Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//631

Samozřejmě, že jí ta slova opětoval. On nikdy neměl problém, věnovat jí nějaké to něžné slůvko. To jen ona se jich z neznámého důvodu děsila. Ale to už bylo minulostí a veškeré rozpaky a strachy, jako by sem na ni nemohly. Místo nich se zabývala tím omamným horkem, které jakoby v jejích útrobách cosi rozevíralo a svíralo zároveň. Cítila se tak nějak prázdně, ale ne v tom přeneseném duševním smyslu, nýbrž velmi hmatatelně. Fyzicky. A naléhavě.
Nad čím přemýšlela? Popravdě nad ničím. Prostě se nechala unášet na vlně té podivné euforie… Svou otázkou v ní však nějaké myšlenkové pochody vyvolal. Omámené mysli to však nešlo moc rychle, ale… Pomaličku stáhla své tlapky z jeho hrudi, na ten měkký mechový koberec, až jej předníma obkročila, a zapřela se. Když se od něj vzdalovala, pocítila, jak jí tvář ovanul vzduch, který se oproti jejich torzům zdál téměř až chladný. Mezi ně, ale jakoby se dostat nedokázal. Tam se asi nemohlo teď dostat nic, a pokud ano, pravděpodobně by to shořelo na popel.
Už z jeho chvějícího se hlasu vyrozuměla, že se cítí stejně jako ona, ale až teď, když se zvedla, jí došlo, že to není jen ona, jehož tělo se třese nezvladatelnou touhou. Ano, konečně svedla dát tomu pocitu správné jméno. „Já,“ to slovo znělo téměř jako zasténání, ale nijak ji to nerozhodilo. „Myslím na to,“ šeptala, sklánějíc svou hlavu zase níž, hledajíc svým čenichem ten jeho. „Že bys měl konečně přebrat iniciativu, protože,“ další hlasitý výdech, který dával světu vědět o všem tom jejím vzrušení. „Já netuším, co dělat.“ Ano v jejím věku žádala o poznání mladšího partnera, ať jí dá důležitou životní lekci. A vůbec se za to v ten moment nestyděla. Prostě to jen chtěla. Poddala se i dychtivému nutkání, ochutnat nenechavým jazýčkem koutky jeho úst a cokoliv dalšího, co jí dovolí. Sama byla ochotná dát mu cokoliv jen bude chtít a bylo to zřejmé z každičkého jejího gesta.

//630

Ležela na něm celou svou vahou. Cítila, jak se houpe nahoru a dolů rytmu jeho nádechů a naslouchala váhavě vyřčeným slovům. Byla ráda, že se teď nemůže přehrabovat v jeho emocích. Přišlo jí správné, aby to teď a tady takhle bylo. Jen oni dva, snažíc se si porozumět. Bez kouzel.
„Já bych ráda, aby ses změnil. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě,“ zabroukala a přesunula svůj zájem od jeho tváře k jednomu z jeho oušek. „Chtěla bych, abys poznal, jak skvělý jsi a víc si věřil,“ šeptala, nechávajíc dopadat svůj horký dech na jeho srst. „A věděl, že žárlit nemusíš. Na nikoho a na nic,“ nevědomky si začala hrát tlapkou se srstí na jeho hrudi. „Trvalo mi dlouho, než jsem někomu dala své srdce, nedám ho tak snadno zas někomu jinému,“ pověděla to tak, jak to cítila a pak do ticha nory pronesla ta dvě slova, která vlkům mění život. Uvědomovala si totiž, že mu to asi nikdy neřekla. Častokrát pověděla, že ho má ráda nebo vracela takovým tím „já tebe taky“, když se vyslovoval on, ale nikdy to neřekla takhle přímo, celé, sama od sebe. Samozřejmě, že se necítil v jejich vztahu sebejistě! „Miluju tě.“
Měla tak trochu pocit, jako by se čas tady dole zastavil. Možná to bylo tou zmiňovanou tmou. Možná všemi těmi pocity, které jí rezonovaly hlavou. Jasně si uvědomovala, že ji jeho blízkost nehřeje jen navenek, ale také z toho nejniternějšího nitra sebe sama. A to horko jako by se hromadilo v jednom jediném nehmatném bodě. A bylo to příjemné. Nikdy nic takového necítila, ale byla si celkem jistá, že to nemůže být špatné, ačkoliv jí srdce tlouklo tak silně, že ho cítila až v krku.
„Taky se mi moc líbíš,“ zahihňala se tak nějak mírně zastřeně. Nechtěla, aby se odvracel nebo odtahoval, tak se za ním natáhla, blaženě se chvějíc, když si uvědomila, jak příjemný každý pohyb je a tiše zamručela, proto aby poněkud šokovaná sama sebou zamrkala. Ale od dokončení jejího záměru ji to neodradilo. Skončila k němu přitisknutá ještě víc než kdykoliv předtím a tiše si povzdechla. Tak nějak jiným způsobem, než obvykle. Rozhodně z toho sálaly zcela jiné emoce, než rozladěnost. Úplně jiné.

