Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Mahar

I Mojo nakonec vypadal spokojeně. Přestalo pršet a začínalo se zjevovat první ranní světlo. Všechno náhle vypadalo růžověji. Vrtěla oháňkou, šinula si to kupředu v doprovodu své roztodivné rodinky a ... Pak jí to došlo. Necítila nic. Tedy. Svět byl stále plný vůní, ale emoce ostatních, které jí jinak sami od sebe zcela přirozeně plynuly hlavou tu nebyly. Zkusila se na to tedy trochu zasoustředit, ale k ničemu to nevedlo. Tak zkusila zase převzít vůli nad větrem, ale ani to nic nezměnilo. "Fungují vám... magie?" Vznesla dotaz k jediným přítomným dospělým - Therionovi s Meinerem, kteří se právě tak nějak seznamovali. V ten moment jí došlo i to, že v tom zmatku vlastně nevysvětlila, proč přišel spolu s ní a dvojčaty.
"Meinere mi pomáhal s hledáním Jaimie, tak jsem mu nabídla protislužbu," usmála se na Theriona, jehož emoce se pro tentokráte nemísily s těmi jejími, což bylo dost divné. Byla už zvyklá cítit ten jeho zmatek a smutek a to všechno, co k němu patřilo. Ale cožpak jej nedokáže odhadnout bez toho? To by snad měla. Jestli tedy jako partnerka za něco stojí...
"Theo je můj partner," broukla nakonec, ačkoliv byla přesvědčená o tom, že to černobílý vědět nepotřebuje. "Žádné z těch vlčat není ve skutečnosti naše, ale... přitom naše jsou," taky se do toho pořádně zamotala. Ale Meinere vypadal, že mu to celkem pálí a dojde mu to. To, jak se Therion stahuje k Saturnovi a Biance sledovala s malou vráskou mezi očima. Cítil se ve společnosti cizince nesvůj? Asi to zase moc nedomyslela,... Ale už se stalo. "Zastav mne, kdybych moc blábolila," vrátila se pohledem k černobílému.
Za chvíli se ocitli na vrcholu jedné z místních hor. Pamatovala si, že tudy už procházela. Právě s dvěma vlčaty a Theem. Tehdy byli ti malí broučci plní naděje na shledání s rodinou, které nakonec dopadlo katastrofálně. Pevně doufala, že tahle výprava bude mít šťastnější konec. Když pak skomírající noční oblohu protnulo Therionovo vytí, neodolala, zvrátila hlavu na zad také a z plna hrdla se k němu přidala. Sbohem pro Mahar. Přivítání pro něco nového a nečekaného. A do toho něžné souznění jednoho s druhým. Kolik dalších hlásků se k nim asi připojí v oné dechberoucí symfonii?
Mezi všemi vyhledala hlavně malého Raye, aby mu slízla špínu z čela a pak se ohlédla po Zrzkovi a "jeho" dvojčatech. Nechtěla, aby se jim někdo ztratil. Ne teď, když si bez kouzel přišla celkem bezruká.

