Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Kierb kol Maharu

Zastříhala ušima, když jí prozradil, co se v Mechu dělo. "Bylo tam tak živo? Kdo přišel," aktivně se zajímala a rovnou navázala svým vlastním dobrodružstvím. "Já došla na vyhlídku a našla jsem tam dcerku Sigyho a Lylwelin s kamarádem. Odvedla jsem je do smečky, kde teď podle všeho žijí. Jejich alfa vypadá mile." Nechtěla říkat schopně nebo majestátně nebo něco jiného, co by vyzvedlo jeho vůdčí pozici. Nerozhazovalo to totiž jen Thea, ale i ji. To celé, jak se se svým posláním vypořádávali.
Přijala s vděčným úsměvem to, že se ji rozhodl v její víře podpořit a hned na to se maličko zamračila. "Neříkej, že bys stejný krok udělal, kdyby to nebylo pro mne," hlesla pochybovačně. "Ale máš pravdu. Jsme v tom spolu. Nemít tě na své straně, také bych na to odvahu nikdy nesebrala," připustila a jemně do něj šťouchla čenichem.
Plynule pak přešla k jeho otázce. "Mám tak trochu pocit, že mne ta nová pozice hrozně mění. A nevím, jestli je to dobře nebo špatně," přiznala rozpačitě. Samozřejmě přijímala s uspokojením to, že se zvládala postavit za vlastní názor a říkat ne, ale neztrácela i své dobré stránky? "Budeš mne mát rád, i když budu úplně jiná osoba?" Nebyla to otázka, na kterou by mohl znát odpověď, přesto ji vyslovila. S upřímnou obavou v oku. Cítila náhle hroznou tíseň a nevěděla k čemu to přiřadit.

>>> Narrské vršky

>>> Mech

"Výborně," pochválila si, když potvrdil, že Meinere o svém novém údělu ví. "Jak se na to tvářil?" Poptala se se zájmem. Věděla, že černobílý vlk má rád svou nezávislost a pořád se někde toulá. Nemuselo se mu líbit, že po něm chtějí zrovna hlídat hranice, což byl celkem velký závazek a navíc ho to poutalo k jednomu místu. Na druhou stranu uměl to své hopsání, které ho v mžiku přeneslo až vlk ví kam. Ještě nějakou telepatii, aby věděl, když se bude na území něco dít a byl by dokonalý. No. Ale nikdo takový neexistuje že?
Nechala však les i věci s ním spjaté za zády a jen se na Thea něžně usmála. "Pořád neztrácím naději," přiznala a zadívala se směrem na jih, kterým také směřovali. Tam někam, kde tušila polohu Narrských kopců a jejich vládce. Teprve až když on řekne, že je vše beznadějné, přijme to. Zatím si takovou věc ale odmítala připustit. "Přežíval dlouho i předtím, než jsem se s ním poznala. Má tuhý kořínek," pronesla, aby mezi ně vnesla trochu optimismu a pak se na chvíli zastavila, protože se jí z toho všeho pohybu a řečí zamotala hlava. Ne, že by to bylo něco, co se jí stává běžně. Nějaké to potřesení hlavou ale stačilo k tomu aby se vzpamatovala a zase se rozklusala vstříc známým krajům.
"Jak to všechno, do čeho jsem tě uvrtala, neseš?" Změnila drobet téma. Ze starosti o Mojoův život k péči o Theovo duševní zdraví. Tušila, že u něj vyvolá vlnu výčitek svědomí, že se kvůli němu trápí, ale... Musela se zeptat. Jeho emoce poslední dobou metaly kotrmelce a kdyby mělo pomoci se vypovídat...

>>> Kol Maharu k Říčnímu esu

Lori z jejích slov nepochopil, jaký ten plán je, což jí připomnělo, že ne všechny vlčata se už se Životem setkala. "Zeptám se vlka, který díky kouzlům ví skoro všechno," vysvětlila tedy a pak s něhou v očích přihlédla tomu, jak Jaimie obměkčila Therionovo deprimované srdce. Lorenzo to celé očividně moc nebral, ale toho si všimla už dávno, že vlček je trochu jiného ražení. Ne tak moc jako Theo, Mojo nebo Ray, ale pořád jiného. Jejich smečka byla prostě unikát.
"Dobrou chuť, broučci," broukla za dvojičkou, která se nechala zaujmout zmínkou žvance a pak se líně postavila na nohy, otřela o svého druha a vyzývavě na něj mrkla, aby hned zvrátila hlavu k hlasitému zavytí, kterým oznamovala svůj odchod. Nebylo tu moc uší, co by ho mohla zaslechnout, ale byly to ty, které byly nejvíce potřeba. Slechy jejich delt. Jedné, co ještě měla čas na rozmyšlenou ohledně své funkce a druhé, co byla přímo ochráncem. Tedy měla by být. "Mluvil jsi s Meinerem?" Zeptala se, ale podle všeho neměla v úmyslu v případě negativní odpovědi měnit své záměry, protože zlehýnka polechtala Thea oháňkou pod bradou a zvolna se vydala pryč z lesa.

