Příspěvky uživatele

< návrat zpět

10/10 Arsi
Najdi místo, kde přečkáš zimu

Když řekl, že by měli najít úkryt, srovnala s ním krok a oči se jí rozzářily. „Úkryt jen pro nás?“ zopakovala dychtivě, až to znělo skoro jako plán století. „To zní úplně božsky!“ Přidala do kroku, skákala přes spadané větve, párkrát i uklouzla, ale vždycky se s chechtem zase postavila na nohy. „Vlastní království, wauu, já se těším,“ vypískla a poskočila jako čertik z krabičky.
Když ukázal směrem, kde se mezi stromy začínal rýsovat nízký převis, zatajila dech. „Počkej… To vypadá… fakt skvěle!“ vydechla, když se k němu rozběhla. Přiběhla až pod kamenný výčnělek a zůstala stát s nosem skoro u zdi. Opatrně čichala, jako by to bylo nějaké posvátné místo. Nebylo tu cítit po jiných vlcích, jen po zemi, mechu a chladném kameni. Očividně tu byli opravdu první a to byla paráda! Bylo to jen jejich.
„Tohle je ono,“ řekla naprosto jistě, jako kdyby právě objevila nový kontinent. „Naše místo. Tady přežijeme i konec světa!“ zvolala pyšně a roztočila se dokola, celá nadšená a šťastná. Pak se zastavila, přimhouřila oči a dodala potichu: „Myslíš, že by to tu šlo i na zimu? Že by nám to tu nezapadlo sněhem?“ Její hlas zněl sice nenuceně, ale ve skutečnosti v něm bylo skrytá naděje. Že mají opravdu svoje místo. Jen oni dva. Spolu.
Než stihl odpovědět, už se s vervou pustila do úprav. „Tak jo! Já udělám pelíšek a ty doneseš větvičky!“ přikázala mu s energií malého generála a začala svými tlapkami hrnout jehličí do jednoho kouta. S úsměvem od ucha k uchu se pustila do práce na jejich zimním útočišti.

Postav úkryt ježkům

Byla celá nadšená, když jí hostinu pochválil a ještě pak dodal, že by pro ni udělal cokoliv. „Awwww,“ protáhla dojatě a stejně tak na něj koukala velkými kukadly. Nejraději by se mu vrhla kolem krku, ale byla momentálně líná vstávat od svých úlovků. Musela načerpat zase trochu energie na cestu zpátky, aby už mohli vyrazit. Arsi přijal svůj post rytíře s hrdostí, ale svěřil se se svými obavami, že co když ji ten drak s ní. Nadechla se. „No, neříkej, že by z nás neměl i drak strach!“ vyhrkla vítězně a rozesmála se. „Ale kdyby mě náhodou polknul, rozdrásala bych ho zevnitř,“ pokývala hlavou veledůležitě. Ale pak, jak už to u ní bývalo, v další vteřině něco zahlédla a její myšlenky se stočily úplně jinam.
Sledovala procházející zvíře opodál. Přimhouřila očka a podezíravě toho živočicha sledovala. Samozřejmě ji nenapadlo nic jiného, než že by mohla taky zamachrovat a zkusit to ulovit. Takže v mžiku stála na nohou a už už se v rychlosti, přikrčená, k ježkovi plížila. Jenže, co ji docela překvapilo, on neutíkal. On měl totiž úplně jiné zbraně. Takže po tom, co do něj šťouchla packou, překvapeně a se syknutím ji stáhla a překvapeně se ohlédla na Arsena.
A pak… se jí ve výrazu objevil ten výraz, který Arsen už musel dost dobře znát. Ten, který znamenal teď to přijde. „Chudák malej,“ pronesla až moc procítěně na to, že ho chtěla před chvílí nejspíš sežrat. „Musíme udělat něco hrdinskýho! Něco, co pomůže slabším. Něco, co by udělal každej pořádnej rytíř!“ Hlásila velkolepě, zatímco sledovala toho ježka. Konečně něco živého, co bylo menší, než ona sama. „On se chudák nemá kam schovat, musí mu být zima… Co kdybychom mu ho postavili? A třeba aj pro jeho… Rodinu?“
Ani nečekala na odpověď, klasicky. „Jo! Postavíme! Támhle z listí, větviček, mechu a… šišek!“ Kývla slavnostně k jejich hromádce, čímž zároveň určila, že větve budou klíčovou stavební surovinou. „Bude to velká akce Řádu Kiwianského! Rytíři Veverobiji, do zbraně!“ štěkla odhodlaně a už běžela k nejbližšímu křoví. Tam začala nosit všechno možné – větve, kusy kůry, kameny, mechy. Občas přinesla i něco, co bylo úplně k ničemu, ale to už asi nebylo k překvapení. Ale nadšení jí nechybělo.
„Tady!“ zavelela po chvíli, tlapkou vyhrabala mělkou prohlubeň a začala vrstvit listí, přičemž se do něj několikrát zabořila celá. „Tohle bude… ehm… ježčí hrad!“ oznámila hrdě a rozhlédla se po Arsenovi. „No? Pojď pomoct, rytíři! Potřebujeme zeď a střechu, aby jim tam nenateklo! Já udělám obrannou bariéru!“
Z jejího pojetí „obranné bariéry“ se nakonec stal prostě kruh z šišek kolem úkrytu, do kterého přidala i pár kamínků a jeden hubený klacek. „Hotovo!“ zvolala po chvíli, úplně od listí, bláta a mechu. Ocas jí nadšeně kmital, oči jí svítily a hruď se jí dmula pýchou. „Vidíš to, Arsi? Teď můžou ti malí bodlináči spát v bezpečí! My jsme zachránili svět!“ Prohlásila hrdě.

