Gallirea - Příspěvky uživatele

// 700 - loterie 3

Asi svou únavu odkládala na později už příliš dlouho, protože v jeden moment mluvila s Theem a v druhý o sobě už nevěděla. Teď když se probrala, hodnou chvíli civěla prázdně před sebe a snažila se rozvzpomenout na to, co se dělo mezi tím. O čem vůbec mluvili? Pročistila si hrdlo tichým odkašláním a uznala, že neví nic. Vybavovala si jen teplo partnerova kožichu a jeho konejšivý hlas. Možná právě to, ji ukolébalo. A pocit bezpečí a klidu, který ji v jeho přítomnosti přepadal, ačkoliv on sám o sobě v jednom kuse pochyboval.
Zastříhala ušima, když si uvědomila, že tu není sama. Trocha soustředění a uvědomila si, že jsou tu ještě vlčata. Od každých dvojčat jedno. Měla v plánu je nerušit a prostě se tiše vyplížit, ale jejich rozhovor jí to tak úplně neumožnil. Zarazila se a vykročila ze stínu, upírajíc na oba přísný pohled. "Opovažte se sami opustit les. Oběma vám ublížili ti stejní vlci a pořád tam venku jsou. Chcete aby vás příště zabili? Třeba jim rovnou strčit hlavu do tlamy? Stejnou chybu opakují jenom hlupáci. Jste hlupáci?" Nesnášela se za to, jak moc poslední dobou ztrácí klid, ale... bylo to prostě stresující období. A poháněl ji především strach o ně, takže to snad bylo aspoň trochu odpustitelné.
"Lorenza najdu já, jak jsem slíbila," dodala pak o něco neutrálněji, ale ve skutečnosti ji v hrudi bodlo. Měla ho hledat už dávno, ne tu vyspávat. Nebylo divu, že Jaimie chtěla přebrat iniciativu. Byl to přece její bratr! Ona pro hledání svých bratrů také vzdala všechno. Ale tou dobou byla už dospělá. Mohla se spoléhat sama na sebe.
Pak odhodlaně vyrazila ven z úkrytu. Musela zjistit, kdo doma je. Jestli vůbec může jen tak odejít. A čerstvý vzduch zněl velmi lákavě.

>>> Les

//699 - Loto 1/2

>>> Mech

Spolkla je ta strmá chodba směřující do hlubin země, myšlenkami ovšem Jaimie zůstávala na povrchu. "Se sněhem může být kopa legrace. Až si odpočineš můžeš to zkusit s dalšími vlčaty," navrhla jí bodře. Doufala ale, že to maličká s výletem na mráz neuspěchá. Pohledem pak loupla ke stěnám, na kterých už se Ageronský mech hezky uchytil. Jen díky němu si mohla dovolit takové ostré tempo. V absolutní tmě by to neriskovala.
"Svítí pořád. A kdyby se náhodou unavil, seženeme nový," slíbila. V Ageronu teď sídlila smečka a brát by jim ho neměli, ale... S magií země by to snad šlo i bez loupení či složitého vyjednávání. Tak jako tak byla už dávno rozhodnutá k tomu, Života navštívit a říct si o ni. Teď na tohle ale nebyla zrovna vhodná doba.
"To víš, že tě má rád. Kdyby ne, tak se před tebou schovává někde v rohu. Jako před ostatními." Lau pořád mrzelo že Mojo tolik odmítá ostatní dospělé, ale jestli mohl vycházet alespoň s vlčaty, bylo to dobře. Jen jestli je pořád naživu. Stáhlo se jí hrdlo. To ovšem už zachytila pohyb a uznala, že tu skutečně nejsou sami. Dle všeho tu byla dvojčata a její partner.
"Tak jak se daří?" Zadívala se na Siria a pak na Thea, kterého očima požádala o pomoc. Nechtěla s Jaimie na zem praštit jak s nějakým pytlem brambor. Opatrně se tedy položila na zem a počkala, až "vlče" sklouzne nebo bude sundáno. Měkký mech a teplý pelech. To snad maličké prospěje. "Hezky si odpočiň," vybídla ji znovu a pak se přitulila k Theovi, který byl očividně zase s nervy na dranc. A ona mu měla ještě přitížit. Achjo. "Napadla je Styxina sestra. Jaimie hodila do řeky, Lorenza si odnesla a Mojo je taky neznámo kde," nejraději by mu to všechno zatajila, ale slíbili si upřímnost. A to že budou spoléhat jeden na druhého.

