Gallirea - Příspěvky uživatele

Pořádně ani nedořekla svou poslední větu a už mohla významně cuknout obočím. "Vidíš?" O nějakém odpočinku očividně nemohla být řeč, protože si to k nim přištrádoval Izar, který toho měl hodně na srdci. Bylo až k nevíře, jak moc si jsou s Lindasou podobní... Usmála se na něj i tak. Když se zvládala usmíval na jeho sestru,... "Zdravím tě," nadechovala se, že poví i další věci, když ji přerušil výkřik, který nemohl patřit nikomu jinému, než jisté hnědé vlčici. Trhnula uchem. "O naše vztahy s Falionovou smečkou se bát nemusíš," řekla tedy po kratším odkašlání a doufala, že si v tom moc nefandí... Ale považovala Falka za seriozní osobu i přes to, že mu nestála ani za malou vzpomínku. "A tvá sestra pro ten mech určitě najde v úkrytu ta správná místa," tím, že ho pouští do úkrytu snad bylo řečeno vše důležité a když se lesem ozvalo další táhlé zavytí, pokývnutím hlavy vlčka propustila, ať si jde se sestrou vyřídit účty. Pokud tedy neměl na srdci nic dalšího Therion.
Pak se protáhla a vydala za jejich další návštěvou. Ten pohled ji celkem překvapil. Vlčice se dvěma identickými vlčaty. Dřív žádná dvojčata nikdy nepotkala a teď jako by se s nimi roztrhl pytel. "Zdravím," pronesla bez známek nevraživosti. Tu už si všechnu vybila na Styx a už na ní neměla energii. "Máte něco na srdci, nebo jen procházíte?" Zeptala se a chvilku se pomněnkovýma očima zastavila u dvou vlčků, protože byli jednoduše sladcí. Alespoň na pohled. Slušné vychování ovšem kázalo, zajímat se hlavně o jejich matku, takže to rychle napravila a tázavě naklonila hlavu maličko na bok. Napadlo ji hned několik teorií, ale nejjednodušší prostě bylo, počkat si na odpověď.

Therion jí svým chováním dokazoval, že je to prostě ten nejhodnější vlk pod sluncem. Byl ochotný tolerovat i takové hříchy, které jí samotné přišly zcela neodpustitelné. Když se jí zeptal, co tím ztratí, neodpověděla... Ale v duchu věděla, že by ona osobně ztratila celou svou duši. Budou skrývat vražedkyni před hněvem těch, kterým vzala jejich děti? Jak by se jim mohla byť jen podívat do očí. Nebo sama na sebe.
"Ano prosím," vyšlo z ní jen, když šedivka ohlásila svůj odchod a přála si, aby mohla zmizet tak nenadále, jako se zjevila. Ale ne. Musela ještě nějakou dobu sledovat její siluetu, mizící mezi stromy. A když konečně opustila les, Lau se zhroutila na zem a schoulila do klubíčka. Momentálně měla velkou chuť se sebrat, vrátit do Maharu a všechny tyhle problémy hodit zpět Skylieth na hlavu. Jak jen byla domýšlivá, když si myslela, že tohle zvládne! Ona, takový nanicovatý slaboch! Že mezi pozicí gammy a alfy nemůže být takový rozdíl... Bylo na alfování vůbec něco hezkého?
Vykoukla ze svého klubka, aby se zadívala do očí svému partnerovi a pak z natáhla i krk, rozhlížejíc se po okolí, zastřeném tmou. Dávali domov osiřelým vlčatům a několika ztraceným existencím, jako byli oni sami, ale... stálo to za všechny ty problémy?
"Jsem unavená," zamručela do prázdna a položila svou hlavu k jeho nohám, ale na důkaz toho, že na odpočinek zatím nemá nárok pronesla další větu. "Kde jsou dvojčata a Mojo?" Ostatní v lese cítila, krom Izara, který se asi opravdu ztratil někde cestou. "Ach, a to vlče," vzpomněla si na dosud nezkontrolovaného návštěvníka. "Asi bychom si měli říct o magii, díky které se rozdvojíme," zamumlala a snažila se, aby to znělo jako vtip, ale... No.

