Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ráda je viděla. Upřímně. bála se, že už se nevrátí a raději budou žít na vlastní pěst, kvůli čemuž by se o ně musela pořád strachovat. Vychovávat děti bez zázemí znělo příšerně. Ostatně, věděla o tom své. Ač to její děcko bylo vlastně dospělé, stejně nakonec skončili u toho, že se přidali do smečky, kterou v tu dobu Skyl vedla velmi svědomitě.
"No. Moc se tím nechlubím. Nikdy jsem si nepřišla dostatečně... kompetentní," přiznala rozpačitě. Ale na tom, že jí byla, to nic moc neměnilo. "Myslela jsem to samozřejmě dlouhodoběji," dodala pak, když ji Sigy odmítl a podal i své důvody, ale víc to neřešila a na oba vlky se zahleděla. Zmínka lovu ji zase trochu dopálila, protože měla dost práce s tím předchozím a teď aby tím těžce oddřeným žvancem nakrmila červy. Ale byla pravda, že by byl potřeba. Než se ale stihla nadechnout k odpovědi, ozval se jim v myslích alfin hlas. Celkem ji překvapilo, že magie myšlenek umí i něco takového, ale pak jen potřásla hlavou a usmála se na hudrující Lylwelin.
"Nevypadá to, že by o prccích věděla," zamumlala nenadšeně. Jestli si nepamatovala něco tak důležitého, tak co pak její žádost o povolení k odchodu? Pak ale pokrčila rameny a pohodila oháňkou. "Pokud chceme ulovit něco většího, vím o stádě zubrů jen kousek odtud. Kdybychom jednu místnost v úkrytu zatopily a vodu zmrazili, mohl by nám takový úlovek vydržet dost dlouho," podělila se o své momentální myšlenky, které ji úspěšně odvedly od depresí. "Therion zmínil, že v rodné smečce byl lovcem a brzy by snad měla dorazit i Asta," (prosím ať je to s živým a zdravým Raysterem) zkusila jejich skupinku lovců rozšířit na víc než jen dvě položky, zatímco se přesouvali za vlčaty, která si hrála s dost neobvyklou hračkou. Popravdě, lekla se pořádně, ale pohyb vlčí hrudi ji uklidnil. "Asi je jen vyčerpaná," poznamenala nejistě. Což byl další důvod k tomu, proč na lov skutečně vyrazit. Nic nedodá energii lépe než jídlo. Sice to bylo další oddálení jejích plánů, ale i na tuhle cestu do neznáma by měli jít pořádně najedení, takže tak.
Málem by při tom zapomněla na svou prosbu, ale sama se danou konverzací připomenula. "Vlastně. Až bude plná spíž, potřebovala bych s Therionem na nějakou dobu odejít. Saturna a Biancu vezmeme sebou, ale někdo se musí postarat o zbylá tři vlčata. Tedy pět," usmála se na ty dvě kuličky, z nichž jedna visela bezvědomé vlčici na uchu. Ještě, že o tom Skyl nevěděla... Každopádně nechtěla tu hordu nechávat jen na Astě, ta byla dost vyjevená už jen z toho, když hlídala Raystera... A navíc, Sigy teď byl oficiálně učitelem, takže nikdo lepší se nenabízel. "Gratuluji k povýšení, mimochodem," dodala a zvedla hlavu k táhlému a hlubokému zavytí, kterým se snažila přivolat i zbytek Močálového osazenstva. Ne aby se podívali na to, jak jim tu zkolabovala alfa, ale aby se mohli rozdělit do příslušných skupinek a chopit se svých úkolů. Totiž vlčata Sigymu, zbytek na lov. A také by se měli všichni pořádně seznámit. Trochu se děsila opětovného setkání s Mojoem a Therionem, ale to se zvládne. Všechno zvládne.

Asta se rozhodla vyrazit do terénu. Launee to schválila pokýávnutím hlavou a jemně se na ni usmála. "Neztratila jsi ho jen ty," nechtěla, aby si to béžová vlčice brala za vinu, když to nebyla tak úplně pravda. Prostě selhala domluva. Teď už musela jen doufat, že to nebude mít fatální následky a vyprovázela kamarádku pohledem až do okamžiku, kdy se ozvala Jaimie, jejíž jméno už konečně znala. "Jmenuje se Asta, je členkou smečky a moje kamarádka," vysvětlila vlčí slečně trpělivě a to, že ji má za totálního debila, raději nekomentovala. Samozřejmě, že přišli, ale co tomu předcházelo, že... To jí naštěstí pověděl ten vyspělejší z dvojčátek. A přesně jak předpokládala. Optimisticky to vůbec neznělo. Hádala, že jejich matku smetla vlna a utopila se v moři, tak, jako se to málem stalo Fiérovi...

