Příspěvky uživatele

Jo, vážně si měli všichni o dost víc popovídat, než se pustili do práce. Hlavně když tu mají dva zelenáče, ale na to už bylo pozdě. Čas vrátit neuměla a na lítost teď nebyl čas. Nechala kolem sebe bez povšimnutí proběhnout dva splašené kusy a vrhla pohled po bezradném Saturnovi. "Hledej kus, který se špatně hýbe, vypadá nemocně nebo pohuble..." instruovala ho za běhu, riskujíc kousnutí do jazyka, ale aspoň svým hlasem držela zvířata v pohybu. To už ale označil jeden takový kus Meinere.
Vrhla pohled doleva, jak řekl a pokývla hlavou. Tohle byl jejich kus. Rozpůlený vlk už se i činil, ale nebylo úplně izi se skrz splašené stádo dostat tam, kde to bylo potřeba. Normálně by neváhala a sama by jim proklestila cestu vlastním tělem, protože její kožich uměl skvěle pohlcovat nárazy, ale... to dneska nešlo. Nechala kolem sebe proběhnout další zvířata, o která se jejich smečka nezajímala. Tiše hekla, když byla donucena se shrbit, zatímco ji jeden vyděšený jelen přeskakoval. Tak tak, že nedostala paspárkem do hlavy. Byla to sice dost hezká příležitost, kdy někomu rozpárat břicho zuby a přilepšit si, ale ve svém stavu na takové manévry neměla dost odvahy.
"Opatrně," nabádala všechny, co byli v doslechu a sledovala ten chumel nohou, ve kterém se jejich kulhánek schovával. "Pouštějme je postupně," navrhla, když byl jejich kruh kolem nich úzce sevřený, a na chvilku uskočila stranou, aby panikařícím zvířatům ukázala širší cestičku, když to ale vypadalo, že se tudy hrne i jejich vyhlédnutý kus, zase ho zahnala zpátky. Když budou spolupracovat, za chvíli budou mít to, co chtějí. Nebo ne?

Trochu ji děsilo, že všichni mlčí, nic se moc neprobírá a jde se hned na věc. Nechce lov trochu víc... no komunikace? Ale Linda už byla pryč, Bianca taky a... Meinere se rozpůlil? "Ty mne asi nikdy nepřestaneš překvapovat," hlesla šokovaně a vzpomněla si na svou vlastní touhu, umět se rozpůlit. Očividně to vážně šlo! Trochu divné bylo, že jedna z polovin byla ona, ale... asi nebyl moc čas to rozebírat, takže se dala s Černým, Bílou a Saturnem také do pohybu. Cítila se u toho děsně těžkopádně, ale mohlo být i hůř. Mohla mít třeba artritidu, že ano? Heh. Ošklivé vzpomínky.
Zhluboka se nadechla, když dorazila někam do oblasti mezi Biancou a Saturnem. Dělala si tak trochu přehled o tom kde kdo je, jestli jsou všichni na místech a kde se nachází stádečko, které se snažili mezi sebou sevřít. Magie větru v tom byla dost nápomocná a už se ani nesnažila cítit provinile, že si to tak ulehčuje. Do toho, aby se naučila ovládat svou magii mnoho investovala, proč by ji měla nechávat úplně ladem?
"Měli jsme nejdřív vyslat skauta," napadlo ji. Někoho, kdo by zjistil, jak velké stádo je a jestli tam je kus, který bude snadné strhnout. Ale pozdě bycha honit. Nebyla lovec a organizace lovu pro ni byla jako španělská vesnice. To by měl dělat spíš Theo,... Kde se asi zapomněl?
Vypustila to ale rychle z hlavy, a když jí přišlo, že je jejich půlkruh kolem laní sevřený dost, zvedla hlavu, aby zavyla a dala tak znamení k akci. A také vnesla do stáda trochu chaosu. Potřebovali, aby se trochu rozkouskovalo. Méně kopýtek na jednom místě se vždycky hodí. Byl to trochu jiný způsob lovu, než obvyklé plížení a nečekaný úder, ale... bylo to celkem vzrušující.

