Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastavila se jen na krátký okamžik a to ne z důvodu, že by si to rozmyslela, nebo že by váhala, ale proto, že ten obraz před ní byl až nepříjemně ostrý. Arsen stál jen kousek od okraje, přesně tak, jak si ho pamatovala. Přesně tu chvíli, kdy ho tam viděla, jak pláče a ona se k němu rozešla ve snaze ho ukonejšit. Jak svým vlastním tělem chtěla zabránit tomu, aby spadl dolů, ale přitom celou dobu měla být ona ta, co spadne. Tentokrát se ale nehýbal, ani neplakal, nemluvil. Nebyl to on tak, jak ho znala a pamatovala si ho, nebyly v něm žádné emoce, omluvy a ani prosby. Byl to jen tvar, přítomnost a tlak v prostoru. Limbo ho nevytvořilo proto, aby jí něco vysvětlilo, ale protom aby ji postavilo před volbu.
Její smích se rozléhal kolem, dutý a lámaný, až zněl cize i jí samotné. Cítila, jak se jí při každém kroku třesou tlapky, ale nezastavovala, šla dál. Každý krok bolel, kostra protestovala, ale to jí bylo jedno, teď už nešlo o tělo, šlo o to, co má udělat. Měla jasný cíl a nemohlo ji zastavit nic, absolutně nic.
„Teď,“ zašeptal Šachista klidně, téměř něžně. „Stačí jeden pohyb.“
„No tááák,“ poškleboval se Škleb s dychtivým leskem v hlase. „Ukaž mu, že nejsi ta dole. Nikdy víc.“
A Šepot mlčela, ale to Kiwi nevnímala, bylo jí to jedno. Rozmlouvala by jí to, bylo to jasné. Nejspíš ale vycítila, že teď by malé zrzce nerozmluvila nic. Její výraz v očích napovídal, že bylo rozhodnuto. Zastavila se těsně u Arsena a cítila jeho teplo, nebo si to aspoŇ myslela. Pach, který jí připomněl chvíle, kdy mu věřila. Kdy mu poskytla svou přítomnost, svůj čas a svou důvěru. Kdy si myslela, že svět je hezčí a bezpečnější, když stojí vedle něj.
Zvedla tlapku a v tu chvíli se jí v hlavě mihlo všechno. Pád, bolest, limbo a hlasy v něm, smích rodiny, který ji rozkládal zevnitř. A hlavně, to ticho vůči ní, když ji neslyšeli. Ani ji neviděli. Žili bez ní.
A pak bez váhání skočila. Její tělo narazilo do těla Arsena. Oba dva znovu padali, vzduch jí rval srst, vítr kvílel u uší a svět se převracel přesně tak, jak si to pamatovala. Tentokrát ale nebyla sama. Instiktivně se do něj zakousla, když se snažila zachytit opět čehokoliv, co by její pád mohlo zbrzdit. Mávala tlapami, ale nenacházela nic, kromě jeho těla, které padalo společně s ní.
A tehdy, uprostřed pádu, kdy už nebylo nahoře ani dole, kdy bolest ještě nepřišla, ale byla nevyhnutelná, se ozvala Šepot:„Podívej se.“ Zněla tak, jako vždycky, jako tiché pohlazení na duši. Kiwi opatrně rozevřela oči a viděla sama sebe, z výšky, jako kdyby byla pták a kroužila sama nad sebou. Viděla sama sebe ně jako oběť, ne jako viníka, ale jen malé vlče, které se drží zuby drápy, protože nechce znovu zůstat samo dole. A došlo jí to – tahle pomsta ji nezachrání, tato pomsta ji stáhne s sebou. Nebude díky ní ani silnější, ani se jí neuleví, jen jí vezme to poslední, co jí zbylo.
A náhle pustila, ne Arsena, ale tu myšlenku na pomstu. Pád se najednou zastavil a nepřišel ani žádný náraz. Arsen zmizel, rozpadl se na prach dříve, než dopadl a Limbo se kolem ní zlomilo jako skořápka, ve které byla zavřená. Bolest v těle vlčete se stáhla do jediného bodu, byla ostrá, ale snesitelná a usadila se v hrudi. A z toho drobného hrudníčku náhle vystoupila jako malé světélko, ovšem ostré tak, že ji téměř oslepilo. Začalo se zvětšovat a zvětšovat, až úplně naplnilo prostor Limba a celé ho pohltilo.

Prosím číslo 9 T.T

Dech jí zase těžknul a stále zarývala drápky do země. Poprvé měla pocit, že svět kolem ní se nehýbe vůbec, nebylo žádní lámání krajiny, žádné návraty zpátky. Podívala se směrem ven, z úkrytu. Její rodina tam stále byla a stále si užívali život. Bez ní. Ale ona tu teď stála sama a jen s tou myšlenkou, která se jí rozlévala hrudí jako pomalý jed. Kiwi výjimečně nebyla prudká, hysterická, ani splašená. Byla klidná a právě to bylo děsivé a neobvyklé. „Nemusíš to udělat hned,“ promluvil Šachista měkce. „Jen si to přiznej, že to chceš.“ Kiwi sklopila hlavu. Vzpomněla si na tlak v zádech, na krátký okamžik beztíže, na svět, který se převrátil. A pak na ticho potom. Jak utichl svět kolem ní, jak utichla ona... „Bylo by to fér,“ uchechtl se Škleb. „Taková hezká rovnováha. Ty nahoře, on dole. Jedna - jedna.“ Zachichotal se nadšeně z té představy. A Kiwi? Tentokrát se nebránila smíchu, ale rozchichotala se společně s ním. Netrvalo dlouho a rozešla se pomalu k postavě Arsena. Kráčela sebevědomě a rozhodnutě. A smála se jako vždy, jako pominutá. Občas její hlava těkla na jednu stranu, občas na druhou, sem tam měla cuk v celém svém těle. Její výraz byl šílený, šílenější, než kdy byl. A pohled rozšířených zorniček upírala na to jedno – na někoho, kdo se ještě nedávno nazýval přítelem.

