Gallirea - Příspěvky uživatele

// Loterie 11

Potěšilo ji, že ji vlčice poznává. Tak moc, že se i v téhle situaci něžně pousmála a ten úsměv jí ve tváři vydržel až do momentu, kdy svůj pohled stočila k druhému přítomnému. Z první změti slov usoudila, že je to asi cizinec, ale to byla teď dost nepodstatná informace. Záhy se ale dověděla několik dalších. Třeba to, jak se tu takhle sami ocitli. Chápavě pokývala hlavou.
"Těší mne Alfredo. Sarumen je trochu z ruky, ale Borůvku snad najdeme," pověděla. Ani v jednom z lesů sice nikdy nebyla, ale věděla kde leží. Jen se teď musela trochu zorientovat a uspořádat si všechny možné směry v hlavě. Nakonec usoudila, že musí jít na opačnou stranu, než ze které přišla. Ale pokud nechce spáchat neplánovanou návštěvu Asgaaru, musejí se držet severněji. "Určitě najdeme," doplnila přesvědčeně. Zatím to bylo jednoduché, prostě musí dolů z kopce.
"Držte se u mne, budu mírnit vítr. A žádný spěch. Svah klouže," začala s udělováním instrukcí a pomalu vykročila směrem, který pro ně vybrala. Celkem ji překvapovalo, jak klidná je. Dřív by se vstupováním na území cizí smečky během takové bouře dost váhala. Ale dřív necítila takovou povinnost, být silnou a oporou pro všechny. Navíc neznělo až tak zle, seznámit se s nějakou další alfou. Kdo asi tak může vést smečku, co sídlí v lese, co voní sladce po borůvkách. Snad by to mohlo být milejší setkání, než s Elisou.
"Přidali jste se do smečky hned, co jste odešli?" Zeptala se mladé slečny. Chtěla vědět, jak dlouho rodina strádala bez ochrany, kterou jim měla poskytnout místo Skylieth. Pořád si odchod přátel brala za vinu a tak aspoň doufala, že se někde jinde mají lépe. Snažila se ale nad ničím moc hluboce nedumat a ohlídat to, aby si některý z výrostků nezlámal nohy. Stačilo, že byl chromý Sigy.

>>> Borůvka

// loterie 10

>>> Východní hvozd

Těsně před vrcholem si vynadala do naprostých idiotů, protože tohle byl hodně špatný nápad. Několikrát se jí cestou smekla noha na náledí a teď byla otlučená jak jablko, po cestě ze stromu na zem. Protivítr byl taky skvělý výmysl. Existovala vůbec šance, že by Mojo nebo Lory byli schopní nahoru vylézt? Možná ještě předtím, než se to spustilo a teď by tu byli uvěznění, zcela bezmocní a promrzlí... Jen ta myšlenka ji donutila cestu dokončit.
Na vrcholu pak křikla do větru jejich jména, ale sama sebe málem neslyšela, jak jí slova od úst utrhl prudký vítr. Nespokojeně zamručela a zamžourala do toho ledového nadělení. Předpokládala, že čenich má od krystalků už celý rozedřený, ale bolest v tom mrazu necítila. Ale ani nic jiného. Na přítomnost dvou stvoření ji upozornilo spíš jen tušení jakýchsi siluet. Byla zoufalá, takže se jala i tohle zrnko naděje prozkoumat. Našla ovšem zcela jiné vlky, než které hledala. Zklamaná ale nebyla. Spíše zhrozená.
"Co vy dva tu děláte takhle sami?" Hlesla k nim, hned jak se postavila do cesty větru, který je bil do těl. Nebyli to už úplní prcci, spíš dospívající výrostci, ale i tak bylo absurdní, aby se toulali sami a navíc v tomhle počasí. "Pojďte ke mně," vyzvala je k nějakému tomu přitulení. V první řadě - zahřeje je to a v druhé - když byli blíž, nemusela tolik plýtvat energií, když se jala aspoň trochu zmírnit řádění větru kolem nich. Teprve tehdy mohla trochu víc otevřít oči a prohlédnout si je. Nezaměnitelná hra barev jednoho z nich, ji dost zaujala. "Heather? Kde máš rodiče? A bratra?" Projevila okamžitě péči starostlivé kmotřičky. Snad tu nebyla ta maličká sama, protože se zbytku něco stalo?! Nesměla ale panikařit předem.

