Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Hmm," zadumaně si zamručela. Asi bylo jasné, že když neví o funkcích, neví ani o struktuře smečky. Ve kterou Lau zas až tak moc nevěřila, ale byla trochu malý pán na to, aby měnila chod světa udržovaný už po generace. "Vlci ve smečce můžou mít různá postavení. Čím vyšší máš hodnost, tím méně vlků musíš poslouchat a tím více by jich mělo poslouchat tebe," vysvětlila. "A bety jsou nejvýše postavení. Zodpovídají se jen alfám a mohou je zastupovat, když je to potřeba." Tohle rozhodně nebylo tak obšírné na vysvětlování, jako třeba plození vlčat, takže byla za to téma ráda.
"Tak to budeme muset co nejdříve rozdat nějaké funkce a povýšení. Aby na nás moc práce nezůstávalo," zazubila se na Saturna, který vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, že by všechno měla dělat ona a Theo. Ale i Alastor se nabídl jo možný pomocníček. "Jste oba moc hodní," pronesla dojatě a vůbec nepřehrávala. "Také za mnou můžete kdykoliv přijít, když budete potřebovat." To se od alfy asi očekávalo, ale chtěla, aby věděli, že tu pro ně je. Jako Launee, nejen jako vůdkyně lesa.
"To máš pravdu," přiznala, když Saturnus spustil salvu argumentů, proč nemít z rodičovství strach. "Ale, co když na to nebude smečka připravená? Víme, jak to dopadlo s Maharem," cukla nejistě natrženým ouškem. Mahar rozhodně na potomky Sigyho a Lyl připraven nebyl a teď neexistoval. Nechtěla aby se všem kvůli její uspěchanosti rozbil nově nabytý domov. Ale možná byla jen přehnaně úzkostlivá...
Naštěstí tu měla dva broučky, co jí dokázali vždy vehnat úsměv do tváře. "Určitě by vám to šlo," zasmála se. Ale myslela to i vážně. Pravděpodobně by jim to šlo lépe, než jí s Theem. Komu ostatně ne? "Uvidíme, jaká bude zima a jak se s ní popereme," dodala pak zase vážněji, stále však s veselými jiskérkami v očích. Navíc to byla spíš samomluva, než že by je chtěla zatěžovat svými myšlenkovými pochody.

Jeden vlček měl ve svém údělu jasno a druhý... No, plně mu rozuměla. Také si nikdy nebyla pořádně jistá tím, na jakou práci by se ve smečce mohla hodit. Nakonec se prostě nějak popasovala s tím, co jí bylo hozeno na hlavu. Ostatním ale takovou zkoušku ohněm nadělovat nechtěla. "To je v pořádku. Nemusíš v tom mít ještě jasno. Čas ukáže a srdce napoví," broukla k zamyšlenému Satrunovi další povzbudivé fráze a hned kývala hlavou v odpověď Alastorovi.
"Buďto alfy, nebo bety... Nebo nikdo a pak by nám sem všichni chodili a kradli zajíce pod nosem. Neorganizovaná smečka moc respektu nebudí." Netýkalo se to samozřejmě jen ochranářské práce, ale na té se to nejlépe vysvětlovalo. Oba si určitě zvládli domyslet, že nehlídaná vlčata se poztrácí a hladové žaludky se sami nezaplní.
Pobaveně máchla ocáskem, který se jako obvykle těšil vlčecímu zájmu a blískla po malém nezbedníkovi takovým tím způsobem, který sliboval odplatu. Možná brzkou, možná oddálenější, ale nevyhnutelnou. Ještě to nestihla moc promyslet, protože se jala Saturna poplácat tlapkou po zádech, aby snáz vykašlala sníh, který si našel cestu, kam neměl. A pak... no řekněme, že se konverzace stočila dost jasným směrem.
Rozpačitě se ošila, když na ni tak upřeně koukali dva dychtivé páry roztomilých očí. "No,... chtěla bych," připustila. I jí se to slovo moc líbilo. Obě. Vlčátka. Maminka. "Ale na to musí být dva a... upřímně mám trochu strach," přiznala, sklápějíc oči k nohám, co se ztrácely pod sněhovou pokrývkou. "Alfy moc času na své děti nemají," vysvětlila poněkud bezradně. O tom, že Theo by se svého úkolu v aktu plození ujal svědomitě neměla pochyby, ostatně, už to měla ozkoušené, ehm. Ale. Mělo smysl přivádět na svět nový život, a pak ho jen občas zahlédnout ve vzácné chvilce volna?