-> Haďák

9/10 Arsen
Udělej věneček z listí

„S tvojí ségrou? Pff!“ odfrkla si tak hlasitě, že to skoro zaniklo ve větru. „Ta by se mnou vydržela asi dvě minuty, maximálně tři, než by mě šla nahlásit, že jsem nevhodná společnost.“ Ušklíbla se, ale tón už neměl ani stopu po uraženosti. Kiwi se uměla naštvat rychle, ale stejně rychle ji to i přešlo. „Ty jsi aspoň trochu zábavnej,“ dodala nakonec s úsměvem a s teatrálním povzdechem. „A mám tě ráda.“
Pořád ji bombardoval otázkami, zatímco nosila kaštany na jejich hromádku. „Nevim, určitě existuje nějaký obchodník, ne? Nebo kaštanožrout,“ odpověděla jednoduše a následně se musela zamyslet i nad jeho další otázkou. „Vždycky se něco najde,“ odvětila nakonec s naprostým klidem, jen se u toho ušklíbla. Za co bude jednoho dne utrácet to, co si možná někdy zvládne vydělat, to vůbec netušila. „Jako o čem přesně?“ reagovala na jeho poslední otázku – otázkou.
Zatímco Arsen sbíral kaštany, zrzavá vlčice ho nejdřív sledovala s jistou dávkou spokojenosti, evidentně si užívala, že se chytil jejího nápadu. Jenže po chvíli se její pozornost začala rozpadat, jak už to u ní bývalo. Kaštany se jí najednou nezdály ani trochu zajímavé. Jeden po druhém jí přestaly dávat smysl… žádný z nich se neblýskal, neměl ani pořádný tvar. Prostě jen... hnědé koule. „Tohle nemá potenciál,“ zamumlala nakonec sama pro sebe, když se jí do tlapky připletl jeden prasklý a rozpůlený.
Rozhlédla se kolem a když zahlédla tu krásnou rozmanitou barevnost listů spadených okolo, začala je sbírat. Občas po očku zkontrolovala, jestli si náhodou Arsen nevšiml, že začala dělat něco jiného. Pak si listy začala překvapivě zručně skládat do sebe, jako by snad věděla, co dělá. Výjimečně. Občas si pomohla opatrně zoubky, občas tlapkou. Pletla, motala, proplétala stopky, dokud jí nevznikl drobný věneček. Sice kostrbatý a trochu křivý, ale dělaný s očividným nadšením a zápalem. A když ho zvedla, vypadala naprosto spokojeně sama se sebou. „Ftafááá!“ zamumlala přes věneček slavnostně a rozešla se k Arsimu.
Tomu ten věneček s naprostou samozřejmostí položila na hlavu. Bylo jí jedno, že je to spíš holčičí záležitost. „Hotovo. Teď vypadáš aspoň trochu k světu,“ zazubila se nevinně. „Tak jo, Králi Kaštanů,“ zvolala pyšně, „ukaž cestu! Tvoje koruna tě zavazuje vést svůj lid!“
Otočila se dokola, zamávala ocasem a přidala: „…který mimochodem umírá zimou a chce teplou jeskyni, takže pohnem, jo?“

Předstírej, že jsi něco, co nejsi

Jakmile v dálce zahlédla Arsena, srdce jí poskočilo radostí a oči se rozzářily. Jenže ona už měla plán! Celá se narovnala, nebo spíš napřímila jak nejvíc mohla, protože pořád byla o dost menší, než on. Ocas se jí okamžitě rozvrtěl a koutky rozjely do úsměvu. Opětovala mu přitulení tím, že mu čumákem jemně pročísla srst. „Ano! Nachystala jsem nám hostinu!“ hlásila mu hrdě, než si všimla té veverky, kterou jí i oznamoval. Pootevřela tlamu v údivu a překvapeně zamrkala. „To ty? Tys ji ulovil pro mě?! Děkujiiii,“ vyhrkla a vrhla se k němu znovu. Chvíli kolem něj radostně poskakovala, támhle mu olízla čumák, támhle ucho, než si konečně tu veverku vzala a hladově se do ní pustila. Překvapeně vytřeštila oči nad tou perfektní chutí. A nakonec… Přisunula mu půlku. Nemohla říct, že by byla syta, ale bez toho, aby se rozdělila, by to nešlo.
Pak se rozpochodovala kolem, tlapky se jí rázně bořily do listí a po každém kroku následovalo teatrální zastavení a zamračení, které se snažila udělat co nejvážnější. „Nevíš, čím jsem musela projít!“ pokračovala s tónem, jaký by se hodil na hrdinku z tragické balady. „Přežila jsem nebezpečí lesa, vlky, draky, ba i déšť!“ Hodila hlavou, až se jí zase srst rozježila do všech stran. „A přitom jsem…“ Zastavila se a rozhlédla se kolem. „…přitom jsem byla tak statečná!“
Zvedla tlapku a ukázala na svou slavnou hromádku „úlovků“. „Tady! Jídlo, co jsem vlastnoručně nasbírala! Všechno, co smečka potřebuje, aby přežila těžkou zimu!“ Tvářila se přitom smrtelně vážně, i když se jí koutky chvěly, jak se jí chtělo smát. „A ty?“ kývla k němu obdivně. „Ty jsi ulovil veverku!“ Na okamžik se zamyslela a pak se její výraz úplně změnil. Zvedla bradu, položila si packu na hruď a hrdě prohlásila: „Tímto tě pasuji na rytíře Kiwianského řádu!“ Prohlásila, přičemž se doširoka rozkročila a tvářila se, jako by právě královna korunovala hrdinu. „Rytíři Arsi, přísaháš odvážně chránit mou i tvou čest?“ zeptala se významně a snažila se nesmát, i když jí smích vyloženě tančil v očích.
„Protože já,“ dodala s dramatickým důrazem a pomalu obešla jejich slavnostní hromádku, „jsem Kiwi… Velká Průzkumnice, zachránkyně lesních duší, bojovnice proti hladu a nositelka…“ zarazila se a rychle se rozhlédla, co by mohla vymyslet, až nakonec s vítězným výrazem ukázala tlapkou na šišku, „…Nositelka posvátné šišky moudrosti!“
Pyšně si ji položila před sebe, jako by to byla trofej a pak se k němu znovu obrátila s tím svým typickým, trochu šíleným, ale nakažlivě veselým úsměvem.
„A teď, můj rytíři, musíme uctít hostinu hrdinů!“ prohlásila slavnostně, i když její „hostina“ sestávala ze žaludů, hub, mechu a kamínků. „Neboj, o všechno je postaráno. Já se starám o morálku družiny!“ Pak se konečně rozesmála, lehla si vedle svých trofejí a dodala s naprostým klidem: „Ale maso máš lepší. Já příště ulovím draka, slibuju.“

