Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oblohu prořízl další blesk. Ale ji probudil pohyb té vyplašené strakaté kuličky. Rayster se vrhl pryč do deště a ona ho automaticky a poněkud bez rozmyslu následovala. Trochu moc zprudka, na to, že byla rozespalá a pořád docela oteklá z dobrodružství s komáry. A kolem bylo ještě více bahna, než obvykle.
Hekla, když jí nohy ujely na kluzké hmotě a ona sebou plácla na hruď, hustou srst okamžitě obalenou ve vším tom bordelu. To, že byl terén mírně svažitý, se postaralo o to, že klouzala jako na saních ještě nějaký ten metr a zapíchla se až nohama v jednom z jezírek. Potřásla dezorientovanou hlavou a napadlo ji, že to tady pro děti a důchodce opravdu moc není... A také moc dobře věděla, jak jsou tu někteří její blízcí nešťastní... Ale... Mohla by to tu opustit? Měla to tu ráda a Skylieth mnohé dlužila. A kam by tak šli?
Zatím to hodila za hlavu a pustila se za zřetelnými drobnými šlápotami v bahně. Musela najít své vylekané vlče a doufat, že nebylo tak vyděšené z těch jejich štípanců... "Rayi," zavolala na něj, jen co ho zahlédla. Byl podle všeho počůraný, chudáček. "Pojď ke mně, ať nepromokneš," zaprosila ho něžně. Vlk ví, jestli ji vůbec ještě poznává. To byla otázka,na kterou ještě odpověď nedostala.

Její temné myšlenky byla rázem potvrzeny, a ona jen dost tupě pokývala hlavou, zatímco jí z úst samovolně vyšlo něco v tom smyslu, že si to myslela. Asi by neměla před novou členkou bezmocně vzdychat, ale udělala to. Teď už to vážně bylo jako školka, ve které se neměla, jak dovolat pomoci. Byli tu jen ona a Therion. Na šest vlčat, počítaje Mojoa. Kéž by tu byla alespoň Asta, když už ne alfa... Ale snad aspoň s Kayou to půjde, dle všeho minimálně o Raystera se postarala, za což jí byl věnován další upřímný dík a pak ji pobídla, ať jde jen... "Ti dva jsou dost deprimovaní, tak s tím počítej," sdělila jí a víc nezdržovala.
Když s Therionem osaměli, začal ji postrkovat k tomu, ať si jde také odpočinout, že se o ostatní postará sám. Těšilo ji to, ale i když mu vděčně oblízla ouško a po jeho odchodu nezamířila k úkrytu, nýbrž směrem, kterým ji předtím Kaya posílala. Za chvíli zapracoval i od štípanců oteklý nos a v hustém křoví našla to, co hledala. Raystera, který už nebyl až tak maličký a ona přitom velký kus toho dospívání promeškala. Sice pro dobro dalších vlčat, která zbožňovala jako vlastní, ale i tak.
Ležela u něj mrtvá kačena, což byla asi také práce tmavé vlčice. Nezdála se zlá. Ale nechtěla to rozhodnutí uspěchat. Ne dokud nebude vědět, co se stalo mezi jí a Therionem. Vůbec by se nedivila, kdyby se z ni vyklubala nějaká zlá mrcha. Přišlo jí, že poslední dobou potkává jen takové, a nebo takové, co ji záhy opustí. Jako by byla prokletá nebo co. A přitahovala jen průsery...
Během těch myšlenek se sama opatrně vsoukala pod větve, snad aniž by vlče probudila a pak se schoulila kolem něj, aby ho hřála. Opravdu sem moc nepršelo ani netáhlo, moc optimistická ale stejně nebyla. Šum deště a křik hromů byli přímo ideální k její depresivní náladě.
Položila si hlavu na zem, tak, aby měla dobrý výhled na ztraceného synka a přemýšlela, jestli si ji vůbec pamatuje. Vzpomínala na ten den, když se prohlásil být jejich a ten rozkošný slib, že s nimi vždycky bude a postará se o ně na stará kolena. Co na tom asi bylo pravdy? Beztak ji taky opustí. Jako bratři. Jako Amelis. Jako Ashe. Jako Amaya. Jako Lylwelin a Sigy. Každý koho měla ráda nakonec zmizel. Jo. Určitě to nebylo normální. Byla prokletá... U boku ji sice hřálo vlčátko, ale duši jí obestíral chlad. I Therion jí brzy bude mít plné zuby. Třeba teď ho nechala, ať jde domlouvat pošukovi jako je Mojo. Který ho navíc nesnáší, protože na něj žárlí. Inu, uměla být pěkně blbá. Snad to někdo neodnese zdravím...
Nakonec ale únava přehlušila všechno ostatní a usnula.