>>> Mechový lesík

Stejně jako Therion, i ona sebou polekaně škubla, když to kousek od nich zaštrachalo a zakrákalo. Inu byla pořád trochu vyplesknutá z toho všeho co se dělo a byla tma a ticho... Podívala se na svého partnera a pak se tomu pobaveně zasmála. Bylo to legrační. Asi vážně patřili k sobě, když se i podobně lekají.
Nicméně zdálo se, že Kaya byla trochu protivka nebo tak něco. Nějak si nedovedla představit proč by kdo shazoval na ostatní lavinu. Tak jako tak, asi bylo lepší ji nechat tady, než ji zvát k odchodu spolu s nimi. Sotva by to mohlo klapat, když za sebou měli takovou historii.
Na druhou stranu se zdálo, že jim bude dělat společnost černobílý vlk. Z čehož měla radost. Měl s Gallireou určitě velké zkušenosti. Bylo dobré mít sebou někoho zcestovalého. "Hory jako klidné a bezpečné místo neznějí," odkývala jeho slova a usmála se na Theriona, který se už jal vyrážet.
Usmála se při tom na Lorenza, který se jim zjevil pod nohami s malým povzbuzením na tlamičce. Bylo to přesně to, co potřebovala. "Uvidíme. Když budeme na nějakém místě, kde se vám líbí, musíte nám to říct, ano?" Vyzvala jeho i sestru a zavrtěla ocáskem, když se k nim připojila další dvojka nezbedů. Saturnus a Bianca. "Připravení na cestu?" Doufala že ano. Museli být hladoví, ale už prostě nemohli na Sunstorm s úlovkem čekat. Už nebyli Maharští a nebylo by fér, tu zůstávat. Snad Skylieth ocení lovecký um mladičké vlčice i tak.
Pak se konečně zjevil Mojo, kterého moc ráda viděla. Zavrtěla ocáskem a nežně mu čenichem pocuchala srst na hrudi. "Mojo, podívej koho jsem našla," kývla hlavou k dvojčatům. "Jsou v pořádku a nechtějí abys byl smutný, tak nebuď smutný, ano," vyzvala ho, objala a přes jeho rameno se usmála na poslední chybějící kousek, co se zrovna vyvalil odnikud. "Pojď Rayi. Jdeme na tu výpravu. Dobrodružnou. Za novým domovem," pochybovala, že prcek tuší o čem mluví, ale dobrodružná výprava snad stačila, aby si to pelášil s nimi dál.
I svého nejstaršího syna pak pobídla kývnutím hlavy a šlo se. Na rozdíl od ostatních věděla, že jí budou močály chybět. A že ji bude za ten odchod hlodat svědomí, ale... Muselo to tak být. Na hranicích se krátce ohlédla, ale pak se pustila do tmy, za siluetami svých milovaných.
A Meinereho.

>>> Orlí dráp

Mírně přivřela oči, když jí vlastním čenichem donutil vzhlédnou a nahlas vyslovil to, co věděla, jen ze svých vlastních dedukcí. Zabolelo ji, že je chudáky nutila, tu s ní být, ale o to víc měla důvodů k tomu, to napravit. Nemohla ale myslet jen na ty tři. "Jaimie to tu také nemá ráda. A s Lorenzem jsem o tom také mluvila... Zbývají Rayster a Mojo. Ale myslím, že těm na takových věcech nezáleží," zamumlala. Minimálně Rayster mohl být kdekoliv a nic by se tím pro něj nezměnilo. Možná s Mojoem by mohl být problém. Konečně si tu zvyknul, a zase ho potáhne pryč. Ale... dvojčata měl rád a ta šla, takže by mohl být spokojený snad i on. Tak jako tak, určitě půjde s nimi a ona se pak postará o to, aby byl šťastný na novém místě.
"To mne mrzí. Chtěla jsem jen najít Raye,..." špitla, když přišla řada na Kayu. Nějaký křik jí úplně za zlé mít nemohla. Sama měla ten pověstný záchvat, při kterém byla na všechny děsně protivná, ale... "Ty jsi mi o ní chtěl něco říct už předtím," naklonila hlavu tázavě na bok. Okolnosti tomu předtím nesvědčili, ale bylo na čase, aby si ho poslechla. Když už se jí konečně začínal svěřovat. Věřit jí. Zasloužil si její zájem stejně, jako vlčata. Možná ještě víc, protože on jí nedělal jen starosti, ale poskytoval jí podporu, kterou potřebovala. I když o sobě tolik pochyboval.
Poté zhluboka vydechla a ohlédla se po Meinerovi, jestli tu stále byl. Pokud ne, asi to moc neřešila. Tohle území už nebylo její. "Ptala jsem se Meinereho po nějakých hezkých místech. Doporučil jih. Ale... Já jsem ze severu a táhne mne to spíše tam," zabroukala. Krom toho znala severní loviště mnohem lépe, než ta na jihu. A jestli chtějí někde zakotvit, musí tam mít dobrý přístup k jídlu.
Teď bylo načase dát jejich malou skupinku dohromady. Dva dospělí. Jeden poloviční. A pět vlčat různého věku. Dobrá skvadra. Ale. To se zvládne! Zvládnou se o ně postarat. Když k tomu budou mít příhodnější podmínky. "Spolu to zvládneme, že ano?" Chtěla vědět, že si to myslí i on. Pak bude všechno v pořádku. I kdyby měli zabloudit, neměli co jíst... budou mít jeden druhého.