Asi se jí povedlo nahodit dobré téma... Nebo se jí prostě s dětmi komunikovalo lépe, než s dospělými. Jedno nebo druhé, řeč na místě rozhodně nestála a nebylo ani vidu ani slechu po náznaku nějakého diskomfortu. "Určitě nebude nikdo ochránci zakazovat hrát si s vlčaty," poznamenala zvesela a zadívala se na druhé vlče, které mělo celkem podobný dotaz. "Samozřejmě, můžeš pomáhat se vším, ať jsi kdo jsi. Jen je dobré mít určenou konkrétní osobu, co se postará o to, aby se to doopravdy udělalo. Aby to nedopadlo tak, že se budou všichni spoléhat na ostatní a práce zůstane neudělaná," vysvětlila a maličko se ušklíbla, protože bylo jasné, kdo bude muset všechno udělat, když ostatní se na to vykašlou... Alfy. A ona byla tak hloupá, že na sebe ten post dobrovolně vzala. Bravo.
Další otázka byla zase z úplně jiného soudku. "No, mohou se sem zatoulat, jako třeba ty," nadnesla první možnost. Ačkoliv doufala, že tahle zima jim smečku dalšími šesti sirotky nezaplní a minulý rok byl... projevem opravdu kruté zimy, která se snad letos nebude opakovat. "Nebo se mohou někomu, dejme tomu na jaře, narodit," hlesla záhy. Nemohla popřít, že myslí na sebe. Moc by si přála mít i své kuličky štěstí, ale po rozhovoru s Elisou a vlastním prozření se toho začala tak trochu bát. A navíc k tomu měl určitě co říct i Theo. Stejně tak přicházelo v úvahu, že se zcvokne třeba Linda a rozšíří svůj assassínský klan nebo tak něco. To už tak hezká představa nebyla, ale stát se to rozhodně mohlo. Sigy s Lylwelin se také nikoho neptali...

Pokývala hlavou, když se Alastor jal popisovat rodnou smečku. "A ten mech v noci svítí. A nám teď osvětluje úkryt," prozradila. Třeba se tu vlček bude cítit lépe, když zjistí, že krom matky a bratra, zde má i jiný kousek domoviny. Další něřný úsměv nasměrovala k Saturnovi, který pronesl slova velmi moudrá a také chválihodná. To vlče bylo prostě poklad, o tom byla přesvědčená. A o to více nenáviděla svět za to, jaký osud mu nadělil. I jeho sestře.
Pak ovšem bylo potřeba vysvětlit pár věcí. I Saturnus se toho chopil a ona nemohla být pozadu. "Označené hranice nás chrání před nevítanými návštěvami. Každý pak ví, že tu žije skupina vlků, co by se s ním nepárala, kdyby jim tu chtěl tropit nějaké nekalosti." Trochu se naježila při vzpomínce na zloděje vlčat i zloděje pracně nalovené kořisti. "Takže to musí být vidět a... cítit," maličko se zakabonila a hned celá vyměkla. Oba drželo srdéčko v lese a chtěli pomáhat. Bylo to tak milé! Konečně také něco hezkého, po všech těch problémech. "Zvládnou se dá cokoliv, když se chce," povzbudila Saturna a pak se zadívala na zvědavého Alastora.
"První funkcí je ochránce. Ten právě značí hranice, aby každý věděl, že jsme tu doma. A hlídá cizince, co sem i tak zavítají. Buďto je vezmou za alfami, nebo vyženou, když dělají problémy. Pak jsou tu lovci. To je jednoduché, ti se starají o to, aby smečka měla co jíst. A pak pečovatelé a učitelé. Ti se starají o vlčata, hrají si s nimi, hlídají aby se neztratila a učí je nové věci," vysvětlila co nejjednodušeji. Podrápala další kmen, přičemž na sebe shodila sněhovou spršku. Neváhala a pořádně se oklepala, aby si to i kluci užili.

El Fieros - a, b, a, a, d, d, e, e, b, d, c, b, e, d, e, c, a, a, b, a, b, b
Nejlépe ve své kouli vidím, že v horách by se ti dařilo. Ragarská smečka, nejsilnější volbou zdá se. Ale neuděláš špatně když zvolíši jinak.

Kenai - a, c, e, f, f, a, b, b, d, b, f, c, c, a, a, b, b, b, a, a, a, a
Tuláctví zdá se mi pro tebe vhodným osudem. Pokud bys přeci jen smečku šel hledat, Ragarská ti bude vyhovovat.

Queen Lia - c, d, c, c, d, c, d, d, e, f, b, e, b, f, a, a, a, b, b, b, a, a
Tuláctví je tou nejsilnější věcí co vidím, ale blízko je i osud spojený se Sarumenskou smečkou. Vyhnout by ses měla zaručeně Mechové smečce, s ní bys měla jen potíže.

