Gallirea - Příspěvky uživatele

8/10
Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Procházela se lesem a začínala se docela nudit. Nebyla vlastně vůbec zvyklá být sama a očividně už měla problém vymyslet něco pro to, aby se zabavila. Jak tak kráčela lesem a sledovala bílou pokrývku, pod kterou spala veškerá zeleň, začínala přemýšlet, čím se vlastně živí zvěř. Co když všichni umřou a my pak nebudeme mít co jíst? Nebo jako budeme, ale jen tu zeleň, nebo bobule. A to... nechci, ne, bleh, přemýšlela a na ten popud se rozhodla, že začne skoro až hystericky odhrabávat sníh, aby se dostala až na to pod ním. Ten lítal v proudech vzduchem, za ní se tvořila kupička, přesto... Se to nedařilo až tak, jak by si představovala. Ve finále s tím sněhem šla i spící tráva, takže vlastně na tom odhrabaném fleku nezůstala nic moc, co by zvěř dobrovolně konzumovalo. Trochu nešťastně se usmála sama pro sebe a zkusila to o kousek vedle.
Tentokrát byla o něco opatrnější a to se jí vyplatilo. Tráva byla odhalena a ona si sama pro sebe spokojeně zabroukala a narovnala se tak, že vypadala naprosto hrdá na to, co právě udělala. Pro zvířata to asi nebylo nic extra, samozřejmě, ale ona byla se svým výkonem spokojená. Měla pocit, že momentálně zachránila minimálně stádo losů od toho, aby pošlo hlady. A i to se snad počítá, nebo snad ne?

7/10
Pokus se připravit nápoj na zahřátí

Kiwi se přiblížila k ohništi, které už spíše připomínalo hromádku žhavých kamenů, protože před nějakou chvíli vyhaslo. Sice tam ležely už nějakou dobu, ale stále z nich sálalo příjemné teplo. Před sebou měla svou výbavu pro to, aby si vytvořila nápoj na zahřátí - kousek kůry, která se dala použít jako miska, hrst zmrzlých bobulek a nějaké jehličky smrku. V té provizorní misce měla nabranou vodu, opravdu ledovou, až tak moc, že se jí ji ani nechtělo pít. Právě proto tady takto šaškovala. Ta voda byla fakt tak studená, že po každém doušku ji rozbolely spánky.
Jakmile se voda začala hařívat, hodila do ní trochu bobule, následně přidala i smrkové jehličí a vzala do tlamky klacík, aby se to pokusila všechno promíchat. Míchání samozřejmě bylo docela nepravidelné, protože měla co dělat, aby si nevykroutila krk. A potom, když z vody začala stoupat páry, užasle sledovala, jak se kroutí do zvláštních tvarů. Občas jí připomínaly tváře, občas zvířata a někdy... vůbec nic.
Když uznala, že je hotovo, naklonila se, aby opatrně usrkla, ale hned toho litovala. „Pálí!“ vyhrkla, ale vzápětí se rozesmála. Teplo se jí rozlilo po tlamě, krku, hrudi… až do břicha. A to nakonec přineslo ten opojný pocit zahřátí, které tak potřebovala. „Tohle je dobrý,“ rozhodla spokojeně a ještě jednou si lokla, tentokrát opatrněji. Spokojeně přivřela oči, musela uznat, že tohle se jí opravdu povedlo.

6/10
Z odrazu na vodě se pokus vyčíst, co tě čeká v příštím roce.

Čas strávený se sestrou byl fajn, ale bylo na čase, aby si zase každá šla po svých. Aspoň na chvíli. Kiwi se zastavila u Ovocné tůně, ve které plavaly nějaké kousky ovoce. Naklonila se nad hladinu s původním úmyslem, že by si něco dobrého odlovila, ale zahlédla v odraze svou vlastní rozcuchanou hlavu. Zamrkala a odraz udělal totéž. Pobaveně pozvedla hlavu a zašklebila se – a odraz se na ni šklebil také. Rozchichotala se a párkrát na místě přešlápla z tlapky na tlapku. Pak ji napadlo, co kdyby si z odrazu zkusila vyčíst, co ji čeká? Třeba jen v příštím roce? Fungovalo to tak vůbec? Hm, proč ne!
Voda se jemně zavlnila, když do ní jemně ťukla packou. Její tvář v odraze se najednou roztříštila do vln a ona měla pocit, že tam nastala absolutní divočina. Plno běhání, zběsilého a rychlého. A taky pádů. Uchechtla se nad tím - to přeci nebyla žádná novinka. Ale jakmile se hladina uklidnila, zdálo se jí, že ve svých očích vidí i něco jiného. Byla to zvláštní otázka, kterou pokládala buď sama sobě, nebo někomu jinému. Měla pocit, že na chvíli ví, na co se její oči ptají. Ptaly se na to, na co se ptalo i její rozhozené nitro od té doby, co zemřela. Ne, od té doby, co ji Arsen zabil.
Jestli se tohle mělo v následujícím roce vyřešit, bylo by to jen dobře. Chtěla se mu vyhýbat, bála se ho, ale jistým způsobem jí hrozně chyběl. Chtěla by vědět, co ho k tomu vedlo, chtěla mít sama klid a znát ten důvod, možná pro to, aby zhodnotila, zda je schopná mu odpustit, či nikoliv, ačkoliv cítila, nebo spíše měla momentálně pocit, že to momentálně nedokáže. Jemně si povzdechla a od odrazu se odvrátila.

