Gallirea - Příspěvky uživatele

Theo se zeptal na to, co ona nechala jen prosvištět svou hlavou. Potěšilo ji to. Jednak proto, že se na něco zeptal samovolně a druhak proto, že mysleli na to samé. Znělo to romanticky. Škoda, že teď na romantiku asi nějaký čas ani nevzdechnou.
Zvědavě tedy našpicovala uši, aby Shaovu odpověď náhodou nepřeslechla a nechala Theriona, aby převzal iniciativu. Neuškodí, když jednou bude pro změnu chvíli mlčet. Málem by zapomněla, jak se to vlastně dělá. Nebylo ostatně potřeba vlčka dál trápit. Jeho odpověď byla přesně taková, jak by sama odpověděla. Když nehne prstem, poletí. Nevěděla, kde v sobě bere tu krutost, ale... musela se starat o ostatní- Stejné ultimátum čekalo i Lindasu. Možná ještě drobet přísnější.
Pokývla tedy hlavou., když Therion vyslovil svůj verdikt a zadívala se na jejich nového člena. "Vítej tedy doma. Čekáme ještě dva vlky a pak bychom měli zařídit nějaký pořádný lov. Dřív než nasněží," něco jí říkalo, že jim času už moc nezbývá. Pokud si nenaplní spíž brzy, budou odsouzení k lovu na náledí a v závějích bílého neštěstí.
Mojo s Jaimie zmizel kamsi do ztracena. A ona se znovu usmála. "Vlčat tu máme pět. Všechno jsou to nalezenci, ale... máme je rádi," vysvětlila jejich situaci. Snad dostatečně srozumitelně a pak zastříhala uchem. Ozvalo se další vytí. Tenoučké, téměř vlčecí. Ten hlas ale nepoznávala. Neznělo to, že by jeho majitel byl v nesnázích a vlče jim tu žádné velké škody snad nenapáchá, takže nikam nespěchala a dala Shaovi možnost se vyjádřit či na cokoliv dotázat, než ho ponechají jeho osudu.

Lau cestou na Jaimie trochu vykulila oči. Nejdřív hovno-cení a pak klučinál fagoť helnajs? Kde tohle slyšela? Byla si celkem jistá, že Mojo ji to nenaučil a Lindasa zatím stihla jen tu zrůdičku, co vlčata tak rozezlila. Zastříhala ušima a nejistě se na malou vlčici usmála. „Mně se teď také moc nelíbí, jak mluvíš,“ přiznala a naklonila káravě hlavu na bok. „Taková ošklivá slova se neříkají,“ zkusila jí trochu promluvit do duše a povzdechla, si, když se začala bránit její předchozí prosbě. „Je hezké, že když mluvíš, rozumíš si, ale je důležité, aby ti rozuměli ostatní. To kvůli nim mluvíš, ne kvůli sobě,“ broukla poučně a pak se dala do sáhodlouhého výčtu. „Není to dobže, ale dobřřře,“ dala důraz na jedno z těch nejproblematičtějších písmenek. „Ne šova, ale slova. Ne žíkám ale říkám. Myším je myslím. Myším má jiný význam. A miminko opravdu nejsi. Ta pijí mlíčko, a to jsi ty nepila, už když jsi k nám přišla,“ snažila se mluvit mírně a usmívat se u toho, aby si to vlčí slečna nevzala osobně a nemělo to zcela opačný efekt, než jaký zamýšlela.
„Lov bude muset asi počkat,“ broukla pak trochu nešťastně. Ten kdo tvrdil, že zvládala zastat práci alfy už v Maharu, byl očividně dost mimo. Teprve teď jí přišlo, že neví, kam dřív skočit. A to by si tak ráda odpočala u sledování toho, jak se vlčata honí za králíky. A taky dohlédla na to, že se Lorenzo neztratí nebo Rayster neotráví houbami. Místo toho se musela věnovat naprostému cizinci.

