Gallirea - Příspěvky uživatele

Lau popravdě nemusela na odpověď vlčice čekat. Věděla, co přijde, jen ona otázka padla a emoce cizinky se zcela převrátily. Podle všeho ji za situace opravdu mrzela a ona by jí to mohla dosvědčit, ale nějak na to nebyl prostor. Nepřekvapivě.
Vlčata to samozřejmě zničilo. Jasně vnímající jejich bolest se zahleděla na nehybného vznikajícího Saturna, panikařícího Theriona i vyplašenou Marlee. K té uctivě pronesla něco v tom smyslu, že její nabídku s vlčata probere, až se uklidní a pak sklonila hlavu k hnědému vlčeti. Nezbylo v něm nic jiného než bolest, chlad a beznaděj. Ačkoliv všichni tušili, kam ten příběh spěje, připravit se na to nedalo. A teď bylo na ní a Therionovi, aby jim do života vnesli něco dalšího. Začala tím, že se k Saturnovi sklonila a něžně mu oblízla čenich. Trocha tepla a něhy. Bylo trochu složitější než dříve, obejmout jej, protože dost vyrostl, ale stále to šlo a tak to i udělala. "Vím, že teď všechno působí beznadějně, ale věř mi, že vaši rodiče by byli šťastní, že jste to přežili. I za tuhle cenu. Já bych také neváhala za ty, které milují, obětovat život. A nechtěla bych, aby se kvůli tomu trápili. Chtěla bych, aby žili šťastně. Vyrostli ve zdravé vlky... A byli tu jeden pro druhého," mumlala mu do ucha, netušíc, jestli ji vůbec poslouchá. Ale musela přeci něco říct. Jinak by se sama zase rozbrečela a to teď nemohla. Musela být pevnou oporou pro ty, jež to potřebují. "Nemůže to být úplný konec, když máš svou sestřičku. A nás..." Dodala s mírnou nejistotou. Třeba je už ani nechtěl. Ostatně to ona je donutila hledat dál, když už nechtěli. Mohli by ji za to nenávidět. Nemínila se ale zabývat svými obavami o sebe. "Měli bychom ji najít, je teď stejně nešťastná, jako ty. Jsi dobrý bráška a nenecháš ji v tom." Nebyla to otázka nýbrž výzva a pomalu se zvedla na nohy, čekajíc, zda se i on zmátoří. Možná toho po něm chtela moc, ale věděla, že je to statečný a hodný kluk, tak mu chtěla dát šanci, to i ukázat. Mohla jít Biancu najít sama a dík magii i velmi snadno, ale přála si, aby u toho byl i on. "Až budete zase spolu, můžete plakát jak dlouho jen budete chtít," broukla něžně a větrem jim přivála Biančinu stopu. Doufala, že oslepená slzami někam nespadla.

Vlčice trpělivě čekala, až situaci vlčata proberou a mezitím se věnovala vlkovi, se kterým se rozhodla spojit svůj život. "Samozřejmě, že ne. Hlupáčku," pousmála se na něj. Její prosba o to, ať tolik nepřemýšlí se sice minula účinkem, ale ani žádnou náhlou změnu nečekala. To popravdě asi ani nebylo reálné.
Nakonec se se statečnými slůvky na tlamičce ozvala i Bianca. Takže bylo rozhodnuto. "Budeme," řekla způsobem, který nepřipouštěl žádné pochybnosti a pak zaklonila hlavu k táhlému zavytí. Jestli tu proběhl boj dvou smeček o území, nedávalo smysl, aby tu bylo teď prázdno. Ať už vyhrál kdokoliv.
A měla pravdu, protože po nějaké chvíli se ozvala odpověď. A ani se to nezdálo tak daleko. Vlčice pohodila huňatou oháňkou a zahleděla se na děti. "Držte se u nás. Není jisté, že budou přátelští," instruovala je a rozešla se směrem, že kterého přišlo ono volání. Byla ráda, že jejich magie dle všeho fungovaly i mimo Gallireu, protože jinak by si něco takového nedovolila. S nima ale mohla riskovat o poznání více.
Místní jim šli naproti, neb se s nimi setkali o dost dříve, než čekala. Respektive s jejich stíny mezi stromy. Byli opatrní a chvíli si je jen prohlíželi. Tlumený šum hovoru prozrazoval, že asi něco probírají a nakonec se jeden ze stínů od skupinky odtrhl a na světlo vykročila mladá vlčice, kterou vlčata určitě znala. Nikdo příbuzný, ale rozhodně členka rodné smečky. Chvíli ostražitě přeměřovala pohledem dospělé, ale v okamžik, kdy spatřila vlčata se celá rozvlnila. "Saturnus a Bianca? U všech vlků vy žijete!?" Vyjekla ale hned se s odkašláním zase stáhla a vycenila zoubky na Lau a Theriona. "A vy ste kdo? Jejich únosci? Co chcete?"
Lau ji z takové útočné reakce nevinila a pokusila se o ten nejnevinnější úsměv, kterého byla schopná. "Launee a Therion. Hledáme s nimi jejich ztracenou rodinu,..." Nechala tu skutečnost viset ve vzduchu, propůjčující zbytku příležitost k nějaké reakci.