>>> Ohnivé jezero

Dvojčata byla lapena a snad i v pořádku, takže se mohli v vrátit. A pospíchala, protože... Tu bylo něco akutního, co se prostě muselo vyřešit... "Ano, kouzla," přisvědčila Lorenzovi a pobaveně sledovala, jak se sourozenci vítají. Jaimie byla hodně užvaněná, ale ona to zvládala. Uměla totiž vypnout a nevnímat to. Otázka, jak Meinere, který se očividně trefil s tím, že malá slečna utekla kvůli prostředí. Pokývala hlavou.
"Vlastně jsem se tě na ta území ptala právě proto, že chci z močálů odejít a usadit se někde, kde to bude všem příjemnější," usmála se i na Jaimie, které by to snad mohlo udělat radost.
A pak už byli v Močálech. Sice chtěla vzít všechny do úkrytu, ale z toho sešlo, když si uvědomila, že všichni jsou teď venku. Kdo ví, kam se chystali... Omluvně se usmála na černobílého vlka, a pak postavila na zem obě dvojčata. "Tak utíkejte rozveselit Mojoa," pobídla je a sama se rozklusala za Therionem a zbytkem dětí. "To je jen havran. Ten vám neublíží," pokusila se hned z kraje uklidnit Saturna a zadívala se na svého partnera. O dost vážněji. "Nevím, co máte v plánu, mohli bychom si ale nejprve promluvit, prosím?" Bylo to velké rozhodnutí, a neměla by na něj být sama. Samozřejmě nehodlala nikoho vláčet pryč, proti jeho vůli, ale v první řadě si chtěla být jistá souznění mezi ní a Therionem. Počkala tedy, až si skupinka všechno vyřídí a pak poodešla kousek bokem, kde zavrtala čenich hnědému vlkovi do srsti. Vždycky jí to dodalo jistotu.
"Theo. Nemusím ovládat magii emocí, abych si všimla, že jsou tu téměř všichni nešťastní," hlesla. "Popravdě já to tu mám ráda a Skylieth za mnohé dlužím, ale... Řekněme, že se hodně změnilo. Už odtud nemůžu odejít s vírou, že až se vrátím, bude všechno v pořádku. Byli jsme pryč jen chvíli, a vrátili se do lesa bez Sigyho s Lylwelin. Bez označených hranic. S hejnem komárů... Nějaká cizí vlčice si sem jen tak nakráčela a unesla Lorenza. Jaimie odešla, aniž by si toho někdo všiml... Prostě. Už to není ten hezký příjemný domov," aniž by si to uvědomovala, tiskla se na něj na chudáka čím dál víc. Možná i nějaká ta slzička do jeho kožíšku ukápla.
"Pojďme pryč. Na Galliree je mnoho hezkých míst. Určitě najdeme takové, které budeme mít všichni rádi. Cítit se tam bezpečně. Někde, kde si budou vlčata moci bez obav hrát. Místo, o kterém ti únosci vlčat neví..." Ztěžka si povzdechla a konečně se s odhodlaným výrazem odtáhla. "Pojďme hned." Se Skylieth si to nějak vyřeší později. Měla pocit, že dokud odtud neodejdou, budou se nad nimi pořád jen hromadit temná mračna smutku a frustrace. A tak nikdo žít nechtěl. Pršet přestávalo a brzy bude svítat. Nač čekat?

>>> Třešňový háj

"Mojo půjde určitě také," pokývala hlavou. Byla ráda, že měl zrzečka pro změnu někdo rád a oceňoval jeho existenci. Tak nějak to bylo přesně to, co si pro něj přála.
No. Meinere asi moc nechtěl vyprávět o své minulosti, protože vlčeti poskytl příběh mírně absurdní. Tedy. Ne že by veverka nedokázala vlkovi vypíchnout oko, ale... Prostě tomu nevěřila, jen se tomu ušklíbla a doufala, že po tomhle nebude mít Lorenzo fobii z hlodavců.
Pokývala pak hlavou, hned co vlk vyčetl své návrhy a doufala, že se rozhodli správně, vlče brzy najdou a budou se moc vrátit... Do močálů. Proto, aby je záhy opustili. Věřila, že Therion nebude proti.
Navzdory svému zamyšlení, si uvědomila, že tohle není úplně příjemné počasí pro jejího malého pasažéra. Proto zase jednou zkombinovala svou magii vzduchu s magií vody a postarala se o to, aby padající kapky od jejich trojice odklápěly, jako by narážely do nějakého neviditelného deštníku. Taky trochu přitopila, aby mu nebyla zima a brzy měla tuhle útulnou bublinu ocenit i Jaimie, jejíž křik si konečně našel cestu k jejich uším.
"Tady jsi malá dámo," zamumlala, sotva se k ní přiblížili. "Kampak ses sama vydala?" Poptala se káravě a o něco víc se zasoustředila, aby vysušila její promočený kožíšek. "Nestalo se ti nic? Báli jsme se o tebe,"¨zeptala se pak o poznání smířlivěji a sklonila hlavu, aby vlče popadla za zátylek a stočila jejich kroky zpět k severu. Věděla, že řeka je dovede do močálů zcela spolehlivě.
Byla ráda, že Meinereho potkala a poslechla jeho radu, dát se na jih. Jinak by dost možná hledali Jaimie tak dlouho, až by byla na kost promrzlá. "Děkuju ti," zamumlala, skrz zuby, svírající vlčecí kůži. "Může tě pozvat alespoň do úkrytu, než se vyčasí?" Zeptala se ho, protože nic jiného mu momentálně na oplátku nabídnout nemohla.