//Schváleno, odečteno, nahozeno, odznaky budou :)

>>> Mech

Sledovala, jak v sobě mladí vlčci nalézají nadšení k lovu. Nebo se o to alespoň snaží a usmála se, když se jejich skupinka zase stmelila dohromady. Ochráncům patřil vděčný pohled za odvedenou práci a pak... už se mluvilo o lovu. Už měli dvě nahaněčky a celkem zajímavý návrh z hlavy dvoubarevného. Přikývla hlavou. "Myslím, že všichni tady jsme stavění spíše k běhání," pověděla, jak se na jejich grupu tak koukala. "Jestli nechceme používat magie, tak nás asi bude ke stržení velké laně potřeba víc, takže bude dobré, aby nás bylo co nejvíce na jednom místě, když přijde správná příležitost," přednesla nějaké ze svých myšlenek, což by pro ni bylo ještě před rokem nebo dvěma nemyslitelné. Projevovat vlastní názor!
"Já se toho ale nezúčastním. Nemůžu riskovat kopanec do břicha," doplnila to o velmi zásadní informaci a rozpačitě se ošila, bylo na ní ostatně už dost vidět proč. A ona byla otázka i to, jak moc užitečný bude běžec, když je kulatá jak míč. Ale doufala, že nějak prospěšná její přítomnost bude. I kdyby měla dělat jen morální podporu, čehož se rovnou ujala. "Spoléhám na vás," projevila svou důvěru a zatímco větřila, po nějakém stádě nezapomněla na další proslov. "Hlavně se nezraňte. Raději odejděme s prázdnou, než s někým zmrzačeným, ano?" Kladla jim na srdce a hezky úsporným tempem se vydala za stopou, co ji udeřila do čenichu. Určitě nebyla jediná, kdo něco zachytil. Mimo pachu vysoké ji však zaujal i závan dvou známých pachů. Byla ráda, že se Lennie drží blízko, nevypadala úplně zdravě. Kde ale měla děti?

Linda hezky frfňala, ale s návrhem funkce podle kývnutí hlavou souhlasila. Lau se na ni znovu vesele usmála a sledovala, jak spolu s Meinerem odběhla, aby před jejich odchodem přeznačili les. Bylo hezké, nemuset se tím zabývat a moci věnovat trochu času omladině.
"Mně se taky nelíbí," odtušila na Tasin účet o dost kyseleji a pak starostlivě srazila obočí k sobě, když se Bianca vytasila s příliš přesným popisem jisté osoby. "Je," musela ji ujistit s nepříjemným pocitem v břiše. Naštěstí to by jen projev nervozity a nemělo to nic co dělat s vlčaty, co nosila pod srdcem. Asi nebylo třeba, aby vyslovovala nějaká varování, Bianca i Saturnus byli chytří dostatečně, aby se před šedivými měli na pozoru.
"Jedno z vlčat, co se k nám nastěhovala se svou matkou," zasvětila raději mladou slečnu do složení jejich smečky a spokojeně se zavrtěla, když oba vlčci souhlasili s účastí na lovu. "Nějak se to naučit musíš," broukla konejšivě, aby utišila Biančiny obavy. Starost si začínala dělat spíš o sebe. S tím břichem a těhotenskou intolerancí k zátěži asi také moc užitečná nebude. A kde je asi Theo? Chtěla mu sdělit novinky. Hlavně tu jednu, protože jí nepřišlo fér, aby to jako první nevěděl otec dětí, ale... už to na ní začínalo být až příliš očividné. Snad se vrátí, než jí sklátí porodní křeče. U toho totiž musel být!
Teď ale lov. "Dobře. Ale raději laň než paroháče," doplnila jejich dohodu o další malou podmínku, a pak se rozešla k řece, kterou museli překonat, aby se do inkriminovaného lesa dostali. Přitom promluvila zase na Biancu. "Každý lov má to či ono. Divočáci mají nebezpečné zuby. Kamzíci jsou malí a mrštní, takže je výzva je chytit. A jelen je zas velký. Jeden vlk by ho bez magií nestrhl. A všichni kopou," vysvětlovala a usmála se na Saturna, jestli třeba neprozradí své zkušenosti se srnčím.