Tyhle domněnky si ale nechala pro sebe. Všechny děti si zasloužili trochu klidu a štěstí. A teď navíc dorazil Therion s druhými Maharskými sourozenci. Bylo hezké, jak se vlčata začala seznamovat, ona však měla trochu jiné myšlenky. Svého partnera ostatně už dlouho neviděla. Než mu však stihla opětovat jakoukoliv z něžností, nebo mu říct, že se jí také stýskalo, postaral se o menší divadélko její nejstarší synek. Hekla, když se prodral mezi ni a Theriona a začal překrývat vůni svého soka, tou svou. "Mojooo," zaúpěla, protože tak trochu dík vší té vehemenci ztrácela balanc, až ho ztratila úplně a plácla sebou na zem. "Uh," vyšlo z ní s drobným oparem bolesti, mnohem víc než bebíčko na noze, ji ale bolelo srdce.
Věděla, že tohle přijde, ale připravit se na to prostě nedalo. I když se snažila. Apelovala na to, že nepatří jen jemu. Snažila se ho ukonejšit. Ale všechno bylo očividně k ničemu. Vrhla na Theriona omluvný pohled a pak se pokusila vymanit z Mojoova dosahu. "To stačí!" Páni. Zvedla hlas. "Já nejsem žádná věc, kterou si můžeš přivlastnit! Můžu si dělat co chci a s kým chci." Dokonce se trochu naježila. Ne tolik, jako když plánovala roztrhat Noroxe na kousky, ale k jejímu miloučkému já to také mělo celkem daleko. Už teď věděla, že toho bude litovat, ale právě teď asi pohár trpělivosti přetekl. Prostě po všech těch starostech nechtěla nic víc, než se přitulit k vlkovi, se kterým propletla svůj osud a dlouho ho neviděla, ale Mojo, pro kterého toho tolik udělala, se rozhodl, že jí ani tu malou radost nedopřeje. Byla... hrozně nešťastná. A naštvaná.
Močálem se ozval známý hlas. Jako na zavolanou. "TY zůstaneš tady s vlčaty a VŠICHNI se najíte. Dalo mi práci to ulovit a dotáhnout sem, tak se nad tím přestaňte ofrňovat," začala u Mojoa, ale nějak do toho svého výlevu zahrnula i zbytek vlčat. "Sigy a Lylwelin mají malá vlčátka a musíme jim zařídit útulný kout, tak chvíli nezlobte a nikam neutíkejte," teď pohledem vyhledala speciálně Saturna a Biancu, kteří už jeden podobný kousek vyvedli. Stačilo, že byl někde v trapu Rayster, a ona ani pořádně nemohla dýchat, jak měla strachy sevřený žaludek. "Až se vrátím, budete všichni tady a najedení," pronesla velmi důrazně a pak se rozešla za rodinkou, čekající někde u hranic. Kdo ví proč. A rázovala si to dost zostra. Asi se tak snažila vybít vlastní frustraci, ale moc to nefungovalo. Vlastně se cítila celkem zralá na záchvat pláče někde v koutě. Muselo to ale počkat. Pořád byla někde potřeba. A jestli za ní někdo šel, ani o tom nevěděla, jak zarputile šrotovala vlastní myšlenky.
"Sigy, Lyl... Jsem ráda, že jste zpátky," pověděla hned, jak je zahlédla. Asi bylo trochu znát, že je rozladěná, asi byla pořád i trochu naježená, ale rozhodně nemínila být protivná i na ně. Zatím. Než jí taky hnou žlučí. Teď byla přesně v tom rozpoložení, kdy by jí stačilo opravdu málo. A to se opravdu, ale opravdu nechtěla chovat nedůstojně. "Propána, ti vyrostli," alespoň pohled na ty dvě malé kuličky ji těšil a uklidňoval. "Chcete je vzít do úkrytu? Můžu vám přenechat místnost pro gammy, abyste měli soukromí, stejně ji nepoužívám," navrhla jim, ale zatím je nikam nehnala a místo čehokoliv jiného se záhy odhodlala k dalším slovům. "Potřebovala bych pak výpomoc od jednoho z Vás,..." Po někom něco chtít. To nebyla zrovna její přirozenost. Ale poslední dobou na sobě opravdu pracovala. Všechen ten pocit odpovědnosti za ostatní ji tlačil kupředu.
Jak tu ale stála a měla náhle čas na přemýšlení, úplně ji polil studený pot. Chudák Therion. Nic mu neřekla. Nechala ho tam. A to se přitom tak těšila, až se zase potkají. Co řekne, na její znovu nalezené mládí. A místo toho tohle. Cítila, jak ji zase popadá zlost na nezvedené dítě... A pak provinilost, že tak vybuchla. A všechno.