Ten se aspoň zatím choval normálně. Odkývnula tedy Meinerovi jeho odchod, který jim ani ohlašovat nemusel. Bylo na něm, kdy a jak se chce doma zdržovat. Pak obrátila svou pozornost na Theriona, který se mezitím představil. Pohodila ocasem a zvedla obočí. „Co myslíš?“ hodlala ho do toho procesu zapojit, protože tu nebyla jediná alfa, ačkoliv on si to myslel. „Jsi si jistý, že nám jen nechceš přes zimu vyjídat spíž a pak zmizet?“ Vrátila se vyzývavým pohledem ke zrzkovi. Pro tuhle roli jim tu stačila jedna Lindasa, že ano? Ani tak nečekala na to, že jí upřímně odpoví, spíš na to, jaké emoce se proženou jeho myslí. Nervozita? Provinilost? Věděla, že ho přijmou tak jako tak, protože dospělé prostě potřebovali, ale bylo dobré mít přehled. A ona nakonec i ty povaleče k práci donutí. Pfff.
Pokud ho tedy neodradí vřískot vlčete. Ale kdyby ano, tak by jim stejně byl celkem k ničemu a on u nich nespokojený. Měli dětí plnou smečku. Sice ukročila vpřed, aby Jaimie ukonejšila, ale zarazila se, protože Mojo znal tu princezničku lépe a asi bude vědět, co s tím. Navíc volala jeho, ne ji.

// já tu budu zase až večer =_=

Fiérovi sourozenci vysmahli za svým úkolem a… jejím návrhem asi nikdo moc nadšený nebyl. Akorát Mojo projevil jakýs takýs zájem, což ocenila tím, že ho vděčně pomazlila. Lorenzo ten to celé úplně zavrhl a rozhodl se projít. Sledovala to s jistou nervozitou. „Nechoď ale pryč z lesa,“ požádala ho, ale nezdálo se, že by jí kdovíjak poslouchal… Ale už jednou ho unesli, tak snad na sebe bude opatrný… A Jaimie, ta měla myšlenky očividně všude možně.
No aspoň se mohla, s Mojoem přilepeným na boku, zadívat na Theriona, který zase ve svém nitru depkařil. „Theo, neudělal jsi nic špatně a vlčata tě mají ráda,“ zaúpěla k němu a drcla do něj svým čelem. Potřebovala ho při smyslech, aspoň trochu! „Očividně se s Izarem znáš, myslíš, že je dobrý nápad, ho vzít k nám?“ Zeptala se ho, když jí začal věnovat pozornost a sama se dala do řeči o druhém pachateli. „Lindasu znám, je to zlá mrcha, co se vozí po ostatních. Byla na mne v minulosti dost ošklivá, ale přenést se přes to zvládnu. Asi nemám to srdce, nechat ji umřít v mrazu,“ rozpačitě se ošila. Že byl někdo vypatlaný neznamenalo, že si zaslouží umřít, že ano. „Ale nechci, aby nám zkazila vlčata,“ povzdechla si. Uměla si představit tu katastrofu, kdyby tyhle moresy naučila třeba právě Jaimie. „Nebo kohokoliv deptala,“ teď myslela třeba i Theriona. Ale byli tu i další zranitelní vlci. Třeba Mojo. A on i Saturnus. „Chtěla jsem pohodovou a klidnou smečku, kde si budeme všichni víceméně rozumět,“ povzdechla si a nervózně se ohlédla, jestli někde nezahlédne Raystera s Lorenzem. Nemohla si pomoct, když je neměla na očích a nemohla si být jistá tím, že mají schopný doprovod.

Nestihla tuhle malou konverzaci ani dokončit, když se lesem ozvalo další vytí. Ohlédla se. Přicházelo to z druhého konce. Zadívala se na svého partnera a v očích se jí zableskla naděje. „Třeba to tentokrát bude někdo normální a hodný. Nebo aspoň jedno z toho,“ uchechtla se a ohlédla se po Mojoovi s Jaimie, jestli je doprovodí za dalším narušitelem, nebo se tu raději budou honit za králíky.
Sama vyrazit musela. Chvíli to trvalo, ale naštěstí tu měli Meinereho, který se postaral o to nejnutnější. Hned jak ho ve společnosti zrzavého vlčka zahlédla, mu věnovala vděčný úsměv a pak svou pozornost obrátila na cizince. Který jí byl svým způsobem povědomí. Přesněji někomu velice podobný. „Zdravím, jsem Launee. Přivádí tě náhoda, či zájem o smečku?“ Nechodila kolem horké kaše, jako dřív a naopak přešla rovnou k věci. Měla kopu věcí k řešení, tak nebyl čas na nějaké cavyky.