629

Jako vždy toho moc nenamluvil, ale to důležité bylo řečeno. Neublížila mu. S úlevným výdechem se schoulila přesně tam, kde byla. Zdál se jí ale nějak napjatý, takže se za chvíli zase pohnula, naklápějíc hlavu na bok, pohledem pátrajíc v místech, ze kterých se ozýval jeho hlas. Totiž tam, kde očekávala jeho tvář. Někdy tehdy jí došlo, jak se to s tím jejich propletencem těl má a být člověk, zrudla by jako rajče. Asi tak, že by to v té tmě možná i svítilo.
"J-jsi si jistý?" Vypadlo z ní po chvíli trapného ticha, během kterého přemýšlela, co si má s tímhle počít. Nakonec se rozhodla rozpačitě přesunout o něco výš a konečně v té tmě rozeznala lesk jeho očí. "Proč jsi tu tak dlouho? Sám?" broukla. Nechtěla znít vyčítavě, protože věděla, že to vezme zase příliš vážně, ale úplně to nešlo. Vážně ji vyděsil. Tak moc, že se jí opravdu vůbec nechtělo zvedat a vzdávat jeho blízkosti, navzdory tomu, co nedopatřením udělala. Ostatně. Byli přeci svoji. Proč by se měla stydět za náhodný dotyk? Ač dost intimní. Jednou by ostatně mohli dělat o dost osobnější věci s o dost hmatatelnějšími následky.
Už dlouho popravdě na vlastní vlčata nepomyslela. Měla kopu jiných starostí. Od rodiny Bianci a Saturna, přes Mojoovu a Raysterovu mentální kondici, k mizejícím dvojčatům, končeje u bordelu v Maharu... Teď, když byli na klidném místě, s kopou vyřešených záležitostí, najednou jí bylo mnohem lehčeji a dokázala zase přemýšlet o podobných věcech. S náhlou vlnou něhy a rozvernosti natáhla krk a oblízla mu jemně čenich, by se plynule otřela svou tváří o jeho a zdánlivě bez souvislosti téměř šeptem pronesla: "Je tu trochu moc tma." V očích jí při tom žhnula veselá uvolněná jiskřička. Ta možná postřehnutelná byla.

// 628 - Příčná 2

Cesta dolů byla dosti příkrá, ale nic, na čem by si musela zlámat nohy. Hlavně... stezka byla vystlaná stejným měchem, jako povrch, takže si pořád přišla, jako by chodila po polštářích. Zatím to tedy působilo dobře. Ale nezapomínala na to, že se Therion podezřele dlouho nevrací a mohlo se mu něco stát. Proto neubírala na obezřetnosti a brzy se ocitla někde... Moc toho neviděla, protože tu byla dost logicky tma. Žádná díra ve stropu, jako v Maharu. Takže tu nebude zatékat. Ale zase nebudou mít Theo a Saturnus výhled na hvězdy.... Ale asi nemohli mít všechno.
"Theo?" Hlesla do tmy váhavě. Jeskyně byla plná pachu, který nebyl zrovna příjemný. Netopýři nevoněli, ale s tím by se dalo něco udělat. Jen je budou muset chudáky vyhnat... A počkat, až zase začnou fungovat magie, aby to tu poklidili. Při těch myšlenkách se cítila trochu jako herodes. Oni byli ti netopýři vlastně celkem roztomilí s těma velikýma ušima, křehkýma křidýlkama...
Upírala ke stropu svůj zrak tak upřeně, že si nevšimla stínu, ke kterému se přiblížila. Než se nadála vrazila do něčeho teplého a huňatého. "Oh! Theo! Jsi v pořádku?" Hřál, takže mrtvý snad nebyl, ale byl zraněný? Byl vůbec při vědomí? "Neublížil sis tu? Neublížila jsem ti já?" Tu druhou dodala, když si uvědomila, že ho prakticky zašlápla a začala v jeho kožichu rejdit starostlivě čenichem a poskakujíc kolem, hledajíc případnou ránu či jinou bolístku. Oči jí to byly totiž celkem k ničemu.
Až po chvilce si uvědomila, že to trochu přehání s panikou a vlastně ani pořádně neví, kam tu svou hlavu cpe, protože v té tmě nevěděla, ani kde má vlastní nohy, natož, kde je má on. Musela být hrozně otravná.

