Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//737

Bylo hezké, mít se o koho opřít. Nejen obrazně, ale i doslova. Spokojeně se schoulila do kožichů jejích společníků a zahihňala se. Trochu ji u toho zabolelo v podbřišku, ale dalo se to ignorovat. Zasmát se tomu prostě chtěla. Saturnus předváděl spíš idealistický pohled na věc a nazval vlčata krásnými, zatímco Bianca byla ta realističtější a divila se, jak jsou neforemná. "A také bezzubá, hluchá a slepá," prozradila oběma a trochu jedno z dětí postrčila čumáčkem ke zdroji potravy, od kterého zrovna nemotorně odpadlo.
"Ale to se brzy změní," dodala. "Ale i pak budou potřebovat pořád kopu péče." Vele významně na oba vlčky zamrkala. "Líbilo by se vám, starat se o ně, když já nebudu moct?" Zeptala se. Bylo na to dost brzo, ale bylo lepší věci řešit včas. A podle vytí, co se ozývalo venku, bude muset své potomky zanechat v péči někoho jiného o dost dřív, než by se jí líbilo. Zatím to ale odložila. Nejdřív se vlčátka do sytosti nají a pokojně usnou!
A Bianca nadnesla další důležitou věc, co bylo potřeba! Lau popravdě o jménech přemýšlela nespočetně krát, ale teď když měla své broučky přímo před očima se rozhodla všechny ty nápady hodit za hlavu a se zavrcením ocásku se usmála na tu starší dvojičku sourozenců. "To můžete klidně vymyslet. Nějaké návrhy?" Znělo jí to jako skvělý nápad, aby vlčatům dali jména ti, co byli u jejich narození, když už jména nemohla vybírat spolu s Therionem, který se snad jen někde zapomněl... Snad. Nechtěla, aby ty dvě kuličky byly polovičními sirotky ještě dřív, než otevřou oči.
Ale pryč s těmi depresivními myšlenkami, na ty bud čas později. Teď to chtělo nějakou tu radost z nabití mateřství a zábavu s vybíráním jmen. Proto ostatně nespouštěla nadšený pohled z těch, od kterých je chtěla slyšet.

//736

Saturnus se divil, že na vlčátka dochází tak brzo a Bianca... Ta nechápala, jak se taková vlčata do bříška dostanou. Lau se trochu zakuckala smíchy, ale umlčel ji další stah jejích vnitřností. "To vám vysvětlím příště," rozhodla. Ne tedy, že by měla kdovíjak na výběr. Když křeč nakrátko pominula, rozhodla se odpovědět alespoň hnědému vlčkovi. "Toužím po vlčatech celý život, přijde mi to zoufale pozdě," přiznala rozpačitě. Chudák nemohl tušit, jak stará ve skutečnosti je, ale tahle poznámka to snad dostatečně naznačila.
Pak přišla další křeč. Klidové přestávky byly čím dál tím kratší a ona měla celkem jasnou představu o tom, co to znamená. "Může-te... mi dě-lat spol...ečnost," procedila mezi zuby a na chvíli svůj doprovod zatížila celou svou vahou, protože se pod ní tak trošku podlomily nohy, ale díky nim to neskočilo pádem do mechu. "Ale nebude to hezký pohled," připomněla ještě jednou. Nechtěla je po jedné krvavé podívané traumatizovat hned další, ale představa toho, že bude na všechno sama, ji přímo děsila.
Pokývla hlavou, když Saturn určil směr na nějaké pohodlné místo, ale upřímně jí bylo celkem jedno, kde to bude, hlavně když už to bude. "Děkuju," broukla vděčně a s heknutím ulehla do měkoučkého mechu, který měla v brzké době zbortit svou krví a vlk ví, čím vším ještě. "Bude to v pořádku," zopakovala vlčkova slova, sekundovaná Biančiným přitakáváním. Byla to fráze, kterou často říkal Therion a ji napadlo, že kdyby tu byl, asi by z něj nic jiného také nevypadlo... I tak by ho tu ale měla ráda. Tak jako Lylwelin měla Sigyho. Další křeč ale myšlenky na nějakou lítost či závist odehnala. A takových si v následujících minutách užila ještě desítky. Hnusných vyčerpávajících křečí, i přes které se ale snažila zhluboka dýchat a sesynchronizovat s nimi vlastní aktivní snahu o vypuzení těch malých parazitů, které měla do konce života milovat víc než sebe.
Dalo se říct, že jak náhle to na ni přišlo, tak rychle to i proběhlo. Naštěstí pod srdcem nenosila osm nebo pět skřítků, co by ji vyčerpávali dlouhé hodiny, nýbrž jen dvě malé hnědé kuličky. Kluka a holku. Přesně jako u Lylwelin. Svět musel být ostatně v rovnováze. Udělala vše, co bylo potřeba zcela instinktivně, aniž by o tom přemýšlela a uvědomila si to, až když byla vlčata vylízaná do sucha a přisátá na jejím břiše. Odtrhla od nich láskyplný pohled jen pro to, aby úplně stejně procítěný vyslala k Biance a Saturnovi. Neřekla nic. Byla tak dojatá, že slova nenacházela, ale ten pocit... ten za ty útrapy rozhodně stál.