5/10 Sonja
Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Kiwi se zazubila a strčila do ní svojí packou. V očích jí šibalsky zastvítilo a její hlava v tiku cukla na stranu. „Správné vozidlo je základ vítězství!” souhlasila a zamávala ocáskem. Pak se na oko nafoukla, když se jí sestra zeptala, jestli to mělo být všechno a začala na rampouchy hrát taky. Za každým cinknutím rampouchů zacukala oušky a její koutky se samovolně zvedaly výš a výš. A pak, když Sonja skončila, se Kiwi teatrálně nadechla a přikývla. „Jako jó, dobrý noooo,” protáhla nevolky. Stejně byla lepší. Ještě jednou si cinkla do toho nejtenčího rampouchu, jen tak pro sebe a pak se zarazila, protože jí zakručelo v žaludku. Nebyla by to ale ona, kdyby hned nevymyslela nějakou lumpárnu. „Víš, co se dělá po vítězství?“ naklonila hlavu k Sonje a v očích jí čertovsky jiskřilo. „Slavnostní hostina.“ A než by kdokoliv mohl cokoliv namítat, už se rozbíhala pryč.
„Chvíli počkej!” houkla na ni ještě ve spěchu, zatímco její kroky mířily přímo do smečkového úkrytu. Přesně věděla, kam jít. Kiwi se přikrčila a prosmýkla se dovnitř s lehkostí, kterou by u ní snad nikdo nečekal a do čenichu ji okamžitě udeřila vůně masa. Na okamžik zaváhala, ale pak prostě popadla kus masa, možná větší, než by měla pro dvě vlčata brát, ale byl přesně takový, jaký si vítězství žádalo. Nesla ho v zubech s hrdostí lupiče a v očích jí zářil triumf.
Když se vrátila zpátky k Sonje, položila kořist mezi sebe a ji a svalila se do sněhu. Bez zbytečných řečí se zakousla do masa, trhala a kousala a funěla spokojeností. „Tohle,“ zamumlala s plnou tlamou, „je oficiální vítězná večeře.“ Po chvíli zvedla hlavu a šťastným pohledem na sestřičku hleděla. „Tys vyhrála koulovačku. Já sáňkování. Takže… spravedlivě.“ Odsunula kus masa směrem k sestře a znovu se zakousla, naprosto spokojená. To byla ale dobrota!

4/10 Sonja
Zkus zahrát písničku na rampouchy.

