Gallirea - Příspěvky uživatele

Asi by tam kvílela jako utrýzněný duch zámecké paní dlouho, kdyby ji do zpět do reality nevtrhl zvuk vlastního jména, který značil přítomnost někoho známého. Roztřeseně se za hlasem ohlédla, ale viděla akorát tak nicneříkající hnědou šmouhu. Na chvilku ji napadlo, že by to snad mohl být Theo, ale hluchá ještě nebyla. Definitivně to nebyl jeho hlas.
Otřela si tedy slzy do vlastního kožichu a zamžourala znovu. Podařilo se jí, na chviličku, přes nekončící závoj slz, zaostřit a svou společnost identifikovat. "S-sigy. Promiň," sama nevěděla za co konkrétně se omlouvá. Za tvrdý náraz? Nebo za tu scénu, které ho vystavuje? Pokusila se odtáhnout a dát mu víc prostoru, ale podlomily se pod ní vlastní rozechvělé nohy a akorát se zase praštila do čenichu, ze kterého už tak určitě tekla červená. To samozřejmě nemohlo dopadnout dobře. Polila ji jen další vlna frustrace, že už ani neumí chodit. Že někoho obtěžuje. A znova se rozbrečela.
"Jsem prokletá," zavzlykala do písku, ve kterém se odevzdaně válela. "Měl bys jít, než to skočí i na tebe," pohled na to, jak se její vlastní krev vsakuje do vyschlého písku byl svým způsobem uklidňující. Fascinovaná tou podívanou byla schopná ze sebe dostat jednu souvislou větu, než ten výjev vystřídala ta řada chaotických myšlenek, díky kterým se zase celá roztřásla pláčem. Nevěděla co ji bolí víc. Jestli smutek, výčitky, nebo snad ta zloba, na kterou její tělo nebylo vůbec zvyklé. Rozhodně to ale nebylo nic z těch oděrek, co si uhnala cestou sem.

>>> z vrcholku k Sigymu xD

Mechová alfa se zbaběle rozhodla sejít z kopců na jiném místě, než na ně vyšplhala. Chtěla se s tím ujištěním, kterého se jí dostalo, nejdřív nějak smířit, vybrečet a se dát se dohromady, než se ukáže před svými potomky. Těmi adoptovanými i těmi vlastními.
Nevěděla pořádně kdy se jí začaly slzy koulet po tvářích jako veliké hrachy a rozostřili jí vidění. Ani nevěděla kdy přešla z kroku do šíleného trysku. Ta kombinace ale nebyla na prudkém svahu to nejchytřejší, co mohla udělat. Ona ale jasně nemyslela. Hruď jí drtily všemožné protichůdné pocity, od zármutku po vztek a se vším tím vzlykáním kupodivu úleva nepřicházela. Nakonec se stalo to, co se muselo stát. Klopýtla. A zbytek kopce zdolala v divokých kotrmelcích, při kterých se tady bouchla do čenichu a jindy zase odřela nohu. Ale nebránila se tomu. Prostě se nechala lhostejně nést. Zasloužila si to. Trpět. Nepostarala se o svou rodinu. Ani tu rodnou, ani tu současnou. Akorát všem ubližovala.
Tok myšlenek i její kutálení ale zastavilo cosi měkkého a chlupatého. Podle všeho vlka, ale ona pořád přes slzy a krev pořádně neviděla a nos měla ucpaný všemi těmi soply, co k hysterickému záchvatu prostě patřily. Neomluvila se, což bylo hodně mimo její obvyklý charakter, jen se rozplácla na písku a fňukala dál, jako malá holka. Bylo to dost ponižující před někým jiným, ale hrdost teď bylo to poslední, na co myslela.

