Gallirea - Příspěvky uživatele

L43 (3/5)

>>> Dno

Ten výstup byl nějaký náročnější, než si pamatovala. Těžko ale určit zda to bylo užitím magie nebo stářím. Celkem by dala tlapku do ohně za to, že kombinace to jistí. Nahoře tedy chvíli stála hned u východu a rozdýchávala únavu i bolest v kolenou, než se zase pomalu rozešla kupředu.
Ze zvyku se zhluboka nadechla, by posoudila jakou má v lese společnost. Byla tu Háti. Proxima. Její rodiče. Někde v lese pospával Yeter, kterého tam nechala bez dozoru. A pach Karoe také zatím nevymizel.
A tak se pustila za tím. Neviděla ji snad o té doby, co se k nim do lesa zatoulala, takže byla přirozeně zvědavá, co z ní vyrostlo. To samé platilo i o Mitsuovi, ale toho její nos nezachytil, takže se prozatím musela spokojit jen s jedním ze ztracených dítek.
Popravdě ale nebyla moc nadšená, když vlčici konečně uviděla. Byla tak hubená! "Ahojky," oslovila ji však tak vesele, jak jen byla schopná a přišla trochu blíž. "Dlouho jsme se neviděly. Pamatuješ si mne?" Vůbec by se neurazila kdyby ne. Byla to tehdy děsná doba.

L42 (2/5)

"Moc ráda tě poznávám Cornicu," pověděla mu zcela upřímně a zamávala zvolna oháňkou. "To je přeci samozřejmost. Když už jednou takovou moc mám, měla bych ji používat," dodala vlídně a vzhlédla k Lylwelin, co jim v mezičase přinesla něco pod zub. "Děkuji ti dobrá vílo," pronesla k ní tak trochu žertem, aby bylo jasné, že elán neztratila a dala se do jídla. Bylo to z ledničky trochu tuhé a studené, ale nestěžovala si. Nikdy si moc na nic nestěžovala. A navíc se vážně zoufale moc potřebovala najíst.
A tak si mlčky přežvykovala, spíš jako kráva a ne vlk, a poslouchala jak Lyl na vlče hrne své otázky. Díky své magii emocí z ní cítila všechnu tu nejistotu nad tím, jak s vlčetem zacházet. A musela se tomu usmát. Ostatně i zlatavá byla už matkou a úspěšně vychovala dva vlastní broučky. Ale i Launee často připadalo, že každé vlče je své a potřebuje něco úplně jiného než to předchozí. Povzbudivě na ni tedy zamrkala, že se do toho vměšovat nebude. Hnědá si ostatně nemusela ukrást všechny děti pro sebe.
"Hezky si tu odpočiňte. Já půjdu na vzduch," rozhodla se opět vyklidit pole. "Když potkám Saturna povím mu o vás," dodala a pomalu se zvedla na ty dvé rozvrzané nožky, než se dala do toho příkrého stoupání z díry na povrch.

>>> Lesík

L37 (2/5)

Od vlčecích kotrmelců ku kouzlům takových rozměrů, že přestárlé vlčici málem vysála z těla zbytek života. Naštěstí ta magie měla ale pojistku, která jí dovolila načerpat nedostačující energii z okolí. Odnesl to trochu jejich svítící mech, ale... až bude zase při síle může ho magií země zase celý zazelenat. Proto nad tím moc netesknila a konejšivě se usmála jak na vlče tak šokovanou Lylwelin.
"Ale jo, budu v pořádku. Jen si musím trochu vydechnout," hlesla a potřásla hlavou. Trochu se jí motala. "Kdysi jsem Života prosila o magii, se kterou bych mohla pomáhat ostatním, ale nevěděla jsem, že mi to splnil," pověděla s unaveným úsměvem a povzbudivě do prcka žďuchla čumákem. "Měli bychom se najíst," poznamenala a zvedla pohled k zlatohřívnatce. "Víš kde tu máme spíž?" Věděla že tu nějaký čas už strávila, ale jestli měla tu příležitost nahlédnout až tak daleko, to bylo ve hvězdách. Nicméně ji mohla hezky z místa svého ulehnutí i navigovat. Dno není zas tak velké a díky mechovému tlumení se jím nenese ohlušující ozvěna.
Lau pořád tak trochu nevěřícně okukovala vlče a jeho zhojené bebí. Nemohla tak nějak pochopit, že to vskutku udělala ona. A krom toho ji mučila zvědavost, která nutila pokládat nepříjemné otázky. Na druhou stranu byla příliš laskavá na to, aby to skutečně udělala. Nechtěla mu připomínat ošklivé vzpomínky. A tak se rozhodla sáhnout po té jediné normální. "A jakpak se jmenuješ maličký? Já jsem Launee, ale klidně mi říkej teto," povzbudila ho dobrácky a položila si hlavu na tlapy. Byla nějaká těžká.

