Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> Východní hvozd přes řeku

Mráz ji štípal do lící, ale bylo to pro tentokrát celkem příjemné. Po přebrodění řeky měla trochu omrzlé tlapy, ale ani to jí neodrazovala od sprintu. Míhala se mezi stromy skoro jako nějaká hnědá šmouha. Cítila Saturna a Mienereho, ale jejich směrem se nevydala. Tak nějak se nechtěla přibližovat k dospělým chlapům, dokud... Eh. Proč tu cítila Styx? A Loriho?
Během jedné chvíle stihla vystřídat znechucení a obrovskou úlevu. Její hormony asi vážně jeli na horské dráze! Musela si to ale ověřit. Proto na moment odchýlila od svého původního cíle a dala se po pachu znovu nalezeného vlčete. A opravdu ho našla. "Lorenzo!" Vyhrkla nadšeně a než si to uvědomila, svírala ho v objetí předních tlap, mačkajíc k tělíčku líc. "Kdepak jsi byl? Ublížili ti moc? Máš hlad? Je ti zima?" Létalo z ní jedno slovo za druhým, ale postupně se odtáhla, protože si nemohla být jistá, že je Lori nadšenec do fyzického kontaktu. Téměř ho neznala. Jak smutné to jen bylo? Cítila, jak se jí do očí hrnou slzičky lítosti. Pro vlky, vážně byla s emocemi úplně mimo kontrolu. "Už ses viděl s Jaimie? Šílela strachy. I když byla celá zmrzlá, myslela na tebe," povyprávěla mu dojatě a začala se neohrabaně zvedat na nohy. "Jídlo... U úkrytu určitě nějaké bude," navrhla destinaci, kam by mohli vyrazit. Cítila i krev, pravděpodobně kamzičí. Třeba bude u čerstvého úlovku i jeho sestra... A Theo. Jeho vůně určitě přicházela ze stejného směru.
Ať už Lorenzo jíst chtěl nebo ne, ona jít musela. Měla obrovskou radost, že se vlček vrátil, ale tělem jí rezonovala i kopa jiných věcí, mezi kterými jedna konkrétní dost vyčnívala. A to touha po tom, schoulit se v teple jednoho konkrétního kožichu a zapomenout na ten guláš, co teď měla v hlavě.

>>> Borůvka přes propadlinu

Počasí se o dost zlepšilo, takže teď už aspoň mohla nasadit nějaké to ostřejší tempo a vyřvávat si hlasivky, aniž by jí byl vlastní hlas kraden od huby. Přesto na její volání nikdo neodpovídal. Po Mojoovi nebo Lorim ani památky. Snažila se to nevzdávat, ale bylo to těžké... nicméně, své bratry přece hledala roky. Ani se svým adoptivním synkem to nenechá jen tak. Přežil dlouho i bez ní, takže musela prostě doufat...
Navíc stále existovala šance, že je najde doma. Třeba vyhládlé a možná nemocné, ale... Pokývla si hlavou. Stejně tam musela. Blížil se její čas. Touha vidět Thea v jejím těle vyvolával přesně ty příjemné zimoumřivky, jako tehdy na dně Dna. Bylo zvláštní bojovat s tak odlišnými emocemi zároveň, ale... Už to tak prostě bylo. Příroda si nevybírala. Jestli nechce promeškat příležitost a čekat další rok, musí to být teď. Ať už je situace kolem jakkoliv nevhodná.
Navíc, trochu upustit páru jí prospěje, ne? Málem u té myšlenky a vzpomínky zakopla, ale nakonec rovnováhu udržela a hnala se dál, jako vítr na sever. Řeka jí ukazovala neomylně cestu a o nic jiného se moc nezajímala. Nevnímala ani pachy, které by jindy nenechala jen tak být.

