Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mechové dno

V hlubinách Mechového lesíka, tam, kam už nedoléhá šum řeky Kiërb a kde se samotná hranice Gallirei láme nad horizontem, se nachází Mechové dno. Jedná se o útulnou prostornou noru, která je přesným odrazem toho, co lze najít na povrchu a pravděpodobně také dílem sopečné činnosti.
Je vystlaná několika druhy mechu, které rozjasňují tento nemalý prostor různými odstíny zelené. Naleznete mezi nimi například čtyřzoubka průzračného, štěřbovku skalní a zoubkočepku mechovitou, které porůstají i stěny nory, jež jsou zpevněny čedičem. Právě ten se hojně nachází po celém mechovém lesíku. Navíc tu byl vysazen i mech z Ageronského lesa, který je jediným místním zdrojem tlumeného světla. Nepočítaje tedy malé bludičky z Maharských močálů, které sem kdosi vypustil.
Vstup do nory je pro nezkušené oko zcela přehlédnutelný. Nora je perfektně skryta pod jedním z nejstarších stromů v celém lese, který svými kořeny brání vstup do ní před nezvanými hosty, avšak zároveň vyznačuje již na dálku úkryt pro ty zvané. Ti vědí, že je čeká poněkud strmá cesta vstupní chodbou, která vede zdánlivě až na samé dno mechového lesíka. Odtud také pochází název pro úkryt samotný, který je mimo mechu zdoben ještě posledními zbytky zvonků, které se tak hojně nachází na povrchu. Nora je to velká, tvořená jedinou prostornou místností. Nicméně, kdo hledá soukromí, snadno se může skrýt mezi mechem obrostlými skalkami.
Říká se, že právě na Mechovém dnu mohou vlci skrze čedičové stěny zaslechnout hlasy a vytí vlků, kteří se nachází za horizontem, na neoznačeném území mimo Gallireu. Co je na tom pravdy, to si už musí každý zvaný host zjistit sám.

V nejzazší části úkrytu se pak nachází malá nenápadná chodba, která je dlouhá a klikatá. Čím hlouběji vlk dojde, tím chladněji mu je. Je uměle vyrobená magií a vede do ledem pokrytého skladu na kořist, kde maso zůstává dlouho čerstvé a nezkažené. Díky klikatící se chodbě chlad neproniká do úkrytu samotného, ani teplo dovnitř. I tak je však třeba čas od času led obnovit.



Úkryt obývá: Mechovka
Správce úkrytu: Saturnus
Poloha:

Schváleno:

Lau protočila očima. "Jistěže. Já jsem tady ta zlá. Přestaň ostatním brát vlčata a třeba na tebe bude někdo i hodnej," zahudrovala si a uznala, že v tomhle stavu je ta šedivka dost neškodná. Sklonila tedy hlavu k vlčeti, které momentálně kryla vlastním tělem a úplně jiným tónem na něj opatrně promluvila. "Lory? Už je všechno v pořádku. Nemusíš se bát," doufala, že její hlas k jeho vědomí pronikne, aniž by ho zbytečně vyděsil. "Nedovolím, aby ti ona nebo někdo jiný ublížil, ano?" Špitla, očkem hlídajíc tu kňourající divnotu. Kdyby jí neunesla vlče a tak ohavně nesmrděla svým bráchou, dost možná by si jí i vzala domů. Měla holt pro ubožáky slabost. Chtěla o ně pečovat a dát jim naději na lepší život a tak,... Ale za těhle podmínek to nepřipadalo v úvahu. Navíc. Mají oni vůbec nějaký domov?
"Pojďme najít Jaimie, ano?" Broukla zase k Lorkovi a opatrně jej přenesla v zubech na svůj hřbet. Nechtěla ho tahat jako hadrovou panenku, po tom, co mu bezejmenná udělala. Naštěstí nebyl tak velký jako Saturnus nebo bianca, takže to ještě šlo. Pak vrhla poslední pohled na Tasu a nechala ji tu jejímu osudu.

