Gallirea - Příspěvky uživatele

Vlčice toho po odlovu kachny moc nenamluvila, spíše jen mírně nepřítomně přihlížela rozhovoru mezi svými dětmi. Probral ji však studený poryv větru, který jí nic moc přes hustý kožich nedělal, ale uvědomila si, že vlčata jsou také zmáčená. Proto sáhla po kouzlu, které ji kdysi vyčerpávalo k smrti, ale teď už ho brala jako rutinní záležitost. Ohřála proud kolem a vysušila každý kožich v dohledu.
Vypadalo to, že k kachny toho moc nezbude. Ostatně Santé a Isma už byli celkem velcí. Žádné slepé kuličky. Maso mizelo stejně rychle, jako český státní rozpočet, a když to vypadalo, že všechny práce finišuje, nadechla se k návrhu o přesunu, nicméně předběhl ji jiný hlas. A takový, který slyšela moc ráda. Počkala tedy, až se jeho majitelka zjeví u nich. "Ahoj Bianco, ráda tě vidím," broukla k vlčici, kterou furt brala jako svou a tak jí na přivítanou mateřsky oblízla líčko. A zatímco se podivovala nad jejím hadím společníkem, šedivka zase nechápavě hodnotila Saturnův kožich. Popravdě se jí přítomnost plaza u vlčat moc nelíbila, ale jestli ho sem Bianca vzala sebou, tak se snad nebylo čeho bát. Každý ale mohl postřehnout její obezřetné pokukovaní, zatímco se rozhodla Saturna zachránit, před vytrháním poloviny kožichu. "To je Životovo dílo. A za ním teď zrovna míříme, jestli se chceš přidat," pověděla a zase si zvedla Santého na záda. Nechtěla jejich setkání nějak odfláknout, ale z toho, jak se tu všichni sešli jí bylo paradoxně smutno. Nebyl tu totiž jeden významný člen rodiny a ona už prostě potřebovala vědět, co se s ním sakra stalo. Vykročila tedy směrem pryč z močálů.

>>> Narrské vršky přes Eso

Všechno se zdálo, jak má být. I Saturnus vzal své odhodlání do hrsti a rozhodl se chopit svého úkolu. Popravdě by to Launee asi všechno zvládla sama, ale tak nějak chtěla zapojit všechny. Saturn potřeboval trochu pošťouchnou a vlčata zase zažít nějaké dobrodružství. Pokývla tedy hlavou a jala se s prcky plížit k jezírku. "Stačí rychle vyskočit z křoví a začít dělat randál," špitla k nim, když postřehla Ismin tázavý pohled, a pak už jen čekala, až se odhodlají k činům.
A povedlo se, hejno chvíli na to polekaně vzlétlo k obloze a poryvy větru jí je vrhly málem do náruče. Sama si pomohla magií a foukla si trochu pod nohy, aby vyskočila o něco výš, ve vzduchu pak metla rychlou piruetku, během které čapla do zubů ptáka, který prolétal příliš blízko a se zacákáním dopadla dolů. Přímo do vody. Tolik ke koupání. Maličko nad tím protočila očima, ale pak už se s úsměvem brodila zpět k trojičce, se svíjející se kachnou v zubech. Schválně jí zlomila krk, až přímo u dětí, aby viděla z první ruky, co to znamená lovit. Pak se posadila, a pobídla ty dva malé hladovce k jídlu. Kdo ví, třeba zbude něco i na Saturna. "Byli jste všichni moc šikovní," pochválila je mezitím a uznale žďuchla čumáčkem do toho nejstaršího.
Zajímalo ji, co na maso vlčci poví a nechala je se hezky v klidu napapkat.

