Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> kaskády

Močály znala už dost dobře na to, aby jimi, ačkoliv ztemnělými tmou, proběhla s jistotou vepsanou do každého kroku. A kde by si snad jistá nebyla, tam pomohly bludičky. Pachů tu ubylo, takže se alfou svolaná sešlost tak trochu asi rozpadla. Zajímalo ji, zda se vůbec něco vyřešilo, ale na to se Skylieth neptala, když ji konečně nalezla.
"Lylwelin a Sigy mají dvě vlčátka. Jsou schovaní u kaskád, pokud tě to zajímá," pověděla jí i úsměvem, za kterým skrývala svou vlastní depresi. Tu ale i tak před včicí, co umí číst myšlenky, pravděpodobně neskryla. "Já jdu jim i zbytku smečky něco ulovit, tak s tím nedělejte zbytečné cavyky," dodala a sebe samu překvapila, jak troufalá pro tentokrát je. A dokud v sobě tu odvahu měla, sebrala dech i pro další věc. "Také bych ráda zkusila najít rodiče nalezenců, až se situace trochu uklidní, takže žádám o svolení na nějakou dobu odejít," pravděpodobně by šla, i kdyby jí ho Skyl nedala, ale chtěla dát vlčici šanci se vyjádřit. "Předpokládám, že Therion půjde také, má je rád a chce, aby byli šťastní,..." Dodala, zahrnujíc do toho i svého partnera a pak se pomalu rozešla dál na jih. "Jdu na ten lov," konečně odvrátila pohled. Z jejího postoje muselo být víc než jisté, že chce být sama a pak zase Mahar opustila. Na jeho druhém konci.

>>> Narrské vršky přes Ježkovku

>>> útočiště

Nechala rodinku za sebou a protáhla se opět ven. Trochu se při tom sice namočila, ale to bylo to poslední, co by ji trápilo. Usadila se na jednom z kamenů, vyčuhujících z vody a zahleděla se na oblohu, která byla stále ztemnělá nocí. Trochu moc dlouho, aby byla upřímná. Co to zase mělo být za Gallireiský tentononc?
Nicméně ač to mohlo být celkem závažné, nedokázala se tím vzrušit. Hlavu měla plnou úplně jiných zmatků. Pořád Lylwelin dětičky záviděla, ačkoliv to nebylo ani trochu hezké... Zvlášť když to ani nebylo tak, že by sama žádná neměla. Mojo a Rayster byli ostatně přeci její. Jen. To bylo trochu jiné. Věděla, jaká to je, někomu obětovat kus svého života, ale jaké to je, přivést na svět vlastní, to jí bylo zapovězené. A se vzpomínkami na to utrpení, kterým si kvůli tomu musela Zlatonka projít, si ani nebyla jistá, jestli by se o to měla vůbec pokoušet. Zvládla by to vůbec?Bolelo ji vůbec přemítat nad tím, co by se stalo, kdyby ne.
Ztěžka si do nočního vzduchu povzdechla a potřásla hlavou. Byla za tu novou rodinku šťastná, ale zároveň sama byla hrozně smutná. A bylo jen pár bytostí, se kterými by se o svou bolest mohla podělit. Jednu už roky neviděla. A ač Therionovi by se svěřila ráda, nechtěla jen přílévat olej do ohně jeho trápení. Takže zůstávala jen jedna poslední.
"Jdu něco ulovit," houkla do vchodu od úkrytu. A skutečně to měla v plánu. Lyl bude potřebovat kopu energie, aby ty dva maličké nejen ukrmila ale také celkově zvládla. Ale vezme to menší oklikou... Přeskočila tedy na břeh a pak zmizela ve tmě, míříc si to sice zpět k Močálům.