Vlčice. Tedy Styx, najednou dost změnila směr jejich konverzace a vytáhla možnost dohody. Nic v jejích emocích nenaznačovalo, že by za tím kula nějaká záludné pikle. Vlastně, to na jeden či dva mžiky vypadalo tak, že jí na tom z nějakého důvodu aspoň maličko záleží, ale...
"Z čeho usuzuješ, že potřebujeme chránit?" Byli teď smečka. O dost živější než Mahar na sklonku jeho existence. Kdyby si vlčata z území neodcházela, jak se jim zachce, sotva by jim někdo ublížil. Ostatně, kolik tak mohla mít sourozenců? Opravdu by mohli být schopní porazit celou smečku? V téhle situaci bylo mnoho proměnných, které nikdo pořádně neznal. Ona o Styxině rodině a Styx o jejich zázemí. "A co bys z toho měla ty?" Položila tu stěžejní otázku. Vlčice byla očividně pořádně vyčuraná, sotva by něco takového dělala nezištně, zvlášť když ji to stavělo proti vlastní krvi.
Svůj tyrkysový zrak stočila na Theriona, jehož názor chtěla vědět. "Já nechci uzavírat dohodu s někým, kdo vraždí vlčata," pověděla mu. Věděla, že by to měla pro dobro smečky skousnout, ale... nebyla tak chladnokrevná. Ta vlčice měla na zubech nevinnou krev a nikdo se nemohl spolehnout na to, jak moc zrádná její mysl je, navíc.... "A pochybuji, že máš nad svou rodinou takovou moc. Tvůj bratr nevypadal na to, že by poslouchal kohokoliv jiného, než sebe," propálila narušitelku pohledem a náhle moc zatoužila po tom, aby jí ona i její povedení sourozenci prostě zmizeli ze života. Proč někdo takový vůbec existoval? Možná by jí mělo být dotyčných líto, protože v takové grázly nevyroste někdo, kdo si zažil hezké a mírumilovné dětství. Ale... některé činy se prostě nedají ničím omluvit.

"Ale jo, dělám," zamručela poslední sdělení, před tím, než svou pozornost musela věnovat jejich nevítané návštěvnici. Ta se rozhodla hrát tajemnou a drsnou, nebo co a místo přímých odpovědí se vším dost opáčila. "To nevím, jinak bych se neptala," zamručela otráveně. Ještě před chvílí jí bylo tak hezky a teď se tu musí zabývat... tímhle.
Otázky se na ni sypaly jedna za druhou, ale Lau jen nevzrušeně máchla ocasem a odpověděla až na tu předposlední. "Ne, neřeknu," odsouhlasila jí tu domněnku a znovu se podrbala. Tři zablešenci u "přátelského" pokecu, co víc si jen mohla přát? To, jak se vlčice ptala zvlášť na dospělé a vlčata vůbec nebylo podezřelé. Ale to musela vědět sama.
"Neřeknu ti nic," zopakovala, když bezuchá začala vyzvídat po Meinerem. Co ona věděla, co mezi sebou mají. Raději by stála v cestě setkání dvou přátel, než mu omylem způsobit nějaké trable. A té vlčici do jejich smečky prostě nic nebylo. "Dělej si co chceš, ale je to tvůj osud, o čem to rozhodne," varovala ji. Bylo jí celkem jedno, jak nebezpečná cizinka byla. Očividně nebyla ve své kůži a navíc byli u nich v lese, kde stačilo zavýt a sesypalo by se na ni pět vlků. A každý šermíř na hovno, když nepřátel je nerovno. To byla jediná spravedlnost, která ve světě existovala.
Když se pak, v reakci na smířlivý a silně neutrální Therionův dotaz, představila, musela Lau popravdě zakroutit hlavou. "Nikdy jsem o tobě neslyšela." Na pozoru se před ní měla jen proto, že v ní poznávala pach jejích povedených sourozenců.
Raději se rozhodla opomenout ten fakt, že jim to mete do ksichtu, že žere vlčata. Musela by být totiž jedovatá a vůbec jí to nešlo. Celkem ji mrzelo, že tu nebyla Lindasa, aby tenhle job vzala za ni. Každopádně chlubit se tím, že zvládá zabít bezbranné bylo dost roztomilé. To tu uměli oni všichni. Zajíci a srnky v okolí by mohli vyprávět.

