Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že s mrazákem to vyjde, tak teď už jen něco do něj. Ani jeden sice nezněl kdovíjak nadšeně, ale souhlas je souhlas a nedá se vzít zpět. Hehe. "Výborně," zamávala oháňkou a už se nadechovala k dalšímu proslovu, když se její společníci začali vyjadřovat k druhému návrhu. Meinere to hezky zaobalil a Linda to vzala hezky po Lindasovsku. Ale po krátkém zamyšlení uznala, že chápe oba. Lov s bandou nezkušených výrůstku nezněl jako bezpečná a úspěšná výprava... A osobnosti některých z nich mohly drobet překážet.
"No, jedna dvojčata tu nejsou, druhá tu mají nějakou kamarádku... Takže Saturnus a Bianca?" Navrhla asi tu nejschůdnější cestu. Dotyční byli nejstarší, nejrozumnější a se složitými povahami černobílého a hnědé asi nejkompatibilnější svou přiměřenou normálností.
Zaujatě začenichala, aby určila polohu dvou zmiňovaných a hned měla důvod k tomu, se zle zamračit. Pach co s nimi byl rozhodně s libostí nenesla. Byla by to sice skvělá příležitost, jak se té mrchy provždy zbavit, ale i ji chránila stejná skutečnost, jako Noroxe. To že byla Lau v očekávání a do rvaní se nehrnula. Proto aspoň zvedla hlavu k zavytí, které ještě nikdy z hrdla nevypustila. Nazlobenému a varovnému. Varování pro Tasu, ať vysmahne dřív, než si pro ni přijde. A varování pro mladé, ať se mají na pozoru.
"Chodí si sem, jako by se nechumelilo," odfrkla a dopáleně švihla ocasem. Neměli by se znovu přestěhovat? Jak tu má v klidu odrodit a vychovat mladé, když jí sem Styxina rodina chodí jak do kurníku? Ale ne. Zbavit se jich znělo mnohem lépe, než utíkat o území jinam. "Jdeme," zavelela rozladěně a vykročila za dvojicí sourozenců, kterou hodlala přizvat na lov, doufajíc, že až dorazí, šedivá už tam nebude. Jinak na ni poštve všechny přítomné, aby si zapamatovala, kam nemá srkat nos.

Rez a Saturn. Popravdě, netipla by to. Ostatně vlček se vyjádřil celkem jasně ohledně svých loveckých dovedností a Rez... překvapovalo ji, že tu stále je a navíc se dokonce stará o smečku. To bylo hezké. Určitě by si s ní měla promluvit. Zběžně probrat, jak to bude dál a tak... Ale teď k vylepšení úkrytu, které měla na mysli. Dle všeho by to šlo. Minimálně Meinere neoponoval ničím jiným, než nedostatkem ledu. "Voda a severák, udělá své," vyslovila svůj plán, který zněl popravdě dost náročně na energii, ale rozhodně to nebylo neproveditelné. Třeba to ani nebude muset dělat sama. Od toho byli smečka, aby se o svá břímě podělili, že ano? Snad je mezi nimi i někdo další, co ovládá buď jedno nebo druhé.
"Ráda bych něco ulovila, když už tolik nemrzne. Cítíte se na to?" navázala hned dalším tématem a hodila očkem od jednoho k druhému. Představa lovící Lindasy byla celkem absurdní. O to víc, by to chtěla vidět. Bude pak mít co vyprávět vnoučatům. A kdo ví, třeba ji výkon a chování vlčice přesvědčí o správnosti rozhodnutí ji povýšit. Zatím měla zásluhy "jen" za výzdobu úkrytu a to, že se nevypařila s prvními jarními dny. To bylo totiž to, co od ní přesně čekala. Ale asi se mýlila. A byla tomu překvapivě ráda. Už si na tuhle skladbu jejich smečky dost zvykla a bez Lindy by to už asi nebyl Mecháč, jak ho známe. Škoda, že se všichni neznali ani moc mezi sebou... "Možná bychom mohli vytáhnout i mladé, ať mají nějaké zásluhy," zamumlala zamyšleně nemyslela jen na Saturna s Biancou, ale i na dvojčata, co se tu někde poflakovala s nějakou cizinkou.