>>> Mech přes Kierb

// s částečným svolením se vypakuju ^^

Místní alfa vypadal mile. Popoháněl děcka do tepla a zajímal se o jejich příběh. Pousmála se nad tím a s mírným náklonem hlavy se pokusila vytěsnit z mysli jeho emoce. Nebylo slušné si v nich číst. Bohužel tohle ale nebyla magie, se kterou bylo snadné pořízení. I po těch letech si občas dělala, co chtěla. Hlavně, když se s Lau samotnou něco dělo. A právě teď klepalo na dveře jaro. A asi ne jen na ty její. Heh.
Snažila se ale moc nemyslet na milostné aférky své, či jiné a chápavě pokývla hlavou, když jí Blueberry sdělil, že Mojoa ani Lorenza nepotkal. Čekala tu odpověď, takže to zklamání nebylo až tak velké. "To je dobře. Každý by o nich měl vědět," broukla a přikývla hlavou o něco rázněji, když došlo na drsnější slova. I jí začínalo připadat, že tohle se bez násilností neobejde. Ti vlci zanechali na tělech a duších jejích svěřenců příliš mnoho ran.
"Děkuju za nabídku a..." koukla po výrostcích, které sem dovedla. "Vy moc nezlobte." Hned zase pootočila hlavou k poslednímu přítomnému, kterému věnovala další vděčný úsměv." "Mám kopu práce, takže zase půjdu," pronesla. Chtěla zase zkontrolovat, že třeba její ztracenci nenašli cestu domů i bez ní. A taky chtěla vidět Thea. Moc. A po dlouhé době bez myšlenek na povinnosti. Nebýt vlk, asi by se teď i zarděla. Počkala ovšem na svolení místního vůdce, než se rozloučila a rozběhla zpět ke své domovině. Sigyho pozdraví příště. Když teď věděla, kde ho hledat, mohlo to počkat.

>>> Východní hvozd přes propadlinu

Hola

Launee: 14 za posty - nechávám si

A ostatní
Fiér: 2 za posty
Kenai: 7 za posty
Lia: 5 za posty
-> 14

Daruju:
Wolfganie, Severka, Sheya, Nemesis, Lilac, Wizku, Therion, Jaimie, Marion, Saturnus, Bianca, Pippa, Alfredo, Alastor

// loterie 14

Nestihla ani pořádně domluvit a ukázal se další vlk. Nebylo těžké poznat, o koho jde, alfy měly takovou svou zvláštní auru. Zajímalo ji, jestli ji i ona má? Asi spíš ne. Znovu se pousmála a přikývla hlavou, když vyslovil její jméno ve spojení s pozdravem. Svůj vlastní titul nedoplňovala, nebylo to v tuhle chvíli důležité. "Vůbec není zač. Heather je jako rodina," broukla a shovívavě se uculila. "Není možné je uhlídat," přisvědčila, ale pak se trochu zamračila. "Sama teď hledám jedno naše vlče a jeho pečovatele, podle všeho je napadli... Neviděli jste někde náhodou zrzavého vlka s bílým ocasem, nebo hnědobílého výrostka?" Zeptala se s dost chabou naději v hlase. "Dávejte si pozor na šedé sourozence, podle všeho se dobře baví unášením dětí a... kdo ví čím dalším," zamumlala částečně nešťastně a částečně naštvaně.
Pak se ohlédla po Heather, která se jala přihodit pár polínek do ohně s tím, že Alf si trochu péče a důvěry zaslouží, ve snaze mu zajistit krátké ubytování. Taková silná osobnost už od mala. Celkem jí to záviděla. Ona si budovala sebevědomí kousek po kousku, jen proto, aby se jí rázem rozsypalo pod tlapama a ona musela začít znovu. Nazrzlý vlček pro změnu předvedl v praxi své dobré vychování a dalo se říct, že Blueberry víceméně souhlasil. Ulevilo se jí. Bylo hezké vědět, že hodní vlci nevymřeli. "Děkuju," napodobila o dost chaběji Alfreda a vlídně se zadívala na druhého Borůvkového vlka, který předal nějakou tu informaci o Sigym. "Myslím, že je navštívím raději v nějakou vhodnější dobu," pověděla. Nechtěla se cpát jiné smečce do obýváku a navíc by měla hledat dál své ztracené chráněnce.