>>> Mahar, podél řeky

Pestrobarevný vlček podle všeho patřil k těm přemýšlivým a jal se zaměstnávat její mozek celkem složitými otázkami. "Určitě. Vždy je kam jít. A když na to nejsi sám, je to o moc veselejší," zamumlala nakonec a něžně se usmála jeho dalším slovům, ač on ten výraz asi vidět ani nemohl. Bylo to smutné, kolik vlčat nemohl žít své dětství normálně. Kolik jich přišlo o rodinu, domovy... A ona jim chtěla konečně dát bezpečné, hezké a hřejivé místo, které by jim mohlo býti jistotou. Bez potom, komárů,... "Já vystřídala domovy tři. A většinu života jsem žádný domov ani neměla. Dá se žít všelijak," broukla. "To ale neznamená, že bys měl skončit stejně," dodala, aby na to nemyslel příliš temně a obrátila na optimističtější téma. "Na Galliree je plno hezkých míst. Určitě najdeme to správné pro nás," slíbila odhodlaně a pak už se věnovala vlkovi, kterého svévolně vyrušila od jeho... rozjímání?
Vylezlo z něj, že byl za Životem a ona pokývala hlavou. Dávalo to smysl a tak do něj víc neryla, ostatně byl černobílý záhy zahrnut zvědavými otázkami na jeho vzezření. Vlčata uměla být prostě kouzelná. Celkem ji zajímalo, co nerudný vlk na to. Samotnou ji zajímalo, kde k takovým zraněním přišel...
Jen co jeho pozornost náležela zase jí, opět kývnula hlavou. "Byla bych ti vděčná," pronesla takovým tím tónem, který sliboval, že se mu dozajista revanšuje a našpicovala uši, když se nečekaně rozpovídal. "Ráda tě poznávám," uculila se, protože oba moc dobře věděli, jak je absurdní něco takového teď říct a pak následovala Lorenzova příkladu. "Já jsem Launee."
"Meinere? Nevíš o nějakém příjemném místě v okolí? Bezpečném? Vhodném pro vlčata?" Oslovila druhého vlka po chvilce hledání. Věděla, že on byl Galliree dříve než ona. A také, že se tu bezcílně toulal o poznání déle. Když už ho tu měla, mohla to zkusit. Zdál se být sdílnějším, než kdysi.

