Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli poté, co zmlkla, les zahltilo naprosté ticho. Slyšela jen šum větru ve větvích stromů a takové to tichoučké téměř nepostřehnutelné klepání dopadu vloček do závěje. Brzy ovšem mohla špicovat uši i po něčem jiném. Křupání sněhu pod něčíma nohama. Rovnou dvojí a rychle se přibližovalo. Zvědavě a trpělivě upírala oči daným směrem a pak nadšeně zavrtěla ocáskem.
"Ahoj... Alastore?" Zkusila svůj odhad, založený na prezentovaném chování. A nebo jí ti dva tehdy popletli hlavu tak, že si to špatně pamatuje a ten vychovaný je Sirius? No, brzy to asi měla zjistit. Mezitím se z lesa přihnal i druhý vlček, kterého k sobě láskyplně přivinula a spokojeně vydechla do jeho kožíšku tak, jak on do jejího. Proboha, jak dlouho ho už neviděla, že byl tak veliký? Docela ji překvapilo, že s ním není Bianca, ale byla pravda, že nemohli být pořád jen spolu. Museli si najít i jiné kamarády, zvlášť když s ostatními mechovými vlčaty to moc nevycházelo.
"Mám v plánu rozmrazit kus masa, tak mne napadlo, jestli v lese není někdo další hladový jako já," vysvětlila a potutelně se usmála, když sledovala, kam se očka obou výrostků upírají. Očividně jim přišla vhod a byla za to ráda. Mohla se zase pro jednou cítit trochu užitečně a ne jako kárané malé děcko, které vůbec netuší, co dělá. Na nic nečekala a vytáhla ze sebe nějakou tu zbytkovou energii, kterou ohřála vzduch kolem zmrzlé mršiny. Bylo zbytečné ji rozehřívat úplně celou, protože pak by se maso akorát tak kazilo, takže se soustředila jen na určitou část a protože opravdu neměla sil nazbyt, rozmrazila to jen do toho stavu, aby si na tom nevylámali zuby.
"Tak si poslužte," vybídla je a sama si utrhla kus, který si pak uložila mezi předními prackami a hezky si ke sváče lehnula. Měla pocit, že vzpřímenější polohu neudrží. Přesto jí bylo svým způsobem hezky. Nebyla tu totiž sama. A už aktivně pracovala na tom, aby jí bylo lépe i fyzicky. "Tak povídejte. Copak jste celé dny dělali? Viděli jste i někoho jiného ze smečky? Byl tu i někdo cizí, že?" Nadhodila nějaká ta témata, aby je rozpovídala, zatímco sama bude ohlodávat kost. S dětským štěbetáním v uších to totiž bylo něco úplně jiného, než v dutém tichu. Vlk sper to, že u jídla se nemluví.

Zdálo se, že Elisa má jakousi potřebu všechno brát do extrémů. Jako by mezi minimem a maximem nic neexistovalo. Říkala přeci, že by vlčata měla trávit s rodiči čas, ne že si je mají rodiče vodit na vodítku. A z toho, jak se její slova vyvíjela dál, to vypadalo, že si myslí, že by Lau své vlastní děti nejraději uvázala u stromu. Pokývla ale hlavou, aby se neřeklo.
Styx pro ni byla paradoxně příjemnější tématem. Asi že se u toho nerylo do jejích filozofií. "My zatím měli problémy jen s jejími sourozenci,..." připustila, aby bylo jasné, proč ji dost dobře nemohla vynést v zubech, jak Elisa popisuje. Plně ovšem chápala její hněv a cítila se hned o trochu lehčeji na duši, když se ukázalo, že je tu někdo, kdo reaguje obdobně odmítavě a nesmířlivě. Therion byl prostě jen shovívavější a... nebyl ani u jednoho z incidentů. Možná by změnil trochu názor, kdyby viděl, jak Norox děsí Saturna k smrti. V očích jí dost možná na vteřinku zaplál skrývaný hněv.
Pak ovšem dostala Elisu do jejího živlu, protože se rozpovídala ještě víc. Cítila se mírně nepatřičně, když jí na to vše odpověděla jen jednoduchým: "Dobře. Děkuji." Inu ne každý byl tak výřečný. Ale vděčný úsměv to snad dorovnal. "Myslela jsem si to," dodala o chvilku později, když jí byl odchod obou vlčic potvrzen a posmutněle svěsila už tak bezvládnou oháňku. I oheň náhle zmizel a chvíli po něm i Elisa, která ji ještě stihla pozvat na návštěvu. "Vynasnažíme se," slíbila a sledovala, jak šedivka mizí. "Šťastnou cestu," broukla a sama se pak otočila a líně se zase začala sunout do lesa. Snad by konečně mohla strávit pár nerušených chvil s Theem...
A nebo také ne. Zrovna zavyl, aby oznámil svůj odchod. To jí na energii moc nepřidalo. Ne, že by nemohl odejít bez ní, prostě jen... nechtěla jíst sama. Proto na zmrzlé zbytky losa hodnou chvíli jen tupě zírala, než sama zvedla hlavu a dala se do vytí, kterým volala kohokoliv, kdo ji slyšel. Opravdu by ocenila nějakou milou společnost. A les přece nemohl být úplně prázdný?

