Gallirea - Příspěvky uživatele

<- vrchol

Konečně trochu zpomalil, až nakonec zastavil úplně. Pořád z toho byla hrozně zmatená. Ona odcházela od Života plná naděje sama v sebe a on...? Co mu jen tak mohl říct, ten bůh? Zastavula se taky. Stála za ním, ocas měla stažený mezi zadní nohy a ouška nalepené znepokojeně dozadu. Nevěděla, co má říct, což byla u ní rarita sama o sobě. Pohled na jeho slzy ji znepokojovaly a ničily zároveň.
„Cože...?” vydechla tiše, ani to nebyl dotaz, spíše reflex. Přiblížila se k němu na pár kroků, ale pořád mezi nimi nechávala malou mezeru, kdyby potřeboval prostor. Byla z něj zaskočená, z toho, jak ji předtím čapl a táhl pryč a nevěděla teď vůbec, co čekat. „Hej... nejsi,” vyhrkla hned bez rozmyslu a jakéhokoliv přikrášlení, bylo to prostě první, co ji napadlo. „Vždyť vůbec nebrečíš... No... takže...” máchla packou, jako by tím chtěla vyjádřit všechno ostatní, co neuměla říct a zároveň to samozřejmě zlehčit, ale byla na to vůbec vhodná situace?
Když se ale Arsen přiblížil k okraji srázu, následovala ho pohledem a bezděky se naježila. Nelíbil se jí ten pohled, jak její asi zlomený přítel stojí na tak nebezpečném místě. Ten sráz byl... hluboký. Fakt dost. Kopl dolů kamínek. Při pohledu na to, jak mlčky sledoval, jak mizí do propasti, se jí srdce sevřelo ještě víc. Tohle nebyla obyčejná zvědavost, že ne? Nadechla se, že řekne jeho jméno, ale on ji předběhl. Vyzval ji, ať se jde podívat.
Zaváhala, ale nakonec k němu opravdu pomalu přišla. Ne až k okraji, ale dost blízko, aby mu mohla strčit svoji packu mezi jeho přední tlapky a tu propast. Jako kdyby tím sama sebe přesvědčovala, že ho má, že jí tam nespadne. Absolutní nevinná duše, která netušila, že ten, kdo tam má spadnout, není Arsen. Ale ona. Pomalu k němu zvedla důvěřivé očí, které teď byly plné starostí. O něj. „Bude to v pohodě,” špitla k němu a jemně se otřela čumákem o jeho líci. „Mohli bychom... Mohli bychom ten výhled sledovat i o dva kroky zpátky, ne?” navrhla jemným tónem, který u ní byl až překvapivý.
Zeptal se, jestli dostala všechny odpovědi. Kiwi na okamžik ztuhla a její výraz se změnil z obav na zmatek. „Nejspíš...” pověděla zamyšleně. Chtěla se původně Života ptát na jiné věci, ale on přivedl téma, které by nečekala. „Ale momentálně mi jedna stále chybí, jen... od tebe,” kývla směrem k němu hlavou. Přiblížila se k němu natolik, že její fousky jemně šimraly jeho bradu. „Co se stalo? Jsi v pořádku?” Celé její tělo křičelo strachem, ale ani na sekundu necouvla. Zůstávala stát přímo u něj, jako malý strážce, který si uvědomil, že možná nemusí být silná jen pro sebe, ale i pro něj.

Objednávka:

Převody na vlastní charakter:
z Tristana na Lylwelin: 25 drahokamů -> 22 drahokamů
z Tristana na Thyru: 76 květin -> 68 květin
z Tristana na Aithéra: 178 oblázků -> 160 oblázků

z Aithéra na Thyru: 111 květin -> 99 květin
z Aithéra na Thyru: 221 mušlí -> 198 mušliček

z Lylwelin na Thyru: 29 křišťálů -> 26 křišťálů plus poplatek 50 květin z profilu Lylwelin
z Lylwelin na Thyru: 78 mušliček -> 70 mušliček