Teprve, když se k nim strakatá vlčice otočila zády a vrhla se do deště, si Lau uvědomila, že na ni byla asi zbytečně tvrdá. Chtít po ní něco takového v tomhle psím počasí. Zadoufala, že si kvůli jejímu výmyslu neublíží a snažila se ty zlověstné myšlenky ale ignorovat a oblízla si oteklý čenich, by jej záhy schovala v Therionově promočeném kožíšku. "Taky tě mám ráda," zamumlala. Vzhledem k tomu, jak se poslední dobou chovala, cítila obzvláště velkou potřebu, to připomenout jim oběma. Klidně by takhle zůstala i půl dne, ale jeho další slova ji donutila se oddálit a zvědavě na něj upřít pohled. Ano, tohle ji zajímalo a byla příjemně překvapivá, že s tím začal sám, aniž by to z něj musela páčit. Dle všeho to mělo být nějaké zlověstné zdělení, neb byl opravdu velmi nervozní a očividně neměl vlčici v lásce. Povzbudivě se na něj dívala, dokud se náhle nezarazil a krátké ohlédnutí vysvětlilo, proč. Kaya byla zpět.
"Ano," přikývla hlavou. Přátelsky. Zatím nevěděla o co šlo, takže to tak mohlo být. "My se popravdě právě vrátili z dlouhé výpravy, takže víme pravděpodobně méně, než ty," připustila a postavila se na nohy. Moc se jí nelíbilo, co říkal Therion a doufala, že to není pravda. "Je tu Mojo, můj adoptivní syn. Hlídal dvojčata. Pak Rayster,... našla jsi ho?" Doufala, že ano. A doufala, že neočekávala špatně, že se po něm šla Kaya podívat, když se od nich tak náhle odpojila. To by byl trapas a pak by se na to musela vrhnout sama. "Další dvě vlčata jsou v úkrytu. Pak by tu měla být ještě jedna vlčice a... Sigyho a Lylwelininu rodinu tu necítím," sice to neměla potvrzené, ale... Tak nějak tušila, že odešli. Nadobro. Byli tu vždy dost nespokojení. A bolelo ji z toho srdce. Přišla o přátele, sotva je trochu poznala. Bylo to na nic. Jako by všech těch zlověstností nebylo už dost.
"Vyzvedněme ostatní a pojďme se schovat. Ten déšť je hrozný," zakončila svou řeč nakonec s povzdechem. Sice chtěla obnovit hranice, ale v tomhle počasí to nemělo cenu. Voda by všechny pachy stejně smyla. Takže si mohla konečně odpočinout. I na tom lovu byl ostatně někdo jiný. Jediné, čím se chtěla zabývat, bylo povalování, zapomínání na bolest a tichá rozhovor s partnerem.
Snad neměl Therion pravdu a někde tu byla i alfa, aby jim v dohledné době shrnula, co se tu událo... A jestli ne. Inu, to znělo nejzlověstněji ze všech těch věcí, co se jí momentálně míhaly myslí. Jako by snad neměl přijít jediný hezký den a budoucnost byla zastřena temným mrakem.

