Gallirea - Příspěvky uživatele

>>> Kaskády

Všechno šlo hned snáze, když je vlk mladý, no ne? Pozorovala to celkem dost. A začínala se zajímat, co na to asi Therion a ostatní řeknou. Zdálo se, že třeba takový Sigy si ani nevšiml. Ale. Byla tma. Nebo to snad nefungovalo? Ale určitě ano. Život vždy odvádí dobrou práci.
A ona teď pro změnu odvedla tu svou. A pořád měla dost sil, tak se nezastavovala u hranic, ale dotáhla tu mršinu hlouběji do Močálů. Blíž všem hladovcům, jejichž bříška hodlala zaplnit. Hlavně tedy ty dva nováčky, kteří se sotva smířili s tím, že jsou ve světě bez maminky.
Zastavila se v místech, odkud to bylo do všech stran zhruba stejně daleko a zvedla hlavu. Na chvilku se zarazila, neb tohle bylo jiné. Byla zvyklá jen ohlašovat svůj příchod, ne ostatní svolávat tak, jak to dělávala alfa. Mohla vůbec?
Potřásla hlavou. Jak jinak by se ale všichni dověděli, že přinesla jídlo? Bude je po jednom hledat a každému zvlášť vysvětlovat, kde hostinu najdou? Ale kdepak. Zhluboka se nadechla a udělala to. Zavyla tak silně, jak to jen svedla, celkem rozpačitá ze svého vlastního hlasu. A pak už jen seděla, čekala a doufala, že to fungovalo a brzy se tu objeví někdo, kdo jí pomůže to maso zpracovat dřív, než se zkazí.

>>> útočistě

Protáhla se úzkým východem, probrodila se zurčící vodou a vyskočila na břeh. Neplýtvala energií na nějaké magické vysušování a prostě se hezky postaru oklepala, až kapky létaly na metry daleko. Trochu ji tížily obavy, jestli její kořist něco neodtáhlo, zatímco se uvnitř vykecávala a rozplývala nad vlčátky, ale měla štěstí a muflon tu na ni stále čekal. Jen trochu okousaný od nějakých drobných drzounů. To ale ničemu nevadilo.
Popadla ten stále dost těžký kus žvance do zubů a dala se do tahání, zatímco kouzlem si tu váhu trochu nadlehčovala. Zdálo se jí to jako takový nejlepší způsob, jak tohle dělat. Kdyby chtěla tu věc nést jen kouzly kus nad zemí, asi by za chvíli zkolabovala, takhle to ale celkem šlo. A díky bohu si během rozhovoru s Lyl a Sigym odpočala a teď už před sebou až takový kus cesty neměla. Močály byly celkem za rohem.

>>> Mahar

//570

Lylwelin se dala do jídla, což Lau od srdce těšilo. Mohla se pak o dost více věnovat Sigymu, který řešil poněkud existenciální problémy. Na chvilku zavřela oči, aby si utřídila myšlenky a pak se na něj usmála. "Myslím si, že funkce jsou přeceňované. Území smečky může hlídat každý člen, aniž by byl ochráncem. A také může kdokoliv přispět úlovkem, aniž by byl lovcem. I o péči o vlčata se můžeme podělit všichni, ať už máme pečovatele nebo ne. Nemusíme čekat na povel alfy, abychom mohli uspořádat hon. Smečku dělají především její členové a to, jak se drží při sobě a podporují se," vysvětlila trochu obšírně své stanovisko. Přesně to, kvůli kterému tu s nimi teď byla. Prostě odmítala opustit přátele v trablech. Teď když ani jeden nemohl lovit, ulovila pro ně. A až budou chtít jít na lov oni, pro změnu jim ochotně pohlídá ty malé rošťáky.
Něžně se pousmála té podívané s maminkou a vlčaty. "To ráda slyším. A jsem si jistá, že i na ostatní se můžeme spolehnout. Therion sice nepobral moc sebevědomí a viní se i z toho, co se nestalo, ale je to hodný vlk, tak s ním buďte trpělivý," zaorodovala trochu za svého partnera, o němž oba přítomní vlci moc dobrého smýšlení neměli, jak si dříve všimla. Ostatně za vlčata už zaprosila, a i jeho dobro jí na srdci leželo převelmi.
Zavrtěla oháňkou, když konečně přišlo i na výběr jména pro maličkou vlčici. Neřekla nic, to byla ostatně věc maminky, ne její, ale líbilo se jí to. "Já bych měla odnést nějaké jídlo i do Močálů, pro ta nová vlčata, takže Vás zase na chvíli opustím," donutila se konečně k dalším činům a zvedla se na nohy. "Jestli cokoliv potřebujete,..." Nechala ve vzduchu viset otázku a čekala, jestli jim něco na mysl přijde, aby se záhy tiše vypařila.