Hleděla na Theriona, kterého svým prohlášením očividně uvrhla v pořádný zmatek. Z té podivné směsice pocitů se motala hlava i jí samotné, a to byla jejich pouhá pozorovatel. Samozřejmě, že ho šokovala, znal ji jen jako tu hodnou a obětavou. Naštvanou ji viděl jen jednou a tehdy jen vyřkla pár jedovatých rýmů. "Ty jsi neviděl, jak hrozně byl Saturnus vyděšený, když mu jejich bratr cvakal zuby u obličeje a sápal se na něj, aby mu udělal kdo ví co. Nesuď mne," zamumlala smutně. Věděla, že ho tím asi raní, ale... slíbila mu, že k němu bude upřímná a tak byla. "Jen jsem chtěla, aby nás nechali být. Všechna naše vlčata přišla nějakým způsobem o rodinu, sama živořila a teď jim půjde po krku banda magorů?" Pohled měla stále zabodnutý do kožichu té šedivé a povzdechla si. "Máš pravdu, že bych neměla soudit podle jednoho toho druhého, ale... Pořád vidím tu scénu před sebou a nedokážu jasně uvažovat. Promiň."
Zabořila svou tvář do jeho kožichu a ztěžka vydechla. Sice jí sliboval, že bude všechno v pořádku, ale už neřekl, jak to hodlá zařídit. Normálně ji jeho ujištění uchlácholilo, ale teď byla tak zdeptaná, že by viděla černě i přes růžové brýle. Navíc ji mírně zlobilo i to znechucení sebou samým, které z něj sálalo. "Máš právo i na svůj názor Theo," špitla k němu. Neexistoval důvod proč by jí nemohl odporovat, když se zrovna chovala hloupě. "Já ocením, když mne zastavíš, od provádění blbostí, víš." Momentálně byla rozladěná, ale věděla, že později bude ráda, že jí nedovolil jančit. Jestli to tedy doopravdy dobře dopadne...
Vlčice se totiž zase probudila. Už vypadala víc při smyslech a hned se dala do dalších otázek. To slovo jí bylo sice cizí, ale ta součást "prásk" a spojitost se zjevováním se na různých místech, jí dost napověděli. Viděla Meinereho to udělat už několikrát. "Ne, to dělá větší rámus," odtušila tedy a snažila se moc nemračit, když se tu cizinka začala nevzrušeně chovat jako doma. "Co hodláš dělat, když si nás teda našla?" Přistoupila k tématu, které se "zaspalo" a nespouštěla z ní své tyrkysové zraky.

"Hm. Výborně," odtušila dutě a slova vyslovená mezi jednotlivými zakašláními a sledovala, jak vlčice zase usíná. Pohodila znepokojeně ocasem. "Hledali nás. Jasně jsem té šedivce, co unesla Lorenza, řekla, že jestli se k nám a našim vlčatům někdo z nich přiblíží, zabiju je. A teď tu jedné z nich nabízím vodu, aby jí náhodou nebolelo v krku," zamručela a frustrovaně se podrbala v husté srsti na krku, kde se bleškám očividně moc líbilo.
Popravdě by nebylo nic jednoduššího, než jí ve spánku zakousnout a pak její hlavu vystavit na hranicích, aby zbytek věděl, že svá slova neříká naprázdno, ale... Copak byla nějaký krvelačný válečník a krutovládce? Kdyby ji načapala se zuby zabořenými v něčím mase, porvala by se s ní klidně na život a na smrt, ale vozit se po nemohoucím?
Zadívala se silně vlčecím pohledem na Theriona, který si zase v duchu stýskal sám nad sebou. Zatímco opravdoví šmejdi si běhaj po světě s úsměvem na tváři a rozsévají zkázu. "Co s ní budeme dělat?" Zaúpěla bezmocně. V hloubi duše jí moc pomáhat nechtěla, ale zároveň nechtěla křivdit někomu, kdo se na ní zatím nijak neprovinil. Ale co? Probudí se a půjde bonzovat ostatním, kde žijí? Nebo na ně rovnou zaútočí? Všechna jejich vlčata byla traumatizovaná už dost. Z Maharu odešli především pro to, aby mohli být v klidu.
Na pár mžiků pevně zavřela oči. Až z toho dostávala křeč do víček a nakonec do té tmy vyslovila jedinou otázku. "Zkusíme být milí a budeme doufat, že si to zapamatuje?" Byla nepoučitelná naivka. A chtělo se jí z toho brečet.