Bylo to tu očividně řádně napjaté. To poznala i bez své magie emocí. Bílá cizinka ale asi až tak vnímavá nebyla, protože brebentila jako vrabčák. A Lau z toho už opravdu bolela hlava. A dost ji štvalo, že má ta malá pravdu a opravdu není poznat, že jsou na smečkovém území. Byla to tak trochu její zodpovědnost a mírně ji nad tím cuklo obočí.
Do konverzace, se kterou začal Therion, se nepletla, jen se na něj povzbudivě usmála, protože to bylo prvně, co jej viděla se takhle chovat. Odvážně. Obviňovat pro změnu někoho jiného než sebe.
"Jsem Launee," sdělila nakonec. Ostatně své jméno dlužila i Kaye. "Za alfou tě dovedu, až když mi sem přineseš," krátce se odmlčela, zatímco počítala množství hladových krků, které potřebovala nakrmit. Mimo Mojoa cítila i dvojčata a Raystera, po kterém tu byla taková sháňka. Bodl ji další osten provinilosti. Jak moc asi vyrostl? Nešel si jinou a lepší mámu, zatímco ti nebyla? "Šest králíků. Cena za to, že ses na nás jen koukala. Skylieth by stejně chtěla vědět, jestli jsi nějak užitečná, tak o tom můžeš nejprve přesvědčit nás." Normalně by po nikom nic takového nechtěla, ale teď by uvítala, aby jí někdo ubral nějakou tu starost. Ještě musela oběhnou hranice a zkontrolovat všechny ztracené děti, do čehož ji samozřejmě nesmírně bolel každý štípanec, který utržila. Nechtěla nic jiného, než jít spát... Ale ostatní měli přednost.

Therion zase jel ve své mysli bomby. Opět se považoval za neužitečného, ale ona si byla celkem jistá, že sama by to nezvládla. Byla unavená a hladová a ze všeho toho čarování se jí motala hlava. A vlastně tak zpruzená, že kdyby se ukázalo, že je tu na to sama, asi by se prostě těmi komáry nechala rezignovaně sežrat a ať si tu s nimi zbytek smečky dělá co chce. Proč by měla ostatně všechno dělat ona? Ale naštěstí přišli, takže na tenhle scénář nedošlo.
Díky pomoci tmavé vlčice se nakonec podařilo komárů zbavit celkem elegantně a skupinku teď obklopovala taková blyštivá hromádka zmrzlých tělíček. Nepamatovala se, že by někdy slyšela o vlkovi, co umí věci mrazit. Ale tohle byla Galli. Nebylo se čemu divit. Ať už si s Therionem udělali cokoliv, za tohle vlčici náležel určitý vděk. "Děkuji za pomoc...?" Odmlčela se, čekajíc, jestli jim prozradí své jméno a svůj pohled podobně rozmrzele jako Therion, upřela na bílou vlčici. Ta na rozdíl od černo hnědé vůbec nevoněla smečkou. "A stejně tak tu není běžné, že se tu cizáci promenádují, jak se jim zlíbí," doplnila o dost stručnější odpověď svého partnera. Ano, taky by s velkou radostí odešla, zapadla do nějaké díry a aspoň dva dny spala, ale byla ochránce a nemohla to nechat jen tak. A pořád tu byly ty neoznačené hranice.
Využila ale Therionovi přítomnosti, alespoň k tomu, aby se měla k čemu přitulit, slibujíc tak, že brzy půjdou a snažila se moc nesykat bolestí nad boláky ve svém kožichu. Musela teď otékat úplně příšerně! "Takže kdo jsi, a co tu chceš?" Dala se do toho klasického výslechu a tentokrát vážně neměla na to, aby se tvářila vlídně a přátelsky. Měla chuť se zeptat i té druhé na to, kde jsou ostatní členové smečky, ale nechtěla rozebírat takovou věc před cizí vlčicí. Zkontrolovat vlčata by to ale chtělo. A dokonce cítila poblíž Mojoa. Chtěla ho vidět a ujistit se, že to odloučení ve zdraví přežil.

Pomalu skrz ten mrak ani neviděla a uši jí plnil ten otravný pískot, takže si vlastně přišla úplně hluchá a slepá. Naštěstí měli vlci i dobrý nos a ten jí prozradil, že už v tom není sama. Přišla ta neznámá vlčice, kterou tu prve cítila. Doufala, že bez Raystera, protože vlček by z toho měl jen legraci a... to mohlo být dost nebezpečné. Její přítomnost ale cenila, minimálně jako morální podporu, protože to ohánění klackem upřímně moc nápomocné nebylo a to sama cizinka musela vědět.
Naštěstí dorazil i Therion, který jim pomocí vzduchu udělal nějaký ten prostor k dýchání, pročež se naň vděčně usmála. Zarazila ji však jeho reakce na vlčici. Dokonce se před mezi ně postavil, jako by ji před ní chtěl chránit. Což bylo sice milé, ale v téhle situaci to nemohla zcela docenit. "Pomáhá mi," hlesla proto jen a inspirována partnerovým počínáním tentokrát nezvedala vodu nad povrch, ale tlačila poryvy větru hejno ke smrtonosné hladině. Bylo jich ale tak moc a byli tak maličtí, že prokluzovali všude možně. Pořád jich měla plný kožich a opakovaně se ošívala, jak se do ní zabodávaly drobné sosáčky. Ani se nechtěla k Therionovi moc přibližovat, aby komáři nenaskákali z ní na něj.
Tohle bylo hrozný. Hrozné zážitky a kopa trápení za nimi, a po návratu domů je tu čeká zase tahle pohroma. A cizí vlčice, se kterou očividně Theo neměl dobré zkušenosti, jakožto nejnovější členka. Nemohla se zbavit dojmu, že tohle špatně dopadne, ať už udělá cokoliv.
A kde je zbytek?

