Gallirea - Příspěvky uživatele

Vycenila maličké zoubky v širokém úsměvu, nebo spíše šklebu a tiše se zachechtala, když jí Aranel řekla, že ji ráda poznává. „Já šebe taky láda pošnávám!“ zahlásila, jako by se nechumelilo a spokojena sama nad sebou zabouchala ocáskem o zem. Aranel se pořád jemně usmívala a pohazovala oháňkou, tak se ji nejspíš vlče snažilo napodobovat. Jen mu nejspíš nedocházelo, že na tu formalitu se odpovídá úplně jinak.
„Ahaaa,“ protáhla zamyšleně ohledně kožíšku. Jako kdyby to všechno vysvětlovalo. Pak se podívala směrem, odkud to sluníčko tušila. „Čo to je?“ zeptala se pak, když už byla mimo mísu. Sluníčko ještě neviděla, neslyšela, necítila. Nebo si to aspoň myslela, protože k tomu názvu nedokázala přiřadit žádnou věc. „Kdyš budu mít sluníško, budu mít taky hezkou šrst?“ ptala se nadále, stále s tím rozšklebeným úsměvem a nakloněnou hlavu na stranu.
„Děti?“ zopakovala po ní okamžitě. „Ty máš děti?“ zeptala se znovu a tentokrát s takovým nadšením, až se jí rozsvítily oči. „A kde šou?“ vyhrkla, postavila se a začala se kolem Aranel motat dokola, jako by je snad chtěla najít pod její srstí, nebo ocasem.
„A šou velký jako já?“ ptala se dál, aniž by čekala na odpověď a přitom zakopla o vlastní tlapku. To ji ale vůbec nezastavilo, hned jak se zvedla, zkoumala vlčici zespodu i z boku, jako malý průzkumník, co se snaží pochopit princip existence. „A mošná šou větší! A mošnám aj fleky! Nebo šou celí bílí jak ty?“ Pak se zarazila a prudce si sedla, přičemž měla packy roztažené a ouška napjatá. „Já bych je chtěla vidět,“ pronesla pak s dětskou rozhodností, která nepřipouští žádné ne. „Mošná by šme si mohli hlááát!“ dodala hlasem tak procítěným, že by se nad ní slitoval i ten největší kruťas.
Pak chvíli přemýšlela, očima těkala k lesu a zpátky k Nel, než se po krátkém mlčení natáhla a šťouchla do ní čumákem. „A kdyš hlídáš děti,“ řekla tiše. „tak jsi mošná… mama?“ To slovo z ní vyšlo s takovou zvláštní opatrností… ne proto, že by ho neznala, ale protože v jejím světě mělo obrovskou váhu.

„Nel,“ zopakovala po ní potichu, zkoušejíc si nové jméno. Zněl to měkce a hezky, ale když ho zkusila vyslovit znova, vyšlo z ní jen: „Néééj.“ Nakrčila čumáček, nezdar ji ale nezastavil. Místo toho se skřípavě zasmála a přisunula se dychtivě blíž. Třeštila na Aranel svoje očiska a pořád se zvláštně šklebila. „Já su Kiwi, heheh,“ oznámila hrdě s pochechtáním. Ale představila se s takovým důrazem, který se hodil k nějakému velkému objevu, než ke jménu, které měla. „Já se neštlatila,“ ujistila vlčici okamžitě a ohlédla se k místům, kde nechala rodinku. Chvíli tedy přemýšlela, kudy přišla, takže se první ohlédla na špatnou stranu, ale nakonec se dívala ke správným místům.
„Támhle ti… To šou šégry, mama a tata… někde… Někde tam šou… mošná,“ zamumlala poslední slova zamyšleně a nejistě, ale nakonec zvedla pacičku a máchla do vzduchu docela jiným směrem.
Když si pak vlčice lehla, Kiwi se k ní s naprostou samozřejmostí přitulila, jako kdyby ji znala odjakživa. A hlavně jí nikdo neřekl, že cizím vlkům se tohle nedělá. A i kdyby jí to někdo řekl, udělala by to na stopro, už jen z principu. Protože zakázané věci zněly hrozně zábavně. Zatím jich ale moc zakázaných neměla, takže to byla nuda. „Ty še leškneš,“ řekla tiše a s obdivem, zatímco čumákem šimrala její srst.
Na okamžik zvedla čumáček, aby si vlčici znovu prohlédla, pak zas na chvíli koukala k obloze. Pak zkontrolovala, zda si ji někdo nejde vyzvednout, než se zase otočila na Aranel. „Ty ši tady jako… hlídač?“ otázala se vážně. „Nebo ploč tu tak štojíš?“ ptala se dál zkoumavě.