Kiwi zůstala stát s drápky zaryté do země tak hluboko, až cítila, jak se jí třesou celé nohy. Myšlenka, kterou do ní Šachista zasel, se jí usadila v hrudi jako cizí těleso. Těžké a neodbytné. Nebyla to představa konkrétního činu, spíš pocit moci, který s sebou nesla. „No tak,“ broukl Škleb skoro lítostivě. „Aspoň si to představ. Jen maličko. To přece se přece může.“ Nabádal ji usměvavě, jako kdyby o nic nešlo.
Kiwi ztěžka vydechla.. Ta představa se jí protlačila do mysli a to ji docela dost děsilo. Zavřela oči. Srdce jí bušilo nepravidelně a chvíli nevěděla, co sama se sebou. Necítila momentálně strach, ale spíše chlad. A to ji vykolejilo více, než cokoliv jiného. „Všimni si toho,“ ozvala se Šepot klidně. „Ne toho, co ti nabízí, ale toho, co to s tebou dělá.“ Pravila opět tím tichým, klidným hlasem, ale maličká jej vnímala, vždy jej vnímala. Přikládala mu větší pozornost, než Šachistovi a Šklebovi.
Já… nechci být jako on,“ vydechla tiše, skoro neslyšně. „To neříkám,“ odpověděl Šachista bez zaváhání. „Říkám, že můžeš být silnější.“ Opět to byla slova, která se Kiw dotkla. Něco na nich bylo, něco ji lákalo, aby to zkusila. Cítila by se pak méně mizerně? Nebo ještě více?
„Za cenu sebe,“ doplnila Šepot. Pak nastalo ticho, těžké a hutné a Kiwi cítila, jak se v ní něco láme a tentokrát nešlo o kost. Lámala se představa o ní samotné a poprvé ji napadlo, že největší past v Limbu není bolest, ale nabídky, které dávají smysl až tehdy, když nevíš, kudy kam.

„Víš, co s tím udělat,“ ozval se Šachista klidně. Nebyl v tom kupodivu ani posměch ani výhrůžka. „Můžeš mu to vrátit, uleví se ti. Co ty na to?“ Nabádal ji stále tónem, který ji na oko k ničemu netlačil. Byl stále ledově klidný. Kiwi se celá naježila a lapla po dechu. „Ne,“ vydechla bez jistoty, spíš jen pro to, aby něco řekla.
„Neříkám teď,“ pokračoval, jako by ji neslyšel. „Můžeš někdy jindy, v budoucnu. Až budeš stát blízko tak, jako on předtím u tebe. Až budeš mít možnost a budeš cítit ten tlak znovu.“ Jeho hlas byl hladký, skoro až medový. „Jeden pohyb. Jedno rozhodnutí. A už nikdy nebudeš ta, co zůstala dole.“ Kiwi sklonila pohled k zemi. Cítila hluboko uvnitř sebe, že by to nejraději udělala. A udělala by to klidně hned teď a ne někdy.
„Ty jo,“ vmísil se Škleb potichu, skoro obdivně. „To by byla teprve ironie. Hezky symetrický konec, co?“ Kiwi zatnula drápky do země, když se jí v hlavě na zlomek vteřiny mihla představa toho pocitu, jaké by to bylo nebýt ta slabší.
„Tohle není spravedlnost,“ ozvala se Šepot tiše, ale pevně. „Takhle by to fungovat nemělo. Byl by to nekonečný koloběh.“ Zrzina ztěžka polkla. Stále se chvěla, ale nevěděla už vlastně, proč. Jestli bolestí, nebo tím pocitem a tlakem, který uvnitř ní narůstal.
„A co když…“ začala a zarazila se. Ta slova ji děsila už v zárodku. „Pak bys konečně nebyla oběť,“ uzavřel Šachista klidně.

Ticho a klid netrvalo dlouho. Kiw měla pocit, že se v tom tichu něco usadilo, ale nebylo to ani zvuk, ani obraz, spíše pocit, že prostor kolem ní ztěžkl, jako kdyby jí někdo šlápl na hrudník. Stála stále na stejném místě, ale měla náhle pocit, že se nemůže nadechnout úplně. A měla pocit, že ten tlak znala, aniž by se musela otočit a zjistit, co za ním vězí.
Ta postava nebyla celá a a ni přesná. Byla složená ze vzpomínek, které se k sobě nehodily. Jeho tvar, výška, jeho blízkost, ale bez hlasu, bez očí a bez jakékoliv možnosti odpovědi. Nestál proti ní, ale stál příliš blízko, tak blízko, že cítila jeho přítomnost na srsti, jako tehdy nahoře. Byl to Arsen.
Kiwi opět stiskla zuby k sobě, ale neodstoupila. Bolest v těle se ozvala, ale nebyla nová, vlastně byla dost známá. Ten pocit zrady od přítele. „Arsi,” oslovila ho roztřeseně. „Nečekej reakci,“ přerušil ji Šachista klidně. „Tohle není on. To je to, co v tobě zůstalo.“ Střelila jeho směrem ouškem a letmo přikývla.
„Já vím,“ hlesla tiše, až překvapivě smířeně. Bylo to spíš konstatování. „Já vím, co udělal.“ Postava před ní se nepohnula, ale stejně tak ani nepolevil ten tlak. V jejím nitru narůstalo něco zvláštního. Cítila, jak se v ní probouzí vztek i bezmoc zároveň. Chtělo se jí zároveň brečet, ale i po něm začít řvát. Ptát se a dožadovat se odpovědi.