// Loterie 9

>>> Mecháč, přes řeku

Mezi korunami stromů prosvítala jen odporně temná mračna, která slibovala pořádnou polízanici. Mimoděk se otřásla. Ne zimou, ale znepokojením. Vzpomněla totiž na loňskou zimu, které byla z těch nejošklivějších, co zažila. A přitom pocházela ze severu! A teď tu zase byly půlmetrové závěje, ve kterých se šlo jen těžko a sněhová nadílka, která štípala i skrz kožich. A ona měla velmi hustý kožich. Představa toho ubohého Mojoova kožíšku, který se měl s tímhle někde potýkat byla hrozná. A co teprve jemná vlčecí srst? A kde se v tomhle nečase toulá Bianca?
Tak nějak měla ustavičně pocit, že se jim celá smečka hroutí pod tlapami. Asi bylo opravdu na čase určit nějaká ta pravidla. Chtěla všem dát pohodlný domov, ale také bylo potřeba, se o ten domov trochu starat! Nejen se přijít nažrat a pak se jít zase toulat po všech čertech. Měli by se všichni seznámit. Měli by uspořádat lov... V závějích. Dřív než mráz všechny slabé kusy vybije místo nich.
Povzdechla si a šla dál. Ani nevěděla kam. Ti dva mohli být kdekoliv. A co hůř. Každý jinde. Na míle daleko. Neexistovala pražádná šance, že vyleze na kopec, podívá se dolů a oba je uvidí. Natož v tomhle psím počasí. Sněžení bylo snad ještě hustější než ta nejhustější mlha a ani se skrz ty vločky nedalo pořádně koukat, protože jich měla hned plné oči. Přesto se cestě na ten kopec nebránila. Byla to taková místní dominanta, která by snad mohla ztracené vlky upoutat.

>>> Vyhlídka

// Loterie 8

Samozřejmě dostala Thea nejprve do poněkud tíživé situace, ale nakonec mu přece jen něco napovědělo, že vtipkuje a složil jí další nemotorný kompliment. Zavrtěla ocáskem a zatímco upřeně zíral na své tlapky, věnovala mu políbení na líc. Doufala, že to vyjádří její pocity lépe, než cokoliv by řekla. Ostatně stejně jako on, zrovna obratná s větami nebyla.
"Někdy si uděláme výlet i za Životem," navrhla všem přítomným. Tím někdy, myslela hlavně na hezčí počasí. Netroufala si odhadovat, jaký nečas panuje za hranicemi lesa. A to tam někde venku byli Mojo a Lorenzo. Sami. A to musela ještě doufat, že stále žijí. Tohle jí zase na náladě dost ubralo, ale od dokončení všemožných věcí ji to neodradilo. Byla alfa, musela se starat o všechny členy, nejen o ty zatoulané. Sice to bolelo, ale bylo to tak.
"Delta vlastně nedělá nic konkrétního. Ale je nadřazený kappám, a ty by ho měly poslouchat, když tu zrovna není někdo výše postavený," vysvětlila jejich novopečenému povýšenci. Doufala, vzhledem k tomu, jak les momentálně zel prázdnotou, že jim nějaké kappy ještě vůbec zbyly. Některé vlky neviděla už dost dlouho a u jiných si pořád nebyla jistá, jestli jsou vůbec členy nebo ne...
Aspoň že les byl pořád jejich a teď tak znovu i voněl. ve čtyřech to opravdu rychle uteklo a mohli se věnovat hře, kterou prve navrhla. Zdálo se ale, že kluci moc úspěchů neslaví. "No, hledáme věci pod sněhem," připustila, když dal Saturnus najevo své rozpaky. "Ale ptáci jsou také fajn," dodala, aby ho to nemrzelo a zadívala se na reptajícího Alastora. "Hmm, a co tady?" Zeptala se a ukázala tlapkou na místo u svých nohou. Měla za to, že hluboko v závěji se skrývalo myší hnízdo, což by mohl být dostatečně intenzivní pach, aby si našel cestu i promrzlým vlčecím čenichem.
Nechala vlčky, ať to v dáném místě zkusí a zatímco čenichali, se usmála na Thee, který byl zase smutný. Ale. Ten smutek k němu prostě patřil. Dokud jeho emoce nebyly tak silné, že jí to bralo dech, byl vlastně úplně v pořádku, že? Tedy, ne že by jí připadalo přirozené, aby byl někdo pořád nešťastný a nepřála si, aby byl Therion spokojený, ale... Těžko měnit něčí podstatu. A navíc pořád žila s tím, že vlk má mít své okolí rád tak, jak je a nepřetvářet ho k obrazu svému. A už vůbec ne násilím.
"Slíbila jsem Jaimie, že budu hledat Lorenza," broukla k němu. "Nebudeš se zlobit, když ti tu tu zase chvíli nechám na starost?" Zeptala se ho a pokradmu mrkla po jejich společnících. "Máš teď dva pomocníky, tak by to snad nemuselo být tak zlé," dodala a myslela to zcela vážně. Snad jim povýšení některých vlků uleví od některých starostí. "Nebudu pryč dlouho," slíbila a předala mu otěže rozhodčího ve hře, kterou načala. "Pak si vyslechnu hlášení o tom, kdo vyhrál," oznámila, a protože se stále pohybovali kolem hranic, stačilo pár kroků, aby nechala smečkové teritorium za zády.