>>> Přes Mahar do Třešňáku

Vlčice se při svém letu asi praštila do hlavy, protože začala mektat něco o dýních. A tady přitom žádná podělaná dýně nebyla! A co víc, měla tu drzost, snažit se ze sebe dělat tu hodnou! To byl vrchol. Lau to nevydržela a z hrdla jí uniklo znechucené uchechtnutí. "Na takové lži bych ti možná skočila, kdybych neměla co do činění s tvým bratrem." Samozřejmě. Mohla se mýlit. Ale byla moc zaslepená vztekem na to, aby si to mohla připustit.
Během chvilky šedivka ale otočila a začala se chovat jako pěkně patetický kus hnoje, škemrající o slitování. To Launee upřímně štvalo, protože měla měkké srdce a dost to na něj fungovalo. I když by jí nejraději zakroutila krkem, prostě nemohla. S Noroxem, který na ní plival špínu to bylo teda mnohem jednodušší.
Postavila se nad to malé nebohé klubíčko chlupů, kterým teď byl polekaný Lorenzo a došlo jí, že jí pořád někdo chybí. Nezdálo se ale, že by tu kdy Jaimie byla. Z cizinky její pach necítila... Bylo potřeba si porovnat priority. Buďto dát téhle náně lekci, nebo uklidnit vyděšené vlče a hledat jeho ztracenou sestru... Inu dobro vlčat pro ni bylo pořád přednejší, než msta a tak si nakonec jen opovrživě odfrkla.
"To ty půjdeš pryč. A pořádně daleko. A doma vzkážeš, že jestli se ještě někdo přiblíží k mým vlčatům, zabiju vás všechny. Rozumíme si?" Sykla k ní, lhostejná k tomu, jak krvelačně zní. Ti co ubližují vlčatům si tolik soucitu, co jim prokázala, nezaslouží. A aby ji donutila k pohybu, rafla ji do ocasu, který jediný z toho klubka trochu čouhal a neváhala ji pobídnout svými zuby klidně ještě několikrát, jestli se s odchodem zdráhala. To by ale asi měla hodně dýňovou hlavu, ne?

>>> Močály

Hop a skok, tahle zkratka, tamta zkratka, nějaká ta výpomoc větříčku, který jí pomáhal neztratit stopu... Jestli si někdo myslel, že ji zažil naštvanou, teď by pochopil, jak se mýlil. Zlost se jí zrcadlila v očích s takovou intenzitou, že by jím mohla zabíjet a s tím zarputilým výrazem v obličeji, vypadala skoro jako sama smrt.
Vůbec si nepřipouštěla, že by se mohla mýlit. Nějaké myšlenky na to, že třeba cizí vlčice Lorkovi jen pomohla, ji ani nenapadly. Byla příliš zaslepená tím pachem, a tím, co se stalo Saturnovi. Zlobila se i na sebe, že něco takového zase dopustila.
Veškeré neexistující pochyby by stejně smetla ze stolu ta slova, která vyslechla, sotva dvojici našla. Prý možná tě nechám jít. A cení na něj zuby. Lau je okamžitě vycenila taky a s temným vrčením se na vlčici vrhla. Byla Noroxovi tak podobná, že prostě nedokázala jasně myslet, ani v sobě najít špetku té laskavosti, kterou byla tolik proslulá. A bez okolků šla cizince rovnou po obličeji, kdyby jí snad utekla, aby na ni měla dobrou vzpomínku. Podobnou, jakou má Lau na jejího hnusného bráchu...
Nač slova? Její tvář říkala všechno. Že jestli šedivka okamžitě nevypadne, tak to bude ta poslední chyba, co udělá.