>>> kopce

Vpravdě dostala několikrát velikou chuť, se obrátit a vrátit zpět, aniž by se se Životem nakonec setkala. Děsilo ji to, co se tam pravděpodobně dozví. Nevěděla, jak se s tím vyrovná, co udělá, jak moc ji to zničí. Ale přesto postupovala dál nahoru, protože tu ostatně byly pohledy všech těch dětí dole a ona nechtěla dát najevo, že je něco v nepořádku. A nakonec se díky tomu dostala za tu hranici, kde na ni začala působit příjemná atmosféra kopců. Přestala pochybovat a nechala se vábit nahoru. Stále výš a výš. Tam kde na ni opět čekal on.
Napadlo ji, že sem možná chodí příliš často a pokaždé s jiným trápením. Vždy si řekne, že příště si přijde jen tak popovídat, ale pak ji sem dožene zase jen kopa trablí, se kterými si neumí poradit. A tohle bylo spolu s Mojoovým odchodem to nejhroznější, čemu musela čelit. Ale tady… tady na ničem z toho nezáleželo. Tady bylo hezky a ona se v tom vždy blaženě koupala, jako by ta omamná magie, byla to jediné, co ji může zachránit.
Ne tolik dnes. Dnes jí to přišlo i přes ten opar klidu, nemístné a otravné. Rozhodně byla ve stavu, ve kterém by měla plakat. Možná i křičet. Proč by jí v tom kdo bránil? Když se těch emocí tímhle způsobem nezbaví u něj, tak u koho? U svých dětí? Nepřicházelo v úvahu. U členů smečky? Absolutně ne! Pro obě tyhle skupinky musela být tou silnou. Matkou. A alfou. A krom Theriona žádného přítele neměla, nebo se už dávno v jejím životě nevyskytovali.
Zhluboka se nadechla a vzhlédla, aby se střetla s pohledem místního bůžka. I on kupodivu působil posmutněle, na jeho obvyklé poměry. To pro ni bylo o dost víc zarážející, než ta razantní změna jeho vzhledu. „Poslední dobou tu mám mnoho smutných návštěv,“ prozradil jí a usmál se, když si uvědomil, jak jeden na druhého zírají. Nadechl se i k něčemu dalšímu, ale Lau zakroutila hlavou, aby ho umlčela. I přes ten klid a mír, co tady cítila, se dnes nechtěla zabývat jejich obvyklým tlacháním o tom, jak je život hezký a Gallirea úžasná. Přijal to s pochopením, ale na otázku, co se jí tak špatně vyslovovala, sám od sebe neodpověděl. Čekal, až to vlčice řekne sama.
„Řekni mi. Je pravda to, co si myslím?“ Vyšlo z ní věcně. Věděla, že by teď měla panikařit a popotahovat nosem, ale ne tady a v jeho přítomnosti. Vlk pomalu přikývl hlavou a sledoval, jak se posadila. Teď by měl přijít vodopád slz, ale ona byla pořád tak uvolněná, dokonce se snad cítila i příjemně. Všechno bylo špatně. „Je to moje vina. Natlačila jsem ho do smečky. I do dětí. Nebyla jsem tu pro něj,…“ Dalším zakroucením hlavy umlčela přicházející Životův proslov. Nechtěla teď poslouchat jeho moudrá slova a dodávání naděje. Chtěla brečet, ale tady to nešlo. Magický vlk si povzdechl. „Dobrá tedy. Jsi dospělá a rozumná vlčice, nebudu ti nic říkat. Ale nech mne ti říct něco jiného… Existuje možnost, že se vrátí. Není to teď úplně neobvyklý jev, ale nemám ho pod kontrolou já, takže to nemůžu garantovat.“
Popravdě nevěděla, co na to odpovědět. Byla to dobrá zpráva a tady ji vše nutilo, aby byla spokojená a klidná, ale tam někde hluboko pod povrchem cítila bublat ty pochyby, které zde nemohla vypustit na povrch. Jakoby je něco drželo v řetězech nebo pod neviditelnou plachtou. Usmála se na něj však, protože to tohle místo vyžadovalo. Co však kalilo negativní emoce, nemohla zakalit její rozum. Ať už se Theo vrátí, nebo ne, musí se postarat o to, aby byla silnější a spolehlivější alfou. Partnerkou. Mámou. Dokud tu on není, musí se o všechno postarat sama, a tak na Boha před sebou vyrukovala s žádostí, kterou nevyslovila už roky. „Mohl bys mne prosím učinit silnější? Mám toho tolik, co musím chránit. Cokoliv pomůže.“
Život samozřejmě ochotně přisvědčil, což donutilo její oháňku k pomalému zhoupnutí tam a sem. Jako pejsek, kterému páníček ukázal jeho nejoblíbenější laskominu. „Popravdě toho není moc, co bych ti ještě mohl dát. Pokud chceš být opravdu silnou, budu tě muset odkázat za svou sestrou,“ nicméně z toho, jak mu zasvítilo v očích, se zdálo, že pro ni přece jen mohl ještě něco udělat. Co, to nevěděla, ale byla ráda. Dokonce se neděsila ani toho, že by měla jít hned za Smrtí. Přetékala teď přeci optimismem a chutí do života. Škoda, že to cestou dolů vyprchá. Nebo možná ani ne. Opravdu si chtěla někde pobrečet, něco rozbít, obviňovat se, dovolávat se slitování a vlk ví čeho všeho ještě. To odtud ale opravdu bude muset odejít.
Což bylo jako vždy těžké a srdce lámající, ale i tak to dnes šlo tak nějak lépe. Ať už to bylo dětmi, co na ni čekaly pod kopcem, tím že tu už byla několikrát a už věděla jak na to, nebo právě tou potřebou, svého milého oplakat. Proklít. Pustit na svět své pravé emoce a ne ty očarované. A jak kráčela dolů z kopce, nejprve ji začalo to vnucené omámení připadat otravné. Pak jí začala hlavou vířit kopa chaotických myšlenek, a pak konečně ucítila horkost svých slz na lících. Tehdy se rozhodla neodejít stejnou cestou, kterou přišla, ale místo toho z kopce sejít na opačné straně, než byli její milovaní. Před nimi prostě láteřit nemohla…