// Hned jak budu mít WiFi, zvěčníme i na webíku! A zároveň se omlouvám za neúčast, nějak to zas nevyšlo Pořád ale velký dík za akci

Mojo se i přes to trucovaní rozhodl, ji následovat na její výpravě za záchranou malé vlčí slečinky. Ta si ji nepamatovala. Jak smutné. Asi by se měla smířit s tím, že je tak fádní, že nikomu v mysli pomalu neulpí.
Prohlédla tě taškařici kolem Mojoova náramku který se dítku očividně líbil, zatímco zrzek se jej odmítal vzdát. Díky své magii znala určité souvislosti a dojaté se na zrzečka usmála.
"Launee," připomněla své jméno, když o ní byl konečně projeven zájem a kývla hlavou ke svému synkovi. "A to je Mojo." Bylo přece potřeba, aby to měla maličká všechno komplet. Neubránila se úsměvů, když se ta potvůrka rozpovídala. "Já vím už na tebe čeká," ujistila ji a měla pravdu. Lorenzo jim běžel naproti, sotva je zahlédl. Další téma mělo být ovšem o dost smutnější. Vzhledla s produktem o pomoc ke své kamarádce Astě. "To já nevím zlatíčka. Ještě mi nikdo neřekl, jak jste se sem dostali," jako vždy však měla neblahé tušení, že to nebude jen tak. "Ale určitě se budu ve světě po takové vlčici dívat," slíbila a sledovala ten neobvyklí projev sounáležitosti, který předvedl Mojo. Snažil se očividně po svém komunikovat a jí nic netěšilo více. Vrhala k němu jeden hrdý a podpůrný pohled za druhým. "Do té doby než vás najde nebo my najdeme ji, ale musíte pořádně jíst a sílit, tak šup," sundala si Jaimie ze zad a kývla hlavou k jídlu, které tu na ně čekalo a doufala, že to odvede rozhovor jinam. A ty taky, pripomnela Mojoovi. Pak se konečně zase přisunula k Astě. S žádostí. "Měly bychom najít toho Raystera... Půjdeš ty nebo bys raději hlídala dvojčata?" Dala jí tentokrát na výběr, místo toho,aby to na ní jen hodila. Nechtěla ale moc ztrácet čas. Bála se.

// velké díky

Zdravím,
také se svou prosbou nepřichazím zrovna sebevědomě, ale i tak bych to ráda zkusila, neb za sebou nemám čerstvý dvouměsíční výpadek, jako tomu bylo v zimě...
Co říct. Hraju tu už celkem dlouho, snad i docela stabilně a svou pozornost se snažím rozprostřít tak nějak rovnoměrně mezi všechny charaktery. Žádný nikdy nebyl smazaný nebo v duších. Odpovídat se snažím hned, jak to jde.
Samotnou mne mrzí, že ten počet postů není přesvědčivější, ale asi to známe všichni. Když člověk čas má, tráví ho dlouhým čekáním na ostatní, a když by na něj konečně přišla řada, něco se pokazí a je vymalováno. Doufám, že za Kenaie se mi to povedlo aspoň trochu napravit během plnění snů xD.
Popravdě s případným slotem žádné konkrétní plány nemám, ale snadno něco vymyslím. Tradičně bych asi zase zkusila rozšířit něčí rodinku. ;)
Takže děkuji za zvážení. Případně zase příště