>>> Zubří vysočina / jdeme do boje :-|

Tak trochu se asi zase ztratila v myšlenkách. Možná ji trochu mrzelo, že byla na Theriona tak tvrdá a začala mu rozkazovat, ale... Všichni byli z jejich výpravy psychicky na dně a na ni to doléhalo za všechny. Protože ta pitomá magie emocí. Chtěla umět číst myšlenky a místo toho jí Smrt uvrhla do tohohle emocionálního pekla... Tak jako tak se jí dvojice vlčat s dospělým doprovodem ztratila z dohledu a ona do Močálů dorazila až v době, kdy byli všichni v úkrytu.
Letmo začenichala ve vzduchu. To že hranice nejsou označené věděla už dávno, teď ji ale zajímalo, kdo se v lese poslední dobou zdržoval. Nepříjemně se přitom ošila, když si uvědomila, že necítí Sigyho, Lylwelin ani jejich vlčata. Místo toho se vzduchem nesl pach neznámé vlčice celkem silně propletený s Raysterovým. No. Snad by Skyl nesvěřila vlčata někomu nedůvěryhodnému. Rozhodla se tomu věřit a už se chystala do plánované obchůzky hranic, když se močály začal rozléhat ohavný bzukot. Popravdě nic neobvyklého v tak vlhkých místech, ale ta intenzita byla rozhodně větší, než kdykoliv předtím. Na temný mrak z maličkých hmyzích tělíček vypadal dost hrozivě a ona nechtěla dopustit, aby se to byť jen přiblížilo k jakémukoliv z vlčat. Tolik komárů by je klidně mohlo vycucat až k smrti!
Bez většího zaváhání zvedla z mokřadů vlnu zkalené vody a proti roji ji vrhla, ve snaze strhnout alespoň část pod hladinu, kde se měli utopit. Ano přesně tak. V té stejné vodě, ze které vzešli. Mezitím se do ní zbytek komárů pustil. Nikdy asi nebyla vděčnější za to, jak hustou má srst. I tak to ale byla pěkně nepříjemná zkušenost a dokonce si i ublíženě zakňučela. Těsně předtím, než v nestřežené chvilce zvedla hlavu k obloze a co nejhlasitějším vytím zavolala o pomoc. Doufala, že alespoň její partner jí v tomhle boji nenechá samotnou. Tlamu měla sice během chvíle plnou hmyzáků, ale aspoň mohla další sprovodit ze světa stiskem svých zubů. Tichou prosbu vyslala i k temným mračnům nad sebou. Trocha deště by tu určitě bodla.

// v pohodě, jsem jen poslední dobou trochu toxická protože kopa věcí, neber si to osobně :)

Jakou poslední výhodu. Smečky maji kopu výhod, které jsem i vyjmenovala. A světe div se, já Lau i Fiera do smečky přidala z čisté herních důvodů, bez toho, abych se hnala za nějakými bonusy...

Očividně to vadilo, když se ten návrh přednesl a zatím mi nikdo neřekl skutečný důvod,proč by to mělo být komplikací a navíc zbytečnou. Proč by něco, co vyjde vstříc hráčům, mělo být zbytečné?

Každopádně děkuji. Zapracuji na svem neinteligentním vyjadřování.

//

Díváš se na to moc složitě. Awnay i Mojo by mohli bojovat, kdyby chtěli (zrovna Mojo ale neni moc dobrej příklad, ten by se spíš sesypal a utekl xD). Na mém foru se mohli hráči účastnit akcí s jakýmkoliv počtem svých postav a dostávaly za každou odměnu dle zásluh té či oné. Kdo zvládal hrát aktivně za víc postav, dostal velkou na všechny, kdo nestíhal, dostal malou na tu a velkou na jinou... Netřeba k tomu přistupovat jinak, než k jako k postavám odlišných hráčů. S alfováním konkrétně ale zrovna zkušenosti nemám, takže nevím co konkrétně to obnáší.