<- úkryt

Vyrazila z úkrytu jako velká voda, ale to, co uviděla, bylo úplně jiné, než byla doposud zvyklá. Všechno bylo velké, svět byl větší, než si doposud vůbec dokázala představit. Vysoká tráva a borůvčí bylo skoro větší, než ona, všechno mělo spoustu barev a každá vteřina, každý nádech přinášel novou vůni, každý pohled nový tvar a barvu. Chvíli jen stála, nohy rozkročené do stran, oči široce otevřené a plné úžasu a pak se jí v hrudi rozprsklo nadšení. „Waaaaau!“ vypískla nadšeně a podívala se na sestry s tátou. „Vidíte to? Vidíte to?!“ vyhrkla, celá šťastná a šklubla u toho zvláštně hlavinkou na stranu.
Pak, bez čekání, vyrazila kupředu, objevovat každý trs trávy, klacíky, listy a poslouchat veškerý šum, co kolem byl. Pištěla, zakláněla hlavičku, zkoušela všechno na čumák, pár věcí dokonce ochutnala, ale s velkým úspěchem se to nesetkalo. Úplně zapomněla, že se příliš vzdálila.
Zastavila se až v momentě, kdy do něčeho narazila. Nebo spíš do někoho. Zvedla pohled a spatřila nad sebou bílou vlčici. Její srst se ve světle třpytila. Kiwi párkrát zaskočeně zamrkala, couvla a jak byla ještě na nožkách nemotorná, nedobrovolně si kecla na sedinku. Chvíli jen koukala na vlčici, zorničky rozšířené snad přes celou hlavu. A pak naklonila hlavu na stranu, zabrala za přední tlapky a po zadku se přisunula blíže k ní. „Kdo jsi?“ zažvatlala zvědavě a koutky se jí roztáhly do zajímavého šklebu, kterému by se možná dal říkat úsměv. Její první setkání s někým ze smečky!

Říjen 4/10 Arsen
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (1/2)

„Fakt jo?“ vyhrkla nadšeně, když Arsen tiše přiznal, že už tam jednou byl. V tu chvíli na něj zírala, jako by před ní stál někdo, kdo přežil výpravu do žaludku nějakého netvora. Ale jakmile řekl, že jí o tom nic říkat nebude, šokovaně otevřela tlamu a zalapala po dechu. „Si děláš srandu, ne?!“ Ohnala se dotčeně, jako kdyby jí právě ukradl večeři, do které si sotva stačila kousnout. „To jako nemůžeš jenom tak načít a pak mě takhle odbýt,“ zafuněla a koukala na něj s prosíkem v očích. Chtěla tu večeři dostat zpátky, o tom žádná.
Ale pak to vypadalo, že svoji dávku strašidelných povídaček přece jenom dostane. Začal mluvit o mlze, šeptajících stromech a o černé vlčici žijící ve strašidelné zřícenině. Naslouchala tomu s otevřenou tlamkou, až jí na špičkách zubů zůstával kapánek sliny. Bylo to napínavé a docela mrazivé. Přesně její styl, dle jejího gusta. Poslouchala se zatajeným dechem, dychtící vědět více. Párkrát se tím směrem, kde se tyčila věž zříceniny, ohlédla, obzvlášť ve chvílích, kdy se tam díval i on.
Když dokončil vyprávění, zamrkala. „Nevrátilo, jo? Hmmm,“ protáhla zamyšleně, zatímco pohled nechávala tam, na ono místo. Děsilo ji a fascinovalo zároveň. Teď ji k sobě lákalo ještě více, než předtím. Kdo ví, jestli by si tam vůbec troufla. Teď možná ne, byla ještě dost malá a možná málo šílená. Ale kdo ví, kdy tam tohle vlče podnikne první výpravu, když tím bylo tak okouzleno? Buď ji to přejde s věkem, nebo naopak…
„Pche! To je ještě dobrý! Ale víš co?“ mrkla na něj spiklenecky a přikrčila se tak, že se jí srst na zádech zježila jako kočce. „To není nic proti Mokvavý tlamě!“ Ztišila hlas a pomalu začala Arsena obcházet, přesně tak, jak to před chvílí dělal on. Jen ona to dělala s přehnaným hereckým dramatem. „Kdysi dávno tu prý žilo vlče a to bylo ještě zlobivější, než já. Aj než ty. Než oba dva my dohromady. Nikdo ho nechtěl, tak ho nechali u řeky… ale ono se neutopilo. Řeka ho sežrala,“ zasyčela, olízla si pysky a pokývala přesvědčivě hlavou. „Teď, každou noc, co fouká vítr směrem od té řeky, se vrací. Mokrá, zabahněná tlama, ze které kape černá a smrdutá voda. Plíží se po břehu a hledá… další neposlušný vlčata.“ Její hlas klesl do chraplavého šepotu. „Nepřijde ti někdy, že slyšíš kapání, i když neprší?“
Pošeptala a zastavila se mu těsně u ucha a zasyčela: „Kap… kap… kap…“ A po chvilce ticha vyprskla smíchy tak hlasitě, až poplašila pár ptáků v korunách stromů. „Bůůů!“ Vyplázla jazyk a hopsla dozadu. „Teď jsem tě dostala, co?“

