Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že Sigyho trochu polekala. Zastyděla se za to, asi neměla být tak přímočará a měla svou otázku trochu víc zaobalit, ale dalo se říct, že měla o smečkovou kolegyni téměř takovou starost, jako její partner a moc tedy nepřemýšlela, co říká. A chudák malý začal zmatkovat tak, že jí ani neodpověděl na otázku a s panikou začal uhánět na sever. Rozhodně v tom jeho ani Lyl nechtěla nechat samotné, i kdyby se Skyl rozhodla, že je ve smečce víc nechce, pro ni už byli jako členové rodiny, se kterými si prožila své.
Ohlédla se tedy na svou alfu a usmála se. "Pomůžu jim a pak se postarám o cokoliv, co bude potřeba," slíbila jí pevně. Byl to takový její způsob, jak se za Sigyho s Lyl postavit. Když zvládnou uživit pět vlčat, tak proč ne sedm nebo osm, v tom už moc velký rozdíl nebyl. Aspoň tu bude hezky a všichni si budou mít s kým hrát. "Brzy se vrátím," houkla potom ke zbytku svých milovaných, od Theriona přes Astu až po vlčátka a vrhla se za hnědým vlkem, kterého trochu moc ovládly emoce.
Byla rychlejší než on, takže jej po nějaké době i doběhla a mlčky mu sprintovala po boku. Snad věděl, kde svou partnerku najde a snad bude moct být nápomocná.

>>> kaskády

Jako vždy, když bylo hodně vlků po kopě, se děla spousta věcí, které její introvertní hlavinka nestíhala pobírat. A to ještě dorazila Asta s Raysterem, k její velké úlevě oba v pořádku. A také přišel Sigy, který chtěl očividně s Alfou něco probrat soukromě. Docela jej obdivovala za to, že si o to umí tak rozhodně říct a není jako ona - čekající na vhodnou příležitost, která by nikdy nemusela přijít. Tiskla se k Therionovi a přemýšlela o tom, proč by také nemohla být taková. Rozhodná a sebejistá. Aspoň na stará kolena.
Byla tu však Asta na kterou se pobaveně usmála. "Proč ne, však ti to očividně jde," pozlobila ji trochu a pak naklonila hlavu na bok. "Ale možná ano. Záleží na tobě, jestli chceš spíš lovit, nebo hlídat děti," pověděla jí, jak se to aktuálně mělo. Tak jako tak, rozhodně souhlasila s Therionem, že vlčata by měla zůstat doma. Na lovu se vždycky mohlo něco zvrtnout a ona jsou tak křehká. Nezapomněla trochu pomazlit Raystera, když už se jim vrátil a pohledem vyhledala Saturna s Biancou, kterým očividně kručelo v bříšku stejně, jako nově příchozím. Zajímalo ji, co má Sigy tak důležitého, že ostatní kvůli tomu musí čekat. A také kde má Lylwelin, připadali jí nerozluční...
"Dejte mi chvilku," pronesla pak směrem ke své společnosti a zvedla se. Sice okamžitě postrádala teplo Therionova těla, ale nemohla se na něj přeci lepit každý den a celý den. Své kroky pak stočila k Sigymu a Skyl, a jak se přibližovala, začala pomalu rozpoznávat jedno slovo od druhého a dávat si dohromady, co se to tu vlastně děje. Lyl byla podle všeho v očekávání a ji to těšilo, ale zároveň ji bodnul osten žárlivosti. Lau byla odjakživa hodná vlčice, takže místo zášti propadla spíše obavám. "Lau vždy ráda pomůže," zamumlala a pousmála se. Nebylo to tak, že by měla s takovými věcmi zkušenosti, ale jestli chtěla Lyl u toho všeho ženskou společnost, asi tu byla opravdu ta nejvhodnější. "Jestli je to ale od té potopy, nemá někdy teď termín? Kde je?" Zeptala se a starostlivě nakrčila obočí. Názor alfy ji momentálně moc nezajímal, vše co v hlavě měla, byla nastávající maminka, co nebyla na bezpečném místě!

