Gallirea - Příspěvky uživatele

// řekla bych, že jste obě barvoslepé, ale...

Jakoby se snažily vlít trochu krev do žil, udělala se tu náramná sešlost. Dalo se říct, že téměř celá smečka, neb s těmi ostatními Launee už moc nepočítala. Samozřejmě by nikoho nevyhnala, kdyby se vrátil, ale problém byl, že vlci měli očividně tendence se spíš nevracet. Teď ale si vážně neměla prostor ani chuť se zabývat tímhle.
Snažila se mírně usmívat, jak tomu byli asi všichni přivyklí, a zatímco šišmala svého malého synka, který projevil vlnu nadšení a v hlavě také trochu výčitek, snažila se vnímat okolní rozhovor. Vypadalo to, že Santé má hlad a všichni byli moc zaneprázdnění na to, aby ho nakrmili. Nezlobila se na nikoho z nich. Byla to v první řadě její povinnost.
"To je v pořádku, to napravíme," pronesla jak k Meinemu, tak k Saturnovi i hladovějícímu bříšku, co se jí motalo pod nohama. Právě se chystala odpovědět na jeho otázku, když se tu zničehonic zjevila cácorka Isma. Bez doprovodu. A s mnohem palčivější otázkou na jazyku. Nejdřív zklidnila své myšlenky, zatímco malou trochu vyhubovala. "Ismí, kde máš Litai? Nemůžeš ostatním tak utíkat. Venku je to nebezpečné," poučila ji s přísným výrazem. Nechtěla, aby se některému z nich stalo to, co Saturnovi. "Potulují se tu oškliví vlci, co žerou bezbranná vlčata, jako jste vy," nechtěla je strašit, ale bylo potřeba, aby to věděli. Pak konečně sebrala odvahu na to zapírání. "Nevím kde je táta, byla jsem ho hledat, ale nenašla," v podstatě nelhala. Vážně jeho mrtvolu nikde nezahlédla, ale... Naděje byla hrozná věc.
"Je tu jeden vlk, který ví všechno, co se šustne. Mně a Saturnovi vyčaroval tyhle obrázky. Takže za ním půjdeme a zeptám se ho, hm?" Zavrtěla pomalu ocáskem, aby je nalákala a pak hlavou kývnula na jejich pečovatele. "Budu ráda." A hned se zase zadívala na Rez. "My jim něco ulovíme cestou, tak si nedělej starosti. Ale až se vrátím, mohli bychom vyrazit na velký lov před zimou," navrhla a přejela očima od jednoho k druhému. "Do té doby si odpočiňte, pobavte se," vybídla je k tomu, ať si také trochu užívají života.
A protože věděla, že Santému se po túře nechce moc chodit, podebrala ho čumákem a nechala si ho sklouznout na záda, přičemž sklopila pohled i k dceři. "Ty chceš taky svézt, nebo půjdeš po svých?" Ať se rozhodla jakkoliv, splnila jí přání a s rozloučením na rtech vyrazila v milém doprovodu ven z lesa.

>>> Kierb

Ještě mne napadá dodat, že pokud za nějaký charakter přívěsek / spěšl nechcete, taky pošlete dotazník a napište to do popisu. Jinak ho automaticky dostane každý, když nadejde jeho čas.
Díky!