>>> Kierb

Obklopil ji známý les, známé vůně, známí vlci. Potěšeně se pousmála, že tentokrát to tu nezeje prázdnotou. Cítila Biancu a Saturna. Raystera. Dvojčata. Meinereho. Těšila ji dokonce i přítomnost Lindy. Sice tu byl očividně i někdo cizí, ale tím se nenechala rozhodit. Dokud to nebyl Norox nebo Tasa, rozhodla se věřit úsudku svých soukmenovců. Milou návštěvu si mohl přivést kdokoliv, že ano?
Možná byla moc mírná, ale teď měla prostě hlavu v obláčcích, překypovala endorfiny a chtěla všechno vidět v pozitivním světle. Možná proto jako první vyrazila za dvojicí, co se zdála nejméně přívětivou, aby ji zahrnula zářivým úsměvem. "Ahoj, ahoj," kývla hlavou od černobílého k hnědé. Pravděpodobně je rušila u nějaké konverzace, ale co se dalo dělat. "Nevíte kdo ulovil tu srnu a kamzíka?" Zeptala se nejdříve, aby uspokojila svou zvědavost a mohla si udělat první poznámky na seznam kandidátů na smečkového lovce.
Trochu ji mrzelo, že končí zima, protože to znamenalo, že jim kořist nezůstane čerstvá díky mrazu, ale zas ji to přivedlo na určitou myšlenku. "Napadlo mne, že bychom mohli v úkrytu vyhradit kousek, kde bychom udržovali led a dávali tam kořist, aby déle vydržela," vypadlo z ní a zadívala se především na Meinereho. To on tu ovládal magii země, díky které by si tam takovou místnůsku možná mohli vyrobit. Pokud možno před lovem, který si už malovala v hlavě.

>>> ježčí mýtina, přes mahar

Obleva zase hrozila tím, že močály vytopí, ale tentokrát tam nebyl nikdo, koho by před tím osudem musela chránit. Samozřejmě to na ni vrhlo vlnu nostalgie. Na to, jak malá tehdy všechna "jejich" vlčata byla. A co teď asi dělá Skylieth? Byla by schopná zachránit Mecháč tak, jako její bývalá alfa ochránila Mahar? Nevěděla. A doufala, že ještě nějakou dobu to nebude potřeba zjišťovat.
Byla ráda, že se jim zatím daří držet hranice označené a úkryt zásobovaný jídlem... Ačkoliv. To druhé už nemusela být tak úplně pravda. Na poslední čerstvou kořist tehdy poslala hladová dvojčata. Asi tam toho už moc nezbylo. Možná by mohla zařídit, aby se to změnilo? Uvítat Theriona doma něčím pod zub?
Sice byla v choulostivém stavu, ale od čeho byla alfa? Prostě rozdá úkoly a pak bude zpovzdálí koukat, jak to jejím soukmenovcům jde. Kdo ví, třeba v někom objeví lovecký talent a bude moct dotyčného zavalit titulem lovce a všemi povinnostmi, co to sebou nese. Znělo to dobře.

>>> Mech

>>> Od Života

Pod vršky se ohlédla. Napadlo ji, že by možná měla počkat na svého partnera, ale... Věděla, jak podivně čas tam nahoře plyne. Nechtěla tu strávit celé dny, než Život Thea propustí ze svých dobrotivých spárů. Mávla tedy oháňkou a vykročila kupředu. Směr sever. Sice chtěla původně navštívit Therionovu rodinu v té smečce nedaleko, ale nechtěla nechat Mecháček dlouho bez dozoru.
Navíc by mohla doma přichystat nějaké překvapení. Zatím byla úplně bez nápadu, co by to tak mělo být, ale cesta před ní byla celkem dlouhá, tak třeba něco vymyslí, během všeho toho kladení nožky před nožku. Hlavně ale s klidem.
Už se nenechala rozhodit ani Maharem, co jí stál v cestě. Prostě tiše zadoufala, že nepotká žádné hloupé příšery, krokodýly ani hejno šílených komárů a pustila se po známých cestičkách do srdce močálů, co jí bývaly domovem.