Bylo to trochu jako lavina. Zmatené a nejisté pohledy létaly ze všech stran. Od ní, od Saturna, od nových vlčátek a také od Theriona, kterého si Lorenzo prohlížel trochu moc nadšeně. Vůbec by nepřeháněla, kdyby řekla, že přesně cítila, jak kolem toho chudákovi Therionovi bylo. Jako by ten mazlík úplně přitahoval vlčata a to nejhorší v nich.
"Měl bys trochu respektovat osobní prostor ostatních, Lorenzo. Každému nemusí být příjemné, když si ho někdo takhle prohlíží. A někteří vlci umí být opravdu protivní, a mohli by ti ublížit, víš..." pokusila se svému partnerovi přijít na pomoc aspoň nějakými těmi slůvky, když jinak činit nemohla. Byla docela blízko tomu, se rozzlobit, což u ní bylo něco dost vzácného. Vážně neměla ráda, když se cítila takhle bezradná, tak se aspoň mezi vlče a Theriona nenápadně vlísla a konejšivě se o traumatizovaného vlka otřela, zatímco svůj pohled stáčela k alfě, která si ji už asi tak nějak zapamatovala jako vrchního informátora o tom, kde se kdo nachází. Eh. Jen kdyby to bylo tak jednoduché...
"Asta šla s Raysterem někam na procházku. Sigy a Lylwelin také někam odešli, chvíli po tobě. Lothiel se pořád nevrátil a... Mojo někde je," vzhledem k tomu, že se Skyl dala do vytí, bylo zřejmé, že touží po nějaké té smečkové sešlosti a ty stejně nebyly pro Mojoa nijak přínosné. Spíš naopak. Stresoval se počtem vlků kolem, zatímco tomu, co se řešilo rozuměl jen pramálo. Vůbec nebylo nutné, aby tu zrovna on byl... Ráda ale slyšela, že se chystá shánět po jídle, to byl ostatně jeden z problémů, co už nějakou dobu tížil její srdce, takže si takhle mohla odškrtnout první položku na seznamu a doufat v to, že k ostatním se dík tomu dostane rychleji. Jen kdyby tu zas nebyl takový chaos a to tu ještě nebyli ani všichni.
Přesto se z událostí celkem těšila. Sešlosti většinou znamenaly i povyšování a přidělování funkcí a ona... ona by se třeba mohla vrátit na svůj pečovatelský post. Teď tu bylo tolik vlčat, určitě to bude potřeba! A aby byla upřímná, jako ochranářka se nikdy necítila dobře. Klidně by tu funkci přenechala někomu, ke komu by se více hodila. Někomu, kdo umí cenit zuby a netáhne ho to pořád někam na procházky... Ale co se bude doopravdy dít, to bylo ve hvězdách.

Lau věděla, že se jim po rodině stýská. Komu také ne, zvlášť, když si ani nemůže být jist tím, co se s ní stalo. Chtěla jim pomoci ji najít, ale nemohla kvůli tomu všeho nechat, ač by opravdu ráda. Therionova nenadálá deprese jejímu veselí také moc nepřidala. "Ale já chci. Ráda se o ostatní strachuju. A ještě raději jim pomáhám," hlesla a pak trochu zvedla hlas. "A ty jsi můj partner, o koho bych se měla starat více?" Chtěla znít pevně a odhodlaně, ale pořád ji hlodaly ty pochybnosti, které se dostavily prve.
Pohled na snažení obou vlčat ji však značně ukonejšil. "Vy jste taková naše sluníčka, co?" usmála se na ně, tam dolů ke svým tlapkám. "Z toho si nic nedělejte. Být občas smutný je také dobré, protože pak víte, jaké je štěstí, když jste šťastní," trochu se do té filozofické poznámky zamotala, ale doufala, že všichni poberou, jak to myslela. Totiž, že bez tmy by nebylo světla.
A pak si jejich pozornost začal uzurpovat duhový déšť, který začal všechno v okolí v kaňkách přebarvovat do všech možných odstínů. Pobaveně se tomu usmála a trochu nevěřícně zakroutila hlavou. "To je prostě Gallirea," konstatovala podobně okouzleně jako Therion a chvíli se spokojeným úsměvem přihlížela dovádění vlčat v té záplavě barev. Dokud nepostřehla nově příchozí. Konečně alfa, musela s přeci mluvit!
"Skyli..." Chtěla ji pozdravit, vyjádřit radost z toho, že se jí nic nestalo a pak ji zahrnout svými malými návrhy, ale její pohled padl na další dvě sladké kuličky štěstí, které se sunuly černé vlčici v patách. Její oháňka se okamžitě přátelsky zhoupla, ale hlavou jí projelo malé zděšení. Co se to letos s těmi vlčaty děje? I tihle přišli o rodinu? Ty otázky jí přímo koukaly z očí, pak se ale konečně usmála. "Ahoj drobečci," pozdravila nejnovější přírůstky a přesně v ten moment se jí o čelo rozprskla velká fialová kapka...

