Gallirea - Příspěvky uživatele

Sirius měl z mých křídel radost, a to takovou, že se rozhodl pro křídla taky. "Tak se.. pak proletíme," dodala jsem. To byla fajn představa. Pak mi vysvětlil, jaké to je, když má magii, kterou ostatní ne. A to ještě takovou, jako je magie bolesti. Vyslechla jsem si ho a pochopeně přikyvovala.
V tom zmínil i nějakého dalšího vlka. Asi to byl nějaký kamarád nebo tak, proto jsem jen přikývla. "Jasně... utíkej," máchla jsem ocasem. "Díky.. určitě dám," řekla jsem ještě a sledovala, jak kožich hnědého vlka se vzdaluje.
Když odešel, rozhlédla jsem se. Tak, a co teď? Zamyslela jsem se. Byla jsem volná, měla jsem čas pro sebe a byla jsem sama. To bylo něco, na co jsem se strašně dlouho těšila. Co třeba... si protáhnout křídla? To byl ale geniální nápad! Proto jsem neváhala ani sekundu, protáhla jsem je a pak už se jen odpíchla od země. Už to bylo o trochu jednodušší, ale furt to nebylo tak ladný. To se dopiluje.
Když už jsem byla ve vzduchu, nabrala jsem rychlost a začala se vzdalovat.

>>> přes Zrcadlové hory a Východní hvozd k VVj

<<< Esíčka

Vykračovala jsem po boku Siriuse a spokojeně si sem tam něco broukla. Fakt, že jsem měla křídla a mohla jsem kdykoli vzletět mě stále nutil se mírně usmívat. Bylo to asi to jediné, co mi dávalo momentálně radost. Když se mě Sirius zeptal na to, jestli v tom není nějaká magie, pokrčila jsem rameny. "Já... nevím," odpověděla jsem mu. Jak jsem to mohla vědět? Ale měla jsem křídla a létala jsem, to mi stačilo. I kdyby v tom nějaká ta magie přeci jen byla.
V tom se Sirius rozpovídal o té jeho. Nechápavě jsem chvilkami jen naklonila hlavu na stranu. "Proč... bys chtěl," začala jsem s otázkou, "někomu... dělat bolest?" Tomuhle jsem nějak nerozuměla. Ano, věděla jsem, že jsou vlci, kteří jsou zlí a tak dále, ale proč by někdo úmyslně někomu způsoboval bolest? Leda v nějakém boji... ale i tak, zamračila jsem se. "Musí to být... zvláštní," dodala jsem ještě na tu jeho magii a zavrtěla nad tím hlavou.
Když jsem se ho zeptala, jestli byl někdy v Borůvkovém lese a on řekl, že ne, chtěla jsem mu nabídnout, aby se přišel podívat, ale on se pozval sám. Lehce mi s úšklebkem cukl koutek. "Jasně... klidně přijď," máchla jsem ocasem, "kdykoli... až tam... budu," zazubila jsem se ještě lehce a zastřihala ušima. Moc dospěláků jsem ještě nepotkala, ale tenhle byl zrovna fajn. Ráda bych se za ním v Asgaaru někdy stavila.
Na jeho nabídku jsem spokojeně přitakala. "Jo, to zní... fajn!" Řekla jsem ještě a mírně se rozhlédla. "Kde jsou... další?" Zeptala jsem se. Doufala jsem, že trochu ví, abychom tu nechodili celé dny. Určitě bude potřeba se brzy zase vrátit domů, aby rodiče neměli starost. Přeci jen je to můj první "výlet".

1) Přeletět vodu na oba Gallirejské ostrovy (Papouščí a Palmový)(2 body)✔
2) Seznámit se s Baki a dozvědět se více o křídlech (1 bod)✔
3) Zjistit od někoho, jak se ovládá a k čemu slouží magie ohně. (3 posty) (3 body)✔
4) Zažít děsivou procházku lesy v noci - Smrkový les, Sekvojový les, Švitořivý les (4 body)✔

