Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Imunitu prosím <3
* do vytrvalosti a síly
Děkuji :3

Přidáno.

"Vadí to především mě, protože nerada ostatní obtěžuji. Ale dost možná je ten problém jen v mé hlavě." Měla celkem slušné tendence věci overthinkovat. Třeba ve skutečnosti nikoho neotravovala. Ale to by se musela poptat kolem a předpokládat absolutní upřímnost při jejich odpovědích. "Jakože odešli, protože se mnou nebylo k vydržení?" Nadnesla s obočím na vrch hlavy ale pak se zase usmála a zakroutila hlavou. "Někdo zjistí, že to tu není to pravé místo pro něj, někoho odloudí třeba láska nebo potřeba se toulat. Některé si našla smrt," zakončila ten výčet důvodů než začala namáhat svou kornatějící paměť. "Řekla bych že zhruba patnáct různých vlků se tu už z různých důvodů víckrát neukázalo." Mezi nimi i její dav synové. Mojo a Santé. A dvoje dvojčata. Zakar s Litai. A samozřejmě. Therion a Sigy. Snad všichni našli štěstí jinde. Krom posledních jmenovaných...
Pak však zase našpicovala uši. "Ublížila ti?" Tohle se jí přestávalo líbit, ale jako správná něžná duše doufala, že je to jen nedorozumnění a něco špatně pochopila. Nebylo by to ostatně prvně. Tak ji to rozhodilo, že na celou záležitost s očima zapomněla a jen čekala, jestli s vlčičky dostane ještě něco.

Poprosím Charisma pro Kenaie
Zbytek schovat pro Rosie, kterou zaregistruju až budu mít dost postů

Odměna na Kenaie nahozena, zbytek odměn prosím nejpozději do konce března, abych na to nemusela x měsíců myslet :c Díkyy!

Takže když Lau má pár čárek na noze, druhá generace už bude mít velký špatný? :D
Dědí se obě barvy, když mám odznaky dvoubarevné?

2/5

Lau musela uznat, že Karoe je divná. Tím pádem sem dokonale zapadala. Pokývla tedy hlavou. Většina vlků si vzpomínky z ranného dětství nepamatuje. Takže mi budeš muset prostě věřit, že jsme se už viděly," sdělila jí trpělivě. V místě, kde by se jiný vlk zřejmě urazil jen chápavě přikývla. "Jmenuji se Launee. Tuhle smečku jsem kdysi založila. A teď tu na stará kolena jen otravuju vzduch," pohodila oháňkou. Tentokráte hlavou pohnula doprava a doleva v odmítavém gestu. "Jsou tu k vidění známé tváře, ale i nějaké nové. A jiní zmizeli v nenávratnu," upřesnila jak to prohlášení myslela.
Karoe ji ale očividně nutila měnit výrazy jako na běžícím pásek. Tentokrát se zamračila. "To od ní nebylo moc hezké. Nikdo by neměl nikoho k ničemu nutit," zamumlala mírně pobouřeně. "Co přesně se stalo?" Projevila zájem, ale také ji ujistila, že jí nic říkat nemusí, pokud nechce.
Zatím se však ale dost motaly v jiném tématu a mladší vlčice vypadala rozhozeně. "Ano, jsou to jen oči. Stejně jako ostatní je mám jenom ke koukání. Liší se jen barvou," ujistila ji, sama celkem zmatená tím, jaký rozruch to způsobilo.

L50 (5/5)

Trpělivě jí poslouchala. Na její vkus sice volila zbytečně podrážděný tón, ale i tak tiše naslouchala tomu, co ze sebe chtěla dostat a pak pokývla hlavou. "Chápu. Také jsem byla dlouho pryč. Tak dlouho, že jsem se bála, že mne tu nikdo nepozná," podělila se o sdílenou zkušenost a rozhlédla se. "Přesto mne tu uvítaly stejné tváře a les mne bez okolků přijal, jako bych nikdy neodešla." Zahleděla se na ni asi příliš intenzivně, protože to vypadalo, že ji znervoznila. "Samozřejmě záleží jen na tobě, zda se tu budeš stále cítit jako doma. Proti tvé vůli tě tu nikdo držet nebude. Ale ani vyhazovat," zkusila ji maličko ujistit o jejím místě ve světě. Opravdu chápala jaké to je, být ztracená. Nejen na cestě světem, ale i životem samotným.
"Poukazují na mé první dvě magie. Vzduch a emoce," vysvětlila pak ochotně a chápavě přikývla hlavou. Sice se s tím ještě nesetkala (krom Tasy), ale musela uznat že to může být pro někoho nepříjemný pohled. "Obávám se že s tím nic neudělám. Mně se líbí velmi." Se snahami vyhovět každému ve svém okolí už dávno praštila. Ničila tím sebe samu až příliš dlouho. A teď už věděla, že se sebou musí být spokojená především ona sama. Ne ostatní. Pozdě. Ale přeci.

