Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No moc radosti z toho, že poznal tátu, zrovna neměl. To, že prvně vlastně řekl, že si je mamka přivlastnila (čemuž moc nerozuměl, byla to přece jejich máma, měla právo si je přivlastňovat), ještě nic nebylo. No prostě pak přímo zavelel, že vyrazí, aniž by s tím kdokoli počítal. Z ničeho nic se hodil mamku na záda a on skončil s tím mladším divným vlkem. Ten ho celkem dost nešterně chytl za zátylek a rozešel se za rodiči. „Hej, pusť mě!“ zařval jako reakci a pokusil se vysmýknout, no vlk ho držel celkem pevně a Hrášek měl dojem, že čím víc se vzpíral, tím větší se mu na krku tvořila rána od zubů. „Bolí!“ zaúpěl ještě, protože jo, o nic příjemného vážně nešlo. K tomu ho z půlky táhl po zemi. Zdálo se, že neměl ještě tolik síly na unesení odrostlejšího vlčete. Co měl dělat? Odnášeli je s mamkou dál a dál od lesa neznámo kam a nikdo o tom asi ani neví. A co Hvězdík s Mrakem? Uvidí je ještě? No musel aspoň doufat, že budou narozdíl od něho v pořádku. Nechtěl, aby se jim stalo to, co se dělo právě jemu a Jasnavě.

>> Kiërb (přes Tenebrae)

Táta? Ne, že by si představoval nějakého superhrdinu v plášti a se svaly, s tím nejsladším úsměvem a uvolněným postojem. Takovou naivností netrpěl. I tak z toho vlka šlo něco divného, co nedokázal pojmenovat. „Taky mě těší, tati. Jsem rád, že konečně poznávám svého tátu,“ zavrtěl ocáskem i tak. Ne, nebude dávat na první dojem, nebude. Určitě byl fajn, no ne? Avšak pak z něho vyšlo, že s ním půjdou do hor. Hrášek prvně naklonil hlavičku na stranu, pak se otočil na maminku. „My půjdeme na výlet?“ zeptal se jí najednou. Nic jim o cestě do hor neříkala. A aby byl Kulihrášek upřímný, zvládne takovou cestu? Pořád padal na tlamu. „Jak je to daleko?“ zajímal se ještě. Třeba ty hory byly za rohem, že jo a tak to pro něj zas takový problém nebude. Ovšem jak se bude táta tvářit, když zjistí, že neměl v pořádku tlapy? Ne, že by se s tím zatím s nepochopením setkal, ale... v jeho mysli to nechápal ani on sám. Tak jak mohl nepochybovat u ostatních? Pokud však byl táta aspoň podobně hodný jako maminka, bude to v pořádku...

Střelnice
Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne. = 2 body

<< tmavé smrčiny

Kolébavou chůzí se dostal až na území smečky. Rozhlédl se. Hm, co teď? Mohli si s bratry hrát! Najednou ho zaujal nějaký pohyb v trávě. I když o tom chvíli uvažoval, nakonec se za tím vydal. Když to vyskočilo zpod jehličí, trochu vyjekl a překulil se na záda. Co to bylo!? Šlo o nějaké malé skákavé zvířátko bez srsti. Dokonce působilo, že mělo slizkou kůži! Hrášek se znovu zvedl a rozhodl se, že to nechá být, ať šlo o cokoli. Nebo by se mohl aspoň zeptat maminky, popsat jí ho. Ona mu už poví, co to bylo za tvora. Maminka věděla přece všechno! Avšak, kde byla? Zrovna to vypadalo, že se rozpouštělo shromáždění, kde Maple rozmlouvala ke všem vlkům. No i když byl zrovna zaujatý divným zvířatkem, věděl, že se zvolila nová alfa a Maple odstoupila. Nicose neznal, no to vlastně pořádně ani Maple, že? Jednoho dne to napraví! Teď šel hledat maminku. Vydal se po jejím pachu, dokud ji neuviděl na hranicích. „Mamiii,“ zakřičel, aby upoutal pozornost a rozběhl se za ní. Bohužel to nebyl moc dobrý nápad a rozplácl se přímo před ní i cizím vlkem. „Uh,“ vyšlo z něj, no nakonec se znovu zvedl. Zadíval se i na druhého vlka. „Ahoj, kdo jsi? Taky jsi ze smečky?“ zeptal se mírně nejistě, ovšem Sarumenem nepáchl. No maminka ho viditelně znala, tak to bylo dobrý.