Trochu ucuknula hlavou, když kolem sebe začala rozespalá vlčice "kopat". Leknutí a špatná předtucha zapříčinily, že se Lau dost naježil celičký krk, svůj hlas ale držela v neutrální, téměř až milé tónině. "Jen klid," hlesla a trochu se otřásla, aby chlupy pokud možno zase slehly. Sama ignorovala řeč těla té šedivé, dávajíc jí ještě jednu šanci, si to nepohnojit a jala se odpovídat na zmatené otázky.
"Launee a Therion. Jsi u nás doma... a nevíme," bylo jasné, že až se trochu rozkouká, doteče jí, že je na území smečky a před sebou má její samozvané vůdce, takže zůstala v obecné rovině a hodně se snažila, aby nedávala průchod svým předsudkům. "Nemusíš být tak vyděšená. My nekoušeme... jako první." Launeein současný vzhled tomu asi moc nenapovídal. Ostatně roztrhané ucho, jizvy ve tváři i na nohou... Ale jinak byla mírná jako beránek, dokud jí někdo nesahal na bližní. 0
"Vodu?" Nabídla v reakci na ten šeredný kašel a horečkou se lesknoucí oči. Doufala, že to není něco nakažlivého. Ty blechy celkem stačily. Ale ať už se snažila být nápomocná jakkoliv, na ostražitosti nepolevovala. Doufala, že všechna vlčata jsou teď minimálně na druhém konci lesa.

Srdce se jí rozbušilo jako zvoneček, když se Theo rozesmál. Bylo to jako malý zázrak, ve který ji ani nenapadlo doufat, ale... bylo to tak krásné! Několikráte se mu prostě prosmekla těsně před tlapami, aby jajich hře dodala špetku škádlivého napětí, ale nakonec skončila v sevření mezi svým partnerem a mechem. Přivřela to očko, pod kterým ucítila jeho dotek a mazlivě mu nastavila tvář. Zároveň pak natáhla přední nožky a sevřela jimi jeho huňatý krk. "A já mám tebe," pronesla zvesela.
Asi se ho pak pokusila párkrát převalit, zatímco se u toho hihňala jako malá, ale všechno někdy skončí. a ta jejich hra přesně v ten okamžik, kdy ji v nose polechtal cizí pach. Překvapeně se ohlédla, odkud se tak náhle zjevil a její pohled padl na šedou vlčici, co si to vyspávala opodál. Lau by při tom odpřisáhla, že před minutou tam bylo úplně prázdno. Vrhla na Theriona tázavý pohled, jakože jestli také postřehl to náhlé zjevení a tak nějak se vyštrachala na nohy.
Vlčice byla šedivá a její pach jí byl až moc povědomí. Hned jí bylo jasné, že se setkává s třetím sourozencem, ale... Tahle neměla v hubě některé z jejich vlčat a navíc vypadala docela nemocně? Rozhodla se tedy nepřistupovat k situaci hned agresivně, jak by to udělala s Tasou či Noroxem, se kterými už měla své zkušenosti a vlastně na Styx jen celkem mírně promluvila. Přesně tak, jak mluvíte na spícího, když mu nechcete způsobit srdeční zástavu. "Haló? Budíček?"
Hned na to se musela energicky podrbat za uchem, protože ji tam začalo nepříjemně svědit. Vlastně měla takový nepříjemný pocit, už od odchodu z úkrytu, ale až teď se zklidnila dost na to, aby to začala opravdu vnímat.

