Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// v pohodě, jsem jen poslední dobou trochu toxická protože kopa věcí, neber si to osobně :)

Jakou poslední výhodu. Smečky maji kopu výhod, které jsem i vyjmenovala. A světe div se, já Lau i Fiera do smečky přidala z čisté herních důvodů, bez toho, abych se hnala za nějakými bonusy...

Očividně to vadilo, když se ten návrh přednesl a zatím mi nikdo neřekl skutečný důvod,proč by to mělo být komplikací a navíc zbytečnou. Proč by něco, co vyjde vstříc hráčům, mělo být zbytečné?

Každopádně děkuji. Zapracuji na svem neinteligentním vyjadřování.

//

Díváš se na to moc složitě. Awnay i Mojo by mohli bojovat, kdyby chtěli (zrovna Mojo ale neni moc dobrej příklad, ten by se spíš sesypal a utekl xD). Na mém foru se mohli hráči účastnit akcí s jakýmkoliv počtem svých postav a dostávaly za každou odměnu dle zásluh té či oné. Kdo zvládal hrát aktivně za víc postav, dostal velkou na všechny, kdo nestíhal, dostal malou na tu a velkou na jinou... Netřeba k tomu přistupovat jinak, než k jako k postavám odlišných hráčů. S alfováním konkrétně ale zrovna zkušenosti nemám, takže nevím co konkrétně to obnáší.

Tenhle argument beru, ale přijde mi smutné nutit hráče k tomu se přidat do smečky, aby mohli mít děti. Ani pro tu smečku to nemá moc velký význam, protože ji pak stejně pravděpodobně opustí, jakmile budou moci. Někteří vlci se prostě do smeček nehodí. Navíc smečky mají i jiné benefity - bonusová vrozená procenta za postavení, akce navíc, teď i odměny za plnění funkcí. Raději bych měla ve smečce ty, co do ní chtějí (třebas i bez potřeby nějakých benefitů), než je nutit tím, že jinak si nemohou založit rodinu.

Děkuji za tu možnost obnovovat vlčat, třeba se Fíro znovu shledá se svými "milovanými" xD

Každopádně jsou tu dvě věci, co mne zajímají:

V čem přesně je komplikace, aby hráč měl dva charaktery na jednom místě. Znám mnoho for kde se to běžně provozuje. Ne, že by dotyčný hrál vyloženě sám se sebou, ale kooperovat či prohodit pár slov spolu v davu, ty dva charaktery přece můžou.

Zároveň mne také zaráží ta nemožnost vlčat mimo smečku. Chápu, že se tu snažíte imitovat realitu, ale Galli reálná není. Naši vlci umí vyvolat uragán, vypálit les, málem snad zabít pohledem etc. Proč by měli mít takoví vlci za normálních podmínek problém s výchovou vlčat v páru? Tbh s nějakou tou úmrtností by se jistě každý smířil.

>>> EU

A tak se šlo. V atmosféře nadmíru diskomfortní. Ale jinak to asi nešlo. Měla sebou ostatně deprimovaná vyčerpaná vlčata, která se smiřovala s tím, že jejich rodina je nadobro pryč. A ještě deprimovanějšího partnera, který se za to z nějakého důvodu vinil a bezmocně se snažil onu náladu zlepšit. Problém byl, že teď a tady to jaksi nešlo. Bude to chtít čas.
A ani ona sama nehýřila kdovíjakým optimismem. Bylo jí líto vlčat a zároveň byla stále rozmrzelá Therionovou odtažitostí. Stejně tak ji hlodalo svědomí za zbytek vlčat, která nechala tak dlouho samotná a tak vůbec.
Náhle se přistihla u toho, jak kroutí hlavou. "Nejprve je vezmeš do úkrytu, ať se prospí," pronesla a jemně Saturnovi oblízla ouško, zatímco Biance oháňko smetla pár smítek ze hřbetu. Nedivila se, že je jim zle a nemají na jídlo ani pomyšlení. "Já obejdu hranice," dodala pak, protože jak se blížili k Močálům, bylo zřejmé, že to zase nikdo kdovíjak dlouho neudělal. "A pak něco ulovíme. Zatímco budou spát." Bylo jí jasné, že ti dva drobci nebudou mít vůbec hezké sny. Ale špatný spánek je lepší, než žádný spánek. Pokud v tom teda nefiguroval Freddy Krueger...
"Předpokládám, že nějaký úlovek ocení celá smečka," dokončila své úvahy a rozdávání instrukcí. Netušila, od kdy své okolí tak komanduje, ale připsala to na vrub nedobrému rozpoložení. Hlavou jí při tom prošla i myšlenka na Raystera a Mojoa. Předpokládala, že takový Ray je asi moc nepostrádal, ale zrzeček, ten musel být asi dost mimo. Nejraději by přidala do kroku, ale kvůli Saturnovi a Biance se krotila. Však deset minut navíc už nic nezmění.