Existovala asi velká šance, že otcem vlčat a partnerem Lennie je opravdu Savior. A toho měla za velmi zodpovědného a rozumného vlka, takže o to víc ji zajímalo, jaké okolnosti rodinu rozdělily. Alastora svými otázkami ale rozesmutňovat nechtěla, tak se raději chytila jména, ke kterému přeskočil. Slyšela ho už podruhé v celkem krátké době. "Jste příbuzní s alfami Asgaaru?" Bylo pravdou, že Elisa o Lennie mluvila a to navíc jako o kamarádce.
Obě vlčata pak projevila zájem o cestu do hor a neexistoval důvod, proč by jim měla kazit radost. "Samozřejmě, čím víc, tím více zábavy. Jen aby si pak nemysleli, že jim jdeme přebrat les," zasmála se. V hlavě si však přeměřovala, kdy bude reálné tu cestu absolvovat. Možná by bylo lepší dříve, než později, protože nikdy nemohla tušit, co se semele a zkazí plány.
Konejšivě se usmála na očividně znepokojeného Saturna. "Lindasa je protivná, namyšlená a trousí urážky všude, kudy jde. A na mne byl v minulosti hodně zlá. Ale nemohla jsem ji nechat umřít hlady a mrazem," broukla na vysvětlenou, proč někoho takového vůbec přivítala do jejich rodiny. No. Teď už to tu moc rodinné nebylo, což ji mrzelo. Chtělo by to, aby spolu všichni strávili nějaký čas. Ale podle všeho to tu teď bylo jako v Maharu. Každý chodil všude možně a tady moc času netrávil. Ne, že by chtěla omezovat svobodu pohybu, ale... Vlastně pořádně nevěděla, co chce.
"Tak pojďme," vyzvala vlčky nadšené do pomáhání, sotva polkla poslední úlomek kosti a se zívnutím se postavila na nohy. Pak to asi zapíchne v úkrytu a prospí celý den. Vyrazila tedy pomalu k okraji lesa, kde by se mohli začít činit. "To se bohužel stává," nezapomínala během cesty pokračovat v konverzaci. "Každý, kdo vyrazí na lov musí počítat s tím, že se nevrátí nezraněný. I když se snažíme být opatrní a vzájemně si pomáhat, někdy to prostě nestačí," nechtěla kluky děsit, ale nemohla svět vykreslovat moc růžově. O to nebezpečnější by pro ně vše bylo.
"Pravděpodobně se o to pokusí, ale zatím se nám vždy povedlo nějakého ulovit, tak snad v tom budeme pokračovat," přešla záhy zase k optimismu. Neúspěch v lovu si nedokázala představit. Měla sice jisté zásady, ale kdyby hrozilo nejhorší, byla ochotná si vypomoci magií a úspěch jim zaručit, protože... nehodlala sledovat hlady umírající vlčata, kvůli nějaké hloupé hrdosti.
Mezitím se stíhala otírat o kůru stromů a zanechávat v záhybech chumáčky své srsti. Jinde připomínala přítomnost smečky škrábanci ve dřevě či skále a po očku sledovala, jak si vede její milá výpomoc. Kdo ví, třeba se mezi nimi skrýval jejich budoucí ochránce, který to časem bude dělat celé sám? Nicméně, když se nad tím zamyslela... ochranář také vyháněl z území nechtěné návštěvy a úplně si nedovedla představit, že by tihle dva dokázali pouštět hrůzu, nebo aspoň působit před cizincem dostatečně sebevědomě a autoritativně. Byli to takoví nesmělí šmudlové.
Na druhou stranu ona o moc jiná nebyla a také v Maharu tu funkci zastupovala. Stále to považovala za takovou z nouze ctnost... Zapadla do nějakého křoví, kde za sebou zanechala malou loužičku, u toho totiž doprovod dvou párů očí nepotřebovala a pak se k nim zase nenápadně připojila. "Jaké máte vy dva plány až dospějete? Chcete zůstat ve smečce, nebo se toulat? Raději být bez povinností, nebo zastávat nějakou důležitou funkci?" Sirius měl na takové věci ještě asi kopu času, ale Saturnus byl už prakticky dospělý. Ještě ne zcela dorostlý, ale dospělý. Bylo to smutné a skvělé zároveň. Moc by chtěla vidět i Raystera a Biancu. Jak moc se od posledně změnili. Všechny "její" děti jí chyběly. A navíc, jak teď šli podél lesa a vnímala všechny ty pachy, si uvědomila, že ani Mojo s dvojčaty tu nikde nebyli. Necítila je už zatraceně dlouho! Nervozita ji přepadla s takovou razancí, že se zarazila uprostřed dělání další loužičky. Nakonec ale usoudila, že když jsou pryč už celé týdny, pár dalších hodin, které stráví péčí o hranice, na situaci už nic nezmění. Vydá se je ale hledat hned, jak to dokončí. Spánek, vílet i lov budou muset počkat.