>>> kopce

>>> Mahar přes říční Eso

"Mokrá hlína je mazlavá. Říká se tomu bláto," vysvětlila svému synkovi, který celkem výjimečně projevil o něco zájem a dokonce se zapojil, do plašení kachen. Netrápit se nad osudem jeho otce, byla by z toho hrozně šťastná. Stejně jako ze setkání s Biancou. Připadala si, jako by ji neviděla věčnost. Ale nemohla se uvolnit, dokud nezjistí pravdu. A pak se bude zase schopná usmívat. Nebo se neusměje už nikdy?
Pak vnímala už jen šum hlasů svých společníků. Čím blíže kopcům byli, tím více ji zrazovaly vlastní myšlenky. Nepostřehla ani to, že ten had snad promluvil. Jediné, o co se během své chůze a hlubokého zamyšlení, starala, bylo, aby Isma nespadla do řeky, podél které šli. Schválně při odchodu z Maharu zvolila cestu na tenhle břeh, aby ji nemuseli přecházet a riskovat, že se někomu něco stane.
A pak to náhle bylo tady. Pískovcový kopec. Přišlo jí, jako by se před ní náhle zjevil, ač to nemohla být vůbec pravda. Zastavila se a chvíli na něj bezduše koukala. Než ji z toho vytrhl některý z hlásků, co ji následovaly. Vynutila si na tváři úsměv a dokonce zavrtěla ocasem. Ale nikdy nebyla dobrá herečka a navíc byla obklopena vlky s magií emocí, což samozřejmě netušila. "Ráda bych šla nahoru první. Sama." Samozřejmě nemohla řešit Therionův konec před vlčaty. Nebo spíš nechtěla. Věděla, že nahoře žádnou scénu neztropí, kvůli Životově magickému vlivu, ale kdo ví, co bude následovat. "Takže vám drazí pečovatelé na chvilku svěřuji své poklady." Zase ta marná snaha, působit bezstarostně. Pokrčila se, aby Santé mohl seskočit a pro změnu objevit sypkou zem, kterou ještě neviděl. "Moc nezlobte, brzo se vrátím," zaúkolovala ještě prcky a pak se dala na cestu nahoru.

