Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jestli něco pomáhalo na pocuchané nervy, určitě to bylo mazlení s vlčaty. A ona měla rovnou tři a jen pro sebe! "Nic mi není, jen jsem to přehnala s kouzlením," ujistila tenkým hláskem všechny, které to zajímalo, a i když dárek, co jí Saturnus přinesl nebyl zrovna vábný, pořád si cenila toho roztomilého gesta. "I tak ti děkuju. Za to, jak dobré máš srdíčko," usmála se na něj a vděčně se opřela o Theriona, který se jal jí pomáhat na nohy a... byl stejný jako vždy. Nejistý a koktavý. A roztomilý, no ne? A Rayster, ten byl roztomilý taky, jen trochu jinak.
Byla by ráda, kdyby s nimi šli i ti dva sourozenci, ale cítila, že Saturnus ani Bianca nemají v úmyslu žádné hlouposti, tak se přidala k Therionovu názoru a nechala je, ať si dělají co chtějí. Ostatně Saturnus si svou lekci už zažil a určitě nedopustí, aby jeho sestřička čelila tomu stejnému.
Odvrátila od nich tedy zrak, natiskla se na Theriona, tak trochu protože jinak to nešlo a tak trochu, protože jednoduše chtěla a pomalu se rozešla k úkrytu, kde hodlala složit hlavu. "To budeš moc hodný," broukla k němu, když se nabídl jako prozatímní ochránce, ačkoliv si nemyslela, že je to ještě vůbec možná, jen o chvilku později zjihla ještě více. "Já tebe taky. Nechtěla jsem tě vyhánět, ale byla úleva, vědět, že jsou vlčata v bezpečí a s někým, komu věřím," vylila si srdíčko, cítíc, jak se jí po zádech plazí obrovské rozpaky. Neměla na ně ale moc čas, protože s nimi byl ještě jeden vlček.
"To víš, že jsme plavali," zasmála se, ale s tou omezenou energetickou zásobou to znělo celkem zoufale. Na závodění to moc nebylo, ale Rayster byl naštěstí prďola a také neměl sil nazbyt, takže se dobře bavil, i když dospěláci se k úkrytu sunuli rychlostí zchromlé želvy. Nakonec to ale nevydžel a šel jí pomáhat taky.
"Nojo, nojo. Však já se snažim," vrhla další úsměv ke svému zadku, do kterého ji svou muší silou strkal. Při její velikosti ji to nijak neobtěžovalo, ale chtěla, aby věděl, že ho bere na vědomí. A zároveň se aspoň tolik nesoustředila na Theriona a jeho teplý kožíšek, který se vyloženě proplétal s tím jejím. Ale na druhou stranu, proč? Proč by se měla snažit ignorovat, jak dobře jí takhle je?

>>> Úkryt

// ještě chybí Bianca, pak ty, já, (Saturnus), Therion... :) Sigy a Lyl hrají spolu.