Vítr jí hvízdal kolem uší a zdvihal srst na hřbetě, která byla rozfoukaná do všech stran. Vlastně to u zrziny nebylo nic neobvyklého, co si budeme. Její zledovatělý bob pod ní drnčel, poskakoval a ona sklouzávala kdykoliv přejela nějakou nerovnost ve svahu, ale Kiwi se držela jako klíště. Měla pevně zapřené tlapky a oči rozšířené nadšením. Slyšela za sebou Sonju, její smích i její výkřiky a věděla, že se drží někde těsně za ní. Se zatajeným dechem sledovala, jak se svah láme do rovinky a v tu chvíli se její kus ledu rozlomil na několik kousků. Malá vlčka šokovaně zalapala po dechu, ve strachu, že to znamená její prohru, ale! Fyzika jí přála a pomyslnou cílovou rovinku doklouzala na svém bříšku. Jednoduše měla štěstí.
Zastavila se až o trs sněhu, ve kterém zmizela půlka jejího obličeje. Ticho trvalo přesně dvě vteřiny. Pak ze sněhu vyletěl typický vysoký hlásek Kiwi, který občas přeskočil: „Hmmmfff - ha! Já vyhrálaaa!” Pak vyhrabala jednu tlapku, následně druhou a nakonec vyskočila celá, jako čertík z krabičky s ocáskem natolik kmitajícím, že skoro vzlétla. Otočila se hned nahoru ke kopci, čekala na Sonju a div se nerozpadla radostí už jen tím, že běžela tím samým směrem.
Ale potom něco její ouška zaslechla. Jemné cinknutí. A ona zpozorněla a hledala, odkud to šlo. U malého smrčku, který stál u jejich cílové čáry, visely rampouchy různých délek a tvarů. Krásné a třpytivé, až z toho Kiw přecházel zrak. Užasle našpulila tlamičku, ona měla slabost pro třpytivé věci. A ona k nim přistoupila skoro jako na obřadu. Natáhla k nim tlapku a ozval se tenký, zvonivý tón. Jako kdyby to byl miniaturní zvoneček, či něco takového. Kiwi ztuhla, zatímco měla oči rozšířené a uši napjaté a zkusila druhý, který vydal jiný tón. Pak vyzkoušela i další a každý ten rampouch měl jiný tón. Její výraz přešel od fascinace k absolutní extázi.
Pak otočila hlavu prudce za sebe, protože se blížila Sonja. Kiwi roztáhla tlamičku do širokého úsměvu, který vypadal až nebezpečně hrdě. „Ségra... Ségra pozor. Přichází vítězná symfonie!” Prohlásila a začala hrát - tlapkami, čumákem, občas celou hlavou, ťukala do rampouchů v rytmu, který nedával absolutně žádný smysl, ale zato měl energii sopečné erupce. Zvuky se rozléhaly všude kolem: cink-cvak-dllllng-cnk! Rampouchy se rozeznívaly, jeden dokonce malinko praskl, ale Kiwi pokračovala vášnivě dál. Nakonec se od rampouchů odlepila, celá zadýchaná, rozzářená a třesoucí se nadšením. „TA-DAAA! Tohle je… Kiwianská píseň vítězů!“ oznámila slavnostně, zatímco měla jazyk vyplazený ven a oči se jí leskly nadšením.

3/10 Sonja
Dej si s někým závod na sáňkách

Sonja ani na chvíli neváhala a jala se protiútoku, na což Kiwi zareagovala nadšeným vypísknutím. Byla tak šťastná, že si s ní sestřička hrála! Myslela si, že si s ní sestry hrát nechtějí, ale byla to asi jen zvláštní domněnka, co jí vštěpil do hlavy Arsen. Hned, jak si na něj vzpomněla, ji píchlo u srdce, ale rozhodla se, že teď na to myslet nebude. Byla tady a teď, se ségrou a probudila ji zpátky na zem právě sněhová koule, která ji zasáhla přímo mezi oči. To jí vdechlo nový život a začala se znovu smát, zatímco se rychle schovala za svou hradbu. A sledovala pozornýma očičkama, jak se tam schovala i sestřička. Kiw zamrzla uprostřed pohybu. Ocas, který sestře čouhal ven? Ten viděla. A viděla ho jakože fakt MOC.
„SONJO…?“ zašeptala hlubokým tónem. „Vidím tě.“ O dvě vteřiny později na ni letěla další sněhová koule. Ale Sonja nezahálela a vymrštila po ní hrst sněhu, která sice z půlky ulpěla na jejích vlastních tlapkách, ale ta druhá vlétla zrzině přímo do tlamy. Ta se zakuckala, prskla a kýchnula. Jenže Sonja, ta se rozhodla, že jejich souboji dá druhý level. Začala vyrábět opravdu obří kouli, kterou Kiwka sledovala s výrazem posvátného úžasu. Oči měla vyvalení a tlapky roztažené do stran v lehké panice. Přitom se samozřejmě řechtala jako blázen. „To… to je legalní?!“ hlesla, když viděla, jak ji sestra žene před sebou jak malou lavinu. „SONJO, TO JE ZBRAŇ HROMADNÉHO NIČENÍ!“ Ale už bylo pozdě, sestra se k ní přiblížila a vrazila jí sněhovou kouli přímo do boku. Kiwi udělala přemet, který nebyl plánovaný, ale vypadal fakt efektně, prostě deset z deseti. A jakmile dopadla do sněhu, začala pod ním také velice rychle mizet.
„…mrffblff?!“ ozvalo se jen z pod hromádky sněhy, kde se kdysi dávno nacházela rezavo-bílá kulička. Když se konečně vyprostila, dramaticky vydechla: „Tohle… tohle bylo osobní!“ Vydechla zadýchaně a s neutuchajícím úsměvem se na Sonju dívala, vymýšlejíc strategii odplaty. Jenže když tak hledala očima, zahlédla... NĚCO.
Byl to mírný svah, lesklý a uhlazený. S rovinkou dole, nikde žádné stromy, jen perfektní kopec. Její zorničky se rozšířily ještě více, než byly normálně a úsměv se roztáhl do takového šklebu, div jí nepopraskaly koutky. „Sonjiiiiiiiiiiiii?” natáhla tón a udělal krok ke svahu. „Vidíš to... to co já?!” zeptala se a už už se hrnula ke kopci, přičemž po cestě hledala cokoliv, na čem by se dal sjet. A nemusela hledat dlouho, našla! Byla to velká placatá deska sněhu, která byla zhutnělá ledem, takže držela hezky tvar. Sebrala ji a okamžitě s ní mazala nahoru.
„Pojď se mnou!” zahulákala potom, když byla na kopci. Netrpělivě čekala, než si také sežene své závodní vozidlo a pak po ní hodila blyštivým pohledem. „Vsadím… VSADÍM SE… že MĚ… na tomhle svahu… NIKDY! NIKDY! NEDOŽENEŠ!“ Zvedla packu nad hlavu a pak si nacpala kus ledu pod bříško. „Takže závod! Kdo bude dole dřív?!” A než stihla Sonja cokoliv říct, Kiwi už byla usazená na svém improvizovaný bob, chytila ho packami jako opravdové sáně a její oči se rozzářily.
„Tři…“
Nohama se zapřela do sněhu.
„Dva…“
Srdce jí tlouklo divokým rytmem.
„JEDNAAAA...“
A pak se spustila ze svahu takovou rychlostí, že se jí okolní krajina rozmazala do jedné šmouhy neurčitých barev.
„POKUD MĚ CHCEŠ PŘEDJET... TAK MÁÁÁÁÁÁKÉÉÉÉÉÉJ!!!“ křičela nadšeně, zatímco se řítila dolů jako malá oranžová střela.

