Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>>> úkryt

Byl to zvláštní pocit, po takové době vyjít zpět na světlo. Oči si na to zvykaly celkem těžko. O kolik horší to asi bylo pro drobky, co viděli sluneční svit prvně v životě? Zdálo se, že oba tak nějak instinktivně vyhledali stín vržený jejím tělem, aby ten šok přestáli a chvíli na prostranství před nimi kulili očka. Byli tak roztomilí! A její...
Sklonila hlavu, aby oběma oblízla čela a tím je přivedla zpět do reality. První se dala ostražitě do pohybu malá vlčí slečna, která vystrčila hlavu zpod jejího těla a zadívala se na dva vlky, co si povídali u mrtvých jelenů. Lau napadlo, že by měli vzít to maso dovnitř. Začnou teď být horka a nikdo nechce jíst zkažené jídlo... Ale teď byla na první procházce s dětmi. Počkalo to měsíc, počká to i dalších pár hodin.
"To jsou Saturnus a Bianca," vysvětlila a zavrtěla ocáskem. Vyprávěla jim o nich několikrát, takže to muselo vše vysvětlit. Nezdálo se ale, že by to Ismu úplně uklidnilo, protože na ně dál podezíravě mhouřila očka. Nepočítaje jejich příchod na svět, nikdy neviděli jiného vlka než ji a sebe navzájem. Až teď jí to došlo. Jak divné to muselo být, potkat náhle jiné vlky. O to víc ji mrzelo, že si nikdo nenašel čas je dole navštívit a trochu vlčata socializovat. Teď to budou muset dohánět.
"Berte je jako velkou sestru a brášku, ano? Pojďme je pozdravit, už se na vás určitě těší," rozhodla se věci trochu rozpohybovat a vykročila směrem k nim. Isma se držela u jejích předních nohou, jako by snad chtěla být tou, co skupinku vede, ale zároveň si nebyla úplně jistá v kramflecích. Santé se pro změnu ploužil Lau za patami a i když se u "cizinců" zastavili, prohlížel si je zpoza matčiných nohou.
Lau vrtěla ocasem jako blázen a obdarovávala "své starší děti" zářivým úsměvem. "Ahojky... Tak co na ně říkáte teď?" Vyhrkla. Už nebyli zmuchlaní, že ano? A měli oči a uši a to všechno, co by by vlk měl mít. Tlapkou přitom postrčila Ismu dopředu a záhy ji následoval Santé, kterého ze svého stínu vytáhla za zátylek. Nevypadal tím nadšen, ale asi ho upoutala vůně masa, protože nakrčil čumáček a naklonil zvědavě hlavu. Samozřejmě. Měli by už jíst maso. Lau si přišla dost vycucaná už nějakou dobu. Měla je vzít na povrch dříve. Ach ta nezkušenost.

Ola,... se zpožděním, ale přece :)

Děkujeme účastníkům akce za hezké výtvory :3
Snad se ke mně dostaly všechny a nezvrtala jsem odkazy xD Případně křičte!!!

Lesík od Siria
Lesík od Bianci
Lesík od Lindy

Úkryt od Lindy
Úkryt od Meinýho

Odměny:
20 drahých kamenů/květin za účast (vyberte si)
3 křišťály za účast v obou kategoriích

+15 mušliček/oblázků za nejlepší výtvor - o tom můžete hlasovat v komentářích do neděle 23.5.2021