Zůstala stát na místě déle, než chtěla. Ne proto, že by už neměla sílu, ale protože se svět kolem ní začal chovat… jinak. Jeskyně za jejími zády se pomalu vytrácela, ne mizela, spíš bledla, jako by ji někdo opatrně gumoval z okrajů. Zem pod tlapkami byla najednou studenější a vzduch kolem ní zhoustl. Když se nadechla, cítila v nose pach kamene, prachu a něčeho ostrého, možná to byl vítr? Ano, skutečně to byl vítr. Něco jí to připomnělo, ale ona to nechtěla, proč to tak bylo?
Neviděla žádný sráz, ani žádné kameny, nebo vyhlídku na široké okolí kolem sebe. Přesto měla pocit, že stojí na hraně. Pod tlapkami jí cosi ujelo, ale jen sotva znatelně, ovšem stačilo to k tomu, aby se jí stáhl žaludek. Nespadla, ale posunula se o půl kroku špatným směrem a její tělo ztuhlo dříve, než mysl. Zrychlilo se jí dýchání a srdce se rozeběhlo na plné obrátky.
„Haha… jo, tohle znám,“ ozval se Škleb, tentokrát tišeji než obvykle. „Ten pocit těsně před tím, než to jde do háje. Vsadím se, že teď čekáš ránu.“ Kiwi zavřela křečovitě oči. Opravdu ji čekala. Čekala, kdy přijde ten náraz, co ji pošle dolů. Dolů na smrt.
„Nedělej scény,“ přidal se Šachista chladně. „Nestalo se nic, je to jen vzpomínka. Copak si to nechceš zkusit znovu?“ Pád ale nepřišel, místo toho cítila vítr, prudký a studený, který jí rval srst do všech směrů a hučel kolem uší přesně tak, jak si pamatovalo její tělo. Neviděla nic, ale cítila všechno. Ztrátu směru a okamžik, kdy už nevíš, kde je nahoře a kde je dole.
„Tentokrát se dívej,“ ozvala se Šepot klidně. „Neodvracej se. Nestojíš tu proto, abys znovu padala.“ Kiwi pootevřela opatrně oči. Neviděla sráz, viděla jen sebe. Jak stojí, jak se třese a jak pořád dýchá. A poprvé jí došlo, že ten nejhorší pád už má za sebou. A že tohle není návrat dolů, ale místo, kde se musí přestat bát toho, co už se stalo. V tu chvíli ustal vítr, nastalo ticho a Kiwi zůstala stát na místě.

Chvíli tam tak stála, opřená bokem o chladnou stěnu jeskyně a snažila se srovnat dech. Každý nádech byl mělčí než ten předchozí, jako by si plíce odmítaly vzít víc vzduchu, než bylo nutné k přežití. Venku pořád slyšela smích. Hlas rodičů, pobíhání sester, svět, který se dále hýbal a fungoval bez ní. A to pro ni bylo to nejhorší, ne ta bolest, ale vědomí, že tam venku pokračuje svět, do kterého teď nepatří.
Narovnala se a odlepila se od stěny, aniž by se ohlédla zpět. Udělala krok směrem ven a pak další. Každý bolel, ale tentokrát byla rozhodnutá. Pokud by tu měla zůstta, tak ne dobrovolně. Pokud má něco pochopit a přijmout, tak po svém. A jakmile překročila práh jeskyně, svět se divně pohnul. Nebylo to viditelné pouhým okem, spíše citelné. Udělala další krok… a krajina před ní se rozlila, jako když se obraz na hladině rozbije kruhem. Cesta, po které chtěla jít, se stočila zpět sama k sobě. Jeskyně byla znovu za ní, stejná a nezměněná.
„Hele, tohle už známe,“ uchechtl se Škleb. „Utíkáš, běžíš, hop... a jsi doma. To je skoro roztomilý.“ Kiwi zryhlila krok a zkusila to znovu. A znovu, ale pokaždé se stejným výsledkem. Každý pokud ji vrátil o pár kroků zpět, blíže k místu, odkud vyšla.
„Vidíš?“ pronesl Šachista klidně. „Útěk není řešení. Nikdy nebyl.“ Šepot tentokrát mlčela. A to ticho bylo horší než jakákoliv odpověď, protože doufala, že od ní nějakou dostane. Radu, pomoc, cokoliv. Kiwi se zastavila, rozechvělá, lapající po dechu a poprvé ji napadlo, že Limbo ji nepustí dál, dokud nepřestane utíkat před tím, co už je uvnitř. A to zjištění nebylo příjemné.