Lov ho tolik zaujal. To běhání, vidina jídla a zároveň potřeby. No jediný, co se mu nelíbilo, bylo cítit, jak se ta zvířata bála. Už věděla, co je čekalo. Měla velký strach! Vnímal ho, možná víc, než bylo milé. Asi se na to jen moc soustředil. Věkem mu to už nepřijde, ne? Chvíli přemýšlel, než se na pokyn mamky vydali zpátky do smečky. Alfa chtěla něco důležitého? Oh, snad neměla smečka nějaký problém! Jak by si s ním mohl poradit tak mladý vlček jako on? Teda, asi by ho nemusel řešit on. Sarumen byl přece plný dospělých a schopných vlků! Ti určitě vyřešili a vyřeší každý problém, který nastal a nastane. No vydal se za ostatními. Ono aby i pravdu uznal, tenhle les plný smrků mu připadal takový smutný, strašidelný. Skoro se z toho až otřásl! Jasný, území Sarumenu bylo taky hluboké a bylo pokryté mlhou, ale tam se narodil a zvykl si natolik, že už to nevnímal prostě. Kdyby trávil hodně času tady, taky by si zvykl. Jeden si asi dokázal zvyknout na leccos...

>> Sarumen

Hrášek společně s bratrem sledoval, jak si mamka a ostatní počínali na loví srny. „Jednou budu taky lovit. Jednou se uzdravím,“ řekl svému bratrovi v tichosti, avšak z lovců zrak nespouštěl. Možná, když to teď řekl nahlas, tak... tak se vážně uzdraví! I když na druhou stranu přání bývala spíš tichá. Jenže to vůbec nepomáhalo! Jeden musel zkusit vše. Anebo by se třeba na širé Galliree našel někdo, kdo by mu dovypomohl k tomu vyléčení... Lov skončil a srna skončila skolená na zemi. Po lovu se kolébavou chůzí též rozešel podívat se na výsledek zblízka. Těsně u maminky se však zas rozplácl. Uh oh. No snad mu nikdo moc pozornosti věnovat nebude. Zvedl se a oklepal. „Je to hustý! Tohle jednou taky budeme umět!“ navázal na Hvězdíkova slova. Budou! „A teď smečka nebude hladová!“ zazubil se, i když... byla v poslední době hladová? Podle něho více vlků chodilo na samostatný lov a přinesli něco menšího. To se nahromadilo a jídlo vždy vystačilo. Ale nebylo nad srnu!

Září 2/10 - Tundra

Hrášek neunikl pozornosti neznámé vlčice. Jakmile k němu přišla a promluvila na něj, zvedl se, bohužel se mu propletly tlapky a tak skončil v sedu. No pořád lepší, než se tu rozplácnout jak brambora. „Ahoj,“ oplatil jí pozdrav s menším úsměvem. Oha, takhle se o něj starala, to bylo hezké! „Neztratil, prosím pěkně. Jen jsem se šel projít a...“ nedořekl to. ...a trénovat svoji chůzi, dokončil v mysli. Byť mu ta slova šla na jazyk, prostě je nevyslovil. Třeba by mu mohla neznámá pomoci, avšak víc se za to styděl, než aby se svěřil. A hlavně nemohl cizí zatěžovat takovými věcmi! To se nedělalo. „No jsem prostě na vycházce. A tady je hezky, tak jsem si řekl, že si tu na chvíli odpočinu,“ zazubil se vesele. Avšak o co mu šlo? Třeba se bude chtít projít a to by hned zjistila jeho problém. Musel se už konečně smířit s tím, že dokud se to nespraví, neskryje to! Avšak... spraví se to vůbec někdy?