>>> Úkryt

Byla ráda, že se alespoň už nebouří a jen prší. Pořád to ale bylo na nic a i v tomhle mohla ztracená vlčata snadno prochladnout. Takové starosti se jí ale z hlavy vykouřily celkem záhy. V moment, kdy na jednom z míst ucítila pach, který byl velmi podobný jednomu, který si celkem nedávno vryla pečlivě do paměti. Asi tak podobný jako je ten její Noxově. Nebo Biančin Saturnově. A ten nepříjemně překrýval pach Lorenza.¨
Reflexivně se celá naježila a okamžitě se po pachu pustila. Upřímně? Připravená vraždit. Asi tak poprvé za život. Ale... Vlk pachově podobný tomu neřádovy, co se proplížil smečkovým územím a odnesl vlče? To nebylo jen tak. Nemohla to být náhoda. Nemohla.
Využívala všech známých cestiček a zkratek, jen pro to, aby cizince s jeho nákladem našla co nejdříve. Měla kopu výhod. Znala to tu. Byla zvyklá hýbat se v tomhle terénu. A neměla v zubech těžký balíček. a až toho dotyčného dohoní, chraň ho ruka páně. Zvlášť jestli se jen odváží to vlče vyděsit, natož mu zkřivit jediný chlup.

>>> Zarostlý les

//613

>>> Močály

Vešla do úkrytu a mírně pokrčila nosík nad tím, jak vlhko tu bylo. Nevěděla, jestli tomu tak bylo vždy, nebo teď byla prostě jen přecitlivělá a teď si všímala větších detailů a vadilo jí úplně všechno. Zahleděla se dolů na to užvatlané milé vlčátko a ze hřbetu sundala tu kachnu, dávajíc ji přímo jemu. "Je celá tvoje. Nebo se můžeš rozdělit," pověděla mu a kývla hlavou k dvojičce, co se ukrývala v místnosti pro alfu, kde teoreticky neměli co dělat, ale naprosto chápala, proč tam skončili. Bylo to tam asi nejpohodlnější, nejsusší a zdeptaní vlčci potřebovali trochu pohodlí a komfortu. Doufala, že svůj efekt bude mít i malý kamarád, kterého jim přivedla. Na všechny se jemně usmála a pak se ohlédla po zbytku smečky.
Mojoa našla celkem snadno, ačkoliv se schovával, ale ona už věděla, jak to s ním chodí a navíc se s ním už snažil něco udělat její partner. I toho obdařila vděčným úsměvem a pak vklouzla za zrzečkem do výklenku, kde se byl a šťouchla do něj čumákem. "Broučku, copak se stalo?" Zeptala se, protože cítila, že je zase emocionálně v koncích a nenápadně se rozhlédla po dvojčatech, které měla být s ním. A dle všeho nebyla. "Nechceš se přidat k ostatním v té hezké místnosti?" pobídla ho, laskajíc tlapkami jeho kožíšek. "Já ještě musím něco udělat, ale pak se ti budu věnovat, ano?" Zabroukala a začala se přesouvat k východu. Ještě jednou se z ním ustaraně ohlédla a pak se vrátila na povrch, do deště. Nemyslela si, že by nechal vlčata zmizet jen tak, muselo se něco stát. Věřila, že zodpovědnosti v sobě má dost. A tomu, že se o něj Therion postará taky.