Pohupovala ocasem a začínala se mírně znepokojeně ohlížet po černé díře, ve které zmizel její partner. Rozhovor s vlčátky byl milý, ale kdo ví, co tam dole bylo a co se mohlo Therionovi stát. Problém byl, že měli lesík plný vlčat, které bylo potřeba aspoň trochu okouknout. Aby v té euforii z nového domova něco neprovedla. Její pohled opět vyhledal černobílého vlka, který pro ni byl prakticky cizí, ale z nějakého důvodu mu i tak důvěřovala. A pak tu byl ještě Mojo, který se svůj díl důvěry zasloužil.
"Mojo. Pohlídáš tady Jaimie, Lorenza a Raystera, prosím?" Broukla ke zrzečkovy prosebně. Musela se jít po Therionovi podívat. Saturnus a Bianca byli s černobílým a vypadalo to, že si hezky povídají. "Jdu to dolů zkontrolovat," zavolala i na trojičku opodál a mrkla na dvojčata. "Moc nezlobte, ano? Žádné odcházení a ztrácení se," uculila se na Jaimie a pak vklouzla do otvoru, který mohl být vstupem do jejich nového úkrytu. Nebo taky do samotného pekla.

>>> Mechové dno

Launee - 24
24*2 = 48 oblázků

-> PŘIDÁNO

Fiér - 21
21*2 = 42 oblázků

Děkuju :)

-> PŘIDÁNO

Meinere měl očividně s Mojoem něco do činění. Pokývala hlavou a víc se v tom raději nešťourala. Věděla, že Mojo je svůj a svou existencí mnohé dovádí k šílenství. A naopak. Sám dost věcí dost přehání. Ani se nemuselo stát nic moc vážného, důležité bylo, jak hrozně si to on vytvořil se své hlavě.

A pak se musela věnovat té své záplavě vlčat. Zdálo se, že všem se tu líbí, což bylo naprosto báječné a srdce jí plesalo radostí, s každým dalším hláskem, které prohlásil, že tu chce zůstat. Bianca jako by rozkvetla a Saturnus se dokonce osmělil ke kontaktu s cizincem. Jestli to nebyla dobrá znamení, tak asi nic. "Určitě," odkývala tedy Saturnovi a pak se usmála na zmateného Mojoa a dvojčata. "Budeme teď bydlet tady Mojo, ano? Močály jsou poslední dobou příliš nebezpečné," zkusila apelovat na ty drobky rozumu, co nosil a pak pohlédla na oblohu. "To je duha. Objevuje se, když prší a zároveň svítí sluníčko. Nerozumím úplně proč. Ale můžete ji vidět třeba i u vodopádů. Byli jste někdy u vodopádů?" Zajímala se, ale hned jí napadlo, že asi ne. Kdo by je tam asi tak vzal? "Doufám, že už nikam nepůjdeme," dodala k tomu, co byl z trojičky asi nejrozumnější a pak se nejistě ošila. "Skylieth jsme se bohužel zeptat nemohli. Ale myslím, že raději zůstane královnou v Močálech. Má je ráda," snažila se usmívat, ale... No svědomí se ozývalo. Měli o svém záměru bývalé alfě alespoň říct... Ale. Vrátí se a probere to s ní, jen co bude všechno vyřešené a naskytne se chvíle.

I Lory se osmělil a dal najevo svou radost malým zadovánědím. Od toho ji ovšem odtrhl zase Therionův hlas. Vypadalo to, že zatímco se nečinně vykecávala s dětmi, něco našel. Díra skrytá mezi kořeny stromů. S nadějí v očích pokývla hlavou. "Buď ale opatrný," požádala ho. Nerada by, aby si ublížil. Kdo ví, co tam číhalo. Sama čekala nahoře, aby mu odtud kdyžtak mohla pomoci. A aby ohlídala vlčata, kterým jako by objev Mechového lesíka vlil život do žil.