>>> Východní hvozd přes Kierb

// loterie 7

Theo a Saturnus vypadali přesně jako otec a syn a nic nezáleželo na tom, že pokrevní spojení mezi nimi bylo pražádné. I kdyby nebyli oba hnědí,jinak by to nevidela. Rozněžněle sledovala jejich objetí a věděla, že byl Vlček jako syn i pro ni, stejně jako Bianca dcerou. Nikdy to nikdo neřekl nahlas z úcty k jejich rodině. A asi ani neřekne. Důležité však bylo, to vědět.
Pak se však pozornost stočila jejím směrem, což tak úplně neschvalovala, neb pro Saturna to byl prostě jeho den, nechtěla mu ubírat na slávě, a tak se rozhodla celou záležitost sfouknout pokudmozno rychle a nerušeně. "Život rád maluje vlkům na srst a já mu to dovolila při poslední návštěvě," vysvětlila oběma překvapeným zvědavkám. "Trvalo mu dlouho vymyslet něco, co by se mi líbilo," dodala a zhodnotila dílko pohledem. Bylo to... Hezké. Jemné... Nevěděla jestli se to hodí k alfě, ale k ní rozhodně ano. A kdo rikal, že alfy mohou mít jen drsná tetování? Bude ho muset dojít co nejdrive pochválit. A při té příležitosti si hezky popovídat. A vydyndat nějakou tu výpomoc, aby jako alfa stala aspoň za zlámanou grešli.
"Děkuju," brouka pak do Therionova kožíšku přičemž ji hravě zablesklo v očích. "Znamená to ale, že předtím mi to neslušelo?" Pospíchla ho laškovně a s čenichem zavrtaným v jeho srsti se usmála na Alastora. "Určitě ti také něco nakreslí, zvlášť, když mu doneseš nějaké květiny," pověděla Vlčkovi. Umělá si představit, jak nadšený život z takového zákazníka bude. Al se ale už celý hrnul do práce, co před nimi stála.
"Výborný nápad. Vybrali jsme ti dobrého poradce," pronesla směrem k Saturnovi s veselýma očima a vykročila k hranicím, které vyžadovaly jejich péči. Zase. Prostě musí někomu vnutit funkci ochránce, protože tohle byla hrozná otrava. Měli tu takové hezké rodinné setkání a zase se jim do toho cpaly smečkové povinnosti. A ona nechtěla být jako Elisa a nevěnovat se rodině na úkor nutnosti. "Ve čtyřech to budeme mít hotové cobydup," pochvaloval si. Na slíbenou hru ale nezapomínala, takže během značení i očichávála okolí. "Tak, cítíte něco?" Zeptala se. Chtěla nejdřív nechat vyniknout mladí, než začne machrovat. Ostatně, ta hra sloužila tak trochu k nácviku stopování a orientace ve vůních, což ona už vůbec nepotřebovala. Ale kdo ví. Vlk se nikdy nepřestává učit. A škola hrou přeci není jen pro vlčata.
Prozatím se protáhla nějakým křovím, aby v jeho větévkách zanechala pár chuchvalců svých chlupů. Bylo to dost repetitivní, ale v dobré společnosti to šlo hned lépe.