Září 3/10 Arsen
Zajdi v noci na strašidelnou procházku.

Kiw se válela v borůvčí a málem se zadusila smíchem, když viděla, jak od ní Arsen odskočil, jako kdyby se právě dotkl něčeho extrémně jedovatého. Olíznutá líce pro něj byla očividně větší trauma, než její předchozí útok ze zálohy. „Bleee, divnoščí virus!“ zahlásila za ním s vypláznutým jazykem, který s v tom úsměvu málem zkousla mezi zuby. Pak se převrátila a vyskočila energeticky na nožky.
Cesta do nočního lesa pro ni byla jako výprava do pohádky. Všechno kolem se měnilo, známé cestičky za nimi mizely ve tmě, světla ubývalo a obzor pohlcovala jen černočerná tma. Jen měsíční pruhy světla občas dopadaly skrze koruny stromů, který se nad nimi tyčily a kroutily jako pokroucení obři. Větve se ve větru houpaly a skřípaly a celé to dýchalo opravdu zlozvěstným dojmem. Normální vlče by si asi potřísnilo zadní nohy, ale jak všichni už víme, Kiwi normálním vlčetem nebyla. Naopak se zdálo, že je z takových míst fascinovaná a nadšená.
„Myslím, že žijou!“ Zašeptala dramaticky, když se zadívala na nejbližší strom, jehož větve se pohupovaly a vypadaly jako dlouhé kostnaté prsty, které se po nich sápou. „Vidíš ty pazoury? Vsadím se, že kdybychom tady chtěli spát, tak když bychom usnuli, připlazily by se aaaa…“ natáhla packu a máchla s ní před čumákem svého společníka. „…Škráb!“ zasyčela s jiskřičkami nadšení v očích.
I když se nějak extra nebála, v jejím hlase se mísilo vzrušení s mírným napětím. Bylo to něco jiného, než obvyklé hry v Borůvce, kde to už trochu znala. Každý stín tu vypadla, jako by mohl ožít. Sem tam zapraskala nějaká větev, nebo zaduněla padající šiška, či zavrzala ztrouchnivělá větev, která už držela jen silou vůle. Vítr přinášel vzdálené, neidentifikovatelné zvuky. Kiwka se přikrčila a ohlédla se přes rameno. „Slyšel jsi to?“ šeptla. Nedokázala ale určit, zda je to skutečné, nebo za to mohli ti tři příživníci v její hlavě.
Když se ocitli na ostrůvku, otřepala se, jako kdyby ze sebe chtěla všechno setřást. „Ne, nikdy,“ odpověděla na jeho otázku. Oči měla rozšířené směsí zvědavosti a adrenalinu. „Tohle je zatím nejdál, kde jsem byla! Je to jako… Být ve strašidelný pohádce, že?“ Ptala se nadšeně, zatímco naprosto přešla jeho podotknutí o jejích rodičích. „Myslíš, že tam straší?“ kývla čumákem směrem k věži a přikrčila se, přitom v očích měla stále to nefalšované nebezpečné nadšení, typické jen pro ni, když se bála a bavila zároveň. „Jako mě v hlavě?“ rozchechtala se zase tak strašně, div zvládala stát na nohou.

Září 2/10 Arsen
Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.