>> Mahar

Hleděla na ty ne už tak malé vlčky, oplakávající svůj nešťastný osud a celkem se styděla za to, že se kdy cítila mizerně. Cokoliv se jí v celém životě stalo, v porovnání s tím, čím si prošli oni, to bylo velké nic. Už by si nikdy neměla na nic stěžovat. A místo toho se postarat o to, aby víc nestrádali. A nejen oni. Všichni, které má ráda. I Mojo. Rayster. Therion. I Sigy a Lyl s vlčaty. Asta.
Usmála se, tak jak to v téhle situaci jen šlo a znovu oblízla Saturnovi líčko. Další takovou pusinku věnovala i Biance, jestliže se nechala. "Budeme tu pro vás tak dlouho, dokud o to budete stát," špitla povzbudivě. Chtěla dodat to, že i oni jsou přeci rodina, ale zarazila se, protože nechtěla sypat sůl do nezhojených ran. Důležité bylo, že chtěli jít s nimi. Cokoliv jiného mohlo počkat. Tedy, Biančina volba měla být teprve vyslovena, ale nedovedla si představit, že by se chtěla oddělit od milovaného brášky. A také je měla ráda. Snad...
Pokývala hlavou, když je Therion začal strkat k odchodu. Museli být unavení, ale chápala, že raději si odpočinou na místě, kde nezemřeli jejich rodiče. Noční můry budou mít pravděpodobně i tak... Teď se však rozhodla soustředit na cestu. Než však údolí zcela opustili, ohlédla se a pak jejich skupinový odchod oznámila místním. Hezky po vlčím. Zavytím na měsíc. Když vše půjde dobře, budou do rána doma...

>>> Zubří vysočina

Therion s jejím závěrem asi nesouhlasil a místo pořádné odpovědi se zase jen omluvil a dál se do lhaní o tom, jak je všechno v pořádku. Ačkoliv bylo očividné, že tady není v pořádku vůbec nic. Začínala pociťovat jistou nespokojenost s tím vším, zdržela se ale protáčení očí. Jen odvrátila pohled zpět k vlčatům, mumlající své: "Ne, není." Hádala, že o tom nechce mluvit buďto proto, že ji tím nechce zatěžovat, nebo protože se stydí. Problém byl, že ona měla být tou, které může říct vše.
Budou si muset opravdu promluvit. Ale až doma. Až bude tohle tady vyřešené. A protože to vypadalo, že je děti zase vnímají, a Theo to vzal jako příležitost k útěku od jejich nepříjemné konverzace, prostě podpořila jeho slova vlastním něžným a mlčenlivým úsměvem. Záleželo na nich, jestli chtějí zůstat s nimi. Byla by ráda, ale už je do ničeho nutit nechtěla. Otevřenou náruč jim ale nabídnou mohla a chtěla.