// loterie 6

"Taky si myslím," přisvědčila Alastorovi, nejen proto, aby se mohl cítit důležitě, ale hlavně proto, že si to opravdu také myslela. Jen hlupák ubližuje ostatním a ještě je hrdý na to, jaká pověst mu předchází.
"Určitě," přisvědčila záhy. "Musíme zase označit hranice, můžeme to spojit," navrhla s jiskérkami v očích a byla upřímně ráda, že byl vlček se svou novou pozicí spokojený. Vlčata byla tak sladká. Škoda, že každý musel nakonec vyrůst. Prý PP!
Saturnus působil novinkou potěšeně, což pro změnu těšilo zase ji, ale souhlasně pokývla hlavou na Therionův dodatek. Určitě by jej do toho nechtěli nutit. Jeho pocity ale napovídaly, že nic takového se neděje. A magický poryv větru neunikl ani jí. A Theovi slzy zase zvídavému vlčátku, které začalo hned panikařit. Konejšivě k němu sklonila hlavu. "Vlci nepláčou, jen když jsou smutní. Někdy jde i o slzy štěstí nebo dojetí," pokusila se ho uklidnit a usmála se jak na Thea, který se pro změnu jednou cítil příjemně, tak na Saturna, který prožíval jeden z těch důležitých okamžiků vlčího života.
Sama se v té chvíli dmula pýchou. Na okamžik zapomněla na všechny starosti a nechala svou mysl zmizet pod tlustou vrstvou příjemných pocitů. Nebylo to samozřejmě takové, jako před pár měsíci v úkrytu, ale... už dlouho se necítila tak spokojeně. Ani si nevšimla jemné růžovo-tyrkysové záře, která jí, jakoby pod kouzlem okamžiku, na jedné z končetin nechala vyrůst a vykvést dvoubarevný ornament. A už vůbec netušila, že se během jednoho drobného mrknutí udála změna i v jejím pohledu, který už neměl tolik připomínat jasnou oblohu.

// loterie 5

Asi Alastora rozhodila. To se jí poslední dobou dost dařilo... "Mě konkrétně ne, ale znám vlky, kterým ano. A ona sama se tím docela chlubí," vysvětlila mu co nejneutrálněji. Nechtěla nikoho traumatizovat, že ano? A o dost uvolněněji se usmála, když projevil zájem o jedu z her. "Hledáš pachy pod sněhem a hádáš, co by to tak mohlo být. A pak se to vyhrabe, a kdo to uhádl... vyhrál," znělo to přesně tak hloupě, jako všechny hry, co kdy hrála. Ale co si pamatovala, byla to tehdy vážně bžunda!
Další úsměv patřil Therionovi. "Vyspala jsem se z toho," zavrtěla ocáskem. Vážně jí bylo o dost lépe, když nepočítala tu skutečnost, že Mojo a Lorenzo jsou stále nezvěstní. Přemýšlení o vlastních potomcích ale bylo celkem hezkým rozptýlením. Theo to sice zase nenechal bez kopy kdovíjakých úvah ve vlastní hlavě, ale zdálo se, že s jejími slovy víceméně souhlasí.
A nejen s těmi o vlčatech, ale i s těmi, co se týkaly chodu smečky. Pokývala hlavou a pobaveně se usmála na Saturna, který jim šel rovnou do rány i Alastora, který protestoval kvůli nedostatku zájmu. "Můžeš mít prozatím funkci... Saturnova pomocníka. Než oba přijdete na to, co byste chtěli dělat," navrhla s potměšile. Ostatně vedla s nimi nedávno debatu na přesně tohle téma. Sice ji zajímalo, kde a s kým vlček byl, ale do hubování se neměla. Už dneska zděsila dost vlčat. Bylo na čase začít i s něčím pozitivním. "Zrovna probíráme, že bychom z Tebe a Bianci chtěli Delty," pověděla mu po dodatečném pozdravení. Nebyla si už jistá, jestli jim vysvětlovala i tohle... Ale určitě mluvili minimálně o betách...

