Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Náhorka

Přišli do míst, která celkem dobře znala. Věděla, že na západ od nich je pláž a souostroví malých ostrůvků, které jí před lety zachránili život. Bliklo jí a zavrtěla ocáskem. Třeba mohla Theovi dát i trochu jinou odpověď, než tu, co už vyslovila. "Vlastně jsem před lety cestovala s jedním mladým vlčkem. Bylo to takové ucho nezvedené a nerozumné. Tam na té pláži," kývla hlavou daným směrem, těsně předtím, než je pohltil podrost remízku. "Se rozhodl jít cachtat. Problém byl tom, že zrovna řádila příšerná bouřka. Asi mu to přišlo vzrušující. To nebezpečí," bylo na ní vidět, že zrovna tenhle smysl pro dobrodružství nechápe. Pokračovala však. "Sledovala jsem ho ze břehu a volala na něj, ať vyleze, ale on místo toho začal volat o pomoc, že mu uvízla tlapka. Převalovala se přes něj jedna vlna za druhou... Samozřejmě jsem mu šla pomoct," věděla, že to byl velký nerozum, ale copak mohla jen přihlížet tomu, jak se jí topí kamarád? "Moře nás pak spolklo oba. Mne vyhodila na ostrůvku nedalo břehu, ale pořádně pomlácenou." Stočila pohled k té lesklé věcičce, co teď zdobila její nohu. "Tu jizvu pod náramkem, jsem si udělala tehdy... Jeho jsem ale nikde nenašla a myslela si, že tam tehdy umřel. Bylo mi z toho hrozně dlouho zle," přiznala a protáhla se dalším křovím. "Celkem nedávno jsem ho ale zahlédla, takže mi spadl kámen ze srdce," usmála se a ohlédla se po něm, což... asi dělat neměla, protože náhle šlápla do prázdna.
"Aaah!" Vyjekla, zatímco po nohou klouzala do zrádné jámy. Pořád ale pevně držela svou mechovou výslužku. Odmítala ji ztratit, ať se děje cokoliv. I když na samotném dně klopýtla o kámen a zapíchla se čenichem do hlíny. "Pfff."
Brzy jí asi pádem následoval i Therion, což ji tedy moc netěšilo. Kéž by aspoň jeden z nich koukal pod nohy! "Jsi v pořádku?" Ujišťovala se hned a na chvíli pustila mech ze svých úst, aby se po tom zážitku pořádně vydýchala a zhodnotila, jak to celé ustáli. Měla celkem odřené tlapy a natlučený nos, ale už zažila horší věci. Přesto si to mohli odpustit, že ano?
Zahleděla se nahoru a nervozně zamručela, když si uvědomila, že nad jámou se smráká. Brzo bude tma a oni ani nebudou vědět, kde je nahoře a kde dole. Z těch vyhlídek na ni padal smutek. Zase se něco pokazilo. To byla Gallirea tak nebezpečná? Nebo oni tak hloupí? Vážně mají na to, aby sami vychovali tolik vlčat? Aby vedli to něco, co vytvořily? Co to vůbec bylo? Smečka? V Maharu měli ještě do nedávna všechno. Klid, potravu i bezpečí. Skylieth jí a Mojoovi zachránila životy a ona jí slíbila vše splatit. Přesto ji při prvních náznacích špatného zradila, sebrala téměř všechny členy a odvedla je pryč. A přitom je Skyl zachránila všechny. Kolik bylo na světě asi alf, co by přijalo tolik opuštěných vlčat? Byly s nimi jen starosti, potřebovali jíst a sami neměli čím přispět do chodu smečky... A oni se všichni sebrali a nechali ji tam, aniž by jí cokoliv řekli. Byla hrozný nevděčník, že ano? Tušila, že Skyl by Močály nikdy neopustila, ale... i tak jí mohla alespoň navrhnout, ať je vezme jinam. Že smečku dělají její členové, ne místo... Měla jí místo odchodu raději pomoci situaci zvládnout. Pomoct jí z nejhoršího, jako to Černobílá udělala pro ni. Ne ji opustit.
Ani si neuvědomila, jak bolestně nakrčila čelo. Tohle místo, jako by jí bralo veškerou radost. A asi to bylo dobře? Zasloužila si ji vůbec? Jak mohla jen tak vesele cukrovat s Therionem, když Skylieth sama někde trpěla? "Pojďme... pryč, prosím," hlesla nakonec unaveně a zase popadla mech. Najednou z něj neměla ani moc velkou radost. Zařizovala si nový domov na úkor někoho jiného. Že to neudělala jen pro sebe, ale i pro ostatní ji momentálně vůbec netěšilo. A nesnášela se za to. Že zase váhá, místo toho, aby si šla cílevědomě za svým a měla z toho radost.
Nějak se snad společnými silami dostali zpět na povrch a mohli pokračovat dál. Tentokrát asi v ponurém tichu.