<<< Tenebrae

Povědomost o smečkách v okolí jsem žádnou neměla. Ani jsem si nevzpomínala, jestli jsem tohle s rodiči řešila, spíše... nás učili ty základní věci. Takže to bylo celkem fajn zjištění. "Díra?" Zopakovala jsem. Když Sirius dodal, že kdo umí, najde si cestu, jen jsem se uchechtla. Na chviličku jsem se zastavila a roztáhla křídla v celé své kráse. "Třeba... vzduchem," doplnila jsem ještě a pokračovala. Jakmile doplnil, že ho budu moct chodit navštěvovat, zastřihala jsem ušima a přikývla jsem. "A ty... byl v Borůvce?" Zeptala jsem se ho. Bylo to od něj milé a tak jsem mu chtěla navrhnout i možnost navštívit Borůvku.
Počasí se vyklidnilo a oblohu polila temná přikrývka. Měsíc nám svítil na cestu a já si užívala toho, že nemusím sedět doma a nudit se. Tak moc mě tenhle výlet bavil! A navíc - měla jsem křídla a mohla jsem létat! To bylo fakt něco. Doteď jsem z toho byla paf a chvilkami jsem s nimi musela lehce zatřást, abych se ujistila, že se mi to nezdálo a stále je mám na zádech. Na jeho otázku jsem pokrčila rameny. "Nevím... možná... tvoje oblíbené místo? Nebo... hory," dodala jsem. Netušila jsem, co za místa tu je a není, nikde jsem doteď nebyla. Chtěla jsem to nechat na něm.

>>> za Siriusem

//Ahoj, včera jsem to upravila, mělo by to být teď oukej ^^

<<< Tmavé smrčiny

Doufala jsem, že fakt, že jsem z Borůvkové smečky, nijak Borůvkáči neuškodí. Asi nebylo ani jak, kdyby vlk chtěl naši smečku nějak ohrozit, už by to beztak dávno udělal. A sám neměl šanci.
Odpověděl mi, že on je z Asgaarského lesa. Ten jsem ještě neznala, moc povědomí o ostatních smečkách jsem neměla. "Aha, Asgaar," zopakovala jsem. "Je to... daleko?" Netušila jsem, kde je tento les, ale bylo by fajn, kdyby byl kousek od Borůvky - vlk mi přišel jako sympaťák a bylo by fajn ho sem tam i navštívit. Mít kámoše v jiné smečce? To zní jako super věc.
Na jeho návrh jsem přikývla. Asi na tom něco bylo, řeky vždycky vedly cestu. "Dobře," souhlasně jsem přikývla. "O Borůvce... nevím, jestli by to vadilo," řekla jsem upřímně. Netušila jsem o té smečce zatím prakticky nic, protože jsem se ještě ani nepotkala s alfou. Byla jsem prakticky dospělá, ale nezažila jsem ve smečce skoro nic, a to jsem tam doteď žila. "Kam tedy... jdeme?"

>>> za Siriusem

<<< Prstové hory

Sirius byl stejně nadšený z mého výkonu, jako jsem byla já. Až mě to překvapovalo, vždyť jemu o nic nešlo a ani mu to nic nedalo, ale i tak mě to celkem těšilo. Pokračovala jsem tedy za ním, když mi řekl, že nás odvede do bezpečí. Na jeho poznámku jsem jen máchla ocasem. "Dobře," souhlasně jsem tedy přitakala a vyrazila za ním.
Pak se mě zeptal, odkud vlastně jsem a jestli mám někde úkryt. Tím se v mé hlavě spustila řada myšlenek, ať už pozitivních, tak i negativních. Mám mu to říct? Co když bude chtít k nám do úkrytu? Ale co, máchla jsem pak nad tím pomyslně tlapou. "Jsem... z Borůvkového lesa," řekla jsem a podívala se na něj. "Úkryt máme... ale," polkla jsem a pokračovala, "je smečkový. Ty... máš?" Ohlédla jsem se na něj.

// za Siriusem

O strážcích jsem měla v hlavě spoustu nezodpovězených otázek a netušila jsem, jestli Sirius je ten, co zná všechny odpovědi. Fakt, že to může být i jiné zvíře mi jen potvrdil to, že jsem to fakt chtěla. Přikývla jsem.
Jakmile jsem se dostala k rozhodnutí, že se odrazím a buď se zabiju, nebo poletím, Sirius mě podpořil a já se zavřenýma očima skočila. A fuh, byla jsem ve vzduchu! Nadšení se nedalo skrýt, pokryla mě moje první emoce za život, ale tuhle asi už nic nepřekoná. Přistání bylo tvrdší, ale necítila jsem žádnou bolest, takže jsem vyskočila, urovnala si křídla a u toho radostně pokřikovala na Siriuse. "Já fakt umím... létat!" Nadšeně jsem si ještě zopakovala. Bylo to těžko uvěřitelné, až skoro jsem tomu stále nevěřila. Sem tam jsem pohnula křídlem, abych se utvrdila, že se mi to nezdá a cítím je stále na zádech.
V tom se najednou zdvihl vítr a já sklopila uši ke krku. Na jeho další odpověď jsem jen cukla koutkem, přišlo mi to milé, že mi to takhle řekl. Tse. já se snažím, řekla jsem si pro sebe a mírně si radostí ještě povyskočila. V tom se ozvala rána a rozzářilo nebe. Vítr nabíral na síle. "Co... se jít schovat? Nebo... budeme létat oba," dodala jsem a začala se rozhlížet, kterým směrem kam.