Chápavě pokývala hlavou na Alovo vyprávění. Na rozdíl od Saturna ji vývoj jejich rodiny ani moc nepřekvapoval. Osud té její byl podobný. Jen... se nerozdělili rodiče, nýbrž sourozenci. Popis jeho otce ji však zaujal. Zelené drápy a odznaky nejsou v téhle době už tak časté, jako bývaly. Tyhle Životovy služby využíval jen málokdo. A když se nad tím tak zamyslela. Neslíbil něco náhodou jí? Že by na to zapomněl? Nebo čekal na správný okamžik? Vrátila se však hned k osobě, co jí přišla na mysl. "Má v uchu lístek?" Doptala se. Byla by hodně překvapená, kdyby to byl opravdu Savior. Ten vlk se pyšnil potomky v jejím věku! Ale... vlastně proč ne?
A pak zase Saturnus. Pro tentokrát bylo příjemné, nevědět, komu se věnovat dříve. "Mohla bych jít s vámi. Chtěla bych pozdravit alfu z hor. Kdysi jsme se potkali a zajímá mne, jak se má," navrhla. A asi by to taky měla vyžehlit po Lindase s Izarem. Heh. Vždycky ráda zabíjela víc much jednou ranou. Pak trochu posmutněla a potřásla hlavou. "Ano. Co jsem pochopila z jeho vyprávění, jejich matka je naházela do řeky," broukla. Znělo to zrůdně. Něco, co by ona sotva mohla kdy pochopit. Ale slyšela, že některé matky po porodu trpí různými problémy, možná... To nebyla tak úplně ona?
Hned ale měla zase důvod k úsměvu. "Také jsem si jako malá hrála s představami. Vyháněla jsem ze smečky draky... přitom to byli jenom motýli, ale... byla to legrace," zahihňala se a tak nějak zalitovala toho, že čas se vrátit nedá. Život ji sice omladil, ale to nebylo to stejné. Byla ovšem postavena před složitější otázku. "Kmotra... je něco jako teta, ale není s tebou spřízněná krví?" Nevěděla úplně jak to vysvětlit a bylo určitě bylo zajímavé, že Smrt na něco takového přistoupila. Co mezi sebou ona a Lennie asi tak měly?
Další otázka o moc jednodušší nebyla. "No," hlesla a představila si Assasíny. "Máme tu dva celkem namyšlené otravy, ale když budete jejich řeči ignorovat, nijak vám neublíží," rozhodla se je moc neočerňovat a něžně se pousmála. "A když ano, tak jim vypráším kožich," dodala. Lindase ho ráda vypráší kdykoliv a kdekoliv.
Po všem tom povalování a plnění břicha měla dost energie i na přelomení dlouhé kosti, ze které teď mohla spokojeně vylízávat morek. Nepřekvapilo ji, že se chce Saturnus angažovat ve smečkových aktivitách. "No, asi půjdu označit území hned, jak dojíme, můžete mi s tím pomoct, jestli chcete," pověděla. Udělalo by jí to radost, o tom žádná.
Pak ale zase musela zvážnět, protože Alastor připomenul, jaká je realita. "No, ano. Zvířata co lovíme jsou často mnohem větší než my. Mají špičaté rohy, tvrdá kopyta, silné nohy a umřít dobrovolně nechtějí," broukla. "Lov je nebezpečný... Uspořádat ale nějaký musíme. Ale asi nepůjdeme na losy ani bizony. Spíš na kamzíky," rovnou si to celé odkývala. Jestli chtěli zaučovat mladé, chtělo to něco menšího.

Snažila se jíst jakž takž kultivovaně, aby se u toho nezalkla a po očku sledovala ty dva, kteří se dali do povídání. "Máte ještě sestru," poznamenala tak překvapeně, že to téměř znělo jako otázka. Domyslela se, že asi zůstala s otcem a byla ráda, že se Theo rozhodl tak malé vlče odvést domů. V téhle zimě to nebyla žádná legrace. "A kdo je vlastně váš otec?" Zeptala se s mírnou obavou, jestli třeba nenasype sůl do otevřených ran, ale... Zajímalo ji, jestli třeba dotyčného nezná. Alastorova vůně jí byla vzdáleně povědomá, ač vzhledově nebyl podobný nikomu známému.
Po dalším hltu přesunula svůj zájem k Saturnovi. Který se vytasil s další zajímavou informací. Zastříhala ušima a smutně se usmála. "Tak to mne mrzí, že jsem neměla čas se s ní seznámit," hlesla. Vždy plánovala vzít Raystera na cestu kolem Galliree a jeho sourozence najít, protože dík Životovi o jejich přítomnosti věděla, ale... Nic nevycházelo, jak by si přála. "A co Rayster? Přebral si to nějak, nebo?" Poptala se nejistě. Nebyla si jistá, jestli vlček celý koncept sourozenectví aspoň maličko chápal. "A co ona na něj?" Byl takový vždycky, nebo přišel o rozum až po odloučení? Uměla si představit, jak šokující to mohlo pro vlčí slečnu být.
Zároveň ji bodnul malý osten viny, že Saturna muselo učit lovit jiné vlče. Místo ní. Ale snad... snad se najde ještě něco jiného, čím se bude moci "vlčatům" zapsat do života. Doufala v to. A Dojatě se pousmála, když dal najevo svou péči. Byl to vážně hodný vlček. Nemyslel jen na sebe. Mírně přikývla hlavou, zatímco poctivě žvýkala další sousto a jen co jej polkla se dala pro změnu do vyprávění ona. Bylo o čem mluvit. Kdy ho vlastně naposledy viděla? "Potom co jsme našli úkryt, jsme se šli trochu projít. Nejdřív na nás zaútočila Smrt a roztrhla mi ucho," zašilhala směrem k postiženému slechu. "Pak se nám povedlo spadnout do nějaké díry," zasmála se. Tehdy jim to moc vtipné nepřišlo, ale toho tu byl pohled zpět, že? "A cestou zpět nás v bažinách napadli nějaké příšery... Vážně je dobře, že jsme odtamtud odešli," poznamenala pořád s úsměvem. "Pak se sem začali trousit tuláci s touhou po domově. Máme teď dost nových členů. Doufám že se najde příležitost u které se všichni sejdeme a seznámíme." Neměla zrovna v lásce davy, ale bylo by dobré, aby se členové mezi sebou znali.
"Taky se tu zjevila sestra toho vlka, co ti tehdy ublížil," přiznala Saturnovi a o něco zvážněla. "Říkala, že nás neprozradí, ale moc tomu nevěřím, tak mi slibte, že nebude nikam chodit sami," jestli ji něco opravdu děsilo, byla to ztráta vlčat. "Pak jsem došla pro toho losa, na kterém už hodovali dvě tulačky. Taky u nás pro teď budou bydlet." Doplnila další informaci a byla celkem ráda, že už finišuje. "A teď odtud odešla alfa jiné smečky, která po nás chtěla, ať se vzdáme jednoho loviště, s čímž jsem nesouhlasila a nebyla moc nadšená... Ale nakonec jsme si celkem popovídaly, tak snad z toho nebudou žádné potíže." Asi by tím neměla vlčatům zatěžovat hlavu, ale asi neuškodí, když si uvědomí, že svět není úplně jednoduché místo. "Teď bude potřeba zase označit hranice a měli bychom uspořádat lov. Zima teprve začíná a tohle už moc dlouho nevydrží," zadívala se na to, co zbývalo z losice. "Byl jsi někdy na velkém lovu?" Zadívala se na Alastora. Věděla, že Saturnus ne, ale třeba druhý vlček už příležitost měl.