//735
<<< mech

I přes veškerou svou snahu očividně ty dva děsila. Netrvalo dlouho a došlo jí i proč. Chudáci malí netušili, co se s ní děje. Samozřejmě. Nikdy nic takového neviděli a nezažili. Nedávno jim byl rok. Zapomínala na to, jak mladičcí a nezkušení jsou. Než se však dala do vysvětlování, vděčně se mezi nimi schoulila a dala se na cestu dolů do tlumeně osvětleného úkrytu. Oči přitom nespouštěla z podlahy, protože teď upadnout by byla asi vážně konečná.
"Nesnědla jsem nic špatného," broukla konečně první z odpovědí, co jim dlužila a přešla hned k dalším. "Jsem březí... To znamená, že mi v bříšku rostou vlčata a... už jsou tam dost dlouho a chtějí ven," znělo to, jako by mluvila k dětem ale nevěděla popravdě, jak jinak to vysvětlit, když to byla věc, co se běžně vysvětlovala právě prckům a ne adolescentům. No. Zase jednou něco zanedbala. Možná si svou omladinu vážně pořizovat neměla. Ale teď, když se drala na svět bylo zbytečné se takovými myšlenkami trápit.
"Nebude to moc hezké a bolí to, ale měla bych být v pořádku," zamumlala pak konejšivě a vděčně si povzdechla, když se terén přestal svažoval a oni se ocitli na dně dna. Jak poetické. Teď ještě najít místo, kde si lehne a celé to odbojuje. Samozřejmě nemohla hladký průběh úplně očekávat, mohlo se stát, že se něco zvrtne... Ale nechtěla být pesimista. Ne v den, kdy se měla stát mámou.

