Příspěvky uživatele

Bílý znovu začala mluvit o tom, jak se asi cítí jeleni a Khaaros čekal, že kolečko šílenství začne na novo. Nezačalo. Naštěstí. "Takže... ty jsi snědl jelena a pak..." sedl si a očima opsal výrazný oblouk kolem celé postavy bílého vlka, "tohle?" Někdo více pověrčivý by to klidně mohl označit za pomstu toho paroháče. Já ale na báchorky a fantazírování nebyl. Vlk nejspíš snědl něco špatného s tím jelenem. Nebo něco špatného snědl ten jelen před tím, než ho snědl vlk. Bylo tolik logických vysvětlení, jenom si vybrat.
Bílý se vyptával na nějakou vlčici. Ohlédl se, přestože nemusel. Někoho dalšího takhle pomateného by jistě nepřehlídnul. "Vlkužel," zavrtěl hlavou. "Jediný pomatený vlk široko daleko jsi byl ty." Netušil, jak moc špatná zpráva to je. Kdo byla ta vlčice, na kterou se ptal. Záleželo mu na ni? Jedla také toho otráveného jelena? Khaaros dokázal pochopit, že se o ní vlk nejspíš strachuje. On by se také strachoval, kdyby měl o koho.
"Můžu ti pomoc zkusit ji najít," nabídl mu. Pořád čekal, že by se bílému mohly bludy vrátit a hned za prvním stromem sebou zase začne mlátit o kmeny. Přítomnost černého by se mu mohla ještě hodit.

Neposlouchal, co ten bílý blábolí, zatímco s ním zápasil, aby si neudělal díru do hlavy. Mohl ho nechat být. S pomatenými vlky by se neměl zaobírat, ještě ohrozí sám sebe. Ale nemohl. Bylo to stále uvnitř něj, část té zodpovědnosti, kterou k ostatním cítil. Že se musí postarat. Měl by? Měl by.
Jde to ale opravdu ztěžka, když se ten druhý smýkal jako splašená hadice. Khaaros stále držel jeho oháňku a v případě potřeby zatáhnul, aby od něj neschytal sám nějakou ránu. Vlk v pomateném stavu se takhle ovládal lépe, než očekával. Neuvědomoval si však, že stále zpevňuje stisk, ve kterém drží jeho ocas. Jo, muselo to fakt bolet.
Ještě držel, když na něj bílý promluvil překvapivě... klidně. Khaaros ho obdařil podezíravým pohledem, ale tehdy si uvědomil sílu sevření, ve které jeho ocas drží a pustil.
"Vážně? Hryznutí do ocasu je to, co tě bolí?" povytáhl tázavě obočí a oči upřel na vršek hlavy druhého vlka, která ještě před pár okamžiky hrála berany berany duc s tím stromem za ním. Ocas ho bolel a hlava ne? Khaaros by přísahal, že ve směti bílé srsti zahlédl krvavé cestičky.
Nedůvěřivě si ho přeměřil. Vlk působil najednou jinak, klidněji. Jako by mu něco v hlavě přepnulo. Možná těmi nárazy? "Cítíš se... dobře?" zeptal se tmavý opatrně, jako by se bál, že tou otázkou spustí další sérii blouznění o vlkožravém jelenovi.