>>> úkryt

Zdálo se, že venku se zase smráká. Podzimní západ slunce měl své kouzlo a ona neodolala, aby na něm chvíli nespočinula pohledem. Odtrhla zrak, až když se z úkrytu vykutálel i Therion a jemně ho polechtala ocáskem pod nosem. Zase se tvářil hrozně ustaraně, a ačkoliv to k němu patřilo, víc se jí líbil usměvavý. I když by to měl být jen mžik. Napadala ji kopa otázek, na které by se ho mohla zeptat, ale všechny se momentálně týkaly nejisté budoucnosti jejich "smečky" takže žádnou nevyslovila, protože chtěla, aby obadva hlavě trochu ulevily.
"Tak kdepak je máme?" Nadnesla místo toho řečnickou otázku, ale... pak do něj strčila čumákem a rychle odskočila, s hravými jiskérkami v očích. "Máš babu!" Vyhrkla a jala se prchat zatím celkem neznámým lesem. Musela ostatně na vlastní kůži vyzkoušet, jak moc bezpečno tu doopravdy je!
Kličkovat mezi skalkami a kmeny bylo celkem výzvou. Ale nic proti splašenému úprku před zombie v bažinách. Ostatně, Theovi se ani tolik utéct nesnažila, byla to hra a jí by se přece líbilo být lapena. Heh.

662.

"Na tebe je ještě milá," usmála se oplátkou na zrzka a překvapeně vzhlédla, když se ozval další hlas od východu. Upřímně ji překvapilo, že se Meinere opravdu vracel. Byla za to ale ráda. Třeba černobílý na stará kolena trochu pookřeje, když pozná teplo domova? Moc by si to pro něj přála.
"Vítej zpět," pověděla mu, ačkoliv on je nijak zvlášť nezdravil a pak se ohlédla po hnědé vlčici. "Izar se prý někde zapovídal, ale snad brzy dorazí a doplní prázdná místa, ať někomu z té asymetrie nenaskočí tik v oku," pronesla to žertem, ale bylo dost možné, že někomu by se to opravdu mohlo stát!
Líbilo se jí ale, že jejich nováčci jsou schopni spolu jakž takž komunikovat a zatím se ani nehádají, což po Lindině výstupu celkem dost hrozilo. "No, asi vám dáme prostor se trochu proklepnout," vypadlo z ní nakonec, zatímco se svou tváří tiskla k Theoovu krku a zašilhala tam nahoru, kde by měla být jeho tvář. "Já bych chtěla zkontrolovat vlčata," informovala hlavně jeho, ale tak nějak i zbytek. Ostatně nešeptala a byli v jedné místnosti. "Půjdeš taky?" To už patřilo jen jemu, stejně jako něžné pousmání, kterým ho obdarovala, když se odtáhla.
A pak vyklouzla kolem Meinereho z úkrytu zpět na povrch. Ať už v doprovodu, nebo ne.

>>> Mecháč

661

"Dobře, spoléhám na tebe," pověděla a tentokrát to myslela opravdu vážně. Linda byla pěkně protivná, ale zdálo se, že když se pro něco zapálila, mělo tom váhu. Opečovávaní úkrytu sice nebylo oficiální funkcí, ale také to bylo něco, co bylo potřeba, když nechtěli, aby jim nora spadla na hlavu. A to oni nechtěli.
"Tomu se říká spíše takt, ale budiž," okomentovala její malý proslov o jehož pravdivosti byla už jednou na vlastní kůži přesvědčena a vzhlédla, když se zaslechla kroky. Jako první ji napadl Izar, ale čas ukázal, že se mýlila. Zklamaná tím ovšem nebyla a něžně se k Therionovi přitulila, nic nedbajíc na oči, co přihlížejí. Jen ať se klidně kaboní, ona už si život přehnanou ohleduplností kazit nehodlala.
"Věřil bys tomu, že se v Ageronu od naší návštěvy usadila nějaká smečka?" Zeptala se ho a do představování nováčků se vůbec nepletla. Jen trochu se zatajeným dechem čekala, jakou písničku vlčice na účet zrzkův spustí.