>>> Narvinij

"Vzduch," přisvědčila Biance na otázku a pak už se soustředila na tahání. Energie z ní ale utíkala stejně rychle jako z nedotaženého balonku. Přeháněla to. Moc to přeháněla. Kam zmizela její opatrnost? I Život jí kladl na srdce, ať se nepřemáhá a ona vyrazí na lov a pak tahá jeleny přes řeku a přes les... Kde byl zbytek smečky, na který by to hodila?
No aspoň měla Biancu a Saturna. Ti nikdy nezklamali a byli tu pro ni. Znaveně se na ně usmála, když dorazili až ke vstupu do úkrytu. Tam dole ještě neměli to místo, které chtěla s Meinereho pomocí vyrobit a navíc vlk zůstal daleko za nimi. Možná na původní plán i zapomněl. Ale to nevadilo, ona nikdy nikomu za zapamatování nestála. Co na tom, že ze sebe udělala alfu. Na její neschopnosti to nic neměnilo.
Mnohem víc ji mrzela nepřítomnost jejího partnera. Nezdálo se, že by byl poblíž, natož přímo v lese a... "Ugmh," zalapala po dechu, když jí tělem projela křeč. První předzvěst toho, co se mělo brzy dít. Sice to bylo její poprvé, ale nebyla hloupá a uměla počítat. Nastal její čas. "Vypadá to, že jsme se vrátili právě včas," broukla, když bolest odezněla a zadívala se na maso. Teď opravdu neměla myšlenky na jídlo. Byla si dokonce celkem jistá, že by jíst neměla. "Neublížila jsem jim, že ne?" Projela jí hlavou hrůzná myšlenka. A pak ještě jedna další. "Nebude u toho." Musel by to být zázrak, aby to Theo stihl zpět včas. Co dělal? Kde byl? Je v pořádku?
Její obvykle klidná fasáda nabrala na dost panických tvarech, zvlášť když se její tělo zkroutilo v další křeči. Pohled na vlčky, co jí dělali společnost ji ale uklidnil. Nebo spíš donutil ke klidu. Nechtěla je děsit. "Pomůžete mi do úkrytu prosím?" Požádala je s úsměvem, za kterým skrývala bolest. Bála se, že kdyby šla dolů sama, v tomhle stavu by tak akorát někde klopýtla a skutálela se dolů jako pytel brambor. A nechtěla být sama. Zoufale nechtěla a po Theovi byli tihle dva její nejbližší rodina. Její děti, ačkoliv to nikdy nikdo nevyslovil nahlas. Když už neměl příchodu potomků na svět přihlížet jejich otec, tak proč ne jejich starší sourozenci?

>>> Dno

Vypadalo to, že Biancu lov moc neuchvátil. Vlastně vypadala dost bezradně, možná až vyděšeně a Lau si pomyslela, jak moc to zbabrala. Měla je na to víc připravit. Naštěstí tu byla Lindasa, která se rozhodla zakročit, když se k tomu šedivka neměla a Lau s povděkem vydechla, když zvíře vydechlo naposledy a místo boje o život, už jeho tělem hýbaly jen posmrtné křeče, ze kterých si už nemusela nic dělat. "Děkuju," broukla a sledovala, jak se hnědka žene k řece. Asi nesnesla pomyšlení na to, jak je špinavá, což bylo úsměvné a tak se tomu i usmála.
Pohledem pak zabloumala k vykulené Biance. "Vypadá to tak," poznamenala a pomalu se zvedla na nohy, které ji, po všem tom zápasení o to, aby se břichem neodlepila od země, bolely jak čert. Ale možná to nebyl jediný důvod. Přišla si celá tak nějak nateklá a nebýt toho, že pod srdcem nosila vymodlené potomky, asi by celou březost s chutí proklela. Bylo to náročnější, než si představovala, o to víc její úcty si každá matka zasloužila.
"Doufám, že se nikdo nezranil," obhlédla pak celou svou skupinku. Vypadalo to, že moc ne, ale chtěla se ujistit. A v hlavě si kladla na srdce, že opravdu potřebují najít pořádného lovce, co si to příště vezme na starost. Takový chaos se jim nemusí víckrát vyplatit. Sama svlažila hrdlo v řece a byla neskutečně ráda, že jsou tak blízko k domovu. Nebudou muset táhnout kořist nikam daleko. I tak to dá zabrat. Hlavně protože nechtěla, aby se zase namáhal jen Meinere. Fyzicky se ale už zatěžovat nechtěla a proto sáhla po magii větru, aby jim mrtvá těla nadnášela. "Pojďme domů. Odpočívat," vyzvala všechny přítomné a sama do Mecháče zamířila.