>>> Kierb

Kde byl Lori musela být zákonitě i Jaimie. A protože byla slečna ta hlasitější a průbojnější, rychle se pozornost stočila na ni. Lau byla ráda, že se sourozenci už stihli najít. Hned bylo všechno veselenejší. Ani nestíhala sledovat, na které straně ta prďola je, než to zapíchla u její nohy. Bylo to legrační. Nebyla o moc mladší než ostatní původní Maharská vlčata, ale i tak působila pořád jako malé dítě. Které ovšem nešišlalo, jak nezapomněla vypíchnout. "Slyším. Alastor je moc hodný. A ty moc šikovná," pochválila ji za ten veliký pokrok a... pak dojatě zalapala po dechu. Takové vyznání určitě nečekala. Popravdě jí přišlo, že dvojčátka dost zanedbává a jejich náklonost si nezaslouží, ale... "Také tě mám ráda," hlesla nakonec s podivně melancholickým, ale upřímným úsměvem. "Oba," dodala, aby Lorenzo nezůstal úplně mimo dění. Moc ho neznala, ale bylo to prostě jedno z "jejích" vlčat. A bála se o něj, když zmizel.
Když pak byla vyzvána, ať sklopí hlavu, tušila, co čekat a s úsměvem maličké oblízla celé čelo, aby z toho nevyšla naprázdno. A doufala, že tak nedopadne ani Theo, který z nedostatku péče zase smutněl. Zahihňala se a jala se Jaimie uklidňovat. "Každé vlče trochu zlobí... A když se zlobím já, je to jen proto, že se o vás bojím," vysvětlila rozněžněle a pak trochu smutně stáhl uši k hlavě. "Mojoa pořád hledám," přiznala vlčkovi, který se zajímal o svého pečovatele. A asi kamaráda. "Ale už mám plán, jak ho najít... Půjdeš se mnou k Životovi, Theo?" obrátila pohled na svého partnera. Když teď měli deltu, mohli by se snad spolu někam na chvíli vypařit. A spojit to s užitečným... "A vy byste se měli najíst. U úkrytu určitě něco bude," kladla hned zase vlčatům na srdce.

Z bezmocně pootevřené tlamy jí uniklo tiché zasténání, když jí konečně dopřál nějaký ten dotek. Ač to bylo jen celkem nevinné zatahání za ucho, její útroby to rozrezonovalo až do těch nejzazších skulin. Na rozdíl od něj už nebyla tak nějak schopna jakékoliv další složitější artikulace. Nedalo se ale říct, že by jeho slova zůstala bez reakce, jen se už vůbec nesnažila převádět ty zvuky do srozumitelných slov.
Když na sobě konečně ucítila jeho váhu, ztratila už úplně kontrolu nad vlastním dechem. Vyšla mu vstříc s doširoka otevřenou náručí tak naléhavě, že ani nebylo tak úplně jisté, kdo si koho bere. Odevzdala se instinktům, které neměla po tolik let jak využít a vložila do toho přesně tolik úsilí, jako kdyby se to nikdy nemělo opakovat. Vychutnávala si to plnými doušky.
Ani když se pak svezl stranou, necítila se nikterak nespokojeně či opuštěně. Naopak se blaženě přetočila na záda, chladíc rozpálené tělo ve sněhu, jen proto, aby na sebe jejich těla zase narazila. Spokojeně přivřela očka, když na její líc dopadlo něžné políbení, přivinula se k němu těsněji a na oplátku mu oblízla bradu. Jeho otázka se sem moc nehodila, ale nepřekvapila ji. "Co myslíš?" Broukla provokativně, nepřestávajíc v jeho hravém laskání. Byla ovšem donucena přestat, když se opodál ozval známý hlásek.