Lau opravdu hodně zatínala zuby, aby uprostřed toho všeho nepadla do limbu. A když jí Sigy řekl, ať pustí. Pustila. Za prvé mu bezmezně důvěřovala, což byla jedna z hodnot, které si mezi členy smečky cenila nejvíce. A za druhé neměla jinou možnost. Už opravdu nemohla...
Co se dělo dál, to tak trochu nevnímala. Byla úplně mimo, třeštila jí hlava, pískalo v uších... Dost blízko k tomu, aby sebou prostě sekla, ale opravdu moc se snažila, aby se to nestalo. Musela zůstat silná, no ne? Pořád byla potřeba.
Vnímat okolní svět ale začala až tehdy, když ucítila dotyk na své hrudi. Ani nevěděla, kdy si lehla, ale přesto ležela. Očima vyhledala toho drobečka, který volal její zkomolené jméno a vyčerpaně se na něj usmála. Pokusila se u zamávat ocáskem, ale moc to nedopadlo. Oháňka se spíš jen tak uboze zachvěla. "Terry, jsi v pořádku, zlatíčko?" Zmohla se tedy aspoň na starostlivou otázku, divíc se tomu, jak se sem vlček dostal, i tomu, jak je kolem najednou poklizeno.
Položila si hlavu dolů, přes jeho vyhublé tělíčko a zašilhala vzhůru, hledajíc i zbytek party, co byla s ním. Oni byli také v pořádku, že ano? "Saturne, Bianco," zabroukala něžně k těm tvářičkám, na kterých ještě nestihly zaschnout uroněné slzičky. Nejraději by do toho obětí zahnula i je, ale to by nejdřív museli přijít oni za ní, protože ona na to neměla tak nějak energii, tak jim to aspoň naznačila gestem a konečně si našla čas i na to, usmát se na Theriona, který si to rozhodně zasloužil. "Dobrá práce," vyslala jeho směrem šeptem, zatímco se tulila s vlčátky. I jeho by nejraději od radosti celého zalehla, ale tak nějak k tomu nebyl prostor.
Skylieth se nechala slyšet, že jde zkontrolovat okolí, pročež jí Lau jen vzkázala, ať je opatrná. I Alfa musela být ostatně unavená, po tom všem. A pak tu byli Sigy s Lylwelin. Hnědý vlk vypadal podobně zničeně, jako ona a nebylo se čemu divit. "Pojďme si odpočinout do úkrytu," zavelela nakonec a začala se pomalu stavět na nohy, ale asi při tom potřebovala trochu pomoct. Nemohla ale zapomínat na další věci. "Mohl by někdo chvíli hlídat? Jen, než se vzpamatuju. Močály nesmí zůstat nechráněné. Zvlášť teď, když jsme na tom takhle," dostávala ze sebe pomaličku. Ta slova patřila především Lyl a Therionovi, kteří vypadali asi nejméně zuboženě.

Kvůli soustředění na svou úlohu, tak nějak nezvládala sledovat okolí, když se ale Močály roznesl smích, který až moc dobře znala, přece se znepokojeně ohlédla. Najednou jí bylo i v té ledové vodě horko. Co tu chtěla ta hnusná čarodějnice, co? Očividně přišla škodit a jako své oběti si vybrala Sigyho s Lylwelin. A nikdo prostě neměl, jak jim pomoci. Otřásla se hrůzou, když jim slíbila brzkého setkání. Tak nějak měla pocit, jako by to bylo adresováno hlavně jí samotné... Ale ne, neměla čas nad tím přemýšlet.
Lylwelin se tím zážitkem očividně rozhodit nenechala a ona také musela být silná. Sevřela čelisti ještě pevněji a v odpověď na zvuk jejího hlasu pokývala hlavou. Ostatně ta průrva, kterou chtěla vytvořit byla také taková strouha. Bohužel pro všechny tady, neměla, jak ji vytvořit. Sigy byl mimo po ráně do hlavy a moc toho už nezbývalo. "Skylieth, já to tu převezmu. Udržím to." Věř mi, křikla na ni, aby neplýtvala silami na další hráze a zkusila místo toho nějakým způsobem udělat dost velkou díru v zemi, co by vodu zadržela jinde a ne v Močálech. A hned se dala do práce. Kombinovala obě své živelné magie, aby co nejvíce vody udržela mimo jejich území. Cítila, jak to z ní vysává život, ale hodlala to udržet tak dlouho, jak to jen půjde.