>>> Mahar

Lylwelin se asi snažila sebe samu trochu rozptýlit a vyptávala se na Skylieth. Sigy to to proazím jen zamluvil, ale ona se usmála. "Bude to v pořádku," byla přesvědčená o tom, že Skyl je nevyžene. Ta vlčice byla mnohem dobrosrdečnější než by kdo čekal.
Na větší vykecávání ale nezbylo moc času, protože vlčátka nějaké probíhající rozhovory nezajímají a prostě nastal jejich čas. Bohužel ona nemohla dělat o moc víc, než jen rodičku povzbuzovat a přijmout část jejích emocí. Vlastní nervozita ji však jako kouzlem opustila, nějak na ní asi nezbývala kapacita. A pak tu náhle byla. Jedno. A druhé... Po prvotním šoku z toho, že mladší ze sourozenců se nehýbe, ji však mohla přepadnout únava a také všechny ta nevyužívaná něha. Byli rozkošní. Tak maličcí. Tělem jí rezonovalo dojetí, které se dalo svou silou přirovnat k tomu, co asi cítili novopečení rodiče sami. Byla ráda, že tu mohla být. Ale vměšovat se neodvážila. Lylwelininy instinkty dle všeho fungovaly na výbornou a ona tak mohla jen oněměle přihlížet tomu, jak se dětičky kroutí a shání po tělesném teple jejich matky. Mohla by jim tu to doupátko vyhřát kouzly, ale tak nějak tušila, že nic lepšího, než péči maminky dostat nemohou.
Poodstoupila bokem, aby měl ke svému potomstvu lepší přístup i jejich milující tatínek "Gratuluji," zabroukala ke všem čtyřem. Sigymu a Lylwelin k potomstvu. A těm dvěma uzlíčkům ke vstupu do života. "Budu venku, kdyby něco," pronesla ještě o něco tišeji a vytratila se, by rodince dopřála potřebné soukromí. Ještě se muselo vymyslet, jak se všichni dostanou domů, ale to mohlo počkat. Všechno mohlo počkat. A i ona si potřebovala utřídit myšlenky.

>>> Kaskády

>>> Kaskády

Lyl samozřejmě moc milá nebyla, ale nebylo se čemu divit. Ani normálně moc přívětivosti neprojevovala, takže teď, když ji všechno bolelo... No. "Pokusím se," slíbila a trpělivě čekala, až se protáhne příliš úzkou průrvou. Některé věci uspěchat nejde. Ale vlčata tohohle párečku o tom asi nevěděla...
Jen se trochu ušklíbla, nad Sigyho nemístnou poznámkou. "Ani hezké to nebude," pověděla mu, aby ho připravila na následující události, ale neodháněla jej. To bylo rozhodnutí nastávajících rodičů, jestli u porodu tatínek bude nebo ne. A Sigy snad nebyl takový, aby jim z toho napětí či pohledu omdlel a starosti jim jen přidělal.
Pak pohlédla na Lyl, kterážto to měla už za pár a rozhodla se jí pomoci nejen tím, že na ni bude dohlížet. Ostatně bolest byla také pocit a s těmi ona uměla manipulovat. Proto přebrala část jejího utrpení na sebe. Ale jen tolik, aby mohla i nadále normálně fungovat, kdyby se něco pokazilo. Měla ve zvyku být prozřetelná a na vše připravená, i když samozřejmě doufala, že všechno proběhne snadno a rychle, aniž by kdokoliv přišel k újmě.

>>> Mahar

"To je samozřejmost," usmála se na ustaraného vlčka, který si přeci jen našel kousek času pro slovo díků. Mnohem více ji však těšilo, když její zraky mohly spočinout na zlatavé vlčici, které se čas, dle jejího výrazu, opravdu vehementně krátil. Sigy se samozřejmě začal hned starat a ona mu do toho nekecala, jen se zpovzdálí na Lylweliln usmála. "Pokud o to tedy stojíš," broukla. Byla si vědoma povahy druhé vlčice a bylo celkem možné, že se sem hnala zbytečně. Ale vlastně ne. I kdyby se měla jen ujistit, že vše proběhne v pořádku bez jejího zásahu, bylo to užitečné.
Pomalu vykročila vpřed, když Sigy objevil malý úkryt, kde by snad mohla vlčata bezpečně přijít na svět. Měla v plánu Lyl podat pomocný bok, kdyby se jí nešlo dobře kvůli křečím, které se nezapomínaly připomínat. Raději moc nemluvila, aby zase neřekla něco nevhodného nebo nevhodně znějícího a zároveň tak kryla svou vlastní nervozitu. Bylo to prvně, co měla dělat porodní bábu... Bábu. To sedělo. No, nikdo to vědět nemusel, nastávající rodiče měli svých starostí i tak určitě dost.