No, naštěstí to dobře dopadlo a Mojo se rozhodl raději hledat útěchu u Asty, místo toho aby předváděl vzteklé scény. Ulevilo se jí, ač ji zároveň mrzel ten jeho trucovitý přístup.
"Ty taky nemáš jen mne," konstatovala tiše spíše jen sama pro sebe než k němu. Ani další téma ji moc úsměvů do tváře nevneslo. Nepanikař. Hlavně klid, začala si domlouvat, zatímco se její kamarádka svěřovala se svými domněnkami. Moc to ale nezabíralo, zase se jí před očima promítaly hrozivé představy. Možná měl Sigy pravdu, když říkal, že mají těch vlčat moc. Nestíhala o nich mít přehled.
Alespoň to druhé nezvěstné se ozvalo. Asta měla plné tlapky práce Mojoa a Lorenza by samotného stejně nepustila, takže vyskočila na nohy. "Dojdu pro ni," oznámila a rozklusala se do močálu. Netrvalo to dlouho a Jaimie našla. Z očí se jí koulely slzy jako hračky.
"Neplač maličká, vezmu tě za ním. A máte tam konečně i to jídlo," pokusila se jí uchlacholit, nasadit úsměv a připomenout, že jí se bát nemusí. "Já jsem Launee, pamatuješ? Jak se jmenuješ ty?" Nevěděla jestli se tehdy vlce nepředstavilo, nebo ji to prostě jen vypadlo, ale ať tak nebo tak, ve výsledku prostě nevěděla jak vlčí slečně říkat. Pak k ní sklonila hlavu a něžné ji zvedla za zátylek, by si ji posadila za krk. "Takhle budeme u Loriho nejrychleji," mrknula na ni a pak se stejně svižným tempem dala na zpáteční cestu. Chvátala. Musela jít hledat svého druhého adoptivního synka. Ne, že by jí na téhle vlcatech záleželo nějak méně, ale oni byli v bezpečí smečky, zatímco Rayster... Měla o něj strach. Co když s Therionem a ostatními nebyl?

"Nevím," pověděla zvídavému vlčkovi. Bylo jí jasné, že obratem asi přijde dotaz na to, jak to může nevědět, když je jeho máma. Zároveň ji stihl zarmoutit svou další poznámkou. "To mne mrzí. I to se bohužel stává," špitla. Proč jen musel být svět plný rodičů, co opouštějí své potomky, či je dokonce trápí, zatímco ti, kteří by si toho daru cenili nadevše, zůstávali bezdětní.
Právě teď se ale měla zabývat spíše tím, co vyslovil Mojo. Věděla, že na to dojde, ale nedalo se říct, že by byla připravená, tomu čelit právě teď a tady. Žel, musela. Ztěžka se nadechla, dodávajíc si kuráž. "Ne Mojo. Nemám ráda jenom tebe. Ale to, že mám ve svém životě i ostatní, neznamená, že budu mít ráda méně," zatím mluvila pevně, ale věděla, že jí to asi dlouho nevydrží. Ale tohle si museli ujasnit. Ona nebude nadosmrti ztrápená a osamělá, kvůli jeho žárlivosti. Trhalo jí srdce, že je tak sobecká, ale nechtěla si vybírat mezi Therionem s vlčaty a Mojoem. Chtěla, aby byli šťastní všichni... Doufala jen, že tímhle do světa nevypustí tu temnější Mojoovu stránku. Bylo tu vlče...
Do téhle poněkud tíživé atmosféry přilétla rozzářená Asta. Byla za to docela vděčná. Pokusila se o podobně uvolněný úsměv, ale asi jí to moc nešlo. Pořád byla z celé té situace dost strnulá. "Ano. Přinesla jsem jídlo," kývla hlavou k muflonovi, kterého se Lorenzo nakonec rozhodl zkusit. "Tak ryby tedy příště," slíbila a v hlavě si přehrála všechno to, co komu naslibovala. Dostat Sigyho a Lylwelininu rodinu domů. Najít rodiny vlčat. Udržovat smečku v chodu. Vzít Lorenza na ryby. Vyřešit tuhle patálii s Mojoem. Možná se trochu přeceňovala.
A navíc... "Nebyl s tebou Rayster?" Na své druhé mentálně zaostalé dítě nezapomněla, ale myslela si, že je právě tady s Astou, takže byla v klidu. Problém byl, že ho ale ani poblíž necítila. Být člověkem, polil by ji teď studený pot.