"Opravdu?" pochybovačně přizvedla jedno obočí. Tak nějak zapomínala na své někdejší já, které raději poddajně drželo zobák, aby někoho neurazilo. Poslední dobou si cestu k jejím rtům hledala spíš upřímnost a ani při jednání s jinou alfou se toho neštítila. Bylo to osvobozující. "Přijde mi, že tě pobuřuju každým slovem a nejraději bys mi nafackovala," odtušila. "Nemyslím si že v životě vlčete je víc důležitějších věcí, než trávit čas s rodinou. Nás také naši nechávali členům smečky a dobře to s námi nedopadlo." Své rodiče milovala, ale... věděla, že velmi utrpěla nedostatkem jejich přítomnosti. A bratři, ti to odskákali ještě hůře. Nemínila jí do výchovy kecat, a tušila, že se Elisa ani nenechá, ale svůj názor snad říct mohla, když si tak trpělivě vyslechla ty její.
Zdálo se, že Asgaarské současné podnebí moc nevyhovuje, protože si chtěla vyčarovat ohníček v čemž jí nijak nebránila, ačkoliv to byl jasný signál, že se odtud nehne ani na krok. Zadívala se do plaménků. "Máme čerstvě uloveno," vysvětlila svůj nezájem o lov a zase se vrátila pohledem k ní. "Není moc s čím se svěřit. Prostě mne okolnosti nenechávají zamhouřit oka," sdělila bez známek neochoty. Nevěděla, jak dlouho už nespala a nejedla, ale určitě o dost déle, než bylo zdrávo. "Nejdřív jsme museli zajistit území, najít a vybavit úkryt. Pak se sem táhnul jeden zájemce za druhým... Když to vypadalo, že bude chvíli klid, zjevila se tu Styx," nevědomky se naježila. "Pak zase od znova. Předpokládám, že to dobře znáš." Určitě lépe než ona, když alfovala celé roky, zatímco Lau... pár měsíců. Nebyla si jistá kolik, čas jí od té doby dost splýval. Asi by vážně měla co nejdřív určitými úkoly pověřit někoho důvěryhodného, ale... Vlky ve smečce prakticky neznala. Nevěděla, jak spolehliví jsou až na vlčata, která prakticky vychovala. Ale uměla si představit, že starým a zkušeným vlkům se nebude líbit, že by měli spadat pod ročního výrostka. "Řekni. Povýšíš spíše mladičkého vlka, kterého dobře znáš a můžeš mu věřit, nebo staršího, který je určitě silnější a zkušenější, ale prakticky jej neznáš?" Netvrdila, že se bude řídit tím, co uslyší, ale někdy bylo dobré poslechnout si cizí nezaujatý názor.
"Pořád máte ve smečce Amelis a Ashe?" Vzpomněla si náhle na dvě vlčice, které jí pomohli v jejích Gallireiských začátcích. Asgaar byl v jejích očích taková poslední naděje na to, jak je znovu spatřit, ale... Moc tomu nevěřila.