>>> útočiště

Vypadalo to, že Sigyho trochu polekala. Zastyděla se za to, asi neměla být tak přímočará a měla svou otázku trochu víc zaobalit, ale dalo se říct, že měla o smečkovou kolegyni téměř takovou starost, jako její partner a moc tedy nepřemýšlela, co říká. A chudák malý začal zmatkovat tak, že jí ani neodpověděl na otázku a s panikou začal uhánět na sever. Rozhodně v tom jeho ani Lyl nechtěla nechat samotné, i kdyby se Skyl rozhodla, že je ve smečce víc nechce, pro ni už byli jako členové rodiny, se kterými si prožila své.
Ohlédla se tedy na svou alfu a usmála se. "Pomůžu jim a pak se postarám o cokoliv, co bude potřeba," slíbila jí pevně. Byl to takový její způsob, jak se za Sigyho s Lyl postavit. Když zvládnou uživit pět vlčat, tak proč ne sedm nebo osm, v tom už moc velký rozdíl nebyl. Aspoň tu bude hezky a všichni si budou mít s kým hrát. "Brzy se vrátím," houkla potom ke zbytku svých milovaných, od Theriona přes Astu až po vlčátka a vrhla se za hnědým vlkem, kterého trochu moc ovládly emoce.
Byla rychlejší než on, takže jej po nějaké době i doběhla a mlčky mu sprintovala po boku. Snad věděl, kde svou partnerku najde a snad bude moct být nápomocná.

>>> kaskády

Jako vždy, když bylo hodně vlků po kopě, se děla spousta věcí, které její introvertní hlavinka nestíhala pobírat. A to ještě dorazila Asta s Raysterem, k její velké úlevě oba v pořádku. A také přišel Sigy, který chtěl očividně s Alfou něco probrat soukromě. Docela jej obdivovala za to, že si o to umí tak rozhodně říct a není jako ona - čekající na vhodnou příležitost, která by nikdy nemusela přijít. Tiskla se k Therionovi a přemýšlela o tom, proč by také nemohla být taková. Rozhodná a sebejistá. Aspoň na stará kolena.
Byla tu však Asta na kterou se pobaveně usmála. "Proč ne, však ti to očividně jde," pozlobila ji trochu a pak naklonila hlavu na bok. "Ale možná ano. Záleží na tobě, jestli chceš spíš lovit, nebo hlídat děti," pověděla jí, jak se to aktuálně mělo. Tak jako tak, rozhodně souhlasila s Therionem, že vlčata by měla zůstat doma. Na lovu se vždycky mohlo něco zvrtnout a ona jsou tak křehká. Nezapomněla trochu pomazlit Raystera, když už se jim vrátil a pohledem vyhledala Saturna s Biancou, kterým očividně kručelo v bříšku stejně, jako nově příchozím. Zajímalo ji, co má Sigy tak důležitého, že ostatní kvůli tomu musí čekat. A také kde má Lylwelin, připadali jí nerozluční...
"Dejte mi chvilku," pronesla pak směrem ke své společnosti a zvedla se. Sice okamžitě postrádala teplo Therionova těla, ale nemohla se na něj přeci lepit každý den a celý den. Své kroky pak stočila k Sigymu a Skyl, a jak se přibližovala, začala pomalu rozpoznávat jedno slovo od druhého a dávat si dohromady, co se to tu vlastně děje. Lyl byla podle všeho v očekávání a ji to těšilo, ale zároveň ji bodnul osten žárlivosti. Lau byla odjakživa hodná vlčice, takže místo zášti propadla spíše obavám. "Lau vždy ráda pomůže," zamumlala a pousmála se. Nebylo to tak, že by měla s takovými věcmi zkušenosti, ale jestli chtěla Lyl u toho všeho ženskou společnost, asi tu byla opravdu ta nejvhodnější. "Jestli je to ale od té potopy, nemá někdy teď termín? Kde je?" Zeptala se a starostlivě nakrčila obočí. Názor alfy ji momentálně moc nezajímal, vše co v hlavě měla, byla nastávající maminka, co nebyla na bezpečném místě!

