Gallirea - Příspěvky uživatele

11

Všechno kolem se hýbalo, ozývaly se hlasy, kňučení a všemožné další věci, které Kiwi nebyla schopná k ničemu přiřadit. Její zrak byl stále ještě hrozně omezený a ona viděla jen jakési stíny, ať se snažila sebevíce mžourat, nebylo to lepší. Sestry se snažily vydávat zvuky, cítila jejich pohyby, ale nejmenší vlčátko vše vnímalo jen z hlubin svého polospánku. Ty zvuky jí vždy rozvibrovaly ouška a drobné tělíčko se vždy maličko zachvělo, když se ozval některý z hlasů.
Nereagovala nijak bravurně, ani se nesnažila mluvit, na to byla ještě moc slabá. Její odpovědí zatím byl jen pohyb, když neohrabaně odstrčila Sonju tlapkou, u čehož krátce zakňourala, jako by chtěla říct, ať se trochu utiší. Ale hned se zase přitulila zpátky, hledala teplo, vůni mléka a známý tlukot srdce, který ji držel při životě.
Když zaslechla maminčin hlas s jejich jmény, pozvedla hlavičku v momentě, kdy zaslechla to své. Kiwi. V tu chvíli zase očka otevřela a zakňourala hlasitěji, než předtím a natáhla pacičkou do prázdna. Hlásila se k tomu jménu. „Ki!“ vypískla ze sebe jen krátce a ve snaze jméno doříct, už z ní zase vycházelo jen neovládané zakňourání. Než se nakonec povedlo i něco, co znělo podobně: „wiwiwi…“

Září 2/10 Arsen <3

Kiwi na něj zírala, jako by právě řekl něco neslýchaného. Pak se jí pomalu rozjel po tváři šibalský úsměv. „Máma tě sem poslala?“ protáhla hlasem tak, že to spíš znělo jako obvinění. To mu musela všechno rozkazovat maminka? Pffr. „Tak to seš… Donucená návštěva!“ vyhrkla přehnaně, jako kdyby přišla na nějaké šokující odhalení. Pak začala kolem Arsena pobíhat dokola, občas zvláštně vypískla, nebo se zachechtala, zatímco její packy hlasitě plesaly o kamennou podlahu v jeskyni. „Donucenej, donucenej, donuceneeej!“ rytmicky zpívala, dokud se se žuchnutím nevyvalila na zem.
Zůstala tam ležet na zádech, tlapky čněly do vzduchu a přehnaně vážně si ho měřila pohledem. „Arsen…“ ochutnala jeho jméno na jazýčku a zamrkala jako panenka. Vypadala teď zase naprosto klidně a jak tak ležela, tak i jako normální roztomilé vlče. Kdo ví, jestli za její chování mohl jen mladinký věk, nebo, jak odhadoval Arsen, měla něco s kolečkama. V tomto věku se to odhadnout moc nedalo. „No já jsem Kiwi,“ prohodila, škubla hlavou na stranu (jo, tyhle pohyby už tak obvyklé nebyly) a začala se zase pochechtávat. Přetočila se na břicho a připlížila se k němu po břiše jako voják.
Přehodila si přední nohu přes druhou a zaklepala ocáskem o zem. „Není,“ potvrdila jeho domněnku jednoduše a odfrkla si. „Čekal jsi i ostatní? Šli na procházku,“ pověděla mu, přičemž se jí roztřepala bradička a hystericky posmrkla. Já tu stále jsem, připomněl se jeden z hlásků v hlavě, ke kterému trhla pohledem kamsi do strany jeskyně. A bylo rázem po pláči, který ani nestačila spustit. „Ssst. Ty se nepočítáš,“ zabrblala v rychlosti.