Tenhle argument beru, ale přijde mi smutné nutit hráče k tomu se přidat do smečky, aby mohli mít děti. Ani pro tu smečku to nemá moc velký význam, protože ji pak stejně pravděpodobně opustí, jakmile budou moci. Někteří vlci se prostě do smeček nehodí. Navíc smečky mají i jiné benefity - bonusová vrozená procenta za postavení, akce navíc, teď i odměny za plnění funkcí. Raději bych měla ve smečce ty, co do ní chtějí (třebas i bez potřeby nějakých benefitů), než je nutit tím, že jinak si nemohou založit rodinu.

Děkuji za tu možnost obnovovat vlčat, třeba se Fíro znovu shledá se svými "milovanými" xD

Každopádně jsou tu dvě věci, co mne zajímají:

V čem přesně je komplikace, aby hráč měl dva charaktery na jednom místě. Znám mnoho for kde se to běžně provozuje. Ne, že by dotyčný hrál vyloženě sám se sebou, ale kooperovat či prohodit pár slov spolu v davu, ty dva charaktery přece můžou.

Zároveň mne také zaráží ta nemožnost vlčat mimo smečku. Chápu, že se tu snažíte imitovat realitu, ale Galli reálná není. Naši vlci umí vyvolat uragán, vypálit les, málem snad zabít pohledem etc. Proč by měli mít takoví vlci za normálních podmínek problém s výchovou vlčat v páru? Tbh s nějakou tou úmrtností by se jistě každý smířil.

>>> EU

A tak se šlo. V atmosféře nadmíru diskomfortní. Ale jinak to asi nešlo. Měla sebou ostatně deprimovaná vyčerpaná vlčata, která se smiřovala s tím, že jejich rodina je nadobro pryč. A ještě deprimovanějšího partnera, který se za to z nějakého důvodu vinil a bezmocně se snažil onu náladu zlepšit. Problém byl, že teď a tady to jaksi nešlo. Bude to chtít čas.
A ani ona sama nehýřila kdovíjakým optimismem. Bylo jí líto vlčat a zároveň byla stále rozmrzelá Therionovou odtažitostí. Stejně tak ji hlodalo svědomí za zbytek vlčat, která nechala tak dlouho samotná a tak vůbec.
Náhle se přistihla u toho, jak kroutí hlavou. "Nejprve je vezmeš do úkrytu, ať se prospí," pronesla a jemně Saturnovi oblízla ouško, zatímco Biance oháňko smetla pár smítek ze hřbetu. Nedivila se, že je jim zle a nemají na jídlo ani pomyšlení. "Já obejdu hranice," dodala pak, protože jak se blížili k Močálům, bylo zřejmé, že to zase nikdo kdovíjak dlouho neudělal. "A pak něco ulovíme. Zatímco budou spát." Bylo jí jasné, že ti dva drobci nebudou mít vůbec hezké sny. Ale špatný spánek je lepší, než žádný spánek. Pokud v tom teda nefiguroval Freddy Krueger...
"Předpokládám, že nějaký úlovek ocení celá smečka," dokončila své úvahy a rozdávání instrukcí. Netušila, od kdy své okolí tak komanduje, ale připsala to na vrub nedobrému rozpoložení. Hlavou jí při tom prošla i myšlenka na Raystera a Mojoa. Předpokládala, že takový Ray je asi moc nepostrádal, ale zrzeček, ten musel být asi dost mimo. Nejraději by přidala do kroku, ale kvůli Saturnovi a Biance se krotila. Však deset minut navíc už nic nezmění.