Asi tak na vteřinu se zarazila, ale ovládla se rychle a obrátila se k dvojčatům, která snad přišla teprve teď a nebyla do tajů dělání vlčat zasvěcena příliš brzy a dost nevhodným způsobem. Ale tak... Proč ne. Nedělali tu s Theem nic trestného. Vlastně dělali dost hezké věci. I tak byla vděčná, že stihla přejít z nálady vášnivé do hravé a nedívá se teď na vlčata se vzrušením vepsaným v očích.
"Ahoj, zlatíčka," pozdravila je. Možná se jim to oslovení nebude úplně líbit, ale ona byla v rozněžnělé náladě, co se jí měla držet pravděpodobně další dva měsíce. "Já vím, už jsem s tebou mluvila, ale asi jsi moc nevnímal," pousmála se shovívavě. Po takových zážitcích nebylo nic divného, že byl poněkud mimo. "Jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Je mi líto, že jsem ten únos dopustila," broukla, ale nepůsobila zas tak depresivně, jak by působila před pár hodinami. Endorfiny dělaly svoje.

Ty okamžiky, kdy na ni jen omráčeně koukal byly vážně k nesnesení. Těšilo ji, že se mu líbí i to, jak okatě to dává najevo, ale chtěla aby dělal trošku něco jiného, než jen zíral, jak se před ním nakrucuje. Už mu to přeci řekla! Že to chce. "Tady," přitakala vášnivě. "Hned," dodala poněkud panovačně, ale hnala ji k tomu touha po něm, tak snad jí to bude odpuštěno. Bylo jí úplně jedno, že se teď chová jako nějaká protřelá prostopášnice. Věděla jistě, že jeho to nepohorší a na názoru kohokoliv jiného v tomhle ohledu absolutně nezáleželo.
Cílevědomě nacouvala pod něj, do sevření jeho končetin a zádí se vyklenula vzhůru, zatímco hrudí se zabořila do sněhu. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby žárem jejího těla začala bílá pokrývka tát. Ale nemyslela na to, jen se opřela lící o zem, jejíž chlad nevnímala a zadívala se tam dozadu a nad sebe, kde slyšela jeho hlas. "Jsem jen tvoje," zamumlala chraplavě a doufala, že v sobě nenašel sadistickou stránku, a tímhle její mučení skončí. Víc už se mu nastavit asi ani nemohla. Bylo jen na něm, aby zdolal ty poslední centimetry, které je dělily a vzal je na výlet do končin, kde rozum nemá žádnou moc.

Blaženě přimhouřila oči, když jí bylo políbení opětováno a nepatrně se zachvěla. Pod jeho dotekem i zvukem jeho hlasu. Zase se jí z celého srdce vyznával, což bylo to jediné, u čeho nikdy nezaváhal. Krom toho úplně prvního. Tehdy se ovšem třásla nervozitou i ona. Byla to velká věc. Teď už to ale z jejich úst plynulo s naprostou samozřejmostí. "A já tebe," odkývala a spokojeně zavrněla, jak cítila, že její partner nechává odplout všechny chmurné myšlenky, které by jim tohle všechno mohly zkazit.
Tiše vzdychla a prohnula se proti němu, když její ouško ovál jeho dech. Už teď si připadala jako na obláčku, omámená a tak trochu v mlze. Odpověď na jeho otázku však dobře znala, a už dávno tu nebyly žádné rozpaky, které by zabránily tomu, aby ji vyslovila. Jasně a zřetelně. Překypující vší tou touhou, co cítila. "Chtěla."
Nevěděla, kde se to v ní tak úplně bere, ale nedychtila ani tolik po nežnostech. Prostě ho chtěla. Pokud možno rychle. Hned. Tady. Nepotřebovala se schovávat v příšeří úkrytu, nebo mezi skalkami. Jestli je někdo uvidí, tak ať laskavě odvrátí zrak jinam. Ji to nezajímalo. Nedělali to poprvé, věděla, co ji čeká a to očekávání bylo prostě nesnesitelné. Tak moc, že se až bála, jestli se mu do klína nevnucuje až příliš,... Nedalo se tomu ale pomoci.

