Gallirea - Příspěvky uživatele

// Ze sopky je odkaz na ZG, můžeš si to sama zkontrolovat

>>> Mecháč (sopka)

Vlček ji začal ujišťovat, je vše v pořádku. Nicméně... "Asi nebylo moc příležitostí, že? Pořád jsme někde lítali," nechtěla zrovna teď připomínat jejich výlet za hranice Gallireiské. Vždy byli tak nějak v jednom kole, od té doby, co se vrátil. Událo se toho tolik. Ale třeba. Třeba teď ten čas najdou. Škoda, že s nimi nebyli Lylwelin a Sigy. Na ty by se mohli spolehnout, přenechat jim nějaké své povinnosti a na čas vysmahnout. Museli si ale prostě poradit s tím, co měli.
Na povrch pak vyplavala ona stará a dávno zapomenutá pozvánka na návštěvu. "Moc ráda! Pověz, má už rodinu?" Vyzvídala dál, když byl tak sdílný. Byla tak šťastná, zbožňovala tón jeho hlasu, ačkoliv z něj byla cítit nejistota. Chtěla, aby povídal i dál a tak byla ochotná se bavit o čemkoliv se jen namane.
A když už byl v takové rozverné náladě, jak snad napovídala ta malá humorná vsuvka se světluškami, třeba by mohli... Na chvíli zapomenout i na to, že jsou úzkostliví dospělí, no ne? Zpomalila, aby se dostala z jeho zorného pole a tak jako mnozí jiní se rozhodla zneužít všudepřítomného bláta. Materiál vskutku vděčný. Měla od něj ostatně zamazané celé tlapky, takže nemusela ni moc zastavovat, nebo hledat. Prostě si jednou tlapkou mázla na jedno oko, druhou na druhé a dál se rozhodla spoléhat na mrzké měsíční světlo a jeho zkreslující účinky, které by snad mohlo pomoci, aby tmavé fleky pod očima vypadali aspoň trochu děsivě. V kombinaci se stíny, vrhanými do tváře.
Zase zrychlila, aby se zařadila vedle něj. Hodilo se, že zrovna nechal nejistotou dohnat k dalšímu dlouhému pohledu do země. "Theo?" Sykla k němu a jen co zvedl zrak, vyštěkla hlasité "BAF!" Dost možná by stačilo jen to, a ani si nemusela čmárat po ksichtě, ale takhle to byla větší zábava. Doufala, že ji za to nebude nesnášet... Ne, věděla, že nebude. Hlavně když se zvonivě rozesměje a pak ho láskyplně polechtá za uchem. A to taky udělala.

>>> Jedlový pás

Překvapeně zamrkala. Mile překvapeně. A obličej jí opanoval další úsměv prosycený něhou. Že chtěl poskytnout přístřeší vlkovi, na kterého ještě nedávno údajně žárlil, to bylo tak strašně bezva. „No, vždy působil hodně samotářsky,“ začala. „Ale to jsme byli i my dva, že?“ A teď měli pod palcem hromádku vlčat, co s nimi nebyla ani pokrevně spřízněná. A co víc, asi si to bez nich už ani neuměli představit. „Pokud jsi si jistý, že by ti to nevadilo, já bych s tím problém neměla,“ zavrtěla ocáskem. Chtěla si být jistá, že nemá v plánu se přemáhat jen proto, aby ona byla šťastná z nového kamaráda. Což by upřímně opravdu byla, ale raději by, aby to nebylo za takovou cenu.
Když pak pobral její žert a vrátil v podobně humorném duchu, upřímně se tomu zahihňala. Ta představa byla tak boží! A tak realistická. „To máš asi pravdu. Tak snad se uchytí ten mech.“ Co ona věděla o botanice? Třeba Ageronský mech neroste na čediči nebo potřebuje slanější vodu nebo bůhvíco a celý plán jim to pokazí, ale za zkoušku to stálo. Proto velmi živě pokývla hlavou, hned jak navrhl procházku a hezky se zaparkovala po jeho boku. Saturnus s Biancou byli s Meinerem. Dvojčata s Mojoem a Raystera cítila taky, takže nebylo proč váhat. Konečně si mohli užít přítomnosti jeden druhého, no ne?
„Nemrzí tě ale trochu, že jsme se přestěhovali dál od tvého bratra?“ Napadlo ji náhle. To ona chtěla jít na sever a přitom Sarumen byl na jihu. Prakticky s Maharem sousedil. Teď mezi nimi stál celkem pěkný kus cesty…

>>> ZG

Můžu vydlabat i něco jiného, než je vyjmenováno?

