Gallirea - Příspěvky uživatele

Vypadalo to, že i Sigy po svých životních zkušenostech zrázněl. Vůbec se nepáral s tím, někoho nazvat pravým jménem. Byla jen ráda, že jí zatím nijak podobně nezhodnotil, ač by na to měl plné právo. Nakonec jen jemně zakroutila hlavou. "Dlužím ti to," nechtěla aby ze splátky udělal další dluh a... "Navíc tě kdykoliv ráda uvidím," dodala, aby si nemyslel, že ho tam bude trpět jen kvůli výpomoci.
Pak se musela trochu zamyslet. "Znamení nemáme," připustila a ani si nemyslela, že by to byl dobrý nápad. Kdyby na to přišla nesprávná osoba a... No raději to nechtěla ani domýšlet a místo toho se dala do mluvení. "Ale naši ochranáři by tě měli jen pohlídat u hranic, než si pro tebe přijdu, nebo tě požádat ať přijdeš později. V zubech se vynáší jen existence, co tropí problémy." Ani nevěděla, jestli Meinere a Linda už měli příležitost někoho pokousat. Nebo spíš umučit svými poznámkami a pak ho zahodit liánou až na druhou stranu Gallirei. Jediný nevítaný host, o kterém věděla, byla Styx, kterou z území vypoklonkovala osobně.

"Buď na sebe opatrný," dodala pak, když se rozdělili a s o něco menším elánem obešla kopec, aby našla svou rodinku, co tu trpělivě čekala. Vypadalo to, že si všichni povídají, byl to hezký pohled, který měla asi brzo dost pokazit. Možná že její pokrevní vlčata zůstanou k osudu otce chladná, ale pro Biancu se Saturnem to měla být další devastující ztráta. Povzdechla si a usmála se na ně.
"Omlouvám se, trochu jsem se zdržela. Chce jít nahoru ještě někdo?" zeptala se. Byla připravená ono vyznání špatné zprávy trochu pozdržet, kdyby ano a zatím si čechrala nervy olizováním dvou hnědých kožíšků, které byly zanesené prachem.

Pokývala smířeně hlavou. "A já na ni pohlížela trochu moc růžově, protože dovolila vstup do smečky i někomu tak na obtíž, jako byl Mojo. Byla jsem jí vděčná a slepá k chybám," přidala zase svou poznámku do mlýnku, ale nevypadalo to, že by chtěla druhému vlkovi odporovat. Záhy však zakroutila hlavou. "Řeknu jim to." Její strach byl jedna věc, ale lhaní? Vlastním i nevlastním dětem? To nepřipadalo v úvahu. Ale musela ocenit Sigyho důvtip. S tím se očividně v životě neztratí. Asi by se od něj mohla tu a tam něco přiučit.
Hořce se pak pousmála, když okomentoval Theovi činy, ale hlas na jeho obranu nezvedla. Už nechtěla být ta naivní, neznalá vlčice, co si neuvědomuje realitu. "Jo. Myslím, že to zvládnu. Život jde dál," říkalo se jí to očividně těžce, ale to silné odhodlání nechybělo. Theo byl jediný vlk, který z nějakého důvodu zvládl roztlouct její odtažité srdce, ale jeho odchod neznamenal konec světa. Měla by být ráda, že jí tu aspoň zanechal ten dar v podobě těch dvou hnědých kuliček, které teď mohla zahrnovat láskou. Místo truchlení.
Když pak došlo na výpomoc oplátkou, zjistila další znepokojivou věc. Nebo spíš došlo na to její neblahé tušení. Zastavila se však, když se nadechla k něčemu chlácholivému. Sigy nepůsobil jako někdo, kdy by to potřeboval. A kdyby ano, zcela jistě by si o to řekl. Proto mu poskytla jen chápavé pokývání hlavou. Ostatně věděl, že jestli mu teď někdo aspoň trochu rozumí, je to právě ona. Ať pro ni bylo zmizení Lyl jakkoliv nepochopitelné, očividně se to stalo.
Nechtělo se jí věřit, že je Borůvka taková, jak ji popisuje, s jejich alfou si vyměnila pár informací a působil rozumně. Ale blíže ho neznala, takže mu nehodlala nadržovat. Jestli teď něčímu úsudku věřila, byla to osoba před ní. "Naše území je ti plně k dispozici. Kdykoliv," přislíbila upřímně a ohlédla se na kopec, co se nad nimi tyčil. "Má rodina je na druhé straně a zamíříme hned domů, kdybys měl zájem," navrhla mu. Třeba také nechtěl být sám, tak jako ona, ale vnucovat mu nic nechtěla. Naotravovala se dneska už dost.