>>> Sopka

Cestou k lesu ji začalo hlodat svědomí. Možná se unáhlila a neudělal to schválně. Mohla to být jen nehoda. Silný poryv větru může strhnout i vlka jeho velikosti, že ano? Ale tak nějak se nedokázala na tu myšlenku upnout. Díky své magii emocí až moc dobře věděla, že on byl přímo ukázkový případ možného sebevraha. Chtěla ale dát té teorii alespoň šanci. Než ho odsoudí a začne nenávidět za to, že ji opustil. Že opustil jejich děti! Ale odpověď na tuhle otázku jí mohl dát asi jen jeden jediný vlk, krom Theriona samotného...
Les tentokrát nezel prázdnotou, jako když odcházela, takže si dala načas aby se cestou do jeho srdce zklidnila, zchladila od pláče opuchlé oči a nahodila co nejnormálnější výraz. Nechtěla žádné otázky, na které teď nebyla připravená odpovídat. Necítila se na to, aby jim teď všem oznámila, že jedna z jejich alf je velice pravděpodobně mrtvá. Nechtěla svému synovi říkat, že jeho otec není. Když se nad tím tak zamyslela, vlčkovi by to navíc bylo asi jedno, neb se s ním nikdy ani nesetkal.A to by jí srdce asi zlomilo ještě víc, než celá ta situace samotná.
"Zdravím vespolek," broukla, a měla opravdu hodně práce s tím, aby se jí nelámal hlas. Ještě horší to bylo, když sklopila hlavu ke svému vlčeti, které stihlo vyrůst tak, že to ani nebylo hezké. "Ahoj broučku, jak ses měl?" Poňuchňala ho něžně čumákem a pokusila se usmát na Saturna. "Životova práce? Moc ti to sluší. Hodí se to k tobě," pochválila mu jeho nový kožíšek a musela uznat, že se jejich bůžek jen málokdy s vkusem sekne. "Vlastně teď za ním potřebuju jít, tak jsem chtěla nabídnout dětem, jestli nechtějí na procházku se mnou... Isma je pořád s Litai?" Bylo to spíš konstatování než otázka. Asi i přes věškerou svou snahu vypadala poněkud... mimo.

>>> Mech

Následovala vůni svého partnera po úbočí sopky a nemohla se tak nějak zbavit nepříjemného pocitu. Vrhla se za ním už tak dost frustrovaná celým svým bytím, ale když spočinula a samotném vrcholu, hledíc do rozevřeného kráteru, nalezla zcela novou dimenzi zoufalství. Chvíli jí to v hlavě nechápavě šrotovalo, proč jeho pach mizel tam, kde mizel, ale nebyla hloupá a znala jeho rozpoložení mysli.
"Ne?" Pokusila si to vymluvit, ale nezabralo to. "Ne, ne, ne!" Snažila se dál, ale to už dávno prohrála souboj s vlastními slzami, které jí teď smáčely obličej jako vodopády. Jako by to snad mohlo čemukoliv pomoci, oběhla chřtán sopky několikrát kolem dokola. Snad kdyby tam zahlédla nějakou známku života, ale ve skutečnosti tam byla jen černočerná tma. I tak se zastavila teprve tehdy, když vyčerpáním klopýtla a málem Theriona do té temnoty nedobrovolně následovala, naštěstí se ale do kráteru neskutálela, jen s prázdným pohledem sledovala, jak silou setrvačnosti z nohy sklouzl náramek a s kovovým cinkáním odskákal o několik metrů níže, kde se zastavil na malém výklenku. Viděla na to, jak se tam leskne, ale bylo jí to jedno. Už ani ty slzy neronila. Došly jí a teď jen prostě tupě zírala, bez zájmu o cokoliv. Na chvilku ji dokonce napadlo, že tam zahučet měla...
Jenže pak jí před očima vytanul obrázek jejích dětí. Byla máma. Nemohla tak snadno zlomit hůl nad vlastním životem. Nemohla být takový nezodpovědný sobec. Jo. Přesně to teď Therion v jejích očích byl. Jak jen mohl? Nejen, že nebyl u narození svých dětí, ale navíc je odmítl vychovávat? I kdyby cítil tak velkou vinu, tohle bylo podle něj řešení? Cítila jak se třese. Tentokrát ne šokem nebo smutkem ale vzteky. Tolikrát mu řekla, že tu pro něj je, ale místo toho aby se jí svěřil tak... Ale. Byla tu vážně pro něj? Vystřídaly vztek pro změnu pochybnosti. Tiše zaúpěla a malátně se postavila na nohy. Nemohla to tu snést. Ani Mechový lesík teď nepůsobil zrovna lákavě, ale i přesto tam zamířila. Chtěla vidět své vlčata, aby si připomněla, že to má ještě smysl. Žít.

