Příspěvky uživatele

< návrat zpět

L17 (2/5)

"Těší mne Háti." Měla by se jí také na oplátku představit, ale vzhledem k tomu, že sem k nim hnala ještě jedna duše to zatím odložila. Stejně jako vysvětlování své přítomnosti. "Dejme tomu," pousmála se tajemně jak Zřícenina v Jedlovém lese a se spokojeným úsměvem sledovala shledání dvou kamarádek. Bylo to tak roztomilé.
"Dobrý večer," řekla tak spíš sama sobě, vzhledem k tomu s jakou vervou se Proxima dala do brebentění. Trochu jim to kamarádství záviděla, ne že ne. Sama nikdy pořádnou kamarádku neměla. A když ano, brzy se jejich cesty rozešly. Ashe počínaje, Amelis konče. Pevně doufala, že to však nebude jejich případ.
Trpělivost růže přináší a ona si nakonec vysloužila svůj díl pozornosti, pročež se pobaveně usmála. "Já vím, založila jsem ji tu," srozuměla ji s tím, jak se věci mají. Vážně byla otci dost podobná. Minimálně po kožichu. Nevybavovala si že by Saturnus byl kdy takhle upovídaný. "Jsem tvá babička Launee," dodala pro pořádek. Sice ne pokrevní ale to nebylo pro ni ani pro Saturna nijak důležité. Byli rodina. Tečka. A babička je tak hezké slovo! A určitě se k ní hodí.

L8 (3/5)

Vlčice překvapeně zvedla obočí nad tím, s jakou sebejistotou vlčička začala popisovat nadcházející změnu počasí k lepšímu. Nebyla si z toho úplně jistá tím, zda za tím stojí nějaká magická moc, čistá dedukce nebo něco jiného. Vyptávat se ale nechtěla a tak jen pokývla bodře hlavou. "Už aby to bylo," posteskla si. Málem dodala něco o bolavých kloubech, ale rozhodla se to omladině moc necpat a zaměřila se místo toho na její trápení. Kterých dle všeho nebylo mnoho. "To ráda slyším," pokývla úlevně hlavou a pak na jazyku poválela jméno, které cizinka vyslovila. Neznala ho, ale vzhledem k tomu, že Proxima byla jednou z hvězd na obloze, soudila, že to bude jedno ze Saturnových vlčat. Se vzpomínkou na to, jak spolu s ním, Biancou a Therionem sledovali hvězdy, ji polila vlna nostalgie. "Tu bych vskutku také ráda potkala," pronesla tedy. Jak by mohla nebýt zvědava na svou vnučku? Ač adoptivní. Jak asi vypadá? Jaká je?
Inu podle toho křiku a dusotu se to měla brzy dozvědět. Zvědavě naklonila hlavu směrem odkud se to k nim hnalo a pomalu u toho zamávala huňatou oháňkou.

L7 (2/5)

Launee se hezky procházela s Calumem a povídali si a povídali. Byly to hezké dny a čas kolem nich plynul jako voda. Vše ale musí jednou skončit, aby se mohlo stát něco nového. A takovým jejím znamením pro změnu bylo zavytí, které k jejím uším doputovalo od hranic.
Asi nějaký ztracenec, kterého počasí donutilo k poněkud troufalému kroku. Zrovna ona pro to měla veliké pochopení. Do Maharu byla přijata poté, co se na to území vnutila spolu s Mojoem v podobném nečase. "Já to dojdu obhlédnout," broukla tedy ke svému společníkovi, spolu s tím, že není třeba, aby za ní chodil jako ocásek. Však už tu byl prakticky doma. Jen to udělat... oficiálním.
U hranic pak našla slečinku s šedohnědým kožíškem. Vlídně se na ni usmála. "Zdravím tě. To je hrůza, že?"odtušila právě směrem k počasí, které jim matka příroda uklohnila. "Jen pojď dál." Pzvala ji hlouběji do lesa bez jakýchkoliv okolků. Alfa tu už sice nebyla, ale pořád si snad mohla dovolit někoho na svou zodpovědnost pozvat do bezpečí pod stromy. "Potřebuješ zahřát? Osušit?" Přejížděla ji při tom vyptávání svým laskavým pohledem.