>>> Mech

Chumel zvířat byl pořádnej opruz. Ale nějak top zatím fungovalo. Sice by raději, aby jich tam bylo ještě méně, když se dají do útoku, ale nakonec... měli kluci asi pravdu, když se vrhli kupředu, aby celou tu šarádu ukončili. Saturnus a obě Meinereho poloviny strhli k zemi jednu hubenou laň a jí vyběhl přímo naproti belhající jelínek. V těch několika krátkých vteřinách absolvovala lítý vnitřní boj, jestli ho nechat být, nebo to přeci jen risknout... Ale smečka teď byla celkem velká a ona ji ještě plánovala zvětšit... bude potřebovat maso.
Proto temně zavrčela a ačkoliv to původně neměla v plánu, zase se přikrčila, aby chránila to, na čem záleželo a v téhle přikrčené pozici chňapla zuby po jelenových tenkých nožkách. Byl asi tak stejně nemotorný jako ona, ale také navíc vystresovaný a vyčerpaný, což hovořilo v její prospěch. Držela zvíře v hlezně, pevně se držíc na zemi, zatímco s ní chudák zoufale zmítal. Nebyl to příjemný pocitu, když jí ta párátka létala kolem hlavy, ale nic jiného dělat nemohla. Možná tak ho pustit. S utrženou achilovkou by daleko neodešel, ale... Vždy existovalo riziko, že se jim ztratí a ona navíc ztratila přehled o tom, jak si ostatní vedou a jestli už něco do spíše mají, nebo ne.
Vrhla velmi naléhavý pohled na vlčice, které se pohybovaly poblíž. Bylo jí jedno která to bude, ale rozhodně by ocenila pomoc. Někoho, kdo udělí tu poslední ránu z milosti. Bohové, však to toho jelena muselo děsně bolet a ona sama u toho držení odpadávala únavou.

Jo, vážně si měli všichni o dost víc popovídat, než se pustili do práce. Hlavně když tu mají dva zelenáče, ale na to už bylo pozdě. Čas vrátit neuměla a na lítost teď nebyl čas. Nechala kolem sebe bez povšimnutí proběhnout dva splašené kusy a vrhla pohled po bezradném Saturnovi. "Hledej kus, který se špatně hýbe, vypadá nemocně nebo pohuble..." instruovala ho za běhu, riskujíc kousnutí do jazyka, ale aspoň svým hlasem držela zvířata v pohybu. To už ale označil jeden takový kus Meinere.
Vrhla pohled doleva, jak řekl a pokývla hlavou. Tohle byl jejich kus. Rozpůlený vlk už se i činil, ale nebylo úplně izi se skrz splašené stádo dostat tam, kde to bylo potřeba. Normálně by neváhala a sama by jim proklestila cestu vlastním tělem, protože její kožich uměl skvěle pohlcovat nárazy, ale... to dneska nešlo. Nechala kolem sebe proběhnout další zvířata, o která se jejich smečka nezajímala. Tiše hekla, když byla donucena se shrbit, zatímco ji jeden vyděšený jelen přeskakoval. Tak tak, že nedostala paspárkem do hlavy. Byla to sice dost hezká příležitost, kdy někomu rozpárat břicho zuby a přilepšit si, ale ve svém stavu na takové manévry neměla dost odvahy.
"Opatrně," nabádala všechny, co byli v doslechu a sledovala ten chumel nohou, ve kterém se jejich kulhánek schovával. "Pouštějme je postupně," navrhla, když byl jejich kruh kolem nich úzce sevřený, a na chvilku uskočila stranou, aby panikařícím zvířatům ukázala širší cestičku, když to ale vypadalo, že se tudy hrne i jejich vyhlédnutý kus, zase ho zahnala zpátky. Když budou spolupracovat, za chvíli budou mít to, co chtějí. Nebo ne?