>>> Východní hvozd Loto1

Vlčice měla hlavu všude možně, protože ta situace byla opravdu na nic. Ale ulevilo se jí, když se vlče dalo do řeči a našlo i energii na menší zakletí. Pro ni to tedy zrovna hezký slunečný den nebyl, ale nemínila jí nic vymlouvat. Nemocným se neodporuje! Zvlášť, když jste za jejich stav zodpovědní.
"Hmm... Už jsme tady," pověděla úlevně, zatímco přeskakovala po kamení v řece, by ji překonala pokud možno suchou nohou. Když se nezmáčí ona, tak ani náklad, který sebou nesla. A to bylo to, oč šlo. Znovu zmáčet prochladlé vlče by mohlo být ostudným.
"Vezmu tě do úkrytu. Už jsi tam někdy byla? Máme tam svítící mech," pokusila se vlče pro něco nadchnout a přivést ho na jiné myšlenky, ale moc to nefungovalo, protože se zajímala o osud svého bratra a pečovatele. Pochopitelně. Uměla být hubatá, ale na ostatních jí očividně záleželo. Další hodné vlče do sbírky, kterému bylo neprávem oblíženo.
"Doufám v to," zvolila silně neutrální odpoveď. Nechtěla slibovat, že jim nic není a nedodržet to. Ten pocit křivdy nechtěla riskovat. Ani pocit viny. Toho jí žilami kolovalo i bez toho, víc než dost.
Bez přemýšlení vyrazila přímo k velkému stromu, od kterým se schovával vchod do jejich nory. Snad tam bude pořád někdo, komu by ji předala do péče, aby se mohla hned vrhnout do hledáni dalších dvou ztracených dušiček.

>>> Dno

>>> Midiam

Ta s kruhama pod očima. Na jednu stranu byla ráda, že zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by Styx plácala na prázdno a opravdu se od nich držela dál. Ať už k tomu měla jakýkoliv důvod. Ale ta její sestra. Lau cítila, jak se v ní vzdoumá vztek. Příště se nenechá ovládnout soucitem, až se jí bude vyděšeně choulit u nohou. Příště se postará o to, že žádnému vlčeti už neublíží, mrcha hnusná. Kdyby to udělala tehdy v bažinách, mohla ušetřit Dvojčata a Siria hrůzného zážitku. Byla to její vina.
Dokonce jakoby se jí zdálo, že tu pach té vlčice i zachytila. Odolala ale pokušení a vrhnout se po stopě. Jaimie teď byla prioritní. Musí se o ni postarat, když už to takhle zbabrala. A tak zatnula zuby a mířila dál na sever. Zajímalo ji ale, jestli ten druhý vlk byl jejich povedený bratr nebo někdo jiný. Byla to hrozná představa, že je na Galliree víc takových individuí, co se baví na úkor bezbranných. "Také je najdu," slíbila té maličké a hnala se mezi kmeny stromů, jako vítr. Udržovat při tom kolem vlčete teplo bylo trochu složitější, ale ona už svou magii naštěstí ovládala bravurně a byla najedená, takže i překypovala energií.
"Hlavně nesmíš usnout maličká," zanaléhala, když si Jaimie postěžovala na chlad. "Brzy bude lépe... Něco mi povídej, ano? Cokoliv," hlesla a snažila se odhadnou, za jak dlouho asi tak budou doma. Už byly u řeky, ale to byl dost široký pojem.

>>> Mech přes Kierb

Ulevilo se jí, když rozlepila očka a odhodlala se k první hlásce. Byl to důkaz toho, že se zlepšuje a není pro ni pozdě. Šišlání protkané klepotem zoubků o sebe, bylo ještě složitější porozumět, ale sama neměla mozek omrzlý, takže to dávala. Děkovala jí, že přišla. "Samozřejmě, že jsem přišla," hlesla a bolestně sevřela oči. "Omlouvám se, že tak pozdě," zamumlala do vysychajícího kožíšku nešťastně. Co že to dělala místo toho, aby hlídala, kde jsou a co se s nimi děje?
Odpovědí na otázky se zatím nedočkala, ale bylo to pochopitelné. Něco málo směrodatného však z vlčete přece vypadlo. "S fleky pod očima nebo tmavým čumákem?" Položila v reakci na popis pachatelky velmi konkrétní otázku. Doufala, že maličká bude znát odpověď, protože chtěla vědět, zda má svůj hněv směřovat stejným směrem, nebo si kus nechat pro další osobu.
Pak si ale povzdechla. "Pojď odnesu tě domů." Jaimie už nebyla nejmenší, ale stále ještě pro ni byla nositelná. I když už ne v zubech. Místo toho ji dostrkala k tomu, aby skončila na jejím huňatém hřbetě. Samozřejmě musela najít ještě jejího bratra a jejich chůvu, ale... Lepší bylo mít aspoň jednoho v bezpečí, než přijít kvůli hamižnosti o všechny... Přijít o ně... Po zádech jí přejel mráz a do očí málem vytryskly slzy. Jestli je naházeli všechny do řeky, jak daleko je mohl proud odnést? A co Mojo? Ten přeci neumí pořádně plavat, musela ho z vody zachraňovat už několikrát. "Ach Živote," projelo jí bezmocně hlavou, když vyrážela k domovu.