>>> Středozemka přes náhorní

>>> Vodopády přes řeku

Šly celkem mlčky. Ani ne proto, že by si neměli co říct, ale hlavně protože pro ně bylo mluvení celkem nemožné. Akorát by huhňali a rozuměli každému druhému . Dobře jim ostatně bylo i beze slov, tak proč riskovat vdechnutí mechu nebo kousanec do jazyka?
I navzdory dešti byla vlastně docela spokojená a čas od času skočila do nějaké té louže, jako by snad byla malé vlče. Holt na dovádění neměla poslední dobou moc myšlenky, tak využívala každé příležitosti. Každé sebemenší záminky k radosti. Ačkoliv doufala, že odteď jich bude přibývat. Že všichni obyvatelé lesíka už nebudou muset zažít nějaká hrozná příkoří a začnou se víc smát.
"Já sice protoulala celé roky, ale žádná velká dobrodružství jsem popravdě nezažila," přiznala trochu rozpačitě. Od malička se za dobrodružstvím sice honila, ale celkem neúspěšně. Více si toho vyfantazírovala, než skutečně prožila.

>>> Remízek

>>> Lesík Topolů

Byla celkem dojatá. Někdy totiž navzdory své nízké výřečnosti dokázal trefit hřebíček přímo na hlavičku a říct přesně to, co potřebovala slyšet. Pravděpodobně v něm třímal skrytí řečník, který jen potřeboval pošťouchnout, by se prodral na povrch. A i rýmování mu vlastně celkem šlo, když teď tak zpětně zhodnotila básničku, kterou vymyslel pro Smrt. Znovu ji zaplavil ten hřejivý pocit sounáležitosti, který jí pak přímo čišel z očí. Nebylo potřeba, aby něco řekla, protože jeden pohled uměl říct více, než tisíc slov. A oni se teď ostatně vpíjely jeden do druhého. Modř do modři. Asi je vážně spojil osud.
To však jen dokud si neřeklo o pozornost něco zcela jiného. Hřmot mas vody, padajících z výšky, rozbíjející hladinu hluboko pod sebou na miliony křehkých kapek. Mizící v proudu řeky v záplavu husté pěny. Vodopády.
To byla hezká zastávka! Sice pršelo, takže na nějakou duhu či jinou podobnou hru barev mohla rovnou zapomenout, ale destinace rozhodně okouzlující a na rande jako dělaná! Něco ale bylo jinak, než obvykle. Spolu s vodou, se tu totiž také valila záplava jablek, která jako by se teleportovala zdola nahoru jen proto, aby se znovu svezla strmou skluzavkou dolů. A to znovu a znovu.
Theriona to patrně překvapilo více než ji. Ona byla vlastně už zvyklá na kde co, za ty roky, co zde strávila. Cítila ale na sobě jeho tázavý pohled a usmála se, trochu při tom vlníc obočím. "Pvostě Gallilea," procedila skrz zubiska zalepená mechocvým roubíkem a zahleděla se na hladinu skrytou pod záplavou rudých míčků. Jedlých rudých míčků.
"Pvoč ne?" Pobídla jej k činům a sama odložila svůj mechový náklad kousíček bokem, aby jí náhodou neuplaval. Zajímalo ji, jestli rostlinky tuhle túru vůbec přežijí. Ale tak. Nic jim nebránilo v tom se tam vrátit a pobrat jiné. Aspoň by měli záminku k dalšímu útěku před realitou.
Celkem rozjařeně se tedy zařadila po jeho boku a sama začala číhat po nějakém tom svém slaďoučkém jablíčku. Přešlapovala v mělčině, vybírala to nejhezčí, sledovala dynamiku vln a také čekala na to, až se do díla dá Therion. Chtěla, aby byl první, kdo svůj úlovek vyloví a tak sklonila hlavu až pár sekund po něm. Nicméně asi to nebylo třeba, protože ty mršky byly pěkně kluzké a po hladině utíkaly jak blešky. Uklidňovalo ji, že on si vede podobně, ale i tak byl úspěšnější.
Theo už své jablko zkoumal na břehu a ona se pořád prala s tím, aby svým čenichem nepostrkovala vytouženou kořist do větších hloubek. Jak se ale natahovala, nakonec do té vody hezky na parádu zahučela. Nikam hluboko. Prostě jí na bahně podjela noha a najednou polykala andělíčky. Stačilo se jen trochu zberchat a hned zas trčela hlavou nad hladinou a roztomile se culila. Stejně byla promočená z deště, takže to o moc velká změna nebyla. A teď, když si tu tak hezky seděla a neztrácela soustředění u držení balancu, chytila jedno z jablek celkem snadno. Na rozdíl od Theriona ho celkem bez váhání rovnou i rozkousala a zhltla jako malinu. Když se nad tím teď tak zamyslela, kdy naposledy jedla? A kdy naposledy jedl Theo? A vlčata? Asi by měli něco ulovit. Ale až v lesíku. Nebo... Nebo by se mohla ukázat Sunstorm, které lov zadala jako úkol... Pro přijetí do jiné smečky, ehm. Ale pro stejné vlky.
Potřásla hlavou a vyskočila na břeh, mohutně se oklepala, aby z toho i Therion něco měl a nevinně se na něj usmála. "Já tebe taky!" Kdy jindy vyznat někomu lásku, když ne po tom, co ho zmáčíte až na kost? Slízla mu jednu kapku z čela a pak ze země sebrala svou várku mechu a... šlo se dál! Kdovíkam.