// loterie 4

>>> úkryt

Hluboký nádech a výdech. Chladný vzduch uměl pořádně probudit a ona navíc ještě zabořila hlavu do závěje, aby celou proceduru urychlila. Taková obdoba opláchnutí obličeje studenou vodou, protože tu jednoduše neměla po tlapce. Sníh ze sebe pak sklepala a rozklusala se tam, kam ji nos táhl. Za Therionem. Přála by si, aby za ním pro jednou mohla jít jen tak, s úsměvem na rtech a něhou v srdci, ale co existovala jejich smečka, bylo to dost složité. A dnešek nebyl výjimkou. Úsměv a něhu pro něj samozřejmě měla vždy, ale pokaždé tam bylo to něco navíc, co z toho setkání dělalo povinnost. Mrzelo ji to.
"Opravdu si chceš hrát na někoho, kdo ubližuje ostatním?" Zeptala se Alastora nenadšeně. Jako by těm vlčatům dneska přeskočilo. A stín Styxiny rodiny, jako by ji nemohl byť jen na pár minut opustit. "Co třeba koulovanou? Nebo čenichanou?" Navrhla únosnější alternativy a hry, které v jeho věku zbožňovala a zadívala se na Thea, který se zase ztrácel ve svých chmurných stavech. Zajímalo ji, co je to tentokrát.
"Děje se něco?" zeptala se tedy láskyplně, když se zařadila po jeho boku a pousmála se. Nemohla přeci uklidňovat ostatní, když sama vypadala jako hromádka neštěstí. Zdálo se, že kromě nich a Raystera, zeje les prázdnotou. Byla ráda, že aspoň Ray zůstává doma a nikde se netoulá. Měl to být vlček z nejmenším rozumem, a při tom... No.
"Napadlo mne, že bychom rozdali pár povýšení a funkcí," broukla do větru. "Bianca a Saturnus jsou už velcí a věřím jim. A Meinere se sice pořád někde toulá, ale také odvedl kus práce. Linda je Linda, ale ukázala, že umí být užitečná," přidala rovnou nějaká ta jména, která měla na mysli. "Potřebujeme ochránce, abychom tu pořád nemuseli sedět jak žáby na prameni. A vlčata pořád vymýšlejí nějaké hlouposti. Sami je neuhlídáme." Hodil by se samozřejmě i lovec, ale to nespěchalo tolik. "Navíc jsem doufala, že bychom... mohli na jaře... naši rodinu trochu... rozšířit," dodala s očividnými rozpaky. Naštěstí se vlci nečervenají, jinak by teď zářila jako Rudolfův nos. Prostě. Pečovatelé a učitelé byli potřeba!

// 700 - loterie 3

Asi svou únavu odkládala na později už příliš dlouho, protože v jeden moment mluvila s Theem a v druhý o sobě už nevěděla. Teď když se probrala, hodnou chvíli civěla prázdně před sebe a snažila se rozvzpomenout na to, co se dělo mezi tím. O čem vůbec mluvili? Pročistila si hrdlo tichým odkašláním a uznala, že neví nic. Vybavovala si jen teplo partnerova kožichu a jeho konejšivý hlas. Možná právě to, ji ukolébalo. A pocit bezpečí a klidu, který ji v jeho přítomnosti přepadal, ačkoliv on sám o sobě v jednom kuse pochyboval.
Zastříhala ušima, když si uvědomila, že tu není sama. Trocha soustředění a uvědomila si, že jsou tu ještě vlčata. Od každých dvojčat jedno. Měla v plánu je nerušit a prostě se tiše vyplížit, ale jejich rozhovor jí to tak úplně neumožnil. Zarazila se a vykročila ze stínu, upírajíc na oba přísný pohled. "Opovažte se sami opustit les. Oběma vám ublížili ti stejní vlci a pořád tam venku jsou. Chcete aby vás příště zabili? Třeba jim rovnou strčit hlavu do tlamy? Stejnou chybu opakují jenom hlupáci. Jste hlupáci?" Nesnášela se za to, jak moc poslední dobou ztrácí klid, ale... bylo to prostě stresující období. A poháněl ji především strach o ně, takže to snad bylo aspoň trochu odpustitelné.
"Lorenza najdu já, jak jsem slíbila," dodala pak o něco neutrálněji, ale ve skutečnosti ji v hrudi bodlo. Měla ho hledat už dávno, ne tu vyspávat. Nebylo divu, že Jaimie chtěla přebrat iniciativu. Byl to přece její bratr! Ona pro hledání svých bratrů také vzdala všechno. Ale tou dobou byla už dospělá. Mohla se spoléhat sama na sebe.
Pak odhodlaně vyrazila ven z úkrytu. Musela zjistit, kdo doma je. Jestli vůbec může jen tak odejít. A čerstvý vzduch zněl velmi lákavě.

