Gallirea - Příspěvky uživatele

Meinere jí celkem ochotně přiznal, že se Styx ho pojí pozitivní pouto. Nevěděla tak úplně, jak si to přebrat ale nakonec... co jí bylo do toho, s kým se kdo přátelí? Navíc to probouzelo naději, že by k nim ona nezvedená vlčice nemusela chodit jak do spíže, když mají v řadách jejího kamaráda. "Nic moc, jen se zajímala, jestli u nás nebydlíš," poskytla celkem osekanou pravdu a pak se začala zabývat situací kolem losa, která samozřejmě způsobila menší rozruch. Sice nikdo nekřičel, ale jisté výhrady vycítila z každého z nich. Ona ale musela nakrmit sedm vlčat a stejný počet dospělých...
Než se však dala do své obhajoby, musela se zvesela zasmát Meinereho slovům. "Lindasa by pravděpodobně neulovila ani trojnohou kozu," poznamenala s pobavenými jiskřičkami v očích. Ne že by ji bavilo, utahovat si z ostatních, ale Linda se bavila na účet ostatních tak často, že neuškodí, když jednou bude cílem vtípku ona. "Trochu jsme se rozrostli," dodala pak s úsměvem a tím se dostala i k jádru pudla.
"Ta kořist nám byla nabídnuta při jejím přijímání. Je zraněná a neměla dost sil, aby ji odtáhla sebou," vysvětlila nejen jemu ale i vlčicím, které se podivovaly nad nehlídaným úlovkem. Sama považovala losa za takový flák masa, že ho ty dvě sotva mohly sežrat samy, pokud tu nehodlaly týden kempovat a byla hloupost, to tu nechat shnít.
Záhy se usmála. "Těší mne," přihodila nějakou tu formalitu, nicméně upřímně míněnou a naklonila hlavu směrem k Meineremu. Zdálo se, že z její umlčující poznámky pro Lindasu se stal nějaký meme nebo tak něco. "Byl naším prvním členem, mimo Maharské uprchlíky," poznamenala a celkem uvolněně mávnula oháňkou. "Takže můžu?" Ujistila se ještě jednou, že jsou vlčice dosyta najedené. Ráda by měla maso doma co nejdříve.

// Děkujeme

>>> Mech

Snažila se moc nepřemýšlet. Měla totiž už dost zavařenou hlavu. Kvůli smečce. Kvůli Styx a jejím sourozencům. Kvůli rodince bez otce. Kvůli vlastní bezdětnosti. Kvůli nevracejícímu se Mojoovi. Musela hodně silně potřást hlavou, ale ani to nepomohlo. Pořád stejný mišmaš.
Naděje na lepší časy svitla tehdy, když jí mrazivý vzduch přivál vůni masa. Losího masa. Zamávala bezděky oháňkou a ušklíbla se nad svým břichem, které se reflexivně ozvalo o slovo. Jak dlouho vlastně nejedla? A co smečková vlčata? Že se nestarala o sebe, byla jedna věc, ale co děti? Ty musely dobře jíst, aby dobře vyrostly!
Přidala tedy do kroku s jasnou myšlenkou na to, že přinese maso domů a pak všechny svolá na oběd. Jenže to mělo menší háček. Když dorazila, byla mršina okupovaná už jinými vlky. Jednoho dokonce znala. Zhluboka se nadechla a napřímila, aby své zbídačené maličkosti dodala nějaké to alfovské dekorum. Vyskakovat si ale nehodlala, to prostě nebyl její styl.
"Zdravím," přerušila probíhající konverzaci svým pozdravem a loupla očkem po Meinerem. "Sháněla se u nás po tobě Styx," pověděla mu silně neutrálním tónem. Byla zvědavá jestli to pro něj bude pozitivní nebo negativní zpráva, ale zároveň netušila, kterou reakci by viděla raději. Pak svou pozornost s přívětivým výrazem stočila i na dvě jeho společnice. "Jsem Launee. Alfa Mechové smečky a tu losici skolila naše členka," spustila, ignorujíc to, jak jí označování sebe samé takovými tituly, vůbec nejde přes ústa. "Ráda bych ji vzala domů, pokud byste se nezlobily. Vezměte si ovšem kolik jen potřebujete," nehodlala odhánět hladovějící a zraněné vlky od jejich nálezu. Když bylo všeho dost, mohla se podělit. Nebyla chladnokrevná ježibaba, ale... těžko říct, čeho by byla schopná, kdyby se celá věc měla nějak zkomplikovat jejich neochotou se celého zvířete vzdát.