z Thyry na Lylwelin: 64 drahokamů -> 57 drahokamů

<- Narrské kopce

„Ale néééé,” protáhla tónem, který mu momentálně dával najevo, že je tak trochu hlupák. „Myslela jsem to tak, že jako chci zvednout vlny... Rozproudit vítr, eh, sakra!” zaklela, když si uvědomila, že veškerá ta přirovnání jsou zase zaměnitelné za magie. „Prostě dělat rozruch! Jo, rozruch je to slovo! Ať se nikdo nenudí, ani já!” prohlásila odhodlaně a v očích jí jiskčilo. „S tím ti velmi rád pomůžu,” ozval se temný hlas a ona zakroutila očima. To mi je jasný, odbyla ho ledabyle myšlenkou a koukla s nadějí v očích na Arsena. „Přidáš se?” zeptala se ho a párkrát do něj drcla, jako kdyby se snažila ho k tomu vyloženě nabudit.
Svěřil se, že se při proletu se sestrou mačkal se svými sourozenci a tím si to asi nemohl moc užít. S pochopením pokývala hlavičkou. „Tak to pak jo. To chce dát opáčko a sám,” pověděla mu veledůležitým tónem, jako správná rozumbrada, zatímco co si to vedle něj bezstarostně vykračovala. Zvídavýma očima sledovala okolí a byla zvědavá, kam ještě půjdou a jestli Života najdou.
Následně vyprskla smíchy, když se svěřil, že řekl bráchovi, že jde domů. „Hahah, to je dobrý domů prej, ty jo,” šklebila se pobaveně, občas se ve smíchu zajíkla. Kdo ví, co na tom bylo tak moc vtipného, ale asi už všichni víme, že jí stačí málo. Byla smíšek, našla si důvod ke smíchu téměř ve všem. I když se bála. I když měla hlad. I když jí byla zima, nebo horko, prostě se smála téměř pořád.
„Šašek?” zopakovala po něm zaskočeně. Ale byla polichocená, že jí to bude slušet více. „No ale to co má na bradě bych nechtěla,” pověděla pak naprosto bez okolků. Měla dojem, že takové věci vlčice nenosí, ale co ona o tom mohla vědět. Byla to nejspíš jen otázka vkusu. „Joooo, miluju barvičky, milujuuuuu,” protáhla své zvolání, až se snad rozlehlo do širokého okolí tím, jak byli vysoko.
Popohnal ji, aby si nevšímala toho divného sněhu a chvíli na to dorazili k mostu, který obě vlčata zaujal. Kiwka pootevřela tlamku v úžasu a zamrkala. „Pááááni!” vyhrkla okouzleně a už už jí svrběly tlapky, že se tam rozběhne a začne po mostě nadšeně poskakovat, tančit a dělat jiné skopičiny, ale zarazil ji v tom nově příchozí. Polekaně sebou trhla a couvla za Arsena. „D-dobrý,” hlesla zaraženě. Kdyby to byl normální vlk, asi by se neostýchala, ale on... Byl zvláštní. Cítila k němu něco, co necítila ani ke své rodině, ani k Arsenovi, prostě k nikomu. A tyhle city ji opravdu zaskočily nepřipravenou.
Jen na sucho polkla a přikývla na Arsiho poznámku, že má asi nějaké breberky. Ani nemluvila. A to u ní bylo více než divné, co si budeme. „Pojďte se drazí podívat, to je ten váš velmi očekávaný sníh,” vybídl je Život a malá vlčka se na chvíli zarazila. Jak to mohl vědět, že očekávají sníh? Ale když viděla, že šel její přítel, šla taky. Vypoulila překvapeně oči a pak se podívala do těch Života. „Jak... Jakto, že z tebe sněží?!” vyhrkla zvídavě. Život se usmál. Ten úsměv byl asi to nejmilejší a nejvstřícnější, co v životě viděla. „Má srst se přizpůsobuje ročnímu období,” objasnil trpělivě a položil otázku, co je sem přivádí.
Kiwi pokývala souhlasně hlavou na vše, co Arsen řekl. „Jo, jo, akorát se to trochu protáhlo. A nebo zima přišla rychleji, než jsme čekali. To víš, ještě nejsme úplně v obraze,” zazubila se nevinně a očekávala, že je bude nějak poučovat. Nic takového nepřišlo, jen se ptal, zda dorazili sami. Už se nadechovala, že něco řekne, ale její společnost byla rychlejší.