Bylo to trochu jako lavina. Zmatené a nejisté pohledy létaly ze všech stran. Od ní, od Saturna, od nových vlčátek a také od Theriona, kterého si Lorenzo prohlížel trochu moc nadšeně. Vůbec by nepřeháněla, kdyby řekla, že přesně cítila, jak kolem toho chudákovi Therionovi bylo. Jako by ten mazlík úplně přitahoval vlčata a to nejhorší v nich.
"Měl bys trochu respektovat osobní prostor ostatních, Lorenzo. Každému nemusí být příjemné, když si ho někdo takhle prohlíží. A někteří vlci umí být opravdu protivní, a mohli by ti ublížit, víš..." pokusila se svému partnerovi přijít na pomoc aspoň nějakými těmi slůvky, když jinak činit nemohla. Byla docela blízko tomu, se rozzlobit, což u ní bylo něco dost vzácného. Vážně neměla ráda, když se cítila takhle bezradná, tak se aspoň mezi vlče a Theriona nenápadně vlísla a konejšivě se o traumatizovaného vlka otřela, zatímco svůj pohled stáčela k alfě, která si ji už asi tak nějak zapamatovala jako vrchního informátora o tom, kde se kdo nachází. Eh. Jen kdyby to bylo tak jednoduché...
"Asta šla s Raysterem někam na procházku. Sigy a Lylwelin také někam odešli, chvíli po tobě. Lothiel se pořád nevrátil a... Mojo někde je," vzhledem k tomu, že se Skyl dala do vytí, bylo zřejmé, že touží po nějaké té smečkové sešlosti a ty stejně nebyly pro Mojoa nijak přínosné. Spíš naopak. Stresoval se počtem vlků kolem, zatímco tomu, co se řešilo rozuměl jen pramálo. Vůbec nebylo nutné, aby tu zrovna on byl... Ráda ale slyšela, že se chystá shánět po jídle, to byl ostatně jeden z problémů, co už nějakou dobu tížil její srdce, takže si takhle mohla odškrtnout první položku na seznamu a doufat v to, že k ostatním se dík tomu dostane rychleji. Jen kdyby tu zas nebyl takový chaos a to tu ještě nebyli ani všichni.
Přesto se z událostí celkem těšila. Sešlosti většinou znamenaly i povyšování a přidělování funkcí a ona... ona by se třeba mohla vrátit na svůj pečovatelský post. Teď tu bylo tolik vlčat, určitě to bude potřeba! A aby byla upřímná, jako ochranářka se nikdy necítila dobře. Klidně by tu funkci přenechala někomu, ke komu by se více hodila. Někomu, kdo umí cenit zuby a netáhne ho to pořád někam na procházky... Ale co se bude doopravdy dít, to bylo ve hvězdách.

Lau věděla, že se jim po rodině stýská. Komu také ne, zvlášť, když si ani nemůže být jist tím, co se s ní stalo. Chtěla jim pomoci ji najít, ale nemohla kvůli tomu všeho nechat, ač by opravdu ráda. Therionova nenadálá deprese jejímu veselí také moc nepřidala. "Ale já chci. Ráda se o ostatní strachuju. A ještě raději jim pomáhám," hlesla a pak trochu zvedla hlas. "A ty jsi můj partner, o koho bych se měla starat více?" Chtěla znít pevně a odhodlaně, ale pořád ji hlodaly ty pochybnosti, které se dostavily prve.
Pohled na snažení obou vlčat ji však značně ukonejšil. "Vy jste taková naše sluníčka, co?" usmála se na ně, tam dolů ke svým tlapkám. "Z toho si nic nedělejte. Být občas smutný je také dobré, protože pak víte, jaké je štěstí, když jste šťastní," trochu se do té filozofické poznámky zamotala, ale doufala, že všichni poberou, jak to myslela. Totiž, že bez tmy by nebylo světla.
A pak si jejich pozornost začal uzurpovat duhový déšť, který začal všechno v okolí v kaňkách přebarvovat do všech možných odstínů. Pobaveně se tomu usmála a trochu nevěřícně zakroutila hlavou. "To je prostě Gallirea," konstatovala podobně okouzleně jako Therion a chvíli se spokojeným úsměvem přihlížela dovádění vlčat v té záplavě barev. Dokud nepostřehla nově příchozí. Konečně alfa, musela s přeci mluvit!
"Skyli..." Chtěla ji pozdravit, vyjádřit radost z toho, že se jí nic nestalo a pak ji zahrnout svými malými návrhy, ale její pohled padl na další dvě sladké kuličky štěstí, které se sunuly černé vlčici v patách. Její oháňka se okamžitě přátelsky zhoupla, ale hlavou jí projelo malé zděšení. Co se to letos s těmi vlčaty děje? I tihle přišli o rodinu? Ty otázky jí přímo koukaly z očí, pak se ale konečně usmála. "Ahoj drobečci," pozdravila nejnovější přírůstky a přesně v ten moment se jí o čelo rozprskla velká fialová kapka...