>>> Les

//699 - Loto 1/2

>>> Mech

Spolkla je ta strmá chodba směřující do hlubin země, myšlenkami ovšem Jaimie zůstávala na povrchu. "Se sněhem může být kopa legrace. Až si odpočineš můžeš to zkusit s dalšími vlčaty," navrhla jí bodře. Doufala ale, že to maličká s výletem na mráz neuspěchá. Pohledem pak loupla ke stěnám, na kterých už se Ageronský mech hezky uchytil. Jen díky němu si mohla dovolit takové ostré tempo. V absolutní tmě by to neriskovala.
"Svítí pořád. A kdyby se náhodou unavil, seženeme nový," slíbila. V Ageronu teď sídlila smečka a brát by jim ho neměli, ale... S magií země by to snad šlo i bez loupení či složitého vyjednávání. Tak jako tak byla už dávno rozhodnutá k tomu, Života navštívit a říct si o ni. Teď na tohle ale nebyla zrovna vhodná doba.
"To víš, že tě má rád. Kdyby ne, tak se před tebou schovává někde v rohu. Jako před ostatními." Lau pořád mrzelo že Mojo tolik odmítá ostatní dospělé, ale jestli mohl vycházet alespoň s vlčaty, bylo to dobře. Jen jestli je pořád naživu. Stáhlo se jí hrdlo. To ovšem už zachytila pohyb a uznala, že tu skutečně nejsou sami. Dle všeho tu byla dvojčata a její partner.
"Tak jak se daří?" Zadívala se na Siria a pak na Thea, kterého očima požádala o pomoc. Nechtěla s Jaimie na zem praštit jak s nějakým pytlem brambor. Opatrně se tedy položila na zem a počkala, až "vlče" sklouzne nebo bude sundáno. Měkký mech a teplý pelech. To snad maličké prospěje. "Hezky si odpočiň," vybídla ji znovu a pak se přitulila k Theovi, který byl očividně zase s nervy na dranc. A ona mu měla ještě přitížit. Achjo. "Napadla je Styxina sestra. Jaimie hodila do řeky, Lorenza si odnesla a Mojo je taky neznámo kde," nejraději by mu to všechno zatajila, ale slíbili si upřímnost. A to že budou spoléhat jeden na druhého.

>>> Východní hvozd Loto1

Vlčice měla hlavu všude možně, protože ta situace byla opravdu na nic. Ale ulevilo se jí, když se vlče dalo do řeči a našlo i energii na menší zakletí. Pro ni to tedy zrovna hezký slunečný den nebyl, ale nemínila jí nic vymlouvat. Nemocným se neodporuje! Zvlášť, když jste za jejich stav zodpovědní.
"Hmm... Už jsme tady," pověděla úlevně, zatímco přeskakovala po kamení v řece, by ji překonala pokud možno suchou nohou. Když se nezmáčí ona, tak ani náklad, který sebou nesla. A to bylo to, oč šlo. Znovu zmáčet prochladlé vlče by mohlo být ostudným.
"Vezmu tě do úkrytu. Už jsi tam někdy byla? Máme tam svítící mech," pokusila se vlče pro něco nadchnout a přivést ho na jiné myšlenky, ale moc to nefungovalo, protože se zajímala o osud svého bratra a pečovatele. Pochopitelně. Uměla být hubatá, ale na ostatních jí očividně záleželo. Další hodné vlče do sbírky, kterému bylo neprávem oblíženo.
"Doufám v to," zvolila silně neutrální odpoveď. Nechtěla slibovat, že jim nic není a nedodržet to. Ten pocit křivdy nechtěla riskovat. Ani pocit viny. Toho jí žilami kolovalo i bez toho, víc než dost.
Bez přemýšlení vyrazila přímo k velkému stromu, od kterým se schovával vchod do jejich nory. Snad tam bude pořád někdo, komu by ji předala do péče, aby se mohla hned vrhnout do hledáni dalších dvou ztracených dušiček.

