Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pobaveně se na Theriona usmála, když se ukázalo, že on pro změnu zná druhého z narušitelské dvojičky. A navíc ten číselný přídomek. Jestli se takhle ten vlček běžně představuje, asi to taky bude pěkné kvítko. Nesoudila však dne před večerem a zaměřila se na vlčici, jež musela přidat jedovatou poznámku už jen k obyčejnému pozdravu. "Očividně lépe, než ty," odtušila nazpátek. Vlčice před ní byla bez smečky a chybělo málo, aby pošla hlady. Patetická. Cítila, jak ji nervozita pomalu opouští. Tahle za to vážně nestála, aby si kvůli ní dělala sebemenší vrásky, takže na její další narážku se jen prozíravě usmála.
"Meinere je jeden ze zakládajících členů a je velmi užitečný," pověděla záhy, když se Lindasa dala do vyptávání. Nikdo přeci nemusel vědět, že smečka existuje tak tři dny a Meinere ještě pořádně nevěděl, zda zůstat. Spolkla svou poznámku o tom, že si není úplně jistá kdo je tady chudák a oxiduje, ale uměla se ovládat.
"Jak užiteční jste vy?" Navázala na svá slova velmi přímou otázkou. Ostatně Izar projevil o pobyt v jejich lesíku zájem. Velmi teatrálním a nedůvěryhodným způsobem, ale budiž. Popravdě se vůbec nedivila, že byl bez domova, jestli sebou všude vláčel tu druhou existenci a do toho předváděl takové divadýlko.
Zrzka se pak poněkud zpožděně pokusila být milá, což jí Launee vůbec nežrala, protože už ztratila tu poslední naději na vývoj téhle mrzké osobnosti. Zadržela ale i další protivnou poznámku o tom, že by si tohle opětovné shledání klidně odpustila a pokrčila rameny, když se zrzka v minulosti hrabala dál. "Byl to spíše krok z nutnosti," přiznala nevzrušeně a ohlédla se po svém partnerovy, na kterého Izar zrovna vrhal štěněčí pohled.
Napadlo ji, co by v takovéhle situaci asi dělala Skyl. Stojíc před rozhodnutím zda přijmout nebo nepřijmout osobu, která bude zcela nepochybně způsobovat spory. Rozum jí říkal, že ne, ale... byla tak vychrtlá. Asi by vážně nepřežila zimu, jestli je vyženou. A jinde by je sotva vzali. Třeba Asgaarská alfa by takové budižkničemu určitě vynesla v zubech. Zároveň jim to ale nechtěla dát z lítosti jen tak zadarmo. Mimoděk si tak vzpomněla na Coru...

„Ahojky,“ obrátila svou pozornost i na vlčata, která pro změnu vypadala spokojeně a něžně pocuchala srst prvnímu i druhému. Nemusela se ptát na to, jak se měli. Koukalo jim to z očí. A brzy dorazil i Therion. Tomu zase líně přehodila hlavu přes krk a zakoukala se na Meinereho, který připustil, že by mohl zůstat. Prozatím. „Výborně,“ pronesla s úsměvem a nedechla se, že jim povypráví o úkrytu a jejich mechovém plánu, ale byla vyrušena dříve, než začala.
Ohlédla se, odkud vytí přichází a pak konejšivě oblízla Saturnovi čelo. „Pravděpodobně někdo, kdo také hledá domov,“ broukla a kývla na Thea hlavou. Tohle teď prý byla jejich práce. Ona to tedy dělala už několikrát v Maharu, přesto byla vždy mírně nejistá.

Jak se tak k dvojici narušitelů blížila, nervozita ještě stoupla, protože v jednom z nich poznala známého. Totiž známou. „No nazdar,“ zamručela a trochu ke svému partnerovi naklonila hlavu. „Teď poznáš pravý opak sebe. Namyšlenou vlčici, co vůbec nemá nač být pyšná,“ špitla diskrétně a upřímně netušila, jak se tvářit. Nakonec zvolila výraz silně neutrální. Na úsměv se necítila, ale mračit se také nechtěla. „Zdravím,“ pohlédla nejprve na Izara. „I tebe Lindaso… Co vás sem přivádí?“ Přešla rovnou k věci. Od hnědé vlčice nic dobrého nečekala. Z toho, jak byla hubená, soudila, že hledá smečku, do které se nacpat na zimu, aby jí vůbec přežila. Navenek ale nic nepřátelského neprojevovala.
Moc dobře si pamatovala, jak se před tím přerostlým děckem krčila strachy, zatímco jí zahrnovalo kritikou a urážkami. Ale to nebyl scénář, který by se mohl někdy zase opakovat. Teď už ne.