Bílý potvrdil jeho domněnku, ale pak se to celé začalo zvrtávat. Jednou jelen byl mrtví, pak zase nebyl a pak najednou byl, ale nebyl to jelen? Khaaros si moc emoce na čumák nepouštěl, ale v duchu si tlapkou obkresloval kolečka kolem ucha. Tomu bílému nejspíš hráblo. Divné na tom bylo, že nebyl... pomatený dostatečně? Těžko by to popsal. Prostě na někoho, koho údajně pronásleduje mrtvý nejelen, vypadal až moc příčetně, třebaže se tak nechoval.
"Vlci loví jeleny. Ne naopak," odvětil stroze tmavý vlk a neubránil se, aby nenechal svou hlavu lehce zmateně klesnout ke straně. Ne. Když už se ten bílý ptal, nedávalo to smysl ani trochu. "Nejspíš by mohli, kdyby na to měli hlavy, ale nemají na to tesáky. Dokud se vyhneš kopytům a paroží, nemůžou ti nic udělat," začal přeci jen pro sebe spekulovat a radit cizinci. Podle něj nebylo tak těžké se případně potrhlému jelenovi obránit. Jeho mudrcování však bylo přerušené, když sebou bílý divně trhnul. Khaaros se rozhlédl, ale nemohl na zdroj jeho nepohody přijít. A pak se bílý rozkřičel, něco o tom, že on jelen být nechce, a začal hlavou mlátit o nejbližší strom.
Khaaros vyvalil oči. Zaskočilo ho to tak moc, že ani nepřemýšlel, když se k vlkovi vrhnul "Co to děláš?!" čapnul ho za ocas. "Pfeftan, ftdyt si nefo ubeváf!" huhňal na vlka s plnou tlamou a snažil se ho vší silou odtáhnout od kmenu pryč.

Jakmile se na něj bílý vlk otočil, tmavý v jeho očích poznal, že... není v pořádku. Podívejte, šediny mu mohly začít rašit ze všech částí těla každou chvíli, ale to neznamenalo, že už zažil všechno na světě. A jo, možná potkal už pár vlků s podobným pohledem, ale příčiny se nikdy nedopátral. Ne, že by snažil.
Pohled bílého ho ale tak zaskočil, spolu s prudkým pokáráním, že se na jeho nepatrný pokyn skutečně přikrčil, ačkoli sám netušil, proč to dělal. Zíral na bílého jako na zjevení a trochu čekal, že se třeba v další vteřině promění v hejno bělásků a rozletí se do světa. Heh, jako by něco takového bylo možné... možná se Khaaros sám nadýchal něčeho nedobrého.
Kostnatá potvora s parohy? Jistě, jeleni po zimě nejspíš také byli vyhládlí, ale že by to z nich dělalo strašidla? Ros přeci jen zdvihnul hlavu, jestli toho kostnáče, o kterém je řeč, nezahlédne. Jenomže kolem nich nebylo ani živáčky. Přeskočilo mu, napadlo ho rychle. A mě taky, došlo mu, když se jím nechal tak snadno zmanipulovat. Ale přesto zůstal ležet na zemi.
"Živí jsou jídlo a mrtví leda zapáchnou. Který z nich ti co udělal?" přejel si tmavý cizího vlka klidným pohledem. "A zapáchající maso už se nežere," dodal, protože si začínal dávat dvě a dvě dohromady. Tady bílý cizinec si nejspíš ukousl z nějaké fakt staré mršiny a teď ho provádí ve snech. Vlastně ve dne.

// Středozemka

Myšlenky černější než jeho srst zaplavovaly jeho mysl a hrály si tam na honěnou, zatímco vlk se trmácel krajinou. Kam? Sám netušil. Ale osud tomu nejspíš chtěl, aby dorazil právě sem. Sem, kde za kmenem osaměle stojícího stromu - on už to nebyl ani strom, jen dutý seschlý kmen, který čekal, až ho někdo letmým nárazem shodí - krčil vlk, jako by ho měl snad někdo nahánět. Tmavý se nemusel rozhlížet, aby si byl jistý, že tu nikdo jiný kromě jich dvou není.
"Vypadáte vystrašeně," konstatoval vlk očividné, když přišel k tomu roztřesenci blíž. Život byl vážně krutý a vůbec to neskrýval. Od svého vstupu do těchto krajů mu podsouval samé bílé vlky a třebaže tenhle nepřipomínal Juno tak moc, jako Aithér, stejně mu pohled na bílý kožich nedělal dobře.