Skyl po jejím boku začala vyjmenovávat magie, kterými disponovala. Byl to obdivuhodný výčet, ale minimálně první tři jim byly v téhle situaci celkem k ničemu. "Počasí? To existuje?" Podivila se za běhu a málem se při tom kousla do jazyka. Ale jen málem. "Nemůžeš zařídit, aby přestalo pršet?" Zeptala se napůl v žertu. Ono i kdyby přestalo tady pršet, všude jinde by to zůstalo stejné a voda by se sem valila z jiných území dál. Budou se prostě muset spolehnout na tu živelnou trojici. Voda, vzduch a země.
A bylo to potřeba hned, protože Sigy byl očividně ve velkých trablech. Ani nečekala na to, až ji začne Skyl instruovat a dala se sama do čarování. Poslala proti vlně poryv větru, který ji razantně zpomalil. Pomohla Skyl i s přesunem Sigyho k nim a starostlivě se po něm ohlédla. "Jsi v pořádku?" Křikla na něj. Možná by potřeboval trochu víc péče, ale to by tu muselo být o jednoho vlka více... A ty přišly jako na zavolanou. Vděčně Lylwelin nasměrovala pohybem hlavy a nic víc, i když by opravdu ráda byla trochu emotivnější a důkladnější.
Ony dvě se musely prát s vodou a celkově to vypadalo jako pořádně bezvýchodná situace. Ona ale nechtěla, aby její byl její nový domov zničen. Byla to katastrofa. Co s tím mohli tak dělat? Co hasit oheň ohněm?
"Nezvládnete zemětřesení někde před Močály? Aby zem pukla, a..." Přestala mluvit hned, jak za nedostatek soustředění zaplatila dalším zvednutím hladiny. Už v té vší vodě z roztátého ledu a sněhu pořádně mrzla a to byla ze severu. Díky bohu, že tu nebyla vlčata. Na ta snad jen padal jarní deštík.

Vlčata se svorně rozběhla pryč. Tedy. Rayster to celé popletl, ale Therion to nenechal jen tak a brzy byli všichni pryč. Výstup na vyhlídku nebyl nejlehčí, ale jí to přišlo mnohem lepší, než aby se tady všichni utopili. Samozřejmě, doufala, že to by se nestalo ani tak, ale byla by to starost navíc. Takhle se mohla spolu se Skyl soustředit jen na jednu věc.
"Mojo a Asta jsou v úkrytu," pověděla své alfě, aby věděla, že se není čeho obávat. I úkryt byl celkem vysoko položený a ony přece nedopustí, aby se voda dostala až tam. A kdyby náhodou, Mojo a Asta nebyli ani zdaleka tak zranitelní, jako ti tři broučci. "Sigy a Lothiel se někde toulají,..." Zrovna ji do nosu udeřila vůně jednoho z těch dvou a stáhla uši. "Nebo taky ne," zamumlala znepokojeně. Sigy je přece zraněný, co když se mu něco stane. Hned se začala brodit směrem na jih. Ostatně mluvit a plánovat mohly i za chůze.
"Ovládám vítr a vodu, s tím bych mohla tu řeku chvíli podržet, než jí něco postavíš do cesty?" Navrhla a snažila se neplýtvat energií. Tohle bude chtít kopu sil. Třetí vlček by mohl být se svou magií země také užitečný, nejdřív se ale musela ujistit, že je v pořádku. Naštěstí to bylo všechno při cestě. Ten ošklivý rámus ji ale dost znervózňoval a přistihla se, že ještě více přidává do kroku. Voda zase o kus stoupla a právě kolem ní proplula kláda?

Vlčata se tak nějak seznamovala a ona tak měla aspoň chvilku najít trochu opory v Therionově kožíšku. Celkem podobně, jako to dělal on, jen... Ona se snažila setřást zcela jiný druh nervozity. Ze vší té vody. Přitulila se k němu, jako k nějakému velkému plyšovému medvídkovi a snažila se dýchat. Byla tu nejvýše postavená, takže by měla celou situaci zvládnout, ale nějak se na to vůbec necítila. Co, když se kvůli ní někdo zraní? Ale. Nebyla tu sama, no ne? Měla tu Theriho a Lyl. Oba byli vlci, na které se mohla spolehnout. Už se nadechovala, že předá i další instrukce, když se odnikud zjevila záchrana, díky které jí spadl další kámen ze srdce.
Skyliet se tvářila, jako by se nechumelilo a ona ji za to musela obdivovat. Chtěla by být taky tak sebejistá a silná a tak... "Skylieth," pokynula jí hlavou a také se snažila tvářit klidně. Bylo by nejlepší, aby vlčata nepoznala, že se něco děje. Takže normální konverzace byla asi to nejlepší. "Našli jsme Raystera, jak si hraje v Močálech. Vyprávěl mi o tom, že ho od ostatních odnesla řeka. Je trochu jako Mojo," vysvětlila jí tedy a snažila se očima moc nepátrat po tom, jak stojí v čím dál tím větším mokru. Pak se na všechny děti zářivě usmála.
"Co kdybyste si s Therionem zahráli o to, kdo bude první na kopci?" Navrhla. Pokud šlo o bezpečí vlčat, Therionovi po těch dnech strávených společně bezmezně věřila. Zvládal to se Saturnem, takže určitě zvládne i další dva. Bianca působila jako poslušná holčička a Ray... Toho zvládne taky!
"Já chtěla jít zkontrolovat, co se děje dole," otočila se pak na svou alfu a hodila tázavý pohled i jí přes rameno, do míst, kde byla Lyl. Lylwelin byla také silná a statečná vlčice a těmi se hodlala obklopovat. Mojo byl v úkrytu, v bezpečí, spolu s Astou, takže tím se zatěžovat nemusela. Škoda jen, že tu nebyli i Loth a Sigy. Ale ony si určitě poradí i bez chlapů, no ne? Snad.