>>> Náhorka přes řeku

>>> Ageron, přes hory

Potutelně se uculila a sama uznala, že když jsou spolu, je celkem jedno, jestli jsou celí špinaví nebo mají čelisti ucpané mechem. Z jeho vyprávění dík tomuhle dobrovolnému roubíku rozuměla asi jen půlku, ale to jí nevadilo. Důležité bylo, že mluvil. Chtít to po něm před rokem, určitě by se toho nedočkala. Tak jak se vyvíjel jejich vztah, se vyvíjel i on a dělalo jí to radost. Moc si přála, aby jednou mohl mluvit bez obav.
Nezapomněla se ale tvářit přiměřeně vyděšeně až do okamžiku, kdy se zase usmál, čímž na sebe tak trochu prásknul, že si to vymyslel. "Neee, ty si ze mne střílíš," zaúpěla přes mech na oko dotčeně, ale pak se zasmála. Málem při tom ten mech vdechla. Ale jenom málem.
"Já?" Takže předával štafetu? Proč ne? Potřeboval si po takovém monologu určitě odpočinout a tak zapojila mozkové buňky a rozhodla se příběh, který se na rozdíl od toho jeho opravdu udál. "No. Byla jsem tu jen krátce. A ztratila se vlčici, co mi do té doby dělala průvodkyni." Kampak se asi Ashe poděla? Co dělá? Jak se má? "Odcházela jsem z Mušličkové pláže a mířila na sever. Už nevím proč." Zdálo se, že i přes Životův zásah a omlazení, pamětí mladice zrovna nevládla. Heh. "U řeky Mahtae se kolem mne najednou začaly ozývat zvláštní skřeky. Hrůzostrašný smích, který mne mrazil až v kostech. Meluzína, která jakoby prostupovala až do duše... A pak se všude kolem začaly zjevovat dýně. Jen tak! Nikde ani vidu ani slechu po rostlinách, ale dýně byly všude!" Teď se měli dostat k té patetické části, kterou mu chtěla říct nejvíc. Aby věděl, že ani ona není kdovíjaká ukázka dokonalosti. "Vím, že to zní směšně, ale tehdy mne to hrozně vyděsilo. Vzala jsem nohy na ramena a pelášila úplně opačným směrem, než jsem chtěla. Zastavila jsem se až o cizího vlka, který z toho vážně nadšený nebyl," rozpačitě sklopila oči ke svým tlapkám. "Úplně jsem se na něj přicucnula jako pijavice, protože byl tak klidný a nad věcí. Uklidňovalo mě to. A nechtěla jsem být sama. Pronásledovala jsem ho několik dní, i když bylo jasné, že je mu to protivné. Ale z nebe pršely žížaly a sněžili chrousti! Pro nováčka to bylo tak hrozný!" Nejradši by strčila hlavu do nějaké díry a předstírala, že neexistuje. Teď když si na to vzpomněla, chtěla se tomu dotyčnému vážně moc omluvit, ale... pravděpodobně ho semlel čas, tak jako většinu jejích známých.