2/10 Sonja
Uspořádej s někým dalším koulovačku

Máchala svoji sestřičku ve sněhu, než to její zachechtání a zmatenou řeč. Kiwi se okamžitě rozesmála tak hlasitě, až se jí třáslo celé její drobné tělíčko. „Já taky nee!“ vypískla v odpověď, zatímco se snažila postavit na nohy, ale sníh jí klouzal pod packami, takže to spíš připomínalo tele, co poprvé stojí. Pak ucítila, jak jí Sonja skočila okolo krku a zrzka se celá rozzářila. „Taky? Taky moc?“ vyhrkla a její ocas přitom kmitl tak rychle, že v jednu chvíli připomínal jen oranžovou šmouhu. Vzápětí ji Sonja pevně objala a Kiwi se do té chvilky položila celým srdcem. Přitiskla čumák k sestřině srsti a na krátký okamžik zapomněla, že existuje svět kolem. Byly tu jen ony dvě, nic víc.
A pak, samozřejmě, všechno letělo vzhůru nohama. Doslova. V další vteřině se totiž ocitla pod Sonjou, protože se jako krvelačná bestie pustila do boje. Kiwi vyjekla, ale byl to spíš výbuch smíchu, než překvapení. „S-Sonjooo? Hej! Počkej! Poč-” ječela se smíchem, ale než stihla cokoliv dopovědět, už se převracela, kutálela a mizela pod haldou sněhu, který na ni Sonja neúnavně hrabala. Kiw viděla jen bílo.
Hrabala packami a snažila se bránit, nebo ze sebe aspoň něco setřást. Ale pak! Zaznělo od sestry kouzelné slovo. Sněhobumbác? Zopakovala si to a v její hlavě to bylo jako spouštěč. Její mozek to okamžitě vyhodnotil jako výzvu. Na chvíli se i přestala hýbat, její sestra mohla zahlédnout jen jeden z jejích tiků pod sněhem. A po chvíli ticha to přišlo: „TO SE DĚLÁ TAKHLEEE!” A vystřelila ze závěje jako střela, romzetala zbytky ze svého kožichu a v letu popadla do tlamy první věc, co mělo aspoň trochu tvar koule. A tou koulí napálila Sonju přímo do hrudníku. PUMF.
Kiwi zapištěla radostí. „První útok! Kiwianská ofenzíva! BOMBA JEDNAAAA!” Pak se rozeběhla, hrabala sníh jako posedlá a během pár vteřin měla pod sebou haldu, ze které začala tvarovat další koule. Sníh lítal všude kolem, i jí do očí, uší, tlamy, ale jí to vůbec nevadilo.
„Sonjo! Připrav se! Je to válka!!!” zahulákala a v očích se jí nebezpečně zalesklo. Začala si stavěn minizávěj jako barikádu a už za ní mizela, jen ocas se jí tyčil nahoru jako vlaječka nad hřbetem. „Tři... dva....Jednaaa!” zvolala a začala házet po sestře svoji munici hlava nehlava, za účelem ji pořádně zbombardovat. „Tu máš!” Bitva mohla začít.