>>> Kaskády

//569

Věděla, že to co Sigy říká, dává smysl. Ale nepočítalo to s jejím odhodláním a také trochu křivdil ostatním. "Prosím nekoukej na ty malé, jako na ohrožení tvých dětí. Naopak, budou mít kopu kamarádů. Naučíme je, jak si vzájemně pomáhat a dělit se. A v době, kdy budou vaše děti jíst maso, mohou klidně ti nejstarší už zvládat něco menšího ulovit, takže tím, že je nás šest na sedm dětí bych se až tolik neznepokojovala."Snažila se trochu změnit směr jeho myšlenek, ačkoliv opravdu neplánovala jakýmkoliv z prcků zkracovat dětství, pokud to nebude nezbytné. Ale i lekce v lovu mohou být zábava...
Nicméně záhy se měla zabývat o něco příjemnější záležitostí. Trochu se zakoktala a pak se zadívala na své tlapky. Tak jak to měla ve zvyku, když ji přepadl rozpaky."K-kdybych někdy měla dceru, asi bych ji pojmenovala Leyah,"zabroukala. To jméno nosila v hlavě celé roky. Samozřejmě ale nebylo jediné. Nebo... Rhia. Hed. Míré."Až teď, když jedno po druhém vyslovovala, uvědomila si, že má asi nějakou úchylku na krátká jména. Ale opravdu ji potěšilo, že ji do toho rituálu zahrnuli, i kdyby její návrhy byly k ničemu.

// So,...
Když nebudeme počítat skyl a claw, jsem v téhle smečce nejdéle, což je zhruba 2 a půl roku? Za tu dobu se uspořádal jeden lov, dvě mimoherni akce a jedna osudovka v mé režii, což mi tedy také nepřijde úplně ideální. A ukazuje to, že ten problém s aktivitou není něco krátkodobého.
V jednom z postu níže Skyl napsala, že smečka nemůže být aktivní, bez aktivních členů. Myslím, že to stejné ale platí i na Alfu. My můžeme hrát jako fretky (a že se to teď docela daří). Můžeme i z vlastní iniciativy uspořádat lov/osudovku a odměny si vydyndat od vedení... Ale alfa je jediná, kdo může rozdávat ty skutecné odměny, co se ke smečce pojí - funkce, povýšení, přijetí potomků... A když se ani to nezvládá odehrát rychle a bez zadrhelu, už mne to opravdu celkem štve. A neni to jen tím, co se událo teď. Není to poprvé.
Samozřejmě chápu, že v životě se dějí nepředvídatelné věci, a že to má před hrou prednost. Sama jsem z galli na dva nebo tři měsíce bezeslova úplně zmizela, ale kdybych tu měla víc povinnosti, než jen jako řadový hráč, určitě bych se zařídila trochu jinak... Myslím, že ve smečce je dost důvěryhodných hráčů, co by mohli v tom či onom zaskočit, jen si prostě přiznat, že na to člověk sám nestačí.
Mrzelo by mne, kdyby od nás začali vlci odcházet, teď když to začínalo vypadat po dlouhé době dobře. Takže se klidně nabídnu k výpomoci. Další dva měsíce budu mít snad celkem volno, tak klidně nějaké neherní i herní akce vymýšlím (hned co se vyřeší situace kolem sigwelin, chtěla bych se vydat na výpravu za Saturnovu a biancinou rodinou, každý je vítán)...