>>> Močály

Zamávala do deště svou oháňkou. Pořád jí říkal mami. Bylo to hezké, hřejivé. Naposledy mu oblízla ouško. "Zvuky umí být děsivé, ale většinou ti nijak neublíží," zkusila to ještě jednou a pomalu je vedla močály, které se zase kvůli vydatnému dešti plnily vodou. Doufala, že tentokrát to ale nebude tak hrozné.
Že si své vrstevníky nepamatuje, ji nijak nepřekvapilo. Moc času spolu ostatně netrávili. Což byla škoda a také problém, který chtěla napravit, když už všechno ostatní všudemožně vázlo. "Dobře, tak až přestane pršet, půjdeme na výpravu," slíbila a hodlala to i dodržet. Prostě půjdou objevovat okolí! Všichni!
Nebo teda. Ne až tak všichni. To jméno sice hodně zkomolil, ale maličký Flynn byl její kmotřenec a byla u vybírání jeho jména. Takže si to dala dohromady celkem snadno. Tentokrát se pousmála rozpačitě a posmutněle. "Můžeme ho zkusit najít, aby mohl jít s námi," řekla nakonec. To že už se svými rodiči jejich smečku opustil, přeci neznamenalo, že se nemohou kamarádit a chodit spolu na výpravy... Jen. Kde asi tak mohou být?
Tou dobou dorazili ke křoví, ve kterém se stále válela ta nedotknutá kachna. "Teď půjdeme do úkrytu a osušíme se, ať nenastydneme," pověděla a hodila si mrtvolku na záda. "A tohle pro tebe chytila Kaya, tak bys jí měl poděkovat," navrhla mu s mnohem lepší náladou. To z větší části zapříčinil on. Z té menší... prostě jí přestávaly bolet a svědit ty komáří štípance. To hned bylo každému líp.

>>> úkryt

Chvíli to vypadalo, že opravdu neví. Koukal na ni jako na ducha. Byly to takové malé okamžiky hrůzy, ale nakonec se mu pohled rozjasnil a radostně se k ní vrhl, s jejím jménem jásavě na jazýčku. Zavrtěla ocáskem. Sama byla od bahna zařezaná po tom svém držkopádu, takže pár šmouh od vlčete bylo to nejmenší. "Také tě ráda vidím," broukla a jestli se nechal, oblízla mu líčko.
"Hromy - to bůůům, ti nic neudělají. To ten záblesk světla je nebezpečný, je lepší se před ním schovat do nějaké jeskyně," pokusila se mu vysvětlit, zatímco mu čistila kožíšek od jeho vlastního nepořádku. Přemýšlela jestli má cenu, snažit se mu vštípit něco o hygieně, ale prozatím se to rozhodla brát prostě jako nehodu z úleku a jednoduše ho umýt, bez nějakého poučování. Byla hlavně ráda, že ho vidí a že on ji rád vidí. Hned jí bylo veseleji. ¨
"Byla jsem na výpravě. Hledala jsem maminku a tatínka od Saturna s Biancou. Ta další dvě vlčata, pamatuješ si je?" Zeptala se a ještě jednou ho očichala, aby zhodnotila svou odvedenou práci. Díky tomu, že byl pod ní už na něj ani nepršelo, takže mohla být vlastně dost spokojená.
"Chtěl bys jít také na výpravu? Mohli bychom třeba zkusit najít své sourozence," navrhla. Měla by pro změnu strávit nějaký čas i s ním. Nebo se všemi. To by bylo nejlepší. Být se všemi. Někde, kde budou všichni šťastní. "Pojďme za ostatními," pobídla jej nakonec. Opravdu je chtěla vidět všechny pohromadě. A cestou měli i to křoví, které oba prve opustili, takže mohla vyzvednout tu kachnu, co ulovila Kaya, aby nepřišla vniveč.
A kde asi byla Sunstorm?

