Khaaros není žádná příjemná společnost a pokud s ním náhodou někde uvíznete, pravděpodobně budete celou dobu proklínat tu vyšší moc, která za vaše utrpení může. Ublíží vám? Fyzicky – spíš ne. Ale psychicky vás dokáže zdeptat úplně na jedničku. Ani se nedá říct, že by se o to snažil, je tak prostě naladěný. Naučil ho to život, že pesimismus – on říká, že je realista – je jediná cesta. Když nic nečekáte, nemůžete být pak zklamaní. Když nic nemáte, nikdo vám to nemůže vzít. Sny? Hoď je za hlavu, mladíku, stejně se na nich něco podělá, protože i když už toho štěstí dosáhnete, stejně nepotrvá věčně, tak k čemu se o něj vůbec pokoušet? Když už s ním ale náhodou skutečně budete muset strávit nějaký čas, zjistíte, že přes svůj černý pohled na svět je to vlk velice praktický, co má v rukávu pár triků na přežití.
Potřebujete-li pomoc, raději vyhledejte někoho jiného. Ros v sobě zahrabal empatii hodně hluboko a nehne pro ostatní tlapou, proč by to vůbec dělal? Jen ať si sami vyzkouší, jak je všechno na nic. Samotné vás v tom ale nenechá. Rád se posadí hned vedle a bude celý proces vašeho marného snažení sledovat v přímém přenosu, aby si nenechal ujít ten moment, kdy vám bude moct říct „Já to říkal“.
Je už starý a patřičně mrzutý. Vlastně spíš nepatřičně. Při letmém pohledu vám může přijít, že tenhle vlk za celý svůj dlouhý život nezažil štěstí. Kdo má ale dostatečnou výdrž, nebo je dostatečně bláhový, aby dost dlouho a opatrně odkrýval jeho příběh, zjistí, že právě to prožité štěstí je důvodem jeho vytrvalé zachmuřenosti. Buďte ale opatrní, tenhle vlk má kolem svého nitra vystavené zdi z betonu a kousne, když bude mít pocit, že je jeho křehká minulost v ohrožení.
Není nijak akční, přestože jeho starší vzhled stále vyhlíží houževnatostí. Jako tulák přeci jen musí mít nějakou výdrž, ale nečekejte, že ho uvidíte konat hrdinské skutky. Má rád svůj klid, ale třebaže to otevřeně nepřizná, nepohrdne společností. Jeho srdce, tak moc životem zraněné, touží po blízkosti jiných vlků, však s nimi prožil celá léta. Jde to ale těžce, když chcete společnost, ale zároveň si odmítáte kohokoliv připustit blíž. Khaaros by raději ale zůstal navždy osamělým bručounem, než aby dovolil minulosti, aby se opakovala.

Bratrství
Khaaros se spolu se svým jediným sourozencem narodil do Calcarru – mocné smečky s dlouhou tradicí. Nebude asi žádným překvapením, že jejich rodiče byly místní alfy. Vznešené, respektu hodné, někdy až hrůzu nahánějící. Zkrátka a dobře, pokud řekli sedni, neztráceli jste čas ptaním se, proč. Khaaros vyrůstal po boku svého bratra, kterého měl moc rád a byl přesvědčený, že jejich bratrské pouto nic nerozdělí. Akorát, že smečku mohl zdědit jen jeden z nich. A ten druhý měl odejít.
Kdo z bratrů bude tím šťastlivcem, a ponechá si bezpečné prostředí smečky, a který se bude muset vydat na vlastní pěst do neznáma měla rozhodnout soutěž. Bratři se měli utkat v závodě, který je vedl nelehkým terénem a při němž měli každý celou cestu strážit předmět – zvláštní ozdobnou hůlku – a na konci jí podpálit a ohněm zpečetit své vítězství. Jenomže v den soutěže bylo počasí nepřející a terén kluzký. Khaaros měl náskok, ale v jedné z posledních zatáček, které se klikatily podél strmé římsy, uklouznul a svůj pahýl upustil. Hůlka se kutálela k okraji, zatímco Khaaros se válel na zemi, když v tom kolem něj prosvištěl jeho bratr. Upustil svůj předmět před Khaarose a chystal se čapnout ten jeho, když jen tak tak zabrzdil na okraji, zatímco hůlka se svalila dolů.