Luv ja.

//568

>>> kaskády

Protáhnout se tím úzkým vstupem bylo z nějakého důvodu snazší, než předtím. I přes to, že teď měla plnou tlamu mufloní kejty a toho, co na ni navazovalo. Omlazující kůra se očividně opravdu vyplatila. Zalitovala, že je taková tma a ona si sebe samu nemá jak prohlédnout. Na takové hlouposti ale zapomněla hned, jakmile zaslechla útržek rozhovoru, který mezi sebou novopečení rodiče vedli. Podle všeho zvažovali odchod ze smečky, což ji mrzelo. Teď, když se zdálo, že si k nim konečně našla cestu.
Upustila tu nohu na zem, pohledem vyhledávajíc ty maličkaté tvorečky, které bylo nutné chránit. "Nikdo se o jídlo prát nebude. Nedopustím to," pronesla pevně. Nezáleželo na tom jak, ale ona se postará. Žádné vlče pod její ochranou nebude strádat! Ten kus flákoty, co jí teď ležel u nohou snad mohl být zřejmým důkazem, jak vážně ta slova míní.
"Už... Už máte jména?" Zeptala se pak mírně rozpačitě. Vždy sebe samu dost šokovala, když se chovala takhle rozhodně a sebejistě, takže pocítila náhlou potřebu změnit téma, zatímco kus svého úlovku přistrkala blíž k Sigymu, aby jej předal své partnerce. Tak nějak nechtěla narušovat její osobní prostor. Možná se tak trochu bála, že nedopatřením na některé z mláďat šlápne a ublíží mu. Nebo tak něco... A jména ji opravdu zajímala. Opět ji jímala ta zpropadená něha. Což jí připomnělo, ale i v Maharu čeká pár malinkých hladových žaludků. Ale o pár minut déle to snad zvládnou.

>>> Východní hvozd

Cítila se tak trochu jako mravenec. Nebo vlastně spíš ne. Ti jsou přeci schopní unést několikanásobek své váhy, zatímco ona měla co dělat s něčím o přibližně stejné váze. Ještě, že měla ta kouzla. U kaskád, hned co pustila nohu svého úlovku, zamířila rovnou k vodě, aby uhasila žízeň a zahnala štiplavé sucho v tlamě. Dýchala tak trochu jako buldog, takže osazenstvo ukryté v onom malém útočišti si bylo jejího příchodu pravděpodobně dobře vědomo.
Jak tak koukala na ten malý vstup a připomínala si rozměry interiéru, došlo jí, že snažit se tam vtáhnout celé zvíře, by byla pořádná blbost. Nechala si tedy čas na malé vydechnutí a pak začala muflona systematicky trhat ve slabinách, vykusujíc překážející svaly a nakonec pořádným trhnutím, přerušila i to poslední, co bránilo odpojení zadní končetiny od těla. Totiž kyčelní kloub a ten otravný vaz něm. Vzala tu nohu, na kterou zvíře nekulhalo, aby se ujistila, že Lyl dostane jen to nejlepší, a tím pádem i mlíčko pro drobky bude tím nejlepším, a pak vklouzla zpět do provizorního úkrytu.