Oblohu prořízl další blesk. Ale ji probudil pohyb té vyplašené strakaté kuličky. Rayster se vrhl pryč do deště a ona ho automaticky a poněkud bez rozmyslu následovala. Trochu moc zprudka, na to, že byla rozespalá a pořád docela oteklá z dobrodružství s komáry. A kolem bylo ještě více bahna, než obvykle.
Hekla, když jí nohy ujely na kluzké hmotě a ona sebou plácla na hruď, hustou srst okamžitě obalenou ve vším tom bordelu. To, že byl terén mírně svažitý, se postaralo o to, že klouzala jako na saních ještě nějaký ten metr a zapíchla se až nohama v jednom z jezírek. Potřásla dezorientovanou hlavou a napadlo ji, že to tady pro děti a důchodce opravdu moc není... A také moc dobře věděla, jak jsou tu někteří její blízcí nešťastní... Ale... Mohla by to tu opustit? Měla to tu ráda a Skylieth mnohé dlužila. A kam by tak šli?
Zatím to hodila za hlavu a pustila se za zřetelnými drobnými šlápotami v bahně. Musela najít své vylekané vlče a doufat, že nebylo tak vyděšené z těch jejich štípanců... "Rayi," zavolala na něj, jen co ho zahlédla. Byl podle všeho počůraný, chudáček. "Pojď ke mně, ať nepromokneš," zaprosila ho něžně. Vlk ví, jestli ji vůbec ještě poznává. To byla otázka,na kterou ještě odpověď nedostala.

Její temné myšlenky byla rázem potvrzeny, a ona jen dost tupě pokývala hlavou, zatímco jí z úst samovolně vyšlo něco v tom smyslu, že si to myslela. Asi by neměla před novou členkou bezmocně vzdychat, ale udělala to. Teď už to vážně bylo jako školka, ve které se neměla, jak dovolat pomoci. Byli tu jen ona a Therion. Na šest vlčat, počítaje Mojoa. Kéž by tu byla alespoň Asta, když už ne alfa... Ale snad aspoň s Kayou to půjde, dle všeho minimálně o Raystera se postarala, za což jí byl věnován další upřímný dík a pak ji pobídla, ať jde jen... "Ti dva jsou dost deprimovaní, tak s tím počítej," sdělila jí a víc nezdržovala.
Když s Therionem osaměli, začal ji postrkovat k tomu, ať si jde také odpočinout, že se o ostatní postará sám. Těšilo ji to, ale i když mu vděčně oblízla ouško a po jeho odchodu nezamířila k úkrytu, nýbrž směrem, kterým ji předtím Kaya posílala. Za chvíli zapracoval i od štípanců oteklý nos a v hustém křoví našla to, co hledala. Raystera, který už nebyl až tak maličký a ona přitom velký kus toho dospívání promeškala. Sice pro dobro dalších vlčat, která zbožňovala jako vlastní, ale i tak.
Ležela u něj mrtvá kačena, což byla asi také práce tmavé vlčice. Nezdála se zlá. Ale nechtěla to rozhodnutí uspěchat. Ne dokud nebude vědět, co se stalo mezi jí a Therionem. Vůbec by se nedivila, kdyby se z ni vyklubala nějaká zlá mrcha. Přišlo jí, že poslední dobou potkává jen takové, a nebo takové, co ji záhy opustí. Jako by byla prokletá nebo co. A přitahovala jen průsery...
Během těch myšlenek se sama opatrně vsoukala pod větve, snad aniž by vlče probudila a pak se schoulila kolem něj, aby ho hřála. Opravdu sem moc nepršelo ani netáhlo, moc optimistická ale stejně nebyla. Šum deště a křik hromů byli přímo ideální k její depresivní náladě.
Položila si hlavu na zem, tak, aby měla dobrý výhled na ztraceného synka a přemýšlela, jestli si ji vůbec pamatuje. Vzpomínala na ten den, když se prohlásil být jejich a ten rozkošný slib, že s nimi vždycky bude a postará se o ně na stará kolena. Co na tom asi bylo pravdy? Beztak ji taky opustí. Jako bratři. Jako Amelis. Jako Ashe. Jako Amaya. Jako Lylwelin a Sigy. Každý koho měla ráda nakonec zmizel. Jo. Určitě to nebylo normální. Byla prokletá... U boku ji sice hřálo vlčátko, ale duši jí obestíral chlad. I Therion jí brzy bude mít plné zuby. Třeba teď ho nechala, ať jde domlouvat pošukovi jako je Mojo. Který ho navíc nesnáší, protože na něj žárlí. Inu, uměla být pěkně blbá. Snad to někdo neodnese zdravím...
Nakonec ale únava přehlušila všechno ostatní a usnula.