„Jo, jasně,“ uchechtl se hlas temně. „Tohle je přesně to, co sis přála, ne? Být doma.” Kiwi začala třást hlavou, ale každý pohyb byl jako bodání kostěných střepů do svalů. Na moment se jí zatočila hlava a mdlý obrys jeskyní se rozmazal. Když znovu zaostřila, její sestry proběhly kolem ní tak blízko, že cítila poryv jejich běhu. Ale ani jedna se jí nedotkla. Ani oni nezavadily koutkem oka. Jako by jí proběhly skrz. Kiwi se dívala na své tlapky. Byly tam, viděla je. A také cítila, protože bolely jako čert. A přesto jí připadalo, jako kdyby patřily někomu jinému.
Slzy nemohla zastavit, tekly proudem, ale její tělo na to reagovalo opět smíchem. Začala se tak ukrutně smát a přidala na intenzitě pokaždé, když jí přitom prasklo žebro. Padla na zem a začala se svíjet, tak hrozně moc to bolelo. Přejela drápkama po kamenné podlaze, až to zaskřípalo. Jindy nechutný zvuk, teď ho přes vlastní zoufalý smích ani neslyšela. Celé její tělo se stahovalo v bolestné agonii, která neměla konce. Hned, jak lámání kostí ustálo, přišla nová bolest – a to když kosti znovu srůstaly k sobě. „Vítej v Limbu, maličká.” Ten hlas jí rezonoval v hlavě neskutečným způsobem. A poprvé od chvíle, co otevřela oči, jí po těle přejel opravdový, syrový strach. Až se z toho přestala smát.

Zkusila popojít blíže, ale znovu ji zastavila ohromující bolest. Do očí jí vyhrkly nové slzy, tentokrát i z toho, že si jí nikdo nevšímá. Připadala si jako vzduch. Jako někdo, koho tu nechtěli, přesně tak, jak jí vštěpoval Arsen. A měl pravdu, opravdu ji měl, nikdo ji tu nechtěl a neměl rád. Nejraději by se jí zbavili a dělali to teď. Právě teď a tady, před jejíma očima, dělali, že Kiwi neexistuje, neexistovala a existovat nebude. Zakňučela, ale ani ten zvuk nikdo nezaslechl, jen ona.
„Tak už to konečně vidíš, hm?” zašeptal nějaký hlas v její hlavě. Ten hnusný, výsměšný. Kiwi se ohlédla a sklopila ouška. Učila se s nimi nemluvit a ideálně nereagovat, ale teď? Zalapala po dechu. Co jí zbývalo, když s ní nikdo jiný nemluvil? „Co chceš?” utrousila otráveně.
„Ticho,“ přerušil ji hlas netrpělivě, jako učitel, co opravuje nezbedné mládě. „Když mluvíš, stejně tě tu nikdo jiný neuslyší.“ Kiwi couvla a rozhlédla se kolem sebe. Zoufale hledala cokoliv, co by ji spojilo s jejím světem, s její rodinou. Ale všichni se smáli, běhali a žili. Bez ní.
„Ne… ne, oni mě jen… neslyšeli,“ vypravila ze sebe, ale zněla, jako by o tom přesvědčovala víc sebe než kohokoliv jiného. Bylo to tak, že ano? Hráli jen nějakou hru, stoprocentně. Tohle by jí přece neudělali.