Chvíli poté, co zmlkla, les zahltilo naprosté ticho. Slyšela jen šum větru ve větvích stromů a takové to tichoučké téměř nepostřehnutelné klepání dopadu vloček do závěje. Brzy ovšem mohla špicovat uši i po něčem jiném. Křupání sněhu pod něčíma nohama. Rovnou dvojí a rychle se přibližovalo. Zvědavě a trpělivě upírala oči daným směrem a pak nadšeně zavrtěla ocáskem.
"Ahoj... Alastore?" Zkusila svůj odhad, založený na prezentovaném chování. A nebo jí ti dva tehdy popletli hlavu tak, že si to špatně pamatuje a ten vychovaný je Sirius? No, brzy to asi měla zjistit. Mezitím se z lesa přihnal i druhý vlček, kterého k sobě láskyplně přivinula a spokojeně vydechla do jeho kožíšku tak, jak on do jejího. Proboha, jak dlouho ho už neviděla, že byl tak veliký? Docela ji překvapilo, že s ním není Bianca, ale byla pravda, že nemohli být pořád jen spolu. Museli si najít i jiné kamarády, zvlášť když s ostatními mechovými vlčaty to moc nevycházelo.
"Mám v plánu rozmrazit kus masa, tak mne napadlo, jestli v lese není někdo další hladový jako já," vysvětlila a potutelně se usmála, když sledovala, kam se očka obou výrostků upírají. Očividně jim přišla vhod a byla za to ráda. Mohla se zase pro jednou cítit trochu užitečně a ne jako kárané malé děcko, které vůbec netuší, co dělá. Na nic nečekala a vytáhla ze sebe nějakou tu zbytkovou energii, kterou ohřála vzduch kolem zmrzlé mršiny. Bylo zbytečné ji rozehřívat úplně celou, protože pak by se maso akorát tak kazilo, takže se soustředila jen na určitou část a protože opravdu neměla sil nazbyt, rozmrazila to jen do toho stavu, aby si na tom nevylámali zuby.
"Tak si poslužte," vybídla je a sama si utrhla kus, který si pak uložila mezi předními prackami a hezky si ke sváče lehnula. Měla pocit, že vzpřímenější polohu neudrží. Přesto jí bylo svým způsobem hezky. Nebyla tu totiž sama. A už aktivně pracovala na tom, aby jí bylo lépe i fyzicky. "Tak povídejte. Copak jste celé dny dělali? Viděli jste i někoho jiného ze smečky? Byl tu i někdo cizí, že?" Nadhodila nějaká ta témata, aby je rozpovídala, zatímco sama bude ohlodávat kost. S dětským štěbetáním v uších to totiž bylo něco úplně jiného, než v dutém tichu. Vlk sper to, že u jídla se nemluví.

Zdálo se, že Elisa má jakousi potřebu všechno brát do extrémů. Jako by mezi minimem a maximem nic neexistovalo. Říkala přeci, že by vlčata měla trávit s rodiči čas, ne že si je mají rodiče vodit na vodítku. A z toho, jak se její slova vyvíjela dál, to vypadalo, že si myslí, že by Lau své vlastní děti nejraději uvázala u stromu. Pokývla ale hlavou, aby se neřeklo.
Styx pro ni byla paradoxně příjemnější tématem. Asi že se u toho nerylo do jejích filozofií. "My zatím měli problémy jen s jejími sourozenci,..." připustila, aby bylo jasné, proč ji dost dobře nemohla vynést v zubech, jak Elisa popisuje. Plně ovšem chápala její hněv a cítila se hned o trochu lehčeji na duši, když se ukázalo, že je tu někdo, kdo reaguje obdobně odmítavě a nesmířlivě. Therion byl prostě jen shovívavější a... nebyl ani u jednoho z incidentů. Možná by změnil trochu názor, kdyby viděl, jak Norox děsí Saturna k smrti. V očích jí dost možná na vteřinku zaplál skrývaný hněv.
Pak ovšem dostala Elisu do jejího živlu, protože se rozpovídala ještě víc. Cítila se mírně nepatřičně, když jí na to vše odpověděla jen jednoduchým: "Dobře. Děkuji." Inu ne každý byl tak výřečný. Ale vděčný úsměv to snad dorovnal. "Myslela jsem si to," dodala o chvilku později, když jí byl odchod obou vlčic potvrzen a posmutněle svěsila už tak bezvládnou oháňku. I oheň náhle zmizel a chvíli po něm i Elisa, která ji ještě stihla pozvat na návštěvu. "Vynasnažíme se," slíbila a sledovala, jak šedivka mizí. "Šťastnou cestu," broukla a sama se pak otočila a líně se zase začala sunout do lesa. Snad by konečně mohla strávit pár nerušených chvil s Theem...
A nebo také ne. Zrovna zavyl, aby oznámil svůj odchod. To jí na energii moc nepřidalo. Ne, že by nemohl odejít bez ní, prostě jen... nechtěla jíst sama. Proto na zmrzlé zbytky losa hodnou chvíli jen tupě zírala, než sama zvedla hlavu a dala se do vytí, kterým volala kohokoliv, kdo ji slyšel. Opravdu by ocenila nějakou milou společnost. A les přece nemohl být úplně prázdný?