Zdálo se, že jim do hlavy nasadila svou vlastní paranoiu, neb se náhle u všeho začali ujišťovat zda to není zlé. Rozpačitě se tomu usmála. "Medvědi nejsou zlí. Ale nebezpeční, to ano. Jsou to celkem nepředvídatelná zvířata," varovala je pak se přesunula k Falionovi. "Nebyl zlý. Spíše smutný, protože se mu ztratila jeho partnerka," pověděla směrem k Saturnovi a mírně znepokojeně zašilhala k Therionovi, kterému se v hlavě zase rozjížděl pořádný chaos. Snažila si spojit to, co bylo řečeno s tím, kdy a jakým způsobem se jeho uvažování tak změnilo, ale moc tomu nerozuměla. K čemu všechny ta provinilost? Vždyť se přeci nabídl, že je nechá jít, nemohl za to, že nevěděla kam...
"Copak tě trápí?" odhodlala se nakonec k oné stěžejní otázce, vyřčené tak měkkce, jak to jen zvládla. Sama se právě cítila dost mizerně, že není schopná jej pochopit a být mu nápomocná, aniž by se musela ptát. Ale komunikace je přeci základ zdravého vztahu! Rozhodně to znělo zdravěji, než na něj používat magii a informace si získat "násilím". Za to by se styděla určitě moc, zatímco za tohle jen maličko.
Měla ale trochu obavy, jestli nekope do vosího hnízda. Therion byl křehká duše a rozbitá do přesně takových střepů, jako je ten, co nosí na krku. A ona ani nevěděla proč. Co se mu událo. Kde přišel k těm jizvám, a má to s tím něco společného? Byla špatná partnerka, co se o něj dostatečně nezajímá? Dala ostatně přednost vlčatům, před jejich společnou procházkou a rozhovorem... A i to se dělo, zatímco opečovávala území smečky. Dává vždycky přednost někomu a něčemu jinému?

Bylo hezké slyšet, že "jejich" vlčátka mají v úmyslu nakládat s magiemi opatrně a neškodně. Nic jiného ale od tak hodných kuliček ani nečekala. Byli rozkošní. O to více ji mrzelo, že vyrůstají bez svých biologických rodičů... Alespoň jim ale mohla zpestřit den nějakými těmi cirkusovými kousky s magií a spokojeně se culit nad jejich nadšením. "Ryby," odkývala Biance.
"To velké byl medvěd. Má hnědý huňatý kožich, jako Therion," když se na svého přítele tak podívala, možná by mu mohla říkat méďo. Ale rychle tu myšlenku zahnala, protože to bylo hrozně cringe. "Pak veverky. Ty bývají rezavé nebo černé a najdete je skoro všude," pokračovala v té malé lekci ze zoologie. "A lev," usmála se na Saturna. Toho vyčarovala speciálně pro ně. "Skylieth prý umí magii iluzí, tak si o opravdovou podívanou můžete říct jí," navrhla. Měli by to se vším všudy. S barvami, pachem i zvuky. A Skyl by se taky mohla u toho trochu uvolnit a ne furt jen dumat nad starostmi.
Pak se ovšem rozhovor stočil k Falionovi. Dokonce se Therion nabídl, že Močály pohlídá, aby mohla s vlčaty jít, mělo to však menší háček. "Já bohužel nevím, kde ho hledat. Potkala jsem ho jen jednou a už je to dávno. Může být kdekoliv," vysvětlila všem přítomným a opřela se spánkem o Therionův krk. Nebyl jen pohodlný polštář, ale očividně i opěrátko. "Někdy ho ale zkusit najít můžeme," dodala, aby se nedostavilo příliš velké zklamání. Teď ale spíš myslela na to, že mají prázdnou spíž a kopu hladových krků. A to ještě netušila, kolik jich mělo v dohledné době ještě přibýt. Kde jen se toulala ta alfa, když si toho s ní potřebovala tolik říct?