L36 (1/5)

>> z lesa

Maličký očividně trpěl stejným neduhem co většina nalezených vlčat. Byl nesmělý a vyplašený. Asi se nebylo čemu divit. Proto se jen laskavě usmála a donutila se od něj odtrhnout pohled. By jej neznervozňovala. Bylo dobře že s Lyl už se skamarádil a měl se o koho opřít.
Svou pozornost tedy upřela na starou známou, která se nebála jí to celé barvitě vylíčit. Lau u toho málem slzičku uronila. Nechápala proč se takové věci musí dít neviňátkům, která ještě nestihla ani nikomu ublížit a nezasloužila si to. "Lepší o oko, než-li o život," broukla téměř šeptem a na vlče se podívala zase až když byli v teple, suchu a bezpečí. "Myslím, že tomu určitě nebude stát v cestě," dodala na Saturnův účet a hodila očkem po skupince světlušek, jestli by jim nemohly trochu posvítit a zadívala se na zranění, které maličký měl. Bylo jí z toho pohledu smutno a na chvíli se ztratila v lítostivých myšlenkách o tom, jak je to nefér. A jak moc by to chtěla napravit, ale mohla mu tak maximálně oblíznout čelo a vyčistit to...
Kupodivu, sotva se ho dotkla, růžovo-tyrkysový obrazec na její noze začal maličko světélkovat. A poupata na něm jedno po druhém vadnou, usychat a mizet. A když uvadly do posledního, začal Launee u nohou pro změnu umírat místní mech. Až do okamžiku, kdy Cornicova zranění přestala bolet a rány se uzavřely jizvami. Nové oko mu nenarostlo, ale už ani nezlobilo. Launee na kožíšku se pak vykreslilo jedno jediné maličké růžové poupátko a vlčice unaveně poklesla do té uschlé spouště, co tu vyrobila. "Propáníčka," zamumlala šokovaně. Zcela očividně takový vývoj situace nečekala. Ale potěšil ji. Jen škoda toho mechu. Ale ten doroste, no ne?

L31 (1/5)

S úsměvem nechala děvčata děvčaty a doufala, že nepromarnila jedinou příležitost Proximu poznat. Ale... Však už nikam nepůjde že? Minimálně ne na tak dlouho jako posledně. Takže jediné co mohlo její seznamování s novou rodinou narušit byla vlastní smrt. A přiznejme si, pak už jí to bude jedno.
Co jí však nebylo jedno, bylo dvojí zavytí ozývající se od hranic. Jedno patřilo Lyl, to i po těch letech stále poznávala a druhé... vlčeti? Že by si pořídila dalšího caparta? Nebo se zase našel nějaký zatoulaný chudáček? To samozřejmě nemohla nechat bez zájmu a tak se rozklusala daným směrem, by do pár minutek stanula před tou roztodivnou dvojicí. Pořád bylo trochu zvláštní vidět Lyl jako pečující vlčici. Ale asi jí už její věk také lezl na mozek. Nebo prožité mateřství. Každopádně byla ráda, že ji vidí. A vlče taky.
Zastavila se kousek bokem, aby prďolu nevyděsila a usmála se na zlatavou vlčici. "Ráda tě zase vidím. Kohopak nám to vedeš?" Něžně se pousmála i na vlčátko. "Ahoj broučku. Máš hlad? Je ti zima? Jsi zraněný," začala se o překot vyptávat jako správná vlčí máma a očima se přitom staré kamarádky ptala kde ho probůh vyšťourala. "Pojďme se schovat," rozhodla za ně a rovnou se otočila, aby je odvedla do úkrytu. Byla si jistá tím, že proti záchraně sirotka Saturn ani Bianca nic mít nebudou. Ostatně byli kdysy ve stejné situaci.