Poprosím:

10 lístků za 100 oblázků
11 lístků za 110 mušliček
1 lístek za 5 křišťálů

Vše z Launee :*

Celkem 22

L5 (5/5); 1/10

Stará vlčice se hodně dlouho nehnula z domovského lesa, takže usoudila, že je potřeba rozhýbat artrotické klouby a vydat se na procházku. Vlk ví kam. Přímo za čenichem. Přesně jako za mlada. Skoro zapomněla, jak toulavé tlapky jako dítko měla. Rodiče i pečovatelé s ní měli plné práce, vždy když se zasnila za chůze a zmizela neznámo kam. Třeba za motýlem nebo nějakou hezkou květinkou. Stačilo tak málo, aby ztratila pojem o čase i o trase.
Pousmála se při vzpomínce na tu hysterii, kterážto nastala, když takhle zmizela poprvé. Stopovala mravenčí cestičku. Jen tak. Prostě ji zajímalo kam všichni ti maličtí hmyzáčci jdou. A šli pořádně daleko! Až k nevíře s těma maličkatýma nožičkama. Ona byla o poznání větší a stejně ji dohnala únava a bolení tlapek. Ničím se ale netrápila, schoulila se u blízkého stromu do klubka a dala si šlofíčka. Problém byl, že ten šlofíček pak trval několik hodin. A ona byla tříměsíční vlče...

Lau se musela žulit jako malá holka. "Věř mi, že kdybys mi byl na obtíž, nikam bych tě nezvala," ujistila jej dobrácky. A byla to pravda. Z přehnané úzkostlivosti vůči ostatním už vyrostla. Naučila se , že může být milá a tohle všechno, ale taky může říct ne, když to potřebuje. Dost podceňovaná vlastnost.
Dalším slůvkům se jen skromně pousmála a pak se spolu vydali na obchůzku. Kterou zakončili kdesi na jihu a teď se měli vrhnout do srdce lesa. "Řekla bych, že ne. Sice mi to tu už nepatří, ale snad jsem stále důvěryhodným členem, kterému se povolují návštěvy," zazubila se přívětivě a hned ho začala vést ke svému oblíbenému paloučku. "To by bylo bezvadný, aspoň by tu nebyli jen samí mladí." zavrtěla oháňkou. Ne že by neměla o generace mladší vlky ráda, ale... o určitých věcech se dalo mluvit jen s vrstevníky. A z těch tu měla asi jen Meinereho, s nímž byl každý rozhovor tak trochu jako tahání bordelu z chlupaté deky.
"Vůbec není zač. Ráda průvodcuju a přemlouvám kolemjdoucí, ať u nás zůstanou," šibalsky na něj zamrkala a pak pomalu přikývla hlavou. "Trochu. Ale děti by měly snad brzy donést něco k snědku, tak se pak natáhnu s plným břichem u nějakého jejich vyprávění." Jo to byla hezká představa. Zase jednou najedená, klimbající v kruhu blízkých. Přesně tak si své stáří představovala.