>>> Východní hvozd přes Kaskády

>>> Teleport z Mecháčku

Šokovaně zamrkala, když se jí obraz rozostřil a pak se zase seskládal dohromady, ale úplně jinak. Nebyl tu Sirius, Therion ani Meinere. Dokonce ani jejich les, ale řeka. Tu dobře znala, ale kde se tu vzala, to nechápala. Z transu ji ale rychle probral usedavý pláč, kterého by si nevšiml jen hluchý. A navíc ten hlas poznávala.
"Jaimie?" Křikla do prázdna a rozhlédla se. Trochu se jí motaly nohy, ale rychle se zmátořila a cestu k vlčeti zdolala tryskem. Promočené a mrznoucí vlče vyvržené na okraji řeky nevěstilo nic dobrého. "Ach maličká! Copak se ti stalo?" Hlesla a sklonila se, aby té princezně oblízla zmáčené čelo a přitiskla ji se své huňaté srsti. "Kde jsou Lori a Mojo?" Zajímala se zatímco se snažila vylízat jí z kožíšku co nejvíce vody a všemožnými způsoby ji zahřát. Pak si uvědomila, že je přece magické stvoření a zapojila do svého snažení i přiměřeně horký vítr.
Bylo jasné, že z promrzlé kuličky žádné stěžejní informace nedostane, takže se přestala vyptávat a prostě jen čekala, až maličká rozmrzne, popadne dech a najde energii ke slovům, kterými jinak hýřila.
Na jednu stranu byla hrůzou bez sebe, jak ji našla. Na druhou byla ráda, že je aspoň živá a u ní. "Bude to v pořádku," broukla větu, kterou obvykle používal Theo. Nevěděla jestli proto, aby uklidnila sebe nebo Jaimie.

"Zatím ne. Smečka existuje jen krátce a ještě nevíme, komu můžeme takovou zodpovědnost svěřit," odpověděla Alastorovi. Bylo zřejmé, že takovou "moc" nemohli dát jen tak někomu. Jak to bylo s Maharem za ni vysvětlil Saturnus a pak je pohltila debata o tom, jak by ji mohli zastoupit na pozici alfy. Starší z vlčků nadnesl problém, který v jejích očích velkým problémem ve skutečnosti nebyl. "Nač být tak staromódní? Proč by nemohly alfy být třeba sourozenci nebo dobří přátelé?" Pousmála se. Ale jestli se do sebe chtěli tak moc zamilovat, asi by jim nebránila. Byl by to celkem roztomilý páreček. Dokonce i role měli už rozdělené.
Pak pokývla hlavou, když si všimla, jak jeden zívá a druhý se ptá po úkrytu. Vlastně tím směrem tlapky nenápadně stočila už před chvílí. Cestou k velikému stromu ovšem zbystřila nějaké dění. Vůni Meinereho. Theriona. Siria. A krev? Nedala na sobě nic znát, ale to ji znepokojilo. Proto u vstupu do úkrytu na dva nezbedníky pohlédla. "Běžte se prospat, po té práci si to zasloužíte. Já musím ještě něco zkontrolovat," pověděla a kývla hlavou do díry, která dík svítícímu mechu už nebyla ani zdaleka tak temná.

