Kiwi už na první pohled působí jako ztělesnění chaosu. Je v ní mnoho hravého, dětinského, což u vlčete není zatím nic neobvyklého. Horším faktem je, že tahle neřest jí nejspíš zůstane po většinu jejího života. Vlčice, která si libuje v hlasitých zvucích, světlech a barvách, ze kterých bolí oči. Zbožňuje věci, které se třpytí, točí se, bouchají, nebo jsou jakýmkoliv jiným způsobem neobvyklé a zajímavé. Má zvláštní zálibu v hromadění „pokladů“ – kostí, peříček, lesklých kamínků a schovává si je jako trofeje. Při prvním setkání působí jako rozjívený smrad, který se nikdy nenaučil chovat.
Jenže pod tou vrstvou hravosti je neklid. Něco rozbitého a traumatizovaného. Chová se nepředvídatelně. Smích střídá mlčení, důvěru podezřívání. Umí být nadšená, vděčná a až moc přilnavá k ostatním vlkům, ale stačí jedna špatná věta, jeden nečekaný pohyb a od té samé bytosti přichází jed. Obdaruje vás tichem, ironií, nebo rovnou výbuchem vzteku, kdy jí potemní oči a její hlas se nevídaně změní. V takových chvílích se zdá, jako kdyby s vámi mluvil někdo jiný. Možná sama se sebou? Možná s hlasy v hlavě?
Vždycky chtěla být milovaná a zapadnout mezi ostatní, ale nikdy nedokázala úplně zapadnout. Moc hlasitá, zvídavá… divná. Všechno si moc dobře pamatuje a hodně rozebírá a když se jí za to někdo směje, začne si vymýšlet svá vlastní pravidla. A čím více se snažila marně zapadnout mezi ostatní, tím více si připadala zlomená. V kritických chvílích od ní nečekejte paniku. Začne se smát. A směje se pořád, divokým a šíleným způsobem. Jako jiní pláčou, ona se směje.
Kiw není moc typ, co by poslouchal autority. Smečka je pro ni podezřelá struktura, nesnáší v ní ta pravidla. Sama sebe nevnímá jako součást něčeho většího, spíše jako oheň na hranicích lesa. Svobodná, nezkrotitelná a nebezpečná, kdy často působí jako tulák bez směru, ale ve skutečnosti netouží po ničem více, než být přijata a milovaná i se všemi těmi prasklinami v její osobnosti.
Když si někoho oblíbí, stane se pomalu posedlou, loajalita u ní nezná hranic. Ochotně by kvůli takovému vlkovi podpálila les a to bez mrknutí oka. Její důvěra je ovšem křehká, i drobné zklamání si přebere jako zradu a stáhne se, nebo reaguje okamžitě výbušně. Přesto se vždy vrátí, protože má srdce věčného dítěte, které se pouze ztratilo někam na zcestní a věří, že jednou najde cestu zpět.
Mluví zvláštním způsobem, zrychleně a přeskakuje témata k jednomu k druhému, libuje si v používání dětských výrazů a divných přezdívek. Ráda si hraje se slovy jako s hračkami. Umí být okouzlující i znepokojivá a někdy i obojí zároveň, vlci si nejsou jistí, jestli ji litovat, bát se jí, nebo ji rovnou zakousnout. Kiwka je mistryní improvizace. Bojuje jako někdo, kdo nemá plán – a pravděpodobně ho taky nemá – ale vždy má trumf v rukávu. Ať je to překvapení, lest, divoký výkřik nebo šílený taneček, nic z toho se nebojí využít pro svůj vlastní prospěch. Zranění si nevšímá, strach maskuje ironií a přesto všechno je v jejích očích vidět něco strašně křehkého… Jako by celou dobu stála nevinná křehká duše nad propastí.

Narodila se v Borůvkovém lese, v jedné z nejhezčí a největší smečce v srdci Gallirey. Její rodiče, Badri a Varjargar, byli jako z pohádky. Roztomilý pár plný něžností, smíchu a obdivuhodného porozumění, které by rozněžnilo ne jednu kolemjdoucí chladnou duši. A právě jim se zrodil malý zázrak. Ne jeden, ale hned tři. Tři malé sestry, maličké, nevinné a konečně dýchající vzduch venkovního světa.
Ale Kiwi si dala s dechem na čas. Zatímco sestřičky už svým tichým kňučením dávaly najevo, že zde konečně jsou, hledaly teplo máminy srsti a výživné mléčko, ona… Nic. Jen nehýbající se drobné tělíčko. Jako kdyby se na okamžik zarazila na prahu života a nevěděla, zda tu chce být, či nikoliv. Šťastní rodiče se záhy změnili v záchranáře o boj za nevinnou duši, kdy se ji snažili probudit k životu. Nekonečně dlouhých chvil proběhlo, pocit strachu a bezmoci se rozlil po celé jeskyni. A nakonec… nadechla se. Jen maličko, ale stačilo to – byla naživu! Otázkou však zůstává, jestli to na Kiw nezanechalo nějaké následky?
Možná, že v sobě vlče od této chvíle ponese jizvu na duši, že její první okamžiky byly jako krádež ze spárů nicoty. A možná si to také nebude pamatovat. Jenže třeba jí samotné tenhle zážitek nemohl utkvět v paměti, ale její tělo a duše si pamatuje dobře. Stále někde uvnitř malého vlčete bude tkvět pocit, že je tenhle svět nejistý, křehký a že každý další nádech je jen vypůjčený. Jako by se kolem ní neustále vznášela tenká hranice mezi bytím a nebytím. Už od útlého věku se bude zdát jiná… Neklidná. Ne jako rozverné vlče, které zlobí všechny okolo, spíše jako kdyby v ní bylo příliš života najednou, co se nevešel do tak malého těla.

Zajímavosti
Je opravdu jemná, malá a drobná. Její srst je stále rozcuchaná a neposedná, nikdy nepůsobí uhlazeně, spíše jako kdyby se zrovna vrátila z divoké honičky po lese. V očích jí jiskří nejistou směsí dětské zvědavosti a lehkého šílenství, zorničky stále rozšířené, vypadá, jako kdyby sledovala něco, co ostatní nevidí. Emoce v jejím obličeji jsou nesourodé, usmívá se, zatímco vypadá smutně a nebyla si jistá, co vlastně cítí.
Neustále má na sobě stopy drobných šrámů a jizev. Její pohyby jsou rychlé a neklidné, nikdy nestojí dlouho na místě. Občas má tiky, nebo může ostatní zaskočit zvláštními zvuky, které působí znepokojivě, ale pro ni jsou přirozené. Má výrazný dětský smích, který se ozývá nečekaně a je jakousi její „výbušnou“ vizitkou. Někdy si tiše promlouvá sama pro sebe a občas se zdá, že má nějakého vlastního imaginárního společníka.