>>>Vodopády

>>> Jedlák

"Spíš hloupá," zamumlala, když se jí snažil ukonejšit, ale pak se přece usmála. Nemohla se přeci mračit dlouho. Sice měla ucho na dranc, ale na to se dalo snadno zapomenout, když tu měla někoho, kdo při ní stál. "Já vím, že nejsem úplně slabá. Ale vždycky se nakonec najde někdo silnější," pronesla už o dost klidněji a zahleděla se na tu nálož mechu, kterou tu spolu naškubali. Doufala, že aspoň něco z toho, se uchytí a skutečně jim v úkrytu posvítí. Jinak budou muset najít jiné místo, což... Nechtěla. Měla na tu noru... Moc hezké vzpomínky.
Spokojeně přivřela oči, když jí věnoval jedno z těch něžných políbení a zavrtěla ocáskem. "Chceš jít na malu túru kolem Gallirei s tlamou plnou mechu?" Zeptala se se stejně humorným tónem. Vypadalo to, že záležitost se Smrtí už pustila z hlavy, ačkoliv jí na to určitě zůstane velmi viditelná památka. Ale třeba se na to naučí vzpomínat, jako na den, kdy vzala všechnu svou kuráž do hrsti a ne jako na půlhodinku ostudy.
"Určitě jsme," přitakala zapáleně a opětovala mu další z něžných doteků, pročež se po jeho vzoru nejen zvedla na nohy, ale také sebrala něco z jejich úlovku a vykročila na jih. Nikoliv na východ, kde ležela jejich domovina. Opravdu šli na procházku. "Žhekni. ZhaŽhil si na Gallilee něgdy něco děsivhého?" Zeptala se s plnou pusou. Pořád chtěl naslouchat jeho hlasu a tak zkoušela kde co. Ani nevěděla proč zrovna tohle. Možná kvůli tomu, co měli čerstvě za sebou?

>>> Lesík topolů, přes Armany

>>> Jedlák

Štrádovala si to od zříceniny velmi svižným krokem, ale nepoháněl ji jen strach či prožité trauma. Hlavně vlastní pocit marnosti. Therion ji však jako vždy vtáhl zpět do reality a ona se zprudka zastavila. "Ne Therione! Neomlouvej se," pronesla plačtivě a obrátila se k němu čelem, tak prudce, až jí od potrhaného ucha odlétlo pár rudých krůpějí. "To já bych se měla omluvit. Ty jsi neudělal nic špatného. Ponížil ses pro mé bezpečí a moc si toho cením," jakmile spustila, byl to hotový vodopád slov. "A já pak dám všanc naše životy kvůli své hrdosti. Bylo to dětinské a nezodpovědné! Kdyby to byl nějaký jiný vlk, proti kterému bychom měli šanci,... Ale Smrt? Přeskočilo mi?" Pohlížela na něj teď poněkud zoufale, sama nevěděla, co chce slyšet.
Pak se zase rozrázovala lesem kupředu, neuvědomila si, že už je vlastně neobklopují jedle. "Ale proč? Proč je taková? Svět je dost krutý i bez jejích škodolibých her!" Vztekala se? Asi ano. Páni. "Sem smutná! Protože jsem toho udělala hodně, abych zesílila, ale vždycky se najde něco, co mi připomene, jak bezmocná ve skutečnosti jsem," hlesla nakonec a zarazila se, když si všimla světélkujícího mechu. Svítání se rychle a jistě staralo o to, že brzy bude k nerozeznání od obyčejného mechu! "Ale ne! Rychle! Sbíráme!" Popohnala jeho i sebe k činům, a teprve, když seděli nad hromádkou mechu a hlíny, zvedla ke svému druhovi pomněnkové oči. "Omlouvám se. Těšila jsem se na romantickou procházku s tebou a takhle se to pokazilo," broukla. Že by jí právě tohle pilo krev nejvíce? "Někdy mám pocit, že nám to není souzené." Před chvílí se postavila samotné Smrti a teď bude mít slzičky na krajíčku, protože nemohla se svým klukem sbírat svítící mech při měsíčku?