Počkala až oba ocásky zmizí pod zemským povrchem a pak se rozklusala předem udaným směrem. Dva dospělí poněkud bezradně stáli nad bezvládným tělíčkem, které bylo téměř identické s Alastorovým. Bylo to dost divné, jednoho opustit a druhého najít v takovém stavu. Moc dobře poznala pachy dvou cizáků, které se držely vlčkova kožichu a v duchu je proklela a slíbila jim dost nepěkných věcí. Navenek ovšem projevila jen svou starostlivost.
"Já můžu," zamumlala, když zpracovala, jaký problém ti dva zrovna řeší. Na nic nečekala a omyla rány drobným pramínkem vody, tak aby mu moc nezmáčela kožich. Pak nechala vyniknout Meinereho a jeho magii země a čelem se mezitím konejšivě opřela o Therionův krk. Cítila všechny ty výčitky svědomí a sama se cítila podobně neschopně. "Vemte ho do úkrytu. Bude tam tepleji, nepotáhne... A Saturnus s Alastaorem ho mohou zahřívat," broukla a pohledem jim dala jasně najevo, že na ně spoléhá a věří, že se o vlčka dokáží postarat. "Já jdu najít Mojoa a dvojčata," pronesla pak o dost silněji. Bylo jasné, že nemůže dopustit, aby dopadli podobně. Nebude mít klid, dokud nebudou všichni zpátky doma. V bezpečí. "Byla bych ráda, kdyby odtud nikdo neodcházel, než se vrátím," dodala. Bylo na čase, aby se smečka trochu stmelila, nastavila se určitá pravidla a... všechno.
Vrhla ještě jeden smutný pohled na Alastorovo zlobivější dvojče a doufala, že to zvládne. Ne. Musel to zvládnout. Jinak by to byl asi jejich konec. Nezvládla by nést zodpovědnost za to, že ho neohlídala a on kvůli tomu umřel. A co teprve Theo?
Kéž by už mohla být u Mojoa a vědět, že jsou všichni v pořádku... A aniž by si to uvědomila, rozplynula se svým společníkům před očima.

>>> Teleport k Midiam, protože jsem líná

"Hmm," zadumaně si zamručela. Asi bylo jasné, že když neví o funkcích, neví ani o struktuře smečky. Ve kterou Lau zas až tak moc nevěřila, ale byla trochu malý pán na to, aby měnila chod světa udržovaný už po generace. "Vlci ve smečce můžou mít různá postavení. Čím vyšší máš hodnost, tím méně vlků musíš poslouchat a tím více by jich mělo poslouchat tebe," vysvětlila. "A bety jsou nejvýše postavení. Zodpovídají se jen alfám a mohou je zastupovat, když je to potřeba." Tohle rozhodně nebylo tak obšírné na vysvětlování, jako třeba plození vlčat, takže byla za to téma ráda.
"Tak to budeme muset co nejdříve rozdat nějaké funkce a povýšení. Aby na nás moc práce nezůstávalo," zazubila se na Saturna, který vyjadřoval svůj nesouhlas s tím, že by všechno měla dělat ona a Theo. Ale i Alastor se nabídl jo možný pomocníček. "Jste oba moc hodní," pronesla dojatě a vůbec nepřehrávala. "Také za mnou můžete kdykoliv přijít, když budete potřebovat." To se od alfy asi očekávalo, ale chtěla, aby věděli, že tu pro ně je. Jako Launee, nejen jako vůdkyně lesa.
"To máš pravdu," přiznala, když Saturnus spustil salvu argumentů, proč nemít z rodičovství strach. "Ale, co když na to nebude smečka připravená? Víme, jak to dopadlo s Maharem," cukla nejistě natrženým ouškem. Mahar rozhodně na potomky Sigyho a Lyl připraven nebyl a teď neexistoval. Nechtěla aby se všem kvůli její uspěchanosti rozbil nově nabytý domov. Ale možná byla jen přehnaně úzkostlivá...
Naštěstí tu měla dva broučky, co jí dokázali vždy vehnat úsměv do tváře. "Určitě by vám to šlo," zasmála se. Ale myslela to i vážně. Pravděpodobně by jim to šlo lépe, než jí s Theem. Komu ostatně ne? "Uvidíme, jaká bude zima a jak se s ní popereme," dodala pak zase vážněji, stále však s veselými jiskérkami v očích. Navíc to byla spíš samomluva, než že by je chtěla zatěžovat svými myšlenkovými pochody.

Jeden vlček měl ve svém údělu jasno a druhý... No, plně mu rozuměla. Také si nikdy nebyla pořádně jistá tím, na jakou práci by se ve smečce mohla hodit. Nakonec se prostě nějak popasovala s tím, co jí bylo hozeno na hlavu. Ostatním ale takovou zkoušku ohněm nadělovat nechtěla. "To je v pořádku. Nemusíš v tom mít ještě jasno. Čas ukáže a srdce napoví," broukla k zamyšlenému Satrunovi další povzbudivé fráze a hned kývala hlavou v odpověď Alastorovi.
"Buďto alfy, nebo bety... Nebo nikdo a pak by nám sem všichni chodili a kradli zajíce pod nosem. Neorganizovaná smečka moc respektu nebudí." Netýkalo se to samozřejmě jen ochranářské práce, ale na té se to nejlépe vysvětlovalo. Oba si určitě zvládli domyslet, že nehlídaná vlčata se poztrácí a hladové žaludky se sami nezaplní.
Pobaveně máchla ocáskem, který se jako obvykle těšil vlčecímu zájmu a blískla po malém nezbedníkovi takovým tím způsobem, který sliboval odplatu. Možná brzkou, možná oddálenější, ale nevyhnutelnou. Ještě to nestihla moc promyslet, protože se jala Saturna poplácat tlapkou po zádech, aby snáz vykašlala sníh, který si našel cestu, kam neměl. A pak... no řekněme, že se konverzace stočila dost jasným směrem.
Rozpačitě se ošila, když na ni tak upřeně koukali dva dychtivé páry roztomilých očí. "No,... chtěla bych," připustila. I jí se to slovo moc líbilo. Obě. Vlčátka. Maminka. "Ale na to musí být dva a... upřímně mám trochu strach," přiznala, sklápějíc oči k nohám, co se ztrácely pod sněhovou pokrývkou. "Alfy moc času na své děti nemají," vysvětlila poněkud bezradně. O tom, že Theo by se svého úkolu v aktu plození ujal svědomitě neměla pochyby, ostatně, už to měla ozkoušené, ehm. Ale. Mělo smysl přivádět na svět nový život, a pak ho jen občas zahlédnout ve vzácné chvilce volna?