>> Mahar

Hleděla na ty ne už tak malé vlčky, oplakávající svůj nešťastný osud a celkem se styděla za to, že se kdy cítila mizerně. Cokoliv se jí v celém životě stalo, v porovnání s tím, čím si prošli oni, to bylo velké nic. Už by si nikdy neměla na nic stěžovat. A místo toho se postarat o to, aby víc nestrádali. A nejen oni. Všichni, které má ráda. I Mojo. Rayster. Therion. I Sigy a Lyl s vlčaty. Asta.
Usmála se, tak jak to v téhle situaci jen šlo a znovu oblízla Saturnovi líčko. Další takovou pusinku věnovala i Biance, jestliže se nechala. "Budeme tu pro vás tak dlouho, dokud o to budete stát," špitla povzbudivě. Chtěla dodat to, že i oni jsou přeci rodina, ale zarazila se, protože nechtěla sypat sůl do nezhojených ran. Důležité bylo, že chtěli jít s nimi. Cokoliv jiného mohlo počkat. Tedy, Biančina volba měla být teprve vyslovena, ale nedovedla si představit, že by se chtěla oddělit od milovaného brášky. A také je měla ráda. Snad...
Pokývala hlavou, když je Therion začal strkat k odchodu. Museli být unavení, ale chápala, že raději si odpočinou na místě, kde nezemřeli jejich rodiče. Noční můry budou mít pravděpodobně i tak... Teď se však rozhodla soustředit na cestu. Než však údolí zcela opustili, ohlédla se a pak jejich skupinový odchod oznámila místním. Hezky po vlčím. Zavytím na měsíc. Když vše půjde dobře, budou do rána doma...

>>> Zubří vysočina

Therion s jejím závěrem asi nesouhlasil a místo pořádné odpovědi se zase jen omluvil a dál se do lhaní o tom, jak je všechno v pořádku. Ačkoliv bylo očividné, že tady není v pořádku vůbec nic. Začínala pociťovat jistou nespokojenost s tím vším, zdržela se ale protáčení očí. Jen odvrátila pohled zpět k vlčatům, mumlající své: "Ne, není." Hádala, že o tom nechce mluvit buďto proto, že ji tím nechce zatěžovat, nebo protože se stydí. Problém byl, že ona měla být tou, které může říct vše.
Budou si muset opravdu promluvit. Ale až doma. Až bude tohle tady vyřešené. A protože to vypadalo, že je děti zase vnímají, a Theo to vzal jako příležitost k útěku od jejich nepříjemné konverzace, prostě podpořila jeho slova vlastním něžným a mlčenlivým úsměvem. Záleželo na nich, jestli chtějí zůstat s nimi. Byla by ráda, ale už je do ničeho nutit nechtěla. Otevřenou náruč jim ale nabídnou mohla a chtěla.

Saturnus s jejími slovy dle všech těch emocí příliš nesouhlasil. Ale i tak byla ráda, protože to znamenalo, že ji poslouchá a není úplně mimo. Prostě se tam někde schovával ten zdravý rozum. Že srdce ji odpadl velký šutr, protože ničeho se nebála víc, než toho, že vlčata ze všeho toho dění zešílí. Jako Mojo. A u nich by ji to ničilo ještě více, protože je znala jako normální milé děti...
Usmála se tedy, když se "maličký" začal zvedat na vratké nohy a ochotně jej podpírala a postrkovala k dalšímu a dalšímu kroku. Jeho sestra naštěstí nebyla daleko, tudíž nedošlo na žádný další katastrofální scénář, ve kterém by krom zlomeného srdce měla i rozlámané nohy.
Nechala je, ať si padnou v náručí nebo cokoliv jiného, co jen chtěli. Teď potřebovali jeden druhého a své souznění z prožívané bolesti. Nepletla se tedy mezi ně, ale zůstávala opodál, aby tu pro ně mohla být, až o to budou stát. Netušila, jestli tak činní správně, ale neměla s takovými věcmi zkušenosti, takže v to mohla jen doufat.
Nicméně měla tu ještě jednu zničenou dušičku, kterou nemohla nechat jen tak. Celkem bolestivě štípla Theriona zuby do kůže na boku, aby ho probrala z té jeho prapodivné agónie. Cítila z něj intenzivní pocit viny, kterému ale nerozuměla, neb myšlenky číst neuměla. Bylo na čase, aby spolu začali mluvit. Opravdu. Hodně. A upřímně. Proto jej už o dost něžnějším tahem donutila, aby se u ní posadil, čímž prakticky zamítla veškeré jeho nápady o tom, že by měl odejít a už se nevracet. "Řekni mi, jak přesně za tohle můžeš ty. Chci pochopit, jak přemýšlíš," vyzvala jej šeptem, aby nerušila vlčata a neoblomně se mu zadíval do očí.