>>> útočiště

>>> Orlí dráp, přes řeku

Konečně ji obklopily známé stromy. Nebylo to sice takové, že by se tu mohla procházet poslepu, ale už tu několikrát byla a lovila. A i když to přiznávala nerada, byla ráda za tu tmu. Její kožich jí vždy umožňoval splynout s tmou a lov ulehčoval. A ona se dnes nehodlala spokojit jen s jedním vyhublým kouskem, jako posledně.
A tak, jak plánovala, sáhla po magii. Větrem si k čenichu přivála vzduch se všech stran, by zhodnotila, kde by mohla něco najít. Po kruté zimě byl les o dost prázdnější, než si pamatovala, ale něco se přeci našlo. Nejblíže bylo dle všeho malé stádečko muflonů. To bylo trochu něco jiného, než kamzíci, které tu lovila obvykle, ale změna jídelníčku přeci neuškodí. Možná spíše naopak. Mufloni byli trochu větší.
Na chvilku zavřela oči a dýchala, aby se dostatečně uklidnila a zahnala nervozitu. Pak se pomalu začala plížit podrostem. Pro vlka s větrnou magií nebylo nic těžkého, udržovat se v závětří od své kořisti. Stačilo trochu změnit směr proudění a nemusela kvůli tomu ani nic zbytečně obcházet. Zvířata byla příliš hloupá, aby si takové změny vůbec všimla.
Ona si ale všímala. Toho, jak po vydatném jaru byli mufloni hezky vypasení. Po moru obvykle přicházel ráj a tohle bylo asi důkazem. Normálně by se zaměřila na některé z mláďat, protože ta byla k ulovení nejsnazší, ale dnes ne. Potřebovala něco velkého. A tak si nechala na prohlížení stáda trochu více času, hledajíc jedince, který by byl vhodný. Nakonec zbystřila zvíře, které pořád jen leželo a k pohybu se odhodlalo, až když se jeho kumpáni začali vzdalovat. Na nohy se stavělo ztěžka a za stádem se začalo belhat o třech nohách.
Vlčice neznatelně zavrtěla ocasem a usmála se. Pro jednou měla trochu štěstí. Zdálo se, že dotyčný za sebou měl nějakou potyčku s jiným beranem a platil za to svou daň. Měla vybráno. Jenže, co teď? Nebyli tu žádní naháněči, co by jí pomohli a sama nebyla nějaká kočka, aby se tiše připlížila a zaútočila ze zálohy.
Nakonec našla odpověď v té magii... Zalehla na vhodném místě a svůj pach ke stádu přinesla z druhé strany. Přidala pár těch vodních siluet, které ve tmě odváděli víc než dobrou práci. Panikařící stádo skutečně nezkoumalo, jestli na těch stínech není něco divného a dalo se na úprk. I ten s pochroumanou nohou běžel překvapivě rychle a navíc neběžel úplně tam, kde jej Launee chtěla. Sama ale byla vždy hrdá na vlastní rychlost, takže to až takový problém nebyl. Zvlášť, když jej stádo nechalo za sebou a ona tak nemusela složitě kličkovat mezi nebezpečnými kopýtky.
Popravdě co se v těch sekundách stalo, pořádně nevěděla. Nastoupil instinkt, který udělal vše potřebné a ona začala pořádně vnímat, až když stála nad nehybným tělem s tlamou od krve. Podle toho, jak ji bolely určité části těla, usoudila, že ji asi stihl pokopat, a svalila se vedle něj. Musela všechen ten výkon vydýchat. I z čarování jí pořádně bolela hlava.
Asi se tam nějakou dobu válela, než popadla dech a pískot v uších přestal. Nakonec se ale posadila a zahnala na zvířeti vlastní hlad. Potřebovala doplnit energii, aby byla schopná jídlo donést i ostatním, což měla ostatně v plánu. Čekala ji teď další krátká cesta.
Tělo zvířete si pomocí vzduchu maličko nadnesla. Jen tak trochu. Tenký vzdušný film mezi ním a zemí. A pak se dala do tahání a tlačení. To zvíře bylo asi tak těžké, co ona sama, možná dokonce trochu víc, ale dalo se to. Pomaličku, polehoučku.