Sledovala ty dvě kuličky, jak panikaří a neví, co sama se sebou. samozřejmě ji napadlo, že je na ně moc tvrdá, ale... Měla jen dobré úmysly. Ona vždycky. Trpělivě proto čekala, až si maličtí utřídí své myšlenky a pomalu se odplužila ke stejně neklidnému Therionovi. Jeho emoce se zase ubíraly tím směrem, jako vždy a chtěla jej aspoň trochu podpořit. Dát mu nějak najevo, že je ráda, že tu je a nepovažuje jej za strůjce všeho toho zlého. Však taky proč? On přeci jejich rodinu nepřepadl...
Zabořila svůj čenich do jeho kožichu, někdy v ten moment, kdy jim začal vítr vyhrávat uklidňující písničku a nechala se ukonejšit až do té míry, že na chvíli prostě jen zavřela oči a dovolila si na nic moc nemyslet. Prostě jen čekala, až se vlčata rozmyslí a dohodnout. Z toho, co odposlechla to vypadalo, že se rozhodla vzít svou odvahu do hrsti a ničeho v budoucnu nelitovat, ale zatím se jim do rozhovoru nemíchala. Finální slovo ještě nepadlo a Bianca taky měla právo si vybrat.
Šeptem se tedy obrátila na svého partnera. "Theo," ani něvěděla, jak ji ta zkrácenina v téhle situaci napadla, ale už dlouho dobu přemýšlela nad nějakým něžnějším oslovením, než je celé jméno, takže jí to náhlé osvícení udělalo celkem radost. "Ty by ses taky mohl přestat tolik vinit. Nemůžeš být zodpovědný za všechno," zamumlala tiše. "Zblázníš se z toho," dodala s láskyplnou obavou v hlase, a pak konečně otevřela oči, by je kradmo upřela na vlčata, jejichž finální rozhodnutí chtěla slyšet.

Lau byla popravdě už taky ze vší té emociálnosti, kterou za ty měsíce pro vlčata podstoupila, dost unavená. A jako by nestačily její vlastní mental issues, ovládala ještě tu debilní magii emocí, díky které v situaci, jako je tahle, doslova sotva stála na nohou. Třeštila jí hlava a musela se hodně nutit, aby s přítomnými udržovala oční kontakt a jen svůj pohled stále nezakrývala víčky ve snaze všechen ten chaos držet na uzdě...
"Protože, kdybychom byli všichni nesmrtelní a pořád se rodila další a další vlčata, brzy by nás byl plný svět. Pak bychom neměli co jíst a..." Ne nedávala to. V ten okamžik, kdy Therion sebral síly a sebeovládání a postavil se na nohy, ona si sednula a sklopila hlavu k zemi. Přišla jí tak hrozně těžká. Vážně by nejraději všechny přítomné očarovala a zbavila je toho zmatku, ale neudělala to. Tohle bylo něco, čím si museli všichni projít. Nemohla je před vším chránit, protože pak nevyrostou v potřebnou nezávislost. Výchova nové generace je opravdu hrozně těžká věc...
"Dobrá. Nebudeme hledat dál," pronesla nakonec, zaměřujíc svůj modravý zrak přímo na Saturna. "Ale jen pod jednou podmínkou," pronesla pevně. "Nebudete toho litovat. Vracet se v myšlenkách zpátky a říkat si... Co kdybych je tehdy hledal dál?" Ona moc dobře věděla, jaké peklo to je, žít s vlastními výčitkami svědomí a rozhodně to nebyl osud, který si přála pro své dva malé svěřence. "Pokud víte, že toho litovat budete, tak dál hledat budeme. I kdybychom měli najít to nejhorší, co vás napadne... Protože je lepší si být jistý špatným koncem, než jej jen tušit a pořád nad ním přemýšlet." Taky si myslela, že je to nefér. Proč mají takhle malá vlčata tolik trpět? Nikdy nikomu neublížila a i tak byla odsouzena ke ztrátě rodiny, zatímco kdejaký grázl si po světě běhal bem většího trestu. Ale tak svět fungoval a bylo potřeba to přijmout... Mohla převzít zodpovědnost za smečku, ale za celý svět? To asi sotva.