>>> Dno

>>> Midiam

Ta s kruhama pod očima. Na jednu stranu byla ráda, že zatím nic nenasvědčovalo tomu, že by Styx plácala na prázdno a opravdu se od nich držela dál. Ať už k tomu měla jakýkoliv důvod. Ale ta její sestra. Lau cítila, jak se v ní vzdoumá vztek. Příště se nenechá ovládnout soucitem, až se jí bude vyděšeně choulit u nohou. Příště se postará o to, že žádnému vlčeti už neublíží, mrcha hnusná. Kdyby to udělala tehdy v bažinách, mohla ušetřit Dvojčata a Siria hrůzného zážitku. Byla to její vina.
Dokonce jakoby se jí zdálo, že tu pach té vlčice i zachytila. Odolala ale pokušení a vrhnout se po stopě. Jaimie teď byla prioritní. Musí se o ni postarat, když už to takhle zbabrala. A tak zatnula zuby a mířila dál na sever. Zajímalo ji ale, jestli ten druhý vlk byl jejich povedený bratr nebo někdo jiný. Byla to hrozná představa, že je na Galliree víc takových individuí, co se baví na úkor bezbranných. "Také je najdu," slíbila té maličké a hnala se mezi kmeny stromů, jako vítr. Udržovat při tom kolem vlčete teplo bylo trochu složitější, ale ona už svou magii naštěstí ovládala bravurně a byla najedená, takže i překypovala energií.
"Hlavně nesmíš usnout maličká," zanaléhala, když si Jaimie postěžovala na chlad. "Brzy bude lépe... Něco mi povídej, ano? Cokoliv," hlesla a snažila se odhadnou, za jak dlouho asi tak budou doma. Už byly u řeky, ale to byl dost široký pojem.

>>> Mech přes Kierb

Ulevilo se jí, když rozlepila očka a odhodlala se k první hlásce. Byl to důkaz toho, že se zlepšuje a není pro ni pozdě. Šišlání protkané klepotem zoubků o sebe, bylo ještě složitější porozumět, ale sama neměla mozek omrzlý, takže to dávala. Děkovala jí, že přišla. "Samozřejmě, že jsem přišla," hlesla a bolestně sevřela oči. "Omlouvám se, že tak pozdě," zamumlala do vysychajícího kožíšku nešťastně. Co že to dělala místo toho, aby hlídala, kde jsou a co se s nimi děje?
Odpovědí na otázky se zatím nedočkala, ale bylo to pochopitelné. Něco málo směrodatného však z vlčete přece vypadlo. "S fleky pod očima nebo tmavým čumákem?" Položila v reakci na popis pachatelky velmi konkrétní otázku. Doufala, že maličká bude znát odpověď, protože chtěla vědět, zda má svůj hněv směřovat stejným směrem, nebo si kus nechat pro další osobu.
Pak si ale povzdechla. "Pojď odnesu tě domů." Jaimie už nebyla nejmenší, ale stále ještě pro ni byla nositelná. I když už ne v zubech. Místo toho ji dostrkala k tomu, aby skončila na jejím huňatém hřbetě. Samozřejmě musela najít ještě jejího bratra a jejich chůvu, ale... Lepší bylo mít aspoň jednoho v bezpečí, než přijít kvůli hamižnosti o všechny... Přijít o ně... Po zádech jí přejel mráz a do očí málem vytryskly slzy. Jestli je naházeli všechny do řeky, jak daleko je mohl proud odnést? A co Mojo? Ten přeci neumí pořádně plavat, musela ho z vody zachraňovat už několikrát. "Ach Živote," projelo jí bezmocně hlavou, když vyrážela k domovu.

>>> Východní hvozd přes Kaskády

>>> Teleport z Mecháčku

Šokovaně zamrkala, když se jí obraz rozostřil a pak se zase seskládal dohromady, ale úplně jinak. Nebyl tu Sirius, Therion ani Meinere. Dokonce ani jejich les, ale řeka. Tu dobře znala, ale kde se tu vzala, to nechápala. Z transu ji ale rychle probral usedavý pláč, kterého by si nevšiml jen hluchý. A navíc ten hlas poznávala.
"Jaimie?" Křikla do prázdna a rozhlédla se. Trochu se jí motaly nohy, ale rychle se zmátořila a cestu k vlčeti zdolala tryskem. Promočené a mrznoucí vlče vyvržené na okraji řeky nevěstilo nic dobrého. "Ach maličká! Copak se ti stalo?" Hlesla a sklonila se, aby té princezně oblízla zmáčené čelo a přitiskla ji se své huňaté srsti. "Kde jsou Lori a Mojo?" Zajímala se zatímco se snažila vylízat jí z kožíšku co nejvíce vody a všemožnými způsoby ji zahřát. Pak si uvědomila, že je přece magické stvoření a zapojila do svého snažení i přiměřeně horký vítr.
Bylo jasné, že z promrzlé kuličky žádné stěžejní informace nedostane, takže se přestala vyptávat a prostě jen čekala, až maličká rozmrzne, popadne dech a najde energii ke slovům, kterými jinak hýřila.
Na jednu stranu byla hrůzou bez sebe, jak ji našla. Na druhou byla ráda, že je aspoň živá a u ní. "Bude to v pořádku," broukla větu, kterou obvykle používal Theo. Nevěděla jestli proto, aby uklidnila sebe nebo Jaimie.

