Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lau vrhla překvapený pohled na svého partnera, který oba jejich hosty oslovil jménem. Bylo z toho zcela očividné, že se znají, což vyvolávalo otázky, ale... "Hodně dlouho," přisvědčila. Nebyla si jistá jestli to byl rok nebo dva, protože čas kolem ní plynul tak rychle, že to nestíhala sledovat. Navíc si na to, jak se vlci v jejím životě jen na krátko míhají, už zvykla. Teprve s mecháčem se to trochu změnilo. Ale jen trochu. I tady byli vlci, které už celé věky neviděla...
"Eh. Ano. Jsme alfy. Spolu," pousmála se jemně na vystresovaného vlka po svém boku. "Tak trochu jsme do toho spadli, ani nevíme jak. Nikdy bych si nepomyslela, že v takové funkci skončím," přiznala. Vlastně svého času ztratila naději i na to, že někdy založí vlastní rodinu. Popravdě dost krátce na to, co se se Zakarem viděla naposledy. Tehdy si usmyslela že je moc stará a měla by přestat pokukovat po vlcích jeho věku. Heh. A kde teď byla? Bylo to celkem úsměvné.
S rozpačitým úsměvem se pak obrátila na vlčici, jež se chopila vysvětlování. "To je mi líto, že na vás nikdo neměl čas," broukla. Byla to celkem ostuda, že? Ale, nikdo nemohl říct, že by k tomu nebyl podstatný důvod. Alespoň z její strany. Co dělal celou dobu Theo, to stále nevěděla. Každopádně se jí okamžitě rozsvítily oči. Už to bylo nějakou dobu, co se k nim chtěl někdo přidat a navíc to byl kamarád s... Partnerkou? Pravděpodobně ano. Přidávat se společně do smečky neznělo jako rozhodnutí dvou random vlků, co se potkali za rohem. Zavrtěla ocáskem. Byla ráda, že i další vlci kolem ní, nalézali své štěstí.
"My vás samozřejmě moc rádi přijmeme," pověděla tedy a vrhla další pohled na Thea. Jeho mysl byla plná tak negativních emocí, že se v ní už nevyznala. Vyčítal si tak moc, že tu nebyl? Nebo tu Zakara s Litai nechtěl? Nemohla tušit co, kdy a jak se mezi nimi odehrálo. Ale doufala, že jsou to ty výčitky svědomí a ona teď nebude muset brát svá slova zpět.

Therion reagoval... jako Therion. Byla ráda, že neumí číst myšlenky. Emoce v téhle situaci úplně stačily. Popravdě mohla by mu pomoci, jedním magickým závanem všechny ty pocity odvát pryč a... A co pak? Byl by to pořád Theo? A nechtěla ho v koutku mysli přeci jen trochu potrestat za to, že ji tu nechal? Tím, že ho nechá s tou bolestí v srdci. Mohla být tak zlá?
Potřásla hlavou a slízla mu slzu z jednoho líčka. "Hlavně, že jsi zpátky," broukla slova odpuštění a jemně se usmála, když vyslovil tu frázi, která z něj vždy plynula s naprostou samozřejmostí. Tentokrát se zakoktal, ale to kvůli provinilosti, ne kvůli tomu, že by to nemyslel vážně. Minimálně tomu věřila a chtěla věřit. "Taky tě miluju," ujistila ho, navzdory pichlavému hlásku, který jí ponoukal k tomu, ať není tak milá, na někoho, kdo opustil svou březí partnerku a ani není schopný udat důvod. Chtěla být trpělivá chápavá partnerka, ne jedovatá fúrie.
Asi by to všechno potřebovali probrat mnohem více, ale nebylo teď kdy. "Máme ještě syna. Santého. Je se Saturnem a Biancou. To oni vymysleli jména," sdělila mu alespoň nějaké další důležité informace, zatímco se lesem blížili k místu, kde na ně čekali cizinci, a když už se před nimi rýsovali jejich siluety, sklonila hlavu k Ismě, která se poněkud zarazila uprostřed pohybu. Pořád to byl jen malý cvrček a asi ji ten záchvat odvahy trochu přešel. Vykulila na matku oči a přešlápla, čemuž se Lau pousmála.
"Schovej se tady, nejprve zjistíme, kdo to je," byl to popravdě její původní plán a byla jen ráda, že vlče bylo sto, se jím řídit, neb to tak chvíli nevypadalo. Teď se však malá hnědá kulička schovala pod větvemi keře tak, že ji ani Lau neviděla. Ale neměla pochyb o tom, že odtamtud situaci bedlivě sleduje s očima otevřenýma dokořán.
Launee pak nezbylo nic jiného než přepnout z módu matky a partnerky do módu alfy a vykročit kupředu. Celkem rychle ji to ovšem přešlo, protože jednu ze dvou tváří poznávala. Bylo pravdou, že se neznali nijak zvlášť dobře, ale znali. "Zakare!" Vyšlo z ní vesele a usmála se i na jeho ženský doprovod. Vlčice měla hodně neobvyklý kožich, ale nic, co by ji na Galliree mohlo překvapit. "Vítejte v Mechové smečce. Co pro vás můžeme udělat?" Drobátko zamávala oháňkou, ale snažila se mít aspoň hlavu hrdě zdviženou, když už jinak na svou důstojnost celkem zapomínala. Snad jí stihly aspoň ty oči oplasknout.