Saturnus s jejími slovy dle všech těch emocí příliš nesouhlasil. Ale i tak byla ráda, protože to znamenalo, že ji poslouchá a není úplně mimo. Prostě se tam někde schovával ten zdravý rozum. Že srdce ji odpadl velký šutr, protože ničeho se nebála víc, než toho, že vlčata ze všeho toho dění zešílí. Jako Mojo. A u nich by ji to ničilo ještě více, protože je znala jako normální milé děti...
Usmála se tedy, když se "maličký" začal zvedat na vratké nohy a ochotně jej podpírala a postrkovala k dalšímu a dalšímu kroku. Jeho sestra naštěstí nebyla daleko, tudíž nedošlo na žádný další katastrofální scénář, ve kterém by krom zlomeného srdce měla i rozlámané nohy.
Nechala je, ať si padnou v náručí nebo cokoliv jiného, co jen chtěli. Teď potřebovali jeden druhého a své souznění z prožívané bolesti. Nepletla se tedy mezi ně, ale zůstávala opodál, aby tu pro ně mohla být, až o to budou stát. Netušila, jestli tak činní správně, ale neměla s takovými věcmi zkušenosti, takže v to mohla jen doufat.
Nicméně měla tu ještě jednu zničenou dušičku, kterou nemohla nechat jen tak. Celkem bolestivě štípla Theriona zuby do kůže na boku, aby ho probrala z té jeho prapodivné agónie. Cítila z něj intenzivní pocit viny, kterému ale nerozuměla, neb myšlenky číst neuměla. Bylo na čase, aby spolu začali mluvit. Opravdu. Hodně. A upřímně. Proto jej už o dost něžnějším tahem donutila, aby se u ní posadil, čímž prakticky zamítla veškeré jeho nápady o tom, že by měl odejít a už se nevracet. "Řekni mi, jak přesně za tohle můžeš ty. Chci pochopit, jak přemýšlíš," vyzvala jej šeptem, aby nerušila vlčata a neoblomně se mu zadíval do očí.

Lau popravdě nemusela na odpověď vlčice čekat. Věděla, co přijde, jen ona otázka padla a emoce cizinky se zcela převrátily. Podle všeho ji za situace opravdu mrzela a ona by jí to mohla dosvědčit, ale nějak na to nebyl prostor. Nepřekvapivě.
Vlčata to samozřejmě zničilo. Jasně vnímající jejich bolest se zahleděla na nehybného vznikajícího Saturna, panikařícího Theriona i vyplašenou Marlee. K té uctivě pronesla něco v tom smyslu, že její nabídku s vlčata probere, až se uklidní a pak sklonila hlavu k hnědému vlčeti. Nezbylo v něm nic jiného než bolest, chlad a beznaděj. Ačkoliv všichni tušili, kam ten příběh spěje, připravit se na to nedalo. A teď bylo na ní a Therionovi, aby jim do života vnesli něco dalšího. Začala tím, že se k Saturnovi sklonila a něžně mu oblízla čenich. Trocha tepla a něhy. Bylo trochu složitější než dříve, obejmout jej, protože dost vyrostl, ale stále to šlo a tak to i udělala. "Vím, že teď všechno působí beznadějně, ale věř mi, že vaši rodiče by byli šťastní, že jste to přežili. I za tuhle cenu. Já bych také neváhala za ty, které milují, obětovat život. A nechtěla bych, aby se kvůli tomu trápili. Chtěla bych, aby žili šťastně. Vyrostli ve zdravé vlky... A byli tu jeden pro druhého," mumlala mu do ucha, netušíc, jestli ji vůbec poslouchá. Ale musela přeci něco říct. Jinak by se sama zase rozbrečela a to teď nemohla. Musela být pevnou oporou pro ty, jež to potřebují. "Nemůže to být úplný konec, když máš svou sestřičku. A nás..." Dodala s mírnou nejistotou. Třeba je už ani nechtěl. Ostatně to ona je donutila hledat dál, když už nechtěli. Mohli by ji za to nenávidět. Nemínila se ale zabývat svými obavami o sebe. "Měli bychom ji najít, je teď stejně nešťastná, jako ty. Jsi dobrý bráška a nenecháš ji v tom." Nebyla to otázka nýbrž výzva a pomalu se zvedla na nohy, čekajíc, zda se i on zmátoří. Možná toho po něm chtela moc, ale věděla, že je to statečný a hodný kluk, tak mu chtěla dát šanci, to i ukázat. Mohla jít Biancu najít sama a dík magii i velmi snadno, ale přála si, aby u toho byl i on. "Až budete zase spolu, můžete plakát jak dlouho jen budete chtít," broukla něžně a větrem jim přivála Biančinu stopu. Doufala, že oslepená slzami někam nespadla.