Nakonec ji Život vyzval, aby šla s ním. „J-já? Proč já?” vysoukala ze sebe zaskočeně. Podívala se stejně tak na Arsiho a pak zpět na Života. Čekal. Kiwi chvíli váhala. Necítila strach, ale v hrudi jí rezonovalo něco, co neznala. Teplo? Mrazení? Pocit, že je pozvána někam, kam obvykle nikdo nechodí? Udělala tedy pár váhavých kroků a šla za ním. Ještě se ohlédla na Arsena, doufala, že kdyby byla v problému, přijde jí na pomoc.
Když se pak opodál zastavili, sklonil hlavu tak, aby ji měl na stejné úrovni. Jeho obrovský a nadýchaný ocas se pomalu převaloval po zemi a vytvářel tak v písku tiché šššš, jako by tím přemlouval celičký okolní svět, aby nerušil. Teď tu byli jen oni dva. Sněhová vločka dopadla Kiwi přímo na nos. Zamrskala ušima a pousmála se. Život se na ni díval s pohledem, který ji nutil připadat si... viděná. Ne pozorovaná, ne zkoumaná a odsuzovaná. Ale prostě viděná.
„Máš krásně zvědavé oči,” řekl klidně, jako by kontstatoval běžný fakt. „Takové, které chtějí znát více, než jen to, co stačí poznat.” Kiwi se automaticky zazubila, ale úsměv se jí trochu zadrhl. Nebyla zvyklá na komplimenty, ne takovéhle.
„He.... Díky?” vypravila ze sebe a okamžitě stáhla ocas dolů blíže k tělu, jako by skrývala, že ji to potěšilo. Chvilku na to však znovu našla svůj klasický tón: „Ty jsi... Chtěl mluvit se mnou? Jako... fakt se mnou? A ještě o samotě?” pronesla podezíravě, jako by se bála, že je to nějaká léčka. „Ano,“ odpověděl prostě. Úplně samozřejmě. „Něco tě tíží.“ Kiwi se prudce napřímila, jako kdyby jí někdo stiskl kouzelný knoflík. „Mě? Neeee!“ mávla packou, až jí vylétla další vločka z hlavy. „Já jsem úplně v pohodě, já jsem-“-„Malý uzlík, který se bojí, že není dost,“ doplnil tiše. A v Kiwi to provedlo čistý zásah. Jako kdyby jí někdo položil prst na přesně to místo, které se snažila celý život zakrývat smíchem, hlukem, výstředností. Zavrtěla hlavou, prudce, skoro až panicky. „To… není pravda,“ pípla. Ani se nesnažila o hlasitý protest – spíš to znělo jako obrana mláděte, které nečekaně stáli nad otevřeným hnízdem. Život neudělal ani krok vpřed. Jen se uklonil tak, aby byl jeho čenich na úrovni její hlavy a jemně se jí dotkl mezi ušima. Byl to konejšivý dotek, díky kterému do ní vjela ještě větší vlna velmi příjemných pocitů.
„Není nic špatného na tom chtít, aby tě viděli,“ řekl měkce. „Aby tě někdo měl rád i tehdy, když se nesměješ, když nekřičíš, když nehraješ roli výstřední holčičky, která zvládne všechno.“ Kiwi polkla. Poprvé za dlouhou dobu neměla potřebu prskat nebo se pitvořit. Jen se dívala do sněhu, který padal z jeho srsti. „Já… já nejsem výstřední,“ zabručela, ale chyběl tomu její obvyklý oheň. „Já jsem… taková.“
„A taková jsi nádherná,“ odvětil jemně. „Jen ti to zatím málokdo řekl nahlas.“ Kiw ucítila v bříšku nepříjemné teplo. Něco mezi hanbou a… radostí? „Arsen…” hlesla. „Ten… mě má rád. Asi.” Životovi se do očí vloudil měkký úsměv. Jen v jeho očích se objevilo něco zvláštního, ale toho si malá vlčka nevšimla. „Ano,“ souhlasil. „A bude tě mít rád i tehdy, když nebudeš řvát, poskakovat, ani strašit příšerami z močálů.“ Kiwi se rozjely koutky a vydala ze sebe tlumené pffff. Pokusila se schovat, že se jí chtělo smát, ale nešlo to.
„Povíš mi něco, Kiwi?“ jeho hlas zněl tentokrát o kapku vážněji, jako nebeský dotek. „Proč si myslíš, že tě ostatní nazývají divnou?“ Zamračila se. Tahle otázka bolela, už jen když zazněla „Protože… nevím,“ zavrtěla hlavou. „Někdy mám pocit, že… všechno se mi v hlavě děje nějak jinak. A oni to vidí. A tak říkaj, že jsem divná, prudívá, hlučná, trubka…“
„A ty jim věříš,“ doplnil. Kiwi ztichla. A pomalu, opravdu váhavě a skoro až neochotně přikývla hlavou, přičemž se na něj podívala s obavami v očích. Měla strach? Možná z toho, co jí teď řekne. Že tu myšlenku ještě potvrdí a tím potvrdí její prazvláštní existenci. Život se usadil, jako kdyby měl všechen čas světa. Jeho výraz byl stále klidný a v očích se mu leskla vstřícnost. A řekl: „Jsi jiná. A jiní bývají vidět. Ale ‘vidět’ neznamená ‘špatně’. Znamená to, že tvoje jiskra nezhasla. A většina vlků svou jiskru ztratí, než vyroste.“ Pak jí konečkem ocasu jemně přejel po zádech. „Ty ne.“ Kiwi zatajila dech. Celý svět se v tu chvíli smrskl na jedinou pravdu, co právě slyšela. Když konečně promluvila, bylo to téměř šeptem: „A kdy… kdy budu dobrá? Jako… fakt dobrá?”
„Až se přestaneš bát, že nejsi,“ odpověděl. A přitom jí špičkou nosu klepl do hrudníku, kde tlouklo její srdíčko. „Tady máš už teď všechno, co potřebuješ.” Kiwi polkla a zakmitala nervózně ušima. Všechno ji to nutilo hrozně přemýšlet, ale zároveň dělalo klidnější, než kdy dřív. Jako by pochopila. Jako by se přijala. „A když… když bych chtěla být silná?” vzhlédla k němu. „Ne jen… blázen? Fakt silná. Jako… někdo, na koho může být někdo pyšnej?” Život se usmál tak vstřícně, že i vločky kolem něj na okamžik zpomalily svůj pád. „To přijde,“ řekl. „Ale nejdřív musíš pochopit, kým jsi. Ne kým si myslíš, že bys měla být.“
Všechno tohle jí vštěpoval do hlavy nejen, že to byla pravda, ale také proto, že věděl, jaký osud ji čeká. A jak rychle to přijde. Chtěl, aby zemřela až když se bude mít ráda. Jen tímto způsobem se mohla podívat do limba a dostat se z něj zpátky. Pokud by k sobě měla stále svůj postoj, nikdy by se odtama nedostala. Zůstala by tam na věky. A on chtěl, aby tohle vlče mělo šanci na život...

Rozloučili se a ona si vyměnila místo s Arsenem, kde na něj trpělivě čekala. Jenže když se potom vrátil, byl celý nějaký rozházený a ubulený. Měl hrozně na spěch, ale jí se ještě nechtělo. Ten pocit, který v ní přetrvával, byl příliš nádherný na to, aby ho ihned zpřetrhala. „Ale mě se ještě nechc-” nestihla to ani do říct, Arsen ji prostě čapl a táhl pryč. „Hej! To bolí!” vyjekla překvapeně a aby se vyhla další bolesti, nedobrovolně rozpohybovala tlapky. Povšimla si, že je celý nějaký mimo, když se na ni tak podíval. „Arsi,” oslovila ho jemně. „Co se stalo? S čím ti nepomůže? Ublížil ti?” ptala se tiše a pokusila se zpomalit. Chtěla o uchlácholit, obejmout, uklidnit ho a říct mu, že je s ním, ať se děje cokoliv.