// loterie 13

Hea se přidala k její zpěvavé snaze, ale i přesto to vypadalo, že zůstanou nevyslyšeni. Trochu rozpačitě přešlápla, když se nějakou dobu nic nedělo a už začínala přemýšlet o tom, jak bude muset projít celým územím, aby pro mládež našla úkryt. Naštěstí ale nakonec nic takového nebylo potřeba a z pichlavé vánice se vyloupla silueta.
Cítila, že je dotyčný ze situace nervozní, takže mu to nehodlala nijak moc komplikovat. Nasadila ten nejširší úsměv, kterého byla v tom vichru schopna a vychrlila, co měla na srdci. "Zdravím. Jsem Launee. Našla jsem tyhle dva na vyhlídce," kývla hlavou k výrostkům. "Byla bych ráda, kdyby se co nejdříve dostali někam do úkrytu. Jsou promrzlí a on zraněný," dodala. Trochu ji mrzelo, že si Alfovi újmy všimla, až když se o tom začala vlčata vybavovat. Byla pravda, že měla co dělat s udržováním klidnějšího větru a hlídání vlastních kroků, přesto si měla všimnout. Proč byla pořád tak neschopná?
"Alfredova smečka leží dost daleko na jihu a ta má zase daleko na severu, takže bych byla vděčná, kdybyste se ujali i jeho, než se to přežene." Asi to bylo celkem dost, žádat řadového člena smečky, aby povolil někomu cizímu pobyt v úkrytu, ale Alf byl vlče. Ale kdo ví, jaká je místní alfa. Nechtěla vlkovi před sebou způsobit nějaké problémy. "Ale pokud to není možné, vyřeším to nějak po svém," dodala tedy, aby se chudák necítil, jak s krkem v oprátce. Pořád mohli zkusit vedlejší Asgaar. Nebo najít něco mimo smečky.

//Loterie 12
>>> Vyhlídka

Asi nikdy nebyla vděčnější za Životovu omlazovací kůru. Představa toho, jak se tu kodrcá se svými starými klouby byla děsivá. skoro ji až fyzicky bolela. Pravdou bylo, že i takhle párkrát měla co dělat, aby se z kopce neskutálela nebo si nezkusila širokou roznožku. Fuj.
"To ráda slyším," pokusila se překřičet vítr, poté, co jí kmotřenka podala potěšující zprávy, ale pak se raději plně soustředila na jejich postup dolů a odbíjení větrných poryvů. Imponovalo jí, jak se ten malý drobem jal krát kamarádku vlastním tělem. Bylo to roztomilé a ona se musela jen ptát, kde se tu na Galli bere tolik hodných duší. A proč by jim probůh chtěl někdo ubližovat?
"Že by?" Napadlo ji, když je obklopily stromy. Alf už položil svou otázku, takže sama se komentáře zdržela. Raději v sobě shromáždila pořádné množství vzduchu. Musela jejich přítomnost oznámit, jak pravila slušnost a vlastně i povinnost. Ale v tomhle vichru do toho musela vložit o dost větší úsilí. Vítr jí trhal vlastní hlas od tlamy málem dřív, než se dostal ven. Zavyla tedy z plna hrdla, tak hlasitě, jak to jen šlo a ještě to pořádně protáhla, aby byla větší šance, že to opravdu někdo uslyší. Děti potřebovaly do úkrytu a zahřát a tam je ona sama, jakožto cizinka vzít nemohla. Zbývalo tedy jen jedno - doufat, že se ukáže někdo místní, aby je přebral. A také v tom, že se ujmou i vlčka z cizí smečky. Sarumen byl vážně dost daleko. A Mecháč vlastně taky. Heather ale říkala, že jsou tu hodní. Určitě kamarádem jejich schovanky nepohrdnou.
A také by mohla potkat některého z rodičů. Ráda by aspoň jednoho viděla a druhého třebas nechala pozdravovat... A dost ji také zajímaly místní alfy.