Život a Smrt kouzlit mohou?

>>> Dno

Slíbil, že se bude snažit, což jí naprosto stačilo. Když se pak snad poprvé v historii rozhodl vytasit malý žert, oči se jí rozzářily veselou jiskérkou, kterážto se zdála snad neuhasitelnou. "Pochodem v chod!" Zavelela nečekaně plna energie. Ovanutí relativně chladným venkovním vzduchem bylo příjemným kontrastem, oproti tomu horku, které nad nimi převzalo vládu dole v noře a spokojeně mu nastavila tvář. Díky měsíčnímu světlu to ze svého druha viděla o něco víc a konečně mu mohla věnovat úsměv, ze kterého i něco měl.
Pokývala hlavou, že se nad řešením osvětlení v úkrytu zamyslí, ale momentálně ji, jak se protahovala mezi stromy, zanechávajíc na nich svůj pach, zaujalo něco jiného. Zdálo se, že jim v lese pár drobků chybělo. Ale Saturnův i Biančin pach mizel spolu s Meinerovým, takže se moc nevzrušovala. Po setkání s Noroxem a Tasou by měla být asi trochu nervóznější, když jí děti odešly s cizincem, ale... Meinereho už tak trochu znala a docela mu věřila. Což měla celkem záhy povědět i Therionovi, který se dožadoval malého vysvětlení. "Nevím, jak bych to řekla. Přátelé nejsme, ale už jsme se párkrát potkali. Asi známý? Nikdy nebyl kdovíjak milý, ale ani zlý. Možná trochu protivný, ale na to se dá zvyknout. Pomáhal mi najít Jaimie a zdá se celkem rozumný," zamumlal, když si vzpomněla na jeho zjevení uprostřed Maharského území. Tehdy prostě všechno vyřešili v klidu a bez nějakého velkého divadla.
Zapřela se předníma do jednoho ze zelených kamenů, aby na něm zanechala stopy svých drápů, hlásajících, že tady už je někdo doma, tak ať cizinci ráčí jít jinudy, nebo je místní smečka vynese v zubech. Že ta smečka zatím za moc nestála z toho rozhodně zřejmé být nebylo. "Určitě nám je zpátky přivede v pořádku," dokončila během toho činu svou myšlenku, a pak poodběhla stranou, aby po okraji lesa zanechala pár loužiček. U toho Theriona vážně nepotřebovala. Zas tak dlouho spolu nebyli, aby před ním dělala i takové věci. To byl trochu jiný level vztahu. Když se pak znovu setkali usmívala se od ucha k uchu. Obešli prakticky celý les, a musela uznat, že je vážně moc hezký! Ještě bude chtít čas, než ho prošmejdí celý, ale... Ano, byl to jejich domov.
"Asi mám nápad!" Myslela tím, to s úkrytem. Jak si to k němu v dobré náladě šinula, stíhala ještě zanechat pár chumáčů svých chlupů na té či oné skalce, aby bylo to značkování zcela perfektní a pak se na něj obrátila s otázkou. "Víš kde sídlí Smrt? Na západ od ní je les a v něm také roste mech. Ne takový hezký jako tady, ale zato v noci svítí! Co myslíš?" Sama se pro tu ideu už nadchla. Kdyby to fungovalo, bylo by to bezva a navíc by tím nijak nenarušili ráz lesa i nory. Prostě by to byl další mech. Nemusejí lámat skály nebo cokoliv podobného. "Nebo můžeme ještě zkusit pochytat velkou kopu světlušek," dodala spíš vtipem, než jako seriozní návrh, ale třeba by to také šlo.