>>> Kaskády

>>> přes ještěrku od kopců Tarry

Další louka, kterou prošla, působila nesmírně mrtvě. Párkrát tam zakopla o nějaký ten kámen a celkově odtamtud chtěla vypadnout co nejdříve. Kdyby nepanovala ona věčná noc, asi by si dala na prohlídce trochu záležet, ale nechtěla si tu zlámat vaz a tak byla ráda, když ji opět pohltil les, porůstající vysokou horu.
Ten pro změnu voněl po liškách, se kterými si taktéž začínat nechtěla. Byly to mrchy proradné a i když byly maličké, jejich zuby v ráně nepříjemně štípaly. A Lau nikdy nebyla masochista. Zacítila i vůni nějakých těch divočáků, což konečně znělo, jako vhodná kořist, ale i to nakonec zamítla. Měli totiž ve zvyku místo úprku bojovat nazpět a ona pořád odmítala riskovat své zdraví. Co by to bylo platné, že jednoho uloví, když jí při tom otevře břich a ona kořist nikdy domů nedonese?
Přesně tak, vůbec nic. A tak se vrhla k lesu již dobře známému, který v sobě ukrýval kopytníky mnohem snazší na ulovení.

>>> Přes řeku, Východní hvozd

>>> z vysočiny přes lužiny

Mířila dál na sever. Poznávajíc ten šeredný hustý les po své levici, jala se jej raději obejít. Neměla na něj hezké vzpomínky. To ji zavedlo do menšího a o dost roztomilejšího lesíka, prostoupeného vodou. Inu, skoro jako doma. Nebýt taková tma, asi by využila příležitosti k obdivování místní flory, ale ji momentálně více zajímala fauna a té tu bylo po málu a ještě samá drobotina, kterou by smečku sotva zasytila.
Bohužel ani planina, která následovala nebyla o moc lepší. Sice to vypadalo, že tu jsou nějaké nory, ale do jejich objevování se moc nehrnula. vlk ví, co by se jí mohlo v té či oné díře stát a nikdo by jí tu nepomohl... Navíc jí její orientační smysl napovídal, že už je dost vysoko místo severu by měla začít vyhledávat směr západní. Tím směrem navíc tušila i obvyklé Maharské loviště, takže proč ne?
Stočila omlazené nožky směrem, kterým tušila Východní hvozd i Vyhlídku. Beztak by neměla tu okliku moc protahovat, jestli nechtěla, aby všem kručelo v břiše o dost víc, než by mělo.

>>> přes ještěrku na orlí dráp

>>> Z tulipánky

Po pravoboku minula lesík, který až moc smrděl po jezevcích. A ona jezevce neměla moc v lásce. Ostatně po setkání s jedním z nich, jí na čele zůstala viditelná jizva. Hádala, že ta jí spolu s omlazením nezmizela a asi to tak bylo i fér. Nicméně rozhodla se tomu území vyhnout, protože zraněná od jiné šelmy, by toho moc neulovila.
Místo toho se ocitla na pláni, kde by se skutečně nějaká ta kořist i našla. Stádečko zubrů viděla z jen z dálky, přesto uznala, že jsou vskutku impozantní. Kdyby se smečka trochu srotila dohromady a vydala se na skutečný skupinový lov, tady by mohla být celkem zábava. A ve spíži by jim něco tak velkého chvíli vydrželo.
Ale ona byla dnes sama a tak se rozhodla se stádu raději vyhnout a moc ho neprovokovat. Měla totiž rozum v hrsti a věděla, že by riziko bylo příliš vysoké. A tak pokračovala dál, hledajíc vhodnější kořist.

>>> Tarry přes lužiny

>>> z vršků přes řeku

Přes vodu si pomohla kouzly. Proč by ne, když už to nadání měla? Co bylo špatného na tom, si občas něco ulehčit? Předpokládala, že pro tentokrát bude muset magii stejně využít i k lovu, ač to dělala nerada. Šla ostatně sama a jídlo zoufale potřebovala, takže na nějaké hry kolem morálky nebyl prostor.
Tohle místo se ale jako vhodné loviště tedy nezdálo. Bylo to tu sice okouzlující, ale víc než hraboše se necítila. Na druhou stranu by to mohl být bezpečný plácek, kde zaučovat vlčata. Rozhodla si to tu teda zapamatovat. Ať už sem přijde jen okukovat tulipány, nebo přivede bandu děcek na lekci v lovu. Teď se ale čucháním ke kytičkám zdržovat nechtěla a tak pokračovala dál. Víc na sever. Tedy také blíže k domovu.