Prebudil ju desivý škrek, ktorý sa pak neprirodzene dlho odrážal medzi stromy v silno znepokojujúcej ozvene. Obklopovala ju tma, avšak to nebolo to nejdesivejšie. Ostatne, bola noc. Samozrejme, že bola aj tma. Mnohom viac jej mrazila krv v žilách ona hustá nepriestupná hmla. Tma a hmla. Smrtiace kombinácia a to nie iba pre vodičov.
Plno naň dopadala ťažká atmosféra tohto lesa. Dýchalo sa jej len ťažko, ako bol vzduch presýtený vodou. A vlastnou neistotou. Čo to bolo za zvuk? Prečo to tu vypadalo takto? Vzadu v hlave jaj varovne blikalo červené svetielko. Niečo bolo v neporiadku!
Škubnula hlavou, keď sa to ozvalo znovu. Odnikiaľ a odvšadiaľ. Podlžt chrbtica jej prešla mrazivá paralyzujúca vlna. Aj tak sa pomaly postavila na laby a zoskočila zo skalky, na ktorej dosúď spala. Prikrčená a opľúvajúci obozretnosťou sa začala plužiť lesom. Odvaha ju však začala opúšťať veľmi rýchlo. Po jej stranách sa totiž začala objavovať svetla, vrhajúci na hmlu obrazy ohavných pokrivených tvárí.
Uvedomila si, že spomaľuje a spomaľuje, až zastavila úplně. Zdeptaná tým neprirodzeným tichom, aj tekvicovými lampami kolem. Mala zle tušenie a to sa malo vypĺňať. S ďalším škrekom sa priam pred ňou zjavil priezrak... Priezračný kôň s tlejúcim mäsom a na ňom jazdec, ktorému z rozdraného oblečení vykukovali kosti... A s tekvicou miesto hlavy? Zaskočaně zažmurkala. Bolo to desivé? Nebo smiešne? Vypadalo to ako príšera, ktorú si vybájilo nejaké malé dieťa!
„Hohoho!“ ozvalo sa z vyrezanej papule. „Prajem krásny a desivý svatiek mŕtvych!“ Pak zamával svojom mečom a plamene zo všetkiech okolních lámp z tekvíc vyskákali a vleteli do tej jeho, čím sa ešte viacej rozžiarila. „Strež sa duší, ktoré stál neboli lapené,“ odporučil jej svojom zvučným hlasom a zmizol. A spolu s ním i hmla.
Zostala jen tma.
A zmätená vlčica.

>>> Kierb

Cítila směsici vůní, která byla mnohem příjemnější, než ta v Bažinách. Jeden hluboký nádech a hned se cítila jistější. Že by byla ale blízka svému klasickému klidu, to se úplně říct nedalo. Byla dokonce tak zadumaná, že nechala chudáka Theriona kus za sebou a do lesa vešla jako první.
Ke skupince tvořené dvěma vlčaty, černobílým vlkem a dvěma mrtvými rybami, dorazila přesně v moment, kdy Meinere končil svůj monolog. "Chceš odejít?" Zeptala se, zatímco si to kráčela k nim a usmála se na krmící se vlčata. Věděla, že se o ně dobře postará. Konečně něco pozitivního od toho okamžiku, kdy se propadli do té hloupé jámy.
"Vlastně jsme ti s Therionem chtěli navrhnout, ať zůstaneš," pověděla a ohlédla se do míst, kde očekávala Thea. Žel... No, vážně by měla s tím svým snílkovstvým něco dělat. A omluvit se mu. Zase. S odkašláním se tedy vrátila pohledem k přítomným. "Nutit tě samozřejmě nebudeme, ale vždy tu budeš mít dveře otevřené," dodala tedy. Kdyby si nebyla Theovým názorem tak jistá, protože o tom skutečně mluvili, určitě by to nenavrhla, ačkoliv nějaké dospělé by tu určitě ocenili. Kdyby si to ale Půlený rozmyslel, určitě by ho nepřijala jako jejich, bez Theovi přítomnosti. Tak jako tak doufala, že se brzy objeví. Zabloudit snad nemohl.

>>> Bažiny, kolem Maharu

Zadýchaně zastavila až s nohama zapíchnutýma do vodní hladiny. Věděla, že je ty potvory už nějakou dobu nepronásledují, ale stejně se radši pojistila tím, že ještě kus popoběhne. Zadívala se na Theriona a vyplivla si Ageronský mech k nohám. Nadělala z něj beztvarou zelenou kaši. Jak kdyby ho přežvýkala kráva. "Achjo," odfrkla. "Jak dopadl ten tvůj?" Zeptala se. Tak nějak se cílěně vyhnula řešení těch... věcí. Nemělo to smysl. Prostě zase nějaký Gallireiský nesmysl a hodlala všem v lese důsledně zakázat, do těch míst chodit.
Rozčeřila svým tělem vodní hladinu, protože na tyhle nánosy špíny samotný déšť nestačil a chvíli se ráchala. Voda jakoby při tom odplavovala nejen smrduté bahno, ale i paniku a chladilo během rozpálené tělo. Ač trochu štípala v tom škrábanci. "Neublížilo ti to?" Zeptala se nakonec starostlivě právě ve spojitosti s tím, a samotným proudem si to brodila dál na sever. K jejich domovu. Oáze míru. Doufala, že budou před soumrakem doma. Nemohla nechat všechna ta vlčata Mojoovi a Meineremu na krku moc dlouho. S tím mechem to ještě nějak vyřeší.