>>> Vrcholek

Vlčice toho po odlovu kachny moc nenamluvila, spíše jen mírně nepřítomně přihlížela rozhovoru mezi svými dětmi. Probral ji však studený poryv větru, který jí nic moc přes hustý kožich nedělal, ale uvědomila si, že vlčata jsou také zmáčená. Proto sáhla po kouzlu, které ji kdysi vyčerpávalo k smrti, ale teď už ho brala jako rutinní záležitost. Ohřála proud kolem a vysušila každý kožich v dohledu.
Vypadalo to, že k kachny toho moc nezbude. Ostatně Santé a Isma už byli celkem velcí. Žádné slepé kuličky. Maso mizelo stejně rychle, jako český státní rozpočet, a když to vypadalo, že všechny práce finišuje, nadechla se k návrhu o přesunu, nicméně předběhl ji jiný hlas. A takový, který slyšela moc ráda. Počkala tedy, až se jeho majitelka zjeví u nich. "Ahoj Bianco, ráda tě vidím," broukla k vlčici, kterou furt brala jako svou a tak jí na přivítanou mateřsky oblízla líčko. A zatímco se podivovala nad jejím hadím společníkem, šedivka zase nechápavě hodnotila Saturnův kožich. Popravdě se jí přítomnost plaza u vlčat moc nelíbila, ale jestli ho sem Bianca vzala sebou, tak se snad nebylo čeho bát. Každý ale mohl postřehnout její obezřetné pokukovaní, zatímco se rozhodla Saturna zachránit, před vytrháním poloviny kožichu. "To je Životovo dílo. A za ním teď zrovna míříme, jestli se chceš přidat," pověděla a zase si zvedla Santého na záda. Nechtěla jejich setkání nějak odfláknout, ale z toho, jak se tu všichni sešli jí bylo paradoxně smutno. Nebyl tu totiž jeden významný člen rodiny a ona už prostě potřebovala vědět, co se s ním sakra stalo. Vykročila tedy směrem pryč z močálů.

>>> Narrské vršky přes Eso

Všechno se zdálo, jak má být. I Saturnus vzal své odhodlání do hrsti a rozhodl se chopit svého úkolu. Popravdě by to Launee asi všechno zvládla sama, ale tak nějak chtěla zapojit všechny. Saturn potřeboval trochu pošťouchnou a vlčata zase zažít nějaké dobrodružství. Pokývla tedy hlavou a jala se s prcky plížit k jezírku. "Stačí rychle vyskočit z křoví a začít dělat randál," špitla k nim, když postřehla Ismin tázavý pohled, a pak už jen čekala, až se odhodlají k činům.
A povedlo se, hejno chvíli na to polekaně vzlétlo k obloze a poryvy větru jí je vrhly málem do náruče. Sama si pomohla magií a foukla si trochu pod nohy, aby vyskočila o něco výš, ve vzduchu pak metla rychlou piruetku, během které čapla do zubů ptáka, který prolétal příliš blízko a se zacákáním dopadla dolů. Přímo do vody. Tolik ke koupání. Maličko nad tím protočila očima, ale pak už se s úsměvem brodila zpět k trojičce, se svíjející se kachnou v zubech. Schválně jí zlomila krk, až přímo u dětí, aby viděla z první ruky, co to znamená lovit. Pak se posadila, a pobídla ty dva malé hladovce k jídlu. Kdo ví, třeba zbude něco i na Saturna. "Byli jste všichni moc šikovní," pochválila je mezitím a uznale žďuchla čumáčkem do toho nejstaršího.
Zajímalo ji, co na maso vlčci poví a nechala je se hezky v klidu napapkat.