Vlčice trpělivě čekala, až situaci vlčata proberou a mezitím se věnovala vlkovi, se kterým se rozhodla spojit svůj život. "Samozřejmě, že ne. Hlupáčku," pousmála se na něj. Její prosba o to, ať tolik nepřemýšlí se sice minula účinkem, ale ani žádnou náhlou změnu nečekala. To popravdě asi ani nebylo reálné.
Nakonec se se statečnými slůvky na tlamičce ozvala i Bianca. Takže bylo rozhodnuto. "Budeme," řekla způsobem, který nepřipouštěl žádné pochybnosti a pak zaklonila hlavu k táhlému zavytí. Jestli tu proběhl boj dvou smeček o území, nedávalo smysl, aby tu bylo teď prázdno. Ať už vyhrál kdokoliv.
A měla pravdu, protože po nějaké chvíli se ozvala odpověď. A ani se to nezdálo tak daleko. Vlčice pohodila huňatou oháňkou a zahleděla se na děti. "Držte se u nás. Není jisté, že budou přátelští," instruovala je a rozešla se směrem, že kterého přišlo ono volání. Byla ráda, že jejich magie dle všeho fungovaly i mimo Gallireu, protože jinak by si něco takového nedovolila. S nima ale mohla riskovat o poznání více.
Místní jim šli naproti, neb se s nimi setkali o dost dříve, než čekala. Respektive s jejich stíny mezi stromy. Byli opatrní a chvíli si je jen prohlíželi. Tlumený šum hovoru prozrazoval, že asi něco probírají a nakonec se jeden ze stínů od skupinky odtrhl a na světlo vykročila mladá vlčice, kterou vlčata určitě znala. Nikdo příbuzný, ale rozhodně členka rodné smečky. Chvíli ostražitě přeměřovala pohledem dospělé, ale v okamžik, kdy spatřila vlčata se celá rozvlnila. "Saturnus a Bianca? U všech vlků vy žijete!?" Vyjekla ale hned se s odkašláním zase stáhla a vycenila zoubky na Lau a Theriona. "A vy ste kdo? Jejich únosci? Co chcete?"
Lau ji z takové útočné reakce nevinila a pokusila se o ten nejnevinnější úsměv, kterého byla schopná. "Launee a Therion. Hledáme s nimi jejich ztracenou rodinu,..." Nechala tu skutečnost viset ve vzduchu, propůjčující zbytku příležitost k nějaké reakci.

Sledovala ty dvě kuličky, jak panikaří a neví, co sama se sebou. samozřejmě ji napadlo, že je na ně moc tvrdá, ale... Měla jen dobré úmysly. Ona vždycky. Trpělivě proto čekala, až si maličtí utřídí své myšlenky a pomalu se odplužila ke stejně neklidnému Therionovi. Jeho emoce se zase ubíraly tím směrem, jako vždy a chtěla jej aspoň trochu podpořit. Dát mu nějak najevo, že je ráda, že tu je a nepovažuje jej za strůjce všeho toho zlého. Však taky proč? On přeci jejich rodinu nepřepadl...
Zabořila svůj čenich do jeho kožichu, někdy v ten moment, kdy jim začal vítr vyhrávat uklidňující písničku a nechala se ukonejšit až do té míry, že na chvíli prostě jen zavřela oči a dovolila si na nic moc nemyslet. Prostě jen čekala, až se vlčata rozmyslí a dohodnout. Z toho, co odposlechla to vypadalo, že se rozhodla vzít svou odvahu do hrsti a ničeho v budoucnu nelitovat, ale zatím se jim do rozhovoru nemíchala. Finální slovo ještě nepadlo a Bianca taky měla právo si vybrat.
Šeptem se tedy obrátila na svého partnera. "Theo," ani něvěděla, jak ji ta zkrácenina v téhle situaci napadla, ale už dlouho dobu přemýšlela nad nějakým něžnějším oslovením, než je celé jméno, takže jí to náhlé osvícení udělalo celkem radost. "Ty by ses taky mohl přestat tolik vinit. Nemůžeš být zodpovědný za všechno," zamumlala tiše. "Zblázníš se z toho," dodala s láskyplnou obavou v hlase, a pak konečně otevřela oči, by je kradmo upřela na vlčata, jejichž finální rozhodnutí chtěla slyšet.