Říjen 8/10 Arsen
Sbírej kaštany

„Jako… Od koho asi, no!“ ohradila se teatrálně, když ji zaskočil tou poznámkou o tom, odkud má taková slova. „Od sebe, samozřejmě!“ povystrčila hrdě bradu a šťouchla do něj packou. „Já nepotřebuji tátu, abych vymyslela něco geniálního, víš? Jsem samostatná jednotka a tvůrčí typ, chápeš?“ dodala s vážností filozofa, i když jí hned cukaly koutky a v očích jí šibalsky jiskřilo. Následovala ho pak následně tiše, protože poslouchala, co teď vykládá on. Znělo to opravdu zajímavě, jenže všechno to završil tím, že má s historkama přestat, že příšery nejsou skutečný.
„Heh,“ uchechtla se pobaveně. „aby ses nedivil,“ pověděla pak se zastřeným smíchem. Jako kdyby snad věděla, nebo snad viděla něco více, než on. Ve skutečnosti to tak nebylo, ale tak nějak to vnitřně… Cítila? Asi. „Ty jsi fakt jak stará bába. Kdo ti to nakukal? To je jasný, že existujou!“ Při těch slovech si povzdechla, jako kdyby jí to bylo skutečně líto. Možná, že bylo, ale to, co následovalo potom, jí bylo líto ještě více. A nehodlala to nechat bez obrany své osoby.
„A vy kluci jste všichni tak nudní a slepí,“ odpověděla mu stejným tónem, jakým to před chvílí pronesl on a po pár krocích se zastavila. A pak se ozvalo nějaké ťuknutí. Od přední tlapky se odrazil kulatý, světle hnědý… Tvar? Byl to kaštan, ale… V jejích očích naprostý poklad! „Hele, hele!“ zvolala nadšeně a sklonila se. Zvedla něco kulatého a hladkého. V očích měla takové nadšení, jako kdyby našla poklad. Chvilku věcičku zkoumala a pak jí svitlo. „Ty jo, co kdyby se to dalo zpeněžit? Musíme jich nasbírat víc!“ zvolala a otočila se na Arsena. Čekala zase nějaké ubrblané namítky, tak švihla ocasem. „No tak co? Když už jsme ztracení, aspoň vyděláme majlant!“ A s tím se vrhla do hledání dalších kaštanů, jako kdyby to bylo nejlogičtější řešení jejich horského bloudění.

<- Haďák
Uspořádej hostinu

Skoro nadšením poskočila, když najednou otevřel oči a začal s úsměvem mluvit. Ihned začala vrtět ocáskem a rozšklebila se taky. „To už mi nedělej,“ oddechla si se značnou úlevou. Budiž jí svědkem několik tiků, které měla, že byla tak hrozně nervózní. Pak se začala smát a pokývala hlavou na souhlas. „Musíme víc běhat!“ navrhla ohledně jejich mizerných kondiček a rychle se posbírala na tlapky, aby ho mohla následovat. Kochala se okolím a novými podněty, které jim tahle území poskytovala. Občas tiše užasle vydechla, nebo rovnou pípla nějaké to wau.
Nakonec dorazili k nějakému kmenu, přes který měli překonat řeku. Na jeho pokyn se zastavila, ale samozřejmě, že hned po tom, co se otočil a udělal prvních pár kroků, už už zvedala tlapku, aby ho následovala. Nechtěla zůstávat moc pozadu. Jenže v tu chvíli se otočil, ona zamrzla v pohybu a s nevinným úsměvem tlapku zase položila na zem. Nakonec se přes kmen vydala, až když byl opravdu na druhé straně.
Mlčky obdivovala, jak moc zkušený byl, že znal takovéto věci, že si ani neuvědomovala, že byla tak dlouho potichu. Ticho mezi nimi ale nevydrželo dlouho, protože tentokrát jej výjimečně narušil Arsen. „K moři?“ zopakovala zmateně, zatímco cupitala za ním a poslouchala, co vykládá. Všechno to znělo docela hustě, ale… Zahlédla na zemi něco zajímavého. A tak se zastavila, přestala svého kamaráda vnímat a tu věc zkoumala tak dlouho, že si ani neuvědomila, že sebou Arsen opodál seknul a pak stihl i zmizet. Komentovala tu zvláštní věc a celou dobu si myslela, že stojí někam opodál, takže když nakonec zjistila, že to tak není, polekaně zalapala po dechu. „Arsi?“ hlesla poplašeně. Chvíli chodila okolo a volala, ale nikde nebyl. A jelikož nebyla zas tak hloupá, jak se jevila, rozhodla se, že prostě zůstane na tom stejném místě, než aby ho šla hledat a oba se vzájemně ztratili úplně, protože kdo ví, kam by došla.