Launee byla ráda, že neumí číst myšlenky. Z Elisina vnitřního rozpoložení totiž soudila, že by se na sebe dozvěděla hodně zajímavé věci. Odolala ovšem chuti si povzdechnout. Osobně měla vždy jen ty nejčistší úmysly, ale očividně to samotné nestačilo a z nějakého důvodu byla odsouzena jako ta špatná. Proč? Protože chtěla, aby měli všichni co jíst?
Moc se po tom nepídila. Byla na to moc unavená. "Jak chcete," pronesla rezignovaně. Nebude přece nikoho přemlouvat, aby s nimi sdílel loviště. Vlčice byla očividně schopná udělat cokoliv, pro to, aby svou smečku zajistila, což bylo jen správné, ale dík tomu jí tu poznámku o hladomoru vůbec nevěřila. Pochybovala o tom, že by kdokoliv lpěl na dohodách, kdyby měl přihlížet tomu, jak mu hlady umírají děti. Nechala si ale svůj pesimismus pro sebe a rozhodla se jej demonstrovat o něco později, hned po Elisině poučném proslovu. "Nemůžu přijít o něco, co nemám," odtušila tlumeně a shovívavě se usmála, když došlo na další komandování, aka doporučení. Následoval jeden dlouhý melancholický pohled kamsi za Elisino rameno. Měla šest vlčat zatímco Lau ve zhruba stejném věku ani jedno. Navíc ji bodla u srdce i ona skutečnost, že o jedno přišla. Zdržela se ale soucitu, protože jí nepřišlo, že by o něj alfa Asgaarská stála a pak se vrátila do přítomnosti.
"Tak to tě nebudu zdržovat. Určitě bys raději strávila nějaký čas s nimi, místo bezduchého tlachání se mnou," pronesla a zase se postavila na nohy, aby jejich návštěvu vyprovodila. Nebo aspoň doufala, že opravdu odejde, neb... si opravdu zoufale potřebovala odpočinout. A najíst se. Jen zázrakem jí tu během celé konverzace žaludek nezpíval árie.

Začínala být hodně moc zmatená. Kdo z nich dvou zapomínal, co řekl? Ona nebo Elisa? Asi už blouznila z hladu. "Protože je to pravda," vypadlo z ní už dost smířeně. Opravdu se na to nehodili. Ale to přece neznamenalo, že v tom budou špatní. Tedy. Doufala v to a téma autorit nechala vyšumět do ztracena. Sotva by vlčici před sebou nějak vysvětlila, že ona ani žádnou autoritou být nechce. Akorát by se jí znovu vysmála a to by panující náladu zabilo už úplně.
Stejně tak se nedokázala ztotožnit s obsahem následujícího monologu. Proč by si ve smečce nemohli členové dělat co chtějí? Měl to být domov, ne vojenský výcvik. Proč by mělo být pojítko mezi nimi vytvořené silou jedné osoby? Jak se spory ve smečce promítnou ve světě? Ne, nechápala prakticky nic, co šedivka říkala. Smečku dělali všichni členové, ne jen její alfa. A i Mahar dobře fungoval nějakou dobu bez Skylieth. Stačilo se trochu stmelit dohromady. Ale, tak nějak už to nechtěla rozebírat. Stejně tak nepotřebovala ani přednášku o udržování populace zvěře. Přišla si, jako by ji druhá vlčice měla za nějaké děcko, co o světě nic neví.
"Myslím že se ten problém dá vyřešit i selským rozumem a nemusíme si tu rozdávat ultimáta," povzdechla si. Dávalo rozum, že si nevymlátí les, který je živí. Když uvidí, že stádo kamzíků na pováženou prořídlo, vyrazí najít něco jiného. Ale zatím tu panovala hojnost... "A až přijde hladomor, stejně tuhle dohodu nikdo respektovat nebude," přihodila svou pesimistickou špetku do mlýna. Až bude nejhůř, klidně se o kus žvance všichni pozabíjí navzájem. Přejel jí mráz po zádech, když si ten krvavý scénář představila, ale... minulá zima jí nedovolovala kreslit si budoucnost až moc růžově. Ale ona by raději, aby panoval věčný smír, že ano... "Pokud máte problém přežít zimu, rádi s vámi spojíme síly," pokrčila rameny. Vážně neměla v plánu šlapat někomu po štěstí. Bylo jí zle z představy, že jinde by se mělo umírat, zatímco oni si tu budou pískat.
"Tak to doufám, že se nikdy nepopereme," odtušila. Nechtěla s nikým válčit. Pokud možno nikdy. Jen by opravdu ráda zjistila, jak si stojí, ale když bylo i malé soutěžní utkání Elise proti srsti, nutit ji nehodlala. Přesto tu její poznámku nehodlala brát jako svatý grál. Pochybovala že nějaký alfa kodex skutečně existuje. Spíš jen její vlastní. A ona bude mít zase svůj.
Nicméně pak konečně zaznělo něco, na čem se shodly. "Hmm," zamručela Lau, zatímco svou záď konečně položila do sněhu. "Já se starala několik měsíců i o Mahar, namísto Skylieth, ale až teď začínám pořádně chápat, jak vyčerpávající to všechno je. Kolik věcí se musí zařídit... Odešli jsme hlavně kvůli vlčatům, ale co tu jsme, jsem žádné z nich ani pořádně neviděla," broukla poněkud nešťastně. "Vyrostou, aniž bych u toho byla," připlácla si uši k hlavě. Chtěla je učit lovit, vyprávět jim příběhy z cest, spát s nimi na jedné hromadě ve vyhřátém úkrytu... A místo toho běhala od jedné povinnosti k druhé. Ani čas nažrat se, neměla. "Ty máš děti?" zeptala se v náhlém popudu.