>>> Mech

Všichni se rozutekli a Lau se schoulila tiše u kmenu stromu. Nelíbil se jí Therionův duševní stav, ale teď byla prostě příliš vyčerpaná, na to, aby se o to mohla starat. Pečovala o jejich děti dlouhou dobu sama a uvítala, že si je vzal na starost někdo jiný. I kvůli vlčatům samotným. Potřebovala poznávat vlky a svět. Tak to mělo být...
A než si to uvědomila, ukázkově odpadla. Spala asi pořádně dlouho a probudila se v dost zvláštním rozpoložení. Možná za to mohl nějaký sen, který si po probuzení nevybavovala, ale když se rozhlédla kolem sebe a zaposlouchala se do ticha lesa, napadlo ji, jestli to má všechno vůbec nějaký smysl. Spolu s Theem založili smečku kvůli vlčatům bez domova, ale ta už všechny vyrostla. Jaimie a Lorenza neviděla věky. Saturnu a Bianca... zbožňovala je, ale byla si jistá, že ji k životu už příliš nepotřebovali. Mojo... byl pryč. Při té myšlence ji bodlo u srdce, ale upnula se na Životova slova o tom, že někde je. Sám... doplnila její pesimističtější část a polkla slzy. I Alastor se Siriem už byli velcí a jejich matka byla vlk ví kde. Dokonce i Rayster z lesa odešel.
Uvědomila si, zatímco se loudala mezi stromy, o které se na střídačku otírala lící či celým tělem. Vzpomněla si i na Shaa, který se také ani nerozloučil. Izara, který trčel asi někde v meziprostoru. Rez. Přivřela oči a zadívala se na chumáč svých chlupů, který zanechala ve větvičkách keře. Byl tu vůbec někdo, pro koho, to tu udržovali? Meinere a Lindasa byli silní vlci a klidně by si mohl spolu založit vlastní smečku, místo toho, aby jim tady dělali sluhy. Přesto se lesem sunula dál a označovala jeden kmen za druhým, očividně duchem nepřítomná.
Proč tu nikdo nebyl? Připomínalo jí to Mahar. Skupinka cizinců, co se čas od času vracela na stejné místo. Rozdíl byl akorát v tom, že alfa tu byla. Jestlipak Skylieth svého času řešila stejné věci? Cítila se stejně prázdně a zoufale? Je vidina smečka jako velké rodiny vážně tak absurdní představa, jako tvrdila Elisa? Ztěžka si povzdechla a opřela se čelem o kmen, ze kterého slabě sálal Therionův pach. On byl očividně ten, kdo les označil jako poslední. Ale kam pak šel?
Odrhla se od stromu a pohlédla nahoru, k vrcholu kráteru, který stínil les ze západu. Tam jeho vůně mizela a ona z toho neměla ani trochu dobrý pocit. Ohlédla se po lese, který, když jej opustí, zůstane opravdu úplně prázdný, ale... Tentokrát nechtěla upřednostňovat smečku před rodinou. Uvědomovala si, kolikrát nechala Thea ve stínu, pro dobro smečkových povinností. Kolikrát uťali společně trávené chvíle, kvůli návštěvě z venčí, kvůli lovu, kvůli... čemukoliv. I to značení hranic se jí náhle zprotivilo. Co si vzpomínala, téměř všechny jejich rozhovory se odehrávali při tom. Žádná poklidná konverzace, nýbrž povídání během obcházení lesa... Jako by nic jiného, než smečka nebylo. A tak se vydala po jeho stopách. Ani neoznamovala svůj odchod. Kdo by ho slyšel? Stromy?

>>>Sopka