Ledově modré oči téhle vlčice by pravděpodobně měly mrazit až někde v zádech, nicméně není tomu tak. I přes jejich chladnou barvu tato kukadla svým pohledem vyloženě hřejí. Říkají zcela jasně, že jen těžko byste ve světě hledali přívětivěji naladěnou bytost. Právě před vámi totiž stojí chlupatá kulička něhy, upřímně míněné starostlivosti a do nebe volající tolerance.
Je jako hřejivý vánek z jihu přinášející na sever jaro – přívětivá, něžná, mateřská a dobrotivá, hýčkající každé kvítko ochotné nastavit jí své okvětní plátky. Je také jako dovádivý letní větřík pobíhající po loukách a horských úbočinách sem a tam, osvěžující svým veselím parná odpoledne a přinášející vláhu do suchem trápených srdcí.
Je skutečně sluníčková, přející všem štěstí a radost, hledající kousek dobrého i v té nejčernější duši, často se tak může stát, že se nešťastně angažuje při řešení cizích problémů a pravidlem bývá, že svou laskavost vnucuje i tam, kde o ni nikdo v nejmenším nestojí. Je lehké ji ranit a stejně snadno v ní vyvoláte lítost. Celkově vidí chybu vždy na své straně a málokdy se uchýlí k tomu, aby někomu něco vyčítala. To spíš sama kajícně sklopí hlavu a vysloví několik slůvek omluvy. Jen málokdy pohár její trpělivosti přeteče a ona sáhne po nevraživosti.
Takovou výjimkou potvrzující pravidlo, jsou situace ohrožující její blízké. Pokud je někdo milovaný v nebezpečí nebo dokonce zraněn, umí v sobě probudit dravost a obrátit ji proti tomu, kdo/co takový problém vyvolal/o. Životů ostatních si cenní více, nežli toho svého a díky tomu může jít se svou ideou sebeobětování až do extrémů.
Nerada ostatní otravuje, nebo je dokonce štve. Kvůli tomu je velice nervózní z cizinců, o jejichž nátuře nic neví. Při jednání s nimi bývá úzkostlivá, vážíc každé slovo i gesto a dá se říct, že to mnohdy až přehání. Ve strachu z toho, že někoho zprudí svým zíráním, strhne pohled k zemi, ale pak si zase vzpomene, že by ho mohla urazit tím, že se na něj odmítá podívat a tak těká očima tam a zpátky jako nějaký blázen. A to je jen jeden z příkladů. Nicméně když s někým stráví více času a pozná jej, uvolní se, upozadí své nízké sebevědomí a stává se příjemnou společnicí k rozhovorům o jakékoliv závažnosti. Ať už má jít o počasí, smysl života nebo partnerské problémy.
Launee bezpochyby miluje objevování neznámých míst a toulání. Slunce nad hlavou, vítr v zádech a hlavu v oblacích. Nicméně za svůj život toho nachodila už spoustu a na stará kolena pociťuje touhu se usadit, vytvořit si kolem sebe komunitu vlků, mezi kterými by se cítila příjemně a v poklidu tak dožít. Už to není ta mladičká vlčice prahnící po dobrodružství a vzrušení, ale zasloužilá dáma, toužící po určitém pocitu jistoty. Menších občasných toulek se jistojistě nikdy nevzdá, ale mít místo, které může nazývat domovem a vždy se tam vrátit je pro ni nyní mnohem lákavější než osaměle putovat krajinou a nevědět, co další den přinese.
Ani po její někdejší roztěkanosti toho příliš nezbylo. Ano stále je snílkem, který se občas zapomene u myšlenky směřující úplně jiným směrem, než to o čem se zrovna mluví, nebo si hlavu vyprázdní natolik, že je jí realita velmi vzdálená, ale soustředění k řešení skutečných problémů jí rozhodně nechybí. Třeba i dvou nebo tří najednou, neb je opravdu učiněný multitasker.
Taková je teď Launee. Vlčice tak hodná, až je blbá, kráčející světem s přívětivým úsměvem na tváři, skromně klopíc pohled k zemi při každé malé lichotce a rozhodnutá obětovat vše pro druhé.