>>> Kierb

Jo děti. Lék na všechno. Ti prcci byli tak roztomilí, že zvládla chvíli myslet na něco hezčího, než na Theriona a nejistou budoucnost. Potěšeně se tedy na Ismu usmála. "Jak říká Saturnus. Život se většinou trefí každému do vkusu. A kdo ví, třeba budou květinky náš rodový znak," zabroukala. Ta představa se jí líbila. Díky proaktivní Ismě zatím ani nemusela vymýšlet další témata.
"Přes některé řeky vedou mosty. Třeba padlý kmen, nebo někdo něco vyčaruje. Někde se dá přeskákat po kamenech, ale klouže to. A u některým musíš prostě dojít do míst, kde je proud slabší a přeplavat ji. A vlci s magií vody mohou proud na chvilku zastavit a přejít řeku suchou nohou," což by zrovna ona svedla, ale oni řeku přecházet nepotřebovali. Místo toho jim do cesty přišla jiná, avšak očekávaná překážka.
"Beruško, teď vstupujeme na hodně nebezpečné území. Drž se prosím mezi mnou a Saturnem a šlapej jen tam, kam já, ano?" Požádala ji a hned dodala vysvětlení. "Zem tady je podmáčená vodou, a když si nedáš pozor, tak tě spolkne. Naštěstí já a Saturnus známe zdejší cestičky dobře. Bydleli jsme tu, předtím, než jsme odešli na sever." Zkontrolovala si, že se ta malá cácorka řídí instrukcemi a vykročila kupředu, porozhlížejíc se, po nějakých těch ptácích. Těch tu bylo vždy dostatek a dělali dost hluku, aby je našla i bez použití čichu.
"Saturne, jak jsi na tom s kouzlením?" Zeptala se s pohledem upřeným na hejno kachen, které se poklidně plavilo na jednom z viditelných jezírek. "Vlčata by je mohla vyplašit," pověděla s tázavým pohledem především na Ismu, myslela si, že by se určitě ráda zapojila. "Ty bys je mohl vzduchem srazit dolů k zemi a já bych něco čapla?" Plavat se jí momentálně nechtělo, už teď měli všichni krom Santého nožky urousané v bahně. Používání magie při lovu sice neměla kdovíjak ráda, ale žaludek jejích dětí jí byl milejší, než férovost vůči kořisti. Santé se tedy na chvíli ocitl na zemi, protože skákat do výšky s ním na zádech neznělo úplně dobře a mohli se dát do díla.
Hlavně tedy dítka pořádně nainstruovat, co mají dělat. Potichu se připlížit po bezpečné cestičce a ve správný moment vyskočit z úkrytu a udělat pořádný brajgl. Nepadajíc při tom do vody, pokud možno. Sama se přikrčila a připlížila k jezírku, majíc drobky neustále na očích.

>>> Mech

Isma byla vážně střela. Lau tak nějak nechápala, po kom to má. Možná z její strany? Bratr Nort byl za mlada také dost temperamentní a ulítaný, schopný vymluvit se ze všeho. Nebo z Theovi strany? Nevěděla. On jí o své rodině nikdy nic neřekl. Věděla akorát, že tu má někde bratra, a že byly lovci. Ne, teď vážně nechtěla myslet na Thea. Ale na své děti.
"K nám do lesa by se dostat neměli, ale nic není zcela jisté. Proto zůstávejte s někým dospělým, ano?" nabádala svou drobotinku a usmála se na Santého, který vypadal v jejím kožichu nadmíru spokojeně. A kdysi takhle nosila i Saturna a Raystera. Zdálo se to jako věčnost, zvlášť, když jeden z nich teď šel po jejím boku. Dospělý a citlivý vlk. Další něžný úsměv tedy patřil Saturnovi. Neodvážila se jeho slova komentovat, protože... tušila co se stalo a mohla by se v půlce věty rozbrečet. A nechtěla ho tím zatěžovat, dokud to nebylo jisté.
Ve chvilce jejího zamyšlení, zodpověděl Měsíček otázku zvídavé vlčí slečně, to už se ale ocitali u řeky, která byla tady u Mechového lesíka rozvodněná do mělkého brouzdaliště, kde proud nedosahoval žádných velkých sil. "Tomuhle se milé děti říká řeka. Většinou se rodí někde v horách jako úplně maličký pramen, který se pak zvětšuje do potoka, do říčky, řeky. veletoku... Většinou se pak vlévá do moře nebo jezera. Moře může být nespočetněkrát větší než náš les a voda v něm nechutná vůbec dobře," rozhodla se rozptýlit svůj zármutek a nejistotu v nějakém tom tlachání o světě. "Někdy vás k němu vezmu," slíbila záhy. "Bez vody žít nemůžeme, ale umí být i nebezpečná. Tady vám nic nehrozí, ale půjdeme kolem té řeky dlouhou dobu a sami uvidíte, že někde je proud tak silný, že odnese i strom. Co by to asi udělalo s malým vlčátkem?" přišlo jí, že je celý den jen straší, ale co se dalo dělat. Svět nebyl jen bezpečný Mecháček, květinové louky krásné západy slunce. Ale třeba jim Saturn doplní i něco hezkého, aby se z nich nestali ustrašení moulové.
"Chcete ochutnat spíš rybu - tvora co žije ve vodě, nebo ptáka - tvora co umí létat po obloze?" poptala se a nespokojeně popotáhla nosem. Vzduch tak nějak nepříjemně čpěl.

>>> Mahar