>>> Úkryt

Vlček se nakonec opět ocitl na jejích zádech. A ne, že by jí to nedělalo radost. Než však vyrazila ven, tak trochu zkombinovala své dvě živelné magie, aby jim vyrobila jakýsi neviditelný deštník. Ve výsledku je dešťová voda prostě míjela, takže prcek během chvíle opětovně nepromočil. Pro sebe by se s tím nedělala.
"To hned zjistíme," odpověděla mu, když se začal zajímat o to, kde ostatní jsou a dala se hezky ho hledání příslušných vůní. To sice v tom dešti nebyl žádný med, ale ona nebyla nějaký začátečník, takže stopu svých přátel našla celkem rychle a pak se pomalu pustila podmáčenou krajinou kupředu. Ani trochu se jí nelíbilo, co ta obleva s mokřady dělá.
"Myslím, že se sem občas nějaká liška zatoulá," pověděla mu. Nemyslela si, že by tu nějaká rodinka žila přímo s nimi. Ale mýlit se mohla, o tom žádná. Pak konečně zahlédla všechny ty siluety a zavrtěla ocáskem. Zdálo se, že Therionovi se Saturnem dělala společnost maličká vlčí slečna. A byla u i Lylwelin a nějaká cizinka, které její pozici vůbec nezáviděla. Sama by mrzuté Zlatonce čelit nechtěla, kdyby ji už neznala.
"Tak co pamatuješ si ta jména?" Zašilhala vzhůru za Raysterem a se zavrcením ocásku se přesunula ke skupince dvou vlčat a jednoho dospělce. Lyl očividně situaci zvládala po svém a stejně by se jí o pomoc neprosila. "Tady jste," pronesla pak na všechny se usmála. "Co to tu máme za princezničku?" Věnovala jedno něžné pousmání i Biance. Byla rozkošná. Asi to nejrozkošnější, co kdy na území Maharu vstoupilo.
Pokud se chtěl jít Rayster kamarádit s vrstevníky, určitě mu vyhověla, nicméně hned, jak to chvilka dovolila, se soukromě přitočila k Therionovu uchu. "Vůbec se mi nelíbí, co dělá ta voda. Možná bychom je měli vzít někam výš. A já bych se pak zašla podívat, co se s tím dá dělat," zašeptala a starostlivým pohledem zabloudila i k druhé smečkové kolegyni. Ostatně byla ve stejných trablých, jako oni všichni. V téhle situaci by se hodila Skylieth, byla z nich magií nejvyzbrojenější, ale tu nikde bohužel necítila.