Před Gallireou
Launee byla součástí prvního vrhu, který kdy nově založená smečka ze Skellygé zažila. Smečka sídlící na jižním úpatí Velikých hor nebyla s celými šesti členy kdovíjak veliká, ale vedla si nebývale dobře, možná snad díky strategický výhodnému umístění teritoria. A přesně díky tomu si mohla dovolit maličké zvýšení počtů. A tak se stalo že Skylen se svou družkou Loonou přivedli na svět vlčata. Byla tři. Praktický bílý Nort, tmavohnědý Nox a mezi nimi jakožto jediná vlčice Launee se svým hnědočerným kožichem. Pro celou tlupu znamenala přítomnost tří malých chlupatých uzlíčků neuvěřitelnou motivaci a (většinou) velice příjemné rozptýlení. Vlčatům tedy nebyla věnována láska, péče a pozornost jen od jejich nejbližších - rodičů - ale od každého, díky čemuž si užívala skutečně šťastné, hojné a bezstarostné dětství v blahobytu.
Uživení hladových krčků ovšem nebylo pro málopočetnou smečku zrovna nic jednoduchého. Lovilo se prakticky pořád, jen skladba lovců a vlků na hlídání se stále obměňovala a tak se vlastně stalo, že vlčata sice znala každého ze smečky, ale vždy jen na chvilku. Že si díky tomu k žádnému z vlků maličká roztěkaná Lau nevytvořila žádné hlubší pouto (a to včetně rodičů, které ve výsledku vnímala hlavně jako vůdce smečky, než cokoliv jiného), je tedy zřejmě přirozené. Absolutní většinu své náklonnosti tak směřovala především k těm, s nimiž byla v kontaktu dennodenně. K bratrům. A to, i když bylo už od začátku jasné, že jediná dívenka bude od svých bratrů diametrálně odlišná.
Zatímco oni představovali bojovné rošťáky zrozené k lumpačení, ona byla poslušné dítko pozorující jejich dovádění zpovzdálí. Ne snad, že by příliš rychle dospěla a postrádala hravost, jen zábavu viděla někde trochu jinde, než poťouchlí bratříčci, ač výzvu ke hrám nikdy neodmítla a své sourozence milovala pomalu víc než sebe. Ale běžně neskákala ostatní členům smečky na záda, nezakusovala se rodičům do ocasů, neshazovala své sourozence do potoka. Ona objevovala!
Sotva otevřela oči a postavila se na nohy, už obcházela s čumáčkem přilepeným na zemi celé doupě. Později pak celé přilehlé okolí doupěte až tam, kam ji nechali starší zajít a pak začala mizet, prozkoumávajíc celé teritorium smečky.
Zcela fascinována každým přírodním výmyslem a úkazem se přenesla do úplně jiného světa, než ve kterém žili milovaní bratři. Proč se přetahovat o nějaký post v tlupě, když je volný běh pod širým nebem mnohem krásnější a dobrodružnější, než polehávání u „rodinného krbu“? Proč zamrznout na jednom místě, když je na světě tolik zajímavého? A brzy začala mizet i na několik nocí naráz, ponouknutá třeba objevením zajímavé stopy, brnkajíc tak na křehké nervy celé své rodiny. Jak náhle však mizela, stejně náhle se vždy i vracela, i když třeba ne úplně nezraněna.
A tak si spokojeně rostla v dostatku a blahobytu a potkalo ji jen málo nesnází. Jediná nepříjemná věc, narušující mír prvního roku života, byla Nortova prolhanost. Nějaký čas jen pozorovala, jak se své pochybné kratochvíli věnuje, jak se v ní zaplétá a topí a přemýšlela, co z něj asi vyroste, a jaký osud tak prolhané vlčisko asi čeká. Usoudila, že zřejmě nic hezkého, což nemohla dovolit a v dobré vůli to na něj, po několika pokusech o domlouvání, prostě kecla. Svým tvrzením že hlídal, ač nehlídal a tvrdě spal, už totiž neohrožoval jen sebe, ale celou smečku a to byla ta pomyslná hranice, kterou už nebyla schopna tolerovat. Přirozeně se na ni prve pěkně zlobil, však mu to u otce i mladšího bratra pěkně pokazila, ale kýžený účinek se dostavil a skutečně svého vymýšlení nechal a ambice nasměroval přijatelnějším směrem. Pro jednou se svým zakročením trefila do černého.