Teprve, když se k nim strakatá vlčice otočila zády a vrhla se do deště, si Lau uvědomila, že na ni byla asi zbytečně tvrdá. Chtít po ní něco takového v tomhle psím počasí. Zadoufala, že si kvůli jejímu výmyslu neublíží a snažila se ty zlověstné myšlenky ale ignorovat a oblízla si oteklý čenich, by jej záhy schovala v Therionově promočeném kožíšku. "Taky tě mám ráda," zamumlala. Vzhledem k tomu, jak se poslední dobou chovala, cítila obzvláště velkou potřebu, to připomenout jim oběma. Klidně by takhle zůstala i půl dne, ale jeho další slova ji donutila se oddálit a zvědavě na něj upřít pohled. Ano, tohle ji zajímalo a byla příjemně překvapivá, že s tím začal sám, aniž by to z něj musela páčit. Dle všeho to mělo být nějaké zlověstné zdělení, neb byl opravdu velmi nervozní a očividně neměl vlčici v lásce. Povzbudivě se na něj dívala, dokud se náhle nezarazil a krátké ohlédnutí vysvětlilo, proč. Kaya byla zpět.
"Ano," přikývla hlavou. Přátelsky. Zatím nevěděla o co šlo, takže to tak mohlo být. "My se popravdě právě vrátili z dlouhé výpravy, takže víme pravděpodobně méně, než ty," připustila a postavila se na nohy. Moc se jí nelíbilo, co říkal Therion a doufala, že to není pravda. "Je tu Mojo, můj adoptivní syn. Hlídal dvojčata. Pak Rayster,... našla jsi ho?" Doufala, že ano. A doufala, že neočekávala špatně, že se po něm šla Kaya podívat, když se od nich tak náhle odpojila. To by byl trapas a pak by se na to musela vrhnout sama. "Další dvě vlčata jsou v úkrytu. Pak by tu měla být ještě jedna vlčice a... Sigyho a Lylwelininu rodinu tu necítím," sice to neměla potvrzené, ale... Tak nějak tušila, že odešli. Nadobro. Byli tu vždy dost nespokojení. A bolelo ji z toho srdce. Přišla o přátele, sotva je trochu poznala. Bylo to na nic. Jako by všech těch zlověstností nebylo už dost.
"Vyzvedněme ostatní a pojďme se schovat. Ten déšť je hrozný," zakončila svou řeč nakonec s povzdechem. Sice chtěla obnovit hranice, ale v tomhle počasí to nemělo cenu. Voda by všechny pachy stejně smyla. Takže si mohla konečně odpočinout. I na tom lovu byl ostatně někdo jiný. Jediné, čím se chtěla zabývat, bylo povalování, zapomínání na bolest a tichá rozhovor s partnerem.
Snad neměl Therion pravdu a někde tu byla i alfa, aby jim v dohledné době shrnula, co se tu událo... A jestli ne. Inu, to znělo nejzlověstněji ze všech těch věcí, co se jí momentálně míhaly myslí. Jako by snad neměl přijít jediný hezký den a budoucnost byla zastřena temným mrakem.

