Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To dává smysl," pochválila jeho logické uvažování uznale. S tuláctvím se ale pro změnu pojila osamělost a mnohdy i živoření, takže obojí mělo své pro a proti. Ona se k toulání ale už nikdy vrátit nehodlala. Snad jen k rozličně dlouhým procházkám mimo smečku.
"Důkaz toho, že vlk míní, život mění. Ten s malým Ž." Celkem ji tahle jeho vlčecí historie zajímala. Ostatně měl se potenciálně stát otcem jejích vnoučat. Ale nebyla zas tak neomalená, aby do něj začala šťourat a vyžadovat informace, které neprozradil sám od sebe. Proto se zase jen usmála. "Pevně věřím, že to nejhorší už máš za sebou a bude už jen lépe." Pak se už jen pobaveně zakabonila nad jeho popíráním reality. "To víš, že ne," promluvila s poťouchlou jiskrou v očích. "Jsme jen něco mezi rašelinou a černym uhlím." Vtipkovat na účet jejich věku by očividně mohla od úsvitu do soumraku, ale nehodlala Meineho přehnaně štvát, takže nad tím mávnula tlapkou a přešla k vážnějšímu tématu. Ale ačkoliv velmi přemýšlena nad tím, co by mohla na jeho slova odpovědět, nakonec se uchýlila k jednomu jedinému slovu. "Děkuji." Položila si pak hlavu na tlapy.

duben 5 - Tom

Nevěřil jí. Inu. Jeho problém. Ona měla svědomí čisté. Varovala ho. "Zkušenosti s čím?" doptala se však zvědavě. Ona si tedy nepřišla nijak zvlášť zkušená s ničím konkrétním. Jen proškolená životem, jo to sedělo víc.
Ve vodě měl kopu řečí, takže byla zvědavá, jak se s tím popasuje. Ale nos se hnedka rozběhl do míst, kde ryby nikdo přehnaným čvachtáním nerušil. "Ale to je podvádění," povzdechla si na oko uraženě. Nicméně využila poskytnutého času k tomu, aby se pořádně oklepala, přičemž z ní nelítala jen voda, ale taky pořádná spousta uvolněných chlupů, takže mohl být jen rád, že se vzdálil. S potěšením si všimla, že se z pod všeho prachu vyloupl i obrázek poupat, který měla na nožce. Přišla si zase kompletní.
Ale to už byl zpátky. "Děkuji," broukla tak, aby nebylo zřejmé jestli je to za rybu nebo jeho další kompliment. Svačinka zdarma od mladého proutníka, kdo by si myslel, že si tohle ještě zažije? "Já jsem Launee. Těší mne. Taková galantnost se už jen tak nevidí," zavrtěla ocáskem.

duben 4 - tom

Oh. On byl ale úplný nováček, nováčkovitý. Tak to ještě netušil vůbec nic, tím si byla jistá. Objevit všechny taje Gallireii totiž zabralo mnohem více než pár dní. Ale rozesmát jednoho opravdu uměl. Málem se utopila, jak samu sebe tím záchvatem překvapila. "Ano. Jsou mi čtyři zimy. Ale čtyřikrát," informovala ho vesele. Očividně se za svůj věk nijak nestyděla. Vlastně to bylo spíše naopak. Léta se přeci pojí s moudrostí.
Pak se to ale samozřejmě stočilo k Therionovi. "Měl své mouchy," pravila shovívavě. Nechtěla na jeho účet ale říkat nic ošklivého. Prostě se věci udály, jak se udály. Netřeba se k tomu vracet. Raději pokývla hlavou, na znamení souhlasu a začala se pohybovat směrem ke břehu. "To mne zajímá, co tady ulovíš, potom, co jsme všechno takhle vyplašili." Zvedla obočí, skoro vyzývavě. Něco slíbil, tak jak to hodlal splnit?