>>> Švitořivý les

Uvědomovala si, že se zase až moc prohlužuje do svých chmurných myšlenek, ale tak nějak si nemohla pomoct. Věděla totiž, že ať najdou cokoliv, ve výsledku budou všichni nešťastní. A čím více to vypadalo, že se blíží rozuzlení celé situace a k jejich domovině, tím pomaleji šla. Až za nimi hodný kus zaostávala.
Přidala ale do kroku, když se její předvoj náhle zastavil a dal se do vzájemného tulení. Zdálo se jí, že snad zaslechla i vzlyky? Zamračila se. Jestli se dělo něco špatného, měla by být s nimi a ne se zkroušeně loudat vzadu! Naopak! Měla by být první, kdo špatnou zprávu objeví a pak jim ji nějakou přijatelnou formou předá...
Když ale dorazila pochopila, že v tomhle předsevzetí už tak trochu selhala. Pohledu na vlčí torso je očividně neušetřila. A Therion byl teď v situaci, ve které měl utěšovat dvě panikařící kuličky neštěstí, které mu překotně vyprávěly příběh, jež ona už znala a kvůli kterému se celé téhle výpravy tak obávala. Nechtěla ale, aby teď skončila tak rychle.
"Nevzdávejte to tak rychle. Vůbec to nemusí být někdo z vaší smečky," zahleděla se na to. Ano, mohl to být klidně jejich otec, ale sotva to z tohohle zbytku poznat. "Může to být někdo z těch zlých. Nebo úplný cizinec. Každý někdy umře," snažila se na celou situaci nahlížet s nadějí, kterou něchtěla, aby vlčata ztratila po prvním zaškobrtnutí. "A i kdyby to byl někdo od vás, nemusí to znamenat, že stejný osud potkal všechny," dodala a svůj pohled zacílila mezi stromy. Smečka se mohla po útoku klidně přesunout na jiné místo. Snažila se aby ji nepohltily emoce a přemýšlela racionálně a zatím se jí to i dařilo. K objímání se ale nepřipojila. Tak nějak se cítila za současný stav vlčátek vinna...

Teprve se Saturnovou otázkou si uvědomila, že jej nikdy neseznámila s tím, jak se věci kolem ní mají. Rozpačitě se ošila. "Ne, nikdy jsem neměla vlastní vlčata, ale osvojila jsem si dva vlčky, co by to beze mne jinak měli velmi těžké. Mojoa a Raystera. Oba je znáš. Sice nejsou moje krev, ale beru je jako svoje." Tak jako vás, usmála se a doufala, že to není moc složité téma. Ale Saturnovi to vždy dobře zapalovala a byl velmi empatický, takže věřila tomu, že on to pobere.
Pak je obestřelo ticho, během kterého každý myslel na to svoje. Až bolestně cítila Therionovu vnitřní rozepři, ale nevěděla co s tím dělat. Slova byla k ničemu a magii na své milované používat nechtěla. a tak zůstávala bezradnou a doufala, že přijde něco, co jejich pesimismus rozptýlí.
"Byli jste maličcí, nemohli jste sami dojít nijak daleko," svěřila se Saturnovi se svou domněnkou. "Směr snad máme správný," odsouhlasila záhy a vedla jejich kroky dál, mezi stromy, zatímco jim společnost dělalo veselé ševelení ptáčků. Jaký kontrast...