Vypadalo to, že Sigy má na tu situaci dostatečně realistický pohled a to teď asi potřebovala. I její ublížená duše se tomu začala otevírat. "I tak mne to mrzí. Byla jsem tam nejvýše postavená hned po Skylieth, měla jsem být pořádný zástup." Zamumlala. Prostě měla v té hlavě kolečka, co ji nutila, stahovat na sebe zodpovědnost za všechny a za vše. Sama si občas připadala jako blázen.
Samozřejmě měl pravdu, že by jim to měla říct ona a navíc co nejdřív, ale... "Možná se víc než toho, jim to říct, bojím jejich reakcí. Dcera ho viděla jednou. Syn nikdy," dovedla si představit, že jim to celé bude ukradené, což jí zase jednou roztrhne srdce vedví. Ale proč? Nebyla to její chyba, že ho pořádně neznali. Potřásla hlavou, aby si z hlavy vyhnala nevítanou jedovatost.
"Mám Saturna s Biancou, ale pořád je beru jako děti. Asi bych s tím měla přestat," připustila nejistě a zamyslela se hlouběji. "Naše gammy jsou překvapivě spolehlivé, na to, o jaké osobnosti jde," doplnila už o něco méně opatrně. Meinere a Lindasa ji skutečně mile překvapovali a její nedůvěra k namyšlené hnědce za ten poslední rok značně vychladla. "A nedávno se přidal starý známý se svou partnerkou," i Zakarovi věřila, že vezme své smečkové povinnosti vážně a Litai působila velmi mile. Sigy měl pravdu. Sice tu smečku vedla, ale sama v ní nebyla. Dokonce i on jí pomohl, navzdory tomu, že nikdy žádní velcí kamarádi nebyli. "Myslím... že už vím, co udělám," broukla odhodlaně a setřela si z líce poslední slzu. Nemohla tvrdit, že jich v brzké době zase kopu neuroní, ale teď se cítila celkem jistě.
"Děkuju ti. Jsi rozumný vlk. Kdyby tu bylo něco, co bych pro tebe mohla udělat já, kdykoliv se ozvi. Naše... má smečka leží při úpatí sopky, přímo nad Narvinijským lesem," zadívala se na něj se vší vážností, které byla s opuchnutýma očima schopná. Pro něj to možná nic neznamenalo, ale pomohl jí moc.