// Loterie 11

Potěšilo ji, že ji vlčice poznává. Tak moc, že se i v téhle situaci něžně pousmála a ten úsměv jí ve tváři vydržel až do momentu, kdy svůj pohled stočila k druhému přítomnému. Z první změti slov usoudila, že je to asi cizinec, ale to byla teď dost nepodstatná informace. Záhy se ale dověděla několik dalších. Třeba to, jak se tu takhle sami ocitli. Chápavě pokývala hlavou.
"Těší mne Alfredo. Sarumen je trochu z ruky, ale Borůvku snad najdeme," pověděla. Ani v jednom z lesů sice nikdy nebyla, ale věděla kde leží. Jen se teď musela trochu zorientovat a uspořádat si všechny možné směry v hlavě. Nakonec usoudila, že musí jít na opačnou stranu, než ze které přišla. Ale pokud nechce spáchat neplánovanou návštěvu Asgaaru, musejí se držet severněji. "Určitě najdeme," doplnila přesvědčeně. Zatím to bylo jednoduché, prostě musí dolů z kopce.
"Držte se u mne, budu mírnit vítr. A žádný spěch. Svah klouže," začala s udělováním instrukcí a pomalu vykročila směrem, který pro ně vybrala. Celkem ji překvapovalo, jak klidná je. Dřív by se vstupováním na území cizí smečky během takové bouře dost váhala. Ale dřív necítila takovou povinnost, být silnou a oporou pro všechny. Navíc neznělo až tak zle, seznámit se s nějakou další alfou. Kdo asi tak může vést smečku, co sídlí v lese, co voní sladce po borůvkách. Snad by to mohlo být milejší setkání, než s Elisou.
"Přidali jste se do smečky hned, co jste odešli?" Zeptala se mladé slečny. Chtěla vědět, jak dlouho rodina strádala bez ochrany, kterou jim měla poskytnout místo Skylieth. Pořád si odchod přátel brala za vinu a tak aspoň doufala, že se někde jinde mají lépe. Snažila se ale nad ničím moc hluboce nedumat a ohlídat to, aby si některý z výrostků nezlámal nohy. Stačilo, že byl chromý Sigy.

>>> Borůvka

// loterie 10

>>> Východní hvozd

Těsně před vrcholem si vynadala do naprostých idiotů, protože tohle byl hodně špatný nápad. Několikrát se jí cestou smekla noha na náledí a teď byla otlučená jak jablko, po cestě ze stromu na zem. Protivítr byl taky skvělý výmysl. Existovala vůbec šance, že by Mojo nebo Lory byli schopní nahoru vylézt? Možná ještě předtím, než se to spustilo a teď by tu byli uvěznění, zcela bezmocní a promrzlí... Jen ta myšlenka ji donutila cestu dokončit.
Na vrcholu pak křikla do větru jejich jména, ale sama sebe málem neslyšela, jak jí slova od úst utrhl prudký vítr. Nespokojeně zamručela a zamžourala do toho ledového nadělení. Předpokládala, že čenich má od krystalků už celý rozedřený, ale bolest v tom mrazu necítila. Ale ani nic jiného. Na přítomnost dvou stvoření ji upozornilo spíš jen tušení jakýchsi siluet. Byla zoufalá, takže se jala i tohle zrnko naděje prozkoumat. Našla ovšem zcela jiné vlky, než které hledala. Zklamaná ale nebyla. Spíše zhrozená.
"Co vy dva tu děláte takhle sami?" Hlesla k nim, hned jak se postavila do cesty větru, který je bil do těl. Nebyli to už úplní prcci, spíš dospívající výrostci, ale i tak bylo absurdní, aby se toulali sami a navíc v tomhle počasí. "Pojďte ke mně," vyzvala je k nějakému tomu přitulení. V první řadě - zahřeje je to a v druhé - když byli blíž, nemusela tolik plýtvat energií, když se jala aspoň trochu zmírnit řádění větru kolem nich. Teprve tehdy mohla trochu víc otevřít oči a prohlédnout si je. Nezaměnitelná hra barev jednoho z nich, ji dost zaujala. "Heather? Kde máš rodiče? A bratra?" Projevila okamžitě péči starostlivé kmotřičky. Snad tu nebyla ta maličká sama, protože se zbytku něco stalo?! Nesměla ale panikařit předem.