Její hlad po dobrodružství ovšem stále rostl a těsně před prvními narozeninami si nakonec u vůdců smečky vyprosila vytoužený výlet mimo hranice, až na druhou stranu hor.
To bylo její první opravdové dobrodružství. Týdny a týdny sama bez ostatních, jen se svou radostí ze života, novými objevy… hladem, chladem, občasnou osamělostí, ale za to všechno co její oči viděli, byla ochotná platit. Nové tvary, barvy, vůně, chutě, rostliny, zvířata. Dokonce i kameny jí tu přišli kamenovitější. Na zdejších svazích také prvně okusila, co to znamená být obdařený magií a během jednoho z nejšílenějších sprintů svého života, prchající před horkým lvem, pohnula i vzduchem kolem sebe.
Ale ani ona nemohla být od svých odrhnutá nadobro, a tak, když se nových dojmů prozatímně nabažila, vrátila se, ač to trvalo mnohem déle než původně přislíbených pár týdnů. A že ten návrat velice šikovně načasovala! Situace mezi brášky byla zrovínka napnutá jak strunka a mnoho jí nechybělo k přetrhnutí. Zřejmě něco jako pánské šarvátky o dominanci? Mužskému egu pramálo rozumí dodnes.
Svým návratem situaci naštěstí na čas uklidnila, rodina se zas stmelila a ona se stala tou obletovanou a hýčkanou. A to především ze strany svých bratrů. Nortovy, zdá se stačila její samotná přítomnost a nějakou dobu ji střežil jako cenný poklad, ve strachu, že se zas zdekuje. A Nox? Očividně nalezl zalíbení v jejích historkách z cest. Ne, že by jí jejich pozornost nebyla příjemná…
Idylka však neměla dlouhého trvání a celé to divadlo mezi samci se zas rozjelo naplno a to ani čtvrt rok nepřešel. Pomyslným vyvrcholením bylo brzké Noxovo zmizení, přirozeně následované Nortovým vztekem z bratrovy zbabělosti a nedořešení sporu. Lau se snažila být frustrovanému sourozenci oporou (stejně jako předtím utlačovanému Noxovi), ale nedokázala bratrovu nelepšící se situaci snést a poprvé v životě prostě zbaběle od problému prchla zpět do divočiny. A po jejím opětovném návratu měla smečka o další dva členy méně – jeden byl zabit a druhý vyhnán. Vyhnancem byl Nort a tím mrtvým nešťastná oběť jeho řádění.
Teprve na tohle se dobrotivá vlčice nemohla podívat ani koutkem oka! Její milovaní bratři znesváření a rozesetí vlk ví v jakých koutech světa. Půl roku čekala, jestli se třeba aspoň jeden nevrátí, ale nestalo se tak a ji čekalo těžké uvědomění si, že bez nich už víc není domov domovem. Bez nich ji už víc nic nedrželo v blízkosti smečky. Stále tu byli rodiče, ale k těm netíhla tak silně jako k vrstevníkům a navíc spolu byli spokojení a šťastní, kdežto ti dva…
Takhle to nemohla a nechtěla nechat. Zpřetrhla tedy poslední rezivějící řetěz, držící ji u rodného doupěte a následovala příkladu svých bratří. Tentokrát se toulala i s jiným cílem než jen pro radost. Byla rozhodnutá najít je oba a znovu slepit rozlámanou rodinu dohromady, přesně tak, jak to má být.

Lehký úkol si rozhodně nezvolila a trvalo dlouhý čas, než našla vůbec první stopu po kterémkoliv z nich. Původně se zaměřila na později zmizelého (tudíž teoreticky snadněji dohledatelného) Norta, ale nakonec se stejně každého ptala na oba. Někdy neuspěla ani s jedním, jindy jí odkývali Noxe a jednou zas Norta. Často nezapomínala hledané proklínat za to, že kvůli nim podstupuje taková muka, jako je seznamování s cizinci a určitě otravné vyptávání se.
Mnohokráte sešla z cesty, skončila ve slepé uličce nebo zabloudila, párkrát dokonce po úmorném snažení vystopovala vlky, kteří byli bratrům velmi podobní, nebyli však jimi. Zažila si chvilky, kdy se propadající zoufalství vzdávala všech nadějí a na čas ve svém pátrání skutečně ustala, ale to jen proto, aby zas povstala, stejně jako fénix se svého popela, a začala zas od začátku s ještě větší vervou.