Kiwi se nejdříve samolibě zazubila, když viděla, jak sebou cuknul. Přesně takový efekt chtěla! I když to nebylo nic přehnaného, ten krátký okamžik jí stačil k tomu, aby se cítila jako vítěz. Jenže než stihla jakkoliv vyhlásit svou výhru, ocitla se najednou v borůvčí pod ním. Z jejího hrdla se vydralo překvapené heknutí a oči se jí rozšířily. Jeden by se divil, že to ještě jde. Šlo to. Zírala na něj zespodu, packy měla komicky rozhozené do stran a stejně tak čouhala i její srst. Prvně ji zachvátila panika, protože na sobě ucítila jeho váhu a slyšela zavrčení. Srdíčko jí bilo na poplach a cítila, jak jí ztěžkl dech. „Tak takhle to skončí, Kiwi, měla jsi mě poslechnout hned,“ hlásil nízký hlásek v jejím nitru. Vlče ztěžkla polklo. „Teď začíná ta pravá zábava,“ smál se další z hlasů a v ten moment pochopila, že je zle.
Zakoulela očima. „Ne. O nic nejde,“ hlásil zklamaně hluboký hlas zklamaně. Všichni tři se očividně rozhodli situaci komentovat, zatímco stáli nad těly vlčat jako rozhodčí. Kiw k nim cukla pohledem, každopádně ten poslední hlas, který měl většinou velkou radost z jejího neštěstí, ji uklidnil, že o nic nejde. Tak tedy zamrkala, protože na chvíli vypadla z role a pak jí začaly cukat koutky. „Divňoška, jo?“ zopakovala po něm pobaveně a rozřechtala se tím svým potrhlým, skřípavým smíchem, až se jí třásl hrudníček. „Hotová královna divňošek!“ vyplázla na nej jazyk a pokusila se vykroutit z pod jeho tlap.
Nevzpouzela se ale pořádně, celou silou. Asi by jí to i tak bylo k ničemu. Ale spíš do něj jen žďuchala a vrtěla se pod ním jako neposedné klubko energie, které nezná klid. „Heeej, pustíš mě, nebo tu takto budeme na pořád?“ natáhla tónem oběti, ale v očích jí jiskřilo. Pak se ale z ničeho nic zastavila a celá ztuhla. Něco ji napadlo! Věděla naprosto přesně, jak ho ze sebe sundá! A hned na ten popud mu pořádně a hezky táhle oblízla líci. Jeho chlupy okamžitě zvlhly množstvím slin, kterými rozhodně nešetřila.

20

Tatínek ji naštěstí pochopil! Vysílala jasné signály, že od něj potřebuje pomoci. Začal se k ní sklánět, takže ona se k němu zoufale natahovala, ale nakonec se začal věnovat Sonje. A aby toho nebylo málo, probudila se maminka a veškerou její výpravu zničila tím, že si ji k sobě přitáhla a olízla jí hlavu. „Ale mamiiii,“ zakňourala na protest a začala zase mávat pacinama k Varjovi. Celé jí to mamka pokazila! Ušla takový kus a teď byla zase zpátky na začátku a kvůli čemu? Kvůli tomu, že na ní chtěla Badri nechat pár láskyplných slin!
Ale jakmile padl návrh, že by mohli jít ven, zrzině se rozzářila očka a tlamička se roztáhla do širokého šklebu. Nebyl to úsměv, nebo možná byl, kdo ví. Měla zvláštní grimasy. Na mléčko od mamky měla čím dál menší chuť, ale nedobrovolně se přisála. A jelikož už zkoušela ta jehličky, co měla v tlamě, občas se neostýchala trochu stisknout. Neuvědomovala si, kolik bolesti tím mohla mamči způsobit, ale bavilo ji to a to bylo hlavní. S hlasitým „puc“ ale pak cecík pustila, když si všimla, že Sonja běžela ven. Nadšeně zalapala po dechu a běžela nemotorně za ní. „Poškej na mě!“ štěkla za ní.