Mojo se očividně během spánku nijak nezměnil. Odmítal komunikovat, schovával se u ní, za ní, pod ní a všude možně a z mnohem menšího vlčete moc nadšený nebyl. Cítila z něj obavy a také trochu žárlivosti. Když byl takový už teď, nechtěla si představovat, co se stane, až ho seznámí s tím, že má teď nevlastního tatínka. Eh.
"Snad přijdou všichni, jídla je tu dost," usmála se na nováčka. Bylo hezké, jak se o svou sestru staral. Všechna Maharská vlčata se zdála být opravdu hodná a miloučká a doufala, že i Sigy s Lylwelin na to přijdou. "Jmenuje se Mojo. Je to můj syn. Když byl malý stalo se mu něco moc ošklivého. Kvůli tomu se mu věci pomíchaly v hlavě. Má ze všeho strach a téměř nemluví," rozhodla se zasáhnout, když se Lorenzo začal projevovat trochu rázněji. Nechtěla, aby na Mojoa moc tlačil. To nemuselo dopadnout dobře. Sama se ke zrzkovi konejšivě přitiskla a záhy čelila dalšímu výslechu. Rozpačitě se usmála.
"Rád můžeš mít spoustu vlků. Je samozřejmé, že máš rád všechny členy své rodiny. Rád bys měl mít i členy smečky a své kamarády. Ale pak je tu jeden vlk, kterého bys měl mít rád jinak," vypůjčila si formulaci jeho matky a trochu ji bodlo u srdce. Co se s ní asi stalo? "To je osoba, které odevzdáš své srdce, chceš s ní sdílet život a založit novou rodinu. Samozřejmě se může stát, že ty city časem opadnou, rozdělíte se a ty si najdeš jinou lásku,..." Ani nevěděla, jestli to nedělá zbytečně složité a neměla skončit u předchozí věty. Ale nechtěla, aby si maličký myslel, že jsou tyhle věci tak jednoznačné. "Můžeš mít rád koho chceš, sám časem poznáš, jak se k tomu či onomu ty pocity liší," pověděla mu a pobaveně se zasmála, když tak náhle změnil téma. "Vím. Máš rád ryby, Lorenzo? Jestli nechceš tohle, mohli bychom zkusit nějakou ulovit," nabídla mu a pak s poklidem sledovala, jak se snaží s Mojooem trochu komunikovat. Držela mu palce. A byla by ráda, kdyby to vyšlo a Mojo se začal otrkávat. Ale Mojo byl... Mojo. Naděje ale umírá poslední.

Jako první se přihnala zrzavá kulička! Ocasem mávala už když ho slyšela z dálky supět a nepřestala ani poté, co se na ni nalepil a tak jako vždy si z jejího osobního prostoru nárokoval víc, než ona sama. "Mojo," zavýskla vesele. Ne to bylo trochu moc slabé slovo. Bal to projev učiněného štěstí. Už se začínala bát, že se snad ani neprobudí. Ale lepší chvíli si na to snad vybrat nemohl. Zrovna přinesla i jídlo, aby se po tom zimním spánku mohl nasytit.
"Jak se cítíš? Začínala jsem se bát, že budeš spát navždycky," mrmlala, zatímco mu čistila zaprášenou srst na čele a učesávala řídkou hřívu na krku. Aby také trochu vypadal a každý se ho hned nelekl. "Koukej se pořádně najíst,"kladla mu okamžitě na srdce a na chvíli úplně zapomněla na všechny ty trable, co se právě ve smečce děli. Teď to byla jen ona a její nezvedený synek. Který teď vypadal starší než ona sama, ale na tom až tolik nesešlo. Jednou synek, navždy synek.
Akorát teď už nebyl jediný, o koho se musela starat s jedno z takových klubíček se tu vylouplo záhy. Usmála se na něj. "Ahoj Lorenzo, pojď se najíst," vybídla pestrobarevné vlče a tázavě naklonila hlavu na bok. "Kdepak máš sestru?" Poptala se. Předpokládala že Rayster, Bianca a Saturnus jsou s Therionem někde na výpravě a doufala, že je moc neděsí ta věčná tma. A když už jsme u nich byli. Když jsme byli u Theriona. Ah proboha, jak tohle Mojoovi vysvětlí? Celkem dost jí zatrnulo, až tak, že se k odpovědi musela dost dostrkat. "Šel s ostatními vlčaty na procházku. Až se vrátí, můžeš mu to říct osobně. Určitě to ocení," usmála se. Bylo hezké, že se vlček snažil věc napravit. Teď by se ale měli všichni pořádně najíst. Svou vlastní tlamu ale zaměstnala něčím jiným, totiž šeptaným proslovem k Mojoovi. "Máme teď ve smečce kopu dětí, tak se jich neboj. A neubliž jim," věděla, že slova na něj většinou nemají moc velký vliv, ale vždy to aspoň zkusila. Nakonec ale stejně bude muset všechno uhlídat sama.