Trochu ji děsilo, že všichni mlčí, nic se moc neprobírá a jde se hned na věc. Nechce lov trochu víc... no komunikace? Ale Linda už byla pryč, Bianca taky a... Meinere se rozpůlil? "Ty mne asi nikdy nepřestaneš překvapovat," hlesla šokovaně a vzpomněla si na svou vlastní touhu, umět se rozpůlit. Očividně to vážně šlo! Trochu divné bylo, že jedna z polovin byla ona, ale... asi nebyl moc čas to rozebírat, takže se dala s Černým, Bílou a Saturnem také do pohybu. Cítila se u toho děsně těžkopádně, ale mohlo být i hůř. Mohla mít třeba artritidu, že ano? Heh. Ošklivé vzpomínky.
Zhluboka se nadechla, když dorazila někam do oblasti mezi Biancou a Saturnem. Dělala si tak trochu přehled o tom kde kdo je, jestli jsou všichni na místech a kde se nachází stádečko, které se snažili mezi sebou sevřít. Magie větru v tom byla dost nápomocná a už se ani nesnažila cítit provinile, že si to tak ulehčuje. Do toho, aby se naučila ovládat svou magii mnoho investovala, proč by ji měla nechávat úplně ladem?
"Měli jsme nejdřív vyslat skauta," napadlo ji. Někoho, kdo by zjistil, jak velké stádo je a jestli tam je kus, který bude snadné strhnout. Ale pozdě bycha honit. Nebyla lovec a organizace lovu pro ni byla jako španělská vesnice. To by měl dělat spíš Theo,... Kde se asi zapomněl?
Vypustila to ale rychle z hlavy, a když jí přišlo, že je jejich půlkruh kolem laní sevřený dost, zvedla hlavu, aby zavyla a dala tak znamení k akci. A také vnesla do stáda trochu chaosu. Potřebovali, aby se trochu rozkouskovalo. Méně kopýtek na jednom místě se vždycky hodí. Byl to trochu jiný způsob lovu, než obvyklé plížení a nečekaný úder, ale... bylo to celkem vzrušující.

//Schváleno, odečteno, nahozeno, odznaky budou :)

>>> Mech

Sledovala, jak v sobě mladí vlčci nalézají nadšení k lovu. Nebo se o to alespoň snaží a usmála se, když se jejich skupinka zase stmelila dohromady. Ochráncům patřil vděčný pohled za odvedenou práci a pak... už se mluvilo o lovu. Už měli dvě nahaněčky a celkem zajímavý návrh z hlavy dvoubarevného. Přikývla hlavou. "Myslím, že všichni tady jsme stavění spíše k běhání," pověděla, jak se na jejich grupu tak koukala. "Jestli nechceme používat magie, tak nás asi bude ke stržení velké laně potřeba víc, takže bude dobré, aby nás bylo co nejvíce na jednom místě, když přijde správná příležitost," přednesla nějaké ze svých myšlenek, což by pro ni bylo ještě před rokem nebo dvěma nemyslitelné. Projevovat vlastní názor!
"Já se toho ale nezúčastním. Nemůžu riskovat kopanec do břicha," doplnila to o velmi zásadní informaci a rozpačitě se ošila, bylo na ní ostatně už dost vidět proč. A ona byla otázka i to, jak moc užitečný bude běžec, když je kulatá jak míč. Ale doufala, že nějak prospěšná její přítomnost bude. I kdyby měla dělat jen morální podporu, čehož se rovnou ujala. "Spoléhám na vás," projevila svou důvěru a zatímco větřila, po nějakém stádě nezapomněla na další proslov. "Hlavně se nezraňte. Raději odejděme s prázdnou, než s někým zmrzačeným, ano?" Kladla jim na srdce a hezky úsporným tempem se vydala za stopou, co ji udeřila do čenichu. Určitě nebyla jediná, kdo něco zachytil. Mimo pachu vysoké ji však zaujal i závan dvou známých pachů. Byla ráda, že se Lennie drží blízko, nevypadala úplně zdravě. Kde ale měla děti?