>>> Elinské údolí

>>> Tarry přes nory

Vlčátka se samozřejmě chytila jejích slov a začala protestovat. Vděčně se na ně usmála. Ostatně, kdo by rád neposlouchal tak hezká slova útěchy? "A vy jste asi ta nejhodnější vlčata, co znám," sdělila jim hřejivě na oplátku. Ne, že Lau za svůj život poznala kdovíjak moc vlčat. Asi tak tu grupu, co teď byla nahromaděná v Maharu... A mezi nimi ti dva opravdu zářili jako dva ukázkové příklady vzornosti. Až na nějaký ten nepromyšlený úprk z Močálů... Z těch Rayster ostatně utekl už několikrát, stihl kde koho pokousat a sežrat kopu divných věcí. Dvojčata zase uměla být pěkně ufňukaná a protivná... Flynna s Heather ještě neměla moc tu čest poznat, ale prostě... Bianca a Suturnus byli tak poslušní a dobrosrdeční... Nemohla jejich rodičům upřít tu radost, vidět je vyrůstat. Ačkoliv tak o to připraví sebe a jakékoliv sliby o návštěvách na tom nic neměnili.
Celý ten rozhovor promlčela a těšila se, až je pohltí lesík před nimi. Byli promočení a stromy měli poskytnout tolik potřebný úkryt. Nepřidala do kroku ale jen z toho důvodu. Prostě chtěla být o několik kroků přede všemi, aby mohla nerušeně vést vlastní boj se slzami, které se jí hrnuli do očí, pokaždé když Therion zmínil další věc, kterou spolu ještě nepodnikli.
Nabídka, kterou učinil Saturnus zněla neskutečně lákavě, ale... "Nechala jsem v Maharu své syny, a obávám se, že kdybych se pro ně vrátila, naopak bych zase nezvládla opustit smečku," zamumlala přes ten veliký knedlík, který se jí udělal v krku. Trhalo jí srdce, že teď byla její rodina tak velká, že ji nebude moci mít celou pohromadě. A pokud ano, bude to znamenat, že jiní o kus té své přišli... Když ale ne, jsou to právě Mojo a Rayster, co ji budou potřebovat nejvíce. A ani Skyl nemohla opustit, když byla v tomhle stavu a potýkala se s nevraživostí vlastních členů. A Sigy s Lyl. Když jim dostatečnou oporu nemohla poskytnout alfa, hodlala to vzít na sebe. Oba jí svou důvěru projevili už několikrát a nechtěla ji zradit. A i zbytek vlčat chtěla vidět růst. Proč muselo být všechno tak složité?
"Co tady, nepoznává to tu někdo?" Zeptala se, sotva je obklopily kmeny stromů. Ona sama tu rozhodně nikdy nebyla, ale bylo to hezké místo, které by mělo průchozímu utkvět v paměti. Zdalipak jsou pořád na Gallireiských územích?

>>> Z orlího drápu

Biancy byla vážně taková jejich záchrana. Stačil malý popud od Theriona a hned si měli o čem povídat. "Západ slunce a stmívání je to stejné, co soumrak," přisvědčila jí a rovnou se dala do dalšího rozšiřování jejího slovníku synonym. "Východ slunce je pak svítání. Nebo rozbřesk." Až teď jí samotné došlo, jak krásná jejich řeč je. Ale pro děti to mohlo být opravdu matoucí. To. že jedna věc má tolik jmen.
Chvíli na to si maličká uvědomil, že se jí povedlo vyslovit er. Při tom prohlášení ale zase to stejné písmenko zažvatlala do žet, což bylo prostě úsměvné a ten maličký úškrn to velké vlčici ve tváři opravdu vyčarovalo. "Šikovnost sama," pochválila ji něžně a rovnou se mohla zamýšlet nad další otázkou. Saturnus mezitím vyjmenoval přírodní úkazy, které dělali noc krásnou, ona však měla trochu jiné důvody...
"Dříve jsem bývala hodně nesmělá. Bála jsem se s ostatními i mluvit, abych je neurazila, nebo neotravovala a připadala jsem si hrozně ošklivá a nanicovatá," vysvětlila trochu obšírně svou někdejší situaci. "Přála jsem si být neviditelná a noc mi to celkem dobře umožňovala vzhledem k tomu, jak tmavý mám kožich. A v noci je ve světě také celkem prázdno, takže jsem se nemusela ani bát nečekaných setkání a dělat si, co jsem chtěla, aniž by to mohl někdo vidět a soudit mne. Noc pro mne byla vysvobozením." Možná to bylo trochu složité téma, ale ona si zoufale chtěla povídat. O čemkoliv. "Později jsem přišla na to, že to není tak hrozné, já si můžu dělat co chci a názory ostatních mne nemusejí zajímat, ale noc miluju stále," dokončila svůj monolog.
Záhy ji však zamrazilo. Jen co zazněl Therionův další dotaz. Ovládla se, by bolestivě nezkroutila tvář, nechtěla, aby měl zase zbytečné výčitky svědomí, ani to, aby si vlčata jejího rozpoložení všimla. "To já nevím beruško, do budoucnosti bohužel nevidím. Ale vynasnažíme se," odpověděla Biance na její ujišťování. Ráda by jí řekla něco optimističtějšího, ale ona se nemohla zbavit obav z toho, co možná najdou. Na Saturnova slova ale už potřebnou sílu neměla, takže se na něj jen usmála a pak zabodla svůj pohled zpět před sebe. Na cestu, kterou měli před sebou. Příliš bolelo nad těmyhle věcmi přemýšlet.
"Řekněte, kdyby vám to začalo být kolem povědomé, ano," vyzvala je prosebně a celkem se nenáviděla za to, že si hluboko v duši přeje, aby na to nikdy nedošlo.