// 633

Měla celkem blízko k tomu, aby prostě usnula a nechala si i prožitých zážitcích zdát, ale jeho jemný dotyk a další něžná slůvka ji dokonale probrali. V tom nepřeneseném slova smyslu. Zazubila se a s dlouhým labužnickým protáhnutím, se přetočila zpět na bok, přehazujíc si nožky přes jeho hřbet. Vždycky ho ostatně považovala, za velmi pohodlný polštář. "Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě," vrněla rozverně přímo do jeho ouška, jako by to snad byla nějaká mantra, kterou mu hodlala vrýt do paměti. Aby už nikdy nežárlil. Nepochyboval.
Spokojeně se prohýbalapod jeho dotyky a dál se culila, jako ta nejšťastnější puberťačka. "Hmmm. Můžeme si to kdykoliv zopakovat," špitla svůdně nazpátek, poté co se svěřil se svými pocity ohledně proběhlého, a říkala tím prakticky to stejné. Také se jí to líbilo. Moc. Neviděla jediný důvod, proč by to měli dělat jen jednou ročně, když z toho zrovna mohla být drobotina. Třebas dnešek zplozením potomstva naprosto nehrozil, tím si byla jistá, a nic zlého se nestalo. Naopak. Přišla si jako na obláčku a nebylo to jen hebkým mechem, pod jejich těly.
Nebyl by to ovšem Therion, aby se po opadnutí největší euforie nezačal strachoval. Umlčela jej něžným a hřejivým oblíznutím čumáčku a pokračovala v šepotu, nicméně pevně. "Theo, kdykoliv se stane, že mne rozesmutníš, nazlobíš nebo zraníš, můžeš se spolehnout na to, že ti to upřímně vmetu do tváře, ano? Pokud nic neříkám, je vše v naprostém pořádku a nemusíš si dělat starosti," navrhla takovou malou dohodu, kterou chtěla odbourat aspoň štipec toho stresu, který si na sebe její partner nabaloval. A zároveň vylepšit i samu sebe. Bylo na čase, aby začala říkat nahlas, co jí vadí a co chce či ne. Jsou teď sami s pěti vlčaty v neznámém lese, oba musí být silnější a rozhodnější.
"Není tu nic, čeho bych mohla litovat," dodala nakonec přívětivě a konečně se zvedla na nohy. Pořád na nich byly trochu znát dozvuky uplynulých minut, ale už ji udržely. Maličko jej pozlobila zataháním za chlupy, aby také přestal lenošit. "Ale teď bychom se měli asi zase začít věnovat reálnému světu," zněla maličko lítostivě, protože jim tu takhle bylo opravdu hezky, ale každý sen má svůj začátek i konec. Ale snad si brzy dopřejí další vydatné snění...
"Napadlo mne, že bychom měli označit hranice lesa. Sice nejsme tak úplně smečka. Spíš rodina, ale neuškodí, aby si okolí myslelo opak a nelezli nám sem. Co myslíš?" Polechtala jej svou oháňkou pod bradou a uznala, že tam dole spolu dováděli o něco déle, než si myslela, protože i povrch byl právě teď zahalen tmou.

>>>

//632

Samozřejmě, že také nevěděl. Dávalo to smysl. Však si byli povahově dost podobní. Popravdě byl ještě větší extrém, než ona. Mohlo ji to napadnout, ale... Momentálně prostě mozek nějak nefungoval. Jako by veškerá její krev odtekla někam jinam. I ty nohy, o které se právě zapírala jí přišly tak slabé. "Tak... na to... přijdeme spolu," pronesla, jako by to byla ta největší samozřejmost pod sluncem, jen u toho dýchala tak přerývavě a mělce, že jí možná ani nebylo moc rozumět.
Zamručela v další z mnoha vln blaženosti a zalapala po dechu, když se náhle ocitla na zádech, plně pod jeho kontrolou. To by rozhodně nikomu jinému jen tak nedovolila. Odhalit mu všechna svá nejslabší místa. Cítila se naprosto odzbrojená a nějaký zvráceným způsobem se jí to líbilo. Natáhla přední nohy, aby ho polechtala na hrudi a usmála se do míst, kde tušila jeho siluetu. "Já potřebuju tebe," pronesla velmi naléhavě. Tak nějak pro ni začínalo být nesnesitelné být ve vlastní kůži. Každý chlup se jí ježil vzrušením a nakonec ji donutil k šokovanému nádechu, když si našel cestu k jejímu podbřišku. Zamrazilo ji z toho v zádech a raději ani nechtěla vědět, co za vroucní zvuk jí to uniklo z hrdla.
Počkala, až se odtáhne, aby mu nedopatřením neublížila a pak se jediným pohybem přetočila na nohy, i tehdy se jí tělem rozrezonovala divoká symfonie požitků, které přestávala zvládat. Zatímco drápy předních nohou zarývala do mechu, na zadních se zvedla proti němu a jeho slabinám, dávajíc mu tak jasnou zprávu. Ale kdyby to náhodou nestačilo, ještě si pod ním zasténala roztoužené: "Naprosto."
Jestli se opravdu cítil tak jako Lau, už s ničím neotálel, protože ona už to prostě nemohla vydržet. Bylo to prvně, co se někomu tak odevzdala, ale jen, co se to začalo dít, prostě převzaly kontrolu všechny ty rozbouřené emoce a instinkty. Byl to asi trochu zvláštní způsob, jak pokřtít nový domov a budoucí úkryt, ale proč ne? Vždyť to bylo... hezké. Dech beroucí souznění, na jehož konci bezmocně klesli na zem. Z neznámého důvodu zbožňovala jeho váhu na svém těle a nějakou dobu se v tom zadýchaném tichu ještě bez pohybu chvěla doznívajícím rozrušením s očima blaženě přivřenýma do tmy.