Theo s jejím otevřenýmj nabízením jejich prostor naštěstí očividně souhlasil, což jí vykouzlilo mírný úsměv na tváři, stejně jako to, že je Lennie, jak se představila, nenutí do okamžitého opuštění jejího bývalého domova. Nicméně veškeré úsměvy trochu zamrzly, když se dostalo na situaci s otcem vlčat. Očividně je opravdu nebil, ale... No, ani se to nezdálo být zrovna ideálním. Nešťourala se však v cizím soukromí a pobaveně se zadívala na ty dva uličníky, co se jim tu snažili plést hlavu prohazováním jmen. Onen jednoduchý poznávací znak jí byl záhy demonstrován. Sirius každým slovem dokazoval, že je pěkné číslo. Byla z toho trochu nejistá. Vážně by měl někdo takový vyrůstat pod vlivem Assassínů?
Lennie se zdála velmi silnou osobností, která si byla vědoma svých kvalit. To jí Lau dost záviděla. Ona byla ve své pozici pořád dost nejistá, ale snažila se, nedávat to moc najevo. Pomalu tedy přikývla hlavou. "Nám se zase bude hodin na zimu někdo schopný," připustila, tak jako při přijímáni Shaa. "A pak se ukáže." Uzavřela jejich malou, nijak moc závaznou, dohodu. Ostatně nečekala že s jejich ostatními členy je to jinak. Svou pozornost pak obrátila na tu zvědavku jménem Sirius.
"Chtěla jsem říct, že tu nikdo není tak úplně normální," vysvětlila mu. Jejich členstvo prostě bylo individuum vedle individua. Ale to brzy poznají sami.
Alastorovi v odchodu za hledáním vrstevníkjů nijak nebránila, jen odpověď nechala na Therionovi, jenž byl tázán a pak se zvedla na nohy. "Dojdu se podívat po tom losovi, určitě by přišel vhod. Odpočiňte si a zabydlete se," pobídla nejen nové příchozí, ale i svého partnera, který musel být také už na konci svých sil. Protože ona rozhodně byla. Cítila, že malá procházka by mohla pomoci. A pak s myšlenkou na to, že by se měli obnovit hranice, opustila lesík. Pomoc snad nepotřebovala, ale případnému doprovodu se také nebránila.

>>> Kierb

vlčice byla celkem výřečná a nerozpakovala se s nějakým tím vysvětlením. Lau trochu rozpačitě napřímila oči. "Smečku si pamatuji, ale měla jsem za to, že byla umístěná mezi rameny řeky," pronesla zcela upřímně. Trochu ji bodlo u srdce. Třeba sem přišla jakožto bývalá členka vymáhat jejich odchod? Právo by na to asi... neměla? Nebyla si jistá. Úplně stejně jako v ten den, kdy se rozhodli, že tu zůstanou. Vážně si mohli jen tak přivlastnit kus země?
Nepanikařila ovšem a pohlédla na vlčka, který se mezi ně vmísil. "Já jsem Launee," sdělila ochotně. A za chvíli to vypadalo, že drobek má slzy na krajíčku. Což... by celkem odpovídalo tomu, co povídal. Ale už ani za mák ne, věcem v jeho hlavě. Shovívavě se na něj usmála. "Tak to máš buďto hodně pevné nervy. Nebo si vymýšlíš," broukla a tázavě se na vlčici podívala. Ano dva z nich vypadali celkem zbitě, ale to se mohlo stát všelijak. A Alastorovi emoce byly tak klidné. Nehodlala ale nikomu hubovat. Nebyly to její děti, aby jim dávala lekce o tom, že lhát se nemá.
A navíc to druhé opravdu smutné bylo. "My tu místo určitě ještě máme, ale musím vás varovat, že naše členstvo je velmi... svérázné," pověděla mu s něžnými plaménky v očích. Byla pravda, že vlčat tu měli kopu, ale nechtěla by kvůli tomu vyhánět osamělou zraněnou matku s dvěma prcky. Ostatně Saturnus a Bianca byli už téměř dospělí... Ohlédla se po Therionovi, který také mohl říct své. Spoléhala na to, že ji zastaví, kdyby se chovala nerozumně. A také by si mohli poslechnout názor prozatím bezejmenné vlčice.