Dny plynuly jeden za druhým a Launee je trávila v osamění, jen spolu s vlčátky, která jakoby rostla přímo před očima a v ní se mísila řada emocí, se kterými si neměla co počít. Samozřejmě byla na jednu stranu nesmírně šťastná. Byla teď máma a zdálo se, že Isma a Santé jsou zdraví prcci a navíc moc hodní. Ale nemohla si pomoci a oči stále s naději v očích upírala k východu z nory. Chyběl tu totiž jejich táta. A nejen on. Byla alfou celkem velké smečky, ale jediní, kdo o ni projevili zájem byli Saturnus a Bianca. Nechtěla kvůli tomu být smutná, ale... byla. Nedostatek slunečního svitu na optimismu moc nepřidával a o Thea měla jednoduše strach.
Ze zamyšlení ji vytrhl dotek pod bradou, kde se o ni otřela malá hnědá hlavička. Pousmála se a něžně se o ni otřela nazpátek. Byla si jistá, že touhle dobou už byl měla obě vlčata celkem obstojně žvatlat, ale ani jeden se do toho moc nehrnul. Ani do prozkoumávání okolí. Rozhodně nepřivedla na svět zrovna akční hroudy, ale... s ní jakožto matkou a Therionem jakožto otcem na tom asi nebylo nic moc divného. Proto se tím snažila neznepokojovat a co nejvíc toho prckův vyprávět, aby se tu celé dny neutápěli v tichu.
Nicméně, i když Santé ani Isma o odchod z nory kdovíjaký zájem neprojevovali, jí už z toho osamění a šera trochu hrabalo. Měla jejich úkryt ráda, ale nebyl stvořený k tomu, aby v něm vlk strávil měsíc v kuse. A přitom to bylo přesně to, co se jí teď povedlo. Zatim ji tu držel strach o jejich připravenost, ale teď už byli velcí a nezakopávali o vlastní nohy. Uzrál čas.
Zvedla se tedy na nohy a láskyplně se na ně zadívala. "Pojďte se podívat na svůj domov," broukla. "A na své sourozence," zavrtěla ocáskem. Isma se jí během chvíle ustrašeně schovala pod břichem a Santé... Ten vypadal, že by si dal klidně dalšího šlofíka, místo výletu. Ani jedno ji ale tentokrát neobměkčilo. "Ale notak. Není se čeho bát. A venku je krásně," povzbudila obě hnědé kuličky. Ostatně už jim vyprávěla o nebi i o lesích a jezerech. Hřejivém slunci a barevných květinách.
A tak rozespalého vlčka popostrčila čenichem směrem do svahu, který je měl dovést na povrch. Malá slečna se držela jejích nohou jako klíště, takže tu k pohybu nutit naštěstí nemusela. Své tempo samozřejmě přizpůsobila jejich. Bylo to prvně v jejich krátkých životech, co zdolávali kopec, takže to zabralo o dost víc času, než obvykle. "Pozor na oči," broukla k nim něžně a pousmála se, když v jejich tvářích konečně zaznamenala kapičku zájmu...

>>> lesík

// můžeš si drahokamy převést na květiny u Života, nebo je utratit u Smrti za magie... není to tak, že by byly k ničemu

//738

Dvojice vlčků byla představou pečovatelství celkem nadšená, což jí vykouzlilo úsměv na tváři. Samozřejmě chudáci moc nevěděli, do čeho jdou, ale to popravdě ani Lau. Ale její a Theova vlčata... to neznělo jako dvojka raubířů, co bude všem kolem ničit život dětským terorem. Vlastně i teď jí přišli ti broučci dost klidní a tiší na to, jak staří byli. Možná s nimi moc práce nebude.
"Dobře, budu na vás spoléhat," stvrdila jejich malou dohodu a drobátko si zívnula. Lov a porod v krátkém časovém úseku byli dost vyčerpávající a jí se dost klížila očka. Nehledě na to, jak uklidňující byla přítomnost dvou malých kuliček, co se jí tiskly na břicho. Možná by měla výběru jmen věnovat více pozornosti, ale... Saturnus s Bincou měli hezké návrhy a nehodlala jim podkopávat nohy nesouhlasem, poté, co jim tu čest přislíbila. Pokývala tedy spokojeně hlavou. "Isma a Santé... hezké," broukla a znaveně ještě jednou zamávala oháňkou. Ostatně, když se to jejím dětem nebude líbit, vždycky si můžou vymyslet vlastní přezdívku, kterou budou používat. Znovu zívnula, nedalo se tomu pomoci.
"Běžte se najíst. Já se prospím a pak... se někdy vyměníme," vybídla je. Ji momentálně víc tížilo vyčerpání, než hlad a zatím se od svého malého štěstí tak nějak vzdalovat nechtěla. "Pokud se tedy nechcete přidat," dodala, protože by jí ani nevadilo, kdyby se tu schoulili spolu s nimi, ale to už broukla tak nějak v polospánku a v další vteřinu už nevěděla o světě a stejně tak drobotina zamotaná v jejím kožichu.