Udělala další krok, ale hned na to přišlo trhnutí, tak prudké, až jí v páteři přeskočilo něco, co se nedalo popsat jinak než jako cizí pohyb ve vlastním těle. Nebyla to bolest sama o sobě, tu už znala. Spíš pocit, že její nohy nejsou její, že se pohybují opožděně a jinak, jako by každá poslouchala jiný příkaz. Zatím kulhala, nespadla. Zastavila se jen pro to, aby v bolestech popadla dech. Sevřela čelist a zkusila to znovu. Kosti v ní zapraskaly tentokrát hlasitěji.
„Vidíš?“ ozval se Šachista klidně. „Tohle tělo je rozbité. Nehodí se na cestu. Zůstaň. Přestaň se snažit.“ Kiwi sevřela čelisti k sobě a naštvaně sykla přes zatnuté zuby. Chtěla po něm vyjet, ale neměla na to sílu.
„Nebo se aspoň směj,“ poškleboval se Škleb. „protože když kulháš takhle, vypadáš fakt trapně.“ Tentokrát zrzka zavrčela bolestí a udělala další krok. Bylo to pomalé, nehezké a nedůstojné, ale naprosto skutečné. Každý ten pohyb jí připomínal pád, neviděla ho, ale cítila tělem, které si jej pamatovalo až moc dobře. Každá kost v jejím těle jí to připomínala.
„Zastav se,“ ozvala se Šepot poprvé jasně. Nic jí nepřikazovala, nebo aspoň tak to vlčeti vyznělo, ale zněla neobvykle pevně. „Dokud tohle všechno budeš odmítat, nepostoupíš dále. Dokud to budeš nenávidět, potáhne tě to zpátky.“ A tak se Kiwi opřela o zeď jeskyně, přičemž přerývavě dýchala, tlapky se jí třásly, ale tentokrát se nesesunula.

Báseň?

A ze slov se jí nečekaně poskládalo něco jako krátká báseň:

„ V jeskyni doma stojím a přece cizí jsem,
přes dech valí se smích a každý krok je snad sen.

Ve stínu mámy nevidím, jak by mě objala,
a v tátově hlasu slyším jen, že jsem se ztratila.

Kdo mě tlačí, kdo se směje, kdo mi šeptá ve tmě,
kdo mi bere moje jméno a vrací ho zpět ke mně.

Jestli mám druhou šanci mít, tak ať mě vše bolí dál,
jen ať vím, že nejsem nic, co by vítr odnesl a vzal.”

Když dozněla poslední sloka, Kiwi se jemně zachvěla, ale smích tentokrát nepřišel. Škleb sice odfrkl něco jako „no páni, poetka“, ale už to nebylo tak silné, protože Kiwi se poprvé nesnažila jen utéct. Šachista mlčel chvíli taky, možná jen proto, že uvědomění si zrady a pocit po ní bylo jeho hřiště a on si ho chtěl vychutnat. A Šepot se ozvala úplně nejtišeji: „Tohle je začátek.“ Kiwi pomalu sklopila hlavu, přičemž jí stékaly kožichem slzy. Přesto ale cítila někde hluboko, pod tím vším, že se jí v hrudi hnulo něco malého, tvrdohlavého a živého. Žádná radost, ani naděje, spíše vzdor. Vzdor vůči tomu, že se její příběh zlomil na srázu při jedné „kamarádské“ ráně do plece. A když se pak znovu pokusila udělat krok, bolelo to jako vždycky, kosti v ní zapraskaly, ale ona šla… protože teď už věděla, že Limbo ji nenechá jen stát na místě a že ti tři půjdou s ní, ať chce nebo nechce. A jestli se odsud má někdy dostat, bude je muset konečně poznat ne jako hlasy v hlavě, ale jako tváře, co se jí smějí, tlačí ji a šeptají jí do uší pravdu.

Rozhodla se s nimi nemluvit. Bude je prostě ignorovat, všechny tři, i Šepot, která si to možná úplně tak nezasloužila. Ale pořád to byl parazit. Parazitovala v její hlavě úplně stejně, jako Škleb se Šachistou. Ve finále je nesnášela všechny stejně. Všech se úplně stejně chtěla zbavit, ale... nemohla. Nešlo to. Byli s ní od narození, byli s ní i po smrti – pokud tedy byla pravda, že byla mrtvá. Ona si tak moc nepřipadala. Byla doma, chodila, cítila bolest, až moc velkou bolest. Mluvila, viděla, mohla se bavit s hlasy. Jediný, s kým se nemohla bavit, byla její rodina.
A tak, aby se neztratila úplně, aby měla vlastně s kým vůbec mluvit, když s hlasy nechtěla a s rodinou nemohla, začala mluvit sama k sobě, i když věděla, že to ti paraziti uslyší také. Bylo jí to ale v tuto chvíli jedno. Začínala mít pocit, že pokud se chce vrátit za svou rodinou, musí to zvládnout sama. Že jí tentokrát nikdo nepomůže. Žádný táta, žádná máma a už vůbec ne ten zrádce Arsen. Prostě na to byla kompletně sama, bylo to její peklo. Sama zemřela a sama si jím musela projít.

„Ne, bohužel. Zůstaneme spolu napořád," pošeptal ten něžný hlas. A vlče nemohlo tušit, že to byla lež. Jasně, že kdyby zemřelo úplně, těchto postav by se zbavilo. Šepot ale nechtěla, aby tomu tak bylo, vždyť před sebou mělo ještě dlouhý život. A nárok na něj si vybojovalo v prvních minutách života a stejně tak za něj bojoval i Varja, které vlčeti navrátilo dech. Ač parazitovala v hlavě Kiwi úplně stejně jako Škleb a Šachista, neměla nikdy v úmyslu jí přitěžovat. Proto se ozývala tak málo. Proto zasáhla vždy jen tehdy, když to byla potřeba.
Kiwi se přitiskla zády ke stěně jeskyně, studené a známé, aby se udržela, aby se nerozsypala úplně a najednou ji napadlo něco tak dětsky zoufalého, že jí z toho bylo skoro na nic. Že kdyby tu byla máma, přitiskla by si ji k sobě a pošeptala nějaká konejšivá slova. Že kdyby tu byl táta, řekl by jí, že to bude v pohodě. A ona by tomu uvěřila, protože to tak vždycky dělala. Jenže nikdo nepřišel, nikdo ji nevnímal, ani neslyšel, nejspíš ani neviděl. Nikdo se o ni nezajímal. A Kiwi tu byla sama se třemi hlasy, které ji buď tlačily, nebo rozesmívaly, nebo jí tiše říkaly pravdu, kterou nechtěla slyšet.
„Ale copak copak, vlčátko by se nás chtělo zbavit?" poškleboval se zase Škleb a Kiw zaslechla jeho škaredé pochechtávání. Nevěděla, koho by se chtěla zbavit více, jestli jeho, nebo krutého a zlomyslného Šachisty. Odmítala mu ale odpovídat. Muselo to být zřejmé z toho, na co se ptala. Snad jen hlupák by potřeboval odpovědět, ne?