>>> Zubří vysočina

>>> z vrcholu

Cítila se o poznání lépe. Život byl prostě jako balzám na duši. Uměl být střelený, ale také moudrý a obojí bylo dost k užitku. A zdálo se, že se naučil i nějaké nové magické triky. Už teď, jak si to štrádovala dolů, cítila se, jako by byla lehčí a její nohy o poznání méně bolely. Snad ubylo i pár těch šedin, které ji tolik deptaly.
Usmála se. Jako by se stářím nechala za zády všechno zlé a s novou jiskrou v oku se zahleděla k obzoru. Popravdě okolí Maharu, co se týkalo východu, vůbec neznala a asi by stálo za to, kouknout, co tam leží. Třeba najde nějaká potenciální loviště, což by se jí teď navíc dost hodilo. Nezapomněla na to, co na Vyhlídce i v Močálech slíbila a teď, když byla v plné síle, neváhala s tím, by se jala hned své sliby plnit. A ani nějaká řeka, co se jí postavila do cesty, ji nemohla zastavit.

>>> přes říční eso na tulipánovou louku

>>> kopce

Nožka stíhala nožku a společným úsilím postrkovaly Launeeino tělo kupředu. A také vzhůru. Napadlo ji, proč asi si Život svou domovinu vybral takto. Je snad setkání s ním odměnou za vynaložené úsilí během zdolávání té výšky? Dnes by každopádně ocenila, kdyby se usadil prostě na nějaké roztomilé mýtince, neb byla jednoduše unavená. Ne tolik fyzicky, jako psychicky. Životova magie na její zdeptanou mysl sice už začínala pomalu působit, ale něco jí říkalo, že dnes z ní nikdo žádnou bezbřehou euforii nevytáhne ani za zlaté prase. Na to ji ty starosti tížily příliš.
Ony, a částečně asi i ta příliš dlouho panující tma, zapříčinily, že si vůbec nevšimla, že už je prakticky na místě určení a kladla tlapu před tlapu bezduše dál. „Pozor, ať nenarazíš do stěny,“ ozvalo se náhle přímo vedle jejího ucha, jako by se snad Život rozhodl naučit od své sestry ony děsivé teatrální nástupy. Zalapala po dechu a upřela svůj pohled do jeho usměvavé tváře. Hravě cuknul obočím směrem, kterým si to prve šla, a když se ohlédla, musela uznat, že ji nabančeného čenichu ušetřil jen tak tak. Vděčně se usmála. „Děkuji.“
„Za málo. Nemám totiž moc rád krev. A už vůbec ne ve vstupu do mojí jeskyně,“ ušklíbl se hravě a trošičku se zakabonil, když si Lau se zmínkou krve připomněla pohled na rodící Lylwelin. Hned ji zas pohltily všechny ty rozporuplné emoce, které kolem toho cítila a Život se líně protáhl. „Závist je přirozená věc. Když se to moc nepřehání, není zač se stydět. A stejně tak je zdravá i trocha sobeckosti. Jsem rád, že jsi pro jednou přišla i kvůli sobě a nejen kvůli ostatním,“ zazubil se a dloubl ji čenichem do ramene, vybízejíc ji k tomu, ať se pohodlně usadí, sám se na zemi rozplácl záhy. „Chceš si o tom popovídat, viď,“ přetočil se na záda a zvesela na ni zašilhal.
Ona se usmála. Život prostě uměl být neskutečně roztomilý. „K čemu slova, když ty už všechno dávno víš?“ Zeptala se jej a sledovala, jak v písku razantně kroutí hlavou. „To že vím, neznamená, že o tom nepotřebuješ mluvit, no ne? Některý věci musej být řečeny, aby se vyřešily. Nebo od nich odlehlo,“ tentokráte, když ji gestem vyzval, ať si lehne, jej poslechla a schoulila se kousek od něj a povzdechla si.
„Opravdu některým hodně závidím. Že sami sebe tolik nesvazují… vším možným. Sliby, povinnostmi… Že se nebojí udělat něco spontánního a nebát se budoucnosti,“ bylo zřejmé, že právě teď myslí právě na Sigyho s Lyl, což nit jejích slov přesunulo zase trochu jiným směrem. „Já jsem za ně opravdu ráda, ale zároveň si říkám, že to není fér. A zlobím se,“ přiznala. Hlavně sobě, což bylo to nejtěžší. „Smečka je plná vlčat a není tam pořádně nikdo, kdo by se o ně postaral, a oni si pořídí další. A co já? Já bych je taky chtěla, ale copak můžu, když to tam vypadá takhle? A přitom jsi mi už při mé poslední návštěvě říkal, že pro mne bude brzy pozdě. A teď mám čekat, až všichni vyrostou a vůbec najdu odvahu po Therionovi něco takového chtít. A co pak? Budu celý měsíc trnout, jak to dopadne? Co když budu příliš slabá? Co, jestli to nepřežiju? Co, jestli to nepřežijou moje vlčata? A co si pak počne Therion, když se jedno nebo druhé doopravdy stane? Je tak křehký… A co Rayster a Mojo? Umřu si a nechám ho tu s… pošuky,“ ač to neznělo vůbec hezky, bylo to tak. Ani jeden ze jmenovaných vlčků nebyl normální. Ona je k sobě přivázala dobrovolně, ale její druhá polovička k nim chudák přišla jako slepý k houslím. “Nikoho z nich. Ani Saturna a Biancu, nechci nechat samotné, ale nemládnu,“ zabrblala. Její komplex z vlastního věku ji asi tížil o poznání víc, než dávala běžně najevo. Tehdy se odmlčela a Život chápavě pokýval hlavou.