Během těch několika let zcestovala velký kus světa, ač tak nějak bez ladu a skladu, kam ji zrovna indicie zavedly a někdy i sama ztrácela přehled o tom, jestli je zrovna na západě nebo na východě. Poznala jak horký je pouštní písek, jak zní šum mořských vln, i jak těžce se dýchá řídký vzduch vysoko v horách. Potkala spoustu nových tváří a jmen, ale každého jen povrchně oťukla, aby z něj dostala nějaké informace a víc si v hlavě dlouho neudržela. Nicméně měla její osamělá pouť spíše poklidný průběh a nikdy se nezapletla do něčeho, co by stálo za speciální zmínku. Prostě chodila, běhala, jedla, pila, vyzvídala, spala a občas maličko kouzlila.
A nakonec došla i na sever, kde nenašla jen studený sníh, ale něco pro ni mnohem cennějšího – smečku, se kterou strávil nezanedbatelný úsek času světlý vlk nesoucí jméno Nort! Tohle byla ta nejčerstvější stopa, co se kdy naskytla a ona neváhala se po ní pustit a následovat kroky svého bratra až do těchto končin. Gallirea. Kus světa dosud nějakým zázrakem nenavštívený a zrovna tam se musel ten kulišák zašít?
Zabila tak rovnou tři mouchy jednou ranou – užila si nekonečného několikaletého toulání, objevila nepřeberné množství nového a dostala se opravdu blízko svému cíli. Co víc - oběma cílům, ač tom ještě neví a Noxovo nalezení prozatím odsunula na druhou kolej, neboť o něm neměla nic nového už opravdu dlouho.

Jak kouzla Gallireiská objevovala
Na Gallireu dorazila na pomezí zimy a jara a dočasný úkryt před nepřízní počasí nalezla v Cedrovém háji. Zde se během krátkého podřimování setkala s prvním obyvatelem této podivuhodné krajiny. Tímto prvním kontaktem se stala prapodivně pruhovaná vlčice Ashe, kterážto jí při té příležitosti šlápla na ocas. Takový prohřešek byla ovšem Lau schopná akceptovat a nikdy toho nemusela litovat, neb jí Ashe během jejich společného putování objasnila mnohé a ukázala mnoho zajímavých míst. Magie, zjevování barevných znaků na srsti a existenci místních polobožstev sice nějakou chvilku vstřebávala, ale zřejmě to měla o kousek jednodušší než kdejaký jiný nově příchozí.
Spolu s Ashe doputovala až do Třešňového hájku. V tohle roční období sice nemohl ukázat svůj pravý potenciál, ale poskytl alespoň setkání s další cizinkou. Bělostnou Winter. Bohužel to setkání nemělo dlouhého trvání, neboť k hájku si to zamířila ještě jiná skupinka vlků a Launee jakožto vlk značně nespolečenský vzala nohy na ramena, ani se s nimi nepozdravila.
Nožky toulavé ji pak zanesly na Šakalí pahorkatinu, kde se seznámila s Amelis. Pískovou vlčicí s rostlinkami rostoucími v kožíšku. Po chvilce se ukázalo, že toho spolu mají mnoho společného- i ona totiž poztrácela svou rodinku a soužila se s jejím hledáním. Tehdy s ní v tajícím sněhu proskotačila snad celý den a rozpovídaly se i o takových hloupostech jako je počasí nebo létání. Nakonec Amelis vyčarovala záhonek modrých kvítků, po kterých Lau přejmenovala na Pomněnku, zatímco ona ji začala nazývat Rostlinkou.
I s tak velkou kamarádkou se ale nakonec musela rozloučit a pokračovat v cestě. Ta ji tentokrát zavedla do nedalekého Křišťálového lesíka a poskytla setkání o něco méně příjemné. Vlk s polovinou těla bílou a druhou černou. Meinere jí nikdy své jméno neprozradil a neměl příliš pochopení pro její snahy pomoci mu s ukojením jeho hladu. Navzdory tomu jej nepovažuje za špatného a obdivuje jej za jeho magický um. Nedá se říct, že by se rozešli v dobrém, či špatném. Prostě navrhla směr a nechala jej vybrat si, zda půjde s ní. A nešel.