>>> Ohnivé jezero

>>> Zarostlý les, přes Mahar

Lorenzo nakonec nebyl tolik traumatizovaný, jak si myslel a to bylo dobře. Bylo hezké, jak je každé vlče jiné. Snáší různé situace odlišně a tak podobně. Teď zpětně si uvědomila, co Tase řekla. O svých vlčatech. Vlček to sice nekomentoval, ale i tak z toho byla na rozpacích. I sama před sebou. Byla snad nějaká sběratelka? Sbírala opuštěná ztracená vlčata a přivlastňovala si je, protože vlastní neměla? Znělo to celkem úchylně.
Ale ne... Prostě se o ně starala. Byla její protože žili pod jednou střechou. Nechtěla přeci, aby jí říkali mami nebo tak něco. Byli tu jedni pro druhé. Tak to bylo. Žádná soukromá sbírka. Není cvok!
A navíc se nemohla věnovat jen svým pomateným myšlenkám. Ucho nasměrovaná nazad jasně snímalo, co jí vlček povídá a ona s tichým povzdechem pokývala hlavou. "Myslím, že se tam nelíbí nikomu z vás. Není to zrovna dobré místo pro vlčata," uznala mírně zarmouceně. Pro ni byly Močály dlouho domovem, ale už byla rozhodnutá je opustit. Pro dobro svých milovaných. Nejen proto, že se jim tu nelíbilo, ale hlavně proto, že nechtěla zůstávat na místě, které sužují potopy, nálety komárů a... cizí vlci, unášející vlčata. Nebylo tu bezpečno. Hlavě kvůli těm posledním bylo potřeba změnit lokalitu a odejít někam, kde je nenajdou. Už byla plně rozhodnutá, jen to musela probrat s Therionem a také... Skylieth. Asi.
"Určitě ji najdeme. Jsem dobrá v hledání. Tebe jsem přeci také našla," usmála se přes rameno a rovnou to poctivě vzala podél hranic močálů, aby našla Jaimiinu stopu. Nakonec její pach zachytila. Nebyl zrovna čerstvý a pokračující déšť to dost komplikoval, ale něco měla. Pustila se za tou vůní na jih a brzy se ocitli v třešňovém hájku.
"Já vím. Také ho mám moc ráda. A má rád i vás. Je teď moc smutný, že vás ztratil. A proto se musíme brzo vrátit. I s Jaimie. Aby byl zase veselý," zavrtěla ocáskem. Bylo to asi prvně, co si mohla s tímhle vlčkem plnohodnotně popovídat a trochu ho poznat. A ukazovalo se, že je to také taková milá kulička. Mrzelo ji, že dvojčatům zatím moc času nevěnovala.

Do nosu ji uhodilo hned několik pachů. Byla si celkem jistá, že některé i zná a tak se za tím, co měla v paměti vrytý nejvíce, vydala. Brzy spočinula zrakem na tom černobílém podivínovi, kterého potkala už několikrát, ale ani jednou jí nesdělil své jméno. Ale aby byla fér, ona jemu to své pravděpodobně také. usmála se na Lorku, aby se nebál a pak k Meineremu vyrazila. "Na to, že údajně nemáš Močály rád, se kolem ochomýtáš nějak často," poznamenala místo pozdravu, protože ten by dotyčný stejně neocenil a přešla rovnou k věci. "Neviděl jsi tu prosím zatoulané vlče? Přesně takovéhle," kývla hlavou k nákladu na svých zádech. "Ale holčičku," celkem jí dlužil za to, že ho z močálů onehdá nevynesla v zubech, takže doufala v alespoň nějakou trochu normální odpověď.

Mechové dno

V hlubinách Mechového lesíka, tam, kam už nedoléhá šum řeky Kiërb a kde se samotná hranice Gallirei láme nad horizontem, se nachází Mechové dno. Jedná se o útulnou prostornou noru, která je přesným odrazem toho, co lze najít na povrchu a pravděpodobně také dílem sopečné činnosti.
Je vystlaná několika druhy mechu, které rozjasňují tento nemalý prostor různými odstíny zelené. Naleznete mezi nimi například čtyřzoubka průzračného, štěřbovku skalní a zoubkočepku mechovitou, které porůstají i stěny nory, jež jsou zpevněny čedičem. Právě ten se hojně nachází po celém mechovém lesíku. Navíc tu byl vysazen i mech z Ageronského lesa, který je jediným místním zdrojem tlumeného světla. Nepočítaje tedy malé bludičky z Maharských močálů, které sem kdosi vypustil.
Vstup do nory je pro nezkušené oko zcela přehlédnutelný. Nora je perfektně skryta pod jedním z nejstarších stromů v celém lese, který svými kořeny brání vstup do ní před nezvanými hosty, avšak zároveň vyznačuje již na dálku úkryt pro ty zvané. Ti vědí, že je čeká poněkud strmá cesta vstupní chodbou, která vede zdánlivě až na samé dno mechového lesíka. Odtud také pochází název pro úkryt samotný, který je mimo mechu zdoben ještě posledními zbytky zvonků, které se tak hojně nachází na povrchu. Nora je to velká, tvořená jedinou prostornou místností. Nicméně, kdo hledá soukromí, snadno se může skrýt mezi mechem obrostlými skalkami.
Říká se, že právě na Mechovém dnu mohou vlci skrze čedičové stěny zaslechnout hlasy a vytí vlků, kteří se nachází za horizontem, na neoznačeném území mimo Gallireu. Co je na tom pravdy, to si už musí každý zvaný host zjistit sám.