>>> Narvinij přes řeku

Šokovaně zamrkala, když se Lindasa překvapivě motivovaně pustila napřed a vlastně vrátila Meineremu jeho podobně nechápavý pohled. Neotálela ale moc a svým vlastním těhotenským tempem následovala jejího příkladu, aby dorazila alespoň na závěr celého představení, které jí navzdory zlosti vykouzlilo úsměv na tváři. Nevěděla, co ji k tomu donutilo víc. Jestli pohled na to, jak energicky Linda šedivku vypakovala, nebo to, co hnědá schytala přímo do obličeje.
Zachovala si však svou důstojnost a místo smíchu se starostlivě obrátila na výrostky, za kterými se přišli. "Jste v pořádku? Neudělala vám nic?" Zeptala se a jala se je pořádně prohlédnout, jestli někde neuvidí stopu krve nebo cokoliv, zač by mohla Tasou ještě více opovrhovat. "Je to sestra toho vlka, co ti kdysi ublížil," vysvětlila záhy své chování Saturnovi a povzdechla si. "Už dvakrát unesla Lorenza, Jaimie hodila do řeky a napadla Siria," přiznala zahanbeně, co všechno už té vlčici dovolila spáchat a obrátila se vděčně na Lindasu, kterážto se snad už vyrovnala se smradlavým rozloučením, kterého se jí dostalo. "Vlastně jsem s tebou chtěla původně probrat, jakou funkci bys chtěla ve smečce zastávat, ale po tomhle si myslím, že se skvěle hodíš na ochránce, co myslíš? Vážně dobře odvedená práce," pochválila ji, a ani se jí to moc nepříčilo, protože si to skutečně zasloužila. Opravdu uměla pouštět hrůzu. A navíc to vypadalo, že si s Meinerem rozumějí, ač to bylo prazvláštní jakkoliv, takže by jim neměla vzájemná kooperace na stejném postu vadit.
Její další slova patřila opět "vlčatům". "Zrovna jsme plánovali vás přizvat na lov. Cítíte se na to?" Zeptala se, protože nakonec nechtěla nikoho do ničeho nutit. "Můžeme jít do Narvinije na jeleny, pod Dráp na divočáky, nebo do Východního hvozdu na kamzíky," přednesla rovnou několik návrhů, aby se vše neustále hýbalo a tázavým pohledem dala všem jasně najevo, že se mohou vyjádřit.

Vypadalo to, že s mrazákem to vyjde, tak teď už jen něco do něj. Ani jeden sice nezněl kdovíjak nadšeně, ale souhlas je souhlas a nedá se vzít zpět. Hehe. "Výborně," zamávala oháňkou a už se nadechovala k dalšímu proslovu, když se její společníci začali vyjadřovat k druhému návrhu. Meinere to hezky zaobalil a Linda to vzala hezky po Lindasovsku. Ale po krátkém zamyšlení uznala, že chápe oba. Lov s bandou nezkušených výrůstku nezněl jako bezpečná a úspěšná výprava... A osobnosti některých z nich mohly drobet překážet.
"No, jedna dvojčata tu nejsou, druhá tu mají nějakou kamarádku... Takže Saturnus a Bianca?" Navrhla asi tu nejschůdnější cestu. Dotyční byli nejstarší, nejrozumnější a se složitými povahami černobílého a hnědé asi nejkompatibilnější svou přiměřenou normálností.
Zaujatě začenichala, aby určila polohu dvou zmiňovaných a hned měla důvod k tomu, se zle zamračit. Pach co s nimi byl rozhodně s libostí nenesla. Byla by to sice skvělá příležitost, jak se té mrchy provždy zbavit, ale i ji chránila stejná skutečnost, jako Noroxe. To že byla Lau v očekávání a do rvaní se nehrnula. Proto aspoň zvedla hlavu k zavytí, které ještě nikdy z hrdla nevypustila. Nazlobenému a varovnému. Varování pro Tasu, ať vysmahne dřív, než si pro ni přijde. A varování pro mladé, ať se mají na pozoru.
"Chodí si sem, jako by se nechumelilo," odfrkla a dopáleně švihla ocasem. Neměli by se znovu přestěhovat? Jak tu má v klidu odrodit a vychovat mladé, když jí sem Styxina rodina chodí jak do kurníku? Ale ne. Zbavit se jich znělo mnohem lépe, než utíkat o území jinam. "Jdeme," zavelela rozladěně a vykročila za dvojicí sourozenců, kterou hodlala přizvat na lov, doufajíc, že až dorazí, šedivá už tam nebude. Jinak na ni poštve všechny přítomné, aby si zapamatovala, kam nemá srkat nos.