>>> přes liščí nory do švitořivého lesa

>>> Vřesový palouk, přes řeku

Známý palouček nechali za sebou, spolu se všemi těmi vlky na něm. I tohle místo jí nebylo cizí. Byla tu celkem nedávno, když se sháněla po kořisti pro kojící Lylwelin a hladová dvojčata. I souzorence, co tu teď byli s ní. Zajímalo ji, jestli aspoň ochutnali, nebo její úlovek skončil jako potrava pro červy. Hrozné plýtvání. Jak jejími silami, tak životem toho tvora.
Ale teď na to už moc nemyslela. Její mysl se obracela spíše k budoucnosti, než-li k minulosti. A to tak vehementně, že málem nepostřehla, na co se to Therion ptal. Pochopila to však z odpovědí vlčat, které byly samozřejmě roztomilé. A tak rozdílné. Jakpak je to asi mezi ní a jejím druhem? Jsou spíš ty vrány, co k sobě sedávají na jedné větvi nebo protiklady, co se přitahují?
"Já mám raději soumrak. A noc než den," zabroukala. Vysvětlení k tomu nedodala a vyzývavě zvedla obočí směrem k Therimu, ať se také vysloví a pokračovala dál na východ.

>>> Kopce Tary přes lučinu

>>> Mahar

V doprovodu Theriona a dvou vlčat opustila Močály. Mlčky. Therion toho všeobecně moc nenamluvil, Saturnus jakbysmet a ona... Byla zamyšlená. Co když vlčata přeceňovala a cestu před nimi podceňovala a něco se jim stane? Co když se odhodlali k činům moc pozdě a jejich rodina už bude pryč? Jak moc to bude bolet, až se s nimi bude loučit...
Až když její oči zřely tu fialovou vřesovou záplavu, uvědomila si, že je táhne špatným směrem. Život říkal na východ, ne na sever. V duchu zaúpěla, ale nic neřekla. Přece jim neprozradí, že všechno zkazila už na úplném začátku! Prostě nenápadně změnila směr a začala si to stáčet na pravobok. Někdy tehdy si všimla siluet, kterým by se jinak asi vyhnula, ale právě teď už opravdu nikam uhýbat z vytyčené cesty nechtěla. Proto svou skupinku dovedla přímo k nim. Vlčici a vlče neznala. Černobílého jo. A trochu ji znepokojovalo, že ho tu vidí. Ostatně nedávno se zjevil přímo vprostřed smečky. Neplánuje nějakou levárnu? Nebo oni všichni? Proč se všichni srocují kolem?
Vyhnala ty starosti z hlavy rázným potřesením hlavy. V Močálech byli ostatní, co se o ně postarají. Snad i Skyl bude brzy, co k čemu. Teď to není její starost...
Bylo ovšem dost neslušné jen projít, když kolem nich procházeli tak na těsno, tak aspoň nahodila úsměv a otevřela tlamu k té nejzákladnější známce vychování. K pozdravu. "Dobrý večer," popřála, držíc si "svá" vlčata u těla, mávla oháňkou a pak vedla svou skupinku dál. Konečně na východ.
Doufala ale, že někdo brzy přijde s nějakým tématem k povídání, protože jinak to bude dost úmorná cesta. Pro ně pro všechny.