>>> nevím kam, prostě se schovat :D nechám na Siriusovi Blackovi

Něco na tom bylo. "A vždycky... strážce," začala jsem asi poslední dotaz, "je mýval?" To mě zajímalo asi nejvíce. Kdyby to byl nějaký menší, nebo naopak větší tvor, bylo by už o čem přemýšlet.
Obloha nám moc do karet nehrála, zatáhlo se a vypadalo to, že bude pěkná bouřka. Chtělo to jednat, a to poměrně rychle. Pokud jsem se měla naučit opravdu létat, tak na to teď byla jedinečná příležitost. Upřímně jsem netušila, jestli s těmi křídly vůbec létat můžu, jestli jsou na to stavěná. K čemu jinému by byla? Něco na tom bude.
Do kožichu se mi opřel vítr. "No... to nevím," dodala jsem ještě a podívala se naposledy Siriusovi do očí. Nevěřila jsem mu, ale zase co by to bylo za vlka, kdyby mu dělalo dobře zabíjet mladé vlčice skokem ze srázu? Táta říkal, ať nikomu nevěřím, doplnila jsem si ještě. Ale tahle situace byla jiná. Bylo to moje rozhodnutí a na zádech jsem ta křídla opravdu měla. "Ne-nevěřím ti," dodala jsem ještě, "ale zkusím to." Nebyla jsem naivní, jak by mi asi mohl pomoci nebo zabránit od bolesti? To snad ani nijak nejde. Pokud vlk spadne a natluče si čenich, bolí to, i když je magickej sebevíc.
Zhluboka jsem se nadechla. Natáhla jsem křídla a pak je přitiskla k tělu a protáhla je až nad zadní část. Přikrčila jsem se a pak už jen stačilo zavřít oči a skočit.
Když jsem je otevřela, byla jsem ve vzduchu a padala jsem dolů. Křídla jsem ihned roztáhla, tak moc, jak jen to šlo a pocítila škubnutí, jak se mi do nich vítr opřel. Začala jsem s nimi máchat, tak, jako to dělali ptáci, když jsem je sledovala. Strach jsem pořád neměla, pád by alespoň zbrzdila. Cítila jsem, že je to náročné, ale dala jsem do toho všechno. Podívala jsem se po chviličce pod sebe a voalá - létala jsem! Byla jsem ještě výš, než když jsem vyskočila. "J-já létám!" Křičela jsem a nepřestávala s nimi mávat. "LÉTÁM!" Zakřičela jsem znovu a radostí bych si nejraději poskočila, kdyby to šlo. Emoce mi moc projevovat nešly, ale tohle byl nejlepší zážitek v mém životě.
Křídla jsem naklopila tak, abych se stočila směrem k Siriusovi. V tom se ozvalo zaburácení hromů a já s sebou škubla. Musím být opatrná, projelo mi hlavou. Vítr se do mě opřel a já místo k vlkovi letěla na druhou stranu. To bylo pěkně náročné. Dělala jsem všechno proto, abych se vrátila co nejblíž k němu. Po chvilce jsem to ukočírovala, počkala si, až vítr mírně ustane a nejvyšší rychlostí jsem přistála na zemi. Přistání chtělo ještě potrénovat, takže jsem hodila asi dva kotrmelce, ale vyskočila jsem hbitě na tlapky a radostně si poskočila, konečně. "V-viděl si to! Já jsem létala!" Vypadlo ze mě bez zastavení. "J-jako pták, létala jsem, ve vzduchu!" Radost odbourala bariéru komunikace, alespoň na chvilku.