// já se trochu uklidím, ať vás nezdržuju :)

//737

Bylo hezké, mít se o koho opřít. Nejen obrazně, ale i doslova. Spokojeně se schoulila do kožichů jejích společníků a zahihňala se. Trochu ji u toho zabolelo v podbřišku, ale dalo se to ignorovat. Zasmát se tomu prostě chtěla. Saturnus předváděl spíš idealistický pohled na věc a nazval vlčata krásnými, zatímco Bianca byla ta realističtější a divila se, jak jsou neforemná. "A také bezzubá, hluchá a slepá," prozradila oběma a trochu jedno z dětí postrčila čumáčkem ke zdroji potravy, od kterého zrovna nemotorně odpadlo.
"Ale to se brzy změní," dodala. "Ale i pak budou potřebovat pořád kopu péče." Vele významně na oba vlčky zamrkala. "Líbilo by se vám, starat se o ně, když já nebudu moct?" Zeptala se. Bylo na to dost brzo, ale bylo lepší věci řešit včas. A podle vytí, co se ozývalo venku, bude muset své potomky zanechat v péči někoho jiného o dost dřív, než by se jí líbilo. Zatím to ale odložila. Nejdřív se vlčátka do sytosti nají a pokojně usnou!
A Bianca nadnesla další důležitou věc, co bylo potřeba! Lau popravdě o jménech přemýšlela nespočetně krát, ale teď když měla své broučky přímo před očima se rozhodla všechny ty nápady hodit za hlavu a se zavrcením ocásku se usmála na tu starší dvojičku sourozenců. "To můžete klidně vymyslet. Nějaké návrhy?" Znělo jí to jako skvělý nápad, aby vlčatům dali jména ti, co byli u jejich narození, když už jména nemohla vybírat spolu s Therionem, který se snad jen někde zapomněl... Snad. Nechtěla, aby ty dvě kuličky byly polovičními sirotky ještě dřív, než otevřou oči.
Ale pryč s těmi depresivními myšlenkami, na ty bud čas později. Teď to chtělo nějakou tu radost z nabití mateřství a zábavu s vybíráním jmen. Proto ostatně nespouštěla nadšený pohled z těch, od kterých je chtěla slyšet.

//736

Saturnus se divil, že na vlčátka dochází tak brzo a Bianca... Ta nechápala, jak se taková vlčata do bříška dostanou. Lau se trochu zakuckala smíchy, ale umlčel ji další stah jejích vnitřností. "To vám vysvětlím příště," rozhodla. Ne tedy, že by měla kdovíjak na výběr. Když křeč nakrátko pominula, rozhodla se odpovědět alespoň hnědému vlčkovi. "Toužím po vlčatech celý život, přijde mi to zoufale pozdě," přiznala rozpačitě. Chudák nemohl tušit, jak stará ve skutečnosti je, ale tahle poznámka to snad dostatečně naznačila.
Pak přišla další křeč. Klidové přestávky byly čím dál tím kratší a ona měla celkem jasnou představu o tom, co to znamená. "Může-te... mi dě-lat spol...ečnost," procedila mezi zuby a na chvíli svůj doprovod zatížila celou svou vahou, protože se pod ní tak trošku podlomily nohy, ale díky nim to neskočilo pádem do mechu. "Ale nebude to hezký pohled," připomněla ještě jednou. Nechtěla je po jedné krvavé podívané traumatizovat hned další, ale představa toho, že bude na všechno sama, ji přímo děsila.
Pokývla hlavou, když Saturn určil směr na nějaké pohodlné místo, ale upřímně jí bylo celkem jedno, kde to bude, hlavně když už to bude. "Děkuju," broukla vděčně a s heknutím ulehla do měkoučkého mechu, který měla v brzké době zbortit svou krví a vlk ví, čím vším ještě. "Bude to v pořádku," zopakovala vlčkova slova, sekundovaná Biančiným přitakáváním. Byla to fráze, kterou často říkal Therion a ji napadlo, že kdyby tu byl, asi by z něj nic jiného také nevypadlo... I tak by ho tu ale měla ráda. Tak jako Lylwelin měla Sigyho. Další křeč ale myšlenky na nějakou lítost či závist odehnala. A takových si v následujících minutách užila ještě desítky. Hnusných vyčerpávajících křečí, i přes které se ale snažila zhluboka dýchat a sesynchronizovat s nimi vlastní aktivní snahu o vypuzení těch malých parazitů, které měla do konce života milovat víc než sebe.
Dalo se říct, že jak náhle to na ni přišlo, tak rychle to i proběhlo. Naštěstí pod srdcem nenosila osm nebo pět skřítků, co by ji vyčerpávali dlouhé hodiny, nýbrž jen dvě malé hnědé kuličky. Kluka a holku. Přesně jako u Lylwelin. Svět musel být ostatně v rovnováze. Udělala vše, co bylo potřeba zcela instinktivně, aniž by o tom přemýšlela a uvědomila si to, až když byla vlčata vylízaná do sucha a přisátá na jejím břiše. Odtrhla od nich láskyplný pohled jen pro to, aby úplně stejně procítěný vyslala k Biance a Saturnovi. Neřekla nic. Byla tak dojatá, že slova nenacházela, ale ten pocit... ten za ty útrapy rozhodně stál.