// Loterie 9

>>> Mecháč, přes řeku

Mezi korunami stromů prosvítala jen odporně temná mračna, která slibovala pořádnou polízanici. Mimoděk se otřásla. Ne zimou, ale znepokojením. Vzpomněla totiž na loňskou zimu, které byla z těch nejošklivějších, co zažila. A přitom pocházela ze severu! A teď tu zase byly půlmetrové závěje, ve kterých se šlo jen těžko a sněhová nadílka, která štípala i skrz kožich. A ona měla velmi hustý kožich. Představa toho ubohého Mojoova kožíšku, který se měl s tímhle někde potýkat byla hrozná. A co teprve jemná vlčecí srst? A kde se v tomhle nečase toulá Bianca?
Tak nějak měla ustavičně pocit, že se jim celá smečka hroutí pod tlapami. Asi bylo opravdu na čase určit nějaká ta pravidla. Chtěla všem dát pohodlný domov, ale také bylo potřeba, se o ten domov trochu starat! Nejen se přijít nažrat a pak se jít zase toulat po všech čertech. Měli by se všichni seznámit. Měli by uspořádat lov... V závějích. Dřív než mráz všechny slabé kusy vybije místo nich.
Povzdechla si a šla dál. Ani nevěděla kam. Ti dva mohli být kdekoliv. A co hůř. Každý jinde. Na míle daleko. Neexistovala pražádná šance, že vyleze na kopec, podívá se dolů a oba je uvidí. Natož v tomhle psím počasí. Sněžení bylo snad ještě hustější než ta nejhustější mlha a ani se skrz ty vločky nedalo pořádně koukat, protože jich měla hned plné oči. Přesto se cestě na ten kopec nebránila. Byla to taková místní dominanta, která by snad mohla ztracené vlky upoutat.