"Nepřijde," odpověděla jediným stejně chladně proneseným slovem a pak se na ni sladce usmála. "Jestli si Assassíni nechtějí špinit tlapky, tak můžou jít rovnou hledat štěstí jinde," dodala. Ta holka musela být vážně úplně tupá, že své potenciální smečkové kolegy nazývá bandou pošuků a to při přijímacím řízení a ještě si chce diktovat ultimáta. V téhle pozici dneska nebyla, Ani trochu. "Chtít můžeš," dodala a zadívala se na dvojčata, která se tu odnikud zjevila. I na Mojoa, který se rozhodl zničit veškerou její důstojnost a nalepit se k ní, jak pijavice. Nevadilo jí to ale. Byli rodina a hodlala je tak i prezentovat.
Izar předváděl trochu jiný přístup, takže si celkem oddechla, že cestu do Ageronu nebude muset opakovaně absolvovat sama. Ne že by ji tak bolely nohy, ale doma bylo prostě doma. "Myslím, že bude lepší, když vlčata zůstanou tady," pronesla směrem k vlčkovi i k nim samotným. S Meinerem by je pustila, ale tohle byla trochu jiná situace. Nevěřila jim. Lindase ani to, co by se za dráp vešlo. A navíc pršelo."Svítící mech budeme mít v úkrytu, takže se na něj budete moc vynadívat, jak jen budete chtít," broukla, aby pokud možno umlčela projevy nesouhlasu. "Navíc prší, akorát byste se nastydli," dodala další pádný argument. Nastydnout se před zimou neznělo vůbec dobře.
Pak vyprovodila dvojici sourozenců pohledem a obrátila svou pozornost na jedno ze smečkových dvojčat. "Jaimie, nesuď vlky podle jejich kožichu, Vzhled není to nejdůležitější," usmála se na ni maličko prosebně. Nechtěla, aby z ní vyrostla povrchní blbka, jako z Lindy. "Také bys mohla zkusit mluvit pomaleji a trochu se na to soustředit, už jsi dost velká, abys tolik nešišlala," poznamenala, hledajíc očima pomoc u Theriona, který byl zase zamlklý. Vzhledem k tomu, že se vrátily magie měla celkem jasnou představu o jeho pocitech. "Třeba taková moč a moc jsou úplně jiná slova, víš?"
Přitulila se mezi Mojoa a Theriona a shlédla zpět na Lorenza. Když jim zakázala jít na výpravu, měla by asi navrhnout nějakou jinou alternativu. "Nechtěli byste si zkusit zalovit?" Navrhla nakonec. Pod stromy tak moc nepršelo a věděla, že les se hemží drobným životem. Vlčata byla všechna už dost velká na to, aby si zvládla ulovit aspoň menší svačinku. "Tady Therion je skvělý lovec, takže se budete učit od toho nejlepšího," spiklenecky na ně mrknula a doufala, že z toho něco bude.

// Děkuju... tak to se to asi smazalo během toho, co jsem post psala

Lau úspěšně ignorovala všechny ty ksichty, co Lindasa házela. A z řečených vět se snažila vytahovat jen to podstatné. Zatím se jí to dařilo. "Ano jsme tu krátce a potřebujeme užitečné vlky. Proto se ptám, jak jsi užitečná ty, krom svého kožichu?" Připomněla nezodpovězenou otázku. Bylo jí úplně jedno, za jak překrásnou se i ve svém současném stavu považuje, žádnou deklarovanou výhodu v tom opravdu neviděla. Leda by ji tak mohla postavit na hranice, ať svou milou povahou odrazuje všechny vetřelce. Popravdě jiného by asi takhle zarputile nevyslýchala, ale taky byla jen vlk s různými poklesky.
"Launee," odtušila a vskutku ji nepřekvapovalo, že si to nepamatuje. Ačkoliv. Nechala ji levitovat ve vzduchu, za to by si možná nějakou tu malou vzpomínčičku zasloužila, ne? Ale čert to vem. Tady šlo o jiné věci, než raněnou hrdost. "O tom nepochybuji," odtušila pochybovačně, když začala prohlašovat, jak ona je mozkem toho jejich sourozeneckého týmu a trochu nechápavě pohlédla na Izara. Hlava jí nebrala, proč se s ní vůbec zahazuje. Určitě by to bez ní měl jednodušší. Očividně to uměl dobře se slovy a byl opravdu přesvědčivý, I tak se snažila mu to všechno moc nepolykat i s navijákem. Vždycky byla hodně opatrná. A teď šlo o její smečku. Rodinu, jak řekl Therion. Musela všechno zvážit dvakrát tolik. Potřebovala trochu víc času. Probrat to s Therionem v klidu.
"Dobře tedy. Řešíme teď malý problém. Máme tu úkryt, ale je v něm hrozná tma. Přinesli jsme sem mech z Ageronského lesa, který ve tmě svítí, ale není ho dost. Doneste nám prosím ještě nějaký, a pak si o vašem členství seriozně promluvíme," navrhla menší dohodu. Malý prověřovací úkol, který ani nebyl nijak těžký. Prostě dojít z bodu A do bodu B, něco natrhat a přinést to zpět. Navíc to zahrnovalo i ono budování domova, o kterém padla řeč. Chtěla vidět, jak ochotně se toho chopí.
Doufala, že Theovi nebude vadit, že takhle zkouší jeho kamaráda, ale... Ugh!