Vnímala to malé gesto, které jí Sigy poskytl. Cítila, že sám má problémů nad hlavu a stejně ji tu nenechal v prachu a navíc se jí snažil vlámat trochu logiky do hlavy. O to víc ji mrzelo, jak se tomu její zarmoucená mysl brání. "Ve smečce zůstalo jen pět vlčat a my. Nemohla jsem je opustit," popotáhla nosem a snažila se rozvzpomenout, jestli se na tom kroku tehdy s Theem shodli, nebo to bylo celé v její režii. "Vždycky mne mrzelo, že jsem to neudělala dřív. I o vás by bylo lépe postaráno. Třeba byste ani nemuseli odejít," už si slzy jen utírala do vlastních tlapek. "Před nějakou dobou jsem potkala Heather, rostla do krásy. Teď už musí být dospělá," tak trochu zněla mrzutě. Vždy ji bolelo, když nemohla vidět vlčata kolem sebe vyrůstat a odchod Sigyho rodiny jí ležel v žaludku neustále. Kdyby jen sebrala odvahu dříve.
Zvedla k němu pak své dvojbarevné oči, tak trochu zkoumavě. To co řekl neznělo moc dobře, ale nevěděla, jestli se mé ptát nebo ne. Její konverzační schopnosti pořád někde vázly. Nakonec se rozhodla mluvit raději dál k rozjetému tématu, než odbočovat do neprozkoumaných vod. "Prý existuje možnost, že se z říše mrtvých vrátí. Ale já nevím jestli to chci. Převážila by radost na jeho návratem, nebo zlost z toho, jak mne tu nechal?" Ztěžka si povzdechla. Vypadalo to, že to nejhorší má za sebou, ale všichni víme, že stačí trochu popíchnout a může se to celé rozjet znova od začátku. "Jak to mám říct našim vlčatům? Pořád se ptají kde je táta. Jak to mám říct smečce? Zvládnu to vůbec všechno sama?" Jakoby snad měl Sigy s vedením smečky zkušenosti. Teď by se jí hodil spíš někdo, jako Elisa s tou její chladnou vypočítavostí.
Pořád měla hlavu plnou výčitek. Možná kdyby se mu víc věnovala. Kdyby ho ujistila, že je všechno v pořádku, když se vrátil... Ale to už se nikdy nedozví, že? Rozmotala se z toho těsného klubka a pomalu se posadila. Pořád vypadala jako hromádka neštěstí s hlavou uštvaně sklopenou skoro až k zemi, ale byl to pokrok. "Promiň. Měla bych si své problémy řešit sama,..."

Launee byla empat. A navíc velmi rozrušený empat, takže cítila vlkovu nevoli a nedivila se tomu. Jen ji to utvrdilo s tom, že zkazí nač sáhne a že by bylo nejlepší, kdyby se vypařila jako pára. Pravděpodobně i vlčatům by bylo lépe bez matky, než s její neschopnou napodobeninou. Jenže v odpověď na to jí hlavou zarezonoval silný nesouhlas. Přišla si jako blázen. Půlka jejího vědomí chtěla to a druhá zase tamto. Rozhodla se tedy soustředit na to, aby její emoce nevlítly do hlavy vlka vedle ní a místo zvedání na nohy, se rozhodla drobátko odplazit a pak se schoulila do klubíčka, hledíc na kalnou loužičku, co tu pro ní Sigy vyčaroval. Byl to hodný vlk. Otravovala ho, ale stejně se jí snažil pomoct.
Natáhla tedy packu, aby ji trochu smáčela a pak si začala nemotorně utírat špínu z nosu. Měl pravdu, když už tu tak kvílela, nemusela u toho vypadat ještě jako z horroru. Zarudlé uplakané oči ostatně zcela stačily. "Moje rodina skončila špatně. Bratři se ztratili vlk ví kde. Každá smečka, ke které jsem se přidala, se rozpadla. Všichni vlci, co mi přirostli k srdci zmizeli v nenávratnu..." Rozmumlala se překotně, sotva mezi slovy popadajíc dech. Sigyho to asi pramálo zajímalo, ale už se stalo, že se jí připletl do cesty v nevhodný okamžik. Potřebovala to všechno dostat ven. "Jestli to neni prokletí, tak co?" Poslední větu dost frustrovaně vykřikla, až jí hlas přeskočil. Hned na to si ale i odpověděla. "Jsem prostě jen neschopná. Tak neschopná, že i můj vlastní partner si vzal dobrovolně život, aby se mnou nemusel být. Uštvala jsem ho..." A zase ten hořký pláč. Byla teď očividně ve fázi smutku a výčitek, odmítání si ostatně užívala celou cestu na jih.