Rez a Saturn. Popravdě, netipla by to. Ostatně vlček se vyjádřil celkem jasně ohledně svých loveckých dovedností a Rez... překvapovalo ji, že tu stále je a navíc se dokonce stará o smečku. To bylo hezké. Určitě by si s ní měla promluvit. Zběžně probrat, jak to bude dál a tak... Ale teď k vylepšení úkrytu, které měla na mysli. Dle všeho by to šlo. Minimálně Meinere neoponoval ničím jiným, než nedostatkem ledu. "Voda a severák, udělá své," vyslovila svůj plán, který zněl popravdě dost náročně na energii, ale rozhodně to nebylo neproveditelné. Třeba to ani nebude muset dělat sama. Od toho byli smečka, aby se o svá břímě podělili, že ano? Snad je mezi nimi i někdo další, co ovládá buď jedno nebo druhé.
"Ráda bych něco ulovila, když už tolik nemrzne. Cítíte se na to?" navázala hned dalším tématem a hodila očkem od jednoho k druhému. Představa lovící Lindasy byla celkem absurdní. O to víc, by to chtěla vidět. Bude pak mít co vyprávět vnoučatům. A kdo ví, třeba ji výkon a chování vlčice přesvědčí o správnosti rozhodnutí ji povýšit. Zatím měla zásluhy "jen" za výzdobu úkrytu a to, že se nevypařila s prvními jarními dny. To bylo totiž to, co od ní přesně čekala. Ale asi se mýlila. A byla tomu překvapivě ráda. Už si na tuhle skladbu jejich smečky dost zvykla a bez Lindy by to už asi nebyl Mecháč, jak ho známe. Škoda, že se všichni neznali ani moc mezi sebou... "Možná bychom mohli vytáhnout i mladé, ať mají nějaké zásluhy," zamumlala zamyšleně nemyslela jen na Saturna s Biancou, ale i na dvojčata, co se tu někde poflakovala s nějakou cizinkou.

>>> Kierb

Obklopil ji známý les, známé vůně, známí vlci. Potěšeně se pousmála, že tentokrát to tu nezeje prázdnotou. Cítila Biancu a Saturna. Raystera. Dvojčata. Meinereho. Těšila ji dokonce i přítomnost Lindy. Sice tu byl očividně i někdo cizí, ale tím se nenechala rozhodit. Dokud to nebyl Norox nebo Tasa, rozhodla se věřit úsudku svých soukmenovců. Milou návštěvu si mohl přivést kdokoliv, že ano?
Možná byla moc mírná, ale teď měla prostě hlavu v obláčcích, překypovala endorfiny a chtěla všechno vidět v pozitivním světle. Možná proto jako první vyrazila za dvojicí, co se zdála nejméně přívětivou, aby ji zahrnula zářivým úsměvem. "Ahoj, ahoj," kývla hlavou od černobílého k hnědé. Pravděpodobně je rušila u nějaké konverzace, ale co se dalo dělat. "Nevíte kdo ulovil tu srnu a kamzíka?" Zeptala se nejdříve, aby uspokojila svou zvědavost a mohla si udělat první poznámky na seznam kandidátů na smečkového lovce.
Trochu ji mrzelo, že končí zima, protože to znamenalo, že jim kořist nezůstane čerstvá díky mrazu, ale zas ji to přivedlo na určitou myšlenku. "Napadlo mne, že bychom mohli v úkrytu vyhradit kousek, kde bychom udržovali led a dávali tam kořist, aby déle vydržela," vypadlo z ní a zadívala se především na Meinereho. To on tu ovládal magii země, díky které by si tam takovou místnůsku možná mohli vyrobit. Pokud možno před lovem, který si už malovala v hlavě.

