Příspěvky uživatele

Bylo něco krásného vidět růst na někom kytičky a mech. „Mohl bych to mít taký?“ zeptal se unešeně, zatímco se drápal zpět na tlapky z ležení na mechu. Samozřejmě nevěděl, že šlo o dárek od boha. Ani nevěděl, že existoval nějaký bůh. Viděl prostě jen nádhernou přírodní ozdobu a usoudil, že se na mamince utvořila prostě jen tak. Jak si mohl myslet, že šlo o něco neobyčejného, no ne? Následně je maminka pozvala na jahody a ať šlo o cokoli nedalo se to odmítnout. „Jahodyyy?“ zeptal se neznale. Následně je však maminka popsala jako malé červené kuličky rostoucí u země a Kulihrášek se kolébavou chůzí ihned přidal k hledání jahod se svým bratrem. „Najdu jahody!“ ohlásil ještě předtím. „Jsou tohle jahody?“ zeptal se maminky zanedlouho, když poblíž malé červené bobulky našel. Přece to nebude hned jíst, když si nebyl jistý! Sama je varovala...

„Proč taky neumím zpívat?“ zeptal se mírně zklamaně, když tak hltavě pozoroval bráchu s maminkou, jak se zkoušeli písně. Jasný, každý měl talent na něco jiného, avšak na to měl asi ještě malou hlavičku, aby mu to došlo. Zatím mu nešlo pořádně ani chození. „A je nějaký rozdíl mezi lesem a hvozdem?“ zeptal se následně. Šlo o rozdílná slova, no zároveň v obojím byly hlavně stromy... Z pohodlí mechu vzhlédl na strom, kde se právě nacházel ten strakapoud. „Strakapoud je hezkej! Jak vypadají ta další zvířátka?“ zajímalo ho dál. Podle všeho tu nežil jen strakapoud. „Mech! Pojďte všichni na mech. Je měkoučkej,“ přizval je a usmál se, zatímco se znovu drápal na tlapy. Úplný ráj pro polštářky! Následně se však něco dělo. První to zaregistrovala maminka, protože se to dělo právě jí. V tom okamžiku přestal být Hrášek aspoň na chvíli unešený mechem a totálně bez jakéhokoli chápání v jeho hlavičce pozoroval, jak z ní rostl další mech a další kytičky. „Mami! Na-na tobě rostou kytičky!“ ohlásil to, jakoby to všichni neviděli. „Jak...?“ nedokončil větu. Jak to bylo možný? Jak SS to stalo? Co měl vůbec říct? Byl tím naprosto šokovaný!

<< sarumenské skalisko

Maminka ho na jejich první cestě ven ochotně podepřela a hlídala, aby se mu zase nezamotaly tlapky. Po zbytek cesty se teda nerozplácl, i když to bylo spíš proto, že měl tu oporu. Kladl tlapku jednu přes druhou, jak mu řekla, bohužel jakoby mu tato znalost nebyla v jeho mozečku dána a prostě... nevěděl. Tak krásně mu to i ukazovala, proč to teda nedokázala jeho mysl pochopit? Venku se rozhlédl. Kam jen jeho oko dohlédlo, viděl velké tlusté kmeny. „Je tu hodně stromů,“ poznamenal při tom, jak se rozhlížel. Však přes ty stromy neviděl nic jiného... „Jsou tu jenom stromy?“ zajímal se dál. No to až do té doby, než si všiml blízkého mechu. Ihned se to vydal prozkoumat, protože ta věc vypadala zajímavě. Bohužel však ztratil svou oporu a hned, jakmile se domotal k mechu, zase se svalil, tentokrát na bok. Ovšem zjistil, že to bylo měkké a příjemné na pohmat. Překulil se na břicho a začal po mechu šmátrat tlapkou. „Co to je? Je to měkké...a trochu slizké,“ zeptal se. To, že šlo o vodu a ne o sliz, nevěděl. Avšak zachránilo ho to před tvrdým pádem, tak si nestěžoval. Ty nárazy do zdi byly o dost horší. Nemohly by být zdi úkrytu z tohoto?