//2x jsem to omylem smazala

Nedošla ani tak daleko, když si uvědomila, že jí jde její cíl naproti. Přepadena náhlou horkostí se zastavila na místě a se zatajeným dechem zírala do míst, odkud se měl vynořit. Samozřejmě, nemusel jít za ní, ale tak nějak věděla, že jde. Táhlo ho to za ní stejně, jako jí k němu.
Trochu se kousla do jazyka, když ho konečně uviděla a přemýšlela, co přesně se jí teď zračí v očích. Nevyděsí ho tím? Proč jen zastavil? Na okamžik se opravdu lekla, ale pak si cestu k ní, našli jeho emoce. Určitě byl rád. Moc rád. Hřálo to u srdce. Ale musel být tak zdrželivý? Ona na to tak nějak nenašla sílu. Chtěla ho mít u sebe!
Proto vykročila první, aby ukousla ze vzdálenosti, co mezi nimi byla a nadšeně se mu vrhla do náruče, když se i on odhodlal k činům. Zatímco bořila svůj čenich do jeho srsti, zhluboka se nadechovala, aby si plíce naplnila jeho vůní. "Běžím za tebou až z Borůvkového lesa," zamumlala omámeně svou verzi "chyběl jsi mi". Nenacházela další slova, co by mu mohla říct. A vlastně je nepotřebovala. Nač mluvit? Sice úplně netušila, co ji do toho stavu dostalo, ale záleželo na tom?
Otřela se svým krkem o jeho, když se vracela do pozice, ze které se mu mohla podívat z očí do očí a pak ho políbila na čenich. Beze studu. Spíš s pořádnou dychtivostí. Přibližně tušila, jak se na něj teď asi dívá. A ačkoliv se tohle posledně odehrávalo pod závojem absolutní tmy, i on musel vědět, co ten žár v jejích očích znamená. A ona mohla jen doufat, že se dočká adekvátní reakce, protože jinak se tu asi zblázní.

>>> Východní hvozd přes řeku

Mráz ji štípal do lící, ale bylo to pro tentokrát celkem příjemné. Po přebrodění řeky měla trochu omrzlé tlapy, ale ani to jí neodrazovala od sprintu. Míhala se mezi stromy skoro jako nějaká hnědá šmouha. Cítila Saturna a Mienereho, ale jejich směrem se nevydala. Tak nějak se nechtěla přibližovat k dospělým chlapům, dokud... Eh. Proč tu cítila Styx? A Loriho?
Během jedné chvíle stihla vystřídat znechucení a obrovskou úlevu. Její hormony asi vážně jeli na horské dráze! Musela si to ale ověřit. Proto na moment odchýlila od svého původního cíle a dala se po pachu znovu nalezeného vlčete. A opravdu ho našla. "Lorenzo!" Vyhrkla nadšeně a než si to uvědomila, svírala ho v objetí předních tlap, mačkajíc k tělíčku líc. "Kdepak jsi byl? Ublížili ti moc? Máš hlad? Je ti zima?" Létalo z ní jedno slovo za druhým, ale postupně se odtáhla, protože si nemohla být jistá, že je Lori nadšenec do fyzického kontaktu. Téměř ho neznala. Jak smutné to jen bylo? Cítila, jak se jí do očí hrnou slzičky lítosti. Pro vlky, vážně byla s emocemi úplně mimo kontrolu. "Už ses viděl s Jaimie? Šílela strachy. I když byla celá zmrzlá, myslela na tebe," povyprávěla mu dojatě a začala se neohrabaně zvedat na nohy. "Jídlo... U úkrytu určitě nějaké bude," navrhla destinaci, kam by mohli vyrazit. Cítila i krev, pravděpodobně kamzičí. Třeba bude u čerstvého úlovku i jeho sestra... A Theo. Jeho vůně určitě přicházela ze stejného směru.
Ať už Lorenzo jíst chtěl nebo ne, ona jít musela. Měla obrovskou radost, že se vlček vrátil, ale tělem jí rezonovala i kopa jiných věcí, mezi kterými jedna konkrétní dost vyčnívala. A to touha po tom, schoulit se v teple jednoho konkrétního kožichu a zapomenout na ten guláš, co teď měla v hlavě.

>>> Borůvka přes propadlinu

Počasí se o dost zlepšilo, takže teď už aspoň mohla nasadit nějaké to ostřejší tempo a vyřvávat si hlasivky, aniž by jí byl vlastní hlas kraden od huby. Přesto na její volání nikdo neodpovídal. Po Mojoovi nebo Lorim ani památky. Snažila se to nevzdávat, ale bylo to těžké... nicméně, své bratry přece hledala roky. Ani se svým adoptivním synkem to nenechá jen tak. Přežil dlouho i bez ní, takže musela prostě doufat...
Navíc stále existovala šance, že je najde doma. Třeba vyhládlé a možná nemocné, ale... Pokývla si hlavou. Stejně tam musela. Blížil se její čas. Touha vidět Thea v jejím těle vyvolával přesně ty příjemné zimoumřivky, jako tehdy na dně Dna. Bylo zvláštní bojovat s tak odlišnými emocemi zároveň, ale... Už to tak prostě bylo. Příroda si nevybírala. Jestli nechce promeškat příležitost a čekat další rok, musí to být teď. Ať už je situace kolem jakkoliv nevhodná.
Navíc, trochu upustit páru jí prospěje, ne? Málem u té myšlenky a vzpomínky zakopla, ale nakonec rovnováhu udržela a hnala se dál, jako vítr na sever. Řeka jí ukazovala neomylně cestu a o nic jiného se moc nezajímala. Nevnímala ani pachy, které by jindy nenechala jen tak být.