>>> Orlí dráp

Mimo jiné, se k nim přidal Mojo, který působil dojmem, že z Meinereho taky nemá moc velkou radost. Jeho chování ale bylo o poznání jiné, než Therionovo. Ukazoval svou bázeň dost jednoznačně, a tak jej nechala, ať se skrývá v jejím kožichu a omluvně se na černobílého usmála. "Máte spolu nějakou historii?" Uvědomila si totiž náhle, že Mojo nestrávil celý život po jejím boku. Že ho neadoptovala jako maličké vlče, ale jako dospělého vlka. Konejšivě k němu zamručela, že se nemusí bát a pak už jen vzhlédla k obloze, na které se vykreslila krásná duha. Jako by jim snad chtěla udat směr nebo tak něco.
Brzy se totiž ocitli na okraji roztomilého lesíka, ze kterého přímo dýchal klid a mír. Všudepřítomný mech působil dojmem plyše a stačil jediný pohled aby věděla, že přesně tady by si mohla vlčata bez obav hrát. Samozřejmě, ublížit si mohli kdekoliv a jakkoliv, ale rozhodně to tu bylo milejší, než v močálech. Ranní rosa se navíc krásně leskla a zurčení závalem zkrocené řeky znělo až pohádkově. Působilo to, jako takový malý ráj a už se nadechovala ke slovu, když zaslechla Therionův hlas. Zamávala oháňkou a nadšeně pokývla hlavou. Tak nějak nenalézala slov. Vážně bylo tak hezké místo jen kousek od Bažin? Dojatě se otřela čenichem o Therionovu líc a již klasicky se k němu přivinula. "Taky se mi tu líbí, ale..."
Tentokrát pohledem vyhledávala vlčata. Měl to být i jejich domov. Měla by k tomu mít co říct! Měli by si je poslechnout. I Mojoovi věnovala následující otázku. "Co myslíte? Jak se vám líbí tady?" Přišlo jí, že je tu snad vše. Citlivýma ušima zaznamenala pohyb, který mohl znamenat drobnou kořist, na které se mohli děti trénovat. Měli tu zdroj čisté vody, který nehrozil tím, že vlčata nelítostně odnese pryč. Chybělo jen jedno. "Jestli tu najdeme nějaký vhodný úkryt, mohlo by to být perfektní," broukla a doufala, že budou všichni souhlasit.
Samozřejmě mohli hledat dál, ale opravdu nechtěla vláčet vlčata moc daleko. Chtěla jim všem dát domov, co nejdříve to jen půjde. A tenhle les, jako by jim seslalo samo nebe!

>>> Mahar

I Mojo nakonec vypadal spokojeně. Přestalo pršet a začínalo se zjevovat první ranní světlo. Všechno náhle vypadalo růžověji. Vrtěla oháňkou, šinula si to kupředu v doprovodu své roztodivné rodinky a ... Pak jí to došlo. Necítila nic. Tedy. Svět byl stále plný vůní, ale emoce ostatních, které jí jinak sami od sebe zcela přirozeně plynuly hlavou tu nebyly. Zkusila se na to tedy trochu zasoustředit, ale k ničemu to nevedlo. Tak zkusila zase převzít vůli nad větrem, ale ani to nic nezměnilo. "Fungují vám... magie?" Vznesla dotaz k jediným přítomným dospělým - Therionovi s Meinerem, kteří se právě tak nějak seznamovali. V ten moment jí došlo i to, že v tom zmatku vlastně nevysvětlila, proč přišel spolu s ní a dvojčaty.
"Meinere mi pomáhal s hledáním Jaimie, tak jsem mu nabídla protislužbu," usmála se na Theriona, jehož emoce se pro tentokráte nemísily s těmi jejími, což bylo dost divné. Byla už zvyklá cítit ten jeho zmatek a smutek a to všechno, co k němu patřilo. Ale cožpak jej nedokáže odhadnout bez toho? To by snad měla. Jestli tedy jako partnerka za něco stojí...
"Theo je můj partner," broukla nakonec, ačkoliv byla přesvědčená o tom, že to černobílý vědět nepotřebuje. "Žádné z těch vlčat není ve skutečnosti naše, ale... přitom naše jsou," taky se do toho pořádně zamotala. Ale Meinere vypadal, že mu to celkem pálí a dojde mu to. To, jak se Therion stahuje k Saturnovi a Biance sledovala s malou vráskou mezi očima. Cítil se ve společnosti cizince nesvůj? Asi to zase moc nedomyslela,... Ale už se stalo. "Zastav mne, kdybych moc blábolila," vrátila se pohledem k černobílému.
Za chvíli se ocitli na vrcholu jedné z místních hor. Pamatovala si, že tudy už procházela. Právě s dvěma vlčaty a Theem. Tehdy byli ti malí broučci plní naděje na shledání s rodinou, které nakonec dopadlo katastrofálně. Pevně doufala, že tahle výprava bude mít šťastnější konec. Když pak skomírající noční oblohu protnulo Therionovo vytí, neodolala, zvrátila hlavu na zad také a z plna hrdla se k němu přidala. Sbohem pro Mahar. Přivítání pro něco nového a nečekaného. A do toho něžné souznění jednoho s druhým. Kolik dalších hlásků se k nim asi připojí v oné dechberoucí symfonii?
Mezi všemi vyhledala hlavně malého Raye, aby mu slízla špínu z čela a pak se ohlédla po Zrzkovi a "jeho" dvojčatech. Nechtěla, aby se jim někdo ztratil. Ne teď, když si bez kouzel přišla celkem bezruká.