Mířila zpět na sever. Chtěla navštívit místní smečky a poptat se po brášcích, Gallirea jí ovšem nepřála a místní Halloweenské počasí ji donutilo změnit plány. Rudá obloha a mysteriózní chichot bez zdroje ji vyděsili dostatečně na to, aby vyrazila jako splašená na úplně špatnou stranu a zastavila se až o prvního vlka, do kterého vrazila. Tím se stal ve středu Středozemní pláně Nathan. Ani on nebyl zrovna nejmilejší, ale na rozdíl od ní zůstával klidným, což uklidňovalo i ji. Za takových podmínek nechtěla být sama a tak se na něj přisála jako klíště, ačkoliv to bylo proti jejím běžné zásadě nikoho moc neotravovat.
Velice brzy se ovšem naskytl malý zvrat. Cizinci se na jeho kožichu objevily podobné magické znaky, jako kdysi Ashe, on tím na rozdíl od ní ale nebyl ani trochu nadšen. Právě naopak. Okamžitě zamířil za Životem, vymoci si od něj jejich odstranění. A tak se Launee poprvé dostala na vrchol Narsských kopců, který jí učaroval. Prvně okusila něco z Životovy moudrosti a posilněna jeho slovy se jen nerada vrátila do reality. Kde na ni čekal onen protivný vlk, který jí nehodlal prozradit ani počáteční písmeno svého jména, natož cokoliv jiného. V jeho společnosti ovšem přestála i další šílenosti, které Gallirea poskytuje – kameny padající z nebe, déšť žížal i nálet bílých chrousů . Nakonec jej ovšem zanechala svému osudu ve středu Vrbového lesíka a stočila své kroky k území Zlatavé smečky, které bylo tak blízko, co by kamenem dohodil.

Jak kvůli bráškovi zkoušela
Místní beta Cora z její návštěvy příliš nadšena nebyla, ale dřív než mohla Launee padnout za oběť jejímu hněvu, objevil se jeden ze dvou důvodů, proč na území vůbec vkročila. Jeden z brášků. Konkrétně Nox. Radost, kterou v ten okamžik cítila, se nedá slovy řádně popsat. Se zpruzenou Corou za zády, kterou jejich srdceryvný příběh nijak neobměkčil, jí však nemohla dát volný průběh. Místo jančení se rozhodla uklidnit a požádat o místo ve smečce. Krom toho, že chtěla zůstat poblíž bratra, tak nějak zatoužila se po všech těch letech konečně trochu usadit.
Nicméně přijímací řízení v režii Cory nebylo nic jednoduchého a po intenzivním křížovém výslechu navíc dostala i úkol. Během tří dnů ulovit pro tři. Něco dobrého a neobvyklého. To nebylo pro vlčici neznalou místní fauny a geografie zrovna nejjednodušší, nakonec však nalezla záchranu na Bobřím ostrově.
Tady ji potkalo setkání se dvěma cizími vlčicemi, ke kterým se připletla v nepříliš hezkou chvilku. Promočená trikolorka Lucy se totiž rozhodla, že je nejlepší nápad hledat teplo u nerudné Jenny. Rudosrstá vlčice zrovna té druhé vyhrožovala rozbitím hlavy o zledovatělou zem, čímž si v Launeeiných očích moc respektu zrovna nezískala. Ale nakonec se nechala uchlácholit a začala se chovat i rozumně. Launee se mezitím stihla s Lucy podělit o svou svačinu a zahřát ji vlastním huňatým kožichem a pak se s nimi musela rozloučit, neb ji tlačil čas.
Nakonec se spokojila s ulovením dvou bobrů, se kterými se pak vláčela přes polovinu Galliree. Dokázala se totiž na zpáteční cestě ztratit a kýžený cíl v podobě Zlatavého lesa zeširoka obejít. Všechno zlé je ale i k něčemu dobré a ona se díky tomu na Mušličkové pláži setkala s milým vlkem Falionem a jeho magickým lišákem, který umí krást podoby. Ti jí poradili kudy dál.