>>> Vyhlídka

// Loterie 8

Samozřejmě dostala Thea nejprve do poněkud tíživé situace, ale nakonec mu přece jen něco napovědělo, že vtipkuje a složil jí další nemotorný kompliment. Zavrtěla ocáskem a zatímco upřeně zíral na své tlapky, věnovala mu políbení na líc. Doufala, že to vyjádří její pocity lépe, než cokoliv by řekla. Ostatně stejně jako on, zrovna obratná s větami nebyla.
"Někdy si uděláme výlet i za Životem," navrhla všem přítomným. Tím někdy, myslela hlavně na hezčí počasí. Netroufala si odhadovat, jaký nečas panuje za hranicemi lesa. A to tam někde venku byli Mojo a Lorenzo. Sami. A to musela ještě doufat, že stále žijí. Tohle jí zase na náladě dost ubralo, ale od dokončení všemožných věcí ji to neodradilo. Byla alfa, musela se starat o všechny členy, nejen o ty zatoulané. Sice to bolelo, ale bylo to tak.
"Delta vlastně nedělá nic konkrétního. Ale je nadřazený kappám, a ty by ho měly poslouchat, když tu zrovna není někdo výše postavený," vysvětlila jejich novopečenému povýšenci. Doufala, vzhledem k tomu, jak les momentálně zel prázdnotou, že jim nějaké kappy ještě vůbec zbyly. Některé vlky neviděla už dost dlouho a u jiných si pořád nebyla jistá, jestli jsou vůbec členy nebo ne...
Aspoň že les byl pořád jejich a teď tak znovu i voněl. ve čtyřech to opravdu rychle uteklo a mohli se věnovat hře, kterou prve navrhla. Zdálo se ale, že kluci moc úspěchů neslaví. "No, hledáme věci pod sněhem," připustila, když dal Saturnus najevo své rozpaky. "Ale ptáci jsou také fajn," dodala, aby ho to nemrzelo a zadívala se na reptajícího Alastora. "Hmm, a co tady?" Zeptala se a ukázala tlapkou na místo u svých nohou. Měla za to, že hluboko v závěji se skrývalo myší hnízdo, což by mohl být dostatečně intenzivní pach, aby si našel cestu i promrzlým vlčecím čenichem.
Nechala vlčky, ať to v dáném místě zkusí a zatímco čenichali, se usmála na Thee, který byl zase smutný. Ale. Ten smutek k němu prostě patřil. Dokud jeho emoce nebyly tak silné, že jí to bralo dech, byl vlastně úplně v pořádku, že? Tedy, ne že by jí připadalo přirozené, aby byl někdo pořád nešťastný a nepřála si, aby byl Therion spokojený, ale... Těžko měnit něčí podstatu. A navíc pořád žila s tím, že vlk má mít své okolí rád tak, jak je a nepřetvářet ho k obrazu svému. A už vůbec ne násilím.
"Slíbila jsem Jaimie, že budu hledat Lorenza," broukla k němu. "Nebudeš se zlobit, když ti tu tu zase chvíli nechám na starost?" Zeptala se ho a pokradmu mrkla po jejich společnících. "Máš teď dva pomocníky, tak by to snad nemuselo být tak zlé," dodala a myslela to zcela vážně. Snad jim povýšení některých vlků uleví od některých starostí. "Nebudu pryč dlouho," slíbila a předala mu otěže rozhodčího ve hře, kterou načala. "Pak si vyslechnu hlášení o tom, kdo vyhrál," oznámila, a protože se stále pohybovali kolem hranic, stačilo pár kroků, aby nechala smečkové teritorium za zády.

>>> Východní hvozd přes Kierb

// loterie 7

Theo a Saturnus vypadali přesně jako otec a syn a nic nezáleželo na tom, že pokrevní spojení mezi nimi bylo pražádné. I kdyby nebyli oba hnědí,jinak by to nevidela. Rozněžněle sledovala jejich objetí a věděla, že byl Vlček jako syn i pro ni, stejně jako Bianca dcerou. Nikdy to nikdo neřekl nahlas z úcty k jejich rodině. A asi ani neřekne. Důležité však bylo, to vědět.
Pak se však pozornost stočila jejím směrem, což tak úplně neschvalovala, neb pro Saturna to byl prostě jeho den, nechtěla mu ubírat na slávě, a tak se rozhodla celou záležitost sfouknout pokudmozno rychle a nerušeně. "Život rád maluje vlkům na srst a já mu to dovolila při poslední návštěvě," vysvětlila oběma překvapeným zvědavkám. "Trvalo mu dlouho vymyslet něco, co by se mi líbilo," dodala a zhodnotila dílko pohledem. Bylo to... Hezké. Jemné... Nevěděla jestli se to hodí k alfě, ale k ní rozhodně ano. A kdo rikal, že alfy mohou mít jen drsná tetování? Bude ho muset dojít co nejdrive pochválit. A při té příležitosti si hezky popovídat. A vydyndat nějakou tu výpomoc, aby jako alfa stala aspoň za zlámanou grešli.
"Děkuju," brouka pak do Therionova kožíšku přičemž ji hravě zablesklo v očích. "Znamená to ale, že předtím mi to neslušelo?" Pospíchla ho laškovně a s čenichem zavrtaným v jeho srsti se usmála na Alastora. "Určitě ti také něco nakreslí, zvlášť, když mu doneseš nějaké květiny," pověděla Vlčkovi. Umělá si představit, jak nadšený život z takového zákazníka bude. Al se ale už celý hrnul do práce, co před nimi stála.
"Výborný nápad. Vybrali jsme ti dobrého poradce," pronesla směrem k Saturnovi s veselýma očima a vykročila k hranicím, které vyžadovaly jejich péči. Zase. Prostě musí někomu vnutit funkci ochránce, protože tohle byla hrozná otrava. Měli tu takové hezké rodinné setkání a zase se jim do toho cpaly smečkové povinnosti. A ona nechtěla být jako Elisa a nevěnovat se rodině na úkor nutnosti. "Ve čtyřech to budeme mít hotové cobydup," pochvaloval si. Na slíbenou hru ale nezapomínala, takže během značení i očichávála okolí. "Tak, cítíte něco?" Zeptala se. Chtěla nejdřív nechat vyniknout mladí, než začne machrovat. Ostatně, ta hra sloužila tak trochu k nácviku stopování a orientace ve vůních, což ona už vůbec nepotřebovala. Ale kdo ví. Vlk se nikdy nepřestává učit. A škola hrou přeci není jen pro vlčata.
Prozatím se protáhla nějakým křovím, aby v jeho větévkách zanechala pár chuchvalců svých chlupů. Bylo to dost repetitivní, ale v dobré společnosti to šlo hned lépe.