Měla jsem spoustu otázek k tomu, jak je možné, že divoký tvor se upne právě na vlka. Podle mého názoru to pro něj je dost nebezpečné, kdyby Sirius chtěl, během sekundy mohlo být po Mýval. Když mi ale řekl, že ona si našla jeho a vyšplhala mu na záda, zavrtěla jsem nad tím hlavou, přičemž jsem si ji prohlížela. "Aha," dodala jsem, "u mě... by ale," začala jsem přemýšlet, "záda ne," máchla jsem mírně křídly. Tam by se prostě nějaké zvíře nevešlo a když, co kdybych zapomněla, že tam něco sedí, máchla křídly a vžum! byla bych zase sama.
Začínala jsem mít pochyby. Stáli jsme u útesu a Sirius si byl tím vším tak jistý. Bodejť by ne, když se nejednalo o jeho kosti! Musela jsem se nad tím vším mírně zamračit a zamyšleně ho poslouchala. "Srandu," zopakovala jsem, s neměnným kamenným výrazem v obličeji. Nechápala jsem, jak to myslí a jestli je to opravdu tak nebezpečné. Nějaký ten pud sebezáchovy jsem ale ještě furt měla. Neměla jsem strach, ale dokázala jsem poznat, že kdybych se odrazila a skočila z tohohle útesu jen tak, po svých bych domů neodešla. Rodiče... pomyslela jsem si. Kdybych se nezabila tady a doškrábala bych se domů, zabili by mě oni, doplnila jsem si ještě. Jeho argumentace tomu vůbec nepomáhala. "S tebou... vlci neumírají?" Otočila jsem pohled z rokle na něj. Když do mě najednou drknul, nepříjemně jsem se zavrtěla a zatřásla. Neměla jsem ráda jakýkoli kontakt, natož cizí. Mírně rozhozeně jsem se zamračila a zkusila křídla roztáhnout. Byla velká, poměrně široká, ale udrží mě? "Já... nevím," zaváhala jsem ještě. "Fakt nechci... umřít."

<<< Narrské vršky

Pokračovala jsem po boku vlka a jeho mývala na zádech a přemýšlela. Na svoje otázky jsem dostala poměrně pohotovou odpověď, takže jsem se ještě nestihla plně ponořit do myšlenek. "Lesní... strážce?" Zeptala jsem se ještě, ale spíše řečnicky pro sebe. Bylo to zajímavé, nikdy jsem o tom předtím neslyšela. "A jak... kde," začala jsem větu, "si ji našel?" Bylo to celkově velmi zvláštní, ale muselo to být fajn.
Sirius nelenil ani sekundu a začal šplhat do kopců. Lehce jsem se začínala zadýchávat, ale držela jsem tempo. Začínala jsem být dost nervózní, když jsem viděla, na jakou horu tu lezeme. "C-cože?" Vyhrkla jsem ze sebe. Neměla jsem strach, ale představa, jak mám všechny kosti zlámané? Tak ta mě teda vůbec nebrala. "J-jak jako... zlámu?" To jako počítá s tím, že neumím lítat, šupne mě ze srázu a pak mi narovná zlomený tělo? Tak do toho jsem teda rozhodně nešla. Magie nemagie, nevěřila jsem mu teď ani čenich mezi očima.
Vyšli jsme na místo, kde to bylo ne tak vysoko, ale pořád mě to moc neuklidňovalo. Stáhla jsem uši ke krku a otočila se na něj. "Plácat?" Upřímně? Hrozně by mě zajímalo, kdyby ta křídla měl on, jak by jen tak plácal a letěl, jako pták. Udělala jsem krok zpátky. "Já... nevím. Co... když," pohlédla jsem dolů ze srázu, "nepoletím? Nechci... zlámat...," pokračovala jsem nervózně, "nebo zemřít," doplnila jsem ještě. Poměrně jsem se rozmluvila, ale vzhledem k tomu, jak jsem byla nervózní, mi mluva zase vůbec nešla. Podívala jsem se ještě jednou vlkovi do světle šedých očí a doufala, že se teď nad tím jen zasmějeme a půjdeme zase dolů. Po tlapkách.

Sledovala jsem tvora, který se k vlkovi až poměrně nebezpečně přiblížil. Netušila jsem, co je to zač, ale poukázala jsem na to jen zlehka, kdyby se náhodou jednalo o nějakou... no, magii. A taky že ano, vlk mi potvrdil, že je to mýval a asi měl i jméno Mýval, což bylo poměrně vtipné, takže mi lehce cukly koutky do mírného úsměvu. Pak jsem pochopila, že je to ta mýval. "D-dobře," souhlasně jsem přikývla, když mi řekl, ať si to nechám pro sebe. Pak jsem ji ještě jednou věnovala pohled, kterým jsem se snažila si ji co nejvíce prohlédnout. "Jak..to," začala jsem, "že se... nebojí? A... mluví?" Nedalo mi to, nikdy předtím jsem to neviděla. Stejně jako pro něj byla překvapující křídla, pro mě to byl prostě... ochočený mýval. Když si mu vylezla na záda, koutkem oka jsem ji sledovala. Já chci taky mývala... ale kuš. On má mývala, ty křídla. To bylo fér.
Když jsem křídla protáhla, vlkovi se to evidentně líbilo. Na létání zareagoval okamžitě, bez rozmýšlení. Zkusit, přemýšlela jsem. Než jsem ale stihla jakkoli zareagovat, vyrazil kupředu a představil se mi. "Já... Keziah," doplnila jsem, když jsem ho následovala. Chvilkami jsem mírně popoběhla, abych mu stačila, protože jsem se z toho ještě moc nestihla rozkoukat. Jeho šedá náušnice sem tam odrazila záblesk měsíčního svitu.
Když jsme ušli kousek cesty, spatřila jsem hory. Pak mi to začalo všechno docházet... zkusit křídla, před námi hory... Moment, nechce mě snad shodit z nějakého srázu?