Kiwi sklonila pohled k zemi. Jeho oči... Ta vzpomínka ji pomalu trhala zevnitř. Pomalu se jí rozlila pod kůží jako jed, ale také jako teplo, protože ho stále chtěla někde uvnitř sebe omluvit, chtěla si to přepsat na něco jiného, jako třeba omyl, nebo špatný sen. Šachista tu slabost ucítil okamžitě a s potěšením do ní bodl: „Řekni si to. Zradil tě. A ty jsi mu dala svou důvěru. Svůj čas. Své přátelství. Jak… hloupý.“ Zrzina zavrčela, jako kdyby ten hlas chtěla rozcupovat, věděla ovšem, že nemůže. Tolik si přála, aby chvíli mlčeli.
„Nejsem hloupá,“ sykla. Škleb se jí vysmál: „Jasně že nejsi, ty jsi jen… kiwi, haha, malý ovoce!“ Prudce se za ním otočila, ale on pokračoval. „Tvoje ségry dostaly tak honosná jména, jenom u tebe máti nebyla schopná vymyslet nic jiného, to o něčem svědčí, ne? Ty ses neměla ani poprvé nadechnout. Natož existovat, pfff,” propukl ve smích a jeho silueta se začala kroutit po jeskyni. Kiwi se rozklepala brada, když se jí znovu do očí draly slzy. Ale místo toho se z jejího hrdla zase dral smích, protože ta zoufalost byla rychlejší, než žal. Tolik to nenáviděla.
„Když... Když tady zůstanu, umřu, že jo?" pípla nejistě. Začala dávat dohromady zoufalý plán. „Ty už jsi mrtvá, tohle je jenom mezibod," upozornil ji Šachista až nechutně mile. „A zbavím se vás, když tímhle mezibodem neprojdu?" zeptala se tiše a ohlédla se po všech třech siluetách. Její pohled padl s nadějí na Šepot, která toho moc nenapovídala, jako vždy.

1000 (2/2)