-> Narrské kopce

<- Uhelák

Začala se zase řechtat a zavrtěla hlavou. „Utopit veverku, jo? To by bylo pod moji úroveň,” odfrkla si pobaveně a v očích jí šibalsky jiskřilo. „Já chci tropit něco zajímavějšího, víš? Rozdmýchat pořádně oheň, zvlášť ve smečce! Přijde mi, že je tam děsná nuda, ale fakt hrozná,” povzdechla si teatrálně a zatvářila se u toho hrozně zdrceně. „Jako ne, že bych tam trávila nějak moc času, ale víš jak,” zazubila se, zavrtěla ocasem a podívala se na něj. Vypadal ale nějak zaraženě, tak do něj, stejně jako několikrát předtím, drcla svým bokem a pozorovala ho s nevinným úsměvem. Čekala, že třeba zase něco utrousí, nebo vysolí, co ho trápí. Netušila, co se mu honí hlavou a... mohla být ráda. I když kdo ví, jak by na to zrzka vůbec reagovala, kdyby to na ni narovinu vysolil. Beztak by se jen zasmála a nějak ho odbyla v myšlence, že jde jen o vtípek.
Zamyšleně našpulila tlamku po jeho otázce a stejně tak i zamručela. „Hmmm, nevím. Ještě jsem to na nikom neviděla, spíš mě láká ten nevšední zážitek, chtěla bych...” zkoušela pohledem vyhledat na obloze nějakého letícího ptáka, ale fakt byl, že se jim zrovna lítat nechtělo, když padal ten sníh. Trochu se zarazila a snažila se tedy vymyslet něco jiného: „chtěla bych si prostě vyzkoušet, jaký to je.” Dopověděla nakonec a roztáhla tlamku do širokého šklebu. Arsen začal polemizovat nad tím druhým ocasem, na což reagovala jak jinak, než smíchem. „Mi rozhodně stačí, ale uvidíme později. Já bych možná chtěla do srsti nějakou barevnou fičurku,” přiznala potom nakonec. Milovala barvy. Milovala to, co bylo barevné, nebo se to třpytí, nebo ideálně oboje dohromady.
Její společník ji při panice ze sněhu uklidnil. Měl pravdu, nějak to dopadne. A ve finále, možná to bude i sranda, ne? A může se pak chlubit sestrám, co všechno překonala. Možná nakonec konečně stoupne v jejich očích a bude za frajerku, protože tím, že nesmrdí doma jako nějaká domácí puťka, zažila oproti nim spoustu dobrodružství a sbírá zkušenosti. Nakonec se z nejmenšího drobka z vrhu stane nejobdivovanější vlče, to si myslela. To, že má osudem psáno něco jiného, nejspíš věděl jenom Arsen.
Vyslechla si jeho poznámky, zatímco zamyšleně zastříhala oušky a cukla hlavou na stranu. „To netuším,” přiznala tiše a pak hrdě zvedla hlavu. „Já se ale jenom tak vykopnout nenechám, haha!” prohlásila sebevědomě a stejně tak si i vykračovala. Ale šlo to najednou nějak divně. Ten zlatý sníh se bořil, vlastně i pálel do tlapek a tak celkově byl... divnej. Zalízal mezi polštářky na tlapkách, což bylo více, než nepříjemné. „Hej ale co to je? To mělo být bílý a studený, nebo ne?” nahodila výraz totálního hlupáčka.

-> Vrchol

<- Plamínek

Pověděl, že možná byli oba dva v minulým životě špatní. Kiwi se na chvíli zarazila a zapřemýšlela. "No a nebo... Teprve budeme a toto je předčasná karma," zazubila se s čertíky v očích. Ona rozhodně nehodlala být miláček davů, byla to nuda. Potřebovala k životu nekončící chaos a problémy - které měla v plánu tropit, ať to stojí, co to stojí. Ještě toho teda zatím moc nevymyslela, protože byla vesměs pořád s Arsenem a někde se courali a jemu zase nijak moc škodit nechtěla, protože ho měla ráda, ale hodlala to všechno hezky dohnat.
Nadšeně zalapala po dechu. Jeho sestra že by ji svezla? "To by bylo skvělý!" Vypískla nadšeně a několikrát si mezi kroky poskočila. Teď se mohla o to víc těšit, až zase dorazí domů a ona to bude moct přidat na svůj seznam aktivit. Pokývala vesele hlavou na souhlas, že ji najdou, jakmile se vrátí. "Si piš!" prohlásila odhodlaně a vypnula hruď. Kráčela si to teď nabuzeně, jako kdyby neušli už nějaký ten kus cesty.
Zaujatě poslouchala, nebo se aspoň snažila, protože toho bylo moc. Možná, že v hlavě rozebírala ještě jeho první větu, ale nakonec se jeho povídáním prokousala až nakonec. "Třeba nám dá nějakou slevu, tím, že jsme chudí smradi," pověděla a jelikož už úplně zapomněla, že se o tom před chvílí vůbec bavili, zeptala se: "A co bys chtěl vlastně ty? Druhej ocas?” Začala se skřípavě chechtat na celé kolo.
Chtěla to ještě nějak nadšeně komentovat, jenže tu si všimla, že se něco sneslo z nebe. A spadlo jí to přímo na čenich, který zmateně nakrčila a na věcičku zašilhala. Jenže v ten moment jakoby jí zmizela před očima. "Co to..." Zamumlala zaskočeně, než jí to došlo. Zděšeně vytřeštila oči a podívala se na Arsiho. "A je to tady! A je to v prdeli!" Vyhrkla, zatímco k němu jedním dlouhým skokem přiskočila a schovala se u něj. "To je ono, že?! To je ten sníh! Takže teď jsme v řiti! Dojdeme vůbec domů?!” drmolila ze sebe v takové rychlosti, že si ani nebyla jistá, že jí bylo rozumět.

-> za Arsenem

<- Zarostlý les

Zarazila se a zamyšleně nafoukla tvářičky. Chvíli jí asi v hlavince načítalo to zasekané kolečko, ale ať se točilo jak moc chtělo, nakonec nic nenačetlo. "Jak jako?" zeptala se ohledně toho lezení do zadku už před narozením. Nechápavě se na něj podívala. "Já jsem asi nikomu do zadku líst nemohla. Nebo o tom nevim. Protože ani nic nemám, krom jakýchsi potvor v hlavě. A nebo myslíš, že to byl trest za to, že jsem někomu do zadku lezla a mu se to nelíbilo?" zašklebila se u své otázky, ale vlastně ji myslela docela vážně. "Co se ti na nás nelíbí?" zeptal se posměšně jeden z hlasů a ona se zamračila. Kša, nemluv na mě, pokusila se jej odehnat. "Tak co máš za problém?" naléhal hlásek nadále a ona jen zavrtěla rezignovaně hlavou. Věděla, že nedá pokoj.
Arsen pak pověděl, že by křídla nechtěl, že je sestra vzala na prolet, ale nějak ho to neoslovilo. "Coooo?" vypískla ihned zaskočeně. "Já bych to chtěla zkusit! Myslíš, že by mě tvoje ségra taky vzala? A ona bydlí taky v Borůvce, vlastně?" vyptávala se, zatímco kráčela po jeho boku. Upřímně? Sice si prohlížela okolí, ale už to bylo zdlouhavé a nebavilo ji to. Takže začala vymýšlet, co by mohla vyvést, aby si cestu trochu zpříjemnili. Nebo aspoň ona. Na honěnou hráli nedávno, to se jí nechtělo... Tak co jiného?
Něž stihla cokoliv vymyslet, její přítel začal mluvit o Životovi a to ji docela zaujalo, nakonec. "Třeba jo. Co o něm vlastně víš? Víš aspoň o něčem konkrétním, co by nám mohl prodat?" zeptala se zkoumavě a začala na svých nožičkách poskakovat, div si u toho neprozpěvovala. Přebytečná energie z ní čišela každým coulem, takže občas vyšla ven i v podobě nějakého prazvláštního prudkého pohybu, který by se dal považovat za extrémní tik.