Jenže po chvíli zjistila nepříjemnou skutečnost. „Já mam hlad,“ zakňourala a rozhlédla se kolem sebe. Zkušenosti s lovem? Nulové. Navíc byla tak neohrabaná, že by nejspíš vyplašila i mršinu. A tak se rozhodla improvizovat. Začala chodit po lese a hledat všemožné věci. Jako první našla nějaký choroš na spadeném kmeni stromu. Byla teda pěkná dřina ho odtama sundat, to se muselo nechat. Nakonec měla stejně jenom kousek, protože se blbě uštípnul, ale první surovina do hostiny byla! Donesla to na místo, kde se předtím zasekla. Potom se vydala zase na průzkum a našla dokonce nějaké houby. Zda byly jedlé, či nejedlé, to byla věc druhá. Opět si je odnesla na místečko. Všechno, co vypadalo nějak zvláštně, donesla. Žaludy, kaštany, šišky, divný kamínky. Hostina byla připravena a ona si k ní spokojeně sedla a s nadšením v očích vyčkávala, až ji bude moct ukázat Arsenovi. Pokud ji tedy najde. A druhá věc byla, že jí t pravděpodobně všechno zkritizuje, jelikož ani jedna z těch věcí asi nebyla jedlá. Ještě jeden vtipný point, ani ona sama to nejedla a to měla hlad.

<- Vyhlídka

„Vaše šílenosti!“ zopakovala po něm s hranou uražeností a odfrkla si. „To je Vaše výsosti, když už, jakooo,“ dodala na oko dotčeně, ale už se zase smála. Vzápětí vyrazila za ním. Les se kolem nich měnil v rozmazanou změť zelené a hnědé, vzduch voněl mokrým mechem a hlínou a Kiwi se ani jednou nezasoustředila na to, kam běží. Pouze ho pronásledovala, vytrvale a s vervou.
Držela si od něj ale taktický odstup. A bylo to právě z toho důvodu, aby stíhala sledovat veškeré jeho kličkování a hlavně… Aby ona sama mohla běžet rovně a šetřit tím své síly. Takže ve finále toho Arsen naběhal více. Jenže i když ho měla pokaždé skoro na dosah, zase zmizel někam za kámen, nebo kmen. „To není fér!“ křikla se smíchem. „Podvádíš!“ Ne, vůbec jí nevadilo, že se pravděpodobně mýlí.
Když pak les najednou skončil, musela prudce zabrzdit, přičemž jí tlapky podjely na kamení a hezky se došoupala až k němu. Zastavila jen kousek od něj a bylo to opravdu štěstí, jinak z toho mohla být solidní srážka. I tak ležel, jako kdyby byl po smrti. Kiwi se zarazila, naklonila hlavu na bok a přimhouřila oči. „No tak to snad ne,“ hlesla dramaticky, zatímco ještě sama prudce dýchala a pomalu se k němu přiblížila. „Neříkej, že tě tohle odrovnalo. Taková lehká procházka?“ Rýpla si. Ale nic se nedělo. Ticho. „Hej,“ sykla a ťukla do něj packou. Nic. „Arsi?“

-> Narviňák

<- Borůvka

Její smích se rozléhal po širokém okolí. Proběhli Borůvkovým lesem, tedy spíše první zrzavo -bílá kulička, za ní stříbrný kožíšek Arsena. V lese se opravdu jen mihli, protože Kiwi pádila nezastavitelně dál, listí jí pod tlapkami křupalo a vířilo se za ní do vzduchu, jak se rozeběhla co nejrychleji, až měla pocit, že snad letí. „Chytit? Ty mě nechytíš ani náhodou!“ zvolala přes rameno, i když měla podezření, že její výdrž nebude úplně srovnatelná s tou jeho.
Přehnala to. Samozřejmě, že to přehnala. Po pár metrech už dýchala jako stará koza, už jen protože běželi do kopce jako krá… Ale pořád se smála. Každý její krok byl hlasitější, než ten předchozí a vůbec ji nenapadlo, že její taktika úprku zahrnovala spíše více hluku, než rychlosti, či čehokoliv jiného.
Když se ohlédla a zahlédla, že ji Arsen dohání, vypískla a pokusila se o poslední zoufalý úskok za nízký pařez. Zmizela před ním tak dramaticky, že by se hodil dokonce potlesk. Kiwi zůstávala přitisknutá k zemi, tlapky roztažené do stran jako žába a byla zase celá rozčepýřená – a funěla jako lokomotiva. „Dobře,“ zafuněla nakonec, když ji konečně doběhl. „Tak jsi mě možná chytil… možná,“ vzhlédla k němu s tím svým typickým, rozšklebeným úsměvem, ve kterém se mísila výzva a pobavení.
Pak se zničeho nic prudce zvedla, popadla do zubů jednu šišku, co měla celou dobu za zády a hodila ji po něm z bezprostřední blízkosti. „Se jen tak snadno nevzdám!“ vyštěkla a zase vyprskla smíchy. „Teď ty, Arsi, zdrhej!“ volala a mezitím couvala, aby mu dala prostor k úprku. Pak se za ním vydala, zapálená do pronásledování, ale sil ubývalo, to jo. Za chvíli jistě bude potřebovat pauzu. Ani ji netrápilo, že běží někam úplně mimo domov.