"Myslela jsem si to." Jo, tohle ji opravdu nepřekvapovalo. "Pravdu díš," dodala, ale nebylo to všechno, co měla na srdci. "Ale bohužel ne jen naše, ale i štěstí a neštěstí těch kolem nás." Dokud vlk nežil sám někde pod kamenem, ovlivňovala jeho rozhodnutí i okolní existence. Což bylo na celém rozhodování to nejtěžší. Uškodit sám sobě bylo v pořádku, ale strhnout celou smečku sebou? Nechtěla nad tím přemýšlet.
"Tehdy jsem prostě jen chtěla klidný a bezpečný domov pro Maharské. Ta potopa mi nedala moc na výběr. Nenapadlo mne, že se tomu uskupení začne říkat smečka. A já budu alfa," ušklíbla se. Jenže to by musela šoupnout pod pokličku své měkké srdce a nenabízet to tu jako domov i dalším chudákům, co se přitoulali.
S potěšením se pak zaposlouchala do vyprávění o tom, jak tenhle černobílý vztah vykvetl z nesmělého poupátka v malou růži. "Tomu rozumím. Sama jsem se poprvé zakoukala až v pokročilém věku. Bylo to tak cizí. Přišlo mi, že bych se tomu ani neměla poddávat, že jsem na to už moc stará." Tím ale nehodlala naznačovat, že by se měl Meinere cítit stejně. "Pevně věřím, že váš vztah dopadne lépe, než ten můj." Zadívala se mu pevně do oka, ale bez úsměvu. Myslela to dobře, ale stejně mohl cítit tu malou mateřskou ochranářskost, co mu hrozila vypálením mozku z hlavy, jestli Biancu opustí sotva na svět vrhne jejich vlčata. Od někoho, kdo si takovou zkušeností prošel, se to nemohlo bát jinak než zcela vážně. Ale měla ho jinak moc ráda.

duben - 3 - Tomáš

Pobaveně se usmála lichotce, kterou po ní s takovou samozřejmostí hodil. Někoho jí připomínal. Jeho jméno začínalo na "L" a končilo na "othiel". Ale to už bylo tak dávno. Skoro v pravěku. "Nový na Gallireii?" Osočila ho s lehoučkým zahihňáním. "Věř, že jen díky magii vypadám mnohem mladší, než ve skutečnosti jsem," prozradila mu pragmaticky. Navíc jí Život tímhle darem obšťastnil už několik let zpět, takže teď už zase sesychala jako listí na podzim a šediny se jí také nedaly spočítat během okamžiků. Ale kdo by se bránil milým slovům?
"Tak to u mne nehrozí," broukla o něco sklesleji, když zmínil své obavy. Ale rychle to ze sebe setřásla. Rozhodla se přeci, že nad tím více smutnit nebude. Natrápila se už dost. Proto další slova pronesla s trochu větší lehkostí. "Můj partner bohužel neunesl tíhu rodičovství a opustil mne chvíli po narození našich vlčat." Neměla v úmyslu vysvětlovat, že dotyčný raději spáchal sebevraždu, než aby s ní a dětmi strávil zbytek života. To prostě na potkání nevyprávíte. A na znamení toho, že to není zrovna nejlepší téma, mu tlapkou pleskla vodu přímo do tváře. Možná si trochu pomohla kouzly, aby se pořádně trefila.

duben 2 - Tomáš

Hned jí to zase o kousek zlepšilo náladu, když uslyšela hlas. Dřív ji setkání s novými vlky děsilo, ale teď už v tom uměla chodit bravurně. Zabrala nožkama a změnila směr, aby se k vlkovi přiblížila. Nemuseli na sebe tedy křičet a plašit zvěř. "Ahoj," pozdravila ho srdečně. Měl celkem zvláštní kožíšek. Jako by během nitroděložního vývoje absorboval své bílé dvojče. "Hmmm. Studená, ale nic, co by složilo tuhle stařenku ze severu." Šlapala teď vodu na místě, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Rozhodně to byl kluk jak buk a mládí samo. "Bojíš se rýmy, mladíku?" Popíchla ho tedy v nečekaně hravé náladě. Tohle si většinou dovolila jen ke členům rodiny. Ale jak už bylo řečeno, hodlala si teď užívat života plnými doušky a trocha nevinné zábavy na cizí účet k tomu určitě patří.