Maličká zavřela oči, když se jí dostalo vlhkého olíznutí. Při té příležitosti si uvědomila, že voní podobně jako ona a zavrtěla ocáskem. Asi vážně byli rodina. Ale! Proč tu byl až teď? Tomu pořád nerozuměla. Určitě by se měl omluvit! A také s tím kupodivu začal, jen... to nedořekl. Protože dorazila i maminka. Ucouvl od ní, ale ona jeho kroky následovala a čupla mu pacičkami na na nohu. "Kde byl?" pípla a upřela pohled tam nahoru k jeho obličeji, ocásek jí při tom létal ze strany na stranu.
Lau se mezitím stihla zhluboka nadechnout a drobátko zkrotit tlukot svého srdce. Pořád tomu tak nějak nemohla uvěřit. Že před ní stál, živý a zdravý, snad dokonce i nezraněný. "Theo," hlesla něžně, zatímco on se tvářil, jako hromádka neštěstí čekající výprask. Něco takového ale neměla v plánu. Místo toho několika velkými skoky zdolala vzdálenost mezi nimi a zabořila svůj čenich do jeho krku. I ji zajímalo kde byl, ale úleva byla silnější než zvědavost. "Bála jsem se o tebe," zamručela a náhle si uvědomila, že mu srst smáčí horkými slzami. Bylo jedno proč byl pryč, důležité bylo, že je zpátky.
Isma stála u jejich nohou a moc nerozuměla tomu, co se děje. Ale tulit se taky chtěla! Proto zaškrábala matku na noze a spokojeně se k ní přitiskla, když k ní sklonila hlavu. Hned se ale odtáhla. Bylo to mokré. "Co to je?" postěžovala si a tím si vysloužila další oblíznutí obličeje. "Slzy radosti," vysvětlila jí Lau...
Ale jak už to bývá, Lau a Theo nikdy na sebe neměli mít moc času. Ani při takovém shledání po dlouhém odloučení. Ačkoliv toho měli hodně, o čem si museli promluvit, povinnosti si nevybírají a lesem zaznělo další vytí. Lau popotáhla do nosu pár nudlí, které hrozili přetečením a vrhla se za malou hnědou šmouhu, co se, se zarputilým výrazem, vrhla kupředu. Jen tak tak svou dceru čapla za ocásek a stáhla ji zpátky k sobě.
"Ismo, cizinci můžou být nebezpeční, neměla bys za nimi takhle utíkat," hlesla a s pobavením sledovala, jak maličká nafukuje tvářičky. "Půjdeme spolu, ano?" Navrhla malý kompromis a očkem loupla i po Therionovi. Možná by si po cestě domů rád odpočinul, ale chtěla ho mít u sebe. A byla to dobrá příležitost aby poznal jednoho ze svých potomků.
Utřela si tedy slzy do kožichu, trochu promnula opuchlé oči, poptala se u Thea, jak moc hrozně vypadá a pak vykročila kupředu. A vlče během celé cesty vykazovalo velké známky touhy po tom, jít v čele, ale Lau byla dost trpělivá na to, aby ji vždy vrátila na bezpečné místo. Nebylo moc rozumné, ji brát sebou, ale vypadalo to, že dala život nadmíru tvrdohlavému stvoření.
Theriona se na nic neptala. Věděla, že je lepší nechat vše na něm a čekat.