Zdálo se, že jim do hlavy nasadila svou vlastní paranoiu, neb se náhle u všeho začali ujišťovat zda to není zlé. Rozpačitě se tomu usmála. "Medvědi nejsou zlí. Ale nebezpeční, to ano. Jsou to celkem nepředvídatelná zvířata," varovala je pak se přesunula k Falionovi. "Nebyl zlý. Spíše smutný, protože se mu ztratila jeho partnerka," pověděla směrem k Saturnovi a mírně znepokojeně zašilhala k Therionovi, kterému se v hlavě zase rozjížděl pořádný chaos. Snažila si spojit to, co bylo řečeno s tím, kdy a jakým způsobem se jeho uvažování tak změnilo, ale moc tomu nerozuměla. K čemu všechny ta provinilost? Vždyť se přeci nabídl, že je nechá jít, nemohl za to, že nevěděla kam...
"Copak tě trápí?" odhodlala se nakonec k oné stěžejní otázce, vyřčené tak měkkce, jak to jen zvládla. Sama se právě cítila dost mizerně, že není schopná jej pochopit a být mu nápomocná, aniž by se musela ptát. Ale komunikace je přeci základ zdravého vztahu! Rozhodně to znělo zdravěji, než na něj používat magii a informace si získat "násilím". Za to by se styděla určitě moc, zatímco za tohle jen maličko.
Měla ale trochu obavy, jestli nekope do vosího hnízda. Therion byl křehká duše a rozbitá do přesně takových střepů, jako je ten, co nosí na krku. A ona ani nevěděla proč. Co se mu událo. Kde přišel k těm jizvám, a má to s tím něco společného? Byla špatná partnerka, co se o něj dostatečně nezajímá? Dala ostatně přednost vlčatům, před jejich společnou procházkou a rozhovorem... A i to se dělo, zatímco opečovávala území smečky. Dává vždycky přednost někomu a něčemu jinému?

Bylo hezké slyšet, že "jejich" vlčátka mají v úmyslu nakládat s magiemi opatrně a neškodně. Nic jiného ale od tak hodných kuliček ani nečekala. Byli rozkošní. O to více ji mrzelo, že vyrůstají bez svých biologických rodičů... Alespoň jim ale mohla zpestřit den nějakými těmi cirkusovými kousky s magií a spokojeně se culit nad jejich nadšením. "Ryby," odkývala Biance.
"To velké byl medvěd. Má hnědý huňatý kožich, jako Therion," když se na svého přítele tak podívala, možná by mu mohla říkat méďo. Ale rychle tu myšlenku zahnala, protože to bylo hrozně cringe. "Pak veverky. Ty bývají rezavé nebo černé a najdete je skoro všude," pokračovala v té malé lekci ze zoologie. "A lev," usmála se na Saturna. Toho vyčarovala speciálně pro ně. "Skylieth prý umí magii iluzí, tak si o opravdovou podívanou můžete říct jí," navrhla. Měli by to se vším všudy. S barvami, pachem i zvuky. A Skyl by se taky mohla u toho trochu uvolnit a ne furt jen dumat nad starostmi.
Pak se ovšem rozhovor stočil k Falionovi. Dokonce se Therion nabídl, že Močály pohlídá, aby mohla s vlčaty jít, mělo to však menší háček. "Já bohužel nevím, kde ho hledat. Potkala jsem ho jen jednou a už je to dávno. Může být kdekoliv," vysvětlila všem přítomným a opřela se spánkem o Therionův krk. Nebyl jen pohodlný polštář, ale očividně i opěrátko. "Někdy ho ale zkusit najít můžeme," dodala, aby se nedostavilo příliš velké zklamání. Teď ale spíš myslela na to, že mají prázdnou spíž a kopu hladových krků. A to ještě netušila, kolik jich mělo v dohledné době ještě přibýt. Kde jen se toulala ta alfa, když si toho s ní potřebovala tolik říct?