-> za Arsim

Spala tvrdě, než ucítila nějaký nepříjemný tlak v tlamě. Bylo to divné, cizí a nepříjemné. Jazykem zašmátrala v tlamě a našla zdroj té bolesti. A on se pohnul a s tím pohybem přišla nová vlna bolesti. Až prudce zvedla hlavu, jako by ji něco kouslo do ocásku. Vlastní tělo ji na chvíli vyděsilo více, než jakákoliv příšera z lesa. Překvapeně zamrkala a zavrtěla se, celá nespokojená.
„Auuuu,” zabručela rozespale a zároveň překvapeně. Zkusila to znovu. Zub se zakvedlal ze strany na stranu a pak... Křup. Něco lehce povolilo. Kiwi sebou znovu trhla, jako by jí tělem projel elektrický impulz. A pak to zopakovala ještě dvakrát, než jí na jazyk cosik spadlo a ona to okamžitě vyplyvla pod sebe na mech. Divná bílá věc. Taková, co viděla u všech ostatních v tlamě. Chvíli tam jen seděla, zírajíc na zub mezi tlapkami. Škubla hlavou na jednu stranu a po malé chvíli i na druhou. Klasiký její tik.
„To je ZUB!” špitla užasle a zamrkala. Jako by se ho snad bála, nevo něco. A v tu chvíli se svět kolem změnil. Nebylo to jakože vystřelila na vesmír, nebo nějaká světelná show, spíše jako když se přes skutečnost natáhne tenká vrstva snu. Les ztichl, barvy se zvíraznily a v chladném vzduchu se rozzářilo pár jiskřiček. Vlče se ani neleklo, ale napnulo tělo do pozice, která připomínala očekávání i zvláštní radost.
„Tak ty už jsi velká holka,” ozval se hlas, který byl zvonivý, stejně jako smích, který po větě následoval. A vlčeti to bylo dost povědomý. Zuběnka se vznášela kousek nad zemí, jako malé světýlko mezi stromy. Vypadala nádherně, nadpozemsky a přitom... Byla ták mrňavá! Kiwi si nebyla jistá, jestli si ji takhle pamatovala. Jestli si ji vůbec nějak pamatovala. Ale její tlama se automaticky rozšířila do širokého šklebu, který připomínal úsměv.
„Pamatuješ si mě?” zeptala se víla, zatímco přistála na pařezu kousek od ní. Kiw na chvíli zaváhala. Oči se jí na okamžik vychýlily, každé na jinou stranu. Následoval krátký tik hlavou, než se pohyb urovnal na váhavé kývnutí. „Jo,” zasmála se tiše. „Ale tentokrát... Tě fakt vidím. Ne jenom jako světlo.”
Zuběnka se usmála. „Ty jsi mě tehdy opravdu trochu vyděsila,” přiznala se víla, na což Kiwi stočila uši dozadu. „Jo?” zeptala se zkoumavě, zatímco se stále tak široce usmívala. Nakrátko sebou škubla, ale hned to zamaskovala tím, že se v rychlosti narovnala, jakože je kultivovaná dáma. Zuběnka k ní přistoupila a pohled jí sklouzl k bílému zoubku mezi tlapkami vlčete. „Jen maličko. Tohle je pro mě?” zeptala se zkoumavě a nadšeně. Věděla to, že byl pro ni, co by tady jinak vlče dělalo?
Zrzka se zhluboka nadechla, jako kdyby jí předávala poklad, ne mlíčňák. Nakonec odsunula zoubek směrem k ní. „Jo. Můj první. A nedám ho jen tak někomu.” Bylo to dětské, ale zároveň v tom byla jakási zvláštní vážnost, která k ní patřila. Zuběnka si vzala zoubek k sobě. „Děkuji,” řekla tiše. „Tenhle je velmi cenný. Rozhodně si ho nenechám zadarmo, ale to jsem ti minule už vysvětlila, viď že ano?” Kiwi pokývala hlavou, zatímco už tak zvětšené zorničky měla momentálně roztažené snad přes celou hlavu. Cennosti! Bude bohatá! „Tady máš, tvoje odměna.” Kiwka na to chvíli zírala, než to uchopila mezi zuby. Byl to krystalek, malinký a hladký. A najednou se její tvář rozjasnila takovým způsobem, že vypadala jinak, než obvykle. Hezký úsměv normálního vlčete a výraz... měla soustředěný a skoro klidný. Zase kamínek odložila.
„Je hezkej,” zašepala. A pak rychle dodala: „nemůže se zničit, že ne? Prtože já... občas věci zničím.” Zuběnka se zasmála. „Ten přežije všechno, neboj,” přikývla a začala se vznášet pomocí svých křidýlek. A v ten moment se svět kolem zase začal rozpadat. Ne prudce, ale jako když odplouvá barva z namočeného papíru. Všechno zmizelo, až zůstala jen Kiwi, dýchající klidněji než obvykle a s malým dárkem u tlapek.