Bylo to tu očividně řádně napjaté. To poznala i bez své magie emocí. Bílá cizinka ale asi až tak vnímavá nebyla, protože brebentila jako vrabčák. A Lau z toho už opravdu bolela hlava. A dost ji štvalo, že má ta malá pravdu a opravdu není poznat, že jsou na smečkovém území. Byla to tak trochu její zodpovědnost a mírně ji nad tím cuklo obočí.
Do konverzace, se kterou začal Therion, se nepletla, jen se na něj povzbudivě usmála, protože to bylo prvně, co jej viděla se takhle chovat. Odvážně. Obviňovat pro změnu někoho jiného než sebe.
"Jsem Launee," sdělila nakonec. Ostatně své jméno dlužila i Kaye. "Za alfou tě dovedu, až když mi sem přineseš," krátce se odmlčela, zatímco počítala množství hladových krků, které potřebovala nakrmit. Mimo Mojoa cítila i dvojčata a Raystera, po kterém tu byla taková sháňka. Bodl ji další osten provinilosti. Jak moc asi vyrostl? Nešel si jinou a lepší mámu, zatímco ti nebyla? "Šest králíků. Cena za to, že ses na nás jen koukala. Skylieth by stejně chtěla vědět, jestli jsi nějak užitečná, tak o tom můžeš nejprve přesvědčit nás." Normalně by po nikom nic takového nechtěla, ale teď by uvítala, aby jí někdo ubral nějakou tu starost. Ještě musela oběhnou hranice a zkontrolovat všechny ztracené děti, do čehož ji samozřejmě nesmírně bolel každý štípanec, který utržila. Nechtěla nic jiného, než jít spát... Ale ostatní měli přednost.

Therion zase jel ve své mysli bomby. Opět se považoval za neužitečného, ale ona si byla celkem jistá, že sama by to nezvládla. Byla unavená a hladová a ze všeho toho čarování se jí motala hlava. A vlastně tak zpruzená, že kdyby se ukázalo, že je tu na to sama, asi by se prostě těmi komáry nechala rezignovaně sežrat a ať si tu s nimi zbytek smečky dělá co chce. Proč by měla ostatně všechno dělat ona? Ale naštěstí přišli, takže na tenhle scénář nedošlo.
Díky pomoci tmavé vlčice se nakonec podařilo komárů zbavit celkem elegantně a skupinku teď obklopovala taková blyštivá hromádka zmrzlých tělíček. Nepamatovala se, že by někdy slyšela o vlkovi, co umí věci mrazit. Ale tohle byla Galli. Nebylo se čemu divit. Ať už si s Therionem udělali cokoliv, za tohle vlčici náležel určitý vděk. "Děkuji za pomoc...?" Odmlčela se, čekajíc, jestli jim prozradí své jméno a svůj pohled podobně rozmrzele jako Therion, upřela na bílou vlčici. Ta na rozdíl od černo hnědé vůbec nevoněla smečkou. "A stejně tak tu není běžné, že se tu cizáci promenádují, jak se jim zlíbí," doplnila o dost stručnější odpověď svého partnera. Ano, taky by s velkou radostí odešla, zapadla do nějaké díry a aspoň dva dny spala, ale byla ochránce a nemohla to nechat jen tak. A pořád tu byly ty neoznačené hranice.
Využila ale Therionovi přítomnosti, alespoň k tomu, aby se měla k čemu přitulit, slibujíc tak, že brzy půjdou a snažila se moc nesykat bolestí nad boláky ve svém kožichu. Musela teď otékat úplně příšerně! "Takže kdo jsi, a co tu chceš?" Dala se do toho klasického výslechu a tentokrát vážně neměla na to, aby se tvářila vlídně a přátelsky. Měla chuť se zeptat i té druhé na to, kde jsou ostatní členové smečky, ale nechtěla rozebírat takovou věc před cizí vlčicí. Zkontrolovat vlčata by to ale chtělo. A dokonce cítila poblíž Mojoa. Chtěla ho vidět a ujistit se, že to odloučení ve zdraví přežil.