Kiwi zůstávala ležet na zemi, protože neměla sílu se znovu zvednout. Palčivá bolest na hrudi naprosto přebíjela tu, co způsobovaly její neustále se lámající a znovu hojící se kosti. Myslela si, že jsou kamarádi. Myslela si, že se mají rádi. Věřila mu, v jeden okamžik pro ni byl jediný na světě, více, jak rodina, se kterou nestačila strávit ani dostatek času. A teď? Byla doma, nebo aspoň tak to přesně vypadalo, stejně známé stěny, stejné pachy a místa, kde se sestry i ona válely. Místa, kde se schovávaly ukradení drobnosti, kde byla podlaha poškrábaná od drápků ve snaze tam vykouzlit nějaké obrázky... Jenře to doma mělo ostré světlo a nepříjemné ticho, které se vpíjelo až hluboko do duše. Venku se pořád ozýval smích. Venku pořád žili. A ona byla o kus vedle, jako kdyby ji někdo přemístil na špatnou vrstvu světa, kde všechno viděla, ale nic se jí v podstatě netýkalo.
„To je roztomilý,“ ozvalo se jí v hlavě skoro zpěvným hlasem a Kiwi sebou cukla, protože to nebyl ten klidný a děsivě milý hlas z kouta jeskyně. Tento byl ironicky jízlivý a zněl, jako kdyby se u toho smál, ačkoliv smích slyšet nebyl. Znala ten hlas. Dala mu v hlavě jméno Škleb. „Tak dlouho jsi chtěla bejt důležitá a teď jsi…“ odmlčel se, aby si to vychutnal, „…neviditelná! Haha. Víš co, to je vlastně dokonalý. Nikdo s tebou nemůže mluvit. Nikdo tě nemůže pomazlit, pochválit, ani seřvat, protože…“ znovu se zasmál, tentokrát tak, že se jí z toho stáhlo břicho. „…už tě nemají. No tááák, nebreč, to je trapný.“
Kiwi měla pocit, že se jí ten smích snaží nacpat do krku jako roubík. Cítila, jak se její koutky cukají a kuckala se v přidušeném smíchu, i když se jí třásla čelist a v očích ji pálilo něco, co nebylo jen od slz, ale i od vzteku. Zvedla hlavu, pokusila se nadechnout a říct něco, cokoliv, jenže hned jak otevřela tlamu, prasklo jí cosi v hrudníku a ona zaskučela bolestí tak ostře, že ji to na okamžik zbavilo i strachu, protože bolest uměla být jednodušší než myšlenky.
„Ne… drž hubu,“ vypravila ze sebe nakonec, přidušeným hlasem skrze zaťaté zuby. Ani nevěděla, zda je tiskla více z důvodu bolesti, nebo vzteku. Nesnášela ty hlasy, nesnášela! „Drž. Hubu.“ Zopakovala o dost rázněji a šlehla pohledem kamsi do úkrytu. „Hele, ona mi nadává,“ zahlaholil Škleb rozverně, a Kiwi skoro viděla, jak tam někde v temnotě poskakuje, jak se jí u toho vysmívá a napodobuje její vlastní hlas: „Drž hubu, drž hubu, jsem hrdinka, jsem princezna Limbíčka…“
Dřív by ji to možná donutilo se taky zasmát, protože to bylo její, tohle byl její způsob, jak přežít trapas, jak přežít stud, jak přežít to, že je jí něco líto. Jenže teď jí došlo, že se jí ten hlas směje i v místech, kde už žádná sranda není, že jí leze pod kůži a dělá z ní něco, co se bude smát i v okamžiku, kdy by měla křičet.
Z venku se znovu ozval tatínkův hlas, když podporoval jednu ze sester. Kiwi se při tom zvuku prudce napřímila, jako by ji ten hlas vytáhl za šíji. Konečně byla schopná se zvednout na nohy. Udělala opatrný krok směrem k východu, přičemž ji bolest skoro složila, ale ona tvrdošíjně pokračovala, chtěla jít za nimi, chtěla tam být s nimi. Byla přesvědčená, že když dojde dostatečně blízko, když se někoho z nich dotkne, třeba se jen opře o mámu, otře se jí o bok, nebo oblízne tátovi líci, tak si jí konečně všimnou a všechno se spraví.
„Nezdržuj,“ ozvalo se tentokrát ledovým tónem, tvrdým jako kámen. Hlas, který na ni zde už nejen mluvil, ale také po celou dobu stál a krčil se ve stínech. Šachista, takové dala jméno jemu. Kiwi se automaticky zastavila, aniž by věděla proč. Najednou jí děsně ztěžkly tlapky, jako kdyby jí na ně někdo položil kameny a ještě přitlačil. „Chceš se jim ukázat?“ pokračoval ten hlas, byl tak nepříjemně jistý, že musela malá vlčka s nelibostí nakrčit čumák. „Tak se ukaž. No tak. Řekni něco. Vykřikni. Udělej scénu. Vždyť to umíš.“
Kiwi sevřela zuby, cítila, jak se jí vrací horko do tváří, jak se jí zvedá ten starý, známý vzdor - a Šachista ho hned chytil za krk a otočil proti ní. „A pak uvidíš,“ dodal tichounce, skoro mile, ale přesně tím tónem, který byl nejhorší, protože zněl jako rada. „že i kdyby tě slyšeli, stejně by chtěli, abys zmizela. Že jsi jen chaos. Jen problém. Jen… postradatelná.“
Kiwi se roztřásla. To slovo jí v hlavě zaznělo jako ozvěna, která se rozbíjí o kámen a vrací se zpátky ještě ostřejší. Postradatelná. Vybavil se jí Arsenův dotek, jeho objetí a padání jeho slz do její srsti, jeho „mám tě rád“ těsně předtím, než do ní vrazil a najednou se jí udělalo na zvracení, protože to všechno do sebe zapadlo tak hnusně hladce, jako když se zaklapne past. Ta slova znala. Až moc dobře je znala a neslyšela je poprvé. Celou tu dobu jí to říkal on. A Šachista se buď inspiroval, protože poznal, že se jí z toho dělalo slabo na duši, nebo ho dokonce zmanipuloval.
„Ne,“ vydechla spíš pro sebe než pro ně otřeseně. Udělala zarputile další krok, aby jim ukázala, že může a že se nevzdává. Jenže v tu chvíli se v její noze cosi tak bolestivě pohnulo, že se celá zkroutila a bolest ji donutila zastavit. Škleb okamžitě vyskočil ze stínů se svou jedovatou veselostí: „No tááák, takhle kulhá i moje babička,“ poškádlil ji. „jenže ona aspoň žije, existuje!“
Kiwi měla pocit, že se jí smích dere do hrdla, že se jí koutky zvedají proti její vůli... a bylo to tak strašně ponížující, že jí z očí vytryskly slzy. A s nimi opravdu přišel i ten smích, tak náhlý a škaredý, že se sama sebe lekla. „Přestaň,“ zaskučela udýchaně. „přestaň… já nechci.“
„Ty nechceš,“ zopakoval Šachista s pohrdáním, které se jí zavrtalo do žaludku. „Ty nikdy nevíš, co chceš. Proto ti to vždycky někdo musí říct.“ Zakroutila prudce hlavou, zatímco tiše vzlykala, do toho se pochechtávala a kolísala nad zemí.
A pak se ozval ten třetí hlas. Znělo to medově, jako vlčice, taková ta hodná tetka, co přiskočí pofoukat bebíčko. Nebyl hlasitý, ani ostrý, byl prostě tichý. „Dýchej,“ řekla Šepot jednoduše. Kiwi se nadále chvěla a polykala slzy se smíchem současně. „Jeden nádech,“ pokračovala. „a jeden výdech. Neutíkej teď, nemá to cenu. Zatím… zůstaň.“
Kiwi zavřela oči... „Podívej,“ zašeptala Šepot znovu…„Tohle není hra,“ řekla tiše. „Já… jsem mrtvá?“ vyšlo z ní. „Mrtvááá, haha, to zní tak dospělácky!“ Začal se vysmívat Škleb. Vtíral se jako toulavá kočka o kus pozornosti a smíchu. Nikdo se ale nesmál.
„Řekni to nahlas ještě jednou a rozpadneš se.“ Varoval ji Šachista až příliš klidně. Jako kdyby si to snad přál. Jako kdyby snad smrt Kiwi neznamenala konec jeho existence. Možná právě proto tu byl. Aby ji k tomu dovedl. Šepot ale nepřitvrdila. Nereagovala nijak ani na její kolegy, kteří byli v tom malém vlčeti uvíznutí společně s ní. Ignorovala jejich existenci. „Pamatuješ si vítr,“ začala. „a kameny. Pamatuješ si, jak se ti svět převrátil. Pamatuješ si jeho oči.“