>>> Mechový lesík

Stejně jako Therion, i ona sebou polekaně škubla, když to kousek od nich zaštrachalo a zakrákalo. Inu byla pořád trochu vyplesknutá z toho všeho co se dělo a byla tma a ticho... Podívala se na svého partnera a pak se tomu pobaveně zasmála. Bylo to legrační. Asi vážně patřili k sobě, když se i podobně lekají.
Nicméně zdálo se, že Kaya byla trochu protivka nebo tak něco. Nějak si nedovedla představit proč by kdo shazoval na ostatní lavinu. Tak jako tak, asi bylo lepší ji nechat tady, než ji zvát k odchodu spolu s nimi. Sotva by to mohlo klapat, když za sebou měli takovou historii.
Na druhou stranu se zdálo, že jim bude dělat společnost černobílý vlk. Z čehož měla radost. Měl s Gallireou určitě velké zkušenosti. Bylo dobré mít sebou někoho zcestovalého. "Hory jako klidné a bezpečné místo neznějí," odkývala jeho slova a usmála se na Theriona, který se už jal vyrážet.
Usmála se při tom na Lorenza, který se jim zjevil pod nohami s malým povzbuzením na tlamičce. Bylo to přesně to, co potřebovala. "Uvidíme. Když budeme na nějakém místě, kde se vám líbí, musíte nám to říct, ano?" Vyzvala jeho i sestru a zavrtěla ocáskem, když se k nim připojila další dvojka nezbedů. Saturnus a Bianca. "Připravení na cestu?" Doufala že ano. Museli být hladoví, ale už prostě nemohli na Sunstorm s úlovkem čekat. Už nebyli Maharští a nebylo by fér, tu zůstávat. Snad Skylieth ocení lovecký um mladičké vlčice i tak.
Pak se konečně zjevil Mojo, kterého moc ráda viděla. Zavrtěla ocáskem a nežně mu čenichem pocuchala srst na hrudi. "Mojo, podívej koho jsem našla," kývla hlavou k dvojčatům. "Jsou v pořádku a nechtějí abys byl smutný, tak nebuď smutný, ano," vyzvala ho, objala a přes jeho rameno se usmála na poslední chybějící kousek, co se zrovna vyvalil odnikud. "Pojď Rayi. Jdeme na tu výpravu. Dobrodružnou. Za novým domovem," pochybovala, že prcek tuší o čem mluví, ale dobrodružná výprava snad stačila, aby si to pelášil s nimi dál.
I svého nejstaršího syna pak pobídla kývnutím hlavy a šlo se. Na rozdíl od ostatních věděla, že jí budou močály chybět. A že ji bude za ten odchod hlodat svědomí, ale... Muselo to tak být. Na hranicích se krátce ohlédla, ale pak se pustila do tmy, za siluetami svých milovaných.
A Meinereho.