>>> Kaskády

Všechno šlo hned snáze, když je vlk mladý, no ne? Pozorovala to celkem dost. A začínala se zajímat, co na to asi Therion a ostatní řeknou. Zdálo se, že třeba takový Sigy si ani nevšiml. Ale. Byla tma. Nebo to snad nefungovalo? Ale určitě ano. Život vždy odvádí dobrou práci.
A ona teď pro změnu odvedla tu svou. A pořád měla dost sil, tak se nezastavovala u hranic, ale dotáhla tu mršinu hlouběji do Močálů. Blíž všem hladovcům, jejichž bříška hodlala zaplnit. Hlavně tedy ty dva nováčky, kteří se sotva smířili s tím, že jsou ve světě bez maminky.
Zastavila se v místech, odkud to bylo do všech stran zhruba stejně daleko a zvedla hlavu. Na chvilku se zarazila, neb tohle bylo jiné. Byla zvyklá jen ohlašovat svůj příchod, ne ostatní svolávat tak, jak to dělávala alfa. Mohla vůbec?
Potřásla hlavou. Jak jinak by se ale všichni dověděli, že přinesla jídlo? Bude je po jednom hledat a každému zvlášť vysvětlovat, kde hostinu najdou? Ale kdepak. Zhluboka se nadechla a udělala to. Zavyla tak silně, jak to jen svedla, celkem rozpačitá ze svého vlastního hlasu. A pak už jen seděla, čekala a doufala, že to fungovalo a brzy se tu objeví někdo, kdo jí pomůže to maso zpracovat dřív, než se zkazí.

>>> útočistě

Protáhla se úzkým východem, probrodila se zurčící vodou a vyskočila na břeh. Neplýtvala energií na nějaké magické vysušování a prostě se hezky postaru oklepala, až kapky létaly na metry daleko. Trochu ji tížily obavy, jestli její kořist něco neodtáhlo, zatímco se uvnitř vykecávala a rozplývala nad vlčátky, ale měla štěstí a muflon tu na ni stále čekal. Jen trochu okousaný od nějakých drobných drzounů. To ale ničemu nevadilo.
Popadla ten stále dost těžký kus žvance do zubů a dala se do tahání, zatímco kouzlem si tu váhu trochu nadlehčovala. Zdálo se jí to jako takový nejlepší způsob, jak tohle dělat. Kdyby chtěla tu věc nést jen kouzly kus nad zemí, asi by za chvíli zkolabovala, takhle to ale celkem šlo. A díky bohu si během rozhovoru s Lyl a Sigym odpočala a teď už před sebou až takový kus cesty neměla. Močály byly celkem za rohem.

>>> Mahar

//570

Lylwelin se dala do jídla, což Lau od srdce těšilo. Mohla se pak o dost více věnovat Sigymu, který řešil poněkud existenciální problémy. Na chvilku zavřela oči, aby si utřídila myšlenky a pak se na něj usmála. "Myslím si, že funkce jsou přeceňované. Území smečky může hlídat každý člen, aniž by byl ochráncem. A také může kdokoliv přispět úlovkem, aniž by byl lovcem. I o péči o vlčata se můžeme podělit všichni, ať už máme pečovatele nebo ne. Nemusíme čekat na povel alfy, abychom mohli uspořádat hon. Smečku dělají především její členové a to, jak se drží při sobě a podporují se," vysvětlila trochu obšírně své stanovisko. Přesně to, kvůli kterému tu s nimi teď byla. Prostě odmítala opustit přátele v trablech. Teď když ani jeden nemohl lovit, ulovila pro ně. A až budou chtít jít na lov oni, pro změnu jim ochotně pohlídá ty malé rošťáky.
Něžně se pousmála té podívané s maminkou a vlčaty. "To ráda slyším. A jsem si jistá, že i na ostatní se můžeme spolehnout. Therion sice nepobral moc sebevědomí a viní se i z toho, co se nestalo, ale je to hodný vlk, tak s ním buďte trpělivý," zaorodovala trochu za svého partnera, o němž oba přítomní vlci moc dobrého smýšlení neměli, jak si dříve všimla. Ostatně za vlčata už zaprosila, a i jeho dobro jí na srdci leželo převelmi.
Zavrtěla oháňkou, když konečně přišlo i na výběr jména pro maličkou vlčici. Neřekla nic, to byla ostatně věc maminky, ne její, ale líbilo se jí to. "Já bych měla odnést nějaké jídlo i do Močálů, pro ta nová vlčata, takže Vás zase na chvíli opustím," donutila se konečně k dalším činům a zvedla se na nohy. "Jestli cokoliv potřebujete,..." Nechala ve vzduchu viset otázku a čekala, jestli jim něco na mysl přijde, aby se záhy tiše vypařila.