Asi by tam kvílela jako utrýzněný duch zámecké paní dlouho, kdyby ji do zpět do reality nevtrhl zvuk vlastního jména, který značil přítomnost někoho známého. Roztřeseně se za hlasem ohlédla, ale viděla akorát tak nicneříkající hnědou šmouhu. Na chvilku ji napadlo, že by to snad mohl být Theo, ale hluchá ještě nebyla. Definitivně to nebyl jeho hlas.
Otřela si tedy slzy do vlastního kožichu a zamžourala znovu. Podařilo se jí, na chviličku, přes nekončící závoj slz, zaostřit a svou společnost identifikovat. "S-sigy. Promiň," sama nevěděla za co konkrétně se omlouvá. Za tvrdý náraz? Nebo za tu scénu, které ho vystavuje? Pokusila se odtáhnout a dát mu víc prostoru, ale podlomily se pod ní vlastní rozechvělé nohy a akorát se zase praštila do čenichu, ze kterého už tak určitě tekla červená. To samozřejmě nemohlo dopadnout dobře. Polila ji jen další vlna frustrace, že už ani neumí chodit. Že někoho obtěžuje. A znova se rozbrečela.
"Jsem prokletá," zavzlykala do písku, ve kterém se odevzdaně válela. "Měl bys jít, než to skočí i na tebe," pohled na to, jak se její vlastní krev vsakuje do vyschlého písku byl svým způsobem uklidňující. Fascinovaná tou podívanou byla schopná ze sebe dostat jednu souvislou větu, než ten výjev vystřídala ta řada chaotických myšlenek, díky kterým se zase celá roztřásla pláčem. Nevěděla co ji bolí víc. Jestli smutek, výčitky, nebo snad ta zloba, na kterou její tělo nebylo vůbec zvyklé. Rozhodně to ale nebylo nic z těch oděrek, co si uhnala cestou sem.

>>> z vrcholku k Sigymu xD

Mechová alfa se zbaběle rozhodla sejít z kopců na jiném místě, než na ně vyšplhala. Chtěla se s tím ujištěním, kterého se jí dostalo, nejdřív nějak smířit, vybrečet a se dát se dohromady, než se ukáže před svými potomky. Těmi adoptovanými i těmi vlastními.
Nevěděla pořádně kdy se jí začaly slzy koulet po tvářích jako veliké hrachy a rozostřili jí vidění. Ani nevěděla kdy přešla z kroku do šíleného trysku. Ta kombinace ale nebyla na prudkém svahu to nejchytřejší, co mohla udělat. Ona ale jasně nemyslela. Hruď jí drtily všemožné protichůdné pocity, od zármutku po vztek a se vším tím vzlykáním kupodivu úleva nepřicházela. Nakonec se stalo to, co se muselo stát. Klopýtla. A zbytek kopce zdolala v divokých kotrmelcích, při kterých se tady bouchla do čenichu a jindy zase odřela nohu. Ale nebránila se tomu. Prostě se nechala lhostejně nést. Zasloužila si to. Trpět. Nepostarala se o svou rodinu. Ani tu rodnou, ani tu současnou. Akorát všem ubližovala.
Tok myšlenek i její kutálení ale zastavilo cosi měkkého a chlupatého. Podle všeho vlka, ale ona pořád přes slzy a krev pořádně neviděla a nos měla ucpaný všemi těmi soply, co k hysterickému záchvatu prostě patřily. Neomluvila se, což bylo hodně mimo její obvyklý charakter, jen se rozplácla na písku a fňukala dál, jako malá holka. Bylo to dost ponižující před někým jiným, ale hrdost teď bylo to poslední, na co myslela.