Zasmála se. "Myslím, že naše setkání byla vždycky náhodná. Nebo možná osudová?" Zamrkala. Jestli to všechno vedlo k tomu, že ve svém věku, po tak dlouhém přežívání, konečně našel to něco v její dceři. V téhle smečce. Ale to už bylo na každém, kterému z těch dvou pojmů dával přednost.
"To jsem ráda," doplnila, když ji hned nadvakráte vyvedl z omylu a její řeč těla se o poznání uvolnila. "Mývám někdy tendence, chtít pro ostatní to, co já uznám za nejlepší, ale zapomínám, že každý má trochu jíný pohled na svět. Pracuju na tom," zazubila se zase zcela klidně a naklonila zvídavě hlavu na stranu. "Takže zeťáčku... začalo to až po mém zmizení, nebo jsem byla jen krátkozraká a ničeho si nevšimla?" Byla na své pozorovací schopnosti celkem hrdá. Ostatně Saturna a Sheyu odhadla správně. Ale tohle? To by ji popravdě nikdy nenapadlo, kdyby jí to sám neřekl. Ne snad, že by to bylo spojení až tak absurdní, jen bylo těžké představit si Meinereho s kýmkoliv. O to větší radost jí to dělalo. "A chci pořádné vyprávění, ne jen ano nebo ne," dodala. Únavou už sotva mlela pantem, potřebovala si odfrknout, takže někdo musel trochu vyplnit čas.

duben 1 - Tomáš

Bylo hezké být zase plně naživu a nejen se polovičatě plácat mezi realitou a snem. Tak nějak jako by ji ta ošklivá zkušenost nutila k tomu, si užívat každý krok a každý nádech, kterého byla schopna. Každý okamžik jí měl být teď posvátným. Už žádné myšlenky na konec. Žádná touha následovat Theriona v jeho rozhodnutích. Měla pro co žít a teď to mohla konečně vidět jasně.
Nastavila svou tvář úsvitu a pousmála se. Vypadalo to na další prosluněný jarní den, který se dal nějak využít. Třeba koupelí, protože tu vskutku potřebovala. Za prvé, vypadala jako trhan, díky všem těm měsícům v nicotě a navíc jí chladná voda a vztlaková síla dělali dobře na bolavé nohy. Jak jinak se dostat do kondice, než za pomoci hydroterapie?
Spokojeně si tedy čubičkovala na mělčině a pobavením se ohlížela za tím pruhem špíny, co za sebou zanechávala. Jakou měl její kožich vůbec barvu, než do vody vlezla? A jakou bude mít, až vyleze?

Pousmála se, když se ji pokusil povzbudit. Nebo tak jeho slova minimálně pochopila a krátce zakroutila hlavou. "Ne. Stihla jsem se jen připlazit a dát si šlofíčka, než jsi mne tu vyčenichal," přiznala poklidně a zvědavě naklonila hlavu v bok, když ji oslovil. Znělo to, jakože jí plánuje říct něco důležitého, proto i nastražila uši.
"Takže jsme na tom vlastně velmi podobně," poznamenala jemně, když vyslovil první větu. On na rozdíl od ní věděl, že byl Saturnus otcem, takže byl pryč pořád o něco kratší dobu, než ona sama. Další slova musela chvíli zpracovávat. Jestli správně slyšela. Jestli význam těch slov správně chápe a jen si něco nedomýšlí. Nakonec uznala, že tentokrát jsou její závěry určitě správné a její zanedbaná huňatá oháňka se s novou energií párkráte přeplácla nalevo a napravo. "To ráda slyším." Obdarovala jej přívětivým pohledem, ale pak zprudka zamrkala, když si uvědomila, co řekla. "Tedy, že jsi našel někoho, kvůli komu jsi ochotný takové oběti... A že je má dcera v péči někoho, na koho se dá spolehnout... Ne to, že jsi odešel. A že jsi tu z donucení," jala se vysvětlovat o překot a sklopila dvoubarevný zrak k zabahněným tlapkám. "Omlouvám se, jestli... jsem tě nekdy do něčeho natlačila proti tvé vůli." Snažila se rozvzpomenout na okolnosti Meinereho přijetí do smečky a jeho růstu v žebříčku. Zeptala se vůbec někdy na jeho názor? Ach ta paměť zpropadená. Aspoň že současnost se zdála býti růžovější.