<- Borůvka

Déšť jí stékal po čumáku, ale nijak extra jí to nevadilo. Byla spokojená, že jsou zase v pohybu, někde na cestách a že zase uvidí něco jiného. Měla sice trochu výčitky, že nešla pozdravit rodinu, ale... Stáli o to vůbec? Občas si musela odfrknout, aby jí kapka vody nesklouzla až do čumáku. Jinak za čvachtání tlapek na blátě následovala svého kamaráda.
"No jasně, záminku si najdeme vždycky nějakou,” přikývla, jakoby to byla ta nejlogičtější věc na světě. Koutkem oka s na něj podívala, když mluvil o sněhu a následně naznačoval, že by možná mohla mít u rodičů průšvih, když bude někde šmatlat v zimě. A samozřejmě tam nenápadně nadhodil, že jim je možná u zádele, což už měla samozřejmě vštepené v hlavě takovým způsobem, že to asi ani nemusel zmiňovat. "Ono to nějak dopadne,” zabrblala po tom tak nějak bez nálady. Kdo ví, jestli to bylo právě tím, nebo spíše vidinou, že jí bude v zimě pořád někdo něco zakazovat a povídat jí do života.
"Křídla?!” zopakovala zaskočeně a zamrkala. Nebyla si momentálně jistá, jestli o tom věděla a zapomněla, nebo to slyší prvně. "Tvoje ségra že má křídla? Tak to je hodně ve stylu. Ale proč je má jen ona? Proč ne aj ty? To je hodně nespravedlivý,” povídala, zatímco cukla hlavou. Druhý tik na sebe pak nenechal dlouho čekat. "Třeba ti ještě dorostou,” zazubila se na něj potom, aby ho povzbudila, ačkoliv vůbec netušila, jestli o ta křídla vůbec stál, ale bylo jí to docela jedno. Přišlo jí v tuhle chvíli v pohodě nějak podpořit přítele.
Zaskočeně se rozhlédla po krajině, jako kdyby hledala odpovědi v ní, když se zeptal, co bude chtít vůbec od Života ona. "Já?” vyhrkla ze sebe, jako kdyby ji to opravdu překvapilo. "No, jsem zvědavá. Zjistím, co je zač a pak uvidím, co mi nabídne,” zasmála se lehkomyslně. Bylo jí to docela jedno, šla prostě za dobrodružstvím, za něčím novým. Byla to nová výzva. To bylo hlavní.

-> za Arsim

Docela nabručeně odpověděl, že byl ten věnec dárek a on přeci není nevychovanej spratek. Na tváři se jí rozlil široký škleb a v očích se jí zaleskla provokace. „Nejsi, jo?” podpíchla ho provokativní otázkou. Přestávala si z toho jeho bručení něco dělat. Věděla, že dřív nebo později zase poleví a bude s ním zase sranda... snad. „A hele, aj na nevychovanýho spratka vypadáš fakt dobře,“ dodala s lišáckým úšklebkem a packou mu trochu načechrala věneček na hlavě, jako by mu upravovala korunovační ozdobu.
„Tvůj známej, jo?“ zopakovala s lehce zvednutým obočím a tónem, který jasně naznačoval, že mu tak úplně nevěří. „Takže teď budeme věřit všemu, kdo cosi řekne? Já jen, abychom pak neběhali po celé zemi a nehledali něco, co není, jen protože to řekl známej,” peskovala za ním, zatímco spokojeně tlapala napříč krajinou. Samozřejmě nezapomněla přehnaně komicky napodobit jeho veledůležitej hlas, ale v jejím podání to samozřejmě tak důležitě neznělo. A to byl samozřejmě účel. Tentokrát to byla očividně ona, kdo kazil tomu druhému nadšení.
Když zmínil, že to bude poslední výlet roku, zpozorněla. „Poslední?“ zopakovala tišeji a na moment se jí ztratil úsměv. Její uši trochu klesly do stran. „To jako kvůli tý bílý břečce, co má bejt? A kdy to vůbec bude?” ptala se dál, zatímco přidala, aby ho dohnala a mohla jít vedle něj. Ale nakonec se zase usmála. „No, tak to musí stát za to, tenhle výlet!” prohlásila pak. „Vzhůru za dobrodružstvím!”

-> za Arsim

Probudilo ji to, že náhle přišla o svůj jediný zdroj tepla. Chvíli na to jí začaly mrznout packy a čumák, pak cítila, jak jí zima čechrá kožíšek celý a pomalu leze pod něj. Nespokojeně zabručela a ještě se zavřenými oky se celá napnula v protažení, které doprovodilo táhlé zamručení. Pak oči rozlepila a chvíli přemýšlela, kde je, kdo je, co tu dělá a kdo je ten, co stojí kousek od ní. Mluvil na ni a hned od ní požadoval nějaké výkony. Nespokojeně zamlaskala, než se její tlama roztáhla v zívnutí. "Cooo?" Vydala do toho rovnou svůj dotaz. Proč na ni hned chrlil cosi takového? Ještě ani nevěděla, čí je a už měli jít někam, kam ani neznali cestu? V tu chvíli se jí rozšířily zorničky a vyskočila na nohy, jako kdyby se vlastně zrovna před pár sekundami neprobudila.
"Ty sis to fakt nechal, jo?" vypískla nadšeně a začala se usmívat, s pohledem upřený na věneček. Už sice nebyl tak fresh, jako předchozí den, ale stále mu náležitě slušel, to se muselo nechat. "No jo, sluší ti to, to se musí nechat," drcla do něj packou se šibalským úsměvem, když stanula vedle jeho boku. Rozhlédla se okolo nich. Myslela, že půjde pozdravit tátu a sestry, ale to dobrodružství, co jí navrhoval, znělo maličko lákavěji. Navíc v sobě měla zaklíčené solidní pochybnosti, že ji stejně nemají rádi a je jim vlastně putna, kde se zrovna pohybuje a co dělá. Vystačí si i bez ní, ne? Aspoň takhle nějak jí to podával Arsen a ona tomu věřila. Měla ho, to jí očividně prozatím v životě dostatečně stačilo.
„Hora uprostřed písku… to zní jako strašnej nesmysl, ale,“ uchechtla se, „nesmysly jsou moje parketa.“ Ještě jednou se protáhla a seskočila z kamene, na kterém stála, aby ho mohla následovat. Netušila, jak moc daleká bude cesta, ale na výpravu se těšila. Poznat zase kus nějakého světa a užít si dobrodružství... To by šlo.