Lau opravdu nerozuměla, o co se Elisa vlastně pokouší. Naštvat ji? Nebo založit nějaké pochybné spojenectví. Měnila své chování, jako nějaký praštěný blíženec. Z lhostejnosti ke starosti, od posměchu k rozdávání rad. Problém byl, že ona už o její rady nijak moc nestála. Promeškala tak nějak příležitost. "Řekla jsem, že se na to moc povahově nehodíme, ne, že na to nemáme a jsme slabí a neschopní," bezděky se naježila. To že jsou celkem neschopní si sice myslela, ale nahlas to nikdy neřekla. A jestli vlčice uměla číst myšlenky a hrabala se jí v hlavě, byla to ještě větší ukázka neúcty než cokoliv jiného, co zatím udělala.
"Přiznání vlastních nedostatků, je to, co vede ke zlepšení. Je na místě o sobě čas od času trochu pochybovat," sdělila jí své stanovisko. Začínala chápat, že tahle vlčice jí dobrý vzorem být nemůže. Ona totiž své vůdcovství vedla na principu ukazování síly, zatímco Launee inklinovala k důvěře mezi členy, podporování se navzájem, rodinnému prostředí... Byly to dvě zcela odlišné filosofie a onyse sotva na něčem shodnou. "Dobrá, pouč mne. Jak přesně neschopná alfa v Maharu ohrožovala tvou smečku?" To ji vážně zajímalo. Ta území spolu sotva sousedila. Komunikace mezi smečkami byla minimální, spíše žádná. V čem byl rozdíl, jestli tam někdo žil nebo ne?
A pak ta debata o územích... "Sarumen existuje už roky. Stejně tak Borůvka. A místo Ragaru tu býval Ageron a Smrkáč. I tak všechny smečky prosperovaly a lovily, kde chtěly. Na jihu se naopak uvolnil Zlatavý les... Nevím proč bychom to teď měli měnit a každý si něco přivlastňovat," odtušila. "Nemám problém, abysme ve Hvozdu lovili všichni, ale když přijdeš s tím, že je váš a my od něj máme dát tlapy pryč,.. Odmítám to akceptovat," řekla znovu. Že je posílá do Narvinije bylo vážně pěkné, ale sama očividně nechtěla mít jen jeden les, kam chodit... a přitom to východisko cpala jim. Bylo to směšné.
"Na to, abych nechala ostatní smečky a vlky na pokoji, nepotřebuju dohody. Nejsem žádný praštěný uzurpátor," odtušila záhy. Vážně se jí nelíbilo, jak o nich Elisa smýšlí. Hrozba. Hrozba. A zase hrozba. Oni si chtěli jen v klidu žít na hezkém místě, sakra. Jejím životním posláním bylo pomáhat vlkům v nouzi. Pochybovala o tom, že kdyby přišel někdo z Mecháče do Asgaaru s tím, že si zranil nohu a jestli u nich může přespat, že by mu bylo vyhověno. Zatímco u nich by Asgaarďan ve stejné situaci dostal i víc, než žádal. Třeba večeři.
"Jme příliš odlišné na to, abych si od tebe mohla nechat radit," pověděla pak o něco smířlivěji. "Ale mohla bych ti pro klid v duši ukázat, že nejsem tak nekompetentní." "I sobě," doplnila v mysli. "Pokud máš zájem," navrhla šedivé alfě malé poměření sil. Dřív alfy považovala za neporazitelné polobohy, ale... už se vzepřela i samotné Smrti, tak proč se bát... Elisi. Doufala, že vlčice to přijme, protože sama moc chtěla poznat své limity. To, o kolik slabší je, než ostatní na stejném postu.