Toľko lásky v tejto nore v machu! Amorek síce ešte spí, no aj život rád rozdáva... A tak Launee a Therion nájdu vo svojom úkryte každý po 15 kopretin :)

//631

Samozřejmě, že jí ta slova opětoval. On nikdy neměl problém, věnovat jí nějaké to něžné slůvko. To jen ona se jich z neznámého důvodu děsila. Ale to už bylo minulostí a veškeré rozpaky a strachy, jako by sem na ni nemohly. Místo nich se zabývala tím omamným horkem, které jakoby v jejích útrobách cosi rozevíralo a svíralo zároveň. Cítila se tak nějak prázdně, ale ne v tom přeneseném duševním smyslu, nýbrž velmi hmatatelně. Fyzicky. A naléhavě.
Nad čím přemýšlela? Popravdě nad ničím. Prostě se nechala unášet na vlně té podivné euforie… Svou otázkou v ní však nějaké myšlenkové pochody vyvolal. Omámené mysli to však nešlo moc rychle, ale… Pomaličku stáhla své tlapky z jeho hrudi, na ten měkký mechový koberec, až jej předníma obkročila, a zapřela se. Když se od něj vzdalovala, pocítila, jak jí tvář ovanul vzduch, který se oproti jejich torzům zdál téměř až chladný. Mezi ně, ale jakoby se dostat nedokázal. Tam se asi nemohlo teď dostat nic, a pokud ano, pravděpodobně by to shořelo na popel.
Už z jeho chvějícího se hlasu vyrozuměla, že se cítí stejně jako ona, ale až teď, když se zvedla, jí došlo, že to není jen ona, jehož tělo se třese nezvladatelnou touhou. Ano, konečně svedla dát tomu pocitu správné jméno. „Já,“ to slovo znělo téměř jako zasténání, ale nijak ji to nerozhodilo. „Myslím na to,“ šeptala, sklánějíc svou hlavu zase níž, hledajíc svým čenichem ten jeho. „Že bys měl konečně přebrat iniciativu, protože,“ další hlasitý výdech, který dával světu vědět o všem tom jejím vzrušení. „Já netuším, co dělat.“ Ano v jejím věku žádala o poznání mladšího partnera, ať jí dá důležitou životní lekci. A vůbec se za to v ten moment nestyděla. Prostě to jen chtěla. Poddala se i dychtivému nutkání, ochutnat nenechavým jazýčkem koutky jeho úst a cokoliv dalšího, co jí dovolí. Sama byla ochotná dát mu cokoliv jen bude chtít a bylo to zřejmé z každičkého jejího gesta.