Přesto ji nožky zanesly zase kousek stranou až k Ronherskému potoku, kde ji čekalo setkání s galantním vlkem Castorem a jeho společnicí Allairé. Navíc se sem nachomýtla i stará známá s bílým kožíškem – Winter. I od nich si nechala s trochou rozpaků poradit a po další dávce cestování a zdolávání řek konečně dorazila na Makovou louku, kde na ni čekala Cora se svým ortelem.
Po počáteční nedůvěře bobří maso nakonec ochutnala a dokonce jim k tomu zapálila i menší ohníček, u kterého pak promrzlá a unavená Launee docela nešťastně usnula. Uprostřed přijímání.
Po procitnutí byla zase sama a velice se za sebe styděla. Takhle vytuhnout v takové situaci, to asi nedokázal úplně každý. Přemýšlení o tom, jak to napravit, ji nakonec přivedlo ke Cořině výtce k její magické neschopnosti a rozhodnutí navštívit Smrt, aby s tím něco udělala. Po velice osamělé cestě až na druhý konec země, ponurý les a děsivou zříceninu skutečně nalezla a uvnitř ji čekalo to samé, co všechny ostatní. Úzkost, strach, bolest a setkání s tou nejpokřivenější Gallireiskou osobností. Jen stěží se sebe vykoktala svou žádost o vylepšení magie vzduchu a o nadání číst myšlenky. Nebyla by to Smrt, aby se jí pořádně nevysmála a nesplnila ona přání maličko po svém, přičemž ji obrala snad o všechny drahé kameny.
Odtud Launee děsem bez sebe a s pochroumaným ocasem pelášila, co jí nohy stačily a nakonec sebou vyčerpaně plácla uprostřed sněhové vánice ve středu zamrzlého jezera. Z nepříjemného snění ji probudil příchod dvou cizinců. Fiér s Bellrayem se zdáli jako příjemná společnost, než se však stihli pořádně seznámit a víc se zapovídat, našla si k nim cestu osůbka jinačího založení. Lindasa byla podle všeho Fiérova sestra, ale nevypadala tak a ani se tak nechovala. Jako první se rozhodl od ní držet co nejdál právě Bellray a krátce po jeho odchodu nad povýšeneckým chováním té malé fúrie povolily nervy i samotné Launee.
Aby tu maličkou trochu potrestala, a aby si zajistila klidný a ničím nerušený odchod využila Launee svých nových magických dovedností a pomocí větru zvedla Lindu do vzduchu a nechala ji tak, dokud jí na to síly stačily.
S Fiérem pak procestovala další kousek téhle země. V jeho společnosti jí nebylo nijak zle, ačkoliv díky svému nově objevenému talentu pro čtení emocí věděla, že není úplně svatoušek. Povedlo se jim společně ulovit nějaké to srnčí, bez toho, aby někdo dostal kopanec do hlavy a pak navštívili i mořské pobřeží. Kde se poněkud nedobrovolně rozdělili.
Trikolornímu vlčkovi se totiž zdálo jako děsná bžunda lézt do rozbouřeného moře a škádlit ji tím. Ona to ale samozřejmě vzala vážně a běžela jej zachraňovat, přičemž ji samotnou pak smetla velká vlna a odnesla pryč. Před utopením ji zachránila jen náhoda a přítomnost malých ostrůvků, kam ji voda vyvrhla. Po probuzení byla příliš pomlácená na to, aby měla sílu shánět se po něm a proto zamířila rovnou domů. Do Zlatavého lesa, který měl být nedaleko. Zde nalezla bezpečné útočiště, ale nic víc. Dokonce ani Cora tu nebyla, aby jí mohla vyprávět o tom, co všechno se událo.

Jak k synkovi přišla
Po několika dnech čekání, když už se trochu zmátožila z předchozích zážitků, se rozhodla vzdát čekání a místo toho jít ostatní členy smečky hledat. A přesně tohle hledání ji zavedlo zpátky do Křišťálového lesíka. Tentokrát zde ale nenalezla Meinereho, nýbrž existenci snad ještě zvláštnější. Dostatečně zvláštní na to, aby se jí z hladu zakousl do ocasu. Jednou poroučel, podruhé škemral, pak se jí zas bál, otázky jako by neslyšel… Matoucí a sám zmatený. Mojo byl dokonalá ukázka ubohé existence, která v Lau probouzí ty pravé pečovatelské sklony a touhu pomáhat.