660.

Pokývala hlavou, stále byla ovšem překvapená. Falion působil velmi samotářsky, ne jako někdo, kdo... No, dřív než tu myšlenku dokončila, si vzpomněla na sebe s Therionem. Oni byli také přesně ty společenské a autoritativní typy, že jo? "To je on," připustila. Ale tak. Určitě chudák neví, kde mu hlava stojí, takže vzpomínání na jednu starou známou šlo prostě do pozadí.
Víc se tím nezabývala a věnovala se Lindě. "Myslím, že ty k převracení věcí na ruby ani nepotřebuješ kdovíjaký důvod," poznamenala tak trochu žertovně a v duchu se pomodlila za svou vlastní smečku. Pak začala zvedat jeden trs mechu za druhým a dávat ho na ta správná místa. Lindasina posedlost pravidelností ji vůbec nepřekvapovala. "Já doufám, že se ten mech i uchytí a rozroste," připustila a prosebně se zakoukala na ten jeden kousek, který zrovna zavrtala mezi jejich běžný mech. "A pravidelně určitě neporoste, tak budeš mít, co na práci," dodala, čímž Lindě asi tak trochu přiřadila funkci smečkové zahradnice. "Nemůžeme dopustit, aby to tu bylo ošklivé," sama nevěděla, jestli to myslí vážně, nebo si z vlčice střílí, ale... Pro jednou se v její přítomnosti cítila celkem fajn.
"Co chtěl komu napovídat?" Zajímala se. Jí osobně přišla prolhaná celá tahle rodina, takže jí docela vrtalo hlavou, jaká lež mohla vlčici tak rozhořčit. Byla ale vděčná, že Linda pořád mele pantem, poskytovalo to celkem užitečné informace. Třeba to, že by se měla mít na pozoru i před Izarem. Nejraději by se za svou smečku pomodlila ještě jednou. Snad ji přijetím těhle dvou neodsoudila k záhubě dřív, než pořádně vznikla.

659

>>> lesík

"Vážně," přisvědčila a snažila se u toho moc nepitvořit. Ta vlčice byla taková drama queen, že to snad ani nebylo možný. Musela ty její grimasy a hru s tónem hlasu prostě skrytě obdivovat. Ona sama se uměla tak možná usmát a pokrčit obočí. "Kdybych to věděla, varovala bych vás," musela dát trochu důraz na to, že ona není žádná záludná mrcha. Hlavou jí zároveň ale projelo, že by tam taky poslala někoho úplně jiného. I Saturnus s Biancou by byli na takové vyjednávání s jinou smečkou vhodnější.
Raději se nevyjadřovala k projevené majetnickosti, protože... oni také v Mechovém lesíku nebyly dlouho a přivlastnily si jej, jako by se nechumelilo. Ale... O mech by se určitě s poklidem podělila, kdyby ho někdo chtěl. Ačkoliv nesvítil. A byl tedy docela obyčejný.
"Hmm. znám jednoho okřídleného vlka," připustila, ale moc se jí nezdálo, že by zrovna ten skončil v jakékoliv smečce, natož, jako její alfa. Ale... Sama byla důkazem toho, že některé věci se prostě dějí, ačkoliv se zdají nemožné. Mrzelo ji, jestli to byl opravdu Falion a ani si na ni nevzpomněl, ale... bylo to jedno krátké setkání. Na druhou stranu mu pomáhala s hledáním jeho partnerky, to snad za zapamatování si stálo, ne? Asi by se měla smířit s tím, že je přesně tak nanicovatá, jak si Lindasa myslí. Snažila se ale dál usmívat, ignorovat, jak jim nadává do slepců a sama zvedla tu malou hromádku ageronského mechu, který přinesl Therion.
"Pozol u vstupu," zamumlala skrze svůj náklad a opatrně se vsunula do díry, za kterou se skrývala svažitá chodba. Hned se šlo ale lépe, když se od nich linula modravá záře, co jim osvětlovala cestu.
Zamávala spokojeně oháňkou, když uznala, že je prostor větší než čekala a hlavně... neskrývala se tu žádná spící příšera, nebo tak něco. Odložila svou hromádku ke svým nohám a zadívala se na svou společnici. "Tak co?" Zajímalo ji, jak jim to tu chce zvelebit. A klidně by se toho i ráda zúčasnila.