//521

Maličký se dal do vyprávění, ze kterého si musela dost domýšlet. Bylo od začátku zřejmé, že veselý příběh to nebude, ale to s jak bezstarostným výrazem to vyprávěl na tom bolelo asi nejvíc... Vyrozuměla, že jej asi odnesla řeka. A nejen jeho. Pravděpodobně sourozence také. Možná i rodiče?
Záhy se chtěla ujistit, že opravdu jedl šišky, ale dříve jí stihl ukázat stopy po malých čelistech na jeho tlapce a ona chápavě přikývla. Asi myslel tedy lišku, žádná jiná šelma jejíž název by byl foneticky podobný, ji nenapadala.
Pak jej zase pohltila voda a donesla do močálů? Asi. Mohla by se více vyptávat, aby z něj dostala víc informací. Ale měla toho smutku prozatím tak akorát dost, ačkoliv tu byla očividně jediná, kdo jej tu cítil. Jeho mysl prostě fungovala trochu... jinak. Bude vyzvídat jindy. Nebo u někoho jiného, když se naskytne příležitost. "Kdepak. Já mne sem zavedla veliká chumelenice," schválně zvolila slovo, které by ho mohlo zaujmout, aby si měli zase o čem jiném povídat a pak se zahleděla ven. Tam už se zase smrákalo.
Oblízla mu čenich a zase se usmála. "Víš co? Půjdeme se nakonec podívat za ostatními," pověděla mu. Už to bylo dlouho a pořád se nikdo nevrátil. Začínala být trochu nervozní. A možná se jí i trochu stýskalo? "Tak nastupujte, pane," pobídla jej čumáčkem k dalšímu výstupu na její záda. Jestli ale chtěl šlapkat po svých, určitě mu v tom nebránila. Jen pak bude muset mít asi oči všude. Aby jí v Močálech někam nezapadl a neutopil se. Což by bylo po tom všem, čím si prošel, tak trochu nešťastné.

>>> Mahar

//520

Malé kouzlo přineslo svůj užitek na na nějakou chvíli maličkého zabavilo. Sice se trochu bála, aby se při té své hře nerozbil o stěnu, ale nemohla být přece přehnaně úzkostlivá. Ostatně i Saturnovi řekla, že než vyroste zraní se tolikrát, že to ani nespočítá. A Terry, ten na tom bude asi ještě hůř...
Vykulila oči, když se mu podařilo kuličku z vody chytit a jen se po ní zaprášilo. Asi to byla jen náhoda, ale vypadalo to celkem impozantně. A taky legračně. Hlavně ten jeho zmatený výraz, kterému se asi nebylo co divit. "Myslím, že se přidal k motýlkům," pověděla mu, přihlížejíc, tomu, jak svou hračku hledá. Chtěla dodat i to, že mu může kdykoliv udělat další, ale jeho záchvat smíchu tu snahu zcela přebil. Tak se jen usmála a čekala, co ten prďola vyvede dál. Prý ukáže kouzlo on jí. Byla zvědavá.
A on nezklamal. Nejprve se lekla, že si zase bude chtít ukousnout kus sebe sama, ale nestalo se. Neubránila se tomu, aby se smíchem nesložila svou tvář za vlastní packy. Taková vlčí obdoba facepalmu. To vítězoslavné zvolání tomu nasadilo korunku. "Ty jsi trumbera,"zakroutila nad tím nevěřícně hlavou.
Veškeré jiskřičky veselí z jejích očí ovšem vyprchaly, když promluvil znovu. "To já nevím, broučku," přiznala upřímně a tak trochu vycítila příležitost k tomu, z něj možná i něco užitečného dostat. "Jak jste se vůbec rozdělili? Pamatuješ si něco?" Zeptala se. Vždy tu byla hrozba toho, že spustí kaskádu nehezkých vzpomínek. Ale uměla magii emocí, takže si to snad mohla dovolit.

//519

Vraceli se zpět do vstupní haly a vlček si prozpěvoval. Samozřejmě naprostý nesmysl, ale asi nemělo smysl to řešit, tak si raději jen užívala jeho nevázaného veselí a celou dobu si u toho vrtěla ocáskem. A občas si zanotovala s ním, culíc se u toho jako andílek. Nezapomněla mu nenápadně vysušit kožíšek od přebytečné vody.
"Hmmm." Chtěl představit zbytek smečky. To nebyl špatný nápad, na to, že vzešel z takové choré hlavičky. Asi by měla všechny seznámit se svým novým svěřencem, co nejdříve. A hlavně tedy alfu, které musela jeho pobyt v Močálech posvětit. Pevně ale věřila, že s tím nebude problém. Skyl měla dobré srdce a určitě by nenechala malé vlče samotné bloudit světem, kde by pravděpodobně našlo jen jeden jediný osud. A navíc se zdálo, že Močály teď byly nezvykle plné. Dokonce tu cítila i Astu! Skvělá příležitost zvládnout to téměř jedním vrzem. "Až přestane pršet?" Navrhla a protože viděla, jak si maličký neví rady se svou vlastní neposedností, posadila se u jezírka a usmála se na něj.
"Chceš vidět kouzlo?" Na odpověď ovšem nečekala a udělala to, čím celkem ohromila Saturna před pár dny. Oddělila z vodní hladiny kuličku velkou asi jako tenisák a a nechala ji po jeskyni poskakovat jako nějaký potrhlý hopík.