"Opravdu?" pochybovačně přizvedla jedno obočí. Tak nějak zapomínala na své někdejší já, které raději poddajně drželo zobák, aby někoho neurazilo. Poslední dobou si cestu k jejím rtům hledala spíš upřímnost a ani při jednání s jinou alfou se toho neštítila. Bylo to osvobozující. "Přijde mi, že tě pobuřuju každým slovem a nejraději bys mi nafackovala," odtušila. "Nemyslím si že v životě vlčete je víc důležitějších věcí, než trávit čas s rodinou. Nás také naši nechávali členům smečky a dobře to s námi nedopadlo." Své rodiče milovala, ale... věděla, že velmi utrpěla nedostatkem jejich přítomnosti. A bratři, ti to odskákali ještě hůře. Nemínila jí do výchovy kecat, a tušila, že se Elisa ani nenechá, ale svůj názor snad říct mohla, když si tak trpělivě vyslechla ty její.
Zdálo se, že Asgaarské současné podnebí moc nevyhovuje, protože si chtěla vyčarovat ohníček v čemž jí nijak nebránila, ačkoliv to byl jasný signál, že se odtud nehne ani na krok. Zadívala se do plaménků. "Máme čerstvě uloveno," vysvětlila svůj nezájem o lov a zase se vrátila pohledem k ní. "Není moc s čím se svěřit. Prostě mne okolnosti nenechávají zamhouřit oka," sdělila bez známek neochoty. Nevěděla, jak dlouho už nespala a nejedla, ale určitě o dost déle, než bylo zdrávo. "Nejdřív jsme museli zajistit území, najít a vybavit úkryt. Pak se sem táhnul jeden zájemce za druhým... Když to vypadalo, že bude chvíli klid, zjevila se tu Styx," nevědomky se naježila. "Pak zase od znova. Předpokládám, že to dobře znáš." Určitě lépe než ona, když alfovala celé roky, zatímco Lau... pár měsíců. Nebyla si jistá kolik, čas jí od té doby dost splýval. Asi by vážně měla co nejdřív určitými úkoly pověřit někoho důvěryhodného, ale... Vlky ve smečce prakticky neznala. Nevěděla, jak spolehliví jsou až na vlčata, která prakticky vychovala. Ale uměla si představit, že starým a zkušeným vlkům se nebude líbit, že by měli spadat pod ročního výrostka. "Řekni. Povýšíš spíše mladičkého vlka, kterého dobře znáš a můžeš mu věřit, nebo staršího, který je určitě silnější a zkušenější, ale prakticky jej neznáš?" Netvrdila, že se bude řídit tím, co uslyší, ale někdy bylo dobré poslechnout si cizí nezaujatý názor.
"Pořád máte ve smečce Amelis a Ashe?" Vzpomněla si náhle na dvě vlčice, které jí pomohli v jejích Gallireiských začátcích. Asgaar byl v jejích očích taková poslední naděje na to, jak je znovu spatřit, ale... Moc tomu nevěřila.

Launee byla ráda, že neumí číst myšlenky. Z Elisina vnitřního rozpoložení totiž soudila, že by se na sebe dozvěděla hodně zajímavé věci. Odolala ovšem chuti si povzdechnout. Osobně měla vždy jen ty nejčistší úmysly, ale očividně to samotné nestačilo a z nějakého důvodu byla odsouzena jako ta špatná. Proč? Protože chtěla, aby měli všichni co jíst?
Moc se po tom nepídila. Byla na to moc unavená. "Jak chcete," pronesla rezignovaně. Nebude přece nikoho přemlouvat, aby s nimi sdílel loviště. Vlčice byla očividně schopná udělat cokoliv, pro to, aby svou smečku zajistila, což bylo jen správné, ale dík tomu jí tu poznámku o hladomoru vůbec nevěřila. Pochybovala o tom, že by kdokoliv lpěl na dohodách, kdyby měl přihlížet tomu, jak mu hlady umírají děti. Nechala si ale svůj pesimismus pro sebe a rozhodla se jej demonstrovat o něco později, hned po Elisině poučném proslovu. "Nemůžu přijít o něco, co nemám," odtušila tlumeně a shovívavě se usmála, když došlo na další komandování, aka doporučení. Následoval jeden dlouhý melancholický pohled kamsi za Elisino rameno. Měla šest vlčat zatímco Lau ve zhruba stejném věku ani jedno. Navíc ji bodla u srdce i ona skutečnost, že o jedno přišla. Zdržela se ale soucitu, protože jí nepřišlo, že by o něj alfa Asgaarská stála a pak se vrátila do přítomnosti.
"Tak to tě nebudu zdržovat. Určitě bys raději strávila nějaký čas s nimi, místo bezduchého tlachání se mnou," pronesla a zase se postavila na nohy, aby jejich návštěvu vyprovodila. Nebo aspoň doufala, že opravdu odejde, neb... si opravdu zoufale potřebovala odpočinout. A najíst se. Jen zázrakem jí tu během celé konverzace žaludek nezpíval árie.