>>> Mecháček

>>> Středozemka

Bažiny byly ještě o kapku nehostinnější místo, než Močály. Až teď si uvědomila, jaké hrůzy Mahar vlastně obklopovaly. Doposud vnímala jen to dobré. Krásný Třešňový háj, přívětivý Vřesový palouk, Vyhlídka, zurčivé Kaskády… Ale v tomhle rozpoložení mysli? Smrtonosné Bažiny. Odporný začarovaný les. Věčně rozvodněné řeky. Jako by jí na oči někdo nasadil brýle s těmi nejčernějšími skly.
Byla si té skutečnosti velmi hmatatelně vědoma a velmi ji zlobila. Nechtěla být taková! A už vůbec ne po boku svého druha, který měl k podobným náladám určitě mnohem závažnější důvody. Měla pro něj být veselou podporou, co ho přivede na jiné myšlenky. Místo toho temnotě sama podlehla. Doufala, že až budou doma a ozáří jim novou noru tlumeným modravě zelenavým světlem, vše ji přejde. Že tahle maličkost opět vnese světlo do její duše a otevře vrátka pozitivním emocím.
Předtím ovšem měla podstoupit ještě jednu zkoušku. Možná pro tenhle výlet tu nejhorší. A kdyby bývala byla tušila, co ji tu čeká, asi by raději prošla Maharem tam a zpátky klidně desetkrát, riskujíc momentálně nechtěné setkání se Skylieth. Ostatně, kdo by chtěl čelit pohledu na sebe sama ve své nejhorší možné podobě. Holé. Tlející. Prahnoucí po mase živých?
Že je něco v nepořádku, to nejprve poznala z odporného zápachu zdechliny. Ten nebyl v přírodě ničím až tak nepřirozeným, natož na blatech, ale… Tohle jí čenich málem zakroutilo do uzlu. Kdyby už několik dní nehladověla, asi vy se na místě i pozvracela, ale takhle neměla co. Aspoň nějaká výhoda nedobrovolné diety. „Co myslíš, že…“ začala svou otázku, ale nedokončila ji. Odpověď se totiž zjevila sama, ač o moc víc rozumu z toho neměla.
Dvě pokřivené holé příšernosti se vydraly z bažiny přímo před nimi. Byla to silně znepokojující podívaná a ona tak nějak instinktivně ucouvnula a stáhla ocas mezi nohy. Její pohled k sobě táhnula ta o drobet menší postava s roztrženým uchem a jizvou na čele i líci. Přesně jako měla ona. Ta věc měla jizvy i na jiných místech, pořád ale přesně na těch, o kterých věděla, že je má i ona sama. Akorát byla před zrakem ostatních skrytá pod její nesmyslně huňatou srstí. Hlavně pohled na krk té věci byl celkem utrpení a vlčice se přistihla u toho, jak se jí třesou nohy. Hrůzou.
„LaaAuu, bojíííš se měěě?“ Ozvalo se vrčivě z hrdla toho stvoření, zatímco provedlo několik plíživých kroků směrem k ní. Otřásla se a přistihla se u toho, jak se její hlava sama od sebe hýbe v němém přitahání. Nemohla oči odtrhnout od zelených slin, které té věci odkapávaly z křivozubé tlamy. Rozchechtalo se to, až tomu ty zuby z huby malém vyletěly. „Copaaaak? Takhle se chováá alfa?“ Ptalo se to s chechotem a dál se to přibližovalo. Přikrčené, hrozící útokem. Ale. Najednou se třást přestala. Už jí to nepřipadalo tak děsivé, jen znepokojivé a nechutné. Naježila se, stejně, jako když čelila Životově sestře.
Čím to? Asi že se to do ní naváželo? Že to podporovalo její vnitřní pochyby? Ostatně, Smrt dělala to samé. Bavila se tím. Trápila ji. A ji už opravdu nebavilo, jak se všichni baví na její účet a navážejí se do jejích slabin. Vycenila na to zuby a smích umlkl. „Chceš se práát?“ Zeptalo se to z takové blízkosti, že cítila ten smrdutý dech na své tváři, žaludek se divoce kroutil, ale nic z toho být jednoduše nemohlo. Sevřela čelisti. Nechtěla být zase sobecká, ohrozit Thea a dát se do sebevražedného čehosi. Navíc tušila, že ta věc nebude normální. A věděla, že si nemůže povolat na pomoc moc větru a vody. Nemohla se s tím měřit a tak se přemohla k jednomu milému úsměvu.
„Ne, díky,“ sykla a nenápadně ťukla do Theriona, který měl asi co dělat se svým vlastním klonem. Aby vnímal. Aby věděl, že bere nohy na ramena a udělal to taky. Věřila tomu, že si nebude hrát na hrdinu a poletí s větrem o závod spolu s ní.
A pak zabrala nohama v bahně. Byly těžké a po dvoudenní túře unavené, ale tohle snad ještě svedou. Odporné čelisti plné špíny jí cvakly za oháňkou, pravděpodobně z ní vyškubly i pár chlupů, ale ničeho nedbala a běžela dál. S vědomím, že když ji to chytí, je automaticky mrtvá. Ještě, že si to rádo hrálo a zdržovalo se krvelačným pokřikováním všemožných urážek. Těžko věřit, že jen na okamžik uvěřila tomu, že je to ona sama. Tedy. Až jednou zemře, asi lépe nedopadne. Opravdu shnije a vonět nebude, ale… určitě se z ní nestane zlá mrcha. A na tom si zakládala. Není zlá mrcha a navíc se už od žádné takové nikdy nenechá rozhodit. Čas zahnat veškeré pochybnosti.
Bolestivě sykla, když se jí její zlé dvojče podepsalo svými drápy na patě, ale ani se neotočila, jen se soustředila to, hýbat se kupředu. Nepouštět si to k tělu, ať už doopravdy nebo pomyslně a zmizet z Bažin tak rychle, jak to jen jde. Zapomněla při tom ale tak trochu na svůj cenný náklad, který honičkou opravdu zle utrpěl.