Asi se jí povedlo nahodit dobré téma... Nebo se jí prostě s dětmi komunikovalo lépe, než s dospělými. Jedno nebo druhé, řeč na místě rozhodně nestála a nebylo ani vidu ani slechu po náznaku nějakého diskomfortu. "Určitě nebude nikdo ochránci zakazovat hrát si s vlčaty," poznamenala zvesela a zadívala se na druhé vlče, které mělo celkem podobný dotaz. "Samozřejmě, můžeš pomáhat se vším, ať jsi kdo jsi. Jen je dobré mít určenou konkrétní osobu, co se postará o to, aby se to doopravdy udělalo. Aby to nedopadlo tak, že se budou všichni spoléhat na ostatní a práce zůstane neudělaná," vysvětlila a maličko se ušklíbla, protože bylo jasné, kdo bude muset všechno udělat, když ostatní se na to vykašlou... Alfy. A ona byla tak hloupá, že na sebe ten post dobrovolně vzala. Bravo.
Další otázka byla zase z úplně jiného soudku. "No, mohou se sem zatoulat, jako třeba ty," nadnesla první možnost. Ačkoliv doufala, že tahle zima jim smečku dalšími šesti sirotky nezaplní a minulý rok byl... projevem opravdu kruté zimy, která se snad letos nebude opakovat. "Nebo se mohou někomu, dejme tomu na jaře, narodit," hlesla záhy. Nemohla popřít, že myslí na sebe. Moc by si přála mít i své kuličky štěstí, ale po rozhovoru s Elisou a vlastním prozření se toho začala tak trochu bát. A navíc k tomu měl určitě co říct i Theo. Stejně tak přicházelo v úvahu, že se zcvokne třeba Linda a rozšíří svůj assassínský klan nebo tak něco. To už tak hezká představa nebyla, ale stát se to rozhodně mohlo. Sigy s Lylwelin se také nikoho neptali...

Pokývala hlavou, když se Alastor jal popisovat rodnou smečku. "A ten mech v noci svítí. A nám teď osvětluje úkryt," prozradila. Třeba se tu vlček bude cítit lépe, když zjistí, že krom matky a bratra, zde má i jiný kousek domoviny. Další něřný úsměv nasměrovala k Saturnovi, který pronesl slova velmi moudrá a také chválihodná. To vlče bylo prostě poklad, o tom byla přesvědčená. A o to více nenáviděla svět za to, jaký osud mu nadělil. I jeho sestře.
Pak ovšem bylo potřeba vysvětlit pár věcí. I Saturnus se toho chopil a ona nemohla být pozadu. "Označené hranice nás chrání před nevítanými návštěvami. Každý pak ví, že tu žije skupina vlků, co by se s ním nepárala, kdyby jim tu chtěl tropit nějaké nekalosti." Trochu se naježila při vzpomínce na zloděje vlčat i zloděje pracně nalovené kořisti. "Takže to musí být vidět a... cítit," maličko se zakabonila a hned celá vyměkla. Oba drželo srdéčko v lese a chtěli pomáhat. Bylo to tak milé! Konečně také něco hezkého, po všech těch problémech. "Zvládnou se dá cokoliv, když se chce," povzbudila Saturna a pak se zadívala na zvědavého Alastora.
"První funkcí je ochránce. Ten právě značí hranice, aby každý věděl, že jsme tu doma. A hlídá cizince, co sem i tak zavítají. Buďto je vezmou za alfami, nebo vyženou, když dělají problémy. Pak jsou tu lovci. To je jednoduché, ti se starají o to, aby smečka měla co jíst. A pak pečovatelé a učitelé. Ti se starají o vlčata, hrají si s nimi, hlídají aby se neztratila a učí je nové věci," vysvětlila co nejjednodušeji. Podrápala další kmen, přičemž na sebe shodila sněhovou spršku. Neváhala a pořádně se oklepala, aby si to i kluci užili.

