měla tak blízko, oblízla mu mastnou tlamičku. Trochu se bála, aby ji nekousl, ale nakonec se rozhodla, že to za ten risk stojí. Prokousnutý jazyk nebo čistý obličej dítka? Jasná volba.

//513

>>> Mahar

Sice ji pořád trochu bolelo čelo i vytahaná srst na krku, ale nezlobila se. Záleželo jen na tom, že se nakonec přestal bát a místo toho si jízdu začal užívat. Chichot který vycházel z jeho hrdla teď zněl o něco příjemněji, než když jej našla. Moc ale nerozuměla tomu, na co se jí ptal. "Jsem vlčice z Močálů," odpověděla nakonec a doufala, že ho to uspokojí nebo svůj dotaz trochu zkonkretizuje.
Došli až ke vstupu do jeskyně, který zase začínal obrůstat příkrovem rostlin. Musela je trochu odklidit z cesty, aby se dovnitř dostali a pak se mezi nimi prosmýkla přímo do vstupní haly s jezírkem. Ulevilo se jí, že divočák tu pořád je. Dost jí to ulehčovalo situaci. A bylo celkem jedno, že toho na něm už moc nebylo. Malý vlček toho zas tolik nesní, ať je hladový jakkoliv.
"Tak jsme tu," oznámila mu a znovu se opatrně položila na zem, aby mohl kdykoliv bezpečně seskočit. Ale nenutila jej do toho, jestli nechtěl. "Měl bys nakrmit ty motýlky. Třeba pak konečně vyletí ven," pobídla jej a sama úplně nevěřila tomu, co říká. Ale speciální osůbky vyžadovaly speciální zacházení. A když u těch speciálů byla... Měla by zkontrolovat Mojoa, který pořád spal v místnosti pro kappy. Spící vlk jí ale nikam neuteče, na rozdíl od rozjíveného vlčete a tak zatím jen čekala, co z Raystera vypadne nebo co předvede tentokrát. Další berany berany duc by asi přežila, ale nebyla si úplně jistá jeho maličkatou lebkou...

//512

Nádherně zkomolil všechna ta jména, která mu sdělila, to musela uznat. Rionthee přitom znělo překvapivě dobře. Za mnohem úsměvnėjší ale považovala to, jak se rozhopkal. Bylo až s podivem, kolik energie se v tom vyhublém tělíčku skrývalo. Zavedení hlavou kombinované s kladnou odpovědí bylo celkem matoucí, ale jeho následující snaha prozradila, že bé je správně a pocítit se chce.
"Výdrž," zasmála se a pokrčila nohy, aby před ním spořádaně ulehla a umožnila mu o něco snazší výstup na její záda. Kde bylo potřeba, vypomohla svým čenichem. "Držíš se?" Počkala si až to bude bezpečné a opatrně se zase postavila na nohy. Pak se obezřetně dala na cestu. Nerada by, aby ho najednou něco popadli, seskočil a ublížil si. Křehký na to byl dostatečně.
"Máš rád jeskyně?" Udržovala jejich rozhovor a pomalu je nesla do centra Maharu, kde se nacházel smečkový úkryt.

>>> Úkryt
// Mrňavý mobilní post xD

Usmála se, když Saturnus začal škemrat o to, ať mohou jít a ještě jednou Theriona pobídla pokývnutím hlavy. Věděla, že má dobré srdce a nenechá vlčka, aby se topil v nejistotě. A brzy se zase shledají. Močály nebyly tak velké!
Pak se plně zaměřila na nové vlčátko, které dál brebentilo o motýlcích ve svém bříšku. Nevymlouvala mu to, protože nechtěla napáchat víc škod než užitku, což se klidně mohlo stát, a raději mu odpověděla na zvídavou otázku. "To jsou moji přátelé. Therion a Saturnus. Musí teď někam jít, ale určitě se brzy zase uvidíte," pověděla mu. I když bylo tohle vlče slabomyslné, určitě bylo pořád stejně hravé, jako normální dítko. A těšilo se z přítomnosti vrstevníků. Sice by bylo nejlepší, aby se všichni vrátili ke svým rodičům, ale jestli jim tu zůstanou, alespoň si budou mít s kým hrát. Na budoucnost ale zcela výjimečně tentokrát myslet nechtěla.
Trpělivě čekala, až se prcek vynadívá kamkoliv jen chce, a jak chce, a hned, jak se s vrcením ocásku podíval zase na ni, usmála se. "Já jsem Launee," představila se na oplátku. Bylo hezké, že z něj jeho jméno nemusela vytáhnout čtením myšlenek, jako z Mojoa. "Chceš taky povozit na zádech Raystere? Mohli bychom dojít nakrmit, ty tvé motýlky," navrhla mu ne zcela bezelstně, ale s dobrými úmysly. Nemohla to kručení v břiše poslouchat. A čím dřív ten maličký přibere, tím lépe. Na jejích nohou budou v úkrytu dřív, než když jej tam mezi jezírky povede.