-> Haďák

Uspořádej šiškovou bitvu. (2/2)

Samozřejmě, pomyslela si ohledně jeho tajnůstkaření kolem těch jeho misí s... Někým. Byla ještě vlče a Arsen její kamarád, takže to žárlení nebylo na úrovni, co dokázalo občas vzniknout v partnerství, ale i děcka na sebe uměla občas pěkně žárlit, že? A Kiwku nejvíc štvalo, že prostě neví. Neví, co kde dělá a s kým to dělá. Nejspíš by byla klidnější, kdyby to věděla, každopádně pak by ji stejně beztak mrzelo, že se nemůže přidat, takže... Bylo možná ve finále opravdu nejlepší držet jazyk za zuby. "Jasně, jak jinak," ušklíbla se a raději po něm hodila šišku. Zaprvé si tím trochu vybila svoji frustraci, zadruhé i někdo jako ona dokázala uznat, že bude lepší se věnovat něčemu jinému, než kolem nečeho bezvýchodně kroužit. To by totiž za chvíli byla nuda a u Kiwi co? Nesnášela.
Takže započala velká šišková bitva, protože Arsen zahájil protipalbu. Pro jeho neštěstí neměl vlastní munici a Zrzina se opravdu snažila, aby ani neměl možnost získat jinou, než tu, kterou po něm pálila ona. A zrovna když vybíhal z úkrytu pro jednu z hozených šišek, snažila se po něm hodit co nejvíc kousků, aby mu to ještě znesnadnila. Zastavila ji na chvíli akorát šiška, která ji trefila přímo do hlavy, mezi uši, které v tu chvíli vyklonila do stran. Podívala se vzhůru a zamrkala. Naštěstí už se tam nemělo co stát, takže houby škoda, takže pak prostě házela dál. "Na! Nažer seeeee," vypískla se smíchem, když po něm mrštila další. Pořád se smála jak střelená, ale to už u ní byla taková norma, smála se když byla šťastná, smála se i když se bála, smála se prostě skoro pořád, když ji zrovna nepostihla nějaká z těch zvláštních osob, co měla v hlavě. Jedna z nich se ovšem momentálně náležitě bavila společně s ní a ta momentálně převládala, takže nebyla šance, že by byla zábava překažena zrovna jimi. Ale... Pak došla munice. A Kiwi musela zvolit taktický ústup, takže se prostě dala na úprk. "Že mě nechytíš?!" štěkla s jiskřičkami v očích a rozeběhla se kamsi pryč, jen se občas ohlédla, protože měla obavy, že Arsen se svou palbou ještě neskončil.

-> Vyhlídka

Uspořádej šiškovou bitvu. (1/2)

Nejdřív ze sebe vyddala jen tlumené heknutí a pak z hromádky listí následoval výbuch smíchu, který se rozléhal široko daleko. Zůstala ležet na zádech, tlapky měla rozčapené ve vzduchu a přes čumák jí visel list. „Vážně?“ vydechla mezi záchvaty smíchu. „Tohle bylo tvé velké hrdinské přepadení?“ zeptala se s jiskřičkami v očích, evidentně nadšená, že jej zase vidí. Ihned zvedla tlapku a plácla ho přes čumák, jen tak zlehka a koukala se mu do očí, zatímco se jí ptal, jestli potkala Tlamu, že vypadá tak uboze.
Okamžitě tlamu roztáhla do toho svého šklebu, co byl podobný úsměvu. „Jasně, že potkala,“ odvětila pohotově, jako kdyby nad tím snad nemusela ani přemýšlet. „Právě totiž jedna tlama přišla,“ vyplázla na něj jazyk, ale spokojeně držela, když ji obíral od bordelu. Měla ráda fyzický kontakt s někým, koho měla ráda. A Arsen byl její přítel, tedy ráda ho opravdu a upřímně měla. Párkrát zaklepala ocáskem o zem a po chvíli se z pod něj vysoukala.
„Kde ses toulal, zase na nějaké misi?“ zeptala se zvídavě, zatímco začala zjevně něco hledat. Občas u toho cukla hlavou na jednu stranu, či na druhou a tvářila se dost vážně. Jako kdyby něco ztratila. Nikdo by neřekl, že právě hledá munici pro svou pomstu. A netrvalo to dlouho a opravdu našla. Šišku. „Ha!“ Hned ji chňapla a hodila ji po Arsenovi. „Tu máš!“ zvolala za ní ještě v letu a bez váhání se rozeběhla, aby nastřádala munice více. Sbírala jednu šišku za druhou a odkládala si ji do pomyslného úkrytu, ve kterém měla v plánu se krýt před opětovanou palbou. Ale tu mu rozhodně neusnadnila, protože po něm začala zase pálit ona.