Pomalu skrz ten mrak ani neviděla a uši jí plnil ten otravný pískot, takže si vlastně přišla úplně hluchá a slepá. Naštěstí měli vlci i dobrý nos a ten jí prozradil, že už v tom není sama. Přišla ta neznámá vlčice, kterou tu prve cítila. Doufala, že bez Raystera, protože vlček by z toho měl jen legraci a... to mohlo být dost nebezpečné. Její přítomnost ale cenila, minimálně jako morální podporu, protože to ohánění klackem upřímně moc nápomocné nebylo a to sama cizinka musela vědět.
Naštěstí dorazil i Therion, který jim pomocí vzduchu udělal nějaký ten prostor k dýchání, pročež se naň vděčně usmála. Zarazila ji však jeho reakce na vlčici. Dokonce se před mezi ně postavil, jako by ji před ní chtěl chránit. Což bylo sice milé, ale v téhle situaci to nemohla zcela docenit. "Pomáhá mi," hlesla proto jen a inspirována partnerovým počínáním tentokrát nezvedala vodu nad povrch, ale tlačila poryvy větru hejno ke smrtonosné hladině. Bylo jich ale tak moc a byli tak maličtí, že prokluzovali všude možně. Pořád jich měla plný kožich a opakovaně se ošívala, jak se do ní zabodávaly drobné sosáčky. Ani se nechtěla k Therionovi moc přibližovat, aby komáři nenaskákali z ní na něj.
Tohle bylo hrozný. Hrozné zážitky a kopa trápení za nimi, a po návratu domů je tu čeká zase tahle pohroma. A cizí vlčice, se kterou očividně Theo neměl dobré zkušenosti, jakožto nejnovější členka. Nemohla se zbavit dojmu, že tohle špatně dopadne, ať už udělá cokoliv.
A kde je zbytek?

>>> Zubří vysočina / jdeme do boje :-|

Tak trochu se asi zase ztratila v myšlenkách. Možná ji trochu mrzelo, že byla na Theriona tak tvrdá a začala mu rozkazovat, ale... Všichni byli z jejich výpravy psychicky na dně a na ni to doléhalo za všechny. Protože ta pitomá magie emocí. Chtěla umět číst myšlenky a místo toho jí Smrt uvrhla do tohohle emocionálního pekla... Tak jako tak se jí dvojice vlčat s dospělým doprovodem ztratila z dohledu a ona do Močálů dorazila až v době, kdy byli všichni v úkrytu.
Letmo začenichala ve vzduchu. To že hranice nejsou označené věděla už dávno, teď ji ale zajímalo, kdo se v lese poslední dobou zdržoval. Nepříjemně se přitom ošila, když si uvědomila, že necítí Sigyho, Lylwelin ani jejich vlčata. Místo toho se vzduchem nesl pach neznámé vlčice celkem silně propletený s Raysterovým. No. Snad by Skyl nesvěřila vlčata někomu nedůvěryhodnému. Rozhodla se tomu věřit a už se chystala do plánované obchůzky hranic, když se močály začal rozléhat ohavný bzukot. Popravdě nic neobvyklého v tak vlhkých místech, ale ta intenzita byla rozhodně větší, než kdykoliv předtím. Na temný mrak z maličkých hmyzích tělíček vypadal dost hrozivě a ona nechtěla dopustit, aby se to byť jen přiblížilo k jakémukoliv z vlčat. Tolik komárů by je klidně mohlo vycucat až k smrti!
Bez většího zaváhání zvedla z mokřadů vlnu zkalené vody a proti roji ji vrhla, ve snaze strhnout alespoň část pod hladinu, kde se měli utopit. Ano přesně tak. V té stejné vodě, ze které vzešli. Mezitím se do ní zbytek komárů pustil. Nikdy asi nebyla vděčnější za to, jak hustou má srst. I tak to ale byla pěkně nepříjemná zkušenost a dokonce si i ublíženě zakňučela. Těsně předtím, než v nestřežené chvilce zvedla hlavu k obloze a co nejhlasitějším vytím zavolala o pomoc. Doufala, že alespoň její partner jí v tomhle boji nenechá samotnou. Tlamu měla sice během chvíle plnou hmyzáků, ale aspoň mohla další sprovodit ze světa stiskem svých zubů. Tichou prosbu vyslala i k temným mračnům nad sebou. Trocha deště by tu určitě bodla.