Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo milé si zase s někým popovídat, když děti na ni momentálně neměly čas. Nicméně pilně pracovaly na tom, aby se měla co nejdříve čeho najíst, takže jim to vůbec nevyčítala. Spíše zcela naopak, oplývala vděkem, který byl téměř nevyčíslitelný. Kéž by mohla na oplátku udělat něco ona pro ně, aniž by musela přerušit tohle milé setkání.
A pak si uvědomila, že pach označující smečku není úplně nejsilnější. Ještě to nebylo tak hrozné, aby jim sem kdekdo vlezl a mohl se vymlouvat, že neměl páru o tom, že nějakou hranici překročil, ale už to bylo celkem vyčichnuté. Ona sice už nebyla alfa. Dokonce v lese kopu měsíců nebyla. Ale dřív to tu označovala úplně běžně. I tehdy před lety úplně poprvé. Tak nějak zatoužila po tom, si to zopakovat, i kdyby to mělo být jen jedinkrát. Upřela svůj dvoubarevný zrak tedy na svou parohatou společnost. "Nechceš si to tu trochu prohlédnout? Stejně potřebuju obejít hranice," zeptala se ho s nadšenými jiskřičkami v očích. Ale rovnou poklidně a líně vykročila vpřed, asi se líčkem otřela o strom, který sousedil přímo s břehem jezera. Což takhle dříve vůbec nebylo. Původně hranice lesa omývala řeka Kiërb. "Jen nemohu zaručit, že se tu vyznám. Nějakou dobu jsem tu nebyla a vypadá to, že Gallirea se zase poněkud přeskupila," zamudrovala trochu otráveně. Copak bylo normální, aby se geografie země takhle měnila? Jednou za život jí přišlo jako víc než dost. Natož dvakrát! Ale už se stalo.
Od jezera je vedla na sever, kde stála sopka. "Ta bývala spíš západně od lesa," svěřila se Yeterovi s povzdechem a moc dlouho se na ni raději nedívala. Bylo to místo, kde se její partner zabil. Jako by to nemohl alespoň udělat někde, kde to nemá pořád na očích! Očividně se už dávno dostala z fáze smutku do fáze vzteku a setrvávala v ní.
Zanechávala chomáče svých chlupů všude, kde se zachytili, škrabala drápy do stromů a sem tam někde bokem od svého doprovodu nenápadně zapomněla loužičku a vedla je pro změnu na východ až k úpatí Sněžných hor. "Tohle si taky úplně nevybavuju," odfrkla, ale nikoliv nevěřícně. "Ale tady níž bude gejzírové pole. Nedávno jsem tudy procházela," vysvětlila svou znalost alespoň nějakého kousku pohraničí. Protože ani tohle se dříve poblíž lesíka nevyskytovalo.
Postup všude stejný, akorát loužiček ubývalo, protože prostě neměla bezedný močák. To dokonce nemají ani chlapci, i když to tak někdy vypadá. "No. Aspoň tady to poznávám," zavrtěla nakonec ocáskem, když se vyskytli u jižní hranice lesa. Také to nebylo stejné, ale dost podobné, aby mohla tvrdit, že to tu poznává. "Za tou horou máme loviště," pochlubila se, udělala značku na dalším nebohém stromu, který nesl stopy po drápech očividně už roky, ale i tak bylo záhodno je obnovit, aby bylo jasné že stav věcí je aktuální. "Chtěl by ses podívat i do středu? Máme tam hezký palouk se zvonky. A sopečné kameny! A kopu mechu," uchechtla se. "Říkáme tu tomu Mechový lesík. A my jsme Mechová smečka," vysvětlila, proč že se tomu tak culí a zvědavě naklonila hlavu na bok. Byla z toho lopocení celkem utahaná, ale ještě jednu malou procházku by zvládla. Zvlášť s tím pocitem užitečnosti, který si prozatím vypěstovala v srdéčku.