>>> kolem Maharu k řece

>>> Přes náhorku z remízku

Opravdu. Příhoda v Remízku, jako by z ní vysála všechen život. A to se jim přitom tak moc nestalo. Dokonce ani při pádu do té díry si nijak závratně neublížila. Ale na tom příliš nezáleželo. Jakmile jednou na někoho padnou chmury takových rozměrů, zbavuje se jich nesnadno.
Popravdě? Smrt se v Jedlovém pásu hodně vynasnažila, je oba rozhodit, ale v porovnání s tímhle, to bylo úplně nicotné. Neříká se ostatně nadarmo, že nejvíc vlkovi může ublížit jen on sám. A že před sebou samým tě nemůže nikdo jiný pořádně zachránit. I kdyby ji někdo celé dny mučil, nebyla by z toho tak mimo, jako když uvízne ve svém vlastním vědomí. Pochybujíc o sobě. A všem, co v životě udělala. Ptajíc se, proč se vlastně vůbec někdo tak zbytečný musel narodit. Nehledě na to, že předchozího dne prohlásila, že ví, že mnohým pomohla. Rozhodla se býti silnou. Racionalita se v tomhle případě angažovala jen těžko. Prakticky vůbec.
Jak šli a vrátili se do míst dobře známých, myšlenky se jí hlavou míhaly divoce dál. Tady na tomhle místě se toho tolik událo. Prošla tudy v doprovodu tolika různých vlků a přitom jí po nich nic nezbylo. Všichni ji opouštěli. Setkání s ní, pro ni byly ničím. Nikdo ji opakovaně nevyhledal, aby si jen tak popovídal, zatímco ona si na spoustu z nich často vzpomněla. Třeba támhle za řekou potkala Amelis. Tolik je spojovalo, strávily spolu celé dlouhé hodiny. S ní si poprvé po dlouhé době hrála a byla veselá. Slíbily si, že budou nejlepšími přítelkyněmi, ale… Pak už ji víckrát neviděla. Ačkoliv si byla jistá, že obě to mínily tak upřímně, jak to jen šlo.
Skousla si zevnitř bolestivě tváře, až mohla ochutnat vlastní nasládlé krve. A co třeba Ashe? I tu hledala. Dokonce ji navštívila u ní ve smečce, ale… nebyla tam. Copak jí přátelství není souzené? Je prokletá? Všichni, co má ráda zmizí v nenávratnu? Přináší ostatním smůlu? S panikou v očích se ohlédla po Therionovi, jestli ji pořád následuje a náhodou nezmizel a nezbyl po něm jen prach. Ostatně, mohl by jí mít už dost. To kvůli ní skončili u Smrti a pak pro ni skládal básničku. Kvůli ní spadli do té díry… Ale byl tu. O dost ji to uklidnilo. S úlevou se drobátko pousmála.
Ne, on by ji neopustil. Milovali se. V dobrém i zlém.
Ale i tak se nadále cítila tak nějak opuštěná. Měla milujícího partnera. Kopu dětí, co ji potřebovaly a ona je měla ráda, jako vlastní, ale… něco tomu chybělo. Kamarádka. Alespoň jedna. Vlčice, se kterou by si rozuměla a mohla s ní bezcílně klábosit. Užívat života. Někoho jako Amelis. Nemuselo by to být na první pohled a setkání, jako právě s béžovou vlčicí, ale… Vážně toužila po nějaké další spřízněné duši. Některé věci totiž s Therionem řešit nemohla a vlčata… ta pro ni navždy zůstanou dětmi, ke kterým se bude chovat mateřsky. Nikoliv přátelsky. I Astu díky velkému věkovému rozdílu nedokázala tak úplně brát jako přítelkyni a vnímala ji spíše jako svěřenkyni, o kterou se starala. A ani ta už tu nebyla.
Nejblíže její představě byla v poslední době pravděpodobně právě Skylieth, kterážto jí teď tolik ležela v žaludku. Jenže… ani s tou to nebylo to, co potřebovala. Je pojil vztah šéfa a podřízeného. Vzájemné úcty a uznání, ale sotva by spolu mohly jen tak štěbetat u jezírka a smát se hloupým příhodám. Vždy by se to nakonec zvrtlo, v nějakou diskuzi, o chodu smečky. Protože to bylo to hlavní, o čem by měla alfa přemýšlet… A ona teď byla alfou také, že? Znělo to směšně. Ona se svou poddajnou povahou a mrzkým sebevědomím měla pečovat o ostatní a dělat jim vůdce. Bude mít vůbec na nějaké přátelství kdy čas? Bude se všemi jednat jen jako s členy smečky, nikoliv přáteli? Ne, to se jí vážně nelíbilo. Nechtěla být taková! Znělo to tak osaměle. O to víc jí bylo líto Skylieth.
„Theo? Jsme teď alfy?“ vypadlo z ní tázavě a na krátko se zastavila. Po jednom z boků se právě teď tyčily močály, které jim bývaly domovem. Tak nějak podvědomě sem mířila, jak byla zvyklá. Vracela se z cest domů. Ale jejich domov teď byl jinde a cítila se tak trochu divně, že je přivedla sem. I ta otázka byla divná.
Necítila se na to, teď skrze Močály procházet. Ty rány pro ni byly všechny příliš čerstvé. Plánovala si se Skylieth promluvit, ale teď ji ta představa spíše děsila. Bylo příliš brzy, proto hned využila svého hlasu znovu, by nadnesla malý návrh. Možná spíše prosbu. Celkem úpěnlivou. „Obejděme ho.“ Myslela tím Mahar, což bylo zřejmé z toho, kam se tak upřeně zadívala a pak se v mírném odstupu od hranic, které dříve z povinnosti značívala, pustila dál na východ. Raději by vstoupila do toho ohavného Zarostlého lesa, kde bojovala s příšerami v magickém labyrintu, než aby vkročila na jejich rozblácené bývalé území.