>>> Orlí dráp

Ukázka jejího magického umu pro ně byla trochu matoucí, ale nakonec splnila svůj účel. Každý však reagoval trochu jinak, což na tom bylo to nejhezčí. To jak rozdílní byli a přitom se měli rádi. "Je to magie emocí. Jedna z těch, co vám může dát jen Smrt. Je trochu zvláštní, že zrovna ona rozdává něco tak... krásného, že?" Naposledy vdechla vůni jejich kožíšků a odtahujíc se, usmála se na Saturna, v odpověď na jeho milou vnitřní touhu. "Cítím i to, co vy," prozradila a trochu přenesla svou váhu na ten bok, vedle nejž ulehl Therion, by pocítil, jak vděčná za to gesto je.
"Nevím to úplně přesně, ale poradil mi směr," umírnila trochu jejich představy o tom, že je povede přímou cestou rovnou k rodné hroudě. Ale troufala si odhadovat, že to najdou. Byli tehdy tak maličtí. Nemohlo to být až tak daleko... A pak přišla ona stěžejní otázka. Viděla v jejich očích tu naději a věděla, že opravdu nemá to srdce, to více odkládat. Pomalu tedy přikývla, otřela se Therionovi lící o líc a pak se postavila na nohy, by mohli vyrazit.
"Není nač čekat," pověděla rozhodnutě a poté na celý močál silně zavyla, oznamujíc všem přítomným jejich odchod. Sice se cítila trochu provinile, že tu všechno nechává na těch třech vlcích a ani nepomohla s lovem, ale znovu odložit tuhle cestu nemohla. To by se cítila hrozně ještě dvakrát tolik.

>>> Vřesový palouk

Nevítaní hosté byli pryč a ona se konečně mohla pořádně věnovat těm, co jí na srdci leželi nejvíce. Respektive jedny z nich, protože těch jedinců, co jí leželo na srdci, bylo více než jen dva. Ale to už je trochu moc komplikované...
Než se nadála, měla u nohou výřad krásných květin, na které chvíli oněměle civěla, zatímco k jejím uší doléhaly jejich hlásky. Omluvy. Díky. Ujišťování se, že je vše v pořádku. Vážně je vyděsila a dost ji to mrzelo. Chtěla, aby to věděli, ale nikdy to moc neuměla se slovy, takže se nadechla jen k jedné větě. "Teď,... vám ukážu, jak se cítím," připravila je na to, co přijde, aby se nelekli a pak povolila stavidla svým emocím. Opatrně, aby je moc nezahltila, ale aby bylo předáno to, co měla na mysli. Totiž ona směsice jejího dojetí, vděku, trošky studu. Toho, jak je má ráda. Ulehla při tom, aby je k sobě oba přitáhla packami, jako nějaká klubíčka štěstí, která chtěla jen pro sebe a vtěsnala mezi ně svůj čenich. Bylo jí zase jednou do pláče, ale tentokrát ji k tomu nevedlo nic negativního. "Nezlobila jsem se. Měla jsem o vás strach," špitla k Biance a pak je chudáky ze sevření propustila, aby je nerozmačkala. Ohlédla se po Therionovi a usmála se. "Záleží nám na vás tak moc, že jsme nechali močály prázdné a šli vás hledat. Neříkejte to ale Skylieth," pokusila se odlehčit atmosféru malým vtípkem, předtím, než zase zhoustne.
Znovu vyhledala pohledem svého druha, hledajíc v jeho očích podporu k tomu, co mělo následovat a nakonec se opravdu donutila mluvit dál. "A protože vás máme rádi, chceme, abyste byli šťastní, takže jsme se rozhodli, že konečně vyrazíme hledat vaši rodinu. Už jste dost velcí, abyste zvládli větší toulky a zeptala jsem se Života, kam jít... Tak doufám, že jste odpočinutí a najedení. Připravení na výpravu." Usmívala se, ale měla trochu stažené hrdlo, protože se bála toho, co na konci cesty najdou...

Byla vprostřed rozhovoru s vlčaty, když jí došlo, že tu něco smrdí. A nebyly to močály. Zavětřila o něco důkladněji a vzápětí si povzdechla. Další hosté. Jak je rok dlouhý, nikdo sem nepáchne a najednou, jako by měli den otevřených dveří. Když zrovna byla alfa mimo.
"Máme návštěvu, dojdu to jen vyřídit a hned jsem zpět," broukla k Saturnovi, Biance i Therionovi a pak se vydala k hranicím. To na tom bylo to pozitivní. Tihle se aspoň nezjevili v srdci teritoria. Na druhou stranu byli dva a něco řešili. Ona ale měla celkem na spěch a navíc byla v právu, takže se nezdržovala čekáním na to, až si svoje vyřeší a místo toho si významně odkašlala, by přitáhla jejich pozornost k sobě.
"Zdravím Vás. Jste právě v Maharských močálech a musím vás požádat, abyste odešli. Pokud máte zájem o místo ve smečce, není na to zrovna vhodná doba," pronesla neurčitě. Nemohla přece cizincům vyžvanit, že jejich alfa je právě v hlubokém limbu. I když nějakou novou a navíc dospělou duši, by do jejich řad uvítali asi všichni. Ona nováčky přijímat nemohla... "Omlouvám se," dodala s mírným úsměvem, aby nezněla příliš chladně, neb to by nebyla ona, a pak je začala směřovat z území pryč.
Jen proto, aby se mohla co nejdříve vrátit zpět ke své skupince a řešit ony důležité věci, které měla na srdci.