>>> Orlí dráp

Mírně přivřela oči, když jí vlastním čenichem donutil vzhlédnou a nahlas vyslovil to, co věděla, jen ze svých vlastních dedukcí. Zabolelo ji, že je chudáky nutila, tu s ní být, ale o to víc měla důvodů k tomu, to napravit. Nemohla ale myslet jen na ty tři. "Jaimie to tu také nemá ráda. A s Lorenzem jsem o tom také mluvila... Zbývají Rayster a Mojo. Ale myslím, že těm na takových věcech nezáleží," zamumlala. Minimálně Rayster mohl být kdekoliv a nic by se tím pro něj nezměnilo. Možná s Mojoem by mohl být problém. Konečně si tu zvyknul, a zase ho potáhne pryč. Ale... dvojčata měl rád a ta šla, takže by mohl být spokojený snad i on. Tak jako tak, určitě půjde s nimi a ona se pak postará o to, aby byl šťastný na novém místě.
"To mne mrzí. Chtěla jsem jen najít Raye,..." špitla, když přišla řada na Kayu. Nějaký křik jí úplně za zlé mít nemohla. Sama měla ten pověstný záchvat, při kterém byla na všechny děsně protivná, ale... "Ty jsi mi o ní chtěl něco říct už předtím," naklonila hlavu tázavě na bok. Okolnosti tomu předtím nesvědčili, ale bylo na čase, aby si ho poslechla. Když už se jí konečně začínal svěřovat. Věřit jí. Zasloužil si její zájem stejně, jako vlčata. Možná ještě víc, protože on jí nedělal jen starosti, ale poskytoval jí podporu, kterou potřebovala. I když o sobě tolik pochyboval.
Poté zhluboka vydechla a ohlédla se po Meinerovi, jestli tu stále byl. Pokud ne, asi to moc neřešila. Tohle území už nebylo její. "Ptala jsem se Meinereho po nějakých hezkých místech. Doporučil jih. Ale... Já jsem ze severu a táhne mne to spíše tam," zabroukala. Krom toho znala severní loviště mnohem lépe, než ta na jihu. A jestli chtějí někde zakotvit, musí tam mít dobrý přístup k jídlu.
Teď bylo načase dát jejich malou skupinku dohromady. Dva dospělí. Jeden poloviční. A pět vlčat různého věku. Dobrá skvadra. Ale. To se zvládne! Zvládnou se o ně postarat. Když k tomu budou mít příhodnější podmínky. "Spolu to zvládneme, že ano?" Chtěla vědět, že si to myslí i on. Pak bude všechno v pořádku. I kdyby měli zabloudit, neměli co jíst... budou mít jeden druhého.

>>> Ohnivé jezero

Dvojčata byla lapena a snad i v pořádku, takže se mohli v vrátit. A pospíchala, protože... Tu bylo něco akutního, co se prostě muselo vyřešit... "Ano, kouzla," přisvědčila Lorenzovi a pobaveně sledovala, jak se sourozenci vítají. Jaimie byla hodně užvaněná, ale ona to zvládala. Uměla totiž vypnout a nevnímat to. Otázka, jak Meinere, který se očividně trefil s tím, že malá slečna utekla kvůli prostředí. Pokývala hlavou.
"Vlastně jsem se tě na ta území ptala právě proto, že chci z močálů odejít a usadit se někde, kde to bude všem příjemnější," usmála se i na Jaimie, které by to snad mohlo udělat radost.
A pak už byli v Močálech. Sice chtěla vzít všechny do úkrytu, ale z toho sešlo, když si uvědomila, že všichni jsou teď venku. Kdo ví, kam se chystali... Omluvně se usmála na černobílého vlka, a pak postavila na zem obě dvojčata. "Tak utíkejte rozveselit Mojoa," pobídla je a sama se rozklusala za Therionem a zbytkem dětí. "To je jen havran. Ten vám neublíží," pokusila se hned z kraje uklidnit Saturna a zadívala se na svého partnera. O dost vážněji. "Nevím, co máte v plánu, mohli bychom si ale nejprve promluvit, prosím?" Bylo to velké rozhodnutí, a neměla by na něj být sama. Samozřejmě nehodlala nikoho vláčet pryč, proti jeho vůli, ale v první řadě si chtěla být jistá souznění mezi ní a Therionem. Počkala tedy, až si skupinka všechno vyřídí a pak poodešla kousek bokem, kde zavrtala čenich hnědému vlkovi do srsti. Vždycky jí to dodalo jistotu.
"Theo. Nemusím ovládat magii emocí, abych si všimla, že jsou tu téměř všichni nešťastní," hlesla. "Popravdě já to tu mám ráda a Skylieth za mnohé dlužím, ale... Řekněme, že se hodně změnilo. Už odtud nemůžu odejít s vírou, že až se vrátím, bude všechno v pořádku. Byli jsme pryč jen chvíli, a vrátili se do lesa bez Sigyho s Lylwelin. Bez označených hranic. S hejnem komárů... Nějaká cizí vlčice si sem jen tak nakráčela a unesla Lorenza. Jaimie odešla, aniž by si toho někdo všiml... Prostě. Už to není ten hezký příjemný domov," aniž by si to uvědomovala, tiskla se na něj na chudáka čím dál víc. Možná i nějaká ta slzička do jeho kožíšku ukápla.
"Pojďme pryč. Na Galliree je mnoho hezkých míst. Určitě najdeme takové, které budeme mít všichni rádi. Cítit se tam bezpečně. Někde, kde si budou vlčata moci bez obav hrát. Místo, o kterém ti únosci vlčat neví..." Ztěžka si povzdechla a konečně se s odhodlaným výrazem odtáhla. "Pojďme hned." Se Skylieth si to nějak vyřeší později. Měla pocit, že dokud odtud neodejdou, budou se nad nimi pořád jen hromadit temná mračna smutku a frustrace. A tak nikdo žít nechtěl. Pršet přestávalo a brzy bude svítat. Nač čekat?