Skyl tohle. Skyl tamto. Mrcha narcistická. Zbavuje se lidí s jiným názorem. Já osobně z admin-týmu odešla kvůli reálnému životu a na Skyl mi vadil primárně její nedostatek času. Nemám dojem, že by se mnou kdy zacházela nějak zle, dokud jsem já nezačala prskat první.

Možná by nebylo od věci si uvědomit, že tenhle web je její a může si s ním dělat co chce. Pokud se Vám něco nelíbí, je to jen její dobrá vůle, že to vezme na vědomí (třeba i to, že tě nechala tenhle hate zveřejnit). Stejně jako to, že tady ten web pořád ještě je.
Být já adminem webu (a mám s tím bohaté zkušenosti), taky si rozhodně nenechám v týmu někoho, kdo mi celého koníčka znechucuje. Má to být má komfortní zona a ne místo, kam chodím nervní z toho, co mi moji "moderátoři" dneska zase vyvedou.

Pokud se dobře pamatuju, Stračí hnízdo byla původně má iniciativa, ale pro mne za mne, sežerte si to. Klidně si na mne i plivněte.

"Měla jsem stejný pocit, když jsme sem prvně přišli. A taky ten, že to tu bude perfektní pro mírumilovný domov," usmála se. Od té doby se Gallireiské rozložení očividně mírně změnilo, ale Mechový lesík naštěstí zůstal stejný. "Klidně to můžeš dělat tady se mnou, je to zcela ideální místo," navrhla s rozverným mrknutím. Alfa tu sice nebyla, ale i tak mohla zkoušet verbovat kolemjdoucí. Zvlášť, když to byli staří kamarádi.
Když se však svěřil s rozpoložením své mysli, starostlivě se zamračila. "To mne moc mrzí. Hlavně že jinak je vše v pořádku," alespoň z toho co viděla, usuzovala, že jiné následky to nemělo. "A měla bych být nadvakráte poctěna tím, že mne si pamatuješ," dodala. Celkem ji to překvapovalo, ale rozhodně nebyla proti. Alespoň mu nemusela nic sáhodlouze vysvětlovat. "Snad se postupně objeví i ostatní vzpomínky. Pokud je tedy oč stát," broukla. Sama měla pár vzpomínek, kterých by se vzdala ráda. Ale to asi každý vlk.
Pohlédla pak na svou nožku. "Dala jsem Životovi volnou tlapku. Věděla jsem, že vymyslí něco, co mi bude slušet. Sama bych to lépe nezvládla," vysvětlila, kde leží původ jejího "tetování". Následně zabodla svůj dvobarevný pohled do jeho a zavrtěla ocáskem. "Děkuju, také ti to sluší," vrátila mu lichotku. U pánů se tedy asi víc slušelo pochválit jim svaly, než-li kožich, ale už se stalo.

Potěšeně se uculila, když vlček z paměti vydoloval její jméno. Nepovažovala se za tolik pamětihodnou, ale určitě by ji mrzelo, kdyby tomu bylo naopak. "Je tu pěkně," pronesla rezolutně, jakože není prostor na jakékoliv váhání, když jde o krásu jejich lesíka a pak se usadila. Byla si jistá, že v jeho přítomnosti so ti může dovolit.
"Založila jsem to tu. Ale dávno jsem přenechala starosti mladším," prozradila mu blahosklonně s kapkou hrdosti v oku. A chvíli to vypadalo, že se ztratila v myšlenkách, ale rychle se vzpamatovala. "A co ty? Nějaké důležité milníky?" Nebyla zrovna drbna, ale dlouho byla mimo společnost, takže umírala neukojenou potřebou si povídat. S kýmkoliv, o čemkoliv.
"Hezké ozdoby," plácla tedy přídavkem. Ty řetízky byla opravdu hezké a ji maličko bodlo u srdce, že svůj vlastní náramek ztratila. Ale asi to bylo dobře, jen by jí do skonání světa připomínal Theriona, se kterým byl úzce spjat.