// loterie 6

"Taky si myslím," přisvědčila Alastorovi, nejen proto, aby se mohl cítit důležitě, ale hlavně proto, že si to opravdu také myslela. Jen hlupák ubližuje ostatním a ještě je hrdý na to, jaká pověst mu předchází.
"Určitě," přisvědčila záhy. "Musíme zase označit hranice, můžeme to spojit," navrhla s jiskérkami v očích a byla upřímně ráda, že byl vlček se svou novou pozicí spokojený. Vlčata byla tak sladká. Škoda, že každý musel nakonec vyrůst. Prý PP!
Saturnus působil novinkou potěšeně, což pro změnu těšilo zase ji, ale souhlasně pokývla hlavou na Therionův dodatek. Určitě by jej do toho nechtěli nutit. Jeho pocity ale napovídaly, že nic takového se neděje. A magický poryv větru neunikl ani jí. A Theovi slzy zase zvídavému vlčátku, které začalo hned panikařit. Konejšivě k němu sklonila hlavu. "Vlci nepláčou, jen když jsou smutní. Někdy jde i o slzy štěstí nebo dojetí," pokusila se ho uklidnit a usmála se jak na Thea, který se pro změnu jednou cítil příjemně, tak na Saturna, který prožíval jeden z těch důležitých okamžiků vlčího života.
Sama se v té chvíli dmula pýchou. Na okamžik zapomněla na všechny starosti a nechala svou mysl zmizet pod tlustou vrstvou příjemných pocitů. Nebylo to samozřejmě takové, jako před pár měsíci v úkrytu, ale... už dlouho se necítila tak spokojeně. Ani si nevšimla jemné růžovo-tyrkysové záře, která jí, jakoby pod kouzlem okamžiku, na jedné z končetin nechala vyrůst a vykvést dvoubarevný ornament. A už vůbec netušila, že se během jednoho drobného mrknutí udála změna i v jejím pohledu, který už neměl tolik připomínat jasnou oblohu.