Počet bodů: 63
Směna:
50 bodů za 50% slevu ke Smrti/Životovi
10 bodů za 8 křišťálů
2 body za 15 oblázků
1 bod za 15 mušliček
Navíc: 2x bonus štěstí, 2x teleportační lístek

Děkuju za akci. Zase to umožnilo postrčit charakter mého drobka trochu novým směrem :).
S díly platí to stejné, co u Fíry. (ukázala jsem vlka v kostýmu a obrázek smečky,... u Fíra kostým)

Pobaveně se na Theriona usmála, když se ukázalo, že on pro změnu zná druhého z narušitelské dvojičky. A navíc ten číselný přídomek. Jestli se takhle ten vlček běžně představuje, asi to taky bude pěkné kvítko. Nesoudila však dne před večerem a zaměřila se na vlčici, jež musela přidat jedovatou poznámku už jen k obyčejnému pozdravu. "Očividně lépe, než ty," odtušila nazpátek. Vlčice před ní byla bez smečky a chybělo málo, aby pošla hlady. Patetická. Cítila, jak ji nervozita pomalu opouští. Tahle za to vážně nestála, aby si kvůli ní dělala sebemenší vrásky, takže na její další narážku se jen prozíravě usmála.
"Meinere je jeden ze zakládajících členů a je velmi užitečný," pověděla záhy, když se Lindasa dala do vyptávání. Nikdo přeci nemusel vědět, že smečka existuje tak tři dny a Meinere ještě pořádně nevěděl, zda zůstat. Spolkla svou poznámku o tom, že si není úplně jistá kdo je tady chudák a oxiduje, ale uměla se ovládat.
"Jak užiteční jste vy?" Navázala na svá slova velmi přímou otázkou. Ostatně Izar projevil o pobyt v jejich lesíku zájem. Velmi teatrálním a nedůvěryhodným způsobem, ale budiž. Popravdě se vůbec nedivila, že byl bez domova, jestli sebou všude vláčel tu druhou existenci a do toho předváděl takové divadýlko.
Zrzka se pak poněkud zpožděně pokusila být milá, což jí Launee vůbec nežrala, protože už ztratila tu poslední naději na vývoj téhle mrzké osobnosti. Zadržela ale i další protivnou poznámku o tom, že by si tohle opětovné shledání klidně odpustila a pokrčila rameny, když se zrzka v minulosti hrabala dál. "Byl to spíše krok z nutnosti," přiznala nevzrušeně a ohlédla se po svém partnerovy, na kterého Izar zrovna vrhal štěněčí pohled.
Napadlo ji, co by v takovéhle situaci asi dělala Skyl. Stojíc před rozhodnutím zda přijmout nebo nepřijmout osobu, která bude zcela nepochybně způsobovat spory. Rozum jí říkal, že ne, ale... byla tak vychrtlá. Asi by vážně nepřežila zimu, jestli je vyženou. A jinde by je sotva vzali. Třeba Asgaarská alfa by takové budižkničemu určitě vynesla v zubech. Zároveň jim to ale nechtěla dát z lítosti jen tak zadarmo. Mimoděk si tak vzpomněla na Coru...

„Ahojky,“ obrátila svou pozornost i na vlčata, která pro změnu vypadala spokojeně a něžně pocuchala srst prvnímu i druhému. Nemusela se ptát na to, jak se měli. Koukalo jim to z očí. A brzy dorazil i Therion. Tomu zase líně přehodila hlavu přes krk a zakoukala se na Meinereho, který připustil, že by mohl zůstat. Prozatím. „Výborně,“ pronesla s úsměvem a nedechla se, že jim povypráví o úkrytu a jejich mechovém plánu, ale byla vyrušena dříve, než začala.
Ohlédla se, odkud vytí přichází a pak konejšivě oblízla Saturnovi čelo. „Pravděpodobně někdo, kdo také hledá domov,“ broukla a kývla na Thea hlavou. Tohle teď prý byla jejich práce. Ona to tedy dělala už několikrát v Maharu, přesto byla vždy mírně nejistá.