>>> kopce

Vpravdě dostala několikrát velikou chuť, se obrátit a vrátit zpět, aniž by se se Životem nakonec setkala. Děsilo ji to, co se tam pravděpodobně dozví. Nevěděla, jak se s tím vyrovná, co udělá, jak moc ji to zničí. Ale přesto postupovala dál nahoru, protože tu ostatně byly pohledy všech těch dětí dole a ona nechtěla dát najevo, že je něco v nepořádku. A nakonec se díky tomu dostala za tu hranici, kde na ni začala působit příjemná atmosféra kopců. Přestala pochybovat a nechala se vábit nahoru. Stále výš a výš. Tam kde na ni opět čekal on.
Napadlo ji, že sem možná chodí příliš často a pokaždé s jiným trápením. Vždy si řekne, že příště si přijde jen tak popovídat, ale pak ji sem dožene zase jen kopa trablí, se kterými si neumí poradit. A tohle bylo spolu s Mojoovým odchodem to nejhroznější, čemu musela čelit. Ale tady… tady na ničem z toho nezáleželo. Tady bylo hezky a ona se v tom vždy blaženě koupala, jako by ta omamná magie, byla to jediné, co ji může zachránit.
Ne tolik dnes. Dnes jí to přišlo i přes ten opar klidu, nemístné a otravné. Rozhodně byla ve stavu, ve kterém by měla plakat. Možná i křičet. Proč by jí v tom kdo bránil? Když se těch emocí tímhle způsobem nezbaví u něj, tak u koho? U svých dětí? Nepřicházelo v úvahu. U členů smečky? Absolutně ne! Pro obě tyhle skupinky musela být tou silnou. Matkou. A alfou. A krom Theriona žádného přítele neměla, nebo se už dávno v jejím životě nevyskytovali.
Zhluboka se nadechla a vzhlédla, aby se střetla s pohledem místního bůžka. I on kupodivu působil posmutněle, na jeho obvyklé poměry. To pro ni bylo o dost víc zarážející, než ta razantní změna jeho vzhledu. „Poslední dobou tu mám mnoho smutných návštěv,“ prozradil jí a usmál se, když si uvědomil, jak jeden na druhého zírají. Nadechl se i k něčemu dalšímu, ale Lau zakroutila hlavou, aby ho umlčela. I přes ten klid a mír, co tady cítila, se dnes nechtěla zabývat jejich obvyklým tlacháním o tom, jak je život hezký a Gallirea úžasná. Přijal to s pochopením, ale na otázku, co se jí tak špatně vyslovovala, sám od sebe neodpověděl. Čekal, až to vlčice řekne sama.
„Řekni mi. Je pravda to, co si myslím?“ Vyšlo z ní věcně. Věděla, že by teď měla panikařit a popotahovat nosem, ale ne tady a v jeho přítomnosti. Vlk pomalu přikývl hlavou a sledoval, jak se posadila. Teď by měl přijít vodopád slz, ale ona byla pořád tak uvolněná, dokonce se snad cítila i příjemně. Všechno bylo špatně. „Je to moje vina. Natlačila jsem ho do smečky. I do dětí. Nebyla jsem tu pro něj,…“ Dalším zakroucením hlavy umlčela přicházející Životův proslov. Nechtěla teď poslouchat jeho moudrá slova a dodávání naděje. Chtěla brečet, ale tady to nešlo. Magický vlk si povzdechl. „Dobrá tedy. Jsi dospělá a rozumná vlčice, nebudu ti nic říkat. Ale nech mne ti říct něco jiného… Existuje možnost, že se vrátí. Není to teď úplně neobvyklý jev, ale nemám ho pod kontrolou já, takže to nemůžu garantovat.“
Popravdě nevěděla, co na to odpovědět. Byla to dobrá zpráva a tady ji vše nutilo, aby byla spokojená a klidná, ale tam někde hluboko pod povrchem cítila bublat ty pochyby, které zde nemohla vypustit na povrch. Jakoby je něco drželo v řetězech nebo pod neviditelnou plachtou. Usmála se na něj však, protože to tohle místo vyžadovalo. Co však kalilo negativní emoce, nemohla zakalit její rozum. Ať už se Theo vrátí, nebo ne, musí se postarat o to, aby byla silnější a spolehlivější alfou. Partnerkou. Mámou. Dokud tu on není, musí se o všechno postarat sama, a tak na Boha před sebou vyrukovala s žádostí, kterou nevyslovila už roky. „Mohl bys mne prosím učinit silnější? Mám toho tolik, co musím chránit. Cokoliv pomůže.“
Život samozřejmě ochotně přisvědčil, což donutilo její oháňku k pomalému zhoupnutí tam a sem. Jako pejsek, kterému páníček ukázal jeho nejoblíbenější laskominu. „Popravdě toho není moc, co bych ti ještě mohl dát. Pokud chceš být opravdu silnou, budu tě muset odkázat za svou sestrou,“ nicméně z toho, jak mu zasvítilo v očích, se zdálo, že pro ni přece jen mohl ještě něco udělat. Co, to nevěděla, ale byla ráda. Dokonce se neděsila ani toho, že by měla jít hned za Smrtí. Přetékala teď přeci optimismem a chutí do života. Škoda, že to cestou dolů vyprchá. Nebo možná ani ne. Opravdu si chtěla někde pobrečet, něco rozbít, obviňovat se, dovolávat se slitování a vlk ví čeho všeho ještě. To odtud ale opravdu bude muset odejít.
Což bylo jako vždy těžké a srdce lámající, ale i tak to dnes šlo tak nějak lépe. Ať už to bylo dětmi, co na ni čekaly pod kopcem, tím že tu už byla několikrát a už věděla jak na to, nebo právě tou potřebou, svého milého oplakat. Proklít. Pustit na svět své pravé emoce a ne ty očarované. A jak kráčela dolů z kopce, nejprve ji začalo to vnucené omámení připadat otravné. Pak jí začala hlavou vířit kopa chaotických myšlenek, a pak konečně ucítila horkost svých slz na lících. Tehdy se rozhodla neodejít stejnou cestou, kterou přišla, ale místo toho z kopce sejít na opačné straně, než byli její milovaní. Před nimi prostě láteřit nemohla…