„Ale ne, vypadá to, že se mi to skutálelo fakt hluboko,“ povzdechl jeho bratr na oko, ale Khaaros věděl, o co se snaží. „Bire, to nemusíš.“ „Neblbni. Popadni to dřevo a běž. Doženu tě,“ pobídl ho bratr a než ho Ros stačil zastavit, začal sestupovat po strmém terénu dolů. Khaarosovi chvíli trvalo, než se rozmyslel, sebral se a pokračoval v závodu. Doběhl do cíle jako první, ale svou pochodeň zapálil z nutnosti spíš, než vítězoslavně. Zatímco vlci kolem jásali a oslavovali, ohlížel se po svém bratrovi, která později dorazil volným klusem s druhou pochodní. „Gratuluju, brácha!“ Khaaros se netvářil, že by měl tak dobrou náladu, jako on. „Proč? Proč jsi to udělal? Víš, že… nebylo to fér.“ „Rosi,“ položil mu Khabir tlapku na rameno, „budeš lepší alfa, než já. Věř mi. Já na tohle nejsem, ale ty-“ strčil do něj tlapou povzbudivě, „- seš rozenej talent.“ Khaaros nevypadal nadšeně ani přesvědčeně. „Tak se přestaň mračit a pojď si užívat, tohle je tvoje noc,“ pobídl ho bratr a oba se vydali zapojit do oslav se smečkou. Khaaros si je ale neužil, protože věděl, co přijde příští den.

Vůdce
Dalšího dne se Khabir se všemi rozloučil a opustil smečku, zatímco Khaarosovi se začali kupit povinnosti, aby brzy mohl smečku plně převzít, takže po bratrovi neměl čas si stýskat. Rodiče mu dokonce už našli partnerku. Lavender byla dcera tehdejšího beta páru a cílevědomá a rázná vlčice, která od malička věděla, co chce. A teď se jí ten sen začal plnit. Nebylo to tedy nikdy partnerství zaplněné láskou a vzájemným porozuměním, nešlo ale ani o opačné emoce. Vlastně v tom nebyly emoce žádné, byla to prostě povinnost. Ve finále to byla Lavender, kdo vedl Calcarr, zatímco Khaaros tam byl, aby si od ní nechal poroučet. Ne, že by se mu to dvakrát líbilo, ale neměl energii se s ní věčně dohadovat, ta vlčice měla výdrž, když si něco zamanula.
Jakože si zamanula, že si vychová jejich jedinou dceru k obrazu svému, když všichni jejich synové vzali ze smečky po čase roha. Khaaros si posměšně říkal, čím to asi bude, protože Lavender začínala být časem víc a víc nesnesitelná, ale do jejích záležitostí se nepletl a tak i ve výchově malé Juniper neměl žádné slovo. Sledoval z povzdálí, jak roste, a dovolil Lavender, aby si s ní dělala, co chce. Sám si totiž v té době našel jiné rozptýlení…
Calcarr nebyla jediná smečka, která tenhle kraj obývala. Při jedné ze svých obhlídek za hranicemi Calcarru tak Khaaros natrefil na mladičkou Anastázii. S vlčicí se dali do řeči a překvapivě si rozuměli. Vraceli se k sobě, vyráželi spolu na vycházky po kraji, dlouze si povídali, bavili se… Khaaros s Anastázií prožíval něco, co k Lavender nikdy necítil. Lásku. A tak se stalo, že jejich láska dala počít novému životu.
„Proč je nemůžu vidět, An? Jsou to i moje děti!“ „Víš, že to nejde, Rosi. Nepatří ti. Mám pocit, že nepatří ani mě,“ vzlykala Anastázie několik dní po tom, co se vlčátka narodila. „Co bys udělal? Vzal nás k sobě? Jsi alfa Calcarru, Rosi. Nikdy by nás tam nepřijali. Nikdy by nepřijali je. Nebyli bychom tam v bezpečí.“ Věděl, že má Anastázie pravdu. Ačkoliv to tak nevypadalo, byl ve své vlastní smečce malý pán. „Řekni mi alespoň, jak se jmenují.“ „Bude lepší, když už se nebudeme vídat, Rosi. Sbohem,“ rozloučila se vlčice, nedbajíc jeho prosby a bez dalšího slova odešla. „Ne, An, počkej, to- to nějak vyřešíme. An! An! Anastázie!“ volal za ní zoufale Khaaros, ale bylo to zbytečné. Les byl jediný, který ozvěně jeho hlasu naslouchal.