„A co když ti řeknu, že by to šlo zařídit. Uberu ti pár let a na všechny tyhle starosti budeš moc na čas dočista zapomenout,“ pronesl tak samozřejmě, až to bylo k nevíře. Vlčice na něj zaskočeně vykulila oči plné nové naděje. „To by opravdu šlo?“ Vypadlo z ní nevěřícně a div, že se na něj na chudáka nenalepila jako klíště. „K-kdyby to šlo… Nemusela bych už se po jeho boku cítit tak příšerně nemístně. Nepřipadat si tak hloupě, když mi lichotí. A on. On by měl určitě také radost, že na takové věci už nemyslím,“ sklopila zrak ke svým šedivějícím nohám a zkusila si je představit tak, jak vypadaly před lety. Bývala hezká, ale všechny ty roky promarnila místo hledáním lásky, pátráním po sourozencích. Tohle znělo prakticky jako druhá šance na život. Opravdový.
„Jop, to by opravdu šlo. Ale s tou tvou povahou bohužel nehnu. Holka, ani nevíš, jak mne občas štveš, tím svým sebeobětováním,“ protočil očima a mohutným zhoupnutím se přetočil do správné pozice na nohou. „Já samosebou nemám nic, proti hodným a nezištným vlkům, ale nic se nemá přehánět. Zkus občas trochu zazlobit, jo?“ Ponoukl jí k nějaké té nepleše a hamižnosti a zachechtal se, když Lau projela myšlenka na to, zda by nešlo naopak Maharská vlčata postaršit, by to ve smečce nevypadalo jako ve školce. „To bys je chtěla takhle okrádat o dětství?“ Pozeptal se tázavě a hned se spokojeně usmál odpovědi, jež přicházela. „Ne. Popravdě o něj už všichni okradení byli víc než dost…“
„Není tu něco, co bys mi mohl říct o jejich rodinách?“ Zeptala se, když už o nich byla řeč. „Rayster má na Galliree sourozence, měla bys zkusit navštívit pár smeček. Některý z nich snad bude schopen zodpovědět tvé otázky,“ začal prvním z malých vlčků. „Pokud chceš něco zjistit o rodině Saturna a Biancy, budeš muset opustit Gallireu přes východní hranici. A dvojčata, ta zůstala dočista sama,“ jako obvykle jí odmítal říct cokoliv konkrétního. Chtěl vidět nějaké činy a ne servírovat informace na stříbrném podnose. I tak mu byla vděčná, než to však stihla slovy vyjádřit, skočil jí do řeči.
„A teď k platbě! Víš, moc dobře si pamatuju, jak jsi mi posledně slíbila, že na svém kožíšku necháš vyniknout můj umělecký um!“ Rozzářil se jako ty nejjasnější hvězdy, což v téhle zpropadené tmě vyniklo ještě lépe.
„Řekla jsem, že možná!“ zajíkla se, ale on odmítavě kroutil hlavou. „Kdepak, z toho se nevykroutíš,“ blýskl zvesela zoubky a začal si ji důkladně prohlížet. Asi už plánoval, čím by mohl její srst ozdobit. Lau se vidina pestrobarevných klikyháků moc nezamlouvala, ale bylo pravdou, že Život jí už mnohokrát pomohl a asi mu to dlužila. „Tak dobrá, ale mohlo by to být něco decentní…“
„Ne, bude to přesně tak zářivé jako má osobnost. Ale bude se ti to líbit! Slibuju!“ Zvolal nekompromisně a nespokojeně se zakabonil nad jejím nedůvěřivým pohledem. Asi měl pravdu. Po tom všem, by v něj měla mít větší víru. A tak na závěr pokývla hlavou na znamení souhlasu, pročež si Život vesele zavýskl a… „A teď to tvoje omládnutí, že jo?“ Připomněl si obsah dnešního to do listu a dostrkal ji k blízkému potoku, ze kterého se měla dle všeho napít. Voda to byla studená, ale velmi dobrá, a už když ji pila, cítila se, jako by ji prostupovala jakási podivná svěžest. Na svém odrazu sice žádnou změnu zatím nepochytila, ale Život ji ujistil, že se vše projeví dřív, než se nadá.
Pak už měla jen jednu otázku. „Co znamená ta tma, to také víš?“
„Vím a není třeba to řešit. Už se na tom pracuje. A snad to i dobře dopadne,“ podle všeho si tím nebyl úplně jistý, ale věřil v to a ona se přeci rozhodla věřit jemu, takže… Proč se hroutit a bát, že? Teď bylo na čase, aby konečně sehnala něco pod zub novopečené mámě i zbytku smečky. Hladovějící vlčata nejsou nic, co by mohla akceptovat. S Životovým veselým pohledem zabodnutým do zad, tedy vyrazila zpět dolů z kopce. S o dost lehčí hlavou, mladší tělesnou schránkou a o něco lehčí peněženkou. Kdyby tedy vlk mohl nějakou mít.