"Samozřejmě," projelo Lau hlavou, když se Elisa přiznala, jak se to s tou její péčí má. Hned dodala i pravdivý důvod, proč se o osud Maharu zajímala, čímž v hnědé "alfě" vyvolala vlnu nevole. Ani trochu se jí nelíbil obsah slov, ani chladný tón, který Šedivá použila. Ani špetka respektu k tomu, že není na svém území a pak se jí ještě navíc do očí vysmála.
Lau přivřela oči do úzkých škvírek a vlčici si ještě jednou přeměřila. "Co je směšného na tom, že se chci zlepšovat a starat se o smečku dobře?" Zeptala se stejně studeně. Kopa vlků si zasloužila výsměch za kopu různých věcí, ale zrovna tohle mezi ně podle ní nepatřilo. Polknout vlastní hrdost pro dobro ostatních považovala spíše za ctnost. Ke svému šoku si uvědomila, že je podrážděná. Nejdřív si tu z nich dělá srandu Styx a pak přijde tahle namyšlená .... Ne, Lau přece není sprostá. Brzy ale chtěla být a to hodně.
Představila si totiž v hlavě mapu Gallireie, kterou znala. Lokality, kde ležel Asgaar i Mecháč a co je obklopovalo a pak srazila obočí v malém zamračení. "Nemáme problém pomáhat ostatním smečkám, když budou v nouzi," odtušila nejprve s tím pozitivním, ignorujíc fakt, že by snad chtěla někoho napadat... Pak se ale rozhodla, že se nenechá zastrašit aurou, co se kolem Elisi vznášela a jen jí všechno neodkývat, jako by byla něco míň, než ona. "Ale Východní hvozd byl vždy naše loviště a nic na tom měnit nebudeme," pronesla pevně. "Kolem Asgaaru máte všechny možné tundry, pláně, louky a tajgy. Lovte si tam. Proč to máme být my, kdo bude chodit za úlovkem kilometry daleko? Máme žrát sopečné kameny, zatímco vy se budete roztahovat v lovišti, co máme prakticky jen přes řeku?" Samotné by jí nevadilo, kdyby se o les dělili, dokud tam panovala hojnost, ale Elisa si ho chtěla přivlastnit! Tenhle sobecký přístup se jí ani trochu nelíbil a cítila, jak z ní veškerý obdiv k téhle vlčici vyhasíná. Znala i východ a věděla, že jsou tam plodné lesy. Ale ty byli dost daleko. Až za loukami, kde žijí jen ještěrky a lišky, nebo lesíky, kde se zdržují jen pěvci a veverky. A tím se smečka dost dobře uživit nedala. A uživit smečku, to teď byla její zodpovědnost.

Šedivka se tu asi cítila pohodlně, protože se nevzrušeně posadila. Také by chtěla poznat ten pocit, mít tolik sebevědomí, se bez vyzvání rozcapit u někoho v obýváku. Sama zůstala stát, protože si tak přišla.... více v pozoru. Třeba kdyby Elise něco přelétlo přes nos, dostala by se k ní rychleji. Těžko ovšem říct, jestli by proti ní měla v čemkoliv byť jen maličkou šanci. Lau ostatně remizovala i s belhajícím seniorem. Pravdou bylo, že v té době také byla v těle šedivějící babči... A Elisa také očividně využila nových Životových služeb.
Paní Asgaaru s ničím moc neotálela a dala se do řečnění. Lau z ní sice žádnou provinilost ze lži necítila, ale... stejně takové starostlivosti za mák nevěřila. Nepřišlo jí, že by ostrá vlčice, jako tahle, měla mít sebemenší zájem o bezpečí cizích vlků. Ta by sotva nabídla tulákům přístřeší na zimu. Možná proto její smečka fungovala tak dobře a dlouho? No...
"Začínalo tam být příliš nebezpečno a alfa o tu skutečnost neprojevovala příliš velký zájem, takže jsme odešli," vysvětlila bez zbytečných detailů. Zajímavé bylo, že dokud Mahar existoval, nikdo se o něj nezajímal, ale teď když byl pryč, trousil se sem jeden vlk za druhým a vyzvídal. A nevěděla jestli byl horší zájem Styx nebo Elisin. "Teď to tu vedu já se svým partnerem. Ani jeden z nás se na to moc nehodí, ale život je nevyzpytatelný," zamumlala, zatímco se v duchu fackovala. Přiznat náhodné kolemjdoucí, že to tu vede párek neschopných blbců, se zdálo jako fenomenální nápad. Tak nějak to z ní ale prostě vypadlo a tak... snad by mohla... to zkusit... "Existuje nějaký návod na to, jak úspěšně vést smečku?" zeptala se lehce humorným tónem, aby nebylo poznat, jak moc zoufalá ve skutečnosti je. Vlastně si závažnost vlastní bezmoci uvědomila až teď, když to nahlas vyslovila. Po Meinereho odchodu se cítila jako jedno velké selhání. Byli s Therionem vážně úžasná dvojka.