// to je jedno, ona ho klidně převálcuje i po hřbetě, si s tím nalož, jak jen chceš :D

// končí to, že se šel napít z potoka

Jestli se u toho plazí, tak mu přeju pěknej zážitek xD

Pořádně ani nedořekla svou poslední větu a už mohla významně cuknout obočím. "Vidíš?" O nějakém odpočinku očividně nemohla být řeč, protože si to k nim přištrádoval Izar, který toho měl hodně na srdci. Bylo až k nevíře, jak moc si jsou s Lindasou podobní... Usmála se na něj i tak. Když se zvládala usmíval na jeho sestru,... "Zdravím tě," nadechovala se, že poví i další věci, když ji přerušil výkřik, který nemohl patřit nikomu jinému, než jisté hnědé vlčici. Trhnula uchem. "O naše vztahy s Falionovou smečkou se bát nemusíš," řekla tedy po kratším odkašlání a doufala, že si v tom moc nefandí... Ale považovala Falka za seriozní osobu i přes to, že mu nestála ani za malou vzpomínku. "A tvá sestra pro ten mech určitě najde v úkrytu ta správná místa," tím, že ho pouští do úkrytu snad bylo řečeno vše důležité a když se lesem ozvalo další táhlé zavytí, pokývnutím hlavy vlčka propustila, ať si jde se sestrou vyřídit účty. Pokud tedy neměl na srdci nic dalšího Therion.
Pak se protáhla a vydala za jejich další návštěvou. Ten pohled ji celkem překvapil. Vlčice se dvěma identickými vlčaty. Dřív žádná dvojčata nikdy nepotkala a teď jako by se s nimi roztrhl pytel. "Zdravím," pronesla bez známek nevraživosti. Tu už si všechnu vybila na Styx a už na ní neměla energii. "Máte něco na srdci, nebo jen procházíte?" Zeptala se a chvilku se pomněnkovýma očima zastavila u dvou vlčků, protože byli jednoduše sladcí. Alespoň na pohled. Slušné vychování ovšem kázalo, zajímat se hlavně o jejich matku, takže to rychle napravila a tázavě naklonila hlavu maličko na bok. Napadlo ji hned několik teorií, ale nejjednodušší prostě bylo, počkat si na odpověď.

Therion jí svým chováním dokazoval, že je to prostě ten nejhodnější vlk pod sluncem. Byl ochotný tolerovat i takové hříchy, které jí samotné přišly zcela neodpustitelné. Když se jí zeptal, co tím ztratí, neodpověděla... Ale v duchu věděla, že by ona osobně ztratila celou svou duši. Budou skrývat vražedkyni před hněvem těch, kterým vzala jejich děti? Jak by se jim mohla byť jen podívat do očí. Nebo sama na sebe.
"Ano prosím," vyšlo z ní jen, když šedivka ohlásila svůj odchod a přála si, aby mohla zmizet tak nenadále, jako se zjevila. Ale ne. Musela ještě nějakou dobu sledovat její siluetu, mizící mezi stromy. A když konečně opustila les, Lau se zhroutila na zem a schoulila do klubíčka. Momentálně měla velkou chuť se sebrat, vrátit do Maharu a všechny tyhle problémy hodit zpět Skylieth na hlavu. Jak jen byla domýšlivá, když si myslela, že tohle zvládne! Ona, takový nanicovatý slaboch! Že mezi pozicí gammy a alfy nemůže být takový rozdíl... Bylo na alfování vůbec něco hezkého?
Vykoukla ze svého klubka, aby se zadívala do očí svému partnerovi a pak z natáhla i krk, rozhlížejíc se po okolí, zastřeném tmou. Dávali domov osiřelým vlčatům a několika ztraceným existencím, jako byli oni sami, ale... stálo to za všechny ty problémy?
"Jsem unavená," zamručela do prázdna a položila svou hlavu k jeho nohám, ale na důkaz toho, že na odpočinek zatím nemá nárok pronesla další větu. "Kde jsou dvojčata a Mojo?" Ostatní v lese cítila, krom Izara, který se asi opravdu ztratil někde cestou. "Ach, a to vlče," vzpomněla si na dosud nezkontrolovaného návštěvníka. "Asi bychom si měli říct o magii, díky které se rozdvojíme," zamumlala a snažila se, aby to znělo jako vtip, ale... No.