>>> Kierb přes Mahar

>>> kopce, jak jinak

Přišla si cestou nahoru nějak nemotorně a zadýchaně. Ne jako posledně, když jí táhlo na třináct let a selhávaly její senilní klouby, ale celkem podobně a příjemným se to úplně nazvat nedalo. S vidinou toho klidu a míru, co pozná nahoře, se však do své snahy pořádně zakousnula a kousek po kousku pískovcový svah zdolávala. S vydatnými pauzami na vydýchání, během kterých se rozhlížela po svém partnerovi, který by ji snad měl i následovat.
Ale čím výš byla, tím menší si o to dělala starosti. Však byli v Narrských kopcích, co by se tu Theovi asi tak mohlo stát? Místo obav by se spíš měla těšit z toho, že třeba aspoň tady, jeho ztrápená mysl najde trochu klidu a míru. Že si na pár minut či hodin odpočine od neustálých starostí a chmur. Mohl by se třeba i něčemu usmát! To by sice moc ráda viděla ale... však ona ho donutí se usmívat i mimo vliv Životovi přítomnosti. Jen na to bude potřeba více času.

A pak si najednou uvědomila, že už je na vrcholu. Jo, u přemýšlení vlk ztrácí pojem o dění kolem... Přesto se jí zdálo, že to uteklo až moc rychle. Dokonce se zaskočeně usadila a chvíli nad tím nejistě dumala, než ji upoutal ten dobře známý zvonivý smích. "Dobře, odhalilas mě. Trochu jsem ti to zkrátil, protože mi nepřišlo hezký, abys šla celou tu štreku v tomhle stavu," rozpovídal se Život hnedka zkraje a přihopkal blíže, obíhajíc ji, jako nějakou skvělou atrakci. "Ale nesmíš to nikomu říct, pak by to chtěli všichni," kladl jí na srdce s jiskérkami v očích a usadil se hezky vedle ní s obočími na vrch hlavy.
"Takže se nám to povedlo?" Musela se zeptat. Srdce jí v hrudi nadějí celé poskočilo a její oháňka se samovolně rozhýbala do všech světových stran. "Myslim, že teď už je to dost zřejmý i bez kouzel," poznamenal Život pobaveně a kývnul hlavou k nedalekému potůčku, ve kterém vlčice mohla na krásno zřít svou zakulacující se maličkost. Zírala na svůj odraz dlouho, zatímco duše jí překypovala vším možným. Pýchou, radostí, dojetím, láskou... Tím vším, co by chtěla sdílet se svými milovanými. "Ach Živote," hlesla a obrátila se k jeho rozjasněné, usmívající se tváři. "Gratulujuuu," už zase hopkal všude kolem, jako na pružině, zatímco Lau se na střídačku smála a ronila slzy. Theo! Musel to taky vědět! Než však dokončila myšlenku, zastavil se bůžek přímo před jejím čumákem, náhle s hrozně vážným výrazem.
"Chci být jejich kmotříček. Sestra má kmotřence a kmotřenku a já ne. Neni to fér," našpulil pysky jako nějaké malé umíněné děcko a upíral na ni tak zarputilý pohled, že se tomu nedalo odolat. "Prosím, prosím, prosíííím!" spustil, když moc dlouho neodpovídala a donutil ji k dalšímu výbuchu smíchu. Asi nebylo zrovna obvyklé, aby Život někoho o něco prosil. Ale nebylo to třeba. "Samozřejmě, bude nám ctí," vysoukala ze sebe během dalšího výbuchu smíchu a pobaveně se uculila jeho roztomile potěšenému jančení. "Jupííí!" Přišlo jí fascinující, kolik tváří tenhle vlk měl. Od moudrého rádce k potřeštěnému děcku, ale asi to dávalo smyls. Byl to ostatně Život.