Jak se tak k dvojici narušitelů blížila, nervozita ještě stoupla, protože v jednom z nich poznala známého. Totiž známou. „No nazdar,“ zamručela a trochu ke svému partnerovi naklonila hlavu. „Teď poznáš pravý opak sebe. Namyšlenou vlčici, co vůbec nemá nač být pyšná,“ špitla diskrétně a upřímně netušila, jak se tvářit. Nakonec zvolila výraz silně neutrální. Na úsměv se necítila, ale mračit se také nechtěla. „Zdravím,“ pohlédla nejprve na Izara. „I tebe Lindaso… Co vás sem přivádí?“ Přešla rovnou k věci. Od hnědé vlčice nic dobrého nečekala. Z toho, jak byla hubená, soudila, že hledá smečku, do které se nacpat na zimu, aby jí vůbec přežila. Navenek ale nic nepřátelského neprojevovala.
Moc dobře si pamatovala, jak se před tím přerostlým děckem krčila strachy, zatímco jí zahrnovalo kritikou a urážkami. Ale to nebyl scénář, který by se mohl někdy zase opakovat. Teď už ne.

Prebudil ju desivý škrek, ktorý sa pak neprirodzene dlho odrážal medzi stromy v silno znepokojujúcej ozvene. Obklopovala ju tma, avšak to nebolo to nejdesivejšie. Ostatne, bola noc. Samozrejme, že bola aj tma. Mnohom viac jej mrazila krv v žilách ona hustá nepriestupná hmla. Tma a hmla. Smrtiace kombinácia a to nie iba pre vodičov.
Plno naň dopadala ťažká atmosféra tohto lesa. Dýchalo sa jej len ťažko, ako bol vzduch presýtený vodou. A vlastnou neistotou. Čo to bolo za zvuk? Prečo to tu vypadalo takto? Vzadu v hlave jaj varovne blikalo červené svetielko. Niečo bolo v neporiadku!
Škubnula hlavou, keď sa to ozvalo znovu. Odnikiaľ a odvšadiaľ. Podlžt chrbtica jej prešla mrazivá paralyzujúca vlna. Aj tak sa pomaly postavila na laby a zoskočila zo skalky, na ktorej dosúď spala. Prikrčená a opľúvajúci obozretnosťou sa začala plužiť lesom. Odvaha ju však začala opúšťať veľmi rýchlo. Po jej stranách sa totiž začala objavovať svetla, vrhajúci na hmlu obrazy ohavných pokrivených tvárí.
Uvedomila si, že spomaľuje a spomaľuje, až zastavila úplně. Zdeptaná tým neprirodzeným tichom, aj tekvicovými lampami kolem. Mala zle tušenie a to sa malo vypĺňať. S ďalším škrekom sa priam pred ňou zjavil priezrak... Priezračný kôň s tlejúcim mäsom a na ňom jazdec, ktorému z rozdraného oblečení vykukovali kosti... A s tekvicou miesto hlavy? Zaskočaně zažmurkala. Bolo to desivé? Nebo smiešne? Vypadalo to ako príšera, ktorú si vybájilo nejaké malé dieťa!
„Hohoho!“ ozvalo sa z vyrezanej papule. „Prajem krásny a desivý svatiek mŕtvych!“ Pak zamával svojom mečom a plamene zo všetkiech okolních lámp z tekvíc vyskákali a vleteli do tej jeho, čím sa ešte viacej rozžiarila. „Strež sa duší, ktoré stál neboli lapené,“ odporučil jej svojom zvučným hlasom a zmizol. A spolu s ním i hmla.
Zostala jen tma.
A zmätená vlčica.

>>> Kierb

Cítila směsici vůní, která byla mnohem příjemnější, než ta v Bažinách. Jeden hluboký nádech a hned se cítila jistější. Že by byla ale blízka svému klasickému klidu, to se úplně říct nedalo. Byla dokonce tak zadumaná, že nechala chudáka Theriona kus za sebou a do lesa vešla jako první.
Ke skupince tvořené dvěma vlčaty, černobílým vlkem a dvěma mrtvými rybami, dorazila přesně v moment, kdy Meinere končil svůj monolog. "Chceš odejít?" Zeptala se, zatímco si to kráčela k nim a usmála se na krmící se vlčata. Věděla, že se o ně dobře postará. Konečně něco pozitivního od toho okamžiku, kdy se propadli do té hloupé jámy.
"Vlastně jsme ti s Therionem chtěli navrhnout, ať zůstaneš," pověděla a ohlédla se do míst, kde očekávala Thea. Žel... No, vážně by měla s tím svým snílkovstvým něco dělat. A omluvit se mu. Zase. S odkašláním se tedy vrátila pohledem k přítomným. "Nutit tě samozřejmě nebudeme, ale vždy tu budeš mít dveře otevřené," dodala tedy. Kdyby si nebyla Theovým názorem tak jistá, protože o tom skutečně mluvili, určitě by to nenavrhla, ačkoliv nějaké dospělé by tu určitě ocenili. Kdyby si to ale Půlený rozmyslel, určitě by ho nepřijala jako jejich, bez Theovi přítomnosti. Tak jako tak doufala, že se brzy objeví. Zabloudit snad nemohl.