El Fieros - a, b, a, a, d, d, e, e, b, d, c, b, e, d, e, c, a, a, b, a, b, b
Nejlépe ve své kouli vidím, že v horách by se ti dařilo. Ragarská smečka, nejsilnější volbou zdá se. Ale neuděláš špatně když zvolíši jinak.

Kenai - a, c, e, f, f, a, b, b, d, b, f, c, c, a, a, b, b, b, a, a, a, a
Tuláctví zdá se mi pro tebe vhodným osudem. Pokud bys přeci jen smečku šel hledat, Ragarská ti bude vyhovovat.

Queen Lia - c, d, c, c, d, c, d, d, e, f, b, e, b, f, a, a, a, b, b, b, a, a
Tuláctví je tou nejsilnější věcí co vidím, ale blízko je i osud spojený se Sarumenskou smečkou. Vyhnout by ses měla zaručeně Mechové smečce, s ní bys měla jen potíže.

Existovala asi velká šance, že otcem vlčat a partnerem Lennie je opravdu Savior. A toho měla za velmi zodpovědného a rozumného vlka, takže o to víc ji zajímalo, jaké okolnosti rodinu rozdělily. Alastora svými otázkami ale rozesmutňovat nechtěla, tak se raději chytila jména, ke kterému přeskočil. Slyšela ho už podruhé v celkem krátké době. "Jste příbuzní s alfami Asgaaru?" Bylo pravdou, že Elisa o Lennie mluvila a to navíc jako o kamarádce.
Obě vlčata pak projevila zájem o cestu do hor a neexistoval důvod, proč by jim měla kazit radost. "Samozřejmě, čím víc, tím více zábavy. Jen aby si pak nemysleli, že jim jdeme přebrat les," zasmála se. V hlavě si však přeměřovala, kdy bude reálné tu cestu absolvovat. Možná by bylo lepší dříve, než později, protože nikdy nemohla tušit, co se semele a zkazí plány.
Konejšivě se usmála na očividně znepokojeného Saturna. "Lindasa je protivná, namyšlená a trousí urážky všude, kudy jde. A na mne byl v minulosti hodně zlá. Ale nemohla jsem ji nechat umřít hlady a mrazem," broukla na vysvětlenou, proč někoho takového vůbec přivítala do jejich rodiny. No. Teď už to tu moc rodinné nebylo, což ji mrzelo. Chtělo by to, aby spolu všichni strávili nějaký čas. Ale podle všeho to tu teď bylo jako v Maharu. Každý chodil všude možně a tady moc času netrávil. Ne, že by chtěla omezovat svobodu pohybu, ale... Vlastně pořádně nevěděla, co chce.
"Tak pojďme," vyzvala vlčky nadšené do pomáhání, sotva polkla poslední úlomek kosti a se zívnutím se postavila na nohy. Pak to asi zapíchne v úkrytu a prospí celý den. Vyrazila tedy pomalu k okraji lesa, kde by se mohli začít činit. "To se bohužel stává," nezapomínala během cesty pokračovat v konverzaci. "Každý, kdo vyrazí na lov musí počítat s tím, že se nevrátí nezraněný. I když se snažíme být opatrní a vzájemně si pomáhat, někdy to prostě nestačí," nechtěla kluky děsit, ale nemohla svět vykreslovat moc růžově. O to nebezpečnější by pro ně vše bylo.
"Pravděpodobně se o to pokusí, ale zatím se nám vždy povedlo nějakého ulovit, tak snad v tom budeme pokračovat," přešla záhy zase k optimismu. Neúspěch v lovu si nedokázala představit. Měla sice jisté zásady, ale kdyby hrozilo nejhorší, byla ochotná si vypomoci magií a úspěch jim zaručit, protože... nehodlala sledovat hlady umírající vlčata, kvůli nějaké hloupé hrdosti.
Mezitím se stíhala otírat o kůru stromů a zanechávat v záhybech chumáčky své srsti. Jinde připomínala přítomnost smečky škrábanci ve dřevě či skále a po očku sledovala, jak si vede její milá výpomoc. Kdo ví, třeba se mezi nimi skrýval jejich budoucí ochránce, který to časem bude dělat celé sám? Nicméně, když se nad tím zamyslela... ochranář také vyháněl z území nechtěné návštěvy a úplně si nedovedla představit, že by tihle dva dokázali pouštět hrůzu, nebo aspoň působit před cizincem dostatečně sebevědomě a autoritativně. Byli to takoví nesmělí šmudlové.
Na druhou stranu ona o moc jiná nebyla a také v Maharu tu funkci zastupovala. Stále to považovala za takovou z nouze ctnost... Zapadla do nějakého křoví, kde za sebou zanechala malou loužičku, u toho totiž doprovod dvou párů očí nepotřebovala a pak se k nim zase nenápadně připojila. "Jaké máte vy dva plány až dospějete? Chcete zůstat ve smečce, nebo se toulat? Raději být bez povinností, nebo zastávat nějakou důležitou funkci?" Sirius měl na takové věci ještě asi kopu času, ale Saturnus byl už prakticky dospělý. Ještě ne zcela dorostlý, ale dospělý. Bylo to smutné a skvělé zároveň. Moc by chtěla vidět i Raystera a Biancu. Jak moc se od posledně změnili. Všechny "její" děti jí chyběly. A navíc, jak teď šli podél lesa a vnímala všechny ty pachy, si uvědomila, že ani Mojo s dvojčaty tu nikde nebyli. Necítila je už zatraceně dlouho! Nervozita ji přepadla s takovou razancí, že se zarazila uprostřed dělání další loužičky. Nakonec ale usoudila, že když jsou pryč už celé týdny, pár dalších hodin, které stráví péčí o hranice, na situaci už nic nezmění. Vydá se je ale hledat hned, jak to dokončí. Spánek, vílet i lov budou muset počkat.