Bianca se projevila jako správná holka a začala řešit estetiku celé věci. Lau se tomu usmála. Očividně na celý ten strach o ně už zapomněla. Jako by snad vlčata samotná měla nějaké léčivé účinky na vlčí duši. "Jsem si jistá, že Život ti vybere tu magii, se kterou si budeš nejlépe rozumět ty i tvůj kožíšek," pověděla jí a pak se maličko zakabonila. "Ale tyrkysová je samozřejmě ze všech nejhezčí," trocha ješitnosti ještě nikoho nezabila. Navíc, to byl jen vtípek.
Chvíli na to byla požádána o malou ukázku, než se k tomu ale dostala, rozhodla se nejprve odpovědět na její další dotaz. "Nic není černobílé. Věci mohou být dobré i zlé zároveň. U magie to platí také a záleží hlavně na tom, jak se ji dotyčný rozhodne používat. S magií vody můžeš na někoho přivolat potopu, ale stejně tak ji můžeš díky tomu stejnému i zvrátit. Tak jako jsme to udělali mi tady," zahleděla se na poslední zbytky toho, co připomínalo nedávné události.
A pak se konečně dala do toho kouzlení. Vyzvedla vodu z jezírek, ale místo do bublin ji začala tvarovat do kontur různých zvířat. "Tak jestli pak je poznáte?" Vybídla je. Začala s kamzíkem, o kterém věděla, že jej Saturnus zná. Pak přišel na řadu majestátní jelen, hejno lososů vyskakující nad hladinu, které vystřídal veliký medvěd. Ten se pak rozprskl v tlupu veverek a nezapomněla ani na toho lva. Nebylo to úplně dokonalé, s vodou ostatně nešlo vystihnout barvy ani ostré hrany, ale lepší než nic.
Spokojeně se přitulila k Therionovi, kterého pořád nepřestalo bavit zahrnovat ji lichotkami a maličko zakroutila hlavou. "Létat ano, ale spíš jako netopýr. Nebo drak," opravila vlčkovu mylnou představu a pak se usmála. "Jmenoval se Falion a měl sebou ještě jakéhosi magického společníka, který uměl krást podoby. Bylo zvláštní, koukat se na sebe samu," vzpomněla si i na Consiho a mimoděk ji napadlo, kde asi skončili. A jestli našel svou ztracenou partnerku.

>>> Středozemka

Možná to trochu přeháněla. Uvědomila si to v okamžik, kdy začal Saturnus panikařit. Provinile odvrátila pohled a nechala Theriona ať se tohle místo ní pokusí vyžehlit. I to byla partnerova práce, nebo ne? Místo toho se začala věnovat té malé princezničce.
"Individuum je to samé co jedinec, osoba..." Ona sama to konkrétně používala k označení někoho nedůvěryhodného, pochybného, ale nebylo to tak úplně správně, takže Biance nepletla hlavu a místo toho se chytila tématu magií, ke kterým bylo vždy co povědět. Obzvláště malým vlčatům.
"Každý vlk se narodí s potenciálem ovládat jednu konkrétní magii. Je jen na něm jestli a kdy ji objeví. A někdy se mu poté přebarví oči, podle dané magie. Já a Therion máme tyrkysové oči. Narodili jsme se s magií vzduchu," vysvětlila. "Co se týče čtení myšlenek, takoví vlci mají šedivé oči. Jako naše alfa. A iluze zase ovládají vlci s purpurovýma očima." Nebyla si jistá jak se budou chytat, nebylo to ostatně tak dávno, co musela Saturnovi připodobňovat fialovou barvu. "Zelené oči značí magii země, modré vodu, hnědé předměty," doplnila jim vzdělání o další střípek a ještě samozřejmě nekončila. "Ne všichni vlci ale mají barevné oči. Jiným je na požádání přebarvil Život. A také mohou umět víc magií, než jen jednu. Já třeba kromě vzduchu umím ovládat i vodu. A cítím emoce ostatních. Mohla bych s nimi i manipulovat, ale nepřijde mi to správné," přiznala se možná k něčemu, co by mohla nechat spíše pro sebe, ale chtěla být upřímná. "To je jedna z magií, kterou vlkům propůjčuje Smrt. O těch popravdě moc nevím. Ale někteří vlci umí být neviditelní, nebo ovládat počasí. Znám také vlka s křídly..." To bylo asi to poslední, co měla na srdci. Vyčkala však, jestli nebudou mít prcci nějaké další otázky. Bylo toho asi dost, ke strávení.