>>> Dno

L21 (1/5)

O to vzrušení spojené s návštěvou Života. Přivedlo ji na myšlenku, že by se u něj také mohla zastavit. Ve spojitostí s tím, z čehož si Háti začala tak aktivně utahovat. Asi by jí prospěla další omlazovací kůra. Na druhou stranu... neotravovala na tomhle světě už dost dlouho? Možná by se na to měla vykašlat a nechat čas, ať s jejím tělem udělá své. Díky příjemným vlnám, které k ní doputovaly od slečny vnučky se však rozhodla takové myšlenky zatím odsunout stranou. "Vskutku. Tohle bude mé sedmnácté jaro," připustila ochotně. Nebyl důvod se za pokročilý věk stydět. Byla to spíš ctnost. A bylo to tolik let, že ty dvě uličnice ani nebudou vědět, co si pod tím představit.
"Hlavně mi nevykejte maličké," poprosila je pak prostičce. Samozřejmě umírala touhou strávit čas s příbuznou, jejíž dětství prospala někde v díře, ale bylo tak jasně vidět, že je tu mezi dvěma kamarádkami tak trochu navíc. Třetí kolo u vozu. "Očividně si toho máte hodně co říct a naplánovat, tak já své staré kosti odsunu zas někam jinam?" Ostatně přišla jen obhlédnout cizince na hranicích, ze kterého se vyklubal rodinný přítel, který byl teď ve schopných tlapkách. A když nasála do nozder vzduch cítila krom Satruna a jeho rodiny také... Lylwelin? A Karoe? Ty by také mohla pozdravit. Ačkoliv Karoe ji pravděpodobně ani nepozná. Musela už být úplná vlčí dáma!

L20 (5/5)

Ano měla. Ale to by nesměla mít dva praštěné brášky, kteří byli samozřejmě na její straně, nikoliv na straně dospělých. Ukuli pro její záchranu speciální plán. Nort se schoval nedaleko vstupu, zatímco Nox někam zmizel, jen proto, aby se vrátil s křikem a celý od bláta, že starší bratr spadl do potoka a ten ho nese pryč. To pečovatelky hlídající malou trestankyni vyděsilo natolik, že se bez rozmyslu obě zvedly a běželi ho zachraňovat.
Bílý vlček pak sestře v zajetí pověděl, že vzduch je čistý. A než nebohým chůvám došlo, že k žádnému topení nikde nedochází, už byli oba dávno pryč ve slunci východu. Hihňajíc se tomu, jak to krásně vyšlo. Později je dohnal i Nox, který se nenápadně vypařil, zatímco dospěláci splašeně běhali podél potoka. Všichni tři pak dováděli v lese až do večera. Bývali skvělá parta. Chybělo jí to. Začínalo být však zřejmé, že po bratrech už jí nezbylo nic jiného než-li vzpomínky.