Vlk se zlomeným srdcem vládl Calcarru. Byl zachmuřelý, podrážděný a nevlídný. Ne, že by z něj život vyprchal, ale jako by se zkazil. Vlci si od něj drželi odstup, jen Lavender si na něj dovolila a on ji nechal. Byl vlastně tvárnější víc, než kdy jindy. Trpěl a ani si nevšiml, že jeho jediná Calcarrská dcera právě prožívá něco podobného.
„Juniper je pryč,“ přišla mu jednoho dne Lavender oznámit. „No a? Počkej pár dní, vrátí se. Bude mít hlad nebo tak něco,“ odbyl jí Ros a dál si hleděl svého. Jeho vlastní smečka, vlastní rodina mu nemohla být víc jedno. Lavender s vědomím, že svou dceru vytvarovala přesně pro to, aby sama mimo smečku nevydržela, jeho slova přijala. Když se ale z dní stávaly týdny a měsíce, rozhodla se Khaarose dokopat k činnosti. Vyslala ho na záchranou misi jejich dcery, tak tomu oficiálně říkala, ale podle Khaarose to byla pitomost. Juniper nemohla sama tak dlouho venku přežít, nebylo co zachraňovat. Úkolu se ale zmocnil, vzal to jako příležitost z téhle smečky vypadnout. Nikomu to neříkal, ale už se neplánoval nikdy vracet. „Tak proto, Khabire?“ promluvil ke svému bratru, který tu nebyl.

Rodina
Toulal se krajinou. Občas se tvářil, jakože něco hledá, aby sám před sebou ospravedlnil svá rozhodnutí. Teď byl ale na cestě jak dlouho… půl roku? Rok? Nepočítal to, jen věděl, že nyní je od Calcarru tak daleko, že už asi ani nedokáže najít cestu zpět. Ne, že by chtěl. To byla dostatečná omluva. Lavender určitě nebude vadit, že jí do šéfování už nebude nikdo kecat.
Došel do jednoho kraje. Hornatého, plného sněhu. Panovala tu legenda o vlčích, kteří se ztratili v horách, protože potkali sněžného ducha a ten je uhranul. Khaarosovi to přišlo k pousmání. Nikdy nevěřil báchorkám, jako jsou duchové a nadpřirozeno. Magie byla přirozená, ale duchové? Někteří vlci uvěří všemu, pomyslel si a sám se do těch hor vydal.
V horách málem potkal svůj konec. Terén byl neschůdný a sníh nelítostný. A od té doby také začal věřit na přízraky, protože ho jeden zachránil. Jen to tedy nebyl tak úplně duch, ale vlčice, celá bílá, že by si ji jeden s duchem snadno spletl. Vysvětlila mu, jak se věci mají. Zdejší hory jsou plné nástrah a nebezpečí, život v nich není snadný. Poutníci se pokouší o jejich zdolání, a buď jsou horami pokořeni, nebo těm šťastlivějším pomůže duch hory – totiž ona – aby se z toho vyhrabali. Všichni však od ní utečou dřív, než si stačí promluvit, a tak vznikla ta báchorka. „Ale ty neutíkáš,“ dokončila vlčice. „Kam bych utíkal? Teď jsi řekla, že nejsi duch, tak čeho se bát? Jestli tu stojíš a povídáš si se mnou, bude tohle docela bezpečný místo,“ zhodnotil bystře Khaaros a jeho kuráž vlčici rozesmála. Měla tak krásný smích. Zvonil jako sněhové vločky dopadající na bělostnou peřinu. Khaaros nechápal, jak od tohohle mohl někdo dobrovolně utéct?