V nejzazší části úkrytu se pak nachází malá nenápadná chodba, která je dlouhá a klikatá. Čím hlouběji vlk dojde, tím chladněji mu je. Je uměle vyrobená magií a vede do ledem pokrytého skladu na kořist, kde maso zůstává dlouho čerstvé a nezkažené. Díky klikatící se chodbě chlad neproniká do úkrytu samotného, ani teplo dovnitř. I tak je však třeba čas od času led obnovit.



Úkryt obývá: Mechovka
Správce úkrytu: Saturnus
Poloha:

Schváleno:

Lau protočila očima. "Jistěže. Já jsem tady ta zlá. Přestaň ostatním brát vlčata a třeba na tebe bude někdo i hodnej," zahudrovala si a uznala, že v tomhle stavu je ta šedivka dost neškodná. Sklonila tedy hlavu k vlčeti, které momentálně kryla vlastním tělem a úplně jiným tónem na něj opatrně promluvila. "Lory? Už je všechno v pořádku. Nemusíš se bát," doufala, že její hlas k jeho vědomí pronikne, aniž by ho zbytečně vyděsil. "Nedovolím, aby ti ona nebo někdo jiný ublížil, ano?" Špitla, očkem hlídajíc tu kňourající divnotu. Kdyby jí neunesla vlče a tak ohavně nesmrděla svým bráchou, dost možná by si jí i vzala domů. Měla holt pro ubožáky slabost. Chtěla o ně pečovat a dát jim naději na lepší život a tak,... Ale za těhle podmínek to nepřipadalo v úvahu. Navíc. Mají oni vůbec nějaký domov?
"Pojďme najít Jaimie, ano?" Broukla zase k Lorkovi a opatrně jej přenesla v zubech na svůj hřbet. Nechtěla ho tahat jako hadrovou panenku, po tom, co mu bezejmenná udělala. Naštěstí nebyl tak velký jako Saturnus nebo bianca, takže to ještě šlo. Pak vrhla poslední pohled na Tasu a nechala ji tu jejímu osudu.

>>> Přes Mahar do Třešňáku

Vlčice se při svém letu asi praštila do hlavy, protože začala mektat něco o dýních. A tady přitom žádná podělaná dýně nebyla! A co víc, měla tu drzost, snažit se ze sebe dělat tu hodnou! To byl vrchol. Lau to nevydržela a z hrdla jí uniklo znechucené uchechtnutí. "Na takové lži bych ti možná skočila, kdybych neměla co do činění s tvým bratrem." Samozřejmě. Mohla se mýlit. Ale byla moc zaslepená vztekem na to, aby si to mohla připustit.
Během chvilky šedivka ale otočila a začala se chovat jako pěkně patetický kus hnoje, škemrající o slitování. To Launee upřímně štvalo, protože měla měkké srdce a dost to na něj fungovalo. I když by jí nejraději zakroutila krkem, prostě nemohla. S Noroxem, který na ní plival špínu to bylo teda mnohem jednodušší.
Postavila se nad to malé nebohé klubíčko chlupů, kterým teď byl polekaný Lorenzo a došlo jí, že jí pořád někdo chybí. Nezdálo se ale, že by tu kdy Jaimie byla. Z cizinky její pach necítila... Bylo potřeba si porovnat priority. Buďto dát téhle náně lekci, nebo uklidnit vyděšené vlče a hledat jeho ztracenou sestru... Inu dobro vlčat pro ni bylo pořád přednejší, než msta a tak si nakonec jen opovrživě odfrkla.
"To ty půjdeš pryč. A pořádně daleko. A doma vzkážeš, že jestli se ještě někdo přiblíží k mým vlčatům, zabiju vás všechny. Rozumíme si?" Sykla k ní, lhostejná k tomu, jak krvelačně zní. Ti co ubližují vlčatům si tolik soucitu, co jim prokázala, nezaslouží. A aby ji donutila k pohybu, rafla ji do ocasu, který jediný z toho klubka trochu čouhal a neváhala ji pobídnout svými zuby klidně ještě několikrát, jestli se s odchodem zdráhala. To by ale asi měla hodně dýňovou hlavu, ne?