Září 1/10 Arsen

Zpoza hromady kamenů se ozvalo šramocení. A když se čísi hlas rozlehl po jeskyni, z temného kouta se vynořilo cosi malého a rozcuchaného. Kiwi měla čumák celý od prachu, srst jí trčela do všech stran a v zubech nesla polámanou kost, kterou ihned se škubnutím upustila na zem, jakmile zahlédla vetřelce. Chvilku a něj jen zírala, oči do kořán a hlavu nakloněnou na stranu. Pak se jí koutky tlamičky roztáhly do zvláštního a širokého úsměvu, přičemž kost pustila. „Tady je někdo,“ pronesla tónem, jako by právě pronesla veledůležitou věc. Pomalu se k němu začala blížit.
Zastavila se sotva na délku ocasu od staršího vlčete a pozvedla hlavu, aby mu drze mohla hledět do očí. „Kdo si ty? Taky někdo? Vypadáš… Jako kdybys spolk kámen, Hele, hele, máš takoveeej… Mračící se výraz!“ vyhrkla a zakývala hlavou, aby své prohlášení podpořila. Chvíli po jeho obličeji těkala očima a pak se zachychotala, škubla sebou a uskočila na stranu. Tam zůstala stát, tlapky široko rozkročené od sebe a po smíchu nebylo ani památky. Tvářila se zase smrtelně vážně.
„Já jsem Kiwi,“ oznámila nakonec jen tak mimoděk, tlapky si uspořádala, kecla si na sedinku a začala si oblizovat přední nohu. „A jestli hledáš někoho jiného, tak máš smůlu. Teď tu máš mě,“ dodala rychle, aniž by jí vadilo, že o to zřejmě mládenec absolutně nestál.

8

Malý uzlíček života, který se na začátku sotva nadechl, teď oddechoval pravidelně. Svět kolem byl příliš hlučný, proto se Kiwi stáčela do klubíčka a tiskla se k teplu, které jediné znala. K mamince, nebo sestrám, k čemukoliv, co jí připomínalo, že není sama. Hlasy se jí zarývaly hluboko pod kůži. Nerozuměla jim, ale něco v nich cítila. Když zaslechla jakýsi zvláštní zvuk (pokus sestry o mluvu), slabě sebou škubla, jako by ji něco probudilo. Nepokusila se opakovat slovo jako sestry. Její odpovědí bylo jen drobné zakňourání, krátké, pisklavé a netrpělivé. Pak neohrabaně natáhla pacičku, růžovou a měkkou a šmátrala ve tmě, dokud nenarazila na něčí srst. Teprve pak se utišila. Neměla zatím zájem o první snahy o slůvko, ale spíše o ten pocit bezpečí, jako kdyby už teď věděla, jak je život vratký.

Srpen 4/10 Matteo

Kiwi sebou škubla, až se jí chlupy vzpřímily a oči jí zasvítily jako dvě malé hvězdičky. „Tak Matteo! Já su Kiwi,“ prohlásila, než zase čapla po klacku. Teď já! Teď tahám já! Pomyslela si, až jí z toho zacukalo ucho a kopla zadníma nohama, aby se lépe zapřela. Začala škubat hlavou ze strany na stranu, pak se náhle rozeběhla do strany, tak nějak neuspořádaně, jako by si ani sama neuvědomovala, kam směřuje. Každý tah klacku byl přehnaný a jistě by s někým v jejím věku zamávala, ale co si budeme, tady proti tomuto konkurentovi neměla žádnou šanci. Vypadala ale, jako kdyby se nesnažila vyhrát jen nad ním, ale i nad celým světem.
Já… Já to dám, pomyslela si horlivě a přitom sebou znovu trhla, přičemž stále držela klacek pevně v zubech. Její malé a drobné tělíčko se třáslo nadšením i napětím. „Tak fo, tfoufáf pfi? Tfoufáš?“ šeptala rozechvělým hlasem, cukající klackem. Čekala na protiútok, i když bylo jasné, že šance je nulová, její energie, chaos a odhodlání ji dělaly neporazitelnou alespoň ve svém vlastním světě.