>>> Prstové hory

Stála jsem naproti vlkovi, který seděl. Až teď jsem si ho stihla trošku více prohlédnout a všimla si ran, které na sobě má. Tedy, nebyly tolik viditelné, většinu asi pokrývaly chlupy, ale spatřila jsem místy trochu slepené chlupy od krve. Co když je to krvelačný zabiják? Prolétlo mi hlavou. Anebo je to jen chudák, kterého napadli. Variant bylo mnoho.
Než jsem mu stihla vysvětlit, že jsou křídla od Života, řekl, že to nedává smysl. Pak to ale pochopil a začal se vyptávat na otázky, které se mi v hlavě ještě vlastně ani nezrodily. Létat? Jako jestli bych s tím mohla být ve vzduchu? Sklonila jsem hlavu a pohled zapíchla do země. "Já... nevím," zdvihla jsem ji a podívala se na vlka. V tom jsem si všimla nedaleko něho čehosi. Zvířete, které bylo poměrně krotké, nebálo se a drželo se poblíž. "Co to...," sledovala jsem ho, ale v tom se ještě vlk zeptal na další otázku. Vlastně doteď mě křídla nijak neobtěžovala, s tím, jak jsem rostla, rostla ona, takže jsem tomu nevěnovala až takovou pozornost.
Než jsem mu odpověděla, roztáhla jsem je v plné své kráse a nechala měsíční odlesky na černých pírkách hrát tmavě rudě červenou harmonii. "Ani... ne," dodala jsem a jedno po druhém jsem vrátila zpátky k tělu. "Rostou... se mnou," doplnila jsem ještě. "A létat... jsem," podívala jsem se na oblohu, "zatím nezkoušela.. nevím," dodala jsem, "jak." Bylo zvláštní, že mě tahle otázka nenapadla už dřív.

Spatřila jsem cizince, který stál opodál. Snažila jsem se být poměrně nenápadná a opatrná, ale netrvalo dlouho a on si mě všiml. Lehce jsem se nenápadně přikrčila, když najednou vyhrkl a přiblížil se ke mně. Neměla jsem z něj strach, ale tady jeden nikdy neví, co ten druhý udělá, takže jsem byla připravená na to, v případě nouze, statečně... vzít nohy na ramena.
Nebylo to asi moc potřeba, protože si vlk přisedl nedaleko ode mě a zeptal se mě na něco, co jsem moc nepochopila. Jestli měl co? Naklonila jsem hlavu na stranu, než mi to došlo - křídla. Skoro jsem až zapomněla, že to, co je pro mě běžné, vlci normálně nemají. "Ne... vlk," dodala jsem jen a sledovala ho. Měl cosi zapíchnutého v uchu. To musí bolet, napadlo mě. "To... Život," doplnila jsem ještě na vysvětlení. Těžko se to vysvětlovalo, ale jestli tu vlk nebyl jen pár dní, jistě to pochopí. "Prý... je to," pokrčila jsem rameny, "dar." Kdo ví, jestli to vůbec byl, nebo ne.

<<< Život

Postupně jsem se dostala až pod horu, což mi zabralo teda pěknou chvíli. Cítila jsem, jak mi z písku mravenčí v tlapkách a pociťovala jsem snad dvakrát tak větší únavu, než předtím. To bylo logické. Ačkoli u Života jsem poměrně dost energie získala, sestup dolů si pěknou část zase vzal.
Pomalu jsem se dostala až zpátky pod kopec a zvolnila tempo. Už mě nic nehonilo, nechtělo se mi ale ani zpátky do lesa. Proto jsem zpomalila do kroku, roztáhla do své plné krásy křídla a protáhla se. Pak jsem je přitiskla k tělu a všimla si vlka nedaleko. Raději jsem se tedy zastavila a stála, nechtěla jsem kolem něj jen projít. Netušila jsem, co může a nemůže udělat, asi bych se sama ještě neubránila. Strach jsem neměla, i tak jsem však byla opatrná.