Nicméně mezitím se stihla v lesíku mihnout i Allairé. Jakožto staré známé jí Lau ochotně odpověděla na otázky týkající se Zlatavé smečky a její alfy, a ani se neptala, proč a nač je chce znát. Možná nebylo úplně nejpromyšlenější přiznat, v jak špatném stavu smečka je, ale tak nějak neviděla důvod proč téhle milé vlčici nevěřit. Nakonec se s ní ještě podělila o pár ryb a pak spolu s Mojoem zamířila na východ.
Chtěla vlčka dovést za Životem, věříc, že magický vlk vnášející do duše klid, je přesně to, co tahle zmatená bytůstka potřebuje. Byla to však dlouhá cesta a přestávka v Třešňovém lesíku jim ji celou značně zkomplikovala, neb si zde Mojo stihl nešikovně zranit nohu. Vypadalo to ošklivě a vzhledem k jeho povaze bylo prakticky nemožné, aby mu mohla pomoci ona sama, takže se vydala hledat někoho dalšího. Dokonce kvůli tomu i vstoupila na území jiné smečky. Té sídlící v Maharských močálech. Nicméně ani Amaya, ani Aston jí nemohli být nápomocni a tak musela vše nakonec řešit sama. S pomocí magie, vynalézavosti a toho, že si ji snad Mojo začínal maličko pouštět k tělu.
Po rychlé cestě do východního hvozdu a zase zpět byla schopná svému kamarádovi naservírovat nějaké to kamzičí maso, než se ale stihli pořádně zakousnout, dostavila se vzácná návštěva. Totiž Skylieth, alfa Maharu. Vidouc její stříbřité oči, požádala ji o laskavost v podobě prohlédnutí Mojoovi mysli, což se jí pak poněkud vymstilo, protože magie zrzavého vlčka prostě vyděsila a on zase zmizel v houštinách. Díky tomu se však dověděla něco o jeho minulosti a navíc i skutečné jméno.
Inu po rozpravě se Skyl konečně zjistila kudy jít za Životem a spěchala jej najít, aby Mojoa na to místo konečně opravdu dovedla. Přes pustou pláň, louku plnou kopretin a písky Narrských kopců nakonec skutečně dorazili. Jak to bylo mezi Životem a Mojoem, to nevěděla, protože vlček jí jako vždy utekl a stejně jim chtěla nechat soukromí. Sama pak absolvovala se Životem další motivační rozhovor a vysloužila si nějakou tu dovednostní výpomoc za darované květiny…
Na úpatí kopce se rozhodla prakticky okamžitě, co dál. Byla rozhodnutá se Mojoa naplno ujmout a poskytnout mu teplo domova, kterého dostával tak málo. A to obnášelo i její pokrevní rodinu a smečku. Když však, po několika dalších kalamitách a padání do řek, dorazili do Zlatavého lesa, čekalo ji nemilé poznání. Žádná smečka tu už nebyla. A zarmoutilo ji to mnohem více, než by předpokládala. Tak moc, že tu nechtěla zůstat déle, než jen na jednu krátkou lekci v lovu pro neznalého Zrzounka. Teď chtěla začít plnit jeho přání, a proto se jej zeptala, kam by chtěl jít on. Nechal se slyšet, že by chtěl vidět šedivou vlčici. S pruhy. Byla tu malá pravděpodobnost, že je to někdo, koho Lau zná, ale popis seděl na Ashe a o té docela dobře věděla, kde ji hledat. A tak jejich další kroky vedli do Asgaarského lesa, kterému se původně chtěla obloukem vyhýbat, protože místní alfa prý nebyla zrovna příjemného ražení. Ale co by pro vlčka, kterého už plně přijala za svého a začala jej nazývat synem, neudělala?
K jejich smůle si vybrali docela nešťastné období, kdy z nějakého důvodu všichni členové smečky mluvili pozpátku, aniž by si to uvědomovali a navíc se sem valila veliká bouře. I tak ale Elisa připustila, že Ashe ve smečce stále je, a že se za ní mohou stavit. Nicméně ale až v příhodnější čas. S tím Lau (a především opět k smrti vyděšený Mojo) s radostí souhlasila a svižně vyrazila kamkoliv jinam, pátrat po nějakém úkrytu. Úkryt si ovšem našel ji, když se doň nedůstojně propadla. A nebyl by to Mojo, aby neskočil hned za ní.