Srpen 3/10 Matteo

Kiwi zamrkala a s hraným údivem naklonila hlavu, jako kdyby slyšela něco nevídaného. „Klacéék? Ne, ne, ne, to je lano, kluku. Kouzelné lano! Kdo neumí používat fantazii, ten nikdy nevyhraje!“ vyplázla na něj jazyk a ještě teatrálně protočila očima, jako by právě řekla tu největší pravdu světa. Než ale stihla svůj triumf korunovat dalším poskakováním kolem, vlček se pustil do hry. A než ona stihla cokoliv udělat, vrazila přímo do jeho hrudi a skončila pod ním přimáčklá k zemi. V té rychlosti i pustila ze zubů klacek, dřív, než se jí ty malé jehličky zvládly zlámat.
„Heeej!“ zakvílela a začala sebou zmítat, přičemž packami zuřivě škrábala vzduch a ocasem mlátila do země. „To se nepočítá, tys použil… Použil jsi… svoje gigantický tělo! To je podvod!“ vyštěkla s naprostou vážností, přestože to znělo spíš legračně, než naštvaně. Nakonec se ale vysápala na nohy, čapla klacek, který měl teď ukořistěný Matteo a vyzývavě zavrčela. „Šnofu!“ vyzvala jej, přičemž jí blesklo v očích. Tentokrát ho dostanu! Pomyslela si hrdinsky a zapřela se pevně zadníma nohama. Zatím jí nedocházelo, že nemá jedinou šanci ani tak, ani tak, ale vzdávat se neměla v povaze.

5

Zatím nevěděla, co všechno se kolem ní odehrává. Její svět se momentálně skládal jen z pocitů, které ještě neuměla rozeznávat, vůní a tlumených hlasů. Ležela přitisknutá k teplým tělům, které, kdykoliv se vzdálili od ní, zase v rychlosti neohrabaným překulením vyhledala, protože jí byla ihned zima. Obklopovaly ji hlasy. Byly cizí a přesto tak známé, protože ji doprovázely už tam, kde ještě nebylo tolik světla, hluku a chladu. Jeden z nich byl pevný, ze kterého cítila neuvěřitelný pocit bezpečí a druhý hladil chlácholivě její duši.
Když ty zvuky na okamžik zesílily, přišlo jí, jako kdyby v nich byla nějaká odlišnost. Byly totiž důležité, patřily jí a jejím sestrám. Každý z nich, co zazněl, byl jiný. Nevěděla, že to jsou jména, jen cítila, že v nich je ukryté to, jak je rodiče rozeznávají, jak se na ně obracejí. Když se ozval zvuk, který byl spojený s ní, cosi se v jejím maličkém tělíčku zachvělo. Nezvládala tomu ještě porozumět, ale vnímala to jako vlastní melodii. Jako kdyby ji někdo poprvé oslovil jinak než dotekem a teplem.

Srpen 2/10 Matteo

Pokývala na jeho nejisté „joo?“ hlavou, udělala k tomu důležité a zcela přesvědčivé „hm“ a zamávala ocasem, zatímco na něj koukala s jiskřičkami v očích. Pak nadšeně poskočila, když se vlček ozval s nabídkou přetahování. „Přetahovat?“ zopakovala přehnaně vysokým tónem a vypadalo to, že to považuje za nejzábavnější slovo na světě. Pak se zničehonic hlasitě zasmála ostrým a skřípavým smíchem. „JASNĚ!“ Vyhrkla, u čehož sebou celá škubla.
Rozhlédla se kolem, popadla do zubů první větvičku, kterou našla a hodila ji k tlapkám většího vlčete. „Tohle! Tohle je provaz. Chápeš, chápeš?“ Zaleskly se jí oči nepřirozeným nadšením. Zorničky měla roztažené jako dvě černé díry do hlavy. Bylo jí očividně naprosto jedno, že to bude nerovnocenný souboj, že její protivník je mnohem větší a starší. Naklonila hlavu na stranu a zírala na něj. Tentokrát zase pohledem, jako kdyby byla úplně někde jinde. Teď to nebylo to vlče, co bylo před chvílí nadšené ze hry. Byla náhle nehybná a zírala na Mattea mrazivě prázdným způsobem.
„Ale pozoooor,“ pronesla spiklenecky a natáhla tlapku k větvičce, aby si ji přitáhla blíže k sobě. „Já nikdy nepouštím,“ chňapla po větvičce a prudce se do ní zakousla. A zase měla ve tváři ten široký úsměv. Tlapkami zahrabala v prachu a zvedla na vlčka pohled, plný planoucího očekávání. „Tak fo, tfoufáš pfi?“ zahuhlala přes větev vyzývavě. Přitom do ní netrpělivě škubla tlapkou, jako by chtěla Mattea strhnout do hry hned teď, bez zbytečného čekání.