Nevěděla pořádně, co se stalo, ale najednou se ocitala v dosti nezáviděníhodné situaci. S uchem ve Smrtiných zubech a jejími drápy zakousnutými v krku. Šokovaně zamrkala a čím víc Smrt mluvila, tím znechuceněji se tvářila. Což asi také nebyla úplně ta stránka, kterou by chtěla Therionovi ukazovat, ale... Tohle bylo směšné. A děsivé. Když totiž pohlédla do jeho tváře, pochopila, že uvnitř opět prožívá úplné peklo.
Paralyzovaná tím zjištěním, jen bezmocně přihlížela k tomu, jak pro ni přistupuje na Smrtinu hru. Aby byla v bezpečí a víc jí neublížila. Povzbudivě se na něj usmála, aby věděl, že ví proč to dělá a... A pak měla přijít řada na ní. Ale. Lau se zlobila. Moc. Dokonce víc než tehdy na Noroxe. Protože Smrt tu ničila úplně všechno, co dlouhou dobu po kousíčcích slepovala. Rozbitou duši milované osoby. A to zrovna, když to začínalo vypadat tak hezky. Když to vypadalo, že budou mít chvíli klid a budou šťastní. Ale ne! Byli snad prokletí nebo co?
Odmítala být pořád ta slabá a bezmocná, kterou pořád někdo okopává. A tak, když Smrt zrovna cedila mezi zuby požadavek, aby se předvedla ona, pevně sevřela čelisti a škubla hlavou, trhajíc si ucho o její tesáky na cáry. Bolelo to jako čert a do očí jí to vehnalo slzy, ale ani nepípla. Soustředila se na to, aby od té potvory hnusné odskočila a z bezpečné vzdálenosti se na ni zamračila. "Nepodceňuj vlku Smrt, ani jejích vtipů črt. Je toxická jako kobra, nemá v sobě kouska dobra! Plíží se krutě nocí, životy všechny boří. A Život je prostě vůl, že ji nenabod na kůl," jen co to odrecitovala, přejel jí mráz po zádech. Zelené oči ji probodávaly neúprosným pohledem. Kdyby se mohla potit, byla by teď promočená skrz na skrz.
Lesem se prohnal závan větru, po kterém se Smrt náhle rozřehtala tak divoce, že se Lau zkoprnělá strachy nedokázala ani hnout. "To je mi zajímavej vývoj osobnosti, drahoušku," pronesla na konci toho divadla sladce a oblízla si tlamu, jako by snad viděla něco opravdu chutného. "No, podmínky jsi hádám splnila," dodala uznale a vypadala opravdu pobaveně. Těžko říct, co se v mysli té choré bytosti odehrávalo. Launee tam ovšem měla úplně vymeteno a to až do okamžiku, kdy polobohyně na celý les zařvala: "TAK TAHNĚTE!"
Měla co dělat, aby poplašeně nestáhla ocas mezi nohy, ale tím by všechno, zač tady zabojovala, úplně zahodila, takže se nějak ovládla pomalu přešla ke svému partnerovi, který se pro ni tak ponížil. Asi nepotřebovali slova na to, aby se společně sebrali a zmizeli jako pára nad hrncem. Akorát za Lau zůstávala menší krvavá cestička, protože z ucha teklo krve jak z vola.

>>> Ageron

>>> ZG

Theo se očividně potkal se svým synovcem. Znělo to tak, že předtím o něm nevěděl. Dovedla si představit, co za mišmaš emocí to v něm vyvolalo, ale teď byli tady. Chtěla na všem vidět jen to pozitivní. "To je báječné! Jak byl velký? A mají jich víc?" Vyzvídala nadšeně. Byla teta! Nejen kmotřička ale i tetička! A pěstounka, samozřejmě. Ale tohle byl úplně nový pocit. Možná i díky němu byla v takové náladě na žertíky.
Hrdě vypnula hruď, když se lekl a potom usmál. Sice maličko, ale ano. "Jsem princezna Blátivka," pronesla zvesela a tentokrát to byla ona, kdo nabral menší náskok. Ve skutečnosti ji nenapadlo, že by jí to mohl zkusit vrátit, takže když těsně za sebou zaslechla zkomolené baf, nadskočila zrovna tak, jak on prve. V kontrastu s ním se ale zasmála hezky nahlas, místo drobných úsměvů. "To jsi ale moc roztomilá veverka!" Byla tak spokojená, že si ani nevšimla, že jsou už v Tom lese. "Nechceš oří..." Načala větu, ale zarazila se, když zahlédla ruiny. A v nich to zelené světlo. Normálně se Smrt skrývala v hlubinách, ale dnes z nějakého důvodu stála hned při okraji a tvářila se jako... Smrt sama? "Ajaj," vypadlo vlčici z úst.