U Skyl -> Theri, Lyl, Ray, Asta, Sigy...

Sotva dokončila svou malou službu pro alfu, čelila další výzvě. Zaskočeně zamrkala, jen co Sigy domluvil a nakonec se jen mlčky rozpačitě usmála. To bylo už podruhé, co jí někdo něco takového řekl. Asi nebyla náhoda, že ti dva byli pár. Ona sama se na něco takového ale příliš necítila. Ostatně přišla si dost vytížená už jako Gamma. To, že na svém postu dělala víc, než by musela, to jí ovšem nedocházelo.
Sklonila hlavu k tomu malému zabahněnému neřádovi a něžně se usmála tomu, jak ho Asta peskuje. Zdálo se, že jí to s dětmi šlo nakonec mnohem lépe, než tvrdila. Sice nevěděla, proč se mluví o smrti a Smrti, ale i to bylo celkem důležité téma, takže proč ne. Ona mezitím z Raystera odrolila a slízala tu největší špínu.
Chvíle klidu pak využila Lylwelin k organizaci lovu, na který se chystala ještě před svým povýšením. Nicméně obrátila se o pomoc právě k tomu vlkovi, kterého potřebovala i ona sama. Zhluboka se nadechla. "Já teď musím někam odejít. Už to příliš dlouho odkládám," nechtěla říkat, že kvůli nim a jejich neočekávaným vlčatům, ale částečně to tak bylo. "A Theriona potřebuji sebou. Co kdybyste prozatím ulovily jen něco menšího, abyste vydrželi, než se vrátíme a velký lov uděláme pak?" Navrhla prosebně. Vážně svého partnera u tohohle úkolu potřebovala. A věděla, že jeho by hrozně mrzelo, kdyby se nemohl výpravy zúčasnit. Zároveň ale nechtěla, aby tady mezitím hladověli. Nebo si Asta či Lyl ublížily při lovu něčeho nad síly dvou vlčic.
Sigy pak zahlásil, že jde zabavit vlčata lovem světlušek. Ta své už stihl pobrat a Rayster se začal nadšeně dožadovat toho, aby mohl jít taky. K jejímu překvapení opravdu čekal na svolení. "To víš, že můžeš," odkývala mu to a propustila ho ze svých spárů a umývacího mučení. Dojatě sledovala, jak si to kolébá za novými kamarády. Věděla, co cítil, když pronášel tu stěžejní větu a tak jen zavrtěla ocáskem. "My tebe taky," hlesla za ním.
"Pošlu za vámi i zbytek," dodala pak k Sigymu a jala se i činit... Skylieth stejně víc pomocí nemohla a bylo zbytečné, aby tu u ní seděla a koukala na ni, jako na svatý obrázek.

Mojo, Jaimie, Lorenzo

K dvojčatům a Mojoovi se dostali s Therionem celkem rychle. Ostatně, nepohnuli se z místa. "Ahoj děti," začala co nejpřátelštěji. Věděla, v jakém rozpoložení odešla a že je asi celkem vyděsila. "Omlouvám se, za tu scénu. Nebylo to fér," pravila měkkce a zadívala se i na svého Zrzečka, který byl očividně řádně deprimovaný, ač přítomnost vlčátek asi měla své účinky. Bylo by dobře, kdyby se začal kamarádit a starat i o jiné, než jen o ni. Pro ně, pro oba.
"Mojo. Promiň. Nemyslela jsem to tak zle. Nemusíš se bát, že tě opustím, ano?" Zkusila navázat nějaký ten kontakt i s ním, přičemž umně propletla jejich emoce. Tak, aby jej zbavila co nejvíce jeho smutku a zároveň mu ukázala svou upřímnost. "Teď ale na chvíli odejdu. Chci abys zůstal tady a staral se o Lorenza s Jaimie, ano?" Přimísila do toho koktejlu emocí svou důvěru v něj a pak se usmála na dvojčata. "Kousek odtud je jedno jezírko, rostou u něj hezké a voňavé květiny," kývla hlavou daným směrem. "Chtěla bych, abyste k němu šli, máte tak kopu kamarádů, se kterými si můžete hrát," přesunula pohled zase k Mojoovi. Doufala, že se ti tři postarají o sebe navzájem a k jezírku opravdu dorazí. Ona musela totiž napravit ještě něco...