Květen 1/10 - Namaari, Callypso

Bylo trochu fascinující, že se Hrášek dostal... sem. No spíše se sem skoro nedostal, protože furt padal na tlamu. Pořád mu nešly jeho tlapy vůbec ovládat. Nechápal, jak to bylo možné a byl z toho celkem smutný. Však mamka a bratři mu tolik věřili! Možná i proto se na moment vzdálil od území, aby se to konečně naučil a mohl se zpátky vrátit už v pořádku. Najednou zahlédl dvě další vlčice. Musely být aspoň podobně staré jako on... takže se za nimi okamžitě rozběhl... třeba mu poradí. Avšak moc dlouho neběžel, protože po pár krocích, kousek od nich, se mu zase zamotaly tlapky a už poněkolikáté skončil jako placka na zemi. Znovu se postavil a i když se v první chvílích zamotal, tentokrát se výjimečně dokázal udržet. „Ahoj!“ pozdravil své nové společnice a zamával ocasem. Co si říkaly předtím, jestli něco, netušil. „Můžu se k vám přidat? Potřebuju...poradit,“ zeptal se přímo trochu stydlivě. Třeba společně nějaké řešení naleznou... a on jim to pak zase oplatí!

3

Když ho bratr podpořil, nadějně se na něj usmál. Každý mu to věřil! Maminka, bratříčci i tetička Světluška! Takže to určitě dokáže. No Světluška se najednou vydala pryč a tak zde zůstali sami. „My půjdeme ven?“ promluvil a koukl za světlem tam dál. To bude ten venek. Pozoroval to, zatímco jim maminka vysvětlovala rozdíl mezi dnem a nocí. „A ploč to tak je?“ položil otázku, jakoby na ni někdo znal jasnou odpověď. Taky zjistil, že žili okolo dalších mnoho vlků a ti by měli být všech kamarádi. Ano, to se mu určitě líbilo! „Super,“ zavrtěl ocáskem, když jim maminka slíbila, že jim bude zpívat před spaním. Tahle vlčata mít problémy se spánkem nebudou... Nastražil uši, když slyšel svého bratra zpívat. „Ty umíš zpívat jako maminka,“ odpověděl mu na to unešeně, takový krásný hlas! Zkusil to i sám, bohužel se se stejným úspěchem neshledal. Sám na to hlas neměl. Podíval se i na Hvězdíka, jestli to nezkusí taky. Všichni to museli zkusit. Pak nastal čas vyjít ven. Zvedl se ze svého posedu a patlal se za nimi, bohužel se někde zde stala chyba a tlapky ho zavedly přímo do zdi. „Au,“ vyšlo z něj a zkusil to dál, i když se pořád cítil tak, že vlastně nevěděl, jak ovládat tlapky a koordinaci celkově. Cestou ven se ještě otřel o zeď a dvakrát se rozplácl na zemi, než se konečně ocitl na světle, v novém světě. Aspoň pro něj.

>> Sarumen

2

Hned, jak se rozplácl na zemi, se k němu přiřítila ta druhá vlčice, které přítomnost si vlastně uvědomil, až když za ním přišla a podepřela ho tlapkou. Pořád cítil, jak ho tlapky neposlouchaly, no nespadl znovu už kvůli jejímu podepření. „Je...dobré. Já b-udu chodiť,“ ujistil obě vlčice a usmál se nad tou představou. Bude stačit chvilka a bude lítat po lesích a loukách, hrát si s bratry a dalšími vlčaty... „To žní jako spousta kamarádů,“ přikývl nadějně. Bude kamarád se všemi, ano ano. Jinak to ani nepůjde. Následně se posadil a zaposlouchal se do mamčinýho zpěvu. V podstatě ho to uspalo a už mu klesala hlavička dolu, až když skončila a znovu promluvila, prudce se probral. „Jee, budeš nám zpívat před španím?“ zeptal se úplně fascinovaně. Však budou pak spát jako miminka! Kterými sice pořád jako trochu byli, ale pst.

1

Zdálo se, že jeho vývoj probíhal úplně v pořádku. Taky aby si někdo dělal obavy, že? Jako bratři rostl a ani nebyl vychrtlý, naopak působil trochu jako menší cvalda. Na svět okolo sebe koukal s menším zájmem, i když ničemu z toho, co zde viděl, moc nerozuměl. Jeho bratr se zatím ptal na toho nehýbajícího vlka kousek od nich. „Čo je to kámen?“ vyslovil svá slova, protože ani tomuto pojmu ještě nerozuměl. Avšak napadlo ho, že kámen pozná zblízka. A tady nastal ten problém. Sice se zvedl, avšak jeho tlapy jakoby ho moc neposlouchaly, dělaly si prostě co chtěly. Udělal maximálně dva kolébavé krůčky, než se rozplácl na zemi. „Au,“ vyšlo z něj pouze a hodlal to zkusit znovu. Zatím by to mohlo být přisuzováno dlouhobější slabosti v tlapkách vlčete, ovšem čas půjde dál...