Příspěvky uživatele

< návrat zpět

LOV

ZNAČKOVÁNÍ

// Mrzí mne, že se tu ta potvora ani nestihla zabyldet ani seznámit s tím cool okridlencem, i tak ale dekuju, že ses jí dobrovolně ujala .
A nejen za to.
Měj se skvěle

//editFal: Moc děkuji a hlavně přeji hodně štěstí a zábavy s tímhle gaunerským charem.

//Poprosím 6 křišťálů za 15 bodů a 170 mušlí za 17 bodů

Theo se nechal nakazit jejím chováním, a sám za pár vteřin připomínal pořádně naježenou kouli chlupů. Neměla ale moc myšlenky na to, to docenit, protože její pozornost si musel uzurpovat šedivý vlk, o jehož nebezpečnosti si byla na sto procent jistá. Nechtěla z něj spouštět zrak, aby mohla reagovat na cokoliv podezřelého. Vlk se ovšem projevil jako mluvka, což ostatně také nebylo nic nového.
Ignorovala fakt, že ji nazval starou, protože se nehodlala nechat takovým somrákem deptat. Ani nezavrčela, když ji polechtal ocasem pod bradou a neřekla nic, ani tehdy, když ji dál provokoval svými řečmi. Samozřejmě by si ráda kousla. Nejradši by mu ten ocas utrhla a nacpala mu ho do chřtánu, ale... byla tu velká pravděpodobnost, že je březí a nehodlala zdraví svých dětí riskovat v nepotřebné šarvátce. Proto všechen ten disrespekt mlčky snesla a sledujíc, jak od nich mizí pryč si odfrkla. "To ty mluv o štěstí." Nechtěla se domýšlet, čí krev to na sobě měl, ale trest by si za ni rozhodně zasloužil.
Až když ji jeho pach přestal štípat v nose, postupně a velmi pomalu splihla a s těžkým povzdechem se opřela o vlka po svém boku. Byla o dost napjatější, než si uvědomovala a celkem ji to vyčerpalo. "Proč po světě chodí takové zrůdy?" Nadnesla do pléna a byla jen ráda, že ho potkali před výstupem na kopec a ne po něm. Život jim zlepší pokaženou náladu. Snad. Blízla Thea hezky na čenich, aby také splaskl, a pak se pustila vzhůru do kopce. Myslíc na to, že jí to jakože moc nejde. Přibrala už?

>>> Vrcholek

Ráda bych se tedy vyjádřila jako jeden z tvůrců původního nápadu (tím tedy říkám, že se zavedením souhlasím).
Vrozené hvězdy bych rozhodně zdražila, aby k jejich naplnění nestačilo 200 kytek - už tím se zvedne hodnota kytičkové měny. Nově tu máme speciální vlastnosti, jejichž vymaxování také není zadarmo. Nápad s nakupováním hvězd do Životových magií za květiny považuji za skvělý - další využití květin. To jestli se přidají další položky je samosebou na vedení (ale určitě by se nějaké nápady v davu našly :)).
Druhý můj bod - zvýšila bych základ vrozených procent na 30 bodů místo 20 (což zase trochu uleví, protože se bude muset kompenzovat méně hvězd a vlkům nezůstane tolik "zbytečných" květin) a bonusy za stoupání v hierarchii bych udělala výraznější, aby byl rozdíl mezi tulákem a alfou skutečně cítit (tady se nabízí otázka, jak to bude s bonusy u malých smeček - jestli stejné či nižší než u velkých,... jestli se to tam píše, omlouvám se, bylo to pro mé včerejší unavené já, moc textu xD)... při degradaci či odchodu ze smečky se o ně samozřejmě přijde.
To jestli budou bonusová procenta za lovy je mi celkem jedno, ale je pravda že teoreticky v rámci let, nás to může postavit před další vlky se stovkami. Známe své fretky xD.