-> do lesaaa

Říjen 1/10 Arsen
Střelnice: Pokus se někoho vyděsit

Zamyšleně na něj koukala, musela se na to dokonce i zastavit. Chvíli jí to šrotovalo v hlavince, než máchla ocáskem a zase se rozešla. „Hm. Tak koho sežerem jako prvního, až budeme mít hlad?“ zeptala se, jako kdyby se nechumelilo a zaslechla, jak jeden z hlasů, ten jediný ženský, úzkostlivě hlásí: „Pořád naráží na tebe, Kiwi. Měla by ses bránit.“ Vlče škublo hlavou na jednu stranu a pak hned na druhou, když se ozval druhý, dost temný hlas: „Přesně takhle dopadne, nic jiného si nezaslouží, budižničema,“ smál se nechutně a Kiw na moment zavřela oči a roztřeseně se nadechla. Dejte mi pokoj! Pomyslela si jejich směrem zoufale. Chtěla se bavit se skutečným přítelem, s tím, kterého se může dotknout. K čemu jí byli tihle?
Potom jí dal na výběr, ale vlastně v podstatě nedal, protože zmínil jen jedno místo, kam by mohli jít, takže mohli jít teda k jezeru, nebo k jezeru. Což bylo super! Ale ani nevěděla, kudy to je, takže se prostě jenom někam rozešla do křovisek a loupla po něm pohledem, když s ní srovnal krok a ptal se na sourozence. Čertovsky se zazubila a chtěla odpovídat, ale Arsen se nám kupodivu nějak rozpovídal a vykládal něco o jeho mámě. Po tváři jí proběhla spousta emocí, od přemýšlení, po údiv, zděšení i pobavení. Začala se chechtat tím svým skřípavým tónem.
„Já nevim,“ pronesla pak, když konečně v tom záchvatu smíchu mohla aspoň něco říct. „Můžeme to zkusit třeba,“ navrhla pak naprosto nevinně. Přesně tak, Kiwi nevěděla, o co jde a co předchází tomu, jak se vlčata derou na svět. Najednou její drobné tělíčko zmizelo kdesi v borůvčí, ve snaze se mu ztratit. Jak moc se jí to povedlo, to netušila, ALE! Nic ji nebrzdilo v tom, aby na něj o pár sekund později vyskočila. „BAF!!!“ vyštěkla, na její poměry opravdu burácivým hlasem a začala se zase chlámat jako potrhlá. „Vypadlo z tebe něco?“

8/10 Arsen

Kiwi nejdřív na jeho slova jen vytřeštila oči. „Sežraný?“ zopakovala jeho slova, zvedla hlavu výš a uši přitiskla dozadu. Vypadala zároveň šokovaně i pobouřeně. „Jako… že by mě někdo snědl?“ Rozesmála se, ale byl to ostrý a nepříjemný smích, ne ten obyčejně hravý. Pak utichla jako na povel, po úsměvu nebylo ani památky. „To je nechutný,“ odfrkla si nakonec. V oku jí nepatrně cuklo. Působilo to, jako by se v ní něco v hloubi duše sevřelo, ale hned se tvářila, jakoby nic.
Když si všimla, že se Arsen dívá tak nějak podivně smutně, nakrčila čumák. „Proč se omlouváš? Jakože… já vim, že jsem divná,“ pokrčila rameny a pak se zašklebila v tom svém napůl pobaveném, napůl šíleném úsměvu. „Ale to je právě cool, ne? Kdo by chtěl být nudnej,“ šťouchla do něj packou, jako kdyby se to týkalo zrovna jeho a optimisticky na něj mrkla. „Nebudeš brečet, viď?“ naklonila hlavu na stranu a upřela na něj svoje doširoka otevřené oči. „Já to nesnáším, když někdo brečí. Pak mam pocit, že musim taky. A nevim, co mu mám říct,“ zamrkala a uchechtla se, ale hned po tom trochu odvrátila pohled, aby nebylo tolik znát, že v ní opravdu nepříjemně škube.
Když se venku natáhla do kroku, ohlédla se na něj s nadšeným výrazem. „Objevovat? No jasně! Kam půjdeme?“ zeptala se nadšeně. Pak se bez rozmyslu vydala k nejbližšímu temnějšímu zákoutí, kam by pravděpodobně žádné normální vlče dobrovolně nešlo. „Tak jdeš?“ zeptala se ho, vyplázla na něj jazyk a ztratila se ve stínech keřů.

7/10 Arsen

Koukala na něj, jako by právě řekl tu největší blbost pod sluncem. „Jako já? Umírají?“ vyprskla se smíchem, který ale vzápětí trochu zhořkl. „A proč? Proč by měli?“ zeptala se skoro šeptem, nechápavě. Proč s tím byl tak definitivně hotovej? Samozřejmě ani trochu netušila, že by se o to mohl postarat právě on. Že mu někdo, nebo něco, nařídilo, ať se jí zbaví. Kdyby měla jen trochu tušení, pravděpodobně by tu s ním už dávno nebyla, ale běžela by za tátou, aby si to s ním vyřídil. Tedy až po tom, co by se mu pokusila to vytmavit sama.
Zkoumala očima jeho tvář, přičemž měla ušiska našpicované kupředu. Zdál se jí jakýsi sevřený, jakoby každý jeho nádech byl těžkým břemenem. Kiwi nakrčila čumák a pak mu vrazila do hrudi packou. Od drobného vlčátka to ale nebylo nic moc. „No tak, co tě žere, bráško? Vždyť to je jen kec, si z toho nic nedělej,“ odfrkla si pobaveně, navzdory tomu, že sama cítila uvnitř sebe jakési nepříjemné píchání.
A jeho další slova? „Ulovit? Pche!“ vyprskla znovu plná teatrálního sebevědomí. „Já umím chytat brouky, víš? A taky žáby. A… no… možná i myš, když by byla hodně pomalá,“ zašklebila se, pyšná, jako by mluvila o losovi. „A když ne, tak něco vymyslím. Já vždycky něco vymyslím,“ kývla prudce hlavou. Věřila tomu, že jednou z ní ale bude perfektní lovec. Tatínek jím byl, ne? Jistě ji to naučí.
Když se ale zvedla a odhodlaně vykročila, zarazil ji přelud. Stála tam, ztuhlá a oči upírala do prázdna. Tak to aspoň vypadalo z pohledu druhého. Dech se jí zrychlil a packy zarývala do kamenné země úkrytu. Teprve jeho hlas ji vytrhl. Škubla sebou, jako by se probudila. „Nic,“ vyštěkla až podezřele rychle. Otočila k němu hlavu a tvářila se, že se nic nestalo, i když oči jí pořád těkaly po stínech. „Jen… Jsem nechtěla, abys šel první,“ dodala s náhlou dětskou urputností a drze do něj strčila bokem, než vyklusala z úkrytu. V moment, kdy na ni neviděl, se sama pro sebe zamračila. Měly její vidiny pravdu v tom, že s ní má tady Arsen nekalé úmysly? Nechtěla jim věřit. Občas byly pěkně zákeřné. Vysmívali se jí ale, vysmívali se jejímu důvěřivému a naivnímu já.