Ten obraz před ní byl tak živý, barevný a radostný a ona měla hroznou chuť se do toho zapojit taky. Ale... Nikdo, nikdo se na ni ani nepodíval. Poskočila na místě, aby na sebe zpozornila, ale hned na to se zase celá zkroutila bolestí. Tlapičky se jí roztřásly a měla co dělat, aby sebou nepraštila na zem. „Ahoj?“ vydechla nesměle, jako kdyby se bála, že je za něco potrestaná. Možná za to, že tak dlouho spala? Třeba se ji pokoušeli vzbudit, ale ona spala dál...
Nic.
Žádný pohled, ani úsměv a už vůbec žádná odpověď. „Mami?” zkusila to o něco hlasitěji. Ale Badri ani nehnula hlavou, ne jejím směrem. Jen poklidně mpromlouvala k sestrám: „Pozor, ať nespadneš Sonjo... Ještě jednou... výborně!” A Kiwi cítila, jak jí to v hrdle zvedá tlak. Proč si jí nevšímala? Zas tolik toho neprovedla, nebo jo? Za co byla vlastně ve skutečnosti trestaná? Kdyby jen věděla...
„Tati..?” pípla s nadějí v hlase. Tatínek se mohl vždy rozkrájet pro to, aby všem dal kousek pozornosti. Jeho si určitě získá na svou stranu hned. Jenže... Znovu nic. Jako by stála úplně mimo svět a byla jen stín, kterého si nikdo nevšímá, jako třeba toho, co padal od místních stromů. Kdo si jich ve skutečnosti všímal? Asi nikdo.

A pak slyšela i tatínka. V ten moment vystřelila dopředu, přičemž zapomněla na bolest, protože její rodina byla za rohem, někde venku. Její sestry si hrály a ona tam nebyla... proč tam nebyla? Proč tak dlouho spala a zaspala i to, že rodina vyšla z jeskyně a šli ven bez ní? Jakto, že je neslyšela, to spala tak tvrdě? Snažila se běžet, ale vypadalo to, jako když rozhýbete hadrového panáčka. Každý krok zakulhala, nebo málem klesla k zemi. Každý krok pronásledovalo nové zapraskání kostí, jako by někdo přežvykoval její telo. Kiwi skřípala zuby o sebe bolestí, ale nevzdávala se, šla dál. Musela. Tak moc chtěla všechny vidět, chtěla být zase s nimi. Ta radost a nadšení v jejich hlasech, tomu nešlo prostě odolat, i kdyby sebevíc chtěla. Ona musela být u všeho! A společné hraní s rodinou? To si nemohla nechat ujíst.
Vyhrabala se ze stínu jeskyně a s nadšením vykoukla ven. Všechno bylo přesně jako vždycky... A přitomu úplně jinak. Co tu bylo jinak? Ať koukala sebelépe, nemohla tomu přijít na kloub. Ale tatínek jí to určitě prozradí, měl odpověď na všechno. Ten pobíhal kolem jejích sester, zatímco maminka je všechny povzbuzovala. Někde v pozadí byli jiní členové smečky, které ještě nestihla ani poznat. Zahlédla Aranel, ale byl tam i Arsen?

Chtěla se zvednout, aby prozkoumala, kde všichni jsou. Byla opravdu ráda, že to byl jen sen. Těšila se, až Arsena zase pozdraví a vydají se na nějaký skutečný výlet, ne ten, který podnikli v její noční můře, ale jiný, klidně kratší. Jenže v momentě, jak se pokusila vstát, její svět zezelenal bolestí. Bylo to, jako kdyby jí pod kůží rostly úplně nové kosti a každý z nich křupala, natahovala se a zase lámala, aniž by znala správný tvar. Kiw zalapala po dechu a zůstala přimrzlá na podlaze, přičemž se celá rozechvěla bolestí. Bylo to špatně, celé strašně špatně, co se stalo? Nevěděla, proč se to děje, bylo to jen sen... nebo ne?
Byla chudinka celá tak bolavá a zmatená, že se jí začaly rozjíždět koutky a následně propukla ve smích. Tak hlučný, že se odrážel po celé jeskyni jako ping pongový míček. A zatímco se smála, z očí se jí linuly slzy ve vodopádech, jak strašně moc ji to bolelo. V životě nic takového nezažila, ještě aby jo. Párkrát si sice narazila čumák, nebo něco, protože byla moc splašená a neohrabaná, ale tohle?
Za nějakou chvíli její smích ustal a ona zase zvážněla. "Au… proč…?“ hlesla jen do ticha, které se po jejím hlase ani nepohnulo. Bylo slyšet nic... a zároveň všechno. Kdesi venku zazněl hlas maminky. Ten známý a vlídný, který dokázal zahřát i při mrazivých nocích. Ach, tak dlouho se k ní nepřitulila...