7/10 Arsen
Vyměňte si s někým strašidelnou historku (pravdivá/nepravdivá)

„Já jsem úplně v klidu, jo?“ Řekla a skoro to až zaznělo jako varování, než ujištění. Proč by vůbec měla odvádět pozornost někam jinam? Jo, sice byla trochu nervózní, že jsou ztracení, ale suma sumárum cítila to zvláštní a příjemné šimrání v bříšku. Adrenalin… Strach. Něco, co jiní nesnesli, pro ni byl elixír blaha. Cítila se úplně jinak, než když byla ve sluníčkové Borůvce, kde bylo tolik vlků, že by se k nim snad ani žádné nebezpečí nedostalo. Tady to bylo rozhodně záživnější a zábavnější a koneckonců věřila tomu, že když se dostali sem, dostanou se i zpět.
Ale přece jen to myšlení na Quercuse a mokvavou tlamu pomáhalo. Začala se zase culit. „Hele, teoreticky, když začneme větřit, ucítíme ten jeho smrad a můžeme jít po stopě, ne?“ šklebila se pobaveně a posměsně zároveň. Jeho bráchu neznala, ale dobírala si ho docela slušně. Říká se, že společný nepřítel dělá dobré přátele, no ne? Buď na to šla taktiky, nebo jí o bratru Arsena stačilo vědět to, že hrozně prdí a smrdí, k tomu, aby ho odsoudila. Hravě ho strčila čumákem do boku a s cuknutím stáhla hlavu zpátky.
Když Arsen zaklel, nejdřív se zarazila, pak se samolibě uchechtla. „To chtěls říct hovno, co?“ mrkla na něj a přihopkala kousek blíž. „Klidně to řekni, já to zvládnu. Však já znám i horší slova. Třeba ‚břichodíra‘,“ vyhrkla náhodně, a hned se rozesmála, protože si to očividně právě vymyslela.
Ale smích se zase rozplynul, jak se začala zvedat mlha a stmívat se, už to tak v pohodě nebylo. „Ty jo, to je hnus,“ zamumlala a přitiskla uši k hlavě. Vzduch vlhnul, ztěžknul a všude bylo vlhko a chlad. Když se rozhlédla kolem nich, všechno kolem ztratilo barvu, byla jen bílá, šedá a občasný černý stín stromu.
Pak zavrtěla hlavou. „Pro Tlamu je to taky moc daleko od řeky už,“ namítla až znepokojivě klidně, jako kdyby té své historce snad fakt věřila. „Říká se,“ začala dramaticky, jako kdyby se jí zase zmocnila úplně jiná osobnost, než byla do teď ta částečně vyplašená malá vlčice. „že když se v horách ztratíš a voláš o pomoc, ozve se ti někdo, kdo tě slyší. Ale vlci to nejsou.“ Ztišila hlas a přimhouřila očka.
„Jsou to Šepotníci. Nevidíš je, jen je slyšíš v takovým tom odrazu tvého hlasu. Ozvěna se tomu říká, nebo ne? Každej, kdo na ni odpoví, je v koncích. Odvlečou si tě sebou do mlhy a tam z tebe udělají dalšího Šepotníka, aby měli víc hlasů, co volají další ztracený.“ Na chvíli zmlkla a jen šla za ním. Vítr rozvířil spadené jehličí kolem nich. „Víš, jak je poznáš? V mlze nevidíš nic, žádnou siluetu, ale slyšíš, jak dýchá někdo, kdo s tebou není,“ zvedla čumák a pomalu se rozhlížela, než dodala zlověstným tónem: „A jakmile zjistí tvé jméno a vysloví ho… už je pozdě. Ptají se na něj, tváří se, že ti chtějí pomoct.“
Pak se k němu otočila s tím svým šibalským úsměvem, co dokázal zlomit napětí i v té nejhustší tmě.