>>> Močály

Hop a skok, tahle zkratka, tamta zkratka, nějaká ta výpomoc větříčku, který jí pomáhal neztratit stopu... Jestli si někdo myslel, že ji zažil naštvanou, teď by pochopil, jak se mýlil. Zlost se jí zrcadlila v očích s takovou intenzitou, že by jím mohla zabíjet a s tím zarputilým výrazem v obličeji, vypadala skoro jako sama smrt.
Vůbec si nepřipouštěla, že by se mohla mýlit. Nějaké myšlenky na to, že třeba cizí vlčice Lorkovi jen pomohla, ji ani nenapadly. Byla příliš zaslepená tím pachem, a tím, co se stalo Saturnovi. Zlobila se i na sebe, že něco takového zase dopustila.
Veškeré neexistující pochyby by stejně smetla ze stolu ta slova, která vyslechla, sotva dvojici našla. Prý možná tě nechám jít. A cení na něj zuby. Lau je okamžitě vycenila taky a s temným vrčením se na vlčici vrhla. Byla Noroxovi tak podobná, že prostě nedokázala jasně myslet, ani v sobě najít špetku té laskavosti, kterou byla tolik proslulá. A bez okolků šla cizince rovnou po obličeji, kdyby jí snad utekla, aby na ni měla dobrou vzpomínku. Podobnou, jakou má Lau na jejího hnusného bráchu...
Nač slova? Její tvář říkala všechno. Že jestli šedivka okamžitě nevypadne, tak to bude ta poslední chyba, co udělá.

>>> Úkryt

Byla ráda, že se alespoň už nebouří a jen prší. Pořád to ale bylo na nic a i v tomhle mohla ztracená vlčata snadno prochladnout. Takové starosti se jí ale z hlavy vykouřily celkem záhy. V moment, kdy na jednom z míst ucítila pach, který byl velmi podobný jednomu, který si celkem nedávno vryla pečlivě do paměti. Asi tak podobný jako je ten její Noxově. Nebo Biančin Saturnově. A ten nepříjemně překrýval pach Lorenza.¨
Reflexivně se celá naježila a okamžitě se po pachu pustila. Upřímně? Připravená vraždit. Asi tak poprvé za život. Ale... Vlk pachově podobný tomu neřádovy, co se proplížil smečkovým územím a odnesl vlče? To nebylo jen tak. Nemohla to být náhoda. Nemohla.
Využívala všech známých cestiček a zkratek, jen pro to, aby cizince s jeho nákladem našla co nejdříve. Měla kopu výhod. Znala to tu. Byla zvyklá hýbat se v tomhle terénu. A neměla v zubech těžký balíček. a až toho dotyčného dohoní, chraň ho ruka páně. Zvlášť jestli se jen odváží to vlče vyděsit, natož mu zkřivit jediný chlup.

>>> Zarostlý les

//613

>>> Močály

Vešla do úkrytu a mírně pokrčila nosík nad tím, jak vlhko tu bylo. Nevěděla, jestli tomu tak bylo vždy, nebo teď byla prostě jen přecitlivělá a teď si všímala větších detailů a vadilo jí úplně všechno. Zahleděla se dolů na to užvatlané milé vlčátko a ze hřbetu sundala tu kachnu, dávajíc ji přímo jemu. "Je celá tvoje. Nebo se můžeš rozdělit," pověděla mu a kývla hlavou k dvojičce, co se ukrývala v místnosti pro alfu, kde teoreticky neměli co dělat, ale naprosto chápala, proč tam skončili. Bylo to tam asi nejpohodlnější, nejsusší a zdeptaní vlčci potřebovali trochu pohodlí a komfortu. Doufala, že svůj efekt bude mít i malý kamarád, kterého jim přivedla. Na všechny se jemně usmála a pak se ohlédla po zbytku smečky.
Mojoa našla celkem snadno, ačkoliv se schovával, ale ona už věděla, jak to s ním chodí a navíc se s ním už snažil něco udělat její partner. I toho obdařila vděčným úsměvem a pak vklouzla za zrzečkem do výklenku, kde se byl a šťouchla do něj čumákem. "Broučku, copak se stalo?" Zeptala se, protože cítila, že je zase emocionálně v koncích a nenápadně se rozhlédla po dvojčatech, které měla být s ním. A dle všeho nebyla. "Nechceš se přidat k ostatním v té hezké místnosti?" pobídla ho, laskajíc tlapkami jeho kožíšek. "Já ještě musím něco udělat, ale pak se ti budu věnovat, ano?" Zabroukala a začala se přesouvat k východu. Ještě jednou se z ním ustaraně ohlédla a pak se vrátila na povrch, do deště. Nemyslela si, že by nechal vlčata zmizet jen tak, muselo se něco stát. Věřila, že zodpovědnosti v sobě má dost. A tomu, že se o něj Therion postará taky.