Vlk jménem Aithér byl vlastně docela milý. Snažil se pomoc, aniž by tušil, že existují i tací, kterým již pomoc nelze. Kteří již na pomoc zanevřeli. K čemu by jim byla, když to, co by potřebovali nejvíc, už stejně nedostanou. A tmavý vlk nebyl bláhový, aby se upíral k něčemu tak nereálnému, jako byla naděje. Věděl, na čem je. Jen nevěděl, kde je. Aithér mu zdejší kraj trochu přiblížil, ale to Rose možná jen víc rozesmutnilo. Znělo to, jako že tu žije hodně snílků. Možná spousta mladé generace, která ještě neví, o co je život připraví.
Život... světlý vlk o něm mluvil jako o osobě. Kdyby tmavý věděl, jak se smát, určitě by ho to pobavilo. Pomáhá zdejším vlkům? Zavrtěl v duchu hlavou. Byl přesvědčený, že kdyby měl Život skutečnou podobu, byl by to nemilosrdný bůh. A jestli dával, bylo to pro, aby později bral s větší bolestí. Khaaros měl pocit, že tomu až příliš rozuměl, ale ne vždy měl chuť o tom spravit ostatní. Ne, někdy neměl ani on na to sfouknout ten plamínek života v očích druhých. Na to, jak krutý umí život být, si museli přijít někteří sami. Beztak by mu bez vlastní zkušenosti nevěřili...

// Esíčka

Nezdálo se, že by s vlkem nějak pohnulo zasněné vyprávění o tom, jak záhadný a magický je tohle kraj. Vlastně se tvářil asi tak stejně, jako by mu bílý říkal, že tráva je zelená a slunce hřeje. Nedovoloval jedinému smítku emoce bílého, aby se k němu třeba jen přiblížilo. Nezáleželo na tom, jestli mu věřil, nebo ne - ostatně o magiích věděl své. Ale už zanevřel na to, že by na něj někde čekalo něco hezkého, jak to cizincův hlas naznačoval. Juno také většinu její síly dodávaly legendy, i když byla jen obyčejnou vlčicí, tohle místo mohlo být zrovna takové. Neobyčejné jen, dokud tomu věří vlci, kteří si o něm vyprávějí. I když, modrý přeliv na vlkově srsti rozhodně nebylo něco dvakrát obyčejného.
"Jenom procházím," odvětil Khaaros a zpola nepřítomně se rozhlédnul, jako by neměl ani jasno, kam povedou jeho kroky dál z téhle rozlehlé planiny. Neměl cíl, neměl nic, co by ho ponoukalo kupředu.
Nechápal, proč se mu vlk představil. K čemu mu bylo jeho jméno? Znovu se na něj podíval a sledoval, jak hloubí díru a ještě něco prováděl. Důlek se co nevidět zaplnil vodou. Tmavý stále nechápal, dokud mu vlk, Aithér, nenabídl, aby se napil. Khaaros si s ním vyměnil pohled, ve kterém tentokrát bylo něco víc, než prázdnota. Nejistota? Možná. Po krátké chvíli se přeci přiblížil a sklonil k nabízené vodě, aby se napil.
"Děkuji," vyšla z vlka první známka nějakého vychování, když už přeskočil pozdravy, a ještě jednou si Aithéra pohledem přeměřil. "Khaaros," nabídl mu na oplátku své jméno. "Vaše srst," poukázal na něco, co mu přeci jen vrtalo hlavou. "Vypadají takhle všichni místní? Nebo je to symbol nějaké místní smečky?" Věděl, že některá vlčí uskupení používala různých způsobů, jak všem dát ihned viditelně najevo, odkud pochází.

Nespouštěl oči z vlka před sebou, ale jeho pohled nebyl nijak prozíravý a dotěrný. Jen tam prostě byl. Byl tak vžitý do své neexistence, že vlkovi na pozdrav ani neodpověděl, což mohlo jen podpořit myšlenku, že se třeba bílému jen zdál stejně, jako si myslel, že se před chvílí on zdál jemu. Bílý po něm ale něco chtěl, protože hned neodešel. Khaaros si vyslechl jeho prosbu, která byla nasáklá nadějí, že se mu skutečně tu vlčici, kterou hledal, podaří najít.
"Všichni někoho hledáme," hlesl pomalým, nevýrazným hlasem namísto odpovědi. "Je to nebezpečné. Mít naději. Měl by ses jí zbavit, než tě sebou stáhne do temnoty," promluvila temnota sama, zatímco její rudé oči sklouzly k náhrdelníku na vlkově krku. I v popisu vlčice, kterou hledal, byla nějaká ozdoba. Ros zdvihnul přední tlapu a dotknul se svého krku v místě, kde se nacházela věcička na krku cizince. "Je tohle nějaký kraj šamanů?"