16

Kiwi zůstala chvíli omámeně poslouchat, když se kolem ní rozezněly hlasy. Už to nebyly jen hluboké a vysoké tóny, který jí ještě před pár dny splývaly v mlhu. Teď byla schopná je rozeznávat zřetelněji, že jeden patří tátovi, další mamce a mezi nimi se míhaly dva další hlásky – Sonja a Sgaeyl. Byla to teda jména? Jména! Všechny nějaké dostaly. A ona taky.
„Kiwi,“ zopakovala neuvěřitelně rychle, jako kdyby to slovo chtěla roztrhat na kousíčky. Najednou začala pištět o to víc, jako by chtěla všem v jeskyni něco dokázat. „Kiwiwiwi!“ ozývalo se z drobné tlamičky a své zraky namířila přímo na tátu. Zamžourala a najednou otevřela očka dokořán, přičemž se jí roztáhly zorničky do nepřirozených rozměrů. Na chvíli vypadala, jako kdyby snad spatřila ducha. A taky že jo! Protože ještě před pár hodinami to byla jen silueta, nic víc. Najednou viděla všechno! Ostrou siluetu, barvy, jeho úsměv. „Ta…“ vyrazila ze sebe a poskládala nožičky k pokusu o pohyb v před, stejně jako její sestry, které se už kamsi sunuly. Vztyčila se nejistě a zaostřila na tátovu tlapu. Udělala jeden krok a s velkým odhodláním i druhý, u kterého se ale převážila na bok a skončila zpátky zaklíněná v mámině kožíšku. Vydala ze sebe něco jako nespokojené zavrčení.
„…Ta!“ vyrazila ze sebe konečně zbytek onoho slůvka, který se pokusila vyslovit, než se snažila k tatínkovi dostat. „Tata!“ vyhrkla překvapivě vcelku, protože opravdu toužila k němu být blíže, jenže ty neposlušné roztřepané nožičky ji absolutně neposlouchaly. „Po…Pu…Pom,“ snažila se ze sebe vysoukat a naštvaně trhla hlavou. „Occccš!“