Zrovna chtěla chápavě pokývat hlavou a vzpomenout, že ani ona se svými rodiči moc času nestrávila, když se odnikud vynořilo hejno motýlů a vyplivlo jim tu ty dva, po kterých pátrali. Popravdě ji to nijak zvlášť nepřekvapilo. Považovala tyhle věci na Galliree už za naprosto normální a víc se soustředila na to, jak jí spadl kámen ze srdce. Zároveň ale cítila, že by to neměla jen tak přejít.
Sledovala, jak je Therion ujišťuje o tom, že se o ně báli a to všechno. Byl tak milý, že se tomu dalo jen těžko věřit. Podobnou něhu jí do očí vneslo ale i to, jak sourozenci stáli jeden za druhým a o svůj podíl na vinně se dělili. Pořád ale cítila tu potřebu, něco říct a tak se tedy nadechla a zahleděla se do dvou párů zlatých očí.
"Nezlobím se. Ale strach jsem měla," připustila a zaměřila se trochu víc na Saturna. "Ty přece víš, jaké individuum se kolem potuluje," hlesla vyčítavě. "Slibte mi, že už nikdy nikam nepůjdete sami. I kdyby vám maminka mizela přímo před nosem," nechtěla na ně moc naléhat, ale měla své důvody. "V tomhle světě existují vlci, co si mohou číst ve vašich vzpomínkách. A také takoví, co umí vytvořit obraz čekoholiv nač si vzpomenou. Včetně zvuků a vůně. Co kdyby Vás takhle někdo jenom vylákal z Močálů?" Možná byla trochu moc paranoidní, ale nebylo jí pomoci. Setkání s Noroxem v ní zanechalo větší stopy než jen nové jizvy. "Příště nejdřív zajděte za někým z nás a my vám pak pomůžeme, ano?" Počkala si, až se jí dostane vytoužené odpovědi nebo dalšího podnětu k diskuzi a pomalu se stočila zpět směrem, odkud s Therionem právě přišli. Hned jakmile těm dvěma trochu pocuchala srst na čelech.
Mohla se teď s klidem v srdci vrátit ke střežení Močálů a netroufala si to oddalovat. A také doufala, že se brzy vrátí Skylieth, protože si s ní chtěla, o sourozencích a hledání jejich rodiny, promluvit...

>>> Mahar

>>> Mahar

Když jí dal Therion svými slovy za pravdu, dodalo jí to zbývající kousky kuráže a zahnalo zbytečky pochybností. Byla opravdu ráda, že ho tu má sebou a nemusí se se vším potýkat sama, jako doposud. Byla to hezká změna, na kterou si zvykala docela rychle.
Úplně všechny starosti to ale z hlavy nevymetlo. To asi ani nešlo. Ale aspoň už tu bylo jaro a slunce hřálo. Nemusela se bát, že jim ztracená vlčata umrznou ve sněhové vánici, nebo je odnese rozvodněná řeka.
"Zajímalo by mne, jestli i se mnou měli rodiče takové starosti," poznamenala, zatímco si to vyklusávala svižným, ale stále pohodlným tempem. Nemělo smysl se štvát na doraz. Třeba budou síly potřeba, až ty dva uprchlíky najdou. "S tebou ale asi ne. Ty jsi byl určitě hodné vlče," usuzovala z té jeho mírné a tiché povahy. Což ona tedy byla také, jen měla... trochu moc dobrodružné choutky a hlavu v oblacích. Ale třeba byl i v tomhle Therion stejný? To jí bude muset povědět sám. Nebo to někdy vytáhne z jeho bratra. To znělo jako plán.
Ale i když si povídala, čímž se mimochodem taky uklidňovala, nezapomínala na to, držet se pachové stopy a nepřijít o ni. Pak by bylo všechno to hledání o dost složitější.