>>> Bažiny, kolem Maharu

Zadýchaně zastavila až s nohama zapíchnutýma do vodní hladiny. Věděla, že je ty potvory už nějakou dobu nepronásledují, ale stejně se radši pojistila tím, že ještě kus popoběhne. Zadívala se na Theriona a vyplivla si Ageronský mech k nohám. Nadělala z něj beztvarou zelenou kaši. Jak kdyby ho přežvýkala kráva. "Achjo," odfrkla. "Jak dopadl ten tvůj?" Zeptala se. Tak nějak se cílěně vyhnula řešení těch... věcí. Nemělo to smysl. Prostě zase nějaký Gallireiský nesmysl a hodlala všem v lese důsledně zakázat, do těch míst chodit.
Rozčeřila svým tělem vodní hladinu, protože na tyhle nánosy špíny samotný déšť nestačil a chvíli se ráchala. Voda jakoby při tom odplavovala nejen smrduté bahno, ale i paniku a chladilo během rozpálené tělo. Ač trochu štípala v tom škrábanci. "Neublížilo ti to?" Zeptala se nakonec starostlivě právě ve spojitosti s tím, a samotným proudem si to brodila dál na sever. K jejich domovu. Oáze míru. Doufala, že budou před soumrakem doma. Nemohla nechat všechna ta vlčata Mojoovi a Meineremu na krku moc dlouho. S tím mechem to ještě nějak vyřeší.