říjen 6/10 Arsen / Armanské hory
Ztrať se v horách

„Projekt? Náš?“ zopakovala po něm zkoumavě a pozvedla nad tím „obočí“. Jako kdyby to bylo nějaké zaklínadlo, nebo diagnóza. Ale to, jak kolem toho mlžil, bylo v její prozíravých očkách víc, než podezřelé. Našpulila tlamku, přimhouřila oči a párkrát sekla ocasem o zem. U toho zastříhala oušky a nepřirozeně cukla hlavou. Když s ní pak cukla zpátky, pobaveně se zachichotala. „To je podezřelý, Arsi. Moc podezřelýýýýý,“ zazpívala. „Jestli ty si nevymýšlíš, nonono,“ zakroutila hlavou, učitelsky mlaskla a šťouchla do něj bokem. Tvářila se, že prokoukla něco strašně důležitého. A byla tím i docela přesvědčená, že prokoukla.
Když nakonec i on propukl ve smích, byla to pro ni ta nejlepší odměna. Její oči se rozzářily ještě víc a do smíchu se pustila na novo, až se jí třásla ramena. Nevěděla proč, ale byla šťastná, že ho viděla se smát. Možná, protože ho tak ještě neviděla, možná protože ji hřálo u srdce, když viděla někoho veselého. A nejvíc na tom všem bylo, že to už nebyl Arsen a Kiwi, ale byli my. Zrzavá nemohla být šťastnější, že to teď nebyl on a nějaký jeho tajný kámoš ještě s tajnější misí, ale že to byla ona a on, s jejich plánem eliminovat smradlavého bráchu. „Tak jsme oficiálně sekta Mokvavý tlamy!“ oznámila se smíchem slavnostně a zvedla packu, aby si s ním plácla. „Hned jak ji potkáme, tak Quercuse obětujeme! Při první příležitosti!“ Prohlásila odhodlaně, jako kdyby to myslela vážně. A víte, co na tom bylo nejhorší? Že jí na tom nepřipadalo nic divného a její mysl se tomu nijak nebránila, obzvlášť, když ji jeden z trojice našeptával, že to bude hrozná legrace a zcela ji v tom podporoval.
Pak smích ale vyprchal. Arsen podotkl, že tudy už šli. Kiw se zastavila uprostřed kroku a rozhlédla se kolem. „Cože?“ zamrkala a když se zadívala na kámen, který opravdu poznávala, protože ji při předchozím procházení zaujal svým tvarem, srdíčko jí na okamžik vynechalo jeden úder. A na moment se zdála být vyplašená, snad více, než když Arsen mluvil o tom, že umře, že bude hloupá omega, nebo při jeho strašidelných historkách. Co přesně ji děsilo na tom, že se ztratila, těžko říct. Možná vědomí, že je daleko od rodiny? Co když ji nikdy už nenajde? A co když tady umřou na hlad, nebo… je něco sežere?
A jak jinak by Kiwi mohla reagovat, než že se začne smát? Nijak. Takže se zase rozchechtala. Ani nevěděla proč. Občas skřípavě zalapala po dechu. „No…“ začala mezi nádechy. „to se může stát, ne?“ Zkusila to zlehčit. Chvíli se ještě pochechtávala, ale s podivně vážným výrazem. Jako by se vlastně ani nesmála a ten její smích byly jenom nějaké random zvuky.
„To je… divný,“ pronesla pak, když se uklidnila. Jen jejím tělem sem tam cuknul nějaký ten tik. Měla jich nejspíš více, když byla ve stresu, protože předtím na ně zase tolik netrpěla, jen sem tam. „Já si teda nepamatuju, že bychom šli tudy,“ hlásila mu, když se vyškrábal výš. Ona zůstala dole, občas se koukla s nadějí v očích na něj, nebo se ohlížela po okolí. „Tak co?“ houkla pak zkoumavě. Na to jí odpověděl, že nic nevidí a že budou muset improvizovat.
Zrzina svraštila cosi jako obočí k sobě. „Improvizovat,“ zopakovala a uchechtla se. „To zní, jako bys věděl, co děláš.“ Prohlásila podpichovačně a vydala se za ním, když se vydal k houští. Pak ho ale následovala překvapivě mlčky, v očekávání, že najde správnou cestu. Byl starší, ne? Tak ať se postará. Když ji dokázal dovléct sem, bude muset najít i cestu zpátky, to bylo jasný. Zvedla hlavu k obloze, která už ani nebyla vidět. Byly tam jen nepropustné větve, které se skláněny níž a níž, nebo jí to tak aspoň přišlo. Byli ztracení. Skutečně ztracení!

<- Les
Pohrajte si v napadaném listí

Kiwi dorazila s vítězným výrazem. Jazyk měla vyplazený, tlapky celé od bláta a větvičky borůvčí zamotané v kožichu. Vypadala jako někdo, kdo se právě probojoval skrz prales plný netvorů, i když ve skutečnosti jen šla blbým směrem a stále se nacházela na území smečky. Zaujatě našpicovala uši, když zahlédla tůň. „Huuuustýýý!“ prohlásila nadšeně a opatrně k ní přistoupila. Sklonila se a spatřila svůj odraz, na což zalapala po dechu.
„To jsem já?“ vyhrkla ohromeně a prudce se otočila, jestli za ní nestojí někdo jiný. Když nikdo nebyl poblíž, znovu nakoukla do vody a udělala na sebe obličej. Její odraz ho samozřejmě napodobil. Začala se tomu smát tím svým prapodivným, skřípavým způsobem a pak vrazila packou do vody, čímž se odraz rozbil na tisíc kousků. „Hehe! Tak teď mě nechytíš!“ zasmál se vítězně a začala kolem tůně poskakovat, pobíhat do všech směrů a pořád se tak ztřeštěně smála, snad přes celé území smečky. Támhle vlétla do hromady popadaného listí, ve kterém se docela ztratila, jak byla maličká a drobná, támhle se nějaký zrovna padající list ve větru pokoušela chytit tím, že po něm různě skákala, cvakala zoubky a občas si u toho narazila nějakou část těla, když se jí nepodařilo vybrat doskok.
Ale byla to hrozná legrace! Největší sranda byla, když se rozběhla rychlostí světla (aspoň v jejích očích to bylo nepřekonatelně rychlé!) a s mohutným odrazem do hromádky listí skočila. Pokaždé, když nějaký z letících listů ulovila, vítězoslavně se smála, zatímco si ho nechávala v tlamě a postupně ho likvidovala na několik menších kousků. U toho se snažila hrozitánsky vrčet, ale byla to spíše jen nějaká legrační parodie.