Zdálo se, že i on si uvědomil nepřítomnost vlčat teprve teď. Asi se prostě jen moc soustředili jeden na druhého. Říká se přeci, že láska dělá z vlků paka... Nicméně hned ji napodobil v onom rozhlížení se kolem i v následné depresi. Asi jim touhle frází tak trochu pokazila hezké chvilky strávené spolu, ale... Ignorovat to přeci nemohla.
"Třeba usnuli v nějakém malém ďolíku. Takový mrňousové se vejdou všude možně,"navrhla jednu z možností, ale stejně jako jemu, i jí její nos prozrazoval, že to tak asi úplně nebude. Jejich vůně se z Močálů vytrácela úplně stejně jako ta Sigyho a Lylwelin. Pro dva vlky s magií větru nebylo zas tak složité vystopovat něčí polohu, ale... Když tak stála na té jihozápadní hranici, s výhledem na Středozemní pláň, bezradně se posadila. Kromě nich dvou a Mojoa v močálech nikdo nebyl... "Nemůžu nechat močály prázdné a bez hlídání. Jsem tu ochranář," zaúpěla rozpolceně. Proč jen se nikdo nevracel? Hlavně Skylieth. Kdyby tu byla ona, mohla by si vesele odfičet, vlčata bleskově najít a zase se vrátit. "Ale neměl by ochranář v první řadě chránit členy smečky až pak území?" Znělo to jako řečnická otázka, ale vypadalo to, že na tu odpověď opravdu čeká. Logika jí říkala, že smečka přeci mohou být i bez pozemků, ale prázdné Močály bez vlků by se sotva dali něčím takovým nazývat. Teritorium si kdykoliv můžeš vybojovat zpět, zatímco vlčatům by životy těžko vracela. Ale je to skutečně tak, nebo si jen vymýšlí výmluvy?
Ze všeho toho ponurého přemýšlení ji vytrhl jeho hlas. Tři slova doplněná o úsměv, který jí teď ukazoval tak často a přesto se ho nedalo nabažit. Napjatý výraz z její tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vůbec nevěděla nad čím to tu doteď přemýšlela. Samozřejmě že vlčata byla důležitější než cokoliv jiného! A jestli si někdo myslí něco jiného, je to blbec. Klidně ať jí vynadají, že to tu nechala bez ochrany, koho to zajímá? Ani by se nedivila, kdyby se vrátili dřív, než kdokoliv další. Všichni se taky flákali vlk ví kde. Navíc byly teď všechny hranice poctivě označené, takže by si všichni měli držet pořádný odstup.
"Děkuju," oblízla mu vděčně ouško ve snaze vyklidit nervozitu i z jeho dušičky a pak se zahleděla přes Středozemku až kamsi za horizont, pachy těch dvou utečenců ji lechtaly na čumáčku. "Dobrá zpráva je, že jsou sami, takže nám je nikdo neunesl," zabroukala a udělala první krok potřebný k tomu, aby Močály opustila. "Na druhou stranu, proč nezůstali tady, jak jsme jim řekli? Nelíbí se jim s námi? Šly hledat svou rodinu? Ale proč by nám o tom neřekli, abychom je doprovodili?" Všechno to ovšem byly otázky, které mohly padnout, až je najdou. Jinak se k odpovědím sotva dopídí.

>>> Středozemka

Lau si až s jeho překvapením uvědomila, že o tom Therion vůbec nic neví. Ta projevená starost ovšem hřála na srdci. "Ráno toho dne, co jsme se potkali na vyhlídce," upřesnila mu onu událost. Určitě si pamatoval, že měla nový šrám na líci, který už byl teď zatavený v menší jizvu. "Bez zranění se to neobešlo, ale on dopadl nejhůř," ujistila jej s nebývale chladným zamračením, které jí ani trochu neslušelo. Tehdy ale předváděla i mnohem hrozivější grimasy a ona byla celkem ráda, že ji u toho nikdo jiný, než ten šedivec, neviděl. "Myslím, že i Saturnus na to, při tom koukání na hvězdy úplně zapomněl," zase zjihla a zatetelila se blahem, když se k ní zase přitulil.
Jeho vyprávění bylo o dost stručnější, ale to nejdůležitější si z toho vzala. Trochu ji mrzelo, že se nedoví trochu víc, ale tlačit na něj nechtěla. Nikdy toho moc nenamluvil a čekat, že najednou proboří hráze a bude jí o sobě celé hodiny vyprávět, byl prostě nesmysl. Však ona se někdy a nějak dočká. Navíc jí hned záhy rozbušil srdce tak, že málem předvádělo přemety a házelo salta. Slíbil jí totiž něco moc hezkého. A i kdyby se ten slib měl kvůli čemukoliv nesplnit, cenila by si jej i tak. Protože právě teď a tady byl míněn zcela upřímně. "Beru tě za slovo," pronesla pak něžně a snažila se moc nedomýšlet.
Bohužel neuměla číst myšlenky, takže mu nemohla odpovědět na otázky, které zůstaly nevysloveny, ale že se kolem vlčat její mysl točila, to se projevilo záhy. "Kde jsou vůbec Saturnus a Bianca?" Celý den je neviděla a vlastně ji ani nenapadlo se po nich shánět. A přitom se po setkání s Noroxem zapřísáhnula, že už nikdy žádné vlče nespustí z očí, aniž by věděla, že je v bezpečí. Možná bylo dobře, že vlastní neměla, když se nedokázala svědomitě postarat ani o cizí... Zatím ale nepanikařila, Močály nebyly zas tak malé, aby se nemohli prostě míjet.