// Ze sopky je odkaz na ZG, můžeš si to sama zkontrolovat

>>> Mecháč (sopka)

Vlček ji začal ujišťovat, je vše v pořádku. Nicméně... "Asi nebylo moc příležitostí, že? Pořád jsme někde lítali," nechtěla zrovna teď připomínat jejich výlet za hranice Gallireiské. Vždy byli tak nějak v jednom kole, od té doby, co se vrátil. Událo se toho tolik. Ale třeba. Třeba teď ten čas najdou. Škoda, že s nimi nebyli Lylwelin a Sigy. Na ty by se mohli spolehnout, přenechat jim nějaké své povinnosti a na čas vysmahnout. Museli si ale prostě poradit s tím, co měli.
Na povrch pak vyplavala ona stará a dávno zapomenutá pozvánka na návštěvu. "Moc ráda! Pověz, má už rodinu?" Vyzvídala dál, když byl tak sdílný. Byla tak šťastná, zbožňovala tón jeho hlasu, ačkoliv z něj byla cítit nejistota. Chtěla, aby povídal i dál a tak byla ochotná se bavit o čemkoliv se jen namane.
A když už byl v takové rozverné náladě, jak snad napovídala ta malá humorná vsuvka se světluškami, třeba by mohli... Na chvíli zapomenout i na to, že jsou úzkostliví dospělí, no ne? Zpomalila, aby se dostala z jeho zorného pole a tak jako mnozí jiní se rozhodla zneužít všudepřítomného bláta. Materiál vskutku vděčný. Měla od něj ostatně zamazané celé tlapky, takže nemusela ni moc zastavovat, nebo hledat. Prostě si jednou tlapkou mázla na jedno oko, druhou na druhé a dál se rozhodla spoléhat na mrzké měsíční světlo a jeho zkreslující účinky, které by snad mohlo pomoci, aby tmavé fleky pod očima vypadali aspoň trochu děsivě. V kombinaci se stíny, vrhanými do tváře.
Zase zrychlila, aby se zařadila vedle něj. Hodilo se, že zrovna nechal nejistotou dohnat k dalšímu dlouhému pohledu do země. "Theo?" Sykla k němu a jen co zvedl zrak, vyštěkla hlasité "BAF!" Dost možná by stačilo jen to, a ani si nemusela čmárat po ksichtě, ale takhle to byla větší zábava. Doufala, že ji za to nebude nesnášet... Ne, věděla, že nebude. Hlavně když se zvonivě rozesměje a pak ho láskyplně polechtá za uchem. A to taky udělala.

>>> Jedlový pás

Překvapeně zamrkala. Mile překvapeně. A obličej jí opanoval další úsměv prosycený něhou. Že chtěl poskytnout přístřeší vlkovi, na kterého ještě nedávno údajně žárlil, to bylo tak strašně bezva. „No, vždy působil hodně samotářsky,“ začala. „Ale to jsme byli i my dva, že?“ A teď měli pod palcem hromádku vlčat, co s nimi nebyla ani pokrevně spřízněná. A co víc, asi si to bez nich už ani neuměli představit. „Pokud jsi si jistý, že by ti to nevadilo, já bych s tím problém neměla,“ zavrtěla ocáskem. Chtěla si být jistá, že nemá v plánu se přemáhat jen proto, aby ona byla šťastná z nového kamaráda. Což by upřímně opravdu byla, ale raději by, aby to nebylo za takovou cenu.
Když pak pobral její žert a vrátil v podobně humorném duchu, upřímně se tomu zahihňala. Ta představa byla tak boží! A tak realistická. „To máš asi pravdu. Tak snad se uchytí ten mech.“ Co ona věděla o botanice? Třeba Ageronský mech neroste na čediči nebo potřebuje slanější vodu nebo bůhvíco a celý plán jim to pokazí, ale za zkoušku to stálo. Proto velmi živě pokývla hlavou, hned jak navrhl procházku a hezky se zaparkovala po jeho boku. Saturnus s Biancou byli s Meinerem. Dvojčata s Mojoem a Raystera cítila taky, takže nebylo proč váhat. Konečně si mohli užít přítomnosti jeden druhého, no ne?
„Nemrzí tě ale trochu, že jsme se přestěhovali dál od tvého bratra?“ Napadlo ji náhle. To ona chtěla jít na sever a přitom Sarumen byl na jihu. Prakticky s Maharem sousedil. Teď mezi nimi stál celkem pěkný kus cesty…

>>> ZG

Můžu vydlabat i něco jiného, než je vyjmenováno?
Život a Smrt kouzlit mohou?