Srpen 1/10 Matteo

Kiwi se řítila lesem jako střela. Smích, který se z ní dral, připomínal spíše krákání vrány, než jakýkoliv podtón skutečné radosti. Zastavila se až u spadeného kmene, který byl napůl vyvrácený a s teatrálním výdechem se vyšvihla nahoru. „Tak, tak, tak! A co teď?“ zakřenila se, jako by na odpověď čekala od stromu… Nebo možná něčeho, co tu ani ve skutečnosti nebylo. Ale ona věděla, že není sama. Nikdy nebyla. Někdy na kraji vnímání jí šeptaly hlasy. „Pšššt,“ okřikla je. „teď hraju já,“ cukla nervózně ocasem, naštvaně zavrčela a roztančila se po spadeném kmenu. Pak v dálce zahlédla, že někdo přichází a rozzářily se jí oči nadšením. Změna nálady přišla opět bez varování.
Seskočila z kmene na cestu, až se kolem ní zvedla vlna prachu, po kterém hrábla v rychlosti packou. „Áááá, tady jsi!“ zvolala vítězoslavně, i když neměla tušení, kdo to vlastně je. Vlče. Docela starší, než ona, ale to ničemu nevadilo. „Čekala jsem tě! Celý život. Nebo jen část rána? Pfffr, čas je taková otravná věc,“ pohodila v rychlosti hlavou, když si odfrkla a pak ji s nepřirozeným cuknutím natočila zase zpět na vlčka před sebou. Chvíli na něj mlčky hleděla, zatímco měla tak široký úsměv, až jeden přemýšlel, zda se usmívá, nebo cení zuby a naklonila ouška do stran. „Tak co, budeš si se mnou hrát?“ zeptala se medovým hláskem.