//630

Ležela na něm celou svou vahou. Cítila, jak se houpe nahoru a dolů rytmu jeho nádechů a naslouchala váhavě vyřčeným slovům. Byla ráda, že se teď nemůže přehrabovat v jeho emocích. Přišlo jí správné, aby to teď a tady takhle bylo. Jen oni dva, snažíc se si porozumět. Bez kouzel.
„Já bych ráda, aby ses změnil. Ne kvůli mně, ale kvůli sobě,“ zabroukala a přesunula svůj zájem od jeho tváře k jednomu z jeho oušek. „Chtěla bych, abys poznal, jak skvělý jsi a víc si věřil,“ šeptala, nechávajíc dopadat svůj horký dech na jeho srst. „A věděl, že žárlit nemusíš. Na nikoho a na nic,“ nevědomky si začala hrát tlapkou se srstí na jeho hrudi. „Trvalo mi dlouho, než jsem někomu dala své srdce, nedám ho tak snadno zas někomu jinému,“ pověděla to tak, jak to cítila a pak do ticha nory pronesla ta dvě slova, která vlkům mění život. Uvědomovala si totiž, že mu to asi nikdy neřekla. Častokrát pověděla, že ho má ráda nebo vracela takovým tím „já tebe taky“, když se vyslovoval on, ale nikdy to neřekla takhle přímo, celé, sama od sebe. Samozřejmě, že se necítil v jejich vztahu sebejistě! „Miluju tě.“
Měla tak trochu pocit, jako by se čas tady dole zastavil. Možná to bylo tou zmiňovanou tmou. Možná všemi těmi pocity, které jí rezonovaly hlavou. Jasně si uvědomovala, že ji jeho blízkost nehřeje jen navenek, ale také z toho nejniternějšího nitra sebe sama. A to horko jako by se hromadilo v jednom jediném nehmatném bodě. A bylo to příjemné. Nikdy nic takového necítila, ale byla si celkem jistá, že to nemůže být špatné, ačkoliv jí srdce tlouklo tak silně, že ho cítila až v krku.
„Taky se mi moc líbíš,“ zahihňala se tak nějak mírně zastřeně. Nechtěla, aby se odvracel nebo odtahoval, tak se za ním natáhla, blaženě se chvějíc, když si uvědomila, jak příjemný každý pohyb je a tiše zamručela, proto aby poněkud šokovaná sama sebou zamrkala. Ale od dokončení jejího záměru ji to neodradilo. Skončila k němu přitisknutá ještě víc než kdykoliv předtím a tiše si povzdechla. Tak nějak jiným způsobem, než obvykle. Rozhodně z toho sálaly zcela jiné emoce, než rozladěnost. Úplně jiné.

629

Jako vždy toho moc nenamluvil, ale to důležité bylo řečeno. Neublížila mu. S úlevným výdechem se schoulila přesně tam, kde byla. Zdál se jí ale nějak napjatý, takže se za chvíli zase pohnula, naklápějíc hlavu na bok, pohledem pátrajíc v místech, ze kterých se ozýval jeho hlas. Totiž tam, kde očekávala jeho tvář. Někdy tehdy jí došlo, jak se to s tím jejich propletencem těl má a být člověk, zrudla by jako rajče. Asi tak, že by to v té tmě možná i svítilo.
"J-jsi si jistý?" Vypadlo z ní po chvíli trapného ticha, během kterého přemýšlela, co si má s tímhle počít. Nakonec se rozhodla rozpačitě přesunout o něco výš a konečně v té tmě rozeznala lesk jeho očí. "Proč jsi tu tak dlouho? Sám?" broukla. Nechtěla znít vyčítavě, protože věděla, že to vezme zase příliš vážně, ale úplně to nešlo. Vážně ji vyděsil. Tak moc, že se jí opravdu vůbec nechtělo zvedat a vzdávat jeho blízkosti, navzdory tomu, co nedopatřením udělala. Ostatně. Byli přeci svoji. Proč by se měla stydět za náhodný dotyk? Ač dost intimní. Jednou by ostatně mohli dělat o dost osobnější věci s o dost hmatatelnějšími následky.
Už dlouho popravdě na vlastní vlčata nepomyslela. Měla kopu jiných starostí. Od rodiny Bianci a Saturna, přes Mojoovu a Raysterovu mentální kondici, k mizejícím dvojčatům, končeje u bordelu v Maharu... Teď, když byli na klidném místě, s kopou vyřešených záležitostí, najednou jí bylo mnohem lehčeji a dokázala zase přemýšlet o podobných věcech. S náhlou vlnou něhy a rozvernosti natáhla krk a oblízla mu jemně čenich, by se plynule otřela svou tváří o jeho a zdánlivě bez souvislosti téměř šeptem pronesla: "Je tu trochu moc tma." V očích jí při tom žhnula veselá uvolněná jiskřička. Ta možná postřehnutelná byla.