Na chvilku se zamyslela nad jménem lesa, ve kterém měl jeho bratr žít. "Myslím, že odtamtud byla Allairé," vyslovila svou myšlenku nahlas a pak maličko srazila obočí, jak se snažila rozvzpomenout. "A Aseti! To je ten les na jihu? Proti proudu řeky?" ujistila se u něj a rozzářila se. "Tam jsem ještě nikdy nebyla. Dvě mouchy jednou ranou," prohlásila a zahleděla se tím směrem. Díky tomu si všimla, i toho, jak les opouštějí Asta s Raysterem a nejistě se ošila. S tím, že půjdou za hranice močálů nepočítala. Ne, že by své kamarádce nevěřila, že se o něj dobře postará, ale... "Měla jsem jí říct o tom vlkovi, co zaútočil na Saturna. Aby byla opatrná," tentokrát se jí do hlasu vmísila stopa obav.
Nicméně od svého vyprávění kvůli tomu nakonec neustoupila a vděčně se pro jednou otřela o něj, místo o strom. "To nemusí. Všechno zlé je k něčemu dobré. Nebýt toho, nikdy bych se nedostala na takové krásné místo a nepotkala tolik skvělých vlků," nevěděla odkdy je tak hrozně pozitivní. Asi to v ní probouzelo všechno to štěstí, kterým teď byla zahrnuta? "Jak ses sem zatoulal ty? Také jsi hledat bratra?" Zeptala se napůl žertem. Bylo by to celkem legrační, kdyby ano. Nebo ne?
Pak ji ovšem zarazil svou otázkou. Hlavou jí okamžitě proletělo několik věcí. Jako zdravý rozum pro Mojoa, kopa štěstí pro všechny,... Věděla ale, že tím ve skutečnosti balamutí jen samu sebe. Ve skutečnosti, to co chtěla nejvíc, bylo o dost sobečtější a nebyla si jistá, jestli by o tom měla mluvit s vlkem, se kterým byla v partnerském svazku přesně jeden den.
Rozpačitě se tedy ošila, ještě si jednou dvakrát přeměřila, co přesně hodlá říct, a pak zase nechala svou tvář ověnčit úsměvem. "Vždycky jsem chtěla vlastní rodinku. Takovou, co by se nerozpadla,... Takže se mi to teď pomalu plní," nemohla mu přeci na férovku říct, že chce být máma vlastních dětí, a jak jí tikají biologické hodiny! Neměla v úmyslu ho rozbít hned zkraje, sotva s něčím vůbec začali. Zároveň ale nechtěla být neupřímná. Tohle byl snad dobrý kompromis. Navíc měla Mojoa a Raystera, ti byli také její! Oni, ona a on. Byli rodina. Akorát Mojo to ještě nevěděl.