1000 slov (1/2)

Ležela na zemi a zoufale lapala po dechu, přičemž se snažila pochopit, jestli to, co právě prožila, byla jen další vlna bolesti, nebo se její tělo skutečně bolestně rozsypalo a pak znovu dalo dohromady. Bylo to jako když někdo rozšlápne suchou větvičku a ona se pak dá zpět dokupy. Stejně neuvěřitelné. Jednou zlomená, navždy zlomená, tak to prostě bylo, nebo ne? Některé kosti jí tepaly horkem, jiné pulzovaly studenou a tupou bolestí, jako kdyby jí je měl někdo vytrhnout z těla ven. A přesto je pořád cítila, cítila sama sebe a to bylo možná to nejhorší, protože kdyby necítila nic, možná by se tolik nebála.
Ani nevěděla jak, nějak se vyhrabala zpátky na tlapky a třásla se jako novorozené mládě od laně. Skoro se převážila dopředu, ale stála, nebo aspoň na chvíli. Měla ocas stažený mezi zadní nohy a hlavu skoněnou nízko, jako by se bála, že na ni někdo zpoza kamene vyskočí a zařve. Jen tak, pro srandu. Jenže nikdo se tady nesmál, tedy kromě ní a ona to zrovna nedělala, protože by zrovna chtěla. Smích byl její obranný mechanismus.
Chvíli jen stála a přerývavě dýchala, vypadalo to, jako kdyby její plíce zapomněly, jak fungují. Znovu se rozhlédla a připadalo jí, že její domov vypadá... jinak. Nebyla to ta útulná jeskyně, kde ležela obložená teplými těly sester a rodičů. Byla to ta stejná jeskyně, ale přesto na ní bylo něco jiného, znepokojivého. Světlo zde bylo nějaké ostré, jako kdyby ho bylo příliš, ale zároveň bylo špatně vidět. A tam vzadu, tam, kde měla být největší tma bylo cosi jako... vlna. Něco, co rozhodně nevypadalo jako kámen. Raději se tím směrem nedívala. Ta věc ji podivným způsobem znepokojovala.
Vydala se pomalu ven, její kroky byly pomalé, kulhající a každý z nich strašně bolel. Rozhodně nebyla ani trochu ladná, nebo energeticky vypadající, jako vždycky. Měla pocit, že je chodící chrastítko. Praskání a třeskot, který by měl slyšet každý na okolo, jenže ho slyšela jen ona. A možná někdo, nebo něco dalšího. Ten hlas. To, co stálo v tom stínu a nenápadně ji sledovalo.
„Tak se podívej pořádně, teď už nemusíš spěchat,“ ozvalo se znovu v její hlavě. Hlas tentokrát zněl, jako by se rozvaloval přes celou stěnu jeskyně, jako by byl součástí všeho kolem. Kiwi polkla, ale v krku měla sucho a těžký knedlík. Jako by ji měla plnou prachu a chuchvalců srsti.
Vyděšeně zamrkala, byla by přísahala, že ten hlas... patřil tomu stínu. Znovu se pokusila polknout a cítila, jak její tělo polévá zima a horko zároveň. Bála se. Bála se něčeho, ale nevěděla čeho, protože se bála ohlédnout. „Nebudu se bát,“ zamumlala pro sebe. Ani nevěděla proč, nikdo ji přece neslyšel, ne? Nikdo ji neviděl. Nemohl, ani ten výplod její fantazie tam vzadu jeskyně, nebo snad ano? Byla to ale jen věta, kterou říkala často, když se cítila malá a bezradná. Nebylo to často, ale občas ji musela použít. Jenže tentokrát ta věta zněla jinak, spíše jako prosba. Jako když si přeješ, aby to, co říkáš, začalo být pravdou.
S bolestí se došourala ven a znovu spatřila ten výjev, který jí předtím tak moc trhal srdce. Její rodina tam pořád byla a všichni byli šťastní. Maminka se právě od srdce smála něčemu, co zrovna vyvedla Sonja, její dokonalá sestřička na blbůstky. Byla tam i Sgayel, které ještě stále nebyla schopná věnovat dostatek času, aby se vůbec jako sestry poznaly. Tu povzbuzoval táta k tomu, aby se nebála skočit z kamene na kámen. Ostatní vlci ze smečky pobíhali, nebo procházeli kolem, všichni byli krásně živí, teplí a s očima plnými světla. Kiwi stála opodál a zírala na ně. Srdce ji tlouklo tak rychle, že se bála, že jí vyskočí ven.
„Ahoj…“ zkusila to znovu, zatímco se její hlas třásl. Tušila, jak to dopadne. Její hlas byl tichounký jako šepot listů ve větru. Nikdo nic, přesně jak si myslela. Zkusila udělat krok blíž... A znovu to přišlo. Ta vlna bolesti, která rozpálila její kosti v drobném tělíčku. Zastavila se, z hrdla se jí vydralo zakňučení a znovu couvla. Slzy se jí nahrnuly do očí téměř okamžitě, ale už je nezadržovala. Nechtěla. Nešlo to.
„Mami,“ zopakovala už jen v zoufalém šeptu. „Tati, já jsem tady… já jsem tady přece pořád…“ Ale oni se dál bavili, neviděli ji, neslyšeli. Jako kdyby tam ani nebyla. Jako kdyby nikdy neexistovala. Její svět se stáhl do malé tečky. Všechno kolem ní bylo rozmazané, jako kdyby se svět zaostřil jen na tu jednu skutečnost: Oni ji neviděli. A nikdy neuvidí. Její hrudníček se začal chvět a ona měla pocit, že nemůže popadnout dech.
A pak se znovu ozval ten hlas. „Vidíš, jak je jim krásně, když se nemusí starat o tebe?“ Kiwi se otočila prudce, až jí bolest projela celou páteří jako žhavý drát. „To není pravda!“ vyštěkla a zadní nohy pod ní podklesly. „To není… není… oni mě mají rádi… mám je ráda… já…“
„A přesto tu nejsi,“ odtušil hlas. Už nezněl výsměšně, ale naprosto klidně. Děsivě klidně. „A přesto tě nikdo nehledá a nepostrádá.“ Kiwi chtěla vzlyknout, ale místo toho z jejího hrdla vzešel jen tichý a syčivý nádech, jako by se její hlasivky roztřepily jako prach. „Proč…?“ vydechla. „Proč mě nikdo neslyší…?“ Chvilku bylo ticho, až na její vlastní mdlé lapání po dechu. A pak se hlas z kouta jeskyně konečně ozval. „Protože nejsi mezi nimi.“ Kiwi zamrkala a poprvé se ohlédla po tom stínu. Měl tvar. A měl tvář. Bílou a vůbec nevypadala jako vlčí, jen... ta postava celá byla až děsivě velká. A nebyla podobná ničemu, co doposud viděla. Větší, jak tatínek, mnohem, mnohem, což byl vůbec největší vlk, kterého doposud viděla. Jen tam nehybně stál a zíral na ni... očima? Byly to vůbec oči? Byly temně černé, jako ta nejtemnější noc, co vůbec mohla být. Nerozeznala v nich, ani ve tváři okolo, žádnou emoci. Žádný náznak toho, že by jí to chtělo ublížit, nebo naopak pomoci. Ale ten hlas jí byl známý. Byl to jeden z těch, co zněl v její hlavě denně.
„Jsi v Limbu, Kiwi.“ Slovo Limbo se jí zabodlo do hlavy jako ostrý trn. Cukla sebou a srdce se jí rozjelo jako splašené. „Ne… já tam nechci být, ani... ani nevím, kde to je!“ zašeptala do země. „Já chci domů. Chci obejmout rodiče a sestry. Chci, aby mě táta pochválil, že jsem… že jsem…“
„Že jsi co?“ ozval se hlas mile, až absurdně mile. „Že jsi přežila pád?“ Kiwi se schoulila a přitiskla tlapičky k hrudi, jako by se tím mohla poskládat zpátky dohromady. A pak jí to došlo. Došlo jí to jako ostré světlo, které se rozsvítí v úplné tmě.
Arsen.
Ten obraz, který se snažila vytěsnit, ten poslední pohled. Ta otázka v očích.
Proč?
Hlas v její hlavě, který slyšela nahoře, se ozval i teď, jen tišeji, jako by se krčil v koutku její duše. „Už to chápeš?“ Kiwi se roztřásla, jako kdyby byla v té nejmrazivější noci. „On… mě shodil,“ řekla poprvé nahlas. A slzy tentokrát byly vodopády, které se řinuly z jejích očí. Byly ostré jako sklo. Natekly jí do tlamy a chutnaly kovově, jako by byly plné krve. „On mě… on to fakt udělal…“
„Ano.“
Kiwi se rozvzlykala. Bolest kostí byla najednou nic proti bolesti v hrudi. Přitiskla čumáček k tlapkám a zoufale se snažila nadechnout. Tahle zrada bolela víc než pád...