Lau byla popravdě už taky ze vší té emociálnosti, kterou za ty měsíce pro vlčata podstoupila, dost unavená. A jako by nestačily její vlastní mental issues, ovládala ještě tu debilní magii emocí, díky které v situaci, jako je tahle, doslova sotva stála na nohou. Třeštila jí hlava a musela se hodně nutit, aby s přítomnými udržovala oční kontakt a jen svůj pohled stále nezakrývala víčky ve snaze všechen ten chaos držet na uzdě...
"Protože, kdybychom byli všichni nesmrtelní a pořád se rodila další a další vlčata, brzy by nás byl plný svět. Pak bychom neměli co jíst a..." Ne nedávala to. V ten okamžik, kdy Therion sebral síly a sebeovládání a postavil se na nohy, ona si sednula a sklopila hlavu k zemi. Přišla jí tak hrozně těžká. Vážně by nejraději všechny přítomné očarovala a zbavila je toho zmatku, ale neudělala to. Tohle bylo něco, čím si museli všichni projít. Nemohla je před vším chránit, protože pak nevyrostou v potřebnou nezávislost. Výchova nové generace je opravdu hrozně těžká věc...
"Dobrá. Nebudeme hledat dál," pronesla nakonec, zaměřujíc svůj modravý zrak přímo na Saturna. "Ale jen pod jednou podmínkou," pronesla pevně. "Nebudete toho litovat. Vracet se v myšlenkách zpátky a říkat si... Co kdybych je tehdy hledal dál?" Ona moc dobře věděla, jaké peklo to je, žít s vlastními výčitkami svědomí a rozhodně to nebyl osud, který si přála pro své dva malé svěřence. "Pokud víte, že toho litovat budete, tak dál hledat budeme. I kdybychom měli najít to nejhorší, co vás napadne... Protože je lepší si být jistý špatným koncem, než jej jen tušit a pořád nad ním přemýšlet." Taky si myslela, že je to nefér. Proč mají takhle malá vlčata tolik trpět? Nikdy nikomu neublížila a i tak byla odsouzena ke ztrátě rodiny, zatímco kdejaký grázl si po světě běhal bem většího trestu. Ale tak svět fungoval a bylo potřeba to přijmout... Mohla převzít zodpovědnost za smečku, ale za celý svět? To asi sotva.

>>> Švitořivý les

Uvědomovala si, že se zase až moc prohlužuje do svých chmurných myšlenek, ale tak nějak si nemohla pomoct. Věděla totiž, že ať najdou cokoliv, ve výsledku budou všichni nešťastní. A čím více to vypadalo, že se blíží rozuzlení celé situace a k jejich domovině, tím pomaleji šla. Až za nimi hodný kus zaostávala.
Přidala ale do kroku, když se její předvoj náhle zastavil a dal se do vzájemného tulení. Zdálo se jí, že snad zaslechla i vzlyky? Zamračila se. Jestli se dělo něco špatného, měla by být s nimi a ne se zkroušeně loudat vzadu! Naopak! Měla by být první, kdo špatnou zprávu objeví a pak jim ji nějakou přijatelnou formou předá...
Když ale dorazila pochopila, že v tomhle předsevzetí už tak trochu selhala. Pohledu na vlčí torso je očividně neušetřila. A Therion byl teď v situaci, ve které měl utěšovat dvě panikařící kuličky neštěstí, které mu překotně vyprávěly příběh, jež ona už znala a kvůli kterému se celé téhle výpravy tak obávala. Nechtěla ale, aby teď skončila tak rychle.
"Nevzdávejte to tak rychle. Vůbec to nemusí být někdo z vaší smečky," zahleděla se na to. Ano, mohl to být klidně jejich otec, ale sotva to z tohohle zbytku poznat. "Může to být někdo z těch zlých. Nebo úplný cizinec. Každý někdy umře," snažila se na celou situaci nahlížet s nadějí, kterou něchtěla, aby vlčata ztratila po prvním zaškobrtnutí. "A i kdyby to byl někdo od vás, nemusí to znamenat, že stejný osud potkal všechny," dodala a svůj pohled zacílila mezi stromy. Smečka se mohla po útoku klidně přesunout na jiné místo. Snažila se aby ji nepohltily emoce a přemýšlela racionálně a zatím se jí to i dařilo. K objímání se ale nepřipojila. Tak nějak se cítila za současný stav vlčátek vinna...