>>> Kolem Maharu do Bažin

>>> Náhorka

Přišli do míst, která celkem dobře znala. Věděla, že na západ od nich je pláž a souostroví malých ostrůvků, které jí před lety zachránili život. Bliklo jí a zavrtěla ocáskem. Třeba mohla Theovi dát i trochu jinou odpověď, než tu, co už vyslovila. "Vlastně jsem před lety cestovala s jedním mladým vlčkem. Bylo to takové ucho nezvedené a nerozumné. Tam na té pláži," kývla hlavou daným směrem, těsně předtím, než je pohltil podrost remízku. "Se rozhodl jít cachtat. Problém byl tom, že zrovna řádila příšerná bouřka. Asi mu to přišlo vzrušující. To nebezpečí," bylo na ní vidět, že zrovna tenhle smysl pro dobrodružství nechápe. Pokračovala však. "Sledovala jsem ho ze břehu a volala na něj, ať vyleze, ale on místo toho začal volat o pomoc, že mu uvízla tlapka. Převalovala se přes něj jedna vlna za druhou... Samozřejmě jsem mu šla pomoct," věděla, že to byl velký nerozum, ale copak mohla jen přihlížet tomu, jak se jí topí kamarád? "Moře nás pak spolklo oba. Mne vyhodila na ostrůvku nedalo břehu, ale pořádně pomlácenou." Stočila pohled k té lesklé věcičce, co teď zdobila její nohu. "Tu jizvu pod náramkem, jsem si udělala tehdy... Jeho jsem ale nikde nenašla a myslela si, že tam tehdy umřel. Bylo mi z toho hrozně dlouho zle," přiznala a protáhla se dalším křovím. "Celkem nedávno jsem ho ale zahlédla, takže mi spadl kámen ze srdce," usmála se a ohlédla se po něm, což... asi dělat neměla, protože náhle šlápla do prázdna.
"Aaah!" Vyjekla, zatímco po nohou klouzala do zrádné jámy. Pořád ale pevně držela svou mechovou výslužku. Odmítala ji ztratit, ať se děje cokoliv. I když na samotném dně klopýtla o kámen a zapíchla se čenichem do hlíny. "Pfff."
Brzy jí asi pádem následoval i Therion, což ji tedy moc netěšilo. Kéž by aspoň jeden z nich koukal pod nohy! "Jsi v pořádku?" Ujišťovala se hned a na chvíli pustila mech ze svých úst, aby se po tom zážitku pořádně vydýchala a zhodnotila, jak to celé ustáli. Měla celkem odřené tlapy a natlučený nos, ale už zažila horší věci. Přesto si to mohli odpustit, že ano?
Zahleděla se nahoru a nervozně zamručela, když si uvědomila, že nad jámou se smráká. Brzo bude tma a oni ani nebudou vědět, kde je nahoře a kde dole. Z těch vyhlídek na ni padal smutek. Zase se něco pokazilo. To byla Gallirea tak nebezpečná? Nebo oni tak hloupí? Vážně mají na to, aby sami vychovali tolik vlčat? Aby vedli to něco, co vytvořily? Co to vůbec bylo? Smečka? V Maharu měli ještě do nedávna všechno. Klid, potravu i bezpečí. Skylieth jí a Mojoovi zachránila životy a ona jí slíbila vše splatit. Přesto ji při prvních náznacích špatného zradila, sebrala téměř všechny členy a odvedla je pryč. A přitom je Skyl zachránila všechny. Kolik bylo na světě asi alf, co by přijalo tolik opuštěných vlčat? Byly s nimi jen starosti, potřebovali jíst a sami neměli čím přispět do chodu smečky... A oni se všichni sebrali a nechali ji tam, aniž by jí cokoliv řekli. Byla hrozný nevděčník, že ano? Tušila, že Skyl by Močály nikdy neopustila, ale... i tak jí mohla alespoň navrhnout, ať je vezme jinam. Že smečku dělají její členové, ne místo... Měla jí místo odchodu raději pomoci situaci zvládnout. Pomoct jí z nejhoršího, jako to Černobílá udělala pro ni. Ne ji opustit.
Ani si neuvědomila, jak bolestně nakrčila čelo. Tohle místo, jako by jí bralo veškerou radost. A asi to bylo dobře? Zasloužila si ji vůbec? Jak mohla jen tak vesele cukrovat s Therionem, když Skylieth sama někde trpěla? "Pojďme... pryč, prosím," hlesla nakonec unaveně a zase popadla mech. Najednou z něj neměla ani moc velkou radost. Zařizovala si nový domov na úkor někoho jiného. Že to neudělala jen pro sebe, ale i pro ostatní ji momentálně vůbec netěšilo. A nesnášela se za to. Že zase váhá, místo toho, aby si šla cílevědomě za svým a měla z toho radost.
Nějak se snad společnými silami dostali zpět na povrch a mohli pokračovat dál. Tentokrát asi v ponurém tichu.

>>> Středozemka přes náhorní

>>> Vodopády přes řeku

Šly celkem mlčky. Ani ne proto, že by si neměli co říct, ale hlavně protože pro ně bylo mluvení celkem nemožné. Akorát by huhňali a rozuměli každému druhému . Dobře jim ostatně bylo i beze slov, tak proč riskovat vdechnutí mechu nebo kousanec do jazyka?
I navzdory dešti byla vlastně docela spokojená a čas od času skočila do nějaké té louže, jako by snad byla malé vlče. Holt na dovádění neměla poslední dobou moc myšlenky, tak využívala každé příležitosti. Každé sebemenší záminky k radosti. Ačkoliv doufala, že odteď jich bude přibývat. Že všichni obyvatelé lesíka už nebudou muset zažít nějaká hrozná příkoří a začnou se víc smát.
"Já sice protoulala celé roky, ale žádná velká dobrodružství jsem popravdě nezažila," přiznala trochu rozpačitě. Od malička se za dobrodružstvím sice honila, ale celkem neúspěšně. Více si toho vyfantazírovala, než skutečně prožila.