>>> Třešňový háj

"Mojo půjde určitě také," pokývala hlavou. Byla ráda, že měl zrzečka pro změnu někdo rád a oceňoval jeho existenci. Tak nějak to bylo přesně to, co si pro něj přála.
No. Meinere asi moc nechtěl vyprávět o své minulosti, protože vlčeti poskytl příběh mírně absurdní. Tedy. Ne že by veverka nedokázala vlkovi vypíchnout oko, ale... Prostě tomu nevěřila, jen se tomu ušklíbla a doufala, že po tomhle nebude mít Lorenzo fobii z hlodavců.
Pokývala pak hlavou, hned co vlk vyčetl své návrhy a doufala, že se rozhodli správně, vlče brzy najdou a budou se moc vrátit... Do močálů. Proto, aby je záhy opustili. Věřila, že Therion nebude proti.
Navzdory svému zamyšlení, si uvědomila, že tohle není úplně příjemné počasí pro jejího malého pasažéra. Proto zase jednou zkombinovala svou magii vzduchu s magií vody a postarala se o to, aby padající kapky od jejich trojice odklápěly, jako by narážely do nějakého neviditelného deštníku. Taky trochu přitopila, aby mu nebyla zima a brzy měla tuhle útulnou bublinu ocenit i Jaimie, jejíž křik si konečně našel cestu k jejich uším.
"Tady jsi malá dámo," zamumlala, sotva se k ní přiblížili. "Kampak ses sama vydala?" Poptala se káravě a o něco víc se zasoustředila, aby vysušila její promočený kožíšek. "Nestalo se ti nic? Báli jsme se o tebe,"¨zeptala se pak o poznání smířlivěji a sklonila hlavu, aby vlče popadla za zátylek a stočila jejich kroky zpět k severu. Věděla, že řeka je dovede do močálů zcela spolehlivě.
Byla ráda, že Meinereho potkala a poslechla jeho radu, dát se na jih. Jinak by dost možná hledali Jaimie tak dlouho, až by byla na kost promrzlá. "Děkuju ti," zamumlala, skrz zuby, svírající vlčecí kůži. "Může tě pozvat alespoň do úkrytu, než se vyčasí?" Zeptala se ho, protože nic jiného mu momentálně na oplátku nabídnout nemohla.

>>> Mahar, podél řeky

Pestrobarevný vlček podle všeho patřil k těm přemýšlivým a jal se zaměstnávat její mozek celkem složitými otázkami. "Určitě. Vždy je kam jít. A když na to nejsi sám, je to o moc veselejší," zamumlala nakonec a něžně se usmála jeho dalším slovům, ač on ten výraz asi vidět ani nemohl. Bylo to smutné, kolik vlčat nemohl žít své dětství normálně. Kolik jich přišlo o rodinu, domovy... A ona jim chtěla konečně dát bezpečné, hezké a hřejivé místo, které by jim mohlo býti jistotou. Bez potom, komárů,... "Já vystřídala domovy tři. A většinu života jsem žádný domov ani neměla. Dá se žít všelijak," broukla. "To ale neznamená, že bys měl skončit stejně," dodala, aby na to nemyslel příliš temně a obrátila na optimističtější téma. "Na Galliree je plno hezkých míst. Určitě najdeme to správné pro nás," slíbila odhodlaně a pak už se věnovala vlkovi, kterého svévolně vyrušila od jeho... rozjímání?
Vylezlo z něj, že byl za Životem a ona pokývala hlavou. Dávalo to smysl a tak do něj víc neryla, ostatně byl černobílý záhy zahrnut zvědavými otázkami na jeho vzezření. Vlčata uměla být prostě kouzelná. Celkem ji zajímalo, co nerudný vlk na to. Samotnou ji zajímalo, kde k takovým zraněním přišel...
Jen co jeho pozornost náležela zase jí, opět kývnula hlavou. "Byla bych ti vděčná," pronesla takovým tím tónem, který sliboval, že se mu dozajista revanšuje a našpicovala uši, když se nečekaně rozpovídal. "Ráda tě poznávám," uculila se, protože oba moc dobře věděli, jak je absurdní něco takového teď říct a pak následovala Lorenzova příkladu. "Já jsem Launee."
"Meinere? Nevíš o nějakém příjemném místě v okolí? Bezpečném? Vhodném pro vlčata?" Oslovila druhého vlka po chvilce hledání. Věděla, že on byl Galliree dříve než ona. A také, že se tu bezcílně toulal o poznání déle. Když už ho tu měla, mohla to zkusit. Zdál se být sdílnějším, než kdysi.