29.6. Launee - https://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-221836
Další termín 29.8. ?

Bylo milé si zase s někým popovídat, když děti na ni momentálně neměly čas. Nicméně pilně pracovaly na tom, aby se měla co nejdříve čeho najíst, takže jim to vůbec nevyčítala. Spíše zcela naopak, oplývala vděkem, který byl téměř nevyčíslitelný. Kéž by mohla na oplátku udělat něco ona pro ně, aniž by musela přerušit tohle milé setkání.
A pak si uvědomila, že pach označující smečku není úplně nejsilnější. Ještě to nebylo tak hrozné, aby jim sem kdekdo vlezl a mohl se vymlouvat, že neměl páru o tom, že nějakou hranici překročil, ale už to bylo celkem vyčichnuté. Ona sice už nebyla alfa. Dokonce v lese kopu měsíců nebyla. Ale dřív to tu označovala úplně běžně. I tehdy před lety úplně poprvé. Tak nějak zatoužila po tom, si to zopakovat, i kdyby to mělo být jen jedinkrát. Upřela svůj dvoubarevný zrak tedy na svou parohatou společnost. "Nechceš si to tu trochu prohlédnout? Stejně potřebuju obejít hranice," zeptala se ho s nadšenými jiskřičkami v očích. Ale rovnou poklidně a líně vykročila vpřed, asi se líčkem otřela o strom, který sousedil přímo s břehem jezera. Což takhle dříve vůbec nebylo. Původně hranice lesa omývala řeka Kiërb. "Jen nemohu zaručit, že se tu vyznám. Nějakou dobu jsem tu nebyla a vypadá to, že Gallirea se zase poněkud přeskupila," zamudrovala trochu otráveně. Copak bylo normální, aby se geografie země takhle měnila? Jednou za život jí přišlo jako víc než dost. Natož dvakrát! Ale už se stalo.
Od jezera je vedla na sever, kde stála sopka. "Ta bývala spíš západně od lesa," svěřila se Yeterovi s povzdechem a moc dlouho se na ni raději nedívala. Bylo to místo, kde se její partner zabil. Jako by to nemohl alespoň udělat někde, kde to nemá pořád na očích! Očividně se už dávno dostala z fáze smutku do fáze vzteku a setrvávala v ní.
Zanechávala chomáče svých chlupů všude, kde se zachytili, škrabala drápy do stromů a sem tam někde bokem od svého doprovodu nenápadně zapomněla loužičku a vedla je pro změnu na východ až k úpatí Sněžných hor. "Tohle si taky úplně nevybavuju," odfrkla, ale nikoliv nevěřícně. "Ale tady níž bude gejzírové pole. Nedávno jsem tudy procházela," vysvětlila svou znalost alespoň nějakého kousku pohraničí. Protože ani tohle se dříve poblíž lesíka nevyskytovalo.
Postup všude stejný, akorát loužiček ubývalo, protože prostě neměla bezedný močák. To dokonce nemají ani chlapci, i když to tak někdy vypadá. "No. Aspoň tady to poznávám," zavrtěla nakonec ocáskem, když se vyskytli u jižní hranice lesa. Také to nebylo stejné, ale dost podobné, aby mohla tvrdit, že to tu poznává. "Za tou horou máme loviště," pochlubila se, udělala značku na dalším nebohém stromu, který nesl stopy po drápech očividně už roky, ale i tak bylo záhodno je obnovit, aby bylo jasné že stav věcí je aktuální. "Chtěl by ses podívat i do středu? Máme tam hezký palouk se zvonky. A sopečné kameny! A kopu mechu," uchechtla se. "Říkáme tu tomu Mechový lesík. A my jsme Mechová smečka," vysvětlila, proč že se tomu tak culí a zvědavě naklonila hlavu na bok. Byla z toho lopocení celkem utahaná, ale ještě jednu malou procházku by zvládla. Zvlášť s tím pocitem užitečnosti, který si prozatím vypěstovala v srdéčku.

Skyl tohle. Skyl tamto. Mrcha narcistická. Zbavuje se lidí s jiným názorem. Já osobně z admin-týmu odešla kvůli reálnému životu a na Skyl mi vadil primárně její nedostatek času. Nemám dojem, že by se mnou kdy zacházela nějak zle, dokud jsem já nezačala prskat první.

Možná by nebylo od věci si uvědomit, že tenhle web je její a může si s ním dělat co chce. Pokud se Vám něco nelíbí, je to jen její dobrá vůle, že to vezme na vědomí (třeba i to, že tě nechala tenhle hate zveřejnit). Stejně jako to, že tady ten web pořád ještě je.
Být já adminem webu (a mám s tím bohaté zkušenosti), taky si rozhodně nenechám v týmu někoho, kdo mi celého koníčka znechucuje. Má to být má komfortní zona a ne místo, kam chodím nervní z toho, co mi moji "moderátoři" dneska zase vyvedou.

Pokud se dobře pamatuju, Stračí hnízdo byla původně má iniciativa, ale pro mne za mne, sežerte si to. Klidně si na mne i plivněte.