Od Smrti se téma přehouplo k novému životu a pak zase někam doprostřed, kde se řešilo životní štěstí. Po odhalení toho, že si Saturnus založil vlastní rodinu, přišla na paškál Bianca. Poslouchala, jak o jejích těžkostech Meinere vypráví. Duší jí přitom jedno po druhém otřásaly obavy a provinění. Ale nakonec se rozhodla pozdržet si v hlavě pozitivitu.
"Ale kdež. Samozřejmě že víš. Být betou se od alfování tolik neliší," sice nemohla tušit, jestli černobílý tuhle funkci zastával i po jejím odchodu, ale rozhodně tu pozici jednou měl a ona si stála za tím, že ji plnil bravurně. "Popravdě si nemyslím, že je to něco v čem se vlk naučí chodit. Je to těžké a vždycky to bude těžké," pronesla zadumaně. "Proto je dobré mít po boku vlky, na které se lze spolehnout. Kdybych věděla, co se mi přihodí, nikdy bych z lesa neodešla a poskytla jim do začátku trochu podpory." Sklopila rozpačitě zrak. Bohužel to skončilo tak, že přehodila tíhu povinnosti na mladší a pak se vypařila jako pára nad hrncem. Upřímně ji to mrzelo, ale... nebyla jasnovidec, bohužel.

Pokývala hlavou. Na tohle opravdu ani jeden z nich nemohl znát odpověď. Byla to otázka pro povolanější entity, a takovým se asi ani nechtěli plést do cesty. "Já zatím neplánuju umřít, ale když to přijde, bránit se tomu nebudu," zadívala se na něj vážně, aby uvedla na pravou míru, jak to celé vnímá. A že neplánuje skákat do kráteru sopky, jako někdo další. Věděl o té příhodě ale vůbec někdo, kromě ní samotné? Řekla o tom někomu, nebo je té skutečnosti, že se otec rozhodl ukončit svůj život dobrovolně, zarputile chránila? Nepamatovala si nic. Jako by se to všechno událo v dávné minulosti.
Znovu se pousmála. Bylo hezké se v něčem nemýlit. A ti dva spolu byli tak rozkošní, přála jim to. Samozřejmě by se nejraději hned rozběhla po lese, být toho tedy schopna, a šla svou rozšířenou rodinku hledat, ale... Nemusela se pořád za něčím hnát. Mohla nechat události, ať přijdou také někdy za ní. Jako třeba Meinere. "Ještě nějaké dobré zprávy?" Zamrkala na něj, ať jí ještě něco poví. Byla škoda, že tak málo mluvil. Ale bývala také taková, takže mu to nemohla mít za zlé.

No. Mohli si povídat o kopě jiných a veselejších věcí, ale asi to bylo jejich stářím nebo co, že se zastavili zrovna u tohohle. "To nejen tady. A přesto je to přirozená součást bytí," pronesla přemoudřele. "Alespoň pro někoho mého věku. Ačkoliv Život dokáže zázraky." Jen díky místnímu bůžkovi se tu po kopcích nebelhala jako vyzáblá artrotická stařenka, bezzubá a slepá. "Otázka, jestli je to dobře," dodala. A obsáhla do toho jak Meinereho slova o tom, jak se zánik Galliree vyhýbá, tak ono Životovo magické činění. Do některých věcí by se neměli šťourat ani bohové, pokud měla rovnováha zůstat zachována.
Nicméně se zdálo, že černobílý vzal její slova trochu drsněji, než zamýšlela. Ostatně takovým temným myšlenkám se po ztrátě Theriona oddávala často. Když se nad tím zamyslela, asi to mohla formulovat trochu jinak. Ale zase... Ve snaze ji rozveselit, jí poskytl velmi potěšující zprávu, takže to nebylo úplně ke škodě. Našpicovala ouška a obličejem se jí rozlil šťastný úsměv s kapkou hrdosti navrch. Její lenivé mozkové buňky se okamžitě upnuly k obrázku toho nesmělého oťukávání mezi Sheyou a Saturnem, tehdy celé věky zpátky. Ale nebyla to jediná možnost. "Kdo?" Zeptala se tedy, připravená slavit. Svým osobitým způsobem, přizpůsobeným tomu, že byla unavená sotva už z pouhého dýchání.