6/10 Arsen

Kiwi na něj zírala a připadalo jí, že snad špatně slyšela. Když vyslovil, že dospělí o ní říkali, že by bylo lepší, kdyby přes zimu zemřela, její tvář na okamžik ztvrdla. V očích se jí mihnul strach smíchaný s ublížením. „Cože… kdo to řekl?“ pošeptala opařeně, ale s důrazem. Jako by se snad chtěla hned teď sebrat a jít si to s dotyčným vyřídit. Kdo ví, jestli by toho vůbec byla schopná, ale vzhledem k její velikosti se o tom dalo pochybovat. Pak se ale zhluboka nadechla, udělala ten svůj zvláštní úsměv, u čehož škubla hlavou a vypustila ze sebe roztěkané: „Tohle nesmíš poslouchat! Já neumřu. Já jsem Kiwi!“ Prohlašovala, jako kdyby ji snad to, že se nějak jmenuje, mělo pomoci od zkázy. Ale zněla najednou tvrději. Byla sice malá, ale bojovná.
Když jí ale řekl, že by jí nosil jídlo a hřál ji, chvíli ho podezíravě zkoumala. Pak jí oči zněžněly dojetím. „Nosil bys mi jídlo?“ zopakovala jeho otázku téměř posvátně. „To by bylo… Fakt milý,“ přisunula se blíže k němu, přejela mu čumákem po oušku a zkusmo ho poplácala packou. „Proč si myslíš, že brácha umře? Je jako já? Vlci jako já umírají?“ ptala se nevinným tónem, zatímco se jí koutky rozjížděly do šíleně širokého úsměvu, jako kdyby mluvila snad o té nejvtipnější věci pod sluncem. U toho měla doširoka rozevřené oči, div jí v nich nepraskaly žilky. Pak trhla hlavou kamsi do strany, kde stály postavy, které byla schopná zahlédnout jen ona. „Já vím, já vím, potom!“ štěkla po jednom z nich a s omluvným výrazem se podívala na Arsena.
Ptal se, jestli omega a cool jde dohromady. „Jaký si to kdo udělá, takový to má, ne? Můžeš být ubohá omega, co bude s pláčem čekat na ohlodanou kost – tu já ráda! Ale to je jedno… Nebo se prostě můžeš sebrat a něco si obstarat sám, ne?“ zachechtala se a několikrát zamávala ocasem po zemi tam a zpátky. „A ve finále můžeš být někdo, komu nic nechybí a zároveň se po tobě nic nechce, protože seš prostě blbá omega. A to může být cool,“ zalesklo se jí spiklenecky v očích. Nevymyslela to právě dobře, s ohledem na její malý a pochybný mozeček?
Když nakonec řekl, že by mohli jít spolu někam pryč, nadšeně vyskočila radostí. Oči se jí rozstvítily a ocásek lomcoval zprava doleva. „Jasně že nepotřebujeme!“ vyhrkla bez váhání. Ona rodinu milovala. Ale také milovala ztřeštěné spontánní nápady. Kam ji vítr zavál, tam byla. „Pojďme hned teď!“ vykřikla, jako kdyby to byla ta nejlepší myšlenka a začala hopsat k východu. V tu chvíli se ale přímo u jejího obličeje objevil jiný, výplod její hlavy, který jí docela drsně její plány vymlouval. Kiw zastavila, celá ztuhla, v očích se jí střídalo zděšení, strach a nejistota. Začala kroutit hlavou a od nepříjemného obličeje couvla. „N-ne,“ vysoukala ze sebe jenom plačtivě a kecla si na zadek.

Září 5/10 Arsen

Kiwi na něj chvíli koukala, jakoby přemítala, kam tím vlastně sleduje. Ať už vypadala sebehloupěji, byla chytřejší, než by kdo řekl. To byla její silná a tajná zbraň, která zůstávala skryta, dokud měla a dokud jí nic nehrozilo. „Zajímavý? To je teda slabý slovo,“ zazubila se a hned se zase začala kutálet po podlaze. Ale zastavila se ihned, jak zmínil její rodiče a sestry a celá ztuhla. Oči se jí zúžily na tenké čárky a v koutku tlamy se objevil křečovitý úšklebek. To, že to byl přímý zásah, bylo zcela hmatatelné. Ať se Arsen snažil o cokoliv, momentálně se mu to povedlo, protože ta slova utkvěla přesně tam, kde měla. „Kdo… Kdo to říkal?“ pošeptala, zjevně celá opařená. Slovy by se dalo těžko popisovat, co vlčátko momentálně uvnitř sebe prožívalo. Jediné, co se dalo s jistotou říci – bolelo to. A bolelo to hodně, navzdory tomu, ať už to byla pravda, nebo ne.
Pak ji ale zaujalo něco jiného a švihla ocasem. „Cool? To jsem ráda, že to vidíš!“ zazubila se už mnohem opravdověji, jako by zapomněla na předchozí konverzaci a přisunula se k němu blíže, kdy si lehl vedle ní. Její pohled vystřelil ke stropu, přesně tak, jako ten jeho a chvíli jen napodobovala jeho klidné dýchání, než se neudržela a začala škubat tlapkami do vzduchu, jako by plavala. „Omega?“ zopakovala to slovo a rozesmála se. „To zní jako jméno nějakého suprhrdiny, né odpadlíka! Jestli budu omega, tak budu ta nejsilnější omega, jakou kdy kdo viděl!“ S tím se otočila na bok, strčila do něj loktem a zazubila se. Dívala se na něj s tou dětskou naivitou a nevinností, které jen byla schopna. Ať s ní zamýšlel cokoliv, ona byla vděčná za to, že je tu s ní a to i navzdory tomu, že se znají sotva pět minut. „Navíc, já budu cestovat! Můžu si něco ulovit sama, až se to naučim. A ne čekat, až mi někdo něco milostivě nechá,“ odfrkla si. Nějaká hierarchie smečky? Co to mělo být? Bylo jí jedno, jestli bude skákat po hlavě kappě, nebo alfám. Vlk jako vlk, no ne?