>>> Močály

Zamávala do deště svou oháňkou. Pořád jí říkal mami. Bylo to hezké, hřejivé. Naposledy mu oblízla ouško. "Zvuky umí být děsivé, ale většinou ti nijak neublíží," zkusila to ještě jednou a pomalu je vedla močály, které se zase kvůli vydatnému dešti plnily vodou. Doufala, že tentokrát to ale nebude tak hrozné.
Že si své vrstevníky nepamatuje, ji nijak nepřekvapilo. Moc času spolu ostatně netrávili. Což byla škoda a také problém, který chtěla napravit, když už všechno ostatní všudemožně vázlo. "Dobře, tak až přestane pršet, půjdeme na výpravu," slíbila a hodlala to i dodržet. Prostě půjdou objevovat okolí! Všichni!
Nebo teda. Ne až tak všichni. To jméno sice hodně zkomolil, ale maličký Flynn byl její kmotřenec a byla u vybírání jeho jména. Takže si to dala dohromady celkem snadno. Tentokrát se pousmála rozpačitě a posmutněle. "Můžeme ho zkusit najít, aby mohl jít s námi," řekla nakonec. To že už se svými rodiči jejich smečku opustil, přeci neznamenalo, že se nemohou kamarádit a chodit spolu na výpravy... Jen. Kde asi tak mohou být?
Tou dobou dorazili ke křoví, ve kterém se stále válela ta nedotknutá kachna. "Teď půjdeme do úkrytu a osušíme se, ať nenastydneme," pověděla a hodila si mrtvolku na záda. "A tohle pro tebe chytila Kaya, tak bys jí měl poděkovat," navrhla mu s mnohem lepší náladou. To z větší části zapříčinil on. Z té menší... prostě jí přestávaly bolet a svědit ty komáří štípance. To hned bylo každému líp.

>>> úkryt

Chvíli to vypadalo, že opravdu neví. Koukal na ni jako na ducha. Byly to takové malé okamžiky hrůzy, ale nakonec se mu pohled rozjasnil a radostně se k ní vrhl, s jejím jménem jásavě na jazýčku. Zavrtěla ocáskem. Sama byla od bahna zařezaná po tom svém držkopádu, takže pár šmouh od vlčete bylo to nejmenší. "Také tě ráda vidím," broukla a jestli se nechal, oblízla mu líčko.
"Hromy - to bůůům, ti nic neudělají. To ten záblesk světla je nebezpečný, je lepší se před ním schovat do nějaké jeskyně," pokusila se mu vysvětlit, zatímco mu čistila kožíšek od jeho vlastního nepořádku. Přemýšlela jestli má cenu, snažit se mu vštípit něco o hygieně, ale prozatím se to rozhodla brát prostě jako nehodu z úleku a jednoduše ho umýt, bez nějakého poučování. Byla hlavně ráda, že ho vidí a že on ji rád vidí. Hned jí bylo veseleji. ¨
"Byla jsem na výpravě. Hledala jsem maminku a tatínka od Saturna s Biancou. Ta další dvě vlčata, pamatuješ si je?" Zeptala se a ještě jednou ho očichala, aby zhodnotila svou odvedenou práci. Díky tomu, že byl pod ní už na něj ani nepršelo, takže mohla být vlastně dost spokojená.
"Chtěl bys jít také na výpravu? Mohli bychom třeba zkusit najít své sourozence," navrhla. Měla by pro změnu strávit nějaký čas i s ním. Nebo se všemi. To by bylo nejlepší. Být se všemi. Někde, kde budou všichni šťastní. "Pojďme za ostatními," pobídla jej nakonec. Opravdu je chtěla vidět všechny pohromadě. A cestou měli i to křoví, které oba prve opustili, takže mohla vyzvednout tu kachnu, co ulovila Kaya, aby nepřišla vniveč.
A kde asi byla Sunstorm?