L48 (3/5)

Trochu zmateně zamrkala nad tou neočekávanou agresí, ale byla to Launee, takže to brala s klidem a po krátkém zamyšlení pokývla hlavou. "Pravda. Byla jsi hodně maličká, když jsem tě mezi nás přijala." Sice by to měla být celkem významná životní událost. Ne každý se ujme cizího vlčete a nebýt její dobrosrdečnosti, mohla být takhle houžvička už pár let pod drnem. Ale hnědá vlčice vždy volila přístup pochopení před urážením se, takže vykouzlila ve tváři další úsměv. Vlk by se až divil, že ji z toho nebolí tlama.
"Jsem ráda, že tu pořád jsi. Někdy mám pocit, že tu vlci zůstávají jen na pár chvil, by opět zmizeli v nenávratnu," zabroukala zcela upřímně. Karoe ji možná nepoznávala, ale pro Launee bylo milé vidět tu tolik známých tváří. Ač jim ubylo vlčecího podkožního tuku nebo přibilo stařeckých šedin a vrásek. Cítila se tu pak více jako doma. Což bylo velice žádoucí, ve vlastním lese, není-liž pravda.

L43 (3/5)

>>> Dno

Ten výstup byl nějaký náročnější, než si pamatovala. Těžko ale určit zda to bylo užitím magie nebo stářím. Celkem by dala tlapku do ohně za to, že kombinace to jistí. Nahoře tedy chvíli stála hned u východu a rozdýchávala únavu i bolest v kolenou, než se zase pomalu rozešla kupředu.
Ze zvyku se zhluboka nadechla, by posoudila jakou má v lese společnost. Byla tu Háti. Proxima. Její rodiče. Někde v lese pospával Yeter, kterého tam nechala bez dozoru. A pach Karoe také zatím nevymizel.
A tak se pustila za tím. Neviděla ji snad o té doby, co se k nim do lesa zatoulala, takže byla přirozeně zvědavá, co z ní vyrostlo. To samé platilo i o Mitsuovi, ale toho její nos nezachytil, takže se prozatím musela spokojit jen s jedním ze ztracených dítek.
Popravdě ale nebyla moc nadšená, když vlčici konečně uviděla. Byla tak hubená! "Ahojky," oslovila ji však tak vesele, jak jen byla schopná a přišla trochu blíž. "Dlouho jsme se neviděly. Pamatuješ si mne?" Vůbec by se neurazila kdyby ne. Byla to tehdy děsná doba.

L42 (2/5)

"Moc ráda tě poznávám Cornicu," pověděla mu zcela upřímně a zamávala zvolna oháňkou. "To je přeci samozřejmost. Když už jednou takovou moc mám, měla bych ji používat," dodala vlídně a vzhlédla k Lylwelin, co jim v mezičase přinesla něco pod zub. "Děkuji ti dobrá vílo," pronesla k ní tak trochu žertem, aby bylo jasné, že elán neztratila a dala se do jídla. Bylo to z ledničky trochu tuhé a studené, ale nestěžovala si. Nikdy si moc na nic nestěžovala. A navíc se vážně zoufale moc potřebovala najíst.
A tak si mlčky přežvykovala, spíš jako kráva a ne vlk, a poslouchala jak Lyl na vlče hrne své otázky. Díky své magii emocí z ní cítila všechnu tu nejistotu nad tím, jak s vlčetem zacházet. A musela se tomu usmát. Ostatně i zlatavá byla už matkou a úspěšně vychovala dva vlastní broučky. Ale i Launee často připadalo, že každé vlče je své a potřebuje něco úplně jiného než to předchozí. Povzbudivě na ni tedy zamrkala, že se do toho vměšovat nebude. Hnědá si ostatně nemusela ukrást všechny děti pro sebe.
"Hezky si tu odpočiňte. Já půjdu na vzduch," rozhodla se opět vyklidit pole. "Když potkám Saturna povím mu o vás," dodala a pomalu se zvedla na ty dvé rozvrzané nožky, než se dala do toho příkrého stoupání z díry na povrch.