Potěšeně se uculila. Bylo hezké slyšet, že Mechová rodinka zůstala víceméně stejná, takže se nemusí děsit toho, že se vrátila do lesa plného cizinců. Navíc to také znamenalo, že tu najde i své děti. Doufala v to, že všechna. Kromě Mojoa. Ten už pravděpodobně zmizel v nenávratnu. To vědomí bolelo, ale nedalo se s tím nic dělat. Musí být vděčná za to, co má.
"Takový už je asi život, co?" Nadhodila, když Meine stručně vyprávěl o časech, kdy to nebylo zcela ideální. Důležité bylo, že nakonec vše překonali a teď to snad, podle jeho slov, fungovalo ku spokojenosti většiny zúčastněných. Byla ráda, že se po jejím odchodu dokázali o sebe postarat sami. Nejlepším způsobem jak se naučit plavat, je prostě skočit do hluboké vody. Byla na ně pyšná. Ale to pak někdy řekne každému zvlášť.
"To jsem ráda," mávla oháňkou. Možná trochu nespokojeně, protože druhý vlk tam pořád stál jak tvrdé Y. Možná by se měla alespoň posadit? Ah. Nah. Radši se zamyslela nad jeho dotazem. "To bych také ráda věděla. Myslím, že jsem většinu času strávila v nějakém magickém spánku. Bylo pár chvilku, kdy jsem se snad probrala k životu, ale nejsem si jistá, jestli to nebyl ve skutečnosti jen sen... Přijdu si teď úplně vyždímaná," pousmála se rozpačitě. "Ale chtěla jsem se vrátit domů, než to úplně zabalím, tak jsem se sem nějak dohrabala." Jo, chvílemi si myslela, že opravdu udeřila její poslední vteřinka.

Asi zase tak trochu usnula, protože nepostřehla, že se k ní někdo přiblížil. Byl to ale spánek jen lehoučký, takže vyřčené slůvko ji probralo zpět k vědomí. Dokonce ani nebyla moc dezorientovaná. Však byla doma. Otevřela dvoubarevná očka a srdečně se usmála. "Ahoj Meinere," oslovila starého přítele mírně. Nějakou okrajovou kůrou mozkovou, co se pojila k její plně vyvinuté magii emocí, vnímala jeho nervozitu, jen si ji nedokázala zatím vysvětlit. Proč by z ní měl být asi tak na nerva? Ze všech na světě zrovna z ní.
"Jsem ráda, že se tady pořád vyskytuješ. Ani nevím, jak dlouho jsem byla pryč. Je uklidňující vědět, že tu ještě pořád někoho poznám. A někdo pozná mne," dala se do povídání. Věděla, že černobílý mluvenému slovu moc neholdoval, takže měla potřebu brebentit za oba. Z místa se nehnula, naopak ho pohybem hlavy vyzvala ať se k ní přidá v odpočinku mezi modrými kvítky. Byl na to den jako malovaný a ona pořád postrádala sílu k další procházce.
"Jak jste se tu měli?" Zakončila to otázkou, aby si zaručila, že jí něco málo bude muset říct. I kdyby to mělo být jen jedno slovo.

>>> Kiërb (přes gejzíry)

Těch pár dní pomalé pěší chůze jí vlastně prospělo. Monotónní pohyb, čerstvý vzduch a sluneční zář, která doplňovala životodárné vitamíny. Po cestě se krmila převážně různými lesními plody a libovala si nad tím, že se tentokrát probudila do hojného jara.
Pustina s gejzíry, to byla ale celkem jiná. Jeden ji málem sejmul, než pochopila, kde že se to nachází a zvolila poněkud opatrnější přístup k postupu. Tady se nic moc k snědku najít nedalo. Ani živočišného, ani rostlinného. Proto jí zase trochu kručelo v břiše, když se dostavila na okraj milovaného lesa. Ten pro změnu životem jen bujel. A to i tím vlčím, což jí prozradila ta směsice pachů, která ji uhodila do nosu. Pachy v ní byly dobře známé, ale i neznámé. Jak dlouho vlastně byla pryč? Třeba s ní už ani nepočítali?
Ale ani přes tuhle myšlenku ji nenapadlo se na okraji lesa slušně zastavit. Tohle byl její domov dříve, než kohokoliv jiného. Přivedla tu na svět své děti. A i když alfování předala jiným, pořád to byl její les a vždy bude. Nezavyla, aby na svůj příchod upozornila a jen se líně procházela mezi stromy, které znala tak dobře, že bylo až překvapivé, že je neměla jeden do jednoho pojmenované. Zastavila se teprve na malé mýtince poseté modrým kvítím, kde už jí nohy vypověděly službu. Ale nebránila se tomu. Nebylo to nepříjemné místo k odpočinku. Ležela s hlavou zdviženou. Zavřela oči a nasávala vůni mechu a sopečného prachu. Poslouchala stěbetání ptáků, třepotání listí ve větru a nasávala klidnou atmosféru, kterou na tomhle místě tak milovala.