Jen co se dostatečně vynasmáli, usalašili se k poklidnějšímu rozhovoru, který plynul tak nějak sám, od tématu k tématu. Musel se přece ujistit, že se jí líbí její nová ozdoba a poslechnout si nějakou tu pochvalu, hezky od srdce vyřčenou. Pak pro změnu hrál tajemného, když se pokoušela vyzvídat na své děti, a skutečně z něj nedostala nic. Ani počet, ani pohlaví... ale o jménech spolu spekulovat mohli a on popravdě přicházel s tak šílenými návrhy, že doufala, že jen vtipkuje.
Nakonec se však se smutným úsměvem dostala konečně k tomu, proč přišla a co měla v plánu probírat, než ji tak rozhodil. “Nevíš něco o Mojoovi?” Bála se zeptat, ale musela. Sama ostatně tehdy v Elinském údolí řekla Saturnovi s Biancou, že je lepší znát krutou pravdu, než se udržovat v nejisté nevědomosti. Život se ale nezatvářil nijak tragicky, spíše zamyšleně. Ani to tentokrát nevypadalo, že by ji chtěl z žertu napínat, ale opravdu přemýšlel. Proto trpělivě mlčela a čekala, jen napjatě našpicovala uši, když se konečně ozval. “Hmmm… Nemůžu říct, jestli budete schopni se zase potkat, ale měl by být v pořádku.” Znělo to na jeho poměry dost nejistě, ale nepovažovala ho za osobu, co by byla schopná lhát, ač by to bylo pro něčí dobro a tak po chvilce intenzivní výměny pohledů uvolnila všechny ty nevědomě napjaté svaly a vděčně se usmála. “Děkuju.” Nebylo to úplně to, pro co sem přišla. A asi to ani tak úplně neuspokojí dvojčata a jejich starost, ale rozhodně lepší než nic. A mnohem lepší než vyloženě zlé zprávy.
“Za málo,” pohodil kouzelný vlk ocasem a rázem se zase culil jako měsíček na hnoji. “Hlavně žádný další stresy pro ty malý kuličky!” Pronesl zvesela a přetočil se v písku přes záda, až zrníčka létala všude kolem. Lau vyskočila na nohy, jak se pokusila spršce uhnout, ale svému dílu neštěstí neunikla a pak na něj vrhla ublížený pohled přes rameno.
“Víš co? Hraj si s Therionem. Jemu to prospěje. Já jsem na to moc tlustá,” ušklíbla se, a pak se pustila dolů z kopce. Ne moc rychle. Jednak proto, že se jí ve skutečnosti zas tak nechtělo. Jako vždy. To prostě Život s vlky dělal. A druhak proto, že teď hodlala být pořádně opatrná. Jak jí bůžek doporučil. Žádný stres! Žádná námaha! Zdravé děti.

>>> přes kopce na Ježčí mýtinu

MASO V ÚKRYTU

LOV

ZNAČKOVÁNÍ

// Mrzí mne, že se tu ta potvora ani nestihla zabyldet ani seznámit s tím cool okridlencem, i tak ale dekuju, že ses jí dobrovolně ujala .
A nejen za to.
Měj se skvěle

//editFal: Moc děkuji a hlavně přeji hodně štěstí a zábavy s tímhle gaunerským charem.