Vlčice. Tedy Styx, najednou dost změnila směr jejich konverzace a vytáhla možnost dohody. Nic v jejích emocích nenaznačovalo, že by za tím kula nějaká záludné pikle. Vlastně, to na jeden či dva mžiky vypadalo tak, že jí na tom z nějakého důvodu aspoň maličko záleží, ale...
"Z čeho usuzuješ, že potřebujeme chránit?" Byli teď smečka. O dost živější než Mahar na sklonku jeho existence. Kdyby si vlčata z území neodcházela, jak se jim zachce, sotva by jim někdo ublížil. Ostatně, kolik tak mohla mít sourozenců? Opravdu by mohli být schopní porazit celou smečku? V téhle situaci bylo mnoho proměnných, které nikdo pořádně neznal. Ona o Styxině rodině a Styx o jejich zázemí. "A co bys z toho měla ty?" Položila tu stěžejní otázku. Vlčice byla očividně pořádně vyčuraná, sotva by něco takového dělala nezištně, zvlášť když ji to stavělo proti vlastní krvi.
Svůj tyrkysový zrak stočila na Theriona, jehož názor chtěla vědět. "Já nechci uzavírat dohodu s někým, kdo vraždí vlčata," pověděla mu. Věděla, že by to měla pro dobro smečky skousnout, ale... nebyla tak chladnokrevná. Ta vlčice měla na zubech nevinnou krev a nikdo se nemohl spolehnout na to, jak moc zrádná její mysl je, navíc.... "A pochybuji, že máš nad svou rodinou takovou moc. Tvůj bratr nevypadal na to, že by poslouchal kohokoliv jiného, než sebe," propálila narušitelku pohledem a náhle moc zatoužila po tom, aby jí ona i její povedení sourozenci prostě zmizeli ze života. Proč někdo takový vůbec existoval? Možná by jí mělo být dotyčných líto, protože v takové grázly nevyroste někdo, kdo si zažil hezké a mírumilovné dětství. Ale... některé činy se prostě nedají ničím omluvit.

"Ale jo, dělám," zamručela poslední sdělení, před tím, než svou pozornost musela věnovat jejich nevítané návštěvnici. Ta se rozhodla hrát tajemnou a drsnou, nebo co a místo přímých odpovědí se vším dost opáčila. "To nevím, jinak bych se neptala," zamručela otráveně. Ještě před chvílí jí bylo tak hezky a teď se tu musí zabývat... tímhle.
Otázky se na ni sypaly jedna za druhou, ale Lau jen nevzrušeně máchla ocasem a odpověděla až na tu předposlední. "Ne, neřeknu," odsouhlasila jí tu domněnku a znovu se podrbala. Tři zablešenci u "přátelského" pokecu, co víc si jen mohla přát? To, jak se vlčice ptala zvlášť na dospělé a vlčata vůbec nebylo podezřelé. Ale to musela vědět sama.
"Neřeknu ti nic," zopakovala, když bezuchá začala vyzvídat po Meinerem. Co ona věděla, co mezi sebou mají. Raději by stála v cestě setkání dvou přátel, než mu omylem způsobit nějaké trable. A té vlčici do jejich smečky prostě nic nebylo. "Dělej si co chceš, ale je to tvůj osud, o čem to rozhodne," varovala ji. Bylo jí celkem jedno, jak nebezpečná cizinka byla. Očividně nebyla ve své kůži a navíc byli u nich v lese, kde stačilo zavýt a sesypalo by se na ni pět vlků. A každý šermíř na hovno, když nepřátel je nerovno. To byla jediná spravedlnost, která ve světě existovala.
Když se pak, v reakci na smířlivý a silně neutrální Therionův dotaz, představila, musela Lau popravdě zakroutit hlavou. "Nikdy jsem o tobě neslyšela." Na pozoru se před ní měla jen proto, že v ní poznávala pach jejích povedených sourozenců.
Raději se rozhodla opomenout ten fakt, že jim to mete do ksichtu, že žere vlčata. Musela by být totiž jedovatá a vůbec jí to nešlo. Celkem ji mrzelo, že tu nebyla Lindasa, aby tenhle job vzala za ni. Každopádně chlubit se tím, že zvládá zabít bezbranné bylo dost roztomilé. To tu uměli oni všichni. Zajíci a srnky v okolí by mohli vyprávět.