Bianca se projevila jako správná holka a začala řešit estetiku celé věci. Lau se tomu usmála. Očividně na celý ten strach o ně už zapomněla. Jako by snad vlčata samotná měla nějaké léčivé účinky na vlčí duši. "Jsem si jistá, že Život ti vybere tu magii, se kterou si budeš nejlépe rozumět ty i tvůj kožíšek," pověděla jí a pak se maličko zakabonila. "Ale tyrkysová je samozřejmě ze všech nejhezčí," trocha ješitnosti ještě nikoho nezabila. Navíc, to byl jen vtípek.
Chvíli na to byla požádána o malou ukázku, než se k tomu ale dostala, rozhodla se nejprve odpovědět na její další dotaz. "Nic není černobílé. Věci mohou být dobré i zlé zároveň. U magie to platí také a záleží hlavně na tom, jak se ji dotyčný rozhodne používat. S magií vody můžeš na někoho přivolat potopu, ale stejně tak ji můžeš díky tomu stejnému i zvrátit. Tak jako jsme to udělali mi tady," zahleděla se na poslední zbytky toho, co připomínalo nedávné události.
A pak se konečně dala do toho kouzlení. Vyzvedla vodu z jezírek, ale místo do bublin ji začala tvarovat do kontur různých zvířat. "Tak jestli pak je poznáte?" Vybídla je. Začala s kamzíkem, o kterém věděla, že jej Saturnus zná. Pak přišel na řadu majestátní jelen, hejno lososů vyskakující nad hladinu, které vystřídal veliký medvěd. Ten se pak rozprskl v tlupu veverek a nezapomněla ani na toho lva. Nebylo to úplně dokonalé, s vodou ostatně nešlo vystihnout barvy ani ostré hrany, ale lepší než nic.
Spokojeně se přitulila k Therionovi, kterého pořád nepřestalo bavit zahrnovat ji lichotkami a maličko zakroutila hlavou. "Létat ano, ale spíš jako netopýr. Nebo drak," opravila vlčkovu mylnou představu a pak se usmála. "Jmenoval se Falion a měl sebou ještě jakéhosi magického společníka, který uměl krást podoby. Bylo zvláštní, koukat se na sebe samu," vzpomněla si i na Consiho a mimoděk ji napadlo, kde asi skončili. A jestli našel svou ztracenou partnerku.

>>> Středozemka

Možná to trochu přeháněla. Uvědomila si to v okamžik, kdy začal Saturnus panikařit. Provinile odvrátila pohled a nechala Theriona ať se tohle místo ní pokusí vyžehlit. I to byla partnerova práce, nebo ne? Místo toho se začala věnovat té malé princezničce.
"Individuum je to samé co jedinec, osoba..." Ona sama to konkrétně používala k označení někoho nedůvěryhodného, pochybného, ale nebylo to tak úplně správně, takže Biance nepletla hlavu a místo toho se chytila tématu magií, ke kterým bylo vždy co povědět. Obzvláště malým vlčatům.
"Každý vlk se narodí s potenciálem ovládat jednu konkrétní magii. Je jen na něm jestli a kdy ji objeví. A někdy se mu poté přebarví oči, podle dané magie. Já a Therion máme tyrkysové oči. Narodili jsme se s magií vzduchu," vysvětlila. "Co se týče čtení myšlenek, takoví vlci mají šedivé oči. Jako naše alfa. A iluze zase ovládají vlci s purpurovýma očima." Nebyla si jistá jak se budou chytat, nebylo to ostatně tak dávno, co musela Saturnovi připodobňovat fialovou barvu. "Zelené oči značí magii země, modré vodu, hnědé předměty," doplnila jim vzdělání o další střípek a ještě samozřejmě nekončila. "Ne všichni vlci ale mají barevné oči. Jiným je na požádání přebarvil Život. A také mohou umět víc magií, než jen jednu. Já třeba kromě vzduchu umím ovládat i vodu. A cítím emoce ostatních. Mohla bych s nimi i manipulovat, ale nepřijde mi to správné," přiznala se možná k něčemu, co by mohla nechat spíše pro sebe, ale chtěla být upřímná. "To je jedna z magií, kterou vlkům propůjčuje Smrt. O těch popravdě moc nevím. Ale někteří vlci umí být neviditelní, nebo ovládat počasí. Znám také vlka s křídly..." To bylo asi to poslední, co měla na srdci. Vyčkala však, jestli nebudou mít prcci nějaké další otázky. Bylo toho asi dost, ke strávení.