Spokojeně sledovala to hemžení vlčků a líně zametala ocasem mech pod sebou. "Hlavně se nikdo nezraňte," kladla svým dětem na srdce, nerada by o někoho z nich přišla, sotva se vrátila. Však jí toho museli tolik říct! "Hodně štěstí," popřála jim, ale pevně věřila že ho ani potřebovat nebudou. Byli to dospělí šikovní vlci, žádná zvěř proti nim nemohla mít šanci.
Když pak osaměla chvíli nazdařbůh dřímala. Možná i trochu větší chvíli. Tak jako tak, každý odpočinek jednou musí skončit. Protože pak by to byl odpočinek věčný a k tomu se právě teď momentálně uchylovat nechtěla. Střihla uchem, když se ozvalo zavytí a minutku se vzpamatovávala z rozespalosti. Pak se ale zvedla za návštěvníkem vyrazila. Když už nepomáhala s lovem, mohla aspoň "hlídat" les.
Potěšeně se usmála, když spatřila kožich sic známý, leč dlouho nevidění. Za ty roky si vlček pořídil i nějakou tu parádu navíc. Přesto měl tak specifickou barvu, že si jej pamatovala (a poznama) i po jediném setkání. "Zdravím Tě, Yetere. Copak tě k nám zaválo?" Jestli se dobře pamatovala, byl to milý vlk, takže nebyl důvod k pouštění hrůzy. A on to stejně nebyl její styl.

"A. To taky dělá často. Pravda," připustila směrem k Meineremu, ale pak už měla moc práce s vlastním nadšením. Postupně se tu zjevily dvě z jejích dětí, takže ocas se jí rozjel jako vrtule, že nechybělo málo, aby ji nevynesl do vzduchu jako vrtulník.
"Bianco," broukla vlčici do ucha vzápětí ho i rozněžněle oblízla. Druhé blíznutí pak přistálo Saturnovi na líčko. Nojo. Už byli oba dospělí, nedalo se to popřít, ale pro ni to samozřejmě navždy zůstanou děti. I když už měli vlastní děti. Nebo k nim možná pomalu spěli. "Já popravdě nemám ani co vyprávět. Prostě jsem vytuhla nějakým divným spánkem," odpověděla oběma na jejich otázky jedinou větou a shovívavě se usmála. "Ale ráda si poslechnu všechno o vás," u toho významně zvedla obě obočí. Jedno k synovi, druhé k dceři a zamrkala u toho jako nějaká nedočkavá drbna. "Až si vyřešíte své povinnosti, bude na všechno času dost," připustila chápavě. Ostatně bývala v jejich kůži a věděla, co to znamená obětovat některé okamžiky pro dobro většiny. "Já ale vynechám. Byla bych spíš na obtíž." Už se sice cítila lépe, než při prvním probuzení, ale pořád byla slabá jako pápěří a spíš by potřebovala, aby někdo nakrmil ji, než ona někoho. "Nehnu se z místa," slíbila nakonec a ještě jednou každého z nich trochu poňuchňala, než se zase unaveně svezla do polohy v leže.

Duben 6 - Tom

No. Jeho odpovědi se dalo jen těžko oponovat, ale přesto to zkusila. "Určitě se najde něco, v čem jsi zkušenější ty," poznamenala. Ale moc prostoru nad tím přemýšlet neměla, protože zase pustil pusu na špacír a zahrnul ji další salvou milých slůvek. "Měl by sis dát pozor, co říkáš. Co kdybych to teď začala vyžadovat?" Snídaně bez námahy byla ostatně dost lákavá věc. Kdyby se ještě pyšnila nějakou z těch manipulativních magií, mohla by ho opravdu donutit k tomu, aby se jí stal doživotním otrokem na donášku ryb. Měl štěstí, že by jí to svědomí nedovolilo.
"Nejen vlčic," doplnila k jeho proslovu. Přišlo jí, že v téhle době jsou tak nějak nedocenění všichni. "Ty jsi očividně také důležitý a skvělý," připomněla mu s úsměvem a pomalu se pustila do té ryby. Jen mu nejprve polovinu oddělila, aby nebyla jediná "u stolu" a dodala svým slovům určitý punc.
"Děkuji. Myslím, že je to nějaká planá růže," nikdy ji nenapadlo se nad tím zamyslet. Život jí ten obrázek dal, hodil se k ní a tím to pro ni haslo. "Někdy má květů více. Ale jsem teď hodně z formy, takže spíš chudinka vadne." Další důvod proč se dát dohromady. Zvadlá růže přece není žádná ozdoba.