>>> Dno

Slíbil, že se bude snažit, což jí naprosto stačilo. Když se pak snad poprvé v historii rozhodl vytasit malý žert, oči se jí rozzářily veselou jiskérkou, kterážto se zdála snad neuhasitelnou. "Pochodem v chod!" Zavelela nečekaně plna energie. Ovanutí relativně chladným venkovním vzduchem bylo příjemným kontrastem, oproti tomu horku, které nad nimi převzalo vládu dole v noře a spokojeně mu nastavila tvář. Díky měsíčnímu světlu to ze svého druha viděla o něco víc a konečně mu mohla věnovat úsměv, ze kterého i něco měl.
Pokývala hlavou, že se nad řešením osvětlení v úkrytu zamyslí, ale momentálně ji, jak se protahovala mezi stromy, zanechávajíc na nich svůj pach, zaujalo něco jiného. Zdálo se, že jim v lese pár drobků chybělo. Ale Saturnův i Biančin pach mizel spolu s Meinerovým, takže se moc nevzrušovala. Po setkání s Noroxem a Tasou by měla být asi trochu nervóznější, když jí děti odešly s cizincem, ale... Meinereho už tak trochu znala a docela mu věřila. Což měla celkem záhy povědět i Therionovi, který se dožadoval malého vysvětlení. "Nevím, jak bych to řekla. Přátelé nejsme, ale už jsme se párkrát potkali. Asi známý? Nikdy nebyl kdovíjak milý, ale ani zlý. Možná trochu protivný, ale na to se dá zvyknout. Pomáhal mi najít Jaimie a zdá se celkem rozumný," zamumlal, když si vzpomněla na jeho zjevení uprostřed Maharského území. Tehdy prostě všechno vyřešili v klidu a bez nějakého velkého divadla.
Zapřela se předníma do jednoho ze zelených kamenů, aby na něm zanechala stopy svých drápů, hlásajících, že tady už je někdo doma, tak ať cizinci ráčí jít jinudy, nebo je místní smečka vynese v zubech. Že ta smečka zatím za moc nestála z toho rozhodně zřejmé být nebylo. "Určitě nám je zpátky přivede v pořádku," dokončila během toho činu svou myšlenku, a pak poodběhla stranou, aby po okraji lesa zanechala pár loužiček. U toho Theriona vážně nepotřebovala. Zas tak dlouho spolu nebyli, aby před ním dělala i takové věci. To byl trochu jiný level vztahu. Když se pak znovu setkali usmívala se od ucha k uchu. Obešli prakticky celý les, a musela uznat, že je vážně moc hezký! Ještě bude chtít čas, než ho prošmejdí celý, ale... Ano, byl to jejich domov.
"Asi mám nápad!" Myslela tím, to s úkrytem. Jak si to k němu v dobré náladě šinula, stíhala ještě zanechat pár chumáčů svých chlupů na té či oné skalce, aby bylo to značkování zcela perfektní a pak se na něj obrátila s otázkou. "Víš kde sídlí Smrt? Na západ od ní je les a v něm také roste mech. Ne takový hezký jako tady, ale zato v noci svítí! Co myslíš?" Sama se pro tu ideu už nadchla. Kdyby to fungovalo, bylo by to bezva a navíc by tím nijak nenarušili ráz lesa i nory. Prostě by to byl další mech. Nemusejí lámat skály nebo cokoliv podobného. "Nebo můžeme ještě zkusit pochytat velkou kopu světlušek," dodala spíš vtipem, než jako seriozní návrh, ale třeba by to také šlo.