L19 (4/5)

Když se probudila, byl druhý den ráno. Vyspinkaná do růžova, jen co je pravda. O zbytku smečky se to však říct nedalo. Všichni byli celou noc na nohou, vzburcovaní svými vyděšenými alfami. Ale díky prasečímu bahništi, kterým se stihla při své honbě za motýlem prohnat, ji nebyli schopní vyčenichat. Nakonec se domů vrátila hezky po svých, zcela neomylně a... No přišel pořádný sajgon. Nox to radostí obrečel. Obvykle klidná matka na ni ječela jak na malého haranta, kterým také byla. Nort se tomu z povzdálí uchechtával a otec se tvářil jako smrt. Přes matčino lamentování se ale ke slovu nedostal. Slovutný alfa z první ruky. Podpantoflák to byl.
Teď se té vzpomínce usmívala, ale tehdy spustila takový vodopád slz, že hrozilo, že vybrečí celou louži. Tak nepříčetnou maminku předtím neviděla a bála se, že ji snad nenávidí! Tehdy dostala svého prvního zaracha. Zavřená v doupěti měla strávit celý týden!

L17 (2/5)

"Těší mne Háti." Měla by se jí také na oplátku představit, ale vzhledem k tomu, že sem k nim hnala ještě jedna duše to zatím odložila. Stejně jako vysvětlování své přítomnosti. "Dejme tomu," pousmála se tajemně jak Zřícenina v Jedlovém lese a se spokojeným úsměvem sledovala shledání dvou kamarádek. Bylo to tak roztomilé.
"Dobrý večer," řekla tak spíš sama sobě, vzhledem k tomu s jakou vervou se Proxima dala do brebentění. Trochu jim to kamarádství záviděla, ne že ne. Sama nikdy pořádnou kamarádku neměla. A když ano, brzy se jejich cesty rozešly. Ashe počínaje, Amelis konče. Pevně doufala, že to však nebude jejich případ.
Trpělivost růže přináší a ona si nakonec vysloužila svůj díl pozornosti, pročež se pobaveně usmála. "Já vím, založila jsem ji tu," srozuměla ji s tím, jak se věci mají. Vážně byla otci dost podobná. Minimálně po kožichu. Nevybavovala si že by Saturnus byl kdy takhle upovídaný. "Jsem tvá babička Launee," dodala pro pořádek. Sice ne pokrevní ale to nebylo pro ni ani pro Saturna nijak důležité. Byli rodina. Tečka. A babička je tak hezké slovo! A určitě se k ní hodí.

L8 (3/5)

Vlčice překvapeně zvedla obočí nad tím, s jakou sebejistotou vlčička začala popisovat nadcházející změnu počasí k lepšímu. Nebyla si z toho úplně jistá tím, zda za tím stojí nějaká magická moc, čistá dedukce nebo něco jiného. Vyptávat se ale nechtěla a tak jen pokývla bodře hlavou. "Už aby to bylo," posteskla si. Málem dodala něco o bolavých kloubech, ale rozhodla se to omladině moc necpat a zaměřila se místo toho na její trápení. Kterých dle všeho nebylo mnoho. "To ráda slyším," pokývla úlevně hlavou a pak na jazyku poválela jméno, které cizinka vyslovila. Neznala ho, ale vzhledem k tomu, že Proxima byla jednou z hvězd na obloze, soudila, že to bude jedno ze Saturnových vlčat. Se vzpomínkou na to, jak spolu s ním, Biancou a Therionem sledovali hvězdy, ji polila vlna nostalgie. "Tu bych vskutku také ráda potkala," pronesla tedy. Jak by mohla nebýt zvědava na svou vnučku? Ač adoptivní. Jak asi vypadá? Jaká je?
Inu podle toho křiku a dusotu se to měla brzy dozvědět. Zvědavě naklonila hlavu směrem odkud se to k nim hnalo a pomalu u toho zamávala huňatou oháňkou.