září 4/10 Arsen

Kiwi na něj hleděla s očima doširoka rozevřenýma a vypadalo to, že jí vůbec nejde do hlavy, proč používá tak nudný tón. „Ty se nudíš?“ vyjekla, jako by právě objevila největší katastrofu na světě. Prudce vyskočila na všechny čtyři a začala kolem něj koužit, přičemž se její už tak rozcuchaný kožich natřásal. „Nééé, to ne! To já nedovolím!“ vyštěkla a vypadala přitom přesvědčivě, jako by snad měla moc s tím něco udělat. Ve skutečnosti neměla. A neměla ani co dělat s tím, že panáček byl otrávenej, nikdo ho tu násilím nedržel. Dokonce ani maminka, která ho sem poslala.
Jenže sotva na něj koukla znovu, tvářila se už jinak. Zvědavě, skoro až vážně. Hlavu měla nakloněnou na stranu, uši nastražené a když uslyšela jeho překvapenou otázku, škublo jí v koutcích. Už už se nadechovala, že mu odpoví, když v tom ji zastavil další z hlasu. Zavřela tlamičku a ohlédla se. "Neříkej mu o nás, nemusí o nás nic vědět!" Žadonila jedna ze sedících postav. A ona se na ni zamračila. „Proč?“ špitla k němu dotčeně a trhla hlavou k Arsenovi, když postavička pouze smířlivě zavrtěla hlavou.
„Jo no, je jich víc,“ zamumlala v rychlosti, snad jako by se snažila, aby ji nezaslechli. Vyslechla si jeho zaujaté dotazy, ale místo odpovědí se teatrálně svalila na zem. Převalila se na záda, tlapkami zamáchala ve vzduchu a zašklebila se. „Žádnej kámen! Nikde jsem je nenašla. Oni prostě byli. Jako když otevřeš oči a je světlo,“ vyprávěla, jako kdyby šlo o běžnou věc a nechala svou hlavu spadnout na zem, aby na něj viděla.

Září 3/10 Arsen

Chvíli na něj jen koukala, jako by se snažila zpracovat každé slovo, co z něj vypadlo. Pak se jí tlamka roztáhla do širokého úsměvu, zatímco oči měla až nepřirozeně rozevřené. Ovšem když zaznělo slovo hlupák ve spojitosti s jejím tátou, naklonila hlavu a oči se jí mimoděk zúžily. I úsměv byl rázem fuč. Vypadalo to, že se malé Kiwi opravdu dotkl. „Hlupák?“ zopakovala ta slova a na vteřinu se zdála zcela klidná, skoro až prázdná. Nejspíš se chystala říct něco o tom, že takhle o tatínkovi mluvit nebude? Jenže se místo toho z ničeho nic uchechtla a několikrát kolem vlčka poskočila dokola. „Hlupák, hlupák, hlupáááák!“ křičela a její hlas se rozléhal po stěnách jeskyně. „To zní hezky, viď?“ zastavila se a naklonila hlavu těsně před tou jeho, zcela provokativně.
Jeho suché připomenutí, že své jméno už jednou řekla, ji donutilo protočit očima. „No a co?“ prohlásila s veledůležitým tónem a odfrkla si. „Nebyla jsem si jistá, jestli jsi náhodou nezapomněl,“ vyplázla na něj jazyk a zamávala ocáskem ze strany na stranu. Byl tak nechutně vážnej, že si z něj aspoň ona musela udělat srandu. Jinak by to byla prostě hrozná nuda. A tu Kiwka nesnášela.
A pak to přišlo. „Divňoška?“ zopakovala po něm zase, přičemž se jí zacukaly koutky. Vzápětí se složila na zem, smála se tak, že se celé její drobné tělíčko třáslo. Její ostrý a skřípavý smích se rozléhal celou jeskyní. „Di-vňoo-ška!“ vesele zpívala, dokud se náhle nezarazila. Zůstala ležet, upřeně se na něj dívala a její pohled potemněl. „Já nejsem divná,“ řekla tiše. „já jen… slyším… Oni mluví. Ale ty je neslyšíš.“ Po těch slovech sebou trhla a vzápětí už zase vyštěkla se smíchem: „Ale tobě by se nelíbili, ty seš moc vážnej!“ přiskočila k němu, šťouchla do něj packou a pohotově uskočila.