// 633

Měla celkem blízko k tomu, aby prostě usnula a nechala si i prožitých zážitcích zdát, ale jeho jemný dotyk a další něžná slůvka ji dokonale probrali. V tom nepřeneseném slova smyslu. Zazubila se a s dlouhým labužnickým protáhnutím, se přetočila zpět na bok, přehazujíc si nožky přes jeho hřbet. Vždycky ho ostatně považovala, za velmi pohodlný polštář. "Miluju tě. Miluju tě. Miluju tě," vrněla rozverně přímo do jeho ouška, jako by to snad byla nějaká mantra, kterou mu hodlala vrýt do paměti. Aby už nikdy nežárlil. Nepochyboval.
Spokojeně se prohýbalapod jeho dotyky a dál se culila, jako ta nejšťastnější puberťačka. "Hmmm. Můžeme si to kdykoliv zopakovat," špitla svůdně nazpátek, poté co se svěřil se svými pocity ohledně proběhlého, a říkala tím prakticky to stejné. Také se jí to líbilo. Moc. Neviděla jediný důvod, proč by to měli dělat jen jednou ročně, když z toho zrovna mohla být drobotina. Třebas dnešek zplozením potomstva naprosto nehrozil, tím si byla jistá, a nic zlého se nestalo. Naopak. Přišla si jako na obláčku a nebylo to jen hebkým mechem, pod jejich těly.
Nebyl by to ovšem Therion, aby se po opadnutí největší euforie nezačal strachoval. Umlčela jej něžným a hřejivým oblíznutím čumáčku a pokračovala v šepotu, nicméně pevně. "Theo, kdykoliv se stane, že mne rozesmutníš, nazlobíš nebo zraníš, můžeš se spolehnout na to, že ti to upřímně vmetu do tváře, ano? Pokud nic neříkám, je vše v naprostém pořádku a nemusíš si dělat starosti," navrhla takovou malou dohodu, kterou chtěla odbourat aspoň štipec toho stresu, který si na sebe její partner nabaloval. A zároveň vylepšit i samu sebe. Bylo na čase, aby začala říkat nahlas, co jí vadí a co chce či ne. Jsou teď sami s pěti vlčaty v neznámém lese, oba musí být silnější a rozhodnější.
"Není tu nic, čeho bych mohla litovat," dodala nakonec přívětivě a konečně se zvedla na nohy. Pořád na nich byly trochu znát dozvuky uplynulých minut, ale už ji udržely. Maličko jej pozlobila zataháním za chlupy, aby také přestal lenošit. "Ale teď bychom se měli asi zase začít věnovat reálnému světu," zněla maličko lítostivě, protože jim tu takhle bylo opravdu hezky, ale každý sen má svůj začátek i konec. Ale snad si brzy dopřejí další vydatné snění...
"Napadlo mne, že bychom měli označit hranice lesa. Sice nejsme tak úplně smečka. Spíš rodina, ale neuškodí, aby si okolí myslelo opak a nelezli nám sem. Co myslíš?" Polechtala jej svou oháňkou pod bradou a uznala, že tam dole spolu dováděli o něco déle, než si myslela, protože i povrch byl právě teď zahalen tmou.

>>>

//632

Samozřejmě, že také nevěděl. Dávalo to smysl. Však si byli povahově dost podobní. Popravdě byl ještě větší extrém, než ona. Mohlo ji to napadnout, ale... Momentálně prostě mozek nějak nefungoval. Jako by veškerá její krev odtekla někam jinam. I ty nohy, o které se právě zapírala jí přišly tak slabé. "Tak... na to... přijdeme spolu," pronesla, jako by to byla ta největší samozřejmost pod sluncem, jen u toho dýchala tak přerývavě a mělce, že jí možná ani nebylo moc rozumět.
Zamručela v další z mnoha vln blaženosti a zalapala po dechu, když se náhle ocitla na zádech, plně pod jeho kontrolou. To by rozhodně nikomu jinému jen tak nedovolila. Odhalit mu všechna svá nejslabší místa. Cítila se naprosto odzbrojená a nějaký zvráceným způsobem se jí to líbilo. Natáhla přední nohy, aby ho polechtala na hrudi a usmála se do míst, kde tušila jeho siluetu. "Já potřebuju tebe," pronesla velmi naléhavě. Tak nějak pro ni začínalo být nesnesitelné být ve vlastní kůži. Každý chlup se jí ježil vzrušením a nakonec ji donutil k šokovanému nádechu, když si našel cestu k jejímu podbřišku. Zamrazilo ji z toho v zádech a raději ani nechtěla vědět, co za vroucní zvuk jí to uniklo z hrdla.
Počkala, až se odtáhne, aby mu nedopatřením neublížila a pak se jediným pohybem přetočila na nohy, i tehdy se jí tělem rozrezonovala divoká symfonie požitků, které přestávala zvládat. Zatímco drápy předních nohou zarývala do mechu, na zadních se zvedla proti němu a jeho slabinám, dávajíc mu tak jasnou zprávu. Ale kdyby to náhodou nestačilo, ještě si pod ním zasténala roztoužené: "Naprosto."
Jestli se opravdu cítil tak jako Lau, už s ničím neotálel, protože ona už to prostě nemohla vydržet. Bylo to prvně, co se někomu tak odevzdala, ale jen, co se to začalo dít, prostě převzaly kontrolu všechny ty rozbouřené emoce a instinkty. Byl to asi trochu zvláštní způsob, jak pokřtít nový domov a budoucí úkryt, ale proč ne? Vždyť to bylo... hezké. Dech beroucí souznění, na jehož konci bezmocně klesli na zem. Z neznámého důvodu zbožňovala jeho váhu na svém těle a nějakou dobu se v tom zadýchaném tichu ještě bez pohybu chvěla doznívajícím rozrušením s očima blaženě přivřenýma do tmy.

Toľko lásky v tejto nore v machu! Amorek síce ešte spí, no aj život rád rozdáva... A tak Launee a Therion nájdu vo svojom úkryte každý po 15 kopretin :)