"Ten s velkým Ž ovšem tropí většinou jen žerty," doplnila svůj názor na místního bůžka. Vskutku jí nikdy žádný klacek pod nohy nehodil. Zatímco život jako takový už spousty. Dost ji ale bavilo, jak Meinere odmítal přijmout svůj vlastní věk. A u vlků z těhle končin to asi nebylo nic neobvyklého. "Zato já bych nějakou omlazovací kůru zase potřebovala," postěžovala si. Sice se neviděla, ale bylo jí jasné, že stříbrných chlupů se jí musí na čenichu zase rojit celá skvadra. Už tomu bylo dávno, co se nechala omladit pro dobro svého mladšího partnera.
"Jsem ráda, že jsme si mohli popovídat. Řekla bych, že to byl náš nejdelší rozhovor vůbec," přešla pak k jinému tématu a maličko se nad tím usmála. Vzhledem k tomu, jak dlouho se znali, to byla vlastně ostuda. Ale teď byl černobílý členem rodiny... nejen té smečkorodiny, ale rodiny. I když ne pokrevní. No. Byl to trochu bordel... Tak jako tak, třeba si teď budou povídat častěji a časem se to obejde i bez chvil trapného ticha. "Asi bych se měla přestat válet a začít se sebou něco dělat," poznamenala a pomalu se zvedla na přední nohy a trochu jimi zacvičila. "Takže vnoučátka," zablesklo jí v očích zvesela, určitě měla v plánu se s nimi co nejdříve seznámit. A taky se pozdravit s dětmi. A neznala rychlejší způsob, jak to udělat, než na sebe trochu strhnout pozornost. Zhluboka se nadechla a pak nechala celým lesem zaznít své hluboké melodické zavytí. Byla celkem překvapená tím, jak se jí to povedlo. To asi díky tomu, že ji Meine rozmluvil. Heh. Možná to bylo také naposledy, co to dělala, takže si to musela trochu procítit.

"To dává smysl," pochválila jeho logické uvažování uznale. S tuláctvím se ale pro změnu pojila osamělost a mnohdy i živoření, takže obojí mělo své pro a proti. Ona se k toulání ale už nikdy vrátit nehodlala. Snad jen k rozličně dlouhým procházkám mimo smečku.
"Důkaz toho, že vlk míní, život mění. Ten s malým Ž." Celkem ji tahle jeho vlčecí historie zajímala. Ostatně měl se potenciálně stát otcem jejích vnoučat. Ale nebyla zas tak neomalená, aby do něj začala šťourat a vyžadovat informace, které neprozradil sám od sebe. Proto se zase jen usmála. "Pevně věřím, že to nejhorší už máš za sebou a bude už jen lépe." Pak se už jen pobaveně zakabonila nad jeho popíráním reality. "To víš, že ne," promluvila s poťouchlou jiskrou v očích. "Jsme jen něco mezi rašelinou a černym uhlím." Vtipkovat na účet jejich věku by očividně mohla od úsvitu do soumraku, ale nehodlala Meineho přehnaně štvát, takže nad tím mávnula tlapkou a přešla k vážnějšímu tématu. Ale ačkoliv velmi přemýšlena nad tím, co by mohla na jeho slova odpovědět, nakonec se uchýlila k jednomu jedinému slovu. "Děkuji." Položila si pak hlavu na tlapy.