// loterie 5

Asi Alastora rozhodila. To se jí poslední dobou dost dařilo... "Mě konkrétně ne, ale znám vlky, kterým ano. A ona sama se tím docela chlubí," vysvětlila mu co nejneutrálněji. Nechtěla nikoho traumatizovat, že ano? A o dost uvolněněji se usmála, když projevil zájem o jedu z her. "Hledáš pachy pod sněhem a hádáš, co by to tak mohlo být. A pak se to vyhrabe, a kdo to uhádl... vyhrál," znělo to přesně tak hloupě, jako všechny hry, co kdy hrála. Ale co si pamatovala, byla to tehdy vážně bžunda!
Další úsměv patřil Therionovi. "Vyspala jsem se z toho," zavrtěla ocáskem. Vážně jí bylo o dost lépe, když nepočítala tu skutečnost, že Mojo a Lorenzo jsou stále nezvěstní. Přemýšlení o vlastních potomcích ale bylo celkem hezkým rozptýlením. Theo to sice zase nenechal bez kopy kdovíjakých úvah ve vlastní hlavě, ale zdálo se, že s jejími slovy víceméně souhlasí.
A nejen s těmi o vlčatech, ale i s těmi, co se týkaly chodu smečky. Pokývala hlavou a pobaveně se usmála na Saturna, který jim šel rovnou do rány i Alastora, který protestoval kvůli nedostatku zájmu. "Můžeš mít prozatím funkci... Saturnova pomocníka. Než oba přijdete na to, co byste chtěli dělat," navrhla s potměšile. Ostatně vedla s nimi nedávno debatu na přesně tohle téma. Sice ji zajímalo, kde a s kým vlček byl, ale do hubování se neměla. Už dneska zděsila dost vlčat. Bylo na čase začít i s něčím pozitivním. "Zrovna probíráme, že bychom z Tebe a Bianci chtěli Delty," pověděla mu po dodatečném pozdravení. Nebyla si už jistá, jestli jim vysvětlovala i tohle... Ale určitě mluvili minimálně o betách...

// loterie 4

>>> úkryt

Hluboký nádech a výdech. Chladný vzduch uměl pořádně probudit a ona navíc ještě zabořila hlavu do závěje, aby celou proceduru urychlila. Taková obdoba opláchnutí obličeje studenou vodou, protože tu jednoduše neměla po tlapce. Sníh ze sebe pak sklepala a rozklusala se tam, kam ji nos táhl. Za Therionem. Přála by si, aby za ním pro jednou mohla jít jen tak, s úsměvem na rtech a něhou v srdci, ale co existovala jejich smečka, bylo to dost složité. A dnešek nebyl výjimkou. Úsměv a něhu pro něj samozřejmě měla vždy, ale pokaždé tam bylo to něco navíc, co z toho setkání dělalo povinnost. Mrzelo ji to.
"Opravdu si chceš hrát na někoho, kdo ubližuje ostatním?" Zeptala se Alastora nenadšeně. Jako by těm vlčatům dneska přeskočilo. A stín Styxiny rodiny, jako by ji nemohl byť jen na pár minut opustit. "Co třeba koulovanou? Nebo čenichanou?" Navrhla únosnější alternativy a hry, které v jeho věku zbožňovala a zadívala se na Thea, který se zase ztrácel ve svých chmurných stavech. Zajímalo ji, co je to tentokrát.
"Děje se něco?" zeptala se tedy láskyplně, když se zařadila po jeho boku a pousmála se. Nemohla přeci uklidňovat ostatní, když sama vypadala jako hromádka neštěstí. Zdálo se, že kromě nich a Raystera, zeje les prázdnotou. Byla ráda, že aspoň Ray zůstává doma a nikde se netoulá. Měl to být vlček z nejmenším rozumem, a při tom... No.
"Napadlo mne, že bychom rozdali pár povýšení a funkcí," broukla do větru. "Bianca a Saturnus jsou už velcí a věřím jim. A Meinere se sice pořád někde toulá, ale také odvedl kus práce. Linda je Linda, ale ukázala, že umí být užitečná," přidala rovnou nějaká ta jména, která měla na mysli. "Potřebujeme ochránce, abychom tu pořád nemuseli sedět jak žáby na prameni. A vlčata pořád vymýšlejí nějaké hlouposti. Sami je neuhlídáme." Hodil by se samozřejmě i lovec, ale to nespěchalo tolik. "Navíc jsem doufala, že bychom... mohli na jaře... naši rodinu trochu... rozšířit," dodala s očividnými rozpaky. Naštěstí se vlci nečervenají, jinak by teď zářila jako Rudolfův nos. Prostě. Pečovatelé a učitelé byli potřeba!