Září 1/10 - Tundra

Hráškovi dělalo velkou radost, že i tady u malého jezera našel měkký a pohodlný mech. Teda našel ho tím způsobem, že do něj spadl přímo čumákem. Nádhera. Posunul se na něj celej a... ležel. Škoda, že tu s ním nebyl někdo jiný. Třeba rodina nebo nějaký kamarád, byť upřímně, žádné kamarády zatím neměl. Skoro všechen čas strávil se svoji maminkou a bratry. I když ho lákalo tvořit nová přátelství, zároveň jako by se jeho mysl zdráhala! Bylo mu jasné, proč. Byl jak totální negramot v chození a kolikrát to muselo působit hrozně komicky. Asi se mírně bál výsměchu nebo blbých pohledů. U rodiny věděl, že ho za to neodsoudí, od jiných vlků tu jistotu mít nemohl. Nevěděl přece, co se jiným honilo hlavou. Ale i když si to asi plně neuvědomoval, bylo to jen a jen dobře. Nakonec by se cítil ještě hůř, kdyby slyšel nějaké blbé myšlenky ostatních. Sice by aspoň znal pravdu, kdyby mu někdo chtěl mazat med kolem tlamy, avšak...zároveň by to bolelo a on nechtěl, aby zažíval takovou bolest. No jenom se tomu nevyhne navždy, že?

Nakonec se s maminkou a bráškou skoro srazil. Zavrtěl ocáskem. „Ahoj, mami! Ahoj, Hvězdíku!“ pozdravil je oba nadšeně. „Kde jste byli?“ zeptal se zvědavě. Tak byl zaujatý mechem a strachem vyjít ven, nebo co, že zapomněl následovat svou rodinu! Ti by ho přece vždy ochránili... „Mrak s vámi nebyl?“ zarazil se najednou. Nikde ho neviděl. Vlastně ho celkově dlouho neviděl. Musel být někde tady v lese! Avšak ten mu připadal tak velký a sám by ho hledal jak jehlu v kupce sena... „Vytí? Jo, slyšel jsem,“ došlo mu najednou. No neváhal a rozešel se za nimi, bohužel na něj šli až moc rychle. Stačilo pár rychlejším kroků, aby se následně rozplácl na zemi. No jo, jak teď moc ležel, skoro zapomněl, že pořád padal na zem. Nakonec se však zvedl a došel ke skupince vlků. Každého si prohlédl. Nikdo nevěděl o jeho špatných nohách. Teď to všichni, včetně alfy, nejspíš uvidí. Jak na to budou reagovat? Pokud se to nezlepší, nemohl by nic! Ani lovit, ani bojovat! Všichni uvidí, jak moc k ničemu by smečce byl... Co by s ním udělali? Ale ne, to ne. Tady byli všichni hodní. Maminka to říkala a on jí věřil. Přece by mu nic neudělali. Zjistil, že Maple svolávala vlky kvůli společnému lovu. On a Hvězdík budou tentokrát jen koukat a učit se. Ano, uzdraví se a příště bude lovit jako normální vlk. I když se to v něm trochu i tak pralo... ty hezké a katastrofické scénáře. Vydal se za ostatními, zůstával spíše více vzadu. Kdyby spadl, mohl to aspoň svést na to, že o něco zakopl...

>> tmavé smrčiny

Ležel na svém oblíbeném měkkém mechu. Měl ho tolik rád. Byl měkký a pohodlně se na něm leželo. Hlavně když do něj spadl kvůli svým neposedným packám, nemohlo se mu nic vážného stát. Ano, zatím ještě z lesa nikdy nevylezl. Možná se trochu bál... mimo les nebyl mech, ne? Co kdyby spadl na kámen? Zlomil by si něco! Teda ne, že by to byla nutně podmínka, avšak ne vždy spadl tak, že by se mu při jiných okolností nic nestalo. Avšak zároveň věděl, že nemohl celý život zůstat schovaný v lese a být jenom přítěží. Musel pořád věřit tomu, že se jeho chůze spraví, byť jak čas utíkal, věřil tomu čím dál méně. No nakonec se přece jen zvedl a kolébavou chůzí následoval svou rodinu. Nebyli daleko... nemohli být daleko. Jejich pach zde vanul ještě celkem dost...