Probudil ji nějaký nepříjemný tlak pod žebírky. Jako když někdo leží na kamínku, kterého si nevšimnul a usnul na něm. Bylo to taková obyčejná věc, jakou znala z domova, třeba i jako to, když se při spaní blbě přetočila a narazila o stěnu jeskyně. Otevřela očka a zamžourala. Napřed si myslela, že se jí to jen zdá. Měla pocit, že ještě pořád padá. Proč vlastně? Že jí vítr stále hučí kolem uší a kosti jí praskají o tvrdé skály... ale ne. Nebyla nikde na tom zvláštním žlutém sněhu, co byl teplý, ne studený. Byl tady klid, takový... jako když se probudí doma v bezpečí, kde sem tam zakňourají sestry, maminka občas mručí ze spaní a stát funí jako přerostlý medvěd.
Otevřela očka úplně a opravdu! Byla doma. Jeskyně, kteoru znala od narození. Prošlapané cestičky v prachu, známé pachy a stopy po dněšních hrách sester, to všechno tu bylo. Jen tu bylo zvláštní ticho a prázdno, žádná z jejích sester vedle ní neležela, nikdo jí neupravoval srst, ani na ni nemluvil, nebo nekousal do ouška či ocásku. Bylo to zvláštní, kde byli všichni? Dlouho je neviděla a hrozně se na ně těšila. Byla šťastná, že ten hrozitánský pád přežila. Spadla vůbec? Nebo se jí to, že ji Arsen shodil, jenom zdálo?

1/10 Sonja
Vyválej někoho ve sněhu

Sonju ucítila dříve, než ji vůbec spatřila. Vůně jejího kožíšku se prodrala skrz zimu, sníh i mokré větve jako blesk a donutila Kiwi ztuhnout v kroku. Ocas jí v mžiku vyrazil do horečnatého vrtění a oči se jí rozzářily tak prudce, až to skoro bolelo. „Sonja?!"Vyhrkla překvapeně, jako kdyby tomu nemohla uvěřit. Jak dlouho ségru neviděla? Musela to ihned napravit. Rozeběhla se, až se jí tlapky rozjížděly na sněhové pokrývce. Občas radostně poskočila. A když sestru konečně našla, své kroky ještě natáhla.
„Soooooooonjooooo!” Křičela, když se k ní řítila a pak do ní vrazila. Plnou rychlostí, takovou, že to nemohlo dopadnout jinak, než se obě převrátily do měkké závěje. Sníh kolem nich vyletěl do stran jako ptačí hejno. Kiw propukla ve smích, ten její typický skřípavý. „Mám tě! Mám tě, mám tě, mám tě!“ křičela Kiwi, zatímco Sonju převracela ve sněhu jako prádlo. Přitom ji nepustila z tlapek ani na vteřinu, jednak nadšením, jednak proto, že sníh byl hlubší, než čekala a obě v něm skončily jak dvě zapomenuté šišky.
Pak vstala, celá rozjařená a rozčepýřená a na obličejíku měla ten svůj široký škleb, co vzdáleně připomínal úsměv. „Nemáš tušení, jak moc… jak hrozně moc jsem TĚ chtěla vidět,“ hlesla a na tu vteřinu byla neobvykle klidná, soustředěná a přítomná. Jenže Kiwi a klid? To dlouho nevydrží. V příštím okamžiku se jí rozzářily oči, udělala malý poskok a znovu Sonju povalila do sněhu, tentokrát s výkřikem: „ALE POČKEJ, JEŠTĚ NEKONČÍME! MUSÍM DOHNAT VŠECHNY VÁLENICE, CO JSEM TI NEMOHLA DÁT!“ Následovalo další rozvíření sněhu, další výbuch smíchu, další šílený úsměv až od ucha k uchu. Vlastně si ani nevšimla, jestli sestra nějak protestuje, že se jí to třeba nelíbí.