Linda hezky frfňala, ale s návrhem funkce podle kývnutí hlavou souhlasila. Lau se na ni znovu vesele usmála a sledovala, jak spolu s Meinerem odběhla, aby před jejich odchodem přeznačili les. Bylo hezké, nemuset se tím zabývat a moci věnovat trochu času omladině.
"Mně se taky nelíbí," odtušila na Tasin účet o dost kyseleji a pak starostlivě srazila obočí k sobě, když se Bianca vytasila s příliš přesným popisem jisté osoby. "Je," musela ji ujistit s nepříjemným pocitem v břiše. Naštěstí to by jen projev nervozity a nemělo to nic co dělat s vlčaty, co nosila pod srdcem. Asi nebylo třeba, aby vyslovovala nějaká varování, Bianca i Saturnus byli chytří dostatečně, aby se před šedivými měli na pozoru.
"Jedno z vlčat, co se k nám nastěhovala se svou matkou," zasvětila raději mladou slečnu do složení jejich smečky a spokojeně se zavrtěla, když oba vlčci souhlasili s účastí na lovu. "Nějak se to naučit musíš," broukla konejšivě, aby utišila Biančiny obavy. Starost si začínala dělat spíš o sebe. S tím břichem a těhotenskou intolerancí k zátěži asi také moc užitečná nebude. A kde je asi Theo? Chtěla mu sdělit novinky. Hlavně tu jednu, protože jí nepřišlo fér, aby to jako první nevěděl otec dětí, ale... už to na ní začínalo být až příliš očividné. Snad se vrátí, než jí sklátí porodní křeče. U toho totiž musel být!
Teď ale lov. "Dobře. Ale raději laň než paroháče," doplnila jejich dohodu o další malou podmínku, a pak se rozešla k řece, kterou museli překonat, aby se do inkriminovaného lesa dostali. Přitom promluvila zase na Biancu. "Každý lov má to či ono. Divočáci mají nebezpečné zuby. Kamzíci jsou malí a mrštní, takže je výzva je chytit. A jelen je zas velký. Jeden vlk by ho bez magií nestrhl. A všichni kopou," vysvětlovala a usmála se na Saturna, jestli třeba neprozradí své zkušenosti se srnčím.

>>> Narvinij přes řeku

Šokovaně zamrkala, když se Lindasa překvapivě motivovaně pustila napřed a vlastně vrátila Meineremu jeho podobně nechápavý pohled. Neotálela ale moc a svým vlastním těhotenským tempem následovala jejího příkladu, aby dorazila alespoň na závěr celého představení, které jí navzdory zlosti vykouzlilo úsměv na tváři. Nevěděla, co ji k tomu donutilo víc. Jestli pohled na to, jak energicky Linda šedivku vypakovala, nebo to, co hnědá schytala přímo do obličeje.
Zachovala si však svou důstojnost a místo smíchu se starostlivě obrátila na výrostky, za kterými se přišli. "Jste v pořádku? Neudělala vám nic?" Zeptala se a jala se je pořádně prohlédnout, jestli někde neuvidí stopu krve nebo cokoliv, zač by mohla Tasou ještě více opovrhovat. "Je to sestra toho vlka, co ti kdysi ublížil," vysvětlila záhy své chování Saturnovi a povzdechla si. "Už dvakrát unesla Lorenza, Jaimie hodila do řeky a napadla Siria," přiznala zahanbeně, co všechno už té vlčici dovolila spáchat a obrátila se vděčně na Lindasu, kterážto se snad už vyrovnala se smradlavým rozloučením, kterého se jí dostalo. "Vlastně jsem s tebou chtěla původně probrat, jakou funkci bys chtěla ve smečce zastávat, ale po tomhle si myslím, že se skvěle hodíš na ochránce, co myslíš? Vážně dobře odvedená práce," pochválila ji, a ani se jí to moc nepříčilo, protože si to skutečně zasloužila. Opravdu uměla pouštět hrůzu. A navíc to vypadalo, že si s Meinerem rozumějí, ač to bylo prazvláštní jakkoliv, takže by jim neměla vzájemná kooperace na stejném postu vadit.
Její další slova patřila opět "vlčatům". "Zrovna jsme plánovali vás přizvat na lov. Cítíte se na to?" Zeptala se, protože nakonec nechtěla nikoho do ničeho nutit. "Můžeme jít do Narvinije na jeleny, pod Dráp na divočáky, nebo do Východního hvozdu na kamzíky," přednesla rovnou několik návrhů, aby se vše neustále hýbalo a tázavým pohledem dala všem jasně najevo, že se mohou vyjádřit.