>>> Říční eso

Jméno jejich návštěvy jí nic neříkalo, takže jen pokývala hlavou a víc to neřešila. Stejně to nevypadalo jako dobré téma k rozhovoru. A tak se tak nějak rozhovor zase přesunul k ní a jejím obavám. Přišla si hrozně sobecká, že na to vždy nakonec došlo. Ale co mohla tak říct na další pochvalu z jeho úst? Prostě se usmála a láskyplně mu oplatila něžné otření. "Děkuju, já tu..." Chtěla říct něco pořádně dojemného, jak by bylo potřeba, ale zarazil ji pach, který se linul okolím.
Srst se jí automaticky naježila a i když žádný zvuk z ní nevyšel, alespoň vycenila zuby. Ještě dřív, než jí pohled na majitele vůně padl. Vypadal ještě hůř než posledně. Hajzl. Doufala, že všechno to, co se mu stalo, ho pořádně bolelo. Sice se nad tou zlou myšlenkou hned zhrozila, ale nakonec si připomněla, že vlk jako on žádné slitování nezaslouží. Pohodila nespokojeně ocasem a zastavila se, protože do jeho přímé blízkosti se vážně nehrnula.

>>> Kierb kol Maharu

Zastříhala ušima, když jí prozradil, co se v Mechu dělo. "Bylo tam tak živo? Kdo přišel," aktivně se zajímala a rovnou navázala svým vlastním dobrodružstvím. "Já došla na vyhlídku a našla jsem tam dcerku Sigyho a Lylwelin s kamarádem. Odvedla jsem je do smečky, kde teď podle všeho žijí. Jejich alfa vypadá mile." Nechtěla říkat schopně nebo majestátně nebo něco jiného, co by vyzvedlo jeho vůdčí pozici. Nerozhazovalo to totiž jen Thea, ale i ji. To celé, jak se se svým posláním vypořádávali.
Přijala s vděčným úsměvem to, že se ji rozhodl v její víře podpořit a hned na to se maličko zamračila. "Neříkej, že bys stejný krok udělal, kdyby to nebylo pro mne," hlesla pochybovačně. "Ale máš pravdu. Jsme v tom spolu. Nemít tě na své straně, také bych na to odvahu nikdy nesebrala," připustila a jemně do něj šťouchla čenichem.
Plynule pak přešla k jeho otázce. "Mám tak trochu pocit, že mne ta nová pozice hrozně mění. A nevím, jestli je to dobře nebo špatně," přiznala rozpačitě. Samozřejmě přijímala s uspokojením to, že se zvládala postavit za vlastní názor a říkat ne, ale neztrácela i své dobré stránky? "Budeš mne mát rád, i když budu úplně jiná osoba?" Nebyla to otázka, na kterou by mohl znát odpověď, přesto ji vyslovila. S upřímnou obavou v oku. Cítila náhle hroznou tíseň a nevěděla k čemu to přiřadit.

>>> Narrské vršky

>>> Mech

"Výborně," pochválila si, když potvrdil, že Meinere o svém novém údělu ví. "Jak se na to tvářil?" Poptala se se zájmem. Věděla, že černobílý vlk má rád svou nezávislost a pořád se někde toulá. Nemuselo se mu líbit, že po něm chtějí zrovna hlídat hranice, což byl celkem velký závazek a navíc ho to poutalo k jednomu místu. Na druhou stranu uměl to své hopsání, které ho v mžiku přeneslo až vlk ví kam. Ještě nějakou telepatii, aby věděl, když se bude na území něco dít a byl by dokonalý. No. Ale nikdo takový neexistuje že?
Nechala však les i věci s ním spjaté za zády a jen se na Thea něžně usmála. "Pořád neztrácím naději," přiznala a zadívala se směrem na jih, kterým také směřovali. Tam někam, kde tušila polohu Narrských kopců a jejich vládce. Teprve až když on řekne, že je vše beznadějné, přijme to. Zatím si takovou věc ale odmítala připustit. "Přežíval dlouho i předtím, než jsem se s ním poznala. Má tuhý kořínek," pronesla, aby mezi ně vnesla trochu optimismu a pak se na chvíli zastavila, protože se jí z toho všeho pohybu a řečí zamotala hlava. Ne, že by to bylo něco, co se jí stává běžně. Nějaké to potřesení hlavou ale stačilo k tomu aby se vzpamatovala a zase se rozklusala vstříc známým krajům.
"Jak to všechno, do čeho jsem tě uvrtala, neseš?" Změnila drobet téma. Ze starosti o Mojoův život k péči o Theovo duševní zdraví. Tušila, že u něj vyvolá vlnu výčitek svědomí, že se kvůli němu trápí, ale... Musela se zeptat. Jeho emoce poslední dobou metaly kotrmelce a kdyby mělo pomoci se vypovídat...