>>> Mecháček

>>> Středozemka

Bažiny byly ještě o kapku nehostinnější místo, než Močály. Až teď si uvědomila, jaké hrůzy Mahar vlastně obklopovaly. Doposud vnímala jen to dobré. Krásný Třešňový háj, přívětivý Vřesový palouk, Vyhlídka, zurčivé Kaskády… Ale v tomhle rozpoložení mysli? Smrtonosné Bažiny. Odporný začarovaný les. Věčně rozvodněné řeky. Jako by jí na oči někdo nasadil brýle s těmi nejčernějšími skly.
Byla si té skutečnosti velmi hmatatelně vědoma a velmi ji zlobila. Nechtěla být taková! A už vůbec ne po boku svého druha, který měl k podobným náladám určitě mnohem závažnější důvody. Měla pro něj být veselou podporou, co ho přivede na jiné myšlenky. Místo toho temnotě sama podlehla. Doufala, že až budou doma a ozáří jim novou noru tlumeným modravě zelenavým světlem, vše ji přejde. Že tahle maličkost opět vnese světlo do její duše a otevře vrátka pozitivním emocím.
Předtím ovšem měla podstoupit ještě jednu zkoušku. Možná pro tenhle výlet tu nejhorší. A kdyby bývala byla tušila, co ji tu čeká, asi by raději prošla Maharem tam a zpátky klidně desetkrát, riskujíc momentálně nechtěné setkání se Skylieth. Ostatně, kdo by chtěl čelit pohledu na sebe sama ve své nejhorší možné podobě. Holé. Tlející. Prahnoucí po mase živých?
Že je něco v nepořádku, to nejprve poznala z odporného zápachu zdechliny. Ten nebyl v přírodě ničím až tak nepřirozeným, natož na blatech, ale… Tohle jí čenich málem zakroutilo do uzlu. Kdyby už několik dní nehladověla, asi vy se na místě i pozvracela, ale takhle neměla co. Aspoň nějaká výhoda nedobrovolné diety. „Co myslíš, že…“ začala svou otázku, ale nedokončila ji. Odpověď se totiž zjevila sama, ač o moc víc rozumu z toho neměla.
Dvě pokřivené holé příšernosti se vydraly z bažiny přímo před nimi. Byla to silně znepokojující podívaná a ona tak nějak instinktivně ucouvnula a stáhla ocas mezi nohy. Její pohled k sobě táhnula ta o drobet menší postava s roztrženým uchem a jizvou na čele i líci. Přesně jako měla ona. Ta věc měla jizvy i na jiných místech, pořád ale přesně na těch, o kterých věděla, že je má i ona sama. Akorát byla před zrakem ostatních skrytá pod její nesmyslně huňatou srstí. Hlavně pohled na krk té věci byl celkem utrpení a vlčice se přistihla u toho, jak se jí třesou nohy. Hrůzou.
„LaaAuu, bojíííš se měěě?“ Ozvalo se vrčivě z hrdla toho stvoření, zatímco provedlo několik plíživých kroků směrem k ní. Otřásla se a přistihla se u toho, jak se její hlava sama od sebe hýbe v němém přitahání. Nemohla oči odtrhnout od zelených slin, které té věci odkapávaly z křivozubé tlamy. Rozchechtalo se to, až tomu ty zuby z huby malém vyletěly. „Copaaaak? Takhle se chováá alfa?“ Ptalo se to s chechotem a dál se to přibližovalo. Přikrčené, hrozící útokem. Ale. Najednou se třást přestala. Už jí to nepřipadalo tak děsivé, jen znepokojivé a nechutné. Naježila se, stejně, jako když čelila Životově sestře.
Čím to? Asi že se to do ní naváželo? Že to podporovalo její vnitřní pochyby? Ostatně, Smrt dělala to samé. Bavila se tím. Trápila ji. A ji už opravdu nebavilo, jak se všichni baví na její účet a navážejí se do jejích slabin. Vycenila na to zuby a smích umlkl. „Chceš se práát?“ Zeptalo se to z takové blízkosti, že cítila ten smrdutý dech na své tváři, žaludek se divoce kroutil, ale nic z toho být jednoduše nemohlo. Sevřela čelisti. Nechtěla být zase sobecká, ohrozit Thea a dát se do sebevražedného čehosi. Navíc tušila, že ta věc nebude normální. A věděla, že si nemůže povolat na pomoc moc větru a vody. Nemohla se s tím měřit a tak se přemohla k jednomu milému úsměvu.
„Ne, díky,“ sykla a nenápadně ťukla do Theriona, který měl asi co dělat se svým vlastním klonem. Aby vnímal. Aby věděl, že bere nohy na ramena a udělal to taky. Věřila tomu, že si nebude hrát na hrdinu a poletí s větrem o závod spolu s ní.
A pak zabrala nohama v bahně. Byly těžké a po dvoudenní túře unavené, ale tohle snad ještě svedou. Odporné čelisti plné špíny jí cvakly za oháňkou, pravděpodobně z ní vyškubly i pár chlupů, ale ničeho nedbala a běžela dál. S vědomím, že když ji to chytí, je automaticky mrtvá. Ještě, že si to rádo hrálo a zdržovalo se krvelačným pokřikováním všemožných urážek. Těžko věřit, že jen na okamžik uvěřila tomu, že je to ona sama. Tedy. Až jednou zemře, asi lépe nedopadne. Opravdu shnije a vonět nebude, ale… určitě se z ní nestane zlá mrcha. A na tom si zakládala. Není zlá mrcha a navíc se už od žádné takové nikdy nenechá rozhodit. Čas zahnat veškeré pochybnosti.
Bolestivě sykla, když se jí její zlé dvojče podepsalo svými drápy na patě, ale ani se neotočila, jen se soustředila to, hýbat se kupředu. Nepouštět si to k tělu, ať už doopravdy nebo pomyslně a zmizet z Bažin tak rychle, jak to jen jde. Zapomněla při tom ale tak trochu na svůj cenný náklad, který honičkou opravdu zle utrpěl.