Potutelně se uculila nadšení, který jejich příchod vyvolal. Doufala, že je to brzy nepřejde, protože... no, její děti se kamarádstvím zrovna nepřetrhly. Ještě jednou si připomněla, že je to prvně, kdy někoho vidí a jak je pochopitelné, že jsou na pozoru. Nebo spíš, že Isma je na pozoru. Santé spíš vypadal, jako by mu uletěly včely. Ale aspoň se za ní už tolik neschovávali a čelili cizincům čelem.
"Ze začátku přímo rostou před očima," přisvědčila a zamrkala na svou dcerku, která se celá naježila, když se k ní Bianca sklonila. Santé mezitím očichal Saturnovi čenich, protože tak trochu voněl tím něčím novým, co se jevilo býti jedlým. Než jim to ale máma nedovolí, na žádný hlubší průzkum se vydat odmítal a držel se jejího kožichu jako malá hnědá hnida. Jo, to bylo přesnější přirovnání, než původně zamýšlela.
"Jsou z toho všeho trochu vyjukaní," pokusila se chování svých drobků nějak omluvit, aby nebyla starší dvojička smutná. Než se ale dostala k dalšímu proslovu, ozvalo se lesem volání, které jí srdce rozpumpovalo jako zvon. Chvíli tomu nemohla uvěřit, ale Saturnovo zvolání jí to potvrdilo. Vlčata sebou trochu cukla, když se dal vlček do vytí, ale neřešila to. Nemohla je pořád jen uklidňovat, jako by o něco šlo. Báli by se pak každého zvuku. A navíc měla moc práce s tím, aby se pomalu zvedla zase na nohy a... Než stihla vykročit kupředu, aby vyrazila svému partnerovi naproti, propletlo se jí cosi hnědého propletlo pod nohama a vyrazilo to zběsile kupředu.
"Uh! Ismo!" Hekla, ale byla okázale ignorována. Ohlédla se po synkovi, který se do žádného běhu neměl, a pak po dvojici pečovatelů, které asi čekal jejich první job. "Pohlídáte ho prosím?" Neměli by s ním mít kdovíkolik práce, že ano?
A pak se rozběhla za tím ztřeštěným torpédem. Tolik energie od ní rozhodně nečekala! Malá vlčice zatím hopkala po mechu dál. Dopídila se k tomu, kdo to je, podle jména, co ten Saturnus vyslovil a byla prostě zvědavá. Maminka jim o něm hodně vyprávěla. Ale co to ten táta vlastně ve skutečnosti byl? Věděla jen, že by to mělo být něco stejně speciálního jako máma, ale proč teda nebyl s nimi, jako ona? Z úvah ji nevybíravým způsobem probudilo klopýtnutí, které se změnilo v hezký kotrmelec, který se zastavil až o velkou hnědou tlapu.
Šokovaně zamrkala a vzhlédla k cizí tváři, se kterou sdílela určité rysy. Tohle tak úplně neplánovala, ale už se stalo, a tak sebrala odvahu a otevřela tlamičku. "Tatí?"