Zrovna chtěla chápavě pokývat hlavou a vzpomenout, že ani ona se svými rodiči moc času nestrávila, když se odnikud vynořilo hejno motýlů a vyplivlo jim tu ty dva, po kterých pátrali. Popravdě ji to nijak zvlášť nepřekvapilo. Považovala tyhle věci na Galliree už za naprosto normální a víc se soustředila na to, jak jí spadl kámen ze srdce. Zároveň ale cítila, že by to neměla jen tak přejít.
Sledovala, jak je Therion ujišťuje o tom, že se o ně báli a to všechno. Byl tak milý, že se tomu dalo jen těžko věřit. Podobnou něhu jí do očí vneslo ale i to, jak sourozenci stáli jeden za druhým a o svůj podíl na vinně se dělili. Pořád ale cítila tu potřebu, něco říct a tak se tedy nadechla a zahleděla se do dvou párů zlatých očí.
"Nezlobím se. Ale strach jsem měla," připustila a zaměřila se trochu víc na Saturna. "Ty přece víš, jaké individuum se kolem potuluje," hlesla vyčítavě. "Slibte mi, že už nikdy nikam nepůjdete sami. I kdyby vám maminka mizela přímo před nosem," nechtěla na ně moc naléhat, ale měla své důvody. "V tomhle světě existují vlci, co si mohou číst ve vašich vzpomínkách. A také takoví, co umí vytvořit obraz čekoholiv nač si vzpomenou. Včetně zvuků a vůně. Co kdyby Vás takhle někdo jenom vylákal z Močálů?" Možná byla trochu moc paranoidní, ale nebylo jí pomoci. Setkání s Noroxem v ní zanechalo větší stopy než jen nové jizvy. "Příště nejdřív zajděte za někým z nás a my vám pak pomůžeme, ano?" Počkala si, až se jí dostane vytoužené odpovědi nebo dalšího podnětu k diskuzi a pomalu se stočila zpět směrem, odkud s Therionem právě přišli. Hned jakmile těm dvěma trochu pocuchala srst na čelech.
Mohla se teď s klidem v srdci vrátit ke střežení Močálů a netroufala si to oddalovat. A také doufala, že se brzy vrátí Skylieth, protože si s ní chtěla, o sourozencích a hledání jejich rodiny, promluvit...

>>> Mahar

>>> Mahar

Když jí dal Therion svými slovy za pravdu, dodalo jí to zbývající kousky kuráže a zahnalo zbytečky pochybností. Byla opravdu ráda, že ho tu má sebou a nemusí se se vším potýkat sama, jako doposud. Byla to hezká změna, na kterou si zvykala docela rychle.
Úplně všechny starosti to ale z hlavy nevymetlo. To asi ani nešlo. Ale aspoň už tu bylo jaro a slunce hřálo. Nemusela se bát, že jim ztracená vlčata umrznou ve sněhové vánici, nebo je odnese rozvodněná řeka.
"Zajímalo by mne, jestli i se mnou měli rodiče takové starosti," poznamenala, zatímco si to vyklusávala svižným, ale stále pohodlným tempem. Nemělo smysl se štvát na doraz. Třeba budou síly potřeba, až ty dva uprchlíky najdou. "S tebou ale asi ne. Ty jsi byl určitě hodné vlče," usuzovala z té jeho mírné a tiché povahy. Což ona tedy byla také, jen měla... trochu moc dobrodružné choutky a hlavu v oblacích. Ale třeba byl i v tomhle Therion stejný? To jí bude muset povědět sám. Nebo to někdy vytáhne z jeho bratra. To znělo jako plán.
Ale i když si povídala, čímž se mimochodem taky uklidňovala, nezapomínala na to, držet se pachové stopy a nepřijít o ni. Pak by bylo všechno to hledání o dost složitější.