>>> Mech přes Kierb

// s částečným svolením se vypakuju ^^

Místní alfa vypadal mile. Popoháněl děcka do tepla a zajímal se o jejich příběh. Pousmála se nad tím a s mírným náklonem hlavy se pokusila vytěsnit z mysli jeho emoce. Nebylo slušné si v nich číst. Bohužel tohle ale nebyla magie, se kterou bylo snadné pořízení. I po těch letech si občas dělala, co chtěla. Hlavně, když se s Lau samotnou něco dělo. A právě teď klepalo na dveře jaro. A asi ne jen na ty její. Heh.
Snažila se ale moc nemyslet na milostné aférky své, či jiné a chápavě pokývla hlavou, když jí Blueberry sdělil, že Mojoa ani Lorenza nepotkal. Čekala tu odpověď, takže to zklamání nebylo až tak velké. "To je dobře. Každý by o nich měl vědět," broukla a přikývla hlavou o něco rázněji, když došlo na drsnější slova. I jí začínalo připadat, že tohle se bez násilností neobejde. Ti vlci zanechali na tělech a duších jejích svěřenců příliš mnoho ran.
"Děkuju za nabídku a..." koukla po výrostcích, které sem dovedla. "Vy moc nezlobte." Hned zase pootočila hlavou k poslednímu přítomnému, kterému věnovala další vděčný úsměv." "Mám kopu práce, takže zase půjdu," pronesla. Chtěla zase zkontrolovat, že třeba její ztracenci nenašli cestu domů i bez ní. A taky chtěla vidět Thea. Moc. A po dlouhé době bez myšlenek na povinnosti. Nebýt vlk, asi by se teď i zarděla. Počkala ovšem na svolení místního vůdce, než se rozloučila a rozběhla zpět ke své domovině. Sigyho pozdraví příště. Když teď věděla, kde ho hledat, mohlo to počkat.

>>> Východní hvozd přes propadlinu

Hola

Launee: 14 za posty - nechávám si

A ostatní
Fiér: 2 za posty
Kenai: 7 za posty
Lia: 5 za posty
-> 14

Daruju:
Wolfganie, Severka, Sheya, Nemesis, Lilac, Wizku, Therion, Jaimie, Marion, Saturnus, Bianca, Pippa, Alfredo, Alastor

// loterie 14

Nestihla ani pořádně domluvit a ukázal se další vlk. Nebylo těžké poznat, o koho jde, alfy měly takovou svou zvláštní auru. Zajímalo ji, jestli ji i ona má? Asi spíš ne. Znovu se pousmála a přikývla hlavou, když vyslovil její jméno ve spojení s pozdravem. Svůj vlastní titul nedoplňovala, nebylo to v tuhle chvíli důležité. "Vůbec není zač. Heather je jako rodina," broukla a shovívavě se uculila. "Není možné je uhlídat," přisvědčila, ale pak se trochu zamračila. "Sama teď hledám jedno naše vlče a jeho pečovatele, podle všeho je napadli... Neviděli jste někde náhodou zrzavého vlka s bílým ocasem, nebo hnědobílého výrostka?" Zeptala se s dost chabou naději v hlase. "Dávejte si pozor na šedé sourozence, podle všeho se dobře baví unášením dětí a... kdo ví čím dalším," zamumlala částečně nešťastně a částečně naštvaně.
Pak se ohlédla po Heather, která se jala přihodit pár polínek do ohně s tím, že Alf si trochu péče a důvěry zaslouží, ve snaze mu zajistit krátké ubytování. Taková silná osobnost už od mala. Celkem jí to záviděla. Ona si budovala sebevědomí kousek po kousku, jen proto, aby se jí rázem rozsypalo pod tlapama a ona musela začít znovu. Nazrzlý vlček pro změnu předvedl v praxi své dobré vychování a dalo se říct, že Blueberry víceméně souhlasil. Ulevilo se jí. Bylo hezké vědět, že hodní vlci nevymřeli. "Děkuju," napodobila o dost chaběji Alfreda a vlídně se zadívala na druhého Borůvkového vlka, který předal nějakou tu informaci o Sigym. "Myslím, že je navštívím raději v nějakou vhodnější dobu," pověděla. Nechtěla se cpát jiné smečce do obýváku a navíc by měla hledat dál své ztracené chráněnce.