Meinere toho moc neřekl, ale jeho výraz i pocity to vynahrazovali. Chtěla o to celé projevit více zájmu. Zjistit, co mezi nimi je a vyřešit to, ale... Lindasin hlas přeťal vlákno jejího odhodlání jediným švihem. "Dobrá," hlesla smířeně, když půlený vlk zmizel a hlavou ji projela myšlenka na to, zda se vůbec někdy vrátí. Jak mu mohla dát domov, když přijímala vlky, se kterými si nerozuměl? Na druhou stranu... Copak mohla nechat matku s dětmi jejich osudu? Celé tohle alfovaní bylo komplikovanější, než se kdy zdálo.
Ale aspoň měli díky Theovi označené hranice, útulný úkryt a teď i hromadu masa ke spořádaní. Musela na tom hledat pozitiva, jinak se zblázní.
"Tak pojďte," brouka k jejich novickám a poryvem vzduchu nadzvedla mršinu ze země a čelem ji dotlačili až k dvojici u vchodu do úkrytu, o hnědého vlka se přitom láskyplně otřela. "Therion, Lennie. Rez, Lilith," představila všechny přítomné, doplňujíc samozřejmě i o informaci ohledně jejich dohody. Doufala že Theo také nebude mít nic proti. Nebo si tím spíš byla zcela jistá. Klid tady ale očividně nikdy nevydržel moc dlouho, protože se brzy zase ohlížela po vytí, co otřásalo lesem. Pohledem loupla po svém partnerovi. "V klidu se najez," pověděla mu. Musel mít ještě větší hlad než ona. A pak je nechala za zády.

Tohle měla být zase jiná návštěva. To poznala, sotva vlčici zahlédla. Netušila, co tu asgaarska alfa chce, takže ani nevěděla, jak se kolem toho cítit. Snažila se ale tvářit sebejistě a horlivě v sobě dusila nutkání se zuřivě drbat. Prokleté blechy...
"Zdravím," pronesla více méně přátelsky s kapkou nutné uctivosti. Musela se hodně krotit, aby nepřepnula do podřízeného módu, ve kterém strávila většinu života. Ale zatím to šlo. "Co tě přivádí?" "Teď jste si rovné" připomínala si při tom, ačkoliv jí samotné to znělo celkem směšné. Jak by se mohla rovnat někomu kdo úspěšně vede smečku celé roky?

// já jsem taky ráda, že ziju a napíšu aspoň ten jeden ušmudlanej post, abych nezdržovala tři další lidi... Nejsou to jen členové at, komu dochází čas a energie... A chuť.
první a poslední značkování proběhlo 22.10. kombinaci postů od Lau a Theriona.
Mějte se, smějte se. A mstete se... Kdo ví za co.