>>> Remízek

>>> Lesík Topolů

Byla celkem dojatá. Někdy totiž navzdory své nízké výřečnosti dokázal trefit hřebíček přímo na hlavičku a říct přesně to, co potřebovala slyšet. Pravděpodobně v něm třímal skrytí řečník, který jen potřeboval pošťouchnout, by se prodral na povrch. A i rýmování mu vlastně celkem šlo, když teď tak zpětně zhodnotila básničku, kterou vymyslel pro Smrt. Znovu ji zaplavil ten hřejivý pocit sounáležitosti, který jí pak přímo čišel z očí. Nebylo potřeba, aby něco řekla, protože jeden pohled uměl říct více, než tisíc slov. A oni se teď ostatně vpíjely jeden do druhého. Modř do modři. Asi je vážně spojil osud.
To však jen dokud si neřeklo o pozornost něco zcela jiného. Hřmot mas vody, padajících z výšky, rozbíjející hladinu hluboko pod sebou na miliony křehkých kapek. Mizící v proudu řeky v záplavu husté pěny. Vodopády.
To byla hezká zastávka! Sice pršelo, takže na nějakou duhu či jinou podobnou hru barev mohla rovnou zapomenout, ale destinace rozhodně okouzlující a na rande jako dělaná! Něco ale bylo jinak, než obvykle. Spolu s vodou, se tu totiž také valila záplava jablek, která jako by se teleportovala zdola nahoru jen proto, aby se znovu svezla strmou skluzavkou dolů. A to znovu a znovu.
Theriona to patrně překvapilo více než ji. Ona byla vlastně už zvyklá na kde co, za ty roky, co zde strávila. Cítila ale na sobě jeho tázavý pohled a usmála se, trochu při tom vlníc obočím. "Pvostě Gallilea," procedila skrz zubiska zalepená mechocvým roubíkem a zahleděla se na hladinu skrytou pod záplavou rudých míčků. Jedlých rudých míčků.
"Pvoč ne?" Pobídla jej k činům a sama odložila svůj mechový náklad kousíček bokem, aby jí náhodou neuplaval. Zajímalo ji, jestli rostlinky tuhle túru vůbec přežijí. Ale tak. Nic jim nebránilo v tom se tam vrátit a pobrat jiné. Aspoň by měli záminku k dalšímu útěku před realitou.
Celkem rozjařeně se tedy zařadila po jeho boku a sama začala číhat po nějakém tom svém slaďoučkém jablíčku. Přešlapovala v mělčině, vybírala to nejhezčí, sledovala dynamiku vln a také čekala na to, až se do díla dá Therion. Chtěla, aby byl první, kdo svůj úlovek vyloví a tak sklonila hlavu až pár sekund po něm. Nicméně asi to nebylo třeba, protože ty mršky byly pěkně kluzké a po hladině utíkaly jak blešky. Uklidňovalo ji, že on si vede podobně, ale i tak byl úspěšnější.
Theo už své jablko zkoumal na břehu a ona se pořád prala s tím, aby svým čenichem nepostrkovala vytouženou kořist do větších hloubek. Jak se ale natahovala, nakonec do té vody hezky na parádu zahučela. Nikam hluboko. Prostě jí na bahně podjela noha a najednou polykala andělíčky. Stačilo se jen trochu zberchat a hned zas trčela hlavou nad hladinou a roztomile se culila. Stejně byla promočená z deště, takže to o moc velká změna nebyla. A teď, když si tu tak hezky seděla a neztrácela soustředění u držení balancu, chytila jedno z jablek celkem snadno. Na rozdíl od Theriona ho celkem bez váhání rovnou i rozkousala a zhltla jako malinu. Když se nad tím teď tak zamyslela, kdy naposledy jedla? A kdy naposledy jedl Theo? A vlčata? Asi by měli něco ulovit. Ale až v lesíku. Nebo... Nebo by se mohla ukázat Sunstorm, které lov zadala jako úkol... Pro přijetí do jiné smečky, ehm. Ale pro stejné vlky.
Potřásla hlavou a vyskočila na břeh, mohutně se oklepala, aby z toho i Therion něco měl a nevinně se na něj usmála. "Já tebe taky!" Kdy jindy vyznat někomu lásku, když ne po tom, co ho zmáčíte až na kost? Slízla mu jednu kapku z čela a pak ze země sebrala svou várku mechu a... šlo se dál! Kdovíkam.