>>> Kol Maharu k Říčnímu esu

Lori z jejích slov nepochopil, jaký ten plán je, což jí připomnělo, že ne všechny vlčata se už se Životem setkala. "Zeptám se vlka, který díky kouzlům ví skoro všechno," vysvětlila tedy a pak s něhou v očích přihlédla tomu, jak Jaimie obměkčila Therionovo deprimované srdce. Lorenzo to celé očividně moc nebral, ale toho si všimla už dávno, že vlček je trochu jiného ražení. Ne tak moc jako Theo, Mojo nebo Ray, ale pořád jiného. Jejich smečka byla prostě unikát.
"Dobrou chuť, broučci," broukla za dvojičkou, která se nechala zaujmout zmínkou žvance a pak se líně postavila na nohy, otřela o svého druha a vyzývavě na něj mrkla, aby hned zvrátila hlavu k hlasitému zavytí, kterým oznamovala svůj odchod. Nebylo tu moc uší, co by ho mohla zaslechnout, ale byly to ty, které byly nejvíce potřeba. Slechy jejich delt. Jedné, co ještě měla čas na rozmyšlenou ohledně své funkce a druhé, co byla přímo ochráncem. Tedy měla by být. "Mluvil jsi s Meinerem?" Zeptala se, ale podle všeho neměla v úmyslu v případě negativní odpovědi měnit své záměry, protože zlehýnka polechtala Thea oháňkou pod bradou a zvolna se vydala pryč z lesa.

>>> Kierb

Kde byl Lori musela být zákonitě i Jaimie. A protože byla slečna ta hlasitější a průbojnější, rychle se pozornost stočila na ni. Lau byla ráda, že se sourozenci už stihli najít. Hned bylo všechno veselenejší. Ani nestíhala sledovat, na které straně ta prďola je, než to zapíchla u její nohy. Bylo to legrační. Nebyla o moc mladší než ostatní původní Maharská vlčata, ale i tak působila pořád jako malé dítě. Které ovšem nešišlalo, jak nezapomněla vypíchnout. "Slyším. Alastor je moc hodný. A ty moc šikovná," pochválila ji za ten veliký pokrok a... pak dojatě zalapala po dechu. Takové vyznání určitě nečekala. Popravdě jí přišlo, že dvojčátka dost zanedbává a jejich náklonost si nezaslouží, ale... "Také tě mám ráda," hlesla nakonec s podivně melancholickým, ale upřímným úsměvem. "Oba," dodala, aby Lorenzo nezůstal úplně mimo dění. Moc ho neznala, ale bylo to prostě jedno z "jejích" vlčat. A bála se o něj, když zmizel.
Když pak byla vyzvána, ať sklopí hlavu, tušila, co čekat a s úsměvem maličké oblízla celé čelo, aby z toho nevyšla naprázdno. A doufala, že tak nedopadne ani Theo, který z nedostatku péče zase smutněl. Zahihňala se a jala se Jaimie uklidňovat. "Každé vlče trochu zlobí... A když se zlobím já, je to jen proto, že se o vás bojím," vysvětlila rozněžněle a pak trochu smutně stáhl uši k hlavě. "Mojoa pořád hledám," přiznala vlčkovi, který se zajímal o svého pečovatele. A asi kamaráda. "Ale už mám plán, jak ho najít... Půjdeš se mnou k Životovi, Theo?" obrátila pohled na svého partnera. Když teď měli deltu, mohli by se snad spolu někam na chvíli vypařit. A spojit to s užitečným... "A vy byste se měli najíst. U úkrytu určitě něco bude," kladla hned zase vlčatům na srdce.