// Schválně, jestli to najdeš :)

>>> Kierb

Bylo to celkem legrační. Odcházela odtud sama samotinká s vidinou pořádné dřiny na zpáteční cestě. Místo toho si pohodlně šla, zatímco práci odváděl někdo jiný a za patami měla rozmanitou společnost. Hezčí by to bylo jen, kdyby byla trochu výřečnější a věděla, o čem a jak se s těmi třemi bavit... A jak docílit toho, aby kvůli ní nebyli napjatí a chovali se normálně... Zhluboka se nadechla a tiše si odkašlala. "Tak vítejte," vypadlo z ní nakonec, chvíli poté, co vklouzli mezi stromy. Úděl alfy byl opravdu děsná věc. "Asi to vezmeme rovnou k úkrytu?" Navrhla. Nebylo lepší místo, kde jídlo schovat a navíc by ty dvě měly vědět, kam hlavu složit. Hlavně kvůli tomu s tím prosíkem přišly. Mít střechu nad hlavou a nohy v teple.
Cestou se pak ozval Meinere s celkem zajímavou otázkou na rtech. Zajímavou hlavně proto, že to vypadalo, jako by černobílý znal každou druhou vlčici, co po Galliree chodila. Styx. Rez. Lennie... Přikývla nejistě hlavou, neb hmatatelně cítila jeho... odpor? Nejen z hlavy, ale i z hlasu. Ptát se na to, jestli se znají, byla zbytečnost. "Lennie a její synové Sirius a Alastor," upřesnila informace a zadívala se před sebe. Pomlouvaná vlčice totiž stála s jejím parnerem přímo u vchodu do smečkové nory, kam se pomalu blížili. "Je to problém?" Zajímala se zcela upřímně. Nerada by tak brzy nějaké mezičlenské konflikty, ale jestli to hrozilo, muselo se to řešit. Pokud možno hned v zárodku.

1x zmrzlé ouško lišky každému dvojčeti, co v Mecháčku máme a to pěkně na čelo! Uděláme z nich trojouška! (Sirius, Alastor, Jaimie, Lorenzo)
1x sobí paroh pro zbytek našich roztomilých dětí (Saturnus, Bianca, Rayster), nějak tak, ať si o to nevypíchnou oči.
Protože vlčátka se musí rozmazlovat a dobře živit :P
1x Vlčíškův bobek pro lásky mého života. Therionovi do obličeje a Awnay ať se pěkně rozplácne přes celý její královský bok
1x pozlacený divočák... Saviorovi, za všechno to zlo, co se mu v budoucnu stane Do ksichtu, ať mu to vyrazí zuby (posílá Lia)

Zvědavě pohlédla na Meinereho, když si něco zamručel. Cítila, že je z nějakého důvodu otrávený, ale nemohla tak nějak vydedukovat z čeho. Teda. Víc otrávený, než obvykle. Rozhodla se tím však nezabývat, protože se ozvala dosud nemluvná vlčice mluvící o podobné věci, na které se dohodli s Lennie. Rez se připojila s další kopou slov, které Lau naslouchala pozorně.
Pokývala vážně hlavou. "Také jsem měla tu čest," ohlédla se po stopách drápů na jedné ze svých zadních nohou. Monstra z bažin. Odporné klony. Mrzelo ji, že ten zážitek podstoupilo víc vlků, než jen ona a Theo. Nicméně vrátila se hned k jádru pudla.
"Já proti tomu nic nemám. Většina našich současných členů je u nás s tím, že společně přežijeme zimu. V týmu se to lépe táhne," pousmála se. Asi to nebyla filosofie, kterou by jiné smečky vyznávaly, ale... ona tak nějak nikdy neměla v plánu vést klasickou smečku. Jestli se měli vždy rozrůst jen na zimu, a zbytek roku strávit jen dva s "vlčaty", nic proti tomu neměla. Větší skupina na mrazivé měsíce byla výhodná pro obě strany. "Theo bude určitě souhlasit," dodala i velmi pravděpodobný názor svého partnera a po očku pokukovala po Meinerovi. Vypadalo to, že něco chystá.
To co se nakonec ale opravdu stalo, vážně nečekala. Zvedla obě svá obočí prakticky až mezi uši, protože tohle ještě neviděla, a ačkoliv byla na Galli věci už zvyklá, úplně imunní proti překvapení nebyla. Zavrtěla ocáskem, když se tvor jal zvednout zbytek mršiny. Plánovala totiž, že všechno odtáhne sama, ale tuze ráda ušetřila síly. Vděčně na černobílého tedy pokývla hlavou a otočila se k místům, ze kterých prve přišla. "Jdem," přisvědčila a usmála se na vlčice, které měly jejich lesík ještě trochu zaplnit.

>>> Mech

// to si budu pamatovat