>>> kopce

>>> Mahar, přes ježkovou

Nechala smečkové území za zády přesně v místech, která obklopovala dvě ramena řek. Dík tomu se ocitla na louce, na které potřebovala a cílevědomě si to hrnula dál a dál na jih. Do míst, kde se i v té nekonečné tmě tyčily Životovi kopce. Cítila se tak trochu jako vyžvýkaná žvýkačka a těšila se, až ji obklopí jeho kouzlo a od chmurů jí odpomůže. Ačkoliv to byla jen chvilková záležitost.
Tolik se topila ve všech těch pochybách a směsi smutku a žárlivosti, že jí cesta utekla nebývalou rychlostí a její nohy náhle začali dopadat na zem zešikma a nést ji vzhůru ke hvězdám. Ty bohužel byly i dnes skryté pod příkrovem oblak, takže z nich moc neměla. Ač by ráda, neb by si dík nim vzpomněla na hezké chvilky s Therionem a Saturnem...
Co však nebylo, neměla jak změnit a ani nechtěla. Dál si to supěla do kopce a doufala, že nahoře najde nějaké to porozumění a úlevu. A také efektivní pomoc. První řečené by ostatně dostala asi i od Astičky, ale to ostatní, to bylo sotva v moci někoho normálního a nebožského.

>>> Vrchol