>>> Lesík

L37 (2/5)

Od vlčecích kotrmelců ku kouzlům takových rozměrů, že přestárlé vlčici málem vysála z těla zbytek života. Naštěstí ta magie měla ale pojistku, která jí dovolila načerpat nedostačující energii z okolí. Odnesl to trochu jejich svítící mech, ale... až bude zase při síle může ho magií země zase celý zazelenat. Proto nad tím moc netesknila a konejšivě se usmála jak na vlče tak šokovanou Lylwelin.
"Ale jo, budu v pořádku. Jen si musím trochu vydechnout," hlesla a potřásla hlavou. Trochu se jí motala. "Kdysi jsem Života prosila o magii, se kterou bych mohla pomáhat ostatním, ale nevěděla jsem, že mi to splnil," pověděla s unaveným úsměvem a povzbudivě do prcka žďuchla čumákem. "Měli bychom se najíst," poznamenala a zvedla pohled k zlatohřívnatce. "Víš kde tu máme spíž?" Věděla že tu nějaký čas už strávila, ale jestli měla tu příležitost nahlédnout až tak daleko, to bylo ve hvězdách. Nicméně ji mohla hezky z místa svého ulehnutí i navigovat. Dno není zas tak velké a díky mechovému tlumení se jím nenese ohlušující ozvěna.
Lau pořád tak trochu nevěřícně okukovala vlče a jeho zhojené bebí. Nemohla tak nějak pochopit, že to vskutku udělala ona. A krom toho ji mučila zvědavost, která nutila pokládat nepříjemné otázky. Na druhou stranu byla příliš laskavá na to, aby to skutečně udělala. Nechtěla mu připomínat ošklivé vzpomínky. A tak se rozhodla sáhnout po té jediné normální. "A jakpak se jmenuješ maličký? Já jsem Launee, ale klidně mi říkej teto," povzbudila ho dobrácky a položila si hlavu na tlapy. Byla nějaká těžká.

L36 (1/5)

>> z lesa

Maličký očividně trpěl stejným neduhem co většina nalezených vlčat. Byl nesmělý a vyplašený. Asi se nebylo čemu divit. Proto se jen laskavě usmála a donutila se od něj odtrhnout pohled. By jej neznervozňovala. Bylo dobře že s Lyl už se skamarádil a měl se o koho opřít.
Svou pozornost tedy upřela na starou známou, která se nebála jí to celé barvitě vylíčit. Lau u toho málem slzičku uronila. Nechápala proč se takové věci musí dít neviňátkům, která ještě nestihla ani nikomu ublížit a nezasloužila si to. "Lepší o oko, než-li o život," broukla téměř šeptem a na vlče se podívala zase až když byli v teple, suchu a bezpečí. "Myslím, že tomu určitě nebude stát v cestě," dodala na Saturnův účet a hodila očkem po skupince světlušek, jestli by jim nemohly trochu posvítit a zadívala se na zranění, které maličký měl. Bylo jí z toho pohledu smutno a na chvíli se ztratila v lítostivých myšlenkách o tom, jak je to nefér. A jak moc by to chtěla napravit, ale mohla mu tak maximálně oblíznout čelo a vyčistit to...
Kupodivu, sotva se ho dotkla, růžovo-tyrkysový obrazec na její noze začal maličko světélkovat. A poupata na něm jedno po druhém vadnou, usychat a mizet. A když uvadly do posledního, začal Launee u nohou pro změnu umírat místní mech. Až do okamžiku, kdy Cornicova zranění přestala bolet a rány se uzavřely jizvami. Nové oko mu nenarostlo, ale už ani nezlobilo. Launee na kožíšku se pak vykreslilo jedno jediné maličké růžové poupátko a vlčice unaveně poklesla do té uschlé spouště, co tu vyrobila. "Propáníčka," zamumlala šokovaně. Zcela očividně takový vývoj situace nečekala. Ale potěšil ji. Jen škoda toho mechu. Ale ten doroste, no ne?

L31 (1/5)

S úsměvem nechala děvčata děvčaty a doufala, že nepromarnila jedinou příležitost Proximu poznat. Ale... Však už nikam nepůjde že? Minimálně ne na tak dlouho jako posledně. Takže jediné co mohlo její seznamování s novou rodinou narušit byla vlastní smrt. A přiznejme si, pak už jí to bude jedno.
Co jí však nebylo jedno, bylo dvojí zavytí ozývající se od hranic. Jedno patřilo Lyl, to i po těch letech stále poznávala a druhé... vlčeti? Že by si pořídila dalšího caparta? Nebo se zase našel nějaký zatoulaný chudáček? To samozřejmě nemohla nechat bez zájmu a tak se rozklusala daným směrem, by do pár minutek stanula před tou roztodivnou dvojicí. Pořád bylo trochu zvláštní vidět Lyl jako pečující vlčici. Ale asi jí už její věk také lezl na mozek. Nebo prožité mateřství. Každopádně byla ráda, že ji vidí. A vlče taky.
Zastavila se kousek bokem, aby prďolu nevyděsila a usmála se na zlatavou vlčici. "Ráda tě zase vidím. Kohopak nám to vedeš?" Něžně se pousmála i na vlčátko. "Ahoj broučku. Máš hlad? Je ti zima? Jsi zraněný," začala se o překot vyptávat jako správná vlčí máma a očima se přitom staré kamarádky ptala kde ho probůh vyšťourala. "Pojďme se schovat," rozhodla za ně a rovnou se otočila, aby je odvedla do úkrytu. Byla si jistá tím, že proti záchraně sirotka Saturn ani Bianca nic mít nebudou. Ostatně byli kdysy ve stejné situaci.