//735
<<< mech

I přes veškerou svou snahu očividně ty dva děsila. Netrvalo dlouho a došlo jí i proč. Chudáci malí netušili, co se s ní děje. Samozřejmě. Nikdy nic takového neviděli a nezažili. Nedávno jim byl rok. Zapomínala na to, jak mladičcí a nezkušení jsou. Než se však dala do vysvětlování, vděčně se mezi nimi schoulila a dala se na cestu dolů do tlumeně osvětleného úkrytu. Oči přitom nespouštěla z podlahy, protože teď upadnout by byla asi vážně konečná.
"Nesnědla jsem nic špatného," broukla konečně první z odpovědí, co jim dlužila a přešla hned k dalším. "Jsem březí... To znamená, že mi v bříšku rostou vlčata a... už jsou tam dost dlouho a chtějí ven," znělo to, jako by mluvila k dětem ale nevěděla popravdě, jak jinak to vysvětlit, když to byla věc, co se běžně vysvětlovala právě prckům a ne adolescentům. No. Zase jednou něco zanedbala. Možná si svou omladinu vážně pořizovat neměla. Ale teď, když se drala na svět bylo zbytečné se takovými myšlenkami trápit.
"Nebude to moc hezké a bolí to, ale měla bych být v pořádku," zamumlala pak konejšivě a vděčně si povzdechla, když se terén přestal svažoval a oni se ocitli na dně dna. Jak poetické. Teď ještě najít místo, kde si lehne a celé to odbojuje. Samozřejmě nemohla hladký průběh úplně očekávat, mohlo se stát, že se něco zvrtne... Ale nechtěla být pesimista. Ne v den, kdy se měla stát mámou.

>>> Narvinij

"Vzduch," přisvědčila Biance na otázku a pak už se soustředila na tahání. Energie z ní ale utíkala stejně rychle jako z nedotaženého balonku. Přeháněla to. Moc to přeháněla. Kam zmizela její opatrnost? I Život jí kladl na srdce, ať se nepřemáhá a ona vyrazí na lov a pak tahá jeleny přes řeku a přes les... Kde byl zbytek smečky, na který by to hodila?
No aspoň měla Biancu a Saturna. Ti nikdy nezklamali a byli tu pro ni. Znaveně se na ně usmála, když dorazili až ke vstupu do úkrytu. Tam dole ještě neměli to místo, které chtěla s Meinereho pomocí vyrobit a navíc vlk zůstal daleko za nimi. Možná na původní plán i zapomněl. Ale to nevadilo, ona nikdy nikomu za zapamatování nestála. Co na tom, že ze sebe udělala alfu. Na její neschopnosti to nic neměnilo.
Mnohem víc ji mrzela nepřítomnost jejího partnera. Nezdálo se, že by byl poblíž, natož přímo v lese a... "Ugmh," zalapala po dechu, když jí tělem projela křeč. První předzvěst toho, co se mělo brzy dít. Sice to bylo její poprvé, ale nebyla hloupá a uměla počítat. Nastal její čas. "Vypadá to, že jsme se vrátili právě včas," broukla, když bolest odezněla a zadívala se na maso. Teď opravdu neměla myšlenky na jídlo. Byla si dokonce celkem jistá, že by jíst neměla. "Neublížila jsem jim, že ne?" Projela jí hlavou hrůzná myšlenka. A pak ještě jedna další. "Nebude u toho." Musel by to být zázrak, aby to Theo stihl zpět včas. Co dělal? Kde byl? Je v pořádku?
Její obvykle klidná fasáda nabrala na dost panických tvarech, zvlášť když se její tělo zkroutilo v další křeči. Pohled na vlčky, co jí dělali společnost ji ale uklidnil. Nebo spíš donutil ke klidu. Nechtěla je děsit. "Pomůžete mi do úkrytu prosím?" Požádala je s úsměvem, za kterým skrývala bolest. Bála se, že kdyby šla dolů sama, v tomhle stavu by tak akorát někde klopýtla a skutálela se dolů jako pytel brambor. A nechtěla být sama. Zoufale nechtěla a po Theovi byli tihle dva její nejbližší rodina. Její děti, ačkoliv to nikdy nikdo nevyslovil nahlas. Když už neměl příchodu potomků na svět přihlížet jejich otec, tak proč ne jejich starší sourozenci?