// loterie 13

Hea se přidala k její zpěvavé snaze, ale i přesto to vypadalo, že zůstanou nevyslyšeni. Trochu rozpačitě přešlápla, když se nějakou dobu nic nedělo a už začínala přemýšlet o tom, jak bude muset projít celým územím, aby pro mládež našla úkryt. Naštěstí ale nakonec nic takového nebylo potřeba a z pichlavé vánice se vyloupla silueta.
Cítila, že je dotyčný ze situace nervozní, takže mu to nehodlala nijak moc komplikovat. Nasadila ten nejširší úsměv, kterého byla v tom vichru schopna a vychrlila, co měla na srdci. "Zdravím. Jsem Launee. Našla jsem tyhle dva na vyhlídce," kývla hlavou k výrostkům. "Byla bych ráda, kdyby se co nejdříve dostali někam do úkrytu. Jsou promrzlí a on zraněný," dodala. Trochu ji mrzelo, že si Alfovi újmy všimla, až když se o tom začala vlčata vybavovat. Byla pravda, že měla co dělat s udržováním klidnějšího větru a hlídání vlastních kroků, přesto si měla všimnout. Proč byla pořád tak neschopná?
"Alfredova smečka leží dost daleko na jihu a ta má zase daleko na severu, takže bych byla vděčná, kdybyste se ujali i jeho, než se to přežene." Asi to bylo celkem dost, žádat řadového člena smečky, aby povolil někomu cizímu pobyt v úkrytu, ale Alf byl vlče. Ale kdo ví, jaká je místní alfa. Nechtěla vlkovi před sebou způsobit nějaké problémy. "Ale pokud to není možné, vyřeším to nějak po svém," dodala tedy, aby se chudák necítil, jak s krkem v oprátce. Pořád mohli zkusit vedlejší Asgaar. Nebo najít něco mimo smečky.

//Loterie 12
>>> Vyhlídka

Asi nikdy nebyla vděčnější za Životovu omlazovací kůru. Představa toho, jak se tu kodrcá se svými starými klouby byla děsivá. skoro ji až fyzicky bolela. Pravdou bylo, že i takhle párkrát měla co dělat, aby se z kopce neskutálela nebo si nezkusila širokou roznožku. Fuj.
"To ráda slyším," pokusila se překřičet vítr, poté, co jí kmotřenka podala potěšující zprávy, ale pak se raději plně soustředila na jejich postup dolů a odbíjení větrných poryvů. Imponovalo jí, jak se ten malý drobem jal krát kamarádku vlastním tělem. Bylo to roztomilé a ona se musela jen ptát, kde se tu na Galli bere tolik hodných duší. A proč by jim probůh chtěl někdo ubližovat?
"Že by?" Napadlo ji, když je obklopily stromy. Alf už položil svou otázku, takže sama se komentáře zdržela. Raději v sobě shromáždila pořádné množství vzduchu. Musela jejich přítomnost oznámit, jak pravila slušnost a vlastně i povinnost. Ale v tomhle vichru do toho musela vložit o dost větší úsilí. Vítr jí trhal vlastní hlas od tlamy málem dřív, než se dostal ven. Zavyla tedy z plna hrdla, tak hlasitě, jak to jen šlo a ještě to pořádně protáhla, aby byla větší šance, že to opravdu někdo uslyší. Děti potřebovaly do úkrytu a zahřát a tam je ona sama, jakožto cizinka vzít nemohla. Zbývalo tedy jen jedno - doufat, že se ukáže někdo místní, aby je přebral. A také v tom, že se ujmou i vlčka z cizí smečky. Sarumen byl vážně dost daleko. A Mecháč vlastně taky. Heather ale říkala, že jsou tu hodní. Určitě kamarádem jejich schovanky nepohrdnou.
A také by mohla potkat některého z rodičů. Ráda by aspoň jednoho viděla a druhého třebas nechala pozdravovat... A dost ji také zajímaly místní alfy.