Saturnus a Bianca

Tihle dva sice nezůstali úplně na místě, ale nebyli daleko. Vyčítat jim to nehodlala. Byla trochu nervozní, že jim má čelit, protože si byla vědoma toho, že je tak trochu svým výstupem rozplakala. Therionova přítomnost ale působila jako lék na duši a ona nakonec vykročila směrem, kterým je cítila. Z nějakého důvodu sbírali květinky a byli jednoduše rozkošní. Musela si přiznat, že jí prostě přirostli k srdci a děsí se toho, až tu nebudou, ale slib je slib a odkládala jej už příliš dlouho.
"Ahoj, zlatíčka... Já. Jdu se vám omluvit. S vámi ta má zlost neměla nic společného. Ale občas se stane, že je toho na vlka moc, a pak nekouká napravo ani nalevo," snažila se, aby její hlas postupně neskomíral, jak to měl ve zvyku, když mluvila o něčem, za co se hrozně styděla. "Neudělali jste nic špatného,..." Nevěděla co dál, ale odmítala zabodávat svůj pohled do země, jak to v obdobných situacích dělávala doposud, ale aspoň se pořádně opřela o Theriona, protože to jí dodávalo potřebnou kuráž.

>>> Lavender

Therion toho moc nenamluvil, ale když už, většinou zvládal zvolit ta správná slova. Ani nevěděla, kdy v tom vlčkovi bez sebevědomí začala hledat takovou oporu. Doufala, že toho pro změnu nebude chtít ona příliš po něm. Usmála se však, když jí k uším dolehlo to jeho: "Zvládneme to."
pak koutkem oka, ve světle úsvitu postřehla pohyb. Vyplašili hejno vodního ptactva. Nehodlala promeškat příležitost, takže poryvem větru srazila jednu z kachen blíž k zemi a zachytila ji do zubů za letu. S útlým krkem neměly její zuby příliš práce a ona se spokojeně uculila na svého partnera. Začínala se zase cítit normálně. Poklidně. Vyrovnaně.
"Ahh. Chsi jhit chledhat Sathulnovu a Biašiu lodinu," zahuhlala skrze plnou tlamu a doufala, že to bylo aspoň trochu srozumitelné. Ale tak. Zamilovaní si přeci rozumí i beze slov, nebo ne? Nicméně to už se blížili ke shromáždění kolem jejich alfy, nad čímž si zase musela povzdechnout. "Thak pozol," udělala si prostor mezi vlčicemi a vlčaty, konečně pouštíc pernatou mrtvolku na zem. Žádná velká flákota to nebyla, ale lepší než drátem do oka.
Byla možná pravda, že je jejich alfa v poslední době dost zanedbávala, ale když šlo do tuhého s potopou, byla tu. A Lau prostě nemohla vytěsnit z mysli to, že jí kdysi prakticky zachránila život. Takže jí hodně dlužila. A někdo, kdo se ujme tolika bezmocných vlčat přece nemůže být až tak špatný. Proto s pomocí magie vody vytáhla ze země několik bublinek, které jí pak přesunula přímo do hrdla, aby nemusela ani polykat a třeba se nedopatřením vody nenadýchala. Teplo bylo dnes dost, tak na nějaké zahřívání energií plýtvat nemusela.
Doufala, že se zmátoří brzy, protože cítila opravdu velkou potřebu táhnout zas dál. Musela se omluvit vlčatům, za ten výstup. Pravděpodobně i Mojoovi. A Předat Sigymu Lorenza a Jaimie na hlídání. Prozatím se však bezeslova přitulila k Therionovi, nabídla trochu místa mezi nimi i Rasterovi a snažila se nepůsobit příliš netrpělivě. Raději ani nepřemýšlela nad tím, co budou dělat, jestli to nezabere. To ji totiž asi vážně budou moct tak akorát skopnout do nějakého jezírka nebo zakopat pět sáhů pod zem.