// Kierb přes Tenebrae

U řeky se žádné jeho poslední osudné setkání nekonalo a tak vlk pokračoval po jejím břehu tak dlouho, dokud ho to neomrzelo a on se neodpojil, aby ho jeho kroky zavedly na sakra rozlehlou pláň. Jak dlouho už přes ní šel? Kvůli dešti mísícímu se se sněhem do dálky příliš vidět nebylo. Zvlášť, když to všechno bylo zahaleno do roušky temné noci.
A pak se před ním zjevilo světlo. Duch? Uprostřed tmavé noci ho upoutal záblesk bílého kožichu. "Juno-" špitnul nadějně, jako by mu náhle někdo vdechl do plic život. Ještě než však její jméno dořekl, bylo mu jasné, že se mýlí. Stávalo se mu to nepříjemně často. Ach, jak on to nenáviděl. Bylo to už dlouho a on stále kouskem srdce věřil, že ji znovu uvidí. Nesnášel tuhle svou naivní sentimentální část, která mu dávala naději. Byla to lež. A tak všechny své emoce zase rychle pohřbil a zaplašil a teď tam zůstal mlčky stát, kousek od toho bílého vlka. Jestli si na okamžik spletl vlka se světlem, tak on byl naopak tma. Přízrak ztrácející se ve všudypřítomném šeru.

// Převrácená planina

Déšť sice zvolnil, ale jen proto, aby udělal místo sněhu. Teplo už nebylo na programu tohoto roku. Tmavý vlk se zatím bezcílnou chůzí dopravil až k řece, jejíž hladina vytrvalým deštěm nevypadala nijak přívětivě. Vlk na ní dlouho shlížel s prázdným pohledem. Tolik možností, jak odejít... a přeci tušil, že by mu to bylo odepřeno. Tohle nebylo řešení.
Býval by se už nejspíš třásl zimou, kdyby ho jeho vnitřní teplota zajímala alespoň na tolik, že by mu stálo za to se třást. Mohl by mít klidně už tlapky a čumák celý promodralý a stejně by nehnul ani chlupem. Ať si ho zima vezme. Ať si ho vezme voda. Ať si ho vezme kdokoliv, kdo tam na něj čeká na hranicích, aby ho převedl. Tak kde sakra vězí?

// Středozemní pláň přes Tenebrae

// z nicoty

Prší.
Ale proč by to tmavého vlka mělo zajímat. Možná by si každý jiný zalezl do jeskyně. Nebo alespoň do lesa. Někam. Kamkoliv, kde by se před nepřízní počasí na chvíli schoval, chránil své zdraví a usušil kožíšek. Khaaros? Tomu bylo jedno, jestli mu promoknutá srst za celou zimu neuschne. Třeba zmrzne a bude to jeho konec. Nebylo by to rychlé, ale alespoň už by se nemusel trápit ničím, co přijde potom. Stejně věděl, že jeho už nic tam dál za zimou nečeká.
Šel po otevřené planině a voda mu odlétávala od tlap, jak čvachtal ve všudypřítomných kalužích. Nedbal na to, jestli jsou mělké nebo hluboké, jestli mu voda promáčí i břicho nebo se tím víc zablátí. Prostě šel jak tmavý přízrak krajinou, kterou nepoznával, vstříc ničemu. Až bude potřeba, zastaví. Třeba až dojde na kraj světa. Co by tam vůbec našel? Sráz, ze kterého může zahodit všechnu svou bolest? Nebo zeď, která ho jen přiměje se otočit a dál s ní bloudit po kraji, na kterém nezbylo nic, pro co by stálo za to zůstávat?

// Kierb