>>> ježčí mýtina, přes mahar

Obleva zase hrozila tím, že močály vytopí, ale tentokrát tam nebyl nikdo, koho by před tím osudem musela chránit. Samozřejmě to na ni vrhlo vlnu nostalgie. Na to, jak malá tehdy všechna "jejich" vlčata byla. A co teď asi dělá Skylieth? Byla by schopná zachránit Mecháč tak, jako její bývalá alfa ochránila Mahar? Nevěděla. A doufala, že ještě nějakou dobu to nebude potřeba zjišťovat.
Byla ráda, že se jim zatím daří držet hranice označené a úkryt zásobovaný jídlem... Ačkoliv. To druhé už nemusela být tak úplně pravda. Na poslední čerstvou kořist tehdy poslala hladová dvojčata. Asi tam toho už moc nezbylo. Možná by mohla zařídit, aby se to změnilo? Uvítat Theriona doma něčím pod zub?
Sice byla v choulostivém stavu, ale od čeho byla alfa? Prostě rozdá úkoly a pak bude zpovzdálí koukat, jak to jejím soukmenovcům jde. Kdo ví, třeba v někom objeví lovecký talent a bude moct dotyčného zavalit titulem lovce a všemi povinnostmi, co to sebou nese. Znělo to dobře.

>>> Mech

>>> Od Života

Pod vršky se ohlédla. Napadlo ji, že by možná měla počkat na svého partnera, ale... Věděla, jak podivně čas tam nahoře plyne. Nechtěla tu strávit celé dny, než Život Thea propustí ze svých dobrotivých spárů. Mávla tedy oháňkou a vykročila kupředu. Směr sever. Sice chtěla původně navštívit Therionovu rodinu v té smečce nedaleko, ale nechtěla nechat Mecháček dlouho bez dozoru.
Navíc by mohla doma přichystat nějaké překvapení. Zatím byla úplně bez nápadu, co by to tak mělo být, ale cesta před ní byla celkem dlouhá, tak třeba něco vymyslí, během všeho toho kladení nožky před nožku. Hlavně ale s klidem.
Už se nenechala rozhodit ani Maharem, co jí stál v cestě. Prostě tiše zadoufala, že nepotká žádné hloupé příšery, krokodýly ani hejno šílených komárů a pustila se po známých cestičkách do srdce močálů, co jí bývaly domovem.

>>> Kierb přes Mahar

>>> kopce, jak jinak

Přišla si cestou nahoru nějak nemotorně a zadýchaně. Ne jako posledně, když jí táhlo na třináct let a selhávaly její senilní klouby, ale celkem podobně a příjemným se to úplně nazvat nedalo. S vidinou toho klidu a míru, co pozná nahoře, se však do své snahy pořádně zakousnula a kousek po kousku pískovcový svah zdolávala. S vydatnými pauzami na vydýchání, během kterých se rozhlížela po svém partnerovi, který by ji snad měl i následovat.
Ale čím výš byla, tím menší si o to dělala starosti. Však byli v Narrských kopcích, co by se tu Theovi asi tak mohlo stát? Místo obav by se spíš měla těšit z toho, že třeba aspoň tady, jeho ztrápená mysl najde trochu klidu a míru. Že si na pár minut či hodin odpočine od neustálých starostí a chmur. Mohl by se třeba i něčemu usmát! To by sice moc ráda viděla ale... však ona ho donutí se usmívat i mimo vliv Životovi přítomnosti. Jen na to bude potřeba více času.