Hleděla na Theriona, kterého svým prohlášením očividně uvrhla v pořádný zmatek. Z té podivné směsice pocitů se motala hlava i jí samotné, a to byla jejich pouhá pozorovatel. Samozřejmě, že ho šokovala, znal ji jen jako tu hodnou a obětavou. Naštvanou ji viděl jen jednou a tehdy jen vyřkla pár jedovatých rýmů. "Ty jsi neviděl, jak hrozně byl Saturnus vyděšený, když mu jejich bratr cvakal zuby u obličeje a sápal se na něj, aby mu udělal kdo ví co. Nesuď mne," zamumlala smutně. Věděla, že ho tím asi raní, ale... slíbila mu, že k němu bude upřímná a tak byla. "Jen jsem chtěla, aby nás nechali být. Všechna naše vlčata přišla nějakým způsobem o rodinu, sama živořila a teď jim půjde po krku banda magorů?" Pohled měla stále zabodnutý do kožichu té šedivé a povzdechla si. "Máš pravdu, že bych neměla soudit podle jednoho toho druhého, ale... Pořád vidím tu scénu před sebou a nedokážu jasně uvažovat. Promiň."
Zabořila svou tvář do jeho kožichu a ztěžka vydechla. Sice jí sliboval, že bude všechno v pořádku, ale už neřekl, jak to hodlá zařídit. Normálně ji jeho ujištění uchlácholilo, ale teď byla tak zdeptaná, že by viděla černě i přes růžové brýle. Navíc ji mírně zlobilo i to znechucení sebou samým, které z něj sálalo. "Máš právo i na svůj názor Theo," špitla k němu. Neexistoval důvod proč by jí nemohl odporovat, když se zrovna chovala hloupě. "Já ocením, když mne zastavíš, od provádění blbostí, víš." Momentálně byla rozladěná, ale věděla, že později bude ráda, že jí nedovolil jančit. Jestli to tedy doopravdy dobře dopadne...
Vlčice se totiž zase probudila. Už vypadala víc při smyslech a hned se dala do dalších otázek. To slovo jí bylo sice cizí, ale ta součást "prásk" a spojitost se zjevováním se na různých místech, jí dost napověděli. Viděla Meinereho to udělat už několikrát. "Ne, to dělá větší rámus," odtušila tedy a snažila se moc nemračit, když se tu cizinka začala nevzrušeně chovat jako doma. "Co hodláš dělat, když si nás teda našla?" Přistoupila k tématu, které se "zaspalo" a nespouštěla z ní své tyrkysové zraky.

"Hm. Výborně," odtušila dutě a slova vyslovená mezi jednotlivými zakašláními a sledovala, jak vlčice zase usíná. Pohodila znepokojeně ocasem. "Hledali nás. Jasně jsem té šedivce, co unesla Lorenza, řekla, že jestli se k nám a našim vlčatům někdo z nich přiblíží, zabiju je. A teď tu jedné z nich nabízím vodu, aby jí náhodou nebolelo v krku," zamručela a frustrovaně se podrbala v husté srsti na krku, kde se bleškám očividně moc líbilo.
Popravdě by nebylo nic jednoduššího, než jí ve spánku zakousnout a pak její hlavu vystavit na hranicích, aby zbytek věděl, že svá slova neříká naprázdno, ale... Copak byla nějaký krvelačný válečník a krutovládce? Kdyby ji načapala se zuby zabořenými v něčím mase, porvala by se s ní klidně na život a na smrt, ale vozit se po nemohoucím?
Zadívala se silně vlčecím pohledem na Theriona, který si zase v duchu stýskal sám nad sebou. Zatímco opravdoví šmejdi si běhaj po světě s úsměvem na tváři a rozsévají zkázu. "Co s ní budeme dělat?" Zaúpěla bezmocně. V hloubi duše jí moc pomáhat nechtěla, ale zároveň nechtěla křivdit někomu, kdo se na ní zatím nijak neprovinil. Ale co? Probudí se a půjde bonzovat ostatním, kde žijí? Nebo na ně rovnou zaútočí? Všechna jejich vlčata byla traumatizovaná už dost. Z Maharu odešli především pro to, aby mohli být v klidu.
Na pár mžiků pevně zavřela oči. Až z toho dostávala křeč do víček a nakonec do té tmy vyslovila jedinou otázku. "Zkusíme být milí a budeme doufat, že si to zapamatuje?" Byla nepoučitelná naivka. A chtělo se jí z toho brečet.