>>> Dno

Vypadalo to, že Biancu lov moc neuchvátil. Vlastně vypadala dost bezradně, možná až vyděšeně a Lau si pomyslela, jak moc to zbabrala. Měla je na to víc připravit. Naštěstí tu byla Lindasa, která se rozhodla zakročit, když se k tomu šedivka neměla a Lau s povděkem vydechla, když zvíře vydechlo naposledy a místo boje o život, už jeho tělem hýbaly jen posmrtné křeče, ze kterých si už nemusela nic dělat. "Děkuju," broukla a sledovala, jak se hnědka žene k řece. Asi nesnesla pomyšlení na to, jak je špinavá, což bylo úsměvné a tak se tomu i usmála.
Pohledem pak zabloumala k vykulené Biance. "Vypadá to tak," poznamenala a pomalu se zvedla na nohy, které ji, po všem tom zápasení o to, aby se břichem neodlepila od země, bolely jak čert. Ale možná to nebyl jediný důvod. Přišla si celá tak nějak nateklá a nebýt toho, že pod srdcem nosila vymodlené potomky, asi by celou březost s chutí proklela. Bylo to náročnější, než si představovala, o to víc její úcty si každá matka zasloužila.
"Doufám, že se nikdo nezranil," obhlédla pak celou svou skupinku. Vypadalo to, že moc ne, ale chtěla se ujistit. A v hlavě si kladla na srdce, že opravdu potřebují najít pořádného lovce, co si to příště vezme na starost. Takový chaos se jim nemusí víckrát vyplatit. Sama svlažila hrdlo v řece a byla neskutečně ráda, že jsou tak blízko k domovu. Nebudou muset táhnout kořist nikam daleko. I tak to dá zabrat. Hlavně protože nechtěla, aby se zase namáhal jen Meinere. Fyzicky se ale už zatěžovat nechtěla a proto sáhla po magii větru, aby jim mrtvá těla nadnášela. "Pojďme domů. Odpočívat," vyzvala všechny přítomné a sama do Mecháče zamířila.

>>> Mech

Chumel zvířat byl pořádnej opruz. Ale nějak top zatím fungovalo. Sice by raději, aby jich tam bylo ještě méně, když se dají do útoku, ale nakonec... měli kluci asi pravdu, když se vrhli kupředu, aby celou tu šarádu ukončili. Saturnus a obě Meinereho poloviny strhli k zemi jednu hubenou laň a jí vyběhl přímo naproti belhající jelínek. V těch několika krátkých vteřinách absolvovala lítý vnitřní boj, jestli ho nechat být, nebo to přeci jen risknout... Ale smečka teď byla celkem velká a ona ji ještě plánovala zvětšit... bude potřebovat maso.
Proto temně zavrčela a ačkoliv to původně neměla v plánu, zase se přikrčila, aby chránila to, na čem záleželo a v téhle přikrčené pozici chňapla zuby po jelenových tenkých nožkách. Byl asi tak stejně nemotorný jako ona, ale také navíc vystresovaný a vyčerpaný, což hovořilo v její prospěch. Držela zvíře v hlezně, pevně se držíc na zemi, zatímco s ní chudák zoufale zmítal. Nebyl to příjemný pocitu, když jí ta párátka létala kolem hlavy, ale nic jiného dělat nemohla. Možná tak ho pustit. S utrženou achilovkou by daleko neodešel, ale... Vždy existovalo riziko, že se jim ztratí a ona navíc ztratila přehled o tom, jak si ostatní vedou a jestli už něco do spíše mají, nebo ne.
Vrhla velmi naléhavý pohled na vlčice, které se pohybovaly poblíž. Bylo jí jedno která to bude, ale rozhodně by ocenila pomoc. Někoho, kdo udělí tu poslední ránu z milosti. Bohové, však to toho jelena muselo děsně bolet a ona sama u toho držení odpadávala únavou.