Začínala být hodně moc zmatená. Kdo z nich dvou zapomínal, co řekl? Ona nebo Elisa? Asi už blouznila z hladu. "Protože je to pravda," vypadlo z ní už dost smířeně. Opravdu se na to nehodili. Ale to přece neznamenalo, že v tom budou špatní. Tedy. Doufala v to a téma autorit nechala vyšumět do ztracena. Sotva by vlčici před sebou nějak vysvětlila, že ona ani žádnou autoritou být nechce. Akorát by se jí znovu vysmála a to by panující náladu zabilo už úplně.
Stejně tak se nedokázala ztotožnit s obsahem následujícího monologu. Proč by si ve smečce nemohli členové dělat co chtějí? Měl to být domov, ne vojenský výcvik. Proč by mělo být pojítko mezi nimi vytvořené silou jedné osoby? Jak se spory ve smečce promítnou ve světě? Ne, nechápala prakticky nic, co šedivka říkala. Smečku dělali všichni členové, ne jen její alfa. A i Mahar dobře fungoval nějakou dobu bez Skylieth. Stačilo se trochu stmelit dohromady. Ale, tak nějak už to nechtěla rozebírat. Stejně tak nepotřebovala ani přednášku o udržování populace zvěře. Přišla si, jako by ji druhá vlčice měla za nějaké děcko, co o světě nic neví.
"Myslím že se ten problém dá vyřešit i selským rozumem a nemusíme si tu rozdávat ultimáta," povzdechla si. Dávalo rozum, že si nevymlátí les, který je živí. Když uvidí, že stádo kamzíků na pováženou prořídlo, vyrazí najít něco jiného. Ale zatím tu panovala hojnost... "A až přijde hladomor, stejně tuhle dohodu nikdo respektovat nebude," přihodila svou pesimistickou špetku do mlýna. Až bude nejhůř, klidně se o kus žvance všichni pozabíjí navzájem. Přejel jí mráz po zádech, když si ten krvavý scénář představila, ale... minulá zima jí nedovolovala kreslit si budoucnost až moc růžově. Ale ona by raději, aby panoval věčný smír, že ano... "Pokud máte problém přežít zimu, rádi s vámi spojíme síly," pokrčila rameny. Vážně neměla v plánu šlapat někomu po štěstí. Bylo jí zle z představy, že jinde by se mělo umírat, zatímco oni si tu budou pískat.
"Tak to doufám, že se nikdy nepopereme," odtušila. Nechtěla s nikým válčit. Pokud možno nikdy. Jen by opravdu ráda zjistila, jak si stojí, ale když bylo i malé soutěžní utkání Elise proti srsti, nutit ji nehodlala. Přesto tu její poznámku nehodlala brát jako svatý grál. Pochybovala že nějaký alfa kodex skutečně existuje. Spíš jen její vlastní. A ona bude mít zase svůj.
Nicméně pak konečně zaznělo něco, na čem se shodly. "Hmm," zamručela Lau, zatímco svou záď konečně položila do sněhu. "Já se starala několik měsíců i o Mahar, namísto Skylieth, ale až teď začínám pořádně chápat, jak vyčerpávající to všechno je. Kolik věcí se musí zařídit... Odešli jsme hlavně kvůli vlčatům, ale co tu jsme, jsem žádné z nich ani pořádně neviděla," broukla poněkud nešťastně. "Vyrostou, aniž bych u toho byla," připlácla si uši k hlavě. Chtěla je učit lovit, vyprávět jim příběhy z cest, spát s nimi na jedné hromadě ve vyhřátém úkrytu... A místo toho běhala od jedné povinnosti k druhé. Ani čas nažrat se, neměla. "Ty máš děti?" zeptala se v náhlém popudu.