Z bezmocně pootevřené tlamy jí uniklo tiché zasténání, když jí konečně dopřál nějaký ten dotek. Ač to bylo jen celkem nevinné zatahání za ucho, její útroby to rozrezonovalo až do těch nejzazších skulin. Na rozdíl od něj už nebyla tak nějak schopna jakékoliv další složitější artikulace. Nedalo se ale říct, že by jeho slova zůstala bez reakce, jen se už vůbec nesnažila převádět ty zvuky do srozumitelných slov.
Když na sobě konečně ucítila jeho váhu, ztratila už úplně kontrolu nad vlastním dechem. Vyšla mu vstříc s doširoka otevřenou náručí tak naléhavě, že ani nebylo tak úplně jisté, kdo si koho bere. Odevzdala se instinktům, které neměla po tolik let jak využít a vložila do toho přesně tolik úsilí, jako kdyby se to nikdy nemělo opakovat. Vychutnávala si to plnými doušky.
Ani když se pak svezl stranou, necítila se nikterak nespokojeně či opuštěně. Naopak se blaženě přetočila na záda, chladíc rozpálené tělo ve sněhu, jen proto, aby na sebe jejich těla zase narazila. Spokojeně přivřela očka, když na její líc dopadlo něžné políbení, přivinula se k němu těsněji a na oplátku mu oblízla bradu. Jeho otázka se sem moc nehodila, ale nepřekvapila ji. "Co myslíš?" Broukla provokativně, nepřestávajíc v jeho hravém laskání. Byla ovšem donucena přestat, když se opodál ozval známý hlásek.

Asi tak na vteřinu se zarazila, ale ovládla se rychle a obrátila se k dvojčatům, která snad přišla teprve teď a nebyla do tajů dělání vlčat zasvěcena příliš brzy a dost nevhodným způsobem. Ale tak... Proč ne. Nedělali tu s Theem nic trestného. Vlastně dělali dost hezké věci. I tak byla vděčná, že stihla přejít z nálady vášnivé do hravé a nedívá se teď na vlčata se vzrušením vepsaným v očích.
"Ahoj, zlatíčka," pozdravila je. Možná se jim to oslovení nebude úplně líbit, ale ona byla v rozněžnělé náladě, co se jí měla držet pravděpodobně další dva měsíce. "Já vím, už jsem s tebou mluvila, ale asi jsi moc nevnímal," pousmála se shovívavě. Po takových zážitcích nebylo nic divného, že byl poněkud mimo. "Jsem moc ráda, že jsi v pořádku. Je mi líto, že jsem ten únos dopustila," broukla, ale nepůsobila zas tak depresivně, jak by působila před pár hodinami. Endorfiny dělaly svoje.

Ty okamžiky, kdy na ni jen omráčeně koukal byly vážně k nesnesení. Těšilo ji, že se mu líbí i to, jak okatě to dává najevo, ale chtěla aby dělal trošku něco jiného, než jen zíral, jak se před ním nakrucuje. Už mu to přeci řekla! Že to chce. "Tady," přitakala vášnivě. "Hned," dodala poněkud panovačně, ale hnala ji k tomu touha po něm, tak snad jí to bude odpuštěno. Bylo jí úplně jedno, že se teď chová jako nějaká protřelá prostopášnice. Věděla jistě, že jeho to nepohorší a na názoru kohokoliv jiného v tomhle ohledu absolutně nezáleželo.
Cílevědomě nacouvala pod něj, do sevření jeho končetin a zádí se vyklenula vzhůru, zatímco hrudí se zabořila do sněhu. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby žárem jejího těla začala bílá pokrývka tát. Ale nemyslela na to, jen se opřela lící o zem, jejíž chlad nevnímala a zadívala se tam dozadu a nad sebe, kde slyšela jeho hlas. "Jsem jen tvoje," zamumlala chraplavě a doufala, že v sobě nenašel sadistickou stránku, a tímhle její mučení skončí. Víc už se mu nastavit asi ani nemohla. Bylo jen na něm, aby zdolal ty poslední centimetry, které je dělily a vzal je na výlet do končin, kde rozum nemá žádnou moc.