>>> úkryt

Byl to zvláštní pocit, po takové době vyjít zpět na světlo. Oči si na to zvykaly celkem těžko. O kolik horší to asi bylo pro drobky, co viděli sluneční svit prvně v životě? Zdálo se, že oba tak nějak instinktivně vyhledali stín vržený jejím tělem, aby ten šok přestáli a chvíli na prostranství před nimi kulili očka. Byli tak roztomilí! A její...
Sklonila hlavu, aby oběma oblízla čela a tím je přivedla zpět do reality. První se dala ostražitě do pohybu malá vlčí slečna, která vystrčila hlavu zpod jejího těla a zadívala se na dva vlky, co si povídali u mrtvých jelenů. Lau napadlo, že by měli vzít to maso dovnitř. Začnou teď být horka a nikdo nechce jíst zkažené jídlo... Ale teď byla na první procházce s dětmi. Počkalo to měsíc, počká to i dalších pár hodin.
"To jsou Saturnus a Bianca," vysvětlila a zavrtěla ocáskem. Vyprávěla jim o nich několikrát, takže to muselo vše vysvětlit. Nezdálo se ale, že by to Ismu úplně uklidnilo, protože na ně dál podezíravě mhouřila očka. Nepočítaje jejich příchod na svět, nikdy neviděli jiného vlka než ji a sebe navzájem. Až teď jí to došlo. Jak divné to muselo být, potkat náhle jiné vlky. O to víc ji mrzelo, že si nikdo nenašel čas je dole navštívit a trochu vlčata socializovat. Teď to budou muset dohánět.
"Berte je jako velkou sestru a brášku, ano? Pojďme je pozdravit, už se na vás určitě těší," rozhodla se věci trochu rozpohybovat a vykročila směrem k nim. Isma se držela u jejích předních nohou, jako by snad chtěla být tou, co skupinku vede, ale zároveň si nebyla úplně jistá v kramflecích. Santé se pro změnu ploužil Lau za patami a i když se u "cizinců" zastavili, prohlížel si je zpoza matčiných nohou.
Lau vrtěla ocasem jako blázen a obdarovávala "své starší děti" zářivým úsměvem. "Ahojky... Tak co na ně říkáte teď?" Vyhrkla. Už nebyli zmuchlaní, že ano? A měli oči a uši a to všechno, co by by vlk měl mít. Tlapkou přitom postrčila Ismu dopředu a záhy ji následoval Santé, kterého ze svého stínu vytáhla za zátylek. Nevypadal tím nadšen, ale asi ho upoutala vůně masa, protože nakrčil čumáček a naklonil zvědavě hlavu. Samozřejmě. Měli by už jíst maso. Lau si přišla dost vycucaná už nějakou dobu. Měla je vzít na povrch dříve. Ach ta nezkušenost.

Ola,... se zpožděním, ale přece :)

Děkujeme účastníkům akce za hezké výtvory :3
Snad se ke mně dostaly všechny a nezvrtala jsem odkazy xD Případně křičte!!!

Lesík od Siria
Lesík od Bianci
Lesík od Lindy

Úkryt od Lindy
Úkryt od Meinýho

Odměny:
20 drahých kamenů/květin za účast (vyberte si)
3 křišťály za účast v obou kategoriích

+15 mušliček/oblázků za nejlepší výtvor - o tom můžete hlasovat v komentářích do neděle 23.5.2021