"Nebo také ne," odtušila. Ještě se nestihla od dvojice vlků ani otočit a už tu byla. Jedna z těch katastrof. A pormenádovala si to tu, jako doma. Asi se nebylo čemu divit. Každý věděl, že Lau se nakonec slituje nad každým, takže Linda i Izar už prakticky členy byly v ten okamžik, kdy les opouštěli.
Zakroutila hlavou, když se na ni spustila ta smršť slov. "Nevěděla. Před týdnem, tam žádná nebyla," hlesla překvapeně, ale ohledně toho, že by tam žili nějací krkouni byla celkem skeptická. Však čím by jim uškodilo, že si trochu toho mechu vezmou? A Linda byla... Linda. Silně pochybovala i o jejím diplomatickém vyjednávání a Izarově oběti, ale... Tak ať si plácá, když chce, že jo? Bylo to vlastně celkem roztomilý. Možná proto, že tentokrát nenadávala na ni? "Opravdu?" Projevila o ten příběh aspoň špetku zájmu, aby vlčici pobídla k podrobnějšímu povídání, protože působila tak, že to ocení a ohlédla se přes rameno k Theovi se Shaem, aby na ně nenápadně mrkla, jakože ať se tím nevzrušují a daj si od hysterky relax.
Pak se k Lindase otočila zpět. S uznalým úsměvem na tváři. "O tom nepochybuji. V estetickém cítění ti věřím," pronesla, jen nedoplnila to, že to je také to jediné. Vykročila pak směrem k díře pod kořeny, za kterou se skrývala místnost kde... No. Se děli moc hezké věci, a to prosím pěkně zatím ani nevěděla, jak to tak fakt vypadá. Celkem se na to poznání těšila, takže byla ochotná překousnout i tuhle velmi specifickou společnici. On je snad brzy dostopuje i její normálnější bratr.
Doufala, že Theo si poradí. Určitě by měl být ale radši se Shaem, než s Lindasou. Nebo ne?

>>> Dno

Takže to byl skutečně Lothielův bratr! Ne, že by mu to zajišťovalo větší důvěryhodnost, on i Loth byl pořádné kvítko, ale... Aspoň jí nepřipadal tolik cizí. Tentokrát se chopila slova ona, protože Theova deprimovaná mysl zase jela na plné obrátky. "Bohužel. Obávám se, že ta smečka zanikla s naším odchodem a... Lotha jsem naposledy viděla dávno před tím. Minimálně rok to bude," přiznala a mrzelo ji, že ho musí takhle zklamat, ale taková už byla realita.
Aby jejich rozhovor nebyl příliš ponurý, došlo i na proces osiřování, ke kterému i Theo zase řekl něco svého. "Jak jsi řekl. Loni byla zima zlá," přidala svou troškou do mlýna. Necítila se zrovna na to, aby mu podrobně vyprávěla příběhy "jejich" dětí. Nenáleželo jí to.
Hned na to se ale pokusila zase hýřit optimismem a zamávala svou huňatou oháňkou. "To je dobrý nápad. Využijte chvilku klidu a já dojdu zkontrolovat to poslední vytí." Vlk jako Theo musel být po tom všem už dost společensky unavený. Třeba mu nějaký bonding time s podobně starým a docela normálním vlkem prospěje. Zaslouží si pauzu, než zase dorazí ty dvě pohromy. Zároveň ho ale nechtěla nechat v nějaké vnucené a jemu nepříjemné situaci osamotě s cizincem, takže se pořád ještě nehnula z místa, by si vyslechla jeho názor.

//kdo že plodí hovínka? :D