L7 (2/5)

Launee se hezky procházela s Calumem a povídali si a povídali. Byly to hezké dny a čas kolem nich plynul jako voda. Vše ale musí jednou skončit, aby se mohlo stát něco nového. A takovým jejím znamením pro změnu bylo zavytí, které k jejím uším doputovalo od hranic.
Asi nějaký ztracenec, kterého počasí donutilo k poněkud troufalému kroku. Zrovna ona pro to měla veliké pochopení. Do Maharu byla přijata poté, co se na to území vnutila spolu s Mojoem v podobném nečase. "Já to dojdu obhlédnout," broukla tedy ke svému společníkovi, spolu s tím, že není třeba, aby za ní chodil jako ocásek. Však už tu byl prakticky doma. Jen to udělat... oficiálním.
U hranic pak našla slečinku s šedohnědým kožíškem. Vlídně se na ni usmála. "Zdravím tě. To je hrůza, že?"odtušila právě směrem k počasí, které jim matka příroda uklohnila. "Jen pojď dál." Pzvala ji hlouběji do lesa bez jakýchkoliv okolků. Alfa tu už sice nebyla, ale pořád si snad mohla dovolit někoho na svou zodpovědnost pozvat do bezpečí pod stromy. "Potřebuješ zahřát? Osušit?" Přejížděla ji při tom vyptávání svým laskavým pohledem.

Poprosím:

10 lístků za 100 oblázků
11 lístků za 110 mušliček
1 lístek za 5 křišťálů

Vše z Launee :*

Celkem 22

L5 (5/5); 1/10

Stará vlčice se hodně dlouho nehnula z domovského lesa, takže usoudila, že je potřeba rozhýbat artrotické klouby a vydat se na procházku. Vlk ví kam. Přímo za čenichem. Přesně jako za mlada. Skoro zapomněla, jak toulavé tlapky jako dítko měla. Rodiče i pečovatelé s ní měli plné práce, vždy když se zasnila za chůze a zmizela neznámo kam. Třeba za motýlem nebo nějakou hezkou květinkou. Stačilo tak málo, aby ztratila pojem o čase i o trase.
Pousmála se při vzpomínce na tu hysterii, kterážto nastala, když takhle zmizela poprvé. Stopovala mravenčí cestičku. Jen tak. Prostě ji zajímalo kam všichni ti maličtí hmyzáčci jdou. A šli pořádně daleko! Až k nevíře s těma maličkatýma nožičkama. Ona byla o poznání větší a stejně ji dohnala únava a bolení tlapek. Ničím se ale netrápila, schoulila se u blízkého stromu do klubka a dala si šlofíčka. Problém byl, že ten šlofíček pak trval několik hodin. A ona byla tříměsíční vlče...

Lau se musela žulit jako malá holka. "Věř mi, že kdybys mi byl na obtíž, nikam bych tě nezvala," ujistila jej dobrácky. A byla to pravda. Z přehnané úzkostlivosti vůči ostatním už vyrostla. Naučila se , že může být milá a tohle všechno, ale taky může říct ne, když to potřebuje. Dost podceňovaná vlastnost.
Dalším slůvkům se jen skromně pousmála a pak se spolu vydali na obchůzku. Kterou zakončili kdesi na jihu a teď se měli vrhnout do srdce lesa. "Řekla bych, že ne. Sice mi to tu už nepatří, ale snad jsem stále důvěryhodným členem, kterému se povolují návštěvy," zazubila se přívětivě a hned ho začala vést ke svému oblíbenému paloučku. "To by bylo bezvadný, aspoň by tu nebyli jen samí mladí." zavrtěla oháňkou. Ne že by neměla o generace mladší vlky ráda, ale... o určitých věcech se dalo mluvit jen s vrstevníky. A z těch tu měla asi jen Meinereho, s nímž byl každý rozhovor tak trochu jako tahání bordelu z chlupaté deky.
"Vůbec není zač. Ráda průvodcuju a přemlouvám kolemjdoucí, ať u nás zůstanou," šibalsky na něj zamrkala a pak pomalu přikývla hlavou. "Trochu. Ale děti by měly snad brzy donést něco k snědku, tak se pak natáhnu s plným břichem u nějakého jejich vyprávění." Jo to byla hezká představa. Zase jednou najedená, klimbající v kruhu blízkých. Přesně tak si své stáří představovala.