>>> Kierb

Jo děti. Lék na všechno. Ti prcci byli tak roztomilí, že zvládla chvíli myslet na něco hezčího, než na Theriona a nejistou budoucnost. Potěšeně se tedy na Ismu usmála. "Jak říká Saturnus. Život se většinou trefí každému do vkusu. A kdo ví, třeba budou květinky náš rodový znak," zabroukala. Ta představa se jí líbila. Díky proaktivní Ismě zatím ani nemusela vymýšlet další témata.
"Přes některé řeky vedou mosty. Třeba padlý kmen, nebo někdo něco vyčaruje. Někde se dá přeskákat po kamenech, ale klouže to. A u některým musíš prostě dojít do míst, kde je proud slabší a přeplavat ji. A vlci s magií vody mohou proud na chvilku zastavit a přejít řeku suchou nohou," což by zrovna ona svedla, ale oni řeku přecházet nepotřebovali. Místo toho jim do cesty přišla jiná, avšak očekávaná překážka.
"Beruško, teď vstupujeme na hodně nebezpečné území. Drž se prosím mezi mnou a Saturnem a šlapej jen tam, kam já, ano?" Požádala ji a hned dodala vysvětlení. "Zem tady je podmáčená vodou, a když si nedáš pozor, tak tě spolkne. Naštěstí já a Saturnus známe zdejší cestičky dobře. Bydleli jsme tu, předtím, než jsme odešli na sever." Zkontrolovala si, že se ta malá cácorka řídí instrukcemi a vykročila kupředu, porozhlížejíc se, po nějakých těch ptácích. Těch tu bylo vždy dostatek a dělali dost hluku, aby je našla i bez použití čichu.
"Saturne, jak jsi na tom s kouzlením?" Zeptala se s pohledem upřeným na hejno kachen, které se poklidně plavilo na jednom z viditelných jezírek. "Vlčata by je mohla vyplašit," pověděla s tázavým pohledem především na Ismu, myslela si, že by se určitě ráda zapojila. "Ty bys je mohl vzduchem srazit dolů k zemi a já bych něco čapla?" Plavat se jí momentálně nechtělo, už teď měli všichni krom Santého nožky urousané v bahně. Používání magie při lovu sice neměla kdovíjak ráda, ale žaludek jejích dětí jí byl milejší, než férovost vůči kořisti. Santé se tedy na chvíli ocitl na zemi, protože skákat do výšky s ním na zádech neznělo úplně dobře a mohli se dát do díla.
Hlavně tedy dítka pořádně nainstruovat, co mají dělat. Potichu se připlížit po bezpečné cestičce a ve správný moment vyskočit z úkrytu a udělat pořádný brajgl. Nepadajíc při tom do vody, pokud možno. Sama se přikrčila a připlížila k jezírku, majíc drobky neustále na očích.

>>> Mech

Isma byla vážně střela. Lau tak nějak nechápala, po kom to má. Možná z její strany? Bratr Nort byl za mlada také dost temperamentní a ulítaný, schopný vymluvit se ze všeho. Nebo z Theovi strany? Nevěděla. On jí o své rodině nikdy nic neřekl. Věděla akorát, že tu má někde bratra, a že byly lovci. Ne, teď vážně nechtěla myslet na Thea. Ale na své děti.
"K nám do lesa by se dostat neměli, ale nic není zcela jisté. Proto zůstávejte s někým dospělým, ano?" nabádala svou drobotinku a usmála se na Santého, který vypadal v jejím kožichu nadmíru spokojeně. A kdysi takhle nosila i Saturna a Raystera. Zdálo se to jako věčnost, zvlášť, když jeden z nich teď šel po jejím boku. Dospělý a citlivý vlk. Další něžný úsměv tedy patřil Saturnovi. Neodvážila se jeho slova komentovat, protože... tušila co se stalo a mohla by se v půlce věty rozbrečet. A nechtěla ho tím zatěžovat, dokud to nebylo jisté.
Ve chvilce jejího zamyšlení, zodpověděl Měsíček otázku zvídavé vlčí slečně, to už se ale ocitali u řeky, která byla tady u Mechového lesíka rozvodněná do mělkého brouzdaliště, kde proud nedosahoval žádných velkých sil. "Tomuhle se milé děti říká řeka. Většinou se rodí někde v horách jako úplně maličký pramen, který se pak zvětšuje do potoka, do říčky, řeky. veletoku... Většinou se pak vlévá do moře nebo jezera. Moře může být nespočetněkrát větší než náš les a voda v něm nechutná vůbec dobře," rozhodla se rozptýlit svůj zármutek a nejistotu v nějakém tom tlachání o světě. "Někdy vás k němu vezmu," slíbila záhy. "Bez vody žít nemůžeme, ale umí být i nebezpečná. Tady vám nic nehrozí, ale půjdeme kolem té řeky dlouhou dobu a sami uvidíte, že někde je proud tak silný, že odnese i strom. Co by to asi udělalo s malým vlčátkem?" přišlo jí, že je celý den jen straší, ale co se dalo dělat. Svět nebyl jen bezpečný Mecháček, květinové louky krásné západy slunce. Ale třeba jim Saturn doplní i něco hezkého, aby se z nich nestali ustrašení moulové.
"Chcete ochutnat spíš rybu - tvora co žije ve vodě, nebo ptáka - tvora co umí létat po obloze?" poptala se a nespokojeně popotáhla nosem. Vzduch tak nějak nepříjemně čpěl.

>>> Mahar

// řekla bych, že jste obě barvoslepé, ale...