Kiwi poslouchala s výrazem, jako kdyby právě zjišťovala to největší tajemství světa. Ušiska měla napjatá, oči dokořán a čumáček se jí občas zachvěl nad novými slovy, které si v duchu zopakovala. Občas měla jeden ze svých zvláštních tiků. „Sluníško… nahoje,“ zopakovala po Aranel a vzhlédla k nebo, ale tam viděla jen šedo a několik větví. Přesto přikývla, jako kdyby všechno naprosto chápala. „Tak já mu to povim, že má švítit. Ať švítí i na mě!“ rozhodla se neústupně a hned se přikrčila, jako by snad slunce mělo někde číhat za rohem a všechno slyšet.
Pak když vlčice začala mluvit o dětech, vlčátko se znovu rozzářilo. „Devět?! Tolik moč?“ vyjekla s úctou, jako kdyby to snad byla schopná vůbec spočítat. „To šou všechno tvoje děti? To musíš bejt největší mama na světě!“ povídala dál a přitom se k ní natiskla, jako by od ní chtěla kousek té „mamkovosti“. Potom ale zpozorněla a naklonila hlavu na stranu, snažíc se pochopit koncept pečovatelky. „A to… to jako děláš i cizím mamám?“ zeptala se pak zmateně. „A oni ti to dovolí?“ dodala tiše další otázku zmateně.
Když Aranel domluvila, Kiw chvíli mlčky seděla, až moc zamyšlená na to, jakou bývala obvykle střelou. „Já to muším žíct šéglám,“ pronesla pak najednou, jako by do ní střelilo a od Nel se odpinkla. „Že budem mít nový kamalády! A mošná i nějakého toho… velkýho šyna!“ rozkmitala ocásek a bez jediného dalšího varování se zvedla a vyrazila pryč. S naprostým přesvědčením, že jde tím správným směrem, ke své rodince. Samozřejmě, že nešla. Po pár metrech zmizela někde mezi keři.

-> Ovocná tůň

říjen 5/10 Arsen
Vymysli si halloweenskou legendu a někomu ji pověz s úmyslem ho vyděsit. (2/2)

Nenechala se tak snadno odbýt. Nelíbilo se jí, že něco načal a pak to nedokončil a když ještě k tomu ignoroval její napomenutí, prostě zvedla tlapu a pokusila se s ním zalomcovat, jako kdyby ho snad budila z bezvědomí. „Ale ty, Arsi“ začala horlivě. „tys mi furt neřekl, co tam bylo.“ V očích jí znovu zaplály ty neposedné jiskry. Tentokrát to ale nebyla jen dětská zvědavost, ale opravdová umanutost. „Takže to nezakecávej. Já to musím vědět. Viděl jsi ji, že jo? Tu černou vlčici.“ Hlas ztišila skoro až do šepotu, jako by se bála, že ji ta bytost může zaslechnout i tady. „Řekla ti něco? Nebo tě jenom…“ natáhla krk a zadržela dech a po dramatické pauze dodala: „…sledovala?“
Pak jí to ale došlo. Zalapala po dechu. „Ne! Ty ses prostě posral! A utekls!“ začala se zase skřípavě chechtat a strčila do něj packou. No jasně, to ji mohlo napadnout hned. Proto to tak obcházel, nechtěl přiznat, že si prostě kákl do kaťat. Srab jeden a bude tady hrát hrdinu. Pche. Když ale začal mluvit o ducháčkovi, všechny její protesty se rozplynuly.
Znovu se přikrčila a srst na hřbetě se jí zježila, jako by se do storky hned vžila. „V Borůvce?“ zopakovala polohlasně a vykulila oči. „Jakože přímo tam… kde spíš?“ Naklonila hlavu a sledovala ho napjatě, každé jeho slovo ji zcela pohlcovalo a děsivě fascinovalo. Čím déle mluvil, tím více se jí rozšiřovaly zorničky do nepřirozených rozměrů. „Smrtící duch?“ pošeptala a přisunula se blíže k němu. „A co dělá? Udusí tě? Nebo ti vleze do břicha a udělá si tam doupě?“
Napětí se dalo krájet.
A pak přišla ta pointa.
Na vteřinu zůstala stát s otevřenou tlamkou, očividně úplně oněmělá. A pak to z ní vybouchlo – hlasitý a prskavý smích, až se její tělo kroutilo tekly jí slzy z očí. „Ty… ty jsi hroznej!“ vyhekla mezi výbuchy, zatímco packou práskala do země. „Já tu málem umřu strachy, že máme bubáka v jeskyni a ty mi pak vyklopíš, že ten tvůj Ducháček je jenom jakejsi prdelní plyn!“ Snažila se přestat smát, ale pokaždé, když se na něj podívala, vyprskla znovu. „To je tak trapný, až je to vlastně geniální,“ dodala nakonec, když se už trochu uklidňovala a utírala si uslzené oči.
Na chvíli se uklidnila, ale pořád jí koutky tlamy cukaly. „Víš co?“ přimhouřila oči. „Tak až ten tvůj brácha spustí další biohazard, vyvoláme mokvavou tlamu. Ta se nezalekne ničeho, určitě.“ Udělala dramatickou pauzu a pak, hlasem překvapivě hlubokým a temným i na její poměry, spustila: „říká se, že když něco smrdí tak, že to i vítr obejde obloukem… Mokvavá tlama si to přijde očuchat.“ Pomalým krokem ho zase začala obcházet a oči jí přitom jiskřily pobavením. „A jakmile najde původce toho pachu, pohltí ty výpary a získá tvůj hlas,“ pokračovala teatrálně a přitom se přikrčila, jako by se chystala ke skoku. „Pak bude volat a vábit tvé známé, tvým vlastním hlasem a když přijdou blíž… kap…kap…kap…“
Odmlčela se, narovnala se a s naprosto vážným výrazem zasyčela. U toho sebou nepřirozeně cukla. „CHRAMST!“ Zahulákala a skočila před něj znenadání a s hlasitým klapnutím secvakla zoubky k sobě. Pak se nevinně zazubila, lísavě se o něj otřela a vydala se zase na cestu, jako by se nechumelilo. „Jo, do lesa klidně jdu,“ souhlasila naprosto bezstarostně a s jiskřivým úsměvem.