>>> Náhorka přes řeku

>>> Ageron, přes hory

Potutelně se uculila a sama uznala, že když jsou spolu, je celkem jedno, jestli jsou celí špinaví nebo mají čelisti ucpané mechem. Z jeho vyprávění dík tomuhle dobrovolnému roubíku rozuměla asi jen půlku, ale to jí nevadilo. Důležité bylo, že mluvil. Chtít to po něm před rokem, určitě by se toho nedočkala. Tak jak se vyvíjel jejich vztah, se vyvíjel i on a dělalo jí to radost. Moc si přála, aby jednou mohl mluvit bez obav.
Nezapomněla se ale tvářit přiměřeně vyděšeně až do okamžiku, kdy se zase usmál, čímž na sebe tak trochu prásknul, že si to vymyslel. "Neee, ty si ze mne střílíš," zaúpěla přes mech na oko dotčeně, ale pak se zasmála. Málem při tom ten mech vdechla. Ale jenom málem.
"Já?" Takže předával štafetu? Proč ne? Potřeboval si po takovém monologu určitě odpočinout a tak zapojila mozkové buňky a rozhodla se příběh, který se na rozdíl od toho jeho opravdu udál. "No. Byla jsem tu jen krátce. A ztratila se vlčici, co mi do té doby dělala průvodkyni." Kampak se asi Ashe poděla? Co dělá? Jak se má? "Odcházela jsem z Mušličkové pláže a mířila na sever. Už nevím proč." Zdálo se, že i přes Životův zásah a omlazení, pamětí mladice zrovna nevládla. Heh. "U řeky Mahtae se kolem mne najednou začaly ozývat zvláštní skřeky. Hrůzostrašný smích, který mne mrazil až v kostech. Meluzína, která jakoby prostupovala až do duše... A pak se všude kolem začaly zjevovat dýně. Jen tak! Nikde ani vidu ani slechu po rostlinách, ale dýně byly všude!" Teď se měli dostat k té patetické části, kterou mu chtěla říct nejvíc. Aby věděl, že ani ona není kdovíjaká ukázka dokonalosti. "Vím, že to zní směšně, ale tehdy mne to hrozně vyděsilo. Vzala jsem nohy na ramena a pelášila úplně opačným směrem, než jsem chtěla. Zastavila jsem se až o cizího vlka, který z toho vážně nadšený nebyl," rozpačitě sklopila oči ke svým tlapkám. "Úplně jsem se na něj přicucnula jako pijavice, protože byl tak klidný a nad věcí. Uklidňovalo mě to. A nechtěla jsem být sama. Pronásledovala jsem ho několik dní, i když bylo jasné, že je mu to protivné. Ale z nebe pršely žížaly a sněžili chrousti! Pro nováčka to bylo tak hrozný!" Nejradši by strčila hlavu do nějaké díry a předstírala, že neexistuje. Teď když si na to vzpomněla, chtěla se tomu dotyčnému vážně moc omluvit, ale... pravděpodobně ho semlel čas, tak jako většinu jejích známých.

>>>Vodopády

>>> Jedlák

"Spíš hloupá," zamumlala, když se jí snažil ukonejšit, ale pak se přece usmála. Nemohla se přeci mračit dlouho. Sice měla ucho na dranc, ale na to se dalo snadno zapomenout, když tu měla někoho, kdo při ní stál. "Já vím, že nejsem úplně slabá. Ale vždycky se nakonec najde někdo silnější," pronesla už o dost klidněji a zahleděla se na tu nálož mechu, kterou tu spolu naškubali. Doufala, že aspoň něco z toho, se uchytí a skutečně jim v úkrytu posvítí. Jinak budou muset najít jiné místo, což... Nechtěla. Měla na tu noru... Moc hezké vzpomínky.
Spokojeně přivřela oči, když jí věnoval jedno z těch něžných políbení a zavrtěla ocáskem. "Chceš jít na malu túru kolem Gallirei s tlamou plnou mechu?" Zeptala se se stejně humorným tónem. Vypadalo to, že záležitost se Smrtí už pustila z hlavy, ačkoliv jí na to určitě zůstane velmi viditelná památka. Ale třeba se na to naučí vzpomínat, jako na den, kdy vzala všechnu svou kuráž do hrsti a ne jako na půlhodinku ostudy.
"Určitě jsme," přitakala zapáleně a opětovala mu další z něžných doteků, pročež se po jeho vzoru nejen zvedla na nohy, ale také sebrala něco z jejich úlovku a vykročila na jih. Nikoliv na východ, kde ležela jejich domovina. Opravdu šli na procházku. "Žhekni. ZhaŽhil si na Gallilee něgdy něco děsivhého?" Zeptala se s plnou pusou. Pořád chtěl naslouchat jeho hlasu a tak zkoušela kde co. Ani nevěděla proč zrovna tohle. Možná kvůli tomu, co měli čerstvě za sebou?

>>> Lesík topolů, přes Armany

>>> Jedlák

Štrádovala si to od zříceniny velmi svižným krokem, ale nepoháněl ji jen strach či prožité trauma. Hlavně vlastní pocit marnosti. Therion ji však jako vždy vtáhl zpět do reality a ona se zprudka zastavila. "Ne Therione! Neomlouvej se," pronesla plačtivě a obrátila se k němu čelem, tak prudce, až jí od potrhaného ucha odlétlo pár rudých krůpějí. "To já bych se měla omluvit. Ty jsi neudělal nic špatného. Ponížil ses pro mé bezpečí a moc si toho cením," jakmile spustila, byl to hotový vodopád slov. "A já pak dám všanc naše životy kvůli své hrdosti. Bylo to dětinské a nezodpovědné! Kdyby to byl nějaký jiný vlk, proti kterému bychom měli šanci,... Ale Smrt? Přeskočilo mi?" Pohlížela na něj teď poněkud zoufale, sama nevěděla, co chce slyšet.
Pak se zase rozrázovala lesem kupředu, neuvědomila si, že už je vlastně neobklopují jedle. "Ale proč? Proč je taková? Svět je dost krutý i bez jejích škodolibých her!" Vztekala se? Asi ano. Páni. "Sem smutná! Protože jsem toho udělala hodně, abych zesílila, ale vždycky se najde něco, co mi připomene, jak bezmocná ve skutečnosti jsem," hlesla nakonec a zarazila se, když si všimla světélkujícího mechu. Svítání se rychle a jistě staralo o to, že brzy bude k nerozeznání od obyčejného mechu! "Ale ne! Rychle! Sbíráme!" Popohnala jeho i sebe k činům, a teprve, když seděli nad hromádkou mechu a hlíny, zvedla ke svému druhovi pomněnkové oči. "Omlouvám se. Těšila jsem se na romantickou procházku s tebou a takhle se to pokazilo," broukla. Že by jí právě tohle pilo krev nejvíce? "Někdy mám pocit, že nám to není souzené." Před chvílí se postavila samotné Smrti a teď bude mít slzičky na krajíčku, protože nemohla se svým klukem sbírat svítící mech při měsíčku?