Chápavě pokývala hlavou na Alovo vyprávění. Na rozdíl od Saturna ji vývoj jejich rodiny ani moc nepřekvapoval. Osud té její byl podobný. Jen... se nerozdělili rodiče, nýbrž sourozenci. Popis jeho otce ji však zaujal. Zelené drápy a odznaky nejsou v téhle době už tak časté, jako bývaly. Tyhle Životovy služby využíval jen málokdo. A když se nad tím tak zamyslela. Neslíbil něco náhodou jí? Že by na to zapomněl? Nebo čekal na správný okamžik? Vrátila se však hned k osobě, co jí přišla na mysl. "Má v uchu lístek?" Doptala se. Byla by hodně překvapená, kdyby to byl opravdu Savior. Ten vlk se pyšnil potomky v jejím věku! Ale... vlastně proč ne?
A pak zase Saturnus. Pro tentokrát bylo příjemné, nevědět, komu se věnovat dříve. "Mohla bych jít s vámi. Chtěla bych pozdravit alfu z hor. Kdysi jsme se potkali a zajímá mne, jak se má," navrhla. A asi by to taky měla vyžehlit po Lindase s Izarem. Heh. Vždycky ráda zabíjela víc much jednou ranou. Pak trochu posmutněla a potřásla hlavou. "Ano. Co jsem pochopila z jeho vyprávění, jejich matka je naházela do řeky," broukla. Znělo to zrůdně. Něco, co by ona sotva mohla kdy pochopit. Ale slyšela, že některé matky po porodu trpí různými problémy, možná... To nebyla tak úplně ona?
Hned ale měla zase důvod k úsměvu. "Také jsem si jako malá hrála s představami. Vyháněla jsem ze smečky draky... přitom to byli jenom motýli, ale... byla to legrace," zahihňala se a tak nějak zalitovala toho, že čas se vrátit nedá. Život ji sice omladil, ale to nebylo to stejné. Byla ovšem postavena před složitější otázku. "Kmotra... je něco jako teta, ale není s tebou spřízněná krví?" Nevěděla úplně jak to vysvětlit a bylo určitě bylo zajímavé, že Smrt na něco takového přistoupila. Co mezi sebou ona a Lennie asi tak měly?
Další otázka o moc jednodušší nebyla. "No," hlesla a představila si Assasíny. "Máme tu dva celkem namyšlené otravy, ale když budete jejich řeči ignorovat, nijak vám neublíží," rozhodla se je moc neočerňovat a něžně se pousmála. "A když ano, tak jim vypráším kožich," dodala. Lindase ho ráda vypráší kdykoliv a kdekoliv.
Po všem tom povalování a plnění břicha měla dost energie i na přelomení dlouhé kosti, ze které teď mohla spokojeně vylízávat morek. Nepřekvapilo ji, že se chce Saturnus angažovat ve smečkových aktivitách. "No, asi půjdu označit území hned, jak dojíme, můžete mi s tím pomoct, jestli chcete," pověděla. Udělalo by jí to radost, o tom žádná.
Pak ale zase musela zvážnět, protože Alastor připomenul, jaká je realita. "No, ano. Zvířata co lovíme jsou často mnohem větší než my. Mají špičaté rohy, tvrdá kopyta, silné nohy a umřít dobrovolně nechtějí," broukla. "Lov je nebezpečný... Uspořádat ale nějaký musíme. Ale asi nepůjdeme na losy ani bizony. Spíš na kamzíky," rovnou si to celé odkývala. Jestli chtěli zaučovat mladé, chtělo to něco menšího.