Teprve se Saturnovou otázkou si uvědomila, že jej nikdy neseznámila s tím, jak se věci kolem ní mají. Rozpačitě se ošila. "Ne, nikdy jsem neměla vlastní vlčata, ale osvojila jsem si dva vlčky, co by to beze mne jinak měli velmi těžké. Mojoa a Raystera. Oba je znáš. Sice nejsou moje krev, ale beru je jako svoje." Tak jako vás, usmála se a doufala, že to není moc složité téma. Ale Saturnovi to vždy dobře zapalovala a byl velmi empatický, takže věřila tomu, že on to pobere.
Pak je obestřelo ticho, během kterého každý myslel na to svoje. Až bolestně cítila Therionovu vnitřní rozepři, ale nevěděla co s tím dělat. Slova byla k ničemu a magii na své milované používat nechtěla. a tak zůstávala bezradnou a doufala, že přijde něco, co jejich pesimismus rozptýlí.
"Byli jste maličcí, nemohli jste sami dojít nijak daleko," svěřila se Saturnovi se svou domněnkou. "Směr snad máme správný," odsouhlasila záhy a vedla jejich kroky dál, mezi stromy, zatímco jim společnost dělalo veselé ševelení ptáčků. Jaký kontrast...

>>> Elinské údolí

>>> Tarry přes nory

Vlčátka se samozřejmě chytila jejích slov a začala protestovat. Vděčně se na ně usmála. Ostatně, kdo by rád neposlouchal tak hezká slova útěchy? "A vy jste asi ta nejhodnější vlčata, co znám," sdělila jim hřejivě na oplátku. Ne, že Lau za svůj život poznala kdovíjak moc vlčat. Asi tak tu grupu, co teď byla nahromaděná v Maharu... A mezi nimi ti dva opravdu zářili jako dva ukázkové příklady vzornosti. Až na nějaký ten nepromyšlený úprk z Močálů... Z těch Rayster ostatně utekl už několikrát, stihl kde koho pokousat a sežrat kopu divných věcí. Dvojčata zase uměla být pěkně ufňukaná a protivná... Flynna s Heather ještě neměla moc tu čest poznat, ale prostě... Bianca a Suturnus byli tak poslušní a dobrosrdeční... Nemohla jejich rodičům upřít tu radost, vidět je vyrůstat. Ačkoliv tak o to připraví sebe a jakékoliv sliby o návštěvách na tom nic neměnili.
Celý ten rozhovor promlčela a těšila se, až je pohltí lesík před nimi. Byli promočení a stromy měli poskytnout tolik potřebný úkryt. Nepřidala do kroku ale jen z toho důvodu. Prostě chtěla být o několik kroků přede všemi, aby mohla nerušeně vést vlastní boj se slzami, které se jí hrnuli do očí, pokaždé když Therion zmínil další věc, kterou spolu ještě nepodnikli.
Nabídka, kterou učinil Saturnus zněla neskutečně lákavě, ale... "Nechala jsem v Maharu své syny, a obávám se, že kdybych se pro ně vrátila, naopak bych zase nezvládla opustit smečku," zamumlala přes ten veliký knedlík, který se jí udělal v krku. Trhalo jí srdce, že teď byla její rodina tak velká, že ji nebude moci mít celou pohromadě. A pokud ano, bude to znamenat, že jiní o kus té své přišli... Když ale ne, jsou to právě Mojo a Rayster, co ji budou potřebovat nejvíce. A ani Skyl nemohla opustit, když byla v tomhle stavu a potýkala se s nevraživostí vlastních členů. A Sigy s Lyl. Když jim dostatečnou oporu nemohla poskytnout alfa, hodlala to vzít na sebe. Oba jí svou důvěru projevili už několikrát a nechtěla ji zradit. A i zbytek vlčat chtěla vidět růst. Proč muselo být všechno tak složité?
"Co tady, nepoznává to tu někdo?" Zeptala se, sotva je obklopily kmeny stromů. Ona sama tu rozhodně nikdy nebyla, ale bylo to hezké místo, které by mělo průchozímu utkvět v paměti. Zdalipak jsou pořád na Gallireiských územích?