Dny plynuly jeden za druhým a Launee je trávila v osamění, jen spolu s vlčátky, která jakoby rostla přímo před očima a v ní se mísila řada emocí, se kterými si neměla co počít. Samozřejmě byla na jednu stranu nesmírně šťastná. Byla teď máma a zdálo se, že Isma a Santé jsou zdraví prcci a navíc moc hodní. Ale nemohla si pomoci a oči stále s naději v očích upírala k východu z nory. Chyběl tu totiž jejich táta. A nejen on. Byla alfou celkem velké smečky, ale jediní, kdo o ni projevili zájem byli Saturnus a Bianca. Nechtěla kvůli tomu být smutná, ale... byla. Nedostatek slunečního svitu na optimismu moc nepřidával a o Thea měla jednoduše strach.
Ze zamyšlení ji vytrhl dotek pod bradou, kde se o ni otřela malá hnědá hlavička. Pousmála se a něžně se o ni otřela nazpátek. Byla si jistá, že touhle dobou už byl měla obě vlčata celkem obstojně žvatlat, ale ani jeden se do toho moc nehrnul. Ani do prozkoumávání okolí. Rozhodně nepřivedla na svět zrovna akční hroudy, ale... s ní jakožto matkou a Therionem jakožto otcem na tom asi nebylo nic moc divného. Proto se tím snažila neznepokojovat a co nejvíc toho prckův vyprávět, aby se tu celé dny neutápěli v tichu.
Nicméně, i když Santé ani Isma o odchod z nory kdovíjaký zájem neprojevovali, jí už z toho osamění a šera trochu hrabalo. Měla jejich úkryt ráda, ale nebyl stvořený k tomu, aby v něm vlk strávil měsíc v kuse. A přitom to bylo přesně to, co se jí teď povedlo. Zatim ji tu držel strach o jejich připravenost, ale teď už byli velcí a nezakopávali o vlastní nohy. Uzrál čas.
Zvedla se tedy na nohy a láskyplně se na ně zadívala. "Pojďte se podívat na svůj domov," broukla. "A na své sourozence," zavrtěla ocáskem. Isma se jí během chvíle ustrašeně schovala pod břichem a Santé... Ten vypadal, že by si dal klidně dalšího šlofíka, místo výletu. Ani jedno ji ale tentokrát neobměkčilo. "Ale notak. Není se čeho bát. A venku je krásně," povzbudila obě hnědé kuličky. Ostatně už jim vyprávěla o nebi i o lesích a jezerech. Hřejivém slunci a barevných květinách.
A tak rozespalého vlčka popostrčila čenichem směrem do svahu, který je měl dovést na povrch. Malá slečna se držela jejích nohou jako klíště, takže tu k pohybu nutit naštěstí nemusela. Své tempo samozřejmě přizpůsobila jejich. Bylo to prvně v jejich krátkých životech, co zdolávali kopec, takže to zabralo o dost víc času, než obvykle. "Pozor na oči," broukla k nim něžně a pousmála se, když v jejich tvářích konečně zaznamenala kapičku zájmu...

>>> lesík

// můžeš si drahokamy převést na květiny u Života, nebo je utratit u Smrti za magie... není to tak, že by byly k ničemu

//738

Dvojice vlčků byla představou pečovatelství celkem nadšená, což jí vykouzlilo úsměv na tváři. Samozřejmě chudáci moc nevěděli, do čeho jdou, ale to popravdě ani Lau. Ale její a Theova vlčata... to neznělo jako dvojka raubířů, co bude všem kolem ničit život dětským terorem. Vlastně i teď jí přišli ti broučci dost klidní a tiší na to, jak staří byli. Možná s nimi moc práce nebude.
"Dobře, budu na vás spoléhat," stvrdila jejich malou dohodu a drobátko si zívnula. Lov a porod v krátkém časovém úseku byli dost vyčerpávající a jí se dost klížila očka. Nehledě na to, jak uklidňující byla přítomnost dvou malých kuliček, co se jí tiskly na břicho. Možná by měla výběru jmen věnovat více pozornosti, ale... Saturnus s Bincou měli hezké návrhy a nehodlala jim podkopávat nohy nesouhlasem, poté, co jim tu čest přislíbila. Pokývala tedy spokojeně hlavou. "Isma a Santé... hezké," broukla a znaveně ještě jednou zamávala oháňkou. Ostatně, když se to jejím dětem nebude líbit, vždycky si můžou vymyslet vlastní přezdívku, kterou budou používat. Znovu zívnula, nedalo se tomu pomoci.
"Běžte se najíst. Já se prospím a pak... se někdy vyměníme," vybídla je. Ji momentálně víc tížilo vyčerpání, než hlad a zatím se od svého malého štěstí tak nějak vzdalovat nechtěla. "Pokud se tedy nechcete přidat," dodala, protože by jí ani nevadilo, kdyby se tu schoulili spolu s nimi, ale to už broukla tak nějak v polospánku a v další vteřinu už nevěděla o světě a stejně tak drobotina zamotaná v jejím kožichu.

// já se trochu uklidím, ať vás nezdržuju :)