Nevěděla pořádně, co se stalo, ale najednou se ocitala v dosti nezáviděníhodné situaci. S uchem ve Smrtiných zubech a jejími drápy zakousnutými v krku. Šokovaně zamrkala a čím víc Smrt mluvila, tím znechuceněji se tvářila. Což asi také nebyla úplně ta stránka, kterou by chtěla Therionovi ukazovat, ale... Tohle bylo směšné. A děsivé. Když totiž pohlédla do jeho tváře, pochopila, že uvnitř opět prožívá úplné peklo.
Paralyzovaná tím zjištěním, jen bezmocně přihlížela k tomu, jak pro ni přistupuje na Smrtinu hru. Aby byla v bezpečí a víc jí neublížila. Povzbudivě se na něj usmála, aby věděl, že ví proč to dělá a... A pak měla přijít řada na ní. Ale. Lau se zlobila. Moc. Dokonce víc než tehdy na Noroxe. Protože Smrt tu ničila úplně všechno, co dlouhou dobu po kousíčcích slepovala. Rozbitou duši milované osoby. A to zrovna, když to začínalo vypadat tak hezky. Když to vypadalo, že budou mít chvíli klid a budou šťastní. Ale ne! Byli snad prokletí nebo co?
Odmítala být pořád ta slabá a bezmocná, kterou pořád někdo okopává. A tak, když Smrt zrovna cedila mezi zuby požadavek, aby se předvedla ona, pevně sevřela čelisti a škubla hlavou, trhajíc si ucho o její tesáky na cáry. Bolelo to jako čert a do očí jí to vehnalo slzy, ale ani nepípla. Soustředila se na to, aby od té potvory hnusné odskočila a z bezpečné vzdálenosti se na ni zamračila. "Nepodceňuj vlku Smrt, ani jejích vtipů črt. Je toxická jako kobra, nemá v sobě kouska dobra! Plíží se krutě nocí, životy všechny boří. A Život je prostě vůl, že ji nenabod na kůl," jen co to odrecitovala, přejel jí mráz po zádech. Zelené oči ji probodávaly neúprosným pohledem. Kdyby se mohla potit, byla by teď promočená skrz na skrz.
Lesem se prohnal závan větru, po kterém se Smrt náhle rozřehtala tak divoce, že se Lau zkoprnělá strachy nedokázala ani hnout. "To je mi zajímavej vývoj osobnosti, drahoušku," pronesla na konci toho divadla sladce a oblízla si tlamu, jako by snad viděla něco opravdu chutného. "No, podmínky jsi hádám splnila," dodala uznale a vypadala opravdu pobaveně. Těžko říct, co se v mysli té choré bytosti odehrávalo. Launee tam ovšem měla úplně vymeteno a to až do okamžiku, kdy polobohyně na celý les zařvala: "TAK TAHNĚTE!"
Měla co dělat, aby poplašeně nestáhla ocas mezi nohy, ale tím by všechno, zač tady zabojovala, úplně zahodila, takže se nějak ovládla pomalu přešla ke svému partnerovi, který se pro ni tak ponížil. Asi nepotřebovali slova na to, aby se společně sebrali a zmizeli jako pára nad hrncem. Akorát za Lau zůstávala menší krvavá cestička, protože z ucha teklo krve jak z vola.

>>> Ageron

>>> ZG

Theo se očividně potkal se svým synovcem. Znělo to tak, že předtím o něm nevěděl. Dovedla si představit, co za mišmaš emocí to v něm vyvolalo, ale teď byli tady. Chtěla na všem vidět jen to pozitivní. "To je báječné! Jak byl velký? A mají jich víc?" Vyzvídala nadšeně. Byla teta! Nejen kmotřička ale i tetička! A pěstounka, samozřejmě. Ale tohle byl úplně nový pocit. Možná i díky němu byla v takové náladě na žertíky.
Hrdě vypnula hruď, když se lekl a potom usmál. Sice maličko, ale ano. "Jsem princezna Blátivka," pronesla zvesela a tentokrát to byla ona, kdo nabral menší náskok. Ve skutečnosti ji nenapadlo, že by jí to mohl zkusit vrátit, takže když těsně za sebou zaslechla zkomolené baf, nadskočila zrovna tak, jak on prve. V kontrastu s ním se ale zasmála hezky nahlas, místo drobných úsměvů. "To jsi ale moc roztomilá veverka!" Byla tak spokojená, že si ani nevšimla, že jsou už v Tom lese. "Nechceš oří..." Načala větu, ale zarazila se, když zahlédla ruiny. A v nich to zelené světlo. Normálně se Smrt skrývala v hlubinách, ale dnes z nějakého důvodu stála hned při okraji a tvářila se jako... Smrt sama? "Ajaj," vypadlo vlčici z úst.