duben 5 - Tom

Nevěřil jí. Inu. Jeho problém. Ona měla svědomí čisté. Varovala ho. "Zkušenosti s čím?" doptala se však zvědavě. Ona si tedy nepřišla nijak zvlášť zkušená s ničím konkrétním. Jen proškolená životem, jo to sedělo víc.
Ve vodě měl kopu řečí, takže byla zvědavá, jak se s tím popasuje. Ale nos se hnedka rozběhl do míst, kde ryby nikdo přehnaným čvachtáním nerušil. "Ale to je podvádění," povzdechla si na oko uraženě. Nicméně využila poskytnutého času k tomu, aby se pořádně oklepala, přičemž z ní nelítala jen voda, ale taky pořádná spousta uvolněných chlupů, takže mohl být jen rád, že se vzdálil. S potěšením si všimla, že se z pod všeho prachu vyloupl i obrázek poupat, který měla na nožce. Přišla si zase kompletní.
Ale to už byl zpátky. "Děkuji," broukla tak, aby nebylo zřejmé jestli je to za rybu nebo jeho další kompliment. Svačinka zdarma od mladého proutníka, kdo by si myslel, že si tohle ještě zažije? "Já jsem Launee. Těší mne. Taková galantnost se už jen tak nevidí," zavrtěla ocáskem.

duben 4 - tom

Oh. On byl ale úplný nováček, nováčkovitý. Tak to ještě netušil vůbec nic, tím si byla jistá. Objevit všechny taje Gallireii totiž zabralo mnohem více než pár dní. Ale rozesmát jednoho opravdu uměl. Málem se utopila, jak samu sebe tím záchvatem překvapila. "Ano. Jsou mi čtyři zimy. Ale čtyřikrát," informovala ho vesele. Očividně se za svůj věk nijak nestyděla. Vlastně to bylo spíše naopak. Léta se přeci pojí s moudrostí.
Pak se to ale samozřejmě stočilo k Therionovi. "Měl své mouchy," pravila shovívavě. Nechtěla na jeho účet ale říkat nic ošklivého. Prostě se věci udály, jak se udály. Netřeba se k tomu vracet. Raději pokývla hlavou, na znamení souhlasu a začala se pohybovat směrem ke břehu. "To mne zajímá, co tady ulovíš, potom, co jsme všechno takhle vyplašili." Zvedla obočí, skoro vyzývavě. Něco slíbil, tak jak to hodlal splnit?

"Myslela jsem si to." Jo, tohle ji opravdu nepřekvapovalo. "Pravdu díš," dodala, ale nebylo to všechno, co měla na srdci. "Ale bohužel ne jen naše, ale i štěstí a neštěstí těch kolem nás." Dokud vlk nežil sám někde pod kamenem, ovlivňovala jeho rozhodnutí i okolní existence. Což bylo na celém rozhodování to nejtěžší. Uškodit sám sobě bylo v pořádku, ale strhnout celou smečku sebou? Nechtěla nad tím přemýšlet.
"Tehdy jsem prostě jen chtěla klidný a bezpečný domov pro Maharské. Ta potopa mi nedala moc na výběr. Nenapadlo mne, že se tomu uskupení začne říkat smečka. A já budu alfa," ušklíbla se. Jenže to by musela šoupnout pod pokličku své měkké srdce a nenabízet to tu jako domov i dalším chudákům, co se přitoulali.
S potěšením se pak zaposlouchala do vyprávění o tom, jak tenhle černobílý vztah vykvetl z nesmělého poupátka v malou růži. "Tomu rozumím. Sama jsem se poprvé zakoukala až v pokročilém věku. Bylo to tak cizí. Přišlo mi, že bych se tomu ani neměla poddávat, že jsem na to už moc stará." Tím ale nehodlala naznačovat, že by se měl Meinere cítit stejně. "Pevně věřím, že váš vztah dopadne lépe, než ten můj." Zadívala se mu pevně do oka, ale bez úsměvu. Myslela to dobře, ale stejně mohl cítit tu malou mateřskou ochranářskost, co mu hrozila vypálením mozku z hlavy, jestli Biancu opustí sotva na svět vrhne jejich vlčata. Od někoho, kdo si takovou zkušeností prošel, se to nemohlo bát jinak než zcela vážně. Ale měla ho jinak moc ráda.