Kiwi z něj nespouštěla oči, zatímce on se díval dolů. Způsob, jakým tam stál se jí nelíbil, měla z toho v břiše divný tlak. Nevypadalo to, že tam stojí pro to, aby se kochali, ani trochu. Když se naklonil dopředu, trhla sebou. „Pozor, vždyť spadneš,” vydechla a snažila se k němu přiblížit znovu tak, aby se pokusila ho odstrčit stranou, kdyby se mu náhodou podlomily nohy. Nepřipadalo jí, že by byl ve stavu, aby mohl chodit takový kousek od srázu. Ale na návrh, aby šli kousek dál, reagoval konejšivě, že takto je to lepší a vidí odsud všude.
Zarazila se, přivřela oči proti větru a pak se opatrně ohlédla přes rameno. Bála se tu byť jen o kousek hnout. Výhled byl opravdu nádherný a ten tón, kterým to řekl... nezněl nijak podezřele. Spíš zněl jako někdo, když ti ukazuje něco, co ho samotného fascinuje. A Kiwi, se svou prozatím zcela důvěřivou dušičkou, na to zareagovala přesně tak, jak by reagovalo nejspíš skoro každé malé, bezbranné a dobrosrdečné mládě. Na okamžik se jí uvolnil výraz a skutečně se podívala dolů a nechala pohled klouzat po krajině. Zatajila dech. „No... jo,” hlesla tiše a na okamžik se její napětí rozmělnilo. „To je... fakt pěkný.” Koutky se jí pozvolna zase zvedla do malého úsměvu. Vypadala jako vlčátko, které se dojme i nad svým vlastním stínem a tenhle obrovský výhled ji na moment opravdu uchvátil.
Ale pak její oči sklouzly zpět k němu a to jediné stačilo k tomu, aby ten krátký kouzelný okamžik zhasl. V jeho tváři nebylo nic z toho, co by u výhledu čekala. Ani úžas, ani radost, jen... Bolest? Nechápala to. Jemně se přiblížila, fakt opatrně, jako by se snad bála, že se rozpadne, když se ho dotkne. Pověděl, že je mu něco líto a přitiskl se k ní. „Jsem s tebou,” reagovala pohotově, ačkoliv byla čím dál zmatenější. Mluvil pro ni nesouvisle, nechápala. Omlouval se. Ona zamrkala a lehce naklonila hlavu na stranu. „Kdo? Musíš co?” nedávalo to smysl. Ani trochu. Její hlas byl tenounký, jako kdyby mluvil někdo úplně jiný, ne ten zrzavý, přidrzlý smíšek, který vyběhl z domova jako první.
Jenže odpověď nepřišla. Místo toho jen jeho těsnější přitisknutí k její srsti. Ona se k němu přitiskla také, cítila jeho slzy a bušící srdce. Chtěla se o něj opřít, obejmout ho tlapkou, chytit ho za zátylek a stáhnou od toho okraje, protože to celé bylo nějak divně špatně. Jeho vyznání citů jí na okamžik zastavilo svět. Její oči se na zlomek sekundy rozzářily štěstím. „Já tebe t...” zbytek nestačila doříct, narazil do její plece tak silně, že z ní vyrazil dech. Instiktivně se pokudila zachytit, ale nebylo čeho.
Její oči se ještě na sekundu setkaly s jeho. Ne chápavě. Ne s výčitkou. Jen s tím jediným, nevysloveným: proč?
A pak už padala.
Svět se převrátil dřív, než se stihla znovu nadechnout. Cítila prudký vítr u uší, jak se kolem ní všechno míhalo v rozmazaných šmouhách. Pokusila se tlapkami nahmatat něco, o co by se zachytila, ale jen se přes polštářky míjel studený vzduch. První prudký náraz přišel rychle a s ním i křupnutí některé z kostí. Zakňučela tak, že se to muselo rozlehnout po celém okolí. Náraz ji odhodil na stranu, kde se střetla s dalším vystouplým kamenem a ten jí zlomil další kosti v jejím drobném tělíčku. Už se ozvalo jen krátké, přidušené zakňučení, které se možná ztratilo ve větru, než dopadla úplně dole.
Ležela chvíli bez pohybu. Písek pod ní byl horký, ale její tělo ztrácelo teplo rychleji, než ho stačilo vnímat. Zkusila pohnout tlapkou a ta jen nepatrně škubla. Zkusila zvednout hlavu, ale nešlo to. Nic ji neposlouchalo. Chraptěla, vlastně ani nebyla schopná se nadechnout. Krvavé bublinky v jejím krku tomu bránili. Chrčela jen krev ven. Každý pokus o nadechnutí jí bralo víc síly, než by si přála. Chvíli si myslela, že usíná, že je to jen únava z cesty. Ale pak se jí vybavilo, co se stalo nahoře. Ten dotek. Jeho hlas. To, jak ji oslovil. Jak se jí omlouval. A jak ji nakonec odstrčil.Nechtěla tomu věřit. Ani trochu. Ale teď, když ležela dole, úplně sama, s očima stočenýma ke srázu, začalo jí to docházet. Pomalu. Bolestně. „Arsi…?“ vydechla, ale ozval se z toho jen slabý, sotva znatelný zvuk. Čekala na odpověď. Na cokoliv. Ale nahoru už neviděla. A ani žádná odpověď nepřišla.
Slabý třas jí projel tělem. Pak nic. Jen únava, která ji přikryla jako těžká deka. Naposledy zavřela oči, ještě pořád v té podivné naději, že se musí mýlit. Že to nebyla zrada. Že to nějak dávalo smysl. Ale poslední myšlenka, která jí proběhla hlavou, než se všechno stáhlo do ticha, byla prostá, malá a strašně dětská: Já jsem mu věřila…