>>> Kaskády

//569

Věděla, že to co Sigy říká, dává smysl. Ale nepočítalo to s jejím odhodláním a také trochu křivdil ostatním. "Prosím nekoukej na ty malé, jako na ohrožení tvých dětí. Naopak, budou mít kopu kamarádů. Naučíme je, jak si vzájemně pomáhat a dělit se. A v době, kdy budou vaše děti jíst maso, mohou klidně ti nejstarší už zvládat něco menšího ulovit, takže tím, že je nás šest na sedm dětí bych se až tolik neznepokojovala."Snažila se trochu změnit směr jeho myšlenek, ačkoliv opravdu neplánovala jakýmkoliv z prcků zkracovat dětství, pokud to nebude nezbytné. Ale i lekce v lovu mohou být zábava...
Nicméně záhy se měla zabývat o něco příjemnější záležitostí. Trochu se zakoktala a pak se zadívala na své tlapky. Tak jak to měla ve zvyku, když ji přepadl rozpaky."K-kdybych někdy měla dceru, asi bych ji pojmenovala Leyah,"zabroukala. To jméno nosila v hlavě celé roky. Samozřejmě ale nebylo jediné. Nebo... Rhia. Hed. Míré."Až teď, když jedno po druhém vyslovovala, uvědomila si, že má asi nějakou úchylku na krátká jména. Ale opravdu ji potěšilo, že ji do toho rituálu zahrnuli, i kdyby její návrhy byly k ničemu.

// So,...
Když nebudeme počítat skyl a claw, jsem v téhle smečce nejdéle, což je zhruba 2 a půl roku? Za tu dobu se uspořádal jeden lov, dvě mimoherni akce a jedna osudovka v mé režii, což mi tedy také nepřijde úplně ideální. A ukazuje to, že ten problém s aktivitou není něco krátkodobého.
V jednom z postu níže Skyl napsala, že smečka nemůže být aktivní, bez aktivních členů. Myslím, že to stejné ale platí i na Alfu. My můžeme hrát jako fretky (a že se to teď docela daří). Můžeme i z vlastní iniciativy uspořádat lov/osudovku a odměny si vydyndat od vedení... Ale alfa je jediná, kdo může rozdávat ty skutecné odměny, co se ke smečce pojí - funkce, povýšení, přijetí potomků... A když se ani to nezvládá odehrát rychle a bez zadrhelu, už mne to opravdu celkem štve. A neni to jen tím, co se událo teď. Není to poprvé.
Samozřejmě chápu, že v životě se dějí nepředvídatelné věci, a že to má před hrou prednost. Sama jsem z galli na dva nebo tři měsíce bezeslova úplně zmizela, ale kdybych tu měla víc povinnosti, než jen jako řadový hráč, určitě bych se zařídila trochu jinak... Myslím, že ve smečce je dost důvěryhodných hráčů, co by mohli v tom či onom zaskočit, jen si prostě přiznat, že na to člověk sám nestačí.
Mrzelo by mne, kdyby od nás začali vlci odcházet, teď když to začínalo vypadat po dlouhé době dobře. Takže se klidně nabídnu k výpomoci. Další dva měsíce budu mít snad celkem volno, tak klidně nějaké neherní i herní akce vymýšlím (hned co se vyřeší situace kolem sigwelin, chtěla bych se vydat na výpravu za Saturnovu a biancinou rodinou, každý je vítán)...

Luv ja.