duben - 3 - Tomáš

Pobaveně se usmála lichotce, kterou po ní s takovou samozřejmostí hodil. Někoho jí připomínal. Jeho jméno začínalo na "L" a končilo na "othiel". Ale to už bylo tak dávno. Skoro v pravěku. "Nový na Gallireii?" Osočila ho s lehoučkým zahihňáním. "Věř, že jen díky magii vypadám mnohem mladší, než ve skutečnosti jsem," prozradila mu pragmaticky. Navíc jí Život tímhle darem obšťastnil už několik let zpět, takže teď už zase sesychala jako listí na podzim a šediny se jí také nedaly spočítat během okamžiků. Ale kdo by se bránil milým slovům?
"Tak to u mne nehrozí," broukla o něco sklesleji, když zmínil své obavy. Ale rychle to ze sebe setřásla. Rozhodla se přeci, že nad tím více smutnit nebude. Natrápila se už dost. Proto další slova pronesla s trochu větší lehkostí. "Můj partner bohužel neunesl tíhu rodičovství a opustil mne chvíli po narození našich vlčat." Neměla v úmyslu vysvětlovat, že dotyčný raději spáchal sebevraždu, než aby s ní a dětmi strávil zbytek života. To prostě na potkání nevyprávíte. A na znamení toho, že to není zrovna nejlepší téma, mu tlapkou pleskla vodu přímo do tváře. Možná si trochu pomohla kouzly, aby se pořádně trefila.

duben 2 - Tomáš

Hned jí to zase o kousek zlepšilo náladu, když uslyšela hlas. Dřív ji setkání s novými vlky děsilo, ale teď už v tom uměla chodit bravurně. Zabrala nožkama a změnila směr, aby se k vlkovi přiblížila. Nemuseli na sebe tedy křičet a plašit zvěř. "Ahoj," pozdravila ho srdečně. Měl celkem zvláštní kožíšek. Jako by během nitroděložního vývoje absorboval své bílé dvojče. "Hmmm. Studená, ale nic, co by složilo tuhle stařenku ze severu." Šlapala teď vodu na místě, aby si ho mohla pořádně prohlédnout. Rozhodně to byl kluk jak buk a mládí samo. "Bojíš se rýmy, mladíku?" Popíchla ho tedy v nečekaně hravé náladě. Tohle si většinou dovolila jen ke členům rodiny. Ale jak už bylo řečeno, hodlala si teď užívat života plnými doušky a trocha nevinné zábavy na cizí účet k tomu určitě patří.

Zasmála se. "Myslím, že naše setkání byla vždycky náhodná. Nebo možná osudová?" Zamrkala. Jestli to všechno vedlo k tomu, že ve svém věku, po tak dlouhém přežívání, konečně našel to něco v její dceři. V téhle smečce. Ale to už bylo na každém, kterému z těch dvou pojmů dával přednost.
"To jsem ráda," doplnila, když ji hned nadvakráte vyvedl z omylu a její řeč těla se o poznání uvolnila. "Mývám někdy tendence, chtít pro ostatní to, co já uznám za nejlepší, ale zapomínám, že každý má trochu jíný pohled na svět. Pracuju na tom," zazubila se zase zcela klidně a naklonila zvídavě hlavu na stranu. "Takže zeťáčku... začalo to až po mém zmizení, nebo jsem byla jen krátkozraká a ničeho si nevšimla?" Byla na své pozorovací schopnosti celkem hrdá. Ostatně Saturna a Sheyu odhadla správně. Ale tohle? To by ji popravdě nikdy nenapadlo, kdyby jí to sám neřekl. Ne snad, že by to bylo spojení až tak absurdní, jen bylo těžké představit si Meinereho s kýmkoliv. O to větší radost jí to dělalo. "A chci pořádné vyprávění, ne jen ano nebo ne," dodala. Únavou už sotva mlela pantem, potřebovala si odfrknout, takže někdo musel trochu vyplnit čas.