//518

Řekl pojď a tak se šlo. Až k východu, takže mohli oba cítit vlhkost a chlad, které venku dík dešti panovaly. Sama po jeho vzoru zvedla tvář vzhůru a nastavila ji padajícím kapkám. Pořád ji trochu bolela ta poraněná líce a tohle bylo jako balzám. "A tys mi nevěřil," loupla po něm očkem, když začal dávat najevo svůj úžas. "Voda, je přece vždycky mokrá," zasmála se jeho stížnosti, která asi nakonec nebyla stížností, protože schovat se nešel.
"Vlků! Smečka je skupina vlků," pokusila se ještě zachránit to nedorozumění, ke kterému dík jeho pomaličkému mozečku právě došlo. Ale asi moc nevnímal, protože začal chytat kapky ve vzduchu. Rozhodně milá zábava, a bylo hezké to pozorovat, ale byl za chvíli úplně zmáčený. A jakmile došlo na pšíkání a nudle, napřímila uši a popošla k němu, aby jej zakryla vlastním tělem.
"Tak pojďme zase dovnitř, nastydneš se," tak vyhublé vlče nemohlo mít nijak silnou imunitu a určitě něco chytí během chvíle. Místo tohohle skotačení v dešti by měl být zavrtaný ve vyhřátém úkrytu a odpočívat. "Takových dešťů si za život zažiješ ještě spousty," dodala, doufajíc, že se pak nebude jejímu požadavku moc vzpouzet.

//517

Asi se mu ta přezdívka vážně líbila, když se začal tak nadšeně smát. Byla z toho mírně v rozpacích a nevěděla, co úplně dělat, tak se tedy zase začala tlumeně smát s ním. Zdálo se, že je mu vtipná i představa vody, padající z nebe. "Jo, tak ty mi nevěříš?" Zeptala se s na oko ublíženým pohledem a přiskočila k němu blíž, aby do něj hravě dloubla čenichem. "Ale já nikdy nelžu! Chceš se na to jít podívat?" Navrhla mu. Dojít jen k východu a nakouknout ven. "Sníh přeci znáš? To je také voda, co padá z nebe. Když ti dopadne vločka na čumáček, rozteče se v kapičku vody," vysvětlovala mu jednu věc a hned se naskytla další.
"Smečka. To je, když skupina kamarádů společně žije ve stejném lese a pomáhající si." Jojo, dětská verze vysvětlení smečky. Odváděla dobrou práci, nebo ne? Nebyla si jistá. Dosud se o opravdová vlčata nikdy nestarala a najednou dvě. A obě zvídavá a každé jiným způsobem složité k uchopení. Ale. Bylo to hezké. Škoda, že neměla svá a už asi nikdy mít nebude. Teď by měla ve smečce kopu kamarádů, se kterými by si mohla hrát. Ach. Proč jen ji zase popadl ten smutek.
Zkomolená jména smečkových soukmenovců byla vážně roztomilá. Jen Asta vyvázla. To jméno asi bylo příliš jednoduché nebo nezkomolitelné. "Skylieth," dodala to poslední, na které zapomněl a čekala, jestli tedy bude chtít jít okouknout tu padající vodu, či nikoliv.