Červenec 2/10 - Samael

Vlče se ho prvně celkem leklo, no nakonec se k Hráškovi přiblížilo. „Jasně, jsem v pohodě. Jenom jsem...zakopl,“ odpověděl mu tou velkou lží. Že by se za svoji neschopnost začal doslova stydět? Avšak představa, že to měl někomu přiznávat, se mu líbila méně a méně... a to i malému vlčeti, které tomu mohlo sotva rozumět. Však tomu vůbec nerozuměl ani sám! Byl sice taky vlčetem, ale neměl by vědět, proč ho to trápilo? „Doma? Sal-rumenská smečka? Ano, já tam taky bydlím,“ odpověděl mu už o něco veseleji. Představa jeho bratrů a maminky ho nadmíru těšila. U těch se nebál, že by ho odsoudili. Však se mu snažili co nejvíce pomoc! A vevnitř je to trápilo možná stejně jako jeho... „Já jsem Kulihrášek, Samaeli,“ představil se zpátky a usmál se. „Ale všichni mi říkají jen Hrášku,“ dodal, i když tím myslel jen svou rodinu. Neznal zatím v podstatě nikoho jiného ze smečky. Nebo se s nimi aspoň víc nebavil.

Červenec 1/10 - Samael

Hrášek se chtěl naučit normálně chodit. Tolik chtěl! Jeho chůze však nadále byla kolébavá a pořád se mu pletly do sebe. Prostě nevěděl, jak je ovládat. Byla to nějaká část jeho mysli, která jakoby blokovala normální možnost té činnosti. Avšak když se nedokázal naučit ani chodit, jak se mohl naučit cokoli jiného? Každý vlk chodil. Každého viděl normálně chodit a běhat. A kdyby chtěl běhat on, skončí hned na zemi! Dostal se sem k velkému jezeru, jen aby padl čumákem přímo do vody. Musel ihned vyndat hlavu z vody a vykašlat z dýchacích cest vodu, protože ji po pádu trochu vdechl. Uhoh. Když se znovu postavil, všiml si, že měl kousek od sebe další vlče. Ach, musel si všimnout toho jeho pádu! Voda celkem šplouchla, když padal. A k tomu z něho ucítil Sarumen. Ach jo... Nic neříkal, cítil se celkem trapně!

Netrvalo dlouho, co Jerry i Nicos odešli. Nevěděl sice kam, no už se jich nestihl zeptat. Odradili je nějak? Odradil je nějak on? Třeba nechtěli trávit čas s někým, kdo padal pořád na tlamičku... uhm nic. Zavrtěl nad tím jen hlavou. Takhle to nebylo! A i kdyby, jednoho dne se vyléčí! Bude běhat, skákat,... Zatím se zvedl na tlapy, no nakonec si zas sedl a ochutnal ty jahody, jak plánoval. „Jsou krásně sladké!“ přikyvoval směrem k mamce. Byly fakt výborné! Nemohl to tady vyžrat všechno? Až pak mu došlo, že si Hvězdík povídal s maminkou. Povídal... on mluvil! „Já věděl, že si s námi budeš jednoho dne povídat!“ zavrtěl vesele ocáskem. To, že koktal, vůbec nevnímal. On slyšel jen to, že s nimi mluvil. To stačilo, ne? Takže když jeho bratr začal mluvit, on bude chodit, ano. Ne, že by rozuměl tomu, proč nemluvil, ale záleželo na tom? Následně se chtěli vydat kousek mimo území. Hrášek přemýšlel, že by zůstal na území s druhým bratrem a prostě... odpočíval, no asi mu to nakonec nedalo. Vydal se nemotornou chůzí po jejich pachu. Párkrát málem zase skončil na zemi. Tlapy ho prostě neposlouchaly. Proč mu to vůbec nešlo...?