"Měla jsem stejný pocit, když jsme sem prvně přišli. A taky ten, že to tu bude perfektní pro mírumilovný domov," usmála se. Od té doby se Gallireiské rozložení očividně mírně změnilo, ale Mechový lesík naštěstí zůstal stejný. "Klidně to můžeš dělat tady se mnou, je to zcela ideální místo," navrhla s rozverným mrknutím. Alfa tu sice nebyla, ale i tak mohla zkoušet verbovat kolemjdoucí. Zvlášť, když to byli staří kamarádi.
Když se však svěřil s rozpoložením své mysli, starostlivě se zamračila. "To mne moc mrzí. Hlavně že jinak je vše v pořádku," alespoň z toho co viděla, usuzovala, že jiné následky to nemělo. "A měla bych být nadvakráte poctěna tím, že mne si pamatuješ," dodala. Celkem ji to překvapovalo, ale rozhodně nebyla proti. Alespoň mu nemusela nic sáhodlouze vysvětlovat. "Snad se postupně objeví i ostatní vzpomínky. Pokud je tedy oč stát," broukla. Sama měla pár vzpomínek, kterých by se vzdala ráda. Ale to asi každý vlk.
Pohlédla pak na svou nožku. "Dala jsem Životovi volnou tlapku. Věděla jsem, že vymyslí něco, co mi bude slušet. Sama bych to lépe nezvládla," vysvětlila, kde leží původ jejího "tetování". Následně zabodla svůj dvobarevný pohled do jeho a zavrtěla ocáskem. "Děkuju, také ti to sluší," vrátila mu lichotku. U pánů se tedy asi víc slušelo pochválit jim svaly, než-li kožich, ale už se stalo.

Potěšeně se uculila, když vlček z paměti vydoloval její jméno. Nepovažovala se za tolik pamětihodnou, ale určitě by ji mrzelo, kdyby tomu bylo naopak. "Je tu pěkně," pronesla rezolutně, jakože není prostor na jakékoliv váhání, když jde o krásu jejich lesíka a pak se usadila. Byla si jistá, že v jeho přítomnosti so ti může dovolit.
"Založila jsem to tu. Ale dávno jsem přenechala starosti mladším," prozradila mu blahosklonně s kapkou hrdosti v oku. A chvíli to vypadalo, že se ztratila v myšlenkách, ale rychle se vzpamatovala. "A co ty? Nějaké důležité milníky?" Nebyla zrovna drbna, ale dlouho byla mimo společnost, takže umírala neukojenou potřebou si povídat. S kýmkoliv, o čemkoliv.
"Hezké ozdoby," plácla tedy přídavkem. Ty řetízky byla opravdu hezké a ji maličko bodlo u srdce, že svůj vlastní náramek ztratila. Ale asi to bylo dobře, jen by jí do skonání světa připomínal Theriona, se kterým byl úzce spjat.

Spokojeně sledovala to hemžení vlčků a líně zametala ocasem mech pod sebou. "Hlavně se nikdo nezraňte," kladla svým dětem na srdce, nerada by o někoho z nich přišla, sotva se vrátila. Však jí toho museli tolik říct! "Hodně štěstí," popřála jim, ale pevně věřila že ho ani potřebovat nebudou. Byli to dospělí šikovní vlci, žádná zvěř proti nim nemohla mít šanci.
Když pak osaměla chvíli nazdařbůh dřímala. Možná i trochu větší chvíli. Tak jako tak, každý odpočinek jednou musí skončit. Protože pak by to byl odpočinek věčný a k tomu se právě teď momentálně uchylovat nechtěla. Střihla uchem, když se ozvalo zavytí a minutku se vzpamatovávala z rozespalosti. Pak se ale zvedla za návštěvníkem vyrazila. Když už nepomáhala s lovem, mohla aspoň "hlídat" les.
Potěšeně se usmála, když spatřila kožich sic známý, leč dlouho nevidění. Za ty roky si vlček pořídil i nějakou tu parádu navíc. Přesto měl tak specifickou barvu, že si jej pamatovala (a poznama) i po jediném setkání. "Zdravím Tě, Yetere. Copak tě k nám zaválo?" Jestli se dobře pamatovala, byl to milý vlk, takže nebyl důvod k pouštění hrůzy. A on to stejně nebyl její styl.