>>> kolem Maharu k řece

>>> Přes náhorku z remízku

Opravdu. Příhoda v Remízku, jako by z ní vysála všechen život. A to se jim přitom tak moc nestalo. Dokonce ani při pádu do té díry si nijak závratně neublížila. Ale na tom příliš nezáleželo. Jakmile jednou na někoho padnou chmury takových rozměrů, zbavuje se jich nesnadno.
Popravdě? Smrt se v Jedlovém pásu hodně vynasnažila, je oba rozhodit, ale v porovnání s tímhle, to bylo úplně nicotné. Neříká se ostatně nadarmo, že nejvíc vlkovi může ublížit jen on sám. A že před sebou samým tě nemůže nikdo jiný pořádně zachránit. I kdyby ji někdo celé dny mučil, nebyla by z toho tak mimo, jako když uvízne ve svém vlastním vědomí. Pochybujíc o sobě. A všem, co v životě udělala. Ptajíc se, proč se vlastně vůbec někdo tak zbytečný musel narodit. Nehledě na to, že předchozího dne prohlásila, že ví, že mnohým pomohla. Rozhodla se býti silnou. Racionalita se v tomhle případě angažovala jen těžko. Prakticky vůbec.
Jak šli a vrátili se do míst dobře známých, myšlenky se jí hlavou míhaly divoce dál. Tady na tomhle místě se toho tolik událo. Prošla tudy v doprovodu tolika různých vlků a přitom jí po nich nic nezbylo. Všichni ji opouštěli. Setkání s ní, pro ni byly ničím. Nikdo ji opakovaně nevyhledal, aby si jen tak popovídal, zatímco ona si na spoustu z nich často vzpomněla. Třeba támhle za řekou potkala Amelis. Tolik je spojovalo, strávily spolu celé dlouhé hodiny. S ní si poprvé po dlouhé době hrála a byla veselá. Slíbily si, že budou nejlepšími přítelkyněmi, ale… Pak už ji víckrát neviděla. Ačkoliv si byla jistá, že obě to mínily tak upřímně, jak to jen šlo.
Skousla si zevnitř bolestivě tváře, až mohla ochutnat vlastní nasládlé krve. A co třeba Ashe? I tu hledala. Dokonce ji navštívila u ní ve smečce, ale… nebyla tam. Copak jí přátelství není souzené? Je prokletá? Všichni, co má ráda zmizí v nenávratnu? Přináší ostatním smůlu? S panikou v očích se ohlédla po Therionovi, jestli ji pořád následuje a náhodou nezmizel a nezbyl po něm jen prach. Ostatně, mohl by jí mít už dost. To kvůli ní skončili u Smrti a pak pro ni skládal básničku. Kvůli ní spadli do té díry… Ale byl tu. O dost ji to uklidnilo. S úlevou se drobátko pousmála.
Ne, on by ji neopustil. Milovali se. V dobrém i zlém.
Ale i tak se nadále cítila tak nějak opuštěná. Měla milujícího partnera. Kopu dětí, co ji potřebovaly a ona je měla ráda, jako vlastní, ale… něco tomu chybělo. Kamarádka. Alespoň jedna. Vlčice, se kterou by si rozuměla a mohla s ní bezcílně klábosit. Užívat života. Někoho jako Amelis. Nemuselo by to být na první pohled a setkání, jako právě s béžovou vlčicí, ale… Vážně toužila po nějaké další spřízněné duši. Některé věci totiž s Therionem řešit nemohla a vlčata… ta pro ni navždy zůstanou dětmi, ke kterým se bude chovat mateřsky. Nikoliv přátelsky. I Astu díky velkému věkovému rozdílu nedokázala tak úplně brát jako přítelkyni a vnímala ji spíše jako svěřenkyni, o kterou se starala. A ani ta už tu nebyla.
Nejblíže její představě byla v poslední době pravděpodobně právě Skylieth, kterážto jí teď tolik ležela v žaludku. Jenže… ani s tou to nebylo to, co potřebovala. Je pojil vztah šéfa a podřízeného. Vzájemné úcty a uznání, ale sotva by spolu mohly jen tak štěbetat u jezírka a smát se hloupým příhodám. Vždy by se to nakonec zvrtlo, v nějakou diskuzi, o chodu smečky. Protože to bylo to hlavní, o čem by měla alfa přemýšlet… A ona teď byla alfou také, že? Znělo to směšně. Ona se svou poddajnou povahou a mrzkým sebevědomím měla pečovat o ostatní a dělat jim vůdce. Bude mít vůbec na nějaké přátelství kdy čas? Bude se všemi jednat jen jako s členy smečky, nikoliv přáteli? Ne, to se jí vážně nelíbilo. Nechtěla být taková! Znělo to tak osaměle. O to víc jí bylo líto Skylieth.
„Theo? Jsme teď alfy?“ vypadlo z ní tázavě a na krátko se zastavila. Po jednom z boků se právě teď tyčily močály, které jim bývaly domovem. Tak nějak podvědomě sem mířila, jak byla zvyklá. Vracela se z cest domů. Ale jejich domov teď byl jinde a cítila se tak trochu divně, že je přivedla sem. I ta otázka byla divná.
Necítila se na to, teď skrze Močály procházet. Ty rány pro ni byly všechny příliš čerstvé. Plánovala si se Skylieth promluvit, ale teď ji ta představa spíše děsila. Bylo příliš brzy, proto hned využila svého hlasu znovu, by nadnesla malý návrh. Možná spíše prosbu. Celkem úpěnlivou. „Obejděme ho.“ Myslela tím Mahar, což bylo zřejmé z toho, kam se tak upřeně zadívala a pak se v mírném odstupu od hranic, které dříve z povinnosti značívala, pustila dál na východ. Raději by vstoupila do toho ohavného Zarostlého lesa, kde bojovala s příšerami v magickém labyrintu, než aby vkročila na jejich rozblácené bývalé území.

>>> Kolem Maharu do Bažin