V Zrcadlových jeskyních byla díky zatažené obloze tma tmoucí a v chodbách byla značně nejistá i ona sama, natož její svěřenec. Když se pak z hlubin ozval cizí hlas, musela jeho i sebe násilím strkat dopředu, aby našla jeho majitele. Tím se ukázal být přátelský vlček, který se jim představil jako Yeter. Přes Mojoovu i Launeeinu nedůvěru se choval mile a nakonec společně nalezli cestu ven z jeskyní, kde se také rozdělili.

Jak se Mahar rozrostl
S vidinou snadného úlovku v podobě myšek a zajíců, odkráčela si to pak na dobře známou Středozemku… Tady se však dělo něco, co bylo nad její chápání. Srocovali se tu davy. Přímo peklo na zemi pro ni i Mojoa. Značně svého rozhodnutí litovala, ale naštěstí se k nim přimotala Amaya, jejíhož kožíšku se pak chytila a nějakým způsobem se dostala až do Olympijské vesničky. Mojo okamžitě chytil čáru k jezírku, kde se několikrát málem utopil, než jej odtamtud (ve společnosti Setie) odtáhla.
Zrzek je ovšem magnet na problémy a místo toho aby zastavil, kde měl a počkal, až ho Lau dožene, z vesničky utekl a ztratil se, vlk ví kde na Gallireiském území. Launee mezitím čekala a čekala, marně doufajíc v to, že se vrátí na místo, kde se spolu naposledy viděli. Když se však v davu vyloupla Setie, se kterou měl být, pochopila, že to nebude jen tak. Ještě jednou se pro jistotu rozhodla prohledat vesničku, což ji zavedlo do arény, kde se spolu všichni prali. Nechápala proč, ale nakonec se nechala strhnout davem a sama zkřížila síly s jedním z vlků. Shodou náhod zjistila, že je to Amelisin otec Savior a v zápalu boje mu poranila zadní nohu. Za což chtěla převzít zodpovědnost, nicméně starý vlk ji uchlácholil svou sebejistotou a zmínkou své smečky a tak mohla pokračovat v pátrání po svém ztraceném synkovi.
Tentokrát už zamířila pryč z vesničky, dle Setiiných instrukcí míříc na Kopretinovou louku. Tady místo Mojoa nalezla ale docela jiného, ačkoliv taky mírně divného, vlčka. Newlina. Velice upovídaného a to natolik, že by celou konverzaci mohl vést sám. Se sebou. Trochu se spolu zamotali do témat, jako jsou opožděné kopretiny a kam chodí v zimě, oblíbené barvy a co asi dělají semínka. Někdy vprostřed rozhovoru se odnikud vyloupl Mojo!
Jo to bylo radosti na obou stranách. Nebo na všech třech? Newlin totiž zblýskl také přítomnost jakési modré vlčice, na kterou okamžitě pelášil, až mu za zadními prášilo. A tak vlastně celé to setkání skončilo a začalo další putování s Mojoem. Jelikož zima už byla tady a on byl zase hubený jako chrt, bylo potřeba si pospíšit a pořádně ho vykrmit, než uhodí ty opravdové mrazy.
Jenže nebylo by to ono, aby Mojo hned z kraje Jezevčího lesa nezahučel do jedné z nor a Lau ho zase nemusela zachraňovat. Krvavá řežba, kterou při tom způsobila, se málem podepsala na jejich vztahu, protože v jeho očích odhalila svou krutou a krvelačnou stránku a začal z ní mít strach. Naštěstí jeho křeč, ani její zklamání nemělo dlouhého trvání a chvíli na to už ho nesla na zádech sněhovou vánicí pryč. Jasně si uvědomujíc, že takhle to dál nejde a jestli něco neudělá, pravděpodobně zrzeček zimu nepřežije. A proto stočila své kroky k Maharským močálům s jejichž obyvateli už měla tu čest a ještě téhož dne se oba dva stali členy smečky. Bez jakýchkoli testů zahrnujících cestování po celé Galli – bohu dík.