//Poprosím 6 křišťálů za 15 bodů a 170 mušlí za 17 bodů

Theo se nechal nakazit jejím chováním, a sám za pár vteřin připomínal pořádně naježenou kouli chlupů. Neměla ale moc myšlenky na to, to docenit, protože její pozornost si musel uzurpovat šedivý vlk, o jehož nebezpečnosti si byla na sto procent jistá. Nechtěla z něj spouštět zrak, aby mohla reagovat na cokoliv podezřelého. Vlk se ovšem projevil jako mluvka, což ostatně také nebylo nic nového.
Ignorovala fakt, že ji nazval starou, protože se nehodlala nechat takovým somrákem deptat. Ani nezavrčela, když ji polechtal ocasem pod bradou a neřekla nic, ani tehdy, když ji dál provokoval svými řečmi. Samozřejmě by si ráda kousla. Nejradši by mu ten ocas utrhla a nacpala mu ho do chřtánu, ale... byla tu velká pravděpodobnost, že je březí a nehodlala zdraví svých dětí riskovat v nepotřebné šarvátce. Proto všechen ten disrespekt mlčky snesla a sledujíc, jak od nich mizí pryč si odfrkla. "To ty mluv o štěstí." Nechtěla se domýšlet, čí krev to na sobě měl, ale trest by si za ni rozhodně zasloužil.
Až když ji jeho pach přestal štípat v nose, postupně a velmi pomalu splihla a s těžkým povzdechem se opřela o vlka po svém boku. Byla o dost napjatější, než si uvědomovala a celkem ji to vyčerpalo. "Proč po světě chodí takové zrůdy?" Nadnesla do pléna a byla jen ráda, že ho potkali před výstupem na kopec a ne po něm. Život jim zlepší pokaženou náladu. Snad. Blízla Thea hezky na čenich, aby také splaskl, a pak se pustila vzhůru do kopce. Myslíc na to, že jí to jakože moc nejde. Přibrala už?

>>> Vrcholek

Ráda bych se tedy vyjádřila jako jeden z tvůrců původního nápadu (tím tedy říkám, že se zavedením souhlasím).
Vrozené hvězdy bych rozhodně zdražila, aby k jejich naplnění nestačilo 200 kytek - už tím se zvedne hodnota kytičkové měny. Nově tu máme speciální vlastnosti, jejichž vymaxování také není zadarmo. Nápad s nakupováním hvězd do Životových magií za květiny považuji za skvělý - další využití květin. To jestli se přidají další položky je samosebou na vedení (ale určitě by se nějaké nápady v davu našly :)).
Druhý můj bod - zvýšila bych základ vrozených procent na 30 bodů místo 20 (což zase trochu uleví, protože se bude muset kompenzovat méně hvězd a vlkům nezůstane tolik "zbytečných" květin) a bonusy za stoupání v hierarchii bych udělala výraznější, aby byl rozdíl mezi tulákem a alfou skutečně cítit (tady se nabízí otázka, jak to bude s bonusy u malých smeček - jestli stejné či nižší než u velkých,... jestli se to tam píše, omlouvám se, bylo to pro mé včerejší unavené já, moc textu xD)... při degradaci či odchodu ze smečky se o ně samozřejmě přijde.
To jestli budou bonusová procenta za lovy je mi celkem jedno, ale je pravda že teoreticky v rámci let, nás to může postavit před další vlky se stovkami. Známe své fretky xD.

>>> Říční eso

Jméno jejich návštěvy jí nic neříkalo, takže jen pokývala hlavou a víc to neřešila. Stejně to nevypadalo jako dobré téma k rozhovoru. A tak se tak nějak rozhovor zase přesunul k ní a jejím obavám. Přišla si hrozně sobecká, že na to vždy nakonec došlo. Ale co mohla tak říct na další pochvalu z jeho úst? Prostě se usmála a láskyplně mu oplatila něžné otření. "Děkuju, já tu..." Chtěla říct něco pořádně dojemného, jak by bylo potřeba, ale zarazil ji pach, který se linul okolím.
Srst se jí automaticky naježila a i když žádný zvuk z ní nevyšel, alespoň vycenila zuby. Ještě dřív, než jí pohled na majitele vůně padl. Vypadal ještě hůř než posledně. Hajzl. Doufala, že všechno to, co se mu stalo, ho pořádně bolelo. Sice se nad tou zlou myšlenkou hned zhrozila, ale nakonec si připomněla, že vlk jako on žádné slitování nezaslouží. Pohodila nespokojeně ocasem a zastavila se, protože do jeho přímé blízkosti se vážně nehrnula.