Jakoby se snažily vlít trochu krev do žil, udělala se tu náramná sešlost. Dalo se říct, že téměř celá smečka, neb s těmi ostatními Launee už moc nepočítala. Samozřejmě by nikoho nevyhnala, kdyby se vrátil, ale problém byl, že vlci měli očividně tendence se spíš nevracet. Teď ale si vážně neměla prostor ani chuť se zabývat tímhle.
Snažila se mírně usmívat, jak tomu byli asi všichni přivyklí, a zatímco šišmala svého malého synka, který projevil vlnu nadšení a v hlavě také trochu výčitek, snažila se vnímat okolní rozhovor. Vypadalo to, že Santé má hlad a všichni byli moc zaneprázdnění na to, aby ho nakrmili. Nezlobila se na nikoho z nich. Byla to v první řadě její povinnost.
"To je v pořádku, to napravíme," pronesla jak k Meinemu, tak k Saturnovi i hladovějícímu bříšku, co se jí motalo pod nohama. Právě se chystala odpovědět na jeho otázku, když se tu zničehonic zjevila cácorka Isma. Bez doprovodu. A s mnohem palčivější otázkou na jazyku. Nejdřív zklidnila své myšlenky, zatímco malou trochu vyhubovala. "Ismí, kde máš Litai? Nemůžeš ostatním tak utíkat. Venku je to nebezpečné," poučila ji s přísným výrazem. Nechtěla, aby se některému z nich stalo to, co Saturnovi. "Potulují se tu oškliví vlci, co žerou bezbranná vlčata, jako jste vy," nechtěla je strašit, ale bylo potřeba, aby to věděli. Pak konečně sebrala odvahu na to zapírání. "Nevím kde je táta, byla jsem ho hledat, ale nenašla," v podstatě nelhala. Vážně jeho mrtvolu nikde nezahlédla, ale... Naděje byla hrozná věc.
"Je tu jeden vlk, který ví všechno, co se šustne. Mně a Saturnovi vyčaroval tyhle obrázky. Takže za ním půjdeme a zeptám se ho, hm?" Zavrtěla pomalu ocáskem, aby je nalákala a pak hlavou kývnula na jejich pečovatele. "Budu ráda." A hned se zase zadívala na Rez. "My jim něco ulovíme cestou, tak si nedělej starosti. Ale až se vrátím, mohli bychom vyrazit na velký lov před zimou," navrhla a přejela očima od jednoho k druhému. "Do té doby si odpočiňte, pobavte se," vybídla je k tomu, ať si také trochu užívají života.
A protože věděla, že Santému se po túře nechce moc chodit, podebrala ho čumákem a nechala si ho sklouznout na záda, přičemž sklopila pohled i k dceři. "Ty chceš taky svézt, nebo půjdeš po svých?" Ať se rozhodla jakkoliv, splnila jí přání a s rozloučením na rtech vyrazila v milém doprovodu ven z lesa.

>>> Kierb

Ještě mne napadá dodat, že pokud za nějaký charakter přívěsek / spěšl nechcete, taky pošlete dotazník a napište to do popisu. Jinak ho automaticky dostane každý, když nadejde jeho čas.
Díky!

>>> Sopka

Cestou k lesu ji začalo hlodat svědomí. Možná se unáhlila a neudělal to schválně. Mohla to být jen nehoda. Silný poryv větru může strhnout i vlka jeho velikosti, že ano? Ale tak nějak se nedokázala na tu myšlenku upnout. Díky své magii emocí až moc dobře věděla, že on byl přímo ukázkový případ možného sebevraha. Chtěla ale dát té teorii alespoň šanci. Než ho odsoudí a začne nenávidět za to, že ji opustil. Že opustil jejich děti! Ale odpověď na tuhle otázku jí mohl dát asi jen jeden jediný vlk, krom Theriona samotného...
Les tentokrát nezel prázdnotou, jako když odcházela, takže si dala načas aby se cestou do jeho srdce zklidnila, zchladila od pláče opuchlé oči a nahodila co nejnormálnější výraz. Nechtěla žádné otázky, na které teď nebyla připravená odpovídat. Necítila se na to, aby jim teď všem oznámila, že jedna z jejich alf je velice pravděpodobně mrtvá. Nechtěla svému synovi říkat, že jeho otec není. Když se nad tím tak zamyslela, vlčkovi by to navíc bylo asi jedno, neb se s ním nikdy ani nesetkal.A to by jí srdce asi zlomilo ještě víc, než celá ta situace samotná.
"Zdravím vespolek," broukla, a měla opravdu hodně práce s tím, aby se jí nelámal hlas. Ještě horší to bylo, když sklopila hlavu ke svému vlčeti, které stihlo vyrůst tak, že to ani nebylo hezké. "Ahoj broučku, jak ses měl?" Poňuchňala ho něžně čumákem a pokusila se usmát na Saturna. "Životova práce? Moc ti to sluší. Hodí se to k tobě," pochválila mu jeho nový kožíšek a musela uznat, že se jejich bůžek jen málokdy s vkusem sekne. "Vlastně teď za ním potřebuju jít, tak jsem chtěla nabídnout dětem, jestli nechtějí na procházku se mnou... Isma je pořád s Litai?" Bylo to spíš konstatování než otázka. Asi i přes věškerou svou snahu vypadala poněkud... mimo.