A pak si najednou uvědomila, že už je na vrcholu. Jo, u přemýšlení vlk ztrácí pojem o dění kolem... Přesto se jí zdálo, že to uteklo až moc rychle. Dokonce se zaskočeně usadila a chvíli nad tím nejistě dumala, než ji upoutal ten dobře známý zvonivý smích. "Dobře, odhalilas mě. Trochu jsem ti to zkrátil, protože mi nepřišlo hezký, abys šla celou tu štreku v tomhle stavu," rozpovídal se Život hnedka zkraje a přihopkal blíže, obíhajíc ji, jako nějakou skvělou atrakci. "Ale nesmíš to nikomu říct, pak by to chtěli všichni," kladl jí na srdce s jiskérkami v očích a usadil se hezky vedle ní s obočími na vrch hlavy.
"Takže se nám to povedlo?" Musela se zeptat. Srdce jí v hrudi nadějí celé poskočilo a její oháňka se samovolně rozhýbala do všech světových stran. "Myslim, že teď už je to dost zřejmý i bez kouzel," poznamenal Život pobaveně a kývnul hlavou k nedalekému potůčku, ve kterém vlčice mohla na krásno zřít svou zakulacující se maličkost. Zírala na svůj odraz dlouho, zatímco duše jí překypovala vším možným. Pýchou, radostí, dojetím, láskou... Tím vším, co by chtěla sdílet se svými milovanými. "Ach Živote," hlesla a obrátila se k jeho rozjasněné, usmívající se tváři. "Gratulujuuu," už zase hopkal všude kolem, jako na pružině, zatímco Lau se na střídačku smála a ronila slzy. Theo! Musel to taky vědět! Než však dokončila myšlenku, zastavil se bůžek přímo před jejím čumákem, náhle s hrozně vážným výrazem.
"Chci být jejich kmotříček. Sestra má kmotřence a kmotřenku a já ne. Neni to fér," našpulil pysky jako nějaké malé umíněné děcko a upíral na ni tak zarputilý pohled, že se tomu nedalo odolat. "Prosím, prosím, prosíííím!" spustil, když moc dlouho neodpovídala a donutil ji k dalšímu výbuchu smíchu. Asi nebylo zrovna obvyklé, aby Život někoho o něco prosil. Ale nebylo to třeba. "Samozřejmě, bude nám ctí," vysoukala ze sebe během dalšího výbuchu smíchu a pobaveně se uculila jeho roztomile potěšenému jančení. "Jupííí!" Přišlo jí fascinující, kolik tváří tenhle vlk měl. Od moudrého rádce k potřeštěnému děcku, ale asi to dávalo smyls. Byl to ostatně Život.
Jen co se dostatečně vynasmáli, usalašili se k poklidnějšímu rozhovoru, který plynul tak nějak sám, od tématu k tématu. Musel se přece ujistit, že se jí líbí její nová ozdoba a poslechnout si nějakou tu pochvalu, hezky od srdce vyřčenou. Pak pro změnu hrál tajemného, když se pokoušela vyzvídat na své děti, a skutečně z něj nedostala nic. Ani počet, ani pohlaví... ale o jménech spolu spekulovat mohli a on popravdě přicházel s tak šílenými návrhy, že doufala, že jen vtipkuje.
Nakonec se však se smutným úsměvem dostala konečně k tomu, proč přišla a co měla v plánu probírat, než ji tak rozhodil. “Nevíš něco o Mojoovi?” Bála se zeptat, ale musela. Sama ostatně tehdy v Elinském údolí řekla Saturnovi s Biancou, že je lepší znát krutou pravdu, než se udržovat v nejisté nevědomosti. Život se ale nezatvářil nijak tragicky, spíše zamyšleně. Ani to tentokrát nevypadalo, že by ji chtěl z žertu napínat, ale opravdu přemýšlel. Proto trpělivě mlčela a čekala, jen napjatě našpicovala uši, když se konečně ozval. “Hmmm… Nemůžu říct, jestli budete schopni se zase potkat, ale měl by být v pořádku.” Znělo to na jeho poměry dost nejistě, ale nepovažovala ho za osobu, co by byla schopná lhát, ač by to bylo pro něčí dobro a tak po chvilce intenzivní výměny pohledů uvolnila všechny ty nevědomě napjaté svaly a vděčně se usmála. “Děkuju.” Nebylo to úplně to, pro co sem přišla. A asi to ani tak úplně neuspokojí dvojčata a jejich starost, ale rozhodně lepší než nic. A mnohem lepší než vyloženě zlé zprávy.
“Za málo,” pohodil kouzelný vlk ocasem a rázem se zase culil jako měsíček na hnoji. “Hlavně žádný další stresy pro ty malý kuličky!” Pronesl zvesela a přetočil se v písku přes záda, až zrníčka létala všude kolem. Lau vyskočila na nohy, jak se pokusila spršce uhnout, ale svému dílu neštěstí neunikla a pak na něj vrhla ublížený pohled přes rameno.
“Víš co? Hraj si s Therionem. Jemu to prospěje. Já jsem na to moc tlustá,” ušklíbla se, a pak se pustila dolů z kopce. Ne moc rychle. Jednak proto, že se jí ve skutečnosti zas tak nechtělo. Jako vždy. To prostě Život s vlky dělal. A druhak proto, že teď hodlala být pořádně opatrná. Jak jí bůžek doporučil. Žádný stres! Žádná námaha! Zdravé děti.

>>> přes kopce na Ježčí mýtinu

MASO V ÚKRYTU