Najednou se kolem ní rozprostřel les, i když ještě sotva věděla, co to je, ale byl to vlastně první vizuální efekt, který v životě zažila. Všechny ty věci kolem byly hrozně zajímavé. A ještě zajímavější vlastně bylo, že se může hýbat. Když podnikla první krok v před, užasle se podívala směrem dolů, na své tlapky. Jednu z nich zvedla a začala si ji s podivením prohlížet. A jelikož takové malé vlče ani nemůže vědět, jak vypadá jeho, nebo něčí tlapka, samozřejmě se to vůbec nepotkávalo s realitou. Byl to jen jakýsi zvláštní pahýlek, takový, jak si ho představovala předtím, než usnula. Hledala s ním mámin cecík, aby se mohla napít.
Než si vůbec stihla všechno prohlédnout, objevil se záblesk světla a pomalu se vznášel k zemi. Kiwi zvedla hlavičku a její oči se rozzářily. Byla to ta nejhezčí věc, nebo bytost, co kdy vůbec viděla. Chudinka toho zatím moc neviděla, takže k radosti stačilo málo. „Kdo jsi?“ vykřikla, aniž pořádně věděla jak. Na tom ale nesešlo, očividně se uměla vyjadřovat tak, jak slyšela mluvit maminku s tatínkem. Proč si vlastně nedokázala vybavit, jak vypadali oni? Na tu otázku rychle zapomněla, protože teď tu byla drobná víla, s třpytivými křídly a očima, které zářily barvičkami, které se vlčeti převelice líbila… Stejně jako její křídla. Tolik třpytících se barviček! Doufala, že má taková taky…
„Ahoj! Jmenuji se Zuběnka!“ zazpívala víla vysokým a zvonivým hlasem a lehce u toho poskočila. „Ty jsi tu nová, že?“ zeptala se jí okamžitě zaujatě. Vlče naproti ní stálo němě, neschopno slova. Jenom ztěžka polklo a trochu couvlo. „Já…“ vyslovilo a trochu se u toho zajíklo. Hned na to následovalo prudké trhnutí hlavou. „Já jsem… Já jsem Kiwi,“ vyslovilo tiše a vyplašeně. A jeho výraz, do teď celý ochromený, se skoro zpomaleně roztáhl do širokého úsměvu. Začalo se smát. A smálo se dlouho. Občas u toho sebou nepřirozeně trhlo buď na jednu, nebo na druhou stranu.
Zuběnka ji chvíli sledovala, možná trochu zaskočeně, ale už viděla mnohé, takže se nezalekla. „Těší mě, maličká. Ráda se směješ, že?“ zeptala se jen tak do větru a vlčátko si obkroužilo. „Tvoje návštěvy budou asi zajímavé, což?“ pronesla, když přistála Kiwce za ouškem, o které se opřelo. Na to zrzavobílé vlče zareagovalo otřepáním, takže Zuběnka byla opět v pohybu. Raději se usadila naproti němu. „Tak já ti to vyzradím. Teď je ještě moc brzy. Ale později ti narostou zoubky a… Pak ti začnou padat, aby ti narostly nové a silnější. A tyhle zoubky si já, víla Zuběnka, vždycky vyzvednu a něčím ti za to zaplatím, ano?“ naklonila hlavu zkoumavě. Obličej Kiwi znovu zdobil ten široký úsměv, škubla sebou a nadšeně pokývala hlavou, přičemž udělala k víle prudký krok. Ta to asi nečekala, takže zase zatřepotala křídly a vznesla se nad ni, do bezpečné vzdálenosti. Vlčata bývala zpočátku nemorná a ona by nerada skončila na placku, na to si dávala pozor. Všimla si, jak na ni vlče, se skoro až nepřirozeně nakloněnou hlavou na stranu, zírá. Pohledem, který vypadal, že by ji nejraději sluplo jako malinu. Všimla si, že má vlčátko nepřirozeně roztažené zorničky a ten výraz... Zlehka si povzdechla a rozhodla se, že pro teď tento sen ukončí. Možná bylo moc brzy. Možná měla Kiwi do situace uvést až později, jak bude trochu starší. Vždyť teď ani chudák malá nevěděla, co sama se sebou. Co to Zuběnku vůbec nepadlo, přepadnout ji tak brzy?

1

Přišlo drsné vytržení z bezpeční, kam doposud doléhal je vzdálený tlukot srdce matky. Malé tělíčko zrzavo bílého vlčátka sklouzlo ven do chladu, ale žádný zvuk z jeho mrňavé tlamičky nepřišel. Ani nádech. Až když se tatíček pustil do zoufalé snahy o oživení, náhle se drobný hrudníček roztáhl v prvním zoufalém nádechu. Svět se jí vřítil do plic i celého těla spolu s pálením a neznámem, přišla první ostrá bolest i úleva zároveň…
Poprvé se její kňučení ozvalo norou. Byl sotva znatelný, ale byl. Malé vlče se zavrtělo, vnímalo prozatím jen tmu, zpočátku nezvyklý chlad a následně po přivinutí teplo matčina těla. Cítilo pach mléka, srsti a něčeho známého, co neznala, ale přesto se k tomu tiskla. Ještě nemohlo otevřít oči, ale prozatím je nepotřebovalo. Intuitivně cítilo, že je v bezpečí. Občas se ozval vysoký hlásek sestry, někdy bylo odstrčeno pohybem jedné z nich. A Kiw, malá a slabá, se snažila vtisknout zase blíže a najít zdroj jejího života. Teplé a výživné mléčko maminky.
Malinkými pacinkami, které byly ještě růžové a drápky na nich měkké, šmátrala neohrabaně kolem sebe, dokud cecík nenašla a hladově se přisála. Moc jí to ještě nešlo, z několika pokusů bylo úspěšných jen velice málo, proto sebou neustále nespokojeně cukala a občas naštvaně kníkla.