>>> Ohnivé jezero

>>> Zarostlý les, přes Mahar

Lorenzo nakonec nebyl tolik traumatizovaný, jak si myslel a to bylo dobře. Bylo hezké, jak je každé vlče jiné. Snáší různé situace odlišně a tak podobně. Teď zpětně si uvědomila, co Tase řekla. O svých vlčatech. Vlček to sice nekomentoval, ale i tak z toho byla na rozpacích. I sama před sebou. Byla snad nějaká sběratelka? Sbírala opuštěná ztracená vlčata a přivlastňovala si je, protože vlastní neměla? Znělo to celkem úchylně.
Ale ne... Prostě se o ně starala. Byla její protože žili pod jednou střechou. Nechtěla přeci, aby jí říkali mami nebo tak něco. Byli tu jedni pro druhé. Tak to bylo. Žádná soukromá sbírka. Není cvok!
A navíc se nemohla věnovat jen svým pomateným myšlenkám. Ucho nasměrovaná nazad jasně snímalo, co jí vlček povídá a ona s tichým povzdechem pokývala hlavou. "Myslím, že se tam nelíbí nikomu z vás. Není to zrovna dobré místo pro vlčata," uznala mírně zarmouceně. Pro ni byly Močály dlouho domovem, ale už byla rozhodnutá je opustit. Pro dobro svých milovaných. Nejen proto, že se jim tu nelíbilo, ale hlavně proto, že nechtěla zůstávat na místě, které sužují potopy, nálety komárů a... cizí vlci, unášející vlčata. Nebylo tu bezpečno. Hlavě kvůli těm posledním bylo potřeba změnit lokalitu a odejít někam, kde je nenajdou. Už byla plně rozhodnutá, jen to musela probrat s Therionem a také... Skylieth. Asi.
"Určitě ji najdeme. Jsem dobrá v hledání. Tebe jsem přeci také našla," usmála se přes rameno a rovnou to poctivě vzala podél hranic močálů, aby našla Jaimiinu stopu. Nakonec její pach zachytila. Nebyl zrovna čerstvý a pokračující déšť to dost komplikoval, ale něco měla. Pustila se za tou vůní na jih a brzy se ocitli v třešňovém hájku.
"Já vím. Také ho mám moc ráda. A má rád i vás. Je teď moc smutný, že vás ztratil. A proto se musíme brzo vrátit. I s Jaimie. Aby byl zase veselý," zavrtěla ocáskem. Bylo to asi prvně, co si mohla s tímhle vlčkem plnohodnotně popovídat a trochu ho poznat. A ukazovalo se, že je to také taková milá kulička. Mrzelo ji, že dvojčatům zatím moc času nevěnovala.

Do nosu ji uhodilo hned několik pachů. Byla si celkem jistá, že některé i zná a tak se za tím, co měla v paměti vrytý nejvíce, vydala. Brzy spočinula zrakem na tom černobílém podivínovi, kterého potkala už několikrát, ale ani jednou jí nesdělil své jméno. Ale aby byla fér, ona jemu to své pravděpodobně také. usmála se na Lorku, aby se nebál a pak k Meineremu vyrazila. "Na to, že údajně nemáš Močály rád, se kolem ochomýtáš nějak často," poznamenala místo pozdravu, protože ten by dotyčný stejně neocenil a přešla rovnou k věci. "Neviděl jsi tu prosím zatoulané vlče? Přesně takovéhle," kývla hlavou k nákladu na svých zádech. "Ale holčičku," celkem jí dlužil za to, že ho z močálů onehdá nevynesla v zubech, takže doufala v alespoň nějakou trochu normální odpověď.