"A. To taky dělá často. Pravda," připustila směrem k Meineremu, ale pak už měla moc práce s vlastním nadšením. Postupně se tu zjevily dvě z jejích dětí, takže ocas se jí rozjel jako vrtule, že nechybělo málo, aby ji nevynesl do vzduchu jako vrtulník.
"Bianco," broukla vlčici do ucha vzápětí ho i rozněžněle oblízla. Druhé blíznutí pak přistálo Saturnovi na líčko. Nojo. Už byli oba dospělí, nedalo se to popřít, ale pro ni to samozřejmě navždy zůstanou děti. I když už měli vlastní děti. Nebo k nim možná pomalu spěli. "Já popravdě nemám ani co vyprávět. Prostě jsem vytuhla nějakým divným spánkem," odpověděla oběma na jejich otázky jedinou větou a shovívavě se usmála. "Ale ráda si poslechnu všechno o vás," u toho významně zvedla obě obočí. Jedno k synovi, druhé k dceři a zamrkala u toho jako nějaká nedočkavá drbna. "Až si vyřešíte své povinnosti, bude na všechno času dost," připustila chápavě. Ostatně bývala v jejich kůži a věděla, co to znamená obětovat některé okamžiky pro dobro většiny. "Já ale vynechám. Byla bych spíš na obtíž." Už se sice cítila lépe, než při prvním probuzení, ale pořád byla slabá jako pápěří a spíš by potřebovala, aby někdo nakrmil ji, než ona někoho. "Nehnu se z místa," slíbila nakonec a ještě jednou každého z nich trochu poňuchňala, než se zase unaveně svezla do polohy v leže.

Duben 6 - Tom

No. Jeho odpovědi se dalo jen těžko oponovat, ale přesto to zkusila. "Určitě se najde něco, v čem jsi zkušenější ty," poznamenala. Ale moc prostoru nad tím přemýšlet neměla, protože zase pustil pusu na špacír a zahrnul ji další salvou milých slůvek. "Měl by sis dát pozor, co říkáš. Co kdybych to teď začala vyžadovat?" Snídaně bez námahy byla ostatně dost lákavá věc. Kdyby se ještě pyšnila nějakou z těch manipulativních magií, mohla by ho opravdu donutit k tomu, aby se jí stal doživotním otrokem na donášku ryb. Měl štěstí, že by jí to svědomí nedovolilo.
"Nejen vlčic," doplnila k jeho proslovu. Přišlo jí, že v téhle době jsou tak nějak nedocenění všichni. "Ty jsi očividně také důležitý a skvělý," připomněla mu s úsměvem a pomalu se pustila do té ryby. Jen mu nejprve polovinu oddělila, aby nebyla jediná "u stolu" a dodala svým slovům určitý punc.
"Děkuji. Myslím, že je to nějaká planá růže," nikdy ji nenapadlo se nad tím zamyslet. Život jí ten obrázek dal, hodil se k ní a tím to pro ni haslo. "Někdy má květů více. Ale jsem teď hodně z formy, takže spíš chudinka vadne." Další důvod proč se dát dohromady. Zvadlá růže přece není žádná ozdoba.

"Ten s velkým Ž ovšem tropí většinou jen žerty," doplnila svůj názor na místního bůžka. Vskutku jí nikdy žádný klacek pod nohy nehodil. Zatímco život jako takový už spousty. Dost ji ale bavilo, jak Meinere odmítal přijmout svůj vlastní věk. A u vlků z těhle končin to asi nebylo nic neobvyklého. "Zato já bych nějakou omlazovací kůru zase potřebovala," postěžovala si. Sice se neviděla, ale bylo jí jasné, že stříbrných chlupů se jí musí na čenichu zase rojit celá skvadra. Už tomu bylo dávno, co se nechala omladit pro dobro svého mladšího partnera.
"Jsem ráda, že jsme si mohli popovídat. Řekla bych, že to byl náš nejdelší rozhovor vůbec," přešla pak k jinému tématu a maličko se nad tím usmála. Vzhledem k tomu, jak dlouho se znali, to byla vlastně ostuda. Ale teď byl černobílý členem rodiny... nejen té smečkorodiny, ale rodiny. I když ne pokrevní. No. Byl to trochu bordel... Tak jako tak, třeba si teď budou povídat častěji a časem se to obejde i bez chvil trapného ticha. "Asi bych se měla přestat válet a začít se sebou něco dělat," poznamenala a pomalu se zvedla na přední nohy a trochu jimi zacvičila. "Takže vnoučátka," zablesklo jí v očích zvesela, určitě měla v plánu se s nimi co nejdříve seznámit. A taky se pozdravit s dětmi. A neznala rychlejší způsob, jak to udělat, než na sebe trochu strhnout pozornost. Zhluboka se nadechla a pak nechala celým lesem zaznít své hluboké melodické zavytí. Byla celkem překvapená tím, jak se jí to povedlo. To asi díky tomu, že ji Meine rozmluvil. Heh. Možná to bylo také naposledy, co to dělala, takže si to musela trochu procítit.