Vymetání pavučin

Pozorně jej poslouchala, zatímco zraky upínala stále na ty děsivé bubáky na obloze. Pak pootevřela tlamku a zamrkala. „Faaaakt?“ vyrazila ze sebe zaskočeně a rozhlédla se kolem nich. „To bude ale pěkně blbý, ne? Když v tom mokrym bílým budeme tlapat tři měsíce. To je víc než žiju, neasi?“ zahlásila poněkud znechuceně. Ona totiž nevěděla, co ji čeká. Že v tom taky bude plno srandy. Bude moct Arsena zkoulovat a tak, ale zatím neměla vůbec ani potuchy. Takže zatím viděla jen to špatné na tom. Ale co už.
Pak tak docela shodil její otázku, zda se sluníčko vrátí, nebo ne, na což pouze na oko naštvaně zabručela, nebo spíše napodobila jakéhosi protivného šklebouna. Pokusila se jej tak trochu zrcadlit, jen tomu dodala ten správný šmrnc a přehnanost, aby mu to došlo. „No jo no, no jooo! Zase bručíš, ty mrmlo!“ vyčetla mu se smíchem a vrazila do něj packou. Sílou nešetřila, stejně jí neměla mnoho. Ale kdyby to jeden nečekal, asi by i trochu zakolísal.
Po cestě k bunkru ještě občas dotčeně koukla k těm mrakům, než došli na místo. Začal cosi o pavučinách, na což nakrčila čenich. „Fuuuj, tak to teda né,“ protáhla znechuceně, přičemž zvedla jednu přední tlapku a hlavu odvrátila na stranu. U toho měla několik tiků, protože… Pavouci. Když ale viděla, že ji nezbývá jiná možnost, otráveně mlaskla, našla si nějaký klacek a tím pak do pavučin šťourala, doufajíc, že se na něj namotají. A že na to nebude muset sahat vlastníma tlapkama a ještě hůř… nevyskočí na ni správce sítě. Z toho byla fakt celou dobu napnutá jako struna.

Vyhlížej sněhové mraky

Povšimla si, že se Arsen někam dívá. Tak se zaměřila na směr, kam a začala si prohlížet ten obrázek, co se jí naskytl. Obrovské našedlé mraky, takové nadýchané a jiné, než doposud viděla. „Co… Co jsou zač?“ zeptala se skoro oněměle. Až teď si všimla, že vzduch byl takový chladný, co štípal nejen do nosu, ale i v kožísku. Neměla ještě ani potuchy, co přesně zima je a co přináší. Ty mraky pro ni byly neznámé a neznámo ji občas trochu děsilo. Ne nijak hystericky, spíše znepokojovalo, ale zase jak co.
Zatajila dech, když jeden z mraků zvedl spodní lem a odhalil tenkou zář. Slunce se nejspíš hlásilo o poslední slůvko, ale ty mraky jej porazili. „Oh…“ povzdechla si skoro smutně. Vzpomněla si na to, co jí říkala Aranel. Že když na ni bude svítit sluníčko, bude mít hezký a lesklý kožíšek. Jenže sluníčko právě umřelo. „To… To už se nikdy nevrátí?“ zeptala se posmutněle a obrátila pohled na Arsena. Měla slzy na krajíčku, jako kdyby jí právě umřel oblíbený mazlíček.
Ale on obrátil téma, protože přeci jen pořád měla pod tlapkou tu kapradinu a začal mluvit o sobovi. Ihned se zase šklebila, neboli usmívala. „A nebude lepší, když sežereme my jeho? To bychom pak měli docela slušnou zásobičku!“ prohlásila a v očích místo náznaku slz měla zase ty čertíčky. Jenže pohasli stejně rychle, jako se tam objevili, po tom, co řekl následně. „Jasně, nezajímam,“ povzdechla si a raději zase pohled odklonila na ta mračna. „Ještě, že zajímám aspoň tebe!“ prohlásila nakonec šťastně, naklonila se k němu a oblízla mu líčko.