Snažila se jíst jakž takž kultivovaně, aby se u toho nezalkla a po očku sledovala ty dva, kteří se dali do povídání. "Máte ještě sestru," poznamenala tak překvapeně, že to téměř znělo jako otázka. Domyslela se, že asi zůstala s otcem a byla ráda, že se Theo rozhodl tak malé vlče odvést domů. V téhle zimě to nebyla žádná legrace. "A kdo je vlastně váš otec?" Zeptala se s mírnou obavou, jestli třeba nenasype sůl do otevřených ran, ale... Zajímalo ji, jestli třeba dotyčného nezná. Alastorova vůně jí byla vzdáleně povědomá, ač vzhledově nebyl podobný nikomu známému.
Po dalším hltu přesunula svůj zájem k Saturnovi. Který se vytasil s další zajímavou informací. Zastříhala ušima a smutně se usmála. "Tak to mne mrzí, že jsem neměla čas se s ní seznámit," hlesla. Vždy plánovala vzít Raystera na cestu kolem Galliree a jeho sourozence najít, protože dík Životovi o jejich přítomnosti věděla, ale... Nic nevycházelo, jak by si přála. "A co Rayster? Přebral si to nějak, nebo?" Poptala se nejistě. Nebyla si jistá, jestli vlček celý koncept sourozenectví aspoň maličko chápal. "A co ona na něj?" Byl takový vždycky, nebo přišel o rozum až po odloučení? Uměla si představit, jak šokující to mohlo pro vlčí slečnu být.
Zároveň ji bodnul malý osten viny, že Saturna muselo učit lovit jiné vlče. Místo ní. Ale snad... snad se najde ještě něco jiného, čím se bude moci "vlčatům" zapsat do života. Doufala v to. A Dojatě se pousmála, když dal najevo svou péči. Byl to vážně hodný vlček. Nemyslel jen na sebe. Mírně přikývla hlavou, zatímco poctivě žvýkala další sousto a jen co jej polkla se dala pro změnu do vyprávění ona. Bylo o čem mluvit. Kdy ho vlastně naposledy viděla? "Potom co jsme našli úkryt, jsme se šli trochu projít. Nejdřív na nás zaútočila Smrt a roztrhla mi ucho," zašilhala směrem k postiženému slechu. "Pak se nám povedlo spadnout do nějaké díry," zasmála se. Tehdy jim to moc vtipné nepřišlo, ale toho tu byl pohled zpět, že? "A cestou zpět nás v bažinách napadli nějaké příšery... Vážně je dobře, že jsme odtamtud odešli," poznamenala pořád s úsměvem. "Pak se sem začali trousit tuláci s touhou po domově. Máme teď dost nových členů. Doufám že se najde příležitost u které se všichni sejdeme a seznámíme." Neměla zrovna v lásce davy, ale bylo by dobré, aby se členové mezi sebou znali.
"Taky se tu zjevila sestra toho vlka, co ti tehdy ublížil," přiznala Saturnovi a o něco zvážněla. "Říkala, že nás neprozradí, ale moc tomu nevěřím, tak mi slibte, že nebude nikam chodit sami," jestli ji něco opravdu děsilo, byla to ztráta vlčat. "Pak jsem došla pro toho losa, na kterém už hodovali dvě tulačky. Taky u nás pro teď budou bydlet." Doplnila další informaci a byla celkem ráda, že už finišuje. "A teď odtud odešla alfa jiné smečky, která po nás chtěla, ať se vzdáme jednoho loviště, s čímž jsem nesouhlasila a nebyla moc nadšená... Ale nakonec jsme si celkem popovídaly, tak snad z toho nebudou žádné potíže." Asi by tím neměla vlčatům zatěžovat hlavu, ale asi neuškodí, když si uvědomí, že svět není úplně jednoduché místo. "Teď bude potřeba zase označit hranice a měli bychom uspořádat lov. Zima teprve začíná a tohle už moc dlouho nevydrží," zadívala se na to, co zbývalo z losice. "Byl jsi někdy na velkém lovu?" Zadívala se na Alastora. Věděla, že Saturnus ne, ale třeba druhý vlček už příležitost měl.