//516

"Inu. Protože by je to bolelo, jako tebe ta nožička. A kamarádům se neubližuje. Byli by pak smutní a naštvaní a už by nebyli kamarádi," tentokrát své tlamě popustila uzdu a pověděla mu i něco delšího, než tříslovnou větu. Musela zkusit, co to udělá. Jestli třeba už v půlce neztratí soustředění, nebo nezapomene o čem byla.
Z toho, jak tupě civěl kamkoliv jinam, usoudila, že ji pravděpodobně ani poslouchat nezačal. No, alespoň tu chvilku nečinnosti mohla využít k tomu, aby se podrbala za uchem a pak se mu mohla věnovat dále. Nejdříve se jí dostalo další zmatečné odpovědi na její otázku, kterou nakonec dík své magii emocí vyhodnotila jako souhlas. "Tak tedy Terry," zabroukala si a napadlo ji, že by se nějaké přátelské zkráceninky mohly vymyslet i pro Theriona a Saturna. Nechtěla jim říkat studeně celým jménem. Ale jak na to?
"Prší," odkývala mu to. Skutečně to trochu znělo, jako nějaký roj brouků. "Voda padá z nebe," dodala. Sice to znělo hezky, ale do mysli jí to opět vrátilo starosti s tím, jestli se močály nezmění v jednu velkou vodní plochu...
Když se zeptal, kolik má přátel, opět ji tak dostal do svízelné situace. Přátelství, známosti, kolegové ze smečky... A kolika z nich opravdu důvěřovala? A oni jí? Nakonec se to rozhodla zamluvit jinak. "Ve smečce je ještě sedm vlků," pronesla. Ale ví ten maličký vůbec, co je to sedm? Umí počítat? "Skylieth je naše šéfová, má bílý čumáček. Pak jsou tu Mojo a Lothiel, oba mají oranžový kožich. Theriona už jsi viděl. Pak je tu ještě zlatavá Lylwelin a béžová Asta. A Sigy, ten je hnědý s bílými tlapkami." Rozhodla se mu to nakonec pro jistotu vyjmenovat, aby měl trochu představu, ale těžko říct, jestli ji vůbec poslouchal a nezaujalo ho zase něco jiného.

//515

Těch pár hodin, kdy vlček nabíral síly na další řádění a spokojeně chrupkal, ona využila k přemýšlení. O tom, co se asi děje venku. Už se Saturnus potkal se svou rodinu? Jak to probíhalo?A co Therion, je v pořádku? Necítí se tam jako páté kolo u vozu? A jak asi ponese to, že hrozí, že jeho nový kamarád zase zmizí? A jak to ponese ona? Už si na to hvězdy milující vlče zvykla. Byly to asi tak tři dny, ale jí to připadalo jako věčnost.
Zamyšlená a vyčkávajíc toho, až se prcek dostatečně vyspí, položila si hlavu na tlapy a hleděla k východu. Tma za ním se opět měnila ve světlo úsvitu, jen... Zdálo se, že venku prší. "Spolu s tím, jak moc sněhu tu roztálo, by to nemuselo být hezké," napadlo ji starostlivě. Řeky které napájeli močály, musely být plné k prasknutí a vylévaly se zde. Možná by měla pro všechny dojít, ať se jdou schovat sem? Že to venku může být nebezpečné?
Přesně v tu chvíli se vlček zakroutil a pomalu se probudil. Vypadalo to, že každé oko se probouzelo zvlášť. Bylo to svým způsobem roztomilé a ona na obavy chviličku zapomněla. "Jídlo. Ne kamarád," pověděla mu a sledovala, jak se znovu pouští do masa. Vlčatům to trávilo rychle. Ostatně, potřebovala jíst. To dospělí vkl vydrží bez jídla celé dny a ani mu nezakručí v břiše.
"Co?" vyhrkla překvapeně, když se jí zase začal vyptávat. Na chvilku ztratila nit. Pak jí to došlo a maličko si povzdechla. Doufala, že během spaní na celou tu hloupost s motýlky zapomene a už to nikdy nebudou muset řešit. Žel, mýlila se. A teď nevěděla, co odpovědět. Říct, že ano nebo ne? Obojí mělo své dobré i špatné stránky. "Ne, ještě ne," řekla nakonec nejistě a usmála se.
"Raystere. Mohla bych ti říkat Rayi? Nebo Terry?"Zeptala se jej zvědavě. Jeho skutečné jméno jí přišlo takové... tvrdé a chladné. Chtěla mít po ruce nějaký něžnější ekvivalent, ale kdyby se to vlčkovi nelíbilo, určitě by nejednala proti jeho vůli.