>>> kopce

>>> Mahar přes říční Eso

"Mokrá hlína je mazlavá. Říká se tomu bláto," vysvětlila svému synkovi, který celkem výjimečně projevil o něco zájem a dokonce se zapojil, do plašení kachen. Netrápit se nad osudem jeho otce, byla by z toho hrozně šťastná. Stejně jako ze setkání s Biancou. Připadala si, jako by ji neviděla věčnost. Ale nemohla se uvolnit, dokud nezjistí pravdu. A pak se bude zase schopná usmívat. Nebo se neusměje už nikdy?
Pak vnímala už jen šum hlasů svých společníků. Čím blíže kopcům byli, tím více ji zrazovaly vlastní myšlenky. Nepostřehla ani to, že ten had snad promluvil. Jediné, o co se během své chůze a hlubokého zamyšlení, starala, bylo, aby Isma nespadla do řeky, podél které šli. Schválně při odchodu z Maharu zvolila cestu na tenhle břeh, aby ji nemuseli přecházet a riskovat, že se někomu něco stane.
A pak to náhle bylo tady. Pískovcový kopec. Přišlo jí, jako by se před ní náhle zjevil, ač to nemohla být vůbec pravda. Zastavila se a chvíli na něj bezduše koukala. Než ji z toho vytrhl některý z hlásků, co ji následovaly. Vynutila si na tváři úsměv a dokonce zavrtěla ocasem. Ale nikdy nebyla dobrá herečka a navíc byla obklopena vlky s magií emocí, což samozřejmě netušila. "Ráda bych šla nahoru první. Sama." Samozřejmě nemohla řešit Therionův konec před vlčaty. Nebo spíš nechtěla. Věděla, že nahoře žádnou scénu neztropí, kvůli Životově magickému vlivu, ale kdo ví, co bude následovat. "Takže vám drazí pečovatelé na chvilku svěřuji své poklady." Zase ta marná snaha, působit bezstarostně. Pokrčila se, aby Santé mohl seskočit a pro změnu objevit sypkou zem, kterou ještě neviděl. "Moc nezlobte, brzo se vrátím," zaúkolovala ještě prcky a pak se dala na cestu nahoru.

>>> Vrcholek