// 628 - Příčná 2

Cesta dolů byla dosti příkrá, ale nic, na čem by si musela zlámat nohy. Hlavně... stezka byla vystlaná stejným měchem, jako povrch, takže si pořád přišla, jako by chodila po polštářích. Zatím to tedy působilo dobře. Ale nezapomínala na to, že se Therion podezřele dlouho nevrací a mohlo se mu něco stát. Proto neubírala na obezřetnosti a brzy se ocitla někde... Moc toho neviděla, protože tu byla dost logicky tma. Žádná díra ve stropu, jako v Maharu. Takže tu nebude zatékat. Ale zase nebudou mít Theo a Saturnus výhled na hvězdy.... Ale asi nemohli mít všechno.
"Theo?" Hlesla do tmy váhavě. Jeskyně byla plná pachu, který nebyl zrovna příjemný. Netopýři nevoněli, ale s tím by se dalo něco udělat. Jen je budou muset chudáky vyhnat... A počkat, až zase začnou fungovat magie, aby to tu poklidili. Při těch myšlenkách se cítila trochu jako herodes. Oni byli ti netopýři vlastně celkem roztomilí s těma velikýma ušima, křehkýma křidýlkama...
Upírala ke stropu svůj zrak tak upřeně, že si nevšimla stínu, ke kterému se přiblížila. Než se nadála vrazila do něčeho teplého a huňatého. "Oh! Theo! Jsi v pořádku?" Hřál, takže mrtvý snad nebyl, ale byl zraněný? Byl vůbec při vědomí? "Neublížil sis tu? Neublížila jsem ti já?" Tu druhou dodala, když si uvědomila, že ho prakticky zašlápla a začala v jeho kožichu rejdit starostlivě čenichem a poskakujíc kolem, hledajíc případnou ránu či jinou bolístku. Oči jí to byly totiž celkem k ničemu.
Až po chvilce si uvědomila, že to trochu přehání s panikou a vlastně ani pořádně neví, kam tu svou hlavu cpe, protože v té tmě nevěděla, ani kde má vlastní nohy, natož, kde je má on. Musela být hrozně otravná.

Pohupovala ocasem a začínala se mírně znepokojeně ohlížet po černé díře, ve které zmizel její partner. Rozhovor s vlčátky byl milý, ale kdo ví, co tam dole bylo a co se mohlo Therionovi stát. Problém byl, že měli lesík plný vlčat, které bylo potřeba aspoň trochu okouknout. Aby v té euforii z nového domova něco neprovedla. Její pohled opět vyhledal černobílého vlka, který pro ni byl prakticky cizí, ale z nějakého důvodu mu i tak důvěřovala. A pak tu byl ještě Mojo, který se svůj díl důvěry zasloužil.
"Mojo. Pohlídáš tady Jaimie, Lorenza a Raystera, prosím?" Broukla ke zrzečkovy prosebně. Musela se jít po Therionovi podívat. Saturnus a Bianca byli s černobílým a vypadalo to, že si hezky povídají. "Jdu to dolů zkontrolovat," zavolala i na trojičku opodál a mrkla na dvojčata. "Moc nezlobte, ano? Žádné odcházení a ztrácení se," uculila se na Jaimie a pak vklouzla do otvoru, který mohl být vstupem do jejich nového úkrytu. Nebo taky do samotného pekla.

>>> Mechové dno

Launee - 24
24*2 = 48 oblázků

-> PŘIDÁNO

Fiér - 21
21*2 = 42 oblázků

Děkuju :)

-> PŘIDÁNO

Meinere měl očividně s Mojoem něco do činění. Pokývala hlavou a víc se v tom raději nešťourala. Věděla, že Mojo je svůj a svou existencí mnohé dovádí k šílenství. A naopak. Sám dost věcí dost přehání. Ani se nemuselo stát nic moc vážného, důležité bylo, jak hrozně si to on vytvořil se své hlavě.