Lau opravdu nerozuměla, o co se Elisa vlastně pokouší. Naštvat ji? Nebo založit nějaké pochybné spojenectví. Měnila své chování, jako nějaký praštěný blíženec. Z lhostejnosti ke starosti, od posměchu k rozdávání rad. Problém byl, že ona už o její rady nijak moc nestála. Promeškala tak nějak příležitost. "Řekla jsem, že se na to moc povahově nehodíme, ne, že na to nemáme a jsme slabí a neschopní," bezděky se naježila. To že jsou celkem neschopní si sice myslela, ale nahlas to nikdy neřekla. A jestli vlčice uměla číst myšlenky a hrabala se jí v hlavě, byla to ještě větší ukázka neúcty než cokoliv jiného, co zatím udělala.
"Přiznání vlastních nedostatků, je to, co vede ke zlepšení. Je na místě o sobě čas od času trochu pochybovat," sdělila jí své stanovisko. Začínala chápat, že tahle vlčice jí dobrý vzorem být nemůže. Ona totiž své vůdcovství vedla na principu ukazování síly, zatímco Launee inklinovala k důvěře mezi členy, podporování se navzájem, rodinnému prostředí... Byly to dvě zcela odlišné filosofie a onyse sotva na něčem shodnou. "Dobrá, pouč mne. Jak přesně neschopná alfa v Maharu ohrožovala tvou smečku?" To ji vážně zajímalo. Ta území spolu sotva sousedila. Komunikace mezi smečkami byla minimální, spíše žádná. V čem byl rozdíl, jestli tam někdo žil nebo ne?
A pak ta debata o územích... "Sarumen existuje už roky. Stejně tak Borůvka. A místo Ragaru tu býval Ageron a Smrkáč. I tak všechny smečky prosperovaly a lovily, kde chtěly. Na jihu se naopak uvolnil Zlatavý les... Nevím proč bychom to teď měli měnit a každý si něco přivlastňovat," odtušila. "Nemám problém, abysme ve Hvozdu lovili všichni, ale když přijdeš s tím, že je váš a my od něj máme dát tlapy pryč,.. Odmítám to akceptovat," řekla znovu. Že je posílá do Narvinije bylo vážně pěkné, ale sama očividně nechtěla mít jen jeden les, kam chodit... a přitom to východisko cpala jim. Bylo to směšné.
"Na to, abych nechala ostatní smečky a vlky na pokoji, nepotřebuju dohody. Nejsem žádný praštěný uzurpátor," odtušila záhy. Vážně se jí nelíbilo, jak o nich Elisa smýšlí. Hrozba. Hrozba. A zase hrozba. Oni si chtěli jen v klidu žít na hezkém místě, sakra. Jejím životním posláním bylo pomáhat vlkům v nouzi. Pochybovala o tom, že kdyby přišel někdo z Mecháče do Asgaaru s tím, že si zranil nohu a jestli u nich může přespat, že by mu bylo vyhověno. Zatímco u nich by Asgaarďan ve stejné situaci dostal i víc, než žádal. Třeba večeři.
"Jme příliš odlišné na to, abych si od tebe mohla nechat radit," pověděla pak o něco smířlivěji. "Ale mohla bych ti pro klid v duši ukázat, že nejsem tak nekompetentní." "I sobě," doplnila v mysli. "Pokud máš zájem," navrhla šedivé alfě malé poměření sil. Dřív alfy považovala za neporazitelné polobohy, ale... už se vzepřela i samotné Smrti, tak proč se bát... Elisi. Doufala, že vlčice to přijme, protože sama moc chtěla poznat své limity. To, o kolik slabší je, než ostatní na stejném postu.

"Samozřejmě," projelo Lau hlavou, když se Elisa přiznala, jak se to s tou její péčí má. Hned dodala i pravdivý důvod, proč se o osud Maharu zajímala, čímž v hnědé "alfě" vyvolala vlnu nevole. Ani trochu se jí nelíbil obsah slov, ani chladný tón, který Šedivá použila. Ani špetka respektu k tomu, že není na svém území a pak se jí ještě navíc do očí vysmála.
Lau přivřela oči do úzkých škvírek a vlčici si ještě jednou přeměřila. "Co je směšného na tom, že se chci zlepšovat a starat se o smečku dobře?" Zeptala se stejně studeně. Kopa vlků si zasloužila výsměch za kopu různých věcí, ale zrovna tohle mezi ně podle ní nepatřilo. Polknout vlastní hrdost pro dobro ostatních považovala spíše za ctnost. Ke svému šoku si uvědomila, že je podrážděná. Nejdřív si tu z nich dělá srandu Styx a pak přijde tahle namyšlená .... Ne, Lau přece není sprostá. Brzy ale chtěla být a to hodně.
Představila si totiž v hlavě mapu Gallireie, kterou znala. Lokality, kde ležel Asgaar i Mecháč a co je obklopovalo a pak srazila obočí v malém zamračení. "Nemáme problém pomáhat ostatním smečkám, když budou v nouzi," odtušila nejprve s tím pozitivním, ignorujíc fakt, že by snad chtěla někoho napadat... Pak se ale rozhodla, že se nenechá zastrašit aurou, co se kolem Elisi vznášela a jen jí všechno neodkývat, jako by byla něco míň, než ona. "Ale Východní hvozd byl vždy naše loviště a nic na tom měnit nebudeme," pronesla pevně. "Kolem Asgaaru máte všechny možné tundry, pláně, louky a tajgy. Lovte si tam. Proč to máme být my, kdo bude chodit za úlovkem kilometry daleko? Máme žrát sopečné kameny, zatímco vy se budete roztahovat v lovišti, co máme prakticky jen přes řeku?" Samotné by jí nevadilo, kdyby se o les dělili, dokud tam panovala hojnost, ale Elisa si ho chtěla přivlastnit! Tenhle sobecký přístup se jí ani trochu nelíbil a cítila, jak z ní veškerý obdiv k téhle vlčici vyhasíná. Znala i východ a věděla, že jsou tam plodné lesy. Ale ty byli dost daleko. Až za loukami, kde žijí jen ještěrky a lišky, nebo lesíky, kde se zdržují jen pěvci a veverky. A tím se smečka dost dobře uživit nedala. A uživit smečku, to teď byla její zodpovědnost.