Trochu ucuknula hlavou, když kolem sebe začala rozespalá vlčice "kopat". Leknutí a špatná předtucha zapříčinily, že se Lau dost naježil celičký krk, svůj hlas ale držela v neutrální, téměř až milé tónině. "Jen klid," hlesla a trochu se otřásla, aby chlupy pokud možno zase slehly. Sama ignorovala řeč těla té šedivé, dávajíc jí ještě jednu šanci, si to nepohnojit a jala se odpovídat na zmatené otázky.
"Launee a Therion. Jsi u nás doma... a nevíme," bylo jasné, že až se trochu rozkouká, doteče jí, že je na území smečky a před sebou má její samozvané vůdce, takže zůstala v obecné rovině a hodně se snažila, aby nedávala průchod svým předsudkům. "Nemusíš být tak vyděšená. My nekoušeme... jako první." Launeein současný vzhled tomu asi moc nenapovídal. Ostatně roztrhané ucho, jizvy ve tváři i na nohou... Ale jinak byla mírná jako beránek, dokud jí někdo nesahal na bližní. 0
"Vodu?" Nabídla v reakci na ten šeredný kašel a horečkou se lesknoucí oči. Doufala, že to není něco nakažlivého. Ty blechy celkem stačily. Ale ať už se snažila být nápomocná jakkoliv, na ostražitosti nepolevovala. Doufala, že všechna vlčata jsou teď minimálně na druhém konci lesa.

Srdce se jí rozbušilo jako zvoneček, když se Theo rozesmál. Bylo to jako malý zázrak, ve který ji ani nenapadlo doufat, ale... bylo to tak krásné! Několikráte se mu prostě prosmekla těsně před tlapami, aby jajich hře dodala špetku škádlivého napětí, ale nakonec skončila v sevření mezi svým partnerem a mechem. Přivřela to očko, pod kterým ucítila jeho dotek a mazlivě mu nastavila tvář. Zároveň pak natáhla přední nožky a sevřela jimi jeho huňatý krk. "A já mám tebe," pronesla zvesela.
Asi se ho pak pokusila párkrát převalit, zatímco se u toho hihňala jako malá, ale všechno někdy skončí. a ta jejich hra přesně v ten okamžik, kdy ji v nose polechtal cizí pach. Překvapeně se ohlédla, odkud se tak náhle zjevil a její pohled padl na šedou vlčici, co si to vyspávala opodál. Lau by při tom odpřisáhla, že před minutou tam bylo úplně prázdno. Vrhla na Theriona tázavý pohled, jakože jestli také postřehl to náhlé zjevení a tak nějak se vyštrachala na nohy.
Vlčice byla šedivá a její pach jí byl až moc povědomí. Hned jí bylo jasné, že se setkává s třetím sourozencem, ale... Tahle neměla v hubě některé z jejich vlčat a navíc vypadala docela nemocně? Rozhodla se tedy nepřistupovat k situaci hned agresivně, jak by to udělala s Tasou či Noroxem, se kterými už měla své zkušenosti a vlastně na Styx jen celkem mírně promluvila. Přesně tak, jak mluvíte na spícího, když mu nechcete způsobit srdeční zástavu. "Haló? Budíček?"
Hned na to se musela energicky podrbat za uchem, protože ji tam začalo nepříjemně svědit. Vlastně měla takový nepříjemný pocit, už od odchodu z úkrytu, ale až teď se zklidnila dost na to, aby to začala opravdu vnímat.