<- Vyhlídka
Zkontroluj/udělej zásoby na zimu

Na moment se zaraženě pozastavila a koukala něj trochu podezíravě. Takovým pohledem, co se opět ptal, jestli něco takového právě řekl. „No tak jasně, že jsme kamarádi,“ vydechla nakonec, jako kdyby to byla ta nejzřejmější věc na světě. „Ale tohle bylo tak trochu oficiální, víš? Takové jako… Slavnostní předání, nebo tak něco,“ pokývala nad tím hlavou, zatímco se zase rozešla. Podle vůně okolo jí došlo, že jsou konečně doma. Tahle vůně, co se šířila lesem, nešla s ničím jiným zaměnit.
Když pak ale trochu ostýchavě poděkoval, Kiwka se rozchichotala, byl to jiný smích, než kterým se smála běžně. Takovej víc dětský a roztomilejší. Drkla do něj bokem nazpět, krátce se na něj s úsměvem podívala a prostě pokračovala dále. Bez toho, aby cokoliv řekla. Teď to vypadalo, že se role protočily, protože tentokrát něco pořád naháněl a vymýšlel Arsen. Netušila, kam to zaplul, ale za nedlouho držel kost. Zrzavka zamrkala, věc si prohlédla, i několikrát naklonila hlavičku do strany a chvíli přemýšlela. „Hm,“ kývla pak rázně hlavou, jakožto schválení. „To by šlo! Taky něco najdu!“ prohlásila a jala se teda zásobičku na zimu něčím ještě zvětšit. Takže chvíli hledala, než našla zase jakousi… Blbost. Ale co si budeme, jiná už prostě nebude. Sebrala prostě kus kapradiny, se kterou chvíli bojovala, než ji urvala.
Spokojeně se zazubila a rozklusala se za ním. „Taky dobfý na zimu, no ne?“ zahuhlala přes to k němu a přemýšlela, kam zamíří teď. K rodině se ještě vracet nechtěla, byla s nimi nuda, s Arsenem byla větší legrace. „Pzájiche?“ Zopakovala nepříliš povedeně a pak pokývala na souhlas. Proč ne? Čím dřív se naučí lovit, tím dřív budou moct vyrazit na další dobrodružství a třeba tentokrát i na dýl.

<- Haďák
Daruj někomu něco, co považuješ za cenný poklad

Pokračovala v cestě po jeho boku a byla už překvapivě docela dost vyklidněná. Žádné poskakování, hopsání, ani pošťuchování do her. Jen sem tam cukla hlavou, jeden z těch jejích klasických občasných tiků. Nejspíš byla už opravdu unavená, možná úplně vyčerpaná, dalo by se říct. Už i pacinky ji bolely a bylo jí docela chladno. Loupla po něm pohledem, jako kdyby se ho ptala, zda tu otázku myslel vážně. „Se budeme chránit navzájem,“ pověděla ihned, jako kdyby se nechumelilo. Jak nad tím mohl vůbec přemýšlet. Nechápala.
Když pak z ničeho nic řekl, ať počká, bez odmlouvání se zastavila a čekala, i když přesně nevěděla na co. A pak se vrátil a něco jí dal. „Pro… pro mě?“ hlesla, úplně dojatá, když před ní položil ten třpytící se kámen. Chvíli na něj koukala s otevřenou tlamou, než se na něj prostě vrhla a packami ho objala kolem krku. „Arsi… to je ten nejkrásnější poklad, jaký jsem kdy dostala!“ vyhrkla mezi smíchem a překvapením.
Pak se ale zarazila a zamyšleně se na něj podívala. V očích se jí cosi pohnulo, něco jiného než obvyklé jiskření chaosu. Tentokrát to bylo měkké, skutečné. „Víš co?“ řekla pomalu a její hlas zněl, jako by se snažila vyslovit něco opravdu důležitého. „Já ti taky dám svůj poklad. Ten největší, co mám.“ Postavila se naproti němu, narovnala se, jak nejdůstojněji mohla a zvedla čumák k obloze. „Tímto…“ pronesla slavnostně, až by se jeden neudržel a nezačal tleskat, „ti věnuji, Arsene z Borůvkového lesa, rytíři Veverobiji svůj nejcennější poklad. Přátelství!“
Na okamžik se odmlčela, jen aby dodala s dětskou vervou a širokým úsměvem:
„Ale pozor, to se nedá jen tak zahodit! To se drží napořád. A jestli ho ztratíš, přiletím tě nakopat do zadku i přes tři lesy!“ Na moment přivřela varovně očka, ale pak se zase rozesmála. Jen v očích jí pořád zůstával ten zvláštní, hřejivý lesk. „Tak,“ uzavřela nakonec a kývla na něj. „Teď jsme si kvit. Tys mi dal poklad, já tobě. A oba jsme bohatí. A bohatství se má nosit s hrdostí!“

-> Borůvka

<- Narviňák
Použij v postu slova: lovci, zásoba, zima, jinovatka, listí, sníh

„Měli bychom zachraňovat svět častěji!“ zopakovala po něm nadšeně, jako by právě vymysleli ten nejchytřejší nápad na světě. Její hlas se rozléhal mezi stromy a drobky listí z ní opadávaly, jak se celá tetelila pýchou. „Však koukni, Arsi,“ pronesla spokojeně a pyšně si prohlédla jejich dílo, „až přijde zima, ti malí bodlináči se budou válet v teple, zatímco ostatní budou mrznout pod jinovatkou!“
Rozesmála se. „A možná,“ dodala se šibalským leskem v očích, „ještě uděláme vedle zásobu šišek! Kdyby náhodou došly zásoby… no… šišek,“ zamyslela se, než se sama rozesmála nad tím, že její plán nedává smysl ani trošku. Nakonec se rozhlédla po okolí, kde se pomalu zvedal chladný vítr. Listí se s tichým šelestem míhalo mezi jejich tlapkami a v dálce už se vzduch ochlazoval tak, že se cítila, jako by opravdu někde poblíž čekala zima.
„Musíme ale dávat pozor,“ řekla tišeji a zvedla čumák, aby nasála pachy z okolí. „Když budou mít ježci svůj hrad, přitáhnou lovce!“ špitla spiklenecky a zamračeně se rozhlédla kolem, jako by z hustého houští mohl každou chvíli vyskočit nepřítel. „A pak,“ pokračovala s novou dávkou teatrálního nadšení, „budeme muset chránit nejen ježky, ale celý les!“
V další chvíli se ale už zase smála. Párkrát poskočila, znovu se zabořila do hromady listí a zvedla hlavu k obloze, kde se jistě za pár dní začne snášet jemný sníh. „Řád Kiwianský a rytíř Veverobij… zachránci ježků a hrdinové světa!“ prohlásila s vážnou tváří, než se znovu rozesmála a vydala se na cestu. Už docela chtěla být zase doma. Pozdravit tátu a pořádně se vyspat.

-> Vyhlídka