Blaženě přimhouřila oči, když jí bylo políbení opětováno a nepatrně se zachvěla. Pod jeho dotekem i zvukem jeho hlasu. Zase se jí z celého srdce vyznával, což bylo to jediné, u čeho nikdy nezaváhal. Krom toho úplně prvního. Tehdy se ovšem třásla nervozitou i ona. Byla to velká věc. Teď už to ale z jejich úst plynulo s naprostou samozřejmostí. "A já tebe," odkývala a spokojeně zavrněla, jak cítila, že její partner nechává odplout všechny chmurné myšlenky, které by jim tohle všechno mohly zkazit.
Tiše vzdychla a prohnula se proti němu, když její ouško ovál jeho dech. Už teď si připadala jako na obláčku, omámená a tak trochu v mlze. Odpověď na jeho otázku však dobře znala, a už dávno tu nebyly žádné rozpaky, které by zabránily tomu, aby ji vyslovila. Jasně a zřetelně. Překypující vší tou touhou, co cítila. "Chtěla."
Nevěděla, kde se to v ní tak úplně bere, ale nedychtila ani tolik po nežnostech. Prostě ho chtěla. Pokud možno rychle. Hned. Tady. Nepotřebovala se schovávat v příšeří úkrytu, nebo mezi skalkami. Jestli je někdo uvidí, tak ať laskavě odvrátí zrak jinam. Ji to nezajímalo. Nedělali to poprvé, věděla, co ji čeká a to očekávání bylo prostě nesnesitelné. Tak moc, že se až bála, jestli se mu do klína nevnucuje až příliš,... Nedalo se tomu ale pomoci.

//2x jsem to omylem smazala

Nedošla ani tak daleko, když si uvědomila, že jí jde její cíl naproti. Přepadena náhlou horkostí se zastavila na místě a se zatajeným dechem zírala do míst, odkud se měl vynořit. Samozřejmě, nemusel jít za ní, ale tak nějak věděla, že jde. Táhlo ho to za ní stejně, jako jí k němu.
Trochu se kousla do jazyka, když ho konečně uviděla a přemýšlela, co přesně se jí teď zračí v očích. Nevyděsí ho tím? Proč jen zastavil? Na okamžik se opravdu lekla, ale pak si cestu k ní, našli jeho emoce. Určitě byl rád. Moc rád. Hřálo to u srdce. Ale musel být tak zdrželivý? Ona na to tak nějak nenašla sílu. Chtěla ho mít u sebe!
Proto vykročila první, aby ukousla ze vzdálenosti, co mezi nimi byla a nadšeně se mu vrhla do náruče, když se i on odhodlal k činům. Zatímco bořila svůj čenich do jeho srsti, zhluboka se nadechovala, aby si plíce naplnila jeho vůní. "Běžím za tebou až z Borůvkového lesa," zamumlala omámeně svou verzi "chyběl jsi mi". Nenacházela další slova, co by mu mohla říct. A vlastně je nepotřebovala. Nač mluvit? Sice úplně netušila, co ji do toho stavu dostalo, ale záleželo na tom?
Otřela se svým krkem o jeho, když se vracela do pozice, ze které se mu mohla podívat z očí do očí a pak ho políbila na čenich. Beze studu. Spíš s pořádnou dychtivostí. Přibližně tušila, jak se na něj teď asi dívá. A ačkoliv se tohle posledně odehrávalo pod závojem absolutní tmy, i on musel vědět, co ten žár v jejích očích znamená. A ona mohla jen doufat, že se dočká adekvátní reakce, protože jinak se tu asi zblázní.