Zajímalo ji, jestli se všichni přemění v takové přítulné kuličky, když dojde na partnerství. Dokonce si zkusila představit mazlivou Lylwelin, jak se tulí se Sigym, ale moc to nešlo. Viděla by to ovšem velmi ráda! Ti dva k sobě očividně patřili ještě dřív, než našli cestu do Maharu.
Teď to ovšem nebylo o štěstí někoho jiného, nýbrž jejího! Asi se mu líbil její kožíšek. "Teď, když se oteplilo, ze mne budou létat celé chuchvalce. A budou úplně všude," varovala jej s úsměvem. Nejhorší bylo, když se takový chumáček nějakým záhadným způsobem zatoulal do něčí tlamy. A ony to ty chumáčky dělaly dost často!
Odmítl jen mlčet a dal se do toho svého kostrbatého povídání. Trpělivě čekala, až se pokaždé vymáčkne a mezitím začala svůj kožíšek otírat o kůru stromů, aby na nich zanechala pořádnou pachovou stopu. A také ty trsy, o kterých před chvílí mluvila. Až skončí, asi bude tak poloviční. "To muselo být fajn. Já nikdy žádnou funkci neměla. Na ochranáře jsem byla moc mírná a zasněná a skupinové lovy nebyly nic pro mne. Možná bych mohla být pečovatelkou, ale náš vrh byl jediný ve smečce, takže bych se mohla starat tak akorát o Noxe," zasmála se té představě a pak se jí rozzářily oči. "A je na Galliree? Ráda bych ho poznala, určitě to bude také milý vlk," nadchla se představou, že by se mohla seznámit s někým z jeho minulosti a pak se mírně ošila.
"Já měla hodně toulavé tlapky, takže jsem doma moc času netrávila. Zároveň jsem ale byla také takový tlumič sporů mezi bratry. A jednou, když jsem doma nebyla se moc zle pohádali. Nox utekl z domova. Nort to špatně nesl, a byl tak trochu k nesnesení. Nevydržela jsem to, nechala ho samotného a na několik týdnů se vypařila. Jenže když jsem se vrátila, byl pryč i on. V záchvatu vzteku zabil jednoho ze členů a zbytek smečky ho vyhnal," bylo vidět, že tohle vzpomínání ji pořád bolí, ale nemínila přestat. Stejně by se k tomu nakonec dostala, i kdyby se Therion nezeptal.
"Pořád si říkám, že kdybych se furt někde netoulala, nemuselo by se nic z toho stát... Nějakou dobu jsem na ně prostě čekala, ale nevraceli se. A smečka bez nich už prostě nebyla... domov," smutně se na něj usmála. Tušila, že on ví, o čem právě mluví. "Tak jsem se je vydala hledat. Celé roky jsem chodila tam a sem a došla až na Gallireu. Noxe jsem tu našla a přidala se k jeho smečce. Ta se ale brzo rozpadla a zase se mi ztratil. Celkem nedávno jsem ho potkala znovu," teď se usmála o dost veseleji. Vše má však své ale. "Norta jsem už ale nikdy neviděla." To byla ta pesimističtější část vyprávění.
Následně se zase ale zazubila. "Pak jsem v jednom lesíku našla Mojoa. Bylo mi ho líto. A asi mi také bylo trochu smutno z toho, že nemám vlastní vlčata a z toho osamělého putování, tak jsem se ho ujala. Jednou se zranil a vlci z Maharu nám tehdy pomohli. Takže když přišla zima a já zjistila, že se o něj nedokážu postarat sama," zase trocha zahanbení se promítla do hlasu. "Šla jsem rovnou sem." Nepamatovala si, kdy toho naposledy tolik nakecala, ale z nějakého důvodu jí to tentokrát nevadilo. Ostatně, měla jen jednoho milého posluchače. Nikoho, kdo by ji soudil.

>>> úkryt

Lau s radostí vyklouzla z úkrytu, který teď smrděl po hnijících krysách a zhluboka se nadechla čerstvého jarního vzduchu, promíseného s Therionovou vůní. Dneska bylo opravdu hezky, jako stvořené pro prochajdu podél hranic.
Spokojeně zavrtěla ocáskem, vypustila Raysterovo chování prozatím z hlavy a začala se soustředit na vlčka před sebou. "Tak! Jsme tedy... pár," pověděla pořád trochu nevěřícně a uculila se jako nějaká zamilovaná puberťačka. "Máme se rádi," dodala a znělo to skoro až zpěvavě, pak však maličko uhnula pohledem, jako by snad něco v močálech vyhlížela. Ve skutečnosti ji ale zase jednou maličko přepadly rozpaky. "Ale moc toho o sobě nevíme, že?"
Přednesla problém, který by jí hlavou vrtal pravděpodobně už od rána, kdyby nemusela hopsat kolem rozjíveného vlčete. Naštěstí tohle mělo snadné řešení. Prostě si povídat. A ona teď měla v plánu si s ním povídat hodně, i kdyby měla mluvit sama. Což by teď bylo asi i záhodno. "Tebe musí bolet ten kousanec, tak začnu," pronesla odhodlaně a zatímco své tlapky nasměrovala k jižní hranici, kterážto potřebovala urgentní péči ochranáře, zamyslela se, o čem by tak měla mluvit. Nakonec se rozhodla začít... inu od začátku.
"Narodila jsem se na severu. Moji rodiče byli alfy takové maličké smečky. Měla jsem dva brášky. Staršího Norta a mladšího Noxe. Ty máš sourozence, Therione?" Naklonila zvídavě hlavu na stranu a znovu se zazubila. "Můžeš jenom kývat a vrtět hlavou," navrhla pro případ, že by ho to opravdu hodně bolelo.