>> kopretinová louka

„Kouzelný vlk? To zní krásně! Co vše umí?“ vyzvídal nadále o Životovi. „A můžu být taky kouzelný?“ zeptal se s nadějí v hlase. Chtěl taky dělat velká kouzla. Vyčaroval by si kytičky, hodně mechu a normální chůzi... On i jeho bratr našli jahody. Ano, byly červené, malé a semínkovaté. Teď si je už určitě nesplete s něčím jedovatým, haha! „Ty jo, je to tu samá jahoda!“ ohlásil fascinovaně nad tím, že vlastně oba našli skupinky keříků s jahodami. „Teď už můžu ochutnat?“ ujistil se pro jistotu, no než to stihl udělat, přišli k nim další dva vlci. Ani jednoho neznal, no podle všeho patřili mezi Sarumenské. „Ahoj! Jsem Hrášek, Kulihrášek,“ představil se jim a ze zvědavosti se k nim vydal, bohužel tentokrát už ho nožky neposlechly a on spadl přímo na čumák. „Au,“ zamumlal do země. A to si myslel, že už se to lepšilo... no nic.

Bylo něco krásného vidět růst na někom kytičky a mech. „Mohl bych to mít taký?“ zeptal se unešeně, zatímco se drápal zpět na tlapky z ležení na mechu. Samozřejmě nevěděl, že šlo o dárek od boha. Ani nevěděl, že existoval nějaký bůh. Viděl prostě jen nádhernou přírodní ozdobu a usoudil, že se na mamince utvořila prostě jen tak. Jak si mohl myslet, že šlo o něco neobyčejného, no ne? Následně je maminka pozvala na jahody a ať šlo o cokoli nedalo se to odmítnout. „Jahodyyy?“ zeptal se neznale. Následně je však maminka popsala jako malé červené kuličky rostoucí u země a Kulihrášek se kolébavou chůzí ihned přidal k hledání jahod se svým bratrem. „Najdu jahody!“ ohlásil ještě předtím. „Jsou tohle jahody?“ zeptal se maminky zanedlouho, když poblíž malé červené bobulky našel. Přece to nebude hned jíst, když si nebyl jistý! Sama je varovala...

„Proč taky neumím zpívat?“ zeptal se mírně zklamaně, když tak hltavě pozoroval bráchu s maminkou, jak se zkoušeli písně. Jasný, každý měl talent na něco jiného, avšak na to měl asi ještě malou hlavičku, aby mu to došlo. Zatím mu nešlo pořádně ani chození. „A je nějaký rozdíl mezi lesem a hvozdem?“ zeptal se následně. Šlo o rozdílná slova, no zároveň v obojím byly hlavně stromy... Z pohodlí mechu vzhlédl na strom, kde se právě nacházel ten strakapoud. „Strakapoud je hezkej! Jak vypadají ta další zvířátka?“ zajímalo ho dál. Podle všeho tu nežil jen strakapoud. „Mech! Pojďte všichni na mech. Je měkoučkej,“ přizval je a usmál se, zatímco se znovu drápal na tlapy. Úplný ráj pro polštářky! Následně se však něco dělo. První to zaregistrovala maminka, protože se to dělo právě jí. V tom okamžiku přestal být Hrášek aspoň na chvíli unešený mechem a totálně bez jakéhokoli chápání v jeho hlavičce pozoroval, jak z ní rostl další mech a další kytičky. „Mami! Na-na tobě rostou kytičky!“ ohlásil to, jakoby to všichni neviděli. „Jak...?“ nedokončil větu. Jak to bylo možný? Jak SS to stalo? Co měl vůbec říct? Byl tím naprosto šokovaný!