Jmenovala se Juno a Khaaros s ní v horách zůstal. Nejdříve pod záminkou, že chce také hory zdolat a její pomoc se bude hodit, ale později se ukázalo, že v tom bylo mnohem víc. Však i Juno si jeho společnost užívala. „Proč prostě z těch hor neslezeš?“ nechápal Ros, když viděl, jakou radost má Juno ze společnosti, která se na takovém místě hledá jen těžko. „Je tolik vlků, co potřebuje pomoc. A já pomáhám tady. Beze mě…“ „…by jich neodešlo mnohem víc, chápu,“ dokončil za ni vlk.
A tak se stalo, že do těch nejkrutějších podmínek, které mohla příroda nabídnout, vyvedla Juno nový život. Bylo to jedno jediné vlče, Ramé, ale bylo plné života a rodičům dělalo jenom radost. Khaarose péče o jeho syna zahrnovala nekonečným pocitem lásky. Měl pocit, že tolik lásky naráz nemůže jedno vlčí srdce unést, jako by byl otcem poprvé. A ale i to tak trochu byla pravda. Poprvé měl rodinu, kterou skutečně miloval a mohl milovat. A která milovala jeho. Prožíval ideální život, o kterém kde jaký vlk mohl jenom snít. A pokud byl i pro něj tohle jen sen, snad se nikdy neprobudí…

Nikdy víc a pak už nic
Přišlo to nečekaně. Šli tou trasou už tolikrát. Dokonce i malý Ramé už absolvoval několik výprav ven z jeskyně a tohle měla být jen další z nich. Vesele poskakoval ve vysokém sněhu a vždy, když dopadl, ztratil se v hromadě a jeho polohu prozrazoval jen zvonivý smích. Khaaros s Juno šli za ním a radovali se ze svého syna, když se zem pohnula. Z dálky se ozvalo burácení. „Juno?“ zpozorněl Khaaros. „Lavina,“ hlesla Juno jedním dechem. Rodina se rozeběhla z kopce dolů v naději, že jí unikne nebo najde úkryt. Ramé se držel na zádech svého otce, jak se řítil krajinou. Měli to nacvičené, všechny tyhle záchranné manévry. Tak co se ten den pokazilo?
Lavina se rychle blížila a úkryt byl v nedohlednu. Spolkla je všechny jako hladová sněžná tlama a pak přikryla zem, jako by tu nikdy nebyla. Ze sněhové přikrývky se později vyhrabal někdo ven. Khaaros se vyhoupnul na vzduch a okamžitě začal volat svou družku. Bez odpovědi. A tak začal hrabat. Ramé se ho pustil, když je sníh pohltil. Hledal i jeho. Hledal celý den a celou noc. A další den. Dva. Tři. Ale jak se snažil, jak dlouho chtěl, ať volal sebeúpěnlivěji, nikdy už je znovu neviděl.
Zlomený vlk se toulal krajinou. Bez ducha, bez emocí. Jeho srdce pohřbila lavina. Nezbylo mu vůbec nic, než tahle schránka, která musela kráčet dál. Musela? Khaaros neměl dost energie na to rozhodovat, jestli by tu ještě vůbec měl být nebo ne. Chůze byla jednodušší. Monotónní. Mechanická. A tak prostě šel.
Čas rány hojí, jak se říká, ale některé stále zanechají stopy. Khaaros už nikdy nebyl šťastný a kurážný. Na všechny kolem byl jen nepříjemný cizí vlk s plnou tlamou kousavých poznámek. Život mu dal na zadek a v něm už nezbylo dost ducha na to, aby projevoval další empatii a lítost nad někým jiným. Svět mu nic takového také nikdy neprojevil. Nechal ho jen trpět. A za co? Čím si to zasloužil? Nebylo to fér. Celý jeho příběh začal podvodem a možná, že jenom tak se dá život skutečně vyhrát.
Khaaros se dál motal krajinou a už s nikým vazby nenavazoval. Ne, že by někdo chtěl, ale i kdyby. Vlk si držel všechny od těla. K čemu je tvořit si přátelství, k čemu je láska, když o tohle všechno nakonec přijdete? A tak se rozhodně nebude bratříčkovat ani v tomhle novém kraji, na který při svých toulkách natrefil. Jak že to bylo? Oh ano, Gallirea. Prý je plná povídaček, legend a zázraků, tak se na ně pojďme podívat…