>>> Dno

L21 (1/5)

O to vzrušení spojené s návštěvou Života. Přivedlo ji na myšlenku, že by se u něj také mohla zastavit. Ve spojitostí s tím, z čehož si Háti začala tak aktivně utahovat. Asi by jí prospěla další omlazovací kůra. Na druhou stranu... neotravovala na tomhle světě už dost dlouho? Možná by se na to měla vykašlat a nechat čas, ať s jejím tělem udělá své. Díky příjemným vlnám, které k ní doputovaly od slečny vnučky se však rozhodla takové myšlenky zatím odsunout stranou. "Vskutku. Tohle bude mé sedmnácté jaro," připustila ochotně. Nebyl důvod se za pokročilý věk stydět. Byla to spíš ctnost. A bylo to tolik let, že ty dvě uličnice ani nebudou vědět, co si pod tím představit.
"Hlavně mi nevykejte maličké," poprosila je pak prostičce. Samozřejmě umírala touhou strávit čas s příbuznou, jejíž dětství prospala někde v díře, ale bylo tak jasně vidět, že je tu mezi dvěma kamarádkami tak trochu navíc. Třetí kolo u vozu. "Očividně si toho máte hodně co říct a naplánovat, tak já své staré kosti odsunu zas někam jinam?" Ostatně přišla jen obhlédnout cizince na hranicích, ze kterého se vyklubal rodinný přítel, který byl teď ve schopných tlapkách. A když nasála do nozder vzduch cítila krom Satruna a jeho rodiny také... Lylwelin? A Karoe? Ty by také mohla pozdravit. Ačkoliv Karoe ji pravděpodobně ani nepozná. Musela už být úplná vlčí dáma!

L20 (5/5)

Ano měla. Ale to by nesměla mít dva praštěné brášky, kteří byli samozřejmě na její straně, nikoliv na straně dospělých. Ukuli pro její záchranu speciální plán. Nort se schoval nedaleko vstupu, zatímco Nox někam zmizel, jen proto, aby se vrátil s křikem a celý od bláta, že starší bratr spadl do potoka a ten ho nese pryč. To pečovatelky hlídající malou trestankyni vyděsilo natolik, že se bez rozmyslu obě zvedly a běželi ho zachraňovat.
Bílý vlček pak sestře v zajetí pověděl, že vzduch je čistý. A než nebohým chůvám došlo, že k žádnému topení nikde nedochází, už byli oba dávno pryč ve slunci východu. Hihňajíc se tomu, jak to krásně vyšlo. Později je dohnal i Nox, který se nenápadně vypařil, zatímco dospěláci splašeně běhali podél potoka. Všichni tři pak dováděli v lese až do večera. Bývali skvělá parta. Chybělo jí to. Začínalo být však zřejmé, že po bratrech už jí nezbylo nic jiného než-li vzpomínky.

L19 (4/5)

Když se probudila, byl druhý den ráno. Vyspinkaná do růžova, jen co je pravda. O zbytku smečky se to však říct nedalo. Všichni byli celou noc na nohou, vzburcovaní svými vyděšenými alfami. Ale díky prasečímu bahništi, kterým se stihla při své honbě za motýlem prohnat, ji nebyli schopní vyčenichat. Nakonec se domů vrátila hezky po svých, zcela neomylně a... No přišel pořádný sajgon. Nox to radostí obrečel. Obvykle klidná matka na ni ječela jak na malého haranta, kterým také byla. Nort se tomu z povzdálí uchechtával a otec se tvářil jako smrt. Přes matčino lamentování se ale ke slovu nedostal. Slovutný alfa z první ruky. Podpantoflák to byl.
Teď se té vzpomínce usmívala, ale tehdy spustila takový vodopád slz, že hrozilo, že vybrečí celou louži. Tak nepříčetnou maminku předtím neviděla a bála se, že ji snad nenávidí! Tehdy dostala svého prvního zaracha. Zavřená v doupěti měla strávit celý týden!