9/10
Běž se podívat na zamrzlé vodopády

Když se stromy rozestoupily a před ní se otevřel pohled na zamrzlé vodopády, zastavila se tak pruce, až jí to podjelo. Nedobrovolně si kecla na sedink, oči se jí rozšířily a tlamu pootevřela obdivem. Voda, která jindy burácela a prskala, teď stála zkamenělá v čase. Ledové sloupy visely dolů jako průsvitné tesáky a slunce se v nich lámalo a házelo modravé odstíny, místy i stříbrné a jinde byly čiře bílé. „Ty jo…“ vydechla užasle a pomalu se sesbírala zpátky na nohy, aby se následně mohla se stále pootevřenou tlamkou v úžase pomalu přiblížit k té kráse. Vypadala, jako by se bála, že když udělá hluk, celá ta nádhera se rozbije.
Pak natáhla packu, aby se dotkla ledu. Byl opravdu studený a ten mráz jí projel po celém těle, ale nedonutilo to její packu stáhnout. Jen ji nechala opřenou a pozvedla hlavu, aby si to celé mohla prohlédnout. Vypadalo to, jako kdyby se v ní na moment utišily i ty chaotické myšlenky a hlasy, které neustále v hlavě nosila. Všechno se v ní zpomalilo, stejně jako ta voda. ale pak se rozesmála a obešla jeden ten z proudů do kola. Vnímala jen to ticho kolem a občasné prasknutí ledu někde uvnitř vodopádu. Nakonec si našla kámen kousek stranou, na který si sedla a obtočila ocásek kolem tlapek, aby mohla jen tak chvíli koukat.