"Zatím ne. Smečka existuje jen krátce a ještě nevíme, komu můžeme takovou zodpovědnost svěřit," odpověděla Alastorovi. Bylo zřejmé, že takovou "moc" nemohli dát jen tak někomu. Jak to bylo s Maharem za ni vysvětlil Saturnus a pak je pohltila debata o tom, jak by ji mohli zastoupit na pozici alfy. Starší z vlčků nadnesl problém, který v jejích očích velkým problémem ve skutečnosti nebyl. "Nač být tak staromódní? Proč by nemohly alfy být třeba sourozenci nebo dobří přátelé?" Pousmála se. Ale jestli se do sebe chtěli tak moc zamilovat, asi by jim nebránila. Byl by to celkem roztomilý páreček. Dokonce i role měli už rozdělené.
Pak pokývla hlavou, když si všimla, jak jeden zívá a druhý se ptá po úkrytu. Vlastně tím směrem tlapky nenápadně stočila už před chvílí. Cestou k velikému stromu ovšem zbystřila nějaké dění. Vůni Meinereho. Theriona. Siria. A krev? Nedala na sobě nic znát, ale to ji znepokojilo. Proto u vstupu do úkrytu na dva nezbedníky pohlédla. "Běžte se prospat, po té práci si to zasloužíte. Já musím ještě něco zkontrolovat," pověděla a kývla hlavou do díry, která dík svítícímu mechu už nebyla ani zdaleka tak temná.

Počkala až oba ocásky zmizí pod zemským povrchem a pak se rozklusala předem udaným směrem. Dva dospělí poněkud bezradně stáli nad bezvládným tělíčkem, které bylo téměř identické s Alastorovým. Bylo to dost divné, jednoho opustit a druhého najít v takovém stavu. Moc dobře poznala pachy dvou cizáků, které se držely vlčkova kožichu a v duchu je proklela a slíbila jim dost nepěkných věcí. Navenek ovšem projevila jen svou starostlivost.
"Já můžu," zamumlala, když zpracovala, jaký problém ti dva zrovna řeší. Na nic nečekala a omyla rány drobným pramínkem vody, tak aby mu moc nezmáčela kožich. Pak nechala vyniknout Meinereho a jeho magii země a čelem se mezitím konejšivě opřela o Therionův krk. Cítila všechny ty výčitky svědomí a sama se cítila podobně neschopně. "Vemte ho do úkrytu. Bude tam tepleji, nepotáhne... A Saturnus s Alastaorem ho mohou zahřívat," broukla a pohledem jim dala jasně najevo, že na ně spoléhá a věří, že se o vlčka dokáží postarat. "Já jdu najít Mojoa a dvojčata," pronesla pak o dost silněji. Bylo jasné, že nemůže dopustit, aby dopadli podobně. Nebude mít klid, dokud nebudou všichni zpátky doma. V bezpečí. "Byla bych ráda, kdyby odtud nikdo neodcházel, než se vrátím," dodala. Bylo na čase, aby se smečka trochu stmelila, nastavila se určitá pravidla a... všechno.
Vrhla ještě jeden smutný pohled na Alastorovo zlobivější dvojče a doufala, že to zvládne. Ne. Musel to zvládnout. Jinak by to byl asi jejich konec. Nezvládla by nést zodpovědnost za to, že ho neohlídala a on kvůli tomu umřel. A co teprve Theo?
Kéž by už mohla být u Mojoa a vědět, že jsou všichni v pořádku... A aniž by si to uvědomila, rozplynula se svým společníkům před očima.

>>> Teleport k Midiam, protože jsem líná