A pak se musela věnovat té své záplavě vlčat. Zdálo se, že všem se tu líbí, což bylo naprosto báječné a srdce jí plesalo radostí, s každým dalším hláskem, které prohlásil, že tu chce zůstat. Bianca jako by rozkvetla a Saturnus se dokonce osmělil ke kontaktu s cizincem. Jestli to nebyla dobrá znamení, tak asi nic. "Určitě," odkývala tedy Saturnovi a pak se usmála na zmateného Mojoa a dvojčata. "Budeme teď bydlet tady Mojo, ano? Močály jsou poslední dobou příliš nebezpečné," zkusila apelovat na ty drobky rozumu, co nosil a pak pohlédla na oblohu. "To je duha. Objevuje se, když prší a zároveň svítí sluníčko. Nerozumím úplně proč. Ale můžete ji vidět třeba i u vodopádů. Byli jste někdy u vodopádů?" Zajímala se, ale hned jí napadlo, že asi ne. Kdo by je tam asi tak vzal? "Doufám, že už nikam nepůjdeme," dodala k tomu, co byl z trojičky asi nejrozumnější a pak se nejistě ošila. "Skylieth jsme se bohužel zeptat nemohli. Ale myslím, že raději zůstane královnou v Močálech. Má je ráda," snažila se usmívat, ale... No svědomí se ozývalo. Měli o svém záměru bývalé alfě alespoň říct... Ale. Vrátí se a probere to s ní, jen co bude všechno vyřešené a naskytne se chvíle.

I Lory se osmělil a dal najevo svou radost malým zadovánědím. Od toho ji ovšem odtrhl zase Therionův hlas. Vypadalo to, že zatímco se nečinně vykecávala s dětmi, něco našel. Díra skrytá mezi kořeny stromů. S nadějí v očích pokývla hlavou. "Buď ale opatrný," požádala ho. Nerada by, aby si ublížil. Kdo ví, co tam číhalo. Sama čekala nahoře, aby mu odtud kdyžtak mohla pomoci. A aby ohlídala vlčata, kterým jako by objev Mechového lesíka vlil život do žil.

>>> Orlí dráp

Mimo jiné, se k nim přidal Mojo, který působil dojmem, že z Meinereho taky nemá moc velkou radost. Jeho chování ale bylo o poznání jiné, než Therionovo. Ukazoval svou bázeň dost jednoznačně, a tak jej nechala, ať se skrývá v jejím kožichu a omluvně se na černobílého usmála. "Máte spolu nějakou historii?" Uvědomila si totiž náhle, že Mojo nestrávil celý život po jejím boku. Že ho neadoptovala jako maličké vlče, ale jako dospělého vlka. Konejšivě k němu zamručela, že se nemusí bát a pak už jen vzhlédla k obloze, na které se vykreslila krásná duha. Jako by jim snad chtěla udat směr nebo tak něco.
Brzy se totiž ocitli na okraji roztomilého lesíka, ze kterého přímo dýchal klid a mír. Všudepřítomný mech působil dojmem plyše a stačil jediný pohled aby věděla, že přesně tady by si mohla vlčata bez obav hrát. Samozřejmě, ublížit si mohli kdekoliv a jakkoliv, ale rozhodně to tu bylo milejší, než v močálech. Ranní rosa se navíc krásně leskla a zurčení závalem zkrocené řeky znělo až pohádkově. Působilo to, jako takový malý ráj a už se nadechovala ke slovu, když zaslechla Therionův hlas. Zamávala oháňkou a nadšeně pokývla hlavou. Tak nějak nenalézala slov. Vážně bylo tak hezké místo jen kousek od Bažin? Dojatě se otřela čenichem o Therionovu líc a již klasicky se k němu přivinula. "Taky se mi tu líbí, ale..."
Tentokrát pohledem vyhledávala vlčata. Měl to být i jejich domov. Měla by k tomu mít co říct! Měli by si je poslechnout. I Mojoovi věnovala následující otázku. "Co myslíte? Jak se vám líbí tady?" Přišlo jí, že je tu snad vše. Citlivýma ušima zaznamenala pohyb, který mohl znamenat drobnou kořist, na které se mohli děti trénovat. Měli tu zdroj čisté vody, který nehrozil tím, že vlčata nelítostně odnese pryč. Chybělo jen jedno. "Jestli tu najdeme nějaký vhodný úkryt, mohlo by to být perfektní," broukla a doufala, že budou všichni souhlasit.
Samozřejmě mohli hledat dál, ale opravdu nechtěla vláčet vlčata moc daleko. Chtěla jim všem dát domov, co nejdříve to jen půjde. A tenhle les, jako by jim seslalo samo nebe!