Příspěvky uživatele

Nezdálo se, že by s vlkem nějak pohnulo zasněné vyprávění o tom, jak záhadný a magický je tohle kraj. Vlastně se tvářil asi tak stejně, jako by mu bílý říkal, že tráva je zelená a slunce hřeje. Nedovoloval jedinému smítku emoce bílého, aby se k němu třeba jen přiblížilo. Nezáleželo na tom, jestli mu věřil, nebo ne - ostatně o magiích věděl své. Ale už zanevřel na to, že by na něj někde čekalo něco hezkého, jak to cizincův hlas naznačoval. Juno také většinu její síly dodávaly legendy, i když byla jen obyčejnou vlčicí, tohle místo mohlo být zrovna takové. Neobyčejné jen, dokud tomu věří vlci, kteří si o něm vyprávějí. I když, modrý přeliv na vlkově srsti rozhodně nebylo něco dvakrát obyčejného.
"Jenom procházím," odvětil Khaaros a zpola nepřítomně se rozhlédnul, jako by neměl ani jasno, kam povedou jeho kroky dál z téhle rozlehlé planiny. Neměl cíl, neměl nic, co by ho ponoukalo kupředu.
Nechápal, proč se mu vlk představil. K čemu mu bylo jeho jméno? Znovu se na něj podíval a sledoval, jak hloubí díru a ještě něco prováděl. Důlek se co nevidět zaplnil vodou. Tmavý stále nechápal, dokud mu vlk, Aithér, nenabídl, aby se napil. Khaaros si s ním vyměnil pohled, ve kterém tentokrát bylo něco víc, než prázdnota. Nejistota? Možná. Po krátké chvíli se přeci přiblížil a sklonil k nabízené vodě, aby se napil.
"Děkuji," vyšla z vlka první známka nějakého vychování, když už přeskočil pozdravy, a ještě jednou si Aithéra pohledem přeměřil. "Khaaros," nabídl mu na oplátku své jméno. "Vaše srst," poukázal na něco, co mu přeci jen vrtalo hlavou. "Vypadají takhle všichni místní? Nebo je to symbol nějaké místní smečky?" Věděl, že některá vlčí uskupení používala různých způsobů, jak všem dát ihned viditelně najevo, odkud pochází.

Nespouštěl oči z vlka před sebou, ale jeho pohled nebyl nijak prozíravý a dotěrný. Jen tam prostě byl. Byl tak vžitý do své neexistence, že vlkovi na pozdrav ani neodpověděl, což mohlo jen podpořit myšlenku, že se třeba bílému jen zdál stejně, jako si myslel, že se před chvílí on zdál jemu. Bílý po něm ale něco chtěl, protože hned neodešel. Khaaros si vyslechl jeho prosbu, která byla nasáklá nadějí, že se mu skutečně tu vlčici, kterou hledal, podaří najít.
"Všichni někoho hledáme," hlesl pomalým, nevýrazným hlasem namísto odpovědi. "Je to nebezpečné. Mít naději. Měl by ses jí zbavit, než tě sebou stáhne do temnoty," promluvila temnota sama, zatímco její rudé oči sklouzly k náhrdelníku na vlkově krku. I v popisu vlčice, kterou hledal, byla nějaká ozdoba. Ros zdvihnul přední tlapu a dotknul se svého krku v místě, kde se nacházela věcička na krku cizince. "Je tohle nějaký kraj šamanů?"

// Kierb přes Tenebrae

U řeky se žádné jeho poslední osudné setkání nekonalo a tak vlk pokračoval po jejím břehu tak dlouho, dokud ho to neomrzelo a on se neodpojil, aby ho jeho kroky zavedly na sakra rozlehlou pláň. Jak dlouho už přes ní šel? Kvůli dešti mísícímu se se sněhem do dálky příliš vidět nebylo. Zvlášť, když to všechno bylo zahaleno do roušky temné noci.
A pak se před ním zjevilo světlo. Duch? Uprostřed tmavé noci ho upoutal záblesk bílého kožichu. "Juno-" špitnul nadějně, jako by mu náhle někdo vdechl do plic život. Ještě než však její jméno dořekl, bylo mu jasné, že se mýlí. Stávalo se mu to nepříjemně často. Ach, jak on to nenáviděl. Bylo to už dlouho a on stále kouskem srdce věřil, že ji znovu uvidí. Nesnášel tuhle svou naivní sentimentální část, která mu dávala naději. Byla to lež. A tak všechny své emoce zase rychle pohřbil a zaplašil a teď tam zůstal mlčky stát, kousek od toho bílého vlka. Jestli si na okamžik spletl vlka se světlem, tak on byl naopak tma. Přízrak ztrácející se ve všudypřítomném šeru.

// Převrácená planina

Déšť sice zvolnil, ale jen proto, aby udělal místo sněhu. Teplo už nebylo na programu tohoto roku. Tmavý vlk se zatím bezcílnou chůzí dopravil až k řece, jejíž hladina vytrvalým deštěm nevypadala nijak přívětivě. Vlk na ní dlouho shlížel s prázdným pohledem. Tolik možností, jak odejít... a přeci tušil, že by mu to bylo odepřeno. Tohle nebylo řešení.
Býval by se už nejspíš třásl zimou, kdyby ho jeho vnitřní teplota zajímala alespoň na tolik, že by mu stálo za to se třást. Mohl by mít klidně už tlapky a čumák celý promodralý a stejně by nehnul ani chlupem. Ať si ho zima vezme. Ať si ho vezme voda. Ať si ho vezme kdokoliv, kdo tam na něj čeká na hranicích, aby ho převedl. Tak kde sakra vězí?

// Středozemní pláň přes Tenebrae

// z nicoty

Prší.
Ale proč by to tmavého vlka mělo zajímat. Možná by si každý jiný zalezl do jeskyně. Nebo alespoň do lesa. Někam. Kamkoliv, kde by se před nepřízní počasí na chvíli schoval, chránil své zdraví a usušil kožíšek. Khaaros? Tomu bylo jedno, jestli mu promoknutá srst za celou zimu neuschne. Třeba zmrzne a bude to jeho konec. Nebylo by to rychlé, ale alespoň už by se nemusel trápit ničím, co přijde potom. Stejně věděl, že jeho už nic tam dál za zimou nečeká.
Šel po otevřené planině a voda mu odlétávala od tlap, jak čvachtal ve všudypřítomných kalužích. Nedbal na to, jestli jsou mělké nebo hluboké, jestli mu voda promáčí i břicho nebo se tím víc zablátí. Prostě šel jak tmavý přízrak krajinou, kterou nepoznával, vstříc ničemu. Až bude potřeba, zastaví. Třeba až dojde na kraj světa. Co by tam vůbec našel? Sráz, ze kterého může zahodit všechnu svou bolest? Nebo zeď, která ho jen přiměje se otočit a dál s ní bloudit po kraji, na kterém nezbylo nic, pro co by stálo za to zůstávat?

// Kierb